Únor 2016

Krásné posezení s přáním

28. února 2016 v 14:16 RODINA
Včera jsme měli opět krásný den. Sešlo se nás jedenáct a bylo veselo. 25. února není významný den jen díky historickému datu, ale ten den se také narodila moje první vnučka. No a včera jsme se sešli, abychom jí všichni popřáli osobně a předali malé dárečky.

Začnu tedy od konce. Těmi dárečky. Tentokrát jsme jeli s "kočičí" taškou. Vezla jsem Laděnce pro radost fůru kočiček, ale zásluhu jsem měla jen na té jedné. Nějak mi došly nápady, nic moc hezkého a jednoduchého jsem na netu nenašla, tak jsem učinila dotaz u mé jedné milé mladé přítelkyně blogerky a obratem jsem měla odpověď. Ne, jak vyrobit ručně další kočičku, ale přímo nabídka na jednu, která prý byla "volná".

To je paráda, co? A co to muselo dát práce ocenit umím.

Jako bonus mi Zdeňulka přidala tento super kočičí přívěsek na klíče

ale také takovou mini kočičku

a dokonce vyrobila "na míru" i kočičí přáníčko, kam jsem já jenom dopsala, co vnučce nejvíce přejeme.

Piplačka, co? Ale krása!

Ještě jednou tedy mé milé Zdeňulce moc děkuji i za vnučku, ale už budu muset brzdit, aby si nemusela kvůli tomu kupovat další skříňku.


Tuto kočičku jsem už opravdu vyrobila sama, ale nevěděla jsem, jak ji nejlíp vyfotit, tak jsem ji brala dvakrát. O střih jsem si zase pro změnu řekla Jitušce, která mi ho ochotně poslala.

No a k těmto kočičkám ještě vnučka dostala víc kočičích dárečků od ostatních, druhá babička jí koupila polštář a na něj nádherný povlak, kde byly na obrázku kdo - no ano, také kočičky.

A těch kočičích triček! Jedno hezčí, než druhé, to zase dostala od své maminky a také jedno od tety. Radost byla veliká, ale ještě musím ukázat jeden krásný dárek, který nebyl kočičí, ale byl vlastnoručně vyrobený a myslím, že řemeslník by se za něj nemusel stydět.

To je celá souprava, kterou Ladě sama "vyrobila" přítelkyně jejího bratra, tedy skoro švagrová. Dalo jí to určitě hodně práce, ale dílo se povedlo a je jak od klenotníka, co říkáte? Ivanka je opravdu moc šikovná.

Ještě ukáži nabídku pohoštění. Dort byl tentokrát koupený, protože vnučka je zaměstnána a v pátek byla služebně daleko, ale ostatní je její práce.

Pohled na prostřený stůl, kde byl mimo jednohubek a dvou druhů obložených chlebíčků i ten koupený dort

tady je detail a byl skutečně výborný a přitom lehký

a tady jsou její vlastnoručně vyrobená "lízátka", která se neolizovala, ale jedla a bylo to také moc dobré. Šikulka.

To jsem se dnes ale rozjela. Uvidím, jestli mi vnuk doručí fotky, které tam pořídil, tak vám některý den některé přidám.

Přeji krásný zbytek víkendu a doufám, že bude ještě pokračování.

Když se potkají dva…

26. února 2016 v 15:15 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes je pátek a to nakupujeme i na víkend, protože to máme vždy od nakupování volno. Navíc zítra jedeme zase na posezení s rodinou u příležitosti oslav narozenin mé vnučky Lady.

Tak tedy jsme se vydali do supermarketu, kde si většinou nakoupím i maso. Manžel sice špatně spí v poslední době, ale bradavici si ošetřil a tak šel. Jen tak mimo téma jen řeknu, že to včera nevydržel a šel znovu na chirurgii. Tam mu řezání chirurg nedoporučil, protože by prý odešel s berlemi a čtrnáct dní by nemohl ani ven, aby mu nepopraskaly stehy. Takže dál jedeme s léčením pomalu. Ale to jen tak na okraj.

Když jsme šli zpátky na autobus, potkali jsme jeho kamaráda z mládí - hráli spolu fotbal. Už jich moc nežije a ten je asi pět let vdovcem, žije sám. Postěžovali si oba dva na to, jak to mají se zdravotními problémy a kdo je starší. Kamarád myslel, že je manžel mladší než on a nakonec se domluvili. Jsou měsíc od sebe! Ta domluva ale byla! Manžel má naslouchátko, jeho kamarád ne, ale slyší hodně špatně, tak si to museli častěji opakovat nebo říkat hodně nahlas.

Manželův kamarád nám říkal, že tak každý den vyráží obejít město, že má sraz se dvěma svými vrstevníky a jdou se denně kouknout do toho supermarketu, co tam mají a něco málo koupí.

"Koupím si tam třeba taky jeden citron, nebo někdy dva, ale ten druhý po čase vyhodím, protože na něj zapomenu", říkal kamarád.

"Někdy taky koupím mandarinky, dám je do lednice, pak na ně nemám chuť a když si na ně vzpomenu, tak jsou na sr..čku a tak je vyhodím." "Jo a dnes si udělám k obědu sekanou, nechce se mi s ničím vařit, tak někde něco koupím, uvidím, co mají."

Tak v tomto duchu probíhala diskuse, mne tedy dostal kamarád s hláškou, že někdy koupí dva citrony, ale ten druhý většinou vyhodí. Pak přešli znovu na zdravotní problémy, že nemohou v noci spát, kamarád prý má prášky na spaní a NIC. Je ospalý, ale neusne ani po obědě. Jo a taky prý vůbec nejí ovoce nebo zeleninu. Jablko měl naposledy, když žila jeho žena. Ta mu ho prý oloupala, nakrájela a to mu chutnalo. Slyšíte, ženy? Pak že nás muži nepotřebují, ani jablko sami nesní.

