Listopad 2016

Adventní koncert

30. listopadu 2016 v 14:36 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Na první adventní neděli jsme se vydaly my tři, tedy já, dcera a vnučka Terezka na adventní koncert zase do Oseka. Opět tam zpíval vnuk Tom, ale s jiným hudebním tělesem. Netušila jsem, že tam bude zase tak doslova "nabito", ještě víc než posledně, ale taky tam byla větší zima. Venku sice mrzlo víc, ale zase tam sedět jednu a půl hodiny, to stačilo na vymrznutí. Ale stálo to zato.

Tady je pozvánka

Toto foto je aktuální, ale vypůjčila jsem si ho z netu a náš Tom je vpravo v druhé řadě shora

Nesmělo se tam fotit s bleskem, tak se dcera snažila s mým malým foťáčkem kouzlit bez blesku, ale myslím, že tam je Tom vidět trošku líp

Tady taky nic moc, ale my jsme na něj viděly. Nicméně jsem si myslela, že lešení už před oltářem nebude, že už bude oprava hotová, ale bohužel, tak to u nás chodí všude stejně, jiné lidi nemáme, že?

Tak jsem si musela opět vypůjčit foto z internetu, abych aspoň ukázala těm, co tam ještě nebyli, že to stojí zato se tam jet podívat.

My tři a myslím, že nejen my tři, ale bylo nás víc, jsme byli slušně vymrzlí, ale litovala jsem hlavně ty účinkující, včetně našeho Toma, kteří byli jen v obleku a ženy to měly ještě horší. Musí být otužilí i ti, co hráli třeba na housle, to nevím, jak drželi ty struny, asi už jsou zvyklí.

Ale doma jsme se zahřáli a bylo zase dobře. Nebyly tam sice klasické koledy, byla to spíš zase vážná hudba, ale krásná.

Hezký celý advent vám přeje vae Ježurka


Dnes je nám smutno

29. listopadu 2016 v 12:57 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ráno mne v půl osmé vyděsilo zvonění mobilu. V tuto dobu mi nikdo nevolává, tušila jsem něco nepěkného. Volala dcera a když řekla "ahoj", hned mi bylo jasné, že se něco stalo. Plakala a já začala tušit.

Zemřela Peginka, řekla a já se k ní přidala. Bylo jí deset a půl, bylo to naše zlatíčko, pro nás všechny hodně smutná zpráva. Měla šelest na srdíčku, brala léky, pak jí našli vodu na plicích, ale že náš tak brzy opustí, to nikdo nečekal. Brala léky na odvodnění, dobrala jednu dávku v pátek a na veterině dceři řekli, ať to na chvíli vysadí, že je to lepší, kdyby se to zhoršilo, ať si přijdou pro další.

Včera k večeru mi dcera říkala, že si určitě bude muset dojít pro další léky, že se Peginka zase rozkašlala. Dcera šla na veterinu ještě v půl šesté večer, dostala pro ni další léky, ale už to nepomohlo. Zemřela jí v náručí v půl jedenácté večer. Je nám to moc líto, když píši tento článek, nevidím na klávesnici a dcera? Ta nespala celou noc a musela si dnes vzít dovolenou, nejde to. Já se ještě navíc bojím o ni, protože bere léky na vysoký tlak a vím, že ji hodně milovala. Říkala, že je to její třetí dítě a asi to tak i cítila.

Budiž nám útěchou, že vyrůstala s lidmi, kteří ji měli rádi a měla se dobře. Sbohem Peginko, my nezapomeneme.

Byla krásná, hodná, milá, ale už není.

Dnes smutná Ježurka

A máme tu advent

27. listopadu 2016 v 13:25 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes je první adventní neděle, venku je sice trošku zima, ale na tu "Ladovskou" to ještě zatím vůbec nevypadá. Dnes u nás převážně svítí sluníčko, ale i prší. To vypadá za oknem jako apríl ne jako advent. Ale s tím nic nenaděláme, hlavní je, že budeme dnes mít už nazdobrný byt. Já jdu aspoň částeně na to.

Už včera mi syn se snachou dovezli adventní věnec, na který mi přivedla moje vnučka Lada. Takové krasavce dělají u nich v květinářství, koupila si ho nejprve sama a když mi ho ukázala na fotce, neodolala jsem a Laděnka mi ho šla hned druhý den koupit. Včera mi ho mladí přivezli a už visí. Ne, zvenku na dveře jsem si ho nedala, tam by se mohl taky "zdtatit", tak visí v obýváku místo MONY LISY. Po Vánosích ji vrátum zpět. Na dveře půjde zase ten starý.

Líbí? Podle mne je krásný a takový trošku jiný než jsem viděla.

U nás ve městě se bude dnes rozsvěcovat vánoční strom, ale nevím, nevím, jestli bude dost lidí, momentálně opravdu dost silně prší. Ale náměstí je už osvětlené, ve dne to sice nic moc nevypadalo, ale večer - to je paráda. Nejsou to buhužel moje autorské fotky, ale jedné obyvatelky našeho města, která měla super nápad tu večerní krásu vyfotit. Tak se taky podívejte, že když se chce, jde i naše město krásně vánočně vyzdobit.






Všechny lípy na celém náměstí jsou nádherně osvícené, jsou tam už postavené stánky pro vánoční trhy, i když tam by to ještě chtělo hodně vylepšit s prodejci, ale vše vypadá krásně, že? Ještě chybí vyfotit vánoční strom, ale snad se to ještě někdy povede.

Tak vám všem přeji hezký a pohodový adventní čas a užijte si to. Vaše Ježurka

Předvánoční kocouří pohodička

26. listopadu 2016 v 15:43 Kočičky a jiná zvířátka
Koukala jsem, že jsem tady dlouho neukázala, jak si žijí Laděnky kocouři. No, spíš jak spinkají, ale to oni většinou. Je vidět, že si to užívají. Jo, být tak kočičkou u mé vnučky, to by bylo něco. Ba ne, to říkám jen tak, ale moc zahálet neumím, jak to jen trochu jde, raději něco dělám.

