Leden 2016

Nabitý den

31. ledna 2016 v 14:35 TÉMA TÝDNE
I v sobotu většinou vstávám jak ve všední den, tedy v sedm hodin. Tento den jsem čekala slíbenou návštěvu dcery a také syna s rodinou. Protože v sobotu téměř vždy ještě peru a peču mimo vaření, raději si ráno přivstanu, my totiž ještě stále obědváme, jak jsme byli zvyklí v práci, tedy v 11,00 hodin.

Ráno jsem tedy prvně dala prádlo do pračky, měla jsem nachystané i ručníky a utěrky, tak abych to dopoledne zvládla. No a pak jsem se pustila do pečení.

Minulý týden jsem nepekla. Měli jsme nějaké zbytky v mrazáku a nikdo se neohlásil, že by přišel na návštěvu, tak nám to stačilo. Včera jsem si řekla, že už jsme dlouho neměli kakaovou tvarohovou bábovku, ale na nás dva je dost velká, tak jsem se dala do toho. Výsledek mne uspokojil.


Pak jsem měla ještě jeden nápad. Měla jsem na mrazáku půlku listového těsta, tak jsem si řekla, že něco vyzkouším. Neměla jsem nic koupeného na pizza šnečky ani na tyčinky se sýrem a šunkou, tak jsem zkusila takové obyčejné tyčinky. Koupila jsem nedávno pikantní tavený sýr a byl opravdu pikantní, až mne pálila pusa. Tak jsem to zkusila. Rozválela jsem těsto jako na tyčinky, rozdělila na polovinu, jednu trošku potřela panenským olejem a posypala tymiánem a na tu druhou jsem namazala ten zmíněný sýr. Pak to k sobě přitiskla, přejela válečkem a udělala takové menší tyčinky, protože toho těsta nebylo moc a vlastně to bylo na zkoušku, co kdyby to nechutnalo, že? Nahoře jsem to mimo potření vejcem ještě trošku posypala červenou paprikou. Sůl na to manžel nechtěl.

Tady je příprava

a tady výsledek. Byla jsem pochválena jak manželem, tak dětmi,.

Vyšlo mi to dobře, jen jsem z trouby vyndala bábovku, tak jsem tam dala tyčinky. Následovala malá pauzička na kávičku a už jsem šla připravovat polévku. Manžel si poručil bramboračku, a protože do takové patří i houby a já měla ještě hrstičku sušených, tak jsem si řekla, že je tam přidám. Já si na polévku připravuji zeleninu předem, tentokrát jsem však měla čerstvou a tu já krouhám na robotu najednou na víc porcí, tak jsem se také trošku zdržela. Pak jsem měla rýžové nudle se zeleninou, tedy hodně přípravy, ale vaření pak šlo.

Zbytek zeleniny připravený na mrazák v dávkách na polévku.

A toto je na robotu připravená zelenina na oběd - rýžové nudle s kuřecím masem a zeleninou. Jen mrzkem jsem zapomněla nakrájet, tak jsem musela ručně.

Odpoledne jsem ještě připravila těstovinový salát k večeři a po chvilce už klepala na dveře dcera. Přijela sama, vnoučata nebyla doma, tak jsme poseděli u kafíčka, pokecali (i s manželem, aby bylo jasno), slíbili si, že se zase brzy sejdeme v Mostě v čínské restauraci a dcera jela dál na slíbenou návštěvu.

Asi za hodinu po ní přijel syn, ti přijeli všichni čtyři, z čeho jsem měla také velikou radost. Už dceři jsem říkala, ať řekne vnučce a teď jsem to osobně vyřizovala s vnukem od syna, že až pojedeme na ten k vánocům darovaný pobyt v Praze, že bychom moc rádi s manželem a studujícími vnoučaty poseděli v Praze v cukrárně. Pozvali jsme tedy Lukáše s jeho Ivankou a Terezku od dcery a já teď jen věřím, že nám do toho nevleze něco nepříjemného, abych se měla na co těšit. Škoda, že se tady děti nemohly sejít, ale každý má už svůj program, tak snad příště.

Příjemné odpoledne uteklo jako voda, já jsem byla opět nabita energií a vím, že se mám zase na co těšit. Navíc jsme si ještě s nejstarší vnučkou domluvily takový malý kšeftík po příjezdu z Prahy, že teď jen budu ráda, když se to všechno splní.

Vím, že my, senioři, už toho k čekání moc dobrého nemáme, ale nějaká aktivita či posezení s rodinou, to je to nejkrásnější čekání a když dojde k naplnění, nemá to chybu.

Krásné čekání něčeho pěkného a milého přeje i vám všem Ježurka

Bude jaro nebo mráz?

29. ledna 2016 v 14:26 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Počasí je jako aprílové. Včera ráno v 7,00 hod. jsme měli na teploměru 10 stupňů plus a dnes v tu samou hodinu tam byla nula. Taky to bylo na tom počasí dost znát, bylo citelně chladnějí. Včera dopoledne pršelo, dnes tam svítí sluníčko jako o závod. Také je u vás takhle krásně jarně?


Toto je stav ze 14,15 hodin dnes. Vystrčila jsem z okna v obýváku jen fotoaparát na jednu stranu i na druhou, aby bylo vidět nejen jak je krásně, ale i to, že opravdu není ani vidu ani slechu po sněhu.

Tak opravdu pochybuji, že nějaké mrazy ještě budou. A já se letos tak připravila. Už jsem ukazovala moji novou zimní čepici i se šálou a protože mi zbylo ještě kousek vlny, pokračovala jsem rukavicemi.

Tady jsou ještě rukavice, které jsem vzala z jedné i z druhé strany.

Myslíte, že je využiji? Musela jsem je také uplést s bílou vlnou, jen na černé by mi vlna nestačila a taky to teď líp vypadá jako komplet, ne? No, nevadí, mám připraveno na příští zimu, když už letos myslím nehrozí.

Užijte si všichni krásný víkend, děti mají jeden den prázdnin, my už máme posledního vnuka, který má tuto výsadu. Vysvědčení jsme ještě neviděli, ale jak mne informovala dcera, je to šikulka. Vyznamenání je, měl jen tři dvojky a za pár ho čeká maturita a pak.... no jasně VŠ.

Tak vám všem i dětem a studentům přeji krásné nastávající dny. Vaše Ježurka

Kutil domácí

28. ledna 2016 v 15:35 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Já se divím sousedce, které je prý doma dlouhá chvíle. Moc toho nevaří, manžel je služebně mimo domov, nemá žádné zájmy ani koníčky. To musí být dlouhý den! Na můj dotaz, co celý den dělá mi řekla, že sedí u televize a baští.

