Leden 2015

Procházka po Jiřetíně

31. ledna 2015 v 17:47 JEN TAK
Moje vnučka děla pravidelné procházky po městečku, kde bydlí, po hodně diskutovaném Horním Jiřetínu. Jsou tam krásná zákoutí i lesy a bylo by mi líto to všechno zničit. Ale uvidíme.

Včera to na její procházce vypadalo takto :


Krásné, že? Je to poměrně výš než naše město, proto je tam více sněhu a vydrží!

Jak tak chodí Lada stále dokola a tedy i stejnou cestou, nejen ona to tam dobře zná, ale znají ji už i všechny kočky v okolí. Už jak ji vidí za plotem, tak by šly nejraději s ní nebo za ní, nebo aspoň pohladit, prosím!

Aspoň pohladit čumáček

Motá se aspoň pod nohama a už se olizuje

Ano, to je ono, to je parádní drbání a hlazení

Kočka kouká i na okně na svoji známou

Nechoď pryč, prosíííím

Mňau, mňau, přijď zase!

Proč musí být ta díra tak úzká? Ach jo.

No vidíte, prošli jsme se s vnučkou, poznali všechny kočičky okolo a jde se zase domů za těmi svými! Krásný víkend!

Bylo to tak

30. ledna 2015 v 15:30 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
"Dobrý den, držím palce ať je líp, ale divím se, že jste si papriku nepůjčila od nějaké sousedky? Zdraví Věra z Kladna"

Tuto zprávu jsem dostala v reakci na můj článek, jak se mi nepovedl guláš, protože mi došla paprika. Je vidět, že to má pisatelka podobně jako já, ale tentokrát jsem to vzdala si něco půjčovat. A proč?

Když jsem se vrátila v pondělí od doktorky s tím, že musím brát antibiotika a nechodit ven, hned v zápětí ulehl i manžel. Nákup jsem měla slíbený až na úterý odpoledne, protože i děti mají své pracovní povinnosti, tak jsem si řekla, zkusím sousedku. Vím, že někdy chodí před barák kouřit a odpad měla za dveřmi. Navíc vím, že si chodí kupovat knedlík vedle do večerky, tak jsem zazvonila. Sousedka mi otevřela s mobilem u ucha, řekla jen jestli něco chci, do mobilu řekla zase moment a viděla jsem, že musím reagovat rychle. Zeptala jsem se, jestli ten knedlík, který kupuje vedle je jedlý, to mi potvrdila a na otázku, zda tam nepůjde dnes ani zítra, řekla, že asi ne.

Tím byla věc vyřízená. Ano, je to ta sousedka, které stále něco opravuji, od které mám klíče a když jsou na chalupě, tak hlídám a zalévám. No, asi neměla náladu, taky se to může stát, neměla jsem vztek, ale přiznám, že mi to bylo líto až se mi draly slzy do očí. Pak jsem zjistila, že mi chybí i paprika, tak to jistě milá pisatelka Věrka už pochopí, PROČ jsem si ji nešla půjčit od sousedky.

Nicméně odpoledne syn se snachou nakoupili a další den - co to slyším? Klepe sousedka. Šla jsem otevřít a ono jí to asi nedalo a přišla se zeptat, jestli ještě chci ten knedlík. Řekla jsem, že ne, protože mi ho koupil syn a ať promine, že vařím. Byla to pravda. Odpoledne zase ťuky ťuk - kdopak to je? Opět sousedka, že jde do supermarketu, že tam mají levnou Heru, jestli nechci koupit. Ještě se mne zeptala, jestli se na ni nezlobím. Neumím se hněvat a ani jsem nechtěla, tak jsem řekla, že ne a jestli by mi nepřikoupila ještě i čaj.

Ale dnes zase. Tak opatrně začala otázkou, jestli pro ni mohu něco udělat. Samozřejmě, říkám, prý jede na chalupu a potřebuje něco ode mne. Pochopitelně jsem souhlasila. Jinak si myslím, že ji to pak taky mrzelo, aspoň jako mne a protože ona mne potřebuje víc než já ji, tak už se taková situace určitě nebude příště opakovat.

Dnes jsme se tedy vydali s manželem do města, protože jsem musela na tu krev, ale řeknu vám, že stále ještě kašlu a tudíž těžce dýchám a i když jsme toho neušli moc, byla jsem ráda, že jsem doma.

Venku celou noc padal sníh, napadalo u nás cca 15 cm, tak jsem vám ještě vyfotila jak to u nás aktuálně vypadá.



Všem přeji krásný víkend! Vaše Ježurka

Nebe a dudy

29. ledna 2015 v 14:35 VAŘENÍ A PEČENÍ
A už se zase hlásím, že mi otrnulo. A nejen mně, ale už dnes i manžel vstal, protože od včerejšího odpoledne je bez teplot a tak toho měl v pelíšku už také dost.

Včera jsem tedy upekla ty kuřecí čtvrtky s bramborovou kaší a dnes? Řekla jsem si, že česnek je zdravý a uvařila jsem česnekovou polévku a dovařila ten guláš. V první řadě jsem do něj přidala papriku, hned to byla jiná chuť a pak jsem z něj udělala segedínský. Knedlík jsem jen ohřála a přiznávám, že jsme si dnes oba už moc pochutnali.

Odpoledne se má na chvíli zastavit dcera s dětmi, tak abych jim aspoň něco nabídla, honem jsem dopoledne udělala fofr dort. Ne, žádnou velkou práci mi to nedalo, korpus tady byl pro "strýčka Příhodu", no a nahoru jsem naplácala krém ze šlehačky, mandarinkového kompotu a pudinku, jak se s tím hrká v uzavřené nádobě. Příště se určitě polepším, ale aspoň tak.

Vypadá to jedle, že?

Dnes dobírám antibiotika a zítra bych měla jít na odběr krve. Už taky musíme s manželem trošku ven. Mrzne, ale když se člověk oblékne, tak to bude v pohodě. A taky už si dokoupíme potraviny, které budeme potřebovat, už to určitě zvládneme. Taky už mám lepší náladu a doufám, že už je ten můj dnešní článek naladěný aspoň trošku pozitivně. Dášenko, určitě se brzy ještě polepším.

