Květen 2016

Máte rádi domácí saláty?

30. května 2016 v 17:17 VAŘENÍ A PEČENÍ
Já si na tu otázku v nadpisu rovnou odpovím, že my ano. Kupované nemusím, i když manželovi je to jedno, ale doma vím, co jsem si tam dala, že? V neděli jsem dělala hlávkové zelí a trošku jsem si dala stranou, aby ho nebylo tolik a vzpomněla jsem si, že jsem dlouho nedělala salát, kam se přidává zelí. Kdysi jsme ho koupili a manželovi moc chutnal. Jmenoval se ŠEVCOVSKÝ MLS. Našla jsem recept a dala se do výroby.

Toto je výsledek, i když není na to moc vidět. Množství jsem dávala podle oka a podle chuti.
Dala jsem tam tedy mimo bílého jemně nakrájeného zelí také trochu šunkového salámu, okurku, cibuli, ocet, sůl, pepř, cukr, dále ještě majonézu a na obarvení kečup a trochu hořčice. Vše jsem nakrájela a smíchala dohromady. Do zítra se salát zaleží a s houskou to nemá chybu.

Taky jsme se nedávno dívali v telce na pořad o vaření, kde kuchař dělal domácí rybí salát. To se moc líbilo manželovi, tak jsem dnes nakoupila potřebné ingredience a zkusila to.

Na větší dávku tam mělo být: 6 sleťových matjesů, 2 mrkve, celer (kousek) 2 cibule, 6 sterilovaných okurek, 5 lžic sterilovaného hrášku, 2 dcl majonézy a 1 dcl zakysané smetany. Přidat sůl, pepř, ocet a cukr.

Nejdříve jsem dala vařit vodu, do ní přidala sůl, cukr, ocet, mrkev a celer nakrájela na drobno a krátce povařila. Pak jsem to scedila a vychladila.
Do mísy jsem nakrájela ryby a ostatní přísady, jen jsem vynechala hrášek, ten manželovi nedělá dobře, přidala trochu citronové šťávy, pepř cukr, zakysanou smetanu a majonézu. Promíchala jsem a dala do lednice vychladit.

Tady je to postupně tak, jak salát vznikal

a tady je konečný produkt.

Ještě mi to nedalo a ukáži vám, jak jsem si vyhrála dopoledne. Manžel měl oběd od soboty a já se rozšoupla a udělala jsem si jahodové knedlíky. Ach jo, nevím, pro kolik jsem si myslela, že to bude lidí.

Tentokrát byly knedlíky větší, protože byly velké i jahody a tohle všechno mi zbylo. Mně stačily dva.

A pro úplnost jsem ještě vyfotila, jak jsem hřešila k večeři. Na mrazáku byly zbytky chleba, tak jsem ho tentokrát výjimečkně obalila ve vajíčku, dala na pánev i se šunkou nahoře, pak pomazala rozetřeným česnekem a nahoře posypala sýrem. Byla to mňamka, ale teď se budu muset držet zpátky před tím posledním vyšetřením.

Doufám, že jste se najedli aspoň očima, že jste si něco z toho vybrali a přeji vám krásný den! Vaše Ježurka

Ježci mne stále překvapují

29. května 2016 v 19:15 JEŽCI
Při naší poslední procházce Prahou jsem psala, že jsme tam viděli v tramvaji jet okolo nás naši sousedku ze druhého patra. Od té doby jsme se nepotkali, až dnes. Stěhují se po mnoha letech z našeho domu do svého bytu, který měla koupený sousedky maminka, která zemřela. Oni si to tam dlouho upravovali ke své spokojenosti a už si dnes byli jen pro nějaké maličkosti. Tak jsme se víceméně rozloučili a popřáli si vše krásné (my se obáváme, koho nám tam zase nastěhují, je to čím dál horší).

V podvečer někdo zvonil. Domnívala jsem se, že soused, ale ne byla to ona sousedka, o které jsem teď psala a v ruce držela poklad. Tedy poklad pro mne. Vzpomněla si, že sbírám ježky - jmenovce, dokonce je i jednou u mne viděla a tak mi jednoho přinesla do sbírky a asi i na památku.

Hned jsem si ho musela vyfotit a jít se pochlubit. Stále si říkám, proč zrovna ježci v tolika tvarech, podobách i materiálech? Je úžasný a opět něco takového ve své sbírce nemám. Má číslo 243.

Když už jsem ho sem dala, tak mu přidám kamarády, jejichž obrázky jsem dostala od vás emailem tento týden.

Ježka s melounem od Milušky jsem dostala za tu dobrou zprávu o mém zdravíčku. Má číslo 201.

A tento ježeček, který se v noci nebojí, má číslo 202 a poslala mi ho Evička. Taky kouzelný, že?

Ještě jsem jen chtěla připomenout, že mám také ve své sbírce pohledy s ježky, ježčí omalovánky, malůvky ježků a také knížečky o ježcích a s ježky. Přiznávám, že tyto jsem už dlouho nepočítala, tak to určitě brzy udělám. Bylo jich asi před rokem až dvěmi kolem 60. Spočítam a povím. Ale proč o tom píši? Protože mi dodatečně k narozeninám přišel ještě jeden takový ručně dělaný s láskou a tudíž se mi moc lítí.

To je tedy určitě originál a až je spočítám, dostane i on své pořadové číslo.

A to je pro dnešek z ježčí pošty všechno. Všem vám krásný celý příští týden přeje Vaše Ježurka.

Zase jednou OBČASNÍK

28. května 2016 v 14:45 OBČASNÍK
Posledních čtrnáct dní mám dost hektických, už jsem to psala, téměř denně se něco děje, kalendář mám dost popsaný, když nemám něco já, tak manžel, tak předkládám pro posouzení.

Pondělí 2. 5.
Tento a další den maturuje můj vnuk, vím, že umí, ale stejně.... Dopadlo to však výborně. Informovala jsem. Také jsem si byla zažádat o nový OP, ten je už prý napořád. Také byl den placení: popelnice, mobil a MHD.

Úterý 3. 5.
Musela jsem na zubní. Zoubek pobolíval už asi čtyři dny a ne a ne se umoudřit. Paní zubařka mi z něj vytrhala nervíky, šlo to.

Středa 4. 5.
Tento, pro mne významnější den jsem nezahájila moc dobře. Ráno při nakupování jsem sebou ve městě plácla jak dlouhá tak široká, napůl přes chodník a koleje tramvaje. Koleno do krve, ale jinak jsem zůstala celá.

Pátek 5. 5.
Tento den byl pro mne černým pátkem. Odpoledne jsem zjistila, že mám krev v moči a následně i ve stolici. Zavolala jsem si sanitku a šupem byla v nemocnici, kde si mne nechali až do dalšího pátku.
Tam jsem prošla taky řadu vyšetření, po šesti hodinách mi dávali injekce proti krvácení, téměř denně odebírali krev a párkrát po mně chtěli i moč. Byla jsem také na kolonoskopii a CT břicha a pánve. Nebylo to nic příjemného, ale zvládla jsem to.
Denně za mnou chodily návštěvy, kterým jsem byla moc vděčná! Byli tam téměř všichni a několikrát!

Pátek 13. 5.
Pátek před týdnem byl černým pátkem, proto už tento, který měl pro někoho tak nešťastné datum, byl pro mne v pohodě. Ve 13,00 hod. mi paní doktorka slíbila propouštěcí zprávu, slib dodržela a syn mne odvezl domů. Manžel svítil na dálku.

Sobota 14. 5.
Také o tomto dni jsem dala sáhodlouhý článek včetně fotografií, ano tento den byl naplánován dlouho dopředu a já byla ráda, že to vyšlo a že jsem mohla mít všechna svá zlatíčka kolem sebe. Odcházela jsem ze společného posezení z restaurace znovu nabitá energií a bylo mi úžasně.

Úterý 17. 5.
Pokračovala jsem v držení palečků, tentokrát u ústních maturit mého vnuka a jeho milé a taky vše proběhlo v pohodě. Opět mi to dodalo energii.

Středa 18. 5.
Den doktorů, ale víc pro manžela. Já byla objednána na desátou u mé praktické lékařky se zprávou z nemocnice a manžel odešel hned ráno na kontrolu na plicní, pak se zastavil na ortopedii pro obstřik do ramene a ještě aby toho neměl náhodou málo, tak měl v deset hodin audio na ušním.

Čtvrtek 19. 5.
Ve čtvrtek jsem byla objednána na gyndě, kam mne také z nemocnice poslali, ale moje gynekoložka neshledala nic závadného. Tedy dobrá zpráva. Díky.
Ještě jsem si hned po ránu ale musela odskočit odnést vzorek moči do laboratoře, protože v nemocnici ji měli dvakrát kontaminovanou. Já vše dělala tak, jak jsem měla a bylo mi doporučeno, uvidíme.

Pátek 20. 5.
Já už tento týden končila, ale manžel ne. Ještě měl kvůli diabetu pravidelnou kontrolu na očním. Naštěstí také bylo všechno v pořádku.

Pondělí 23. 5.
Už od neděle jsem myslela na maminku víc, než kterýkoliv den. Měla totiž narozeniny a to ne ledajané, ale bylo jí už 96 let! Kéž by jí to zdravíčko ještě vydrželo!
Manžel šel na ušní, aby zjistil, jak dopadlo to jeho audio vyšetření. Nastal problém s jedním uchem, tak musí zítra znovu.
A já si byla vyzvednout ten nový OP. Žasla jsem, opravdu jsem ho ve svých 75 letech dostala na 35 let! Zdá se vám to normální? Že bych mohla do 110 let žít?

