Březen 2017

Je to zlatíčko

31. března 2017 v 13:47 RODINA
Včera přistála na našem společném účtu na FB zpráva od vnučky Terezky, která mne velmi potěšila. Určitě nejen mne, ale všechny, komu třeba svým jednáním pomůže. Terezka studuje v Praze na ČVUT a tuším, že krátce po příchodu na tuto školu se přihlásila k dobrovolnému dárcovství krve.

A jaká byla ta super zpráva? Včera po desátém odběru dostala BRONZOVOU PLAKETU Prof. MUDr. Jana Janského.

Krásná, že?

Samozřejmě Terezka pokračuje dál a mohu doslova říct, že jsem pyšná babička. Je to opravdu chvályhodné, pak že je mladá generace špatná, kdepak, zlatíčko to je.

A to je naše Terezka, už ji určitě znáte.

Vím, že ne každý může darovat krev, třeba ze zdravotních důvodů. Můj syn měl také dobré úmysly a taky dobře začal. Ale ze zdravotních důvodů (žaludeční vřed) mu to po devíti odběrech zakázali.

Za všechny potřebné lidičky Ti, Terezko, moc děkujeme.

Velký den

30. března 2017 v 9:54 RODINA
Dnes máme velký den. Tedy hlavně já a můj syn.

Před 55 lety jsem měla už všechno za sebou. Bylo mi necelých jednadvacet let, od půl sedmé jsem byla na porodním sále a v 8,50 hodin jsem se konečně dočkala. Synáček moc nespěchal, měl totiž omotanou pupeční šňůru kolem krku a tak to nešlo a nešlo. Pomohly kleště, myslím, že dnes už se tato metoda nepoužívá, ale tenkrát to jinak nešlo a syn byl díkybohu v pořádku.

Úplně v pořádku jsem nebyla já, měla jsem bílkovinu v moči, tak jsem musela zůstat ještě pět týdnů po porodu v porodnici, tenkrát ještě byla mimina jinde, přivezli mi ho jen ke kojení a nebo jsem se tam mohla chodit na něj dívat. Když jsem šla domů, říkali mému Ládíčkovi předseda kojenců. Byl tam nejstarší. Když se narodil, vážil pouhých 2,90 kg a měřil 51 cm. A vidíte, jaký je z něj statný mužský! Domů jsem tedy přijela začátkem května, skoro na mé narozeniny a za měsíc už jsme šli na druhý konec republiky. Ano, mému synáčkovi byly dva měsíce, když jsme se z okolí Brna stěhovali do našeho nového bytu, ale až sem do Litvínova. Nicméně se syn cítí stále jako Moravák.

Moji maminku jsem udělala babičkou v jejích necelých 42 letech. To dnes mladí začínají rodit. Ale my byli tenkrát šťastní. Neměli jsme tady nikoho, jen holý byt, naspořeno nic moc, ale byli jsme rádi, že máme zdravé dítě. Děti vždy byly, jsou a budou moje priorita.

Uteklo to jako voda. Dnes je mému prvorozenému 55 let.

To byla móda, co? Ale nám se to líbilo a evidentně byl i syn spokojený. Bylo to klidné a moc hodné dítě.

Tady se tváří jako nějaký mudrc, už začal chodit do školy.

Tuto fotku s jeho mladší sestřičkou, která má letos také jubileum, sem dávám proto, že se mi moc líbí.

Po dokončení základní školní docházky šel na místní gymnázium. Byl první ročník, který končil základní školu ve čtrnácti letech, takže maturoval už v osmnácti. Hlásil se na VŠ, ale nebyl na první pokus přijat. Na další zkoušky už jít nechtěl, ani se mu nedivím. Já s černým puntíkem a tak to neměl jednoduché. Šel na nástavbu na stavební průmyslovku, druhou maturitu dělal ve 20 letech a pak šel rovnou na dva roky na vojnu. To byly kruté časy.

Po návratu z vojny začal pracovat jako projektant v naší chemičce, kde vydržel hodně let, prakticky až do svého osamostatnění. Brzy si našel svoji manželku, ale to už všechno víte.

Toto jejich svatební foto jsem tady už prezentovala, ale dnes to k tomu patří. Brali se v roce 1986, to už je slušná řádka let, že?

Jeho manželka zrovna dodělala vysokou školu, tak se syn pochlapil a přihlásil se ke studiu na večerní studium ČVUT - staební fakulta. Byl to zápřah, zaměstnání, rodina - už měli i Laděnku, no a škola. Nedal se, školu úspěšně dokončil a tato promoce byla v roce 1992.

To už byly Laděnce čtxři roky a byla tam s námi. Její pověstná věta : "Mami, a to už teď bude tatínek ten inža?" se traduje od té doby často.

Později si ještě vzdělání doplnil a nyní pracuje jako OSVČ - autorizovaný projektat a statik.

V roce 1994 k nim přibyl ještě Lukášek a šťastná rodinka byla kompletní.

Ještě jen dodám, že už pár let hraje bowling se svým synem Lukym a jsou docela úspěšníí.

Vidím, že jsem se tedy pořádně rozjela. Už jsem sice synovi ráno telefonicky přála, ale ještě jednou:

HODNĚ ZDRAVÍ, ŠTĚSTÍ, POHODY, ZŮSTAŇ SVŮJ, JSME RÁDI, ŽE TĚ MÁME A MÁME TĚ VŠICHNI TAKÉ MOC RÁDI. A CO JEŠTĚ POPŘÁT? NO, SNAD I TY NĚKDY POZNÁŠ TO ÚŽASNÉ ŠTĚSTÍČKO A STANEŠ SE DĚDEČKEM.

Krásný den, milý synáčku přejeme oba dva.


Co je u nás nového?

29. března 2017 v 14:38 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
No, nového nic moc, články moc nepřidávám, není chuť ani energie. Měla jsem původně naplánováno, že konečně pojedu k mamince, abych jí tam aspoň trošku pomohla s úklidem, nákupem, očistou a tak. Už jsem tam nebyla ani nepamatuji, jen po novém roce na krátké odpolední návštěvě s dětmi. Jezdila tam chudinka moje sestra až z Brna. Už jsem se i na maminku těšila, ale zase - bohužel - nic.