Proč ne, když jí to tak vyhovuje, nejsem proti, ale to by nebylo nic pro mne. Posledně jsem ukazovala moje pletení a teď jsem měla zase na práci šití, opravy atd. a budu ještě pokračovat.

Když jsem u maminky, tak téměř vždy něco málo z toho, co nebude už nikdy potřebovat, likvidujeme. Tak jsme tam třeba našly nějaké zbytky látek, co by se daly na něco využít, tak šup a už jsem je měla v tašce. Maminka měla ve skříni také hezkou halenku, kterou nenosí také hlavně proto, že nikam kromě lékaře nechodí. Halenka měla dlouhý rukáv a tak jsem jí navrhla, že ji vezmu domů, z dlouhého udělám krátký a má na léto něco na doma. Maminka je totiž stále i ve svém věku parádnice. Jen tak něco by si nevzala.

Hezká halenka, na vyhození škoda, ne? Už ji má maminka připravenou na léto.

Co děláte se starým ručníkem? No, pokud je ještě trošku dobrý, rozstřihnu ho na dva kusy a chvíli s ním utíráme v koupelně, teprve pak ho vyhodím. I ten jsem měla jeden připravený.

Tento zbytek látky jsem si právě přivezla od maminky už s tím úmyslem, že z něj bude nákupní taška na menší nákup. Ty já si šiji už roky.

Tady už je další taška. Ta je ovšem z nové látky, kterou jsem koupila už před vánocemi, protože jsem slíbila tašku dceři. Tak ji má až teď, aspoň déle vydrží, ne? Usmívající se

A moje zatím poslední dílko. Co to je? Ale, zbylo mi kousek té nové látky a tak mne napadlo, že tu tašku schovám do takového pouzdra, které jsem ušila v mžiku. Myslím, že to není zas tak špatný nápad.

A to je prozatím všechno. Uklidila jsem na chvíli šicí stroj a nechala si prostor na párání a stříhání. Budu šít dvoje domácí kalhoty. Asi pro sebe a pro maminku ze starých nenošených věcí, ale na kalhoty na doma ty pravé.

Tak jsem tady ukázala, jak se bavím. Nic složitého neumím, ale s takovými maličkostmi si vyhraji. Zdraví Ježurka

Přátelé a kamarádi

27. ledna 2016 v 15:27 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Já osobně jsem člověk, kterému nedělá problém se s někým seznámit. Jsou-li sympatie vzájemné, většinou to nekončí jen s dovolenou nebo pobytem někde.

Tak jsme se třeba s manželem seznámili kolikrát na dovolené s někým, s kým nám bylo dobře a tak jsme si vyměnili adresy i telefony. Před už tak minimálně deseti roky jsme ještě tenkrát často jezdili na dovolenou do Mariánských Lázní a v jídelně nás posadili ke stolečku, kde už někdo měl objednávku jídla, tudíž jsme hned věděli, s kým máme tu čest. Tedy jen pokud se týče jména. To mne tenkrát tak rozesmálo, že se pak smála i servírka, když jsem jí prozradila, čemu se směji. Ti naši spolustolovníci byli Slepičkovi. Tak jsme se nazvali "zvířecí stoleček".

Tam jsme s nimi byli pak párkrát na vycházce, myslím i na tanečku a chodili jsme společně i na kávu. Od té toby jsme stále v kontaktu, oni bydlí v Pardubicích a už kolikrát nás tam zvali, ale je to přece jen trochu z ruky. Jsou to také starší manželé, příjemní a milí, tak si píšeme pohledy a někdy si i zavoláme. Teď psal pán, že jsou nějak nemocní, že zavolá, až bude líp.

Na jedné z dovolených, v dobách, když ještě byly podnikové rekreace, tak jsme se na jedné takové seznámili s manželi od nás ze závodu, tudíž i tady z Litvínova. To bylo ještě v osmdesátých letech, chodili jsme tam spolu na taneček, pán byl tak starý jako můj manžel a paní jako já. Netrvalo tedy dlouho a už tam jsme si potykali. Pak jsme se ještě párktát potkali v závodě a teď už hezkých pár let jsme se potkávali ve městě. Oni dva také chodili vždy spolu denně nakupovat, tak jsme se vzájemně informovali o situaci doma a jak jsme na tom se zdravím. Když paní zemřel asi před dvěma roky syn, kterému ještě nebylo ani padesát, bylo to hodně zlé. Ale život šel dál. Teď jsme si minulý týden říkali, že jsme je nějak dlouho nepotkali a pak jsme šli kouknout na vývěsku, kde bývají parte a tam jsme viděli, že pán to má za sebou. Paní vidět není, možná je u snachy nebo druhého syna, ale je to vždy jak rána z nebe. Mrazí mne vždy při pomyšlení, že se kosí už dlouho v našich řadách.

Když jsem byla asi před čtyřmi roky v nemocnici s ramenem, mimochodem už s tím druhým, měla jsem jít na REDRES, kdo neví, je to pod narkózou rozhýbání ramene tím, že se vlastně laicky řečeno rozlámou srůsty, které brání pohybu. V narkóze nic člověk necítí, akorát bylo hodně nepříjemné to rozcvičování a bezprostřední probuzení, protože jsem si v první řadě myslela, že nemám ruku.

Tam jsem tenkrát byla na pokoji s jednou pacientkou, která je o dva roky mladší než já, ta měla také bolavé rameno, ale byla tam jen na infuze a rozcvičení. Ohromně jsme si tenkrát rozuměly, když za ní přišel manžel a za mnou ten můj, i chlapi si pokecali, byla to báječná symbióza mezi námi. A jak to tak bývá, vyměnili jsme si adresy, jsme stále ve styku aspoň písemném nebo telefonickém a protože oni nebydlí od nás tak daleko, tak stále věřím, že se ještě někdy setkáme.

S kamarádkou, která byla kdysi sousedkou, ale už pomalu čtyřicet let není, se i nadále stýkáme všichni, ona bydlí u Prahy, navštěvujeme se téměř každý rok a docela často si voláme.

Je to hezké, mít takové přátele a kamarády, já si toho velice považuji. A tím, že jsem si kdysi dávno založila blog, tak mám teď těch přátel mnohem víc a s mnoha si dovolím tvrdit, že je to krásné a naplněné přátelství, některé potvrzené i osobním setkáním.

Děkuji všem přátelům a kamarádům za to, že je mám.