To je Floriánek

jak postupně usíná

ještě trošku kouká

a už našel tu správnou polohu a spokojeně spinká.

Tady budou oba kocouři, ale nechtějte po mně vědět, který je na fotce který. Osobně už je poznám, ale na fotkách mi to ještě moc nejde.

Tady jsou nějak zajímavě propletení

a už snad budou spát bez přehazování se.

Kluci se krásně zahřívají.

Zatím, co na předchozích fotkách už kocourci usnuli, tady už je to jiný den a jsou i se svou "kočičí mámou"





A už zase sami, ale prostory jsou dostatečné, tak se mohou aspoň hezky rozvalit.

Viděli jsme, že kocourkům i Ladě se daří dobře, tak je necháme hezky odpočívat a spát, ale určitě se zase brzy přijdu podívat.

Všechny zdraví Ježurka

Co je doma nového?

24. listopadu 2016 v 15:32 MOJE TVOŘENÍČKO
Už jsem tady minulý týden psala a ptala se na radu, co s nemocným ibiškem? Dali jste mi spoustu cenných rad, za něž ještě jednou děkuji, ale ještě se vším čekám. Zatím jsem si jen dala zakořenit jeden výhonek, ale teď vám ukáži, co dnes ten můj ibišek dělá. Sleduji ho denně a je to šikula, posuďte sami!

Tady je celý, chudinka, jak opadal a nahoře - vidíte?

Tady je to vidět lépe - správně krásně mi ráno rozkvetl a má ještě jedno nerozvité poupátko. To jsem zvědavá, zda rozkvete nebo upadne.

Tady jsem květ vyfotila trošku blíže, je krásný. Ibišek bojuje, žádné mšice jsem nenašla, tak uvidíme.

A po večerech u televize stále něco tvořím, pořád ještě na rozdávání. Právě jsem všera napnula jednu dečku,

kterou jsem dělala od oka jen podle obrázku a myslím, že se povedla.

A také ještě jednoho (snad posledního) andílka pro štěstí.

Teď mám u televize změnu, pletu teplé ponožky jako každý rok pro jednu zmrzlou seniorku. Každý rok je pod stromečkem hledá a má radost.

To je pro dnešek vše, u nás je celý den mlhavo, sluníčko je někde úplně jinde, ale věřím, že zase brzy bude. Hezký večer přeje Ježurka


Samé radostné zprávy

23. listopadu 2016 v 13:48 RODINA
Včera jsem byla opět v nemocnici, ale měla jsem si jen přijet pro výsledky histologie. Cca před měsícem jsem byla na kontrole po operaci tlustého střeva a hned mi tam pak doktor zase uštípl dva malinké polypy. Pro výsledky jsem si měla dojet včera.

Čekala jsem už kolikrát na podobné výsledky, ale čím jsem starší, tím se víc bojím a myslím, že tentokrát jsem byla fakt dost vyděšená. Tedy nejen já, ale i manžel. Poslední tři dny jsme nespali a tak jsme přijeli do nemocnice úplně vyšťavení. Měla jsem tam být ve 14,00 hod., ale nejel jeden autobus, tak jsme přijeli o něco málo později. Sestřička na rerepci mi říkala, že to tam pan doktor ještě nedal a znovu jsem se orosila. Už doma jsem běhala na záchod jak o závod (to já vždycky, když mám z něčeho velký strach), myslela jsem, že ani nedojedu, ale zvládla jsem to. Když mi sestřička řekla, že mám vše v pořádku, málem jsem jí dala pusu a rozplakala se radostí. To byla úleva! A pak ta radost! Neměli jsme ani chuť se někde courat po Mostě, ale jeli jsme hned domů. Cesta trvá cca hodinu a pak už se mně fakt do ničeho nechtělo.

Zato dnes jsem vesele umyla poslední okno. Včera ráno jsem si v předstihu koupila nové boty, staré už skončily v kontejneru a mně je hned podstatně líp na duši i na těle. Tedy až na tu moji stále bolavou a neposlušnou páteř.

Takže ještě chci poděkovat všem, kteří věděli a drželi mi palečky, ono to určitě funguje, takže moc dík.

Ještě dlužím hlášení o stavu mé nožky - tedy o jejím výronu. Stále si ještě kotník stahuji, ještě to není úplně to pravé ořechové, ale po šesti týdnech se mi konečně ulevilo. Proto jsem si také musela ještě koupit ty nové "samochodky", protože na podpatek si ještě moc netroufám.

A musím pochlubit, že mám nový monitor k PC. V neděli mi ho přivezl a zapojil vnuk, my jsme jen zaplatili. To mám servis, co? Ještě, že já ty moje děti a vnoučata mám, jak mne to nabíjí, to určitě všichni taky znáte.

A teď teprve uvidíte, jak já se umím řehtat, tomu se ani nedá říkat smích! to jsem celá já, ale kdybyste se mne zeptali, čemu jsem se tak křenila, tak se přiznám bez mučení, že fakt nevím.



Vidíte to? Je to se mnou možné? To fotila Laděnka, když jsme za ní byli před týdnem v neděli a zajeli jsme si na kávu. Ani nevím, že ten její mobil dělá tolik fotek v momentě a opravdu nevím, co mi přišlo tak k smíchu.

Tak, abych prý poznala, jaké to je, když dělám paparazziho. Laděnka mne vyfotila v tom novém klobouku, když jsem se ukazovala rodině. A jak jinak než zase s pusou od ucha k uchu.

A ještě jedna za trest. Hubu nakřivo, ale zase s úsměvem a abych byla pořádně vidět. No co, hlavní je, že se ještě mohu usmívat, že mám po včerejšku důvod, ne?

Všem také přeji hodně úsměvů a hlavně, aby bylo proč se usmívat, to vám všem přeje Ježurka


Náročná byla i neděle

21. listopadu 2016 v 17:02 RODINA
Včera jsem psala o tom, jakou pro nás náročnou jsme měli sobotu. Večer jsme padli za vlast, ani jsem neměla druhou nohu v posteli a už jsem spala. Ráno jsem ovšem musela vstávat a být opět plná síly.

Pozdvali jsme všechny k nám, protože manžel má dnes narozeniny, tak mu přišli všichni popřát. Ono to posezení doma je určitě takové lepší než v restauraci v tom, že si všichni víc popovídáme. Nehrotila jsem moc to pohoštění, polo-jubileum má manžel až příští rok, a pozvala jsem dceru s dětmi i na oběd. Když ona má tak ráda ty moje falešné (nebo rozlítané) ptáčky a už tady dlouho na obědě nebyli.

Na oběd nás tedy bylo pět, udělala jsem jim čočkovou polévku k tomu a ráno upekla kakaový koláč s kokosem, jen tak z poloviční dávky, protože jsme byli všichni krátce po obědě a ještě jsme s dcerou a vnučkou udělaly obložené chlebíčky, na některé jsem udělala rumcajs salát, protože vím, že ho mají všichni rádi.

Tentokrát jsem fotila jen pohoštění, všechny už znáte. Jen musím přiznat, že ty pizza šnešky v krabici vlevo na počest oslavence udělala a přivezla dcera.

Tady je druhá část, ale zase jako první část, tak jsem i tuto zapomněla včas ukázat.


Manžel dostal většinou samé dia dobrůtky včetně piva, ale to dia nebylo,

aby prý mu to pořád slušelo tak i něco na vylepšení, protože se denně holí, po všechny roky (to je už 45 let), co ho znám


taky má moc rád svíčky, tak dostal tu zelenou od Lukyho a tady tu nádhernou kočicí od Laděnky, to jste určitě uhodli sami. Ta velká kočka je prý ona a ty dvě menší jeji kocouři. Dokonce manželovi ukazovala, která je která. Vipné a hezké, že?

Tuto fotku si udělaly jako selfíčko vnučky

tady to zkoušely s Peginkou

a tady se to povedlo.

Když už toho měla Peginka dost a nic jí už nikdo nedal, tak si lehla manželovi do křesla moc se jí dolů nechtělo.

Odpoledne se všichni rozešli, protože děti měly povinnosti a taky byl u nás odpoledne hokej. Ale bylo to zase krásné odpoledne, spíš po poledni a rozešli jsme se všichni s tím, že to nebude trvat dlouho a sejdeme se zase u nás na 1. svátek vánoční.

Krásný večer vám všem přeje vaše Ježurka

Zmoklý výlet

20. listopadu 2016 v 16:43 VÝLETY
Také bylo u vás včera ošklivo? Hned ráno pršelo jen se lilo, stěrače ani normálně vodu nebraly, musel je dát vnuk na hodně rychlo. Pokud tipujete, že jsme jeli se synem a jeho rodinou na výlet, máte pravdu. Bohužel, počasí ještě stále neumíme poručit, tak jsme vyjeli s nadějí, že aspoň na chvíli přestane.

Manžel zatoužil ještě vidět aspoň něco z Prahy, věděli jsme, že tomu moc nedáme, nafetovali jsme se léky a vydali se na cestu. Ono nebylo ani žádné teplo. Vystoupili jsme v Praze u Holešovské tržnice, kde má kousek odtud byt vnuk se svou přítelkyní, protože si tam potřeboval odložit věci, které si přivezl. Odtud jsme se dali na tramvaj s nadějí.... ale bohužel. Věděli jsme, že toho moc neuvidíme ani nenachodíme, ale chtěli jsme spojit dobré s užitečným a manžel potřeboval nutně koupit bundu.

Nastoupili jsme tedy na tramvaj na této stanici a jeli na stanici metra Vltavská. Odtud dál na I. P. Pavlova, tam jsme se asi před rokem dobře najedli a byl pomalu čas oběda, tedy pro nás, co jíme ještě před polednem. Bohužel, restaurace byla zavřená, i když se tam svítilo.


Pršelo a čekat venku a nevědět zda bychom se dočkali, tak jsme to vzdali a jeli metrem na stanici Jiřího z Poděbrad do naší známe osvědčené restaurace U Růžového sadu. I navzdory počasí tam probíhaly pravidelné farmářské trhy, hojně obsazené a taky nakupujících tam bylo dost. My to viděli jen zdáli a už jsme mířili své kroky do restaurace. Dali jsme si tam smaženou kuřecí kapsu se sýrem a hranolky (ty doma nemíváme), chutnalo nám to a to bylo hlavní. Najedli jsme se a co teď? Sice už trochu méně pršelo, ale na courání venku nic moc a také naše bolístky nám toho mnoho nedovolily. Jeli jsme tedy na Náměstí Míru, kde už jsme viděli připravené boudičky na vánoční trhy.

Ty boudičky byly v parku, tady jsem si jen tak opět vyfotila kostel


Z této zastávky jsme jeli opět to Vršovic, manžel si chtěl opět zavzpomínat na svoje bývalé bydliště. Jezdí tam ty dost dlouhé tramvaje, kterou bych ani celou do svého foťáku nepobrala.

Když jsme viděli, že se na bývalém bydlišti nic nezměnilo a dům je stále neopravený, vydali jsme se pěšky dolů kolem "Ďolíčku" na jinou tramvaj. Pošta, která je kousek naproti tam pořád ještě funguje (od r. 1945) a tak jsem vyfotila aspoň objekt, kde manžel trávil mládí jako fotbalista, ale opravdu hodně mladý.

I ten nápis tam snad je původní


Manžel se usmívá u vzpomínek na mládí a taky trošku přestalo pršet, stačila mi kapuce.

Tuto fotku na stanici MHD pod hřištěm Bohemky jsem pořídila proto, že tam byl na stanici jeden otužilý pán, který měl ještě včera kraťasy.

Pak už jsme se tramvají dostali lehce na Karlovo náměstí, kde je v pasáži Václavská cukrárna, kam vždy pravidelně chodíme na kávu se zákuskem.

Můj zákusek, mimochodem banánek byl výborný včetně kávičky.

Manžel si dal dia jablečný řez a měla jsem svolení si ho vyfotit. Bylo tam příjemně teplo, horká káva a nepršelo tam, zkrátka jsme si to užili.

Potom už jsme se vydali metrem až na konečnou do Zličína, kde hráli bowlingový turnaj naši kluci, tedy syn a vnuk. Moc se mi to tam líbilo, už tam všude měli krásnou vánoční výzdobu.

Tento krasavec stál hned venku před vchodem, ani tam není celý vidět, já se motala mezi těmi davy lidí, tak jsem to nijak netrotila.

Tady jsem stačila zase vyfotit i manžela

a všude byly od stropu zavěšené ty nádherné koule, prostě paráda.


Toto jsem taky nikdy neviděla. Hudebníci byly oblečené figuríny, hráli jako kapela a dokonce, když byla slyšet muzika, tak to vypadalo, že opravdu hrají. Jasný, že se to líbilo všem, ale byly okolo hlavně děti.

Tady jsem si tu krásnou vánoční atmosféru vyfotila ze shora.
a ještě jednou.

Jen dodám, že lidí byly mraky, nejen v obchodech, ale také všude tam, kde se prodávalo teplé jídlo, a že tam těch firem vedle sebe je cca 7 - 8. Taky jsme tam viděli naše nepřizpůsobivé, kteří na tom taky nejsou určitě tak zle.

Vydali jsme se také se snachou projít pár obchodů a já si koupila něco jako klobouk, tady mi jako pokrývku hlavy ukazovali jenom pletené čepice, což si mohu vyrobit sama.

To je on, tady vypadá jako fialový, ale není to tak, je šedivý a všichni mi ho schválili. Aby taky ne, za ty peníze.

Tak to je o včerejším výletu všechno, jen ještě dodám, že jsme přijeli až kolem půl deváté večer a celou cestu bylo jasno a vůbec nepršelo.

Tak máme na hodně dlouho vybráno, byli jsme sice unavení, ale příjemně. Všem krásný zbytek víkendu přeje Ježurka

Poradí mi někdo?

17. listopadu 2016 v 14:37 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ještě dodávám k nadpisu, že pěkně prosím, smutně koukám. Já ale opravdu smutně koukám, protože mi nějak odchází můj krásný ibišek, který mi tak často a krásně kvetl. Nevím, co se mu nelíbí, není ani přeschlý ani přelitý, tak akorát jako vždycky, denně mu ráno věnuji moji první pozornost.

Zkoušela jsem ho vyfotit, jak mu žloutnou listy a má na nich kapičky, takové lepkavé. Máte s tím nějaké zkušenosti?


To je on, chudinka.

Snažila jsem se ho vyfotit tak, aby to bylo vidět, jak ty listy žloutnou a taky ty kapičky. Nevím, jestli ho mám i teď v listopadu ostříhat a přesadit, co říkáte vy, kteří jste už tohle překonávali?

Moc děkuji předem za jakoukoliv radu a moc všechny zdravím. Ježurka

Další krásné zážitky

16. listopadu 2016 v 14:24 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Sotva jsem se vzpamatovala z promoce vnuka, tak jsem v hned v neděli byla na návštěvě u vnučky Lady. Pozvala rodiče na oběd a já jsem tam jela jen odevzdat slíbené vánoční ozdůbky. Manžel se moc necítil, nechtělo se mu nikam, ale spolu jsme se doma najedli a já jela sama.

Vezla jsem Laděnce tuto "parádu", kterou si ihned po našem odjezdu nainstalovala už na Vánoce.

Musí mít všechno nahoře, aby si s tím kocouři obratem nepohráli.

Běhali po bytě pořád za Ladou, ale už se nechali pohladit i ode mne, ale ne na dlouho. Floriánek se stále koukal z okna, ale fotit se ode mne moc nenechali.

Hned včera jsem měla další hezké zážižky. Konečně nám to vyšlo a sešli jsme se s Miluškou, mou milou známou blogerkou z Mostu. Sice začalo po obědě, když jsme byly domluvené pršet, ale v cukrárně nepršelo, bylo tam příjemně a u kafíčka se zákuskem a skleničkou vína ten čas utekl jako voda. Až jsme se divily, že ty dvě hodiny tak rychle utekly. No, jestli to ještě letos vyjde, tak bychom se na chvíli sešly na výstavě ozdobených stromečků z ručně háčkovaných ozdob. Tomu my rozumíme, tak se budeme těšit. Ještě jsme se jako vždy zašly kouknout a něco koupit do švadlenky, pak jsme nasadily kapuce a hurá domů. Já na autobus a Miluška na tramvaj.

Teď už mám doma připravenou další várku mého vánočního motání pro dalšího zájemce a budu ještě trošku pokračovat.

Klubíčka příze jen mizí, ale hlavní je, že udělám radost, že?

Týden ještě nekončí a pořád se něco děje, jsem tento týden nějak akční, tak se brzy zase pochlubím (tedy doufám, že z toho nesejde) dalšími příjemnými zážitky.

Venku už je zase skoro tma, je nevlídno, ale s tím nic nenaděláme. Dovolím si ještě na závěr a jako vtipnou tečku sem vložit jeden vtip, který jsem našla na netu :


A to pro dnešek stačí. Snad se to bude líbit nejen vám, ale i aktéru jedné této příhody z promoce. Přeji hezký zbytek dne a zítra - to nemusíte nic dělat, je svátek, tak sis to užijte.

Vaše Ježurka

Po promoci

14. listopadu 2016 v 16:00 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Slíbila jsem, tak slib plním. Po tom velkém focení jsme se pomalu přesunuli do restaurace na oběd. Polovina naší party se vydala držet místo do restaurace a protože naproti bydlí Luky s Ivankou a my s manželem a Ladou jsme u nich ještě nebyli, šli jsme se tam podívat. Mají malý, ale krásný byteček, sice jsme museli vyšlapat devadesát schodů, ale dali jsme to pomaloučku, protože jsme trénovaní z domova. Opravdu to stálo zato, nejen, že se nám tam moc líbilo, ale mají opravdu nádherný výhled na významné části Prahy. To jsem si musela aspoň rychle vyfotit, než jsme se vydali do té restaurace.

