Červenec 2015

Drobné zajímavosti

31. července 2015 v 16:28 JEN TAK
Už jsem psala o tom, že mám orchidejky, kterým se zatím daří. Ale stále jsem čekala, co to roste té jedné uprostřed až jsem se dočkala a tak jsem to vyfotila, abyste se koukli i vy.

Takhle vypadá orchidejka celá, vidíte tam dole ten ojedinělý květ?

a tady jsem zkusila vyfotit detail, je tam opravdu jediný květ bez stonku. Zajímavé, ne?

Jak jsem včera psala, že byl manžel nakoupit sám, nákupčí je dobrý, přinese vždy to, to mu řeknu nebo napíši, ale včera přinesl něco navíc. Nepije moc piva, protože je diabetik, ale včera si jedno přinesl. Ukázal mi ho s tím, že TOHLE koupit zkrátka musel.

Celou lahev jsem nefotila, ale hned jsem mu dala za úkol nálepku nechat odmočit a opatrně usušit. Omlouvám se, ale líp to vyfotit nešlo, je to stříbrné, tak se to lesklo, ať jsem to fotila z které strany jsem chtěla.

Tak jsem uznala, že udělal dobře. A nálepka už jde do sbírky mezi ostatní

To první je nálepka a to druhé podtácek.

Dnes má být v noci ten modrý úplněk, tak prý nemáme nic moc dělat, ale půjdu se na chvíli ponořit do oprav oděvů, které mi včera přivezla vnučka. Dávejte na sebe pozor a přeji krásný zbytek dne. Vaše Ježurka

Co přinesl den

30. července 2015 v 15:15 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Venku svítí sluníčko, ale neprší a už dlouho nepršelo. Včera to už už vypadalo, že něco spadne, ale zase nic. Dnes je docela studený vítr, který určitě zase přižene vedra, která už moc nemusíme.

Včera krátce po dvacáté hodině večer se obloha opravdu zajímavě zbarvila, tak jsem vzala foťák a zdokumentovala to.



To jsou fotky, pořízené z jedné strany, z obýváku.


a takhle to vypadalo z kuchyně, tam máme okno na druhé straně.

Dnes ráno jsem s manželem nakoupit nešla, šel sám, čekali jsme návštěvu. No, sice ne hned po ránu, ale musela jsem jim přece něco připravit, ne?

Hned ráno jsem se tedy pustila do přípravy štrúdlu, ale protože nebylo moc času, udělala jsem "jen" z listového těsta. Čerstvý chutná i mně.

Uvařila jsem letní polévku, je to zeleninová s brambory a hráškem. Pak jsem se pustila do hlavního chodu. K obědu byly rýžové nudle s kuřecím masem a zeleninou, to bylo na jejich objednávku.

A kdo měl přijít na návštěvu, pro kterou jsem sama prostřela?

Uprostřed jsem dala podložku, protože polévku naléváme u stolu.

Dcera je na dovolené, tak jsem nabídla vnoučatům, že mohou aspoň jeden den přijet na oběd a mohou si vybrat, co chtějí uvařit. Tak přijeli. A byli ne dva, víc dětí dcera nemá, ale byli celkem čtyři. Pojmenovala jsem si je takto: vedoucí zájezdu, řidič, host a pes.

Vysvětlím, i když si myslím, že to většina z vás ví. Autem jela vnučka Terezka a přivezla bratra Toma, se kterým jsme vše domlouvali telefonicky, jeho milou přítelkyni Natálku a s nimi nesměla chybět Peggy.

a ještě jednou, Peggy se na mne nekoukala

Tak a je to. Když jsem to nestihla při obědě, tak aspoň potom.

Tak jsem je aspoň vyfotila po obědě na gauči, než jim trošku slehlo na ten štrúdl. Dcera poslala po Terezce nějaké věci na úpravu, tedy co se týče šití, tak mi určitě nebude dlouhá chvíle.

Bylo nám moc hezky, chvíli i poseděli, zavzpomínali jsme si s manželem na doby, když jsme jezdívali společně k moři, nebo když u nás vnoučata zůstávala jako malá přes noc. Vzpomínáme často a vždy rádi. Odjeli a také zpětně mne hned informovali, že dojeli dobře. Jsou to zlatíčka.

Díky nejen za každé ráno, kdy se probudím, ale i za tyto krásné a nezapomenutelné chvíle. Krásný den všem!

Procházka s foťákem

29. července 2015 v 15:36 RODINA
Abych stále neprudila jen s tím, jak naplňuji své plány a sny, tak vám dnes prásknu, jak chodí moje vnučka, milovnice kočiček a všech ostatních zvířátek, na každodenní ranní procházku a fotí a fotí a ...

Kočička dělá, že nikoho nevidí

otočí se na druhou stranu

a ještě jednou a zalehne. Dělá mrtvého brouka.

Vtom zpozorní

a teď poznala svoji kamarádku a už vykukuje pod plotem

a už je za vrátky a blíží se, jde si pro pohlazení.

Další kočička, ta běží rovnou

už je docela blízko, nechá se vyfotit

ale raději zůstává ve střehu, co kdyby...

ANO, poznala jsem tě, Lado! Tak mne přece pohlaď!

I ptáčky má vnučka ráda, tak se taky jednomu věnovala. Já jich moc neznám, tak raději nejmenuji.

už je tak blízko a vůbec se nebojí

a teď hezky - kuk - krásně zapózoval, že?

Procházka letní přírodou se zvířátky končí, určitě byla spokojena jak zvířátka, tak i vnučka a myslím, že i někteří z nás, kteří jsme se koukli na fotky.

Nakonec jen prozradím, že sedačka je vybraná a objednaná, dnes tu byli malíři, aby udělali cenovou nabídku a určitě se domluvíme na tom malování, myslím, že nejpozději v září ....

Krásné dny přeji všem! Vaše Ježurka




Lehce se to plánuje, ale realizace je horší

28. července 2015 v 14:29 RODINA
Svoje nejbližší plány na vylepšení naší domácnosti jsem tady už práskla, tak jsem si řekla, že samo se nic neudělá a vyrazili jsme včera odpoledne do města na obhlídku nábytku.