Plodná debata co? Ale jo, já se zasmála a oni byli rádi, že se zase po čase potkali a tudíž žijí, i když prý to tam nahoře už mají spočítané.

Ať je to tak nebo jinak, my už jsme vždycky rádi, když potkáváme své vrstevníky po nějaké době, protože když se delší dobu nepotkáme, máme černé myšlenky.

Všem krásný víkend přeji. A aby bylo brzy to jaro, přikládám sluníčkovou kytičku, kterou jsem dnes koupila.


Chodí pešek okolo

24. února 2016 v 13:10 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Nevím, proč mne napadlo zrovna toto přirovnání, ale celé pondělí a ještě úterý dopoledne jsem se cítila tak, jak kdyby mne ten pešek mlátil ostošest. A to přitom trpěli mí miláčkové.

V pondělí ráno jela maminka do nemocnice, kde jí měli měnit kardiostimulátor. Už po třetí a tak z toho měla strach. No, abych se přiznala, já také trochu, i když jsem si stále opakovala, že to maminka zvládne, ale v jejích letech už může být leccos špatně.

Domluvily jsme se spolu tak, že mne prozvoní, když s ní budu moci mluvit, abych se informovala co a jak. Celé pondělí se neozvala a já nevěděla, jestli jí budou ten zákrok dělat hned v pondělí, nebo až v úterý, tak jsem si řekla, že musím vydržet.

V pondělí neměl zrovna svůj den ani můj manžel, který opět naříkal, že asi ani nedojde domů, jak ho bolela noha. Nejen to "jeho" koleno, ale také ta nekonečná bradavice, která je tak paličatá, že se drží jako klíště. Už 6 x byl manžel na vypalování tekutým dusíkem, vždy po týdnu, předtím si to mazal nějakými kapkami tři a půl měsíce a stále tam ta potvůrka je. Sedět doma ale nechce, to by prý už byl jeho konec. Tak zase za týden uvidíme, co na to řeknou na kožním.

Já také cítila tu změnu počasí, i když mi ty rehabilitace dělají moc dobře, tak to neberu vůbec tragicky, jsme zvyklá.

Horší bylo, že měli trápení s bolestí i o generaci mladší. Moje dcera byla trhat zub, který byl asi také hodně urputný a držel tak, že si na něj paní doktorka musela vystřídat asi prý tak sedm nástrojů, než ho "vyrvala". Ale to mělo za následek celý týden bolestí, až musela dcera znovu zavolat paní zubařce, posléze ji navštívit a teď čekáme, že po dalším ošetření už bude mít klid.

Snacha byla shodou okolností také v pondělí objednána u své PL, a když jí začala líčit, jaké má zdravotní problémy, tak prý to měla hlásit dřív, že by si na ni nechala víc času. No, taky přístup zvláště v době, když máte bolesti a bojíte se, co to bude za verdikt. Bylo mi snachy líto, protože ji to dost mrzelo. Uvidíme také později.

V noci z pondělka na úterý jsem toho moc nenaspala, jednak jsem musela stále myslet na maminku a pak asi bylo něco jinak mezi nebem a zemí, protože manžel sebou taky házel na posteli.

V úterý odpoledne se maminka konečně ozvala! To byla rána, jak mi spadl kámen ze srdce! Sice jí tu výměnu dělali déle, než obvykle, ale maminka se držela a taky mi pak říkala, že na ni byli lékaři ve FN v Plzni - na kardio hodní. Brali ji jako každého jiného pacienta, ne jako starou babku, na které už moc nezáleží. Dokonce prý jí paní doktorka při kontrole na pokoji říkala, že si se bála toho, jak s ní bude mluvit, že jí tak stará paní asi ani nebude rozumět, o čem povídá a pak se divila a maminka dostala pochvalu. No, hlava jí zatím opravdu funguje dobře.

Dnes jde tedy maminka domů, snad už bude chvíli zase klid a ten pešek nebude mlátit okolo, i když se na něj nikdo nedívá.

Proto se omlouvám, že jsem ty dva dny nic moc nechodila na vaše blogy a ani tady jsem nic nepsala. Bylo to nad moje síly a neměla jsem do ničeho chuť.

Přeji tedy krásný den, i když jsme se ráno probudili do zasněžené krajiny, ale teď už tam zase svítí sluníčko, i když na jaro to zatím stále ještě moc nevypadá.

Cena našich životů

21. února 2016 v 14:06 TÉMA TÝDNE
Já osobně si myslím, že život nelze vyčíslit nějakou cenou. Fůra peněz život nikomu nevrátí a bolest se tím neztratí. Pokud někdo žije jako postižený vinou lékařů nebo jiných lidí, lze jim ho pouze usnadnit tím, že "na to budou mít", když jim přidají peníze aspoň na důstojné přežívání.

Něco jiného teď popíši já. Cena údržby našich životů, bych to nazvala. Zažádala jsem si letos poprvé o výpis mé lékařské péče od mé pojišťovny. Dopis přišel už ve čtvrtek a já se ještě od té doby nepřestala divit.

Pro ty, kteří jsou nevědomí jako já, tak jen přiblížím, že se u mne jedná o čtrnáctistránkový elaborát, který má několik částí.

Hned na úvod je částka za vykázané zdravotní péče plus poplatky a doplatky započítané do limitu. U mne se jedná za loňský rok o celkovou částku 27 860 Kč.

Poté je přehled rozdělen do částí A - přehled úhrad, část B - detailní přehled úhrad zdravotní péče a část C - poplatky a doplatky.

Ač jsem si vždy myslela, že mi mé ekonomické vzdělání stačí na různá vyúčtování a přehledy, tady jsem se moc nechytala a opravdu ne všemu rozumím.

Taky jsem se zkoušela dohledat něčeho v citovaném zákonu č. 48/1997 Sb., ale brzy jsem to vzdala.