Znovu kočičí povídání

25. ledna 2016 v 15:09 Kočičky a jiná zvířátka
Než sem přidám opět nějaké krásné kočičí fotky, tak vám musím popsat jeden zážitek s kočičkou, který mi včera vyprávěla moje maminka.

Jak jsem minulý týden psala, že spadla a pěkně si natloukla, bylo to kvůli kočkám, respektive kvůli té jedné. Už jsem se zmiňovala o tom, že si našly k mamince cestu střešním oknem. Vždy, jak maminka ráno rozsvítí, už se hrnou k oknu, je-li zavřené mňoukají, dokud ho neotevře. Už když jsem tam byla naposled na návštěvě, tak jsem v ložnici pod tím střešním oknem sundavala prádlo ze sušáku a vtom vidím, jak se po okně něcou koulí a válí až dolů se střechy na okap. Napřed jsem se lekla a pak jsem se smála. Byla to kočka a tenkrát byla střecha zapadaná zmrzlým sněhem. Asi kočka nakukovala výš a pak jela dolů. Naštěstí se jí nic nestalo a za chvíli přišla jakoby nic.

Minulý týden chtěla kočka oknem ven, už prý visela za kraj a okno bylo zavřené. Tak maminka vzala tyč, kterou to otvírá, no a jak se do ní pořádně opřela tak jí to ujelo a byla prý to rána jako z děla, jak upadla na zem. Ještě teď prý se jí vždy bratr lekne, protože postupně modrá na celém obličeji. Je také oteklá a pomlácená. To jsem ale odbočila. Maminka prý pak zapomněla na kočku a asi víc jak po půl hodině ji viděla, jak vystrkuje opatrně hlavu zpod její postele. Ona prý se chudinka tak lekla, že tam byla celou dobu zalezlá a bála se vyjít. No, musela to být opravdu pořádná šupa a já jen teď doufám, že to aspoň tuto jednu kočku odnaučí chodit ven oknem. Jak jsem měla na ni původně vztek, tak teď mi jí bylo líto.

A teď už k fotkám kočiček od mé vnučky.


To je Juliánek v černobílém provedení.

A toto je? Opět Juliánek při "muchování". Je vidět, že k sobě mají oba velmi blízko, Lada byla u porodu a on to taky asi tak cítí. Druhá máma.


Vánoční dárek - jejich nová deka našla konečně uplatnění pro oba kocourky.

Tak pro dnešek až až. Mějte se tak krásně, jak všechny ty kočičky! Vaše Ježurka

Mé lednové tvoření

23. ledna 2016 v 15:31 JEN TAK
Už jsem psala o tom, že u televize nerada sedím s rukama v klíně. Tak jsem byla ráda, že jsem měla inspiraci u Zdeninky a pustila jsem se do pleteného trojcípého šátku na krk. Teď v zimě je to to pravé. Šlo by to uplést i ze slabé vlny pro mírnější počasí, ale to zase jindy. Měla jsem tady takovou slabší vlnu, tak jsem ji dala dvojitě a výsledek je tento:

Je to dost široké, tak se mi to moc nevešlo, ale vidět to trochu myslím je.

Pak jsem dostala zakázku, abych upletla dvoje ponožky asi tak velikost na moji nohu. Jedny měly být ze silnější a jedny ze slabší vlny. Hned po šátku tedy pšišly na řadu zase ponožky.

To jsou ty slabší přímo z ponožkové vlny

a to jsou ty silnější z vlny zn. Lada.

A jak tento týden zase začaly mrazy, tak jsem si řekla DOST! Šla jsem si koupit vlnu a pustila jsem se do čepice. Řekla jsem si, že už je to fuk, jestli vypadám jako debil, že to ta čepice neřeší. Ve středu jsem si koupila vlnu a v pátek jsem už ráno šla v nové čepici, ať jsem vypadala jak chtěla, ale bylo mi teplo.

Ano, to je ona.

Nevěděla jsem, kterou barvu zvolit. Mám různé pletené šály, tak jsem si říkala buďto černou nebo bílou. Radila jsem se i s maminkou a ta říkala, že bílá se brzy ušpiní a černá prý je smutná. Navrhovala šedou. I když mám i šedou šálu, vyřešila jsem to nakonec myslím dobře. Šoupla jsem do černé dva proužky bílé a hned je toho smutku méně, že?

Ostatně mám podobně pletenou šálu z loňské zimy a už jsem venku hezky ladila. Aspoň něco, ne?

Tak to jde, ne?

Tak jsem ukázala, jak se u televize bavím a teď tady mám nějaké šití, ale to u televize nejde, tak budu muset zase něco vymyslet. Poradí mi někdo? Nebo někdo něco potřebuje?

Krásný víkend přeje Ježirka

Naše "trojka" a zima na Šumavě

22. ledna 2016 v 15:35 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera jsem se vůbec nedostala na počítač, jen krátce, když jsem něco hledala. Naše trojka - tím jsem myslela nás - seniory, kterým je dohromady 252 let a brzy to bude ještě plus 3, neměla moc hezký den.

Ráno při cestě na nákup manžel naříkal celou cestu tam i zpět, ale doma nebude. Bolí ho při chůzi prý strašně ta bradavice a do toho sekunduje koleno na druhé noze.

Maminka jela včera na kontrolu s kardiostimulátorem do Plzně a odtud mi volala, já jsem jí to musela bohužel přerušit. Nevím, co to bylo, ale udělalo se mi během hovoru tak zle, že jsem myslela, že sebou švihnu, Bylo mi horko, zima, špatně, na zvracení atd. Ani ruce jsem nezvedla. Naštěstí to zase přešlo, ale kdoví, jestli to bylo také od té páteře. Já vím, všechno se na to svádět nemůže, ale nevím jinak co na to. Po obědě jsem si šla lehnout a spala jsem jak šípková Růženka. Pak mi bylo zase dobře a vzpomněla jsem si, že musím znovu volat mamince. Bohužel, ta mi oznámila, celá rozklepaná, že doma upadla. Ale musela to být rána, štěstí, že si opět nic nepolámala, že dokázala vstát, ale rozsekla prý si čelo, teklo jí spousta krve, ale to, jak moc se zranila jí řekl až bratr, když přišli z práce domů a šel za ní. Prý se zhrozil. Navíc je maminka objednaná za měsíc na výměnu toho kardiostimulátoru. Už jí ho dvakrát měnili, ona už se bojí.

