Květen 2015

Jsem moderní?

31. května 2015 v 13:44 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ne, nebojte se, není to tak, jak to vypadá. Zjistila jsem, že dnes je Světový den boje proti kouření. Dnes prý je moderní nekouřit, tak jsem tedy moderní.

A dřív, tedy asi tak v šedesátých letech minulého století začínalo být moderní, když si žena ve společnosti zapálila cigaretu. Nemyslím tím i venku na ulici, ale opravdu jen v kavárně u kávy a tak. Mne to do mých téměř dvaceti let ani nenapadlo, že bych si mohla zapálit, ale tenkrát se to moc líbilo mému tehdejšímu skoro manželi, tak mne to naučil. Jé, jak mně to nechutnalo, ale když se mu to líbilo, tak co bych pro něj neudělala. On kouřil také, tak jsme si občas zapálili spolu. Ale opravdu jen občas. Zakrátko jsme se pak vzali a já brzy přišla do jiného stavu a to je dobré zdravě žít, takže jsem ani nějak nezačínala. To až později.

Zkrátka přišly starosti, problémy a krátce potom, co jsem po porodu přestala kojit, tak jsem začala kouřit. Ale už i občas doma. Po všech těch životních katastrofách mi to šlo pak už docela dobře, kouřila jsem i v práci, tak krabička denně padla. Po rozvodu to bylo jasné, že jsem nemohla přestat.

Přeskočím detaily a jen připomenu, že i můj dnešní manžel dřív kouřil, takže když jsme chodili na kávu nebo na vínko, bylo to vždy s cigaretkou. Když bylo vínka víc, bylo víc cigaret. A druhý den jsem si vždy vynadala, co se do mne vešlo. Nebylo mi vůbec dobře nejen z alkoholu, ale i z těch cigaret.

Přestat jsem zkoušela, ale moc to nešlo. Až jednou jsem si řekla - DOST - a už jsem nechtěla po jednom překouření se cigarety ani vidět. Manžel mne stále zlobil, kouřil dál i přede mnou s tím, že to stejně nevydržím….

Ale já jsem vydržela a ve svých 45 letech jsem s kouřením sekla ze dne na den. Manželovi jsem stále nadávala, jak s tím smrdí, tak kouřil už jen z okna, snižoval své denní dávky, až se mi to povedlo. Otrávila jsem ho asi natolik, že přestal taky. Už nekouří asi tak 20 let a jak si to pochvalujeme. A ti odnaučení kuřáci vědí, jak nám ta cigareta příšerně smrdí. Mně se dokonce i dělá stále špatně, když by někdo vedle mne kouřil. Tak vida a už jsem zase moderní.

Ale statistika není vůbec hezká. Jak jsem se dověděla, tak prý třetina všech obyvatel ve věku nad 15 let kouří. A vidím, že kouří i mladší a vůbec to neskrývají. A co se mi také moc nelíbí je to, že kouří ženy manželů, kteří už přestali, ale jejich ženy to nedokázaly. Jen v blízkém okolí jsou dva takové páry.

Tak co vy, kuřáci, na to?

Vyúčtování

29. května 2015 v 15:33 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Každý rok napjatě očekáváme roční vyúčtování za topení, spotřebu vody a energií. Zajímavé je, že jak má někdo za topení a vodu menší nedoplatek, okamžitě se mu zvýší zálohy. Před asi třemi roky nám zvýšili zálohy všem, včetně nás, kteří jsme měli přeplatky. A výsledek? Přeplatky jsou letos ještě vyšší, protože byla letos mírnější zima a žádné snížení záloh se nekonalo. A ty přeplatky nám za loňský rok vrátí až do konce července. Neobohacují se náhodou na náš účet? Přitom jak jsem se ptala, tak většina nájemníků měla přeplatky a ne zrovna malé. Jedná se i o pětimístná čísla a jestli si majitel tyto volné peníze umí šikovně investovat, vydělává slušné peníze.

Za plyn jsme měli zase po delší době malý přeplatek místo malého nedoplatku, ale co myslíte? Stejně nám navýšili zálohy, i když ne moc, ale navýšili.

A elektřina? Tentokrát jsme měli radost. Měli jsme přeplatek přes tisíc korun při stejném hospodaření s elektřinou. Tady musím poděkovat mému šikovnému vnukovi, že mi loni dobře objednal nový PC, který mi tuto nižší spotřebu určitě zapříčinil. Ale myslíte, že nám snížili zálohy? Taky ne. Přitom vím, že jeden čas se na úkor spotřebitele nesměli obohacovat. Tak tomu tedy nerozumím.

Ale řešit to nebudu, vykašlu se na to. Nejsou to zas tak velké částky pro nás, ale určitě si majitelé na své přijdou. U vás to máte taky tak?

V každém případě máme příspěvek na dovolenou. Také přeji, aby vám to tak nějak vyšlo. Vaše Ježurka

Senioři a internet a naopak

28. května 2015 v 16:54 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Internet už není dávno jen výsadou mladých. Důkazem toho je i to, kolik nás "starších a starých" se setkává třeba jen v komentářích a na blozích. Jsem ráda, že jsem tady našla spoustu lidiček v mém věku a s některými jsme si vytvořili opravdu výborný vztah.

Pomocí internetu se dostaneme k různým informacím, které ne vždy končí tak, jak si představujeme.

Třeba tuto informaci mi poslala Ruženka už 2. 5.:
"Ahoj, Libuško, jen jsem si na tebe vzpomněla při pořadu Hobby naší doby dnes po obědě. Byla tam totiž nějaká paní Simona provdaná Ježková, která má sbírku různých ježků prý kolem 500 kusů. Myslí si, že je ojedinělá sběratelka a byla by ráda, kdyby se jí někdo ozval, kdo také sbírá. Nechtěla bys třeba přes televizi o ní něco zjistit a spojit se s ní?"

Navíc jsem upozornění na toto vysílání dostala i v komentářích pod mým článkem. Byla jsem mile překvapena, co lidí si na mne v této souvislosti vzpomnělo.

Reagovala jsem okamžitě. Našla jsem si toto vysílání v archivu, poslechla a ihned napsala do ČT, že mám zájem, protože se také jmenuji Ježková a sbírám ježky. Nemám jich sice tolik, ale dost.

Dne 6. 5. jsem dostala tuto odpověď:
Vážená paní Ježková,
děkujeme za Váš zájem o vysílání České televize.
Vámi zaslaný e-mail předáváme tvůrcům pořadu "Hobby naší doby" k předání kontaktu paní Simoně Ježkové.
S pozdravem a přáním hezkého dne
Zuzana Bohatová
ČESKÁ TELEVIZE
Divácké centrum
Kavčí hory

Tak, už je to víc jak tři týdny a já stále čekám - a NIC. Myslíte, že se dočkám? Já už tomu moc nevěřím, i když prý naděje umírá poslední. Kdyby náhodou, dám vědět.