Úterý 24. 5.
Měla jsem volat mé praktické lékařce, jak dopadly výsledky té moči. Co myslíte? Bohužel, opět prý byla kontaminovaná, ale já se opravdu nepovažuji za viníka. Myslím, že chyba bude někde jinde.
Manžel šel po obědě znovu na ušní a tak já jsem se vydala na urologii, kde jsem se chtěla zeptat, jestli mne mohou vycévkovat, což mi doporučila má PL. Objednaná jsem až na 2. 6. Jo, to jsem se se zlou potázala. Sestra mne sjela jako malou holku a začala mi znovu vysvětlovat postup, jak mám přinést vzorek moči. Snažila jsem se jí říct, že to vím, ale tak se na mne obořila, že mne přešla řeč. Prý až ten příští čtvrtek, ale dopoledne.

Středa 25. 5.
Konečně jdu někam, kde mi bude dobře. Byla jsem objednána na pedikúru, tam jsem se docela těšila, jednak to mám naproti a pak mi dělají opravdu jen dobře.

Čtvrtek 26. 5.
VELKÝ DEN! Ráno jsem si přivstala, abych uvařila a nakoupila, protože jsem byla na desátou objednána opět na zubní, aby mi paní zubařka uzavřela ten zoubek bez těch nervíků. Skoro jsem se jí to bála říct, že mne nebolí, ale pobolívá, jestli je to možné a bylo mi řečeno, že ano. Ještě, že jsem se ozvala. Byl tam prý ještě malý kousek nervu, který mi odstranila a snad bude zase chvíli klid.
Pak jsem pospíchala rychle domů, abychom se stačili najíst, protože jsem byla konečně objednána ke kadeřnici, kam jsem měla jít už před čtrnácti dny. Sedím si tak u umyvadla, holička mi patlá na hlavu melír a mně zvoní v kabelce mobil. Podala mi tedy kabelku - a ano, tušíte správně! Někteří už ode mne víte, že mi volala moje ošetřující lékařka z nemocnice z interny, že vzorek z tlustého střeva není zhoubný! Až se holička lekla, jakou jsem projevila okamžitě radost!

Pátek 27. 5.
Nicméně jsem ještě musela tento den ráno na kontrolní odběr krve a výsledek bych měla znát zase v pondělí.

Ano, je toho hodně, co se všechno událo, především ty návštěvy lékařů, se kterými ovšem není konec. Příští týden ve čtvrtek 2. 6. mám jít na tu urologii. V pondělí 6. 6. musím jet k mamince, odkud se vrátím ve středu 8. 6. a v pátek 10. 6. jsem objednána do nemocnice Na Homolce do Prahy na další vyšetření.

Je to vyčerpávající, že? Ale co nadělám, když bych chtěla být zase na chvíli v pořádku. Nechci si stěžovat, jen jsem chtěla poukázat, jak se to může někdy zvrtnout, ale vydržet to musíme.

Lepší program na všechny dny vám všem přeje Ježurka


Jsou správná trojka

27. května 2016 v 16:44 Kočičky a jiná zvířátka
Nedá mi to, abych sem zase nepřidala pár kočičích foteček i s jejich kočičí paničkou. Je vidět, že je jim spolu dobře, že si užívají jeden druhého a moc jim to přeji.

Jak si Juliánek spokojeně spinká, ale jen když se může své paničky dotýkat.

Tak nevím, jestli ho bolí hlava, že si ji tak drží, nebo se něco stalo? Ano, opět Juliánek.

A tady zase série mazlení se s Floriánkem, ale je vidět, že Juliánek není daleko.

To je príma postýlka že, Flori?

A je vidět, že Flori vydrží dost dlouho se válet po Laděnce.

Tak, kočičky jsou spokojené, ale kdo to míří taky na návštěvu do domečku, kde mají rádi zvířátka?

Že by přišla slepička snést vajíčko? A nebo si to spletla? Tak to jsem se zapomněla zeptat.

No a to je pro dnešek ze zvířecích foteček vše. Žijí si tu všichni v symbióze spolu a je jim krásně. Tak ať je krásně i vám všem vám přeje Ježurka

Dnešek je DNEM RADOSTI

26. května 2016 v 14:58 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jen houšť a větší kapky, chce se mi volat do světa! Ano je to príma den. Především pro mne. Už je to skoro čtrnáct dní, co jsem se vrátila z nemocnice. Nebudu se rozepisovat, dala jsem na toto téma sem dokonce seriál na pokračování, jen jsem stále čekala na konečný verdikt, kdy mi zavolá moje ošetřující lékařka z nemocnice, jak dopadla histologie. To jsou vždycky nervy a já je měla opravdu napnuté k prasknutí. Jak zazvonil mobil, vždy to se mnou škublo.

Dnes jsem měla od rána hoňku, ráno jsem vstala, abych uvařila, pak jsme šli s manželem na nákup, který on sám odnesl domů a já šla rovnou k paní zubařce, kde jsem byla objednaná na dokončení uzavření zubu, ze kterého mi tahala nervy. Pak jsem běžela domů a po chvíli jsme se naobědvali a já šla ke své kadeřnici, kde jsem byla objednaná na poledne.

Sedím v křesle, hlavu napatlanou melírem a v kabelce mi zvoní mobil. Kdopak to volá? Kadeřnice mi podala kabelku a ... neznámé číslo. Tlak jsem měla asi tak dvě stě a opravdu, byla to moje paní doktorka z interny z nemocnice, aby mi oznámila, že JE TO NEZHOUBNÉ! V tu chvíli se mi chtělo plakat, cítila jsem velkou úlevu. Snad se dnes zase po delším čase v klidu pořádně vyspím!

Všem vám, kterí jste mi drželi palečky moc děkuji. Čeká mne sice ještě nějaké vyšetření a pak odstranění toho asi polypu, ale řezat prý mne nebudou, jen kolono a laparoskopicky a to už přežiji. Opravdu si už v životě moc toho nepřeji, jen když je to zdravíčko. Bolavá páteř sice taky trápí, ale na to se neumírá, naštěstí!

No a také jsem dnes držela palečky mým vnoučatům Terezce a Lukymu, kteří měli těžké zkoušky na své VŠ. Oba je zvládli, to už jsem juchala nahlas. Tolik radosti v jeden den, to jsem opravdu nečekala. Jak je ten svět hned krásnější, že?

Ale ještě jsem ani neinformovala o tom, že můj nejmladší vnuk Tom také úspěšně odmaturoval. Jen s jednouo dvojkou a to mu ta jednička utekla o jeden bod, ale to přece není vůbec důležité. Jeho Natálka má taky maturitu s vyznamenáním, takže pohodička.

Aspoň jsem si vypůjčila fotku z netu, Tom je ten druhý zleva, tady s úsměvem.

Tady už se tak vesele netváří, ale problém mu nedělala ani matematika. Jednu si dokonce "střihnul" jako nepovinný předmět - státní matematiku a byl také spokojený.

Takže, i když venku sluníčko dnes moc nesvítí, pro mne je to MOC KRÁSNÝ SLUNÍČKOVÝ DEN! Vaše šťastná Ježurka

Přímo jsem žasla a co s tím?

24. května 2016 v 14:44 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jak jsem už psala, byla jsem obdarována k narozeninám ježčími přírůstky, které jsou na parádu. Náramek jsem už vyvětrala a ještě jsem si chtěla vzít ježčí přívěsek. Ale stříbrný řetízek jsem si myslela, že nemám.

Když jsem si řekla, že si koupím nový, v těch mých zapomenutých pokladech jsem jeden našla. Tak co budu kupovat nový, když by stačilo ten starý stříbrný zkrátit a nechat vyčistit. A je to. Včera jsem se tady vydala do města, abych si došla do klenotnictví a zkusila můj nápad zrealizovat.

Podávám paní prodavačce můj řetízek s požadavkem. Ona mi sdělila, že to bude trvat minimálně měsíc i víc a celá tato transakce mne bude stát cca 200 Kč. No, co, říkám já, nespěchám a určitě to bude levnější, než si koupit nový. Ale to jsem byla vedle jak ta jedle. Paní prodavačka mi ukázala nový stříbrný řetízek v mé požadované délce - 42 cm a tam byla cena cca 150 Kč! To bylo překvapení! Volba byla jasná. Odešla jsem s novým řetízkem ihned a za méně peněz.

Ale co s tím starým a ještě pár stříbrnými věcmi, které mám doma a já je už nosit nebudu a nikdo je nechce. Prý vykupují stříbro, ale až od 15 g. Doma jsem všechno dala na váhu a bylo tam víc jak 20 g, tak to asi do klenotnictví odnesu. Majlant za to nebude, ale to není podstatné. Určitě to ještě někomu nebo něčemu pomůže později v podobně nového zboží. No ne?

Jen pro zajímavost jsem ty moje "skvosty" nafotila.

Ten první řetízek je ten, se kterým jsem šla do klenotnictví. Ten druhý má tři řady na jednom kroužku.

Toto jsou náušnice na šroubek

a druhé náušnice

Přívěsek na řetízek

další přívěsek - znamení býka

a poslední přívěsek s kamenem.

Vše je mi tedy na nic. A teď koukám, že ne všechno se mi povedlo vyfotit, ale já se polepším.

Když už jsem došla k tomu, kam s těmito věcmi, tak jsem ještě vylovila další poklady, které mi nejsou na nic. Ale mám je vyhodit do kontejneru? Třeba by to ještě někdo potřeboval na součástky, mám se zeptat? Nebo nějaký sběratel? Máme doma totiž ještě staré, ale určitě funkční hodinky. Manžel mám troje a já čtvery. Ukáži:

Toto jsou ty staré pánské hodinky, poslední jsou na baterii.

A toto bývaly moje hodinky, ty dvoje poslední taky na baterie, ale nevím, jestli se ještě vůbec dají koupit.

Tak vidíte, co jsem zase doma vyštrachala. Také máte někdo podobné problémy a nevíte co s nimi? Poradíte?