Prodejnu ve městě jsme našli, ale bohužel, buďto ty obrovské sedačky, nebo zase těžká křesla, se kterými bychom nemohli moc manipulovat. Paní prodavačce jsem já, naivka, řekla, že bych nejraději pohovku, která není rozkládací, ale to jsem narazila. To už se nedělá!!!! Buďto rozkládací jako postel, nebo s úložným prosrotem, nejraději obojí. Au, au, já nepotřebuji rozkládací, jenom na sezení, ale už jsem prošla i několik katalogů jak tištěných, tak i na internetu a opravdu, všechny sedačky jsou rozkládací. Podle mne je to zbytečně těžké a taky tím pádem i dražší, ale asi s tím nic nenadělám.

Dostali jsme tedy domů pár katalogů, dle kterých by bylo možné si objednat, já včera odpoledne studovala a studovala, manžel se nemínil zúčastnit, nic moc se mu tam nelíbilo.

Ještě jsem vkládala naději do druhého obchodu s nábytkem, většího a známého, kde jsme si před pěti lety objednali kuchyň a byli jsme moc spokojeni se vším, jak s přístupem, tak s montáží, super! Ale další smůla! Obchod byl hezky potichu zrušen a další je až v Mostě. Proč nám tohle dělají? Jeden nábytek na celý Litvínov? Pak nám ale snacha se synem řekli, že je ještě jeden nábytek v Janově a dnes se tam byli podívat. Přinesli nám také katalog, ale tam se nám jedna sedačka líbí, zítra tam s mužem zajedeme a uvidíme, jak se domluvíme.

Jen jsem zjistila, že u nás byl ten "náš" nábytek zrušen, tak zákon schválnosti se projevil v celé kráse. Manžel vzal za šuplíček u kuchyňské linky a úchytový čudlík se ulomil. No, zatím to přilepil, ale jak to dlouho vydrží, že? Zkusila jsem napsat do nábytku v Mostě, jestli mají ještě k této kuchyni náhradní díly a pokud ano, zda by mi je nemohli zaslat na dobírku poštou, protože to ježdění sem a tam, to už taky není nic pro nás. Teď budu čekat, jestli vůbec odpoví.

Také jsem poslala email malířům, kteří malují i u nás, ale jsou na internetu a jsem zvědavá, zda se také do 24 hodin ozvou, jak inzerují. Vše je tedy rozjednáno a uvidíme, jak to pošlape.

Držte nám tedy palečky, aby to vyšlo ještě do těch Vánoc, to by bylo super! Vaše Ježurka

Jen podáte prst …

26. července 2015 v 14:50 JEN TAK
A chytnu celou ruku, já vím. Už jsem tady zase. Jen se chci podělit se svými pocity a zeptat se na ty vaše.

Venku se už krásně vyčistil vzduch, krásně se ochladilo, i když tedy moc nepršelo, ale dnes ráno, když jsem šla na balkon věšet v devět hodin prádlo, tak to foukalo dost studené. Ale to vůbec nevadí, už to bylo neúnosné ta vedra. Manžel hodně těžce dýchal a stále se chodil "chladit" do koupelny. Když vyšel, byl celý mokrý, ale myslím, že mu to dlouho nikdy nevydrželo. Dnes už je líp, i v noci se lépe spalo.

Tak jsem si vytvořila dostatečný "oslí můstek" proto, abych konečně přešla k tomu, že už mne to zase bere. Toho lenošení bylo dost a mne láká už něco uklízet, ale ne jen tak jako vždy, ale z gruntu.

Potřebujeme už dlouho malovat minimálně kuchyň, tento pokoj i ložnici, stále jsem čekala, že nám budou zateplovat byt, aby se nám tady už neobjevovala ta plíseň, ale asi se jen tak nedočkáme. Slibovali loni, letos a NIC. Ještě se sice chci pozeptat na domovce, ale myslím, že to nebude mít valného užitku.

Také se chci připomenout, že mi byla před dvěma měsíci slíbena výměna sporáku a také se nikdo neozývá. No, uvidíme.

Přitom to malování nebude vůbec jednoduché. My s manželem už opravdu nějaké stěhování nábytku a velký úklid nezvládáme, tak budeme muset najít firmu, která poskytuje tyto služby komplet. Děti nepomohou, protože mají už teď dost velké problémy s páteří a já je nechci mít na svědomí.

Teď jde o to, dobře si vybrat. To je všechno na mně, do toho manžel nejde, tak už začínám lustrovat nějaké firmy. Jo a také se mi už nelíbí naše sedačka v obýváku. Zatím jsem se koukala jen tak zběžně a vidím, že už se neprezentují klasické sedací soupravy, ale zvlášť sedačka jako taková, ale obrovská nebo do elka a potom pohovky a křesla zvlášť. To jsem tedy zvědavá, jak to dopadne.

Při malování je také třeba v kuchyni vyměnit nové lino a tady v pokoji koberec. Uffff!

Mám velké plány? Já vím a odvážné, ale času je dost, jen mám jeden termín. Do Vánoc bych to tady chtěla mít hezčí. Jak se mi to povede, to na sebe určitě tady prásknu, však mne znáte.

Držte mi tedy palečky, ať vše vyjde tak, jak jsem si to vysnila.

Jo a máte taky, když se trošku ochladilo, takové manýry nebo nápady stále něco dělat jako já?

Jít s davem či ne?

25. července 2015 v 16:58 TÉMA TÝDNE
Tak jsem si řekla, že zase jednou zkusím napsat na TT.

Položíme si otázku, kdo jde s davem? V něčem asi všichni, když to jinak nejde. Proč jdeme s davem? Také proto, že je to pohodlnější, stačí se jen přizpůsobit. Jde-li to lehce a snadno, tak to většinou funguje.

Přece jenom ale nejsme všichni stejní a to je dobře. Někdo chce víc, někomu stačí méně. Ale když někdo vyčnívá z toho davu hodně, obvykle je "kamenován." Mnoho příkladů máme i v naší historii, ale ne vždy to bylo tím, že by se vydal špatným směrem.

Taky je třeba vidět, že jsme nedostali do vínku všechno stejně naděleno. Tomu jde líp to a tomu tohle, proto někdo v něčem vyčnívá a někdo zase naopak za tím davem pokulhává. Pravda je, že jsme každý originál, většinou i zdánlivé kopie se v něčem liší.

Vrátím-li se znovu zpátky, tak musím uznat, že v mnoha případech u těch, kteří nešli s davem, ale nějakým způsobem vyčnívali, tak to bylo pro dobro věci a lidstva. Tím pádem vzniká pokrok a to dost podstatný. Vědátoři a badatelé vymýšlí stále vylepšené a nové věci a programy pro lidstvo, jinak bychom stále lovili mamuty a bydleli v týpí.

