Reakce na výzvu STOPY ZVÍŘAT

29. dubna 2018 v 13:53 |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už jsem si přečetla pár krásných příběhů na toto téma od blogerek, které reagovaly na výzvu od SIMI, tak také přispěji svoji troškou do mlýna.

Já osobně jsem žádné zvířátko nechovala, ale doma jsme měli pár živočíšků. Začalo to rybičkami. Hezké bylo na ně koukat, ale čistit akvárium bylo dost pracné a taky rybičky dlouho nevydržely. Ale pár roků jsme je měli, než nám dočista odešly.

Moje dcera chtěla jako dítě stále nějaké zvířátko, ale vždy jsme jí to nějak vymluvili, protože jsem měla obavy, kdo by se o to staral, když byly děti třeba o prázdninách u babičky na Moravě a nebo jsme jeli na čtrnáct dní na dovolenou. Až jednou...

Bratr tenkrát přijel na návštěvu z naší rodné Moravy, jezdil docela často a moc si s dětmi rozuměl. No, vlastně byl jen o pár let starší než oni. Tak jednoho dne přijel a zavolal dceru, že ji přivezl dárek. Vytáhl velkou sklenici od okurek a postavil ji na zem v obýváku, přikrytou. Pak ji odkryl a ve sklenici byl křeček. Roztomilý, hned ho vyndal a pustil na zemi. To se ovšem moc nepovedlo, protože jsme brzy křečka honili a hledali všude. No, našel se, zařídili jsme mu brzy po rybičkách akvárium a dcera byla moc šťastná. Pravidelně mu měnila piliny, které jí trpělivě nosil můj nynější manžel (tenkrát ještě nebyl) a křeček byl opravdu čilý. Dokázal si odstrčit připevněný poklop na akváriu, aby utekl a my ho museli hledat po celém bytě. Nebojte se, měl nahoře navrtané díry, aby měl dost vzduchu, ale byl to šikula.

Jeden den jsem takhle byla na kávě u sousedky, když přišla dcera a usedavě plakala. Ještě teď mne mrazí, když si na to vzpomenu, jak jsem se lekla, co se stalo. Umřel křeček. To bylo pláče, chudinka malá, nebyl ještě tak starý, nebyly mu ani dva roky. Dcera mu šla udělat za barákem hrobeček a nosila mu tam dlouho kytičky.

Za nedlouho si pořídila nového křečka a pak ještě jednoho. Když umřel i ten třetí, už žádného nechtěla.

Jo a taky jsme jednou takhle šli s manželem z restaurace a za námi šlo kotě. Posílali jsme ho za paničkou, ale šlo stále za námi. Tak jsme si ho vzali domů. Byla to kočička, říkali jsme jí Mourinka. Byla v pohodě, stopy po sobě nezanechávala, ale moc ráda trůnila na stole. Ale byla chytrá a když slyšela v zámku klíče, jak jsem šla domů z práce, tak jsem už u dveří slyšela jak skočila dolů a schovala se pod stůl. Věděla, že to nesmí, ale stejně tam vždy skákala.

Jednou takhle v létě jsem trochu víc uklízela, kočka se vždy někam přesunula a k večeru jsem si pak uvědomila, že Mourinku nikde nevidím. Děti ji hledaly, nenašly. Uvědomili jsme si, že bylo i otevřené okno, tak se vydaly i se sousedovic dcerou ji hledat dole za domem. Ze strany v obýváku to bylo dolů dost vysoko, bydlíme ve zvýšeném třetím patře, tak jsme už nedoufali, že i když ji najdou, že bude v pořádku. Dalo jim to sice dost práce, ale kočičku našli, měla rozbitý jen čumáček a dcera ji pak celou noc hlídala, udělala jí z hadříku dudlík, který namáčela do mléka a tak ji krmila. Hurá, dopadlo to dobře.

Mourinku jsme měli dlouho, byla v pořádku, ale nevěděli jsme kam s ní, když jsme celá rodina letěli do Bulharska na dovolenou. No, co vzali jsme ji k našim na Moravu, tam jí nic scházet nebude. Zvykla si tam brzy a navíc se s ní mohly pomazlit děti, když byly u babičky na prázdninách. Chodila k rodičkům se najíst, pomazlit, jinak byla venku nebo na půdě. Až jednou se nevrátila. Pak naši zjistili, že ji někdo zlý otrávil. Škoda, bylo nám ji všem líto.

Tak to byl dojemný příběh s našimi zvířátky. Dceru ale láska ke zvířátkům nikdy nepustila a hned, jak to bylo možné, tak si pořídila doma pejska - malou jorkšírku, ale o tom jsem už často psala...

