Únor 2018

Pokračování nemocničního martýria 2. část

28. února 2018 v 17:22 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
A byl pátek. Ráno přišel na vizitu pan doktor jiný, který byl také u mé operace v podstatě mi opakoval to, co už jsem věděla, a potvrzoval, že za to nikdo nemohl.


Službu na JIPu měla opět sestřička ze včerejška, jménem Irenka a já ji udělila titul " Královna sestřiček". Byla opravdu moc hodná a tak by to mělo vypadat vždy.

K jídlu mi dávali zase kašovitou stravu, už to bylo hrozné. Bramborová kaše, krupicová kaše, rýžová kaše, bylo to až tak zlé, že jsem se po ní v sobotu večer pozvracela, ale pořádně. Když přišel doktor na vizitu tak řekl, aby mi dali najíst. A už pak bylo líp.

Také jsem se dozvěděla, že musím opět nosit břišní pás, určitě do té doby, než se mi zahojí to rozpárané břicho, aby to neprasklo.

A je tu pondělí, kdy mne zase přesunuli na normální pokoj.


V nemocnici fungují milé praktikantky, které nám plnily každé přání, a byla jsem ráda, že je tam máme.
Do pokoje mi přidali pacientku, která měla velký absces na zadku a protože byla opravdu obézní, stálo to zato. Musela trpět a měla jít večer na sál. V duchu jsem litovala doktory, opravdu to nemají jednoduché, ještě po sedmé večerní ji vezli na sál.

Další den v bleděmodrém. Zase přivezli jednu paní s abscesem na zadní části, nevím, co se to dělo. A taky šla večer na sál.


V úterý jsem byla za hvězdu. Když přišla do pokoje velká vizita, já jsem zrovna byla na WC a celá vizita v počtu cca deseti doktorů a sestřiček na mne musela čekat.


Ve středu přišel na vizitu můj ošetřující lékař, tak jsem vznesla všechny požadavky, které mne trápily. Především mi sestry zase svévolně změnily dietu - byl to hnus - a doktor nařídil, aby mi dali zpět tu normální. Stále mi nějak nešlo se vyprázdnit pomocí stomie, ale nic prý se nedělo, byl čas. Přesto jsem si řekla, kdybych byla doma, tak si dám lžíci laktulózy a bude vše OK. Doktor mi nechal poslat frťana laktulozy a opravdu to pomohlo. Také mne osvobodil ze stahovacích punčoch, protože už jsem chodila. Říkal, že mne stahuje jako králíka, protože to šlo opravdu těžko dolů.

Ve čtvrtek jsem měla tedy na pokoji dvě pacientky s abscesy, obě byly starší než já, jedna byla jmenovkyně.


Ve čtvrtek jsme to přežili, ptala jsem se, jak to doktor vidí s mým odchodem domů. Prý se zeptá mého operatéra.

No a v pátek najednou jsem na chodbě při rehabilitaci chůze potkala toho "mého" doktora, který se mne zeptal, jak se těším domů. To bylo milé překvapení. Hned jsem začala shánět odvoz, rozkopala jsem synovi program na celý den, ale v poledne jsem už byla doma.

Nic není ale jen tak. Už v sobotu nastal další problém. Z konečníku mně kromě hlenů (prý se čistím) odcházela i krev. Našla jsem doma lék na zastavení krvácení, který jsem loni dostala v nemocnici na interně, stál 1060 Kč, tak jsem to zkusila si ho vzít. V neděli jsem ale jela raději s dcerou na pohotovost do Mostu po předchozí telefonické poradě s chirurgií v Kladně. Doktor mne prohlédl, neshledal nic zvláštního a doporučil mi, abych lék brala dál. Dokud se nezastaví krvácení. Tak beru lék, chvíli je to dobré, pak zase horší, před chvílí jsem se změřila, že mi byla zima a mám teplotu. Manžel už je ze mne zase na nervy, tak nevím, co dál. Pojedu zase zítra do Kladna? Už opravdu nemohu dál. SOS!


Pokračování nemocničního martýria

27. února 2018 v 17:09 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Letos v lednu jsem byla v Kladně u mého operatéra, aby si ověřil, zda to dáme a vrátí mi zpět moji stomii. Vše vypadalo v pohodě. Doktor mne objednal na nástup do nemocnice 13. Února s tím, že ten první den se budu vyprazdňovat, aby mi mohla být další den provedena kolonoskopie a hned pak další den operace. Předoperační vyšetření bylo v pořádku, tak é tu kolono jsem přežila, proto jsem ve čtvrtek šla jako první na řadě na sál.

Ještě se na moment vrátím k přijímacímu ceremoniálu. Personál tam byl vskutku příjemný, musela jsem podepsat spoustu
formulářů, s čím vším souhlasím, to je dnes hrůza, samé papírování.

Na pokoji jsem měla paní, která byla celá bolavá, upadla večer doma a než se dostala do nemocnice, dost trpěla.

Hned po poledni mi dali pít tu dobrůtku, po které se úspěšně vyprazdňuji a to až tak rychle, že mne nestačí sestřička omývat a já musela hned prát košili. Hned první den. Ono je to přece jen něco jiného než normálně. Ještě pro jistotu mi dal malý klystýr a zdravotní bratr byl ze mne asi tak vykolejený, že mi ho chtěl dávat do stomie.

Na noc jsem dostala infuzi na zavodnění před operací, ráno mi brali ještě krev a odpoledne jsem jela na kolono. Docela to s tou premedikací šlo, čekala jsem to horší.

Konečně jsem se dočkala. Jak už jsem se zmínila, hned ráno mne vezli na sál. Moje probuzení na JIP však mi způsobilo dost velký šok. U mé postele seděl doktor, který mne operoval a vlastně slíbil vrátit stomii, ale hned se mi moc omlouval, že to nevyšlo, že by se střevo rozpadlo a pak by to bylo ještě horší než na úplném začátku. Co jsem na to měla říct? Oplakala jsem to, přiznávám, ale pak jsem si řekla, že hlavní je, že žiju a hlavně aby nebylo hůř.

Když doktorovi volala dcera, aby se informovala o průběhu operace, tak jí to pan doktor vše ochotně vysvětlil a ač byl zákaz návštěv, tak mi povolil návštěvu. Když přišel manžel se synem za mnou, musel být na mne moc super pohled. Samá hadička: epidural, infuze, dren, na ruce tlakoměr napojena srdíčkem a ruce rozpíchané od odběrů krve.

Taky se mi povedlo něco unikátního. Jak jsem měla hrnek s čajem a brčkem na stolečku, tak jsem tam to brčko dala nějak špatně, trošku čaje vyteklo na stoleček a já po delší chvíli zjistila, že je celý mokrý. Samozřejmě nefungoval. Sestra byla tak hodná, že zavolala manželovi a řekla mu, co se stalo, aby neměl strach, proč nevolám.

pokračování...

Jubilantka

25. února 2018 v 14:32 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Přesně před 30 lety se to stalo. Vidím to jako dnes. Pracovali jsme oba se synem ve stejném závodě, v jedné administrativní budově, já v přízemí, on v 8. patře. Najednou ho vidím stát mezi dveřmi, zářil jako sluníčko a sděloval mi, že "máme holčičku".

Radostí jsme málem plakali oba a tak se mi narodila první vnučka, naše milá Laděnka.

Ráda vzpomínám na všechno krásné, co jsme spolu prožily. Vždy to byla premiantka třídy, dělala nám radost, po vystudování gymnázia úspěšně dokončila bakalářské a pak magisterské studium na Univerzitě Palackého v Olomouci a nyní pracuje jako vedoucí jazykových kurzů firmy Lingua v Praze.

Oslava zatím neproběhla, moje milovaná rodina čekala na mne, až se vrátím z nemocnice.

Tak si to aspoň včera oslavila s kolegyněmi a svou milovanou sestřenkou, mou další milou vnučkou Terezkou. Řekla si, že si vše uspořádá dle svého, a protože má ráda zvířátka, pozvala děvčata do ZOO v Praze.

Už v televizi jsme viděli, že se tam konala akce ledních medvědů a to jsme netušili, že tam byla i děvčata.

Pak poslala Lada pár fotek, no pár jich zrovna nebylo, ale aspoň jsem jich pár vybrala, protože jsou krásné. Děvčata si to tam užila a pak si všechny šly dát něco dobrého, jen dle své chuti a i na fotkách je vidět, že i pak byly spokojené.


Nejdříve včerejší foto naší oslavenkyně.

Tak a teď tedy fotky ze ZOO.


Vidím, že jsem tam dala dvakrát plameňáky, ale už to tak nechám. Venku bylo krásně, svítilo sluníčko, i když mrzlo, určitě jim to zase tak moc nevadilo.

A ještě přidám pár fotek děvčat. Jsou to vedoucí jednotlivých poboček v Čechách. Tedy kromě naší Terezky. Ta dělá něco úplně jiného, ale bylo jí se všemi dobře.

Na začátek ještě fotka ze ZOO, ale místo zvířátek jsou tam slečny. Ta v červeném kabáje je naše Terezka.

Tady poslala děvčata jejich jakousi mňamku.

A tady něco dobrého k pití.

Je to pohodička, že?

Naše milá Laděnko, přejeme Ti s dědou ještě jednou vše jen to nejlepší, ať se Ti v životě daří dle Tvých představ a přání a hodně úspěchů i v práci!

Všechny zdraví Ježurka, která na chvíli pookřála



Zatím pouze krátce

24. února 2018 v 14:44 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Chyběla jsem vám? Určitě si mnozí z vás uvědomili, že jsem psala o tom, že půjdu opět do nemocnice, aby mi vrátili stomii. Ano, byla jsem tam od 13. do 23. února. Napřed ještě jsem se musela podrobit kolonoskopii a pak operaci.

Přivezl si mne včera syn, ale zápisky z nemocnice ještě nemám zpracované a nějak to ještě není ono, tak zatím jen podávám hlášení, že jsem opět doma, že žiju, ale jinak nic moc.

Stomii se zpět vrátit nepovedlo, ale o tom všem napíši až později. Včera to bylo doma vše v pořádku, ale dnes to za moc nestojí a jednu chvíli jsem uvažovala o tom, že budu muset znovu někam do nemocnice. Zatím není nic vyloučeno, opravdu mám smůlu, ale nevzdávám se.

Zatím tedy jen toto krátké sdělení, ukázat bych vám jen mohla ruce plné modřin a stehy na břiše. Ty mi zatím nechali. Věřím, že vy všichni jste se tady měli určitě líp a na všechny jsem myslela.

Zatím se mějte krásně, určitě se brzy ozvu. Vaše smutná Ježurka.

Další ježčí hitparáda

12. února 2018 v 13:37 JEŽCI
Jste na mne všichni tak hodní, zase jsem našla v emailech takových krásných ježčích obrázků, že je sem musím dát i pro Vás, abyste potěšili své okoo.

Tohoto živého ježka ze zahrady mi poslala Signoraa, má č. 411

Ježek č. 412 od Renátky, kterého vyfotila, když byla v kině

Ježek jako dort je super, dostal č. 413, ale zakousnout bych se do něj nemohla, připadala bych si jako kanibal.

Tento krasavec má č. 414 a je to jako slaný dort také od Jarmilky

Teď bude následovat celý souhor ježků, krásných, neobvyklých ježčích obrázků, které mi poslala Evička. Moc děkuji.

č. 415

č. 416

č. 417

č. 418

č. 419

č. 420

č. 421


č. 422

č. 423


č. 424

č. 425

č. 426

č. 427

č. 428

Toto je poslední ježek od Evičky č. 429 - asi pozdrav z Ruska

Další fotografii živého ježka, který se jmenoval Franta, poslala Signoraa. Má č. 430 a moc se mi líbí.

Tento taky krásný ježčí dost má č. 431 a poslala mi ho Jarmilka. Mňam.

Ježek ušatý a houba přišel zase od Evky, má č. 432

Ježek v kbelíku č. 433 také od Evičky

Ježek - malý na velké louce má č. 434 a vypadá to, že je mezi čtyřlístky, díky Evičko.


A to je pro dnešek vše. To je zase ježčí krásy, co? Všem vám moc děkuji a těším se na příště. Zdraví Ježurka

Překvapení

10. února 2018 v 19:03 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ještě jsem měla v hrnečku polovinu kávičky, kterou si dáváme po obědě s něčím sladkým a vtom někdo klepal na dveře. Klepe vždy jen sousedka a ta jela na chaloupku a taky dcera. Tak mi bylo hned jasno. Když manžel otevřel, tak ta naše "motorová myš" vletěla do bytu a lítala jako splašená. Ano, přijela se podívat moje dcera s vnučkou Terezkou a s nimi Wallinka. Všechny tři jsme rádi viděli.

Já jsem udělala dceři kávičku a Terezce čaj, no a k tomu dnes upečené koláče. Každá dostala ochutnat od obou - jak tvarohový, tak i povidlový.

To jsou koláče ke kávě a čaji, ale koukám, že jsem zrovna nevybrala ty správně kulaté, ale dobré jsou, to ano.

Pak jsme seděli a povídali si, Wallinka byla ráda, že je mezi lidmi a lítala stále z místnosti do místnosti. Jestli odpočívala vždy tak dvě minuty, to bylo všechno. Když jsem odtáhla křeslo, že se posadím, tak už tam byla.

Byl to zázrak, že jsem zrovna zmáčkla foťák a ona se na mne otočila.

Zase jsme si užili krásné dvě hodiny se svými miláčky. Vnuk byl dnes v Praze na zkoušce, tak chyběl.

Krásný zbytek víkendu vám všem přeje vaše Ježurka

Krátký, ale krásný

8. února 2018 v 17:24 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes slaví svátek Milada. Tak se jmenuje moje snacha. Svátek moc neslavíme a ani tentokrát není čas, ale bylo krátce po poledni, když mi volal syn, že měl nápad. Věděl, že chceme Miládce předat aspoň malý dáreček, tak prý máme počkat dole u vchodu v jednu hodinu po obědě a že pojedeme do Mostu do jednoho obchodního centra na kávu, že nás zvou.

Posedíme, pokecáme, dáme kávičku a šlehaný tvaroh s jahodami, což je skvělý dezert a bude nám líp.

Tuto kávu jsem si objednala já, latté

Paarádně nazdobená i synovo káva, ten měl oříškové latté

Kávu amerikáno si dala oslavenkyně Milča

Chybí tam čtvrtá káva, že? Správně, manžel jinou kávu než turka nepije, tak tam není co fotit. Ale jahody se šlehaným tvarohem si dal.

No, potřebovala jsem si koupit ještě nějaké prádlo, tak mne snacha vzala tam, kde ví, že mají.

Koupila jsem si nakonec prádlo, které jsem potřebovala a taky jsem už asi dva roky sháněla kabelku, takovou trošku větší, ale pevnou. I tu jsem sehnala a syn a snacha si výhodně koupili slušivé boty. Manželovi i přes jeho odmítání jsem koupila také aspoň nějaké prádlo na zkoušku.

Moje nová kabelka, Ani moc velká, ani moc malá, hlavně drží tvar, to jsem potřebovala.

Domů jsme se vrátili po třetí hodině a aspoň tedy já jsem byla maximálně spokojená. Byl to krátký, ale krásný výlet a hezky jsme si to užili. Díky, děti.

Všechny zdraví vaše Ježurka

Třikrát a dost!

5. února 2018 v 17:01 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes jsem trhla rekord! Poprvé po operaci jsem dnes ušla 190 schodů! Ne sice najednou, ale byla jsem venku třikrát a to je pro mne opravdu rekord.

Ráno jsem šla s manželem nakoupit, protože by to měl dost těžké, tak jsem musela s ním.

Po cestě jsme potkali jedny známé manžele, se kterými jsme se zapovídali při čekání na autobus a dozvěděli jsme se, jakou měli loni smůlu. Zemřel jim syn na tu ošklivou nemoc a to byl voják z povolání. Pár měsíců nato jim zemřel manžel jejich dcery. Někdy je ten osud opravdu krutý. Ale na druhou stranu jsem je obdivovala. Měli spolu tři děti, mají devět vnoučat a na cestě je třinácté pravnouče! Tomu říkám plodné děti!

Doma jsem se moc neohřála, stačila jsem jen sundat a poskládat prádlo a zavolat mamince a už jsem zase běžela do města, kde jsem byla objednaná na kosmetiku. Nikdy dřív jsem nechodila, ale teď, když nechci vypadat jako strašidlo, tak musím, abych vypadala zase jako člověk.

Domů jsem se vrátila po poledni, najedli jsme se, za chvíli si dali odpolední kávičku a v půl třetí už jsem zase cupitala pryč. Byla jsem objednaná na interně na předoperační prohlídku.

Přiznávám se, že když jsem dnes šla ty schody už potřetí a předtím ten náš kopec, už stačilo. Bylo to pro mne dnes náročné, ale na druhou stranu jsem měla radost, že jsem to zvládla. Naštěstí jsem měla uvařeno a měla jsem delší dopoledne, protože tu dnes nebyly sestřičky, které mne jezdí převazovat.

Tak, to je moje dnešní bilance a já věřím, že mne ty schody nebudou po operaci tak zmáhat, jako loni.

Krásný večer všem přeje vaše Ježurka

Zapojena celá rodina

3. února 2018 v 14:20 RODINA
Už jsem zde několikrát psala, že mám ještě maminku, ale maminku, která je na jedno oko úplně slepá a na druhé skoro nevidí, jen mlhu. Už to je dvanáct let, co za jednu noc přišla o zrak. Udělal se jí krevní výron v oku a pak na odstranění již bylo pozdě. Chyba jejího lékaře měla fatální důsledky.

Moje maminka, které bude (doufám) v květnu 98 let, tak do té doby, do svých 85 let ještě uměla psát SMS zprávy. Teď už je to s jejím voláním horší. Odpočítává si kliknutí, když hledá v seznamu, komu potřebuje zavolat, nebo si dlouho pamatovala ještě loni telefonní číslo svého praktického lékaře. No, taky už se stalo, že se překoukla. V poslední době často někdo z naší rodiny kouká, co se děje, že ho volá babička. To je ale volá jen v případě, když opravdu něco potřebuje, jinak jí voláme sami. Výjimkou jsem já, už nevím proč jsem ji tam jednou navolila své číslo na rychlovolbu a proto když je nejhůř, volá mne a já pak jako dispečer dále. Teď momentálně je maminka v nemocnici.