Moje zdravotní problémy přetrvávají už nějak dlouho. Před týdnem jsem psala, že jsem byla na kontrole v gastroenterologické poradně. Tam mi dr. nic negativního nesdělil, ale asi jak se ve mně zase "pohrabal", tak mám problémy s vyprazdňováním, jde to často a s křečemi. Když už jsem si řekla, že je toho až moc a bolest byla dost velká, zavolala jsem si v pondělí ráno záchranku. Byli hodní, zeptali se na všechno, odvezli mne do nemocnice na vyšetření a světe div se - vzali sebou i manžela jako doprovod. Tam mi pan doktor po vyšetření řekl, že se diví, že mi ten zjištěný zánět tlustého střeva neléčí a je to patrně všechno kvůli tomu. Dostala jsem injekce, nové léky a když prý to nepomůže, tak se tam vrátím. A zase nás odvezli zpět domů. Oba dva. Byli opravdu moc hodní. Všichni.

Že bych byla fit, to tedy zdaleka nejsem, ale držím se zatím zuby nehty doma a hlavně, opět nemohu jet k mamince. Všichni mi rozumí, sestra ani maminka mi nic nevyčítají, ale mně je to moc líto. Co bych si tam ale počala v případě, že by mi bylo tak zle jako tady v neděli, to nevím. Je to konec světa, není tam ani pořádný signál a nikdo, kdo by mi pomohl. No, nedá se nic dělat, musíme všichni vydržet. Já stále ještě věřím, že ten můj nekonečný seriál zdravotních problémů taky jednou skončí. Krční páteř se jakž takž srovnala, ještě to není úplně ono, ale to už asi lepší nebude a naučila jsem s tím žít, jak mi radila moje neuroložka.

Nechci si stěžovat, vím, že i toto k mému věku všechno patří, ale píši to hlavně proto, abych se přiznala, že nemám moc chutí do psaní čehokoliv. Tak jsem si řekla, že to sdělím.

Dnes dopoledne zvonil pošťák. Co myslíte? Dostala jsem velikonoční pomlázku už teď. Jedna moje moc milá pravidelná návštěvnice mého blogu - Věruška K. - si po přečtení mého článku řekla, že se podívá u nich na Moravě, jestli tam mají kuřátka a co myslíte? Správně. Koukejte na tu nádheru!

Taková nádhera! Kuřátka různých velikostí, že se i manžel rozplýval!

A jako prémie tato sada nádherných pírek! Něco takového jsem ani nevěděla, že existuje!

Moje milá Věruško, moc děkuji, jsi opravdu zlatíčko a určitě se budu ssnažit ti to vynahradit.

Je vidět, že to je nakonec vyvážené, ne? Když je trápení nebo bolest, vyváží to radost z milého překvapení.

Venku se to dnes trošku zatahuje, ale teplo je, i když fouká vítr. Ale už pučí stromy i keře a to nám taky všem dělá radost. Krásné dny vám přeje Ježurka

Velikonoční tvoření je hotovo

26. března 2017 v 15:53 MOJE TVOŘENÍČKO
Včera jsem konečně dospěla k finále v mém letošním tvoření nových kousků na velikonoční zdobení. Háčkování mne bavilo a docela to šlo rychle, ale co bylo pro mne hrozné, bylo vyklepávání skořápek z ozdobných kraslic a kukaní. Poradkyněmi mi byla Zdenka "ren" a Yorga, oběma moc děkuji.

Včera jsem se vydala dopoledne do města, když bylo tak krásně, že si seženu do těch kukaní kuřátka. Bohužel. Tam, kde menší kuřátka měli, tak byly přitavené k tácku nebo něčemu takovému, samotná malá kuřátka jsem neobjevila a běhat celé dopoledne kvůli tomu, to se mi nechtělo a ani bych to nedala.

Co teď? Inu, zašla jsem do galanterie a koupila si žlutou bavlnu, že si kuřátka vyrobím sama. Sedla jsem si tedy včera odpoledne k televizi a motala a motala. Kuřátka jsem tam lehce přišila dvěma stehy a stačí. V případě potřeby lze lehce rozebrat.

No a tady jsem to pro vás všechny vyfotila. Nepočítám s tím, že by to bylo všechno jen pro mne, mám těch velikonočních blbinek dost, třeba si nědo vybere z rodiny syna nebo dcery.

Toto jak je vidět, jsou ozdobná vajíčka bez skořápek, ale nejraději bych je tam příště nechala.

Tady jsem zkoušela - je to poznat, že je to motýl?

A co tenhle pokus? Nejaká hodně vykrmená husička?

A nový výrobek - kukaně na kuřátka

Tři jsem udělala krásně bílé a vlevo je jedno mini kuřátko

Jeden detail

Záběr na kuřátko, ale asi jsem to moc přiblížila, je to trošku mázlé

Všechny moje výtvory pohromadě

A tady spolu ještě jednou.

Doufám, že se vám to bude aspoň trochu líbit a já už se těším, až zase vytvořím příště něco jiného. Krásný zbytek víkendu všem přeje Ježurka

Březnové oslavy

24. března 2017 v 13:23 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
V březnu moc oslavenců v kalendáři nemám. Začnu tou, o které chci napsat pár řádků.

Dne 9. března slavila narozeniny druhá babička, tedy babička Jiřinka. Je o pát facek starší než já, ale moc šikovná. Je to maminka mé snachy. Protože mají všichni své povinnosti, mohli se sejít až minulou sobotu. Babička, můj syn, snacha a vnuk s přítelkyní zajeli do Teplic za vnučkou a tam šli všichni na společný oběd.

Tato fotka je doma, babička Jiřinka dostala tuto nádhernou kytici od své neteře, která ji poslala až z Mexika. Je vidět, že byla dojatá.

Ještě jedna fotka s dcerou. Sluší jim to, že?

Všichni aktéři na oslavě, vnuk tam chybí, asi fotil

Tady zase chybí vnučka

Jídlo bylo výborné, to je vidět

Syn se zrovna neusmívá, ale taky si pochutnal

Vnuk je zamyšlený

A už zase oslavenkyně, které prý doslova vnutili tuto dobrůtku

no a tady jsou dobrůtky pro ostatní.

Je vidět, že si to všichni užili. Já jen doufám, že se brzy sejdeme na půlkulatinách mého syna. To už budeme ve větším počtu.

Krásný víkend všem přeje vaše Ježurka

Podání hlášení o stavu mých problémů

22. března 2017 v 13:28 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Slíbila jsem v předchozím článku, že podám hlášení, co se od té doby změnilo a jak dopadly mé včerejší návštěvy u lékařů.

