Já včera před usnutím

5. března 2017 v 15:32 |  TÉMA TÝDNE
Pravda je, že někdy jsem tak ospalá, že nemám druhou nohu v posteli a spím. Ale ne vždy. Když je něco, nad čím musím přemýšlet, tak neusnu dlouho.

Zrovna včera mi proběhla podstatná část života. Přistěhovali jsme se sem z jižní Moravy, to už většina z vás ví. Bylo to kvůli bytu, tenkrát v šedesátých letech to bylo hodně těžké někde sehnat byt. Tak jsme šli kraj světa.

Náš dům byl postavený pro takové podobné, kteří přijeli sem za prací a bydlením. Tudíž zde bydleli převážně mladí lidé s malými dětmi, rodiče byli poněkud dál. My se nastěhovali v červnu a synovi byli dva měsíce. V září se přistěhovala naproti rodina, no, vlastně teprve manželé, které na rodinu čekali. V říjnu se jim narodila dcera. Byli jsme tady všichni bez bližších příbuzných a to nás hodně spojilo. Vlasta, jak se sousedka jmenovala, nechodila do práce a tak když bylo třeba a měla jsem děti nemocné, tak mi je hlídala. Manžel odjel pracovat do ciziny, vím, že byl v Mongolsku a v Zambii a výplatu bral v bonech. Myslím, že i mladí už ví, že to bylo platidlo. Když vždy přišla na účet do banky výplata, přišla Vlasta domů obtěžkaná taškami, nakoupila samé dobrůtky a jiné a před výplatou si taky někdy musela půjčit. Ale jinak to byla dobrá sousedka, ochotná pomoci. Našetřili si tímto způsobem i na auto, které si koupili v Tuzexu, kde bylo tenkrát všechno kvalitnější. Vlasta si udělala řidičák a hned jak jsem říkala ještě s teplým řidičákem, pro mne přijela do práce. Řidička byla dobrá, zvládla si i sama vyměnit píchlé kolo.

Později, až se vrátil manžel z ciziny, tak měli ještě syna. Tak jsme si tu tak žili, občas jsme si večer daly lahvinku a bylo nám fajn.

V roce 1977 - tedy po patnácti letech, se odstěhovali do Prahy, kde dostal její manžel od podniku nový byt v Hájích. I tam jsme se za nimi byli párkrát podívat a na oplátku i oni přijeli někdy k nám.

Až najednou, nevím vlastně ani jak a kdy přesně se to stalo, odstěhovali se kousek za Prahu, u Dobříše si koupili domeček. To jsme ale nevěděli. Hledali jsme je na staré adrese v Praze - a nic. Tenkrát jsem napsala do pořadu Pošta pro tebe, ne, nebyli jsme ve vysílání, ale redaktoři mi poskytli adresu i číslo telefonu, na které jsem potom volala. To bylo radosti! Nebylo to ale všechno jen tak. Vlasta byla po mozkové příhodě, ochrnutá na celou pravou stranu, byla na vozíčku, ale jinak se toho hodně naučila a samozřejmě jí byl velkou pomocí manžel.

Byli jsme tam u nich párkrát na návštěvě, když jsme pobývali na čas v Praze na dovolené. Vždycky nás pohostili i s obědem, my jsme také nepřijeli nikdy s prázdnou a tak jsme byli všichni spokojeni..


To je poslední fotka, kdy jsme se viděli, z roku 2014

Naposledy jsme tam byli v roce 2014, pak už manžel nemohl absolvovat delší chození, tak jsme na delší dobu ani do Prahy nejezdili, jen jsme si vždy s Vlastou volaly. Její manžel byl stále velký fanda litvínovského hokeje, tak si s manželem pokecali i o tom.

Vlasta měla volat na Vánoce. Nevolala. Já jsem nechtěla otravovat, že počkám, protože předtím mi řekla, že manžel leží, že ho bolí nohy.

Včera už jsem to nevydržela a zavolala. Vlasta má totiž dnes narozeniny. A výsledek toho, co jsem se dozvěděla, mne tak zničil i před spaním. Mluvila jsem s jejich dcerou, která je stará jak můj syn, ta se teď stará o mámu i tátu. Ten stále leží a proč ho bolely nohy? Doktoři prý přišli pozdě na to, že měl veliký problém s prostatou, pak už bylo pozdě a metastázovalo mu to do kostí. Má pleny, dcera ho musí přebalovat a jak jsem pochopila, taky už není moc při smyslech. Ona tam vždy chodí ráno a večer domů a každý den se bojí, co bude. Jednou přišla a celá postel byla pomazaná výkaly, táta prý jí říkal, že tam byli v noci zedníci a že jí chtěl pomoci, tak se chtěl sám přebalit. Bylo to prý strašné.

