Únor 2017

Co nového u kočiček?

27. února 2017 v 15:15 Kočičky a jiná zvířátka
Kočičí kluci si žijí stále v pohodě, většinu dne prospí, ale i tak se daří je fotit v krásných situacích a polohách. Posuďte sami.

Juliánek prý se s ránem moc nekamarádí, říká Lada

No, taky nic moc veselo není

To je pohodička, co?

Ještě jedna deka, taky dobrý

Tuto fotku jsem přehazovala ze strany na stranu a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jsem ji srovnala dobře.

Jeden detail na čumáček

Ještě víc zabalit, prosím!

Nejlepší postelí je moje panička, určitě si myslí kocourek

Tahle fotka se mi moc líbí, vstáváme a protahujeme se, zatím vidím na jedno očičko

Provinilý pohled? Zdá se mi, že ano. A má být proč. Kocouři využili toho, že se panička věnovala šnekům, které stěhovala do nového domečku, tak asi se jim to moc nelíbilo a strhli závěs a ještě si na něm ustlali. No nic, bude se prát.

Včera jsem zapomněla vložit tapetu, kterou si Lada nalepila na dveře, aby prý všichni hned poznali, kdo tam bylí s ní. To je milé a je nasno.

No, to je pro dnešek malá foto reportáž od kočiček. Venku už dnes zase svítí sluníčko, tak snad už bude pro všechny líp. Jen na jak dlouho, že?

Hezký celý týden přeje všem Ježurka

Super sobota

26. února 2017 v 14:44 RODINA
Včera jsem vůbec nebyla na PC. Dopoledne jsem jako vždy vařila, pekla, prala a tak a odpoledne ve dvě hodiny pro nás přijelo autíčko - tedy vnuk se svou přítelkyní a frčeli jsme do Teplic. V dalším autě jel syn se snachou a druhou babičkou a z Mostu přijela dcera s vnučkou. Sešli jsme se všichni včas. A proč jsme se všichni tentokrát sešli v Teplicích?

Vnučka Lada totiž včera měla narozeniny. Doposud jsme je slavili u syna, ale teď už je samostatná, tak si to uspořádala po svém a protože má mrňavý byt, tak si nás pozvala na půdu školy, kde šéfuje a bylo tam v jedné učebně místa dost. Bylo nám tam všem opravdu moc dobře, nic nám nechybělo. Kávička, zákusek, občerstvení, vínko, becherovka, voda - každý si mohl dát to, co má rád, ale řidiči bohužel, ti jen to, co směli.

Aspoň něco z občerstvení

Když jsme se usadili, tak Laděnka obešla celý stůl a s každým si udělala selfíčko. No, žádná sláva, druhá babička svoji fotku zakázala, tak napřed jedna koláž.

Nahoře je dcera, pak syn se snachou, taky se nechtěl fotit, no a dole jsme my dva.

Laděnka s bratrem a jeho přítelkyní

a nakonec obě moje milé usměvavé vnučky spolu.

Mládí je krásné, proto jsem jim tady dala sólo. Správně, že?

Momentky od stolu. Je vidět, že byla pohoda.

Laděnka dostala krásné dárečky, i finanční, ale určitě měla velkou radost i z téhle nalepovací tapety, kterou si hned po příchodu domů nalepila na venkovní dveře, aby prý hned bylo jasno, že tam bydlí kočkomilka.

Domů jsme přijeli až v šest hodin, je vidět, že to bylo super. Díky, Laděnko, bylo nám s Tebou a u Tebe krásně.

Všechny zdraví Ježurka

Jak to jde dohromady

23. února 2017 v 14:36 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Psala jsem o tom tady, že chodím v rámci cvičení s rukou po zlomenině na rehabilitace a k tomu mám jako bonus daleko víc rehabilitačních docházek s mou bolavou páteří. Dosud opravdu denně bylo něco na programu a tak je to někdy složitější, co vařit. Já sama bych nedokázala jíst vždy dva až tři dny za sebou jedno jídlo, tak se snažím a vymýšlim něco, co jde rychle, ale aby to bylo i dobré.

Včera jsme si právě ráno mohli odskočit trošku dál, šli jsme do zahradnictví, kde jsem si koupila tu primulku, k obědu jsem dělala zelenou fazolku s bramborem a obstřik jsem měla mít až odpoledne. Přijdu tam - a nikdo. To mi bylo nějaké divné, ale čekala jsem, až přijde sestřička, abych se dozvěděla, že má pan doktor dovolenou. V pondělí mi nic neřekli, mohla jsem si ušetřit cestu, že? Ale co nadělám, ale pak mi sestra hned řekla, že tam doktor nebude ani v pátek ani v pondělí, že mám přijít až ve středu odpoledne. Tak nevím, naordinoval mi obstřiky třikrát týdně a to už tam předtím nebyl taky jeden den. Zase se mi to běhání dolů na středisko o ty dny prodlouží, ach jo.

Dnes jsem měla jen dopoledne magnety, tak jsme ráno sjeli jen kousek do obchodu pro nějaké mlsky, ještě jsem stihla pár kytiček osprchovat a běžela jsem na tu RHB. Přišla jsem domů a do půl hodiny jsem měla oběd. To byl fofr! Je jasné, že mi pomohl manžel tím, že nastrouhal sýr a oloupal brambory. Pak už to šlo ráz na ráz. Dnes byl totiž smažák, ale opravdu jsem to zkusila jinak. Už jsem o tom četla fakt před lety, ale nějak jsem tomu moc nevěřila, ale když jsem minulý týden viděla u Jarušky, že tímto způsobem ten sýr dělala, tedy měla jsem to spolehlivě ověřené, neváhala jsem. Musím přiznat, že to je (až na to strouhání) opravdu rychlé a fakt výborné bez roztékání. Doporučuji těm, kteří ještě váhají. Na 20 dkg sýra jsem dala jedno vejce, smíchala, aby to bylo dost husté, udělala kouličky, obalila ve strouhance a splácla na placičku a bylo hotovo.