Tedy hned po obědě jsem byla objednaná v gastroenterologické poradně v nemocnici na kontrolu po té loňské operaci mého tlustého střeva. Šla jsem o něco dřív, protože jsem měla obavy, že není něco v pořádku. No, hezky se na mně pan doktor tentokrát vyřádil, jen co je pravda. Museli mi píchnout i nějakou oblbovačku, aby to tak nebolelo a pak mne tam nechali hodinu ležet. Nakonec mi pan doktor řekl, že recidiva tam není a ty problémy, které jsem viděla já jsou běžné po takové operaci. Samozřejmě mi zase uštípli maličký polyp a zase cca za měsíc musím pro výsledky. No jo, všechno se posílá na histologii, musím vydržet. Ale jsem ráda, že tam nenašel pan doktor nic ošklivého.

Měli jsme docela naspěch, protože bylo čtrnáct hodin a manžel byl objednaný u nás na kontrolu na urologii na 14,30 hod. Stihli jsme to tak tak, pak mne syn vyhodil u domu a já si šla aspoň něco zobnout, protože mi žaludek zpíval hlady, měla jsem od rána jen půl housky. Měla jsem zákaz. Na 15,30 hod. jsem byla ještě já objednaná na neurologii. Stihla jsem to též a paní doktorka se mne ptala, jestli je líp. A bylo. Ne sice, že bych už neměla bolesti, ale intenzita se podstatně snížila a léky budu muset ještě chvíli brát.

Měla jsem teprve tento týden začít docházet na rehabilitace - měkké techniky, mobilizace a cvičení. Paní doktorka souhlasila s tím, že do toho bolavého se raději hrabat nebudeme.

Šla jsem tedy tyto RHB dnes ráno zrušit. Ne, už tam opravdu nepůjdu, protože se mne dotklo, jak mne ten jeden pan doktor "odepsal" bez další léčby a nechal mne přes víkend takto trpět. Třeba by stačilo jen změnit léky jak to udělala neuroložka. Já vím, že nikdy nemám říkat nikdy, ale pokud to nebude bezpodmínečně nutné, už tam fakt nepůjdu.
Ještě bych ráda dodala pár poznámek k vašim některým komentářům k mému minulému článku.

Doma chodím s teplou šálou, protože vím, že mám mít krk v teple (koment. č.4)

Ambulance léčby bolesti je součástí tohoto zařízení, ale funguje pouze v Mostě, tam bych jezdit stále nemohla a navíc, moje praktická lékařka mi tuto léčbu NEDOPORUČILA. Prý by do mne jen cpali víc chemie (koment. č.5)

Rehabilitaci jako takovou mi naplánovali za hodně dlouho, jak jsem psala, měla jsem začít teprve tento týden. A vyhřezlé ploténky mám už dlouho dvě (z bederní páteře), na vyšetření CT i MZ jsem byla už několikrát, protože jsou to letité problémy (koment. č.8, 25 a 26).

Ještě chci dodat, že náplastí jsem vyzkoušela taky fůru, některé pomáhaly, jiné ne, ale na tyhle problémy nezabralo nic (koment. č.18).

Teď už jen zbývá vydržet a nedat se. Doufám, že zase bude brzy dobře a budu se snažit vás už s těmito mými problémy nezatěžovat.

Přejí krásné jarní dny. Vaše Ježurka

Už mám zase problémy

20. března 2017 v 15:25 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Tak jsem si také naivně myslela, že jsem si loni vybrala až až z mých zdravotních potíží, ale kdepak. Stále se něco děje, někdy už si říkám, že to snad ani víc nejde.

Psala jsem, že chodím na rehabilitace s bederní páteří. Chodila jsem na obstřiky a k tomu jako bonus jsem dostávala injekci na bolest. Prý je to lepší, než do sebe rvát prášky. Bylo to střídavě oblačno, až jsem dospěla k poslednímu, desátému obstřiku. To jsem přišla do ordinace bolavá zase jinak. Ptala jsem se sestřičky, zda to mám doktorce vůbec říkat, poradila, že ano. Už léta zapomenuté problémy s krční páteří nastoupily v plné síle. A mělo být hůř.

Paní doktorka mne prohlédla, trochu "napravila", obstříkla i krční páteř a pozvala na další kontrolu hned další den. Ne, nic se zatím nezlepšilo. Pak tam tři dny doktoři nebyli (střídají se tam tři), tak jsem dostávala od hodné sestřičky aspoň injekce na bolest a že jsem je opravdu potřebovala. Ne, nejsem žádná fňukna, něco vydržím, ale co je moc, to je příliš. V pátek mi nahlásil rehabilitační doktor, že už mi další obstřiky ani injekce dávat nemohou, měla jsem jich dost a jsou bez efektu. Jestli mne bolest nepřejde (sama?), tam mne vrátí zpět k mé neuroložce.

Celkem jsem z toho jednání byla rozhozená, ale co mohu, že? V pátek jsem byla tedy na posledním obstřiku a injekci na bolest. Už odpoledne se bolesti krční páteře začaly dost silně hlásit. Já nevím, proč ty nejhorší a největší bolesti jsou většinou v noci? Bolesti gradovaly, že jsem opravdu dnes v noci vážně uvažovala o tom, že zavolám na pohotovost, ať mne odvezou třeba do nemocnice, jen aby mi někdo pomohl. Nespali jsme ani jeden, ráno jsme byli s manželem jak po bále.

On chodí na obstřiky či injekce, já pořádně nevím, co to má, k naší neuroložce. Šel tam i dnes ráno a sliboval, že doktorku přesvědčí o tom, aby se na mne aspoň koukla. Hurá, povedlo se mu to, i když paní doktorka neměla čas, byla jsem mimo pořadí, tak na mne koukla, dala mi něco na bolest a napsala jiné léky, protože ty, které jsem měla nezabíraly ani jeden. Jediné, co mi vždy na chvilku zmírnilo tu ukrutnou bolest, kterou bych nepřála ani nepříteli, byl paralen. Ten jsem si právě brala i v noci. Zvednout hlavu, abych se otočila, nadlidský výkon. Hlava na prasknutí, bolest i při zívání. To opravdu nepamatuji.

No, já jsem na úterý objednaná do nemocnice na kontrolní vyšetření tlustého střeva, ale jen na SIGMO, proto jsem si nemohla jít lehnout do nemocnice hned. Tedy mne paní doktorka objednala k ní po tomto vyšetření, já doufám, že všechno stihnu. Ještě ráno jdu ke kadeřnici, protože nemohu sklonit hlavu nad vanu, abych si ji umyla. Ta byla tak hodná, že přijde kvůli mně do práce dřív, aby mi vyhověla. Opravdu vidím, že ještě jsou hodní a ochotní lidé, za což jim děkuji.