Já si ve svém věku dobře uvědomuji ten pokrok, ten kus cesty, kterou ušlo lidstvo za dobu mého života. Vezmu ty nejznámější a nejpoužívanější věci jako třeba televize, telefon, o počítačích a internetu nemluvě.

Tady je dobře, že někteří nešli jen s davem, ale byli daleko vepředu a doufám, že v tom bude pokračovat i naše mladá generace. Sice nevím, kam až dojdeme, ale snad k lepšímu zítřku. A byla bych moc ráda, kdyby to šlo beze zbraní a zabíjení. Oni si lidé stačí ubližovat často sami.

Pokud tedy jdete s davem, vyčníváte nebo pokulháváte, i to je dobře. Jsme lidi a ne roboti a proto si myslím, že je to v pořádku.

Všem vám přeji krásný víkend. Vaše Ježurka

Moje velké DĚKUJI!

24. července 2015 v 14:17 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Na úvod bych dala citát dne, kterých mi nedávno přišlo více a jeden lepší než druhý. Myslím, že tento se hodí.

V první řadě bych chtěla vám všem ještě jednou moc poděkovat za věrnost a hlavně přízeň, potěšilo mne to a ať chci nebo ne, musela jsem jít do sebe! Ještě jednou tedy moje jedno velké: DĚKUJI.

Ta návštěvnice, co mne tak rozhodila, tak ta už mi psala párkrát, myslím, že je to jedna a ta samá, nikdy nedá na sebe kontakt, abych jí mohla taky "poděkovat" za upřímná slova, tak to už bylo na mne moc. Když se mi něco nelíbí, tak hned neradím nebo si nedělám legraci. Mlčím, odejdu a případně se už nevrátím. Pravda, nejsme všichni stejní. Navíc, už když jsem začínala, tak mi moje vnučka řekla, že na svůj blog si mohu psát co chci, protože je to MŮJ blog. Ale co je pro mne hlavní, kdybych nemohla psát o své největší radosti - o rodině - tak opravdu nevím, o čem bych psala. Fantazii nemám, na filmy moc nekoukám a jedno z hlavních témat - zahrádku - tu nemám. Ale ráda se zase podívám u vás, kteří ji máte.

Proto vám jako poděkování za krásná slova povzbuzení dnes jen tak přidávám aspoň krásné fotky kocourků mé vnučky. Mne to vždycky potěší.

Zajímavá poloha, ne?

Už visí hlavou dolů, chudáček!

Otec se synem vždy spolu - krásné

Opravdu lidská poloha, nezdá se vám?

Ještě trošku vylepšené

Já se vzdávám!!!

Mazlící se Juliánek, až sem slyším, jak slastně přede!

Krásný víkend vám všem, snad už konečně pořádně zaprší a nebudou ta úmorná vedra, už se mi chce něco dělat, reorganizovat doma a tak, ale v tom vedru to opravdu nejde. Mějte se sluníčkově. Stále vaše Ježurka

Důvěřivost, záhada a pauza

21. července 2015 v 18:17 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Začnu asi takto. Na mne se stačí usmát a už jsem otevřená každému. Bohužel vidím, že to není to pravé ořechové.

Včerejšek mne o tom přesvědčil hned dvakrát. Důvěřuji lidem, protože já sama bych vědomě nikomu neublížila, ani neviděla hned to nejhorší ve všem. Ale jsme lidé různí. Proto se divím, když se objeví komentář, který neguje vše, o čem píši a pak si připadám opravdu jako pořádný trdlo.

Ten včerejší jsem smazala, to abyste ho vy, kteří jste ho nečetli, nehledali a dospěla k rozhodnutí.

K tomu se mi stala ještě jedna příhoda, o které svědčí, jak naivně věřím a že to není dobře. Podle sebe soudím tebe, se říká, i když to také není stoprocentní.

Ale o co ještě šlo? Na Skype si mne mezi kontakty chtěla přidat jedna osoba, no žena. Tak jsem se jí zeptala, jestli se známe nebo máme společné přátele, protože mi její jméno nic neříkalo. Odepsala, že zná moji snachu. Tak jsem napsala, kdo je přítelem mé snachy, je i mým přítelem. Odepsala mi, že jsem laskavá jako můj syn.

Pochopitelně jsem se ptala jak snachy, tak syna, ale žádnému z nich toto jméno nic neříkalo. Proto jsem jí znovu odepsala, jak to myslela, že ani jeden si na ni nepamatuje. Napsala, že se tedy asi spletla a omluvila se. Tím náš kontakt skončil.

Jedno k druhému a já si na to konto řekla, že možná už některým z vás lezu na nervy s těmi mými častými články, tak toho nechám. Neříkám, že úplně končím, ale na čas určitě si nechám pauzu a pak se uvidí.

Také mne napadlo, že Otavínka teď také není delší dobu na blogu, tak počkám na ni, až se uzdraví. Ale ničeho nelituji. Prostřednictvím blogu jsem poznala spoustu dobrých lidiček, se kterými určitě zůstanu v kontaktu. 3. července jsem měla osm let blogování a to už je opravdu dost.

Mějte se všichni krásně!

I v tom vedru se sportuje

20. července 2015 v 15:11 RODINA
Už jsem psala o tom, že si syn způsobil ischias, tak se musel o víkendu vzdát svého oblíbeného bowlingu jako aktivní hráč. V sobotu měli turnaj v Praze, tak tam jel jen vnuk sám a snacha jako doprovod. Herna je klimatizovaná, tak tam bylo příjemně, až chladno. Ale pak, když se vyjde ven, to je rána!

Tady je konečná fotka, Luky byl třetí!

Už ale tam prý začal pociťovat rýmu, se kterou se doma potýkala i jeho sestra. A to byl v neděli registrován v herně až v Mnichově. Musí se jako reprezentant občas objevit i v cizině, tak jeli. Odhlásit se už nemohl, dostal by prý trestné body, když nebyl jako důvod nemoc, kterou by musel doložit, tak se se synem vydali na cestu. Jednu cestu jel syn a druhou vnuk. Syn měl zpočátku potíže, kvůli tomu ischiasu, ale po obstřiku a lécích to bylo lepší, tak to riskl a nakonec dobře dojel. Když mi poslal první fotku z Mnichova, tak jsem byla klidná. Už ve tváři bylo vidět, že je v pohodě.

Snacha s ním v pozadí na selfíčku

Pivo prý bylo opravdu dobré

Má tam taky mohutnou reklamu, tak už musí

Snacha pozorovala okolí

Zatím co syn dělal reklamu německému pivu, Luky už šel trénovat

Tady už se hraje, ale moc mu to tentokrát nešlo. Nebylo mu dobře a taky není každý den posvícení, že?

Oběd byl synovo

Snacha měla špagety.
Obojího bylo prý tolik, že se z toho najedli všichni tři a co hlavní, pochutnali si, to je důležité.

Z výletu se vrátili poměrně brzy a v pořádku, za což jsem byla opravdu moc ráda a taky jsem byla o všem informována.
Všude tedy klimatizace, jak v herně, tak v autě a pak se divíme, že je tolik lidí nachlazených a s rýmou. Dnes jsem si šla koupit do lékárny čaj a jaká tam byla fronta u okénka s recepty, to jsem tedy koukala.

Krásný den všem a už konečně trošku té vláhy by to chtělo. Vaše Ježurka


Všehochuť

19. července 2015 v 14:54 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Neboli - od každého trošku. Když jsem u maminky, tak se vždy snažím uvařit něco na její přání. Nějak v poslední době nemusí maso, tak chtěla lečo a smažený květák. Protože už si sama dlouho nevaří a vaříme jen my se sestrou, když za ní přijedeme, tak musíme pořádně přemýšlet, co máme koupit za suroviny, protože tam není žádná možnost něco dokoupit. Jak já říkám - konec světa.

Maminka má ráda polévku a já vařila v neděli doma bramboračku s houbami, tak jsem jí uvařila víc a přivezla mamince už hotovou. Na obalený květák říkala, že nemá srouhanku, tak mi snacha poradila, že nedávno koupila již obalený květák mražený a že jim chutnal. Tak jsem to zkusila. Jenže - snacha ho doma dělala ve friťáku a já u maminky na pánvičce. Nechtěla jsem taky, aby to plavalo v omastku, tak se dílo nepovedlo, jak bychom si s maminkou přály. Jíst se to ale dalo, ale stejně to bylo dost mastné a ne a ne se to do zlatova osmažit. No, snědly jsme toho dost a to, co zbylo mi dala maminka domů. Přemýslela jsem, jak to upravit, aby to bylo lepší a riskla jsem to. Udělala jsem z toho květákový nákyp, v podstatě tam byla psaná i strouhanka, tak co. Jo, bylo to určitě lepší a jíst se to dalo.

Nebylo toho moc, tak jsem to zvládla upéci v remosce.

Protože jsem nevěděla, jak to dopadne, udělala jsem ještě karbanátky. Ale to jsou jen ty, co zbyly. Nemáte chuť? Usmívající se

V pátek odpoledne mi nezvykle volala maminka. Lekla jsem se, protože ona nevolá, protože nevidí, tak točí jen po paměti. Ale zbytečně jsem se bála. Maminka mi sdělila, že se právě v pátek narodilo její dvanácté pravnouče. To je úroda, co?

To je on. JAKOUBEK. Je to vnuk mého bratra a vážil 3,50 a měřil 51 cm. Přejeme hodně zdraví a štěstí!

Ještě maličkost. Také vám tak krásně a hodně kvetou orchidejky? Mně kvetou všechny, vlastně dvě teprve začínají, ale je to krása! Přidám aspoň tu dnes nejkrásnější.

a ještě
tu mrňavou. Taky se snaží.

Jinak sděluji, že u nás, bohužel, zatím ani kapka. A to tak vyhrožovali páni meteorologové, prý ze severozápadu. Houby, nic nepřišlo a my trpíme a trpíme a nic se nám nechce dělat. Co naplat, musíme vydržet!

Dnes jen krátce – pouze informativně

18. července 2015 v 17:44 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Odpoledne mi volala Hanička - Otavínka. Mám všechny moc pozdravovat. Toto je pouze ta dobrá zpráva. Ostatní už moc dobré nejsou.

Už není v nemocnici, propustili ji a má obden chodit na převazy a čistění toho jejího krvácení, které je stále dost masívní. Doktoři prý si mysleli, že odjede do Olomouce a tam bude chodit na kontrolu a převazy do nemocnice. Ovšem to Otavínka odmítla s tím, že ji operovali v Písku a ona tam zůstane do doby, než bude fit a pak teprve odjede domů do Olomouce.Vidím to ještě na dobu hezky dlouhou.

Momentálně bydlí na faře, nemá ani počítač, ani televizi, ani si s kým popovídat, Její spojení se světem je jenom mobilem. Snažila se po propuštění z nemocnice aspoň trošku chodit, že se to možná zlepší, ale bylo to špatně. Nikdo ji neinformoval, co a jak má dělat.

Dnes ráno tolik krvácela z toho pupíku, že si objednala taxi a jela na pohotovost do nemocnice. Za 90 Kč a tam jí pan doktor řekl, že má ležet, že je stále ležící pacient a má si to břicho denně dvakrát sprchovat. Na faře ovšem není sprcha, na záchod musí chodit asi šestnáct schodů dolů, světlo v noci svítí jen první čtyři schody a pak se plazí potmě. Ta její kamarádka, u které bydlela před operací odjíždí na dovolenou, tak prý se musí s ní domluvit, jestli by se tam mohla chodit aspoň sprchovat.

Je to těžké. Ten hematom prý pořád má a je tedy obrovský. Říkala, že prý 30 x 30. To je tedy nadělení.

Všichni určitě budeme Haničce držet palečky, aby se mohla brzy vrátit zpět domů a nebyla v jejím milovaném Písečku tak sama a bolavá.

Haničko! Drž se!

Návrat domů a taky radost

17. července 2015 v 14:48 RODINA
Včera jsem popisovala, jak jsem byla u maminky. Odvezla mne tam dcera v pondělí a návrat byl domluvený na čtvrtek dopoledne. Jenže…. člověk míní….

Ve středu krátce po poledni mi volala snacha. "Bohužel, omlouváme se tobě i babičce, ale budeme muset pro tebe dojet už dnes v podvečer s Lukášem. Láďa si hnul se zády, tedy něco jako ischias." Zrovna byla se svou maminkou a vezl je také vnuk Lukáš v krajské nemocnici, kde druhá babička byla na obstřiku páteře pod CT. Tentokrát to bylo horší a tak ji spolu doslova odtáhli k autu a než jeli zpět, dostali tuto informaci od syna. Prý takovou strašnou bolest v životě neměl. Byl pracovně autem někde na stavbě, špatně se ohnul - a už to bylo. Nevědělo se tedy, jak to s ním bude, zda nebude potřebovat odvézt ještě večer k lékaři na pohotovost.