Včera mi volala. Celá nešťastná, že nemá kredit, že tam má dvacet korun, že jí to tam řekl někdo a ona potřebovala nutně volat své snaše. Jak teď dál mamince dobít mobil? Bylo to již odpoledne, já mám účet v bance dávno zrušený, syn je na wellnes pobytu, dcera asi ještě není doma, sestra byla na přednášce, zkusila jsem přece jenom dceru. Naštěstí jsem ji chytla a požádala ji o pomoc babičce. Dobít jí kredit přes konto v bance. Její dcera Terezka byla doma, tak se toho ochotně ujala a pak mi dcera hlásila, že může babička volat. Mezitím maminka asi zkoušela ještě všechno možné, takže omylem volala dceři, pak mé snaše dokonce dvakrát, chudinka a ta zase volala mně, že má babička problém, kdyby měla číslo na její snachu, že jí zavolá sama. Abych jí pomohla. Už jsem se ale nedovolala, protože se maminka zatím dovolala, kam potřebovala. Ještě večer mi volala sestra, co jsem chtěla, že našla zmeškaný hovor. Je pravda, ač to k smíchu nebylo, že jsme se pak tomu všemu se sestrou zasmály, kolik telefonů jsem absolvovala, ale důležitý byl konec. Vše dopadlo dobře. Tedy byla zapojena téměř celá naše rodina. Kromě mne, mé dcery a vnučky i moje snacha a sestra. Štěstí, že máme všichni jednoho operátora a paušál na volání v síti.

Dnes jsem se zase musela zasmát a zapojit rodinu. Moje sousedka ode mne ví, že má druhá babička známou, která sbírá vyřazené šatstvo pro potřebné lidičky a nabídla mi pro ni dvě tašky opravdu zachovalého pěkného oblečení. Tak jsem zase volala druhé babičce, která volala té známé, jestli je to ještě aktuální. Pak mi volala zpátky, že ano, že by potřebovala, aby jí to tam syn dovezl v úterý. Tedy až se syn vrátí domů, přijede si pro ty věci, odveze je domů a pak té paní, která je rozdá potřebným. Zase jsme dokázali zapojit půl rodiny, ale vše pro dobrou věc. No, není to super?

Já si jen říkám, jak jsme mohli dřív existovat bez mobilu, že? A muselo to také jít, ale nebylo to tak snadné.

Všem vám přeji hezký a klidný víkend. Vaše Ježurka

Opět jedno milé setkání

1. února 2018 v 17:34 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ráda se setkávám s milými lidmi, lépe řečeno s kamarádkami. V poslední době to byly většinou bloggerky, nebo paní, se kterou jsem se seznámila v nemocnici, ale dnes - dnes to bylo přece jenom trochu jiné.

Dala jsem si rande s bývalou kolegyní, která je mladší, než já, pracovaly jsme spolu na jednom pracovišti dlouhé roky a přiznávám, že jsme se teď asi dva až tři roky neviděly. Občas jsme se potkaly ve městě, nebo jsme si telefonovvaly, v telefonickém spojení jsme stále, ale nějak to nevycházelo, abychom se sešly.

Když jsme spolu mluvily před Vánoci, tak jsme si řekly, že se sejdeme ve městě u kafíčka, ještě než pojedu zase na operaci. Včera se mi kolegyně ozvala, kdy jdu do té nemocnice a jestli ještě stihneme tu kávu. To bylo radosti a hned jsme konaly. Aby nám do toho zase něco nepřišlo, domluvily jsme se hned na dnešek. Tak v jednu hodinu u stanice MHD. Měly jsme obě velkou radost, že se zase po delší době můžeme vidět a hlavně si pokecat.

Toto je kolegyně Silva, to jsme se scházely ještě u kolegyně, která už není mezi námi. Byla o dost starší a měly jsme se všechny rády. Ještě jsme tam měly jednu kolegyni, na kterou jsme dnes myslely a řekly jsme si, že se příště sejdeme všechny tři.

Dvě hodiny utekly jako voda a já jsem šla zase na MHD, Silva bydlí kousek. A osud zasáhl. Potkaly jsme dceru té třetí kolegnyě a od té jsme se dozvěděly, že její maminku včera odvezli do nemocnice. Je to smutné, když slyšíme takové smužné zprávy, ale věřím, že až bude ona i já fit, že se na tom kafíčku brzy sejdeme.

Na té kávě jsme probraly děti, vnoučata, naše manžílky a taky jsme rády zavzpomínaly na staré dobré časy, když jsme chodily do práce a rády a bylo nám tam fajn.

Mějte se všichni taky krásně a všechny vás zdraví Ježurka