Všem moc děkuje Ježurka



Mé milé mamince

23. května 2016 v 15:16 RODINA
Právě dnes má moje maminka své krásné narozeniny.

* 23. května 1920

Tuto fotku mám ze všech nejraději. Takhle si ji pamatuji v dobách, když jsem ještě bydlela s rodiči. Je to už opravdu spoustu let. Maminka přežila tatínka o 30 let, on zemřel, když mu bylo nedožitých 66 a ona na něj stále vzpomíná. Letos by měl rovnou stovku.

Tady jsou ještě maminka s tatínkem spolu. Mamince bylo šedesát a za dva roky nato tatínek zemřel.

Dřív jsem hodně psávala ke všelijakým výročím veršíky, dnes už mi to nejde, ale ty dřívější mám všechny zapsané v sešitě za dlouhé roky zpět. Při vzpomínání na maminku jsem jich našla několik, ale symbolické pro mne jsou tyto moje neumělé, které jsem psala mamince před jednadvaceti lety. Tedy ke třičtvrtě století, které už jsem i já slavila nedávno. Tak aspoň úryvek?

Maminka narozeniny slaví
v nejhezčím měsíci roku,
popřejem hlavně hodně zdraví
a podáme jí ruku.

Jak rychle nám ten čas letí
kdo by to pořád počítal,
mamince je třičtvrtě století
z nás každý by jí celé přál.

Všichni Tě, maminko
máme moc rádi
usměj se na nás malinko
z nás každý Ti opravdu fandí.

Tvé děti jak ty proutky jsou
zasadíš je, ony se rozrostou....

Tolik úryvek z básničky mamince ode mne před dvaceti lety. A rozrostli jsme se opravdu dost. Byly jsme tři děti, maminka má šest vnoučat plus jedno vyženil bratr a už celkem jedenáct pravnoučat. Nejstarší pravnučka má 28 a nejmladší pravnuk 1 rok.

Tato fotka je stará 6 let, to měla maminka 90 a jsme s ní my tři její děti.

A takhle maminka v poslední době tráví své dny. S kočičkami a rádiem, víc už jí toho její téměř celá ztráta zraku a nemohoucnost neumožňuje. Maminko, máme Tě rádi, drž se!

Zatím posílám aspoň tuhle virtuální kytičku. Až přijedu, bude víc. Hodně zdraví, maminečko!

Na ježečky z emailů jsem nezapomněla

22. května 2016 v 16:48 JEŽCI
Zase se mi tady nahromadilo spoustu obrázků s ježky, nejvíce jich přišlo k mým narozeninám. Všichni jsou moc krásní a tak jsem je chtě nechtě musela zařadit do mého ježčího seznamu a přidělit jim další pořadová čísla.

Začnu hned jednou nádhernou sérií, kterou mi poslal pan básník a fotograf Péťa Šafránek, kterého jsem poznala tedy pouze virtuálně u Otavínky. Je milý a dal si s tím práci. Je to celá série dvanácti, na každý měsíc jeden ježeček a k tomu napsal v hanáckém nářečí vždy vtipnou hlášku. Ale okopírovala jsem si pouze ježečky, ale stojí zato.














Krásné ježčí přáníčko s jednotlivými obrázky od Péti mají čísla 175 - 186

Přáníčko k narozeninám od Janky, obrázek má č. 187

Přáníčko č. 188 je od Ivanky

Č. 189 má ježčí přání od Alenky H.

Tady je to evidentní, kdo mi to poslal. Má č. 190

č. 191

č. 192

a č. 193 mají ježčí z přáníčka od Otavínky

A poslední ježčí přání má č. 194 a přišlo od Jany M.

Doufám, že jsem na nikoho nezapomněla a když ano, tak se omlouvám, kdyby něco, dodám dodatečně.

Ještě tady mám dalších pět ježčích obrázků, které mi ještě pak poslala Ruženka.





Tak, to jsou oni, dostali čísla 195 - 199. Ruženka se činila.

Tohle je dnes už opravdu poslední krasavec s banánem, kterého mi Otavínka poslala v pátek z Olomouce, kde ho vyfotila na nějaké akci a je to ježek s jubilejním číslem 200.

Jistě uznáte, že toto množství jsem už musela zveřejnit. A jen připomínám pro nezasvěcené, že toto jsou pouze ježci na obrázcích. Ty skutečné, ale samozřejmě ne živé, těch mám všude po bytě už také dost. Celkem i s těmi, které jsem dostala k narozeninám je jich už 240. Všem moc děkuji a sbírku skutečnou i obrázkovou si vážně užívám.

Krásný podvečer všem přeje Ježurka

Jak jsme se zase sešli

21. května 2016 v 16:46 RODINA
Než začnu psát o něčem moc krásném a příjemnějším, než čemu jsem se věnovala minulý týden, tak chci všem ještě jednou poděkovat, že vydrželi číst to moje povídání o ne moc krásných zážitcích z nemocnice.

Přišla jsem domů před týdnem v pátek a hned v sobotu jsem byla nabita energií od svých miláčků. Měli jsme domluvené na tento den setkání u příležitostí toho mého tři čtvrtě století, pozvala jsem je všechny do restaurace a věřte, že to bylo hlavně o krásném posezení u poledního oběda, alkohol jsme nekonzumovali, pouze někteří pivko po jídle a to ne všichni, protože tam byli i řidiči. Bylo nás tentokrát třináct, vlastně jsem to řekla jako 1 + 12. Lepší, ne?

Sjeli jsme se tam čtyřmi auty, první byla dcera, která to měla nejdál, no a vnuk, tak jak to on umí, zdokumentoval vše. Začal tím čekáním na ostatní, jak jsme se postupně sešli.

Dcera vyhlíží, jestli už někdo jde. Vida, už někoho vidí, tak se usmívá. A Terezka taky, Natálka jen trošku.

Už se blíží snacha, Laděnka, pak nás jde víc najednou a už stojíme před restaurací.

Já si připadala jako nevěsta. Šla jsem jako poslední a všichni na mne čekali.

V této restauraci jsme ještě nebyli mnozí z nás, tak jsem požádala Toma, aby mi to tady trošku vyfotil. Tak jsem si říkala jako ženská - těch věcí na utírání prachu, chudák uklízečka, ale bylo to hezké.

Když jsme se posadili ke stolu, kde jsem měla rezervované místo v čele, tak se řešilo, jestli mi napřed ještě jednou všichni popřejí a hlavně předají dárky, nebo se najíme. Bohužel, pro jídlo byl pouze můj hladový syn, tak se všichi seřadili za sebou a já si připadala jako celebrita.

Vidíte ty davy? Opravdu jsem svítila jako sluníčko, měla jsem radost, že mám tak príma rodinu, která mne má ráda.

Ona pár dní po mně slavila také moje dcera narozeniny, tak i ona dostala krásné dárečky. Je vidět, jak je překvapená nad tím jedním dárečkem. Dostala krásný náramek od Ivanky, přítelkyně vnuka Lukyho. Já z nedostatku času jsem jí mohla za nás dva předat hlavně obálku s penězi, ať si koupí, co chce. Opravdu jsem to nestihla z důvodu mé hospitalizace.

Pak jsem si na moment vzala slovo, abych všem moc poděkovala za přáníčka a super dárečky a řekla, jak jsem ráda, že je všechny mám. Nemohla jsem dlouho mluvit, i na fotce je vidět, že mám na krajíčku.

Pak už jsme si objednali a čekali, až nám jídlo připraví.

Nálada byla dobrá, povídali jsme si a nakonec jsme se všichni dočkali. Každý si vybral dle své chuti, vše bylo opravdu výborné a čerstvé, obsluha dostala pochvalu.

Tom vyfotil svoji objednávku, totéž měl i manžel. Bylo prý to výborné, trochu ostré, ale chlapi to rádi.

Tohle měla Tomíkovo milá a myslím, že i dcera a také jim to chutnalo.

Tohle je toho důkazem, že to bylo mňam

Aby bylo taky vidět i toho, kdo to všechno fotil, udělal si Tomík se svou Natálkou sefíčko.

Po jídle jsem začala rozbalovat a všem ukazovat, jak jsem byla hodná. V první řadě jsem se jim pochlubila s kabelkou, kterou jsem už na blogu ukazovala a koupila jsem si ji za peníze od mé maminky. Pak jsem zůstala stát a koukala jako puk, protože mi dcera stále říkala, že je můj starý rozbitý foťák v opravě a najednou - co to? No jasný, koupila mi nový, prý to už nešlo opravit. A co by to bylo za dárky, kdybych mezi nimi neměla ježečky, že?

Vidíte tu ježčí parádu? První ježečci jsou od dcery, další ježek s kaktusem, který také píchá, je od vnučky Terezky a vnuka Toma s jeho Natálkou. Dále jsou to šperky. Ježčí nádherný přívesek od vnučky Laděnky a poslední ježčí krasavec je od vnuka Lukyho s jeho Ivankou, která takové krásné věci prostě jen tak umí. Moc hezký náramek, že?

Velikánský koš mi předala za sebe a syna snacha, syn kytičku.

Toto je tedy můj nový, malý, ale výkonný foťák. Snažila jsem se s ním hned skamarádit, aspoň to základní jsem pochopila. A mohu zase dělat fotečky.
Ještě také musím ukázat krásnou přízi, kterou mi dala druhá babička Jiřinka a zdravé pitíčko ještě od syna a snachy k tomu super koši.

Jako pozornost podniku jsme dostali mini štaprličku, tak jsme si s manželem ťukli na zdraví a pro všechny ostatní byly na talířku nějaké fajnové bonbony.

Takhle jsem se oklepala, ale nebylo to špatné. No, odvykla jsem alkoholu, no.