Co mi ani ale můj obyčejný lidský rozum nebere je to, jaké asi mají tabulky při ošetřování pacienta?

PŘÍKLAD: jdu k zubaři s tím, že mám problémy se zubem, vypadla mi plomba. Zubařka mi zub odvrtá, zase zaplombuje, trochu přimáčkne volnější část protézy a celkem za tento výkon, který trvá max. 10 - 15 minut naúčtuje pojišťovně 1255 Kč!

V této částce je vyúčtována i preventivní prohlídka (žádná nebyla) a třikrát ošetření zubního kazu. Jen dodávám, že mi opravovala opravdu jen ten jeden zub. Zajímavé?

Další zajímavostí je také ta skutečnost, že když jsem byla loni na kožním, aby se mi lékařka podívala na mateřské znaménko, tak se ani neobtěžovala zvednout ze židle, řekla, že je to v pořádku a byla jsem během pěti minut venku. A cena? Jen 232 Kč!

Také jsem nevěděla, že když se jdu přeobjednat, v tomto případě na oční, že nemohu v ten den přijít, tak si za to započítá sestřička 36,40 Kč. Bez komentáře.

No, vůbec se mi to zdá takové nějaké divné. Podle mne ti doktoři takoví chudáci nejsou podle toho, jak jim pojišťovny platí. Kapitační platba u PL činí za rok 1344 Kč na jednoho pacienta, což jen za evidenci si myslím, že není taky tak málo.

Už to víc nebudu rozvádět, nejdražší v loňském roce byla u mne operace šedého zákalu a tam mlčím, operatér musí dostat pořádně zaplaceno, tam je riziko opravdu velké. Jednalo se o téměř 9000 Kč.

Jen si tak myslím, kdyby se měla cena našeho života počítat podle těchto tabulek a někdo by ji měl zaplatit, tak se nedoplatí.

Proto si važme toho, že tu jsme a opravdu nechoďme k těm lékařům zbytečně, ne? I když si myslím, že tam pro potěšení chodí opravdu jen výjimky.

Dnešní postřehy

20. února 2016 v 14:15 VAŘENÍ A PEČENÍ
Zjistila jsem, že už jsem dlouho nepekla muffiny, tak jsem si řekla, že si je dnes upeču. Ale jak to nakonec dopadlo? Koukněte se :

Ano, tady jsou upečené čokoládové muffiny, které máme nejraději.

No a toto je výsledek dnešního pohoštění ke kávičce.

Když jsem dělala naposledy pudinkáče, tak jsem tam nenacpala všechen krém, zdálo se mi to moc, že ani tak neotevřeme pusu, tak jsem ten zbytek šoupla jako všechny zbytky na mrazák. No a včera jsem si vzpomněla i na to, tak jsem z toho udělala cupcaky. Jedlé to je, i když čerstvý krém je čerstvý krém, ale co s ním, že? Polovina tedy budou muffiny a polovina cupcaky. Dobrý?

Ještě na sebe chcí prásknout něco ze zcela jiného soudku. Už jsem tady prezentovala, že háčkuji čtverce, ze kterých budu tvořit. Ale určitě by měly být všechny tvary stejně velké, že? Já háčkovala u televize a trdlo jsem si myslela, že vlna je přibližně stejně silná. Pak jsem zkoušela skládat čtverce vedle sebe a to jsem si dala! Koukněte se taky.



Nevím, asi to z těch mých fotek není tak znát, ale některé jako ten první, ty jsou moc velké, ten druhý je tak akorát a ten třetí je zase menší. No, hrůza! Včera jsem začala s úpravami a minimálně dnes budu ještě pokračovat. Ty velké upárat a udělat menší sloupky na konci a ty malé zase nadstavuji tím, že přidávám. No, nejsem já trdlo? To jsem se nemohla přesvědčit hned? Ale co nadělám. Když nestihnu dáreček v termínu, budu se muset omluvit a dodat později, ale flintu do žita ještě neházím.

Dnes tedy venku žádné sluníčko nemáme, začíná foukat vítr a pršet. Tak nic, budu sedět doma a opravovat a opravovat a .... Zdraví vás trdlo Ježurka

Konečně jsem se dočkala

18. února 2016 v 15:10 JEN TAK
Už je to docela dlouho, co jsem tady ukazovala, jak mi pokvetou oerchideje, jak mají poupátka, ale co jim to tentokrát dalo práce, a já myslela, že se už nedočkám. Ale znáte to, kdo si počká, ten se dočká. Proto jsem si řekla, že už je čas, abych ukázala, že opravdu kvetou. A všechny. Jen ta mrňavá má zatím poupátka, ale ta je nasadila nejpozději. Jen je škoda, že mají ty stonky tak dlouhé, než je vždy stačím zastřihnout, vyrazí někde květ a to je mi líto. Snad se mi to povede po tomto odkvětu.
A jdeme na to :







A to jsou všechny. Ráda bych ještě růžovou nebo žlutou, ale opravdu je už nemám kam dát. I okna jsou obsazená.

Dnes ráno jsem se vydala z domova pro změnu zase k zubaři. Včera mne bolel zoubek a tak jsem na nic nečekala a utíkala, co mi síly stačily. Sestřička byla hodná, vzala mne a v čekárně byli výjimečně jen dva pacienti. Ale už asi dlouho zub nevydrží, upozornila mne paní doktorka a já si tak každý jeden zoubek hýčkám, pořád se mi nějak moc nechce do toho, abych měla všechny cizí, nebo-li klapačky.

Ráno bylo docela umrznuto a teď nádherně svítí sluníčko. Tak bude už to jaro nebo co? Zítra jdu hned po ránu zase rehabilitovat, tak stále věřím, že bude aspoň na čas líp. Krásný den i vám všem. Vaše Ježurka

Dnes jsem začala

17. února 2016 v 14:58 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ano, dnes jsem začala. Měla jsem první rehabilitaci, čekala jsem víc jak tři týdny, než mne objednali a přiznávám, že už pár let jsem na tyto rehabilitace s páteří nedocházela. Konstatovala jsem, že mi to nepomáhá. Chodila jsem rehabiitovat po redresi obou ramen, tak si mne tamnější sestřička stále pamatuje. Je jich tam víc, ale tahle je tam už hezkou řádku let.

Jen jsem čekala, jaké to dnes bude a hlavně, jestli to bude k něčemu. Byla jsem objednána na pravé poledne, ale přiznávám se, že se mi vůbec ale vůbec ani nechtělo z domoval. Venku to totiž v půl dvanácté, když jsem čekala na autobus, vypadalo takto :


Vím, že to takto asi dnes vypadá všude, chumelí a do toho fouká ještě dost studený vítr, ale co naplat, nasadila jsem si kapuci na hlavu a šla.

U dveří, než si mne sestřička převzala, jsem viděla, že se dávají na nohy návleky, ale viděla jsem tam jen odložené ty již použité. Pravda, dlouho jsem nikde návleky nepoužívala, nebylo třeba, proto jsem marně pátrala, kde jsou ty nové a co je vlastně tohle?


Já vím, že vy, kteří to znáte, si možná ťukáte na čelo, ale já fakt nevěděla, JAK se toto může navléknout na boty. Naštěstí za mnou přišla maminka s jednou holčičkou, která si šla ty návleky ihned vzít na boty a já nemusela vypadat jako tydýt, protože bych se musela zeptat.

Pak přišla sestřička a vzala mne nejdříve na nahřátí soluxem. Posadila mne před lampu, která mi mohla svítit jen na krční nebo bederní páteř, mohla jsem si vybrat, i když mám rehabilitaci psanou na celou páteř, tady to nešlo.

Pak jsem se přemístila jinam, na masážní stůl a následovala reflexní masáž celé páteře. Přiznávám, že tohle bylo hodně příjemné a přesně jsem cítila, jak mi vystřelují při tom signály tam, kde to vždy nejvíc bolí. Sestřička mi řekla, aby mi to pomohlo, že tomu musím taky věřit. Tak jsem s tím hned začala.

Po masáži jsem cestovala zase do té kabinky, kde jsem se nahřívala, protože jsem měla ještě napsanou elektroléčbu a to endomet na krční i bederní páteř. Přede mnou tam byla paní, která zrovna odcházela a koukám, že si balí svůj ručník, který měla prostřený pod sebou. Vída, to je nápad, říkala jsem si, proč mne na to nikdo neupozornil. Mne by to nenapadlo, protože ještě před těmi pár lety tam dávali ručníky svoje. No jo, co se divím, šetří se všude. Takhle jsem ležele jen na podložce, na kterou si lehne každý.

Ale to vše se dá a teď je hlavní, aby mi to aspoň na chvíli pomohlo a já tomu CHCI VĚŘIT. Příští rehabku mám zase v pátek, ale potáhne se to celý měsíc. Mám jich napsaných celkem deset a celkově jsem tam pobyla asi jednu hodinu.

Tak jsem popsala své dojmy a zatím dobrý, ale nechci to zakřiknout.

Nedá mi to, musím se dnes s vámi podělit o jeden super obrázek, který je tak typický pro mne, který mi dnes poslala Miluška a poukazue na mou oblíbenou činnost u televize.

Mějte pohodový den. Vaše Ježurka, která má teď pro změnu v rukou háček.

Nenechte se okrádat

15. února 2016 v 17:17 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Já myslím, že se snaží dnes tolik lidí nás na každém kroku o něco obrat, že už na to pomalu rezignujeme. Ale PROČ? Je dobře se tomu aspoň občas vzepřít.

Manžel už víc jak deset let používá naslouchátko. Bez něj už to bohužel nepůjde nikdy, ale jsme za něj rádi. Musí si do něj kupovat baterie, jedna mu vydrží tak šest dní. Naslouchátko mu doporučil a objednal na míru jeho lékař ORL a pak mu nabídl, že si může k němu chodit kupovat ty baterie, jedno balení po šesti kusech platil 120 Kč.

Nedávno mi jedna známá řekla, že tyto baterie prodávají i v lékárně a že tam stojí 80 Kč. Manžel si vždy kupuje dvě balení najednou, tak zatím měl a včera mi hlásil, že si musí koupit další a že si pro ně zajde zítra k lékaři. Navrhla jsem mu, že se půjdu do lékárny zeptat, jestli je tam prodávají. Samozřejmě, že je měli. Tady, v té pro nás nejlevnější, nám je dokonce prodali za 75 Kč za jedno balení!

To je rozdíl, co? U lékaře platil 120 Kč za 6 kusů a tady za 12 kusů 150 Kč! Tak jsme se jen na sebe podívali a od pana doktora se už odírat nenecháme. Měla bych sto chutí si tam sednout do čekárny a pokud bych viděla někoho, kdo si chce toto zboží koupit, bych mu nejraději poradila. Vím, že je to sci-fi, ale když si spočítám, kolik peněz jsme zbytečně vyhodili za ty roky oknem, tak mám vztek.

Aspoň, že už jsme teď poučeni a tobě, Věrko, moc děkuji.

Domov a já

14. února 2016 v 23:06 TÉMA TÝDNE
Když se tak vrátím do vzpomínek ale hodně starých, tak si pamatuji, že jsme se jako rodina poměrně často stěhovali.

Napřed jsme bydleli u rodičů mého tatínka, oni tam měli domeček. Byl ale vlhký, maminka tam s jejím astma nemohla být, tak jsme my, děti bydleli s maminkou u jejích rodičů v Brně a tatínek za námi dojížděl.