Zítra mám tedy nabitý den, snad už bude jenom líp, já tomu věřím a dám vědět. Zdraví vás všechny bolavá Ježurka

Moje účinkování v kuchyni

18. března 2017 v 14:49 VAŘENÍ A PEČENÍ
Pravda je, že už zase denně vařím, až se ze mne kouří a také se občas snažím uplatnit některé změny v přípravě jídla nebo pečení.

Občas peču škvarkové placky, to jsem tady už psala, šla jsem si tedy nedávno koupit škvarky, že ty placky po delší době upeču. Měli jen půlkilové balení, tak jsem si říkala, že to nevadí, zbytek schovám na mrazák pro další použití. Když jsem škvarky rozbalila, tak jsem koukala, jestli jsem nekoupila špatně. Byly to selské škvarky, kde byla přidána paprika. Přiznávám se, že jsem se trochu bála, jak to bude chutnat, byly trošku do červena, ale chuť byla moc dobrá.

Tak jak vypadají - tedy doufám dobře, tak taky chutnaly.

Manžel má rád bramboráky, dělala jsem je v poslední době s krájeným hlávkovým zelím a kouskem uzeniny. Manžel si poručil změnu - ne hlávkové, ale kysané zelí. Proč ne?

I ty nám chutnaly a co zbylo, bylo brzy u manžela v bříšku. Hned po odpolední kávě.

No a dnes jsem si řekla, že vyzkouším nový recept, který jsem našla u Růženky z Itálie. Mrkvové šátečky mne upoutaly tím, že jsem kdysi dělávala mrkvové cukroví a pamatuji si, že nám chutnalo. No, šla jsem do toho, moc ingrediencí tam není, tedy to nebylo ani tak náročné. Jen 300 g mrkve, 300 g hladké mouky, 20 dkg tuku, špetka soli a prášek do pečiva. Napřed smíchat mouku s tukem, udělat žmolenku a přidat do všeho mrkev. Těsto nechat min. půl hodiny odpočinout v lednici a dělat šátečky, které se plní povidly. Celé se to pak jen obalí v cukru.


Byly toto dva plechy

tady už jsou šátečky v míse, obalené v cukru

a tady mám jeden ke kávě. Chutnaly i manželovi. Díky, Růženko.

Konce jsem přimáčkla vidličkou a kupodivu, drželo to krásně!

Přeji všem dobrou chuť a navzdory počasí krásný víkend. Vaše Ježurka

Ježčí emaily do sbírky pokračují

17. března 2017 v 15:34 JEŽCI
Už jsem tu delší čas neprezentovala emaily od vás, milých blogerek, které mi posíláte s nádhernými obrázky ježků. Jinak bych v životě nevěděla, kolik tvarů a nápadů s krásnými ježečky je, proto jsem za všechny moc ráda.

Sešlo se mi jich zde už tolik, že spěchám je vložit, než na některého krasavce zapomenu.

Ježek v dlani č. 304 od Otavínky

Ježurky s jahodami č. 305 od Evičky

Ježci z ovoce od Ruženky mají č. 306

Další krásné ježčí obrázky poslala zase Jarmilka. Tento má č. 307

další č. 308

Krásná série ježčích obrázků má č. 309

A tento černobílý obrázek č. 310


Ježky i s kytičkou mi poslala Miluška, mají č. 311

Další várka ježků od Jarmilky. Č. 312

Č. 313

č. 314

č. 315

č. 316


č. 316

č. 317

č. 318

č. 319

č. 320
Amo, všechny tyto ježečky, tematicky seřazené - jsou všichni z filcu, přišli od Jarmilky. Moc děkuji za tu krásu.

A dnes poslední obrázek. Ježeček s modrou od Otavínky má č. 321.

Také jste určitě netušili kolik podob může mít jedno takové krásné zvířátko jako je ježek. Za všechny moc děkuji. Kategorie obrázků se mi krásně rozrůstá a ani nepotřebuji moc místa, že?

Krásný víkend všem přeje Ježurka

Sobotní výletování syna

14. března 2017 v 16:40 VÝLETY
Syn se snachou moc rádi jezdí na výlety. Ano, po celotýdenní práci je to krásný relax. Nemusí to být daleko, ale jen nesedět doma. Také jsme dřív moc rádi jezdili, ne sice autem, ale vláčkem nebo autobusem, jo to byly časy. Dnes jdeme nakoupit jen do města a když jdeme pěšky, už nám to stačí. Manžel někdy nemůže ani dojít, ale říká, kdyby přestal chodit, tak to může zabalit.

Naši mladí si v sobotu vyjeli nedaleko, ale kdo to tady v okolí nezná, třeba se rád podívá na fotky.

Určitě jste o ní slyšeli. Tento kopec se jmenuje Komáří vížka, jede tam lanovka a je tam téměř vždy pěkně větrno. Vidíte, že tam byl v sobotu ještě sníh.

Vypadá to smutně, ponuře, ale v létě je tam krásně

Je tady i hotel, který má samozřejmě restauraci, taky si pamatuji, že jsme se tam vždy stavěli na kávu, případně něco navíc.

Na rozcestníky vidět sice není, ale sněhu je vidět stále dost.

A nakonec zase jedno selfíčko na památku.

Pak se vydali o kousek níže na hrad Krupka. Přiznám se, že tam jsme nikdy nebyli, i když to není daleko od Komáří vížky.

Syn si tam zapózoval a vidím, že tam z toho hradu moc nezbylo.

Nevím, zda byli i uvnitř, ale v okolí je vidět ta naše "měsíční krajina".
Je vidět, že je všechno pod horami, tak tam asi dlouho teplo nebude.

Snacha měla radost, že mohla zamávat z tamnějších hradeb.

Syn vyfotil i pomník J. W. Goethe, předpokládám, že byl někde v okolí.

No, tak jsme se prošli po památkách kousek od nás a i když ještě žádné teplo nebylo, určitě byli mladí spokojeni.

Vám všem také přeji krásné výlety, snad už na to bude lepší počasí, pořád nám to slibují, tak snad se dočkáme. Zdraví Ježurka.

Nedělní posezení

13. března 2017 v 16:01 RODINA
Včera jsem zase prakticky nebyla na PC. Krátce po obědě jsme se vypravili k dceři do Mostu, vnuk měl nedávno svátek, tak jsme si šli trošku popovídat, popřát, dát si něco dobrého, ale hlavně - užít se navzájem.

Pravda je, že jsme nebyli všichni. Syn se snachou a vnukem Lukym měli turnaj v bowlingu, tak jejich rodinu zastupovala pouze vnučka Lada, která pro tento účel přijela z Teplic do Mostu vlakem. A trefila!

Po příjezdu do Mostu toto nádraží vyfotila, aby bylo jasno.Usmívající se

Pak jsme všichni popřáli, předali dárečky a zasedli k prostřenému stolu, abychom si dali ke kávě i vánoční cukroví (které bylo pečlivě uložené v mrazáku) a bylo výborné. Pak následovaly jako vždy obložené chlebíčky, jednohubky, slané pečivu vlastní výroby (od dcery) a také přípitek - trošku vína, nebo co kdo si přál.

Jako motorová myš, ale doslova, mezi námi lítala Wallinka, jakou měla radost, že tam je tolik lidiček! Ale museli jsme být opatrní!

Wallinka byla zvědavá a nakukovala, co už je na stole, všechno muselo být kus od kraje, protože než stačíte říct "fuj", mohlo by být pozdě.

Laděnka se s ní chtěla vyfotit, ale je to opravdu divoch a chvíli neposedí

Pak na ni Terezka volala, aby ji na chviličku zastavila - a hurá, povedlo se!

Pak jí děvčata šla vedle nainstalovat mašli do vlasů. Pro jednoho je to vyloučeno, alě děvčata byla nakonec úspěšná, tak ji podržela dcera, abychom všichni viděli, jak jí to sluší!

Tak poseděli jsme, pokecali, pojedli a popili a byl taky čas jít domů. Naštěstí jsme nemuseli autobusy a tramvají, svezli jsme se autíčkem a byli brzy doma. Už jsme ani nic nejedli, nějak nám to stačilo, ale taky zmohlo, takže jsme byli včera fakt brzy v pelíšku. Pokud ještě dorazí nějaké fotky z oslavy, něco určitě dodám.

Krásné předjaří všem přeje Ježurka

Pořád se musíme mít na pozoru

11. března 2017 v 15:08 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jak jsem včera psala o pánovi, který se mi vtíral do přízně, tak si představte, že to mělo dnes pokračování. Dopoledne mi volala jedna sousedka, která bydli v přízemí, že se před domem motal nějaký pán, který se s ní dal do řeči. Povídal, povídal a pak šel ke dveřím. Sousedka se ptala, jestli někoho hledá a on řekl moje jméno. Protože sousedka čte pravidelně moje články na blogu, byla v obraze a řekla mu, že jsme někam jeli, že nejsme doma. No, něco prý nesl.

Hned pak mi volala, na vizáži jsme se shodly a ptala se, jestli udělala dobře. Ano, moc jsem ji pochválila, já bych si nic nevzala, protože bych taky mohla na to doplatit, nevěřím, že by to byla pravda vše, co říkal. Doma jsem fakt přemýšlela a opravdu mi to jeho povídání nic neřeklo.

Tak si říkám, že ti všelijací "šmejdi" mají opravdu spoustu nápadů. Už jsem taky kdysi psala o tom, jak mi jednou - asi téměř před třemi roky - vtrhl doslova do bytu muž, který mi tvrdil, že dodavatel energie, se kterým máme smlouvu, končí. Tak nějak by měli být jeho nástupci.

Manžel hned odmítal jakoukoliv komunikaci, mně bylo trapné ho hned vyhodit. Zkrátka to dopadlo tak, že jsem si pak ověřila jak to je s tím mým dodavatelem energií a hned další den jsem smlouvu zrušila. Jak telefonicky, tak i emailem. Bylo štěstí, že jsem si tento email uložila.

Asi po půl roce se mi telefonicky zase ozvali jako by se nic nestalo. Řekla jsem, že smlouva byla hned další den zrušena, že mám i kopii, kterou jsem jim poslala. Paní se divila, ale už se neozvali.

Až nedávno, je to asi dva měsíce, mi volala zase nějaká paní, která se představila jménem a taky společností, kterou zastupuje. Byla to pořád ta samá společnost jako tenkrát a začala mi hned děkovat, jak jsme udělali dobře, že jsme přešli k nim, že mají bezkonkurenční ceny. Hned jsem ji zarazila, že to snad nemyslí vážně, že toto je skutečnost stará víc jak 2,5 roku, že mám doklady o zrušení. Poslala jsem jim je i s dalším emailem a zase se nikdo neozval.

Minulý týden mi volala pracovnice našeho dodavatele elektřiny, že už se třikrát o nás pokoušel ten samý dodavatel, abychom přešli k nim. Vysvětlila jsem to, jak to všechno bylo a paní mi řekla, že mi pošle dopis, co tam máme vyplnit a podepsat, aby už na nás nikdo nemohl. Byla to solidní nabídka na to, že tohle budou vyřizovat za nás a já už opravdu všechno i telefonicky odmítám.

Ale někteří jsou fakt nepoučitelní. Zase jsem asi před 10 dny slušně odmítla nabídku na dodávku energií, položila telefon a vzápětí mi přišla SMS zpráva, jak jsem neudělala dobře s odkazem na jejich stránky.

Takové blbiny by měli zakázat, toto přece není žádné podnikání, ale samé podfuky.

Buďme tedy stále opatrní a ve střehu! Jsem zvědavá, co vymyslí příště. Bohužel.

Co mne dnes potkalo

10. března 2017 v 15:30 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ráno jsem si na dnešek uvařila, protože jsem měla opět cestu na středisko na obstřik pro změnu té krční páteře, protože jsem tušila, že si tam pobudu.

I.
Posadila jsem se vedle paní, se kterou jsme si hned padly do oka, na mnoho věcí jsme měli podobné názory. Taky pracovala celý život v chemičce, poradila, kudy nejlépe v chemičce na středisko, abychom mohli vynechat schody, paní tam má tu samou praktickou lékařku jako já.

Také jsme si notovaly v tom, jak si počínají naši muži v kuchyni, dokonce jsme částečně probraly i kandidáty na prezidenta. Paní byla těsně přede mnou a až v ordinaci jsme se domluvily. Paní dobře zná jednu moji sousedku, chodily spolu do školy, já se s ní znám také moc dobře, tak ji mám prý pozdravovat. Čekání uběhlo docela dobře, paní řekla, že byla ráda, že jsme se poznaly a nakonec jsem ještě málem vběhla do ordinace v botách. Zapomněla jsem se vyzout.

II.
Pak jsem se šinula jak slimák domů, foukal studený vítr až mne málem hnal dopředu, a vtom se z protější strany od stanice autobusu ozve pozdrav.

"Dobrý den", slušně jsem odpověděla a šla dál, protože moc krkem točit nemohu. Pán zavolal: "Vy mne nepoznáváte"? a přešel ke mně na druhou stranu. Pravdivě jsem řekla, že ne. "Ale já si vás pamatuji", bydlím tam dál, kousek vedle vás, bavily jste se spolu s mou ženou, vždycky jste se mi moc líbila". No, nemám ráda tyhle komplimenty už v mém věku, ale poděkovala jsem.

"Byla jste nakoupit?" ptal se pán. "Ne byla jsem na středisku, chodím tam s páteří", řekla jsem rovnou, protože jsem tu otázku čekala.

Začal mi vyprávět, že někdo z rodiny (už nevím kdo) byl v Irsku a přivezl odtud konopnou mast, ale tu pravou. Někdo (zase už nevím kdo) se s ní mazal a má prý po bolesti. Jestli prý chci, že mi jednu přinese, když bydlí kousek vedle. Hned ochotně prý zavolá dědovi. Volal (tedy aspoň to tak vypadalo), kolik prý jich tam ještě mají, jestli ten jeden pán přišel - ano - a zaplatil - ano. To už se mi zdálo divné a hned říkal, že mne děda pozdravuje. Už jsem si říkala, jestli je normální. A děda asi po něm chtěl něco koupit, on mu říkal, že tolik u sebe nemá a nebude se vracet. Vytáhl z kapsy pomuchlané peníze, kde byla i tisícovka a jiné peníze a ptal se mne, jestli mám u sebe peníze. Řekla jsem, že ano, jestli prý bych mu nepůjčila dva tisíce? "No, tolik já nemám, tak stovku nebo dvě", říkám, to už jsem zavětřila. Jel si prý si zaplatit pojištění či co, tak čekal na autobus a prý tak za hodinu zazvoní a přinese mi tu mast. Nic za ni nechce, pro mne prý by to bylo zadarmo, protože prý jsem se mu vždycky líbila.

Chápete to? To už bylo příliš a hned jsem to vyprávěla doma manželovi. Říkali jsme si, že si mne asi spletl, protože já jsem si opravdu nevybavila vůbec nic a taky byl proti mně dost mladší. Byla jsem rozhodnutá, kdyby dole zvonil, dělat mrtvého brouka. Naštěstí nikdo nezazvonil. Zajímavé praktiky, že?

III.
A do třetice smutná událost. Po obědě, když jsem telefonovala s maminkou, slyšela jsem, že mi stále někdo volá, znovu a znovu. Omluvila jsem se mamince, že to bude asi něco důležitého a koukla, kdo to volal. Byla to ta bývalá sousedka, jak jsem o nich psala před týdnem. Chtěla mi sdělit, že včera večer její manžel zemřel. I když jsme to všichni čekali, přišlo mi to moc líto, ale jemu už bude určitě líp, protože toto už nebyl život.

Vidíte, jak jsem měla dnešní den bohatý na zážitky, i když ne všechny dobré. Zdraví všechny Ježurka.

Už mne to nebaví

8. března 2017 v 16:45 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnešní datum - to bývalo dřív hodně veselo, tedy hlavně v práci. Myslím, že se už tolik MDŽ neslaví jako dřív, protože oficiálně se slaví jak Valentýn, tak i Den matek. Jak jsem zjistila, nějak se to hodně spojovalo s dřívějším režimem.

Někteří mají zato, že tento svátek vymysleli komunisté. My však víme, že ne a já osobně si myslím, že mají právo na poděkování taky ty ženy, které nemají děti a třeba nejsou ani momentálně zamilované. My doma tento svátek neslavíme, ale když jsem chodila do práce, to bývalo hodně veselo. V práci jsme dostaly kytičku, někdy i něco malého k tomu a určitě jsme se sešli všichni, tím myslím i vedoucí a naše drahé polovičky někde na tanečku, kde ovšem slavili hlavně muži. Myslím, že tím se to zprofanovalo a proto už tento svátek třeba neslavíme ani my. Máme-li chuť na něco dobrého, tak si vždycky nějaký ten důvod najdeme, nemusíme čekat na povel, ne? Každému jak je libo.

Já bych stejně dnes moc chutí do slavení neměla, protože se zase na nás podepisují ty stálé změny počasí.

V pondělí jsem šla na poslední obstřik bederní páteře, tam nastalo opravdu zlepšení a podstatné, ale asi se mi to všechno rozbouřilo v těle natolik, že se bolest přestěhovala nahoru. Nemohu otočit hlavou pro bolest, já vím, že se mohu otočit celá, ale přece jenom… Paní doktorka byla v pondělí tak hodná, že mi ještě jako bonus dala obstřik i na tu krční páteř, zjistila, že to je zablokované, tak tomu trošku pomohla a pozvala mne ještě na další den, že mne chce vidět. Tak jsem tam byla i včera. Další obstřik a injekce na bolest a ještě prý dostavu na víkend, takže další v pátek. Také mi napsala léky na bolest, ale já bych byla raději, kdybych je nemusela brát. A dnešní den jsem ale už musela. Nejde to. A pak prý mám z loňského roku vybráno, ach jo, vždyť se vždy vyrojí něco nového, jiného a skončí to vůbec někdy? Bolest mi vystřeluje nejen do hlavy, která se mi točí, ale i do ucha a ani se mi moc nechce sedět u PC. Fixační límec stále nosit prý nemohu, měla jsem ho tři dny a teď už jen po chvilkách. No, copak to opravdu nikdy neskončí? Třeba to bude lepší, až se ustálí počasí, já jsem optimista a stále věřím, ale věřte mi, že mne to už někdy opravdu nebaví. Ale nedám se.

Srdečně všechny zdraví opět bolavá Ježurka

Šnečci mají nový byt

6. března 2017 v 15:04 Kočičky a jiná zvířátka
Tak si říkám, že už bych zase mohla podat hlášení, jak se mají šnečci u vnučky. Ano, jak je napsáno, dostali nový byteček. Ten starý už jim prý byl dost těsný, tak jim panička koupila větší a hezčí.

