Říjen 2015

Čas dušiček a vzpomínání

31. října 2015 v 16:36 TÉMA TÝDNE
Ja tady opět ten dušičkový čas. Čas intenzivnějšího myšlení na ty, kteří už nejsou mezi námi a které jsme milovali, měli rádi nebo prostě jen znali a rádi na ně vzpomínáme.

Já přímo tady nemám nikoho na hřbitově, ale v hlavě se vzpomínkami mám jak rodinu, tak i všechny známé a kamarády, také sousedy a sousedky, kteří tady v tom našem okolí bydleli a už nebydlí a já na ně nikdy nezapomněla.

Přesto, že říkám, že na hřbitově nikoho nemám, dnes ráno jsem na jednom hřbitově byla. Vzali mne sebou syn se snachou, kteří jeli zapálit svíčku na hrob mého prvního manžela, otce mých dětí. Možná to někomu přijde zvláštní nebo divné, ale jakési pouto mezi námi přetrvávalo přes to dlouholeté odloučení. Měl jinou rodinu, ale stejně to nejde úplně zapomenout. Byl to můj první kluk hodně dlouho a má první láska, jediný muž, se kterým jsem měla děti. A báječné a hodně děti.

Říká se, že se máme s každým rozloučit. Můj ex neměl pohřeb, tudíž jsem ani nemohla jít v davu s ostatními a dovolím si tvrdit, že mi to chybělo. Proto jsem se dnes vydala podívat se, kde je pohřbený. Napřed jsem se ale domluvila s manželem. Je tolerantní a říkal, že neví, proč bych tam neměla jít. Je hodný, proto ho mám ráda.

Jeli jsme tedy ráno na hřbitov, kde jsem své první lásce dala své definitivní SBOHEM. Dušička má pokoj, tedy určitě ta moje, jak je to s tou jeho, to nevím.

Za ostatní příbuzné a rodinu, kteří už tu nejsou mezi námi, zapálím svíčku doma. Tatínek má v Brně rozptyl, moje malá dcerka ani nevím, kde její urna skončila, protože to měl na starosti manžel a já byla dlouho nepoužitelná. Vzpomínám také na syna manžela, který taky poměrně brzy odešel, na zetě, na všechny tetičky a strýčky, ale i na bratránka.

Nedávno jsem si dělala v hlavě inventuru těch, co tady bydleli a již nejsou. Někteří odešli hodně brzy, někteří později, ale také nezapomínám.

Kdysi jsme měli přímo pod okny obýváku hřbitov. Dnes je tam park, ale ten hřbitov měl v tomto období také své kouzlo. Těch světýlek, co tam vždycky svítilo a my to shora krásně viděli a vzpomínali.

Určitě nezapomínáte ani vy všichni a věřím, že o víkendu bude hodně svítících svíček všude, ale hlavně v našich srdcíh. Vzpomíná Ježurka

Obrázek jsem si vypůjčila z internetu

Okamžité rozhodnutí

30. října 2015 v 17:23 VÝLETY
Včera jsme si povídaly se snachou na skype a ta mi říkala, že jedou dnes do Prahy, jestli nechceme jet s nimi. Ale je to opravdu jen na chvíli. Někam se chtěli podívat a vyzvednout vnuka na VŠ. Sice jsem řekla, že se zeptám manžela, ale stejně jsem věděla, že se mu bude ten nápad líbit. On do Prahy? VŽDYCKY, byť jen na nějakou hodinku.

Tak jsme se domluvili, že pro nás přijedou už v jedenáct hodin dopoledne. Najedli jsme se tedy všichni hodně brzy a jeli jsme. V Praze jsme byli v poledne a jeli jsme se podívat do Holešovic, do tržnice. Tam jsme opravdu ještě nikdy s manželem nebyli, tak proč se tam nepodívat, že?

Jen jsme zaparkovali za tamnějším parkovišti, už jsem měla v ruce foťák.

Zeleninové tržiště bylo hned u parkoviště

uvnitř jsem nevěděla, kam kouknout dřív
taková kvanta ovoce a ostatních výpěstků jsem dlouho pohromadě neviděla

je vidět, že svátek dušiček je za dveřmi

Když jsme vycházeli z této budovy, uviděla jsem tohoto muže, jen nevím co tam prodával, ale přišlo mi to hezké, proto jsem si dovolila, jestli si ho mohu vyfotit, Jak je vidět, ihned souhlasil.

Vyšli jsme ven už jsme viděli banku. Ale pozor! Moravskou banku vín! Tam jsme se později také zašli podívat.

U parkoviště za plotem mne zaujaly zajímavé prosklené budovy.

Pak jsme sedli do auta a jeli k Vysoké škole ekonomické, kde jsme měli sraz s vnukem. Zkoušela jsem fotit okolí jen z auta, abych věděla, jestli to jde i s mým foťákem.

No, nic moc, ale zkusit jsem to musela.

Zajímavá socha na mostě přes Vltavu, ta vyšla celkem dobře

a tady vykukuje kostel a za ním byl vidět velký kalich, který signalizuje, že už je tam Žižkov.

Zaparkovali jsme před VŠE a zdokumentovala jsem na autě syna, že mají rádi Horní Jiřetín a Černice.

Parkoviště bylo před starou budovou VŠE,

ale vnuk navštěvuje novou budovu, kde se nám uvnitř opravdu moc líbilo.

Zkusila jsem aspoň něco vyfotit.

Je to tam hodně prosklené a krásná zeleň všude kolem.

Protože jsme jednak měli chuť dát si kávu a něco na zub a měli jsme ještě víc jak půl hodiny času, zašli jsme si nahoru do restaurace, kde mají nejenom kávu, ale celé menu a viděli jsme, že se tam dá najíst i za lidové ceny, ale také je to i pro ty movitější.

A nezapomněla jsem zdokumentovat, co jsme si dali dobrého. Na té první fotce jsou dobrůtky syna a snachy a tady dole mne a manžela. Štrúdl se zmrzlinou a šlehačkou neměl chybu. K tomu kávička a hned nám bylo líp.

Pak jsme se sešli s vnukem a jeli domů. Ještě cestou jsme se zastavili v jedné "stodole", kde se už roky prodávají zemědělské produkty, hlavně jablíčka a vůbec samé dobrůtky. Jo a taky jsme si ještě koupili burčák.

A toto jsme si přivezli. Kromě burčáku, jablíček ještě kysané zelí s křenem, pár ořechů, křížaly a manžel mi jako pozornost koupil i hříšně dobré brambůrky.

To bylo tedy naše odpolední výletování. Manžel byl moc spokojený a prý je opět nabitý energií. Tak někdy určitě zase v Praze, kde je manželovi stále blaze.

Krásný podvečer přeje Ježurka, která už toho mnoho tady dnes nestihne. Snad zítra.

Moje zábava u televize

29. října 2015 v 14:13 JEN TAK
Večery doma sice bývají už opravdu při osvětlení a to už hodně brzy, ale stejně, nebo tím víc mne to nutí stále něco u té televize dělat. Vím, že je nás takových hodně a tak předkládám fotku toho, co je u mne na pořadu dne.


Nevíte, o co jde? Jedna moje, no řeknu kamarádka, mi tento týden voalala, že je jí i v noci zima na kolena, protože má doma chladno. Jestli prý bych jí neupletla takové "nákolenky". Tak jsem koupila vlnu a šla do toho. Požadavek zněl, aby to bylo deset cm nad a deset cm pod kolena. Napadlo mne tedy, že střed, který by měl být na tom největším objemu - tedy na koleni, upletu ze silnější vlny. Našla jsem doma hodně podobnou barvu a zkusila. Jen doufám, že to bude dobré a hlavně, že to zahřeje. Ještě tedy jeden kus a dílo je hotovo.

Když jsme byly s Miluškou v úterý u nás ve městě, tak jsem si koupila časopis, kde jsou popisky na háčkované vánoční ozdoby. Nebudu si sice kupovat zlatou přízi, ale něco ráda zkusim.

to je ten časopis, určitě ho některé máte taky doma


Jsou tam zajímavosti, které ještě neznám, ale třeba obháčkované kouličky se mi moc líbí a nevím, kde bych tyto akrylové kouličky sehnala. Poradíte mi někdo?

Chtěla bych letos nějak obmněnit můj stromeček, abych vyšla ze stereotypu a okoukaných ozdob. Budu-li úspěšná v nových vánočních ozdobách, určitě dám vědět.

Hezké podzimní dny přeje vaše Ježurka

Krásné odpoledne

27. října 2015 v 16:54 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes jsme si domluvily s blogovou kamarádkou Miluškou konečně setkání. Bylo to opravdu krásné odpoledne. Miluška zase perlila, že mne ještě teď, co jsem hodinu doma, bolí celý člověk od smíchu.

Napřed jsme se jako vždy šly posadit do cukrárny na kávu se zákuskem. Miluška křičela, že je na řadě s placením a hned mi řekla, ať si jdu sednout. Koukám, co tam ještě vyřizuje, byla nějak dlouho u pultu a pak nám prodavačka přinesla kávu se zákuskem a ještě každé dvě decky červeného vína. To jsem tedy koukala, jak se Miluška rozjela. Paní prodavačka byla na nás hodná a námi vybraný zákusek nám nedoporučila. Špitla prý Milušce, že není čerstvý. Za to měla náš velký dík, to se tak často nestává.

Než jsme začaly pít kávu, tak Miluška otevřela tašku a prý nejdřív něco vyřídí. Vyndala krásného ručně dělaného roztomilého ježečka, ktrého mi poslala Jituška v balíčku, když jí posílala nějaké věci. Moc mne to potěšilo, ona je Jitka opravdu mimořádně nadaná na háčkovoání zvířátek.

Takhle byl zabalený s cedulkou s mým jménem

a takhle je vybalený. Ten je boží, co?

Pak Miluška vytáhla z tašky ještě jedno překvapení. Koukejte - já zírala doslova s otevřenou pusou.

Také byl dáreček krásně zabalený

a takhle vypadá ten krasavec po vybalení. Také vlastnoručeně dělaný zase Miluškou pro změnu - tedy další originál. Já opravdu nevím, čím jsem si to zasloužila.

A protože jsme se dlouho neviděly, tak jsem ještě dostala dobrůtku, prý je to jen na ochutnání.

Mňamka, že?

K tomu mi Miluška přidala návod na rozdělení, kdyby se mi to zdálo jen pro mne moc. Prý se mám rozdělit napůl s manželem. Jemu mám dát dva bobnony a já si nechat šest. No uznejte, že to je krásné dělení, ne?

Za všechno pochopitelně ještě jednou moc děkuji. Vypily jsme si kávu s tím výborným zákuskem, pak jsme se pustily do vínka, ťukly si na zdraví a za chvíli po usrknutí nám bylo oběma horko. Inu, už nejsme zvyklé.

No a já jí přinesla jen knížky, až se stydím.

Poté jsme se vydaly do naší oblíbené švadlenky, kam chodíme vždy, když jsme spolu. Obě jsme si tam koupily něco pro radost a co jsme potřebovaly a šly jsme dál. Já si měla vyzvednout opravené deštníky a protože v tom českém obchodě je opravdu milá prodavačka, Miluška udělala jí kšeft a sobě radost. Koupila si už dáreček pod stromeček. Ta je šikovná!

No a pak jsme ještě obešly náměstí a daly jsme se každá jiným směrem k domovu. Já na autobus, Miluška na tramvaj. Slíbily jsme si, že se příště sejdeme zase v únoru, než začne Milušce práce na zahrádce.

Už teď se těším a mám co oplácet. Vidíte za co všechno vděčím blogování. Krásný podvečer přeje Ježurka.

Retro s hádankou

26. října 2015 v 16:20 RODINA
Dnes sem dávám opět starší fotky, ale bez popisek. Ti, kteří mne už trošku znají, určitě uhodnou, o koho se jedná. Nebo zkuste tipovat. Jsou to sourozenci, děti nebo dokonce vnoučata?

Popisky dodám později

Další záhada?

A poslední.

Tak co? Poznal někdo, kdo je na fotkách? Nebo si tipnete? Samozřejmě rodina nebude, ale ta ani nekomentuje, tak jsem v klidu.

Přeji krásný celý týden a ještě hodně sluníčka! vaše Ježurka

„Deset důvodů, proč…..“

25. října 2015 v 14:45 TÉMA TÝDNE
Toto TT mne napadlo, když jsme si se slečnou kosmetičkou tento týden povídaly třeba i o tom, proč mají dnešní mladí lidé jiné náhledy na život v manželství a vůbec na rodinu.

Já jsem vyprávěla, jak to bylo za mého mládí. Když mělo děvče dvacet let a nebylo vdané, už to něco signalizovalo. Bydleli jsme v takové větší obci, ale většina lidí se znali. My, mladí, jsme chodívali jako parta a znali jsme jeden druhého dost dobře. Také bylo dost kluků, kteří zkoušeli chodit s tou a jindy zase s jinou.

Já si ale vybrala kluka z jiné obce, ale nebylo to daleko. Začali jsme spolu chodit v době, když mi bylo devatenáct let a on byl o čtyři roky starší. Oba jsme tenkrát studovali při zaměstnání. Já končila dvouletou dnes ekonomickou školu a on maturoval na jedenáctiletce. On se přihlásil na vysokou a mne přemluvil, abych šla také dál studovat a udělala si maturitu.

To nám ale nebránilo v tom, abychom se vzali. Bylo mi tedy dvacet let a vdávala jsem se. Neměli jsme nic, rodiče nám taky nemohli nic dát, ale byli jsme šťastní a já chtěla děťátko. Neměli jsme ani kde bydlet, proto jsme se odstěhovali oba dva víc jak tři sta kilometrů daleko od domova tam, kde jsme ihned dostali byt. Do bytu jsme si koupili pouze stůl a židle do kuchyně a půjčili jsme si od manželova zaměstnavatele z ubytovny dvě skříně a dvě železné postele, které kralovaly v obýváku. Z domova jsme si přivezli jen dětskou postýlku a kočárek a já starý šicí stroj. V době našeho přesunu bylo synovi dva měsíce.

Mateřská dovolená byla tehdy čtyři měsíce po porodu, pak už jsem nejen nic nebrala, ale byl se mnou hned ukončen pracovní poměr. Nebylo mi to divné, protože jsem byla někde jinde. Manžel tenkrát měl plat jeden tisíc tři sta korun hrubého a nájem jsme platili dvě stě padesát korun. Pamatuji si, jak jsem musela otáčet v dlani každou korunu, ale tenkrát jsme fakt neřešili to, jestli máme nebo nemáme všechno, ale já chtěla dítě. Dnes by tomu většina řekla, že je to nezodpovědné, ale na podzim jsme si vzali ještě novomanželskou půjčku, která byla tři tisíce šest set korun, zařídili jsme si jhakž takž byt a museli ji splácet. Myslím, že jsme tenkrát byli šťastni, neřešili jsme spoustu věcí, které se řeší dnes.

Pravda je, že se prodlužuje lidský život a děti mohou rodit dnes i babičky, ale přece jenom si říkám, že těch důvodů je určitě víc než deset, proč si myslím, že to nebylo zas tak zlé. Je pravda, že dnes je těžší sehnat práci, i když tenkrát jsem to neměla taky jednoduché. Dokončila jsem tedy pak dálkově ještě tu ekonomickou školu, a když bylo synovi rok, odmaturovala jsem a pak jsem nastoupila do práce, kterou jsem si sehnala a mohu říct, že jsem měla štěstí.

Od roku tedy chodil syn do jeslí, a když jsem pak měla po pěti letech dceru, ta do těch jeslí šla, už když mi skončila ta placená mateřská, tedy v jejich čtyřech měsících. Žádné babičky na hlídání nebyly, byly tři sta km daleko a my byli stále samá půjčka. Vím, že to je dnes jiné, ale ani já si nestěžuji. Rodila jsem ve svých dvaceti šesti letech naposledy a aspoň jsem si užila vnoučátek a mám ještě naději, že se třeba dožiji i pravnoučátek. Moje maminka jich má dvanáct.

Vím, že dnes někteří mladí lidé, jak mi to vysvětlovala i kosmetička, nechtějí děti hned, chtějí si vybudovat postavení v zaměstnání, chtějí cestovat. A konec konců nechtějí mít ani svatbu. Všechno je to tak nějak jinak. Ale stále mi nedá spát, že se nějak hodně rodí nemocných dětí a dětí s různými vadami. Jen si říkám, jestli na to také nemá vliv to pozdější těhotenství. Tělo prý od třiceti let začíná stárnout. Je to hrozné, ale prý to tak je, říkají odborníci.

Já nevím, jak jsme to tenkrát všechno zvládali, úplně sami, bez pomoci rodiny. Nemohlo se k mamince jít na oběd, ale ani na kafé. Ale zvládli jsme to a jsem za to ráda. Věřte, že bych na tom nic neměnila.

Je vidět, že my, starší měli určitě minimálně deset důvodů, proč jsme žili tak, jak jsme žili a mysleli a dnešní mladí mají zase svých minimálně deset jiných důvodů, proč to je tak, jak to je. Doba se mění, ale život jde dál.

Přeji vám všem, aby vám všechno vyšlo tak, jak si přejete a k tomu hodně štěstí!

Asi to chtělo větší koleno

24. října 2015 v 14:33 VAŘENÍ A PEČENÍ
Dnes jsem vařila k obědu rajskou omáčku. Vím, že na tom není nic zajímavého ani převratného, ale řekla jsem si, že zkusím k tomu uvařit vepřové koleno.

Všude se pějí ódy na pečená vepřová kolena, ale to vím, že bych ani neochutnala už hlavně proto, že nahoře je krásně křupavá a propečená kůžička. Tu já opravdu nemusím, odjakživa nejím žádné kůže, ani na kuřeti, ani na kachně, prostě nikde. Ze všeho ji po upečení loupu. Já vím, že si možná někteří řeknou, že nejsem normální, když vyhazuji to nejlepší, ale nemohu za to.

Tak jsem si řekla, že zkusím to vepřové koleno uvařit, bude dobrá polévka a maso bude k rajské. Koupila jsem tedy koleno a šla do toho. Koleno nebylo moc velké, pro nás dva nemusím mít tolik, ale ještě před vařením jsem z té jedné půlky ořezala tu kůži. Bylo jí tam na mne i do polévky trochu moc. Navíc byla chlupatá a to se mi opravdu protiví.

Koleno jsem vařila tlakovém hrnci podle mne dost dlouho. Polévka byla opravdu moc chutná, ale to koleno jsem kupovala poprvé a naposledy. Nejen, než jsem z něj okrájela všechno to, co se nedá jíst, ale stejně tam ještě zůstaly někde kousky, které bych tam mít nemusela. Tím pádem to bylo tužší. Masa jsme tedy měli k omáčce tak tak a já jsem vyléčená.

Opravdu to asi chtělo větší koleno, aby tam bylo víc masa než šlach, ale už to zkoušet nebudu. I manžel hlásil, že příště si raději koupíme kvalitnější maso, ale tohle už také nemusí.

Tak jsem ráda, že jsem mu aspoň mohla upéci dle jeho přání moučník, který se povedl a chutnal nám oběma. Už ani nevím, kdy jsem tento strouhaný kakaový koláč pekla naposledy a jak si na něj vzpomněl. Nemám moc ráda to strouhání. Udělala jsem si těsto už včera a dala do ledničky, ale stejně to nešlo o mnoho lépe, ale jo.


Tady už je upečený, taky jsem se trochu bála, přece jen se pořád s tou elektrickou troubou učím, ale naštěstí se to upeklo dobře.

U nás opět krásně svítí sluníčko, ale ráno byla pěkná kosa. Přeji všem krásný víkend. Vaše Ježurka

Dnešní relax

22. října 2015 v 15:39 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už jsem avízovala moje poslední wellnes aktivity. Dnes jsem tedy byla na kosmetice. Zdůrazňuji, že po druhé v životě. Tu první návštěvu jsem dostala jako dárek. Bez mučení přiznávám, že ta první se mi líbila méně. Nevím proč mne kosmetička tak moc mučila, když dnes mi tato mladá a šikovná hlásila, že mám pleť jako dítě. No, dobrá, aspoň něco je na mně ještě dobré! Hlavní ovšem bylo to, že jsem hned hlásila, že nechci trhat obočí. Při té první návštěvě se na mně kosmetička podepsala tím, že mi trhala obočí nějakou lepící páskou a když jsem přišla domů, připadala jsem si, že mám horní víčka až na spodních řasách. Přece jenom v mých letech už není ta pleť tak pružná a navíc, já jsem si nikdy obočí netrhala ani nebarvila a už na tom nemíním nic měnit. Už to opravdu nestojí zato a asi jsou stejně tak na mne zvyklí. Všechno ostatní jsem tedy brala, na lůžku jsem strávila přibližně hodinu.

Tady je to lůžko. To jsem ale nefotila já, půjčila jsem si to z jejich FB.

Když jsme si tak se slečnou kosmetičkou povídaly, přišla řeč i na to, že mám blog. Ona hned konstatovala, že škoda, že sebou nemám foťák, že by mne při té akci vyfotila, abych si to sem mohla dát. Foťák jsem sice neměla, ale od čeho je mobil, ne? Právě jsem ležela s maskou na obličeji a po paměti jsem jí radila, jak mobil najde v mé kabelce. Chudinka hledala opravdu dle návodu - a NIC. Vtom povídá: "A nemáte ho v kapse?" No jasný, já trubka, zapomněla jsem, že jsem běhala kolem salonu a nemohla jej najít, tak jsem si mobil vyndala z kabelky, že už už tam zavolám a záhy jsem viděla, kam mám jít. Tak se nelekejte, manžel se znechuceně odvrátil, když ty fotky viděl. Prý už víckrát nemusí. Vypadám tam opravdu jak mrtvola. I když na té jedné fotce se usmívám.




Tak co, lekli jste se také? Nebojte, zatím jsem zde. Ale také nemohu říct, jestli vypadám líp nebo ne, raději nekoukám. Ale přiznávám, že se líp cítím a myslím, že mám zase na delší dobu klídek. No a mezi námi. Pro důchodce ta cena není moc akční, ale chápu. Na druhou stranu se divím, co tam chodí mladých lidí. Že by měli všichni tak špatnou pleť? No nic, já už to mám za sebou a na rozdíl od té první zkušenosti, tato byla příjemná.

Hezký den všem přeje "vyčištěná" vaše Ježurka

Retro a moje maminka

21. října 2015 v 14:37 RODINA
Už jsem sem dala vlastně dvě staré fotky s maminkou. Jedna byla z doby, kdy jí bylo osm let a ta druhá se mnou, když jsem ještě jezdila v kočárku, i když sportovním.

Dnes sem dám ještě pár fotek maminky, v podstatě jak šel čas. Snažila jsem je chronologicky seřadit za sebou.

Maminka se učí v Brně na švadlenu. A naučili jí to tam opravdu dobře. Je to ta úplně vpravo.

Tady je se svou maminkou, tedy mou babičkou, která zemřela hodně mladá, v nedožitých 61 letech. Já chodila do první třídy.

Tady je maminka s mým malým bráškou. Nutno podotknout, že mamina měla bratra ve svých třiceti pěti letech, my se sestrou už byly velké. Já vyšla školu a sestře bylo deset.

Zase uběhlo pár let a to je foceno u nás v lese, když naši přijeli s bráškou k nám. Zleva: já se synem, vedle moje maminka a babička mého syna a na konci je můj bratr, syn maminky a strýc syna. Je mezi nimi rozdíl sedm let. Dost si tenkrát rozuměli.

Jedna ze sady posledních fotek maminky s tatínkem, které opatruji jako oko v hlavě. Mamince bylo tenkrát šedesát let a my byli všichni u nich. Krásné vzpomínky. Tatínek dva roky na to zemřel.

Těchto fotek máme nejvíc. Takhle to mamince moc slušelo a taky si ji tak pamatuji v dobách, když jsem chodila do školy.

Omlouvám se, že jsem tady už některé fotky určitě ukazovala, ale určitě ne takhle detailně spolu. Mám dnes totiž den vzpomínání, tak asi proto jsem to sem dala. Dozvěděla jsem se, že zemřela jedna moje vrstevnice, moc dobrá známá hlavně z mladých let, kterou jsem spolu s jejím manželem poznala jako první severočechy při našem nastěhování se sem. Takové okamžiky jsou velice smutné, nedávno jsem ji potkala a říkala jen, že jí dost bolí nohy. To jen tak na okraj.

Mějte se rádi a važte si všech blízkých i známých. Vaše Ježurka

Vše - retro, počasí i radost

19. října 2015 v 15:58 RODINA
Dnes mám pro vás takovou všehochuť. Od každého kousek. Mám tady ještě fotky, které jsem si vypůjčila od maminky, které mi připadaly něčím zajímavé.

Hned na úvod vkládám fotku maminky z roku 1928 - ANO, je to pravda, je to jako na jedné z mála napsáno na zadní straně. Maminka byla si u sv. biřmování. Jen nevím, jestli ty kalhotky byla móda nebo chyba, zapomněla jsem se zeptat, ale myslím, že by ji pak fotograf určitě opravil, ne?

To bylo mamince 8 roků

A toto je moje krásná sestřička. Přesně nevím, kolik jí bylo, ale asi přibližně taky tak nějak.

Je vidět, že se móda za těch cca dvacet pět let změnila a tyto šaty určitě šila moje maminka.

Dnes ráno asi v půl osmé jsem koukla v obýváku z okna a vidím, jak se v dálce doslova válí mlha. Připadalo mi to zajímavé, ale nevím, jestli to můj obyčejný foťák zaznamenal. Ale zkusím vám ty fotky ukázat.


Na tom prvním snímku jsou vidět zase ty naše věčné kouřící komíny z chemičky, ale na tom druhém snad je vidět i ta mlha. Někde vlevo.

Jinak celý den svítilo sluníčko, takže nepršelo, jak bylo avizováno.

A do třetice ukáži, jakou jsem měla včera radost. Za moje neprofesionální šití, nebo bych řekla spíš sešívání čehosi, jsem dostala krásné dárečky.

Krásná kytička i s čokoládovým mlsáním a moje radost.

To je pro dnešek vše, stačilo. Přeji krásný podvečer a už jdu k vám. Zdraví Ježurka

Život pozpátku je stáří

18. října 2015 v 15:55 TÉMA TÝDNE
Vím, že život pozpátku prakticky nejde, ale ve stáří se hodně seniorů vrací hodně zpátky v životě ve svých vzpomínkách a kupodivu jsou to vzpomínky čerstvější, než ty včerejší.

Psala jsem, že jsem se opět vrátila od maminky a ve chvílích, kdy jsem musela odpočívat, jsme si jako vždy povídaly a maminka čím dál tím víc vzpomíná na stále starší příhody a osoby v nich. Tak ani nevím, jak přišla řeč zase na to, jak brzy jsem začala mluvit. Bylo mi prý tak rok a půl a ona přišla tenkrát domů, když mne hlídala babička - tedy její maminka a já jsem jí s pláčem říkala, že mám "bolavý lučičky" a ukazovala jsem ji ofačované ruce. Babička se se slzami v očích omlouvala, že to byl okamžik, že za to nemůže. Prý jsem zakopla a spadla na rozpálená dvířka u kamen. Byla jsem tenkrát opravdu hodně spálená na rukou. Maminka se mnou chodila k jednomu dětskému doktorovi (bydleli jsme v Brně) a prý dodnes vidí tu jeho cedulku na dveřích : Dr. MUZYCZUG. Říkala, že se to četlo Muzyčuk a byl to Ukrajinec, ale byl prý na mne hodný. To mne tedy dostalo a řádně rozesmálo. Jen pro neznalé podotýkám, že maminka má 95 let a toto se událo v lednu 1943. No, není to úžasné? Opravdu hodně pozpátku se vrátila maminka v čase. Ač téměř nevidí, jeho cedulku na dveřích má před očima stále.

Je to zajímavé, jak se nám některé okamžiky vryjí do paměti tak hluboko, že je nikdy nezapomeneme a některé vypustíme. Myslím tím tu dlouhodobou paměť. O krátkodobé ani nemluvím. Tam je to horší už i se mnou. Nevím kolikrát ani to, co jsem měla včera k obědu, bohužel.

Tak jen pro ilustraci uvádím naše přibližné podoby- je to opravdu hodně pozpátku.

Toto jsme my dvě, ale určiě to není foceno v zimě, ale buďto před nebo po inkriminovaném čase.

Krátká, ale krátká cesta pozpátku v životě mé maminky. Já si samozřejmně z toho nepamatuji vůbec nic.

Dnešní významný den

17. října 2015 v 18:48 RODINA
Ano, dnes máme s manželem významný den. V našem věku se už máme radovat z každého dne, proto si rádi připomeneme i ten den dnešní před třiceti čtyřmi roky. Správně. Máme 34. výročí svatby a tak jsme se v poledne sebrali a šli na oběd do restaurace, kde manželovi moooc chutná křehké kuře. Jistě jste poznali, že se jedná o čínskou restauraci, opravdu dobře tam vaří a už jsem ji tady představovala nedávno. Mají tam stále dost lidí, dnes tam bylo nejvíce rodičů s dětmi, vlastně i s miminky a byli určitě taky spokojeni.

Původně jsem chtěla požádat servírku, nebo paní majitelku, která nás přišla pozdravit, aby nás vyfotili spolu, ale manžel viděl, že mají stále co dělat, tak abych prý je neobtěžovala, tak já vyfotila jeho a on mne a je to.

No a vypadá to skoro jako bychom byli foceni spolu, ne?

Přišli jsme domů příjemně najezeni a po chvíli jsme si dali doma kávičku se zákuskem. Ještě dopoledne jsem upekla pizza šnečky a odpoledne jsem udělala obložené chlebíčky a pár jednohubek. Přejídat se nemíníme, ale večer k vínku se budou ty jednohubky nebo šnečci hodit. Uvidíme, jak na tom budeme.

To jsou naše dobrůtky

a lahvinka se chladí v lednici.

Tak jsem na sebe práskla i ten dnešní den, ale zítra už budu vařit celý oběd. Mimo polévky budu dělat kotletky na šlehačce se sýrem a opečené brambory. Určitě si taky pochutnáme, protože toto hříšné jídlo jsme zase už hezkou chvíli neměli. A venku prší a prší a je nevlídno, tak jen dloufám, že nám bude dobře natolik, abychom konečně už otevřeli tu lahev, kterou máme určitě minimálně čtyři měsíce v lednici.

Krásný víkend všem přeje Ježurka

Moje cesta za maminkou

16. října 2015 v 15:06 RODINA
Hlásím se opět zpět! Určitě vám bylo divné, že píšete komentáře a já na to nic. Někteří to věděli a těm ostatním sděluji, že jsem se včera večer vrátila opět z pracovního pobytu u maminky. Říkala jsem si, že vám přiblížím aspoň rámcově, co vlastně všechno u maminky dělám, i když nejsem zdaleka tak akční jako moje sestra, ale snažím se vždy splnit požadavky, které na mne maminka má.

Začnu tedy dnem odjezdu, to bylo úterý :
Vlastně bych měla ještě říct, že už den předem nakoupím aspoň pár maličkosti, které kupuji u nás a také v pondělí většinou vařím pro manžela a dceru. Tentokrát to byl buřtguláš, který manžel miluje a taky se dobře ohřívá. Vždy vezu sebou k mamince oběd i pro dceru, protože mne vozí rovnou z práce a hladová. Tento výběr byl ideální. Na další den měl manžel zbytky z úterka.

Tak si tedy v úterý ráno sbalím pár věcí a ty, co jsem nakoupila a uvařila (upekla jsem pro maminku i štrúdl) a ten den musíme hodně brzy obědvat, protože musím už před jedenáctou hodinou jet tramvají do Mostu k supermarketu, kde mne čekala už dcera (měla ten den krátkou) a se seznamem v ruce jsme nakupovaly. Většinou se jedná o větší nákup, tak jsou to minimálně dvě plné tašky. Ještě zaskočíme do lékárny, kde jsme nechaly dost velké peníze, sedneme do auta a jedeme směr Kralovice. Ještě mamince i manželovi ohlásím pak příjezd na místo. Manželovi, aby byl klidný a mamince, aby nám šla otevřít. To bylo cca 13,30 hod. a hned to všechno začalo.

Uklidily jsme nákup, dcera se najedla a hned jsme daly prát prádlo ze svlečené postele, protože toho bylo pak ještě na dvě pračky. Pak jsme si všechny tři daly kávu s tím mým štrúdlem, dcera zase frčela domů a já pokračovala tím, že jsem povlékla svlečenou postel, pověsila vyprané prádlo a dala prát další várku. Po večeři už byla pohoda.

Ve středu ráno hned po snídani jsem šoupla do pračky další prádlo, vypnula ledničku, která potřebovala nutně rozmrazit. Mezitím jsem složila to vyprané prádlo a dala jsem se do vaření. Byla česneková polévka z vývaru a kuřecí směs se zeleninou a brambory k tomu.

Po obědě přišla na řadu maminka. Umýt hlavu, natočit, udělat jí pedikúru a hlavně ostříhat nehty. Pak jsem se dala do žehlení suchého prádla. Večeři dělám vždy dle přání maminky. No a po večeři jsem měla ještě drobné opravy na prádle. Když maminka nevidí, je to nutnost.

A byl tady čtvrtek. Hned po ránu jsem posbírala tu poslední pračku prádla a vyžehlila. Pak jsem se pustila do luxování ložnice a po krátkém posezení u kafíčka jsem šla vařit. Tento den bylo lečo. Po obědě jsem ještě musela vytřít obývák spojený s kuchyní, vydrbat koupelnu a ještě jsem měla z předešlého dne pár kousků k zašívání.

Já myslím, že na moje síly to stačilo, já byla spokojená, že jsem to zvládla a maminka taky, že má zase čisto a je i ona "krásnější". Asi kolem páté odpolední přijel pro mne syn se snachou, chviličku jsme všichni poseděli s maminkou a jela jsem zpět domů. Přijela jsem večer a už na mne netrpělivě čekal manžel.

Ještě přidám pár fotek, které jsem tam pořídila.



Tady jsem vyfotila zase zahradu a okolí domu s krásným podzimním nádechem


No a tady je fenka švýcarského salašnického psa, kterou jsem šla po obědě pouštět ven, až přestalo pršet a takto se chtěla mazlit.


Takhle se se mnou mazlila a koukala jedna ze tří kočiček - Majda, která chodí za maminkou nejčastěji a maminka je ráda.

To je tedy konečně ode mne vše a už šupajdím na vaše blogy, mám hodně zameškáno! Mějte krásný víkend, to vám přeje vaše Ježurka

Kluci kočičí

15. října 2015 v 17:00 JEN TAK
Předem se omlouvám těm, které už nebaví se koukat na fotky kocourků mé vnučky, ale mně to přijde krásné a proto sem dávám zase pár fotek kočičích kluků. Tedy Floriánka a Juliánka. Je to otec se synem a jsou si opravdu hodně podobní. Taky na nedělí oslavě jsme se mohli přesvědčit, jak jsou u Lady spokojení. Byli v klidu u ní na klíně, ale jeden po druhém.

Stále dobře se jim spinká spolu v novém domečku

Kocourek spinká jako miminko, že?

Tady Juliánek zkoumá u okna, jak je venku
Asi ho tam něco zaujalo, že by zase ptáčkovize?

Umí se krásně koukat i do objektivu

a pomazlit se, to je nutností. Myslím pro obě strany.

Dnes už toho nechám, kočičí obrázky zas až někdy příště. Zdravím všechny kočičky! Ježurka

Podzim je krásný

14. října 2015 v 17:00 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Venku už svítí "zubaté" sluníčko, jak jsme mu říkávali, protože už moc nehřeje, ale je to lepší, než když prší. Minulý týden bylo ještě teplo a tak u nás i v našem okolí to vypadalo skvěle.

Kohout asi nadává slepicím. Je to kohout druhé babičky a je prý opravdu zlý a hlídací.

I kočička ještě courá venku

Ze stromů padají jablíčka i na zahradě u syna

Ještě jsou vidět krásné kytičky, které se mi moc líbí.

Sluníčko prokukuje mezi hnědými listy

Tady je ještě zeleň,

ale už je vidět, že za chvíli budou stromy holé.

Začínala jsem kohoutem tak s ním i končím. Tady už se asi uklidnil.

Hezké podzimní barvičky všem přeje a ukazuje prostřednictvím své vnučky Ježurka


Moje příjemné aktivity

13. října 2015 v 17:00 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Po úklidu a zkrášlování bytu jsem byla také na řadě já. Už včera jsem psala, že jsem byla objednaná k holiči. Hrůza, už jsem obcházela zrcadlo obloukem, potřebovala jsem nejen přistřihnout, ale i obarvit a tak jsem to nechala všechno po tom našem gruntování a infuzích.

Odpoledne jsem byla objednaná napřed na masáž krční páteře a moje paní masérka mi hlásila, že to mám pěkně ztuhlé, musela si na mne vzít baňku. Má opravdu zlaté ručičky a mně to vždy pomůže a mám zase na nějakou dobu klid. Taky jsem sem nemohla jít v době infuzí, ale teď už ano.

Rovnou z té masáže jsem tedy jela k mé kadeřnici. Máme ji rovnou naproti, tak jsem byla docela brzy i doma. Hned se cítím zase jako člověk.

Tento měsíc ale s údržbou mé tělesné schránky ještě nekončím. Ještě jdu příští týden na pedikúru a pak ten další týden zase na kosmetiku. V životě jsem tam byla jen jednou a teď jsem uznala, že i ta moje pleť potřebuje občas "vygruntovat".

Ještě mi pak zbývá dokončit některé kontrolní vyšetření u odborných lékařů. No a pak - pak už se budu jen připravovat na nejkrásnější svátky roku. Už s nimi straší všude, dnes jsem v rádiu slyšela, jak volají Ježíška. Ach jo, není to trochu brzy? I když… moje vnučka Lada už prý má pro všechny dárky nakoupené. Jen doufám, že je ještě nebalí, protože vánoční papír jsem opravdu ještě neviděla.

Mějte se všichni hezky a buďte fit, už začíná být opravdu zima, tak pozor na nastydnutí a chřipky! Hodně zdraví přeje Ježurka

Čtyři jednou ranou

12. října 2015 v 16:34 RODINA
Nazvala jsem článek sice Čtyři jednou ranou, ale omlouvám se, opravdu se tam včera nikdo nemlátil. Naopak. Čtyři na jednu oslavu, nebo na jeden zátah, to by bylo přesnější.

Sešli jsme se zase na společném posezení, nebo chcete-li oslavě, sešli jsme se podstatně dřív, ale zato v hojném počtu. Bylo nás opět jedenáct a měli jsme za úkol popřát čtyřem lidem. Jé, to vám byl krásný "mumraj". Já se směji při vzpomínce na tento den od včerejška často, protože nás tam vidím všechny stát uprostřed pokoje. Čekali jsme vždy, až bude mít některý oslavenec kolem sebe volno, abychom mu popřáli. Byl to sice zmatek, ale nádherný, který mne osobně nabíjel.

Abych také řekla, koho a co jsme vlastně oslavovali, že? Tento týden mají svátek Terezka a Lukáš. Tedy vnoučata od dcery a syna. Až koncem měsíce má narozeniny moje snacha a právě včera měla krásné dvacáté narozeniny přítelkyně vnuka Lukáše - Ivanka.

Měla jsem tady také hotové nějaké úpravy a opravy na šití pro dceru a ty naše mladé, aspoň pár dárečků a najednou jsme měli u dveří nachystané čtyři tašky.

Tady jsou některé schované, některé viditelné dárečky

a ještě byly dvě igelitky s těmi opravami. Nic nebyl problém, protože nás vnuk s přítelkyní odvezli autem tam i zpět. My se máme!

Hned po příchodu jsem konstatovala, že mají malý stoleček, protože prostřeno bylo po celé ploše a my si museli málem kávu se zákuskem držet v ruce. Všechno připravovala opět vnučka Laděnka, je opravdu moc šikovná a nemělo to chybu.

Vypadá to krásně, ne?

Jen jsme napřed koukali

už je tam i káva

manžel si schválně odsedával, nechtěl prý se fotit

tak jsem se tomu smála, ostatně jako vždy

a pak to vypuklo, všichni uprostřed a gratulujeme...



Ivanka
i Terezka už rozbalují dárky

tak jsme se konečně mohli pustit do kávy se zákuskem, tady se chystá dcera

a bylo veselo. Aspoň já tyto okamžiky vždy prezentuji dobře, ne?

Možná jste mne ani nepoznali, nebo se mne lekli, já se omlouvám, na dnešek jsem byla objednaná k holiči, no a podle toho jsem taky vypadala.

Byl to tedy zase jeden krásně prožitý den v opravdu milé společnosti. Ještě jednou všechno nejlepší všem!

Vám, kteří jste odvážně došli až sem moc děkuji a také zdravím! Vaše Ježurka

Zase ty brambory

9. října 2015 v 15:39 VAŘENÍ A PEČENÍ
Už jsem si tady jednou stěžovala na kvalitu našich brambor. Opět jsem měla včera špatnou zkušenost, tak se chci zeptat, jestli s bramborami mám problémy jenom já, nebo je nás víc.

Je pravda, že ta kvalita zdaleka není, co bývala, nejen, že nic nevydrží, brzy se kazí a jsou samé černé očko, ale jsou celkově tak na dvě věci, jak já říkám.

Musím tedy přiznat, že já myslím ty brambory, které běžně kupujeme v obchodech nebo supermarketech. Ti, kteří pěstují brambory sami, tak ti určitě takové špatné zkušenosti nemají. My máme brambory jako přílohu nejraději, ale je to čím dál horší. Když vařím brambory "jen tak", vařím je už léta v mikrovlnné troubě. Vždy byly chutné a normální. Doporučovalo se nedávat moc vody, aby se neničily vitamíny. A dnes? Brambory jsou scvrklé, jako gumové, zkrátka - hnusné. Už nevím, co na tom vylepšit, žádné velké změny nevidím.

Také se brambory běžně prodávají bez označení jestli je to A, B nebo C, tak koupím ty, které jsou zrovna k mání. Pravda je, že dříve jsem to taky nijak nerozlišovala a vždy se daly jíst a daly se z nich dělat vždycky taky bramborové knedlíky. Naposledy, když jsem na ně tady nadávala, byly ty knedlíky buďto moc tuhé, nebo když jsem ubrala mouky, rozpadaly se. Přidávám vždy trošku bramborového škrobu, taky někdy trošku krupice, ale žádný efekt jsem neviděla.

Včera jsem měla v plánu uvařit plněné bramborové knedlíky s uzeným a špenát. Je pravda, že tyto brambory manžel skočil koupit vedle do vietnamské večerky, ale brambory jsou to naše, české, tak mne ani nenapadlo, že bude zase problém. Už při zpracování těsta jsem tušila nějakou nekalost. Zdálo se mi, že je těsto zase nějaké řídké.

Nakonec to vypadalo dobře

tak jsem vzala uzené maso, které jsem nakrájela na malinké kousky

a dala do připravených knedlíků.

Některé vypadaly normálně, držely krásně pohromadě,

ale zrada. Vidíte, jak se mi některé knedlíky rozpadly?

Tomu opravdu nerozumím. Chuťově se mi nezdály špatné, ale ta kvalita a přitom jsem je vařila v jednom hrnci a vyndavala najednou. Byla jsem z toho špatná a v duchu jsem si nadávala, že už asi po těch letech neumím vařit. A co jsem se těchto knedlíků navařila, fůry a vždy byly dobré, až letos se to nějak nedaří. Zkoušeli jsme kupovat brambory různě, dokonce i ve skladu, kam je dováží snad i z Moravy, ale žádnou změnu kvality jsem nezaznamenala.

Mrzí mne to a chci teď věřit, že ty brambory, které se kupují na zimu, budou snad kvalitnější. Nebo myslíte, že je chyba ve mně? Že bych po tolika letech zapomněla vařit?

Jaké máte zkušenosti vy s vařením z brambor, které se dají běžně koupit v obchodě? Manžel říká, že jsou po oloupání mokré, že to nikdy nezažil. On mi je totiž loupá. Jak syrové, tak i uvařené. Tak jak to tedy je?

Moje ranní zastavení

8. října 2015 v 15:25 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes ráno jsem si oproti jiným dnům vyšla do města na menší nákup sama. Manžel byl objednán opět na pedikúru, protože stále ho strááášně bolelo kuří oko. Pedikérka už si ho pozvala do třetice a naposledy, protože už tuto diagnózu pomalu vyloučila. Dále to dloubat nejde a pak už musí jinam.

Dobrá, vydala jsem se tedy do víru města sama. Nebylo toho mnoho třeba. První zastávkou byl obchod maso - uzeniny, kam jsem šla koupit šunku, protože chci dělat k večeři hemenex. V tomto obchodě se zastavujeme téměř denně a i v době, když nic nepotřebujeme, manžel tam zaskočí, jestli mají jeho milovaný bramborák. Opravdu voní až ven, dělají ho sami, je prý s uzeninou a mooooc dobrý. Tak jsem viděla, že tam zase voní, proto jsem ho manželovi koupila. Na dotaz prodavačky, jak to, že sama, jsem po pravdě řekla, že šel manžel na pedikúru a jestli ví, jak bolí kuří oko. Tak jsme se zasmály na úkor mužských, který houby vydrží.

Další moje kroky směřovaly pro chleba. Ten kupujeme denně, protože prý už druhý den to není ono. Tam se s paní prodavačkou také dobře známe a tak jsme si zase my dvě pokecaly o hezkých chlapech. Shodly jsme se na tom, že máme rády obě romantické a krásné typy a já šla vedle do lékárny.

I lékárnice už většinou ví, co chceme koupit, a mně stačilo říct, že jedu příští týden za maminkou a už běžela dozadu pro diabetický čaj, který mamince většinou musela objednávat, ale od určité doby ho už mívá v zásobě. Maminka má ráda jen ten jeden.