Odchodila jsem tam první třídu a pak jsme se vrátili do tatínkova rodiště a bydliště. Je to taková větší vesnice, dnes je to město.

Ale i tam jsme se několikrát stěhovali. Moje poslední stěhování s rodiči bylo v době, když mi bylo sedmnáct let, já chodila do práce a odpoledne jezdila do Brna do večerní školy a naši se mezitím přestěhovali. Já přišla do hotového. To bylo pro mne ale krásné stěhování do nového domova!

Pak už jsem se stěhovala až po svatbě k manželovým rodičům do jejich domečku. Tam jsme měli jednu místnost a hlavně stále za zády tchyni, která sice nebyla zlá, ale takový generál.

Proto, když jsme do roka měli syna, manžel si našel práci s bytem na druhé straně republiky a stěhovali jsme se spolu s malým synem víc jak tři sta km daleko od rodičů, sourozenců, kamarádů - z mého domova.

To bylo moje poslední stěhování do nového domova, kde jsem zatím pořád. Jak já byla tenkrát ráda a nadšená! Měli jsme sice byt 1 + 3 ve zděné výstavbě, ale jinak žádný nábytek, půjčené skříně a postele z ubytovny našeho podniku, ale byli jsme tenkrát šťastni. V bytě jsme měli svoji akorát dětskou postýlku, starý šicí stroj od maminky a do kuchyně jsme si koupili stůl a dvě židle. Tak jsme žili půl roku, než jsme si mohli částečně za své, ale i na půjčku zařídit byt ne podle toho, jak bychom chtěli, ale na co jsme měli.

Ale byl to náš domov, byli jsme tam sami a spokojení. Je pravda, že to netrvalo dlouho, ale já na tyto začátky ráda vzpomínám. Bylo mi krásně.

Ale jistě, domov je hlavně tam, kde jsme se narodili, aspoň mne to tam táhne stále, ale na druhou stranu tady v tomto mém dnešním domově jsem už víc jak půl století, vyrostly tady mé děti, mám tady vnoučata a je mi tady s nimi se všemi moc dobře. To je domov, ne? Tam, kde je nám dobře a kde máme kolem sebe lidičky, kteří nás mají rádi.

Ježčí pošta

14. února 2016 v 14:08 JEŽCI
Včera jsem se tu jen na chvíli mihla, jak jsem psala, měli jsme návštěvu i s obědem, tak šlo všechno stranou. Proto se omlouvám, že jsem nebyla u nikoho na návštěvě, snad to dnes všechno stihnu.

Ale dostala jsem za poslední dva měsíce zase spoustu obrázků ježečků emailem, hodně se činila i moje vnučka Lada, která mi poslala odkaz na ježčí obrázky paní, která ježky miluje a proto je fotí ve všech možných polohách a pozicích. Některé obrázky už jsem měla, ale dost jsem si jich stáhla, jsou boží. A to je těch posledních čtrnáct.

Tak jedeme od začátku :

Ještě vánoční ježčí rodinka od Jarmilky dostala č. 139

Další také vánoční od Jarmilky č. 140

Č. 141 ježek na vymalování od Lady

Ježurci od Evičky mají č. 142

Novoroční ježek od Otavínky má č. 143

Ježek kreslený má číslo 144 a je od Jarmilky

a další obrázek tentokrát živého ježka mám také od Jarmilky pod č. 145

Tito ježci od Milušky mají č. 146 - 149 a bohužel jsem se nemohla uložit zvlášť. Ale to nevadí, že?

Ale tento krasavec také od Milušky uložit zvlášť šel a tak má č. 150

A teď už budou následovat ty obrázky ježků od té jejich milovnice, jak jsem psala v úvodu. Je jich celkem 14, tedy od č. 151 - 164 a odkaz je od vnučky Lady.















To je úroda, co? Ježci jsou opravdu krásná zvířátka, očička mají jak korálky, zrovna tak jako naše (tedy mladých) Peginka. Včera, když tady s ní byli, tak mne hypnotizovala, abych jí hodila kus štrúdlu. Ty její oči vidím stále!

Já doufám, že dnes není přeježkováno, zase dám určitě chvíli pokoj. Hezký zbytek neděle přeje Ježurka

Moje ruční práce

12. února 2016 v 13:43 MOJE TVOŘENÍČKO
Už jsem se tady nedávno zmínila, že si ráda a stále vymýšlím nějakou činnost mimo domácí práce a počítač. To abych měla různé aktivity a činnosti a u té jedné se nezačala nudit.

Naposledy jsem tady ukazovala moje domácí šití, to jsem šila ze starého nové - domácí kalhoty. Bylo toho tenkrát za sebou víc, měla jsem tady v pokoji rozkramovaný šicí stroj určitě tři týdny. Už už jsem si říkala, že ještě dodělám tohle (zatím nemohu prozrazovat) a už to uklidím. Ale ne.

Napřed jsem se musela porvat s povlakem na polštář, kde se rozpáral kus švu a zip se otevřel docela. Nebyl tam totiž konec. Co mi to dalo práce, než jsem tam toho jezdce dostala zpět! To jsou tak nekvalitně odvedené práce a to není z vietnamského tržiště. No, co nadělám

V neděli jsem dostala další úkol, tak jsem se hned v pondělí pustila do díla. Nebylo to nic složitého, ale musela jsem napřed vyštrachat kousek látky, ze které bych to ušila. Jednalo se o atypický polštářek, na takový se povlak určitě neprodává.
Starší zbytek látky, ale poslouží.

Už jsem také začala před pár dny přípravu na Vánoce. Jsem normální? Ale ano, to není pro mne, ale slíbila jsem to, tak abych to nehonila na poslední chvíli.

To je jen začátek. Andílci jsou poznat a to nahoře bude koule.