Už se to smaží a krásně to voní

Takovou chuť jsem na ten sýr měla, že jsem si vzpomněla, že jsem to chtěla taky vyfotit, až jsem kus ujedla. Tak pardon. Výjimečně jsme si k tomu dali i tatarskou omáčku. Nemíváme ji často.

A taky tento zelný salát, který kupujeme a je opravdu samá chuť.

Zítra mám zase rehabilitaci na tu moji ruku a pak ještě musím jít nakoupit maso. To manžel nedá sám, tak zase přijdeme domů krátce před polednem. Inu co, koupíme půlku grilovaného kuřete, které bývá moc dobré a bude to taky mňamka a hned. A že budou zase brambory? Nevadí, v sobotu bude játrová omáčka s rýží a v neděli si manžel opět poručil vepřo - knedlo - zelo. A to já si také ráda dám a taky už si konečně udělám svoje bramborové knedlíky.

No a je to. Už abych zase pomalu vymýšlela co budu vařít příští týden, když se mi posunuly ty obstřiky, už mohlo být klidněji, ale co nadělám. Vydržím.

Hezké předjaří vám všem přeje Ježurka

Voláme jaro

22. února 2017 v 17:12 JEN TAK
Už se jistě všichni těšíme na jaro. Tedy aspoň my, co nám sníh a hory nic moc neříkají, že? Pár dnů svítilo sluníčko a vypadalo to krásně. Dokonce i hřálo, ale včera a dnes už sluníčko nic moc. Dnes vůbec ne, vítr, co fouká, je studený a tak si ještě budeme muset chvíli počkat. Já vím, ještě má jaro měsíc čas, ale co kdyby, že?

Tak jsem si už minulý týden chtěla koupit primulku, ale tam kde jsem je viděla, nebyly nic moc čerstvé. Tak jsme se dnes vypravili do našeho velkého zahradnictví. A co myslíte? Primulky měli krásné, ale celkem jich tam bylo už jen pět. No, ale protože je to přece jen trošku dál od našeho bydliště, už se mi tam znovu nechtělo, tak jsem si jednu koupila. Vypadá hezky a hlavně, připomíná mi sluníčko.

Už má čestné místo na stole.

Taky se probouzí moje orchidejky, některé už rozkvétají, jiné se chystají. Všechny měly aspoň poupátka. Ano, schválně píši, že měly, protože jsem se musela jedné omluvit. Chtěla jsem ji připevnit k tyčce a nějak špatně, protože jsem ji ulomila. Bylo mi to líto, tak jsem ten ulomený kousek s poupátky strčila do vody, nevím, jestli to bude co platné, myslím, že spíš ne. Ale konečně jsem zastřihla - zkrátila můj ibišek a ani ten jsem nevyhodila. Mám vše v jedné skleničce tak uvidím, jak to dopadne.

No a zbylé orchidejky jsem vyfotila, tedy jen jejich květy nebo poupata, ale ani jsem je nesundavala z okna, abych zase něco "nezvojtila".

Tady ulomený kousek orchidejky spolu s ustřihnutým ibiškem.



Orchidejky, které mají poupátka, ta poslední už se rozvíjí


no a tady už jsou květy, ale ještě jich moc není rozvitých.

Určitě až jich rozkvete víc, bude to vypadat líp, ale už teď je chválím.

Všechny moc zdravím. Ježurka

Malé Satáně

21. února 2017 v 15:00 Kočičky a jiná zvířátka
Jmenuje se Wallinka, ale brzy ji doma přejmenovali na Satana, Satáně a dcera říká, že je to yorkšír křížený s pitbulem, kamzíkem a strakou. A natahovat se prý umí jak Špagetka. Tak si můžete vybrat.

Toto je její fotka u nás na Vánoce, kdy už byla značně unavená a zalehla.

To prý je teď čím dál horší s tím zalehnutím. Je to divoch, který prý není v klidu, ale dělá samé lumpárny a je věčně při chuti. Dcera je teď omezená v pohybu, když má tu sádru na noze, a ta malá, jakoby to cítila. Nemůže si ani číst, jakmile si rozloží někde nějaké papíry, v momentě je začne Walli likvidovat a žvýká a žvýká. Když si dcera odloží brýle a ona to zjistí, vezme je do čumáku a uteče s nimi někam schovat. Tuhle je dcera hledala v obýváku, musela po čtyřech, protože byla sama doma a brýle nikde. Wallinka je najde i za polštářem, není to žádné "béčko".

Tuhle si vnuk připravil něco na talíř k večeři, šel si to odnést do svého pokoje a vrátil se ještě do obýváku, aby mamince odnesl hrnek od čaje. Vtom mu došlo..... okamžitě běžel zpět a měl proč. Walli už se z postele natahovala na okraj stolu, aby ochutnala čeneskovou pomazánku. Jí totiž chutná vše.

Vnučka odjíždí vždy po víkendu do Prahy, kde studuje i pracuje a postavila si připravenou tašku do chodbičky, aby se ještě pro něco vrátila do koupelny. Byl to mžik a ten stačil Walli na to, aby vnikla do otevřené postranní kapsy a vytáhla odtud vánoční figurku, které už stačila ukousnout hlavu i se staniolem. Je to papírový pes a čokoládu nesmí, proto se dcera obávala, co bude. Dostala radu, aby Walli dali peroxid vodíku, že to vyzvrací. Prý to psům moc nechutná, aby jí to dali s něčím. To neznali ale Wallinku. Dostala to na lžičku, hezky spapala, ještě se olízla - a NIC. Dali jí druhou dávku - a zase nic. Potíže naštěstí taky nebyly, ale ty nervy.

V neděli bylo venku krásně sluníčko, tak jsme si řekli s manželem, že to zvládneme a vydali jsme se k dceři na návštěvu, když ona je celé dny doma a nemůže zatím ještě nic moc chodit.