Tak jsem si říkala, že jsem se jí ani nestačila zeptat, jak to má s prací, vždyť chodila do práce, co manžel, když ona není celý den doma a Vlasta na vozíčku, která má funkční jen levou ruku, toho moc nezvládne.

Je to kruté a je mi to moc líto. Takový vitální, pohodový a hodný byl ten manžel Vlasty, to musí být strašné. Jestlipak si to takový člověk vůbec uvědomuje? No, spoustu mi toho běhalo hlavou, ale zázrak prý se určitě konat nebude.

Tak aspoň držím palce, aby to všichni zúčastnění zvládli. Požádala jsem dceru Vlasty, aby mi zase brzy zavolala.

To byl můj včerejší noční strašák. Ježurka
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miloslava Miloslava | Web | 5. března 2017 v 15:43 | Reagovat

Libuško,tak to je krutá daň za doktory. Je mě těch lidiček líto a pamatuji si,že jsme se jednou na setkánío nich bavily. To věřím,že jsi nemohla usnout,člověku to potom v hlavě šrotuje a vzpomínáš pak na vše a né a né usnout..Libuško drž se,život jde dál....pa Miluš

2 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 5. března 2017 v 15:46 | Reagovat

To není veselý příběh. Bohužel, i to se v životě stává, ale pro zúčastněné je to velmi náročné a stresující. Je to od dcery oběť, zaslouží si uznání za to, že se o otce stará,to by zvládl málokdo.

3 Eliss Eliss | Web | 5. března 2017 v 15:51 | Reagovat

Proč ty nejhodnější lidi vždycky potká takové zlo? :-(

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 5. března 2017 v 15:56 | Reagovat

Když to tak čtu, říkám si, že není na škodu být tak trochu hypochondr a sledovat se a nechat hned vyšetřit. Tak to dělá můj muž, já jsem spíš ta, co potíže bagatelizuje a pak najednou třeba kiksne.Rodina mne musí přinutit  Z toho mám strach, abych nelehla na dlouho,  raději ať mne klepne dočista nebo postihne i ta embolie, ale na tvrdo.

5 Kitty Kitty | Web | 5. března 2017 v 16:43 | Reagovat

Vypadají zrovna zdravě a takové konce. Nikdo nevíme, jak dopadneme se zdravím. Je ale potřeba využívat preventivních prohlídek, aspoň tak se starat už dopředu.
Jsem zrovna v etapě ozdravování, tak jsem citlivější k takovým zprávám. Navíc jsem zrovna viděla film, na který mi dala odkaz Ruženka a u mého posledního článku o týdnu s hubnutím. Je to šok, jak si nesprávným způsobem života ubližujeme. V Americe je prý největším zabijákem obezita a špatný způsob života. Hodně mě to vzalo. A vidíš, s věkem rostou rizika a zrovna ti berou tvoje dlouholeté známé. Chápu, co to s tebou udělalo...

6 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 5. března 2017 v 16:47 | Reagovat

Moc smutný osud.
Pamatuji si, že jsi o návštěvě u nich kdysi psala. Kdo by se nadál, že se najednou zdravotní situace manželů tak otočí.
Nedivím se, že jsi nemohla usnout.
Libuško, opatruj se Ty i manžel! :-)

7 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 5. března 2017 v 17:17 | Reagovat

Smutný příběh. Ale bohužel život není peříčko a k některým jedincům je obzvlášť krutý.