Všem vám děkuji, že jste na mne mysleli a já věřím, že už bude jenom líp. Všem moc pozdravů posílá Ježurka

Všechno je vzhůru nohama

27. ledna 2015 v 15:47 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už abych žila zase normálně. Ono se to teď o mně říci nedá. Kdybyste viděli, jak vypadám, tak byste mne nepoznali. Já se na sebe nemohu ani kouknout. Fakt. Ve pátek jsem byla u holiče, protože musím být opatrná kvůli operaci oka. Dobrý, i když mně hlavu kadeřnice nenalakovala, bála se, aby mi něco nevniklo do oka.

Bohužel to nemělo dlouhého trvání. Od pátku jsem se povalovala v pelechu a bylo po parádě. Hrůza, jak mám ty vlasy každý na jinou stranu. A to jsem ještě zvyklá po celé dlouhé roky si malovat oči. To od operace také nesmím a připadám si s odpuštěním jako nahá. No prostě to nejsem já. Asi to budu muset vydržet, nic jiného mi nezbývá.

A ještě teď to moje vaření. V sobotu to ještě šlo, ale v neděli mi moc nejely kuřecí závitky, které jsem měla na mrazáku a jen jsem je upekla. Tak jsem druhý den udělala ze zbytku kuřecí směs, chtělo to asi líp okořenit, tak se to snědlo.

Na dnešek jsem sundala z mrazáku vepřové maso, že udělám segedínský guláš. Jenže mladí nám nemohli nakoupit dřív, než odpoledne, tak jsem si řekla, co, masa je stejně dost na dva dny, tak ho podusím a pak rozdělím. Dnes bude obyčejný guláš a příště do zbytku přidám zelí a bude segedín s knedlíkem. No jo, ale to bych nesměla být trdlo. Zjistila jsem, že jsem měla doma, bohužel, jen půl lžičky mleté červené papriky. Myslíte, že je to dost do guláše z půl kg masa? Jasný, nemělo to žádnou chuť, i když jsem oddělila jen menší část, protože na těstoviny tolik omáčky netřeba. Chtěla jsem to vylepšit, tak jsem tam přidala bujon, ten gulášový a jak to dopadlo? Bylo to moc slané. Tedy manžel mi tvrdil, že ne, že mu to chutná, ale já si fakt nepochutnala. Ani jsem to nevylepšila přidáním masité červené papriky. Ale copak jsem mohla do toho nečasu? U nás chumelilo ostošest a ještě foukal vítr. No a já ještě docela slušně kašlu a manžel leží.

Odpoledne už mi syn se snachou přivezli nákup i s paprikou, tak věřím, že příště si pochutnám i já. Už abychom zase byli v normálu, jak já budu ráda! Na zítra mi snacha koupila kuřecí čtvrtky i brambory, tak na tom snad už nic nepokazím.

Všem přeji krásné dny a dobrou chuť! Vaše smutná Ježurka

To byl týden za všechny prachy!

26. ledna 2015 v 17:32 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Tak jsem se na chvíli zastavila, abych podala celkové hlášení o stavu věci. Vlastně takové zdravotní hlášení. Nebyl to vůbec týden, který bych chtěla opakovat. No, uznejte sami.

V úterý jsem měla pravidelnou kontrolu na urologii, o tom jsem psala. Pak doktor byl na mne hodný a abych prý příště nemusela běhat na pohotovost, napsal mi antibiotika, které prý si mám vzít, když bych cítila že na mne jde zase zánět močových cest.

Ve středu jsem byla v Praze, jak jsem již psala, na operaci oka. To jsem ovšem netušila, že si sebou přivezu domů takový krásný suvenýr.

Ve čtvrtek jsem totiž nikde nebyla, tudíž jsem nemohla od nikoho nic chytit a v pátek jsme byli s manželem nakupovat jenom v jednom supermarketu. Ale už odpoledne jsem začala kašlat a fest. Nepřikládala jsem tomu žádný velký význam, říkala jsem si, že mi něco jen škrábe v krku.

V sobotu ráno jsem už volala dceři, že bohužel musím zrušit jejich návštěvu, i když jsem se moc těšila, ale začalo to být horší. Jak jsem pak psala odpoledne, měla jsem zimnici, pak mi bylo horko, bolela mne hlava a záda mezi lopatkami, kašlala jsem jako divá a teplota stoupala. Večer už na 38,3 st. Manžel byl ze mne špatný a nejraději by zavolal sanitku. To jsem mu důrazně zakázala. Přesto říkal, že za ty roky, co jsme spolu, mne takhle ještě neviděl. No, abych pravdu řekla, já sebe taky ne. Nepamatuji si, kdy jsem měla naposledy teplotu a teď tohle.

Navíc jsem v noci začala běhat každou hodinu na WC a měla jsem takové divné tlaky v podbříšku. No né, ještě i tohle? V neděli ráno jsem šla a vzala si ta antibiotika, co jsem v úterý dostala na urologii a pak četla, co se tam o tomto léku píše. Vyrozuměla jsem, že je to i na zánět průdušek, tak jsem doufala, že jsem udělala dobře.

Odpoledne už jsem měla jen málo zvýšenou teplotu a pak nic. Přesto mne trápí ten hrozný kašel, špatně se mi dýchalo, pískala jsem při tom a tak jsem si řekla, jo holka, nejsi nejmladší, tak šup ráno ke své praktické lékařce, ať si tě aspoň poslechne.

Tohle všechno jsem brala a nakonec jsem stejně raději šla k lékařce.

Ráno pro mne přijel syn a odvezl mne na středisko k mé lékařce. Ta napřed koukala, jak mi to jde (kašel), poslouchala mne dost dlouho a pak jsem se jí opatrně přiznala, že jsem si sama naordinovala atb. Ale ona mne kupodivu pochválila, připsala ještě lék na kašel a v pátek nebo v pondělí, až doberu léky, musím na odběr krve. Asi tedy průdušky. Tak vida, nakonec jsem byla ráda, že jsem se tak rozhodla.

No jo, ale dnes ráno také začal docela slušně kašlat i můj manžel. V poledne mi hlásil, že má zvýšenou teplotu a tak teď budu čekat, co bude dál. No už jsem požádala syna a on mi zítra ochotně nakoupí a my budeme věřit, že budeme brzy oba v pořádku.

Snad už zítra sem přijdu na chvilku déle a konečně se k vám kouknu na blogy, co je u vás nového. Všem vám přeji, abyste byli fit, teď právě jsem zase kašlala a je to už dost bolestivé. Za lepší další týden! Tak hodně zdraví.