Včera jsem zaznamenala přes internet zase jinou zkušenost. Je jasné, že si objednáváme, pokud to jde, už delší dobu ubytování a pobyt v různých hotelích v naší zemi pomocí internetu. Včera jsem si napsala o rezervaci v jednom pensionu na konec června, a odpověď přišla za 15 minut. Navíc jsem psala, že platit budeme při příjezdu a hotově. Tedy žádná platba předem a taky jsem vznesla dotaz, kdy nejpozději v případě nemoci můžeme rezervaci stornovat. Že jsme starší lidé a přihodit se může cokoliv. Super odpověď taky přišla obratem. V takovém případě prý můžeme stornovat naši objednávku i v den nástupu i telefonicky. No, co říkáte, není to hezký přístup? To mám pak velkou radost, protože na takové reakce v poslední době už nejsme jaksi moc zvyklí. Souhlasíte?

A teď mi přejte, jako si přeji já, abych se přece jen zkontaktovala se svou jmenovkyní a sběratelkou, určitě bychom si měly o čem povídat.

Krásný zbytek dne přeje Ježurka

To jsem se do toho dala

27. května 2015 v 15:00 VAŘENÍ A PEČENÍ
Páni, sama se divím, jak jsem se pustila do experimentování v kuchyni. Občas kliknu na nějaký recept, který se mi nabízí jako reklama a když se mi líbí, tak si ho okopíruji a teď už i zkouším.

O víkendu jsem psala o mých experimentech a dnes jsem se pustila do dalšího. Zároveň jsem také chtěla vyzkoušet, jeslti je ten email o loupání vařených brambor pravda nebo ne. Nařízla jsem tedy brambory kolem dokola a dala vařit. Pak zchladila ve studené vodě a zkoušela loupat. Některý brambor šel, některý ne, podle toho, jestli byl bez kazů. Ale rychlejší to bylo.

A tak jsem se pustila do vaření. Navíc jsem musela i umlít maso, protože kolem masny jsme dnes nešli a v marketu to mleté opravdu nemusím. Nešlo to moc dobře, ale nakonec jsme to s manželem společnými silami zvládli.

Dnes jsem tedy k obědu dělala HRABĚNČINY FRANCOUZSKÉ BRAMBORY.

Už jsou nachystány na plechu

posypány sýrem

už jsou upečené

a tady je má porce.

Tentokrát se vám přiznám, že jsem si po dlouhé době přidala. Byla to sice náročnější varianta než všechny ty běžné, které dělávám, ale výsledek stál zato. Ovšem asi nejvíc mne zdrželo to mletí masa. Teď už zbývá jen nabídnout recept těm, kteří by se do toho chtěli pustit jako já.

HRABĚNČINY FRANCOUZSKÉ BRAMBORY
2 kg brambor (vařených ve slupce), 0,5 kg mletého masa (ne příliš tučného), 0,4 kg cihly, 1 smetana, plechovka žampionů, 2 střední cibule, grilovací koření, lžíce sádla.

POSTUP:
Mleté maso orestujeme a rozdělíme na sádle, okořeníme, přidáme žampiony, cibuli nakrájenou na půlkolečka. Vše chvíli dusíme do zhnědnutí masa. Pak zalijeme smetanou. Brambory nakrájíme do připravené směsi, do které zamícháme zhruba polovinu nahrubo nastrouhaného sýra. Vše dobře promícháme a zbytkem sýra posypeme. Dáme bez přikrytí zapéct do trouby do zlatova.

Já tedy nevím, jací jste jedlíci, ale nám pro dva stačila dávka z půl kg brambor, na to množství jsem dala víc masa, než bych měla dle receptu, zato jsem nešetřila na grilovacím koření, dala celou smetanu (200 ml) a opravdu jen maličko osolila brambory i maso. Úžasně to vonělo už když se to peklo, výjimečně jsem to pekla v troubě.

Určitě jsem tento oběd nedělala naposledy, byla to mňamka. Vyzkoušejte a pak řeknete. Už předem přeji všem dobrou chuť!

Když je venku nevlídno

26. května 2015 v 14:08 JEŽCI
Ráno jsme se probudili do počasí, kterému říkáme, že by tam psa nevyhnal. Pršelo, foukal studený vítr a to už celou noc, tak se nám ani ven nechtělo. Dnes jsem měla navařeno z víkendu, ale chtěla jsem k tomu koupit čerstvý knedlík, ale kvůli tomu jít do toho nečasu? NE! Uvařila jsem rýži, stejně je zdravější.

Měla jsem tím pádem dopoledne volné a jen sedět a koukat, nebo luštit celé dopoledne? To ani náhodou. Všimla jsem si, že už moje ježčí sbírka v sekretáři potřebuje vyčistit od prachu, tak jsem se do toho dala. A abyste z toho měli něco i vy, kterým se moje sbírka líbí, tak jsem to taky trošku zdokumentovala.

Už je "první patro" venku

a kam se poděli? Jsou na stole a jako vždy je srovnám zase trošku jinak.

Řadím už zadní řady, kam se snažím srovnat všechny plyšáčky.

A vzpomínám. To jsou první ježci, na základě kterých vznikla ta myšlenka sbírky. Jsou už trošku poničení, protože si s nimi hrála vnoučata. Plyšovému jsem musela udělat "nové" očičko, ten na setrvačník už dávno nejezdí, drží pohromadě jen silou vůle a ten žlutý byl původně pískací...


Při té menší inventuře jsem zjistila, že tihle dva ježci jsou duplicitní, ale to vůbec nevadí, mohu je rozdělit, něco sem a něco vedle do obýváku za sklo.

Tohoto pískacího ježečka koupila původně dcera Peggy, že si s ním bude u nás hrát. Nakonec se jí moc nelíbil, tak hned po premiéře skončil mezi kamarády.

Nevěděla jsem, kam umístit ty mrňavé, kteří by nebyli moc vidět, tak jsem je "naložila" na ten krásný originál od Toničky.

A ještě jsem si v tom sekretáři vyklidila jeden šuplík, kam jsem k ježčím obrázkům a pohledům přidala tyto ježčí dárky, protože se za sklo moc nehodily.

Ještě jsem si u toho všeho zapisovala, jaké druhy, vlastně jaké materiály mám mezi těmi ježky. Určitě je nejvíc těch plyšových, ty mám také ještě všude po bytě, pak jsou to ježčí svíčky, pískací, ze dřeva, ze slámy, z nějaké hmoty s bodlinkami z vlny, ježci jako gumy, jako brože, ježčí perníčky, ježek z marcipánu, hrníčky s ježky, no úžasné! Také mám některé ježčí originály, jako třeba ten "naložený" a různě ručně tvarovaní.

Kdo si hraje - nezlobí. Je vám tedy doufám jasné, jak jsem byla dnes hodná. Krásný den a buďte taky hodní!


Moje premiéry v kuchyni

24. května 2015 v 15:40 VAŘENÍ A PEČENÍ
Manžel mi stále říká, máš plno nových receptů, tak něco jednou uvař podle nich a je to! A proč ne? Řekla jsem si já a včera jsem vyzkoušela nový recept na pečení, který jsem si vybrala na netu. Jsou to

Povidlové šátečky bez kynutí

Potřebujeme: 300 g hladké mouky, 250 g Hery, 30 g moučkového cukru, 1 vejde, 1 kostka droždí, 5 lžic mléka a špetku soli.

V receptu se ještě píše vejce na potření, ale to jsem ani nemusela a drobenky z 5 lžic polohrubé mouky, 20 g másla a 3 lžíc pískového cukru bylo zbytečně moc.

Těsto jsem zadělala běžným způsobem, tedy nechala vzejít kvásek, ale pak se hned vyvaluje placka a dělají šátečky. Je lepší si dát těsto tak na 10 minut do ledničky, lépe se vyvaluje. Vyválíme plát o síle cca ½ cm, rádýlkem nakrájíme čtverce 5 - 7 cm, jak je libo, pak je naplníme nádivkou a posypeme drobenkou. Dělala jsem dva plechy, jeden s povidly a druhý s tvarohem.

Ten pocukrovaný plech jsou moje tvarohové, manžel diabetik bez pocukrování má povidlové.

Tady jsou všechny spolu, na každé straně jiné.

Upeklo se mi to tentokrát krásně. Těsto je dost mastné, ale výsledek je famózní. Šátečky chutnají jako cukroví. Jsou křehké a moc dobré. Všimněte si, že tam není ani moc cukru! Tedy i pro diabetiky lze upéct.

A dnes jsem se pustila do dalšího experimentu. Už delší dobu jsem tu měla vystřižený recept na kuře. Říká se, že kuře stokrát jinak, ingredience se mi líbily, proto jsem to dnes zkusila.


Ve své podstatě to není žádná věda. Měla jsem dvě kuřecí čtvrtky na jeden oběd pro nás dva. Po omytí jsem je nasolila a prstem na nich oddělila kůži od masa a do vytvořené kapsy jsem vždy do každé čtvrtky vložila nakrájený stroužek česneku. Pak jsem to šoupla asi na hodinu do ledničky.

Před pečením jsem čtvrtky obalila ve směsi hladké mouky, grilovacího koření a papriky. Vzala jsem asi tak 6 dkg másla, rozehřála a zprudka na něm opekla čtvrtky stranou s kůží. Pak jsem je obrátila a dala péci. Mně stačila remoska. Během pečení jsem podlévala vývarem, asi po 10 minutách jsem tam přidala půlku nakrájené cibule a za dalších pár minut rajčátka a pak ještě mraženou zeleninu. Pečeme samozřejmě do změknutí.

Pečení v remosce

a moje porce na talíři.

A tady je recept na celé kuře. Já použila polovinu.

1 kuře, 1 pytlík mražené zeleniny (podle mne nemusí být tolik, stačí polovina), 1 větší cibule, 2 rajčata, několik stroužků česneku, grilovací koření, sladká paprika, sůl, trocha hladké mouky a ½ kostky másla.

Vám všem, kteří se pustí do šátečků nebo i do kuřete přeji dobrou chuť! A věřte, že nám opravdu chutnalo.

Moje maminka

23. května 2015 v 12:00 RODINA

Nar. 23. května 1920 v Brně, později bytem Hrušovany u Brna.

Počítáte správně. Vy, kteří sem chodíte delší dobu víte, nebo aspoň tušíte, že moje maminka má právě dnes

95. narozeniny

Toto je její nejčastější odpočinek. Pohovka, kočičky a rádio. Chtěla bych o ní tady napsat aspoň pár informací.

Narodila se jako poslední, osmé dítě, neměla to v životě jednoduché. Šest dětí vyrostlo, všichni se oženili a vdaly, ale jedna její sestra zemřela při svém druhém porodu a bratr tragicky zahynul v době, když už měl dvě malé děti.

Maminka se ve škole učila moc dobře, doučovala za pár žvanců cizí děti, ale tenkrát nebylo myslitelné jít dál do školy. Šla se vyučit švadlenou a byla opravdu moc šikovná. Když byla v tom učení, poznala svého manžela, tedy mého tatínka, který pracoval vedle ve fotoateliéru. Byl vyučen fotografem.

Vzali se za války, když bylo mamince dvacet pryč, bylo ro v roce 1940. Tatínek byl o čtyři roky starší.


V dalším roce jsem se narodila já, už jsem byla totiž "na cestě". Za necelé čtyři roky po mně se narodila moje sestra. Maminka do práce chodit nemohla, protože byla nemocná, měla těžké astma. Taky jsme se kvůli tomu museli párkrát stěhovat, musela bydlet v suchém bytě. Když jsem vycházela ZŠ, tenkrát jsme končili ve čtrnácti letech, tak jsem zjistila, že je maminka těhotná a v červnu v roce 1955 se narodil bráška. Mamince bylo tenkrát 35 let a v té době už to bylo dost roků na porod, tak se ze začátku styděla. Vše dobře dopadlo, tatínek byl rád, že má syna a my dvě se sestrou, brášku.

Mamince se pak zdravíčko zlepšilo natolik, že mohla jít do práce a bráška do školky. Když bylo bráškovi šest let, vdávala jsem se já a udělala jsem ji v jejích 42 letech babičkou.


Maminka pak pracovala až do důchodu, postupně jí přibývala vnoučata, a protože jsme měli každý po dvou dětech, skončilo to na šesti vnoučatech. Dnes už má maminka celkem 11 pravnoučat a dvanácté je na cestě.

Rok 1982 začal pro maminku i tatínka hodně zle. Maminka měla velké zdravotní problémy, musela na operaci žlučníku, ale ihned po ní následovala další, protože měla velký zánět a museli ji operovat znovu. V té době byl tatínek u bratra a i ten onemocněl. Měl špatné srdíčko a šel do nemocnice. Pamatuji se, jak jsme koncem ledna jeli s manželem do Brna, kde jsme chodili jen po nemocnicích. Napřed k mamince, pak k tatínkovi. Mamince jsme neřekli, že je tatínek taky v nemocnici, ale jiné, protože na tom nebyla moc dobře. Tatínek ovšem taky ne. Za týden jsme tam jeli znovu, na pohřeb. Maminka ovdověla ve svých necelých 62 letech a už zůstala sama.

Když bylo mamince 82 let, přesvědčil ji bratr, který si našel domek v západních Čechách, kam se z krásné jižní Moravy odstěhoval, aby se odstěhovala k němu a zařídil jí tam malý byteček. Maminka se stěhovala v srpnu 2002. Jak se tam mamince nechtělo, byla z toho špatná, ale nedokázala to odmítnout, když už jí tam bratr zařídil ten její malý byt. Já si moc dobře pamatuji, jak jsem tam za ní jezdila každých 14 dní na víkend až do konce roku, abych ji z té špatné psychiky dostala.
Tady byla maminka ještě na Moravě, to jí bylo 80 let.

V červenci r. 2006 mne takhle jednou volá maminka, že vůbec nevidí na jedno oko, co má dělat. Nechtěla prý hned běžet k doktorovi, pak bylo pozdě. Už tedy téměř 9 let na to oko nevidí a na to druhé jen hodně málo, vše má v mlze. To teprve dostala její psychika zabrat. Nevyrovnala se s tím nikdy.

V současné době má maminka dost zdravotních problémů, už ji život moc nebaví, i když my, děti, se snažíme jí pomáhat.
Proto bych chtěla popřát mé mamince, aby se jí to zdravíčko aspoň nezhoršilo a užívala si ještě v pohodě tu dobu, kterou má ještě před sebou.

Maminečko moje, máme Tě všichni rádi a ještě vydrž, prosím!

Ještě aspoň pár fotek, typických pro maminku.

Takhle si ji pamatuji, když jsem já chodila na ZŠ.

A to jsem já s maminkou před 2 roky.

A ještě nakonec fotka před 10 lety. Zleva: dcera, maminka, syn, bratr a manžel. To je u maminky.

Zapomenuté fotky

22. května 2015 v 16:24 RODINA
Už to bude za chvíli měsíc, co jsem byla za maminkou a já si teď vzpomněla, že jsem si tam opět vypůjčila pár starých fotek. Opět jsem se probírala vzpomínkami, některé fotky, kde byly moje děti jsem vybrala a předala jim je, protože nevím, kdo by se na ně díval, když maminka na ně nevidí a my už je máme někdy několikrát.

Blíží se také maminčiny 95. narozeniny a protože ona stále častěji vzpomíná i po těch letech na tatínka a dokonce mu povídá i o svém trápení, tak jsem vzala ještě některé fotky i tatínka. Snažila jsem se je nějak chronologicky seřadit, aspoň trošku.

A toto je jedna z jeho posledních fotek.

Ještě jsem tam našla tři fotky, myslím, že zajímavé, tak je sem šoupnu.

To je hodně stará fotka. Je na ní maminky sestra, která mi byla za kmotru při křtu, se svým manželem a první dcerkou. Při porodu té druhé zemřela ve svých 33 letech. Byl to krásný pár, že?

Nevím, jestli jsem tu fotku už nedávala, ale tak se mi líbí, že to toho jdu. To jen aby mladí viděli, jak jsme se tenkrát jednou za týden koupali. Necky v kuchyni a hezky jeden po druhém, jen se tam přidalo trochu vody.

A tuhle nechávám nakonec, protože není ze starověku, ale z roku 1982. To jsme byli právě pár měsíců novomanželé a byli jsme na návštěvě u sestry v Brně. To jsme byli ještě mladí a krásní Usmívající se

Tím pro dnešek končím a na zítra připravuji přáníčko i s životopisem pro moji maminku. Hezký den!

Pozor na zámky

21. května 2015 v 15:11 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Myslím to doslova a na zámky u dveří. Tak si takhle v klidu po obědě a i odpolední mokré vycházce sedím až vzadu v mém pokoji u počítače, vedle v obýváku dřímá u časopisu manžel, kde luštil a slyším stále, jako když se k nám někdo dobývá. Říkám si, že to není možné, to bude jistě vedle, protože tam teď každou chvíli někdo chodí. Když už to trvá na můj vkus dlouho, zvednu se a jdu se podívat. Napřed kukátkem. A co vidím? Do našich dveří se chce dostat nějaký muž. Strká klíč do zámku stále znovu. Tak jsem otevřela, nechala ale řetízek zaháknutý a ptám se, proč se k nám dobývá?

Prý jde k paní Ježkové, kde má zkontrolovat kamna. Tak jsem mu řekla, že ta bydlela vedle v bytě a už měsíc je odstěhovaná. Nechápu, jak někteří lidé dělají vše automaticky, aniž by u toho zapnuli mozek. Přece nebude mít někdo, kdo se odstěhoval na dveřích cedulku, notabene ještě i s jiným jménem. Eva a Libuše jsou dost jiná jména, ne? A my, protože jsme je měli vedle víc jak 25 let, měli jsme vizitku jasnou.

Na jednu stranu si říkám, že bude s tou záměnou jmen po letech snad už konečně klid, na druhou stranu vidím, že asi to ještě chvíli potrvá. Už to, že se sousedé stěhovali celý měsíc, vozili a vyklízeli byt tak nějak zajímavě. Neměli žádné velké auto, jen jednu dodávku a pak to vozili osobním vozem své známé. O tom, jaký po sobě nechali binec na chodbě, o tom raději pomlčím. Schody nemyli nikdy, tak maximálně jednou za rok, tak co by je po sobě myli teď, no ne? Na chodbě byly jejich "odložené" kytky, které tam nikdy parádu nedělaly. Upozorňovala jsem je několikrát, aby si ty kytky (to se omlouvám kytičkám) vzali nebo zlikvidovali, jen slíbili a několikrát a nakonec tam nechali aspoň poslední dvě. No, víme, že na pořádek moc nebyli. To je ostatně vidět i po jejich odchodu. Co se nevešlo do popelnice nebo vedle, dali pod schody a do chodbičky u sklepa. Jen jsem zvědavá, jestli to někdy někdo uklidí. My na to síly nemáme, jsou tam zbytky nábytku a tak.





Tohle bylo na okně po jejich odchodu. Zase budeme čekat, kdo se nastěhuje vedle nás. Dole už se snad uklidnili, až na ten binec na schodech, tak jsme zvědavi.

A co dělají kočičky?

20. května 2015 v 15:05 JEN TAK
Myslím, že to je správná otázka. Už delší dobu jsem tady o miláčcích mé vnučky neinformovala. Už se mi tu nahromadilo pár krásných fotek, tak abyste měli zase něco pro pobavení.

Tentokrát vynecháme holky, tady jsou jen "kluci". Tedy Juliánek a Floriánek. Jako správný syn a otec. Jsou stále spolu, zatím co holky někde trajdají venku.

Jak je vidět, nejlíp se jim spolu spinká.

Tak nevím, mám si ještě lehnout nebo už dostanu něco dobrého?

Ve dvou se to lépe táhne.

A já sám? Ale taky dobrý, ne?

Jako miminko.

Tak tady nevím. Je to jen jeden nebo oba dva v sobě nějak divně?


Jeden v přízemí, druhý v patře, ale asi proto, že už se vyspal, tak kouká na svět z výšky.

Na okně se usadil ptáček. Vypadá jako raněný.

A Juliánek ho pozoruje, ale je v klidu.

Nic se nedělo, tak se pokračuje v započaté činnosti.

Nepřipomíná vám to něco? Ale to u kočiček nehrozí. Usmívající se

Doufám, že jsem vás pobavila, nebo dokonce rozesmála s kocourky mé vnučky a přeji krásný nejen kočičí den. Vaše Ježurka.

Dnešní mini výlet

19. května 2015 v 14:19 VÝLETY
Už delší dobu jsme si s manželem říkali, že se některé úterý pojedeme podívat do sousedního Mostu. Každé úterý tam jsou totiž trhy, kde je k dostání téměř všechno. Znám některé osoby od nás, že tam jezdí pravidelně. Sice včera hlásili, že už dnes bude pršet, ale nechali jsme rozhodnutí na ráno. Když jsme vstali, svítilo sluníčko, tak jsme sedli na autobus a pak na tramvaj a jeli.

Bylo krátce po půl deváté a už tam bylo lidí, že se moc ani projít nedalo. A kupovalo se opravdu všechno. Nejen oblečení a prádlo, ale i cukrovinky, čerstvé pečivo, uzeniny i zabíjačka, zelenina, sazenice, dokonce i grilovaná kuřata. Ale to, po čem jsme oba s manželem koukali, jsme nenašli. Já jsem však všude viděla nový halenkový trend, vše krásně do modra, různé vzory, příjemný materiál, ale ta cena.

Ale co, občas se přece něco vyřadit musí, je to už obnošené, ne? Když to ještě vypadá dobře, jde to na charitu. Už to není jako dřív, kdy byli rodiče zvyklí nosit všechno až do úplného roztrhání. Je třeba šatník obnovovat! Ano, okecávám to, ale nakonec jsem nevydržela a šla si vyzkoušet halenku, kde byla cena aspoň trošku nižší a navíc se mi moooc líbila! Navíc tuhle barvu v šatníku vůbec nemám. Byla tam možnost i na vyzkoušení, no a bylo jasno.

Není to moc dobře vidět, ale hezká je.

Když jsme prošli trhem, tak jsme mířili podívat se do tamějšího obchodního střediska Central, kam nás poslal syn na kávu a tvarohový pohár s ovocem. Viděla jsem to na fotce, když mi ji odtud poslal, ale ani jsem přesně nevěděla, co chci. Měli tam ale nabídkový lístek, dle kterého jsem si vybrala i kávu. Já, stará konzerva, která má stále nejraději tureckou, jsem totiž nevěděla, jak se ta káva, kterou si dává můj syn, jmenuje. Teď už vím z účtenky, že se jednalo o latte a musím uznat, že mi velice chutnala. Manžel ji odmítl, dal si svého oblíbeného turka.

Kávičky

Manžel měl pohár s jahodami a já s malinami. Byla to mňamka

I když se manžel tak netváří, moc mu to taky chutnalo.

Ještě, než nám přinesli kávu a poháry, tak jsem z kavárny vyfotila Most ze všech tří stran. Kavárna je až nahoře a je tam krásný výhled.



Dokonce je tam vzadu na dvou fotkách vidět i ten náš hrad Hněvín.

A nakonec pohled do kavárny.

Pravda, nebylo zrovna narváno, ale bylo po deváté hodině dopoledne, aspoň jsme si mohli vybrat, kam se posadíme a také obsluha byla rychlá a příjemná.

No a pak jsme se tedy vydali ještě koupit pár maličkostí do supermarketu a jeli stejnou cestou domů. Když jsem začala připravovat oběd, opět někdo zvoníl. Otevřu a za dveřmi náš mladý ochotný pošťák. Přinesl mi zase až nahoru balíček, který už byl avízovaný od minulého týdne, tentokrát od Kitty.

Obsahoval Štramberské uši

pohled, los pro štěstí (ale nevyšlo) a semínka kukuřičky.

I Tobě, milá Kitty, moc děkuji a jsem ráda, že se balíček po cestě neztratil.

To bylo dnes pestré dopoledne, že? A zatím ještě neprší, ale myslím, že se to už pomalu chystá. Krásné další dny vám všem přeje Ježurka

Prý na něj jen sedal prach

18. května 2015 v 15:17 JEŽCI
Dnes jsme se vydali ještě o něco dřív nakoupit, než jindy, tak jsme byli o něco dřív doma. Stačila jsem se převléknout a uklidit větší nákup a někdo dole zvoní.

Ptám se přes telefon, kdo je, ozvala se mi paní, prý jestli jí vpustím dovnitř, že jde zapisovat elekroměry. Souhlasila jsem a zazvonila jí na dveře. Bohužel, nešly jí otevřít. Tak jsem řekla, ať zkusí zazvonit na někoho jiného, že bydlím až nahoře. No, opravdu jsem byla nějaká zmožená a hned se mi zase šlapat těch 63 schodů nechtělo.

Vtom mi hlásí manžel, že přijela pošta a pošťačka jde s balíčkem do našeho vchodu. No, nedá se tedy nic dělat, jdu dolů. Už zvoní pošťačka a manžel jí hlásí, že jsem šla dolů. Za dveřmi stály obě dvě. Jak ta zapisovačka, tak pošťačka. "Nechtěla jsem, musela jsem", hlásím paní od elektřiny a paní pošťáková mi předává balíček, o kterém jsem věděla, že přijde.

Doma jsem balíček musela okamžitě rozbalit. Jistě to všichni znáte, všichni jsme asi stejně nedočkaví. Nahoře v tomto krásné zabaleném balíčku, který jsem ani nestihla vyfotit nerozbalený, bylo toto krásné PF - ko.

Krásné, i s dírkou na pověšení. Už visí tady přede mnou na zdi mezi ostatními dárečky od blogerek.

A teď přišlo to hlavní, co jsem čekala. Další přírůstek do mé sbírky a věřte nebo ne, ještě ho ve své sbírce nemám.

Dostal č. 210 a ježečka s kytičkou fakt nemám.

A kdopak na mne myslel a poslal mi tohoto krasavce? Je od Jarmilky B., která mi napsala, že je u ní zbytečný, že se na něj jen práší a mně že udělá radost. A měla pravdu! Jarmilko, moc a moc děkuji.

Stále si říkám, jak je krásné, že jsem poznala prostřednictvím blogu tolik hodných a super lidiček. Copak by se mi to mohlo jinak stát, aby mi někdo jen tak něco poslal? Nezištně? To je opravdu na pohodu a moc krásné.

Ráda, že vás všechny mám, vám všem přeji krásný den! Vaše Ježurka

Občasník

17. května 2015 v 14:34 OBČASNÍK
Ráda bych poukázala na některé události v posledním týdnu.

Pondělí 11. 5.
Jen zajdu kousek zpět, protože maminka začala mít problémy s kašlem a bylo jí zima nebo horko, tak na naléhání nás, dětí, volala svému praktickému lékaři už minulý týden, aby ji pro jistotu vyšetřil. Paralen nezabíral.
No a v pondělí měly být výsledky odběru krve, kterou jí odebrali už ve čtvrtek. Prý ještě doktor výsledky nezná. Byla odkázána tedy na další den. Tam se bohužel potvrdil v těle nějaký zánět, dostala antibiotika.

Úterý 12. 5.
Velký slavný den pro moji bývalou starší kolegyni. Slavila 90 let, tak jsem jí volala, abych jí popřála. Je už hezkých pár let vdova, pochopitelně má zdravotní problémy, tak jí to už moc nebaví, i když má skvělé děti, vnoučata i pravnoučata, zkrátka rodinu, která ji miluje, pomáhá a nezapomíná. Slíbily jsme si, že se ještě brzy domluvíme na nějaké návštěvě. Já to k ní nemám daleko, jezdí tam MHD, tak až dostanu znamení, snad se přidá i některá další kolegyně.

To je při poslední návštěvě asi před 2 roky. Tenkrát jsem měla vlasy trochu svělejší.

Středa 13. 5. a čtvrtek 14. 5.
Maminka ve středu konečně začala brát antibiotika, všichni držíme palečky a věříme, že bude líp. Nějak to ale moc nejde.
Předběhnu čas a jen dodám, že když jsem dnes volala zase mamince, pořád jí není dobře, je slabá, je jí někdy zima někdy vedro, chuť k jídlu žádná a antibiotika zítra ráno končí. To se mi vůbec nelíbí.

Pátek 15. 5.
Naši bowlingáři odjíždí opět hrát bowling, tentokrát až do Olomouce, protože se tam hraje finále ČBA 2015. Družstva mají tři členy plus jednoho náhradníka, který musí být v případě potřeby vždy připraven.
Dojeli na místo až večer, kluci měli ještě trénink a po tréninku se šli všichni ještě navečeřet. To bylo jejich PROSŘENO.


Sobota 16. 5.
Celé odpoledne až do večera do 20 hod. jsme museli držet palečky. Týmu BC Most Esko, za který hrají jak vnuk, tak i syn jako náhradník, šlo o všechno. V regionální soutěži ligy vyhráli, loni tady skončili v té celorepublikové na 2. místě a letos? Velká radost!

Vnuk drží šek, vedle Jarin kopii poháru a na konci syn drží ten velký putovní pohár!

Odpoledne jsme drželi tedy palečky našim chlapcům na finále ligového poháru, ale také našim hokejistům, tak jsem si "hrála" v kuchyni jen dopoledne.

Měli jsme k obědu zbytky - tedy dva chody - tak jsem si vymýšlela jinou zábavu. Udělala jsem pudinkové šnečky


A také domácí nudle do polévky.


Přiznávám, že už mi na tuto činnost dochází síly, tak si říkám PROČ? Manželovi je to fuk, jaké nudle má v polévce a já konečně už nesmím být tak rozmazlená, no ne? Odjakživa jsme doma i u nás mívali jen domácí, protože mi jiné nechutnaly. Už si pomalu budu muset zvyknout, že nebudou.

Sluníčko u nás svítí, ale je dost studený vítr. Mějte se všichni sluníčkově, to vám přeje vaše Ježurka

Ach, ti muži

15. května 2015 v 15:30 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
S prevítem zle, a bez něj ještě hůř, říká nějaké přísloví a většinou se to aplikuje na ty naše chlapy. Ale ne, já bych až tak krutá nebyla, určitě by nám bylo bez nich smutno, i když nás někdy dokáží hodně vytočit, ale taky často a to bych řekla vlastně ještě častěji - rozesmát. Ale také je dost často nechápeme.

Uvedu několik namátkových příkladů. Třeba včera. Koukám, koukám, a manžel už měl rozepnutý kabátek od pyžama skoro úplně celý a stále se nějak utíral. Ano, bylo mu horko. Jen tak na okraj dodám, že provedeme večerní očistu před tím, než sedneme k večernímu programu v televizi, který obvykle hlavně u manžela, začíná zprávami. Tedy v nočním úboru.

Koukám na něj a ptám se, jak to, že je mu tak horko. A teď to vypuklo. Snůška nadávek na pyžamo. Koupila jsem mu ho loni k svátku a ještě jsem ho šla tajně vyměnit, protože mi prodali s krátkým a já chtěla s dlouhým rukávem. Možná si někdo pamatujete, že jsem o tom psala. Vyslechla jsem si tedy, jak je to pitomé pyžamo a že vždycky říkal, že nesnáší nic z umělé hmoty a že už ho chtěl dávno vyhodit. Řekla jsem mu, ať si s ním dělá, co chce a šla jsem vedle do místnosti si potichu zanadávat, jak jsme s kolegyní v práci říkávaly, jako do trezoru. Tam je to utajené a dobře uzamknuté. Samozřejmě jsem žehrala, že už mu žádné pyžamo nekoupím, ať si příště koupí nějaké sám, ale jak ho znám, tak vystačí s těmi, co má dnes. Manžel se tedy převlékl už do letního a to "ošklivé" letělo do koše.

Dnes ráno jsme šli jako obvykle nakoupit a manžel asi potřeboval šetřit kroky, tak mi předal peněženku a poslal mne nakoupit něco k večeři do masny a sám šel pro naše místní noviny.

Já přišla do masny, kde nás už prodavačky dobře znají, vysvětlila jsem hned na úvod, proč jdu sama, že jsem dostala peněženku do ruky a možnost koupit, co chci. Prodavačka se zasmála a také hned nabídla dobrůtku, kterou si tam manžel kupuje vždy, protože má rád vše, co je v aspiku a toto krůtí maso je prý moc dobré. Tak jsme se pobavily obě dvě, já ji pochválila, jak na něj myslí a šla na autobus, kde jsme se měli potkat s manželem. Už z dálky na mne kroutil hlavou a viděla jsem, že ho něco nebo někdo vytočil. V jednom obchodě dostávají každý pátek zdarma noviny, týdeník z našeho kraje a sotva prý tam daly prodavačky noviny, před manželem stálo asi osm lidí, bylo prý tři sta výtisků a v momentě, když manžel přišel na řadu, nebylo tam nic. Už když viděl, jak to lidi brali útokem po velkých štosech, tak říkal, proč toho berou tolik, jestli jim nestačí jedny? Jedna paní, která byla před ním, mu tedy jedny "ze svého" věnovala, ale on nadával ještě celou cestu k autobusu. Vím, že někteří berou tyto noviny také pro sousedy nebo ty, kteří nemohou v ten čas jít do města, ale to nezabralo. Stejně nadával.

No, pravda je, že někdy i nám vadí takové maličkosti, které jindy přehlédneme, ale chci jen doufat, že už to nebude s tím nadáváním na všechno pokračovat.

Jinak ho mám ráda, opravdu a nějak mi to nevadí, ale stejně mne nejvíce dojal s tím pyžamem.Zamračený

Něco z domova

13. května 2015 v 15:49 JEN TAK
Minulý týden jsem nepekla, manžel si poručil BE-BE řezy, které jsou sice výborné, ale taky hezká patlačka. Už jsem je nedělala hodně dlouho, tak proč bych mu neudělala radost, no ne? Běžela jsem vedle do večerky pro sušenky, ostatní jsem měla doma.

Manželovi chutnalo a toto je výsledek.

Ovšem moje porce ke kávě, ne všechno. Usmívající se

Včera jsem si zase řekla, že u udělám aspikovou misku dle Alis. Už jsem se na to chystala delší dobu, tak jsem to zkusila. Není to pracné, manžel to i pochválil, ale jak jsem koukala, bylo by lepší tam dát příště více vajec a masa nebo uzeniny, té zeleniny se mi tam podle receptu zdálo až příliš. Ale jedlé to bylo.

To je začátek

a šup s tím do lednice, do misky jsem dala potravinovou fólii, aby to šlo dobře vyklopit.

A konečná!

A dnes ráno nás opět probudilo sluníčko a svítí stále. Tak jsme se vydali pěšky do města, protože manžel se musel zastavit na středisku na ORL na audio. Pak jsme tedy pokračovali jen něco málo koupit a všude kolem jsme viděli "žluťásky", tedy studenty se žlutými kytičkami. Taky jsem si jednu hned koupila, tato sbírka je mi ze všech nejsympatičtější, tedy nejvíc jí věřím, že pomáhá tam, kde má.


A protože je dnes ten "kytičkový den", tak jsem s radostí vyfotila i ty moje kytičky doma, protože mi krásně kvetou všechny fialky a ještě jeden druh begónie, ta má ale květů! Musela jsem jí dát k tyčce, abych na ty květy dobře viděla.



Všechny fialky mám na okně vedle sebe, ale fotila jsem je raději po dvou.

A to je ten květy ověnčený druh begónie

Ještě mi kvetou některé orchideje a stále mám ještě kytičku růží od maminky a kytičky od dětí.

Tak a to je pro dnešek vše. Teď si vezmu prkno a půjdu žehlit a vytírat budu zase zítra. Všechno najednou by bylo na mne moc, ale když si tu práci rozložím, tak to ještě zvládám.

Přidat nebo nepřidat?

12. května 2015 v 16:11 JEN TAK
Včera jsem zaslechla v televizi, že se ministři ve vládě dohadují, jestli přidat nějaké čtyři miliardy na zdravotnictví, nebo ne? Prý by pak nebyla tak dobrá a kvalitní péče. Ta se hlavně týká seniorů, vážně nemocných a dětí.

Věřte nebo ne, ale to mne poněkud zvedlo ze židle. Po zkušenostech, které mám jen za poslední dny si říkám, čím to vyhrožují? Co chtějí zhoršovat? Vždyť stejně zájem o pacienta je minimální.

Psala jsem o mých posledních problémech s mou dost zhuntovanou páteří. Možná si řeknete, že už bych měla vše na odchod tam, odkud není návratu, protože tělo má jít TAM zhuntovaný, že? Ale mně se ještě nechce a tak musím občas zajít k lékaři. Ať se to komu líbí nebo ne. Ale řeknu vám, že jsem si fakt v posledních dnech připadala jako simulant.

Můj syn s oblibou říká, když někomu něco je, ať užívá "simulen", ale ten to myslí s nadsázkou a dělá si legraci. Ale když máte takový divný pocit i u lékaře? To si myslím, že není dobře.

Já vím, že se s tou mou bolestí od páteře musím naučit žít a věřte, že se snažím, opravdu. Ale někdy ty bolesti opravdu moc k žití nejsou a to je ta doba, když jdu k lékaři. Tentokrát po čtyřech obstřicích jsem si opravdu téměř neulevila, ale moje neuroložka, ač jinak hodná, mi nijak nepomohla, neporadila, další den neordinovala a pak byly tři dny volna. Nezabíraly už ani prášky, ani náplast, tak jsem si zajela na injekci na bolest k mé praktické lékařce. Sestra se mne v čekárně ptala, co potřebuji, když na mne koukla, zeptala se, jestli mám bolesti. Ano, přiznala jsem to, že mi stačí injekce. No a co myslíte? Musela jsem stejně hodinu čekat, protože byly přede mnou dvě objednané pacientky, každá tam byla půl hodiny a já byla za pět minut venku. Kdyby mi bylo špatně z jiného důvodu, nebezpečného, tak asi dřív umřu, než se dočkám.

V pondělí jsem si vyžebrala ještě další obstřik a když jsem neuroložce říkala, jak mi bylo hrozně zle a jaké jsem měla bolesti ve čtvrtek, tak mně poradila to, co jsem udělala. Jet si na injekci. Tak jsem přiznala, že bez léků to stále ještě není nic moc, tak prý se musím k ní znovu objednat. To jsem tedy nechápala a přišlo mi to opět líto. Nějaké empatie - co to je? Objednaná jsem byla před deseti dny, na základě toho jsem absolvovala tu léčbu a pokračovat nelze? Znovu se objednat. Štěstí, že je hodná sestřička a objednala mne UŽ za deset dní. Jen jsem zvědavá, co mi dále doporučí za léčbu, abych nemusela stále brát prášky na bolest a šlo to aspoň trošku žít normálně? A kdybych prý chtěla infuze, které mi vždy doporučovali, tak to taky nejde hned, musím se objednat a teď u nás v nemocnici prý neberou, je tam rekonstrukce. Plačící

A pak se najednou dozvíte, že by mohlo být hůř. Bohužel, já tomu i věřím. A co teď? Nejlépe sedět doma a čekat, až to nepůjde vůbec, pak si zavolat sanitku a šup do nemocnice a tam se uvidí. Ach jo. Toto jsou bohužel situace, kdy to stáří není vůbec pěkné. Já to ale ještě nevzdávám!

Obědvat v restauraci?

11. května 2015 v 15:59 JEN TAK
Jak jsem psala, byli jsme tentokrát všichni v restauraci na obědě. My jsme občas s manželem zašli k nám do jiné, české restaurace, kde vařili klasiku, ale když jsme tam byli naposledy, vůbec nám nechutnalo a také neměli nic moc na výběr. Třeba naše oblíbené brambory se vůbec nekonaly.

V této čínské restauraci jsme už párkrát byli a hlavně naši mladí tam chodí poměrně často, už jsou tam známí a také jim tam chutná. Co mne však vždy v restauraci vadí, je opravdu dost drahé pití. Jak jsem spočítala, za nás devět, když jsme měli každý jen jeden nápoj, jsme zaplatili 235 Kč a to se mi zdá dost. Normální čtvrtlitrová lahev s čímkoliv stojí většinou 30 Kč a třeba třetinka piva jen 22 Kč. O tom se diskutuje už dlouho, ale je to pořád stejné.

Na to, že tam mají většinou lehce stravitelná jídla, tak nejsou ani drahá. Meníčko stojí většinou kolem stovky, tady to bylo i 90 Kč. Bylo nás tam tedy devět a šest si dalo rýži a jen 3 jsme měli hranolky. Osm z devíti jsme si dali kuře na různý způsob. Třeba křehké kuře, kuře se sladkou omáčkou a nebo kuře na medu. Jen snacha kuře nechce, ta si dává vepřové se zeleninou a je vždy spokojená. Ke všem jídlům byla ta jejich pikantni omáčka, která mi ale tentokrát opravdu moc chutnala.

Meníčko kromě hlavního chodu má ještě polévku, nabídli kuřecí nebo pikantní a nebo zeleninový salát. Všichni muži si dali polévku a ženy salát. My s Ladou jsme si třeba daly polévku, kterou jsme předaly dál. Já manželovi a vnučka svému bráškovi, ti měli tedy kuřecí polévky dvě.

Vnuk Tom si polévku vyfotil.
To je ta pikantní.

A také si vyfotil hlavní chod. Je to kuře se sladkou omáčkou.

My jsme měli s manželem křehké kuře a hranolky

A takhle vypadaly všechny talíře.

Tak si říkám, že jednou za čas se můžeme nechat obsloužit a nechat si uvařit, ale často by to určitě nešlo. To bychom s tím důchodem daleko nedošli. Jinak ale moc chválíme. Určitě to nebylo naposledy a já měla doma čistý stůl.

Pane Bože, díky

9. května 2015 v 18:21 RODINA
Včera jsem psala o tom, jak mi dává zase zabrat moje páteř. Hlavně jsem se modlila, abych zvládla to naše posezení, které jsme měli domluvené s obědem v čínské restauraci.

Dopoledne ještě nic moc, ale po příchodu do restaurace uprostřed mých nejdražších se mi udělalo opravdu líp a nenechala jsem si nic zkazit. Přečkala jsem to, bylo nám jako vždy krásně a po obědě jsme ještě zajeli k nám na kávu a abych aspoň něco ke kávě mohla nabídnout, upekla jsem ráno štrúdl.

Na ten můj významný den mi koupil manžel na moje přání mini orchidejku, teď jsem zvědavá, jak se jí bude u mne dařit.

To je ona. Zkoušela jsem ji i otočit, ale myslím, že je na ni dobře vidět.

Když jsem byla u maminky, ta jinak nedala, že mi s pláčem vnutila peníze, abych si za ni koupila k těm narozkám nějakou kytičku. Vybrala jsem si tři nádherné bohaté a zajímavě zbarvené růže, které jsou už týden pořád krásné.

Dala jsem taky jeden detail růže, je opravdu moc krásná, že?

No a protože v tom velkém květinovém ráji měji i ježečky, jak jsem si jednoho vybrala a mám ho také ještě jako od maminky, abych utratila celou částku.

Je takový menší, ale takového ještě nemám. Dostal pořadové číslo 208.

No a teď se vrátím ke včerejšku. I tam jsem dostala kytičky od dětí.

No, trošku jsou šejdrem, ale vidět na ně je. Růžovou fialku jsem ještě neměla.

Ještě jsem udělala malou koláž z dárečků, ale jeden ten jsem nechala extra. Dcera mi nechala udělat krásnou fotku také vlastně jako koláž, kde jsou děti, Peggy i ona.

Snad je to trochu vidět.

Tady jsou taky dářečky. Ten první dáreček je od vnučky Lady, je až z Koree a je tam víc jak 40 malých ježečků. Já je počítala 3 x, ale pokaždé mi to vyšlo jinak. Jen teď mám dilema. Máj je do sbírky počítat dohromady jako jeden nebo každého zvlášť? Všelijaké dobrůtky jsou vidět a to červené je parfém od dcery, který opravdu krásně voní.

Od syna ještě kytičku a od dcery výbornou bonboniéru jsem také dostala k následujícímu Dni matek.

A teď už jen pár fotek z restaurace, kde bylo opravdu dobře, všichni doslova vymetli talíře a spokojeni jsme odjeli k nám domů na tu kávu se štrúdlem.

Vzala jsem si sebou foťák, ale vnuk má prý lepší v mobilu, než je můj digi, tak fotil on. Nechápu, jak mu to rychle šlo. Schválně jsem sem dala všechny fotky nás s manželem, protože nás postupně rozchcechtávali. Je to vidět, že?

Tady jsem se chlubila s velkou fotkou.

Pak jsem se šla vyfotit s dětmi a když mne syn viděl, pronesl: "A jéje"

Když měl syn narozky, fotila jsem se s ním. A dcera slavila teď, tak jsem ji přece nemohla ošidit.

Ještě syn se snachou a vnukem

Také vnuka, který fotil někdo zvěčnil s dcerou

A nakonec to nejkrásnější. Moje vnučky. Mládí je krásné a obzvlášť, když se umí tak krásně usmívat.

Tak, to mi dalo ale fušku, vybrat z toho velkého množství aspoň pár fotek, aby vypovídaly něco o té naší krásné atmosféře. Omlouvám se, pokud se to někomu zdálo dlouhé, ale není nic snažšího, než odejít, že?

Mějte se krásně, já se budu taky snažit a doufám, že budu zase brzy fit. Tedy v rámci možností. Krásný zbytek víkendu přeje všem Ježurka.

Už taky dobíjím

8. května 2015 v 10:22 TÉMA TÝDNE
Člověk na baterky je téma tohoto týdne a tak mi to nedalo, abych nevstoupila taky do tématu. Obzvlášť, když v posledních dnech se snažím dobíjet a nějak mi to nejde.

Neřeknu nic nového, když si opět postěžuji na tu moji téměř stále bolavou páteř. Už předtím, než jsem jela k mamince, tak jsem trpěla a brala léky na bolest. Proto jsem byla po příjezdu objednána na neurologii na obstřiky. Jenže to byl první obstřik na čtvrtek a pak byly tři dny volna. Tento týden jsem pokračovala, ale zas jen do středy, paní doktorka prý ve čtvrtek měla ordinaci v domově důchodců a teď je zase volno. Ve středu jsem jí říkala, že se mne tentokrát ta bolest drží dost urputně, ale bohužel, nic jiného mi nedala. Tak jsem ještě k obstřikům brala léky, ale když mi včera bylo opravdu hodně zle, musela jsem to nějak řešit. Nezabral ani ten nejsilnější Ketonal, tak mne manžel doprovodil k mé praktické lékařce, která mi dala injekci na bolest s tím, když nepomůže, tak další dny na pohotovost a pak event. do nemocnice na infuze. No, přiznám se, že kdyby mně mělo být jako včera stále, jdu tam dobrovolně okamžitě. Bolesti vystřelovaly nejen do nohy - od vyhřezlých plotének, ale mám bolavý i SI kloub a tak byly ještě bolesti i do podbřišku, špatně od žaludku jako na zvracení, zima, horko, no žádná sláva Kdybych měla včera určit stupeň bolesti na stupnici 1 - 10, tak je to určitě 9. Večer jsem si vzala další prášek na bolest a ještě navíc fixační náplast. Sice je to dnes podstatně lepší, ale fit ještě asi chvíli nebudu. Dnes naštěstí nevařím, pozvali jsme děti na oběd, taky už jsem o tom psala, ale myslím, že si ještě dnes zajdu pro jednu včeličku na pohotovost. Uvidíme.

Budu se snažit ty moje už téměř vybité baterky dobít tak, abych ještě nějaký čas vydržela. Nějak mi to jde ale čím dál tím hůře.

No, a kdybych se tu pak náhodou neobjevila delší dobu, tak aspoň víte proč. Já jsem ale věčný optimista, tak chci věřit, že bude zase líp, protože zkrátka MUSÍ.

Při těch mých zdravotních problémech často myslím na Otavínku. Myslím, že my dvě být spolu, tak nevím, nevím, kdo by komu víc pomáhal. To by určitě dobře nedopadlo, že, Haničko?

Dnes tedy jdeme na počest mých a dceřiných narozenin na oběd do restaurace, tak mi, prosím, držte palečky, abychom si užili všichni aspoň toto krátké posezení. Určitě budu referovat.

Těmhle to sluší vždy

6. května 2015 v 16:14 JEN TAK
Když jsem posledně dávala fotky z našeho společného posezení u dcery, soustředila jsem se hlavně na oslavence a pak na nás ostatní. Musím však přiznat, že nejlepší objekt na fotografování je vždy Peggy. Všude jí to tak sluší, že mi to nedalo a aspoň pár fotek z těch mnoha jsem vybrala, abych s nimi potěšila i vás, kteří máte rádi zvířátka.


Vždy ve střehu

Tak se mi to líbí

Jé, to je ještě lepší!

Už nebude nic?

Tak si odpočinu

A pak se rozloučím

Ještě zamávám, no vlastě mávají se mnou.

Taky mi nedalo, abych sem nevložila milované kocourky naší Lady. V pořadí Floriánek a Juliánek. A Floriánek slavil se mnou. Měl prý na mé narozeniny svátek. A slavil i se svým synáčkem, jak je vidět. Kde měli zbytek rodiny, netuším. Určitě holky běhaly někde po venku.

Krásně se koukají, že?

Ano, zvířátka jsou na fotkách vždy krásně, ani se nemusí "štelovat", no ne? Mějte se tak, jak se mají tito domácí mazlíčci a určitě vám nic scházet nebude. Láska určitě ne.