8 MarijaKes MarijaKes | Web | 5. března 2017 v 17:24 | Reagovat

Smutný příběh. Pán si možná chvílemi uvědomuje, co se s ním děje, proto měl snahu pomoci a ulehčit dceři, ale zapletly se mu do toho jiné myšlenky, jiné důvody. A bude to horší. Paní to sama nezvládne a jednou bude muset dcera řešit i přespávání u rodičů nebo vzít rodiče k sobě. Ale je to velmi vyčerpávající a tak je při demenci lepší ústavní péče. Moje maminka také už trpěla demencí, mnohdy to bylo pro mne těžké v tom, že ať jsem pro ni udělala první poslední, stejně měla pocit, že ji nemám ráda. Co jsem se naplakala. Ona totiž moji pomoc považovala za výčitku. Když jsem uklízela, cítila to jako že si o ní myslím, že je čuně. Prý si to udělá sama, ať toho nechám.  Měla velké bolesti nohou a nechtěla jít k doktorovi. Až jsem ji donutila a doktorovi popsala stav, maminka se na mne moc zlobila. Už nemohla být sama, ale  nechtěla jít k nám, kde by bylo o ni postaráno a tak jsem také trnula, co třeba vymastí s plynem a aby se jí něco nestalo. A nakonec se stalo. Spadla, zlomila si krček, operovali ji ten den, začala rehabilitovat, ale najednou jako když utne. Přestala mít chuť do života, přestala jíst, pít.... Nevěřila mi, že spadla a byla operována. Nabyla přesvědčení, že jsem se jí zbavila a dala ji do nemocnice. Moc mne to bolelo. Chodila jsem za ní každý den...a líčila jí, jak se bude mít u nás dobře, že je pro ni vše připravené. Na Vánoce to ale ještě nešlo, pak ji přestěhovali na jiný pokoj a ona si vzala do hlavy, že je na pokoji "poslední štace"....Síly jí ubývaly hodně rychle....Psychika sehrála velkou roli.   A tak máme doma nový invalidní vozík, na kterém jsem ji chtěla vozit na procházky, máme doma pomůcky pro invalidy, ale už nemáme maminku. :-(

9 Mudroočka Mudroočka | E-mail | Web | 5. března 2017 v 18:15 | Reagovat

Je to smutné...

10 Jitka Jitka | Web | 5. března 2017 v 19:47 | Reagovat

Nic horšího Tě před spaním nemohlo potkat. Mě ty konce stáří děsí i když zatím kolem sebe mám lidi v kondici, ale na to stačí vteřina a všechno je jinak.

11 věrka věrka | 5. března 2017 v 19:51 | Reagovat

To je velmi smutné čtení, bohužel je to život. Tak jen se drž a moc se nestresuj.

12 daniela daniela | E-mail | Web | 5. března 2017 v 21:46 | Reagovat

Libuška, veľmi smutné rozprávanie :-(
Život je už taký, niekto skôr, niekto neskôr, ale každý.
Nesmieš si to pripúšťať k srdcu, lebo si tým škodíš.
Držím prsty!

13 Intuice Intuice | E-mail | Web | 5. března 2017 v 22:21 | Reagovat

Smutné. Nedivím se Ti, že se Ti myšlenky jen míhaly. Někdy se osud tak otočí a člověk ani neví proč.

14 Intuice Intuice | E-mail | Web | 5. března 2017 v 22:23 | Reagovat

[8]: Velmi, velmi smutné.

15 Melissa Melissa | Web | 6. března 2017 v 0:26 | Reagovat

No,to je strašné.Nedivím se ti,že jsi pak nemohla usnout a pořád jsi o tom musela přemýšlet.Člověk by si měl takové myšlenky před spaním zakázat,ale chápu,vždycky to prostě nejde.Myslím,že lidi,kteří už jsou na tom takhle a dělají takové věci jako ten pán si to už neuvědomují a vůbec je nenapadne,co způsobují.Ta jejich dcera by je měla umístit do nějakého zařízení pro seniory,kde by se o ně postarali.To není v dnešní době žádná ostuda,ale věc,která všem pomůže,jinak se ona zničí. ???

16 Zdena Zdena | Web | 6. března 2017 v 7:29 | Reagovat

Občas nám život ukazuje tu špatnou stránku. Moc smutné.Přeji ať je líp a držím palečky. Z❤

17 Alka Alka | E-mail | 6. března 2017 v 8:36 | Reagovat

Ne vždycky si to "takový člověk" uvědomuje a těžko říct, co je horší: jestli mozek funguje normálně, nebo když vytěsňuje. Protože i při vytěsňování jsou normální okamžiky a to je pak děs i pro toho nemocného...

18 Lucie Lucie | Web | 6. března 2017 v 10:47 | Reagovat

Ách jo, to je smutný příběh. :-( Občas život dovede být krutý.... Jen Bůh ví, co jednou čeká nás...
Obdivuji jejich dceru, jak vše zvládá a přeji ji mnoho sil!