No, posuďte sami.

Vltava si krásně teče, ale auta jezdí ostošest

Byla trošku mlha, ale bývá prý vzadu vidět i Pražský hrad

Žižkovský vysílač a jiné

A tady ještě jednou pohled na známý hotel Hilton. Tedy doufám, že jsem si to dobře zapamatovala.

A teď už jsme se vydali na oběd do restaurace, kterou mají opravdu coby kamenem dohodil. Původně tam měl Luky zamluvený stůl pro deset osob, ale seděli jsme doslova "v kotli", chodí prý tam hodně lidí na obědy a ten číšník, co to Lukymu slíbil, tam nebyl. No, seděli jsme vlastně chvíli jinde, ale pak se všichni domluvili, místa opravdu byla rezervována a tak nás přestěhovali. Tam nám už bylo líp, měli jsme klid a mohli jsme spolu i komunikovat.

Syn seděl naproti se snachou a musela jsem zavolat, aby se kouknul a hezky usmál na maminku

Vedle byl manžel a Ivanka s rodiči

a naproti ti ostatní.

Já jen nevím, proč se všichni dívali zrovna na druhou stranu. Ale to není podstatné. Hlavně jsem chtěla ukázat, že jsme měli krásná místa a připomínám, že to bylo hned po přestěhování a obědy nám přinesli později. Příbory jsou zde ještě nepoužité. A musím říct, že jsme si opravdu pochutnali a najedli jsme se tak, že jsme už doma měli jen trošku ovoce a jogurt. A stačilo.

Po obědě jsme připili Lukymu na další úspěchy ve studiu sektem a povídali jsme si, a povídali a trošku popíjeli...

Já jsem už pak byla ráda, že jsem doma a že se mohu osprchovat a zase si zavázat nohu obinadlem, protože i když jsem moc nechodila, ještě to nebylo zdaleka to pravé ořechové a nožka zase byla trochu oteklá.

Spali jsme s manželem jako miminka. Trošku unavení, ale plni krásných dojmů.

Pro tyhle okamžiky má opravdu život cenu. Seriál končí a já se těším někdy na další promoci některého z mých vnoučat. Loučí se Ježurka.

Promoce a závěr

13. listopadu 2016 v 16:00 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Psal se den 11. 11. a promoce opravdu začala tak, jak měla, tedy v 11,00 hodin. Nebyl prý to úmysl, ale prostě to tak na ně vyšlo. Promovalo se v 9,00 11,00 a ve 13,00 hodin.

Všichi už jsou na svých místech

Pak se hrály hymny a všichni jsme stáli

i studenti vepředu

Luky byl krásně naproti a já na něj viděla

Další záběr z jiné strany

Už slibuje a přebírá svůj diplom

Poté, co jsme mu všichni pogratulovali a předali dárky a kytičky, jsme hledali místo, kde bychom se mohli všichni vyfotit.

Luky s diplomem, kytičkami od babiček a jednou sladkou kytičkou od rodičů

Oslavenec s rodiči

Celá rodina, Lada už měla promoce dvě a ještě ji čeká jedna

Sourozenci spolu, mají se rádi a moc jim to oběma sluší, že?

Krásný páreček, viďte? Se svou přítelkyní se také mají moc rádi a chodí spolu už víc jak pět let a už víc jak rok spolu v Praze nejen studují, ale i bydlí.

Luky s babičkami a dědou, taky tam musíme být zdokumentovaní.

A tady je Luky nejen s Ivankou, ale i s jejími rodiči. Ti nás vezli do Prahy. Pohodička, že?

Fotografování měla celé v režii naše Laděnka a tak navrhla i tuto fotku. Dobrý nápad! Je to milé!

A to nejlepší nakonec. Mnozí z vás, kteří jste se mnou na FB, tak jste tuto fotku viděli už včera hned po příjezdu. To je tedy naše rodina a myslím, že je vidět, jak nám všem bylo dobře.

Já se musím teď už zase omluvit, udělala jsem z jedné promoce seriál, ale ještě to pak všechno nekončilo, tak to přidám zase zítra, nevadí?

Už to nebude dlouhé, ale nedat sem ještě ty zbývající fotky, to by mi bylo líto je jen tak zlikvidovat.

Mějte krásný konec víkendu. To vám přeje Ježurka

Promoce a problémy

12. listopadu 2016 v 15:35 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera jsme měli štěstí. Ještě to venku na cestě do Prahy nemrzlo, dnes už byla větší zima. Tak jsme se ráno v půl deváté vydali na promoci vnuka Lukyho. Jeli jsme tentokrát s rodiči jeho přítelkyně, k synovi do auta bychom se nevešli. Nebyl to ale žádný problém, poznali jsme fajn lidi a dobře se nám jelo.

Jen chci ještě dodat, že promoce se na této škole (VŠE) dělá až v tomto termínu, Luky zakončil své bakalářské studium řádně v červnu a teď už zase studuje dál.

V Praze je problém zaparkovat. Syn se snachou, druhou babičkou a Ladou objížděli kolem VŠE, aby někde mohli zaparkovat auto. My byli uvnitř dřív a čekali jsme, až se sejdeme všichni. No jasný, "Hujerovým" to trvá déle, než se sejdou. Bylo nás tentokrát "jenom" deset. Tedy včetně našeho bakaláře, ale nevím, jestli tam měli všichni tak početné příbuzenstvo.

Čekali jsme tedy v hale školy a vtom mi volala snacha, že je jí na nic. Syn prý při vystupování z auta šlápl do h...a, no kdyby to pejskaři po svým miláčcích uklízeli, ubylo by problémů. Jít s tím na takové místo by se moc nehodilo, tak si šel syn botu očistit. Čistil si ji někde tak důkladně, že si utrhl podrážku. A co teď? Aby jedna z hlavních osob zůstala venku, to by bylo zlé, tak se s Laděnkou koukli pořádně kolem a uviděli obchod s obuví. Tak nekoukali moc napravo ani nalevo a boty koupili. Určitě by si tady takové nevybrali, ale nedalo se nic dělat. Tak velikost dobrá - cena - no 1 700 Kč se zaplatit muselo a pak už si všichni dělali legraci, že si syn musel koupit boty a už prý mu nezbude na oběd pro nás všechny, že se prý půjdeme najíst do "MEKÁČE". Nemusím snad zdůrazňovat, že jsme smíchy slzeli. Hlavně my, čekající, ale syn přišel také v pohodě, s úsměvem na rtech. On je v podstatě pohodář.

Další zádrhel byl ten, že přítelkyně Lukyho, Ivanka, musela psát ve škole test a pak se všichni báli, že to nestihne. Tramvaje si jezdí jak kdy, ta její měla deset minut zpoždění.

Už jsme nechali kabáty v šatně

Všichni jsme čekali, že už půjdeme dovnitř

Poslední úpravy...

Taky Luky už byl asi nervózní, tak jsem si aspoň něco vyfotila

Pak nás pustili dovnitř a Luky netrpělivě vyhlžel svoji dívku, sál se začal plnit.

Zatím jen pomalu, ale jistě

Hurá, dopadlo to také dobře, Ivanka přišla a za ní prý zamykali vchod. Lukymu a nejen jemu určitě spadl kámen ze srdíčka. Pak už bylo jenom dobře.

Pokračování dám zítra, protože by to byl moc dlouhý článek a hlavně, mám ještě spoustu fotek. Tak zatím přeji hezký víkend, i když venku už je tma. Zdraví vás Ježurka

Přišla další várka ježečků

11. listopadu 2016 v 16:29 JEŽCI
Už si ukládám další ježky do mé emailové sbírky, to abych na někoho nzapomněla. To je možností, co? Jedna hzčí než druhá! Díky všem

Super nápad, přišel mi práve tento den, dostal č. 265 a poslala mi ho Ivanka, přítelkyně od Lukyho.

A tohoto krasavce mi poslala Otavínka, když si "čistila" archiv.Má č. 266.

Kreslení ježci z Pin jsem našla já sama a dostali č. 267

Č. 268 má krásný ježek od Evky, to je kukuč, co?

Obrážek ježků a dýní má č. 269, z Pinterestu si ho vypůjčila Jarmilka

Č. 270 má kreslený ježek od Jarmilky ze stejného zdroje

tak jako č. 271 - ježek pletař

i tento ježek z filcu, tem má č. 272 a je také od Jarmilky (z Pinterestu). Tp byla krásná úroda, co?

Toto je ježek domácí, opravdu ho chová doma jedna doktorka, ke které chodí Otavínka, dala jsem mu č. 273

Tento domácí mazlíček má u paní doktorky kamaráda, obrázek má č. 274 , je to neobvyklé, ale určitě krásné přátelství.

To je zase parádních ježečků, že ano? Já mám dojem, že jsou čím dál hezčí ti ježečci. Děkuji vám všem za ně. Pečlivě je sbírám a doufám, že jsem na nikoho nezapomněla.

Krásný den vám přeje vaše Ježurka

První sníh u nás a další vánoční ozdoby

9. listopadu 2016 v 16:16 MOJE TVOŘENÍČKO
Dnes ráno jsem byla hned po probuzení překvapená. Sice to byl jen poprašek, ale měli jsme první sníh a hned to vypadalo zase jinak. Tak nějak svátečně. Vzala jsem hned foťák a šla to zdokumentovat. Dopoledne byla sice mlha, ale sníh držel, ale odpoledne už krásně svítilo sluníčko, i když "zubaté", ale líp to vypadalo.


Taky je to hezky barevné, ne?

A sluníčko už vykukuje, ale brzy bylo fuč a mlha byla jako mlíko.

Včera jsem naškrobila další várku mého vánočního háčkování pro rodinu, tak než ho rozdám, tak jdu ukázat. Háčkování mi nedělá problém, ale jak já nerada ty ozdůbky škrobím, auvej, auvej, už mám ty moje "brebty" nějaké nešikovné.

Zkoušela jsem tam uvázat nějaké pentle, no nevím, ale je možné je sundat.

Andělíčci a zvonečky, ale budu ještě pokračovat.

Tady ještě pár vloček a zkoušela jsem jeden "obyčejný" stromeček. Nebude-li zájem, nevadí.

A to je pro dnešek vše. Včera večer jsem háčkovala malé kouličky podle Zdeňky, která byla tak hodná a poslala mi návod. Až budou naškrobené, jestli budou stát zato, tak se taky ještě pochlubím.

Venku už se stmívá, já už mám rozsvíceno a mám na stole u PC uvařený horký čaj. Ovocný, ten mám moc ráda. Přeji vám všem hezký podvečer. Vaše Ježurka

Blogování je užitečné

8. listopadu 2016 v 15:06 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Já píši na svůj blog už devátý rok. Kolikrát jsem si myslela, že už bych měla končit, nebo aspoň nepsat tak často, ale jsem tak ukecaná, že mi to dosud vydrželo a navíc jsem stále něčím mile překvapovaná.

Našla jsem tu spoustu přátel, na které myslím hodně často a s některými jsem si opravdu hodně blízko. Poznala jsem tady jednu blogerku ze sousedního města a tak jednou až dvakrát za rok se scházíme. Je nám spolu dobře a zrovna tento týden máme naplánované setkání.

Mám tady také některé kamarádky z blogů už pár let, jsme si věrné a dokonce tak blízké, že si občas uděláme radost a s jednou jsem se seznámila osobně až na Moravě a kdyby to vyšlo ještě, budeme obě rády. Už je pro nás taky běžné si vyměňovat dárečky. Samozřejmě si nejen voláme, ale i skypujeme.

Pak je tu taky moje velmi milá a věrná blogerka, která mi občas taky zavolá. Jako třeba když jsem byla v nemocnici, potěšila, ozvala se a dokonce mi zavolá někdy jen tak. Jako třeba včera. Prý k ní chodí komentovat jedna, která bydlí v našem městě, jestli ji neznám. Ne, naše město má cca dvacetsedm tisíc obyvatel, to by byla velká náhoda. Ale já si tu její komentátorku a blogerku našla, vyměnily jsme si emaily, už o sobě víme a domluvily jsme se, že se někdy možná i setkáme, Proč ne, že? Mám lidi ráda.

Poznala jsem taky spoustu ostatních žen, které ani neblogují a přesto jsme ve spojení. Poradí a ochotně, pošlou různé rady a návody, které potěší.

Ještě mám jednu - troufnu si ji nazvat kamarádkou - která sice svůj blog nemá, ale ten můj pravidelně navštěvuje a dokonce si často vyměňujeme emaily. Víme toho o sobě dost a slíbily jsme si, že se určitě někdy (brzy) setkáme. Je sice zdaleka, až ze Šumavy, ale věřím, že to vyjde. Je to moje jmenovkyně a zrovna dnes na ni už od rána myslím. Má takové krásné půlkulaté narozeniny a jsem taky ráda, že jsme se našly.

Pak mám už taky pár let jednu moc hodnou a milou známou, kterou jsem si na dálku adoptovala jako dceru. Ona už rodiče nemá a je občas ráda, když si může popovídat, nechat si poradit a tak.

Je to opravdu příjemné, když víte, že není zbytečné to moje povídání. Občas si taky vzájemně s některými uděláme radost tím, že si něco pošleme jako dárečky a jsme šťastné. Aspoň já to tak vidím.

Vám všem, kteří ke mně chodíte na blog, děkuji na milé návštěvy a doufám, že mi to ještě chvíli tady mezi vámi vydrží. Krásný den vám přeje Ježurka

Návštěvy v Teplicích u Laděnky

5. listopadu 2016 v 15:45 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už jsem povídala o tom, že Laděnka má svůj byt, kde bydlí s kocourky, to všichni víte. Protože je nechce nechávat často a dlouho samotné, jezdí raději její rodiče za ní. Taky to mají autem rychlejíš, než by ona jela vlakem. Tak se asi tak jednou za týden vidí na živo, jinak od čeho je Skype, ne?

No, když už tam jedou, tak to občas spojí s obědem v restauraci, protože v bytě to má opravdu malé. Když tam byli naposledy na obědě, tak už po několikáté zašli do vietnamské restaurace Na Ham, kde prý mají moc dobré jídlo. Tak nám ho Laděnka jednou vyfotila.



Tady jsou fotky. Nevím, kdo měl co, ale vypadá to všechno dobře, že?

Nakonec si udělala Laděnka výjimečně fotky ne s kočičkami, ale s rodiči. Sluší jim to.

Laděnka s maminkou. Kdo je víc v pohodě? Ale obě, právě se snacha přestala usmívat, no.

A tady má decentní úsměv syn i vnučka. Fotka je pro změnu černobílá.

Do Teplic jsme dřív jezdívali poměrně často s manželem, jen tak, třeba na zmrzlinu, není to daleko a jede tam od nás každé dvě hodiny takový motoráček. Až bude hezké počasí a já budu moci zase pořádně chodit, tak se tam také zajedeme podívat a možná i na oběd.

Dnes je venku opravdu ošklivo, tma jak v ranci celý den a opravdu prší. I tak se mějte krásně! Vaše Ježurka

Budu denně něco hledat?

4. listopadu 2016 v 15:45 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Někdy se tomu směji, jindy potichu zuřím. Není to tentokrát totiž tak, že bych něco někam založila já, ale tentokrát je to úplně jinak. Mám v poslední době doma likvidátora, ale pořádného.

Manžel byl vždycky pro vyhazovat vše, co si ON myslí, že už nebudeme nikdy potřebovat. Už dřív jsem říkávala, že jednou vyhodí do popelnice i mne, ale to jsem netušila, kam až zajde.

Tak tedy ve středu jsem večer utírala nádobí a v odkapávači bylo z krabičky jen víko. Taková ta krabička - koupená, která se dává do mrazáku nebo do mikrovlnky, ne z něčeho, jako třeba ze salátu a tak. Prostě tyto krabičky jsem koupila už před pár lety a běžně je používám do mrazáku. Najednou zbylo jen víčko. Chvíli jsem hledala všude možně, ale když jsem nenašla, jen tak jsem se šla zeptat manžela, jestli ji nedal někam jinam. Občas ještě i po 35 letech neví, kam některé věci patří.

Prý neví, ale pak se najednou zamyslel, když jsem mu ji důkladně popsala a šel rozvázat pytel na vyhození do kontejneru. Byla tam. Prý jsem ji nechala na stole, tak co s ní ne? Vyhodit. Přitom jsem ji dala do dřezu na umytí, to pak nevím, proč myl víčko. Brumlal, že se musel hrabat v koši.

Včera, když jsem uklízela v ložnici ve skříni, měla jsem tam i mnou uháčkovaný futrál na mobil. Protože mám nedávno nový a nemám na něj ještě nový obal, tak jsem už včera začala hledat tento obal. Napřed opět, nic netušíce sama. Ptala jsem se manžela, ale prý nic nevyhazoval. Až mu došlo, CO vlastně hledám, zase se šel hrabat do koše. No prostě to vyhodil a bylo to! Bez nějakých dotazů nebo zaváhání.

A co myslíte, že by něco řekl na svou obhajobu? Kdepak, ještě jsem dostala držkovou, že jsem měla říct, že to nechci vyhodit. Nebylo by logičtější se zeptat, co s tím? Nakonec jsem tedy zato mohla já, ach jo. Já jsem si to nestačila ani uklidit. Tak to vidíte, občas opravdu ti muži přemýšlejí zcela jinak, než my, normálni lidé, no ne?

Když jsme přišli z nákupu a vše jsme uklízeli, tak se mi manžel zeptal, jestli může vyhodit sáček od ovoce? Bože můj, jako kdybychom ho někdy schovávali? Ale prý pro jistotu.

No, to jsem jen dala něco pro zasmání, teď už ano, ale počítala jsem si dnes ráno hodně dlouho.

Všem krásný víkend přeje vaše Ježurka

Doma v teplíčku bude nejlíp

3. listopadu 2016 v 14:15 Kočičky a jiná zvířátka
Už opravdu meteorologové upozorňují, že příští týden má padat sníh. Tentokrát prý přijede opravdu Martin na bílém koni, já už se bojím teď, že uklouznu.

Za měsíc a půl tu budou Vánoce a tak si říkám, že při tom, jak už mi to jde všechno pomalu, bych měla konečně s něčím začít. Při televizi háčkuji ozdoby a když mám chvilku volno, začínám ...

V pondělí jsem opravdu začala a s chutí a elánem. Jen nevím, jak mi to dlouho vydrží. Nejdříve jsem opět vyřadila nějaké věci v šatníku nejen mém, ale i mého manžela, vlastně on si vyřadil věci sám a pak jsme je dali do tašek, ty lepší, a poslali na charitu. Ještě je někdo určitě užije.

Dnes jsem měla uvařené, tak jsem začala vytírat skříně v ložnici. Každý den (nebo skoro každý) něco a zvládneme to také. Byt je dost velký a tak musíme pomalu, ale důkladně.

To kocouři naší Laděnky, ti takové starosti nemají. Užívají si tu pohodu stále všichni tři, tedy kocouři i vnučka a já jen občas koukám, kde všude si ještě najdou pelíšek na spaní.

Kocourek kouká z okna, ale obráceně - směrem dovnitř? Zajímavé.

A za chvíli už zase chrupká, ti se mají!

Pak se přitisknou k sobě a je jim krásně teploučko.

A když je s nimi i jejich kočičí máma, to jim nechybí už vůbec nic.

Juliánek nebo Floriánek? Spíš ten první, Laděnka mu taky říká Muchliánek.

A ještě podrbat z druhé strany, prosím.

Ještě jsem nějaký nedospaný, že bych šel pokračovat?

Tak uvidím, už jsem se posadil...

Tohle je drbátko, nebo jak se to jmenuje

tak mám nebo nemám něco dělat?

Návštěva nemá šanci. To, co je na židlích, není polštářek, ale kocouři

Tady spinká Floriánek

A tady zase Juliánek, ten mne ale opravdu rozsemál. Muselo mu to dát práci vlézt si až pod sedák, který je tam přivázaný. Ale spinká krásně, viďte?

No, musela jsem vám ty Laděnky "modely" zase napráskat, protože už neví, kde by a co by. Ale sluší jim to.

Přeji všem krásné dny, teď zase pro změnu svítí sluníčko, ale už zase dost fouká. Jasný, Martin na bílém koni už brzy bude jezdit aspoň na horách. Vaše Ježurka

Už mám v hlavě guláš

2. listopadu 2016 v 17:02 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Nedávno jsem psala o tom, že mi odešel chudinka mobil. Částečný dotykový, krásně a brzy jsem se s ním naučila pracovat. A teď nic. Syn mi půjčil zatím jeden svůj celý dotykový, poměrně nový moc nepoužívaný mobil, který měl rezervní. Také jsem už psala o tom, jak mi to nešlo občas zprovoznit, ale nakonec jsem to dala. Ale SMS zprávy mi psát fakt nešly. Ta mrňavá klávesnice není už pro ty moje brebtavé ruce. Ťuk a jsem vedle, taky třikrát za sebou. Tak to tedy ne, požádala jsem syna, aby mi koupil nějaký obyčejnější, chytrý telefon nepotřebuji, protože mi stačí volat a psát zprávy. Občas něco vyfotit, ale to opravdu jen nouzově.

Syn myslel, že když budu mít zase Nokii, že to bude hodně podobné, ale také mu to dalo dnes chvíli práci, než se dostal tam, kam potřeboval. Vždycky klepnul na něco a řekl tak a tak, já na to ani neviděla, tak jsme se tomu taky zasmáli, ale nakonec mobil v pořádku zprovoznil a já za chvilku už volala. Jasný, že to není stejné a tak se budu opět učit. Ale víte, co teď dělám? Jak jsem byla zvyklá jezdit po displeji, tak to dělám i teď, ale bohužel to tak nefunguje, bože, než já si zase zvyknu. Já nevím, proč by ty mobily nemohly vydržet déle, abychom nemuseli stále něco měnit. Dnes je to bohužel všechno na kratší dobu, než jsme měli dřív. Manžel má hodně starou Nokii, už určitě minimálně deset let a moje sestra? Ten její "stařeček" - myslím mobil, který má od r. 2002, jede bez poruchy. To je super, ne?

Ještě prásknu na manžela, protože mi stále strká pod nos ten svůj starý mobil, že je na něj spolehnutí. Zatím opravdu nebyl porouchaný, ale není co divu, on ho má skoro pořád vypnutý, tedy když jsem doma.

Tak uvidím, jak mi to všechno rychle půjde, ale určitě to musím dát. Mobil je dokonce na dvě SIM karty a prý se mohu připojit i na web. Tak to ani náhodou, takový divoch zase nejsem.

Ten první (právě porouchaný) mobil je částečně dotykový a ten druhý je ten nový. No, ten částečný dotykáč byl třikrát v opravě, když byl v záruce. Nevím, jestli by se vyplatila oprava. Zahodit ho ještě nechci, co kdybych zas nějaký potřebovala?

Tak, a je to, už jsem i přijímala hovor i poznala, že to zvoní můj mobil, taky jsem volala. Mám už třetí melodii v krátkém čase a kdo se v tom má vyznat, že?

U nás dnes celý den střídavě prší a neprší, občas se i sluníčko ukázalo, ale teď zase prší a dnes byl studený vítr. Po silnici lítalo listí, které "hrabačky" shrabaly, ale nikdo ho neodvezl. Tak mohou začít zase znovu.

Mějte krásný večer, to vám přeje Ježurka