Kde jsem k tomu přišla?

24. ledna 2015 v 15:30 RODINA
No, to bych moc ráda věděla, odpovídám si na otázku v nadpisu. Od rána nedělám nic moc, ještě, že jsem měla lehké vaření. Včera odpoledne mne najednou z ničeho nic přepadl nejaký moribundus, řádí prý chřipka i viroza, tak snad toto bude jen kašel a rýma. Kašlu docela slušně, bolí mne celý člověk, rýma - no to ještě není tak zlé, ale proč je mi stále taková zima?

Měla jsem dnes původně domluvenou náštěvu dcery s dětmi a musela jsem to zrušit. Přece nebudu tak nezodpovědná, abych na někoho prskala. Piju jen čaj, ani nemám moc chuť k jídlu. Manžel ještě navíc tady sýčkuje, abych neměla zápal plic, ale proč hned myslet na to nejhorší, no ne?

Měřila jsem se ráno, protože v noci jsem drkotala zuby a ráno mi bylo vedro. Teď momentálně mi taky běhá mráz po zádech. Já jsem normálně člověk podchlazený, moje teplota je spíš zimota, protože mívám tak 35,6 a dnes ráno i v poledne jsem měla 36,8 st., to už je na mne dost. Ale beru kapky na kašel, na rýmu, taky paralen, no a po té operaci si musím pětkrát denně kapat do očí! Jsem zvědavá, kdy to všechno popletu. Pravda, nikdy jsem nebyla náchylná k takovým nemocem, ale jak člověk stárne, tak se na něj lepí všechny neduhy. Já se ale jen tak nedám.

No, píši to sem proto, kdybych se chvíli neobjevila, tak abyste byli informování, jak mi bude líp, tak zase přijdu. Dnes je mi nejlépe v poloze ležmo, s vyhřívací dečkou a zakrytá až pod bradu. Já už jdu, jdu, jdu a nic nevzdávám!

Vám všem přeji krásný víkend, rozhodně lepší, než mám já! Vaše Ježurka

Mám to za sebou

22. ledna 2015 v 15:34 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Již minulý týden jsem avizovala, že byla u mne plánovaná operace pravého oka v Praze na soukromé klinice GEMINI.

Ráno jsme se vydali s manželem do Mostu, odkud jsme měli odvoz na kliniku do Prahy zdarma. Ještě před odchodem z domova mi volala dcera, že je u nich v Mostě vše zmrzlé, abychom si dali pozor. Dobře udělala, jeli jsme raději autobusem už od baráku.

Na nádraží, odkud byl plánovaný odjezd, jsme byli trošku v předstihu, tak jsme si sedli v hale tak, abychom viděli ven až přijede autobus. Chvilku před desátou mi volal někdo na mobil a vida, byl to pan řidič, který už čekal jen na mne, ale propásli jsme ho jen proto, že pro nás přijel autem. Jeli jsme totiž od nás jen čtyři.

Cesta byla dobrá, jen jsme celou cestu viděli mlhu. Sluníčko se ukázalo až v Praze. Také nám pan řidič oznámil, že nejedeme do Průhonic, jak jsme všichni čekali, ale do Krče. Gemini má totiž i tam kliniku a po celé republice i za hranicemi jich má celkem osm pracovišť.

Po příjezdu na místo určení kolem jedenácté hodiny jsme se šli přihlásit na recepci, pak jsme se posadili ve velké čekárně a od té doby se děly věci. Každou chvilku nás někdo volal na vyšetření, všichni kmitali, kolem nás plno čekajících pacientů. Když jsem to pak všechno tak nějak spočítala, tak jsem byla vyšetřena na sedmi různých přístrojích, o většině z nich jsem neměla ani páru. Nebudu se moc rozepisovat, ale MUSÍM napsat, že všichni, jak sestřičky, tak i doktoři byli velice vstřícní, milí, ochotní, zkrátka tak nějak bych si to představovala všude.

Já jsem přišla na operaci jako poslední, koukala jsem na hodinky, že mne operující paní doktorka zavolala na sál tak bylo 14,10 hod. opravdu mne nic nebolelo, nepotřebovala jsem žádné převlečení nebo přezutí, vše nám bylo zapůjčeno tam. Instrukce nám dávali všichni, byli opravdu skvělí, a pokud byste někdo pochybovali, tak už ne, všem tuto kliniku mohu vřele doporučit.

Když jsem dnes operaci konzultovala s maminkou mé snachy, která byla loni v našem okresním městě a porovnávaly jsme přístup a vůbec vše, byly to nebe a dudy. Jsem ráda, že jsem zvolila Gemini.

Chtěla jsem si pořídit nějaké fotky, ale v podstatě jsem udělala jen tři záběry na recepci, samozřejmě jsem se předtím dovolila a dál už byly jen vždy dveře, za kterými byly přístroje, a tam toho moc k vidění nebylo.


Tady je trošku vidět moje spolucestující pacienty

Všude byly obrázky

bylo možné si tam dát i kávu z kávovaru.

Byla tam i televize, kde šel ztrovna animovaný film o zvířátkách a byly tam i hračky - dětský koutek.

Na recepci jsme dostali knihu, kterou vydali loni u příležitosti 10. výročí založení. Ještě jsem ji nečetla, zatím oči moc nezatěžuji, ale jak jsem koukala na fotky, tak jsou opravdu zajímavé.

Zkoušela jsem tuto knihu trochu ofotit, ale opravdu to moc nešlo, tak aspoň něco.

Obálka krásné a poučné knihy

Přednosta kliniky MUDr. Pavel Stodůlka, Ph.D. s panem T. Baťou
Byli tam ošetřeni i jiní významní občané jako např. pan prezident v. Klaus, spousta umělců i bahrajnský král

A toto je klinika v Krči, kde jsem byla. Fotka je ofocená z knihy a fakt mi to lépe nešlo.

Závěrem bych jen dodala, že jsem byla na klinice GEMINI opravdu moc spokojená a chci touto cestou poděkovat všem jejich pracovníkům, kteří se o nás tak krásně starali.

Také děkuji mému manželovi za vzornou péči a starostlivost a mým dětem, mamince i sestře za to, že se zajímali a drželi mi palečky.

No a samozřejmě taky vám všem ostatním, kteří jste si na mne vzpomněli. Teď ještě zbývá taková maličkost. Abych na to očičko (jak na klinice krásně říkají oku), lépe viděla. Čekám, jak bude reagovat ta operace na tu moji VPMD.

PS: Tento článek jsem napsala s tím, že tam vložím fotky až se vrátím. Šla jsem totiž na kontrolu k mé oční lékařce a cestou mi zvonil mobil. Volali mi z kliniky, jestli je vše v pořádku, jestli nemám problémy s okem a zda beru léky tak, jak mám. SUPER!

Paní doktorka mne zkontrolovala, zjistila také, že je vše v pořádku a na další kontrolu jdu po měsíci, to by mělo být očičko fit. Pak prý se uvidí, jak se zachová operace k mé VPMD a v případě, že budu mít lepší vidění, tak bych šla v březnu s druhým okem.

Samá překvapení

20. ledna 2015 v 15:30 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Nestačím se divit. Už včera v podvečer. Kolem sedmé hodiny večerní někdo zvoní. Už od jisté doby nechodím otvírat, tak jsem poslala manžela. Slyším nějaké pány, které zve dál. Přišli nám zapisovat odečty na topení a vodu.

Říkám: "Pánové, ale jak to, že jste tady, když nikde nic nebylo oznámeno?" Jeden z nich mi odpovídá, že je to dole na nástěnce. Divila jsem se, že máme nějakou nástěnku, prý naproti schránek. No jo, tam jsou telefonní čísla, která by se mohla hodit, ale zatím tam nikdy žádná jiná informace pro nás, nájemníky nebyla. To byl fofr, jakým lítali pánové po bytě. Měla jsem sama na sebe vztek, že jsem si toho nevšimla, protože jsem si nezapsala na papírek jako vždy aktuální čísla. Na to, jak si to hlásili, nebylo možné reagovat, pak už mi dávali pod nos papír k podpisu.

"Tak moment", říkám, "ani nedáváte kopie, tak se aspoň podívám, jestli to máte zapsané čitelně, protože loni mi zapisovatelé připsali 30 navíc a byla prý to i moje vina, že jsem to podepsala". Koukali po sobě nějak divně, jako že jsem asi ne úplně normální a pravili, že brzy už nebudeme mít vůbec žádnou kontrolu, protože to budou zapisovat ze silnice.

Vím od Milušky, že to tak probíhá už u nich v Mostě, ale nepřipadalo by vám to tak, jakože si tam napíší stejně, co sami chtějí? A jeden nemá odvolání. Zapsala jsem si tedy stavy po jejich odchodu, teď budu jen zvědavá, jak to dopadne letos. Ale věřte, že z toho dobrý pocit nemám ani náhodou. Každý si bohužel dnes dělá co chce, jak to říká neustále můj manžel.

Dalším včerejším překvapením pro mne bylo to, když jsem se dočetla, že zemřel ten náš neznámější bezdomovec, jak jsem o něm nedávno psala. Bylo prý mu kolem osmdesátky, a když nepřišel dva dny večer na ubytovnu, šli ho hledat. Našli ho u potoka, už byl mrtvý.

To je Palo. Vlastně byl.

Tak nám zbyl už jen ten jeden, ale toho jsem už dva dny neviděla, tak snad je konečně někde pod střechou, uvidíme.

Ale překvapení nebyl pro mne konec ani dnes. Sundala jsem večer z mrazáku kuřecí prsa, že udělám kuře na paprice s těstovinami. Když jsem chtěla začít vařit, tak koukám, co jsem to sundala za maso? Píši si tam cedulky, ale tady byl nějaký slabší papír, který se rozmočil, a moc to nebylo vidět. Ale nakonec jsem vyzkoumala, že to bylo krůtí prso a to mi bylo na papriku škoda. Život je změna, řekla jsem si a udělala jsem řízky s bramborem a zelným salátem. A byla to mňamka, však je to fuk, co si vaříme, když jíst se musí denně, ne?

Ale ještě jedno dopolední překvapení. Koukala jsem se, že venku sněží! Ihned jsem běžela pro foťák, abych to zdokumentovala i pro sebe, ale foťák ani ťuk. Došly baterie, tak jsem to vyfotila aspoň mobilem. Zrovna byli na hřišti děti, asi mateřská škola, netušila jsem, že si tam chodí hrát i v zimě. Tak a to je pro dnešek vše. Stačí, ne?


Ty děti z MŠ jsou trošku vidět na tom prvním obrázku. Už ale zase dávno sníh nepadá.

Cukrovka je prevít!

19. ledna 2015 v 15:30 RODINA
Včera měl můj manžel opět problém s velkým P. Je diabetik, nemá nějak moc vysoký cukr, ale bere prášky. Pamatuji si, jak to začalo asi před 12 - 15 lety. To jsme jezdili do lázní s pohybovým ústrojím a tam vždy brali i krev. Manželovi jednou náš doktor řekl, že má trochu zvýšený cukr. Manžel vždy měl moc rád oplatky a taky byla doma pořád zásoba. Dával si je nejen ke kafíčku, ale i jen tak. Doktorovi se přiznal a ten mu řekl, ať to omezí a do kávy si dává místo dvou kostek jednu. No, manžel sladil jen jednou kostkou, ale koupil si sladidlo a omezoval oplatky.

Hladina cukru se stále ještě držela i bez nějaké zvláštní diety a léků, ale asi tak před čtyřmi roky bylo utrum. Zvýšil se mu během měsíce tlak i cukr. A bylo to na prášky. On, který dosud žádné nebral, najednou měl dvoje. Měl držet i dietu, ale omezoval se hlavně ve sladkém. Toho se bál jak čert kříže. Já peču se sladidlem, tak to si dal, oplatky už baští jen dia. Na moje rady, že to není jen o cukru, nedbal. On je uzeninový typ a vysočinka, párečky, salámek - to jsou dobroty téměř na každý den.

Až včera ztuhnul. Máme od doktorky glukometr, takže mu musím občas měřit cukr a včera jsme zase asi po měsíci šli na to. Tedy na to měření. Když jsem viděla hodnoty, taky mne to zvedlo ze židle, hladinu cukru v hodnotě 10,2 ještě nikdy neměl. Okamžitě ho to vyděsilo, i když se po dvou hodinách po jídle číslo snížilo na 8,2 tak to bylo dost.

Šla jsem tedy to šuplíku, kde byly uloženy jeho brožurky z doby, kdy mu byly předepsány léky a dala jsem mu je znovu přečíst. Nechci mu sahat do svědomí, ale myslím, že je dřív ani nečetl. A pak se začal divit a také trochu bát. Divit tomu, že kdyby měl dodržovat to, co tam píší, tak nesmí jíst nic a bát toho, co by bylo, kdyby....

Dnes jsme potkali naše známé manžele i vrstevníky, pán má cukrovku, ale dost silnou, píchá si inzulín, tak to spolu konzultovali a manžel konečně uvěřil tomu, že mu škodí hlavně ta uzenina. Hned si dnes koupil k večeři místo uzeniny uzla. Toho on taky rád, ale jsem zvědavá, jak to dlouho vydrží. Šunku může, i když taky ne po kilech, ale to není ono, no ne? Už sondoval v obchodě, že tam mají i kuřecí párky. Ach jo, tak jsem zvědavá! Držím mu palečky.

Co naděláme, stáří je tady a přiměřeně k věku se hromadí i choroby. A manžel si na to ne a ne zvyknout.Usmívající se

Zajímavé povídání ze života

18. ledna 2015 v 17:45 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
V poslední době koukám, co vychází časopisů, hlavně v úrovni bulváru, což mne osobně moc nebere. Protože ale ráda luštím, kupuji si každý týden také jeden a už řadu let. Také pravidelně zasílám soutěžní kupon, i když jen emailem, ale také jsem nic nevyhrála. Ale co, trénovat mozek musím, tak nevadí.

V tomto časopise jsou opravdu všelijaké druhy k luštění, když je tam osmisměrka nebo kris-kros, tak to je manželova parketa. Jinak jsou tam i skutečné příběhy ze života, za které vyplácí honorář, dále i rady jako třeba kam zajet do lázní nebo na dovolenou, něco o zdraví i o půvabu, móda, recepty a také tam bývá vždy rozhovor s nějakou známou osobností. Těmto já celebrity neříkám.

Dnes jsem si po obědě jako vždy lehla na gauč k odpočinku, u kterého vždy něco čtu. V tomto časopise mne zaujal příběh jedné starší seniorky, které je 92 let a chtěla jsem se o tom zmínit, aby bylo vidět, že i takové šikulky jsou mezi námi. Psala o svém životě, o lásce, už je bez manžela, ale naštěstí má syna a od něho vnoučata i pravnoučata. Seniorka je to stále čiperná, která procestovala spoustu zemí, sportovala, zpívala a vystudovala Univerzitu třetího věku. Léta také cvičí jógu. Ve svých devadesáti letech vyhrála na literární soutěži pro seniory první místo s touto básní :

Ach ta duše, snad je okouzlená?
Pravdivá a stále vroucí?
Pro dnešní dobu sice tolik neznamená,
avšak stále je vážná a žhoucí.
Jen v zahradě rajské se jí vede,
tam sbírá moudra vzácných lidí,
z minula a snad i z nebe,
a pak už jasněji na cestu vidí.
Když pak po tiché meditaci,
se zas na zem vrací,
nikoho nesoudí, ani Adamovu vinu.
I doba hrůzných válek
i doba Harpagonů,
se v mlze vytrácí,
jen jedna zůstává,
že pravá láska spasí lidstvo a svět,
a já v něm nezahynu.

Tuto báseň od paní Heleny jsem musela napsat, protože je opravdu krásná a doufám, že nebudu bita. Já nevím jak kdo, ale já před ní hluboce smekám.

Co teď vařit?

17. ledna 2015 v 17:37 VAŘENÍ A PEČENÍ
Dnes jsem začala hned zrána dle plánu. Šlo to dobře, když jsem si sedla k odpočinku u kafíčka, tak jsem měla hotovo to, co jsem si naplánovala.

Hlavu jsem měla umytou a upravenou, v pračce se prala druhá várka prádla, tvarohové řezy byly upečené, maso na polévku se vařilo.

Vždycky u kafíčka volám mamince, tak jsem si s ní popovídala a dala vařit těstoviny, protože jsem měla v plánu udělat šunkofleky. Uzené kostky byly v lednici, tak jsem je otevřela a jako vždy všechno očichávala. Jenže - něco se mi nezdálo. Bylo to vakuově balené, tak kde je problém? Ještě se mi to nestalo. Byla jsem jak pejsek, očichávala jsem to ze všech stran, jednu chvíli se mi to zdálo dobré, pak zase ne, tak jsem dala čichnout i manželovi. I on zpočátku nic necítil, ale v momentě ano. Kdepak, to jíst nebudeme, to mi nestojí zato, abych nám zkazila žaludek nebo něco horšího. Už jsem měla uzené promíchané i s uvařenými těstovinami, ale fofrem všechno letělo v sáčku do koše.

Polévka už byla uvařená, ale co teď tak narychlo uvařit? Maso jsem měla, ale na mrazáku zmrzlé, než bych to rozmrazila a pak ještě nějak zpracovala, tak by to bylo na delší dobu a hned po obědě jsme byli domluveni, že přijde syn s rodinou. Z hlavy se mi téměř kouřilo, jak jsem říkala, co rychlého a hned. Sladké manžel nejí, takže palačinky by neprošly.

Naštěstí jsme měli aspoň dost brambor. V mikrovlnce jsou uvařené za 10 minut a v lednici byl ještě zbytek vepřových výpečků, které jsem chtěla dát na chleba k večeři. Tak jsme si je dali s brambory a zelným salátem a taky jsme se najedli. Manžel prohlásil, že už toto uzené maso nikdy jíst nebude. Přiznávám, že si ho určitě hooooodně dlouho nekoupíme. Aspoň, že jsem to vyřešila tak rychle a nebylo to špatné.

Vidíte, stokrát něco koupíte, máte to vyzkoušené a po stoprvé se to pokazí. Ale i o tom je život. Proto jsem se s vámi chtěla podělit i o tuto zkušenost. Maso pořádně očichat!!Usmívající se

Porovnání s časem

16. ledna 2015 v 15:30 JEN TAK
aneb také jak jde čas.

Krásně zbarvené nebe se ukázalo včera i dnes. Nedalo mi to, tak jsem si to vyfotila. Sluníčko si už klestilo cestu. Svítilo, ale už se schovalo. Přijde už ta zima? Dnes bylo opět jako na jaře.


Včerejší ráno před 8. hod. Vpravo, bohužel, je krásná už jen chemička.


Toto je zase dnes, přibližně ve stejnou dobu, vzadu jsou krásně vidět naše kopce. Na chemičku jsem už raději nekoukala.

Ještě tady mám krásné fotky od naší "kočičí mámy", je to nádherné porovnání v čase, ale věřím, že kočičky jsou roztomilé i když jsou větší.

Toto je Florinka, když byla ještě koťátko a nyní

a tady je Juliánek jako koťátko a dole se svým taťkou. Já je moc nepoznám, prý je "synek" buclatější.

Přeji všem krásný den, vy co pracujete se radujte, že máte dva dny volno a já budu doufat, že bude zítra manželovi líp. Dnes MU TO VŮBEC NEJDE CHODIT. To jsem zvědavá, jak to bude dál.

Někdy je život opravdu krutý

15. ledna 2015 v 15:18 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jedno přísloví říká, že každý je svého štěstí strůjcem. Ba ne, musím oponovat. Dnes jsem potkala jednu mladou paní, kterou znám od malička a s ní se život opravdu nemazlil.

Její rodiče bydleli u nás ve vchodě. Paní měla druhého manžela, se kterým měla tuto nejmladší dceru. Jinak byly celkem tři děvčata. Vidím ji před sebou, jak tak stojí mezi dveřmi a občas jsme si povídaly. Byla o pár let mladší. Když jí bylo 39 let, tak zemřela na rakovinu. Hnulo to se mnou pořádně, protože v tom bytě, kde bydleli, před ní zemřela také matka tří dětí na stejnou nemoc a ve stejném věku. Vím, že to je náhoda, ale hrozná.

Starší děvčata už byla téměř dospělá a ta nejmladší, ta chodila ještě na základní školu. Žila jen tedy s tatínkem a sestrami. Ty se ovšem celkem brzy odstěhovaly a po čase se vdala i Ivetka. Pamatuji si ji, jak byla zamilovaná, šťastná, obětovala by se pro manžela i dítě, ale bohužel to netrvalo dlouho.

Její manžel si našel jinou ženu a opustil ji, zůstala sama s dcerou. Tatínek se také odstěhoval, našel si přítelkyni. Byly spolu s dcerou samy, pak si hlavně z důvodu nedostatku financí vyměnila byt za menší. Ještě jsem si vzpomněla na jednu příhodu, když jsem se zastavila a povídala s Ivetkou, její tenkrát malá dcerka se ptala, jestli nejsem její babička. Chudinka, žádnou nepoznala.

Ivetka pak už neměla štěstí na muže, i když je to opravdu hezká žena, připomíná mi naši první československou miss, dnes je jí tak něco přes 40 let. Dcera vystudovala střední školu a odešla pracovat do Prahy. Tatínek bydlel vedle v Mostě, Ivetka ho navštěvovala často. Asi před 2 roky mu zemřela ta jeho přítelkyně a on z toho byl velice smutný. Ivetka pomáhala, jak mohla.

Asi v listopadu se u nás ve vchodě objevilo parte. Ano, bohužel, ve věku 67 let zemřel i její tatínek. Dnes jsem ji od té doby teprve potkala, tak jsem jí kondolovala a ona mi vyprávěla, jak to bylo pro ni zlé, jak to všechno zvládala. Vyprávěla mi, jak sháněla pro tatínka LDN, jednu máme naproti, ale bohužel, jak nejsou známosti, není nic. Po nějakém čase jí v nemocnici řekli, že už to nestojí zato a taky táta do týdne zemřel. Zvládla ještě vybavit pohřeb a pak se sesypala.

I když stále pracuje jako prodavačka, kterou se vyučila, mnoho peněz nemá. Snaží se, dcera je stále v Praze a ona tady zůstala sama jako kůl v plotě. Jedna sestra tu nebydlí a s druhou se vidí téměř denně v práci, tak se moc nenavštěvují.

Přiznám se, že mne to dostalo. Je mi jí moc líto a moc bych jí přála ještě v životě aspoň kousek štěstí. Kdybych mohla, pomohu, ale tady asi těžko. Psychika je potvora.

Můj život bez internetu

14. ledna 2015 v 16:33 TÉMA TÝDNE
Po nadpisu se mi chce dodat, že by to už byl život hodně ochuzený. Žila jsem tak až do 13. Července 2007. Tento den jsem si nechala zapojit internet a nyní si už ani nedovedu představit, co jsem tenkrát místo brouzdání po internetu dělala.

Pamatuji si, že mne vždycky rozčilovaly poznámky, že to a to si můžeme najít na www…. "Oni si myslí, že má každý internet", byla moje slova tenkrát. No a tak jsem si ho nechala připojit.

Rok poté jsem si založila blog, snažila jsem se učit a učit a jak to říkal ten jeden soudruh? Je pravda, že se učím stále, ale mám šikovná vnoučata, i když ze začátku to byl hlavně syn, který mi pomáhal, když jsem si nevěděla rady. A psát o tom, co mi přinesl blog, to už by bylo jiné téma. Hlavně jsem tu našla spoustu nových přátel a kamarádek, za což jsem ráda.

Práci s počítačem jsem ještě stihla v době, když jsem byla zaměstnaná, a to ostatní postupně přicházelo.

A dnes? Odpoledne pravidelně zasednu, abych se podívala, co je nového nejen na vašich blozích, ale vůbec ve světě, omrknu nové emaily, kde se něco dozvím nebo se zasměji a pak event. tvořím nějaký článek na blog.

Vůbec nevím, jak jsem dřív získávala informace, přece jsem občas také potřebovala něco najít, aspoň recept, no určitě to bylo těžší.

Díky internetu jsem poznala i spoustu výborných lidiček, bez kterých už by mi bylo opravdu hodně smutno, ale našla jsem zde i hodně příbuzných, nejen těch, které jsem neznala, ale i těch, o kterých sice vím, ale protože jsou daleko od nás, tak je teprve teď mohu vidět, jak vypadají dnes. Mohu si pokecat na Skype nebo FB, díky nimž taky nezapomenu na datum narozenin všech mých milých a přátel.

No, není to skvělé? Pravda je, že nic se nemá přehánět. Proto nevysedávám celé dny jen u PC, ale svůj čas věnuji i jiné činnosti a mým zálibám.

Internetu ale jsem opravdu za mnoho vděčná a jsem ráda, že i já, seniorka, jsem mohla do tohoto světa vstoupit.

Jednou větou řečeno " MŮJ ŽIVOT SI UŽ BEZ INTERNETU NEDOVEDU PŘEDSTAVIT.

Můj nový pomocník

13. ledna 2015 v 17:21 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jak jsem už psala, dostali jsme s manželem k Vánocům mimo jiné i super pomocníka. Je to Vileda na vytírání a i když máme většinou koberce, přece jen jsou místa, kde nejsou a ta se musí vytírat.

Už roky doma vytíral manžel. Ne, že bych ho k tomu nutila, ujal se toho sám a docela ho to i bavilo. Ale jen do určité doby. Než ho začala bolet kolena tak, že si na ně už neklekne, nebo na chvilku a moc trpí. Já na kolenou taky nevydržím a hadr, který jsem si dávala na koště mi padal. Jen tak aby se neřeklo, jsem se o tom bavila s dcerou.

A jak to dopadlo jsem ukázala na Vánoce. Dcera si dala záležet a koupila nám opravdu praktický a ne levný dárek, pomocníka na vytírání. Protože někteří z vás chtěli recenzi na toto zařízení, už jsem ho párkrát vyzkoušela, tak mohu posuzovat.


Vložila jsem znovu fotku, aby bylo jasné, o jaké zařízení se jedná. Tyčka je šroubovatelná, lze ji prodloužit a pak i zkrátit, mop je opravdu z jemného materiálu, tím točením se dá poměrně hodně vyždímat, má tři strany, takže se vejde i tam, kam jsem se se smetákem nedostala. Mop jde i dobře čistit, tedy po kažém vytření ho přemáchnu, pak zkrátím tyčku a zavěsím nad kbelík, kdyby event. kapala ještě nějaká voda. Dobře a poměrně brzy uschne.

Když to nakonec shrnu, tak mohu jenom doporučit. Já jsem moc spokojená a oba si šetříme kolena a přitom máme čisto.

Je rozhodnuto

12. ledna 2015 v 15:30 RODINA
Dnes jsem musela jít dolů z kopce dvakrát na naše zdravotní středisko. Hned ráno v 8 hod. se dávají na neurologii obstřiky, měla jsem poslední, tak jsem tam byla včas. Bylo to ale moc brzy na to, abych se zastavila na očním.

Tam ordinovali až od 9 hod., tak jsem se tam vydala přes poledne. Měla jsem od pí doktorky email, že mám přijít kdykoliv, tak jsem šla a taky jsem šla ihned dovnitř. Byla jsem si dojednat operaci šedého zákalu zatím na tom mém pravém oku, které mám horší. Vzhledem k té mé další diagnóze VPMD (věkem podmíněná makulární degenerace) prý doktroka neví, jestli je to zhoršení kvůli šedému zákalu nebo tomu dalšímu problému. Prý na tom mohu jen vydělat, tak se nechám překvapit.

Nechala jsem se na tu operaci objednat do Prahy na kliniku Gemini, svezou nás tam autobusem z Mostu během dopoledne a odpoledne nás odvezou zase zpět. Na operaci mohu jít již 21. ledna, tedy příští středu jedu do Prahy. U nás v Mostě bych čekala minimálně 4 - 5 měsíců.

Vše je bezplatné, včetně odvozu a dovozu, mám si sebou vzít jen svačinu, pití a doklady. No, jen musím doufat, že se nic nepokazí a budu moci lépe číst nejen knížky, ale i tady na vašich blozích. Někdy s tím mám problém, oči nalepené na obrazovce a ta malá písmenka mi moc nejdou. A to mám jen dvě dioptrie, tak uvidím, jestli UVIDÍM LÍP.

Ptala jsem se, jestli budu mít po operaci nějaké omezení, ale prý ne a mohu číst i zde, tak snad vás budu pak moci brzy informovat.

Po cestě zpět domů po schodech na mne čakala mezi dveřmi jako většinou moje jedna sousedka, kterou chodím občas rozveselit a já ji ukázala moji "ježčí" šálu, kterou jsem dostala od vnučky pod stromeček. A tak mne napadlo, že si pro štěstí spočítám všechny ty ježky, kteří tam jsou namalovaní. No, byla to šichta, někteří jsou jen poloviční a nebo jen částeční, ale tak cca 300 jich tam je. To by mi pro štěstí mělo stačit, ne?


Krásný den všem přeje Vaše Ježurka

Už jste byli na Jezeří?

11. ledna 2015 v 16:37 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Začala jsem dnes otázkou a v první řadě si odpovím sama. Já mám pocit, že ač je to od nás nedaleko, tak jsem tam nebyla. Nebo si to pletu s jinou blízkou památkou, ale tyto pohledy na krajinu fakt na vlastní oči neznám.

Venku se stále i u nás čerti žení, i když dnes nebyl tak strašný vítr jako v pátek a v sobotu, přesto by se mi moc ven nechtělo. Před chvilkou se to počasí ještě vylepšílo tím, že začalo sněžit a už jsou zase bílé střechy, i když netvrdím, že na dlouho.

Přesto si moje vnučka dnes udělala výlet na Jezeří. Jezdí tam od nich i autobus, ale nevím, jestli i v neděli, ale je vidět, že ji počasí neodradilo a v rámci dobré kondice se prošla kousek dál. Má za to ode mne pochvalu, že má ráda pěší turistiku. No a při té příležitosti mi poslala pár fotek, které tam pořídila. Hrad je sice vidět jen zdáli na kopci, ale to okolí - no měsíční krajina je všude kolem. A to chtějí ještě prolomit těžební limity, to si pak nedovedu to naše okolí vůbec představit.






Pohled nic moc, co? Jsem zvědavá, jestli to bude někdy vypadat lépe. V Mostě už se rekultivuje a tady v okolí by to mělo začít znovu. Hrůza!

Letošní jubilea

10. ledna 2015 v 17:07 JEN TAK
Slavit nebo neslavit? Kolikrát si říkám, že už není co oslavovat, když je člověk v tom starším věku, ale na druhou stranu zase si pomyslím, proč ne? Možná bychom měli oslavovat každý rok a být rádi, že jsme a fungujeme. Že se zatím můžeme o sebe postarat a nezatěžujeme okolí. Zamyslela jsem se a toto je výsledek.