19 Fredy Fredy | Web | 6. března 2017 v 12:42 | Reagovat

Ach jojo, co se dá dělat. Čas hrozně rychle letí. Přítel má taky starší rodiče a hlavně jeho matka se pokakávala, takže vím, co to je za hnus, každopádně držím palce, aby ti staříci na tom byli lépe.
Jinak bych tě ráda uvítala na svém blogu a byla bych vděčná za nějaký ten komentík. :-)

20 Ježurka Ježurka | Web | 6. března 2017 v 14:37 | Reagovat

[1]: Děkuji, Miluško, já vím.
[2]: Přesně tak to vidím já.
[3]: To si kolikrát taky říkám.
[4]: Jo, Ruženko, to by se nám líbilo všem, ale bohužel si nemůžeme vybrat.
[6]: Děkuji, Jarmilko, i ty. A není tě nějak vidět na Skype.
[7]: A ani neví proč, že?
[8]: Maruško, to mi běhá mráz po zádech a je mi líto, čím sis musela projít. Strašný nápor na psychiku, chápu, ale určitě to maminka ve světlých chvilkách tak nemyslela. Taky se bojím toho, až jednou maminka nebude, ale vím, že už to nemůže moc dlouho trvat vzhledem k jejímu věku a nemocech.
[10]: Já jen doufám, že nebude hůř.
[11]: Já vím, Věruško.
[12]: Ano, vím, že každý, ale někdo to má obzvláště kruté.
[13]: No právě, taky si kolikrát říkám PROČ?
[15]: No, myslím, že nebudou nic měnit. Aspoň zatím.
[16]: A přijde to jako rána z čistého nebe.
[17]: No právě, kdoví, jak na tom je s myšlením.
[18]: To já taky.
[19]: Bohužel, to jsou staříci oba mladší než my. :-(

21 signoraa signoraa | Web | 6. března 2017 v 15:25 | Reagovat

Libuško, dlouhodobě špatně spím, trvá mi, než usnu a když mám nějakou starost, usínám opravdu špatně.
Příběh tvých bývalých sousedů je smutný. Já volala nedávno sestřenici a první věta, kterou jsem slyšela, byla ta, že umřel její druh. Po rozvodu se už nevdala, žili s Pepou víc než třicet let. Poslední dobou se kolem těch smutných zpráv objevilo nějak hodně.

22 Zdenka Zdenka | Web | 6. března 2017 v 18:03 | Reagovat

To je hodně smutné :-(  :-(

23 J. J. | 6. března 2017 v 19:27 | Reagovat

[15]: Dům pro seniory, tak zvaný Domov Důchodců neslouží pro stařečky, kteří se pokakávají jako ten o kterém je tu řeč. V těchto domovech jsou senioři, kteří umějí ještě udržet moč i stolici. Jsou soběstační!
Odložit rodiče do zařízení, kde se starají o NEsoběstačné seniory, na to se dnes čeká více jak rok a půl. Moje kolegyně, která má 60.letou maminku, která je ne-soběstačná, to jest, že se pokakává a počůrává a potřebuje trvalou péči jiného člověka, čeká na umístění v Domově, kde se o takové lidi starají už celý rok! Čeká se, až tam někdo umře, ay ho nahradil jiný! Taková je realita.
Její dítě jí tam musí odložit, protože je mu 40 let, má 12letého syna a je rozvedeno. Musí pracovat, nemůže dochovat vlastního rodiče. Jiné členy rodiny už bohužel nemají.
Ano, i tak žijí lidé a věřte Melisso, že odložit starého 60ti letého rodiče, který se o sebe sám nepostará, je pro každé dítě velmi, velmi nelehké. Máte dost mylné představy o tom, že je to jednoduché! Je vidět, že jste to nezažila.O_O

24 Iva Iva | E-mail | Web | 6. března 2017 v 19:45 | Reagovat

Libuško, to tě chápu. Moje nejlepší dlouholetá kamarádka mi zemřela 22.2.. Před vánočními svátky ji dcera odvezla do nemocnice a tam ji zjistili tumor v žaludku. Naštěstí pro ni dlouho netrpěla, ale moc mi chybí.

25 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 8. března 2017 v 22:22 | Reagovat

Hodně smutné. Vidím to v práci, jak člověka změní úraz. Poslední dobou jsem se tam starala o lidi "mojí dědiny". Vidět je jak stárnou a chátrají je příšerné... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama