Březen 2016

Včerejší nemoc a dnešní vzpomínka

31. března 2016 v 13:49 RODINA
Včera mi volala smutná vnučka Lada. Byla s kocourkem Juliánkem u kočíčího doktora. Vlastně doktorky. U nás prý zrovna nikdo neordinoval, tak si našla ordinaci v Mostě a jeli.

Juliánek měl už opakovaně několikrát nějaký zánět v očičku, vždy na to dostal léky (už jsem o tom i psala), bylo to pak dobré, ale často se to vracelo. Teď už byl i nějaký apatický, tak Lada neváhala.

Už jste slyšeli někdy o tom, že i kočka může mít AIDS? Já to tedy slyšela prvně a moc jsem se divila, ale vnučka mi poslala odkaz, kde se o tom píše, že :

"FIV - syndrom získané ztráty imunity
* viróza známá v odborných kruzích od r. 1986, pro svou podobnost s nemocí AIDS u lidí bývá označována jako "kočičí AIDS"
* virus není přenosný na člověka ani na další domácí zvířata
* neexistuje proti němu vakcína
Ve vnějším prostředí je poměrně málo stabilní - pro přenos infekce je proto nutný přímý a relativně těsný kontakt mezi kočkami. Pohlavní přenos zatím nebyl prokázán.
Virus způsobuje snížení obranyschopnosti (tzv. imunosupresi), následkem je pak snadná vnímavost kočky k infekcím, které by jinak bez problémů zvládla. Období projevu klinických příznaků je velmi dlouhé a může trvat měsíce i roky.

Bylo to tak, že paní doktorka říkala, že to může být ono, že se to dá zjistit odběrem krve a pak je výsledek známý tak za 10 - 15 minut. Byl ale problém s odběrem krve. Napřed oholila jednu pacičku, nešlo to, omluvila se a šla na druhou. No, na třetí pokus se to povedlo a obě jak Lada, tak doktorka měly štěstí, že je Juliánek poměrně klidný, že mu stačila přítomnost Lady, ke které se tiskl tak, že měla strach, aby nebyla od krve i ona.

Pak šli čekat do čekárny a věřím, že to bylo dlouhých těch pár minut, než byl znám výsledek. Naštěstí se obava z této nemoci nepotvrdila, ale krev byla poslána na kultivaci, protože všechno ostatní prý se dá léčit.

Zatím dostal Juliánek antibiotika a dál se uvidí. Prý chudinka mňoukal tak, že rozplakal téměř všechny. No, ani se mu nedivím, když mi pak Lada poslala stav jeho krvavých paciček, bylo jasno. Posuďte sami:

To je teprve začátek

To už vypadá hůř, že?

No toto se mi také nelíbí

Tady jsou obě bolavé pacičky. Snad už bude dobře.

Tak vidíte, že i kočičky mají nemoci jako lidé, ale až tak hrozné, to jsem opravdu netušila. Ale vnučka ta o tom četla, má totiž spoustu literatury, kterou o kočkách prostudovala, včetně jejich nemocí.

Tak a dost o kočkách, i když to další, na co dnes od rána myslím, není také nic moc.

Dnes má 100. výročí narození můj tatínek.

Takhle si ho pamatuji nejvíc

a toto je jedna z jeho posledních fotek.

Vzpomínáme dnes na něho všichni, odešel velmi brzy, měl nedožitých 66 let a stále nám chybí. Máme Tě rádi, tatínku!

Dnes na smutné téma vaše Ježurka

Ještě jeden výlet

30. března 2016 v 13:44 RODINA
Tak jsem koukala, včera u nás odpoledne pršelo, i když ne moc, ale vítr byl řádný, tak se budu muset zeptat syna a snachy, kdy tento den stihli ještě jeden výlet v tom počasí.

Nebylo to ale daleko, od nás jen coby kamenem dohodil, ale přesto jim to asi vyšlo. Hněvím určitě zná většina z vás, ale tady na fotkách je vidět hlavně pohled směrem z Hněvína na město Most a okolí.

Tak se podívejte, jak to včera vypadalo pohledem dolů.

Zatím jsou stromy ještě holé

Pardon, tady není pohled dolů, ale nahoru k hradu

Snacha u sochy už trošku níž

Město Most jak na dlani

Jsou vidět mraky nad městem

Ale jak vidím, nakonec i vysvitlo trochu sluníčko, tady už je to veselejší.

Jsem ráda, že si syn se snachou vyrazí i po práci aspoň na kratičký výlet, určitě jim to dodá energii. My jsme tam dřív s manželem chodívali taky častěji, ale teď už je to hezkých pár let, co jsme tam nebyli. Už bychom se do toho kopce určitě nevyšplhali. Někdy se jim budeme muset vecpat do auta. Usmívající se

Krásné jarní dny přeji, i když u nás momentálně prší. Vaše Ježurka

Velikonoce u nás

28. března 2016 v 16:54 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
A už je skoro po svátcích a budou zase jen všední dny. I když si můžeme udělat prakticky z každého všedního dne svátek, ne? Já jsem si původně myslela, že budeme o Velikonocích jen sami, ale nakonec to bylo parádní.

Včera, tedy v neděli, jsme byli pozvání k synovi. Ve středu má narozeniny, tak jsme mu jeli popřát a pokecat si s celou rodinou včetně babičky Jiřinky. Jako vždy nám bylo fajn, přišla za námi i kočička, která přebývá nejčastěji u babičky Jiřinky a když odešla, šla ji hledat a přišla oknem. Já si tak říkám, jestli to tak mají všechny kočky, že rády chodí oknem dovnitř, když nemohou dveřmi.

Vnučka Lada nám ukázala, jak si vyhrála s barvením vajíček. Opravdu, co rok, to jiný nápad a vždy skvělý.

Zajímavá práce, že?

Já jsem původně říkala, že barvení vajíček nee, ale když mi druhá babička přinesla šest čerstvých a ještě k tomu bílých vajec, tak mi bylo líto je jen tak šoupnout do jídla. Neměla jsem sice barvu, ani dost slupek z cibule, tak jsem dala do vody trochu kurkumy a kari a nevypadá to zas tak špatně. Na to jsem naplácala obtisky a bylo hotovo.

To jsou ta "moje" vajíčka

přidala jsem je do pelíšku.

Nakonec jsem byla ráda, protože odpoledne se zastavila dcera s dětmi, Tom přišel s pomlázkou, ale dal mi jen tak symbolicky, ale dostal i toto vajíčko mimo čokoládové výslužky. Jasně, že jsem neošidila ani Terezku. Viděla jsem konečně také video z jeho maturitního plesu, jejich super předtančení, tak jsme měli doma na mém PC domácí kino. Bylo to moc hezké.

Dnes si syn a snacha udělali zase výlet. Už jsem tu prezentovala jejich silvestrovské výlety a protože už se jim nechce ani slavit velikonoční pondělí, vydali se zase dnes na výlet. Nebyli sice daleko, ale zase na zajímavém místě, odkud jsem opět dostala fotečky.

Jedná se o Měděnec.
Vypadá to tam fakt zajímavě a jedná se prý o zápisu do knihy UNESCO

Je tam i stezka pro nordic walking a je vidět i sníh, asi tam byla pěkná kosa.

Na předposlední fotce snacha volá asi domů a na té poslední je rybník v Klášterci n. Ohří, kde se také stavěli.

A jako vždy nakonec si tam pořídili selfíčko.

Doufám, že i u vás všech, kteří zavítáte, byly Velikonoce v pohodě a dokonce si myslím, že jste měli lepší počasí, což vám všem samozřejmě přeji. Už bude jenom líp. Mějte se moc hezky. Vaše Ježurka

Velikonoční střípky

26. března 2016 v 15:19 RODINA
Velikonoce jsou v plném proudu a tak musím zase přispět svojí troškou do mlýna. V rádiu hlásili, že i dnes je ještě v Mostě velikonoční jarmark, i když nevím, nevím, kdo si tam co koupí. Ale je tam už delší dobu a i když jsou to svátky jara, moc to na to nevypadá. Dám sem pár fotek, jak bylo "jarně", když tam zpíval v týdnu SMoG, tedy sbor gymnázia, kde zpívá i můj vnuk.



Tady koukám, že Tom je opravdu dost otužilý. Jediný má jenom sako.

Vidíte to počasí? A světe div se, někteří opravdu přišli a poslouchali, to je opravdu obdivuji.

Taky chci ještě ukázat, že nejen vajíčka se na Velikonoce barví. Moje vnučka Lada si pohrála s barvičkami i na své fotce.

Ale je to opravdu jen na fotce. Zajímavé, že?

Tohle přáníčko jsem dnes dostala od vnučky emailem.

A co vidíte tady? Je prý to kuře na hrazdě. Nechtělo stát ani opřené o kalendář, tak tam cvičí takhle. No, jsem ještě ráda, že ho Laděnka neoběsila. To jsem jim totiž dělala já.

Je vidět, že je vnučka opravdu kreativní a v dobré náladě a tak to má být.

No, ještě nakonec bych vám ráda přiblížila, jak to vypadá, když něco dělají Pat a Mat. Správně, jsme u nás doma. Já upekla mazanec, uvařila brambory na salát, opražila si mandle a dala vařit polévku s tím, že už si zasloužím kávu. Manžel mi ji uvařil, já si k ní sedla s křížovkou, že si chvilku odpočinu. Vždy mám dopoledne puštěné rádio a najednou CVAK! Ticho, vypadly pojistky. To už jsem hledala manžela, co vyváděl. No - nic, jen chtěl zapnout vypínač na prodlužovacím kabelu k televizi a vyhodil pojistky. Vypínač se úplně rozsypal.

To by nebylo to nejhorší, ale my máme zásuvku za stěnou a tam se dostat není fakt jednoduché a ještě k tomu z televize k zásuvce vyměnit prodlužovák, to chce opravdu nápad a hlavně - zvládnout to! Nebudu to protahovat, byli jsme sice v jeden moment jak Pat a Mat, ale zvládli jsme to, doma byl náhradní a hurá - proud jsem nahodila na chodbě a jedeme dál. Ale jak jsem viděla manžela, byl z toho chudinka celý zpocený, jak se lekl. Ale je vidět, že to s námi ještě není tak zlé, že?

Užívejte si klidu a pohody, u nás konečně přestalo pršet a občas i vykoukne sluníčko. Tak snad i u vás.

Poslední maturitní ples

25. března 2016 v 16:11 RODINA
Nejmladší vnuk měl 18. března maturitní ples. Nemohli jsme jet, ale nějaké fotečky už mám a protože jsem stará známá chlubilka, tak je dávám na blog a ráda.

Těchto pár fotek jsem si vypůjčila z webu profesionálního fotografa na FB :

To jsou nerozluční kamarádi. Je tam sice Tom s přítelkyní Natálkou (uprostřed), Tom je vpravo vedle, ale nevím, jestli některá ta spolužačka s tím zbývajícím spolužákem něco některá má, ale myslím, že jsou opravdu jen kamarádi.

Ano, toto je náš maturant se svou dívkou Natálkou

a ještě jednou. Začali spolu chodit hned od začátku studia.

A tady jsou mí drahoušci krásně vedle sebe. Vnučka Terezka, Tom a jejich maminka, tedy moje milá dcera.

Ještě tady mám pár fotek, které mi poslala dcera a jsou taky krásné. Tak sem s nimi, že?

Sourozenci. Nepřijde mi to tak dávno, co maturovala Terezka.

Dali si spolu samozřejmě i taneček

a tady se mi Terezka mooooc líbí. Je se svou kamarádkou, se kterou kamarádí od školky.

To jsou zatím všechny fotky, které jsem našla nebo dostala, ale viděla jsem už taky jedno video z jejich předtančení, měli to s heslem ROCK´EN´ROLLu a byl to opravdu fofr. Já jen doufám, že až přijedeme k dceři, tak ještě něco z plesu uvidím u nich.

U nás dnes počasí nic moc a já se omlouvám, jestli vám moje dnešní téma moc nezapadá do těchto svátků, ale slíbila jsem, tak dávám.

Mějte se sluníčkově. Vaše Ježurka

Už bude jen pohoda

24. března 2016 v 15:18 RODINA
Poslušně hlásím, že jsem opět zde! Ne, nechci citovat Švejka, ale hlásím se, že jsem opět doma. Správně, byla jsem zase na skok u maminky, vrátila jsem se včera v podvečer a už spěchám, abych přidala svou trošku do mlýna a taky se mi stýská po čtení vašich blogů. Článeček o kočičkách jsem měla naprogramovaný, tak se omlouvám, že jsem klamala. No a co jiného jsem tam mohla fofit, než zahradu a zvířátka.

To jsem se vydala v úterý na zahradu, abych dala slepicím zbytky. No, foťák jsem sice zapomněla doma, ale mobil to jistil, nejsou to sice žádné vymazlené fotky, ale aspoň něco.

Jak zjistila Majda, že jsem venku, tak mi dělala doprovod po celé zahradě.

Už se začíná úroda na některých záhoncích zelenat.

Stromy má bráška ošetřené a ořezané

Když jsem přišla k ohradě, slepice nikde. Tak jsem si pro sebe říkala, kdepak asi jsou a ony mne asi slyšely, protože vzadu mají v plotě díru, aby mohly chodit na zelené a hezky se po jedné trousily. Tužily, že jim nesu něco k snědku.