Teď mám ale další prioritu, já jsem opravdu hračička. Dostala jsem jeden nápad, jak zlikvidovat všelijaké zbytky vlny. Začínala jsem v úterý večer.

takto

no a po včerejšku už něco přibylo.

Teď už je toho trochu víc, ale ještě mi to dá zabrat.

Výsledek samozřejmě ukážu, doufám, že se povede.

Přeji všem krásný víkend, zatím tady pořád svítí sluníčko a zítra nás přijedou potěšit další sluníčka. Pozvala jsem dceru s dětmi na oběd a přijde také Peginka. Už se na všechny těším. Zdraví Ježurka

Hospodaření?

11. února 2016 v 14:40 JEN TAK
Já už ničemu nerozumím. Téměř všichni kam se vrtnete, naříkají, že nestačí peníze. Nikde a na nic. Nejen lidem v domácnostech, ale i firmám. Prostě najednou na nic nejsou peníze. Ale víme proč? Já si myslím, že je to hlavně proto, že mnoho lidí a hlavně na vedoucích místech, neumí hospodařit, či co. Není to přímo z mého, tak je to fuk. Ale pak se divíme, že?

Proč mne to zrovna dnes napadlo a proč se k tomu vyjadřuji? Dnes kolem poledne zvonil pošťák, nezvonil dvakrát, tak jsem se raději koukla, jestli mám otevřít. Ano, byl to "náš" pošťák, který je tak hodný, že nosí poštu až k nám nahoru. Paní, přineste si občanský průkaz, slyšela jsem. No, často nedostávám dopisy tohoto typu, tak jsem se divila, ale jen do chvíle, než se ptal, jestli jsou sousedé doma. Ano, už mi došlo, že ty dopisy jsou patrně pro všechny obyvatele našeho domu, tudíž píše náš pan domácí, tedy majitel. Přišel doporučený dopis s doručenkou do vlastních rukou, je třeba i předložit OP a proč to všechno? Aby nám majitel sdělil, že se nám zvyšuje nájemné na tento rok o 12 Kč. Dopis přišel v době, když už jsme všichni před ním dostali inkaso, tudíž jsme si toho zvýšení mohli všimnout a většina z nás to už zaplatila. Jestli posílají dopisy všem nájemníkům, tak to bude pěkná sumička. Nedávno se psalo, že mají cca dva tisíce bytů, ale je pravda, že ne všechny jsou obsazené. Ale i tak. Nevím přesně, kolik stojí doporučený dopis s doručenkou do vlastních rukou, ale myslím, že dvacet korun to bude. A pak už jsou to lehké počty. A také podle mne zbytečné vydání. Korunka ke korunce a mohli by nám konečně zateplit ten náš barák.

V době, když se navyšovaly nájmy rok po roce jsme byli upozornění, že pak se budou nájmy zvedat už jen o inflaci. Tudíž myslím, že stačilo zaměstnat jednoho poslíčka, který by nám toto sdělení vhodil každý rok do schránky, nebo ne?

Je to všechno takové nějaké divné. Náš dodavatel televizního signálu a internetu zdražil také své služby. Měsíčně o 54 Kč za to, co my ani nevyužíváme, ale ta možnost tady je, že? To mi silně připomíná jeden známý vtip. Zkoušela jsem to uhrát, jestli by to nešlo bez těch vymožeností, které nevyužíváme, ale ne. A zase mi minulý týden nabízeli nějaké další služby. To už je opravdu drzost.

No, nakonec jsme dostali měsíčně přidáno k důchodu každý 40 Kč, tak to ještě pořád pokryje, že? Ale to ostatní, to už musíme s vlastních úspor. Bohužel. Zatím si nestěžuji, dokud jsme dva, tak to jde. Hůř je těm, kteří zůstali sami.

Tahle "divná" zima kočičkám nevadí

10. února 2016 v 13:15 Kočičky a jiná zvířátka
Včera odpoledne pršelo jen se lilo, dnes svítí sluníčko jak na jaře. Venku řádí chřipky, počasí bych řekla spíš typické pro jaro než pro zimu. Snažíme se přežívat, já si stále vymýšlím doma nějaké ruční práce, ale o tom zase někdy jindy.

Dnes bych chtěla zase pár fotečkami ukázat, že dobře se daří přes to všechno kočičkám naší vnučky. Nic jim nechybí, napapat dostanou, spinkat mohou kdy chtějí a pomalu i kde chtějí....



Tady je jasně vidět, že se kocourkům spinká dobře všude.

Toto je kočička, která potkává vnučku za zastávce MHD, když jezdí ráno do práce. Ale zdá se mi, že má smutné oči.

Jakoby se ptala, jestli si ji vezme sebou, ne?

PROSÍM?!

Tak když ne, tak se k vnučce otočila zády. Když má uši vzadu, je vidět, že se jí něco nelíbí.

Toto už jsou dnešní poslední, ale krásné fotky zase z domova s nejmilejším kocourkem Floriánkem.
Krásně čelíčko na čelíčko

a pacičkou si tě přidržím, abys neodešla.
Krásná fotečka, že? Je vidět, že jim je oběma dobře.
Tak spinkejte, venku stejně nic moc.

Tak to je pro dnešek všechno. Opatrujte se, ať nedostanete chřipku a radujte se z každé chvilky jako ty kočičky!

Nedělní všehochuť

8. února 2016 v 15:31 RODINA
Včerejší den vypadal jako krásný, venku sluníčko, ale u mnohých taková pohodička nebyla. Manžel si stěžoval už od rána, nějak celkově to bylo na dvě věci, dokonce si šel po chvilkách lehnout. A to už značí, že opravdu je zle. Už se pomalu zase loučil a chtěl psát závěť, ale když to předběhnu, tak dnes už má zase chuť do života.

