Duben 2016

Dvojitá oslava

30. dubna 2016 v 19:24 RODINA
Přesně před týdnem jsme měli zase důvod se sejít, pokecat, trošku se napít a najíst a hlavně popřát našim klukům Lukášovi a Tomášovi, kteří měli narozeniny týden po sobě. Stejně je to paráda - 19 a 22 let, to nám bylo taky tenkrát moc dobře, že?

Ale nevadí, dobře je nám určitě i teď a já sem konečně po týdnu mohu dát reportáž. Fotoaparát, jak jsem psala, mám nefunkční, uvidíme, jestli půjde opravit a on stejně většinou dělá fotky vnuk Tom, jde mu to a umí to dobře. Ten mi zase dal! Takových fotek a teď si vyber! Bylo to těžké a tak jsem to vyřešila po svém. Udělala jsem až na jednu fotku koláže a je to!

Tak jdeme na to.

Oslava se chystala u dcery, na pohoštění se podílela i snacha. Tady se těší všichni, nejvíc asi oslavenec a vnučka i dcera se krášlí. Občerstvení je připraveno.

Tom už otráveně čeká, až se bude něco dít, Terezka už je taky nachystaná, přišla už i Tomíkovo Natálka, tak se spolu ještě sourozenci vyfotili.

Když už byli v tom focení, tak se páreček vyfotil spolu, pak oslavenec ještě s maminkou a pak dostali ten nápad. No jasně, Peginka nesmí na fotkách chybět. Takhle se u toho vyřádili.

Peginka už byla nedočkavá, i Natálka čekala, kdopak přijde jako první? No, je to jasný, už jsme s manželem tam a Peginka nás také ráda vidí. A hned za námi jde zbytek rodiny.

Luky slavil narozky 19. dubna, tak jsme mu šli přát první. Napřed se vyfotil se svou Ivankou a pak jsme šli my všichni hezky v řadě za sebou.
A už se šlo přát dalšímu, Tom měl ještě před narozeninami, měl je 26. dubna, ale teď už je to taky minulost. Celou tuto jednu koláž jsem si zabrala pro sebe a manžela. Tak a je to!

A tady je tedy Tom se svou Natálkou a pak všichni ostatní, hezky jak šli za sebou.

Pak už jsme jen seděli u dobrého jídla, kafíčka, vínka a povídali si a bavili se. Bylo to krásné. Děvčata si pak šla do separé (Terezky pokoj), aby si šuškaly své holčičí problémy. Oslavenci se svými milými zůstali s námi.

Pohodička, ne? Dort byl výborný a Laděnka dovezla vlastnoručně udělané pečivo. Měla to výborné.

Nesmím zapomenout ani na Peginku, ta se stěhovala od jednoho k druhému, nejlépe tam, kde někdo něco mlsal. To byla ihned na místě a vidíte, jak na mně somruje?

Ke konci se museli všichni mladí povinně vyfotit. Kluci se svými láskami a děvčata mají sebe. Tedy zatím, jasný. To mládí je krásné, co? Mám k tomu ještě dávat popisek? Tedy pro neznalé naší rodiny. Zleva : oslavenec Tomík se svou Natállkou, pak je vnučka Lada a vnučka Terezka a vedle je Ivanka se svým oslavencem Lukym. Je vidět, že jsou všichni spokojeni.

Toto už je opravdu konec, nebojte. Tom zdokumentoval i náš odchod, šli jsme všichni najednou. A tak to byl zase konec jedné super krásné oslavy nebo posezení, jak chcete.

Ale brzy se sejdeme zase, tady nás bylo 12 a na tom příštím nás bude o jednoho víc. To byste chtěli vědět o koho, že? Však se taky dočkáte.

Uff, tak jsem to dala dnes dohromady, ale už nebudu stačit navštívit vaše blogy, tak zítra je taky den, já musím taky změnit polohu, už tady dnes sedím nějak dlouho.

Krásný víkend vám všem přeje vaše Ježurka


Nevydržím nic nedělat

29. dubna 2016 v 16:41 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Je mi jasné, že toho zdaleka nemohu tolik stíhat, jako za mlada, nebo jako ti, kteří jsou víc pohybliví, ale přesto se nevzdávám. Když nemám nějaký program, jsem jako na trní.

Třeba včera jsem měla dopoledne dost vaření, tak jsem byla pak celá bolavá, když jsem si nemohla delší dobu sednout. Ale po odpočinku mi bylo zase líp. A dnes?

Manžel měl včera zdravotní problémy, bolel ho zase po delší době žlučník, tak se snaží jíst dietně. Dnes si poručil k obědu jen nudle s vajíčkem. Já se obětovala, i když bych si dala něco lepšího, ale jemu to dokonce chutná i když to nemusí. Ale co s celým dopolednem, kdy obvykle vařím a dnes ani nebylo nějaké nakupování, jen jsme byli pro chleba a potřebovala jsem prášek na praní, tak jsme šli do drogerie.

Tak jsem si řekla, že je načase zase vyprat závěsy na té mé policové stěně v pokoji, tak jsem je sundala, je to už takové složitější, je to patent starý víc jak padesát let a čím jsme starší, tím to hůř zvládáme. Ale závěsy jsme úspěšně sundali, já je dala prát, dnes bylo slušné počasí. A když už tak už. Celou stěnu jsem za to dopoledne také stačila umýt.

Tato stěna tady stojí už víc jak padesát let. Dělal mi ji tenkrát tatínek, no a už tady zůstala. Několikrát už jsem ji chtěla zbourat a koupit skříň, vlastně udělat na míru, ale nikdy na to nedošlo a teď už se to nevyplatí. Na ní je těžší závěs a jak vidíte, leccos se tam schová. Kam taky s tím vším, no ne?

Už včera jsem si tuto akci naplánovala a jak jsem tak koukala, co bych odtud vyhodila, tak mne napadlo, že taky jednou zase udělám pořádek v tom mém šitíčku. Určitě to znáte, je sice staré, ale praktické.

Tak to je ono.

Vidíte, chtělo to přebrat a srovnat, že?

Srovnaná jedna strana

a druhá strana.

Taky jsem koukala, co jsem tam ještě schovávala za poklad. Ten už ale pamatoval, ano, je to čas minulý. Už skončil v koši.

Ještě tam bylo čitelné, že je to ze Ždáru n. Sázavou. Tam jsme jezdívali s rodiči na prázdniny.

Takhle se to rozdělalo, uvnitř bylo na té tyčince namotáno něco různých nití, uvnitř byla jehla a to vedle byl náprstek. Dřív jsem to vozila na cesty, než jsem si koupila šitíčko pořádné. Ale toto jsem si schovávala vždy jen na památku.

Tak vidíte, nezahálím. Mám ze sebe takový dobrý pocit. Zítra vyžehlím ty závěsy, už jsou skoro suché na balkoně, pověsím a vždy jsem ráda, že jsme to ještě zvládli bez pomoci.

Krásný den se sebeuspokojením přeji vám všem. Ježurka

Když se den vydaří

28. dubna 2016 v 14:44 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ten, kdo zná déle můj blog tak ví, že jezdíme se sestrou střídavě za maminkou, abychom jí pomohly, protože bratr se švagrovou, u kterých v domečku má svůj malý byt, jsou od rána do večera v práci a maminka toho ve svém věku téměř 96 let už moc nezmůže, je ještě k tomu téměř slepá.