Tak jsem šla zase druhou stranou zpět a viděla jsem, jak už má bratr vyčištěná jezírka

to je nádherné zrcadlení, že? Moc se mi ta fotka líbila, i když je jen z mobilu.

Když jsem došla až ke skalce, viděla jsem, že mne pozoruje i druhá kočička - Mourinka.

Nakonec ještě Majda zapózovala na plotě, nevím, co ji tam tak zaujalo.

Zepředu jsem ještě vyfotila krásnou zeleň a odešla jsem domů.

Ještě jsem se šla podívat na nemocného pejska. Je nám jí líto, už v listopadu ji chtěl psí doktor píchnout injekci, že to má spočítané, ale bratr se švagrovou si ji vzali domů. Sice celý den leží, vypadá uboze, má smutné oči, ale žije. Když k ní někdo přijde, vrtí ocáskem. Tak jsem zvědavá, jak dlouho.

A to už je kočičí banda u maminky. Tohle je Mourinka

Tady provádí očistu zrovna Majda

a tady si dává mlíčko Mianka.

Když pro mne včera přijel syn se snachou, tak jsem si je s maminkou vyblejskla. Naposled jsme se s maminkou fotily my s dcerou, tak abychom byli kompletní.

Jsem tedy opět doma a ráda, že jsem vše zvládla, včetně dnešního většího nákupu, protože si už teď budeme ty svátky jen opravdu užívat v pohodě a klidu domova.

Totéž přeji všem, kteří se zastavili a dorolovali až sem. Krásné Velikonoce přeji zatím aspoň takto. Vaše Ježurka

Kočičí láska

22. března 2016 v 16:27 Kočičky a jiná zvířátka
Myslím, že už jsem tu dost dlouho nedala fotečky kocourků vnučky Laděnky. Poslala mi zase nějaké krásné fotečky, tak se o ně s vámi ráda podělím.

Věřili byste, že i kocourek může mít selfíčko? No dobře, udělala ho Lada, ale je to ono.

To je pohodička, co? A líbí se mi ten krásný růžový čumáček.

To jsou polohy, ale hlavně, že je dobře

a další parádní skladba kocourků při spaní.

Takhle za vlasy, tedy docela drsně si Flori podržel vnučku, když chtěla vstávat. Takže prý dobrý návod, jak zajistit, aby máma zůstala v posteli. Určitě ji kocourci tak berou.

A tak budeme hezky dál spinkat. A jsou tam oba dva, protože na sebe žárlí.

Pacičkou si ji přidržím, aby mi neutekla.

Tak jsem vám zase ukázala pár hezkých fotek Floriánka a Juliánka a tak už je necháme v klidu spinkat. Tedy všechny tři, aby se jim nestýskalo.

Mějte se všichni parádně!

Máme tu jaro

20. března 2016 v 15:04 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Tak jsme se dočkali jara. Zatím tedy toho kalendářního, ale bude líp, určitě. Dnes je venku sice studený vítr a žádné sluníčko, ale dočkáme se.

Za týden jsou tu Velikonoce, já jsem úspěšně zvládla doma to, co jsem potřebovala a chtěla, tak jsem si mohla něco málo vyzdobit, abych už měla aspoň doma tu správnou jarní atmosféru.

Na stole v obýváku tradičně váza s květinami a závěsnými velikonočními drobnostmi

na pravé straně pelíšek se zvířátky, které patří k jaru

na druhé straně můj zajíček s čokoládovými kuřátky.

Tady v pokoji mám na dečce se zajíčky také převážně zvířátka a vejce

na mém ministolečku jsou na dečce s kuřátky také kuřátka, ale mrňavá.

A že bude venku určitě brzy teplo také signalizují moje orchidejky. Když jsem tady v pokoji umývala okno jako poslední, musela jsem je sundat a jak byly tak všechny krásně vedle sebe, tak mne napadlo je ještě vyfotit, aby bylo vidět, že už jsou opravdu krásně v květu.

Je jich tam všech pět kousků a vlevo dole je vidět, že kvete i ta mrňavá.

Syn s rodinou byl včera na bowlingovém turnaji v Praze na Zličíně a protože mne zná, tak mi poslal fotky, jak to tam mají pěkně vyzdobené. Prý tam byl velikonoční blázinec. Tak nevím, koukejte:



Tak takhle to vypadalo včera na Zličíně. Lidí dost, jako vždy.

Přeji vám všem lepší počasí, klídek a pohodu a dobrou náladu. Vaše Ježurka

Plesání

18. března 2016 v 14:31 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes ráno jsem si tady nedaleko všimla jednoho poutače, který nás všechny zval na JARNÍ PLES. Dřív jsem o tom nikdy neslyšela, že něco takového existuje, ale třeba je to nové.

Pravda je, že teď v březnu jsou hlavně maturitní plesy. Právě dnes se na jeden takový chystá moje dcera. Maturitní ples má můj nejmlaší vnuk, ale bohužel. Je to v Mostě, cesta tramvají je nutná a hlavně, tam, abych viděla to, co jim dalo tolik práce a příprav, tedy předtančení, stužkování a nějaký program, na to nemám. Místo u stolu bych dostala, ale na tuhle podívanou musí všichni stát okolo a jak mi dcera říkala, trvá to většinou až dvě hodiny a to bych opravdu nedala, manžel ten už vůbec teď nikam moc nechce, tak budu vzpomínat a věřit, že budu později moci kouknout na video a fotky.

Můj druhý vnuk Luky byl minulý týden se svou Ivankou na maturitním plese v Praze v Lucerně. Měla ho Ivanky kamarádka a tak vám aspoň ukáži, jak jim to všem slušelo.

Tady jsou spolu. Krásné mládí!

a tady ještě jednou zase trošku jinak

a nakonec s maturantkou.

V Praze si to určitě všichni užili a věřím, že si to dnešní plesání užije i vnuk Tom v Mostě se svou Natálkou, která také maturuje a také se svou maminkou a se sestrou. Budu na ně moc myslet.

Krásný víkend všem přeje Ježurka

Poslední rehabilitace

17. března 2016 v 15:40 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Tak už mám rehabilitace za sebou. Uvidím, jak dlouho mi bude líp a další prý mohu mít jen jednou za kvartál. Jestli pomohou, půjdu příště tedy zase.

Minulý týden jsem šla na rehabilitaci rovnou z města a manžel jel s nákupem domů sám. Já měla ještě chvilku času, žádnou tašku, jen v jedné kapse mobil a v druhé čipovou kartu MHD, tak jsem vzala mobil a cestu od autobusu, kterou jsem tam chodila, jsem fotila. Aspoň uvidíte, kudy jsem chodila.


Toto je mohyla na úpatí zámeckého parku, která byla postavena v r. 1815 při stém výročí založení manufaktury sukna.

Pohled na finanční úřad v parku

Tady se dělaly loni úpravy, kácely se staré nebezpečné stromy a vysazovaly mladé.

Okolí parku

Zde je Elixír klub. Tam jsem chodila kdysi jako mladá na posezení s přáteli. Bývalo to tam fajn. Teď jsem tam po znovu otevření nebyla, je tam prý dost draho.

Takhle to vypadá v jednom domě už dlouho, určitě to bude sloužit nějakým komerčním účelům, ale už hezky dlouho se tam nic neděje.

Tady je taky budova pro zdravotní účely, většinou jsou tam zubaři a odběr krve.

A už jsem na místě. Tady jsem rehabilitovala a měla jsem štěstí na milou a poctivou sestřičku, kterou už znám taky hezky dlouho a ona fakt umí a nešidí.

Tak jste se se mnou prošli cestou z autobusu až na místo rehabilitování. Tak teď už jen, aby to na chvíli pomohlo.

Velikonoční trhy a dnešní kvapík

15. března 2016 v 16:29 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Myslela jsem, že dnes článek nedám, ale nakonec jsem si řekla, proč ne, když mám něco, co chci sdělit. V sobotu, když jsme byli na tom pozvaném obědě, tak nám před nosem ujel autobus domů. Další jezdí o víkendu až za půl hodiny a my jsme si předtím všimli, že se něco děje na náměstí.

Připadá mi to směšné a ubohé vydávat to, co jsem tam viděla, za velikonoční jarmark, ale u nás už to lepší nebude. Venku foukal dost studený vítr, tak jsme se tam šli podívat, stát na jednom místě by se nedalo. Ono to stačilo se i procházet, ale tam jsme byli hotovi dost rychle. Těch pár stánků, lidé nic moc v té zimě, no posuďte sami.

Tady pracoval kovář, děti to zkoušely

Stánky jako vždy, ale zájem nebyl, prodejci museli být zmrzlí

Tradiční srdíčka z lásky a různé sladkosti

Pletené košíky nikdo nekupoval. Taky tam byl stánek se zbožím ze dřeva, jen těch dětských dřevěných malovaných stoliček, to snad neprodají ani za rok. To jsem ani nefotila.

Opět lákadla pro děti.

Je pravda, že těch stánků tam bylo víc, ale protože tam většinou nikdo nic nekupoval, nechtěla jsem moc provokovat, no a manžel šel raději o krok vpředu.


U čeho bylo nejvíc živo, bylo u koní. Děti tam měly takové krásné dřevěné schody, po kterých si mohly vylézt na koně a kousek se svézt s průvodcem. Vyfotila jsem oba dva a zájem tam byl největší.

Taky byl zájem o projížďku v kočáře, určitě to bylo zadarmo podle složení těch, co se nechali vozit.

Ještě se tam provozovalo pletení pomlázek a malování vajíček. Podle programu tam měl třikrát za den vystoupit folklorní soubor, ale my tam byli zrovna v nevhodný čas a nejsem si jistá, že tam nezmrzli.

Toto jsou tedy velikonoce v Litvínově. Super, co? Udělali prý to tak brzy proto, aby si nekonkurovali organizátoří jiných akcí v okolí v pozdějším termínu.

A teď bych ráda něco dodala, co se událo u nás dnes. Měla jsem opět nabitý den, ráno jsem běžela zase k paní zubařce, aby mi přidali do mé částečné protézy ten vytržený zoubek. Je to docela štrapáce, i když jedu kousek autobusem. Ale byla jsem první na řadě a hned venku. Pak jsme šli s manželem nakoupit, včera jsem nikde nenakupovala, tak bylo něco třeba, co chlap nekoupí.

Přišli jsme domů, uklidila jsem nákup, zavolala mamince a honem šup šup na pedikúru, byla jsem objednaná. Tak jsem pak šlapala opět ty schody nahoru. Než jsem ale odešla, tak jsem požádala manžela, jestli by mi neoloupal mrkev, protože jsem dnes vařila rýžové nudle s masem a se zeleninou. Když jsem se vrátila domů, málem mne kleplo. Manžel byl tak iniciativní, že mi tu mrkev nejen oloupal, ale i nastrouhal. Ale JAK! Na tom nejjemnějším struhadle a tam se musí dávat nudličky, jinak by z toho byla kaše. Raději jsem si řekla pár slov jen v duchu pro sebe a pak zapnula mozek. Jiná čerstvá mrkev doma nebyla, tak co mi zbývalo, než si zahrát na Popelku. Vyndala jsem z mrazáku mraženou mrkev s hráškem, ta je na kostičky a vybírala hrášek a mrzkev, hezky zvlášť. Nemusím snad ani říkat, jak jsem měla zmrzlé prsty, ale hlavní bylo, že se to dalo jíst. Měla jsem si totiž od 11,30 do 12,00 hod. přijít zase k paní zubařce pro tu opravenou protézu.

Pak jsem ale už padla za vlast, kdepak, takovýto kvapík už pro mne není. Ale už je líp a budu muset ještě chvíli vydržet. Přeji vám všem krásný podvečer, sluníčko se u nás už schovalo a stále to tam fouká. Vaše Ježurka

Dnes byl pořádně náročný den

14. března 2016 v 15:27 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera jsem psala o tom, jak jsme v sobotu přáli oslavenkyni. Já už tam šla s bolestí zubu, ale s analgetiky jsem to v pohodě zvládla. Horší to bylo v noci ze soboty na neděli. To mne vzbudila taková bolest, že jsem musela vstát a jít si vzít prášek, abych netloukla hlavou o zeď. Bohužel ta bolest byla od toho zubu, jak jsem ho nedávno chtěla zachránit. Byla jsem u zubařky ani ne před měsícem a teď jsem litovala, že jsem si ho nenechala vytrhnout hned.

Včera ráno jsem vstávala a měla jsem levou stranu celou nateklou, že jsem téměř neviděla na oko. Bolest byla stále, ale analgetika to jistila. Pohotovost prý tu nikde není, mi všichni říkali, tak jsem to musela vydržet.

Hned dnes ráno jsem se vydala k naší paní zubařce. Chvíli jsem si počkala, ale pak jsem dostala injekci a já, která se nikdy zubaře nebojím jsem se bála, že to nebude dost umrtvené, když to tak bolí. No, pravda je, že jsem to trhání cítila a trošku jsem se v tom křesle sunula nahoru při trhání, ale paní doktorka je fakt šikovná. Na to, že to byl tolikrát spravovaný zub a špičák, tak ho vytrhla na podruhé. Odcházela jsem od ní v 9,30 hod. a ve 12,30 hod. jsem měla jet na pohřeb bývalé kolegyni.