Wallinka má ráda návštěvy a mohla se zbláznit, když nám to trvalo, než jsme se vyzuli a zavřeli dveře, aby ji mohli pustit. Štěkala jak o závod, ale pak se zklidnila. Já byla olízaná celá, že jsem říkala, že se nemusím večer ani umývat. Jak nám dcera s vnučkou přinesly na stůl kávu s domácím zákuskem, už měla packy na kraji stolku a čmuchala, jestli tam nebude taky něco pro ni. Musí se dávat vše kus od kraje, kam nedostane. Zkoušela jsem si ji vyfotit, protože dcera říkala, že když to zkouší, nejčastěji tam má jen čmouhu.

Mezi mnou a manželem na gauči jí bylo dobře. Drbání mají rádi všichni pejsci, že?

Tady kouká na manžela a my ji drbeme oba dva.

A takto rozmazaných fotek je vždy nejvíc

Má tam taky takový krásný domeček na spaní. Chtěla jsem si ho vyfotit, ona byla někde úplně jinde, ale než jsem zmáčkla foťák, šikovně se mi povedlo vyfotit s ním i Walli.

Po "náročném" drbání a běhání docela i chvilku v klidu spala.

Kdepak, vidím, že je to u zvířátek jako u lidí. Co pejsek to osobnost. Peginka byla taková klidná, tichá, ale Wallinka to je pravý opak. Divoch na druhou.

Právě jsem měla rozepsaný tento článek, když mi volala dcera. Povídáme si, Walli ji zrovna okusovala ruku (nebo jí chutná i sádra na noze), zkrátka byla u dcery na gauči a byl klídek. Najednou se mi vypnul mobil. Já koukám, co se děje, nabito mám, ale hned volá dcera zpět aby mi řekla, že jak jsem se začala smát, tak ji to vyprovokovalo k tomu, že chtěla kousnout do mobilu či co a trefila se tak dobře, že to dokázala vypnout.

Tuhle zase sebrala ze stolku ovladač na televizi do tlamičky a trefila se. Zapnula si televizi sama. Bohužel, netrefila se tak zcela, ona se totiž ráda dívá na program MŇAU. To prý dcera nemá nárok ani na zprávy.

No zkrátka, nenechává nikoho v klidu, je to divoška, ale já říkám dceři, kdyby ji neměla, tak by se doma s tou nohou v sádře náramně celý den jen nudila u knihy nebo u televize, no ne?

Tak aspoň něco jsem musela o té "naší" divošce taky napsat. A už teď je vidět, že bude i větší, než byla Peginka, tedy aspoň delší určitě. Pejskům zdar a jejich páníčkům taky přeje Ježurka

Pracuje vůbec někdo?

20. února 2017 v 15:21 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Tahle otázka mne napadla právě dnes. Je pondělí a většinou to bývalo všudeč klidnější, ale dnes jsem jen koukala.

Ráno po půl osmé jsem se zase vypravila k nám na polikliniku. Posledně jsem se nedostala ani na druhý pokus na ortopedii, udělali tam změnu - neobjednávají no a podle mne je tam větší zmatek a nával než předtím. Jsou u nás dvakrát týdně, v pondělí a ve středu, tak jsem si dnes vyšlápla o něco dříve. V čekárně jsem byla v 7,50 hod a už tam sedělo šest lidí! První už měli nálezy odevzdané u sestřičky a ještě před osmou (!) začali ordinovat. Šlo to docela rychle, zdržovali jen lidé, kteří šli na převaz, ale co jich ještě přišlo za mnou, to jsem tedy koukala. Pak mne zavolali, já si řekla o dva píchance, do každého kolena jeden a pan doktor mi vysvětlil, že musím zaplatit 34 Kč! Prý zrušili poplatky u lékaře a teď zjistili, že jim to chybí. My, pacienti prý musíme zaplatit ty injekce, které oni kupují v lékárnách a to jim pojišťovna neproplatí. To jsou mi novoty! Já si šla jen tak bez peněz jen s mobilem, protože měl pak pro mne přijít manžel, že půjdeme nakupovat. Tak jsem dostala obstřiky do kolen na dluh, ale nebyl to problém. Slíbila jsem, že jim to ještě dnes zaplatíme, až přijde manžel. Ten to pak tak cca za půl hodiny tam šel zaplatit. No, když jdu bez kabezlky a bez peněz, tak jsem klidná, že mi je nikdo nemůže vzít, no ne?

Potom jsem si šla sednout o patřo níže do ordinace na obstřik páteře. Ještě tam musím třikrát a budu věru ráda, až tam skončím. Tam musím taky vždy čekat, chodíme dovnitř jak kdo přijde bez ohledu na to, jestli jdeme jen na obstřik nebo na vyšetření. Někdy to taky trvá déle. Zase jsem se tam potkala se spoustou známých, dveře se nikde netrhnou, natož na rehabilitaci.

Konečně jsme se vydali s manželem nakoupit do supermarketu. Musíme aspoň jednou týdně, když denně vařím. V pondělí tam většinou moc lidí nebývá. Chyba lávky! Dnes bylo i tam hodně lidí, u pokladny fronty, tak jsem se koukala okolo, jestli nedávají někde něco zadarmo, ale ne. Pak jsme se ještě zastavili ve městě pro opravený manželův deštník (byl v záruce) a šli konečně na autobus a domů. Přišli jsme v 11,15 hod! Od rána fakt stačilo, ještě štěstí, že jsem si v neděli uvařila i na pondělí. Včera jsme měli kuřecí závitky s bramborovou kaší a na dnešek jsem uvařila mrkev a dušené kuřecí.

Časová náročnost mého běhání po doktorech se snižuje, k mé velké radosti a teď už jen čekám, že budou nějaké dobré výsledky.

Když jsem dnes viděla všude opravdu tolik lidiček, a nebyli to jen důchodci - pozor!, tak jsem si říkala, kolik lidí skutečně pracuje? Nějak je jich víc a víc vidět na ulicích, po obchodech, no a taky u doktorů, bohužel.

Hezký start do nového týdne přeji všem. Vaše Ježurka

To je krásná sbírka!

17. února 2017 v 16:46 JEŽCI
Tento týden manžel hlásil, abych si přečetla zprávu v novinách, kde byl článek o paní, která chová doma 23 ježků. Sice jsem se nedočetla, kam je pak dává nebo jestli jsou stále s ní, ale moc se mi to líbilo. Je vidět, že ji asi ani moc nepíchají. Doufám, že to bude vidět, oskenovala jsem ten článek.

No, nejsou kouzelní? Ale jak jsem četla, není to vůbec levná záležitost a taky náročná.

Asi se jim tam líbí, smutno jim taky není, když je jich tolik, ale stejně bych to ráda viděla.

A jak je u nás? V noci a ráno pršelo, pak svítilo sluníčko a teď zase poprchává. Ale určitě už ta zima brzy skončí. Krásný víkend všem přeje Ježurka

Povídání a seznamování

16. února 2017 v 15:33 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jak jsem tak psala, chodím zatím denně na naši polikliniku na rehabilitace a obstřiky. Potkávám se tam někdy s lidmi, se kterými už jsem tam byla, v jiném případě se seznamujeme a povídáme anebo si taky jen povídáme. Už dvakrát jsem se tam na magnetech, kde ležím skoro půl hodiny s někým vedle, povídala se známými.

Začnu-li od konce, tak dnes jsem tam byla na lůžku s jednou známou, která bydli kousek vedle a známe se i se svými protějšky už víc jak dvacet pět let. Venku se tak často nevídáme, ale na středisku potká člověk lidí hodně včetně těch, které dlouho neviděl.

Minulý týden jsem taky na magnetech potkala kolegyni. Když jsem tam přišla a ona mne oslovila, já jsem ji nepoznala. Je dost nemocná, má po onkologické operaci a stále prý to není dobré, bolí ji koleno tak, že musí chodit pomalu a s hůlkou, na operaci se bojí. Já se jí ani nedivím. Je jen o dva roky mladší a neviděly jsme se asi rok, tak jsme si toho moc ani neřekly, ta půlhodinka byla málo.

Když chodím na vířivku s tou zlomenou rukou, tak tam taky občas povídám se sousedkou vedle, to je vířivka na nohy. Minulý týden tam byla mladá dívčina, odhadla jsem ji tak na dvacet pět let plus mínus a bylo mi jí líto. Vyprávěla mi, že už má pět let RS (roztroušenou sklerózu) a jaké s tím má problémy a vůbec než jí přišli lékaři na to, co jí vlastně trápí. Přiznala, že už nemá maminku ä to mi jí bylo líto ještě víc. Byla milá a říkala, že se snad tam ještě potkáme. Nejraději bych ji objala.

Čekání na obstřik je vždy na delší dobu, je tam vždy dost lidí a v ordinaci nedělají rozdíl mezi tím, jestli jde někdo jen na obstřik nebo na základní vyšetření. Tak občas taky povídáme. No, taky se toho někdy dost dozvíme.

Minulý týden tam jedna paní vyprávěla, že sem začala chodit v září minulého roku a že přišla o berlích. Teď už tam byla "po svých" a v pohodě. Nikdo prý nemohl přijít na to, proč nemůže chodit, až ten doktor, kterého jsem nedávno chválila, jak mi pomohl od urputné bolesti jen do takové snesitelné. To ráda slyším a těším se s každým.

Včera jsem tam také čekala na obstřik, byla jsem tam dřív díky předchozímu vyšetření jinde. Dostavila se mladá paní na první vyšetření, tak se informovala, jak to tam chodí. Dostaly jsme se až na mezilidské vztahy v práci, že to bylo určitě dříve lepší, to jsem mohla potvrdit. Pak jsme se dostaly i na problémy učitelů s dětmi ve škole. Říkala jsem, že moje snacha chodí ze školy úplně vyřízená a unavená, že učí na ZŠ ty nepřizpůsobivé. Paní říkala, že tam má taky jednu známou, že to ví, a když řekla, kde bydlí,, měly jsme jasno obě dvě. Můj vnuk chodí s její neteří, tudíž se zná i s mou snachou. No, není ten svět malý? Jinak bychom se asi nepotkaly.

No, vidíte, i tam si může člověk příjemně popovídat a dovědět se spoustu věcí. Přístupné na povídání jsou i některé sestřičky. Po čase si už lidičky pamatují a tak to tam docela jde. Teď, když svítí sluníčko a neklouže to, tak už to není tak zlé docházet na naši polikliniku jen dolů z kopce.

Krásné slunné dny bych přála nejraději všem už napořád, ale obávám se, že to ještě tak nebude. Krásně je ale všude i za špatného počasí, ne? Vaše Ježurka

Není to omyl

14. února 2017 v 16:55 MOJE TVOŘENÍČKO
Nechci vás děsit, ale v rámci cvičení mé zlomené ruky jsem začala háčkovat. Přece jenom tu levou méně namáhám, než když pletu. Zkusila jsem to, pomalu, ale jistě a ono to šlo.

Loni jsem háčkovala pro dceru na přání pár těch drobností a jedné její známé se to tak líbilo, že řekla, jestli bych pro ni mohla třeba hned po novém roce uháčkovat něco takovéhoi. Pravda, dostala jsem se k tomu později, ale problémy mi to nečinilo, jen jsem nevěděla kolik a jakých kousků by chtěla.

Udělala jsem tedy pár ozdob a řekla dceři, aby to zjistila. Paní chtěla menší koule, ale tohle všechno prý bere. Tedy ne, že by to viděla, ale jen byla informována ústně.

To je první část

a toto druhá.

Paní si přála trochu menší koule a tak jsem zkusila ty větší zmenšit, ale problém mám s nafukovacími balonky. Nejdou nafouknout, když se jedná jen o menší věc, já třeba je nenafouknu vůbec. Jsou dost pevné a ty druhé, které jdou lépe nafukovat a prodávají prý je v papírnictví, u nás nemají. Bohužel, máme jen jedno. Tak snad nebudu bita. Tady ty koule vypadají stejné, ale není to tak.

Tady jsem je ještě vyfotila vedle sebe, aby byl rozdíl lépe vidět.

Jo, tvořila bych něco už i na Velikonce, nemáte nějaké nové tvary a nápady? Ráda se kouknu a vyzkouším.

Krásný podvečer všem přeje Ježurka

Po delší době OBČASNÍK

13. února 2017 v 14:58 OBČASNÍK
Vím, že si třeba řeknete, co mohu ještě psát do občasníku, když tady píši hlášení téměř o všem, ale myslím, že i tak je toho dost, o čem jsem v poslední době moc nepsala.

Mimo kontrol na chirurgii a léčbě bolesti páteře mám ještě taky návštěvy na ortopedii kvůli kolenům. No jo, artrózu už mám asi úplně všude, kolena častěji a častěji stále víc zlobí a tak jdu k panu doktorovi na ortopedii, dostanu do každého kolene jednu včeličku i opakovaně a zase je chvíli pokoj.

Na ortopedii jsem tedy byla 9. 1. a už se zase pomalu chystám na druhé opakování. Krátce poté jsem byla u kadeřnice, protože jsem měla ještě ruku v sádře a také chodím pravidelně na pedikúru. To mám naštěstí naproti, tak je to v pohodě.

20. 1. jsem měla kontrolu na chirurgii a tentokrát jsem se docela těšila a dočkala jsem se. Sádru mi sundali, ale moc se mi to nelíbilo, myslela jsem, že to bude hned lepší, ale už vím, že to jen tak nebude.

27. 1. tedy za týden jsem měla další kontrolu zlomené ruky, pan doktor mi napsal cvičení na ruku a vířivky, já měla štěstí, že jsem ještě venku nosila ortézu, protože jsem zase upadla, ale hlavně jsem vyděsila manžela, jinak to nebylo nic světoborného.

1. 2. mi začaly vířivky na ruce. Rovnou jsem se zeptala, zda tam mohu ponořit i tu pravou ruku, že ještě není úplně OK, tak si je koupu obě dvě. Další vířivky jsem měla naplánované hned v další dva dny a ještě mezitím jsem musela na odběr krve a s močí, protože jsem měla další týden kontrolu na nefrologii.

3. 2. jsem konečně přišla na řadu na osteopatické vyšetření. A tím mi začal velký kolotoč docházky na naši polikliniku. Třikrát týdně chodím do ordinace na obstřiky a injekce na bolest. Rehabilitace páteře a elektroléčbu mám naplánované až po skončení léčení ruky.

6. 2. vezl nejdříve bratr maminku na internu pro akutní potíže a taky tento den upadla dcera na schodech a kolegyně ji musela odvézt do nemocnice - kotník natékal a bolel jako čert. Domů se vrátila se sádrou a nemocenskou.

No vidíte, dcery levá noha a moje byla levá ruka, to jsme dvojka, co?

7. 2. mne syn odvezl na kontrolu na nefrologii do Mostu, o tom jsem také psala a vše bylo naštěstí v pořádku.

od 8. 2. bych tu psala každý den nějakou procedúru u nás na poliklinice. Chodím stále na vířivky na ruku, obstřiky, elektroléčbu a už budu začínat cvičení s rukou tento týden. Tento den mi ale bylo dost ouvej, přestože už jsem měla za sebou druhý obstřik, bolesti byly větší než na začátku. Nevím, zda to byla reakce na léčbu, ale v každém případě, jak jsem psala ve svém článku, jsem musela moc pochválit lékaře, který měl službu a opravdu mi od bolesti hodně pomohl.

12. 2. V neděli jsme se opožděně sešli jen v užším kruhu u rodiny syna, protože snacha měla v týdnu svátek. Poseděli jsme, popovídali si, dali si něco na zub a bylo nám opět fajn. Přijela i Laděnka, tak jsem byla ráda, že ji zase po delší době vidím. Tedy nejen já, i manžel.

Toto je Julinka. Florinka nepřišla, ale Julinka ano. Přišla, pobyla a po chvíli odešla dveřmi, aby se za chvilku dožadovala zase vstupu oknem a to opakovala asi třikrát. Laděnka se s ní pomazlila a byly spokojené obě dvě.

Pro nezasvěcené: Julinka a Florinka jsou kočičky a Julián a Florián kocourci. Původně byl tedy Florián a Julinka jako rodiče a následně pak její děti pojmenovala Laděnka obráceně. No a holky zůstaly v jejich původním bydlišti a kluky si vzala vnučka sebou do svého bytu. To jen na dokreslení.

Za 14 dní bude mít Laděnka narozeniny (už zase, ten čas tak letí), tak to se určitě sejdeme snad ve větším počtu, abychom jí popřáli a bylo nám zase společně dobře.

Dnes u nás po dlouhé době svítí sluníčko, i když ráno bylo ješě opravdu dost zima. Krásný den všem přeji. Ježurka

PS: Tak jsem dnes koukala rubriku MOJE VZPOMÍNKY a zjistila jsem, že vzpomínky končí v roce 2010. Pravda, uběhlo už zase pár let a tak mne napdadlo, mám nebo nemám pokračovat vzpomínkami rokem 2011 do loňského roku? Zajimalo by to vůbec někoho? Samozřejmě by to nebylo tak obsáhlé jako to, co píši běžně, ale zjistila jsem, že i jako kronika pro mne to není k zahození. Ale počkám na vaše názory. Děkuji.

Zvířátkově

11. února 2017 v 16:24 Kočičky a jiná zvířátka
Dnes jsem tu s více zvířátky. Čím začít? Jasně, kočičkami, tedy vlastně kocourky. Už jsem zase měsíc neinformovala o tom, jak si žijí Floriánek a Juliánek s Laděnkou. No, myslím, že je všem stejně jasno, ale podívejte se sami :

Nevím, na co se tak soustředěně dívají, ale televize to není. Ta je jinde. Jsou ale v pohodě.

Tohle je taky vyloženě pohoda, ale tentokrát ve spánku.

No a dokonce s otevřenou tlamičkou, to je roztomilé, že?

Další spící kocouři, tentokrát se přitlačili Laděnce k nohám. Má to místo přikrývky.

Tuto fotku Laděnka nazvala "Po pařbě". Je pravda, že kocourek kouká nějak divně.S vyplazeným jazykem

Jako by jim někdo ty pacičky naaranžoval, ne? Nebo si je schovali, aby jim bylo tepleji?

Hotovo. Kocourky jsme viděli a co takhle se podívat, jaké pokroky dělají šnecí?

Toto prý je jejich panáčkování, to jsem zvědavá, co všechno je Laděnka naučí.

Tady je vidět, že už svou paničku poznají. Učí se jíst přímo z ruky. Dobrý, ne?

A nakonec ještě z úplně jiného soudku. Včera mi přinesla paní pošťačka spolu s doporučeným dopisem ještě jednu obálku. To jsem koukala! Vy, blogeři, jste prostě skvělí! Tlusťjoch mi poslal opravdu originál leták s ježkem. Určitě hodně pamatuje a udělal mi tím velkou radost. Tedy ten leták, ne bloger.Usmívající se

Docela by mne zajímalo, z kterého roku to je, ale určitě už hodně staré.

Takže zvířecí článeček je u konce a já všem přeji krásný víkend. Venku to sice moc hezky nevypadá, ale doma může být útulno a krásně. To vám přeje Ježurka

Ibišek se vzpamatoval sám

9. února 2017 v 16:47 JEN TAK
Loni v polovině listopadu jsem žádala o radu, když mi začal opadávat ibišek a žloutly mu listy. Tehdy vypadal chudinka takto:

Uboze, já vím.

Tenkrát jsem si dala do vody jeden oplégr a nechala ho, aby mu odkvetla všechna poupátka. Postupně ale pak přestal opadávat, tak jsem si řekla, že ho nechám po novém roce, pak že ho ostříhám.

On se ale vzpamatoval, už mi kvetl nedávno a kvete zase. Tak teď ho přece zase nemohu ostříhat, když kvete, no ne?

Zase jsem ho postavila na stolek, aby bylo lépe vidět, že se uzdravil vlastně sám.

Tak uvidím, kdy dojde na to důkladné ostříhání. Dám určitě vědět. Zatím ho chválím, kudy chodím.

Velká pochvala

8. února 2017 v 17:01 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes musím chválit. Nedá mi to, abych nepopsala dnešní den na naší poliklinice. Ráno jsem měla dle plánu vířivku na ruku. No, já tam strkám obě, protože ani ta pravá ještě není akorát, je to na čtvrt hodiny, tak jsem za chvíli hotová. Ještě jsem měla dnes v plánu obstřik v ordinaci, kam jsem slíbila, že přijdu raději po obědě, že tam nebude tolik lidí a pak ještě na to měření nohou - podologii.

Už včera jsem měla opravdu dost silné bolesti zad, samozřejmě od páteře, ráno jsem to zase řešila lékem na bolest, jinak bych nedala ani to vyšetření v Mostě, až přestal lék účinkovat, tak se to v pozdním odpoledni zase zhoršilo, ale pořádně. Nemohla jsem skoro už ani chodit bolestí. V noci to nebylo lepší a ráno? Myslela jsem, že ani ty schody od nás dolů nesejdu a pak než jsem došla na středisko, tak mi málem tekly slzy bolestí. Po vířivce jsem zaklepala na sestru v ordinaci s tím, jestli mne vezmou ještě dopoledne, že už bych to po druhé nedala, jaké mám od včerejška bolesti. Byla hodná, vzala mne dokonce dřív o dvě ženy, které byly přede mnou. Asi to bylo vidět.

V ordinaci se střídají tři doktoři a dnes tam byl ten, ke kterému jsem chtěla původně jít, ale vůbec to nebylo jednoduché. Čeká se na objednání k němu minimálně tři měsíce a tak mne tenkrát po novém roce objednali k jinému lékaři, protože tam jsem mohla za měsíc. No, jedna ordinace, ale tři lékaři, střídají se po dnech.

Dnes tam byl tedy ten lékař, kterého všichni chválí a já přišla jak stoletá babka a ještě s bolestí, že jsem už po dvou obstřicích a je to ještě horší. Položila jsem se na břicho a pan doktor mne začal zkoušet, kde a jak to bolí. Viděl, že asi hodně, pak mi zmáčkl o kus výš a taky bolest. Tak prý tomu odlehčíme. Dal mi obstřik nejprve kdesi pod lopatkou, pak mne asi minutku nechal, zavolal sestru, aby mi píchla injekci na bolest, zase moment počkal a pak mi teprve dal obstřik tam, kde to původně tak strašně bolelo, ale už to bylo snesitelné.

Zázrak? Spíš opravdu doktor, který umí a já zůstala opravdu stát jako Lotova žena. Ještě se mnou stačil probrat moji loňskou operaci a následky po ní, prý se to stává, že někdy po těžké operaci selžou ledviny. Taky mi řekl, kde a kdy má soukromou ordinaci, kdyby bylo nejhůř. No, není to přístup na jedničku s hvězdičkou? Nejen, že umí, ale je to i normální člověk. Proto mi to nedá, musím ho tady pochválit. Vím, že jsem kdysi u něj už taky byla, ale to je víc jak 15 let. Taky mi jedna paní poradila, že šla na první návštěvu k němu do soukromé ordinace, kterou si zaplatila, nemusela tak dlouho čekat a ostatní léčba jde už na pojišťovnu. To vše mi předtím nikdo neřekl, tak jsem ráda, že jsem na tom už o hoooodně líp, ale ještě jsem načerpala spoustu informací. Sestřička mi řekla, že v pátek tam lékaři nejsou, tak obstřik nebude, ale ona mi přijde z jiného pracoviště píchnout aspoň injekci na bolest.