V pondělí tedy jela sestra, která to má velký kus cesty z Brna, za maminkou. Uklidit, zkulturnit maminku, všechno poumývat, uvařit i nakoupit. Já to mám jednodušší v tom, že jezdím s dětmi autem, no není to zas až tak daleko, cca 100 km, a taky mi tam nic nejede. Tak při cestě mamince nakoupím, doma upeču a vezmu to sebou. Sestra to má složitější, proto jezdí nakupovat od maminky vždy druhý den odpoledne do nedalekého města. Autobus tam jede jen dvakrát denně, tak moc času na všechno nemá. Tentokrát ještě potřebovala maminka vyzvednout éky od svého praktického doktora, kterému už minulý týden volala, a on jí slíbil, že recept bude v úterý v lékárně (má ji jeho žena). Sestra tedy jela a než nakoupila větší nákup, vydala se nejdříve pro kousek masa. V první prodejně jí nechtěli prodat menší kousek jak téměř kilo, v druhé, když viděla tu cenu za plecko, tak odešla, než přišla prodavačka dovnitř a v té třetí nakonec musela koupit jiné maso, ale aspoň dostala svého půl kila.

Pak se vydala do té lékárny, aby tam nemusela s plnou taškou. První sprcha - recept tam nebyl. Když volali doktorovi, tak se omlouval a sestra musela šlapat kus cesty k němu do ordinace. Když se vrátila zpět do lékárny tak zjistila, že mamince doktor napsal místo čtyř léků celkem šest, ale jeden, který mu řekla a potřebovala, tak zapomněl. Další lék neměli, tak si počkala na výpis a šla do jiné lékárny. Než zvládla toto celé kolečko oběhnout, měla na celý zbývající nákup jen asi dvacet minut. Další autobus už nejede.

Štěstí, že moje sestra je oproti mně fit, tak běhala jak o závod, ale stihla. Přilítla k mamince, celá vyšťavená a chtěla si uvařit kávu, než se dá do další práce. Šups, co to? Netekla voda. To se občas bratrovi stává, a opravit to umí jen on, ale nebyl doma a z práce se vrací až večer tak o půl sedmé. Dole u nich na štěstí ještě trošku vody na kávu nacvrkalo do konvice, ale na další práci nedošlo. Umývat bez vody jaksi nelze.

Inu co, vypráno naštěstí bylo, tak si sestra řekla, že se dá do žehlení. Po chvíli říká, že to nějak špatně žehlí, prádlo je stále nějak zmuchlané, sáhne na žehličku a ona téměř studená. Žehlička je kaput. Ať zkoušela šňůru i zásuvku a zástrčku, prostě to nešlo. To už bylo na jedno odpoledne až dost.

Ale večer, maminka už spala, sestra se ukládala do pelíšku, tak začalo zvonit rádio na celý barák a ne a ne to zastavit. Ani už nevím, jak se jim to povedlo, ale kravál prý to byl pořádný a myslím, že si sestra ty katastrofy vybrala tak na rok dopředu.

Já tam mám jet za cca tak pět týdnů, tak jen doufám, že se vše zklidní. Jen potřebuji do té doby sehnat nějakou starší žehličku, nejlépe úplně obyčejnou, s tou napařovací ani maminka ani sestra nežehlí. A nová prý už se nevyplatí.

TO BYL ZASE DEN!

Vám všem přeji dny bez rpoblémů. Vaše Ježurka

Jmenovci zase na scéně

27. dubna 2016 v 14:58 JEŽCI
Zase se mi nahromadilo pár oobrázků, které mi došly emailem od mých milých, většinou blogových přátel, tak je nejvyšší čas je ukázat všem.

Tyto ježečky, kteří dostali číslo 166 a 167 mi poslala Ruženka, když je viděla v televizi a přímo z ní mi je ofotila. Moc děkuji, bylo to milé.


Další "pletací" ježeček má č. 168

Tihle krasavce mi poslala Hanička K. a jsou pod č. 169

Tady je přeježkováno, že? Ale krásně! Ježčí osadu mi poslala Alenka a má č. 170

Tohoto ježečka jsem si přivlastnila z FB od Milánka, ale přihlásila jsem se k němu. Krasavec, že? Dostal č. 171

Vidíte tady někde ježka? Ne? Tam nahoře takový mrňavý a pod ním je napsáno Ježkův statek.
Super, že? Toho si všiml můj vnuk Luky a dal mi ho do sbírky. Protože to uvnitř je jedlé, tak jsem to jen oskenovala. A samozřejmě jsem měla velkou radost. Milé. Dala jsem mu č. 172

Tento krásný pletený i háčkovaný ježek je vypůjčený Pinterestu. No není krásný? Ne, že bych chtěla všechny odtud překopírovat, ale toho jsem musela. Dostal číslo 173

Č. 174 dostal další ručně dělaný ježek, vypůjčený tamtéž. Kdybych to tak uměla!

Ještě jsem sem chtěla přidat odkaz, ale nebylo tam sdílení, tak mne to mrzí. V Japonsku prý otevřeli ježčí kavárnu, kde je spousty ježků a můžete se s nimi i pomazlit. Stojí prý tam fronty, aby mohli lidičky dovnitř, protože tam může jen omezený počet. Co kdyby se to dostalo až k nám? Já bych tam tedy určitě šla, proč ne? Jsou už kočičí kavárny, tak proč bychom nemohli mít i ježčí?

Přeji krásný den bez ježčího píchání. Vaše Ježurka

Moje šicí dílna

25. dubna 2016 v 17:10 MOJE TVOŘENÍČKO
Pravda, už dlouho jsem nedostala žádnou zakázku na opravy nebo zašívání. Až ve čtvrtek po obědě na mne zazvonila sousedka, jestli nejde něco udělat s rukávy na její jarní bundě. Když se do ní navlékla, opravdu vypadala jako strašák, rukávy měla do poloviny stehen, až mne to rozesmálo. "A jak jsi to nosila?" zeptala jsem se, protože jsem ji v té bundě viděla už mockrát. "No rukávy jsem si s tím lemem vždy ohrnula, ale vypadalo to strašně a ta nová bunda mi nějak nesedí". No, co jsem měla dělat? Řekla jsem, že něco zkusím, změřila o kolik chce rukávy zkrátit a odnesla si práci domů. "No jo, ale já jedu zítra na chalupu a budu tam tři týdny", řekla a já věděla, že se do toho musím dát hned.

Odpárala jsem tedy lemy, rukávy zkrátila dle požadavku a večer jsem jí bundu nesla. Doufám, že si ji ještě užije.

To jsou původní lemy

a takto jsem rukávy opravila.

Nerada si beru za takovou službičku peníze, ale když jsem prchala, přiletěla za mnou do chodby stovka. Tak co už s ní? Musela jsem si ji nechat, i když ...

Když už jsem měla venku šicí stroj, tak jsem se hned pustila do dalšího úkolu, tentokrát to bylo pro mne. Při posledním výletě do Prahy jsem si koupila nové kalhoty. A jako vždy každé jiné, tak mi byly i tyto kalhoty dlouhé a protože mají dole zúžené nohavice, musela jsem si to nechat přesně odměřit. To mi nedalo pak už moc práce, kalhoty už nosím a cítím se v nich super!

Tady aspoň náhled, nemusím mít většinu kalhot černých, že?