Všem přeji krásný zbytek neděle. Vaše Ježurka
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 29. dubna 2018 v 14:23 | Reagovat

Je těžké se loučit s milovaným zvířátkem. Nejmladší syn měl pět let morčátko- Ťapku. Jen přišel ze školy už ho vítala kvičením, vzal ji k sobě a ona mu seděla třeba i za krkem, když něco psal. Měl patnáct let a Ťapka přes 5 let, když se jí udělaly na nožičkách boule, přestala žrát, veterinář jí dal injekci proti zánětu a druhý den jsme měli přijít znova. Syn za mnou přišedl do krámu, slzy v očích: Mami, už nemusíme chodit Ťapka je mrtvá. Ležela v bedničce , myslel, že spí, ale byla už tuhá. Obrečeli jsme ji oba a pak ji vzal a šel pohřbít ke plotu jedné zahrady nedaleko.

2 Kitty Kitty | Web | 29. dubna 2018 v 16:28 | Reagovat

Zvířátka přinášejí do našeho života poučení a zkušenosti, jak se starat o druhé. Taky jsem chovala křečky, však jsem o nich napsala pár článků. KAŽDÉ ZVÍŘÁTKO je v životě vítané. Díky za povídání :-D

3 Lux Lux | Web | 29. dubna 2018 v 16:46 | Reagovat

Je to radost, je to starost. Cloveka si snadno ochoci. A pak odejdou jako my vsichni. Nekdy si rikam, ze ti,kdo si zaslouzi a chteji zit odchazeji brzy a to i nasi dvounozi milovani a ti,kdo si to vlastne nezaslouzi jsou tu stale..

4 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 29. dubna 2018 v 18:17 | Reagovat

Je to milé povídání. Zvířátka jsou radost i starost. A když odejdou do svých rájů, je to stejné, jako když odejde člen rodiny. U nás v tomto směru vedou pejsci. Vždy říkáme, že už si žádného nepořídíme. Ale nikdy to dlouho nevydrží. Prostě, když se na tebe podívá štěně svýma psíma očima, jsi ztracená. Hezký zbytek víkendu.

5 DžungaráčekChlupáček DžungaráčekChlupáček | 29. dubna 2018 v 19:39 | Reagovat

Zvířátka mám moc ráda. :-) Mám pejska pomeraniana a měla jsem celkem 4 křečky. Jeden zemřel na veterině, ale dalším třem jsem udělala hrobeček - 1 v lese a další dva na zahradě. Je smutné, když zemře zvířátko  (a ještě víc, když člověk). Rodiče měli taky pomeraniana, dožil se 9 let.
Je to krásné, jak to Bůh vytvořil. :-) Zvířátka jsou radost. Umí i léčit.

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 29. dubna 2018 v 20:56 | Reagovat

:-)

7 beallara beallara | Web | 29. dubna 2018 v 21:22 | Reagovat

Ježurko, DĚKUJI, mnohokrát za krásné povídání, je v něm spousta lásky, já jsem holka kočičí, takže děkuji dvojnásob.
Krásný večer a hned tě zařadím do výběru, tvůj článek tam být prostě musí :-)  :-)

8 daniela daniela | E-mail | Web | 29. dubna 2018 v 21:32 | Reagovat

Libuška, to by som sa čudovala, keby si sa to tejto krásnej výzvy nepridala. Máš ty a aj tvoja veľká rodiny mimoriadny vzťah ku zvieratkám. Milé rozprávanie na dnes!

9 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 30. dubna 2018 v 9:22 | Reagovat

Jako malá jsem žádné zvířátko neměla. U baráku byl pes, německý ovčák Rita, když umřela, naši pořídili další Ritu. Ne že bych se pbou psů bála, ale když zaštěkaly, měla jsem z nich dost respekt...

10 Ježurka Ježurka | Web | 30. dubna 2018 v 13:17 | Reagovat

[1]: Ruženko, měla jsem husí kůži, jen jsem tvůj článek četla. Živě si to dovedu představit.
[2]: Pravdu máš, Kitty. Taky to na zvířátkách mých dětí vidím, jak jsou miloučká.
[3]: Moc krásně napsané pojednání o zvířátkách. Děkuji.
[4]: Jo, když odešel Dceři pejsek, taky žádného nechtěla, ale vydrželo jí to jen tři týdny.
[5]: Zvířátka a umí léčit? Vím to jen o koních, ale věřím ti. Ale co to máš za pejska - toho neznám, budu si ho muset vyhledat na natu.
[7]: Udělala jsi mi, Simonko, velkou radost, že se článek líbil. Kočičí mámou je moje nejstarší vnučka. Má dva kocoury, se kterými bydlí a neskutečně je miluje.
[8]: Děkuji moc, Danielko.
[9]: Vidíš, Renátko, já se nikdy žádného psa nebála a vždy jsem měla tendenci si s každým povídat a taky si ho pohlasit. Zatím to vždy dopadlo dobře. Ale takový neskutečný strach ze psů má moje snacha.

11 Ježurka Ježurka | Web | 30. dubna 2018 v 13:19 | Reagovat

[9]: Pardon, chtěla jsem napsat pohladit, samozřejmě.

12 Zdena Zdena | Web | 30. dubna 2018 v 15:58 | Reagovat

Libuško nádherně povídání o zvířecích láskách. A co se týká křečků.. mám podobné zážitky ze svého dětství.
Krásný máj ti přeji.Z ❤

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama