Srpen 2016

Ježčí radosti

31. srpna 2016 v 14:07 JEŽCI
Už je na čase, abych sem zase vložila pár obrázků ježků, které jsem od vás, mých milých blogerů, dostala v době, kdy jsem většinou ležela v nemocnici, jen tak pro radost. A tu jsem opravdu měla. Všechny jsem si uložila a teď je ukáži v celé kráse.

Ježek s ulitou od Jarmilky má č. 221

Dva krásní okatí ježci na kemeni dostali číslo 222 a jsou také od Jarmilky

Tak toto je unikátní záběr, že? Ježek s mládětem stále ještě od Jarmilky pod č. 223

I tento krásný ježeček na kameni je od Jarmilky, má č. 224

A Jarmilka se činila, další živé ježky vyfotila na zahradě - tento má č. 225

a toto je zase jiný, tak dostal č. 226

To je také parádní kousek. Poslala mi ho Miluška pro potěšení a já mu dala č. 227

Č. 228 dostal dnes poslední ježek, kterého mi jako výstřižek poslala Zdeňulka.

Tím tedy dnešní přehlídka ježků končí, ujišťují vás, že jsem měla ze všech velkou radost.

Vaše Ježurka

Proč se někteří schovávají?

30. srpna 2016 v 14:10 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Psala jsem už mockrát o tom, že v tomto bytě bydlím víc jak půl století. Za tu dobu se tu vystřídalo opravdu hodně nájemníků. Napřed jsme tady bydleli všichni mladí s malými dětmi, ale jak stárneme a děti odrůstají, tak se nájemníci mění. Z těch úplně prvních jsem tu už jen já a ještě jedna sousedka z prvního patra, která je už pár let vdovou.

Nejen ze začátku, ale ještě i nedávno jsme tu byli docela príma parta, téměř všichni jsme si potykali a když někdo potřeboval s něčím pomoci, nebyl to pro nikoho problém.

Ale v posledních pár letech se to i tady hodně mění. Lidé se stěhují do lepšího, do menšího nebo do vlastního. A ti, co sem přijdou, už jsou zcela jiní.

Nikoho nezajímá, jestli tu chodbu někdo umyje nebo aspoň zamete, podle toho to tam vypadá, ale co je teď velkou módou je to, že nikdo z těch, co se v posledních letech přistěhoval, nemá na dveřích vizitku. Kdyby jen na dveřích, ale někteří ani na zvonku a toto nezajímá ani našeho "pana domácího".

Nevím, jak to řeší třeba pošťáci, ale mně to přijde divné. Jediné, co mají popsané, jsou schránky. Ale kdo za těmi kterými dveřmi bydlí, to je opravu tajemství. Musím ještě dodat, že se ani často nevidíme, nepotkáváme se na schodech, jako tomu bývalo dřív, prostě je to teď nějaké jiné, takové cizí. Každý si zaleze do svého a o okolí se nezajímá.

Není to škoda? Já myslím, že ano. Tady je vidět, že na venkově je to o něčem jiném. Tam se lidé znají, jsou srdečnější a zkrátka jiní a také ochotni pomoci. Jaký na to máte názor vy?

Opožděná oslava

28. srpna 2016 v 15:49 RODINA
Už jsem o tom psala, že když jsem ležela v nemocnici, tak měla Terezka 7. 8. narozeniny, mohu prozradit, že jí bylo krásných 23 roků a v ten den má Laděnka svátek. V kalendáři je Lada, tak to děvčata slaví vždy spolu.

Protože nechtěly bez babičky nic slavit, počkaly, až se vrátím domů a jejich rodiče dohodli další termín, který byl stanoven na minulou neděli, tedy 21. 8.

Mám tady aspoň pár fotek z tohoto společného posezení, na které se vždycky všichni moc těšíme. I tentokrát jsme se všichni dobře pobavili, napapali, trošku i nabumbali a přítel dcery nás přivezl i odvezl domů. Nemělo to chybu.

Hned na úvod dávám tuto krásnou koláž mých vnuček.

Tady jsou každá s Peginkou a spolu.

Takhle to tam vypadalo

My čtyři byli hezky na svém místě dle zasedacího pořádku.

Jen malá ukázka toho, že jsme všichni přáli Laděnce

a.
i Terezce, která si to rozbalování hezky užívala.

Terezka, Tom i jeho Natty se dobře bavili

Tom s Natty jsou stále spolu a rádi

Dali jsme si i výborný dort

Jen nevím, co se dělo kolem klobouku. Čí je, ani proč se s ním fotila vnoučata s dcerou a Peginkou. To bylo ještě před tím, než jsme tam dozazili. Ale slušel jim všem, že?

Terezka by asi chtěla ještě něco dobrého nalit, ne?

Jídla bylo dost, tak asi by si dala ještě nějaký dobrý šnaps.

Dcera byla spokojená, že se nám všem u ní opět líbilo.
A nakonec jsem nemohla jinak, než sem dát koláž naší krásné Peginky, která si to také s námi se všemi užila.

To je tedy vše z našeho společného posezení. A co dnes odpoledne? Jedeme se se synem podívat jak si zařídila svůj malý byteček vnučka Laděnka.

Přeji všem krásný zbytek neděle. Vaše Ježurka

Zatím dobrý

26. srpna 2016 v 14:42 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Nebojte se, nechci zase psát o nemocech a nemocnicích, ale toto vám všem musím sdělit.

Ve středu jsem byla v nefrologické poradně na odběrech (moč a krev) a dnes jsem byla přímo u pana doktora, aby mi dle výsledků sdělil, jak na tom jsou moje ledviny po těch devíti dialýzách.

Než vše přiznám, musím se ještě vrátit k tomu, jak jsem minulý týden volala do poradny sestřičce, abych se objednala. Ona mi řekla, abych přišla tento týden na odběry. Bohužel jsem musela přiznat, že to je moc brzy, že to asi nezvládnu. Moje zničená páteř z nemocnice se opravdu činila a tak jsem to zkusila odložit.

Sestřička mne ale mile překvapila. Prý mi pošle sanitku. Co slíbila, to splnila, sanitka přijela včas a odvezla mne do Mostu do nemocnice. Proč o tom píši? Protože se jedná o stejné pracoviště, o kterém jsem psala - o dialýzu a já si jen říkám, že je to paráda, když se na jednom oddělení sejdou jen samí vstřícní a milí lidé. Když jsem se zeptala, jestli mne odvezou i zpátky, tak mi sestřička řekla, že když mne přivezli, tak mne i odvezou. Tak se i stalo.

Hned mi sestřička po předchozím dotazu, jestli mohu v pátek, objednala sanitku i na dnešní den, abych se setkala s doktorem a ten mi dle výsledků řekl, jak jsem na tom momentálně a jak budu často do této poradny docházet.

Tak jsem opět jela sanitkou. Chodím totiž opět na obstřičky a věřím, že ta přetrvávající bolest, která už trvá dost slouho, se aspoň na čas ztratí nebo aspoň nebude tak krutá.

Přijela jsem do poradny, jedna sestřička od vedle (z dialýzy), mne zase ihned pozdravila a ptala se, jak je. Pak vyjel od pana doktora pán na vozíku pouze s jednou nohou a sestra mu volala sanitku na cestu domů do Janova. Slyšela jsem, jak jí říkal sanitář, že vezmou rovnou i mne a vtom ten pán na vozíku říká: "Známe se?" A vtom mi to docvaklo. Vždyť to je jeden kolega od nás z práce, byl u nás jako řidič. "Milane, to jste vy?", ptám se hned, ale už vím, jaká bude odpověď. Neviděli jsme se téměř dvacet let a věřte nebo ne, nedávno jsme o něm s manželem mluvili. On si v posledních letech prošel doslova peklem, tak mi o tom vyprávěl hned tam a pak ještě v sanitce. Snad už bude jen dobře, to bych mu moc přála.

Pak jsem tedy vešla do ordinace pana primáře, abych se dověděla, že jsem v pořádku, prý mám výsledky jako úplně zdravý člověk, z čehož jsem měla velikánsku radost a tak se s vámi musím podělit, no ne? Tlak 130/70, váha zůstala stejná jako při odchodu z nemocnice před 14 dny, tedy 66 kg, z čehož mám samozřejmě radost.

Pak primář mi dokonce doporučil odbourat prášek na čůrání, prý ledviny pracují dobře, ale přidal mi lék, protože prý mám málo železa. Ale to jsem měla od mládí, tak nic nového. Kontrolu mám za půl roku v únoru.

Takže, jestli jste slyšeli před obědem nějakou velkou ránu, tak jste slyšeli dobře. To byl ten kámen, co mi spadl ze srdce, že to dnes dobře dopadlo. Teď ještě, aby i ostatní kontroly, které mne ještě čekají, měly tak super výsledky.

Všchny moc zdraví vaše dnes spokojená Ježurka

Je to jako by to bylo nedávno

24. srpna 2016 v 14:16 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
PŘED 30 LETY
23. 8. 1986
svatba syna

Včera měli 30. výročí svatby můj syn se snachou. Snacha měla po promoci a chtěla nastoupit do zaměstnání jako vdaná, aby si pak ostatní nemuseli zvykat na další jméno.

Vše se povedlo, dětičky vychovali velice dobře, oni se navzájem krásně doplňují, máme z nich všichni radost.

Tuhle krásnou kytku dostala snacha od svého míláčka.

A nejen to. Udělali si krásné tři dny jenom ve dvou v hotelu SEN. Kdysi řekla snacha synovi, když byli někde poblíž, že tam by jednou chtěla být, tak syn to zajistil. Byli tam minulý týden a já mám k dispozici pár fotek, které dokazují, že tam bylo fajn.

První koláž z objektu hotelu SEN

A tady je druhá. Byl tam venkovní bazén i další uvnitř areálu. Počasí bylo na výlety, ale na koupání venku moc ne, ale v tom bazénu uvnitř si zaplavali.

Taky se vydali na výlety po okolí. Vypadalo to tam opravdu moc pěkně.

Byli se podívat i v Hrusicích za kocourem Mikešem

Na zpáteční cestě se zastavili v zámku Mělník na kávičce

a nezapomněli ani na krásný soutok Labe s Vltavou

Tam také muselí dát selfíčko, aby bylo jasno, že tam byli opravdu oni

a už tam si ťukli na další a další šťastné roky spolu

Samozřejmě jsme jim také popřáli, ale přání není nikdy dost, proto přejeme znovu: Dalších aspoň tak krásných 30 let, abyste byli stále tak fajn a hodní i k nám.

To přejeme oba s manželem

I Peggy byla na dovolené

23. srpna 2016 v 14:37 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Peggy už byla na dovolené, ale bylo to už dávno a tenkrát byla s námi se všemi na jedné pronajaté chaloupce. To byla ale ještě psí děťátko. Letos se vydala na dovolenou s vnukem a jeho slečnou, kde měla také kamarádku.

Banny je trošku větší pejsek, ale je moc hodná a jak jsem slyšela, tak měla před Peggy resepekt. Když si s ní Peggy nechtěla hrát, tak to musela respektovat.

Jinak ale žili všichni čtyři na chatě v pohodě, o čemž svědčí pár fotek.

Na kohopak se tak soustředěne dívá?

A tady jsou holky spolu a je vidět, že se znají.

Tady se něco děje kolem jídla? Co kdyby....

Peggy na vycházce. Chodili všichni dost často, takže i zhubla, což prý potřebovala.

Větší kamarádka Banny na Peggy doráží, ale té je to asi fuk.

Panička větší psí kamarádky (a přítelkyně vnuka) si s Peggy taky moc rozumí.

Jéje, kampak jsem to vlezla? To už se zase budu sprchovat?

Po pořádné procházce si musím taky trochu odpočinout.

A to už zase někam jdeme? Už abych to spaní mohla doma dohnat!

Tak je vidět, že i zvířátka jsou v pohodě. To jim všem a i vám přeje vaše Ježurka

Já se omlouvám, chybička se vloudila

22. srpna 2016 v 9:00 VAŘENÍ A PEČENÍ
Ach jo, sypu si popel na hlavu a moc se omlouvám! Včera jsem se tady vytahovala s príma receptem na cuketovou bábovku, ale až Jana to pořádně přečetla!

To je tak, když mám už sbírku receptů velkou a pak to popletu. Tedy přijměte velkou omluvu a k těmto obrázkům cuketové bábovky


patří TENTO RECEPT:

Cuketová bábovka
Na cuketovou bábovku potřebujeme:

175 g hladké mouky
1/2 sáčku kypřícího prášku
2 lžíce kakaa
170 g krystalového cukru
1/2 lžičky soli
100 ml oleje
2 vejce
200 g nastrouhané cukety
1 rozmačkaný banán
Příprava je opravdu jednoduchá - všechny uvedené suroviny smícháme dohromady a nalijeme do vymazané a vysypané bábovkové formy. Pečeme při 180 st. asi tak 50 minut.

Přijímáte mou omluvu? Snad jste něco ještě nezvojtili a díky, Jani, že jsi mne upozornila!

Všem se moc omlouvá vaše Ježurka

Opisovat povoleno

21. srpna 2016 v 17:38 VAŘENÍ A PEČENÍ
Jak tak dodatečně procházím vaše blogy po předchozí absenci, tak jsem u Alis našla recept na cuketovou bábovku, který se mi hned na první pohled zalíbil.

No co, koupila jsem cuketu a banán, ostatní věci jsem měla doma a dala se včera do bábovky.


Takhle vypadala po upečení a ke kávičce.

Jak chutnala? Skvěle! Manžel si šel dvakrát přidat a pečení bylo opravdu rychlé a nenáročné. Děkuji, Alis. Tak ještě vložím recept pro případné zájemce.

Cuketová bábovka .. chutná

POTŘEBNÉ PŘÍSADY

400 g cukety, 350 g polohrubé mouky, 275 g krystalového cukru, 2 vanilkové cukry, 2 vejce, 5 lžic oleje, 1 prášek do pečiva .. pár kapek mandlové tresti ..

POSTUP PŘÍPRAVY

Nejprve nastrouhám cuketu, přidám ostatní potřebné přísady .. Já osobně vytáhnu robot a vše postupně dávám dohromady :-) Větší část těsta naliju do vybrané bábovkové formy, přidám zbylou část obarvenou kakaem, peču asi 40 minut ..

A to je celé. Kdo máte rádi jednoduché a výborné ne suché bábovky, jděte do toho.

Dobrou chuť přeje všem vaše Ježurka

PS: Omluva je v následujícím článku, co omluva, hlavně úplně jiný recept! PARDON! Jsem trdlo.Křičící

Kocouři se stěhovali

20. srpna 2016 v 15:09 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
No, už je na čase, abych tady zase uveřejnila nějaké kočičí fotečky. A věřte, že mám z čeho vybírat. Naše Laděnka se minulý měsíc stěhovala do "svého" malého bytečku a jak jinak, než se svými kocourky. Měla obavy, jestli si tam zvyknou, ale jak je vidět i z fotek, zvykli si hned, hlavně, že tam měli svoji "kočičí mámu".

Pohodička téměř okamžitě

Jak se asi spí v polici? Ale jo, jde to i tady, zatím je tu volno.

Copak to tam lítá? To je paráda!

Taky to tam má Lada náležitě vyzdobené, aby bylo jasno i kočičkám.

Ale tahle "kočkolepka", jak ji vnučka nazvala, ta se mi také moc líbí.

Spokojenost je na všech stranách vidět, že?

Takhle spinká Juliánek. Už je mu zase dobře, ale už stihli navštívit i místní veterinářku. Naštěstí to nemají daleko a byli spokojeni.

Tahle fotka se vnučce moc povedla. Nazvala ji "Ranní Julián".

To by pro dnešek stačilo, určitě budou brzy fotky další a já přeji nejen Laděnce, ale i jejím kocourkům, aby byli v novém bydlišti spokojeni.

Krásné dny přeji i vám všem. Vaše Ježurka

Dovolená? Ano, ale letos ne moje

19. srpna 2016 v 14:54 RODINA
Letos jsem si užila "dovolenou" v nemocnicích. Nedá se nic dělat, pokud chci být zase užitečná a prožívat krásné chvíle s mou rodinou, neměla jsem na výběr.

Než jsem odjela do Jablonce nad Nisou, tak syn s rodinou jel jako každý rok na turnaj Bowling open do Olomouce, kde bývají celý týden a už dvakrát jsme jeli s nimi. Tam už mají prohlédnuté určitě všechno kolem, ale na těchto místech ještě určitě nebyli. Tak aspoň od nich pár foteček.

Poznáváte? Hrad Bouzov. To si pamatuji, že jsem tam byla jako dítko školou povinné na školním výletě. Vrátila jsem se do vzpomínek a ráda.

Hrad Šternberk. Tam tam jsem naopak nikdy nebyla, proto jsem si ráda prohlédla tyto fotky.

Aspoň na malém vršku a vypadá skvěle.

Tady už je hrad zblízka.

Krásné jezírko, určitě se tam daří žabičkám.

Krásný pohled skrz mříže dolů do městečka.

Pohled z jiného úhlu a jiné strany.