Při vzpomínání na ni jsem si našla i nějaké fotky z práce.

Ta paní, co sedí, je ta kolegyně, která zemřela. Já jsem ta, co se jí drží. To jsme tenkrát nosily v práci ještě pracovní pláště, které jsme si ovšem musely kupovat. Ta další je kolegyně, která tam byla jen jako záskok. To je už určitě tak 40 let.

To je naše "mladší" trojka. Říkaly nám "TŘI GRÁCIE". To jsme byly na nějaké schůzi, které se tenkrát konaly dost často. Zleva zase já, vedle kolegyně Silva a Alena.

A ještě jednou my tři, tenkrát jsme připravovaly nějaké pohoštění asi na oslavu některé z nás, já se na to vymódila i zástěrou.

A tady jsme v celé parádě, naše oddělení. Zleva - náš vedoucí (můj první), dále kolegyně Alena, se kterou jsem dnes byla na tom pohřbu, pak je to ta zemřelá Věra, vedle stojím zase já , vzadu vykukuje kolegyně z jednoho našeho oddělení a na konci je nejmladší Silva.

Je pravda, že paní Věrce bylo loni v květnu 90 let, ale byla to vitální a stále pozitivně naladěná žena. Už jí ale život prý moc nebavil, manžel ji už dávno zemřel a ona chtěla za ním. Domluvily jsme se s jednou kolegyní, že na pohřeb pojedeme spolu, oni mne s jejím manželem vzali autem, není to od nás daleko.

Paní Věrka byla hodná, vždy ochotná pomoci a měli jsme ji všichni moc rádi. Vím, měla svůj věk, ale bylo jí škoda. Měla také skvěle vychované děti, kteří ji pomáhali hlavně v posledních letech, když byla sama a už jí to tak nešlo. Trápily jí nohy, špatně chodila, tak už moc nevycházela ven.

Rozloučili jsme se tedy s paní Věrkou, během obřadu mi hlavou prošel celý společně strávený čas v práci a to, jak mi hodně pomáhala, když jsem něco potřebovala. Celkem často jsme si telefonovaly, občas jsme ji i navštívily, my tři. Čest její památce!

Včerejší pozvání a blahopřání

13. března 2016 v 15:11 RODINA
Už jsem se tady nedávno přiznala, že mám v diáři za sebou spoustu aktivit, tak pokud jsem vás ještě moc neunavila svými častými články, můžete nakouknout, co se včera dělo.

Byli jsme pozváni na oběd do restaurace. V týdnu totiž měla narozeniny druhá babička, maminka naší snachy. Měla krásné jubileum 80. let. My se všichni tak nějak bereme, že jsme jedna rodina, tak nás milá Jiřinka také pozvala. Její syn s rodinou bydlí v jižních Čechách, tam už to s nimi oslavila, tak nás tentokrát nebylo moc, jenom šťastná sedmička.

Měli jsme sraz hned po jejich otvíračce v 11,00 hodin, protože než si objednáme a než nás obslouží, uteče taky nějaký čas a my všichni jsme zvyklí obědvat brzy, ještě před pravým polednem.

Každý si vybral podle svého. Většinou si pochutnávám na křehkém kuřeti s rýží, to si dal manžel, no a já si pro změnu dala křehkou kachnu. Masíčko bylo skvělé, ano, byla to opravdu kachna. Polévku nemusím, tak jsem měla zelný salát a manžel si zase vždy pochutnává na jejich kuřecí polévce.

Ovšem ještě než jsme usedli ke kulatému stolu (opravdu pro nás měli připravený větší kulatý stůl), tak jsme jubilantce popřáli a my s manželem předali dárečky. Ostatní jí dali už dárky doma, ale pusu s kytičkou dostala přece jenom i tam.

Nechtěla jsem to hrotit, ale pár fotek jsem přece musela pořídit, no ne?

Tady mi zrovna oslavenkyně říká, že už se nehodí ji fotit, ale měla smůlu.

To je moje snacha s mým synem, tedy dcera oslavenkyně Miládka

Její vnoučata, tedy i naše, Lukáš a Lada

Zde snad ani nemusím představovat, jen prozradím, že si manžel vzal tu novou košili. Sluší mu, že?

No a pak jsem řekla, že se bude fotit klub seniorů. Jiřinku jsme dali doprostřed a Laděnka než nás vyblejskla, tak nám poradila, abychom se postavili ke "svým". Budhové jsou určitě také dost staří a jsou tam taky tři.

Ještě jsme vyfotili kytičky, ty růžičky jsou od nás.

No a nakonec tady mám jeden dáreček, který jsem vám slíbila ukázat v té finální podobě. Hlavně jsem ráda, že jsem nejen překvapila, ale hlavně potěšila jubilantku a dnes ráno mi volala, že už se s tou novou dekou večer u televize přikryla a že ji hřála. Měla z ní radost a já zase z toho, že se líbila a dojala ji i k slzám.

Moje dílo je hotovo. Otočila jsem roh, aby bylo vidět, že je opravdu podšitá červeným úpletem. Je velká 84 x 132 cm, na přikrytí nohou stačí až až.

Tak ještě hodně zdraví, Jiřinko!

Evropský den mozku

12. března 2016 v 14:00 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera, tedy 11. března jsem se v jednom týdeníku dočetla, že byl EVROPSKÝ DEN MOZKU. Ne, že bych proto nebyla celý den doma, ale určitá souvislost tady je.

Moje vnučka Lada pracuje jako vedoucí pobočky Lingua v Teplicích. Jedná se o vyučování jak cizích jazyků, tak i češtiny pro cizince a tady dělané zkoušky z angličiny mají certifikát Cambridge English, které se konaly právě včera.

Všechno je přesně dáno a tak jsem dostala od vnučky nabídku na bezplatnou brigádu na jeden den, abych tam seděla v předsálí a dávala pozor na to, aby tam nikdo nehlučel nebo se tam nepohybovaly cizí osoby. Myslím, že ti studenti, kteří se tam na včerejšek na tyto zkoušky přihlásili, si vybrali ten správný den. Určitě jim ten jejich mozek fungoval tak, jak měl.

Za těmito dveřmi byly tyto zkoušky z angličtiny

I tohle muselo viset u dveří, aby bylo jasno a nikdo nevyrušoval

Tady je část kuchyňky, kde jsem si mohla uvařit kávu a u toho luštit křížovky

Toto je pracoviště mé vnučky - tedy vedoucí pobočky

No a tady jsem potom seděla a četla. Ano, to je moje taška.