Já tu moji permanentní bolest páteře už nekomentuji, snažím se. Ale co mne nejvíce znepokojilo byl stav maminčina zdraví. Ta mě dělala opravdu starosti. Vím, že v těch jejích letech už je všechno normální, že nemůže být v pořádku, ale opravdu mne trápí ty její bolesti. Aspoň ty kdyby nebyly.

Dopolední nálada tedy nic moc a to jsme jeli odpoledne na návštěvu k synovi. Maličko posedět, pokecat i s druhou babičkou a vnoučaty a při té příležitosti poklepat rukou snaše k dnešnímu svátku s nějakou maličkostí.

Pohoštění připravila jako vždy vnučka Lada a jako bonus jsme ochutnali kuželku, kterou den předtím mimo jiné dostal vnuk za 2. místo v turnaji. Ne, nebojte se, nekousali jsme do opravdové kuželky, ale tahle byla jedlá, nahoře byl marcipán.

Kuželka byla opravdu dobrá, ale i krásná.

Ještě vám ukáži, jaký pohár byl k té kuželce a finanční odměně. Jak ho tak nesla do auta snacha, tak ji syn s ním vyfotil.

Je krásný ten pohár, že? Já vím, snacha taky, ale budu muset jednou dát vnukovi za úkol, aby ty poháry spočítal a může k nim připočítat i ty, co vyhrál syn. Už je to opravdu slušná sbírka.

Po příjemném posezení, popovídání si a občerstvení nás syn hodil domů autem, protože se hrál u nás hokej a to si nesmí nechat ujít. Dobré zakončení neděle bylo i to, že zase jednou konečně Litvínov vyhrál.

Tak ještě na závěr snachu na počest jejího svátku.

Nakonec všechno docela dobře dopadlo, tak se budeme zase těšit za tři týdny na větší sešlost. Vnučka Lada bude mít narozeniny a to si nikdo nesmíme nechat ujít. Tak ať nám to zdravíčko aspoň trošku slouží.

Další moje experimentování v kuchyni

6. února 2016 v 16:50 VAŘENÍ A PEČENÍ
Na stará kolena zjišťuji, že stačí sem tam něco v původní receptůře změnit a je na světě nový recept. Proto se už ani nedivím, že je tolik vydaných kuchařek. My si vlastně tak vytváříme doma svoji soukromou kuchařku, jen tak pro nás.

Já jsem dnes změnila ingredience hned u dvou pokrmů. Věděla jsem, že tento víkend žádná návštěva nepřijde, naopak my jedeme zítra k rodině syna, tak jsem přemýšlela, co upéci malého. A také jsem potřebovala konečně z mrazáku zlikvidovat vypeckovanou půlku višňového kompotu. Tedy stačí do remosky a jednoduchý recept, který mám zapsaný jako buchta ŠUP ŠUP. Všechno se smíchá dohromady a vrazí se do remosky. Jen jsem tam nedala původní šťávu z toho kompotu, jak je napsané v receptu, ale místo toho zakysanou smetanu, které jsem měla tři čtvrtiny kelímku v lednici. Výsledek byl chutný, i manžel chválil.

Může se to ještě před upečením posypat kokosem, ale ten jsem tentokrát zapomněla.

Dnes jsem opět vařila kuřecí vývar, protože ho máme rádi a také si pochutnáme rádi na bramborácích. My do těch klasických občas přidali kysané zelí, případně nakrájený párek.

V lednici jsem měla už asi týden zbytek hlávkového zelí, tak mne napadlo, co to zkusit místo toho kysaného dát do toho bramboráku? A taky tam byly dva malé plátky šlehané sekané, tak jsem je nakrájela a šup tam s nimi.

Tady už to mám až na brambory připravené, na alobalu je naloupaný česnek.

Pak už jsem přidala jen ty potraviny, co patří do klasického bramboráku.

a takhle nějak to vypadalo. Tohle jsem ovšem fotila, až byla půlka usmažená, ještě jsem to stihla.

No a toto je výsledek.

Jen dodám, že nám to opravdu moc chutnalo, zužitkovala jsem všechny zbytky, bylo to trošku jiné, ale opravdu výborné. Určitě jsme to neměli naposledy. Možná mi to chutnalo ještě víc, než s tím kysaným zelím. A taky se bramboráčky krásně opekly dokřupava.

Všem vám také přeji super víkendové mňam kuchtění. Zítra máme pečené kuřátko s nádivkou a výjimečně hranolky. Hezkou neděličku přeje Ježurka

Kutil domácí hlásí - úkol splněn

5. února 2016 v 17:35 JEN TAK
Před nedávnem jsem se tady prezentovala jako kutil domácí, i když k tomu mám hodně daleko, jen občas se snažím něco opravit, zmenšit, zvětšit, olemovat, maximálně něco jednoduchého ušít.

Slibovala jsem domácí kalhoty. Poslušně hlásím, že jsem úkol splnila. A co mi dalo nejvíc práce? No, šila jsem ze starých věcí, které mi věnovala maminka a snad minimálně tři dny jsem je párala. To by ještě šlo, ale pak to zkombinovat a sešít k sobě tak, aby mi to stačilo na nastříhání jednotlivých dílů. Všelijak jsem to točila, převracela, no jinak to fakt nešlo. A to ještě přiznávám, že jsem myslela, že ušiji ještě jedny kalhoty pro maminku, ale bohužel. I když to byl druhé původně kostýmek, bylo to z takových kousků, že by to byl samý šev a kdoví, jestli by to vůbec vyšlo. No, ještě mám k využití tohoto bývalého kostýmku (je to úplet) jiný nápad, ale to se uvidí, jestli to budu realizovat, nebo to vyhodím.

Tak tedy před chvílí jsem kalhoty došila, navlékla gumu, předvedla jsem manželovi a taky vyfotila pro vás, koho by to zajímalo. Snad nebudu jak od kolotočů, ale je to jen na doma, tak to přežije určitě i manžel.