Zatím ležel doma v posteli, vnučka dělala ošetřovatelku jemu i babičce, která po tom obstřiku vždy nemůže do večera vůbec chodit, pak je to už lepší.

No, co se dalo dělat. Maminka tentokrát ani tak moc neřešila to, že odjedu dříve a bude jí smutno, ale to, jak to je s jejím vnukem. Dcera by také ve čtvrtek nemohla, byla objednána s autem na technickou prohlídku, tak jsem se musela přizpůsobit.

Měla jsem štěstí, že jsem měla všechno to, co maminka potřebovala hotové, že jsme si nechaly volné odpoledne jen tak na posezení a povídání si spolu. Podstatně jsme si to zkrátily, ale hlavně jsme obě myslely na syna. A taky jsem litovala vnuka. Tolik km v tom vedru, to je záhul na zkušeného řidiče, natož na mladého studenta. Spočítali jsme, že najel vlastně bez odpočinku víc jak 300 km.

Ještě jsem musela zavolat manžela, abych měla doma něco malého k večeři, aspoň rohlík, protože se mnou ještě nepočítal a pak jsem to také chtěla oznámit sestře.

Manžel se šel okamžitě postarat, a když jsem volala sestře a vše jí vylíčila, tak mi říká, že mi také něco přidá. A rovnou na mne vybalila: "Mám ruku v sádře." Ten moment se mi málem podlomila kolena. Ale sestra byla vysmátá a vyprávěla, jak na zahradě zakopla o hadici, dopadla na ruce a kolena. Kolena byla samozřejmě odřená a ruka pobolívala, ale dodělala, co bylo třeba a pak jela tramvají - vlastně šalinou - domů. V tašce si vezla nakládačky, a když si zkusila tašku přehodit z pravé do bolavé levé, ihned to musela dát zpět. Nešlo to. V hlavě jí vrtalo, co když je to zlomené, tak se cestou zastavila v úrazové nemocnici, kde jí udělali RTG a prý je to "jen" prasklé, ale částečnou sádru aspoň na týden jí dát museli. TO BYL TEDY DEN, za všechny prachy!

Snacha s vnukem tedy přijeli, rozloučili jsme se s babičkou a jeli domů. Bohužel na trase je objížďka, tak nám cesta trvala min. o dvacet minut déle. Dojeli jsme v pořádku, ale umordovaní, hlavně vnuk.

A můj syn? Ten odmítl ten den jet na pohotovost, když ležel, tak to šlo, ale v noci to bylo horší. Ráno tedy jeli k jeho praktické lékařce. Ta však měla dovolenou a lékař, který má ordinaci vedle, tak ho nevzal, protože prý zastupuje jiný, který tam byl až odpoledne! Myslíte, že jednal v pořádku? My si to tedy nemyslíme. Ale co teď? Zafungovala šikovná druhá babička, která "ukecala" neuroložku, ke které chodíme všichni (tedy ona, já i můj muž) a která je i synovou spolužačkou z gymplu a ona ho výjimečně vzala. Dostal tedy ihned obstřik i léky, tak teď už jen držíme palečky, aby bylo líp. Zatím tedy nic moc.

A nakonec jedna velká radost. Když jsem odjížděla k babičce, tak jsem ze schránky vyndala ještě pohled k svátku a dopis. Ten jsem si rozbalila až u maminky a to, co v něm bylo, to vám musím ukázat.


Tento ježeček má č. 213

Ano, tento krásný, nádherný ježeček jako přívěsek do mé sbírky. Super! Něco podobného nejen že nemám, ale ani jsem netušila, že existuje. Poslala mi ho moje mladá milá čtenářka blogu Petinka, které ještě jednou tímto moc děkuji.

Vám všem krásný den! Nevím jak u vás, ale u nás je děsné dusno. Zdraví vaše Ježurka

U maminky dobře, ale doma je doma

16. července 2015 v 17:10 RODINA
Určitě jste někteří zaregistrovali, že jsem nereagovala na vaše komentáře, ani nenavštěvovala vaše blogy. Ano, správně. Byla na mně řada, abych zase trošku pomohla mamince. Odjížděla jsem ne v moc dobré kondici, ale léky to jistily. U maminky jsem zvládla vše hlavní, co potřebovala, ale to spaní. Na rozloženém gauči, ze kterého musím těžce v noci vstávat, abych došla na WC, to nebylo opravdu nic moc. Ale je to za mnou, maminka byla spokojená, to jsem ráda.

Počasí bylo docela dobré, sluníčko nepražilo jak o závod, bylo spíš pod mrakem, chviličku i pršelo, ale ne moc. Ani kočky moc k mamince nechodily, je jim teď dobře venku.

Já se tak v úterý koukla z okna od maminky k bratrovi do zahrady, ta zeleň je moc fajn a inspirovalo mne to k tomu, abych udělala zase aspoň pár fotek.

Takhle jsem pořídila fotky od maminky z okna. Na dvoře jsem zavolala na psa Beryla, který hned vrtěl ocáskem.

Tak jsem se vydala ven, že obejdu dům i zahradu. Takové mohutné a rozrostlé stromy má bratr, že je musel zatím trochu ořezat, aby vůbec prošli do zahrady kolem domu.

Ven se dá vyjít i z obýváku (s kuchyní), je tady krásné posezení, bratr tu má gril i televizi. Je to vše krásné obrostlé hroznovým vínem.

Když jsem sešla po schodech dolů, vyfotila jsem si švagrové skalku.

Pak jsem šla kolem bratrovo jezírek

až jsem došla k tomu úplně vzadu, kde byly krásně vidět i rybičky.

Vydala jsem se tedy zahradou i kolem stromů a aspoň maličko přidávám fotek.

Vzadu u plotu jsou slepičky, které se ke mně hned hrnuly a čekaly, co jim nesu. Měly smůlu.

Celou dobu se mnou po zahradě chodil Beryl. Jeho psí sestra je s bratrem v práci. Střídají se a Berylovi je samotnému evidentně smutno, tak byl rád, že jsem ho chvíli hladila.

Provedla jsem vás tedy kolem bratrova domu a po zahradě, bylo tam hezky, ale je to opravdu až na konci světa. Příště ještě napíši, jaké trable mne stihly poslední den a proč jsem musela odjet dřív.