Uteklo to jako voda, kontrola z Cambridge nepřišla, ale bát se nebylo čeho. Byly dvě kratší přestávky a po 13,00 hodině byla pauza na oběd. Zašly jsme si vnučkou do Bio restaurace v Teplicích, kam chodí občas i vnučka na zdravou stravu. Já si ale dala stravu ne moc zdravou, zato výbornou. Byl to několikrát marinovaný jen 15 %-ní pečený bůček, s bramborem a kopec salátu ze zelí, červené řepy a zeleného salátu, který jsem snědla všechen, jen jsem nechala brambory.

Pak jsem se ještě vrátila s Ladou na její pracoviště, dala si kávu a odešla na vlak, protože vnučka tam musela být až do 16,00 hodin.

Byla to pro mne příjemná změna, žádná námaha a ještě jsme si stihly s vnučkou popovídat nejen cestou ráno ve vlaku, ale i tam během přestávek a oběda.

Díky za hezký den, Laděnko! Kdyby bylo ještě někdy třeba, ráda přijdu. Jo, abych nezapomněla, jako pozornost jsem od nich dostala tento dáreček.

Je na něm napsáno, že je to KÁVOVÉ POTĚŠENÍ, které obsahuje : velejemný líh, třtinový cukr, přírodní kávové aroma, přírodní vanilka, rumové aroma, přírodní mandlové aroma.

Zatím jsem to neotevřela, až otestuji, povím.

Krásný víkend, i když ještě pořád studený vám přeje vaše Ježurka

Sláva nazdar …. aneb Praha naposledy - 3. část

11. března 2016 v 17:04 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Tak jsem se konečně dostala k tomu, abych něco napsala o té naší prakticky jediné akci v Praze. Už doma si manžel vyhlédl to, že se v Praze koná expozice DŮM VLÁČKŮ v OD vedle stanice metra Petřiny. Našli jsme to snadno, ale to jsme netušili, že manžel musí ještě absolvovat další schody. Bylo to ale jen do druhého patra, nebylo jich tolik a šel hoooodně pomalu.

Sice inzerovali výhodné vstupné i pro seniory, ale 150 Kč pro jednoho tedy moc výhodné nebylo, ale byli tam příjemní a ochotní lidé a bylo to hezké.

Toto je na úvod jen leták

Bylo to všechno opravdu tak krásné, že určitě děti a pánové si to užijí. Nevěděla jsem, co dřív fotit, tak jsem toho pak nafotila tolik, že jsem musela udělat samostatný článek. Omlouvám se těm, které to nezaujme. Tak jednoduše klikněte a vypněte. Ale pro ty, které to potěší mám tady pár foteček.

Vláčky jezdily, kulisy super, tady se mi líbil ten kostelík.

Toto mi přišlo jako moc zajímavé, kousek oblohy denní i noční.

Tady nádraží a cisterny, po silnici vedle traktor...

A hurá pod most!

Krásně upravené okolí se zelení a kytičkami

Kolejiště a hlavně jsem chtěla také zachytit jedoucí vlak, ale povedlo se to až na třetí pokus.

Podjezdy, pumpa, ta je někde i zblízka a nádherné květiny.

Nějaké domečky, kolem kterých také jezdí vlaky

Toto jsou mašinky ve vitrínách, bylo jich tam spousty, tak jsem aspoň jednu vyfotila.

Cesta vláčkem krásnou přírodou

Zase úplně jiná cesta vlaků

Tohle se mi moc líbilo. Opravdu do vypadá jako když je to skutečné. Nádherné pozadí Prahy i se super oblohou.

A tenhle stadion i s lidmi, to nemá chybu.

To je ta pumpa, která tam už byla, ale zblízka a ta tam opravdu vyniká svou velikostí.

To jsou asi nějaké skály

a tady zase jedoucí vláček!

Tak co? Líbilo? Nám ano a manžel se chvílemi i posadil, protože tam byly židle, promítal se tam film, kdy opravdový vlak jel nádhernou krajinou, taky jsem si chvilku sedla a koukala, byl tam i zvuk, tedy slyšeli jsme houkání vlaku.

Až jsme se dost vynadívali a odpočinuli, šli jsme zase turniketem zpět a já si postěžovala paní pokladní, že zase manžel zkusí po schodech, když se tam jinak nedá jít. Paní byla hned ochotná, řekla, že nám to chtěla sama nabídnout, když viděla manžela, jak těžce do těch schodů šel, že zavolá jednomu pánovi, pustila nás zpět a řekla, že máme vyhledat vzadu pána v zeleném tričku, že nám otevře a můžeme jet dolů výtahem!

Hurá, je opět vidět úplně jiný přístup než u toho pána v té Bílé Labuti, že? Byla jsem ráda, že to tak dopadlo a že aspoň něco zajímavého jsme si mohli užít.

Kdo stačil přečíst všechno, tomu moc děkuji a už už se jdu kouknout k vám na blogy. Dnes jsem zase nebyla celý den doma, tak jestli to nestihnu dnes, tak zítra určitě! Krásný víkend všem!

Sláva nazdar …. aneb Praha naposledy - 2. část

10. března 2016 v 14:35 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera jsem psala začátek našeho krátkého pobytu v Praze. Končila jsem tím, že jsme se vraceli z hotelu, kde jsme nechali tašku, tramvají zpět co centra.

Protože tramvaj jela kolem Bílé labutě, tak se tam manžel chtěl jít podívat. Už jsme tam opravdu dlouho nebyli a manžel si chtěl koupit zdravotní ponožky. Jak jsme tam tak procházeli, tak jsem uviděla krásnou košili. Manželovi se taky líbila a kupodivu ani neprotestoval, když jsem mu navrhla, ať si ji koupí. Stála necelých pět set korun, šel si ji vyzkoušet, byla tam velmi ochotná prodavačka, která mu ji taky pochválila, tak si manžel taky jednou udělal radost.

To je ona, snažila jsem se ji trochu vyfotit, ale lépe to bude, až si ji vezme na sebe. Fakt mu sluší.

Najednou jsme si všimli, že nahoře v pátém patře inzerují jídelnu "U Rozvařilů", to bylo překvapení. Dřív jsme tam chodili rádi na obědy, protože tam dobře a poměrně levně vařili a pak najednou byla pryč. A vida, my ji našli! Zajeli jsme se tam podívat, že bychom tam šli další den na oběd. Nahoru jel výtah. Když jsme šli pak k výtahu, že pojedeme zpět, stál tam nějaký ne zrovna příjemný pán, který nám sdělil, že dolů se výtahem jezdit nesmí. Že manžel nemůže na nohy, to ho nezajímalo. No a to bylo zlé. Manžel s velkou bolestí těch pět pater sešel, určitě minimálně tak sto schodů), ale pak myslel, že upadne. A do toho ještě začala i bolest páteře, asi jak uhýbal tomu kolenu a bylo vymalováno. Už ho nic nebavilo a sotva s bolestí šel.