Nakonec fotka s manželem a jdeme domů.

Toto je už opravdu poslední foto, jak se rozcházíme do svých domovů. Vnuk Luky s Ivankou byli tak hodní, že nás odvezli nejen tam, ale i domů, místa měli dost a ochotně mi všechny ty dary vynesli až nahoru.

Děkuji tedy ještě jednou mé milé rodince za vzpruhu, kterou jsem opravdu potřebovala a také vám všem, kteří jste došli až sem. Nechtěla jsem článek roztahovat na pokračování, ale chtěla jsem také, abyste viděli celou tu krásnou atmosféru.

Krásný víkend vám všem přeje Ježurka

Můj týden v nemocnici – 6. Část – ta veselejší

19. května 2016 v 15:33 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Když se začne řehtat nahlas najednou pět až šest ženských, to už asi stojí zato. Občas jsme slyšely i sestřičky, jak se něčemu hlasitě smějí a bylo to dobře. Bylo hned vidět, že jsou dobře naložené a bývalo to často.
I na našem pokoji bylo dost humorných situací.
***
Paní doktorka na příjmu: "Kolik je vám roků? Cože, sedmdesát pět? To ne, já bych vám hádala tak šedesát. Jak jste to dokázala? Určitě je to tím, že máte hodného manžela."
"To mám, ale chvíli mi to trvalo."
"Než jste si ho vychovala?"
"Ne, bylo to až na třetí pokus."
***
Ležela jsem na pokoji č. 1. Hned další den, když jsem šla na chodbu telefonovat, jsem se sunula až dozadu k jídelně. Při cestě zpět jsem vešla do pokoje, sedla si na "svou" postel a divila jsem se, kdo mi ji ustlal. Ženy v pokoji se nějak divně koukaly, ale nikdo nic neříkal. Já se pořádně podívám a vidím, že mi nejsou moc povědomé. Vtom mi to došlo. Vešla jsem do vedlejšího pokoje a pak jsme se začaly všechny smát.
To ještě není konec, tohle se mi povedlo ještě dvakrát a já vždy přišla se smíchem k nám a hned jsem to na sebe práskla, jak to umím jen já. Samozřejmě s pořádným smíchem.

***
V poledne nám vozili obědy jako první - od jedničky. Byl zrovna Den matek a my si o tom se sestřičkou u výdeje povídaly, že dnes nám na naši počest uvařili k obědu řízky, výpečky a zelí… Já si vzala tác s obědem a šla do jídelny, když paní z pokoje o kousek dál se mne ptala, jestli jsou opravdu ty řízky a jestli jsou i na dietu č. 10?
Já jí říkám, že si sestřička dělala legraci, že neví, co máme k obědu, a šla jsem si sednout.
Jen jsem začala jíst, tak se mezi dveřmi objevila ta paní, co měla chuť na řízek a říká: "Já vás musela najít a tohle vám ukázat." V ruce držela v ubrousku smažený řízek, oči jí zářily blahem a říká: "No vidíte, pak prý sestřičky neví."

***
Povídáme si tak na pokoji, jak se naši manželé stravují, když nejsme doma a oni neumí vařit. Sousedka vedle na posteli říkala, že jí manžel tvrdil, že obědvat nemusí, že drží dietu, aby zhubnul.
"Ty a dietu?" říká mu žena. "Ty zhubneš tam maximálně mezi prsty na nohou."
Tak to mne rozesmálo, tuhle hlášku jsem fakt neznala.
***
Chodila jsem telefonovat většinou na chodbu, abych měla trošku soukromí. Stojím u zdi mezi pokoji a u toho vedlejšího stojí dvě babky, asi jako já a ta jedna říká té druhé: "Ty vole…" Při pohledu na ně jsem se zasmála a opakovala její údiv a vtom se ta jedna otočila (slyšela mne) a říká: "Tak co bude zítra k obědu?" Ano, byla to ta paní s řízkem.

***
Sousedka vedle dostala SMS zprávu a začala se nahlas smát. Říkala, jak nemá ráda psaní zpráv. Odepsala velmi rychle. Co napsala? Prý "ty jsi vůl". Komu? Prý zeťovi, který ji poslal na mobil fotku jejího korpulentnějšího manžela, svlečeného do půl těla s vystrčeným břichem. Mají spolu krásné vztahy a to je dobře.

***
Po příjezdu do nemocnice mne napojili na infuzi. Za chvíli jsem zvonila na sestru, že musím na WC. Tak mne odpojila a pak po příchodu připojila. Po chvíli jsem zvonila zase, ale omylem jsem zvoneček zmáčkla, když jsem chtěla rozsvítit a podívat se, kolik toho ještě zbývá. Ale nevím, co mi do té infuze dali, ale po chvíli jsem to opět nevydržela a musela zvonit. Sestřička mne tedy opět odpojila, já šla ke dveřím a sousedka volala, že mi kape krev z kanyly. A kapalo to ostošest, že byla krev na posteli, po zemi až ke dveřím. Sestřička mi to špatně uzavřela a tak měla práci navíc. Druhý den ráno jsem požádala o čisté prostěradlo, že jsem včera krvácela. Ranní sestřička mi dala nejen prostěradlo, ale když jsem se vrátila do postele, měla jsem pod sebou navíc ještě plenu.

***
Musím vám sem na závěr dát ještě jednu příhodu, která mne opravdu také dost pobavila.
Jednou jsem si řekla, že se zkusím jít kouknout na seriál Ulice. Měli jsme v jídelně televizi, a když jsem tam nakoukla, viděla jsem tam čtyři pacientky, hlavně ty starší. Sedla jsem si "do druhé řady" a koukaly jsme, když tam přišla další pacientka a spustila, že tam je strašný vzduch, jestli se některá z nás nepomočila. Tak to bylo příliš, takové chudinky jsme nebyly, tak jsme se ohradily, ale ona nedala pokoj. Zeptala se ještě jednou a šla k takové jedné dost silné pacientce, jestli se nepotí, že nedávno říkali v televizi…. šla až k ní a ta jí odpověděla, že se opravdu nepotí a jestli se má svléknout. Při této trapné diskusi nemusím ani říkat, že jsme ze seriálu neměly nic. Ženy řekly, že se chtějí koukat a ona tedy uraženě odcházela.
"Měla si nás očichat", dodala jsem já. Ona to slyšela a ještě se vrátila, abych se šla nadechnout na chodbu, jaký tam je vzduch. No, snad ani nemusím psát, že jsem tam byla na televizi po prvé a naposledy.

Tak toto je ta odlehčená část mého pobytu a slibuji, že už vám všem dám pokoj. Děkuji těm, kteří vydrželi u čtení, a slibuji, že příště bude určitě něco pozitivního. V pátek jsem přišla domů a v sobotu jsme měli posezení s celou rodinou v restauraci, dodatečně na moji počest. A to jsem si opravdu užila a moc mne to potěšilo.

Zkouším to znovu

19. května 2016 v 13:36 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera se nějak moc nepovedlo vložit na blog další část mého seriálu o pobytu v nemocnici. Zkouším to tedy znovu. Bude to tentokrát v pořádku? Vedení blogu na můj dotaz nereagovalo. Tak uvidíme.

Teď bych ráda pokračovala tím, jak to v tak velkém kolektivu u nás na pokoji v nemocnici fungovalo, jak jsme si rozuměli všichni dohromady. Mám tady krátkou charakteristiku jednotlivých pacientek, samozřejmě fotky ani jména nedávám.

Na pokoj jsem přišla v pátek večer kolem půl osmé. Jak jsem již psala, bylo tam šest lůžek a jen to moje bylo volné. Byla jsem tedy poslední - šestá do plného obsazení.

I.
Měla jsem prostřední postel na pravé straně. Vedle mne po mé levici ležela paní Jana S., která spala jako Šípková Růženka. V noci prý dost naříkala, ale už za mne ne, jen spala, špatně chodila, nic nechtěla jíst a často zvracela. Paní Jana tam byla celou dobu, co jsem tam byla i já, jen jednou jí někdo volal, neměla žádnou návštěvu a jako jediná si s námi nepovídala. Asi také proto, že špatně slyšela. Neměla sebou vůbec nic, nemocniční noční košili a šlapky na nohy, ani toaletní papír, ani ručník. Sestřičky ji koupaly samy. Slyšela jsem, jak jí paní doktorka říkala, že má něco na plicích, že jí tam budou odtud brát vzorek. V pátek, když jsem já šla domů, byla přeložena na plicní oddělení. Ona sama prý to neslyšela. Smutný případ. Když už ji odvezli, tak za ní přišla návštěva. Nějaká starší paní, asi kamarádka.

II.
Po mé pravé ruce byla milá paní Evička, které je 67 let, domluvily jsme se, že je také z Litvínova a bydlí nedaleko. Moc sympatická paní, která to také neměla lehké. Byla na CT plic a tam jí přišli lékaři na to, že má nádor na ledvině. Naštěstí měla tu druhou v pořádku. Když šla ve středu na kontrolu po operaci, zjistili jí, že má rozházené hodnoty cukrovky, tak ji okamžitě nechali v nemocnici na interně. Má báječnou rodinu, chodily za ní obě dcery, dokonce i malé vnučky a všichni byli milí, včetně jejího manžela, který tam také byl denně jako ten můj. Dokonce jsme se často bavili všichni společně. Paní Eva odcházela v pondělí, slíbily jsme si, že se navštívíme a předaly si čísla mobilu. Už jsme si dvakrát volaly.