Začalo to 30. prosince, to měla krásné jubileum 50 let moje švagrová. Tak jsem si řekla, že tento rok budou jubilanti pokračovat a bude jich dost a začala jsem počítat.

Hned na začátku roku měla kulaté narozeniny moje sestra a v létě bude mít sice o deset méně, ale taky kulaté narozky zase náš bratr. Maminka bude mít v květnu krásných 95 roků, to mohu prozradit a můj nejmladší vnuk bude brzy plnoletý. Jeho láska je stejně stará, vlastně mladá, pardon, taky plnoletá a přítelkyně mého staršího vnuka bude mít letos kulatou dvacítku. Abych nezapomněla také na synovce, tedy mladšího syna mé sestry, ten má letos krásných 35.

Také mé dvě bývalé kolegyně letos slaví kulatiny. Ta starší, s kterou jsem začínala, bude mít už 90 let a ta mladší, se kterou jsem končila, tak ta zase 65.

Moje adoptivní dcerka, kterou jsem si našla tady na blogu a máme se moc rády, ta má také krásné půlkulatiny, tedy 45 let, což je krásné.

A jak jsem tak trošku sondovala i mezi mými přáteli na blogu, tam je také letos spousta jubilantek. Nevím ale bohužel u všech přesné datum narození. Ale těch, u kterých to vím, jsem zatím napočítala šest. A věřím, že o spoustě vůbec nevím.

A právě dnes vím, že má jedna z těch starších blogerek - Ruža, krásné jubileum. Už jsem jí popřála, ale radějí víckrát než vůbec ne, tak tedy nejen jí, ale všem už teď přeji krásný celý rok!


Lásko mně ubývá sil....

9. ledna 2015 v 15:03 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Tuto píseň jsem si připomněla právě dnes, když jsem si uvědomila, jak jsme ještě nedávno s manželem chodili pěšky dvakrát denně do města i zpět. Nachodili jsme tak před třemi roky denně šest km i více. Kdeže ty loňské sněhy jsou.

Tento týden, jak jsem už psala, chodím na obstřiky, tak musím dolů do střediska pěšky a odtud dál pěšky do města, i kdybychom nic nekupovali, tak odtud jede autobus zpět a my bychom s manželem už asi nevyšlápli ten kopec k nám nahoru a pak ještě těch 63 schodů. Kopec je táhlý a dost strmý, při výšlapu nahoru funí i o hodně mladší.

Já nevím, ale tipuji, že jsme dnes ušli tak 2,5 - 3 km a měli jsme toho plné zuby. Dřív jsme chodívali pěšky i domů, do toho kopce, pak po schodech až nahoru a ještě jsme měli plné tašky. Když si to člověk uvědomí, tak je to docela kruté, ale nic s tím nenaděláme.

Jak přijdu domů, uklidím nákup, převléknu se, tak už sedím u kávy a jak jsem ráda, že si mohu sednout než začnu vařit. Dnes jsem ještě nakládala buřty, už to byla nějaká práce navíc a měla jsem toho plné zuby. Po obědě nutně musím odpočívat, abych mohla dál fungovat.

Taky jsem si říkala před vánočními svátky jak mne to už zmáhá všechno. Nejen úklid, ale i výzdoba, a třeba jen takové věšení záclon je záhul. Tedy pro mne. Tak jsem zvědavá, jak to budeme dlouho sami zvládat ten náš velký byt. Ale stěhovat se v tomto věku už taky není nic pro nás.

Co mi ještě nějak nevadí, tak jsou ruční práce. Mohu plést nebo háčkovat, ale také dělat opravy a drobné šití na šicím stroji. To mne dokonce všechno i baví. Tak už nechám toho stěžování si a jdu na to. Mám tady zase pár oprav od rodiny i od sousedky, tak jdu do toho.

Venku je vítr, že by psa nevyhnal, tak je doma přece jenom líp. Všem přeji hodně sil a pohodu.

Poslední pozitiva a negativa

7. ledna 2015 v 15:00 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera jsem byla objednaná na neurologii, jak jsem už uváděla, kvůli přetrvávajícím bolestem páteře. Dostala jsem první obstřik a přece jen to trochu na chvíli zabralo. Dnes už jsem absolvovala druhý, tak zase bude brzy určitě dobře. Na další ještě půjdu.

Zastavili jsme se také včera v lékárně, protože manžel si kupuje mast na křečové žíly, která mu pomáhá. Koupil si ještě dia čaj a koukám, dostali jsme k vráceným penězům navíc tatranku.

Říkala jsem si, co se děje a pak mi došlo, že teď už v lékárně nemohou odečítat poplatky, tak se budou předhánět jinak, aby měli klienty. Dnes jsem si byla zase v jiné lékárně vyzvednout lék od neuroložky a tam mi opravdu odečetli polovinu doplatku za léky, tedy jako důchodkyni. Tak vida, funguje to, zatím jsem viděla jen reklamu. Jen jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Ale pokud takto, tak pro nás to může být snad jen lepší.

V supermarketech se taky se slevami teď roztrhl pytel, myslím i ty na jídlo, ne na spotřební zboží, tak jsem si dnes spočítala, že jsem v lékárně a v marketu díky jejich kartám ušetřila celkem 60 Kč. I to se počítá, ne?

Ale od včerejška je jiný problém. Jak jsem psala, přistěhovali se k nám do vchodu do bytu pod námi v listopadu noví sousedi, kteří nás "podkuřovali". S tím kouřením to celkem jde, asi podle toho, jak jsou doma nebo v práci. Zatím jsem je ještě neviděla, ale slyšíme už od včerejšího dne od noci jejich pejska. Jak ten vyje a štěká, že je nám ho líto. Začne vždy nad ránem, tak v půl páté a jede, ale fest. Slyšela jsem, že někdo na něj bouchal asi na zeď, ale on kupodivu chviličku přestal, ale opravdu ne dlouho. A vyje stále, celé dopoledne a ještě před chvilkou jsem ho slyšela. Tak nevím, jestli jsou celou dobu oba v práci, ale ten pejsek musí být už hodně vystresovaný.

Tak přeji tomu pejskovi, aby se brzy dočkal svých páníčků a my se snad už taky vyspíme, ale prioritou je ten samotný pejsek, chudák.