Když jsme byli ještě doma, tak někde zjistil, že je v Praze otevřený "Dům vláčků" v OD na Petřinách, tam se chtěl podívat. Jeli jsme tedy metrem a dům našli. O tom ale bude samostatný článek.

To manželovi pro tento den naprosto stačilo, co se týče chození, tak jsme jeli do "naší" cukrárny, kam vždy v Praze chodíme na kávu se zákuskem a odtud pak už jen na pokoj. Dál to nešlo. To převážně seděl v metru nebo tramvaji.

Bolest ho držela i při odpočinku na pokoji, tak jsme si řekli, že nebudeme nic lámat přes koleno a odjedeme další den domů podstatně dříve, než jsme původně chtěli.

Ještě jsem si ráno na rozloučenou vyfotila z okna hotelu pohled na Vltavu. Škoda, že byla mlha, mohlo to být při sluníčku nádherné.

Ještě jsem zamířila pohledem na druhou stranu a líbilo se mi, že i když byla mlha, bylo vidět krásné zrcadlení.

Vydali jsme se tedy po snídani, která byla v hotelu formou bufetu, po malé projížďce tam a zpět tramvají na Václavák. Tam jsme šli do půlky a zpět, udělala jsem ještě aspoň dvě fotky nahoru a dolů jako důkaz a šli jsme na metro a odtud už rovnou na Hradčanskou na autobus. Odjížděli jsme tedy již v 10 hodin, ale cesta byla krutá.


Ano, toto jen jako důkaz, že jsme opravdu dál nemohli, ale na Václaváku jsme nastoupili na metro a jeli na Hradčanskou, na odjezd autobusu.

No, pro nás to bylo jen zdržení, popojížděli jsme tři čtvrtě hodiny, napřed jsme nevěděli, co se děje, takové stovky aut v koloně na obě strany jsem snad ještě neviděla, ale pak jsme zjistili, že to bylo tou nehodou nedaleko Loun, že tam havaroval autobus plný dětí a bylo víc jak čtyřicet zraněných. Až mi z toho mrazilo. Jak jsem slyšela, nehoda se stala po osmé hodině ranní a my jeli okolo asi za čtyřicet pět minut, odkláněli dopravu na úzké silnice, velká vozidla se těžko vyhýbala, ale domů jsme dojeli v pořádku a měli jsme jen 45 minut zpoždění. Určitě jste o tom včera všichni slyšeli. Hrůza, tolik policajtů, hasičů a těch nešťastných lidiček a dětiček, nebylo mi z toho dobře.

Tak jsme byli rádi, že jsme doma, já sundala jídlo, co jsem měla v mrazáku, ohřála, najedli jsme se a manžel se opět nadopoval analgetiky a šel do klidu. Já jen doufám, že bude zase brzy líp, ale bohužel, už jsme docestovali. Nedá se nic dělat. Já to oproti manželovi prožila poměrně dobře. Sice jsem brala léky na bolest, ale dobrý.

No, ještě dodám, že to bylo prvně, co ty roky jezdíme do Prahy, že se nechtěl ani jet podívat do Vršovic na ten dům, kde tehdy bydleli. Je vidět, že mu bylo opravdu hodně ouvej.

Byli jsme prakticky jen v Domě vláčků, o tom napíši zase zítra. A je to opravdu náš poslední pobyt v Praze na víc jak pár hodin. Když bude dobře, jen se kouknout na otočku, ale jinak už to opravdu nejde.

Pokračování....

Sláva nazdar …. aneb Praha naposledy – 1. část

9. března 2016 v 16:13 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už jsme doma z výletu, nezmokli jsme sice, ale jinak jsme si to opravdu moc neužili a už ani asi neužijeme.

Zajištěné jsme měli všechno perfektně. Syn nám doporučil jet autobusem Student agency, který jezdí z Mostu s tím, že nás tam odveze. Rezervaci jsme měli zajištěnou.

Určitě tyto autobusy znáte

Tady sedíme

To je předek busu

Z jízdy v tomto autobuse je opravdu dobrý zážitek, je krásný, pohodlný, má v opěradle sedadla před námi zabudovanou malinkou televizi, ke které stevardka půjčuje sluchátka a nabízí zdarma teplé nápoje a denní tisk. Jen nám donesla kávu, kterou jsme si odložili na tác před námi, tak mi zvonil mobil. Sklonila jsem se pro kabelku a honem chtěla podat manželovi noviny, které jsem četla a přitom jsem vrazila to té kávy a manžel jel do Prahy hned s politými riflemi. S flekem chodil až do doby, než jsme pozdě odpoledne přišli na pokoj.

V autobuse jsme také mírně zmatkovali. Všichni si měli zapnout bezpečnostní pásy, ale my je nemohli najít. Pak manžel jeden našel, ale já zjistila, že je to můj a on si na tom svém seděl. No, měla jsem záchvat smíchu tedy už po druhé. Pak jsem se pokoušela pustit si tu televizi před námi, napřed to nešlo, ale tím jsem se brzy prokousala a cesta do Prahy utekla jako nic.
Jednou jsem zkusila bliknout při cestě

Jeli jsme až na autobusové nádraží Florenc, protože odtud nám měla jet tramvaj do toho našeho hotelu. Zastávku tramvaje jsme našli, ale zrovna na tuto byla právě výluka, že jede jinudy, tak jsme se museli ptát, ale nebylo to zas tak složité. Pak jsme se museli ještě ptát na to, kde přesně je ten hotel, abychom si tam odložili aspoň tašku, protože na to, aby nám dali klíč od pokoje jsme tam byli příliš brzy.

Takto na nás vykukoval hotel, který je v Podolí

Jde se tam dvorem a je vidět, že muselo v Praze ráno hezky pršet, ale když jsme tam přijeli, už nepršelo

Ještě snímek ze strany

A tudy se vchází do recepce

Náš pokoj byl malý, ale útulný

Byly tam i noční stolky

a také hooodně stará televize, které fungovaly asi 3 programy, ale co, tu lepší máme doma.

No, hotel zvenku nic moc a uvnitř to bylo provizorium, protože jim tam dělali stavební úpravy, ale pan recepční milý a ochotný, ještě nám i poradil, kde dobře vaří, protože jsme chtěli jít někam poblíž na oběd. Byla to sice jen jídelna, ale opravdu jsme si pochutnali. Dali jsme si výpečky, hlávkové zelí a bramborový knedlík, k tomu pití a platili jsme za to všechno jen 150 Kč.

Pokračování....

