Březen 2015

Můj víkend v kuchyni

29. března 2015 v 18:33 VAŘENÍ A PEČENÍ
Nedávno jsem psala o jídelníčku a tak chci potvrdit, že jsem včera ty chlupaté knedlíky manželovi opravdu uvařila. Pokud si pamatuji dobře, tak dvě blogerky psaly o recept. Co já se s těmi knedlíky natrápila, než manžel přestal něco namítat. Ono co recept, to změna a manžel, který je měl v živé paměti, jak mu je dělávala babička, tak mi pořád tvrdil, že musí být modré. Já pročetla receptů desítky a nikde o modré barvě nebyla zmínka. Leda, že bych tam dala šmolku, už jsem říkala, protože jinak nevím. Pak jsem přišla na to, že babička zřejmě ty brambory nastrouhala a nechala delší dobu stát, pak zmodraly a i knedlíky měly takový nádech. Když to manžel viděl, tak už neprotestoval.

Jednou, docela nedávno jsem našla někde recept, který se mi zamlouvá. Z nastrouhaných brambor sliji vodu, pak tam vrátím jen usazený škrob, osolím, přidám vejce, polohrubou mouku a strouhanku, které dávám o trošku víc než mouky. Pak knedlíky rovnou neházím do vody, ale lžící naberu, vyválím v mouce a pak hodím všechny naráz.

Tak vypadalo těsto

už jdou do vody. Vypadají velké, ale byly jen asi pingpongový míček.

a moje porce. Opravdu jsme je měli jen s cibulkou.

Když jsem zjistila, že mám ještě v mrazáku strouhaná jablka, řekla jsem si, že udělám jablkovou bábovku. Po převážení jsem zjistila, že to je méně, než požadovaná váha do bábovky, tak jsem to riskla, ubrala pět dkg mouky a vida! Bábovka nebyla tak hutná a mně chutnala možná ještě víc. Takže závěr? Experimentování se opravdu někdy vyplácí.


Dnes jsem mohla dodělat jarní úklid v obýváku, protože bramboračka byla ze včerejška, jen jsem měla v plánu vyprat dvě pračky prádla a oběd byl za chviličku. Měla jsem naložené maso a brambory jsem dělala americké, takže jen v troubě. To naložené maso byl nový recept, který mi poslala moje nová čtenářka - jmenovkyně, tedy Libuše - ze Šumavy.
Jsou to rarášci a v těstíčku je kromě vejce, mouky, hořčice, solamylu, trochu sójové omáčky, pepře a soli také pivo.

Rarášci na pánvičce

a tady na talíři. Ale omlouvám se, vzpomněla jsem si, že jsem nefotila, když už jsem měla polovinu obědu v sobě. Bylo to rychlé a dobré. Díky, jmenovkyně - Libuško.

Věřím, že i u vás se vařily samé dobrůtky a já už se těším na tu velikonoční kachničku. Hezký večer přeje Ježurka.

Moje zlatíčka

28. března 2015 v 16:44 RODINA
Čas letí jako bláznivý... chce se mi zpívat s písničkou. Opravdu, čím jsme starší, tím to všechno víc letí. Já vím, že je vše relativní, ale rok uběhne jako voda, co rok, deset let je pryč jedna dvě a my si jen každoročně říkáme, jak nám ty děti stárnou. Co kdyby jenom děti, ale už i vnoučata.

Dnes ale mluvím o synovi, mém prvorozeném. V pondělí má narozeniny, nevím, jestli smím napsat, že mu bude padesát tři, abych nebyla bita, ale pořád je to "můj chlapeček", no ne?

Samozřejmě jsme mu jeli blahopřát a já si vzala zase jednou sebou fotoaparát, protože jsem si řekla, kdypak jsme se my dva spolu fotili naposledy? To už je hezká řádka let, jen my dva. Tak jsem ho bafla kolem krku, seděl naštěstí vedle mne na gauči, vnučka vzala foťák a vyblejskla nás. I když syn pronášel něco jako "ach jo", ale já se nedala. Výsledek je tady, i když jsem nevěděla, kterou fotku tam dát, vnučka nás fotila celkem třikrát. No, jedna je tady.

Nakonec se syn i usmíval, to považuji za úspěch.

Pak řekla snacha, aby se k nám přidala vnoučata, aby bylo vidět, co synáček zplodil, že nás vyfotí. Laděnka i Luky se přidali a já jsem byla ráda, že mám i tuto krásnou fotku se synem a vnoučaty.


Krátké posezení bylo krásné, probrali jsme všechno možné, dokonce i návrh na společnou dovolenou a Luky nás nakonec odvezl ochotně domů.

Zase jedno krásné odpoledne, což také přeji vám všem. Vaše Ježurka

FANDÍME

27. března 2015 v 16:43 JEN TAK
Určitě většina z vás ví, že Litvínov hraje hokejovou extra ligu. Do nejvyšší soutěže se dostal v roce 1959 a v roce 1962, když jsem se právě přestěhovala od Brna do Litvínova, tak tu byla velká radost. Ten rok ze soutěže zase vypadli, ale protože klub, který měl postoupit se vzdal tohoto svého práva a postupu nevyužil, zůstal v lize Litvínov a je tam od té doby nadále.

HC Litvínov je spojený s mnoha slavnými hokejovými velikány, trénoval tady i Gustav Bubník, později se proslavili hráči jako Jiří Bubla, Vladimír Růžička, Josef Beránek ml. Jiří Šlégr, Robert Reichel a Martin Ručinský ještě občas hraje. Nejslavnějším hokejistou, kapitánem národního mužstva a trenérem byl ovšem Ivan Hlinka. O něm určitě většina z vás už někdy slyšela.

Ještě dodám, že klub hrál původně za Chemické závody, později Chemopřerol a až v posledních letech se to změnilo tak, jako majitel chemičky. Dříve HC Benzina a nyní od r. 2011 jako HC Verva.

Uvedla jsem pouze krátkou rekapitulaci toho nejdůležitějšího pro ty, kteří by náhodou neznali historii a hlavně proto, že teď, v současné době hrají naši hokejisté nejvýše, co si pamatuji. Včera i dnes tu je Brno a já, ač rodačka z Brna, budu fandit Litvínovu. Jsem tu už dost dlouho a tak musím. Sice už byli druzí i třetí, ale letos si věří, že by mohli dosáhnout na titul.

I když máme stadion pět minut od našeho bydliště, na hokej jsem nechodila a nechodím. Co si pamatuji, tak jsem byla snad jen jednou, to byl syn ještě hodně malý, začal chodit do sportovní školy a od šesti let začínal hrát hokej. To brzké ranní vstávání se nelíbilo ani jednomu z nás, ale chodil až do doby, než jsme všichni věděli, že se na to nehodí, protože je měkký. Ale byli jsme právě jednou spolu na hokeji, který si tak dobře pamatuji. Zrovna tady taky hrálo Brno a já jsem ho tak zblbla, že budeme fandit Brnu, protože i on se tam narodil, že když Brno prohrálo, chudinka plakal. Víckrát jsem nešla, ale on zůstal hokeji jako divák a fanda věrný dodnes. Za chvíli tady u našeho domu bude parkovat a jde fandit v barvách klubu. My samozřejmě budeme všichni doma držet palce, protože kdyby se povedlo, byla by to pro naše město moc velká paráda. Jsou v poslední čtyřce, tak ať nemají aspoň bramborovou medaili. Držte nám taky palce, pokud nejste zrovna z Brna, Třince nebo Sparty. Protože to jsou ti další tři do té čtyřky.

Jídelníček

26. března 2015 v 16:46 VAŘENÍ A PEČENÍ
Kdysi dávno jsem si plánovala dokonce na čtrnáct dní dopředu, co budu vařit. Už hodně dlouho to nedělám, zjistila jsem, že už šest let. Tento jídelníček jsem si pověsila na lednici a podle toho nakupovala, abych měla vše potřebné k vaření doma. Náhodou jsem jeden ještě našla uložený, tak jsem ho pro pobavení okopírovala vkládám.

J Í D E L N Í L Í S T E K
Pondělí 16.02.2009
Z b y t k y (fal.ptáci+rýže+kolínka, sladké knedlíky)
Úterý 17.02.2009
Svíčková omáčka, maso, knedlík
Středa 18.02.2009
Oběd v restauraci nebo sekaná a brambory
Čtvrtek 19.02.2009
Karbanátky, bramborová kaše, salát
Pátek 20.02.2009
Zapečené brambory, salát
Sobota 21.02.2009
Bramborák
Neděle 22.02.2009
Maso na žampionech, brambory nebo rýže
Pondělí 23.02.2009
Špagety s omáčkou a sýrem
Úterý 24.02.2009
Dušená mrkev, brambory, párek
Středa 25.02.2009
Ražniči, brambory
Čtvrtek 26.02.2009
Lečo, rohlík
Pátek 27.02.2009
Filé dušené, brambory
Sobota 28.02.2009
Buřtguláš
Neděle 01.03.2009
Pečené kuře s nádivkou, brambory
Změna programu v y h r a z e n a ! ! !

Sestavila a dobrou chuť přeje šéfkuchařka: J e ž k o v á Libuše

Byla to taky trochu recese, ale bavilo to nejen mne, ale i vnoučata. Když k nám někdo přišel, vždy šel kouknout, co bylo nebo bude k obědu.

Jak jsem psala, už jsem to dávno zrušila a vařím dle momentální chuti, plán mám tak maximálně dva dny dopředu. Ale ne vždy se mi to i tak povede splnit.

Už od minulého týdne chce manžel k obědu chlupaté knedlíky se zelím a cibulkou, jen tak, bez masa. Maso míváme často, tak někdy je třeba odlehčit. Minulý týden jsem slíbila, že chlupaté knedlíky budou tento týden hned po neděli. Ale v pondělí jsem udělala bramborovou kaši a řízek, protože v neděli a následně pak i v úterý jsme měli svíčkovou. Nemám ráda dva dny za sebou stejné jídlo. V úterý jsme šli přes trh a viděla jsem tam už naše prodejce zeleniny, tudíž i napůlenou kapustu. Dostala jsem okamžitě chuť na zahuštěnou kapustu s bramborem a sekanou. Manžel souhlasil, tak jsme chlupáče zase odsunuli. Na čtvrtek. Ale opět nic. Včera, když jsem šla do masny pro maso na sekanou, viděla jsem, že mají krásnou roštěnou a ještě k tomu o něco levnější než jindy. Neodolala jsem a koupila dva plátky za 60 Kč. No a co? Samozřejmě, dnes byla roštěná s rýží a zítra, protože jdu k holiči, tak bude grilované kuře s bramborem. To výborné kuře, které kupujeme u nás ve městě u grilu, se kterým tam pravidelně jezdí jedna firma.

A kdy tedy konečně ty chlupaté knedlíky jen se zelím cibulkou, konečně bez masa? Správně, v sobotu. Už slibuji, že slovo dodržím a manžel se dočká.

Taky tak experimentujete s vařením? Hlavní je, že nám chutná, ne?

Sluníčko nás těší i zaměstnává

24. března 2015 v 16:34 JEN TAK
Opět je krásný jarní den a myslím, že jsme všichni rádi, že jsme se dočkali. Ale s jarem nám skončila doba lenošení, jak to bylo v zimě. No, lenošení - to není ten pravý výraz, ale přece jenom není tolik práce. O tom vědí své hlavně ti, co mají zahrádku. Určitě už jste všichni nastartovali a pracujete do padnutí, že?

Na sluníčku je krásně a práce jde všem hned líp od ruky. Taky nás to táhne chodit víc ven, i když třeba jen na kratší procházky. My, co nemáme zahrádku a zrovna necouráme po venku, abychom si nabrali trošku vitamínu D, tak máme práci doma. Správně, blíží se SVÁTKY JARA neboli VELIKONOCE a po zimě je také třeba pořádně vyvětrat - třeba tím, že umyjeme okna a odstraníme prach a nečistoty, které se přes zimu nahromadily.

Já už začala gruntovat tříděním a vyhazováním nepotřebných věcí dříve, teď přišlo na řadu ostatní. Denně stihnu umýt jen jedno okno a pověsit záclonu, na víc nemám. Ono se řekne, co děláš celý den? Ale ráno chodíme nakoupit a je to taky trošku procházka. Pak denně vařím (až na vzácné výjimky) a teď, když je tak krásně, tak chodíme ven ještě odpoledne. Pravda je, že se vždy kousek svezeme autobusem, ale i kus cesty poctivě šlapeme.

Tak dnes jsem umyla už třetí okno, ještě mi zítra zbývá to menší v kuchyni a jedu dál smejčením prachu a tak. Chvilku si vždy odpoledne také sednu k PC, kam jindy nechodím. Ani dopoledne (není čas), ani večer, to už se mi nechce a raději koukám s manželem na něco v televizi, abych mohla mít nohy na židli, jinak bolí.

Včera, když jsme také šli s manželem odpoledne na chvíli ven a potřebovali jsme do drogerie, tak jsem zažila horor. Máme na jednom náměstí občas zvýšené chodníky o pár schodů a vedle je vždy prostor pro koočárky. Tedy krátký prostor uprostřed na nohy a okolo na kolečka kočárku. Já nevím proč manžel už roky chodí v prostoru pro kočárky. Včera Jsem najednou koukala, jak letí vedle mne z druhé strany přes schod a pak to stočil na tu stranu, kde jezdí kolečko kočárku a dole stačil zabrzdit. Nespadl, ale já se z toho nemohla vzpamatovat ještě dlouho. Klepala jsem se strachy jak ratlík, protože už jsem ho viděla rozbitého na těch schodech, které mají navíc kovové hrany. Asi z toho měl chudinka taky menší šok, protože chtěl jít ještě koupit věci, které jsme deset minut předtím koupili a nesl je v tašce.

Děkovala jsem andělíčku strážníčku, že při něm stál a vše dopadlo dobře. Tak prosím, buďte všichni opatrní, sluníčko nás nabíjí, ale křídla nám nedává a co kdyby andělíček strážníček neměl zrovna čas nebo byl někde daleko, že?

Krásné jarní dny vám všem přeji!

Radovat se z maličkostí

22. března 2015 v 16:37 JEN TAK
O kočičkách mé vnučky jsem už psala mockrát. Původně byla kočička a kocourek a teď jsou čtyři. Rodiče a děti. Proč se k těm kočičkám zase vracím? Protože kocouři jsou na tom asi podobně jako mužští. Jsou každou chvíli na hromadě a myslím, že by cestu na veterinu našli už i sami. A takové očkování na zvýšení imunity pro kočičky není vůbec laciné. Minulý týden za ně vnučka pro oba kocourky zaplatila 900 Kč! Síla, co?

Proto jsem ráda i já, když je vidím, jak si krásně hoví u vnučky v pokoji.

Pohodička, že?

V pátek v podvečer nezačínalo jen jaro, ale i maturitní ples mosteckého gymnázia. Dcera, protože tam učí, tak to má více méně povinné, ale syn se snachou šli zcela z jiného důvodu. Přítelkyně mého vnuka bude maturovat, tak se slušelo na ten ples jít. A tak se tam sešlo docela dost členů i naší rodiny. Navíc byl i můj druhý, nejmladší vnuk se svou dívkou, takže věřím, že byli všichni spokojeni.

A takhle jim to spolu slušelo. Ivanka a vnuk Luky.

Je vidět, že si to užili a tak to má být.

Také musím opět přiznat, že mi radost dělají i moje kytičky. Hlavně ty, co mám na okně v obýváku, tam svítí ranní sluníčko a krásně jim to svědčí.

Fialka, která tam je, kvete častěji než ty ostatní na okně do ulice. Mám radost.

A vedle ní už zase pokvete zítra ibišek. Nevím, kdy ho mám zastřihnout, když tak často kvete, to je mi ho líto.

A tahle kytička, o které jste mi napsali, že se jedná o druh begonie, ta dělá divy. Měla jsem ji jen ve vodě, do hlíny jsem ji dala až v pátek a ona už v té vodě tak krásně kvetla. A přitom ta samá, ze které jsem ji vzala, měla květ jenom bílý. Inu, sluníčko fakt umí a dělá mi tak radost i protřednictvím kytiček.

Dnes jsem se znovu utvrdila v tom, že je třeba si užívat každého okamžiku. Ten může být pryč, než se nadějeme. Před chvílí odjel od vedlejšího vchodu pohřební vůz. Ještě teď jsme z toho smutní.

Přeji všem - užívejte si každého nejen dne, ale i okamžiku, na světě je přece krásně a u nás dokonce před chvíli vylezlo i sluníčko. Vaše Ježurka



Jak jsme šli pro odměrku

20. března 2015 v 17:52 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Nakoupit chodíme po ránu, abychom rozpohybovali tělo. Dnes jsem měla v plánu koupit jen chleba, kupuji čerstvý ještě teplý knedlík v jedné jídelně, kde je suprový a pak jsem šla ještě pro maso na svíčkovou. Takže jsme celkem brzy nakoupili a jeli domů. Krásně bylo už ráno.

Pak mně šel manžel uvařit dopolední kávu, to je jeho starost (to je jediné, co mi umí uvařit) a pic ho! Ulomil odměrku na kávu, už dřív ji ulomil konec držátka a teď se to už mohlo celé vyhodit. Protože znám manžela, který by mi dělal bez odměrky kávu, že bych za chvíli byla chabrus na srdce, tak jsme konstatovali, že novou odměrku koupíme příští týden.

Pak jak bylo čím dál víc sluníčko, počasí krásné, kolena po obstřicích jsou na tom líp, tak pak manžel povídal, jestli nemá dojít do města pro tu odměrku. "Nevím, proč bys chodil sám, je tam krásně, tak půjdu taky", řekla jsem já. Manžel hned podotknul, že musí ještě koupit nové náplně do propisek, já přihodila, že mi odchází silonkové ponožky a pak jsem slyšela v rádiu reklamu, že mají v jednom supermarketu (nemají u mne placenou reklamlu) mraženou kachnu v akci. Opravdu za babku. Já vím, že to není moc zdravé, hlavně pro nás, starší a nemocné, ale jednou za čas, za super cenu a budou ty Velikonoce, ne? Tak jsem navrhla, že bychom se mohli stavět pro tu kachnu. Přidali jsme ještě pár drobností a najednou manžel z ničeho nic přihodil na pás bonboniéru Merci - prý "Nechceš?" Nečekal na odpověď a byla tam. V životě jsem ji jedla asi tak jednou, tak nevím, co ho to napadlo.

Tak jsem se pak doma musela smát, že jsme šli pro odměrku na kávu za deset korun a utratili jsme tři stovky. Dobrý, ne?Usmívající se

Vyřazování

19. března 2015 v 16:28 JEN TAK
V úterý jsem řádila v mé knihovně. Vyřadila jsem zase nějaké knížky, ke kterým se už nevrátím a napsala tady jejich seznam. Vlastně ani nevím proč, leda kdyby někdo, kdo bydlí poblíž, měl zájem, protože posílat je nehodlám při té drahotě poštovného. Tak děvčata z okolí, kdyby jste měl někdo zájem, zde jsou informace:

Detektivky, kriminálky:
Dick Francis z r. 2000

Ed Mac Bain z r. 1997

Ladislav Beran z r. 1987

John Mortimer r. 1990

Harlan Coben r. 1992

Dále romány
Věra Sládková z r. 1961 - (pro pamětníky)

Harlequin - Lucy Ellisová 2012

Něco pro Moraváky, ostatní by asi nerozuměli


Zdeněk Galuška, 3 knihy:
Slovácko sa súdí, Slovácko sa nesúdí a Stařeček Pagáč vyprávjajů s vlastnostučním podpisem autora.

Ilustrované s vepsanými texty :

Václav Hradecký - kreslený humor r. 2006

Josef Lada - ilustrované s texty r. 1983

Staré pro sportovce:

Povídání o atletice od více autorů, vydání z roku 1958

Jan Kotrba a Robert Bakalář o sportovcích z r. 1980

A nakonec kuchařky a knihy o jídle

Vydání z r. 2010
Recepty pro ty, kteří rádi cizokrajné recepty, hlavně ryby a mořské potvůrky atd.

Vše o zelenině, včetně receprů z r. 2010

Vaření v mikrovlnné troubě a s hrníčky z r. 1994

Další jídla, která se dají uvařit v mikrovlnce r. vydání 1994

a nakonec stará dieta Lenky Kořínkové

Podle toho, co jsem v některých knihách našla je jasné, že už jsem je opravdu dlouho neměla otevřené. Třeba přání od maminky, když ještě bydlela na Moravě a hlavně, videla. Líp to nešlo oskenovat.

Dále opravdu originální záložku, vlastnoručně vyrobenou, ale asi ještě pro děti, jinak nevím.

A tikety na někdejší hru Bingo, kterou už si ani nepamatuji z července 1995. To je 20 let, je to možné?

A je to. Ještě nevím, jak s knihami naložím, zkusím je nabídnout v okolí, ale do popelnice s nimi opravdu nepůjdu, to bych si připadala jako barbar.

Jaro je za dveřmi

18. března 2015 v 17:23 RODINA
Dnes bylo u nás opravdu krásné jarní počasi. Už minulý týden jsme si s dcerou naplánovaly pochůzky po obchodech, abychom si udělaly radost a Velikonoce jsou za chvíli, tak jsme si taky chtěly něco koupit, aby nás beránek nepokakal, že?

Byla jsem ráda, že v tom krásném počasí se nám bude lépe chodit i po obchodech, protože se hned člověku zlepší nálada, sluníčko nás nabije energií a vůbec je jednomu hned líp a má lepší náladu, no ne?

Jedu vždy tramvají do Mostu za dcerou, tam je víc možností k nakupování a taky se musím řídit jejím rozvrhem. Vyšlo nám to skvěle, jen přijela tramvaj, vzápětí přijela dcera autem na domluvené místo. Já jsem chtěla nějaký lehčí svetřík ještě s dlouhým rukávem, ani ty nevydrží věčně a taky mi odcházela kabelka. Jako bonus jsme se zastavily v drogerii, protože já sama si tak nerada vybírám rtěnku, řasenku a ještě jsem potřebovala oční linky a stíny.

Vše jsme nakoupily, i dcera si udělala radost a koupila si něco na sebe a pak mne zase odvezla na konečnou tramvaje a já byla poměrně brzy doma a spokojená.

Trošku jsem si už na ty odpolední pochůzky odložila, odlehčila, ale stejně mi bylo teplo. Sluníčko za sklem v tramvaji opravdu nádherně hřálo.

No a teď vám ráda ukáži, co mi udělalo radost a s čím jsem byla spokojená. Tedy - co jsem si koupila.

Svetřík jsem pověsila na kliku, ale vypadá to, že má výstřih až do pasu, ale ne

tak jsem ho položila na stůl, aby bylo vidět, že i u krku je červený lem.

A toto je ten druhý svetřík, oba jsou takové slabší, akorát na jaro s něčím lehčím přes a nebo jen tak.


A to je má nová kabelka, se kterou chodím, když potřebuji peněženku, klíče, brýle a tak. Jako třeba dnes. Ta stará je už nachystaná na vyhození do popelnice, už se trhala. Černá je vděčná barva, protože většinu bot mám v černé barvě, ale pro jiný případ mám samozřejmě i ve stejné barvě kabelku nebo tašku, jak to kdo vidí.

Tak krásný den jsme si užili, prý má být ještě chladno o víkendu, ale věřím, že jen nepatrně. Zahrádkáři si to dnes určitě užili na zahradě, tam muselo být nádherně. Ale nezapomeňte odpočívat! Krásné dny vám všem přeje Ježurka

Těšila jsem se k zubaři

17. března 2015 v 15:39 JEN TAK
Opravdu. Nevěříte? Já si marně vzpomínám na okamžiky, když jsem se bála jít k zubaři nebo kdy mě to někdy u zubaře bolelo. Opravdu si na nic podobného nevzpomínám, dokonce, i když mi dělal zubař na jednom zubu vepředu resekci, nebála jsem se a ani to nebolelo, protože jsem nic necítila. Nějakou tu injekci vždycky vydržím, to není nic hrozného a pak už o nic nejde. Ani to nebylo nic tak strašného, když mi trhala paní zubařka čtyři zuby najednou, z toho tři zdravé.

Tak jsem vysvětlila, že jsem se nebála zubaře a teď proč jsem se těšila? Mám už roky parodontózu, tak si už chráním každý zoubek. Mám nahoře i dole částečné protézky a ta nahoře mi drží na trojce zubu a z toho mi v pátek před deseti dny vypadla plomba. Ale nebyla to jen tak ledajaká, byl to pěkný kamínek a taky jsem se lekla, že bylo něco nepatřičného v želatinovém medvídku. Já si téměř denně dávám tak pět kousků, víc ne, protože jinak želatinu nemusím, tak na klouby, ne? No a v tom něco cinklo o zub. Měla jsem štěstí, že jsem to nepolkla, ale ta díra v zubu byla fakt hrozná a tak jsem se bála, že mi paní doktorka bude muset už zub vytrhnout a tím pádem asi už i zbytek nahoře, protože by neměla protézku kde přidělat. Okamžitě hned v pondělí jsem se sebrala a osobně jsem utíkala na druhý konec města k zubaři v naději, že mne vezme hned. Bohužel. Paní doktorka měla dovolenou, tak jsem se pak musela telefonicky objednat a šla jsem tedy v obavách o mé zuby hned ráno.

Byla jsem objednána mezi 8 - 9 hodinou a byla jsem tam pro jistotu už deset minut před osmou. A víte, že už nebylo pomalu kam si sednout? Bylo přede mnou asi 5 - 6 lidí. No, čekat jsem musela, ale sestřička nás volala asi od konce, či co, za mnou přišlo dalších minimálně pět lidí a většina z nich šla napřed, a když mne zavolali do ordinace, tak tam zůstali ještě dva pacienti, kteří přišli přede mnou.

Paní doktorka byla milá, ostatně jako vždy, zeptala se na můj problém, a když tu hrůzu viděla, tak řekla, že vzhledem k tomu, že mi na tom zubu drží protézka, tak ho zazdí. Jen se ptala, jestli bolí, trošku vyvrtala a já mám zase moji "hubu" jakž takž v pořádku, tedy aspoň tak, jak předtím. To jsem měla radost a moc jsem paní doktorce poděkovala.

Jen jsem koukala, že čekárna narvaná a paní doktorka byla opravdu v dobré pohodě, s úsměvem spravovala zuby, zdravila všechny pacienty, zkrátka tak nějak to má vypadat.

Dnešní den

16. března 2015 v 17:02 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Po neděli a před nedělí se většinou vydáváme na nákupy do větších obchodů. Tak tomu bylo i dnes, měli jsme okružní jízdu samozřejmě "dvojkou" kolem "fajle", jak říkáme, dokonce jsem si stihla i koupit lemovku na opravu riflí.

Manžel chodil doteď stále s holí. Na stanici MHD jsme přišli o něco dříve, tak jsme se posadili a já tam povídala s jednou známou, když vtom jel autobus. Vystartovali jsme rychle a já jsem se málem sunula k zemi. Zakopla jsem, ale o co? Aha, "zakopla jsem o tvoji hůlku", říkám manželovi. Ten mě už pomalu viděl na zemi, tak se lekl a řekl" "Já s ní praštím doma do kouta a bude to, stejně mi teď bolí ještě i kyčle."

Samozřejmě, určitě celou dobu přemýšlel, na co by se vymluvil a teď měl důvod. Po obědě šel na další obstřik obou kolen, tak jsem mu říkala, aby si tu hůlku vzal sebou, když mu ji lékař doporučil, řekl, že mu to moc nepomáhá, jestli ji používá dobře. Ani mne nenechal domluvit, o hůlce prý ani nic neřekne, natož aby si ji vzal sebou. A je to. No, moc dlouho mu to nevydrželo, určitě až půjdeme zítra do města, tak půjde bez hole. Tak jsem si pro sebe zabrumlala a šla jsem na kus řeči k té mé sousedce, které jsem dala minulý týden tu prostírku, abych jí předala tu druhou.

Tam jsme si ale krásně zavzpomínaly. Na doby, kdy jsme myslely, že nám patří svět, na dobu, když jsme začínaly chodit s otci našich dětí. Vzpomínaly jsme i na rodiče našich protějšků, na to, jak to tenkrát chodilo a jak to nebylo vždy lehké. Jak se musely srovnat dva rozdílné světy. Její manžel byl jedináček, jich bylo doma sedm sourozenců. Museli si všichni zvykat na ty markantní rozdíly i sociální, ale nakonec to všechno dobře dopadlo. Moje sousedka začala opravdu hodně brzy, první dítě měla již v osmnácti letech a další za dva roky a vydrželi spolu s manželem až do jeho smrti.

Moji rodiče si taky museli zvykat, protože tatínek byl z vesnice, kde měl dědeček 20 arů pole a maminka byla z velkoměsta, která o pěstování zeleniny a ošetřování stromů a kousku vinohradu nevěděla vůbec nic. Vše se srovnalo. No a mne teď tak napadlo srovnat vlastně nesrovnatelné. Vzala jsem staré fotky a porovnávala.

To je babička, maminka mé maminky, je jí tady asi 60 let, bylo jí totiž o půl roku víc, když zemřela.

To je druhá babička, maminka tatínka. Nevím přesně, kolik jí tady bylo, ale tipuji, že taky tak nějak, možná o trochu víc. Vypadala totiž jak já jsem jí znala, více méně stále stejně.

Moje maminka, Ani nemusím věk uvádět, je dobře vidět.

A moje maličkost v 60 letech. Pravda, kvalita fotek dělá také své.

A divíte se, že dnešní generace má později děti? Já už ani ne, když jsem si to srovnala a moc bych ráda věděla, jak na tom budou v šedesáti letech moje děti a vnoučata.

No, krásně jsem si i dnes zavzpomínala, prohlédla pár fotek a je mi dobře. I vám všem přeji krásný den.

Životní poslání

15. března 2015 v 15:30 TÉMA TÝDNE
Podle mne máme jistě každý na tomto světě nějaké životní poslání. Nejvíc vidět jsou asi ti, kteří přinesou něco, z čeho má užitek celé lidstvo. Nemyslím jen vynálezce žárovky, knihtisku nebo jiné patenty a vynálezy, teď rychle mne nic lepšího nenapadlo.

Je však pro lidstvo moc důležitý pokrok ve zdravotnictví, i proto se také prodlužuje průměrný lidský věk.

Dovolím si také tvrdit, že životním posláním je i mnohé povolání, jako třeba lékaři, zdravotní sestřičky, tady mne napadla bloggerka Chudobka, která také svou práci dělá s láskou. Také učitelé a učitelky nejen ve školách jako takových, ale i v mateřských. Na to, ukočírovat a vychovávat ty maličké, to opravdu každý neumí. Vzpomněla jsem si třeba na blogovou kamarádku Toničku, která opravdu umí a svoji práci miluje, určitě hlavně kvůli dětem, ale také je manuálně zručná.

Každý máme nějaké poslání na tomto světě, ale mne už dávno napadlo, že jsem tady na tom světě hlavně proto, abych dobře vychovala své děti. To jsem vždy brala a beru jako poslání a mám velkou radost, že se mi to daří.

Včera jsme si večer sedli s manželem k televizi a projížděli televizní programy, nikde se nám moc nelíbilo, ale pak jsme zůstali u soutěže Zpívá celá rodina. Neviděli jsme to hned od začátku, původně jsme na to nechtěli koukat, ale zaujala mne tam jedna soutěžící, když začala říkat, že má pět děvčat a až to šesté dítě byl kluk. Všechny děti byly chtěné, ta žena byla taková milá, pěkná a pohodová, že mne mrazilo z toho, jaká to musí být skvělá máma. Už je prý dokonce i babičkou, její nejstarší dcera má miminko, je jí 25 let a nejmladšímu je 5 roků. Nevím, jestli ty roky vím přesně, ale přibližně určitě ano. Dcera prý byla v době soutěže v Maroku, ale přiletěla, aby mohla své rodině fandit. I na ní byla vidět pohoda a to, jak svou rodinu miluje. Byli tam všichni komplet.

Tak před takovou ženou jsem musela smeknout. To je opravdu životní poslání, doma si prý opravdu všichni a rádi zpívají a tak jsem jim opravdu ze všech sil držela palečky, a ono to vyšlo. Vyhráli dovolenou pro celou rodinu za 150 tisíc. Věřím, že si to tam užijí, protože si to jednoduše zaslouží.

Určitě je mnoho jiných dalších důležitých poslání v životě, ale tohle, které jsem i já - obyčejná žena a mamina, brala jako prioritu - tedy mateřství a výchova dětí - to mne opravdu dostalo včera u televize, i když vím, že takových dokonalých maminek je hodně.

Přeji všem, aby se vám vaše životní poslání splnilo, ať je jakékoliv a mějte se krásně!

Výborný tip

14. března 2015 v 16:36 VAŘENÍ A PEČENÍ
Při pročítání vašich blogů jsem už víckrát narazila na recept na jednoduché těsto, ze kterého se dá péct jak sladké, tak i slané pečivo. Kolikrát jsem si říkala, že ho vyzkouším a pak díky skleróze zase pekla něco jiného.

Už jsem si řekla DOST, koupila si mj. i kostku tvarohu a šla do toho. Ano, jedná se o tvarohové těsto, které jsem opravdu dělala prvně v životě a zjistila jsem, jaká je to škoda. Dobře se to pamatuje, protože se jedná jen o tři ingredience a všechny mají stejnou váhu. Všeho 250 g, tedy mimo tvarohu už jen Heru a polohrubou mouku, dát dohromady a pak už jen nějak rozumně rozdělit na sladkou a slanou část. Případně udělat jen sladké nebo jen slané.

Já udělala víc těch šátečků, či jak to mám nazvat, naplnila jsem je tvarohem a pár i povidly a ze zbytku slané tyčinky.

Toho byly dva plechy. Tam, kde mi nevyšel čtverec, udělala jsem z většího obdélníčku menší. Vše jsem samozřejmě pomazala vajíčkem.

A takto vypadalo těsto na slano a byl jeden plech.

Pak už jen stačilo upéct, já mám už asi nějakou špatnou troubu, protože to trvalo, než se těsto upeklo nahoře, především na těch šátečcích, ale nakonec se to povedlo.

To už je obalené v cukru s vanilkou

a tady jsou slané tyčinky.

Manžel hned ochutnal a opravdu chválil, odpoledne se zastavila dcera na kávu a hned si řekla o recept. Chci všem, kteří jste šli příkladem a na svém blogu jste prezentovali tento recept, moc poděkovat. Byl to opravdu skvělý tip na dobrůtku.

Všichni jsou už v pelíšku....

13. března 2015 v 15:38 RODINA
Koncem ledna jsem psala, jak nás složila chřipka, já měla chycené i průdušky, napřed jsem ulehla já a hned potom manžel. Byli jsme rádi, že nám nakoupily děti.

Tento týden, přesněji v úterý večer mi volala snacha. Oba dva i s mým synem byli grogy. Měli horečku, bolel je celý člověk a nebyli schopni vstát z postele. Snacha ještě navíc ztratila k tomu kašli i hlas. Kde k tomu přišli? Asi někde na bowlingu, byla prý v herně zapnutá klimatizace, kde bylo dost chladno a venku krásně a svítilo sluníčko. Nebo na ně jednoduše někdo prsknul. Na druhou stranu jsem říkala, ať jsou rádi, že to dostali najednou, aspoň si to nemusí předávat tam a zpět.

Byli na tom dost špatně, že museli jít druhý den k lékaři. Snacha by jednak nebyla schopná takhle učit a ještě by také mohla nakazit děti. Dostala antibiotika, synovi prý bylo lépe, tak jen něco na kašel a paralen. Tak se snažili oba izolovat od zbytku rodiny, oni nahoře, děti dole. Synovi včera zase vyskočila teplota, snachu ještě neopustila.

Veškerá starost ležela na vnučce, která však měla odjet ve středu do Olomouce, ale musela se tam omluvit, protože řekla, že tam nemůže takhle rodiče nechat. Hodné děvče, ale včera už dostala teplotku a kašel i ona. Naštěstí vnuk se doma moc nezdržuje, svůj volný čas tráví u své přítelkyně.

Tak si je tam všechny představuji, jak leží všichni v jedné posteli vedle sebe, protože se už nemusí bát nějakého přenosu nemoci. Ta se už přestěhovala. Babička, která bydlí vedle, tak k nim skoro nechodí, jen se hlásí telefonicky.

A tak mne napadlo, jestlipak je to přenosné také na kočičky? Protože ty tam s nimi jsou a tak jsem zvědavá, jak se to na té marodce bude vyvíjet dál. Budu jim držet palečky, aby se z toho jakž takž přes víkend dostali.

Samozřejmě jsem nabízela naše služby, kdyby bylo nejhůře, ale zatím prý netřeba, tak doufejme, že bude brzy líp.

Proč o tom píši? Protože jsme už byli ukolébáni tím, že nachlazení a chřipka jsou za námi, aspoň většinou a vida! Sluníčko nás vyláká ven mnohdy jen tak nalehko a ono to není vždycky dobře. Viděla jsem o víkendu spoustu lidiček v kraťasech, dokonce i v tričku s krátkým rukávem a naboso, jen v pantoflích. Tak to nepřežeňme a ještě v klidu vyčkejme, už to nebude dlouho trvat!

Své rodině přeji brzké uzdravení a vám všem krásný a klidný víkend!

I malá radost se počítá

11. března 2015 v 15:42 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jdu takhle dopoledne z nákupu s manželem po schodech domů a v prvním patře se otevřou jedny dveře od bytu. V nich na mne čeká sousedka a ukazuje mi prstem na krásnou velkou kytici v obýváku. Slzičky má na krajíčku. "Koukni se na tu krásnou kytku", říká, "tu mám od syna". To už slzičky neudrží a je celá naměkko.

Ptala jsem se, co se děje, jestli má narozeniny nebo něco slaví, ona mi řekla, že kytku dostala jen tak a já vidím, že má zase lítostivou. Je už pět let vdova a stále se jí moc stýská po manželovi. Už jsem o ní psala, že tam občas na kus řeči zajdu ji trošku "rozebrat".

Slíbila jsem tedy, že se zastavím brzy, asi až půjde v pondělí manžel zase k ortopedovi. Chvilinku jsem postála, abych jí vyloudila aspoň jeden úsměv na tváři a pokračovala jsem dál.

Doma jsem přemýšlela, jestli opravdu neměla narozeniny, vím, že je má někdy začátkem roku, pak mi jí bylo líto, je v bytě stále sama, ani ven nemůže chodit, protože už jí to moc nechodí, už je jí přes osmdesát, ale doma vše zvládá. Má však syna, který ji denně navštěvuje, nakupuje a vozí ji i jídlo a pečivo, které jí posílá její snacha. Ona ale asi potřebuje si občas jen tak někdy popovídat.

Tak jsem si řekla, že ji udělám aspoň snad malou radost a vymyslela jsem nahonem takovou maličkost. V návodu je psáno pokrývka s háčkovaným krajkovým lemem, tak jsem hledala kousek vhodné látky, abych se dala do práce.

Toto je výsledek.

Manžel zase říkal, proč bych musela čekat do pondělka, že tam mám zaskočit hned. Včera u televize jsem tedy "umotala" tuto prostírku pod hrneček nebo skleničku a dnes za ní aspoň na hodinku zašla. Byla moc ráda, dáreček se jí líbil a tak jsem se zeptala, jestli by chtěla ještě jednu takovou věc, aby měla, kdyby si s ní něco chtěl dát syn, tak řekla, že ano. Prý ji bude mít ode mne na památku. Hned dnes se dám do té druhé.

Tak jsme si zase popovídaly, sousedka se usmívala a asi dvakrát mi říkala" "Ještě nechoď, ještě chvilku". Tak jsem si dvakrát zase sedla a pak jsem už šla s tím, že brzy zase přijdu. Jsem ráda, že jsem jí mohla udělat radost.

I zvířátka žárlí

10. března 2015 v 16:45 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Určitě jsem neřekla nic nového, že žárlí i zvířátka, že? Ale i kočky? Ano, ano, je to tak. Naše "kočkomilka" Lada musí občas pobýt víc než jednu noc v Olomouci, protože i tam učí a pak se její nejmilejší kočičce vlastně kocourkovi stýská. A co udělal tentokrát? Jednoduše odešel ven jako vždy, ale nevrátil se jako obvykle. Když přijela Lada zase domů, kocour nikde. Byl pryč tři dny, tak už se o něj bála. Chodila kolem a na dvorku ho volala jménem. Chvílí to trvalo, ale světe div se, pak přišel. Prý je možné, že poznal její hlas, moc nevěřím, že slyšel na jméno, ale byl prý tak "vyšťavený", že dva dny doma jen spal a žral.



A takhle to asi vypadalo. Krásně spinká, že?

V neděli už bylo krásné jarní počasí a tak si vyšla i Julča (předpokládám, že je to ona) se trošku vyhřívat. Krásně to už hřálo a bylo jí tam evidentně dobře.



Vypadá spokojeně, asi je taky ráda, že už bude brzy jaro.


Přesvědčily nás o tom určitě i tyto krásné kytičky na zahradě.
Dnes bylo také krásně a doufejme, že už se to moc nepokazí. To přeji nám všem. Vaše Ježurka

Bylo sluníčko, pohoda, co víc si přát?

8. března 2015 v 15:30 RODINA
Včera slavili svátek Tomášové, u nás bylo krásně, tak jsme se vypravili autobusem a tramvají do Mostu, abychom v první řadě popřáli vnukovi k svátku a pak také, abychom si zase krásně popovídali. Jsme s manželem ostudy, protože jsme u dcery nebyli určitě půl roku, ale oni mají auto, tak jezdí častěji.

Syn, snacha a další vnuk měli opět absenci, protože "bowleli", ale Laděnka s námi jela. Byl nás stejný počet jako posledně u Lady, ale místo druhé babičky tam měl Tom svoji slečnu.

Jen jsme přišli a usadili se, už jsme měli za zády "paparraziho".

V mžiku jsme měli před sebou kávu a pak přišlo hned to ostatní

Napřed domácí dobrůtka ke kávě

a pak postupně to další. Kdepak, moc jsme toho nesnědli, dětem ještě zbylo.

Tady jsme ještě nachystaní, že půjdeme popřát, manžel tradičně předává obálku

A už přeji já

za mnou stála ve frontě Laděnka

Oslavenec se se svou sestřičkou moc fotit asi nechtěl. Ba ne, dělal to schválně.

Nakonec to nejlepší - jeho maminka s dárky, ještě je měl i vedle na zemi.

Mamince pusu? To se už těmto mladým mužům asi moc nechce, zvlášť, když už mají svou lásku.

Sestřenice si vystačily samy a byly jako vždy v pohodě.

A nakonec jako vždy u dcery společné foto těch mladých. Dnes Tom byl jako trn mezi růžičkami.

Ale pak dal jasně najevo, která je ta "jeho". Natálka s Laděnkou mi připadají, že jsou si trošku podobné. Ty jejich účesy i délka vlasů určitě.

A kdo nesměl chybět? Jasně, miláček nás všech - Peggy.

Pak jsme se vypravili zase stejnou cestou spokojeni domů. Další společné sezení už ovšem ve větším počtu bylo domluveno na konec dubna. To mají oba vnuci týden po sobě narozeniny. Už teď se těším!

Pomsta nebo závist?

7. března 2015 v 18:15 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes i mně běžel mráz po zádech. V neděli se sousedka vrátila z chalupy, kterou mají na Rakovnicku. Byla tam celý měsíc, pomalu ale jistě si to tam opravují a připravují se na to, že tam brzy přemístí natrvalo. Oba jsou už v důchodu, tak proč tady platit drahý nájem a tam mají "svoje".

Asi tak 3 týdny před tím, než tam odjeli, tak sousedovi někdo vykradl auto. Ztratila se mu jen příruční taštička, kde měl veškeré doklady, klíče nejen od bytu, ale i od chalupy a samozřejmě také peníze. Nevím kolik, ale asi dost. Co mu to dalo práce, než si vyřídil všechny potřebné doklady, jako občanský a řidičský průkaz, kartu do bankomatu, průkazku pojišťovny a jiné, myslím, že tam měl i zbrojní průkaz. Na chalupě se věnuje myslivosti. Taky vyměnili zámky u bytu, zablokovali konto, no běhání měl soused dost. Až si všechno vyřídili, odjeli na tu chalupu. Jak jsem psala, vrátili se v neděli. Jo, samozřejmě se nic nenašlo a stále přemýšleli, kdo je mohl takto okrást. Všichni jsme se shodli, že to musel být někdo z práce, bylo to služební auto, soused jezdí jako řidič a stále ještě i při důchodu pracuje. Je ochotný a šikovný a takoví jsou třeba.

Soused jezdí na chalupu každý týden bez ohledu na to, jestli jede sousedka s ním. Včera tedy tam znovu odjel a dnes dopoledne na mne sousedka zvonila, abych jim hlídala byt (stále se bojí že je vykradou, i když už má jiné zámky), že odjíždí na chalupu. Když jsem se začala usmívat říkám, že se jí brzo stýská, tak přiznala, že to není jen tak. Manžel, když se tam včera vrátil, tak zjistil, že byli OPĚT vykradeni. Byly prý tam rozházené věci ze skříní a hlavně šuplíků, kde jsou papíry a co se ztratilo? Nic jiného, jenom zase peníze. Televize byla na svém místě, dokonce i zbraně, s kterými chodí soused na lov a ty nejsou rozhodně levné. Já se ani nedivím, že jsou z toho oba na nervy a teď se budou bát, sousedka tedy určitě, ještě víc.

Na policii to vždy nahlásili, ale že by se něco vypátralo, v to nikdo nevěří. Tady si zloděj odemkl sám. Podle mne to může být jedině někdo, kdo souseda dobře zná. Závidí mu, že má důchod a ještě také pracuje? Nebo se mu za něco mstí? Jak ví, kde má chalupu a že tam právě nejsou? Je to opravdu divné a moc smutné a teď prý se sousedka bude bát nejen doma, ale i na chalupě.

PROČ jsou někteří lidé tak zlí? Nechápu nic, mne by to nikdy v životě nenapadlo, ale jak je vidět, jsme lidé různí.

Problém zvaný HŮLKA

6. března 2015 v 15:30 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Několikrát jsem se tady zmínila o tom, jakou bolestí trpí manžel při chůzi. Někdy větší, jindy snesitelnější, ale delší procházku nezvládá, nějak se ty úseky stále zkracují.

Vzhledem k tomu, že má už pát desítek let vykuchané menisky v kolenou (díky sportu, konkrétně fotbalu), věkem se přidala artróza i výrůstky, někdy jde s takovou bolestí, že mu tečou slzy. Na ortopedii už přestal chodit od doby, když mu doktor řekl, že mu pomůže jedině operace. Ale v 82 letech jít na operaci kolen? To už se bojí, tak raději trpěl. Hůlku, aby kolenům ulevil, odmítal. Je zajímavé, že to levé koleno je horší a tak když už teď začalo víc bolet i to pravé, přesvědčila jsem ho k návštěvě ortopeda. Musela jsem ho tam sama objednat, ale šel.

Byl tam v pondělí, dostal obstřik do obou kolen a když se ptal na hůlku, protože mu ji naposledy doporučil, tak mu doktor řekl, že si ji musí koupit, že pojišťovna není dojná kráva. Tak jsme se vydali včera pro hůlku do zdravotnických potřeb. Nevím, jestli si mne sebou bral jako talisman, protože při výběru hůlky vzal tu první, kterou si vyzkoušel a řekl, že jo, že ji bere.

Dnes jsme šli na nákup do supermarketu, na záda batoh, do ruky hůlku a šli jsme. Jenže už po chvíli si stěžoval, že ho ta noha bolí víc, než když šel bez ní. Podle mne neví pořádně, jak ji má pokládat při chůzi a moc silou se o ni opírá. Nevím, nemohu radit, protože jsem s hůlkou nikdy nechodila. Prodavačka mu jen řekla, že ji má mít pod pas, že má mít trošku pokrčenou ruku a má ji držet na druhé straně, než je bolest. Hotovo.

To je ona.

Myslíte, že by mohl někdo aspoň tady laicky poradit? Už vyhrožoval, když mu to nepůjde, že skončí v koutě. Ach jo, vy muži, nemáte žádnou trpělivost.

Dalších pár fotek

5. března 2015 v 17:30 RODINA
U maminky si vždy prohlížím staré fotografie a také si nějaké vypůjčím, abych je tady ukázala. Jsou to opravdu hodně staré fotky, ta "nejmladší" je z roku 1963. To je doba, co? Prohlížím-li si fotky, každá ve mně vyvolá nějaké vzpomínky, tedy hlavně všechny krásné.

Tatínek je už 33 let po smrti, ale já na něj tak často vzpomínám, že se mi o něm zdá a tak jsem musela vzít i tuhle fotku i s krásnou vzpomínkou.

Tady mu moc podobná ještě nejsem, i když pak to všichni říkali.

U babičky na dvorku, já se ale krásně stydím, že? I za války se muselo žít.

To je už hezkých pár let poté, je to fotka z prázdnin na Vysočině, moc ráda a často vzpomínám.
Na fotce je bratranec a moje sestra a ten potůček tam tekl přes dvorek. Nádhera.



Můj - ano i sestry - malý bráška. Je o 14 let mladší než já a býval jako kluk moc roztomilý.

Tady slavil 3 roky

a můj syn slavil 1 rok. Není to focené najednou, jsou od sebe 7 let, ale obě fotky u rodičů. Je to poznat podle té dečky, že? A musím se přiznat, že to je moje práce. Já ji pletla.

Nakonec fotka strýce se synovcem. Legrační? Tenkrát možná, dnes to je normální. Můj syn tam je moc hezky.

Ještě jen dodám, že všechny fotky dělal můj tatínek, který se tím jeden čas živil, tedy i nás, než ho zlikvidovali soudruzi.

Já si krásně zavzpomínala a vy doufám se rádi podíváte na dost staré fotky. Všechny zdraví Ježurka.