Co říkáte? Není to skvělé? Díky, díky, díky, že pořád ještě máme dobré a slušné doktory i sestřičky. Tak to jsem vám musela říct.

Zdraví vaše Ježurka

Dobrá zpráva a vzpomínka

7. února 2017 v 17:16 RODINA
Včera jsem v tom mém smutném článku také psala, že jsem měla dnes po půl roce kontrolu funkce mých ledvin po loňském kolapsu po operaci. Syn byl tak hodný, že mne odvezl do Mostu do nemocnice do nefrologické poradny. Minulý týden jsem byla na odběru krve a s močí v laboratoři a čekala jsem na ortel.

Sláva, aspoň jedna dobrá zpráva! Pan primář mi řekl, že jsou výsledky v pořádku a dokonce mi schválil, že mi mohou při obstřicích dát i injekci na bolest, protože ta moje páteř se ne a ne zklidnit. Synáček nás odvezl zase zpět, vystoupili jsme u jídelny ve městě, kam jsme si zašli na oběd, protože bylo už krátce po poledni.

Hned jsem také uklidnila celou rodinu, která už je taky z těch špatných zpráv občas ve strachu, dali jsme si kafíčko a hned nám bylo líp.

Dnes také celý den vzpomínám na tatínka. Je to právě 35 let, co zemřel. Maminka, když jsem s ní telefonovala, tak mi říkala, že si s ním celý den povídá a že už si myslela, že ji volá k sobě. Také mne to bohužel napadlo, když měla maminka ty velké zdravotní problémy.

Tatínek Alois Š.
nar. 31. 3. 1916
zemřel 7. 2. 1982

Milý tatínku! Zdravíme Tě všichni do nebíčka a ještě nám tady, moc prosím, maminku chvíli nech, ano? Máme Tě rádi.


Hezký večer všem přeje Ježurka

Myslela jsem, že už budu klidně spát

6. února 2017 v 16:00 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ale kdepak, není mi dopřáno klidu, ale myslím, že už bych ho moc potřebovala.

Včera jsme měli náročný den. Maminka měla zdravotní problémy a pořád odkládala, že to bude řešit později. Už jsme se všichni obávali nejhoršího, maminka byla už pomalu se vším smířená a bylo jí to v podstatě jedno. Všichni jsme na ni naléhali tak, že už byla svolná zavolat svému praktickému lékaři (sanitku hned odmítala), bolesti pak už byly tak velké, že chtěla volat večer sanitku dokonce i sama.

Co se dělo? Už delší dobu má oteklé nohy - prý od srdíčka, ale stále to bylo horší a horší. Po návratu z nemocnice, kde byla koncem loňského roku to postupovalo stále výš a výš a bylo nám všem jasné, jak by to brzy dopadlo.

Dnes ráno se konečně odhodlala zavolat lékaři, už ji k tomu tlačil i bratr a počkal se švagrovou doma, aby byli k ruce, kdyby bylo třeba. A bylo třeba. Doktor jí okamžitě vysadil lék na srdíčko, který jí v té nemocnici předepsali a zrušili lék na čurání, a doporučil zatím odvoz na internu, která je pár km od místa bydliště. Tam jí zkontrolovali, potvrdili vysazení léku, který mohl zato, že jí nejen otékaly nohy a strašně bolely, že nemohla skoro chodit, ale už byla nateklá až k pupíku. Dostala zpět prášek na čurání, ale silnější, za 14 dní na kontrolu a teprve když se to nezlepší, tak půjde do nemocnice na odvodnění.

Tak jsem si oddychla, že se snad už dobře vyspím, že je maminka z nejhoršího venku. Byla jsem jak na telefonní ústředně, jak volaly děti, co je s babičkou, dokonce i vnoučátka vyzvídala, tak když volala dcera a ptala se na babičku, vše jsem jí povyprávěla a pak mi teprve došlo, že volá nějak brzy, že by měla být ještě ve škole. Ano, byla ve škole, ale čekala na kolegyni, která jí slíbila, že ji odveze do nemocnice. V ten moment jsem se opět celá orosila. Co se stalo? Dcera upadla na schodech ve škole, kotník rychle natékal a bolí jak čert. Posléze mi hlásila, že je doma. Na rentgen prý koukali tři doktoři, krom otoku tam má velký hematom a za týden na kontrole se uvidí. Má nohu v sádře, k tomu dostala berle a je to. Uvidíme, co bude dál. Naštěstí je doma vnuk, který se o ni bude muset postarat.

Já dopoledne běhala po středisku, kde teď budu víc jak doma, nejprve na RTG páteře, pak na obstřik a objednat se na všechny ty předepsané procedury. Když to je všude takové dlouhé čekání, až je mi z toho ouvej. Navíc mne na to všechno objednají až po skončení léčby ruky po tom úrazu, prý by jim to nezaplatila pojišťovna.


Zítra jedu na kontrolu do nemocnice do Mostu do nefrologické poradny. No, uznejte, není toho na jednu seniorku už trošku moc? Myslím, že by už stačilo.

Vaše smutná Ježurka

Snažím se ze všech sil

4. února 2017 v 15:28 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera jsem psala o mé návštěvě u lékaře a o tom, co mne čeká, tak musím dnes napsat, že se opravdu snažím fungovat už téměř normálně, i když to ruka tak trochu odmítá. Zatěžovat ji ještě nelze, ale to neznamená, že nebudu vařit.

Zdokumentovala jsem moje dneší aktivity v kuchyni, abyste mi věřili, že se jen tak nevytahuji.

Hned ráno jak jsem vstala, tak jsem si dala vykynout droždí a hned po snídani zadělala na klasické buchty s povidlím a tvarohem.

Tak to je výsledek. Tady vpravo jsou povidlové, doma jsme je tak rozlišovali, že jsme je nahoře nastříhali a bylo jasno.

Pak jsem dala do tlakového hrnce vařit hovězí maso na polévku. Hovězí vývar to já moc ráda. Bylo tam jak maso, tak játrová zavářka a domáci nudle.

Nějak zajímavě se mi to vyfotilo, ale to není podstatné, ne?

No a pak už jen zbývalo udělat lečo. Tam je sice víc práce s tím, než se všechno nakrájí, ale pak už to jde rychle. Bylo taky dobré.
Tady je tady pro ilustraci moje porce. Neměli jsme ho už dlouho, tak jsme si také pochutnali.

A pro pořádek - zítra máme vepřo-knedlo-zelo, ale bramborový knedlík jsem zatím ještě výjimečně koupila. Přitlačit na tu ruku ještě moc nejde, tak to snad bude taky dobré. Tak. A teď jdu žehlit, ale nemám toho moc, tak to jde.

U nás je stále ošklivé počasí, sluníčko s námi nemluví, tak aspoň doufám, že už nebude ledovka.

Přeji krásný víkend všem. Vaše Ježurka

Že jsem raději nemlčela!

3. února 2017 v 15:31 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ano, právě to si celý den říkám! Proč jsem raději nemlčela a nesnášela bolesti jako dosud. Bláhově jsem si myslela, že ještě mé staré kosti půjdou aspoň trošku opravit. Už ale nevěřím a ještě k tomu mám běhání z toho našeho blbého kopce.

Pro ty, kteří neví, nebo nečetli. Byla jsem před svátky ještě na neurologii, protože mi neustávaly bolesti páteře i po obstřicích. Neustále brát léky se kvůli loni zkolabovaným ledvinám bojím, tak jsem to zkusila. Požádala jsem neuroložku, aby mne poslala na rehabilitace za lékařem, ne jen na nějaké procedury, které jsem měla, a nebylo to nic moc.

Napsala mi doporučení na REHABILITACI A LÉČBU BOLESTI u nás na poliklinice. Jsou tam tři lékaři, kteří se střídají. Měla jsem hned poznat, že to je znamení, když jsem těsně před Štědrým dnem při cestě na polikliniku se objednat, upadla a následně měla jednu ruku v sádře a druhou v ortéze. Ještě sice ruce nemám úplně OK, ale už aspoň většinu věcí mohu.

Dnes jsem tam konečně byla objednaná na vyšetření k jednomu panu doktorovi. Lituji tu paní, co byla na řadě za mnou, protože já tam byla hezky dlouho. Všechno chtěl vědět, byla jsem jako u zpovědi, pak mne ještě pořádně vyšetřil, což o to, to nebylo to nejhorší. To teprve mělo přijít. Doporučil mi a také napsal spoustu dalších vyšetření a procedur.

Především musím na RTG páteře a SI kloubů, protože to je něco jiného než magnetická rezonance nebo CT a hned jsem vyfasovala žádanku. Dostala jsem zase obstřik, na který mám chodit třikrát týdně celkem desetkrát a po obstřiku ještě na elektroléčbu na Sonopulz, který prý má zvýšit efekt léčby.

Kdepak, to není zdaleka všechno. Mám pětkrát mobilizaci páteře a SI kloubů, ukázky cviků, které mám dělat doma dle brožury (to jsem zvědavá, kolik jich zvládnu při té bolesti), měkké techniky na LS páteř také pětkrát, celkem desetkrát biomag s předehříváním sopečnou lávou (nehradí pojišťovna) a jako bonus se mám objednat na podografii plosky nohy. Něco se tam panu doktorovi nezdálo.

A k tomu všemu tam chodím na vířivou koupel na tu zlomenou ruku a ještě mám jít desetkrát na rehabilitace - neboli cvičení také s tou rukou. Asi se tam odstěhuji, nebo budu doufat, že nebude při cestě dolů z kopce klouzačka. Jinak se tam nedostanu, máme to za rohem, ale z kopce, bohužel.

Až je mi z toho všeho ouvej a řekla jsem si, že už opravdu nikam nepůjdu a raději to vydržím.

Ještě jsem byla také včera na odběru krve, protože musím příští týden na kontrolu na nefrologii do Mostu kvůli těm ledvinám.

Ouvej, ouvej, pořád si říkám, že nemusím všechno vědět, jak je na tom moje tělo a nedám si říct. Příště už ale určitě. Zase mám o program postaráno na delší dobu.

Ale nadávat nemohu, jedině sama sobě.

Zdraví všechny vaše Ježurka

Doufám, že ježečci venku spí

2. února 2017 v 15:45 JEŽCI
Už jsem tady delší dobu nepublikovala další obrázky ježků, které jste mi poslali v emailech. Každý orbázek mne potěší a já si tak teď v té letošní pořádné zimě jen říkám, že snad nikdy žádný ježek není venku ohrožován tím studeným počasím.

No a teď tedy další ježčí obrázky "

Ježečci od Jarmilky mají č. 294

Ježčí polštář poslala taky Jarmilka a obrázek dostal č. 295


Ježka s kytarou mi do mého fraktálu přidala Miluška. Vtipné a krásné, že? Obrázek má č. 296

Tento ježeček pod č. 297

a i tento pod č. 298 je od Otavínky. To jsou krásné nápady.

Krásné ježky ze šišek mi poslala pilná Jarmilka, dostali č. 299

Ježčí miminko mi poslala také Jarmilka. Je pravda, že ježčích miminek je víc, ale obrázky fakt nejsou stejné. Tento má č. 300!

No, že existuje ježčí konvice - to tedy zírám. Poslala ji opět Jarmilka a obrázek mám poč . 301

Toto je ježčí odznak, který mi poslala pro změnu Otavínka. Obrázek dostal pořadové číslo 302.

Krásný ježší obrázek č. 303 mi tuším poslala opět Miluška. To je taky krásný obrázek pro zamilované!

Vidíte, zase se mi sešlo dost krásných ježčích obrázků, tak jsem se musela pochlubit. Já všem odesilatelům emailů s ježečky moc děkuji. Jste zlatí.

Z mlhavého dne opět zdraví vaše Ježurka