Náročný týden

7. března 2016 v 13:38 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Vedle mi tady svítí téma týdne a hned se mi chce napsat, že tento týden nevím, jestli to bude komedie nebo tragédie života. Na to, jak jsem někdy hotová, to mám docela perný týden.

Včera jsme jeli s manželem do Mostu. Slíbili jsme, že se zase jednou podíváme k dceři, byli jsme tam naposledy někdy na podzim a také jsme šli popřát vnukovi k svátku. Nasedáme většinou tady na autobus MHD, pak přesedneme na tramvaj a v Mostě ještě jednou na autobus. No, zvládli jsme to, pokecali s dcerou a vnoučaty a jeli zase brzy domů.

Dnes je tedy pondělí, to se nic neděje. Jen jsem byla ráno zkulturnit můj účes a nakoupit. Ale zítra... Tak tedy:

Zítra máme jet do té Prahy, jak už jsem se tady zmínila, ale ne na dlouho. Opravdu jen na skok. Už byl skoro poslední termín, kdy jsme si mohli vybrat ten vánoční dárek od syna a snachy. Zítra ráno jedeme z Mostu Studentem a přespíme tam jednu noc a vracíme se zpět. Jen nám držte palečky, aby nám nepršelo a abychom se mohli aspoň někam podívat. No, zdravotní problémy se budeme snažit nechat doma.

Ve čtvrtek dopoledne mám zase rehabilitaci a taky musím něco nakoupit a uvařit. Snad bude stačit ten odpočinek ve středu večer.

V pátek už mám zase povinnost v Teplicích, kam pojedu hned ráno s vnučkou. Ale myslím, že se vrátíme poměrně brzy.

A v sobotu? To bude zase mecheche. Druhá babička slaví jubileum, nesluší se o dámě říkat kolik má roků, ale je o pět let starší než já. Usmívající se Pozvala i nás, tak prý půjdeme v sobotu na společný oběd do restaurace. No, aspoň nebudu muset vařit.

Pak mám od neděle celý týden volno, až na jednu - poslední rehabilitaci. Ale hned další pondělí před velikonočními svátky bych měla jet zase pomoci mamince. Dnes jsem se domluvila se synem i s ní.

To si troufám plánovat a takhle dopředu? Já věřím, že všechno zvládnu, zkrátka musím a je to. A proč to tady všechno vykecávám? No, protože tady asi často nebudu, tak abych ty z vás, kteří ke mně rádi chodí nevyděsila, že se se mnou něco děje.

A všímáte si, milé dámy, že tady není moc prostoru na jarní úklid? Ale jo, nic se nemá přehánět, žádný binec tady nemám, tak věřím, že i to se někam vejde.

Přeji všem krásný celý týden, i když si myslím, že se tady určitě ukáži. Dnes to venku docela jde, tak držte palečky, ať aspoň neprší a když už, tak ne moc, ano? Děkuji a mějte se!

Dnešní všehochuť

5. března 2016 v 15:16 RODINA
Venku je pošmourno, hodně lidí je nemocných, takový smutný den. A to máme jet příští týden na dva dny do Prahy, pobyt jsme dostali od syna a snachy na Vánoce. Jsem jen zvědavá, jestli nezmoknem, abychom nemuseli ujet brzy domů. Pravdu? Už si myslíme, že jsme toho nacestovali dost, toto si říkáme, že bude náš poslední pobyt v Praze, když už tak opravdu jen na otočku. Třeba to zrovna všechno bude OK, včetně těch našich zdravotních problémů. Nesmíme nad tím moc přemýšlet, že?

Také to nachlazení postihlo naši vnučku Ladu, tak určitě doma polehává a zahřívá se živočišným teplíčkem!


Takhle spinká její miláček Floriánek. Určitě si chvíli přilehne, to bude teplíčko!

A teď z jiného konce. Dnes jsem se dala do pečení buchet. Kynuté těsto je pracnější, než třeba něco jen tak zamíchat a šoupnout na plech, ale občas musím, protože i já ho mám ráda. Když jsem měla na vále narovnané buchty, které jsem plnila tvarohem a povidlím, manžel říká: "Že se ti chce, že se na to nevykašleš!"

Tady už jsou upečené a dobré! Děkuji Jituško za ten univerzální recept!

A jak myslíte, že to dopadlo u kafíčka? Buchty nebyly zrovna malé, tak jsem manželovi nabídla nejdřív jednu, jestli bude stačit. Prý když to bude dobrý, tak si přidá. "To je jasný, že to bude dobrý", řekla jsem a hned mu přidala. A co dál? Šel si ještě pro nášup. A pak mi bude říkat, že se mám na to vykašlat, zrovna on?

No a nakonec přidám ještě jednu hodně starší fotku. Když jsem vzpomínala, jak jsme jezdívali na ty dovolené, tak jsem tady našla jednu fotku z roku 1999. To jsme byli fe Františkových Lázních, ale já si myslím, že je to vidět. Jo, to byly časy!

To jsem si dělala jen legraci, nebojte.

Přeji všem krásný, vlastně krásnější víkend. Vaše Ježurka

Krvebraní z mosteckého gymplu

3. března 2016 v 15:00 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dne 25. února se sešli na mosteckém transfúzním oddělení studenti mosteckého gymnázia, aby se přihlásili jako dárci krve.

To je úvodní pohovor, kde je vnuk se založenýma rukama a vedle něj jeho milá.

Student Vašek, spolužák vnuka Toma z oktávy měl ten nápad, tak spolu agitovali ve škole dobrovolníky. Měli dva termíny a hned na tom prvním se jich sešlo celkem sedmnáct a to jich bylo třináct z oktávy. Jak jsem vyčetla dále z webu gymnázia, dnes by měl být druhý termín pro další skupinu. Možná prý se dostaví i regionální televize.

To je Vašek - iniciátor celé aktce

Jejich kampaň prý dostala takovou skvělou publicitu, že se o nich dozvěděli i v oblastní organizaci Červeného kříže. Jako prvodárci obdrželi symbolické ocenění - krůpěj krve.

Pak následoval kontrolní odběr a všichni toto první setkání s jehlou prožili bez úhony. Pak následoval samotný odběr a ještě je třeba vyzvednout to, že pět z nich se rozhodlo pro registraci v databázi dárců kostní dřeně. Mezi nimi byl i vnuk Tom.

To já hodnotím jako výborný nápad a chci i touto cestou poděkovat Vaškovi za nápad a všem zúčastněným za to, že přišli. Mezi studenty byla i Tomova přítelkyně, to je krásné - ve všem spolu!

Fotky i informaci jsem si našla na webu jejich školy a uvádím to hlavně proto, že se stále nadává na tu naši mládež. Zde je vidět, že to není s ní tak špatné! Jsou skvělí, že?