Odpoledne jsem byla ještě objednaná na to oční. Ale taky katastrofa. Očařka se mnou byla hned hotová, začala mi zkoušet brýle na dálku. Já je sebou ani neměla, řekla jsem jí, že je moc nenosím, potřebuji hlavně brýle na čtení. Hlásila jsem, že se mi to rozmazává, že se mi zrak zhoršil a co myslíte? Houby, že by mi dala něco přečíst, koukla mi jedním přístrojem do očí a řekla, že tam žádné změny od posledně nevidí. Tedy žádný problém. A pokud budu chtít, tak se mám zase za rok objednat na kontrolu. Tak jsem byla v momentě venku a nevím, jestli tam zase brzy - vůbec někdy - půjdu.

Ale naštěstí jsme ty problémy všichni tři přežili, to je hlavní, mamince už dnes bylo líp, i když... ale to je jasné.

Pro potěchu oka vám přiložím nádherné fotečky, jak krásná zima je na Šumavě. Poslala mi je moje milá jmenovkyně právě ze Šumavy, kterou jsem poznala díky svému blogu a moc si rozumíme. Její souhlas s uveřejněním jejich fotek mám, tak se kochejte a myslete na něco krásného.










To je krása, že? Bylo to těžké, vybírat jen některé.

Vaše Ježurka

Týden "D"

20. ledna 2016 v 15:27 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Proč jsem tento týden nazvala týdnem "D"? Protože se to tak sešlo a od včerejška máme s manželem v diáři zapsané návštěvy lékařů specialistů.

Manžel to už nevydržel a když jsem byla minulý týden u maminky, tak se konečně objednal na kožním kvůli té jeho vytrvalé a paličaté bradavici na šlapce. Už víc jak tři měsíce jsme mazali čímsi na bradavice a pořád výsledek nikde. Co výsledek, ale bolelo to stále jak na začátku léčby a to už se mi zdálo trošku dlouho. Včera tedy manžel šel s bradavicí na trh. No, já vím, že ne na trh, ale se svou kůží určitě a já byla zvědavá, jestli se paní doktorka hned ujme toho vypalování tekutým dusíkem. pamatuji si, že když byla dcera ještě dítě, taky měla na chodidle bradavici, která byla houževnatá a vypalovali jí ji také tekutým dusíkem, ale tuším, že to nebylo hned na první dobrou. Manžel teď může chodit ještě hůř než předtím, sehnala jsem doma kousek molitanu, který mu dr. na to doporučila a za týden má jít na kontrolu. No, sama bych už byla ráda, aby ta jeho "těžká nemoc" byla už ta tam. Budu pak referovat.

Já jsem byla měsíc objednána na neurologii, kam chodím už roky, ale stále nemají dostatečnou kapacitu. Mezitím jsem si musela odskočit k mé praktické lékařce na injekce na bolest, když už to opravdu nešlo. Teď je to tak na střídačku. Chvíli se mi ozývá zase krční páteř, která mi dala hezkých pár let pokoj, točí se mi hlava, někdy je to pořádný kolotoč a také mne berou zase bolesti bederní páteře na pravé straně, zatím co na ty na levé jsem si zvykla, tady ještě ne. Když jsem se ptala paní doktorky, co to tam mám, že mne to tak bere i s bolestmi do podbříšku, tak říkala, no co, to je ta vaše páteř. A bylo vymalováno.

Po vylíčení mých potíží mi navrhla, že mne pošle do nemocnice, protože už neví, co se mnou. Zeptala jsem se, co tam budu dělat? Jasně, že se mi tam nechce, tak jsem musela já navrhnout, co takhle po obstřiku nějaké rehabilitace? Já je totiž už dlouhou dobu odmítala, ale vyzkoušet se má všechno ne? Říkala, že na tu pravou stranu mám zúžené ty páteřní kanálky, tak bude-li nejhůř, ještě vyzkoušíme obstřik pod CT.

Tak mám na nejbližší dobu naplánováno. V pátek se půjdu na ty rehabilitace objednat, mám prý všechno desetkrát, řekla jsem si i o reflexní masáže a pak mám nějakou elektroléčbu, tak uvidím.

Zítra jdu zase na oční. Toho se také bojím, protože se mi za ten poslední rok dost zhoršil zrak a mám takové tušení, jestli za to nemůže ta operace mého šedého zákalu, jestli mi to na tu moji VPMD neublížilo. Ale to uvidím až zítra.

Dny plné radosti a ne návštěv podobných těm našim vám všem přeje Ježurka

Viděli jste luštit kočičky?

19. ledna 2016 v 14:54 Kočičky a jiná zvířátka
Tak viděli jste luštit kočičky nebo ne? Já se přiznávám, že dosud ne, až teď s vnučkou. A tvářily se u toho moc spokojeně. Nedalo mi to, abych vám je taky nepředstavila. Koukejte!

Vypadá to, jako by se kocouři radili, ne?

Pózování pro fotografku, to sudoku je ale těžké, až se nám z toho chce spát

Koukneme se na nápovědu do PC, ne?

Odpočinek s paničkou, s tou je vždycky dobře

Zase jiné hádanky? To už asi dnes nedáme, ale co, zítra je taky den.

Po tak vyčerpávajícím luštění už zbývalo jen jediné. Jít na kutě. Tak jsme spolu luštili, tak si teď zase spolu zdřímneme, jako by si říkali kočičí kluci Floriánek a Juliánek.

Berany, berany, duc!

Dej mi pac, taťko, ať se nebojím!

Zase se trošku otočíme, to je fajn.Usmívající se

Krásně spinkají spolu, jako miminka.

A přitom je to táta se synem. Jsou spolu celý den i noc a mají se moc rádi.

Snad jste se aspoň trošku pousmáli těm kočičím klukům, je na nich vidět, že jim nic nechybí. Jejich "kočičí máma" se o ně opravdu vzorně stará.

Krásný den přeji všem! U nás svítí sluníčko, ale slušně mrzne. Sněhu moc není, ale zima už je tu. Vaše Ježurka

Konečně došlo na PUDINKÁČE

18. ledna 2016 v 16:00 VAŘENÍ A PEČENÍ
Na pečení dobrůtek, které jsem si opsala od Jitky, jsem se připravovala už před Vánocemi. Ale došlo na ně až teď v sobotu. Manželovi jsem od maminky nadiktovala, co je třeba nakoupit a včera se dala do díla. Řeknu vám, už když jsem měla vykynuté těsto, tak jsem se s ním málem mazlila, jak bylo kvalitní, no opravdu parádní.

Jen jsem nedělala pletýnky, jak je v návodu, ale udělala jsem takové jako buchtičky, počet kusů jsem zachovala.

Upečený první plech

a tady je druhý. Upeklo se to krásně.

To už jsou připravené ke kávičce a namazané uvnitř.

Pardon, zapomněla jsem pocukrovat, už je napraveno.

Takhle dost tam bylo krému, no málem jsem tolik neotevřela pusu.

Ukládám je tady do krabičky

a tolik krému mi ještě zbylo a to jsem se fakt snažila.

Ale jinak všem vřele doporučuji, je to opravdu výborná mňamka a já Jitušce moc děkuji za recept na tyto PUDINKÁČE.

Upečte si je a určitě si také pochutnáte. Dobrou chuť přeje Ježurka

Když hospodaří dvě seniorky

17. ledna 2016 v 15:38 RODINA
Ještě se na chvíli vrátím k tomu mému pobytu u maminky. Mí stálí čtenáři ví, že maminka vidí jen malinko na jedno oko, má to čím dál těžší. Tudíž už dlouho sama nic nevaří a tak nemá ani doma patřičné suroviny. Když tam jedu já, tak si vše, co potřebuji, dovezu z domova. Musím si tedy podrobně probrat vaření na ty dny a vše, co je do toho třeba tak nakoupit, protože před příjezdem cestou nakupuji, nebo dovézt z domova. Jinak v týdnu mamince obědy dováží a o víkendu má oběd dole u bratra.

Tak jsem si třeba doma musela připravit marinádu na naložení masa, protože maminka nemá olej ani strouhanku, naplánovala jsem i čočkovou polévku, do které já dávám i zeleninu a tak jsem taky musela vzít oboje sebou. Jo a také nudličky. Cibuli a česnek v malém množství nakoupím, jakož i brambory. Včera si poručila maminka buřtguláš, který já zaprašuji, ale byla tam jen hladká mouka a sádla tak tak. Guláš byl pak ještě řidší, jíšku maminka taky nemá, tak jsem musela improvizovat. Přidala jsem "záklechtek", tedy mouku ve vodě. Ale bylo to prý dobré.

Tentokrát mne přivezl syn se snachou a maminka by nepřenesla přes srdce, kdybychom jim něco nenabídly. Tak jsem brala z domova ke kávě pro maminku půlku mé vánočky z mrazáku, pro syna zbytek štrúdlu, protože ho miluje, snacha vím, že má raději škvarkové placky, které jsem jí také od soboty schovala na mrazák, no a já, abych jim to "jejich" nejedla, tak jsem si ráno v den odjezdu nechala od manžela koupit tvarohové šátečky.

Když pro mne včera přijela dcera, pospíchá ihned z práce, aby byla u maminky co nejdřív, tak vždy navařím trochu víc, aby měla oběd i ona.

A nedá mi to, abych nepřidala také něco pro zasmání. Hned tu první noc, co jsem u maminky spala, tak nás vzbudil budík - tedy radiobudík, který má maminka u postele, aby z rádia ráno věděla, kolik je hodin. Ale ten hnusný řvoucí alarm tam měla maminka omylem, ani nevěděla, jak se jí to povedlo. Když už to "řvalo" po třetí na celý barák, nevydržela jsem to a šla jsem to mamince vytáhnout ze zásuvky. Copak o to, pak už jsme spaly obě v pohodě, ale druhý den jsem musela tento radiobudík zprovoznit. Nikdy jsem s ním nic nedělala, ani jsem nevěděla, jak ten alarm vypnout, návod nikde. Stylem pokus - omyl se mi celkem brzy podařilo vypnout to buzení, ale pak zase nešlo pustit rádio. Když se mi i toto podařilo, nešlo to zase vypnout. Já se ale jen tak nedám a DÍLO SE NAKONEC PODAŘILO! To bylo radosti!

A taky jsme se občas od srdíčka zasmály. Tedy hlavně já jsem vždy rozchechtala maminku. Přišlo mi to opravdu hodně k smíchu. Napřed jsem hledala brýle, ale jakou dobu, už jsem nevěděla, kde hledat, když v tom mne to napadlo a hurá, opět jsem viděla! Za nějakou hodinu se maminka nabídla, že zatím co já budu žehlit, že ona utře odkapané nádobí. Utírá, utírá, najednou se otočí a nemůže najít utěrku. Mně to přišlo už opravdu tak k smíchu, že jsme tedy super dvojka, že jsme obě slzely. Ale jen jsem se trochu zklidnila a otočila, tak jsem začala znovu. Viděla jsem totiž, že maminka si utěrku položila na otevřenou zásuvku s příbory, kterou přivřela a tak ji ani nemohla vidět. No, zkrátka jsem si o pár vteřin určitě prodloužila život. A legrace musí být, i kdyby na chleba nebylo, ne?

Takže tohle všechno bylo jako bonus k tomu, co mne čekalo u maminky. Jo a tentokrát mi nějak vůbec nevadilo, že jsem nebyla celé tři dny venku. Jen dvakrát vynést odpad při "čištění" skříně a likvidaci nepotřeného. Doma mne včera čekalo vaření, pečení a dvě pračky prádla, ale stejně to venku klouže, tak to ještě asi přes víkend vydržím.

Dávejte venku pozor, abyste neupadly, já zítra určitě budu, už potřebuji nakupovat. Tak se opatrujte a mějte se krásně. To vám všem přeje Ježurka

Trochu mrazivější pobyt u maminky

16. ledna 2016 v 14:26 RODINA
Možná někdo stihl zaregistrovat, že jsem tu pár dní nebyla, někdo to věděl, že jsem byla opět u maminky. Tentokrát jsem si ani nemohla pořádně prohlédnout staré fotografie, takže žádné retro nebude. Ale sama přiznávám, že je to pro mne každou návštěvu těžší "řádit" u maminky, protože mi opravdu ubývají síly. Já ale vím, že se říká, když myslíš, že už nemůžeš dál, tak ještě musíš, půjde to. To bylo tentokrát moje heslo a tak jsem byla ráda, že jsem splnila všechny požadavky od maminky. Zvládla jsem vše, co jsem měla, cesta tam se synem a snachou, zpět s dcerou, vše proběhlo v pořádku a manžel byl rád, že jsem opět doma. Bylo mu tady samotnému smutno.

Už jsem o tom mockrát psala, že k mamince chodí tři kočičky a většinou oknem, ale tentokrát mne opravdu už pořádně vytočily, když mi začaly skákat špinavé zvenku oknem v době, když jsem měla vyluxováno a vytřeno. To jsem je opravdu nemilosrdce poslala dolů do bratrova bytu a okno zavřela na pevno.

Foťák jsem sebou neměla, tak jsem aspoň zkoušela fotit mobilem. No, omlouvám se, že totky nejsou nic moc, ale než to ten můj mobil zdokumentoval, kočky byly už zase úplně jinde a je to i vidět. Ale aspoň něco pro vás mám.


To je Mourinka. Hravá, ale taky žravá. Dole trochu rozmazaná. Nevydrží v klidu.

A tohle je Majda. Nejraději se vyhřívá u maminky na topení. Ta jediná z těch tří není obézní.


Třetí kočička je Mia, ta je nejmladší, plachá, byla jsem ráda, že jsem ji aspoň nějak zachytila, protože se sice nechala hladit, ale ne dlouho. Tady dole se mazlí s mou nohou. Je to ztv. "mluvící" kočka, protože když se jí něco zeptáte, nebo řeknete, vždy odpoví. Maminka si s ní normálně povídá.

Vidítě tady tři kočky? Těžko, že? Té třetí už jsem chytila jen ocásek, byl to opravdu kumšt je chtít vyfotit a už vůbec ne najednou, na to by byl potřeba profesionální fotoaparát.

V pátek ráno, když jsme s maminkou vstávaly, tak bylo venku opravdu dost zasněženo, ale pak vysvítalo trošku sluníčko. Moc jsem si přála já i dcera, aby vydrželo "rozumné" počasí, abychom dojely bezpečně domů. Můžete jet stokrát opatrně a dávat pozor, těch "divochů" jezdí stále dost. I my jsme viděly po cestě zpět auto ve škarpě.

Ale pro představu, že to venku včera ráno vypadalo na oko fakt krásně, tak jsem aspoň opět mobilem udělala dvakrát blik, na jednu a pak na druhou stranu zahrady bratra z maminkčina okna.


Na pohled to vypadá jako v pohádce. A u nás je skoro sucho.

Ono to tak bylo i po cestě domů. Byly úseky, kdy bylo sněhu dost, úseky, kdy pršelo, pak hustě padal sníh a dál ani ne kilometr zase nic a v našem okrese už byla opět mlha, ale aspoň nebylo umrznuto.

Tak to je tentokrát moje krátká reportáž z krátkého pobytu u maminky. Postupně projdu opět všechny vaše blogy. Zatím přeji všem krásný víkend. Vaše Ježurka

Venku zima, doma jaro

11. ledna 2016 v 16:07 JEN TAK
Povídala jsem na blogu minulý týden spíš o vaření, ale Fukčárinka mi připomněla, že jsem slíbila ukázat, jak mi pokvetou moje orchideje. Asi to bude tím, že je opravdu venku hnusně, ale ony se holky zatím pořád jen připravují. Už mají opravdu dost dlouho poupata a ne a ne rozkvést. Ale ono to jde asi v zimě pomaleji. Ale aby bylo jasné, že nekecám, tak jsme je dnes všechny vyfotila.

Tato orchidejka jediná mi zatím kvete, ale nic moc, má jen dva květy.




Tady vidíte, že je to tak. Poupat spousta u každé, ale nějak to trvá.

Dokonce má na květ i tato mini, kterou jsem přesadila do většího květináče a čekám, ale zatím roste.

Zrovna tak má na květ i ta orchidej, která měla takovou spoustu vzdušných kořenů a já se tady radila, co s ní. Přesadila jsem ji do trochu většího květináče, ale pár kořenů jsem ostříhala. A roste, má na květ, tak jsem ráda.

Ale z čeho mám dnes velikánskou radost je můj ibišek. Takový nádherný a velký květ ještě neměl, vedle má ještě brášku, jen mne mrzí, že zatím nekvetou dva najednou. Ale snad se taky dočkám. Ten ibišek, který je vedle, má také poupátko. Chudinka příroda je asi taky pořádně zmatená, nejenom my.

To je ta krása!

U nás to zatím venku jde, chodníky i silnice jsou suché, ale určitě to přijde i k nám. Já se zase chystám za maminkou, ale byla bych ráda, kdyby byla cesta sjízdná, aspoň v rámci možností.

Krásný celý nový týden vám všem přeje Ježurka

Třeboňská topinka

9. ledna 2016 v 17:12 VAŘENÍ A PEČENÍ
Když jsem posledně psala o tom mém experimentování při vaření, které konec konců asi praktikujeme všichni, vybavila se mi třeboňská topinka.

No a s tím i to, že vždycky platilo, platí a platit bude to, že mít známost na nějakém šikovném postu je zkrátka k nezaplacení.

Jezdili jsme s manželem dříve dost často do lázní. Sice na příspěvkovou léčbu, ale tenkrát to ještě šlo. Já s pohybovým ústrojím a manžel s kolenem. Měli jsme nárok jednou za dva roky. No a na místě, kde se rozdělovaly a přidělovaly lázně, seděla jedna moje dobrá známá. Tak se také stalo, že jsme navštívili jen samá krásná lázeňská města. Byli jsme v Mariánských Lázních, Františkových Lázních, v Lázních v Jaroměři, na Slovensku v Trenčianských Teplicích nebo Piešťanech, ale také v Třeboni v tenkrát nově postaveném domě Aurora. Vůbec všude jsme měli díky té mé známé super lázeňské domy, abychom nemuseli chodit na procedury ven.

Tak si vždy ráda vzpomenu na tuto známou, která ač byla mladší než já, už je dávno někde na obláčku a jen nevím, jestli tuší, jak na ni často vzpomínám. Nejen kvůli tomu, že už jako senioři nedostaneme nikde vůbec nic, ale už vůbec bychom si nemohli vybírat. Byli jsme také pětkrát v lázních Jáchymov, ale ani ty už nám nikdo nenabídne, a kdybychom si to teď měli byť i částečně platit, museli bychom určitě minimálně měsíc žít o suchém chlebu.

A už jsem se opět oklikou dostala k jídlu a konkrétně k tomu chlebu. Tam v té Třeboni dělali v restauraci tu "Třeboňskou topinku". Moc nám chutnala, tak jsem ji zkusila potom udělat i doma. A šlo to. To jsem na pánvičce na oleji opekla klasickou "holou" topinku, kterou jsem počesnekovala, udělala vedle na pánvi smažená vejce, která jsem navršila na tu topinku a nahoře posypala strouhaným sýrem. Ozdobila kouskem kapie a mňamka byla na stole.

Ale jak stárneme a už nemůžeme tak často nebo vůbec nezdravá mastná jídla, tak jsem to zjednodušila. Dnes opeču krajíček chleba na topinkovači, potřu ho rozetřeným česnekem a zbytek už znáte. Chleba není nacucaný tukem a je to taky príma. Brzy nás to bude zase čekat, protože jsem na mrazáku "nasyslila" zase hezkých pár krajíčků chleba, když zbude.

Vůbec se snažíme ke stáří vařit zdravěji, že? Ale my jsme doma neměli nikdy moc korunek, museli jsme počítat, tak jsem zvyklá. Dnes jsem třeba dělala bramborový salát tak, jak ho dělávala moje maminka.

Uvařím brambory ve slupce, pak je maminka nakrájela na slabší kolečka, já je dnes "proženu" kolečkem na kostičky, osolím, opepřím, přidám nakrájenou cibuli, nahrubo nastrouhanou okurku, přidám maličko vody z okurek, ale opravdu jen lžíci, ale zato to omastím. Jí se teplý, já ho vždy přihřívám.

Pozor! Nejsou to brambory na kyselo, jak někdo taky dělává, ale opravdu tato příloha je zdravější a opravdu moc chutná! Omastila jsem to tukem, který se vypekl ze sekané, kterou jsem k tomu měla a jen tak mimochodem. Pečená v té mé úžasné troubě je mňamózní. Měla jsem boule za ušima. Ani z remosky mě to tak nechutná.

No, tak jsem se přes třeboňskou topinku a pobyt v lázních dostala až k dnešnímu obědu. Věřím, že jste si dnes pochutnali i vy všichni doma. Jo a k tomu byla zelňačka.

Dobrou chuť všem přeje Ježurka

To je hodně málo na KUCHAŘKU

7. ledna 2016 v 14:08 VAŘENÍ A PEČENÍ
Právě při poslední momentce z mobilu, to bylo včera, jsem si vzpomněla, že jsem se ještě nepochlubila fotkou, jak jsem mezi svátky pekla kaiserky v nové - tedy elektrické - troubě. A musím jen znovu potvrdit, že je to opravdu pořádný rozdíl. Žádné pečení odhadem, ale nastavím a vyndám, přitom se mohu během pečení přesvědčovat, aniž bych musela otevřít troubu. No zkrátka si to užívám. Ale abych to nezakecala, taky jsem je nezapomněla vyfotit.

Vypadají skvěle, že? Správně, taky tak chutnaly. Žádné rozjíždění se a tak.

Včera jsem trošku inovovala zapečené brambory. Koupila jsem smetanu ke šlehání, že ji dám místo vajec a mléka, a pak jsem do ní aspoň jedno vejce přidala. Dovnitř jsem dala jen polopárek a nastrouhaný tvrdý sýr, s ním nám to moc chutná, ale našla jsem v lednici ještě trošku nakládané zeleniny Moravanka, tak jsem ji tam přidala včetně feferonky. A ještě malou cibuli.

Za chvíli to vonělo po celé kuchyni, že už manžel dostal hlad. No, možná jsem to ještě měla nechat chvíli zapékat v té remosce, nebo jsem tam neměla dávat tu šlehačku celou, bylo to takové řidší, ale právě to prý manželovi víc chutnalo.

Chuťově to bylo trošku jiné, ale opravdu výborné. Co se nesnědlo v poledne, dorazil manžel večer u televize a nezapomněl dodat, že si opravdu pochutnal.

Dnes jsem také trošku experimentovala. Dělávám kuře na paprice z kuřecích prsíček. Tato se mi zdála malá, tak jsem zase zapátrala v mrazáku a vida! Byl tam zbytek žampionů, tak jsem je tam přidala. K tomu byly těstoviny - vřeténka, ty máme nejraději a oběd byl také brzy hotov a chutnalo nám oběma. Fotku nemám, tak rychle se to snědlo, že jsem zapomněla.

Ale, jak jsem psala v nadpisu, na vydání kuchařské knihy Usmívající seje to moje experimentování opravdu málo, ale občas se to opravdu vyplatí.

Ještě dávám hlášení o počasí u nás - Litvínov. Všude píšete, že je sněhu habaděj, u nás tedy stále nic moc a navíc je venku už tři dny mlha.


Vidíte? Trochu sněhu je, ale oproti jinde to nestojí za řeč. A mlha jako mlíko.

Už tedy končím jak s experimenty, tak i se zpravodajstvím o počasí a přeji všem krásný den. Ježurka

Jak se daří kocourkům v novém roce?

6. ledna 2016 v 16:50 Kočičky a jiná zvířátka
Začnu asi tím, že i Lady kocourci se na silvestra báli ohňostrojů. Ty rány jim nedělaly dobře, obzvlášť lekavý je Florián, který se nehnul od své "maminy" Lady ještě i druhý den, ale Juliánek se rád přidal.

Takto byli omotaní kolem Laděnky celý Nový rok.

A tady máte přáníčko na ten letošní rok i od kočiček naší Lady.


Takhle rozmazaně prý vidí svět kočičky - zajímavé, že?

Už jsem se zmínila o tom, že našim mladým "dosloužil" kotel. V neděli ho museli definitivně odstavit a doma byla pěkná kosa. Zima byla i kočičkám a toto prý byl jejich nejlepší kamarád až do dnešního dne.


Ani kožíšek jim tedy nebyl nic moc platý, ale tady se jim evidentně líbilo.

Tady to vypadá, že se Juliánek opaluje a jak si lebedí.

No, naštěstí už mají nový kotel, ve kterém se už dnes odpoledne topí, tak budou určitě rádi nejen všichni naši mladí, ale i kocouři.

Přejeme všem obyvatelům jejich domu už jen krásně teploučko! A všem ostatním krásný teplý večer! Vaše Ježurka

Strasti všedních dní

5. ledna 2016 v 13:37 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ano, píši jenom strasti, protože slastí zatím tedy nic moc. Už se zase rozjel ten všední koloběh života a já si vymýšlím práci. Nevydržím jen tak nic nedělat, luštit pořád nelze a číst? V poslední době hodně špatně vidím a za chvíli mi písmenka poskakují kolem dokola. Jednat se mi dost zhoršil zrak a pak mám úžasné motolice. Jak já říkám, kolotoč zadarmo. Po letech začala být opět aktviní až moc moje krční páteř a já se občas bojím, že sebou plácnu na zem. Ale zvládám. Momentálně mám nasazený límec a je to lepší. Vím, že ho nesmím nosit stále, tak aspoň vždy odpoledne na chvíli a uvidíme.

Já si pamatuji, že jako mladá jsem se taky motávala dost často, ale opravdu ne po alkoholu, ale jednou mne vezla dokonce z práce i sanitka, doktorka na neuroiogii měla obavy, aby mi při přecházení silnice nezajelo auto. Kdepak dnes, to by se opravdu nemohlo stát, pomoz si sám, že?

Ale chtěla jsem začít o něčem jiném. Je o mně známo, že zdobím byt brzy před Vánocemi včetně stromečku, tak to taky všechno potom brzy uklízím. Dala jsem se do toho hned tuto neděli a hned se mi povedlo něco rozbít.


Manželovo oblíbené vánoční svícení. Koule je celá, ale ten stojánek byl napůl, když jsem ho dávala nahoru na místa, kam moc nechodíme. Ale díky tomu jsme vyhodili hned jednu starší hadici k pračce, protože ta mi tam vadila. No, co naděláme, stávají se horší věci, ne? To neřeším, ale pochybuji, že nám někdo prodá samotný stojánek.

Včera jsme dělali trošku větší nákup po svátcích, ale dnes jsme se vypravili hlavně pro brambory, cibuli a pečivo. Jezdíme do města autobusem a někdy je to opravdu i tady u nás fuška přejít na druhou stranu silnce. Taky jsme dnes chvíli čekali a jen jsme přešli, jel "náš" autobus. Docházeli jsme na stanici, ale on ani neotevřel dveře, trošku přibrzdil a hned se rozjížděl dál. Přitom měl ještě tři minuty čas dle jízdního řádu. Manžel zavolal "HEJ", on zastavil, naložil nás, neřekl ani slovo, a jel dál. Až na cestě kousek od našeho cíle najednou autobus zatočil jinam. Tam zastavil a my si všimli, že z něj vystupují všichni, kteří tam byli a my viděli, že to byli samí studenti. Ach jo. Tak jsme vystoupili, došli ten kus cesty pěšky a já se chechtala na celé kolo, zatím co manžel dumal, proč nám řidič neřekl, že je školní spoj a proč měl číslo naší linky. No, tak jsme to měli hned s procházkou. Sice u nás taky už nasněžilo, ale ani tak moc nemrzlo, ani to tak moc neklouzalo, zima nám tedy nebyla, tak jsme se tomu nakonec zasmáli a řekli si, že mohlo být hůř, no ne?

A tak věřím, že jste se tomu zasmáli i vy ostatní. Zas tak do smíchu určitě není synovi s rodinou, kterým se hned na nový rok rozbil kotel. Starosti, peníze a zima. To je teď jejich problém, ale oni ví, že u nás mají vždy dveře dokořán.

Krásný nový rok všechních dní vám všem přeje Ježurka

Víte, kde je Lovoš?

3. ledna 2016 v 14:23 VÝLETY
A vůbec - co to je, já to bohužel, slyšela prvně. Vůbec jsem netušila, že nějaká Lovoš existuje a co to vlasntě je. Teď už vím, že je to kopec blízko Lovosic a je odtud krásný výhled na okolní krajinu. Snacha prý viděla přístav v Litoměřicích, kde byla s kolegyněmi na návštěvě jejich bývalého ředitele.

Syn se snachou moc nemusí také to juchání na povel a ta už se u nich stalo tradicí, že vyjíždí na Silvestra někam za poznáním něčeho, kde spolu ještě nebyli. Už to byl v pořadí čtvrtý silvestrovský výlet. Jedou vždy autem a pak jdou pěšky. Tentokrát to bylo na kopec Lovoš.

Syn pózuje u cedule, sluníčko svítilo...

tak se šlo vzhůru

Zase nějaká cedule, kde se nachází hájovna?

Do kopce to šlo ztuha

Tady už snacha prý nemohla, chtěla se vrátit, ale vydržela

Taky se muselo odpočívat, ne?

Krásný pohled do okolí


Zasloužilý teplý nápoj, v restauraci na kopci bylo plno.

Tady je vidět, že sluníčko je provázelo celou cestu tam i zpět. Nakonec obvyklé selfíčko.

Přišli prý krásně červení v podvečer domů a jak se jim krásně spinkalo. Naštěstí se snacha o půlnoci vzbudila a mohla si tak se všemi popřát. To jsem zvědavá, kam se vypraví příště.

A jedeme dál...

1. ledna 2016 v 18:38 RODINA
Uteklo to, než jsme se otočili a už máme zase nový rok. Někdo si oddychl, někomu je to líto. V každém případě s tím nic nenaděláme. Já stále častěji slýchávám, že lidé nemají rádi toto plánované veselí, jako na povel, ale nakonec je vždy ještě dost těch, kteří slaví a rádi.

Čím jsme starší, tím méně slavíme tím, že bychom konzumovali množství alkoholu. Já za nás říkám, že už máme svoje vypito, ale včera jsme si dali lahev šampusu, kterou jsme pili dvě hodiny a byli jsme ráno fit.

Já jsem ještě nestačila ani pořádně zavzpomínat a komentovat naše Vánoce a už je to vlastně loni. Mám tady připravené nějaké fotečky, ostatně jako každý rok. Byla opět pohoda a to je vždy dobře.

Ano, aspoň pár záběrů od oběda. Je vidět, že po polévce i tom druhém chodu byly vždy talíře jak vymetené, z čehož jsem měla největší radost já - jako kuchařka. Ta porce s tou "fotbalovou jedenáctkou", to je pro manžela.

Pak už se šlo ke stromečku a rozdávání dárků za Ježíška se tentokrát ujala Lada. Vnoučata se hezky střídají, aby je to stále bavilo.

A tady malé chlubení. Dala jsem jen některé fotky, jinak by to byl nekonečný seriál.


Toto jsou dárečky pro nás, všechny nás potěšily.

Také pár záběrů z posezení u kávy a sladkostí. Zdaleka se mi tam všechno nevešlo.

Nakonec se ještě nechaly vyfotit moje milé a krásné vnučky, ostatně jaké každý rok. A Peginka nesměla chybět.

Tak to byly ještě vánoční vzpomínky.

Jinak mne také, čím jsem starší, dojímá po půlnoci telefonické přání mých drahých. Volají nejen děti, ale i vnoučátka a pokaždé mne to dojme, že z toho nemohu ani usnout, jak mám radost, že nezapomínají. Já jsem kdysi také volávala ihned po půlnoci mamince, ale teď už ne proto, že vím, že už spí, protože tak dlouho nevydrží. Tak na ni aspoň myslím.

Tedy vzhůru do dalšího nového roku, ať je lepší, než ten loňský a zase ho pokud možno všichni ve zdraví přežijeme. Vaše Ježurka