Tady představuji moje nové kalhoty. Vypadá to, že jsou dvoje? Nene, jen jedny, první fotka je přední strana a na druhé je zadní strana. Ty prvky, které jsou na zadní straně byly v kombinaci i s tím druhým vzorkem. Jinak jsem to opravdu nevymyslela.

Možná si někteří říkáte, že koupit si nové domácí kalhoty není taková položka, abych si to nemohla dovolit, že? Ale proč? Mne to baví a zaměstnávám nejen ruce, ale i hlavu. A senioři trénovat musí!

Teď mám zase jiný nápad, až bude hotovo, tak se určitě pochlubím. Přeji všem krásný víkend.

Malé radosti

4. února 2016 v 15:46 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Radosti mohou být velké i malé, to všichni víme. Víme také to, že život je naplněn spíše těmi malými radostmi, které jsou častější a taky moc krásné. Já se naučila opravdu radovat ze všeho, opravdu.

Dnes je Den přátelství, proto jsem ráda, že mám na svém blogu tolik přátel, kteří můj život obohacují a zkrášlují. Proto u příležitosti dnešního dne vám všem moc děkuji, že jste a že jsme se našli.

Také jste dostali toto přáníčko k tomuto dni na FB? Já ano, tak jsem si obrázek hned vypůjčila.

Také mi dělají radost i dílčí úspěchy, nebo menší, jak se to vezme, které se týkají mých dětí a vnoučat, případně obou. Proto jsem se potěšila i já, když jsem se tento týden dověděla, že zase jednou byli v bowlingovém turnaji na stupních vítězů i mí kluci - tedy syn a vnuk současně. Nebyl to velký turnaj, ale každé vítězství je úspěch a velká radost i pro mne.

Tady je pan Král, tedy vnuk

a tady i s pobočníkem, tedy svým tátou po pravici a asi taky jednou šikovnou dámou po levici.

První, co mne napadlo bylo, že škoda, že v rodině nemáme třetího bowlingáře, bylo by to ještě hezčí, že? Ale i tak je to hezké a radost jsme měli i my doma.

To je tedy pro dnešek všechno, ještě si dovolím dnes přidat přáníčko všem Jarmilkám, které slaví svátek. Pár jich znám a některé taky chodí na můj blog, ale i těm osttním přeji krásný den. Vaše Ježurka

Anička a její příběh

2. února 2016 v 14:46 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Minulý týden jsem zase potkala Aničku. Známe se už řadu let z práce, pracovala v závodě, kde i já a často chodívala k nám do kanceláře pracovně a často i povídala....

Když jsem ji poznala, byla vdaná, měla krásné dvě děti, syna a dceru a hezkého muže. Po čase si však našel muž jinou a ona to opravdu dost těžce nesla. Pokud vím, tak jeho fotku nosila v peněžence i dlouho po rozvodu.

Nechtěla zůstat sama, děti už byly dospělé, tak odpověděla na jeden inzerát. Seznámila se s mužem, se kterým se začali scházet a pak se i vzali. Dokonce nám jednou vyprávěla, jaký krásný sex si s ním užívá, docela detaily, až jsme se divili, ale byla moc spokojená a zamilovaná. Nevím už přesně, jak dlouho byli spolu, než se dozvěděla úplnou náhodou, že ten její skvělý manžel (asi hlavně v posteli) měl ještě víc žen, se kterými se přes inzeráty nejen scházel, ale se kterými i spal.

Anička byla opět na dně. Zklamaná a smutná. Měla jednu takovou věrnou kamarádku, kterou jsem také znala a té se se vším svěřovala. Kamarádka byla v té době sama a taky si namluvila jiného muže, ale hodnějšího, se kterým se také vzali. Navštěvovali se všichni do doby, než se Anička opět rozvedla.

Mezitím se stalo něco hodně smutného. Zemřel její syn, kterému bylo kolem čtyřiceti let, to byla další rána pro Aničku. Myslím, že toto úmrtí je trochu sblížilo s jejím prvním manželem, ale zůstali jen dobrými kamarády. Bydleli dokonce nedaleko od sebe, on pak zůstal taky sám, tak mu Anička pomáhala, když byl smrtelně nemocen.

Aby toho nebylo málo, tak těžce onemocněla i ta její věrná kamarádka. Nejen onemocněla, ale brzy i zemřela. Ale než odešla úplně, měla poslední přání. Požádala Aničku, aby až umře, si vzala jejího manžela, že by mu bylo těžko samotnému, že jí věří a že by jim spolu bylo určitě dobře.

Bylo to těžké poslední přání, věděli o tom oba, jak ten manžel té kamarádky, tak i Anička. Ona ho moc nechtěla, ale začali se scházet a nakonec se tedy vzali. Žili spolu klidně, v pohodě, v tom věku už asi o nějaké velké lásce řeč nebyla, ale už v tom životě toho zažili dost nepěkného, ne?

Když jsem potkala Aničku před tímto posledním setkáním, tak jezdila za manželem do LDN, kde ležel a měl to "už za pár". Nakonec taky umřel a Anička už zůstala nadobro sama.

Teď, když jsme spolu povídaly, tak mi zase líčila, jaké zdravotní problémy má ona, i když vypadá na svůj (i náš) věk dobře, ale také si stěžovala na oční lékařku, kde byla loni se zánětem v oku. Ona jí předepsala nějakou mast, kterou si musela za drahé peníze koupit, později se dozvěděla, že se už nevyrábí, ale na kontrolu ji objednala až za rok. To je tedy taky síla. Anička nikdy moc neodporovala, tak se léčí, jak se dá a já jí držím palečky. Už si toho špatného v životě prožila dost, tak snad ji aspoň bude ještě sloužit to zdravíčko.

To bylo tedy dnes hodně smutné povídání o životě. Vše bylo podle toho, jak se to opravdu stalo.