III.
Naproti paní Evě u okna ležela mladá žena ve věku 42 let, jmenuje se Jana. Přivezli ji také v pátek, ale už odpoledne. Bydlí v Krkonoších, blízko Jilemnice a do Mostu přijela s rodinou na mistrovství republiky v šachu, kde soutěžil její nejmladší osmiletý syn. Ještě má dva starší, jednomu je 20 a druhému 18. Kluci prý chtěli sestřičku, ale mají zase kluka. Drželi jsme malému všechny palce, ale nevyšlo to, jak by chtěl. Paní Jana přišla s bolestmi na prsou. Vyšetřováním vyloučili srdíčko i plíce, byla tedy i na CT páteře a tam byla příčina. Paní se to moc nelíbilo a pořád si stěžovala. V pondělí byla propuštěna domů a tam si hned vyjednala další vyšetření. Popřáli jsme jí všichni hodně zdraví. Jednou, když bylo venku krásně, jsem s ní byla dole na kávě z automatu. Ale tomu bych snad ani káva neříkala. Ale povídaly jsme si pěkně.
IV.
Přímo naproti mně ležela taky paní z Litvínova. Je jí 65 let a poznala jsem, že jsem ji párkrát už potkala. Paní má dva syny a v nemocnici jí otekla hodně jedna noha a bolela. Byla na vyšetření ultrazvukem a byla jí zjištěna trombóza. Pak jsme si ještě povídaly a já zjistila, že je to jmenovkyně, jmenuje se taky Libuše a pochází z Moravy jako já. Když odcházela v pondělí domů, tak mi dala své čísl telefonu, abych jí pak zavolala, jak to se mnou dopadlo a na co vlastně lékaři přišli. Už jsme si v pondělí volaly a říkala, že má nohu dole celou modrou a není jí dobře. Domů šla také v pondělí.

V.
Na poslední posteli naproti u dveří ležela, ale více také spala a naříkala paní Květa, které bude 69 let. Až další den jsem se dozvěděla, že je už deset let úplně slepá. Až jí povolily bolesti, tak začala povídat, byla docela vtipná, jeden večer z neděle na pondělí nás všechny bavila. Žije sama v bytě, a co všechno sama dokáže, to tedy smekám. V každé situaci si ví rady a to ještě jezdí třikrát týdně na dialýzu. Má tři děti, ale byl tam za ní jen její mladší syn, dcera a další syn bydlí mimo Most. Měla sebou takové mini rádio, poslouchala jen písničky na přání a někdy si u toho i zpívala. Ve středu měla jít paní Květa na fibroskopii a přijela zpět. Nemohli jí vyšetření provést, protože neměla v pořádku výsledky krve. Prý prodělala infarkt, odvezli ji do Ústí. Když ji odváželi, tak mne prosila, abych si zapsala její číslo telefonu a dala své, že by chtěla vědět, co bude dál se mnou a že by mi pak řekla zase o sobě. Napsala jsem jí číslo na papírek, prý ji ho tam dcera v Ústí vloží. Nechápu, jak to dokáže, ale ve čtvrtek mi volala, že je zpět v nemocnici, leží na JIPce, dělali jí menší zákrok v břiše. Jak ona hledá jména na mobilu, to by mne opravdu zajímalo. Určitě se ještě ozve.

Tak to byly krátké charakteristiky těch spolu pacientek, které tam byly, když jsem přišla já. Bylo mi s nimi fakt dobře. Ta moje sousedka vedle v posteli Evička mi nabízela pomoc při každé příležitosti, až jsem mohla, tak jsem to vracela těm ostatním, co přišli později a něco potřebovali. Musíme si přece pomáhat, tak jsme to tam vnímali všichni.

Na závěr o pacientech na pokoji jedna perlička. Ve středu večer přišla paní, která byla také z Litvínova, ale prý jen na pozorování. Také šla druhý den dopoledne domů. Ale i za tu chvíli jsem se s ní stihla domluvit, že když budu potřebovat umýt okna a pověsit záclony, tak se na ni mohu obrátit. Pracuje u jedné úklidové firmy, a buďto to zvládne sama, nebo mi to domluví. Super, ne? Kontakty na sebe máme, takže spokojenost. Paní Vlasta nás prý také zná z autobusu.

Můj týden v nemocnici – 5. část

18. května 2016 v 15:06 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Teď bych ráda pokračovala tím, jak to v tak velkém kolektivu u nás na pokoji v nemocnici fungovalo, jak jsme si rozuměli všichni dohromady. Mám tady krátkou charakteristiku jednotlivých pacientek, samozřejmě fotky ani jména nedávám.
Na pokoj jsem přišla v pátek večer kolem půl osmé. Jak jsem již psala, bylo tam šest lůžek a jen to moje bylo volné. Byla jsem tedy poslední - šestá do plného obsazení.
I.
Měla jsem prostřední postel na pravé straně. Vedle mne po mé levici ležela paní Jana S., která spala jako Šípková Růženka. V noci prý dost naříkala, ale už za mne ne, jen spala, špatně chodila, nic nechtěla jíst a často zvracela. Paní Jana tam byla celou dobu, co jsem tam byla i já, jen jednou jí někdo volal, neměla žádnou návštěvu a jako jediná si s námi nepovídala. Asi také proto, že špatně slyšela. Neměla sebou vůbec nic, nemocniční noční košili a šlapky na nohy, ani toaletní papír, ani ručník. Sestřičky ji koupaly samy. Slyšela jsem, jak jí paní doktorka říkala, že má něco na plicích, že jí tam budou odtud brát vzorek. V pátek, když jsem já šla domů, byla přeložena na plicní oddělení. Ona sama prý to neslyšela. Smutný případ. Když už ji odvezli, tak za ní přišla návštěva. Nějaká starší paní, asi kamarádka.

II.
Po mé pravé ruce byla milá paní Evička, které je 67 let, domluvily jsme se, že je také z Litvínova a bydlí nedaleko. Moc sympatická paní, která to také neměla lehké. Byla na CT plic a tam jí přišli lékaři na to, že má nádor na ledvině. Naštěstí měla tu druhou v pořádku. Když šla ve středu na kontrolu po operaci, zjistili jí, že má rozházené hodnoty cukrovky, tak ji okamžitě nechali v nemocnici na interně. Má báječnou rodinu, chodily za ní obě dcery, dokonce i malé vnučky a všichni byli milí, včetně jejího manžela, který tam také byl denně jako ten můj. Dokonce jsme se často bavili všichni společně. Paní Eva odcházela v pondělí, slíbily jsme si, že se navštívíme a předaly si čísla mobilu. Už jsme si dvakrát volaly.

III.
Naproti paní Evě u okna ležela mladá žena ve věku 42 let, jmenuje se Jana. Přivezli ji také v pátek, ale už odpoledne. Bydlí v Krkonoších, blízko Jilemnice a do Mostu přijela s rodinou na mistrovství republiky v šachu, kde soutěžil její nejmladší osmiletý syn. Ještě má dva starší, jednomu je 20 a druhému 18. Kluci prý chtěli sestřičku, ale mají zase kluka. Drželi jsme malému všechny palce, ale nevyšlo to, jak by chtěl. Paní Jana přišla s bolestmi na prsou. Vyšetřováním vyloučili srdíčko i plíce, byla tedy i na CT páteře a tam byla příčina. Paní se to moc nelíbilo a pořád si stěžovala. V pondělí byla propuštěna domů a tam si hned vyjednala další vyšetření. Popřáli jsme jí všichni hodně zdraví. Jednou, když bylo venku krásně, jsem s ní byla dole na kávě z automatu. Ale tomu bych snad ani káva neříkala. Ale povídaly jsme si pěkně.
IV.
Přímo naproti mně ležela taky paní z Litvínova. Je jí 65 let a poznala jsem, že jsem ji párkrát už potkala. Paní má dva syny a v nemocnici jí otekla hodně jedna noha a bolela. Byla na vyšetření ultrazvukem a byla jí zjištěna trombóza. Pak jsme si ještě povídaly a já zjistila, že je to jmenovkyně, jmenuje se taky Libuše a pochází z Moravy jako já. Když odcházela v pondělí domů, tak mi dala své čísl telefonu, abych jí pak zavolala, jak to se mnou dopadlo a na co vlastně lékaři přišli. Už jsme si v pondělí volaly a říkala, že má nohu dole celou modrou a není jí dobře. Domů šla také v pondělí.

V.
Na poslední posteli naproti u dveří ležela, ale více také spala a naříkala paní Květa, které bude 69 let. Až další den jsem se dozvěděla, že je už deset let úplně slepá. Až jí povolily bolesti, tak začala povídat, byla docela vtipná, jeden večer z neděle na pondělí nás všechny bavila. Žije sama v bytě, a co všechno sama dokáže, to tedy smekám. V každé situaci si ví rady a to ještě jezdí třikrát týdně na dialýzu. Má tři děti, ale byl tam za ní jen její mladší syn, dcera a další syn bydlí mimo Most. Měla sebou takové mini rádio, poslouchala jen písničky na přání a někdy si u toho i zpívala. Ve středu měla jít paní Květa na fibroskopii a přijela zpět. Nemohli jí vyšetření provést, protože neměla v pořádku výsledky krve. Prý prodělala infarkt, odvezli ji do Ústí. Když ji odváželi, tak mne prosila, abych si zapsala její číslo telefonu a dala své, že by chtěla vědět, co bude dál se mnou a že by mi pak řekla zase o sobě. Napsala jsem jí číslo na papírek, prý ji ho tam dcera v Ústí vloží. Nechápu, jak to dokáže, ale ve čtvrtek mi volala, že je zpět v nemocnici, leží na JIPce, dělali jí menší zákrok v břiše. Jak ona hledá jména na mobilu, to by mne opravdu zajímalo. Určitě se ještě ozve.

Tak to byly krátké charakteristiky těch spolu pacientek, které tam byly, když jsem přišla já. Bylo mi s nimi fakt dobře. Ta moje sousedka vedle v posteli Evička mi nabízela pomoc při každé příležitosti, až jsem mohla, tak jsem to vracela těm ostatním, co přišli později a něco potřebovali. Musíme si přece pomáhat, tak jsme to tam vnímali všichni.