Taky jsem dostala speciální zakázku. Naší Pegince se začal párat balonek, který má tak ráda. Ale těžko to půjde zašít tak, aby byl šev dovnitř nebo aby to nebylo vidět, ale já to nějak zvládnu, jen když bude Peginka spokojená.

Hezky si ho roztrhala.

Ale jak si teď oproti dřívějšku libuji, když zašívám rozdrbané rifle. Dřív to chtělo flek, pokud možno stejné barvy, to všívání taky nebyla žádná sranda a teď? Paráda. Stačí záplatu nažehlit z rubové strany a pak jen z lícové strany prošít a je hotovo. Na domácí chození kalhoty ještě poslouží.

Záplaty jsou zažehlené a to ostatní bude jedna dvě. Jsem ráda, že mne vnoučátka ještě někdy zaměstnají.

V tom téměř zimním počasí bych ještě mohla v tom šití a zašívání pokračovat, ale už nemám co, tak snad bude hezčí počasí nebo mi zase někdo přihraje práci.

Přeji všem krásný podvečer, i když asi všude je tak studený jako u nás. Vaše Ježurka

Boží dar

24. dubna 2016 v 15:13 JEN TAK
Tak takhle se říkávalo v dobách našeho raného mládí chlebu. Je to stále jedna z našich základních potravin. A napadlo vás někdy, že jsme se ho ještě nepřejedli? Je to zajímavé, že?

Ale proč se tady zmiňuji o chlebu. Já nevím, jaké máte s ním zkušenosti, ale já to vidím podobně jako u brambor. Taky často nestojí za nic.

Když jsme měli před lety s manželem oba problémy s divertikly na tlustém střevě, tak nám lékaři doporučili jíst chleba žitný, že je zdravější a obsahuje vlákninu, která dělá střevu dobře. Informovali jsme se tenkrát v jednom pekařství, kde nás už znali a byl nám doporučený slunečnicový, později jsme přešli ještě na jiný, tmavý a zdravý (prý) a v poslední době nejlépe stravitelný je prý žitný. Aby se mohl jmenovat žitný, musí prý obsahovat devadesát procent žitné mouky. Takový jsem ale neviděla v žádném pekařství. Ten, co jsme si začali kupovat my, má osmdesát procent žitné mouky a chutnal nám. Musím ovšem použít čas minulý. V poslední době nejen, že stoupla cena a za malou šišku jsme platili třicet korun, ale opravdu dost se zhoršila kvalita. Buďto byl uvnitř nedopečený, nebo byla špatně namíchaná mouka a teď, co nám opravdu dost vadí je to, že má strááášně ostrou tvrdou kůrku. Čím jsme starší, tím hůř se nám to konzumuje. Tak jsme se šli podívat do jiného pekařství, kde říkali, že chleba, který se nejvíc tomu žitnému přibližuje, má sedmdesát procent žitné mouky. Chutnal nám a byl ve stejné gramáži za poloviční cenu. Zajímavé, že? Ale taky to není vždycky stejné. Taky je někdy tak vypečený, že část kůrky musíme odkrojit, manželovi jednou při jídle praskla zubní protéza. Tak už se bojí.

Občas si koupíme tmavé housky, celozrnné nebo více zrnné, abychom to střídali, ale vím, že to není ono. V pátek, když jsem byla u zubařky, tak byl manžel nakoupit sám a koupil prý také žitný chleba, jen nevíme, kolik procent žitné mouky obsahuje, ale byl krásně měkký a výborný. Tak uvidím. Střídat nebo hledat jinde? Ještě uvidíme.

Ale stále si říkám, kde je ten chléb, co jsme jedli jako děti, voňavý měkký, dopečený a ještě k tomu chutný? Přece nebudeme v dnešní době ještě péci chleba doma? Navíc jsem četla, že chleba obsahuje v podstatě jen tři suroviny. Mouku, sůl, vodu, no a droždí. Jen tady určitě záleží za kvalitě zadělávání a poměru surovin. V neposlední řadě na tom, jak se peče. O vůni raději už nemluvím.

Jaké máte vy zkušenosti s kupovaným chlebem? Vím, že jsou ještě různé chleby, jako je moskevský, toastový a spoustu jiných s přidanými surovinami (ořechy, dýně apod.), ale to už je asi nejen o chuti, ale i o ceně. Kvalitu nevím.

Kočičí fotky a ještě něco navíc

22. dubna 2016 v 16:25 Kočičky a jiná zvířátka
Už se mi zase stýskalo po krásných kočičích fotkách. Nebudu u toho moc povídat, jen ukáži, co se mi taky moc líbilo.

Juliánek je fit, taky je vidět, že je mu se svou kočičí mámou dobře.

To je pohodička

to se to spinká, když se aspoň dotýkají

stočí se do klubíčka a opře se o ruku vnučky


Juliánek ve všech polohách, ale vždy s Laděnkoou.

Tak toto není, že by nadával, ale tááákhle si zívnul.

A nakonec ještě jedna společná fotečka.

To jsou tedy všechny kočičí fotky, které se mi moc líbily a tak jsem je chtěla ukázat i vám. Je vidět, že jsou spokojeni oba dva. Jak vnučka, tak její kočičí děťátko.

No ale nedá mi to. Mám tady jeden rest z minulého týdne. Psala jsem, jak jsme byli v sobotu v Praze na bowlingovém turnaji vnuka a syna. Další den hráli bowlingovou ligu, oba jsou v jednom družstvu a tu část (tuším za Čechy), vyhráli. Pak už bude republiková v květnu snad v Olomouci, jestli jsem to zase nespletla.

Tato legrační fotka se mi nejen líbila, ale etaké mne rozesmála, proto mi nedá, abych vám ji nepřidala jako bonus. To je vítězné družstvo, hrají za BC Benedikt Most a vnuk se svým mladým spoluhráčem si to jako vyřizují s mým synem, protože držel pohár a měl medaili. Určitě jste ty moje kluky poznali.

Ale ještě přidám jednu fotku, která už je pár pátků stará a sama už nevím, kdy to bylo foceno.

Poznáte, kdo je ten blonďatý klučík s brýlemi? Poznali nebo nepoznali jste? No dobrá, je to náš bowlingový borec Lukáš ve svých začátcích. Trošku nám vyrostl a zmužněl, že?

Venku fouká vítr, mlátí mi to tady na balkoně s prádlem, že se bojím, aby mi neulétlo, nemáme balkon krytý. Jo a jen nakonec přiznám, že jsem byla dnes s tím mým bolavým zoubkem - no a dobrý! Je opraven a snad dá chvíli pokoj,. Mějte se krásně, to vám přeje vaše Ježurka

Včerejší den a jeho události

21. dubna 2016 v 14:46 RODINA
Začnu asi tím, že mne zase začal zlobit další zoubek. Ach jo, tak je mi každého zoubku líto. Nevím, jak mi ještě dlouho vydrží. Parodontóza zabírá už víc. Ale dnes jsem zatím nikam nešla, vzala jsem si včera prášek na bolest a dnes je klid. Manžel mi ale vyhrožuje, abych to nenechala a zítra mazala k zubařce, no po tom mém problémovém víkendu s oteklou pusou, uvidíme.

My jsme byli s manželem objednáni zase po půl roce na internu k tomu našemu novému internistovi. Potřebovala jsem si vyjasnit některé věci, tak jsem se nestyděla zeptat. V první řadě jsem nebyla zvyklá na to, že jsme předtím nebyli na odběru krve. Tak jsem se zeptala, co můj cholesterol a bylo mi řečeno, že teď už žádanku dostanu, že se chodí jednou za rok. Tak budiž.

Dál jsem se posledně po příchodu domů a přečtení si zprávy z kontroly dozvěděla, že mám hypertenzi. V životě jsem vysoký tlak neměla, proto jsem si doma připravila výcuc za posledních deset let z měření tlaku na interně. Nejvyšší hodnota byla 130/85, proto jsem se ozvala. Pak doktor kupodivu chtěl ten můj výpis vidět a říkal, že tak usuzoval z toho, že beru Egilok, ten prý je na vysoký tlak. Tomu já nerozumím, ale vím, že mi ho doktorka dávala s tím, že to mám jako beta blokátor. Proto jsem nic nenamítala. Dobře, doktor mi tedy hypertenzi vynechal, ale lék beru dál. Musím se ještě tedy zeptat, proč.

Manžel šel v rámci vyšetření "jezdit na kole", něco se doktorovi asi posledně nezdálo u EKG, ale jeho jízda byla prý super, málem měl rekord a je prý poznat, že dřív sportoval. Tak se mi ulevilo, že má srdíčko jako zvon.

S kontrolou jsme byli tedy v pořádku. Měli jsme ji před polednem, tak jsem si den předem uvařila. Chtěla jsem něco, co se dá rychle ohřát, abychom mohli brzy po příchodu domů jíst, protože jsme zvyklí obědvat brzy. Uvařila jsem tedy den předem buřtguláš, k tomu nám stačí pečivo. Byl aspoň hezky zaležený.

Ale v úterý v podvečer mi volala dcera, že má něco k vyřízení tady v Litvínově a bude muset čekat na výsledek, jestli prý může počkat u nás. No, to byla otázka, tady je přece stále doma, ale jen jsem začala přemýšlet, co jí nabídnu k jídlu když vím, že jde rovnou ze školy - tedy z práce. Tak jsem honem ještě večer pro ni uvařila kuře na paprice, na mrazáku byl zbytek špeclí, které stačilo ohřát. Ke kafíčku dostala také kousek bábovky z mrazáku. Mňam, ta si pomlaskávala a já byla ráda.

Tak se u nás včera přece jen něco dělo a já jsem byla ráda, že to vše tak dobře skončilo. Ještě uvidím, co ty moje zuby. Dnes je také ještě chladno, ale svítí od rána sluníčko, snad bude zase brzy líp. Krásné dny přeje Ježurka

Malý retro miš-maš

19. dubna 2016 v 13:21 RODINA
Venku se nám opět ochladilo, tak to na delší nebo opakované procházky moc není a jak jsem si sedla k PC, tak jsem si vzpomněla, že jsem si posledně od maminky přivezla ještě čtyři fotky, které jsem ještě nepráskla. Není to nic souvislého, proto ten název.

Začnu fotkou, na které jsem za hlavní objekt já. Jsou to opravdu hodně staré fotky.

Kvalita fotky už nic moc, ale když si uvědomím, že bude mít skoro třičtvrtě století.... Ano, ti šťastní rodiče jsou mí rodiče a já jsem byla pěkný cvalík.

Hrůza, co? Při představě, že jsem se také v tomto kdysi koupala, mne děsí, ale bohužel. Ale ta voda byla čistá, fakt. Toto je výjimečně moje mladší sestra.


Spočítala jsem svíčky na dortu a je jasno. Svíček je tam sedm, mému synovci - oslavenci bylo tedy sedm let a kdo je to nad ním? Ta slečna, to je moje dcera, které bylo dvacet a vedle je další synovec, bráška toho malého, se kterým dcera trávila hodně let společné prázdniny u babičky. Jemu bylo tehdy osmnáct. Jak to uteklo!

Tato fotka by se určitě líbila mé mamince. Ano, je to ta vlevo a vedle ní je moje tetička Máňa, která byla o osm let starší. Hodně se navštěvovaly, teta jezdila k nám za Brno až z Ostravy, tato fotka je u tety. To už byly dlouho obě samy a teta už tu není devět let.

To je tedy pro dnešek všechno, já si krásně zavzpomínala a vy se můžete podívat na záběry, některé opravdu hodně staré.

Krásný den navzdory počasí vám všem přeje Ježurka

Do třetice

17. dubna 2016 v 14:21 VÝLETY
Psala jsem v minulém článku, že jsme byli na menším výletě v Německu, kam nás vzala dcera s přítelem. Super dny pokračovaly tím, že v sobotu nás zase vzali do Prahy syn se snachou a vnukem. A já si říkala, jestli bude do třetice všeho dobrého?

V sobotu ráno to ale tak vůbec nevypadalo. Bylo celkem chladno, zataženo. Mladí pro nás přijeli v deset hodin a jen jsme vyšli před dům, začalo pršet. Pravda je, že cestou do Prahy ale nepršelo.

Přijeli jsme tam kolem půl dvanácté, tak jsme šli s manželem hned na oběd. Bowlingový turnaj byl jako vždy zase na Zličíně, kde otevřeli nový stánek s českou kuchyní. Šli jsme se podívat, co nabízí k obědu a já se asi v polovině nabídky zasekla. Padl mi do oka bramborák s pikantní masovou směsí. Bramborák byl velký přes talíř a na něm byla ta směs. Manžel si to dal taky, asi si myslel, že mu něco přibude ode mne, ale bohužel. Bylo to opravdu výborné, i manžel si pochutnal.
To je jejich stánek. V době, kdy jsme byli na obědě, to ještě šlo, ale později tam byl slušný nával.

j
A co tam bylo dětí, nechápu. Maminky dnes už doma nevaří ani o víkendu?

Když jsme se najedli, šli jsme se jen tak orientačně kouknout, kdy budou kluci hrát a pak jsme se snachou šli obejít pár obchodů, protože jsem si něco potřebovala koupit. Ale o tom někdy příště.

No, přece jen nás to trochu unavilo, tak jsme šli s manželem chvíli fandit synovi a vnukovi a když jsme si odpočinuli, hurá do víru velkoměsta.

To bylo ale překvapení! Jen jsme vyšli z budovy na metro, venku lilo jako z konve. Tam jsme přeběhli a říkali si, že v tom přece nemůžeme chodit, i když jsem měla deštník. Bylo ale i dost chladno. Sedli jsme tedy na metro a jeli, že přestoupíme na tramvaj a pojedeme do Vršovic, když se tam manžel posledně nemohl kouknout na "jeho" dům, kde bydlel.

Přestupovali jsme na náměstí Míru a tam jsme byli chvíli v šoku. Ne z toho, že přestalo pršet, ale z tramvaje, která jela kolem, ale opačným směrem, na nás mávala naše sousedka z našeho vchodu. No to je náhoda, co? Potkáme se v Praze!

Tam jsem si vyfotila aspoň kostel.

Tak jsme se projeli do Vršovic, ale tentokrát jsme zajeli ještě o kousek dále. Tam jsem ještě nefotila, tak jsem tam musela udělat aspoň pár záběrů, ne?



Tak, byla jsem spokojená, sedli znovu na tramvaj a jeli jsme na Národní třídu. Po cestě jsem zkoušela fotit ne moc krásné okolí přímo z tramvaje.



Jen jsme vystoupili na té Národní třídě, vysvitlo sluníčko! To bylo radosti!