Koukneme se ze zdola nahoru

Pohled z jednoho nádvoří

No a to je z těchto končin vše. Ale naši hráči bowlingu byli i na zahraničním turnaji a letos to bylo v Itálii, tedy přímo v San Marínu.

Tady se vyfotil syn před poutačem a pomyslel si, že když začínál hrát, tak by ho nenapadlo, kam všude se s bowlingem podívá.

To je přímo v herně, kde je vidět vnuk Luky.

Ubytování byli v Rimini, kde se mohli samozřejmě i vykoupat v moři.

Tady byli ubytovaní, krásný balkon, že?

No a tady hotel zvenku.

Restaurace, kam chodili na jídlo

Obchodní centrum - prý velký blázinec

Ještě pohled z jiné strany

Toto byla bouře a prý opravdu hodně silná. Písek na autě si dovezli až domů.

Tady koukám, že už je klid a prodejci byli jak je vidět všude.

To bylo tedy pár fotek z krátké dovolené v Itálii, byli tam pouze pět dní, ale určitě si to aspoň trošku užili.

Já moc ráda vzpomínám na dovolené u moře, na doby, když jsme jezdívali všichni Hujerovic. Tedy my, děti i vnoučata a teď z toho žijeme.

Krásné dne přeje všem Ježurka

Jak jsem si užívala další tři týdny – část 3.

18. srpna 2016 v 14:43 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dny se střídaly celkem stejně, jeden den dialýza, další den "volno", ale hodně dlouho mne na jedné straně napájeli infuzemi a na druhé straně nestačili vylévat moč z cévky.

Myslím, že jsem přišla také o dost krve, protože mi brali často kontrolní odběry na interně, ale také mi brali ampulku krve před dialýzou a také po ní. Ale určitě mi jí tam ještě dost zbylo.

Ale ještě se musím vrátit k té mé váze. Jak jsem byla při prvním vážení zděšená z toho, co jsem viděla, to nebylo zdaleka vše. Ještě to tam přibývalo a já byla zoufalá, kdy to začne klesat. Konečně mi přestali dávat ty infuze, já byla tak dost nateklá a ještě do mne dávali další tekutiny. Pak jsem už jen sledovala, jak pomalu, ale jistě jde váha dolů. Sestřičky na dialýze mi měřily často také to, kolik čeho mám navíc a tak a nakonec to bylo super, vody jsem měla v těle -1. Krása! Konečně. Tady se ukázalo taky to, že jsem asi tak deset dní nejedla a váha končila na 66 kg. To už jsem byla spokojená. Já totiž byla tak nateklá, že jsem měla nejen nohy, ale i ruce, obličej a dokonce mi primářka na interně říkala, že vodu mám až pod prsa. Byla jsem ráda, že to všechno šlo do pryč.

Jo a také mi doktorka neodpustila jedno vyšetření, které mi můj urolog neprovedl, a šla jsem na cystoskopii. Bylo to prvně, ale nebylo to nic hrozného, největší radost jsem měla z toho, že mne zbavili té cévky a nemusela jsem chodit všude "s tou parádou". Myslím samozřejmě pytlík s močí. Na urologii mi řekli, že je to v pořádku, pouze mám chronický zánět a dostala jsem další antibiotika. Bože, já si jich tedy letos užila! Na to, že nesnáším žádná, až až.

Nebudu vás už unavovat celým průběhem mého třítýdenního léčení v nemocnici, ale musím něco ještě napsat o mých spolu pacientkách.

Začnu tím, jak jsem tady ležela v květnu, tak jsme si padly do oka s jednou pacientkou, která ležela vedle, a občas jsme si telefonovaly. A jak jsem byla překvapená, když mi jednoho dne Evička volala, že je v nemocnici a přijde se za mnou podívat. Bohužel to nedopadlo, protože jsem se tento den zdržela na dialýze. Ale na stolečku mi nechala milý pozdrav.

Růžička krásně voněla a vydržela opravdu hodně dlouho.

Tady na tom pokoji se za ty tři týdny vystřídalo opravdu hodně pacientek. Bylo nás tam šest, to už jsem psala a mohu říct, že ráno nebo po obědě jedna odešla a večer už byla postel obsazena někým jiným. Stále bylo plno.

Zase jsem si s někým rozuměla víc a s někým méně, to je obvyklé, ale celkem to šlo. První, s kým jsme si vyměnily kontakt, byla paní Inge. Bylo jí osmdesát let, původně byla učitelka a byla to moc hodná a milá paní. Chudinka cestovala z oddělení na oddělení a nakonec skončila na gynekologii na operaci. Ale volaly jsme si a vše dobře dopadlo.

Také nezapomenu na Jolanku, která ležela vedle mne. Byla o tři roky starší, byla úplně sama a byla moc hodná. Měla jen nevlastní dceru (manžel jí už zemřel) a ta ji asi chtěla dostat do pečovatelského domu, protože měla slíbeno, že dostane její byt včetně nového nábytku. Svoje děti mít nemohla. Jolanka sice hodně zapomínala, a lékaři se báli, když je sama, že by se jí něco mohlo stát, tak jí vyjednali další pobyt na LDN a pak by měla jít do pečovatelského domu, kde měla podanou žádost. Moc se jí tam ale nechtělo a nám jí bylo líto.

Z druhé strany vedle Jolanky ležela Maruška. Taky osmdesátiletá šarmantní paní, která dělala předsedkyni bytového družstva, měla vše v malíčku a taky mi pomohla tím, že mi půjčila natáčky a já si mohla umýt hlavu a ona mne aspoň natočila. Hned jsem si připadala jako člověk. Už mi volala, máme taky na sebe spojení a tak si říkám, že jí dlužím také zavolání.

Potom přišla další vrstevnice - paní Věruška, sedmdesátiletá paní, se kterou jsme si také hezky popovídaly, manžel jí vozil ze zahrádky ovoce a i já se měla dobře. Jen doufám, že je také v pořádku.

Také jsme tam měly asi tři dny jednu Vietnamku Lenku. Byla milá, snažila se komunikovat, ale nejedla naši stravu. Vždy jí tam rodina přivezla jídlo to jejich. A občas také něco připadlo i nám. Byli všichni milí a ona nám na rozloučenou při odchodu každému dala nějakou maličkost na zoubek. Měli svůj obchod a snad i restauraci.

Nezapomenu ani na babičku, které bylo 91 let, to byla ale čiperka! Jednou takhle slyšela, že někdo něco chce a já jsem byla v šoku z toho, jak první a nejstarší z nás vyskočila z postele, aby pomohla. Také ji přeji ještě hodně zdravíčka!

Měli jsme tam dost dlouho i jednu Romku. Byla to slušná žena, měla kupodivu jen jednoho syna, byl k ní velice hodný. Měli jednu dceru a dvě vnučky. Odešla domů s dírou v břiše, tak jí držím palečky, aby jí to v pořádku srostlo.

Naposledy vedle mne ležela paní, která znala z dob mládí synovu tchyni, tedy druhou babičku a pamatovala si i na snachu, kterou prý občas vozila v kočárku. Všeho se bála, nechtěla na další vyšetření a tak jí dál držím pěsti, aby měla štěstí a dostala se z toho všeho tak, jak chtěla ona.

Vidím, že jsem to dnes trochu natáhla, ale už jsem to chtěla skončit. Jinak ještě jen dodám, že jsem měla denně návštěvy, to je samozřejmé, všechny jsem ráda viděla a všichni mi dělali radost. Manžel, děti, snacha i vnoučata.

Já jsem si tam ještě stihla na poště vyřídit vyzvednutí přeplatku za vodu a topení, už mi končil termín a naštěstí to tam vyšlo. A taky jsem tam jednou využila služby kadeřnictví, abych vypadala lépe a mohla jít taky dřív domů, ne?

Už toho povídání o nemocech nechám a určitě vám příště nabídnu něco veselejšího a lepšího.

Hodně zdravíčka všem přeje vaše Ježurka

Jak jsem si užívala další tři týdny – část 2.

17. srpna 2016 v 14:34 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes chválím!

Ráda bych se zastavila u té dialýzy, kde jsem trávila spoustu času. Vozili mne tam už pak jen na vozíku, bylo to docela daleko jakýmsi podzemím, sama bych asi zabloudila, měla jsem svoje místo naproti stolu jedné ze sestřiček, tak jsme si mohly občas i trošku popovídat. Opravdu ale jen trošku, protože takový fofr, jaký tam mají sestřičky, to se před nimi skláním. Stačily se při tom všem velkém vytížení ještě na nás usmívat a mile reagovat na naše případné požadavky.

Také pan primář byl skvělý člověk, ochotně odpovídal na všechny moje otázky, podrobně mi vysvětlil, jak probíhá obnova funkce ledvin, že má tři části a věřil, že to u mne bude jen přechodná záležitost. Prý jak rychle ledviny zkolabovaly, že věří, že tak rychle se zase vrátí vše na původní stav. A měl pravdu.

Sestřičky tam na ten sál, kde bylo 12 míst pro pacienty, byly celkem dvě, které nás napojovaly ve sterilním prostředí na tu umělou ledvinu. Jednalo se o sestřičku Veroniku a Jitku, obě milé a jejich pravou rukou byla sestřička Miládka, která zastávala pomocné úkony, také později rozvážela svačinu. Dostávali jsme kávu nebo čaj a vždy nějakou bagetu.

Pro mne bylo ze začátku utrpením, že jsem měla stále průjem. Děsilo mne, že si sednu na delší dobu na dialýzu, která se nedá přerušit a mne chytne břichabol, co teď? Sestřičky na interně mi na moje přání a obavy přidávaly stále víc léků na průjem, ale stejně to jednou nebylo nic platné.

Zatím co já jsem se styděla, až mi bylo do breku, sestry to neviděly jako problém, prý od toho jsou tam, že to nemám řešit. Naštěstí se mi to stalo jen jednou a pak už jsem na tom byla lépe.

Já byla stále zvědavá, no, a když jsem seděla naproti sestřičkám, tak jsem se i informovala o tom, zda se můj stav lepší. Vždy mi ochotně vysvětlovaly, jak se věci mají. Už bych mohla dělat informátora ohledně výše CRP nebo kreatininu i já.

Vůbec, když se tak zamyslím, tak toto oddělení dialýzy včetně všech sestřiček a pana primáře hodnotím jako nejvyšší kvalitu služeb z celého mého letošního pobytu v nemocnicích. Nic tady nebylo problém. Pan primář mi nakonec musel dávat kanylu novou, ale to bylo raz dva, a pak už vše fungovalo jako švýcarské hodinky. Vždy jsem těch pět hodin přežila. Většinou tak v polovině mi začala být taková zima, že jsem se ke konci klepala jak ratlík. Po návratu na oddělení jsem se pak zahřála až moc, měla jsem jednou 37,8 a po druhé dokonce 38,5 st. teplotu. Ale na interně se o mne postarali, ihned mi dali něco na snížení horečky a příště? To už jsem si věděla rady a díky sestřičkám na dialýze už se to neopakovalo. Jak mi začalo být zima, tak jsem to nahlásila a ony mi přitopily, zahřály mé tělo na 37 stupňů a bylo vše OK. Ano, to všechno teď už vím, že jde.

Na dialýze jsem byla celkem devětkrát, bylo to obden. Pak pan primář řekl, že už na další nemusím a po kontrolním odběru krve, bude-li v pořádku, mi vyndá kanylu a pustí mne domů. Když se toto dozvěděly sestřičky a já čekala venku na zprávu, tak hned mi to venku špitala Jituška, pak zjistila, že nemám ještě vyndané stehy z té první kanyly, tak mne vzala ještě na chvilku dovnitř a už hlásila sestřička Verunka, jestli už mi tu dobrou zprávu řekla. No, nebyly úžasné? Nakonec mi ještě venku tuto zprávu oznámil osobně i pan primář.

Ještě jsem se tam tedy jednou vrátila a to ten můj poslední den v nemocnici proto, aby mi vyndali tu kanylu, která i přesto, že tak dobře fungovala, musela ven. Sestřičky se se mnou loučily jako se starou známou. Prý mi to moc přály, aby to vše dobře dopadlo, protože prý to dobrým a hodným lidem vždy přejí. Přiznávám, že jsem byla naměkko.

Moc tedy chválím celé osazenstvo dialýzy, jsou příkladem toho, jak by to mělo ve zdravotnictví fungovat. Moji milí, děkuji moc za vše!

Vím, že se ještě uvidíme, protože budu zatím chodit do nefrologické poradny a musím tam už příští týden. Naštěstí pro mne přijede sanitka.

Pokračování....

Jak jsem si užívala další tři týdny – část 1.

16. srpna 2016 v 16:55 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Byl tedy pátek, naštěstí dopoledne, tak se něco ještě stíhalo vyšetřit, než bude víkend. Okamžitě mne napojili na infuze, dostávala jsem denně čtyři, kapala jedna až čtyři hodiny, do močového měchýře mi zavedli cévku, tak jsem byla připoutaná k posteli hned dvakrát. Ale to ještě k tomu byl na pořadu dne opět průjem. Bylo to opravdu i na mne už trochu moc.

Dělali mi stále odběry krve, nic moc mi o víkendu náhradní lékař neříkal, ale v neděli přišel ten, co v sobotu a sestřičky říkaly" "Tak jedeme, paní Ježková". "A kam?" ptala jsem se já. Odbrzdili mne i s postelí a jelo se. Prý na dialýzu. Bez předchozího varování jsem dostala už opravdu strach i já a mohu přiznat, že jsem se mírně orosila. Odvezli mne tam i s postelí a já nevěděla, co mne čeká.

Napřed se jelo do kanylovny, kde mi pan primář musel zavést do tepny kanylu, abych mohla být napojená na tu ledvinu. Vůbec jsem nevěděla, jak se to dělá a co mne čeká, ale všichni mne utěšovali, že se nemám bát, že je pan primář moc šikovný a bude to hned. No, hned to sice nebylo, protože pan primář se sice dostal do tepny, ale ta byla nějak úzká a nešlo tam tu kanylu dát, tak když to zkoušel asi po páté, už jsem to cítila, ale on z toho byl taky celý špatný, omlouval se, ale asi to jinak nešlo. Pak mi ještě umrtvil pravou část plic, aby mi tu kanylu mohl přišít dvěma stehy, no a bylo hotovo a jela jsem se napojit. První den jsem tam byla jen hodinu.

Vždy před dialýzou a po ní jsem se vážila. Když jsem stoupla na váhu první den, tedy tu neděli, málem to se mnou šlehlo. Tolik kilo jsem nikdy nevážila, říkám sestřičce, ale to prý mám v sobě hodně vody. Váha ukazovala pro začátek 77,5 kg a to nebylo zdaleka nejvíc.

A dny se opakovaly, ráno napojení na infuze, odběry krve, jako bonus jsem měla pytlíček s močí, ale aspoň jsem dostala normální stravu.

Hned v pondělí jsem šla na další čistění neboli filtraci ledvin a byla jsem tam už dvě hodiny, ale byly problémy. Kanyla stávkovala a sestřičky u mne musely být dost často, protože jsem "pískala", nebo jak to mohu nazvat. Už na této druhé dialýze mne musel pak primář kanylu proplachovat, abych tam ještě chvíli vydržela.

Pokračování....

Jeden den radosti

15. srpna 2016 v 16:54 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Přesně tak to bylo. Přijela jsem tedy ve středu 20. července domů, už jsem psala, že mne manžel přivítal krásnou kyticí, byli jsme oba rádi, že jsme zase spolu.

Ve čtvrtek ráno, když jsem vstala, už jsem měla zase nahnáno, protože jsem si uvědomovala, že se mi vůbec nechce na malou. Nešlo nic. Tak jsem se svěřila manželovi a později i synovi, no jeli jsme do nemocnice na urologii. Řekla jsem si, že mne jen vycévkují a já pojedu hned zase domů. No, počkala jsem si tam v čekárně dost dlouho, ale vzali mne a pan doktor mne zpovídal, co bylo. Vysvětlila jsem, že jsem se vrátila z nemocnice po operaci a nevím, proč nemohu čůrat. Promakal mne, prohlédl ultrazvukem a řekl, že nemám v močovém měchýři vůbec žádnou tekutinu. Ať jedu domů a pořádně piji. Na případnou kontrolu pak ke svému urologovi.

Stihla jsem si ještě ve městě nechat opravit rozbité brýle, něco málo uvařit a vyprat prádlo, vypila jsem asi dva litry tekutin a pořád nic. Pár kapek za celý den bylo hodně málo. Co teď?

V pátek jsem tedy vstala v šest hodin, umyla jsem si vlasy a vyfoukala, osprchovala se a opět volala synovi. Už jsem měla zase sbaleno do nemocnice, vědoma si toho, co mi říkali v Jablonci při propuštění. "Cokoliv bude doma jiné, než při propuštění, okamžitě kontaktujte oddělení v nemocnici, které vás sem vyslalo." No, jeli jsme zase do mostecké nemocnice, dlouho jsem byla na příjmu na vyšetřovně, já pořád říkala, že chci zase na internu, kde jsem byla v květnu, nějak se jim to nezdálo, proč tam a ne na urologii, předložila jsem jim den starou zprávu o vyšetření. Snažili se mne cévkovat, ale bohužel. Zase jen pár kapek a nic. Tak mne znovu přijali na internu, kde jsem ležela v květnu, a začaly se dít věci.

Manžel se synem a snachou odjeli tedy zase domů beze mne a já byla opět smutná. Ale nedalo se nic dělat. To jsem ovšem ještě netušila, jak si to tam náležitě vychutnám. Tak o tom zase příště.

Opět seriál z pobytu v nemocnici – 3. část

14. srpna 2016 v 15:49 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Pokračuji volně a stručně dál. Vím, že to všichni moc nemusíte takové čtení, ale když už jsem to začala, tak to dokončím. Ještě tedy k pobytu v Jablonci.

Ještě jsem se pokoušela z toho mého okna aspoň mobilem vyfotit okolí, tedy nic moc, ale aspoň pro ilustraci.

Byla tedy neděle 17. 7., kdy mi původně doktorka na interně slibovala, že pojedu domů. Bohužel, odjezd se nekonal ani náhodou, s průjmem mne nikdo nepustí. Musela jsem tedy zrušit případný zajištěný nedělní odvoz a myslela jsem, že pojedu tedy v pondělí, jak mi napsal primář z gastra, který mne operoval. Bohužel, kvůli tomu se syn s rodinou vracel o den dřív z dovolené z Itálie, abych se dostala nějak domů.

Překulilo se pondělí 18. 7., ale ráno tam přišla sestřička, která mi udělala odběr krve a výtěr kvůli průjmu. Takže bylo jasné, že domů určitě nepojedu a syn se vracel dřív zbytečně. Přišla mi to oznámit osobně lékařka asi v 9,30 hod. a konstatovala také, že to konzultovala s primářem gastra, že mám v těle nějaký zánět a budu muset brát antibiotika. Ještě jednou mne osobně pan primář chtěl vidět. Pak mne ubezpečil, že operace proběhla v pořádku a ten zánět zlikvidují antibiotika, která mi začali hned dávat. Ještě mne pozval na jednu kontrolu před odjezdem, tedy ve středu ráno.

Ten pan primář MUDr. Nosek byl opravdu skromný, milý a vstřícný lékař, takoví kdyby byli všichni. Byla jsem ráda, že mne operoval právě on. Nikdo tenkrát nemohl tušit, že se něco tak ošklivě zvrtne a nikdo stejně později nepřišel na to, PROČ se tam něco pokazilo.

Bylo pondělí, ale já měla odpoledne jako svátek. Někdo zaklepal a světe zboř se, přišla za mnou návštěva. Byla to medička - tedy praktikantka, která začala studovat medicínu a byla u mne první den, když jsem přijela. Krásně jsme si popovídaly a už pak byla na praxi jinde, ale přišla se za mnou podívat. Jmenovala se KLÁRKA, byla to opravdu moc milá a hezká studentka, udělala mi velkou radost, že přišla za mnou si jen tak popovídat. Byla jsem jí za to moc vděčná, říkala jsem, že za mnou přišlo na návštěvu sluníčko, což ona opravdu byla. Ještě chtěla přijít ve středu, ale to už jsem pak jela domů.

Je tu tedy už úterý 19. 7. a já čekám, co bude. Ještě ráno mi odebrali krev na biochemii, tlak jsem měla "svůj", tedy 113/85 a až bude výsledek odběru, dozvím se ortel.

Tohle bylo foceno z postele, pohled z okna se rychle měnil a připadalo mi to jiné, než u nás. Přece jen je to město o něco výše než to naše.

To čekání na další den bylo nekonečné. Ale kdo si počká, ten se dočká, tak i já se konečně probudila do středy 20. 7. Ještě jsem musela na kontrolu k primáři, pak mi řekli, že krev je v pořádku a dostala jsem antibiotika ještě domů. Už jen zaplatit nadstandard a čekat až přijede syn se snachou pro mne.

Sestřička se mne ptala, jak budu platit, a když mi to spočítala, tak jsem řekla, že na fakturu, což nebyl problém. Ještě mi dali na cestu oběd, který byl pro mne už jako zlý sen.

Hned po operaci jsem měla dva dny jen čaj (ten strašný - nemocniční), jednou mi dali tři jogurty. Další čtyři dny to byla v poledne bramborová kaše a kompot, ale ta kaše byla suchá a studená, byla i k večeři. Jen jednou jsem měla kaši rýžovou, jinak v poledne i večer tu hrůzu. Ráno k snídani malý balíček piškotů a nemocniční bílou kávu nebo kakao.

Tak se jelo domů. Jak já byla ráda! Ale ne nadarmo se říká, nechval dne před večerem. Zítra vám pak povykládám, jak to bylo hned další den zase zlé a jak jsem skončila, to už víte.

Opět seriál z pobytu v nemocnici – 2. část

13. srpna 2016 v 15:13 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Budu ještě pokračovat tam, kde jsem přestala před dalším pobytem v nemocnici, tedy pobytu v Jablonci.

Už jsem dostala na pití tu dobrotu, po které se na čas víc zabydlím na WC, než na pokoji. Jinak je to tu jak na nádraží. Samé zpovědi, měření a podepisování papírů - souhlas s pobytem v nemocnici, s operací, s narkózou. Se vším se musí písemně souhlasit, co nadělám.

Přišel den D, vlastně den O = operace. Je 14. 7., osprchovala jsem se, přijela si pro mne slečna praktikantka s vozíkem a jela jsem na GASTROENTEROLOGII za primářem, který mne měl operovat. Hezky se mi představil, všechno mi vysvětlil a ještě mne vyšetřil, aby věděl, co ho čeká. Na obrazovce jsem i já viděla, jak to v mém tlustém střevě vypadá. No, mezi námi, nic moc.

V 11,00 hod. už pro mne jeli znovu. Zabandážovali mi nohy, dali něco dobrého do žíly, abych se nebála, a už jsem jela. Na operačním sále jsem byla na Evu, jen část mi zakryli prostěradlem, ale než vše upravili, hezky jsem vymrzla. A pak to už šlo ráz na ráz. Něco na dobré spinkání do žíly a antibiotika a pak už jsem jen slyšela, jak mne volají, bylo po všem. Bylo 13,00 hod. a já byla zpět na pokoji, ale jak praštěná motykou. Přiznala jsem, jaká je mi strašná zima. Doslova jsem drkotala zuby, museli na mne hodit ještě jednu přikrývku a trvalo to hezky dlouho, než mne ta klepavka opustila. Když mi v té době měřili tlak, měla jsem 45/77.

Byla jsem primářem upozorněna, že mohu krvácet a měl pravdu. Pít jsem mohla až kolem 16,00 hod, mluvit mi taky po té narkóze moc nešlo. Ale měla jsem to za sebou a probudila jsem se s nadějí…

Ještě v noci mi přišla sestra dát do infuze další antibiotika, postěžovala jsem si, jak mne bolí páteř, ona mi ochotně a bez řečí přidala do infuze lék na bolest.

Probudila jsem se do dalšího dne. Bylo již 15. 7. Když jsem šla na WC, šla ze mne stále krev i se stolicí a lékařka, která přišla ráno na vizitu mi pouze řekla, že zatím nemá zprávu z GASTRO. Asi hodinu poté přišla "velká vizita", byl s ní ještě primář z chirurgie, mezi dveřmi konstatovali, že jsem po výkon a nemám větší potíže a šli o dveře dál.

Na pozdější dotaz, kdy asi půjdu domů mi bylo sděleno, že mám psáno v pondělí. To byl pátek a já řekla, že nemám na pondělí odvoz, leda by mi dali sanitku. To prý NEEXISTUJE, musí prý být objednána dlouho dopředu. Tak jsem si řekla, že si asi u nemocnice rozbalím stan…

No, k jídlu byl jen čaj a v poledne čistý bujón, ale přesto jsem měla stále průjem. Bylo to opravdu krajně nepříjemné a já byla ráda, že jsem na pokoji sama.

Posunula jsem se tedy zase o den dál, byla už sobota 16. 7. Ráno jsem se zase napila jen studeného čaje, v břiše už mi kuňkaly žáby. Tento den přišel na vizitu nějaký pan doktor a já za něj děkovala. On mi konečně prohlédl břicho, promačkal a taky jsem mu řekla o tom průjmu. Dostala jsem ENDIARON a něco na posílení svěrače. Pan primář prý píše, že mám jít domů v pondělí a že by přes to nešel. Tak tedy problém. Endiaron mi sestra přinesla, ale svěrač prý se musí srovnat sám. Ráno mi přinesli tři jogurty, v poledne i večer bujon.

V poledne mi sestra odmítla dát další prášek, prý ho dostanu až večer, štěkla na mne, že mi to říkala. Ještě chvíli jsem to vydržela a pak jsem si řekla, že se zeptám znovu, ale trochu jsem se bála.

Před dveřmi stály dvě sestřičky, rozvážely čaj, tak jsem mim řekla o mém problému a jaká na mne byla sestra nepříjemná. Ta jedna sestřička byla na mne hodná, přišla za mnou na pokoj za chvíli i s práškem Ta protivná sestra mi ho večer přinesla taky. Asi to nevěděla a to bylo dobře.

A večer, když jsem zase chtěla zapisovat tento můj deníček tak jsem zjistila, že mi vypadlo sklíčko z brýlí.
Takto jsem si je aspoň provizorně opravila. Štěstí, že jsem našla aspoň gumičku.

Pokračování...

Věřím, že zase bude dobře

12. srpna 2016 v 17:44 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Moji milí blogoví přátelé!

Ani nevíte, jak jste mne dojali, sedla jsem si jen na chvílí k PC, abych všem sdělila, že jsem dnes kolem 16,00 hod. přijela domů. Ledviny fungují, ale....

no právě to ale, mám před sebou spoustu dalších kontrol a vyšetření a moc bych si přála, abych už nemusela v příští době zase ležet v nemocnici. Bylo to letos opravdu kruté a dlouhé. I když jsem rozený optimista, už mi chvílemi docházely síly a uvědomila jsem si, jak mám všechny ráda. Kolikrát mi i slzičky tekly, když jsem se svou bolavou páteří seděla pět hodin na dialýze a trpěla, ale vydržela jsem a dále věřím, že bude líp, protože prostě MUSÍ.

Nebyla jsem tam nikdy sama, moje zlatá rodinka jezdila často, jak jen mohla, manžel opravdu denně. Zatím tedy nejsem schopna dlouho sedět u PC, ale určitě se postupně dám do psaní o celé situaci.

Jsem tedy doma, ale páteř je momentálně na "odpis", věřím, že se i toto brzy zlepší. Kytičky všechny přežily v pořádku, manžel se o ně opět vzorně staral a tak mne dnes přivítal svým krásným květem jeden můj ibišek.


Tak ještě jednou všem moc děkuji za "palečky", určitě svůj účel splnily a já jsem ráda, že vás všechny mám. Příště tedy víc. Zdraví vás všechny vaše Ježurka

Info z nemocnice II/III.

7. srpna 2016 v 19:34 | Lada |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Vážení čtenáři,

hlásím, že babička je pořád v nemocnici - obden ji vozí na dialýzu a dobírá antibiotika, ale doufáme, že ke konci týdne už ji pustí.

Pokračujte prosím v držení palců,
♥,
Lada