Na závěr o pacientech na pokoji jedna perlička. Ve středu večer přišla paní, která byla také z Litvínova, ale prý jen na pozorování. Také šla druhý den dopoledne domů. Ale i za tu chvíli jsem se s ní stihla domluvit, že když budu potřebovat umýt okna a pověsit záclony, tak se na ni mohu obrátit. Pracuje u jedné úklidové firmy, a buďto to zvládne sama, nebo mi to domluví. Super, ne? Kontakty na sebe máme, takže spokojenost. Paní Vlasta nás prý také zná z autobusu.

Můj týden v nemocnici – 4. část

17. května 2016 v 15:47 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA

Pokračování .....

Čtvrtek 12. 5. Včera později večer jsme měli zase na pokoji dva přírůstky, tak je nás tam opět pět. Byly to ženy, kterým bylo špatně, nemohly dýchat, tak snad jen na pozorování. Jedna paní je také z Litvínova a ta druhá z Loun, tam bylo plno, tak ji vzali do Mostu. Cikánka je ze Žatce, ale tam nechtěla. Je to zvláštní žena, je vidět, že je trochu jiná, ale není zlá, jen na můj vkus až moc hlučná a svérázná. Odmítá vše, co se jí nelíbí.

Já jsem ráno snídani sice dostala, ale pak mi dali místo oběda aspoň klystýr. Tam, na pokoji, na posteli, žádné štráchy s tím nedělali.

Odpoledne asi ve dvě hodiny mi přinesli zase litr vody na pití, kontrastní látku, protože jsem byla objednána na pátou odpolední na CT břicha. Musela jsem to celé vypít. Myslím, že by se žábám v tom mém břiše tento týden moc líbilo.

Sestřička mne tedy vezla na určenou hodinu na CT, tam ale vznikl problém. Chvíli se sestry dohadovaly, kdo má jaké papíry u sebe a já musela nejen čekat, ale jednou jsem se i musela vrátit se sestřičkou na oddělení. Byla to praktikantka a chudinka nevěděla, oč tu běží, tak mne požádala o pomoc. Nakonec mne vzali, ale bylo to přece jen poněkud později a mně začalo bolet břicho. Ještě v kabince jsem si odběhla na WC a pak při návratu na oddělení jsem už směr od výtahu brala útokem na záchod. Doběhla jsem tak tak a bylo to dost strašné. Když jsem to pak další den řekla mé ošetřující lékařce, tak se smála. Z toho jsem pochopila, že jsem nebyla první ani poslední a odteď si budu dávat pozor na pití kontrastní látky.

Pátek 13. 5. Už od rána slyším všude kolem - POZOR, je pátek třináctého! No a co? Já na to moc nevěřím, protože mi doktorka slíbila, že půjdu dnes domů. Moje vyšetření ale nemá zdaleka konec. Pokračovat mám doma a výsledky z histologie mi prý paní doktorka zavolá domů. Doma budu muset absolvovat ještě vyšetření na gynekologii a urologii a jít ke své praktické lékařce. Také mne paní doktorka objednala na vyšetření do Prahy na Homolku na začátek června. Už abych to měla všechno za sebou a hlavně, aby to bylo v pořádku! No, uvidíme. Markry, které mi v nemocnici dělali, prý jsou dobré, ale přece jen, stát se může cokoliv.

Moje milá ošetřující lékařka mi řekla, že si mohu objednat syna na odvoz na jednu hodinu po obědě, že se pokusí to splnit, protože syn měl potom další domluvenou akci. Byla dobrá. Bylo 13,03 hod. a přinesla mi sestřička papíry. S paní doktorkou jsem se rozloučila a poděkovala jí, ale ona mi řekla, že se budeme muset určitě ještě později setkat.

Tak mi držte palečky.

Dalším pokračováním bude trošku povídání o tom, jak to na našem pokoji fungovalo a jak jsme si, my ženy, rozuměly.

Můj týden v nemocnici – 3. část

16. května 2016 v 13:49 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Můj týden v nemocnici - 3. část

Úterý 10. 5. Ráno samozřejmě opět hladovka jako celý včerejší den, teď už jsem jen čekala, protože vyšetření kolonoskopie bylo na jejich zavolání. Aby mi to utíkalo, tak mi ještě ráno brali krev ze žíly, kterou musela sestra zase hledat, a musela jsem opět dávat moč. Ale na vizitu přišla už "naše" milá mladá doktorka, která byla opravdu příjemná a starala se. Byla také důkladná a nic neponechala náhodě.

Ještě v jednu hodinu po obědě jsem si psala tento deníček, abych si postěžovala, že už jsem nervózní a hladová a snad na mne nezapomněli, když vtom pro mne přišla sestra, že jedeme. Nasedla jsem na vozík a jela. Ještě jsem na cestu dostala náladovku do ruky. Sestra Mirka S. mladá a moc příjemná si se mnou povídala, určitě mne chtěla přivést na jiné myšlenky. Stačily jsme si chvilku popovídat - byla opravdu takové sluníčko, které mne na to vyšetření přivezlo.

Na sále jsem ještě dostala do žíly nějakou uspávačku, po které jsem byla okamžitě v limbu. Ne, že bych vůbec nic necítila, ale šlo to. Když na mne sestřička na sále volala, abych se vzbudila byly už dvě hodiny odpoledne.

Ještě na pokoji jsem byla jako přiopilá, motala jsem se, ale byla jsem vzhůru a už mi zvonil mobil a vzápětí přišel manžel. Ještě večer kolem šesté, když jsem si psala tyto zápisky, tak se mi točila hlava. Bohužel, protože mi na vyšetření odebíral pan doktor vzorky z polypu, nesměla jsem ještě ten den nic jíst. Tedy už druhý den, ale hlad jsem už asi překonala a mohla jsem pít jen čaj. Bohužel, ten nemocniční jsem odmítla, protože mi po něm pálila žáha. Tak to sluníčko - sestřička Mirka, které mne vezla na to vyšetření mi šla vařit sama čaj ovocný a než odešla domů, tak jsem od ní měla tři hrnky. Opravdu jsem byla ráda, že to mám za sebou a teď už budu jen čekat na ortel, jak to dopadlo a kdy mi dají něco k jídlu.

Tento den odešla domů moje sousedka vedle z postele, se kterou se mi opravdu moc dobře povídalo, zjistily jsme, že bydlí nedaleko a předaly jsme si telefonní čísla. Když jsem odjížděla na to vyšetření, měla chudinka v očích slzy.

Po obědě nám také přivezli další pacientku. Byla to paní, která venku zkolabovala a je tady jen na jeden den na pozorování.

Středa 11. 5. Ráno jsem měla opravdu už hlad, tak jsem čekala, jaký bude verdikt, jestli už dostanu něco k jídlu. Opět mi přišla sestra odebrat krev.

Snídani jsem tentokrát dostala, snědla jsem opravdu jen jeden něco jako šáteček, ale stejně mi po snídani nebylo moc dobře, slyšela jsem, jak mi bouchá srdíčko, bylo mi ouvej od žaludku a měla jsem bolest pod levou lopatkou.

Paní doktorce, která opět přišla na vizitu jsem se svěřila, ta mne vyšetřila, poslechla, změřila tlak a nechala mi natočit i EKG. Dostala jsem tedy opět injekci na bolest páteře. Pak mi sdělila, že zatím neví, jaký druh polypu mi našli, že to poslali na histologii, ach jo, to čekání bude strašné.

Stejně budu muset ještě doma po prošetření absolvovat další vyšetření u jiného lékaře. Ještě mne tento den vezli na RTG plic. Tam snad chodí téměř všichni pacienti, zřejmě pro jistotu.

Před polednem byl další přírůstek. Přišla (pěšky) nějaká Ruska, která tady byla pouze na turistické vízum, a všichni měli problém se s ní domluvit. Nastoupil tedy ten jeden ukrajinský lékař, který to překládal pro sestru. Byly tam asi nějaké problémy s pojištěním, platit asi nemohla, tak než mi odešla návštěva, se kterou jsem byla v jídelně, tak byla zase pryč. Pobyla tam asi čtyři hodiny, ale aspoň se vyspala.

Zato tady byla naproti mně jedna cikánka, kterou doprovodili tři členové rodiny a ještě odpoledne pak přišla její dcera s vnukem. Klidně si sedli na vedlejší ustlanou postel, všichni si tam rozložili hranolky a hamburgery a všichni svačili včetně jejich mámy. Dcera si tam klidně vyřizovala telefonicky nějakou službu a stále jí nebo její mámě zvonil mobil. A je po klidu.

Zůstaly jsme tady tedy tři. Paní vedle mne, já a ta cikánka. Paní, co přišla včera, že zkolabovala, tak už šla domů a zítra mám už zase jenom snídani. Jdu na další vyšetření

Můj týden v nemocnici – 2. část

15. května 2016 v 16:44 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Neděle 8. 5. To byl DEN MATEK. Ráno jsem hned dostala krásný dárek, asi od Pána Boha. Krvácení ustalo, tak mi spadl pro začátek velký kámen ze srdce. Teď jsem si jen říkala, jak dopadne to vyšetření, které jsem už párkrát předtím absolvovala a na které jsem se taky netěšila.

K snídani jsem dostala tři rohlíky, máslo a džem. Denně jsme dostávali jedno jablko, které asi málokdo jedl, chuť žádná a tvrdé jak brok. Na vizitu přišel zase ten samý doktor, kterého jsem pochválila za zvýšení injekcí, protože to mělo úspěch. Pro změnu jsem si řekla o injekci na bolesti páteře, které mne zlobily už doma, a když už jsem byla v nemocnici… Ochotně mi ji napsal a přece jen mi bylo líp.

Oběd byl tento den jedlý, odpoledne mi přinesla dcera při návštěvě dáreček k tomu "našemu" svátku a s ní přišla i vnučka Terezka, která tam s ní byla i v sobotu. Manžel samozřejmě chodil denně.

Ten byl tento den na oběd pozvaný, pozvala ho vnučka Laděnka, která byla sama doma, protože syn s vnukem měli turnaj ve Zlíně na celý víkend. Manžel rád přijal a vnučka uvařila i pro druhou babičku, měli tedy příležitost si všichni tři nejen se dobře najíst, ale i si popovídat. Bylo to krásné a vnučka mi poslala na mobil dokonce důkaz, jak manžel obědvá.

Večeře byla opět studená, tak jsem se trochu najedla. Pak jsme si večer docela dlouho do noci povídaly všichni na pokoji a s mou sousedkou, která bydlí nedaleko nás jsme to táhly až do 23,00 hod.

Pondělí 9. 5. Moje dcera má narozeniny a já jsem tady. Sice jsem ji popřála, ale přece jen jsem si tento den představovala trochu jinak.

Ráno u snídaně mi přišla sdělit sestřička, že už dnes nic nedostanu k jídlu (stejně už ten šáteček byl omylem), že jdu zítra na vyšetření kolonoskopie. Hrůza mne jímá.

Odpoledne začne moje čištění střev, tak nevím, jak dnes zvládnu návštěvy. Má přijít syn se snachou a manžel jako vždy.

Byla dnes velká vizita, které se zúčastnila i paní primářka. Důkladně všechny vyšetřila, na vše se vyptávala i nás, s každým zvlášť se pozdravila a pak také rozloučila a řekla, co bude dál. Už před ní tady byl na kontrole lékař, který měl na starosti náš pokoj a je to další Ukrajinec. Je to příjemný hezký mladý muž, ale tak si říkám, jestli si tady ustavili nějakou jejich buňku, protože je jich tady dost.

Jo a dnes šly dvě pacientky z našeho pokoje domů. To vždycky přijde jednomu líto, že? A taky jsem si říkala, koho tam zase dostaneme. No, soužití na pokoji v šesti lidech nebývá vždy to nejlepší. My tady byly zatím v pohodě.

Hned po poledni mi sestřička donesla vodu na vyčištění střeva, které bych měla vypít cca tři litry. Vůbec to nebylo dobré a pak už jen běhat a běhat a ….. Do večera jsem to ani všechno nevypila a už jsem byla celá bolavá, ale sestřička byla na mne hodná a přinesla mi čípek a mast a zbytek vody jsem už nemusela. No, řeknu vám, že tedy spaní nic moc.

Můj týden v nemocnici – 1. část

14. května 2016 v 17:18 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Než začnu psát průběh dnů, strávených v nemocnici, chci v první řadě poděkovat všem doktorům i sestřičkám především na interně, za přístup k pacientům, za vstřícnost, ochotu a u lékařů profesionálnost a důkladnost, se kterou jsem se setkala a byla moc spokojená. Ano, byla jsem opravdu v nemocnici v Mostě, o které se bohužel nic dobrého nepovídá. Sama jsem nevěřila vlastním očím, ale je to tak. Já říkám, když umíme nadávat, že se nám něco nelíbí, tak bychom měli umět i pochválit, pokud je všechno v nejlepším pořádku. A začalo to už na příjmu ….

Tady jsem aspoň vyfotila z okna nemocice okolí z jedné i druhé strany.

Pátek 6. 5. Byl pro mne den jako každý jiný, netušila jsem takový zvrat ani náhodou. Kolem půl šesté jsem šla pro nás připravit jahody a nutně jsem potřebovala na malou. Když jsem na papírku zjistila krev, tak jsem se otočila a záchodová mísa byla plná krve! To byl šok! Okamžitě se mi udělalo všelijak, ale byla jsem zatím zticha. Ale dlouho to nešlo, rozbolelo mi z toho všeho břicho, tak jsem šla znovu na WC, ale už na větší a situace se opakovala i tam v bledě - vlastně v rudě červené barvě.

To už jsem nevydržela a musela jsem to říct manželovi s tím, že jsem si hned začala chystat věci do nemocnice. Pak jsem zavolala sanitku a manžel se mi poté málem rozsypal. Na záchrance mne trochu vyzpovídali a poslali sanitku. Přijeli opravdu rychle, ještě jsem po bytě běhala ve spodním prádle. Jeli jsme tedy do nemocnice. Manžel musel zůstat doma, ale hned mu volala snacha a syn, že ho vezmou a pojedou za námi, aby měli informace z první ruky.

V nemocnici mne předali na urologii, tam doktor nemohl pochopit, kudy mi vlastně ta krev teče. Tam i tam, řekla jsem. On mne vyšetřil a po zjištění předal na internu. Tam byla taková mladá sympatická doktorka, mluvila poměrně hezky česky, ale byla to Ukrajinka, ale velice milá a příjemná. I sestřička byla hodná a po vyšetření a odebrání krve mne hned odvezli na pokoj interny a rodina mne tam mohla doprovodit. Ani jsem nemusela dát věci do šatny, mnoho jsem toho neměla, tak to šlo rychle. Ještě jsem nebyla ani převlečená a už za mnou šla sestřička, abych se po převlečení položila do postele a dostala jsem infuzi na čtyři hodiny. Ta mi vykapala ve 23,30 hod. a také jsem dostala injekci na zastavení krvácení.

Co se mi celou noc honilo v hlavě, nepřeji nikomu. Moc jsem toho nenaspala.

Sobota 7. 5. ráno nic nezměnila, což jsem záhy zjistila na WC. Byla jsem na pokoji, kde bylo šest lůžek a toho jsem se upřímně bála. Dopoledne to bylo u mne jak na telefonní ústředně. Spoustě mých milých lidiček včetně rodiny mělo kvůli mně bezesnou noc a tak se nevyspali jako já. Ráno přišel na vizitu pan doktor a řekl mi, že vyšetření mi začnou dělat až v pondělí. Dávali mi ale třikrát denně injekce proti krvácení, naštěstí se jim hned ten první večer podařilo dát mi do ruky kanylu, kterou jsem tam měla celou dobu pobytu. Zajímavé bylo, že na vizitu přišel také doktor, který mluvil rusky, také patrně Ukrajinec a také z této země byl místo sestřičky i zdravotní bratr. Ale byli oba ochotní, vysvětlili a snažili se pomáhat. Fakt. Když jsem doktorovi řekla, že se zatím nic nezměnilo, napsal mi místo jedné injekce dvě. Pak mi vysvětlil, že půjdu na kolonoskopické vyšetření, tak jsem podepsala souhlas, stejně jsem to tušila. Oběd ale opravdu nezklamal. To, co jsem dostala, vypadalo jak jednou už použité a chuť taky žádná. Ale přežila jsem to a večeře byla studená a na té se nedá naštěstí nic zkazit. Byla šunka, housky s máslem a koláček. Tu noc jsem se konečně trochu vyspala.

Jsem opět doma

13. května 2016 v 18:29 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Moje milé blogerky a blogeři! Chci jen dnes stručně oznámit, že jsem se po víc jak týdnu opět vrátila domů z nemocnice, právě včas, abych mohla s moji milou rodinkou jít zítra na cvhíli posedět ke společnému stolu.

V první řadě vám všem chci moc poděkovat za to, že jste na mne mysleli a drželi palečky. Také děkuji za krásná přáníčka jak k mým narozkám, tak k tomu, abych byla zase fit.

No, fit ještě zdaleka nejsem, ale aspoň známe příčinu. Sbírala jsem v nemocnici pečlivě materiály a mám jich dost na to, abych z toho napsala pár článků o poznatcích z naší nemocnice, o tom, jak to tam vypadá, o pacientech, se kterými jsem trávila delší čas, i o úsměvných příhodách, které také patří k životu. Dnes už toho bohužel víc nestihnu, ale určitě se brzy dočkáte. Možná začnu už zítra, když tak nejpozději v neděli. Bude to určitě delší seriál, ale koho to nebude bavit, může samozřejmě číst jen to, co ho zajímá.

Extra poděkování tady musím udělit mému manželovi nejen za to, jaký je, to víme, ale on, který kolem kytiček vždy jen chodil a já mu moc nevěřila, že by se o ně dokázal postarat, překvapil. Udělal mi velkou radost, jak jsem dnes hned po příchodu zjistila, všem se daří a všechny krásně kvetou, tak aspoň malé pohlazení po dušiče.

To jsou orchidejky dnes, i o ty se manžel staral.

tady jsou fialky a lopatkovec

a nakonec kytka, kterou jsem dostala od syna ke Dni matek s předstihem před více jak 14 dny a dnes, ještě dobrý, ne?Vedle kytička, kterou mi manžel dal před 10 dny. Šikulka, že?


Středeční den - část druhá

6. května 2016 v 16:00 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
V den mých narozenin bylo opravdu hodně chladno, přímo zima bych řekla a ještě k tomu foukal studený vítr. Přesto jsme se vypravili ještě jednou ven, do města. Manžel měl chuť na jídlo z čínské restaurace, tak jsme tam zase jednou šli na oběd. Ještě než nám jídlo přinesli, tak jsem hlásila, že to hned vyfotím, ale co myslíte? Kdepak, až jsem byla v půlce, tak jsem si to uvědomila. No, já si dala křehkou kachnu s rýží a tou jejich omáčkou a salát a manžel kuřecí polévku a křehké kuře s rýží a omáčkou. Tak aspoň půlka porce :

Moje půlka salátu

Moje půlka porce

a zbytečky omáčky.

Ještě jsem stačila oskenovat účet, než jsem ho vyhodila s konstatováním, že bychom na oběd opravdu pravidelně chodit nemohli.

