Domov a já

14. února 2016 v 23:06 |  TÉMA TÝDNE
Když se tak vrátím do vzpomínek ale hodně starých, tak si pamatuji, že jsme se jako rodina poměrně často stěhovali.

Napřed jsme bydleli u rodičů mého tatínka, oni tam měli domeček. Byl ale vlhký, maminka tam s jejím astma nemohla být, tak jsme my, děti bydleli s maminkou u jejích rodičů v Brně a tatínek za námi dojížděl.

Odchodila jsem tam první třídu a pak jsme se vrátili do tatínkova rodiště a bydliště. Je to taková větší vesnice, dnes je to město.

Ale i tam jsme se několikrát stěhovali. Moje poslední stěhování s rodiči bylo v době, když mi bylo sedmnáct let, já chodila do práce a odpoledne jezdila do Brna do večerní školy a naši se mezitím přestěhovali. Já přišla do hotového. To bylo pro mne ale krásné stěhování do nového domova!

Pak už jsem se stěhovala až po svatbě k manželovým rodičům do jejich domečku. Tam jsme měli jednu místnost a hlavně stále za zády tchyni, která sice nebyla zlá, ale takový generál.

Proto, když jsme do roka měli syna, manžel si našel práci s bytem na druhé straně republiky a stěhovali jsme se spolu s malým synem víc jak tři sta km daleko od rodičů, sourozenců, kamarádů - z mého domova.

To bylo moje poslední stěhování do nového domova, kde jsem zatím pořád. Jak já byla tenkrát ráda a nadšená! Měli jsme sice byt 1 + 3 ve zděné výstavbě, ale jinak žádný nábytek, půjčené skříně a postele z ubytovny našeho podniku, ale byli jsme tenkrát šťastni. V bytě jsme měli svoji akorát dětskou postýlku, starý šicí stroj od maminky a do kuchyně jsme si koupili stůl a dvě židle. Tak jsme žili půl roku, než jsme si mohli částečně za své, ale i na půjčku zařídit byt ne podle toho, jak bychom chtěli, ale na co jsme měli.

Ale byl to náš domov, byli jsme tam sami a spokojení. Je pravda, že to netrvalo dlouho, ale já na tyto začátky ráda vzpomínám. Bylo mi krásně.

Ale jistě, domov je hlavně tam, kde jsme se narodili, aspoň mne to tam táhne stále, ale na druhou stranu tady v tomto mém dnešním domově jsem už víc jak půl století, vyrostly tady mé děti, mám tady vnoučata a je mi tady s nimi se všemi moc dobře. To je domov, ne? Tam, kde je nám dobře a kde máme kolem sebe lidičky, kteří nás mají rádi.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Evina Evina | E-mail | 14. února 2016 v 23:51 | Reagovat

Ano,Libuško.Naše děti tady mají domov... Jsme s nimi šťastni. :-)

2 Jarka Jarka | Web | 15. února 2016 v 9:29 | Reagovat

V mládí jsem se stěhovala taky víckrát, ale když jsem se vdala a manžel, spolu s ostatními nájemníky, dostavěl "svépomocí" náš dům a byt, už jsem v něm zakotvila nastálo a tady jsem doma a už to tak i zůstane, už je to naše. :-D

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 15. února 2016 v 11:11 | Reagovat

Moc se mi líbí tvoje vyznání, že domov je tam, kde vyrostly naše děti. Máš naprostou pravdu :-)

4 Jitka Jitka | E-mail | Web | 15. února 2016 v 11:22 | Reagovat

Já jsem se v Brně narodila a žila jsem tam necelých 60 let.Nejdříve s rodiči v bytě 1+1 III. kategorie. Když jsem se vdala, bydleli jsme již jen s maminkou dva roky, než jsme dostali možnost družstvevního tzv. stabilizačního bytu.To bylo naše první stěhování. Další stěhování proběhlo po odchodu do důchodu,kdy jsme se přestěhovali na vlastnoručně zbudovanou chalupu. Tady už zřejmě dožijeme. :-)

5 Zdena Zdena | Web | 15. února 2016 v 12:54 | Reagovat

Libuško i já jsem se už několikrát stěhovala a na každičký domov moc ráda vzpomínám. Nejčastěji jsme se stěhovali do většího a teď zůstaneme ve velkém sami dva ;-) Krásný den, pa❤❤