Hned jsem to musela zkokumentovat. A je krásně vidět, jak je všude poměrně dost mokro.

Šli jsme až nahoru na Václavák, ale jen jsme prošli a dali se na Staroměstské náměstí. Já si pořád říkala, co se děje, Vánoce přece nejsou a žádný jiný svátek, ale těch lidí, mezi kterými jsme se museli prodírat, to byly davy. Fůra cizinců, celé skupiny všech možných národností.


Venkovní zahrádky byly obsazené a nově jsem kolem viděla truhlíky s osázenými krásně barevnými, rozkvetlými květinami. No, musela jsem hned aspoň některé vyfotit.

Také jsme zase potkali sochy. Tady byly dvě ženy, ale moc se jim to nelíbilo, že jsme je tam fotili, nebyla jsem sama. Nic jsme jim nehodili do kalíšku. Vidíte, jak babča vykrožuje?

Kousek dál byla taky jedna socha a ten na mne zase zavrčel.

Tady jsem koukala, kolik je hodin, že bylo u orloje tolik lidiček, ale na apoštoly bylo ještě skoro dvacet minut času.

Tady asi nebylo moc dobré místo na focení, ale u toho Karlova mostu byly takové davy lidí, že jsem to aspoň zkusila. Jo a taky se omlouvám, jak mi nefunguje ten foťák, tak můj mobil to lépe neuměl.

Dál už jsme nešli, už jsme si potřebovali zase sednout, tak jsme šli na tramvaj a jeli zpět až do Zličína. Tam byl turnaj v plném proudu, fandili jsme synovi, ten to víc potřeboval.

Zatím jsem si šla aspoň vyfotit poháry pro vítěze.

Před sedmou hodinou večerní turnaj skončil. Radost jsme měli všichni, protože jak myslíte, že to dopadlo? Ano, už druhé vítězství v řadě si připsal vnuk Luky! Tak to psali na jejich webu a já ještě nakonec přidávám jeho fotku.

Už ho znáte, ano je to ten uprostřed.

Jen ještě dodám, že i syn byl spokojený, dostal se také do finále a skončil na krásném 15. místě. Hráčů tam bylo něco přes šedesát.

Tak si dovolím konstatovat, že do třetice si té Prahy aspoň chvilku užil můj manžel, přežil to ve zdraví a počasí se nakonec vylepšilo. Spokojeni jsme byli všichni. Snad teď aspoň na chvíli bude mít klid a já taky.

Užili jsme si tedy výletování s našimi dětmi bohatě a moc jim za to děkujeme. Bylo to krásné a milé.

Dnešní výlet

15. dubna 2016 v 17:18 VÝLETY
Je známo, že Litvínov je nedaleko od německých hranic. Proto dost lidí z okolí občas zajíždí do Německa na větší nákup. Není to jen o ceně, která se ve větší míře vyplatí, ale i o kvalitě.

Dcera tam občas s přítelem zajede, autem to je tak čtyřicet minut, přes Dubí a Cínovec. Co jsme se tam najezdili ještě v dobách dávno minulých. Už bych to tam skoro nepoznala.

Je to právě tak, že se začátkem týdne dcera ptala, jestli chceme zase něco koupit. Pak hned přišla s nabídkou, co prý děláme v pátek, jestli nechceme jet rovnou s nimi a něco si tam vybrat.

No co, my máme volna dost, tak jsme se domluvili a hned po obědě vyrazili. Jeli jsme jen tři km za hranice a tam jsem se držela hlavně dcery, protože ta už věděla, jednak co se vyplatí a pak co má výbornou kvalitu. Za dvě a půl hodiny jsme byli zpět doma, utratili jsme necelých dvacet euro a teď budeme hodnotit. Máme totiž ještě z dob asi tak před 10 roky nějaká eura, co nám zbyla z dovolených.

Přivezli jsme toho za ty peníze myslím dost, včetně lahve vína, kterou si necháme ke slavnostní příležitosti. Byli jsme ve dvou obchodech, které jsou kousek od sebe a hodně tam byla slyšet čeština. Vozíky měli nakupující opravdu hodně plné, to my byli proti nim troškaři.

Tady je nákup z jednoho obchodu

a tady z druhého.

Teď už budeme jen konzumovat a ještě nám eura zbyla, takže si to můžeme někdy opakovat, pokud bude ochutnávka stát zato. Akorát nám celou cestu pršelo, ale to nevadí, v obchodě nepršelo.

Tak jsem se tady dnes moc neohřála, doufám, že u vás bylo hezky, u nás už také přestalo pršet a vykukuje sluníčko. Zdravím všechny a přeji krásný víkend. Vaše Ježurka

Známosti z MHD

14. dubna 2016 v 15:07 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Pokud jezdíte denně téměř ve stejný čas prostředkem MHD, potkáváte často ty samé lidičky. Brzy vám přijde přímo neslušné se s některými z nich nepozdravit, nebo se na ně neusmát. A tak se zdravíme i s řidiči autobusů, ti si taky pamatují.

Když si to tak promítnu, tak jsme si dokázali i touto cestou najít přinejmenším příjemné společníky i na tu krátkou cestu, nebo príma popovídání si v době, než nám jede autobus.

Jezdí třeba jedna paní tak o generaci mladší a ta už ráno po osmé nejdéle kolem půl deváté jezdí domů z práce. Tak ofouklá nejsem, abych se zeptala kde pracuje, ale říká, že nastupuje velmi brzy. Už zdálky nás teď zdraví.

O jednu zastávku dřív nastupuje paní, která strašně špatně chodí. Dali jsme se do řeči a dozvěděli jsme se, že čeká na operaci kolen. Už dlouho a bojí se zeptat. Zprvu to bylo jen povídání o tomto problému, nedávno nám povídala o zvláštním soužití s manželem, který ani neví, že je na tuto operaci objednána. To sice nechápu, ale respektuji.

Na lavičce u zastávky MHD sedávala často jedna manželská dvojice, o něco málo starší než my, vždy chvíli poseděli a pak šli dál pěšky. Nečekali na autobus, jen odpočívali. Když jsme pak viděli chodit paní samotnou a jednou si takhle přisedla vedle, tak jsme se my dvě ženy daly do povídání. Manžela klepla mrtvička, nemůže už moc chodit, tak je jen doma a paní chodí nakupovat sama. Dozvěděla jsem se, že je o deset let starší než já a sama si doma vaří i uklízí, to je opravdu dobrá.

Autobusem většinou na "čtyřce" za řidičem sedává paní, která jezdí taky denně. Někdy vystupuje ve městě jako my, jindy jede dál. Jednou jsme se takhle jen my dvě potkaly odpoledne, když jsem jela ještě jednou do města sama si něco koupit. Usmály jsme se na sebe a paní povídala, že jezdí denně za sestrou a odpoledne jede zase domů. Je prý sama a sestra taky (a zřejmě potřebuje její pomoc), tak co by dělala sama doma. Jsme vrstevnice, ale paní je o něco napřed. Už má pravnučku.

To nemluvím o tom, kolik známých potkáváme ve městě, je-li hezky. My ale chodíme hned po ránu, tak to ještě nebývá tak moc lidí venku. Také v obchodech, kam chodíme, se známe s prodavačkami, protože už chodíme roky jen spolu a zas to naše město není tak velké. Jak jde jeden po ránu sám nakupovat, už se všichni ptají, co je s tím druhým.