Po obědě jsme si doma dali kafíčko a zákusky a na večer jsem udělala obložené chlebíčky. Večer jsme si dali každý jednu sklenku vína. Další, pořádná oslava se všemi svými milými se bude konat až 14. května v restauraci, protože bychom se domů asi všichni nevešli. Mělo by nás být celkem 13, tak snad to vyjde.

Toto přáníčko mi poslaka vnučka Lada s tím, že bychom tu naši oslavu mohli pojmout v tomto duchu.

V den mých narozenin jsem měla opravdu co dělat, abych všem poděkovala za krásná přáníčka.

Toto mi poslal můj bratránek Ruda.

Ježečka mi k přání poslala Alenka - Signoraa

A tito dva krasavci jsou od Janky

Miluška samozřejmě taky nezapomněla

A také jedna milá blogerka ze SK

Další krasavec je od Ivanky, přítelkyně mého vnuka Lukyho

a protože mají doma i křečky, vidíte, popřáli mi i oni, Tak to se mi ještě nestalo.

Krásná kytička od Jitušky

Další od mé milé "adoptivní dcerky" Věrunky

Ruženka mi udělala toto super přání a

ještě navíc jsem domů dostala od ní tuto pohlednici i s ponaučením o mém znamení. Krásné.

Všechny tyto obrázky mi ještě přidala Otavínka - Hanička. To mám zase co přidávat do obrázkové sbírky.

Nádherná kytice, že? Je od Ilonky - Pižlíka

a rovnou dva obrázky mi přes FB poslala Janička

A další Janička, tentokrát je to přítelkyně mé snachy

Škoda, taková krása od Květušky, která umí krásné obrázky, ale je to tak malé a já to neumím zvětšit.

Také Martička si vzpomněla. Díky

A ještě jedno - přáníčko od Milana z Bakova

Ještě sem musím přidat přání, které mi přišlo poštou. Je od mé milé kolegyně a mé zástupkyně Hildy, která to samé jubileum slavila o šest týdnů dřív než já.

Je to fůra přání? Ano, je, já se snažila spočítat, kolik mi toho přišlo, počítala jsem to dvakrát a včetně i těch přáníček "jen tak", ale i tak nádherných a mně cenných, telefonátů i pohledů, tak jsem jich napočítala kolem 55, to je co? Z toho jsem spočítala, že je tak 15 od rodiny a zbytek od vás všech, blogových FB přátel a toho si moc cením. Vidím, o kolik přátel mne internet přidal a jsem moc ráda. Jo, ještě musím dodat, ž emi přišlo přání i z oční kliniky GEMINI, kde jsem byla loni na operaci. To jsem tedy taky koukala. No, ještě u toho posledního článku jsem měla fůry dodatečných přání. Opravdu jste mi udělali velikou radost, ale ne, že bych tím zpychla, to ne, ale byla jsem opravdu ráda.

Vy, kteří jste to vydrželi rolovat až d okonce máte ode mne velkou pochvalu a dost už povídání o mně. No já vím, ale přece jen tři čtvrtě století přece neslavíme každý den, no ne?

Mějte se sluníčkově a doufám, že vám dám malou chvilku pokoj, už mne máte asi plné zuby. Vaše Ježurka

Včerejší den

5. května 2016 v 16:05 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Bohužel, je to hrozné, ale opravdu jsem včera oslavila tři čtvrtě století. Když se to takhle řekne, zní to strašně, že? Ale přiznávám, že jsem se cítila jako celebrita, tolik gratulací a obrázků, také dárečků. Nevím, jestli nebudu bita, když je sem budu chtít všechny umístit.

Už když jsme byli v Praze, tak jsem práskla, že jsem si tam něco koupila. Ano, ale na přání manžela, který tentokrát chodil se mnou a snachou ve Zličíně po obchodech a pomáhal vybírat a ne zrovna levné věci. O tom, že mám nové kalhoty jsem už psala, ale ty jsem si poručila já. Pak se manžel zastavil u jedné halenky

Zkoušela jsem si ji jako třetí - a tuto mi schválili oba dva, jak snacha, tak manžel. Nebyla zrovna levná,

ale když se manžel zastavil u této, ozvala jsem se, že už jednu mám, i když tato byla spíš na léto a také podstatně dražší. Nebylo mi to nic platné. Mám ji tedy doma.

Včera odpoledne mi šel manžel koupit kytku a když už ji rozbalil, tak mi rovnou popřál a předal tyto další dárečky.

No, krásná sklenička to je, ale to číslo....?

Ještě musím přiznat, že jsem si ještě něco v Praze koupila. Toužila jsem po nějaké hezké kabelce, ne tašce, tak jsme se vydali na obhlídku. Hned v tom prvním obchodě se mi jedna kabelka zalíbila. Obešli jsme pak víc obchodů, ale já se vrátila zpět k té první a koupila si ji jako dáreček od mé maminky, která mi dala peníze na dáreček, protože sama už nikam nemůže. Peníze byly v této obálce, kterou téměř nevidící maminka takto krásně nadepsala :

a já si za ty peníze od maminky koupila tuto kabelku :

Moc se mi líbí a hned jsem se s tím mamince pochlubila. Byla sice dražší, ale krásná, že?

Včera mi přišel balíček z Olomouce. Hanička jako vždy nezapomněla, opět jsem dostala ježečky, tentokrát závěsné do mé sbírky.

Ježečci dostali č. 236, jen musím vymyslet, kam je pověsím.

Ještě něco mi Hanička poslala. Sehnala grafiku u manželky tvůrce Ladislava RUSKA-ŠAMANA, který je často u ní na blogu a mně se líbí.

To je tedy originál linoryt, já ho jen oskenovala.

Také napsala Doc. Zbyňku ŠIŠKOVI, že sbírám ježky ve všech podobách. Poslal mi tedy na její email básničku "Radost z nalézání".
Zbyněk Šiška

RADOST Z NALÉZÁNÍ

Život je světlo v unikání
kulička
rozkutálená
tisíckrát praná halena
dědictví obětavých dlaní!

Kolikrát jsem tvé ruce hladil
když se v nás
život roztočil!
Jako bych neměl už dost sil
a s ničím si tu neporadil!

Prožil jsem radost z nalézání
a našel světlo
ztracené
aby tu šťastně vrácené
zářilo víc než pouhé přání!


S přáním všeho dobrého!

Ani nevím, jak jsem si to všechno zasloužila.

Dnes dopoledne taky zvonila pošta a přišel mi zase balíček. Bylo to dost velké překvapení asi nejen pro mne, ale i pro dárce. Byla to opět moje milá blogová kamarádka Zdeňulka, která mi poslala své dva originály, ale opravdu prý nevěděla, že mám narozeniny, bylo to nějaké vnuknutí, protože prý mi je posílala jen tak a vyrobila je, když koupila knížku, ve kterém byly návody na tyto krasavce.

Ježek Kamilka

Ježek Jůlinka.

K tomu byl i tento jejich příběh :
"Dobrý den, jmenuji se KAMILKA a jsem z čistého rodu ježků... možná nejsem dokonalá, ale ježek opravdu jsem Usmívající se. Stala jsem se svobodnou matičkou a moje dítko JŮLINKA je to nejkrásnější ježčí mládě.. (alespoň tedy pro mne). Dozvěděly jsme se, že u Vás je všem ježkům dopřáváno to nejlepší - tak jsme tedy přijely k Vám. (Teda doufám, že Vám to opravdu nevadí). Moc děkujeme a teď teda Vaše KAMILKA A JŮLINKA."

No, není to krásný příběh a nádherní ježečci? Dala jsem jim čísla 237 a 238. Tolik jich skutečně fyzicky mám.

Už je článek hezky dlouhý, tak nechám pokračování mého tři čtvrtě století na zítra .......
Vaše Ježurka

Pondělní oběd a dnešní pád

4. května 2016 v 15:50 VAŘENÍ A PEČENÍ
Na 1. máje většinou dělávám řízky, tak jsem ani letos neporušila tradici. Nedělala jsem jich moc a snažila se je usmažit zdravěji na olivovém oleji a zdravotní pánvi.

Tři kousky stačí, to ostatní jsou vaječné placičky.

My máme řízky nejraději čerstvé, ohřívané už nám nejedou, ale masa bylo trochu víc, měla jsem krkovičku, tak co se zbytkem z mrazáku? No co, došlo mi, že jsem opravdu dlouho už nedělala záhorácké závitky, které nám dělávali i v práci a byly chutné. Já je nejčastěji dělávala z libovějšího bůčku, ale krkovička byla taky super.

Tak jsem maso trošku naklepala, osolila, opepřila a dala na ně podušené zelí na cibulce, zelí si ochuťte jak je libo, já tam mimo soli a cukru dala ještě trošku pepře.

Pak jsem vzala nitě a ovázala jako ptáčky, dala na chvíli zatáhnout na kamna a pak trochu podlila a pekla jako maso v troubě nebo jako já v remosce.


Toto je výsledek - můj oběd. Mohu vřele doporučit, nám to moc chutnalo.

Tak když jsem vás naladila na tuto naši dobrůtku, tak zase z jiného konce. Dnes ráno, když jsme šli do města nakoupit, tak jsem se po dlouhé době natáhla jak dlouhá tak široká na koleje. Měla jsem velké štěstí, protože minutu před tím tam projela tramvaj. Já jsem naštěstí zůstala celá, odneslo to jen koleno.

Au, au, stále ještě to štípe, ale už méně. Klečet bych tedy zatím nemohla, ale chodit mohu.

Všechny vás zdravím, dnes byl u nás už od včerejška dost studený vítr a teď momentálně prší, ale má být líp, už se těším a vy určitě taky. Tak přeji opět krásné dny vám všem. Ježurka