Krásný zbytek dne a už běžím na vaše blogy. Vaše Ježurka

Malý, ale krásný výlet 3. část

15. července 2015 v 16:30 VÝLETY
Nebojte se, už to nebude dlouhé, ale nedá mi to sem nenapsat naše krásné zážitky z poslední části našeho výletu.

Bylo 18 hodin a za chvíli se začalo hrát finále bowlingového turnaje. Výjimečně se do něj probojoval nejen vnuk, ale i syn. Tak jsme si sedli za "jeho" bowlingovou dráhu a fandili. Já to pojala opravdu se vší vervou a když měl strike, tak jsem tleskala do rytmu a volala OPAKOVAT!

Jeho spoluhráči se smáli, snacha mi vyhrožovala, že mne vyvedouUsmívající se, no a pak když syn neshodil všechny kuželky, tak jsem byla zticha. On mi ale s úsměvem na rtech (stále ho tak vidím před sebou) říká: "Proč nevoláš opakovat?" "Protože neposloucháš maminku a teď jsi všechny netrefil!", říkám já a jeho jeden spoluhráč se otočil a říká: "Tak ty tu máš maminku i tatínka?" a sjel mne očima, "kolik vás tady dnes je? "Všichni Hujerovic," říká syn a všichni se smějí.

Pokračovala jsem tedy ve fandění, vnuk hrál o pár drah dál a tam chodila na zvědy zase snacha. No, i ta bowlingová koule je kulatá, tak to občas oběma nešlo tak, jak by si představovali, ale syn byl evidentně spokojený. Byla jsem taky ráda, že má radost, tak jsme se usmívali všichni, včetně těch jeho spoluhráčů, kteří s ním byli na dráze. Už jich tam také dost známe za tu dobu, co tam občas s nimi jezdíme.

A určitě byste rádi věděli, jestli to naše fandění přineslo nějaké ovoce, že? Když už bylo téměř na všech drahách dohráno, tak na výsledkové tabuli byli "naši" těsně za sebou na předních místech. Pak se mezi ně a před ně vmísili poslední dva hráči, ale i tak to umístění bylo super.

To je tabule. Je to sice špatně vidět, ale na 3. místě je vnuk a na 5. syn.

To byly poháry pro vítěže za 1. - 3. místo

Jako bonus byly dorty, tento si vezl domů vnuk

tady už organizátor předává ceny vnukovi

a také došlo na syna. Byl jako první v katerogii standard, tak kromě poháru dostal i lahev vína, kterou určitě večer všichni "potrestali".

Pak bylo společné focení vítězů

a všech "ostatních" cen. Nevím, nevím, jestli tou radostí syn doma prošel dveřmi. Usmívající se

A ještě na závěr, aby bylo vidět, že i večer je všude plno lidí i kolem jídla, jsem to trošku vyfotila.



Loučíme se tedy s bowlingovou hernou na Zličíně a zase někdy příště! A rádi!


Malý, ale krásný výlet 2. část

14. července 2015 v 16:30 VÝLETY
Pokračuji tedy v naší cestě Prahou tam, kde jsem posledně přestala. Přiznávám, že článek píši v neděli, tudíž vyjde v době, když budu u maminky, tak jen aby vám nepřišlo divné, že nereaguji na případné komentáře.

Nastoupili jsme tedy po cestě z Vršovic zase do metra a vystoupili na stanici Vyšehrad. Zatím jsme v těchto končinách nebyli, tak jsme se vydali za spoustou lidí, kteří se všichni přesouvali jedním směrem. Venku bylo předtím příjmemně, tady byly i cesty sympatičtější, než v centru, kolem dokola samá zeleň, takže zdánlivě pohoda. Ale začalo zase pořádně hřát sluníčko, neměli jsme se kde schovat, ani si kde odpočinout, tak jsme šli za lidmi před námi.

Cestou jsem fotila, co se mi líbilo a také se divila, že ty zdi nevydrží nepočmárané ani tady.

Když jsme došli k této první bráně, už byl manžel téměř na konci sil. Byla tady lavička, tak jsme si chvilku odpočinuli. Ale svítilo sluníčko, manžela bolelo koleno a už už se chtěl vrátit. Říkala jsem, že to ještě kousek zkusíme, vždyť jsme ještě nic neviděli. Tak jsme šli dál....

Já se snažila fotit, manžel nejevil zájem o nic.

Tady je další brána a zase manželovi koukala z očí otázka: Jdeme zpět?

Ještě jsem to nevzdávala, i když už bych si také ráda sedla, ale ještě tuto rotundu vyfotím a koukám, kousek za zatáčkou jsou vidět lavičky...

Tady naproti jich pár bylo, ale místa už méně. Na jedné seděla paní, kam jsem přistrčila nejdřív manžela, protože jsem už měla opravdu strach, že někde upadne, byl i celý rudý. Tak se pak paní smilovala, dala si tašku na klín a já se mohla také posadit.

Byli jsme u dětského hřiště a dokola byly dřevěné sochy. Třeba tady Bivoj

a tady Přemysl.

Tak na tomto dětském hřišti si hrály děti. A že jich tam bylo! Vedro bylo už také dost, bylo asi tak půl čtvrté odpoledne, rodiče odpočívaly na lavičkách a děti měly elánu, že by mohly rozdávat. A že by ho manžel (dokonce i já, která to nepřiznala) opravdu potřeboval.

Nedalo se nic dělat, už to dál opravdu nešlo, na zádech bych manžela ani nepoponesla, tak jsme se museli vydat na cestu zpět k metru. Tam uvnitř už bylo příjemně, lavičky sice taky nebyly volné, ale když nás uviděla jedna německá rodinka, tak pustili napřed manžela a posléze i mne, když se zeptali, jestli chci. Jéjej, to byla pohoda, sednout si po téměř půlhodinové cestě a na sluníčku, že?

Tak jsme se vydali metrem, sice s přestupem, ale šlo to, zpátky na Zličín do bowlingové herny. A o tom, co se dělo tam a jak se mi to tentokrát moc líbilo, o tom zase zítra. Tak teď víte, co bude a já přeji krásné zážitky vám všem.

Malý, ale krásný výlet 1. část

13. července 2015 v 16:10 VÝLETY
Snacha se synem a vnukem nám nabídli, že s nimi můžeme jet v sobotu do Prahy. Když nám to posledně nevyšlo kvůli počasí, tak že se můžeme projít trochu po Praze. Nemělo být až takové horko jako před deseti dny, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Naši jeli zase na bowlingový turnaj, nasedli jsme tedy po desáté hod. dopoledne do auta a vyrazili jsme směr Praha.

Před půl dvanáctou jsme byli ve Zličíně, mladí šli do herny a my se vydali metrem do centra, jeli jsme do "naší" restaurace na oběd, jako téměř vždy, když jsme v Praze.

Když vyjdeme z metra, sem prvně spočinou naše zraky

a sem taky.

Ano jsme na stanici Jiřího z Poděbrad a restaurace "U Růžového sadu". Tam nám zatím vždy chutnalo.

Vděčný objekt dobrého jídla je vždy manžel.

Pak měl manžel nápad podívat se, jak a jestli vůbec ještě funguje OD Kotva. Tam jsme nebyli už kolik let, tak jsme se tam zajeli podívat.

Naproti OD už stál "umělec", který nezapomněl nechat otevřený futrál. Zatím tam měl sotva na jedno pivo.

A to už je KOTVA. Lidí bylo všude dost, i když jsme si mysleli, že jich bude víc na dovolené.

Šli jsme i dovnitř, je to tam celé přestavěné, prosklené, krásné. Krásná byla i vůně, která se linula z tohoto květinářství.

Tak jsem udělala ještě aspoň jeden snímek. Napravo jsou informace, i když nevím, nač bych se šla zeptat, ale proč ne.

Krátce jsme to jen prolítli a venku jsem se ještě otočila a vyfotila objekt našeho dávného setkání s bratrem, který měl tenkrát cestu do Prahy a tak jsme se tam setkali na poloviční cestě.

A už jsem ale měla stráášnou chuť na kávu, přece jen už bylo kolem čtrnácté hodinÿ a já už měla absťák. Obvykle si kávu dávám i dopoledne, ale tentokrát jsem vynechala, aby nemuseli mladí kvůli mně cestou stavět.

Jeli jsme tedy do naší oblíbené cukrárny v pasáži na Karlovo náměstí. Tam jsme si dali kávu, já i se zákuskem, ještě jsme stihli pokecat se dvěmi ženami z Prahy, byla to příjemná debata asi pro obě strany a pak jsme pokračovali zase po tom kratším odpočinku dál.

Bylo mi jasné, že se manžel bude chtít podívat zase k domu jeho někdejšího bydliště.

Tady tedy kdysi dávno bydlel a ne ne zapomenout. Jsou to Vršovice, naproti Husovu sboru a koukám, aby to nebyl poslední pohled na dům jeho mladosti a radosti. Jsou to okna až nahoře, kde je kulatá anténa.

Bylo vidět, že dům už je úplně prázdný, dokonce jsme dne 11. 7. objevili na dveřích cedulku - exekučně zabaveno dne 9. 7. tedy před 2 dny. Tak uvidíme, ale asi nemá majitel peníze na opravu.

Pokračování naší cesty bylo docela dramatické, vydali jsme se na manželovo přání na Vyšehrad, ale to si zaslouží samostatný článek. Tedy zase zítra.

Můj život ve snu

12. července 2015 v 14:24 TÉMA TÝDNE
Určitě jsme měli, někteří ještě máme, životní sen o tom, jak by měla vypadat naše budoucnost, zkrátka náš příští život.
I já ve svých dvaceti letech jsem měla určité představy, které se zdály být už dost konkrétní. Bylo to tím, že jsem měla před sebou vzor v rodičích a tím jsem si naivně myslela, že i jasný cíl.

Moje první vážná známost, kde bylo téměř vše první, byla pro mne jasná. Po ročním chození svatba, do roka dítě. Rodiče měli krásné manželství, my, děti, jsme se narodily z lásky, já měla krásné dětství, které mi nepokazilo ani to, že jsme na tom nebyli finančně nic moc. O tom už jsem kdysi psala. Pro mne bylo podstatné, že jsem si opravdu myslela, že to budu mít stejné. Prostě láska na celý život.

Ovšem toto mé přesvědčení nemělo zas tak dlouhého trvání. Ze snu jsem se probudila docela brzy, po sedmi letech našeho manželství si manžel našel jinou, mladší, s tím, že to tak mají všichni. Nic nehleděl na naše dvě děti.

Sen se rozplynul, dopadla jsem tvrdě na zem. Bohužel. Ovšem nechtěla jsem to jen tak vzdát, bojovala jsem o NĚJ i v době, když jsme byli rozvedeni. Vždyť jsme měli přece spolu děti. Jenom na nějaký čas to vypadalo pro mne dobře, ale už jsme si asi nebyli souzeni a z velké lásky bylo osočování, naschvály, zkrátka tvrdá realita.

Já však snila dál. Proč některé ženy, které jsem znala, měly manžely, kteří je neopustili ani v době, když jim byly nevěrné, dokonce jedné známé se z nevěry narodil syn, manžel to věděl, přesto zůstal a jsou spolu dodnes.

Sice jsem měla ještě jedno mezidobí, tedy svatbu natruc, ale pak - pak už to konečně vyšlo. Pozdě, ale přece se můj sen stal realitou. Tedy aspoň napůl. Až ve druhém poločase našeho života jsme se poznali, zamilovali a letos to už bude - kolik? Ano, neuvěřitelných třicet čtyři roků.

Je vidět, že někdy se opravdu vyplatí za tím svým snem jít a věřit. Aspoň mně se to vyplatilo, a proto také říkám, co mne nezabije, to mne posílí.

Přeji vám všem, aby se váš život ve snu stal skutečností.


Jak jsme se zase sešli

10. července 2015 v 17:06 RODINA
Měli jsme znovu důvod k setkání naší rodiny a protože už jsou všichni dospělí a každý má nějaké povinnosti a práva, tak jsme se sešli v den, kdy to všem vycházelo. To byla středa. Chtěla jsem zamluvit zase stůl v čínské restauraci, ale nemohla jsem se dovolat. Když se zastavil syn s vnučkou, tak jsem je požádala, aby se tam zastavili a stůl rezervovali. Bohužel, restaurace má z důvodů stěhování zavřeno. Co teď? My nejsme znalci místních restaurací, jdeme jen občas s rodinou, ale poradila si s tím snacha s vnučkou a zamluvily stůl jinde. Vše vyšlo, my byli také spokojeni. Bylo tam hezky a všichni jsme se dobře najedli. Tak jsem měla nápad. Co tak zahájit exkurzi po litvínovských restauracích? Tedy v rámci nějakého společného posezení, jasný. Venku bylo na padnutí a kdo by se doma s něčím vychystával, no ne?