Inu, je to tak, je to příjemné zpestření všedních dní. Pravda je, když dlouho někoho nepotkáme, že už větříme, jestli není něco špatně.

Co nám ale stále hlava nebere je, že nás zdraví oba dva vždy jeden pán a my pořád nevíme, odkud ho známe, nebo jestli si nás nespletl. Nepřišli jsme na to a už je to opravdu dost dlouho. Co nás mate je to, že jezdí s vozem pohřební služby. Dnes jsme ho viděli, jak šel z radnice v černé obleku a opět nás nezapomněl pozdravit. Tak nevím, ale dokud se vídáme na ulici, tak je to ještě dobré, ne?

Hlavu vzhůru

13. dubna 2016 v 14:36 TÉMA TÝDNE
Já vím, ono se to řekne - hlavu vzhůru - většinou v době, když se nám stane něco nepříjemného, něco, co nás bolí. Ale je to tak, život jde dál.

Toto se doslova netýká mne, ale rodiny mého bratra. Bydlí v domku, kde má svůj malý byteček i moje maminka, už jsem o jejich zvířátcích psala víckrát. Oni si tam vždy žili v takové symbióze s těmi zvířátky. Na koženém gauči už dlouho nesedávali, pouze na křeslech. Tam spávali jejich psi. A že to nejsou mrňata, ale švýcarský salašnický pes je opravdu velký a višchni kolem se jich báli. Ale jak bylo venku zima, nebo pršelo, byli vždycky uvnitř včetně koček.

Měli původně bernského salašnického, který je těm druhým hodně podobný, ale byl víc chlupatý. Toho jsem měla velmi ráda, říkali jsme mu Eliska, byla to fenka. Když se do domku bratr před patnácti lety nastěhoval, jednou jsme tam hlídali pejska i syna mé snachy. Tenkrát nám Eliska a utekla zahradou, která nebyla ještě celá oplocená, ven. Dohonil jí tenkrát synovec, ale pak jsem ji aspoň dvě hodiny hlídala, protože jsem měla strach, že ji klepne, jak dýchala.

Nakonec stejně umřela, ale později, až porodila mladé a až je dali prodali. Tak si jeli na Slovensko pro toho švýcarského salašnického. Taky to byla holka a taky měla malé, celkem šest jich bylo. Chtěli si nechat k ní ještě jednu fenku, ale pejska neudali, tak měli celkem tři. Orlanka - psí mamina a Bery a Bjutka (píši to foneticky, přesně to neumím). Psů se všichni báli, dokonce tam odmítla pošťačka nosit mamince i důchod. Tak si dodnes jezdí pro něj na poštu.

Orlanka - tedy máma těch dvou umřela u nich doma, je to asi tak dva roky. Bratr se švagrovou byli u ní až do konce. Beryl je výstavní pes, jezdili s tím dřív hodně na výstavy, kde sbíral psí medaile. A Bjutka? Ta měla brzy problémy s klouby. Denně jí vařili nožičky, aby jí dodávali kolagen, přidávali léky. Později trochu hůř chodila, vstávala, ale ještě to šlo do doby, než jí veterinář našel bouli. Prý je to ošklivé. V listopadu s ní byli zase u doktora a ten jim řekl, že už to nemá cenu, že to jde ke konci a chtěl dát Bjutce injekci. Nechtěli a vzali si ji domů. Starali se o ni, jak to jen šlo, ale v poslední době už ani nevstávala, aby se šla vyvenčit, nosili jí v dece na zahradu, když bylo hezky.

Tuto fotku nemocné fenky jsem pořídila minulý měsíc, když jsem byla u maminky.

Včera ráno kolem čtvrté hodiny prý začala naříkat. Bratr i švagrová spí v patře, šli tedy dolů a švagrová tam s ní už zůstala, ležela vedle ní. Bjutka prý už vůbec nežrala, nepila, nešla se ani vyvenčit, prostě trpěla. Švagrová včera zůstala doma, seděla u ní, povídala si s ní, hladila jí tlapičku, protože jinde to už nešlo. Byla samý bolák. A kdo tam s nimi ještě byl? Kočička Mourinka, která ji opečovávala i předtím. Prý ji olizovala a seděla vedle. Zato jiná kočička, ta strakatá Mia, ta jak Bjutku uviděla, tak utekla ven a nevrátila se. Beryl prý byl smutný, ani se nezajímal o piškotek, když mu ho maminka jako každý den přinesla. Švagrová pak musela zavolat veterináře, který musel tomu trápení už opravdu udělat konec.

Chudák švagrová - byl to víceméně její pes - plakala celý den, loučila se s ní ještě potom, tiskla se k ní a něco ji špitala na rozloučenou. Je to opravdu hodně smutné a i mne to dostalo. Zbyl jim tedy už jen jeden pes ze tří. Je mu devět let, tak mu budeme držet palečky, aby aspoň ten vydržel déle. Říká se, že ti šlechtění psi tolik nevydrží jako běžný voříšek, no něco na tom bude.

Ale hlavu vzhůru musí dát nejen bratr, švagrová i moje maminka, ale také kočičky a ten poslední pejsek. Odcházeji nejen zvířátka, ale i lidé.

Omlouvám se za tento smutný článek, ale je to teprve včerejší zážitek.

Něco je ve vzduchu?

12. dubna 2016 v 14:32 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Mám zase radost z jedné kytičky. Nekvetla mi už víc než rok a najednou vidím květ! Tak jsem počkala, až se pořádně rozvine a dnes jsem si ho šla vyfotit, jak se tady pochlubím. Ale, ne! Podívejte se, co mí můj foťák ukázal!

Pruhovaná fotka, to snad není možný! Ještě včera fotil normálně! Tak jsem to zkusila znovu

a zase NIC! Po třetí už byla fotka celá bílá.

No, teď mám problém, co s foťákem. Ani nevím, jestli se to někde opravuje, budu se muset kouknout, jestli nějakou opravnu najdu. No, nedá se nic dělat, chlubení bylo silnější, vzala jsem tedy mobil a takhle to mělo asi vypadat.

Je to spathiphyllum, nevím, jak se to řekne česky a teď jen budu čekat, jestli bude mít další květy. Když jsem si ji koupila, kvetla dlouho a hodně.

To ale pro dnešní den nebyla pro mne jediná katastrofa technického rázu. Pustím si PC, odběhnu si do kuchyně a když se vrátím, vidím, že obrazovka je celá červená. Ale tmavě červená. Už párkrát předtím mi úplně zčernala, taky jsem o tom psala, ale vnuk mi tady nechal písemnou radu, jak počítači ještě domluvit, tedy vlastně se jedná o monitor. Hned to nešlo, ale já to nevzdala a ještě se mi to povedlo zprovoznit. Jak dlouho vydrží, než se sesype úplně? Proč najednou dvakrát problém, se kterým si moc nevím rady? No jo, co nadělám. Že by to způsobilo jaro?

Kytičky doma stále krásně kvetou, hlavně orchidejky, fialky začínají opět vystrkovat poupátka a ibišek také opět pokvete.

To jsou ty moje chlouby dnes, mají opravdu bohaté květy. I ta mini na konci, že?

Ale i venku už je vše krásně v květu. Pro nás tady nejkrásnější období roku, kdy nám před domem vše kvete krásně růžově, nikdy to nevydrží dlouho, tak si toho považujeme. A zlatý déšť před barákem se taky činí a přes silnici i strom v bílém květu, i když teď nevím který to je.

To je nádhera! Kéž by to vydrželo hodně dlouho, ale bohužel.

No, tak mi teď už jen držte palečky, ať se podaří opravit foťák a monitor od PC by taky ještě nemusel do hajan.

Krásný sluníčkový den jako u nás vám přeji. Ježurka

Kočičí i psí miláčci opět zde

11. dubna 2016 v 14:20 Kočičky a jiná zvířátka
Dnes začnu tím, čemu jsem se dnes od srdce zasmála, až mi tekly slzy. Když jsem si telefonovala dopoledne s maminkou, tak mi vyprávěla, co jí říkal včera můj bratr, když tam byla na obědě.

Prý "Berylek měl narozeniny a proto, že jsme mu nedali žádný dáreček, tak si ho vzal sám. Bylo mu devět let. V noci sežral celou bábovku, která byla na stole".

No jo, zapomínat se nemá, že? Očividně má jejich švýcarský salašnický pes Beryl rád sladké. Nejen, že se vždy třese na piškoty od maminky, ale něco podobného se mu povedlo již dvakrát. Je to už pár let, když tenkrát dostali svátečního beránka, speciálně upečeného pro ně. Večer asi povídali s návštěvou a ráno se divili. Beránka sežral Beryl. Ale na další velikonoce se švagrová divila zase. Měla na stole pelíšek s čokoládovými figurkami, krásně načančané a ráno - ano hádáte správně. Beryl sežral všechnu čokoládu, prý toho bylo aspoň půl kila, včetně staniolu. Pak měli strach, že mu bude zle, protože čokoládu nesmí, ale přežil to ve zdraví. Takže co je proti tomu bábovka, no ne? Mne to rozesmálo a evidentně to moc nevadilo bratrovi ani švagrové, protože ta obratem upekla jinou. Určitě si ji už uklidili a snad si to budou chvíli pamatovat. Tolik k úsměvné příhodě.

Ale nesmím zapomenout ani na miláčka naší rodiny - na Peginku, která právě dnes slaví také narozeniny. Má jubileum - je jí už dest let! Tak, Peginko, hodně zdraví, ať si tě ještě dlouho užíváme!

Peginka v celé kráse.

Já jsem minule psala o Juliánkovi, kocourovi mé vnučky, jak byl při odběru krve bolavý a bral antibiotika. Dalším rozborem krve prý se přišlo na to, že byl to kočičí stafylokok, staphyloccocus felis, naštěstí citlivý na ta antibiotika, co měl Julián předepsaná, takže už to má dobrý. V sobotu dostal poslední prášek a už je zase fešák.

Tady mám ještě fotku s nemocným Juiánkem, je vidět, že má jedno očičko jiné. Vnučka si vyhrála zase se selfíčkem.

Tady už je vidět, že jsou pacičky úplně zahojené.

I tady už je v pohodě i s vnučkou

Tady se mi moc líbi jak kouká

Už se opět rád kouká z okna

A tohle je fotka už úplně zdravého Juliánka včera. Snad už bude klid.

A abychom nešilidi ani toho druhého kocourka, tak sem dám i jeho pár fotek, je taky krásný, i když .... ano, přiznávám, stále si je pletu, ale snažím se.

Floriánek dvakrát - vedle sebe.


Je vidět, že je spokojený.

Tak, to by bylo pro dnešek vše, u nás stále ještě neprší, ale už všechno krásně kvete. Krásný celý nový týden přeji. Vaše Ježurka

Mini bábovka

9. dubna 2016 v 14:42 VAŘENÍ A PEČENÍ
Včera jsem přemýšlela, jestli mám dnes něco upéci nebo ne. Minulý týden jsem se patlala s řezy, i když na menší plech, tak se to nesnědlo. Dáváme si v podstatě jen k snídani a ke kávě většinou po jednom kousku a když nepřijde návštěva, zbývá. Ale nic se nevyhazuje, zbytky končí v mrazáku a pak jako když je najdeme.

Řekla jsem si, že upeču opravdu malou bábovku, aby zase nezbylo, jen jsem nevěděla, jakou. Měla jsem tady zbytek tuku, který bylo nutné zlikvidovat, takže bábovka s olejem byla předem vyloučena. Našla jsem recept, který je na velký plech, rozdělila ho napůl a sem tam trošku upravila, přidala i to, co nebylo psáno a výsledek byl kupodivu dobrý.

Bylo to těsto z více vajíček a málo mouky, tak jsem si řekla, že to bude to pravé. Dovnitř se dává nakrájené jablíčko, případně jiné ovoce, ale s jablíčkem to chutná fakt dobře, není to suché. Tak jsem vzala ři vejce.....

zkrátka, dala jsem tam, co bylo třeba, přidala lžíci oleje, našla jsem kousek čokolády, kterou jsem nasekala, pak jsem dala jedno pokrájené jablíčko na malé kousky a přidala pár brusinek. Bábovku jsem vysypala kokosem a výsledek je vidět na posledním obrázku. Je to opravdu mini bábovka, tak doufám, že to zase nebude málo. Ale konec konců mám pojistku na mrazáku.

Byla jsem také zvědavá, jak bude vypadat, když ji rozkrojím. Tak koukněte, my už i ochutnali a je dobrá!

Vidíte tam něco? Omlouvám se, můj foťák to líp neumí, ale důležité je, že jsem nic nepokazila.

Přeji všem hezký víkend, který měl být deštivý, ale to už u nás slibují celý týden a nic moc, tak jsem to riskla a prala dnes zase tři pračky a všechno jsem dala na balkon. Něco už uschlo, super, že? Tak se mějte krásně. Vaše Ježurka

Retro vzpomínky vyvolaly další...

8. dubna 2016 v 16:50 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera jsem vkládala fotky mého bratra a napsala, že se narodil v roce 1955. To byl tenkrát hektický termín, maminka rodila, tatínek běhal na poštu volat do porodnice, jestli už se něco narodilo a my se sestrou čekaly až přijde. Když asi na třetí pokus přišel s tím, že máme brášku, svítily mu očka radostí, moc si přál kluka. A dodnes mám před sebou ty chvíle. Ale také si pamatuji, že jsem měla ještě ten den odjíždět vlakem cvičit na 1. celostátní spartakiádu do Prahy. Vše jsme zvládli, tatínek ještě stihl uvařit pro nás oběd (i s domácím knedlíkem), já se sbalila a hurá na vlak!

Cvičila jsem tenkrát, ve svých 14 letech už za ženy, protože u nás v Sokole jich bylo málo. Povýšili nás do těchto "vyšších pater" víc spolužaček a nám to dělalo moc dobře.

Na Wikipedii jsem si našla tyto informace:
"První celostátní spartakiáda (I.CS) dne 23. června 1955 byla pojata jako vyvrcholení oslav desátého výročí osvobození (části) Československa Rudou armádou. zimních sportech. Příprava začala již v roce 1953, před vyvrcholením na Strahově se konalo 311 okresních a 28 krajských spartakiádních vystoupení. Spartakiáda sestávala z 29 skladeb, na nichž vystoupilo přes 1 690 000 cvičenců. Vystoupení na Strahově bylo rozděleno na Den mladých, Den dospělých, Den Svazarmu a Den ozbrojených sil. Kromě toho se konala řada dalších spartakiádních sportovních a turistických akcí a spartakiádní Festival lidové umělecké tvořivosti.