6 Libuše Libuše | E-mail | 15. února 2016 v 14:40 | Reagovat

Libuško,my s manželem jme rekonstruovali a postavili pěkný dům na vesničce, vychovali jsme zde i naše dvě děti. Po 15letech jsme k tomu měli ještě byt (manžel dostal v restituci barák u okresního města, ke se narodil), zde začal soukromničit v prodejničce a tak jsme pendlovali mezi dvěma bydlišti. Na víkend jsme jezdili na barák jako na chalupu a v bytě nám bylo také dobře, protože denně dojíždět by bylo z vesničky časově i finančně náročné. Na důchod jsme opět na vesničce, v baráku, sami dva (je tak pro tři rodiny), ale byt si necháváme jako "zadní vrátka".
Papa a moc zdravím, Libuš :-)  :-)

7 Jana Jana | Web | 15. února 2016 v 14:41 | Reagovat

Libuško, tohle jsem si moc ráda přečetla. I když my jsme se v době mého mládí nestěhovali, jen já pouze jednou, to když jsem se vdala. A tchýni jsem teda měla, dej jí Pán Bůh klidný spánek, za všechny ty "dobré skutky" co se na mne napáchala! Že já hloupá se ještě teď divím, že jsem neodešla hned někam jinam. Ale to bych neměla syna, manžel by zůstal u maminky. Ale jak já celou dobu snila o malinké chaloupce jen pro nás...tak tě moc dobře chápu. A pravda, stále mne to táhne do rodné vesničky, i když už tam nikoho nemám. A většinu života jsem tady se svými dětmi, tak jsem tu asi doma :-)

8 signoraa signoraa | Web | 15. února 2016 v 15:22 | Reagovat

Libuško, hezké vzpomínání. :-D
Já se poprvé "stěhovala" jako několikaměsíční miminko. Narodila jsem se do jednopokojového pavlačového bytu, kde byl společný záchod na konci pavlače a vedle litinové umyvadlo se studenou vodou. Pak továrna, kde tatínek pracoval opravila dům, kde přidělovala byty svým zaměstnancům. Rodiče toho v té jedné místnosti moc neměli, takže tátovi pomohli kamarádi a větší věci odvozili na kárce o dvě ulice dál. Maminka mi vypravovala, že nádobí a další menší věci vozila do kopce spolu se mnou v kočárku. Je zvláštní, že já do toho pavlačového domu chodívala s maminkou moc ráda, zůstali tam její přátelé. Přitom si z toho nemůžu nic pamatovat. Nepočítám-li intr a pak podnájmy, stěhovala jsem se pak až k manželovi do domu jeho rodičů. :-D

9 dadainka dadainka | Web | 15. února 2016 v 20:20 | Reagovat

Krásný článek. Je z něho cítit láska.

10 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 16. února 2016 v 17:12 | Reagovat

To, myslím, je skutečně taková definice domova. :))

11 Ježurka Ježurka | Web | 17. února 2016 v 14:28 | Reagovat

[1]: Ano a moc.
[2]: Jasný, udělali jste moc dobře.
[3]: Určitě to tak cítíš i ty, viď?
[4]: Jituško, určitě nebydlíš daleko od tvého rodného města tak není problém se tam kdykoliv podívat, že? Což ti trošku závidím.
[5]: No jo, my taky máme byt ještě ten větší, ale už nám to nestojí zato se stěhovat, říká manžel.
[6]: Tak dokud to jde, taky bych tak reagovala. Držím palečky, ať to stále vychází.
[7]: Určitě Jani, jsi doma tam, kde je ti dobře a kde máš děti, to beru.
[8]: Alenko, pavlačový dům, to mi připomíná hodně vzdálenou minulost, ne tu tvoji. Naši taky bydleli v dvoupatrovém domě o dvou vchodech, kde byly společné záchody a umyvadlo se studenou vodou pouze vedle toho WC. Domů jsme si tu vodu nosili v kbelíku a zase na WC vynášeli "špínu".
[9]:[10]: Děkuji.

12 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 18. února 2016 v 16:58 | Reagovat

Libuško, moc pěkně jsi vše napsala. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama