Únor 2015

Dnešní pohoda

28. února 2015 v 17:30 RODINA
Na dnešek jsem se docela těšila. Nebyl to ten stejný stereotyp jako vždy, tak jsem ráno vstala dříve než obvykle a s chutí jsem se dala do práce. Hned zrána jsem udělala na zítřek k obědu bramborový salát a pak si připravila vše na vaření, protože jsem pozvala dceru s dětmi na oběd. Docela jsem stihla i odpočívat, bylo vše v pohodě.

Po obědě nás dcera naložila do auta a všichni jsme odjeli za Laděnkou, která s námi oslavila své středeční narozeniny. Její rodiče a bratr nebyli přítomni, museli odjet, tak nás tam bylo méně, ale i tak jsme byli všichni spokojeni. Laděnka pro nás připravila pohoštění, jen mne mrzí, že nemám všechny dobrůtky na fotce. Snaží se nám připravit vždy něco jiného, ale vždy dobrého. Tentokrát jsme tedy měli jednohubky jako vždy, ke kávičce upekla její výborný tvarohový zákusek, my tomu říkáme dost, no a navíc koláče s jablkovými povidly. Když jsem se jí ptala na těsto, dělá to jako to dělávala moje babička, prý dle oka, protože nemá váhu. Vidím, že oči slouží výborně.

Místo obligátních obložených chlebíčků udělala zapečené půlky housek se samými dobrými ingrediencemi nahoře, ozdobené nakrájenou salátovou okurkou a paprikou. Aspoň toto vám mohu ukázat na fotce, protože mi to poslala vyfocené.

Musím dodat, že to byla opravdu mňamka. Je to šikulka.

Dodatečně jsem dostala od vnučky ty její super koláčky

a tady ten zákusek ke kávě.

Byla i kávička sklenička vínka aspoň na přípitek. Je vidět, jak říká manžel, že bude jednou pro nějakého muže poklad. Dokonce tam byla s námi i Peggy, tak tam nesměly být kočičky, ale jak jsem se přesvědčila, těm v koupelně nic nechybělo.

Tady se můžeme přesvědčit, že je kocourek spokojený a Lada též.

Nedá mi to, abych vám nepřevyprávěla zážitek vnučky ze dne narozenin, když dostala taky jako jeden z dárků od rodičů návštěvu kina na film, na který prý se už dlouho chystala. Protože mají se synem stejný vkus. tak šli spolu do kina tady u nás v Litvínově. Koupili si lístky a pak si vnučka řekla, že si v automatu koupí pití. Cena byla 25 Kč, neměla drobné, tak tam hodila 50 Kč a NIC. Peníze to vzalo a protihodnota žádná. Co teď? Lada šla tedy do pokladny se zeptat, co s tím má dělat a paní poklaldní ji poslala do kanceláře, kde prý to mají na starosti. Byly tam tři ženy a jedna z nich s ní ochotně šla k automatu, zkoušela co s tím a taky si nevěděla rady. Nedal ani zpět peníze, ani pití. Tak ta hodná paní volala pánovi, který má na starosti servis a opravu a ten jí slíbil, že stejně musí doplnit zboží, tak že za chvíli přijede. Paní dala ze svého 25 Kč a vydolovala vnučce pití s tím, ať jdou na film, až půjde domů, že se má u ní zastavit. Vnučka se synem šli tedy na film. Další šok a myslím ještě větší byl ten, že v kině byli jen sami dva. Opravdu už nikdo nepřišel a tak vlastně zaměstnali paní, co prodávala lístky, uvaděčku i promítače. Mohli tam ten film spolu i hlasitě komentovat, protože nikoho nerušili. No není to gól? Až vyšli ze sálu, paní jí vrátila ještě oněch 25 Kč, které zbyly ještě z pití, prý se padesátikoruna v automatu zasekla. Tak to bylo tedy promítání za všechny peníze, ale cizí. Napadlo by někdy někoho z vás, že se bude v kině promítat jen pro dva lidi? Mne tady ne, dřív si pamatuji, že jich muselo být aspoň šest. Inu, je jiná doba, hlavně, že byli všichni spokojeni. Usmívající se

Krásný víkend vám všem přeji.

Ještě jednou k víkendu

27. února 2015 v 15:12 RODINA
Už jsem se zmínila o tom, že jsem u maminky fotila hlavně kočičky a že mi nejdou fotky stáhnout z mobilu do počítače. Foťák jsem sebou neměla, ono už to bylo všechno tak dost těžké. Ale to bych nebyla já, kdybych se nepokusila znovu a znovu o to, abych na to přišla sama. S naším "ajťákem" se uvidíme až zítra a přesto jsem tu dnes se svoji troškou do mlýna. Fotky jsou tu, i když tedy nic moc.

Když jsem u maminky, spím v "hostinském" pokoji, jak ho všichni nazývají, tam opravdu přespávají jen návštěvy, k jinému účelu zatím neslouží. Je to pokoj z jedné strany přímo pod střechou, tak si bráška nechal na míru přizpůsobit nábytek, kde má švagrová spoustu suvenýrů a miniaturek. Je to hlavně na prach, ale je to tam pěkné. Vždy, když odjíždím, tak se snažím to tam trošku po sobě uklidit, tak vím, že to utírání prachu dá zabrat. No a když jsem ten prach tak utírala, tak jsem si řekla, že některé vitrínky vyfotím.

Je to trochu nejasné, já vím

To je maličkostí, co?

Hrnečky i s postavičkami asi pro děti

Jako rodáci z Moravy zde mají i demižon, ale to má bráška i s věnováním od kamarádů

To je fotka za všechny peníze. Chtěla jsem fotit skleničky a je tam vidět i lustr a balkonové dveře. Ale přišlo mi to zajímavé, tak jsem to nechala.

Také jsem chtěla nabídnout kočičky, které tam za maminkou pravidelně chodí. Už se mne nebála ani ta třetí, která k nim přišla poslední, ale jsou všechny jak živé stříbro. Nebyly chviličku v klidu. Ony se nažerou, pomazlí a jdou dál.

To je Majda, nažrala se a moc dlouho tam nebyla ani jeden den.

A to je ta třetí kočička, co vždy přede mnou utákala, jmenuje se Mia, bývala taková drobná, ale už ji taky vykrmili. Zrovna si dává do nosu. Váží přý 3,7 kg a ta nejtěžší kočka dokonce 4 kg.

Dokonce se přišla i pomazlit. Motala se mi kolem nohou, jen jsem ji chtěla vyfotit, už byla jinde. Podle toho ta fotka vypadá.

A tohle je Mourina. Na tu jsem měla vztek, protože jen jsem vytřela, už vytahovala jídlo z misky na zem, ta pak vypadala.

Dostala vynadáno a plížila se pryč. V očích strach... ale ne, neuhodila bych ji.

Vidíte, že se mnou kamarádila dál? Odpoledne se mi už zase otírala od nohy a byla nějak rozdivočelá. Jen kdyby tolik ty kočky nelínaly, hned bych je měla raději. Smějící se

Tak to je vše. Já vím, není to bůhví co, ale kočičky jsem vyfotit musela, to bych si neodpustila. Jen zahradu jsem nefotila, tam mi nic zajímavého nepřišlo. Až pak jsem si uvědomila, že jsem mohla vyfotit, jak bráška ostříhal stromy. Ale pozdě.

U nás je dnes opět sluníčko, i když ráno byla docela "kosa". Krásný den všem!

Kupony, slevy a to ostatní

26. února 2015 v 14:37 JEN TAK
Dnes jsme se ráno vypravili s manželem do supermarketu, kde byly ode dneška akce. Je pravda, že už dlouho jsme tam ve čtvrtek nebyli, dnes jsme zakopávali jeden o druhého, ale u pokladen pohodička. Zase máme na dlouho vybráno tam nakupovat ve čtvrtek, ale zvládli jsme to.

Na různé akční zboží jsme si už zvykli a obvykle, když je někde určitý druh zboží ve slevě, určitě bude souběžně nebo v následujícím období i v těch ostatních obchodech. My chodíme občas také do Penny marketu a naposledy mne překvapili tím, že jsem u pokladny dostala slevové kupony, které prý si mohu nalepit na které zakoupené zboží chci a dostanu slevu, uvedenou na kuponu. Jsou tam tři v hodnotě 20, 25 a 30 %. Chci to zítra vyzkoušet, protože nemají dlouhou platnost, jen jsem zvědavá, jestli bude z čeho vybírat.

Také dostal manžel včera poštou slevový kupon z lékárny Dr Max, máme tam oba svoje karty a za věrnost nabídli kupon na slevu 100 Kč na gel na klouby. Pravda, inzerují ho stále i v televizi, jedná se o Voltaren 100 g, ale je dost drahý. No tak jsme si řekli, že ho vyzkoušíme a koupili jsme si ho s tou slevou za 179 Kč. Budeme testovat a uvidíme. Pravda je, že jsme vyzkoušeli už všechno možné, počítáme s tím, že nás to nevyléčí, ale když to trošku zmírní bolesti, proč ne. Pak dám vědět.

Venku máme dnes zase krásně, mně kvetou všechny orchideje, tak jsem vyfotila aspoň jejich květy, kterými se teď pochlubím.






To jsou tedy moje krásné kytičky, jedna se mi moc nepovedla, ale snad je trošku k poznání. Nemám až tak kvalitní foťák, asi jsem to dala moc blízko, že je trošku rozmazaná.

Krásný skoro jarní den přeji všem, kteří mne navštíví.

Dnes má narozeniny má první vnučka

25. února 2015 v 13:34 RODINA
Dnešek je pro naši rodinu zapsán jako velký den. Mému synovi, tedy jemu a jeho ženě se před 27 lety narodila dcera. Moje první vnučka Laděnka. To bylo radosti! Dodnes vidím syna, když mi to přišel oznámit do práce, pracovali jsme totiž v jednom závodě v jedné budově, vidím tu jeho radost v očích a ten šťastný úsměv. Bylo mi tenkrát necelých 47 let a byla jsem šťastnou babičkou.

Už trošku větší, ale stále ještě miminko s rodiči.

Tady už je Laděnce 5 let, protože je už na světě Terezka, vnučka od dcery, se kterou se mají velice rády.

No a konečně se jí narodil bráška, náš slavný bowlingář Lukášek, tenkrát to ještě nikdo netušil.

A už se jde do školy.

Přeskočíme pár let a zastavíme se jen u těch významných mezníků.

Taky významný mezník, ale můj. Abych tady byla taky vidět. Laděnka mi přeje k mým 70. narozeninám, ale jen já vím, že už moc není k čemu.

Už je tu promoce, z Lady je Bc.

A za dva roky další promoce, nyní už je Mgr.

A taky abych nešidila dědu. Tady jsou spolu na slavnostním obědě k promoci.

Také byla loni čerpat materiály ke své disertační práci v Londýně, kde se vyfotila se známým filmovým hercem.


Moje obě vnučky na poslední Vánoce, říkají si sestry.

A tady je už poslední fotka naší oslavenkyně, to je letos v Olomouci, jak byla s Otavínkou v kavárně.

Jistě jste si všimli, že byla dřív blondýnka, teď už má "svoji" barvu vlasů, ale sluší jí to tak i tak. Vím, že některé fotky už jsem zveřejňovala, ale chtěla jsem udělat jen takový mini průřez jejím životem, ke kterému samozřejmě patří nejen celá naše rodina, ale i její milované kočičky. Ty tam tedy nemám, ale to si určitě dovedete představit a také jste je tady už viděli.

Tak naše milá Laděnko! Přejeme Ti s dědou stále jen to nejlepší, hodně zdraví, štěsí, spokojenosti i lásky, úspěšné dokončení doktorandského studia a také úspěchy v zaměstnání. Jsi šikovná a máme Tě moc rádi.

Opět krásné vzpomínky

24. února 2015 v 15:38 RODINA
Když jedu za maminkou, tak většinou si ve chvíli odpočinku nebo u kávičky prohlížím staré fotografie. Myslím, že už posledně ani předtím jsem to nestihla, ale tentokrát jsme si s maminkou sedly, ona na fotky neviděla, ale já ji je popisovala a tak jsme si zavzpomínaly obě dvě.

Vybrala jsem pár fotek, které se mi zdály zajímavé, ale nejsou nějak systematicky ani chronologicky vybírané, jen teď jsem se snažila jich dát pár k sobě, aby to mělo nějakou souvislost. Téma je: MAMINKA

Maminka a já. Byla jsem pěkný buřtík, tak se k tomu pomalu vracím. Maminka mne měla ve svých 21 letech.

Tady se vozím v epesním kočárku a už vypadám líp, že? Maminka byla vždy frajerka. Uměla si na sebe ušít a byla z města, což bylo tenkrát ještě vidět, když se přestěhovala za tatínkem na vesnici.

Tato fotka je z Brna, maminka je zprava, vedle její bratr a můj strýc Eda se svou první ženou a synem, vlevo maminky sestra, naše teta Máňa s bratrancem Jirkou a v kočárku je moje sestra. Pak už zbývám jenom já. Mimochodem i to, co jsme měly se sestrou na sobě, to nám šila maminka. Opravdu byla moc šikovná, je vyučená švadlena.

Maminka se hodně navštěvovala se svou nejstarší sestrou, já si jako dítě pamatuji, že jsme párkrát zajeli k tetě do Ostravy a toto je fotka maminky se strýcem jak slavili silvestra.

Toto je taky zajímavá fotka. Maminka drží na klíně svého vnuka, tedy mého syna, který se narodil, když jí bylo 42 let a vedle sedí její syn, tedy můj bráška, který byl pouze o 7 let starší jak můj syn.

A ještě jedna fotka. Tady byla velká oslava, maminka měla 60 let a za ní je zase strýc, vedle teta a tatínek vpravo, jen by mne zajímalo, na co tam všichni koukali. Vím, že nás byl plný byt, my tam tenkrát přijeli taky. Toto byly fotky jedny z posledních, na kterých je i můj tatínek. Zemřel za dva roky poté.

Tak a to je vše. Ještě tu mám zas na někdy příště pár fotek nesourodých, ale určitě je ukáži. Mějte se krásně! U nás dnes celý den svítilo sluníčko, ale už se schovalo, asi taky začne pršet jako na Moravě.

Návrat

23. února 2015 v 18:18 RODINA
Dnes v poledne jsem se vrátila od maminky. Tedy dovezl mne syn, vyběhl s taškou nahoru, tam byl připravený manžel, dal tašku dovnitř a šel se synem dolů k autu a ten nás odvezl rovnou k restauraci na oběd. Doma už nic navařeno nebylo, bylo poledne a taky hlad. No, přiznávám, že tentokrát jsme si dobře nevybrali, ale snědli jsme, co nám přinesli a pokračovali jsme nakoupit vedle do supermarketu.

Pak jsme si doma dali v klídku kávu a já už se těším, jak se zase vyspím ve své postýlce. Jak se říká, všude dobře.... U maminky bylo vše v pořádku, všechny úkoly, které jsem měla udělat byly splněny, maminka byla spokojená i s výběrem jídel, co jsem vařila na víkend a bylo vidět, že si pochutnala.

Zase jsme si zavzpomínaly na staré časy, hodně staré časy, zasmály jsme se a bylo nám dobře. Je pravda, že maminka už je někdy hodně "na odpis", ona říká, že už tady dávno neměla být, ale taky je s ní někdy i legrace.

Ještě nakonec jsme ji odvezli do 5 km vzdáleného městečka, kde mají poštu, pro důchod, tak byla chudinka moc ráda a stále děkovala hlavně mému synovi, protože ten má stále pilno, že si na ni udělal čas. Já jsem jí to tam všechno vyřířila a podepsala, protože si jezdí pro důchod jednou za tři měsíce, bráška i švagrová jezdí domů z práce pozdě.

Užila jsem si tak taky všechny kočičky, které jsem se snažila vyfotit aspoň mobilem, ale bohužel je zatím nemohu ukázat, protože mi nějak nefunguje Bluetooth. Snad mi vnouček poradí, fotky budou později.

Počasí bylo krásné, tam jsem jela s dcerou se sluníčkem a zpět se synem nás také doprovodilo sluníčko, ale jen k okraji našeho okresu. Bohužel. Odpoledne začaslo pršet, tak jsem ráda, že bylo hezky.

A že bylo hezky i tady, u nás, to vám doložím fotkami, které mi poslala vnučka Lada, aby tady byly aspoň nějaké hezké fotečky.

To je nádhera, co? Moc mám ráda sněženky.

Je vidět, že i kohout je spokojený

a Lady milovaný kocour. Asi na něj leze jarní unava, že?

Hned zítra se přijdu kouknout k vám na blogy, mám hodně zmeškáno. Všechny zase zdraví vaše Ježurka

Ježečci zaslaní emailem, ti další

20. února 2015 v 15:20 JEŽCI
Už jsem se dlouho nepochlubila s ježečky, které přidávám do mé obrázkové ježčí galerie od vás, blogerek a kamarádek z mého blogu. Naposledy jsem se tu s nimi vytahovala na konci listopadu a od té doby zase mám některé nové krásné obrázky. Tak se potěšte se mnou :

Tento ježek č. 94 byl jako reklama na Ježíška, tak mi to nedalo. Snad nebudu bita.

Kytičkový ježek č. 95 od Jarmilky. Líbí se mi, jak je krásně v pohodě.

I tento krásný obrázek je od Jarmilky, no není roztomilý? Dostal č. 96.

Č. 97 - jen jedno číslo a takových nádherných ježků? Je to ježčí kalendář, který mi poslal můj vnuk Luky. Mooooc se mi líbil.

Ježek č. 98 je zase s kytičkou. Poslala mi ho Blanička až z Řecka. Taky pohodář, že?

Další ježurka od Blaničky, ten má č. 99

Č. 100 - tohoto roztomilého ježečka mi upravila Miluška

a č. 101 je taky od Milušky. Ta si ale umí hrát!

Už jste upekli někdy takové píchací muffiny? Já taky ne, ale tyto mi poslala nučka Lada, nemají chybu a mají č. 102

A to je pro dnešek vše. Ufff, to mi dalo práce je seřadit a spočítat. Tak ať se líbí i vám. Vaše

Nemoc si nevybírá

18. února 2015 v 15:30 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Koncem minulého týdne jsem se dozvěděla, že onemocněl naší Ladě zase kocourek Juiánek. Je to nějaký náchylný kocour na marodění, zase dostal antibiotika a přitom ho vnučka krmí opravdu jen kočičím papáním. Ale snáší to statečně a teď už si myslím, že bude v pořádku.

Mám tady od vnučky krásné fotečky, jak se zamotal do el. šňůry. Ale jak je vidět, moc mu to nevadilo. Dle toho usuzuji, že už bude v pořádku.


Krásně si hraje, že?


Ještě tu mám i jeho tátu, Floriánka, na jedné fotce je i Juliánek, ale omlouvám se kocourkům i vnučce, jak není jasno, který je který, já je prostě nerozeznám.



Já doufám, že je to tak, jak je psáno, ale koneckonců nám to může být jedno, ne? Hlavní je, že je pozná jejich "kočkomilka".

Také jsme dnes při cestě za nákupem zase našli v baráku parte. Byl to soused od vedle ze vchodu, který tu bydlel také víc jak padesát let. Byl o rok mladší jak manžel, tak nás to pořádně vzalo.

Ale jedna dobrá zpráva nakonec. Byla jsem dnes na kontrole s mým očičkem měsíc po té operaci. Paní doktorka mne vyšetřila a řekla, že se oko krásně zahojilo, že mohu dělat vše tak, jak dřív. Udělala mi tím velkou radost. Mohu jet pomoci mamince, mohu si doma umývat hlavu a mohu si malovat oči. Hurá! S tím druhým okem zatím nepůjdu, žádný velký rozdíl mezi tím operovaným a tím druhým nevidím, ani brýle nemusím měnit. Mám jen dvojky na čtení, na dálku ještě pořád nejsou třeba. Budu-li prý něco potřebovat, mám se ohlásit. A když budu chtít nové brýle, tak je u nás nyní tento postup: Zajdu si k optikovi, ten mi vyšetří zrak, napíše mi zprávu, se kterou zajdu na oční, tam mi paní doktorka napíše poukaz na brýle, abych mohla dostat příspěvek od pojišťovny, když už mám nárok.

Tak jsem celkem spokojená. Sluníčko dnes sice nesvítí, ale i tak mám dobrou náladu. Tu přeji i vám všem.

Bylo to mňam

17. února 2015 v 15:30 VAŘENÍ A PEČENÍ
Už jsem dlouho nehovořila o mém vaření, ale dnes musím, protože se ještě teď olizuji. Tak v první řadě musím poděkovat Katce za to, že tento recept uvedla na svém blogu. Včera jsem to přečetla a dnes vyzkoušela a mohu jenom doporučit.

O co šlo? Dělala jsem kuřecí mini řízečky. Ale ne ty obvyklé, ale fakt aspoň pro mne chutnější. Prsíčka jsem si ráno nakrájela a trošku rozklepala na ty mini a naložila do bílého jogurtu. Protože kuřecí maso je měkké brzy, fakt stačilo jen tak max. dvě hodiny. Jak jsem přišla z pedikúry, tak jsem se dala do díla.

Řízečky jsem solila až po vyndání z toho jogurtu, ale ne moc. Protože vedle jsem si smíchala dvě vejce, strouhaný eidam a kousek strouhané nivy, přidala červenou papriku a pepř. Řízečky po nasolení a vyndání z jogurtu jsem obalila v hladké mouce a šup s nimi do těstíčka z vajec a sýrů. Já se přiznám, že jsem měla velké oči a nastrouhala jsem toho sýru víc než bylo třeba, ale na chuti to neubralo.

Šlo to docela hůř obalit, ale na tu horní stranu jsem pak to těstíčko naplácala. Vonělo to nádherně už za chvíli poté, co jsem to začala smažit.

Vypadá to skvěle a škoda, že necítíte tu vůni.

K tomu jsem udělala jenom obyčejné vařené brambory v mikrovlnce a oběd byl na stole cobydup. Salát jsem nefotila.

A tady je jako vždy moje porce.

Já mám moc ráda spojení masa se sýrem, proto jsem si možná tak pochutnala. Někdo to má třeba nastavené jinak. Já opravdu nemusím maso v kombinaci s ovocem. To mi nic neříká, ale vím, že to někdo miluje. Třeba moje vnučka Terezka.

Přeji všem tedy dobrou chuť a ještě jednou moc děkuji Katce.

Už jsem to zapomněla

16. února 2015 v 15:45 RODINA
Hned na úvod ukazuji to jaro, co přišlo, ale bojím se, že to tak ještě nezůstane. Dnes je i u nás krásně slunečno.


Na polovinu února opravdu divné.

Tak jsem se vydala ráno opět sama nakoupit. Ale přiznávám se, že jsem nějak odvykla. Chodíme jenom s manželem a já nenosím ani peněženku, ani klíče. Jen mám v kapse čipovou kartu na MHD a mobil. O ostatní se stará manžel. Jenomže dnes ráno se manžel vydal na tzv. malou kontrolu na internu kvůli měření cukru. To má každé 3 měsíce, ale tentokrát jsme měřili jen doma glukometrem, napřed ráno nalačno a pak dvě hodiny po jídle. To bylo včera. Dnes to zašel ukázat na internu, kde mu ještě změřili tlak a udělali EKG. To všechno sestřičky, pak to ukáží paní doktorce, a když ona řekne, že je to v pořádku, tak může jít domů.

A aby toho neměl málo, tak měl ještě dnes kontrolu na chirurgii, jak mu odstraňovali tu tukovou bulku. Prý je to také v pořádku, krásně se to hojí, ale stehy mu budou vyndávat až příští týden, tedy za 14 dní. No což, hlavní je, že se to dobře hojí i při té jeho cukrovce.

Já se mezitím vydala na nákup. Původně jsem chtěla jít jen pro noviny, chléb a knedlík, ale když už bylo venku tak krásně, vydala jsem se i pro pár věcí do supermarketu. Vše jsem sice zvládla, i tu tašku dotáhla, ale stále jsem se musela kontrolovat, jestli mám peněženku a klíče. Jak na to nejsem zvyklá, tak jsem měla obavy, abych to někde někam neodložila a nenechala tam.

Protože ale chodíme už celé roky jenom spolu, musela jsem zase všem známým vysvětlovat, proč jsem sama. Tak tam jsem si pokecala, tam jsem si zdrbla a rázem jsem byla venku hodinu. Přišla jsem domů v závěsu za manželem.

Zítra se už nemůžeme tak moc zdržovat, protože mám v deset dopoledne pedikúru a v pravé poledne jsem objednaná ještě k holiči. Na očním mám po operaci kontrolu ve středu a tak věřím, že už budu mít povolené umývat si sama doma hlavu nad vanou, aniž bych ublížila očičku.

V pátek už zase plánuji odjezd k mamince, tak taky věřím, že bude většina zákazů po operaci oka zrušena. Jinak bych tam mamince moc platná nebyla. A jestli bude takhle krásně, tak není co řešit. Musím napřed doma navařit pro manžela a upéci něco pro maminku, tak si také moc neodpočinu. Ale já to zvládnu a sluníčko nám všem dodá určitě spoustu energie.

Všem přeji také takový krásný slunečný den!

Lék na všechnu bolest?

15. února 2015 v 15:30 TÉMA TÝDNE
Lék na všechnu bolest asi neexistuje. Na zdravotní problémy jsou bylinky, v dalším případě léky atd., ale na bolest duše - to už je něco jiného.

Jako malé děti jsme se utíkaly ukrýt do maminčiny náruče, která nám pofoukala i to opravdové bebíčko, třeba rozbité koleno.

Později zase naopak. Když jsme měli problémy s láskou, tak s tím jsme za rodiči asi moc neběželi, ale svěřovali jsme se svými problémy spíš nějaké kamarádce. No a láska jako taková nám určitě spoustu bolesti dala, ale také nám mnohé pomohla vyřešit.

Byla-li to pak už láska, o které jsme si mysleli, že je na celý život, tak jsme měli z této lásky děti. Já si dovolím říct, že děti, pokud tu bolest nezpůsobili sami, tak byly lékem na bolest celého světa. Nejdříve jako malí svou roztomilostí, upřímností i láskou a později tím, že nám dělali radost.

Horší to bylo v době, když jsme měli velikou bolest v srdci třeba tím, že si manžel našel ještě jinou ženu. To lékem byla občas i sklenička nějakého alkoholu, i když v přiměřené míře, protože se tím otupí mysl a my si čekáme, že nám bude líp. K tomu třeba někdy pomohla i hudba a tanec, to je taky úžasný relax. Tedy, býval ještě v dobách mého mládí.

V dnešní době dokonce někteří mladí lidé, aby ukryli své problémy, začnou brát drogy a pak se z toho těžko dostávají ven. Já vím, je to opravdu těžké.

No a my, kteří už máme vnoučátka, nás vlastně už ani nic nemůže bolet. Tato naše zlatíčka jsou opravdu už lékem na všechnu naši bolest. Protože bolest těla, ta je už v těchto letech povinná, tak němu patří, s tím asi moc nenaděláme a bolest duše nám léči naše vnoučátka. Z toho, jak jsem je občas hlídala, když byla malá, z toho já dodnes žiji. Vzpomínám a je mi krásně. V současné době jsou už dospělí, i když ještě studují, ale také mají své kouzlo. Trošku jiné, ale krásné. A já jsem šťastná, že se máme. Tedy my, rodiče, děti a vnoučata.

Tohle jsem nevěděla

14. února 2015 v 15:30 RODINA
Tajný výlet. Tento termín občas používá moje snacha ve spojitosti s výletem z práce, když nikdo neví, kam se vlastně jede, ale všichni se těší.

Tentokrát se jednalo o tajný výlet snachy se synem. Syn jí opravdu neřekl, kam si dnes vyjedou, jen že je to asi 45 minut cesty autem. Tak jsme byli všichni zvědaví, snacha přímo napnutá. Plánovaný odjezd byl včera již v 9 hod. ráno a už před desátou mi snacha volala, že jsou na místě. Jeli do Panenského Týnce do nedokončeného chrámu, prý se tam dá načerpat energie. Už jsou sice dávno zpátky, ale teď budu zvědavá, jak jim ta energie dlouho vydrží.

Pořídili taky nějaké fotky, ale já si stáhla i něco z historie. Tak tady :

Prostor nikdy nedokončeného chrámu pravděpodobně ze 14. století už staletí přitahuje nejrůznější psychotroniky, léčitele, duchovní i umělce. Není úplně jasné, kdo a kdy ho založil, je však zřejmě dílem pánů ze Žerotína a stavěl se řadu let.

Zvláštní pocit na vás dýchne v nedostavěném gotickém klášterním chrámu. Svojí uměleckou hodnotou se řadí k nejdokonalejším českým památkám a také se zde podle psychotroniků nachází silné energetické místo s léčivými účinky. Chrám se skládá z 21 metrů dlouhého kněžiště, nedokončené stěny mají na výšku asi 20 metrů. Za husitských válek však byla stavba přerušena a objekt pobořen. Po Bílé Hoře byla nadobro stavba zastavena a nedostavěný klášter zůstal torzem. Chrám měl být původně třílodní. Ucelená část tedy není chrámová loď, ale jen výběžek s kněžištěm.

Pozitivní zóna v Panenském Týnci svým tvarem připomíná kříž. Spirituální síla se zde prý skrývá v kamenných zdech kostela. Známý psychotronik a spisovatel Stanislav Brázda naměřil v prostorách chrámu pozitivní zónu číslo 8, tedy nejsilnější, uzdravující. Nemusíte se bát, že byste místa s magickou energií nepoznali - nápovědou vám budou vyšlapané cestičky a "více ohmataná" místa na stěnách stavby. Pozitivní zóna zde tlumí deprese, přináší dobrou náladu, elán a radost ze života, pomáhá nemocným. Dlouhodobější pobyt nebo časté návštěvy - posezení v trávě uprostřed chrámu, jsou doporučovány lidem po mozkové obrně, mozkové mrtvici a po veškerých úrazech hlavy.

Ať už na sobě pocítíte léčivé účinky, nebo ne, výlet do Panenského Týnce je opravdu zajímavý a nedostavěné torzo gotické stavby nesmírně působivé.

Zajímavé, co? Text jsem si vypůjčila z internetu a tady jsou ještě nějaké zajímavé fotky. Prý je to tam moc rozsáhlé a syn se snachou se tam chtějí ještě někdy vrátit a pořádně to prozkoumat. Nebo dobít baterky? Uvidíme.









A nakonec selfíčko.

A to je všechno. Určitě tam bude lépe na jaře nebo v létě, tak uvidíme, jestli se tam ještě naši mladí vrátí. Přeji krásný víkend všem a udělejte si taky radost třeba výletem.

Proč se mi stále opakují?

12. února 2015 v 15:30 JEN TAK
A co se mi opakuje? Sny. Už jsem kdysi koukala do snáře, ale nic srozumitelného jsem tam nevyčetla.

Zdávají se mi sny o tom, že jsem v práci, bohužel ještě pořád, dále o rodičích, sourozencích, dětech i vnoučatech. Ale sny, které se mi stále opakují, jsou takové, že stále buďto někde bloudím, přitom si v tom snu uvědomuji, že jsem touto cestou už šla, je to cesta složitá a já vždy nevím kudy mám jít.

Taky se mi často zdá, že se mi někam ztratil manžel a já ho hledám, pak zabloudím a nevím, kudy se dostanu aspoň na nádraží.

A co mám v poslední době často, že mne v noci vzbudí zvonek. Jednou to bylo tak intenzivní, že jsem vzbudila manžela, aby se šel podívat, že někdo zvonil. Samozřejmě nikdo nikde nebyl. Takže příště jsem už neplašila, ale kolikrát mne vzbudil zvonek, kdybych to počítala, to by byla kvanta!

Ale dnes, dnes to nebyl zvonek. Někdo klepal na dveře. Vzbudilo mne to a já čekala, jestli to bude pravda nebo zase jen sen. Vždy mne napadne, že třeba někdo z domu potřebuje pomoci, tak čekám. Když je klid, tak spím dál.

Je zajímavé, že mohu říct, že spím poměrně dobře, jen mám někdy problém s usínáním, ale vzbudí mne opravdu i maličkost. Jasné je, že když manžel vstane a jde na noční procházku, jak říká Otavínka, tak jsem většinou vzhůru, ale že mne vzbudí i SMS zpráva, která mi přijde v noci nebo i nad ránem, to je zajímavé. Mobil mám přitom v kuchyni a dveře jsou zavřené. Zpráva jen pípne a já jsem vzhůru. Asi jsem tak nastavená či co. Na to buzení i na opakující se sny. No, říkám si, jen aby to nebylo nějaké zlé znamení. A když je ráno dobře, tak si oddychnu.

Máte to někdo také tak?

Rozbité „ucho“

11. února 2015 v 15:30 RODINA
Ne, nebojte se, nepostihla nás další katastrofa ve formě nemoci. Manžel už používá asi tak deset let naslouchadlo, protože hodně špatně slyšel, tak tomu říkáme zkráceně "ucho".

Už jsem mu delší dobu říkala, že špatně slyší i s tím naslouchadlem, ať si to pořádně vyčistí, ale ať dělal, co dělal, špatně slyšel pořád. Bylo jasno. Musíme toto "ucho" poslat opět na opravu. No, není to žádná levná záležitost, ale zase na druhé straně je užitečné. Nový naslouchací aparátek stojí přes devět tisíc korun a ten první přístroj jsme museli platit celý, protože jsme tenkrát zrovna změnili pojišťovnu a nechtěli nám uhradit nic. Tak nám nic jiného nezbývalo. Po nějakém čase manžela upozornil jeho "ušař", že už má nárok na nové, tak si zažádal a už jsme platili "jen" 4500 Kč. Což je poměrně velká sleva, ne?

Musí se do toho kupovat baterie, jeden kus stojí 20 Kč a vydrží tak maximálně šest dní. No a občas se i toto "ucho" rozbije, nebo ucpe nebo všechno dohromady. Tak ho posíláme firmě k opravě. A toto druhé naslouchadlo jsme museli poslat opravit už podruhé. A to ho má manžel teprve čtyři roky a na nové má nárok po pěti letech. Ta oprava je asi dost náročná, proto je také dost drahá. Ta první stála něco přes 1400 Kč a ta tuto druhou jsme platili "jen" necelých 900 Kč. Ale manžel říká, že je to nebe a dudy a to vidím, vlastně slyším i já. Ale musím pochválit výrobce, že opravu provádí fakt rychle a pošle ji tak, jak si přejeme. V našem případě na dobírku.

Já to říkám pořád, že čím jsme starší, tím máme to zdravíčko dražší, s tím už nic nenaděláme. Starší senioři musí mít na takové případy nějakou rezervu, protože když se nám rozbije pračka, lednička nebo televize, tak taky hned běžíme koupit nové. Proto i vy, mladí, počítejte na zadní kolečka, protože to vypadá, že bude hůř!

Ale přesto všechno přeji všem krásný slunečný den tak jako je u nás.

Letos jsme moc dobře nezačali

10. února 2015 v 15:30 RODINA
Je teprve začátek února a už si říkám, že by to stačilo. Já byla před 3 týdny na operaci oka, já vím, že to není bůhví co, ale určitá omezení mám stále.

Krátce poté jsme měli s manželem oba horečky, kašel, rýmu, já brala antibiotika, manžel to zvládl bez nich, ale nikdy jsem na takové "nemoci" netrpěla. Já vím, že ke stáří se vše horší, ale jednoho to ničí.

Dnes ráno mi manžel přišel ukázat, co má zase za problém on. Na prsu se mu udělala bulka. Je pravda, že už je to tak tři roky, dál jsem to nesledovala, nic nebolelo, nic se nedělo. Až dnes ráno. Bulka se dost zvětšila a zanítila. Řekla jsem mu, ať na nic nečeká a poslala ho k nám na chirurgii. Já šla mezitím ke kadeřnici, protože si sama ještě hlavu umývat nemohu kvůli tomu oku a když jsem se vrátila domů, tak manžel už byl doma. Doktor mu tu bulku hned odoperoval. Jedná se patrně o tukovou bulku. Byl prý v ordinaci víc jak půl hodiny. Taky prý tam bude mít pořádnou jizvu. Ránu si má ledovat a ve čtvrtek jde na kontrolu. Čert vem jizvu, hlavně, aby bylo vše v pořádku. Tento chirurg je známý tím, že nic na histologii neposílá, tak snad ví, co může. Nakonec nemusíme taky hned všechno vědět, no ne?

Já jen doufám, že nebudeme tímto tempem pokračovat dál, to už by bylo i na vola hodně, a že ten něco unese.

Všem přeji hodně zdraví a krásný den. Vaše Ježurka

A zase zvířátka

8. února 2015 v 15:07 RODINA
Nedávno jsem tady ukazovala trasu procházky mé vnučky Lady, která nade vše miluje zvířátka, tedy v první řadě jsou to kočičky. Když jsou u nás všichni, tak se mazlí i s Peggy, tedy i pejsky má ráda, ale netušila jsem, že do okruhu svých miláčků už zahrnula i větší zvířátka.

Nevím, kde u nich v Jiřetíně našla koně, ale i ti prý se chtějí pomazlit.

A dál to bude už zase obdobné jako vždy. Všechny kočky po celém Jiřetíně cítí naši Ladu na dálku a už běží k ní.

Prý kamarád s menším kamarádem a jakou má evidentně radost!

Vidí ji ten mrňous u plotu a už běží!

Tuhle už jsme určitě viděli, jak se tlačí k plotu, aby byla blíž!

Tak dělej, už tady na tebe čekám!

a už čekáme obě dvě!

Ta malá je taky krásná, že?

Už se běžím pomazlít! Konečně!

Tak tohle se mi líbí, můžeš chodit častěji!

Dnes se bude Lada pro změnu asi mazlit i s námi, protože tam odpoledne jedeme na návštěvu, dnes má svátek Milada, tak jdeme popřát. Jak se to hezky střídá, že? Včera měl tatínek výročí úmrtí a dnes jdeme přát k jmeninám, ale tak už to na světě chodí. Jen doufám, že někde nezapadneme, dost u nás už dlouho padá sníh a padá a padá a do toho ještě fouká studený vítr. Tak aspoň víte, kdybych se zítra nepřihlásila, že jsme někde zapadaní jak ti Broučci.

Předsudky nebo náhoda?

7. února 2015 v 16:47 TÉMA TÝDNE
Moje babička se narodila ještě v 19. století a zemřela v roce 1948, když jí bylo pouhých 60 let. Neměla lehký život s mým dědou, který se rád napil. Tak prý babička porodila během deseti let osm děti. A těch potratů, co měla a všechny jen od "báby".

Z těch osmi dětí jí dva chlapci zemřeli brzy po narození. Když se narodil ten první, dali mu jméno Josef. Umřel hodně brzy a ihned jako další se narodil druhý chlapec a děda chtěl zase Pepíčka, tak to jméno dali znovu. Chlapec ale také v pár měsících zemřel. Pak se narodil další kluk, a jak myslíte, že ho děda pojmenoval. Ano, také Josef.

Ten přežil, dokonce si na strýce pamatuji, oženil se, měl dvě děti, a když mi bylo asi pět let, zemřel. Jel na kole a srazilo ho auto. Zůstala po něm vdova a dvě malé děti. Dodnes ho vidím ležet v kostele v rakvi, jak byl celý potlučený. Pak už jsem se nikdy na mrtvolu nešla podívat.

Maminka říkala, že za to mohlo to jméno. Nemá prý se dávat po mrtvém. Nakonec zůstaly jen tři sestry a jeden bratr. Strýc ale odešel jako první, i když se jmenoval jinak, ale měl syna Pepu. Bratranec se dožil 57 let a taky zemřel. Byl to Josef a příjmení měl stejné jako ti tři Josefové před ním. Já jen doufám, že už toto jméno s tím osudným příjmením nikdo nedá.

Je to předsudek nebo náhoda? Já nevím, ale já bych se bála a hodně.

Holky v akci

6. února 2015 v 15:40 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už jsem zde několikrát psala o tom, že mám maminku, které bude v květnu 95 let. Proto má už pochopitelné zdravotní potíže a v poslední době se cítí hodně slabá a špatně jí funguje zažívání. Nemá chuť k jídlu, někdy jí ani ta troška, co sní, nezůstane dlouho v žaludku, horem, spodem, proto je taky na tom nic moc.

Dnes byla objednaná na kontrolu na internu. Vozí ji tam sanitka hned ráno, protože musí na krev a pak čeká na výsledky a jde k pí doktorce. Vždycky z toho má hrůzu, už je opravdu nejraději doma, vše ji zmáhá.

Proto jsme byly domluvené, že jí místo dopoledního volání zavolám až po obědě, protože jsme nevěděly, kdy se vrátí. Častokrát tam čekává dlouho na odvoz zpět.

Bylo takhle cca půl jedné po poledni, já si říkám, že to za chvilku zkusím mamince zavolat a vtom mne volá švagrová na Skype. Polekala jsem se, protože si moc nevoláme, tak se rovnou ptám, co se děje.

Švagrová mi vypráví, jak za ní do obchodu přišla sestra ze zdravotního střediska, jestli by neodvezla maminku domů, že jí není dobře a sanitku nemají. Švagrová tedy na nic nečekala, zavřela jejich klenotnictví a šla odvézt maminku domů. Cestou jí ještě vyzvedla léky a potvrdila, že mamince opravdu nebylo dobře, motala se a byla nějak mimo. Zavedla ji tedy do jejího pokoje, posadila do křesla, dala před ní mobil, kdyby něco, aby mohla volat a musela jet zpátky do obchodu. Je to přece jenom jejich živobytí.

Když mi volala tak proto, že prý už dvě hodiny volá mamince a telefon není aktivní. Je pravda, že tam k nim je opravdu hodně špatný signál, ale co je moc je příliš. Tak chtěla, abych to zkoušela i já a že si pak zavoláme, pokud budeme některá úspěšná. Já byla hned na odpis, volala jsem a volala a nic. Tak jsem ještě zavolala mé sestře a zkoušely jsme to neúspěšně všechny tři.

Pak už jsem nevydržela, zavolala přes Skype znovu švagrovou, že to už není možné, jestli by tam znovu nezajela. Říkala, že tedy znovu zavře obchod a zajede se podívat, co se děje.

Já ještě jednou zkusila volat a co to? Mobil zvonil. Bože, to byla úleva. Když to maminka zvedla tak jí říkám: "tedy, maminko, tys nám dala, my ti voláme všechny tři už jak dlouho", ale hned jsem jí řekla, že jí zavolám za chvíli. Musela jsem totiž znovu volat švagrovou, aby nejezdila, že už je to v pořádku.

Proč jsme se nemohly dovolat? Maminka měla vypnutý mobil, protože prý u doktora to musí vypínat, švagrové prý řekla, aby to otevřela, ale nevím, asi si nerozuměly a my se pak nemohly dovolat a maminka zase čekala, až jí zavolají dcery. Tak ji napadlo zkusit, jestli je mobil zapnutý a dobře to dopadlo.

My ale všechny tři už měly před očima černé scénáře a hlavně nás naštvalo to, že sestra běžela pro švagrovou, aby odvezla maminku domů, že jí není vůbec dobře, místo aby se o ní postarali sami a nebo ji odvezli do nemocnice. Inu, už je stará, tak to asi už nemá cenu? Měly jsme na takový postup v našem zdravotnictví vztek, a kdyby se něco stalo mamince, asi bychom jim něco nepěkného řekly, ale stejně by už to asi bylo nanic.

Tak to byly dnes tedy nervy, pro nás všechny tři. Maminka prý už na žádnou kontrolu na internu nepůjde. Stejně jí už nepomohou. "No, to víte, musíte pomalu", to byla cenná rada doktorky.

PS: Pro nezasvěcené jen dodávám, že maminka bydlí u bratra v domě, kde má svůj byt, je to vesnice 5 km od Kralovic, švagrová má v Kralovicích obchod a je tam i interna, bratr má obchod v Rokycanech, já bydlím v Litvínově a sestra v Brně. To jen aby bylo jasno, že mohla jen švagrová.

Už si zase vymýšlím

5. února 2015 v 16:30 RODINA
Ano, potvrzuji, že už se snažíme fungovat normálně, i když ten kašel, ten nás ještě neopouští ať zkoušíme, co zkoušíme. Koupila jsem už i zázvor, citron a med, míchám to dohromady a tuto medicínu užíváme už třetí den, tak jsem zvědavá, kdy bude konečně klid. Ale já vím, kdo si počká, ten se dočká.

Denně zase vyvářím, jak to má být, pekla jsem takovou docela jednoduchou a dobrou buchtu s kokosem, ale zase jen do remosky pro nás dva. Nevím, jestli jsem vám ji tady už nabídla, ale jestli ne, tak tady je malá ochutnávka.


Černá buchta s kokosem
25 dkg másla (rozpuštěné), 2 sklenice od hořčice (cca 2 dcl) krystalového cukru, 1 sklenice vlažné vody, 3 polévkové lžíce kakaa. Šleháme do rozpuštění cukru.
Pak oddělíme 1 sklenici hmoty a do zbytku dáme: 2 sklenice polohrubé mouky, prášek do pečiva, vanilkový cukr, 4 celá vejce.

Vylít na plech a upéci. Na horkou buchtu rychle nalijeme a rozetřeme oddělenou hmotu a hodně posypeme kokosem.

A to je všechno, jde to rychle a je to dobré. Já do remosky dělala z poloviční dávky, jako vždy. Jinak je to dávka na plech a zvládla by to snadno i Kitty.Usmívající se

Ale ještě něco. Jak tak koukám na ty moje kytičky, tak už by mohlo přijít brzy jaro. Dvě orchidejky kvetou a ostatní mají nasazeno na květ a vypadá to, že už nebudou květy opadávat. Tak je moc chválím. Koukněte sami.

Bílá kvete už dost dlouho

Tahle má ještě dost poupátek




A tyhle tři snad už brzy rozvinou své květy.

I když už voláme po jaru, ještě dlouho nebude. Mrzne dost i u nás, sněhu už moc nezbylo, ale určitě se taky dočkáme. Dobře je, že už se natahuje den.

Přeji všem hodně sluníčka a pohody!

Krasavice

3. února 2015 v 17:21 RODINA
Dnes jsem nechtěla nic psát, ale nakonec mi to nedalo. "Naše" Peggy byla dnes opět navštívit psího kadeřníka. Už jí pomalu nebyly vidět oči, tak se muselo jít. Na stříhání s ní vždy chodí dcera s vnučkou. Peggy nikdy nechodila na stříhání ráda a ze začátku se i prala s nimi i s paní holičkou a myslela, že se z toho vyvlékne.

Ale už je starší rozumný pejsek, tak si pomalu zvykala. Dnes zase prý vyváděla a nechtěla si nechat ostříhat tu druhou stranu. Nechtěla si vzít ani dobrůtku a po příchodu domů ještě s nikým nemluví. Když ji dcera zavolá, otočí hlavu na druhou stranu, inu ženská.

Tak ji vnučka vyfotila a poslala mi fotky. Mooooc jí to tam sluší a proto ji ukáži i vám. Je to zlatíčko a už se zase těším, až si ji budu moci pohladit. Říkáme jí "sameťáček".




Sluší jí to, že? Nevěděla jsem, kterou fotku vybrat, žak jsem sem vložila všechny tři. Očička jak korálky. Usmívající se