Pak už jsem zaskočila jen manželovi pro noviny a dokonce jsem ani nezapomněla na poště hodit do poštovní schránky jedno důležité přání.

Dlouhá procházka to tedy nebyla a já už pak šla na stanici MHD, kam během chviličky přišly pošťačky, které nás též denně zdraví a ta jedna kouká a ptá se: "Jak to, že dnes sama? Kdepak máte dědouška?" To mne tedy rozesmálo a tak jsem znovu práskla, že šel na pedikúru.

Když mne autobus dovezl k našemu domu, na chodníku stojí manžel a teprve kráčí naproti na tu pedikúru. Než jsem se doma převlékla a uklidila nákup, byl zpátky. A bylo jasno. Kuří oko není kuří oko, ale je to bradavice. Já jsem manželovi dala na toto místo kvůli "hrozné" bolesti a neschopnosti chodit náplast na kuří oka, která místo znecitlivěla, a šlo to víc očistit a tím pádem bylo jasné, že se jedná o bradavici, se kterou musí tedy manžel jinam.

Když to měl vše tak krásně očištěné, šel rovnou na chirurgii. Pan doktor mu řekl, jaké kapky si má na to koupit a kapat, na řezání je to malé, ale toto se bude hojit prý taky možná až dva měsíce. V lékárně si hned koupil potřebné kapky za 170 Kč a já mám zase dva měsíce co dělat. Sám si na tu šlapku bohužel nevidí a vedle se kapat nesmí.

Tak to je náš dnešní ranní příběh. Takový běžný obyčejný den.

Debatní kroužek

6. října 2015 v 15:59 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Bylo to terno. O čem to píši? O tom, že jsem vděčná mé neuroložce, že mne odkázala na zdejší internu, kde poskytují i pro ostatní ordinace infuze. Přinesla jsem doporučení, domluvila se se sestřičkou a šly jsme do toho.

Už jsem tady ukazovala, jaké (ne)mám žíly a jak jsem dopadla po druhém vpichu. Musely si na sebe asi zvyknout. Myslím ty žíly se sestřičkou. Při druhé infuzi mi navzdory tomu, že se to nesmí, napíchla kanylu, za což jsem jí byla vděčná, opatrovala jsem si ji jako oko v hlavě a vydržela mi od středy do pátku. Oddychly jsme si obě dvě a včera jsem šla na předposlední infuzi "jen tak" do žíly. Sestřička se trefila na první dobrou, žádná "praskačka" se nekonala (myslím tím moje praskací žíly) a ještě k tomu jsme si tam mohly utvořit debatní kroužek.

Abych to vsvětlila. Přišla jsem do čekárny současně s jednou mou velmi dobrou známou, vrstevnicí a tam už seděla paní, se kterou jsme tam přišly z neurologie v jeden den. Obě jsme tedy měly 6 infuzí a chodily jsme tam ve stejnou dobu. Tedy my tři ženské (důchodkyně) jsme si tam sedly v čekárně a povídaly jsme si. Sestřička přišla, postupně nám úspěšně napíchla infuzi, a pak se zeptala, jestli chceme sedět všechny spolu, abychom si mohly povídat. Jinak mají speciální křeslo na tuto činnost vedle v místnosti. Usmála se, upravila nás do kroužku, přinesla podložku pod ruce a my tři si povídaly a infuze bez problémú kapala. Po chvíli vystrčil z ordinace hlavu pan doktor - internista, usmál se na nás, jak tam sedíme a kecáme. Řekla jsem, že tam máme debatní kroužek a od se zasmál a říkal: "Na co já jsem kupoval to drahé křeslo, to nevím." Pak někam odcházel, hezky se s námi rozloučil, kdybychom prý tam už nebyly až se vrátí a šel. Opravdu moc sympatický byl i pan doktor, ač jsme my dvě nebyly vůbec jeho pacientky. Byla tam celkově taková krásná pohodička, žádná nervozita, žádný spěch, natož aby se někdo mračil.

Ve mně hned při druhé návštěvě zrál nápad. Viděla jsem, čemu všemu se pan doktor internista věnuje a když jsem viděla, že tam má i endokrinologii, už jsem to nevzdala. Zeptala jsem se sestřičky, jestli bych k nim nemohla chodit, i když tam tu moji - největší - pojišťovnu na tento výkon napsanou neměli. Ona říkala, když bych tam byla na interně jako takové nebyl by to problém. Jenže ouha - už dlouho nepřibírají další pacienty, mají plno.

"Já vím, sestřičko, že neberete, ale kdyby se vám náhodou někdo odhlásil, já klidně počkám, na internu jezdím do Jiřetína a na endokrinologii až do Mostu a už nás to zmáhá," řekla jsem při další návštěvě. Sestřička se pousmála a řekla, že se zeptá pana doktora, že se domluvíme v pondělí. Včera jsem znovu na ni apelovala s otázkou, říkala, že se určitě zeptá. Dnes jsem byla tedy opět zvědavá a tak opatrně a trochu se strachem jsem svůj dotaz opakovala. "Přijďte potom, já vás objednám," řekla a já se rozsvítila jako vánoční stromeček. Tato ordinace je od domova asi tak 10 minut pěšky, super! Žádné ježdění autobusem a nebo tramvají, případně obojím a čekáním na spoje! Když mi tedy dokapala poslední infuze, šla jsem za sestřičkou, abychom se domluvily. Nemusím už ani absolvovat letošní kontroly u svých dosavadních internistů a jsem objednaná na 30. 11. No, je o mně známo, že na sebe brzy prásknu všechno, tak jsem jí říkala, že to není vše, že jsem na ni vymyslela ještě jednu "kulišárnu". Že bych chtěla později k nim přetáhnout i svého manžela. On je ale diabetik a to asi mají jiné dny na tuto diagnózu, ale nakonec řekla, abych ho přivedla sebou. Na kontroly k těm "našim" už nemusíme, jen se tam máme odhlásit.

To bylo radosti! Nejraději bych si zajuchala, jakou jsem měla radost. Tady je vidět, jak málo už nám, seniorům, stačí ke štěstí, nebo aspoň k velké radosti. Infuze jsem absolvovala všechny bez problémů, ani jsem nedoufala, že to tak dobře půjde, v ordinaci bylo moc příjemně a jako bonus mám internu opět blízko našeho bydliště. I manžel mne pochváli. Navíc ta naše internistka má už 75 let, kdo ví, jak to bude dlouho stačit a stejně bychom nakonec museli přesedlat jinam.

Tak vidíte, nakonec to vše dobře dopadlo, bolest mi do nohy zatím nevystřeluje a příště, budu-li potřebovat infuze tak vím, kam mám jít.

Tentokrát mají všichni zúčastnění doktoři i sestřičky moji i manželovu VELKOU POCHVALU!