Tady šnečci nově bydlí.






Je vidět, že jim chutná a proto taky krásně rostou, že jim byl starý domeček malý.

Tady prý šneček pochopil a líbá paničce ruku. Usmívající se

Šnečci se kamarádí

A co je toto? Juliánek zkoumá šneka zblízka, to Floriánek je drží raději dál.

Tak je vidět, že je i u šnečků vše v pořádku. Tak je necháme v klidu, ať hezky rostou dál. Jen jsem zvědavá, kdy naše Lada zvládne to, aby se "kamarádili" s kocoury trochu víc.

Dnes venku chvíli prší, chvíli svítí sluníčko, ale hlavně, že nemrzne. Zdraví Ježurka

Já včera před usnutím

5. března 2017 v 15:32 TÉMA TÝDNE
Pravda je, že někdy jsem tak ospalá, že nemám druhou nohu v posteli a spím. Ale ne vždy. Když je něco, nad čím musím přemýšlet, tak neusnu dlouho.

Zrovna včera mi proběhla podstatná část života. Přistěhovali jsme se sem z jižní Moravy, to už většina z vás ví. Bylo to kvůli bytu, tenkrát v šedesátých letech to bylo hodně těžké někde sehnat byt. Tak jsme šli kraj světa.

Náš dům byl postavený pro takové podobné, kteří přijeli sem za prací a bydlením. Tudíž zde bydleli převážně mladí lidé s malými dětmi, rodiče byli poněkud dál. My se nastěhovali v červnu a synovi byli dva měsíce. V září se přistěhovala naproti rodina, no, vlastně teprve manželé, které na rodinu čekali. V říjnu se jim narodila dcera. Byli jsme tady všichni bez bližších příbuzných a to nás hodně spojilo. Vlasta, jak se sousedka jmenovala, nechodila do práce a tak když bylo třeba a měla jsem děti nemocné, tak mi je hlídala. Manžel odjel pracovat do ciziny, vím, že byl v Mongolsku a v Zambii a výplatu bral v bonech. Myslím, že i mladí už ví, že to bylo platidlo. Když vždy přišla na účet do banky výplata, přišla Vlasta domů obtěžkaná taškami, nakoupila samé dobrůtky a jiné a před výplatou si taky někdy musela půjčit. Ale jinak to byla dobrá sousedka, ochotná pomoci. Našetřili si tímto způsobem i na auto, které si koupili v Tuzexu, kde bylo tenkrát všechno kvalitnější. Vlasta si udělala řidičák a hned jak jsem říkala ještě s teplým řidičákem, pro mne přijela do práce. Řidička byla dobrá, zvládla si i sama vyměnit píchlé kolo.

Později, až se vrátil manžel z ciziny, tak měli ještě syna. Tak jsme si tu tak žili, občas jsme si večer daly lahvinku a bylo nám fajn.

V roce 1977 - tedy po patnácti letech, se odstěhovali do Prahy, kde dostal její manžel od podniku nový byt v Hájích. I tam jsme se za nimi byli párkrát podívat a na oplátku i oni přijeli někdy k nám.

Až najednou, nevím vlastně ani jak a kdy přesně se to stalo, odstěhovali se kousek za Prahu, u Dobříše si koupili domeček. To jsme ale nevěděli. Hledali jsme je na staré adrese v Praze - a nic. Tenkrát jsem napsala do pořadu Pošta pro tebe, ne, nebyli jsme ve vysílání, ale redaktoři mi poskytli adresu i číslo telefonu, na které jsem potom volala. To bylo radosti! Nebylo to ale všechno jen tak. Vlasta byla po mozkové příhodě, ochrnutá na celou pravou stranu, byla na vozíčku, ale jinak se toho hodně naučila a samozřejmě jí byl velkou pomocí manžel.

Byli jsme tam u nich párkrát na návštěvě, když jsme pobývali na čas v Praze na dovolené. Vždycky nás pohostili i s obědem, my jsme také nepřijeli nikdy s prázdnou a tak jsme byli všichni spokojeni..


To je poslední fotka, kdy jsme se viděli, z roku 2014

Naposledy jsme tam byli v roce 2014, pak už manžel nemohl absolvovat delší chození, tak jsme na delší dobu ani do Prahy nejezdili, jen jsme si vždy s Vlastou volaly. Její manžel byl stále velký fanda litvínovského hokeje, tak si s manželem pokecali i o tom.

Vlasta měla volat na Vánoce. Nevolala. Já jsem nechtěla otravovat, že počkám, protože předtím mi řekla, že manžel leží, že ho bolí nohy.

Včera už jsem to nevydržela a zavolala. Vlasta má totiž dnes narozeniny. A výsledek toho, co jsem se dozvěděla, mne tak zničil i před spaním. Mluvila jsem s jejich dcerou, která je stará jak můj syn, ta se teď stará o mámu i tátu. Ten stále leží a proč ho bolely nohy? Doktoři prý přišli pozdě na to, že měl veliký problém s prostatou, pak už bylo pozdě a metastázovalo mu to do kostí. Má pleny, dcera ho musí přebalovat a jak jsem pochopila, taky už není moc při smyslech. Ona tam vždy chodí ráno a večer domů a každý den se bojí, co bude. Jednou přišla a celá postel byla pomazaná výkaly, táta prý jí říkal, že tam byli v noci zedníci a že jí chtěl pomoci, tak se chtěl sám přebalit. Bylo to prý strašné.

Tak jsem si říkala, že jsem se jí ani nestačila zeptat, jak to má s prací, vždyť chodila do práce, co manžel, když ona není celý den doma a Vlasta na vozíčku, která má funkční jen levou ruku, toho moc nezvládne.

Je to kruté a je mi to moc líto. Takový vitální, pohodový a hodný byl ten manžel Vlasty, to musí být strašné. Jestlipak si to takový člověk vůbec uvědomuje? No, spoustu mi toho běhalo hlavou, ale zázrak prý se určitě konat nebude.

Tak aspoň držím palce, aby to všichni zúčastnění zvládli. Požádala jsem dceru Vlasty, aby mi zase brzy zavolala.

To byl můj včerejší noční strašák. Ježurka

Od každého něco

4. března 2017 v 15:33 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
A čím začít? Asi čtvrtkem, to bylo sice poměrně hezky, ale foukal velký vítr. Syn se snachou se vydali na výlet do Ústí na hrad Střekov. Moc toho ale neviděli. Mohli jen na nádvoří, hrad nebyl ještě přístupný a tam foukal ten ukrutný vítr. Tak se tam dlouho nezdrželi, ale aspoň něco syn vyfotil.




Vyfotili aspoň hrad zvenku,

a potom, když byli vyfoukaní, tak se šli zahřát ke kafíčku (čokoládě). A byl konec výletu.

Zatím co mladí byli na výletě, tedy v pohybu, ne tak už v pohybu byli kocouři vnučky Lady.

Sladké sny

Oba kocouři jsou své paničce věrni a dobře ji hlídají i v pelíšku.

Já nevím, nedělal kocourek kotrmelec?

A tady Flori spinká přímo na paničce.

Už se pomalu probírám, jedno očičko, ale opatrně.

Ale včera byla dcery Wallinka prvně ostříhat, tak na ni museli opatrně. Dcera chtěla, aby měla culíček, líbí se jí to a Peginka ho nesnesla. Hned šmudlala hlavou o zem, až sundala gumičku. No a i v tomto je Walli jiná. Neprotestuje.

Taky se divíte jako já, že se ten divoch nechal klidně vyfotit? Vnoučata s ní šla docela kus pěšky, tak byla asi uondaná a tím pádem i svolná. Tak ji aspoň můžeme vidět v celé kráse.

Všem přeji krásný slunečný víkend. Jažurka

Dnešní den moc pěkně nezačal

3. března 2017 v 14:44 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
V osm hodin ráno jsme se vydali s manželem autobusem do města nakoupit něco málo a pak že půjdu přímo zase na naši polikliniku na rehabilitace a k lékaři.

Když už jsme byli ve městě a měli jsme čas, tak jsme se šli kouknout na "naši" nástěnku, to říkáme tabuli, kde bývají parte. Dlouho jsme se tam nekoukali. Tabule byly obě plné a bohužel jsme tam objevili manželku jednoho kolegy od manžela, se kterou jsme se občas potkávali. Pán zemřel před rokem, ona ho tedy dlouho nepřežila. Vím, že je to život, ale bylo mi jí líto. Byla to hodná paní.

Ve městě jsme koukali na něco, co jsme u nás ještě na vlastní oči neviděli. Na náměstí parkoval vrtulník a šli jsme po cestě kolem rychlé sanitky, právě do ní nakládali nějakou paní, která vypadala jako mrtvola, byla úplně bílá, bosé nohy koukaly zpod deky něco měla v ústech.... ne, já bych nemohla být zdravotník, já bych se složila vedle. Všude kolem spousta policistů, aby pak jistili převoz té paní v sanitce k tomu vrtulníku, nebylo to daleko, ale jinak to nešlo. Trvalo to dost dlouho, asi ještě paní něco dolaďovali než se vydali k vrtulníku. Co mne ale vytočilo, byli lidé kolem. Čumilové. A že jich bylo všude okolo. Jakoby neviděli vrtulník nebo sanitku. To se mi opravdu nelíbilo a myslela jsem si své. V duchu jsem neznámé paní popřála uzdravení a šli jsme.

Manžel šel domů a já, jak jsem psala, na polikliniku. Dnes jsem měla rehabilitační cvičení s rukou a následně kontrolu na chirurgii. Sestřička mne pochválila, jak jsem si ruku hezky rozhýbala, až na nějaké drobnosti to je OK, napsala zprávu chirurgovi a já řekla, že si myslím, že určitě zbylých pět rehabilitačních cvičení už nebudu potřebovat. Mám prý se poradit s lékařem a pak přijít říct, jak to dopadlo.

Na chirurgii byla fůra lidí, až jsem koukala, že víc, než když sněžilo a klouzalo to, ale pan doktor byl se mnou raz dva hotový. Na ty RHB prý mohu ještě chodit, ale nemusím. Tak jsem šla sestřičce nahlásit, že končím. Slavnostně tedy všem hlásím, že léčba zlomené ruky je konečně u konce, i když mám ještě na ní bouli, ale pan doktor mi řekl, že je hlavní, že je funkční a buďto se boulička ztratí nebo zůstane, že je to jedno. A bylo to vyřešené.

Pak jsem ještě měla jednu čekačku na obstřik. Přišla jsem tam, nikdo tam, ale uvnitř byla nějaká paní dost dlouho, čekala jsem tam skoto tři čtvrtě hodiny, dostala předposlední obstřik a domů jsem přišla před jedenáctou hodinou. Zmožená z toho ani ne běhání, jako čekání na to, co bude, jak bude. Snad už jenom líp.

Příští týden už mám v pondělí poslední obstřik na páteř a v úterý a ve čtvrtek poslední biomag. Pak mne ještě čeká rehabilitace na páteř - mobilisace, měkké techniky a cvičení. No, hlavně, aby to pomohlo.

Víkend má být jarní, tak vám všem přeji, abyste si ho užili dle svých představ. Zdraví Ježurka

Moje zábava u televize

1. března 2017 v 15:41 MOJE TVOŘENÍČKO
Nevydržím a nevydržím sedět u televize "jen tak", to se mi chce okamžitě spát a zívám a zívám... když si ale vezmu do ruky háček nebo jehlice, je to lepší.

Chci vám ukázat, jak jsem v rámci cvičení zlomené ruky trénovala a i když si myslím, že už to nebude tak moc třeba, budu určitě pokračovat dál.

Nejdříve jsem vyzkoušela ze zbytků udělat podšálky, no, docela mi to šlo a bavilo, ale co s tím? Ale jo, něco jsem rozdala.

Toto je zase jiný tvar, ale pod aromatickou svíčku to jde, ne?

Loni jsem si koupila klobouk podobné barvy a tak mne napadlo, že si z tohoto zbytku upletu takovou lehčí šálku. Šlo to rychle a příští rok se bude určitě hodit.

No a nakonec jsem včera dokončila další ponožky z vlny, kterou jsem zde nedávno ukazovala, jak nešla z přadýnka smotat, ale zvládla jsem to. Musela jsem vyzkoušet, jak se z toho pletou ponožky a zkonstatovala jsem, že dobře.

No a teď už je nejvyšší čas něco umotat na Velikonoce, ale moc toho asi nedám, pořád mám ještě dost těch blbinek, musím se také zeptat dětí, jestli bude zájem, ale spíš myslím, že ne.

Srdečně vás všechny zdravím. U nás dnes celkem svítilo sluníčko, ale foukal vítr. Před chvilkou pršelo, ale jen tak, aby se neřeklo. Vaše Ježurka