Rozpočet první spartakiády byl 45 milionů Kčs s předpokládaným ziskem 26,5 milionů Kčs (měsíční plat strojního inženýra byl tehdy necelých 500,- Kčs/měsíčně). Cvičení proběhla na velkém Masarykově státním stadionu na Strahově."

Tolik z Wikipedie a já jen dodávám, že jsme se zúčastnili samozřejmě také okresních i krajských spartakiádních vystoupení. Navzdory tomu, že se toto dnes již hodnotí především negativně, já mám moc krásné vzpomínky. Bohužel, tenkrát se moc nefotilo, ale nějaké fotečky jsem u sebe albu našla.


První fotka je hned u nádraží. To je celá naše parta. Poznáváte mne?


A druhá fotka je na Karlově mostě. Byly jsme 4 "ženy" a 5 "mužů", taky většinou spolužáci.

Ještě jednou fotečka z druhé strany

A nezbytná fotka pod Orlojem. Já nevím čím to, ale jsem vzadu mezi kluky.

Odcvičili jsme to dobře, dostali jsme pochvalu a když jsem přijela ze spartakiády domů, tak byla maminka s malým bráškou doma. To bylo radosti! No, postupně ta radost opadala, když jsem ho musela sebou brát i na rande, ale jo, bylo to fajn a moc ráda vzpomínám.

Tak vidíte, za co všechno může můj bráška! Přeji všem hezký víkend, i když má pršet, ale i to je třeba. Vaše Ježurka

Retro vzpomínání

7. dubna 2016 v 15:12 RODINA
Už jsem tady dlouho nepřidávala staré fotky. Při poslední návštěvě u maminky to nebylo tak hektické, tak jsem si zase (po kolikáté už asi) prošla krabici se starými fotkami. No a napadlo mne, že jsem málo prezentovala mého o dost mladšího bratra. Tak dnes mu to vynahradím. Bratr je narozený v roce 1955, tak si snadno promítnete, v kterém roce se to asi fotilo. Jen doufám, že jsem nic nepopletla. To už se mi taky stalo.


Bráška na Vánoce. Nevěděla jsem kterou, líbily se mi obě, tak jsou tam.

Jo, tenkrát se mohlo ještě v pohodě sedět na trávníku a třeba se takto usmívat. Klíšťata jsme neznali.

Tento úsměv bráškovi sluší, že?

To je určitě na dvorku někde u slepic, už si to nepamatuji, ale podle pozadí...

Zato tuhle postýlku si pamatuji moc dobře. V té spávaly ještě pak i moje děti a ta se stěhovala s námi jako jediný kus nábytku z Moravy až sem.

A čípak je to klobouk? No jasně, tatínka.

A teď jsme poskočili v čase o pořádný kus. Tady už je bráška dva roky strejdou. Ten šibal vedle je můj syn, kterému byly tenkrát 2 roky. Ale rozuměli si tenkrát kluci moc dobře.

Zavzpomínala jsem si tedy i s vámi na roky před více než půl stoletím, ale ráda.

Mějte se všichni fajn. Zdravím. Ježurka

Miláčci mé vnučky

5. dubna 2016 v 14:23 Kočičky a jiná zvířátka
Poslední můj článek o kocourkovi nebyl vůbec veselý, naopak, popisovala jsem, jak Juliánek trpěl u doktorky. Výsledky zatím nevím, ale evidentně už je mu líp.

Kocourci jsou dva a už jsem zmiňovala, jak na sebe navzájem žárlí. Floriánek, táta Juliánka se taky rád s vnučkou pomazlí a docela si to užívá. Koukněte sami.

Přidrží se hezky pacičkou

Otočí se i na druhou stranu a vedle je vidět i Juliánek

To je pohodička. Jen nevím, jestli taková i pro vnučku.

O tom, že je vnučka starostlivá kočkomilka a že se dobře o své kocourky stará, to víme. Ale ona i studuje materiály, jak se k nim chovat, co mají žrát a tak si sehnala semena kočičí trávy. Zasela a tráva vyrostla.


A vidíte? Měla s trávou úspěch! Kočičkám prý moc chutnala a může zasít další a musí všichni počkat až zase vyroste.

Tak jsme se zase potěšili s kočičkami a teď hurá ven! Dnes je opravdu krásný den a to vám všem přeje Ježurka

Víkendové dění u nás

4. dubna 2016 v 13:51 RODINA
Už jsem o tom psala, že jsem chodila od čtvrtka nakupovat sama, manžel byl nastydlý, necítil se dobře a měl rýmu jako jako trám. Kýchal ostošest, říkala jsem mu, ať to na mne nehodí... no a co myslíte? Nakoupit jsem byla ještě v sobotu, ale jen vedle ve večerce a včera už mi bylo ouvej. Rýma přišla z hodiny na hodinu a co hlavní, já jak mám rýmu, nemohu dýchat, tak nespím. Trochu se přidal i kašel.

Včera ráno mi tedy manžel nabízel poslední zbytky kapek na rýmu, že už si nevezme. Postavil lahvičku před sebe, abych si nakapala do nosu, já za ni vzala a bylo vymalováno. On odšrouboval to víčko, já to nevěděla a celý zbytek byl rázem na prostírání na stole. Manžel se hned nabízel, že někam sjede do lékárny pro nové kapky, ale nechtěla jsem, jednak to bylo ještě brzy a pak autobusy jezdí v delších intervalech a je to daleko. No, dopadlo to dobře. Syn jel odpoledne na hokej, tak mi cestou kapky koupil, protože stadion máme vedle. Tak jsme si prohodili role. Včer mi začalo být strašná zima a ráno mi bylo zase děsné vedro. No, co nadělám, aspoň jsme se podělili. Ráno mi ale manžel kategoricky zakázal jít nakupovat, že to všechno zvládne sám. A zvládl. Díky Bohu, že zatím vždy, když jeden nemohl, tak byl ten druhý poměrně fit.

Ale to jsme měli původně úplně jiné plány na sobotu. Syn s vnukem jeli na turnaj v bowlingu zase na Zličín, týden předtím nám mladí nabídli, že má být hezky, jestli nechceme jet s nimi, že bychom se trošku prošli po Praze, když nám to posledně moc nevyšlo a pak fandili klukům v herně. Bohužel, v pátek ráno jsem to odřekla.

Ale nedá mi to. Naši kluci bojovali a také bodovali. Zvlášť vnukovi se skvěle dařilo a snacha mi říkala, že bych si tam krásně pobrečela, že mu tleskala celá herna, zvlášť když ještě na konci hodil strike.

Tady jako první řadě. Ano vyhrál 1. místo

a kromě peněz a poháru dostal i tento nádherný dort.

A syn? Ten skončil jako 3. senior (v bowlingu jsou všichni senioři už od 51 let) a celkově byl na 10. místě z 90 hráčů to není špatné místo, ne?

Tak vidím, že jsem o hodně přišla, ale snad si to brzy vynahradíme. Teď musím stále prskat, smrkat a trochu kašlat, ale díky kapkám mohu aspoň dýchat. Určitě bude zase brzy dobře.

Sluníčko tady dnes moc nesvítí, ale teplo prý je. Zase straší, že se brzy ochladí, ale už by fakt nemuselo. Krásný celý týden bez prskání a smrkání přeje všem Ježurka