V restauraci proběhlo napřed předávání dárků. Zkoumám obsahy od dětí a vnoučat.
Manžel mne kontroluje
Teď se dostávám do krabičky a asi tuším....

Už je venku! Tušení bylo správné, ježek č. 212 je tu!

U stolu postupně všichni. Syn se snachou

já s manželem

Vnoučata - Lukáš, Lada a Terka, Tom to fotil

Celkový pohled. Vnuk to tedy fotil, ale kde je manžel? Ten tu hlavu nevystrčil, tak je schovaný za synem.

V prostoru restaurace byl takový předěl, tak se tam vnučky nechaly vyfotit

Protože jim to ale moc slušelo, tak jsem je chtěla mít spolu na fotce

ale i pěkně celé, aby bylo vidět, jak jim ty šaty sluší.

Tady je ukázka některých obědů. My měli s manželem tu kotletu se sázeným vejcem, opečené brambory, tatarku a okurku.

Manželovi i mně chutnalo a moc.

Takhle vypadaly všechny talíře.

Jaké tedy byly dárečky? Tento je jasný, ten už vtrochu idět.

Ježek č. 212 od dcery

dále mi dcera koupila bytelný futrál na foťák, protože mám brebtavé ruce, abych ho nerozbila, když mi upadne

a tyto kleště jsem si moc přála.

od syna a jeho rodiny jsem dostala zase spoustu mlsání

a nůž na zeleninu.

Krásnou a zase jinou fialku mi darovala vnučka Laděnka

tuto krásnou dracénu mi koupil manžel, vzala jsem ji z obou stran.

A dnes přidal ještě tohoto krasavce č. 213.

Páni, to jsem se ale dnes rozjela. Moc se všem omlouvám, ale když fotí vnuk, tak je vždy fůra fotek a já pak nevím, kterou mám vybrat. Vy, kteří jste dorolovali až sem, vám děkuji a všem přeji krásný víkend. Vaše Ježurka

Celotýdenní lenošení

9. července 2015 v 15:30 VAŘENÍ A PEČENÍ
Přeji všem krásný den. Doufám, že už je všude lepší počasí, tedy hlavně co se týče těch šílených veder. U nás bylo dnes po ránu docela chladno. Opravdu studený vítr, ale v bytě máme stále jako v sauně, když jsme nuceni na chvíli zavřít okno, jako dnes dopoledne kvůli dešti.

Pořád všude říkali, jak se hlavně my, senioři a nemocní máme šetřit, tak jsem poslouchala na slovíčko, jak mne to naučila maminka. Proto jsem buďto nevařila, nebo jen minimálně. Slovo trouba jsem úplně vypustila ze slovníku. Tedy myslím opravdu tu na pečení.

Po návratu z dovolené jsem vařila jen rychlá jídla a od pondělka čerpám ze zásob. Jak se to vyplatí si občas něco šoupnout na mrazák. V pondělí jsem tak vyndala čínu z vepřových nudliček a k tomu jen uvařila rýži. V úterý jsem udělala bramborovou kaši a okurkový salát a z mrazáku vyndala květákové placičky. Ve středu, tedy včera jsme byli na obědě, dnes jsem vyndala klopsy a udělala rajskou omáčku z protlaku a těstoviny. Na zítra si manžel zase vymohl grilované kuře, se kterým k nám v pátek jezdí a v sobotu - to nevím, jestli budeme doma, spíš to vypadá, že ne.

Tak snad něco složitějšího uvařím až v neděli a věřím, že už to půjde lépe. V pondělí totiž zase mizím do čtvrtka pryč. Je na mně řada, jedu za maminkou, ale nebojte, do té doby určitě ještě něco napíši.

A na závěr mi to nedá, musím vám přiložit fotku, kterou jsem udělala v sobotu 4. července. Bohužel mi došly ve foťáku baterky, tak jsem vzala aspoň mobil.



Tady snad trochu uvidíte, jak se občas máme Slyšela jsem venku stále nějaký hukot a bylo mi jasno. Kouknu v obýváku z okna a to, co jsem viděla, je na té fotce. Nejen hukot, ale v tom vedru nám ta naše chemička ještě přitápěla. Většinou, když se sjíždí výroba, aby byla odstávka, tak je tento hrozný pohled. Navíc doprovázený opravdu pořádným hukotem, který je slyšet až do obýváku, protože ten plamen je několik metrů vysoký. Prostě velikánský!

Hezký den přeje vaše Ježurka

A jak dopadl turnaj v bowlingu?

7. července 2015 v 16:00 RODINA
Myslím, že by vás možná někoho zajímalo, jak si vedli naši kluci, tedy syn a vnuk v bowlingovém turnaji CZECH OPEN? Ten končil v neděli večer a naši se vrátili domů až v noci.

V neděli jsme měli se snachou permanentní spojení mobilem, štěstí, že máme paušál. Ze všech 212 hráčů, kde bylo fakt hodně cizích, postupovalo dál 78 hráčů. Takže mezi postupující se dostal i můj syn, ale dál už se mu tak nedařilo. Ale byl spokojený, že porazil 133 hráčů z celé Evropy. Takže dost dobrý.

Tady je při soustředění před hodem koulí

A tady se "prsí" v tričku, které dostal od své dcery k narozeninám. Aby bylo jasno. Usmívající se

Jak už jsem psala, Luky postupoval a postupoval, až téměř do konce. Nakonec to byl i pro něho velký úspěch.

Tady se soustředí vnuk

a soustředil se dobře. Nakonec skončil ze všech hráčů na KRÁSNÉM 10. MÍSTĚ A JAKO 2. NEJLEPŠÍ ČECH! To z nás nikdo nečekal, protože tam jezdí i opravdoví mistři.

A to jsou oni. Dva "kluci" a jedna dáma ze Slovenska, což berou stále jako naši součást.

To je úplný konec.

Koukám, že dostal i lahev něčeho na oslavu a dvě obálky. V jedné eura za krásné 10. místo v celkovém pořadí a v té druhé naše koruny za druhého nejlepšího Čecha.

Velká gratulace i od nás a příští rok zase v Olomouci! Ale už určitě bez nás. Nám už je nejlíp doma, bohužel.