Listopad 2014

Další ježci do sbírky - obrázky

28. listopadu 2014 v 14:33 JEŽCI
Už je to zase dva měsíce, co jsem vám tady ukazovala mé nové přírůstky do sbírky, které jsem dostala emailem, čili ježčí obrázky. Je to milé, že se najde tolik lidí, kteří si na mne vzpomenou a všem za to moc děkuji. Většinou si značím, od koho mi tyto obrázky přišly, pokud nemám uvedeno, moc se omlouvám.

Pozor, krásné obrázky budu vkládat - teď!

Tato ježčí máma je od Ruženky

Tento krasavec je ze sena od Otavínky

Ježci na výstavě v Olomouci také od Otavínky



Tito tři krasavci byli na té výstavě také a Otavínka se tam schválně vrátila s fotoaparátem, aby je pro mne vyfotila. Je vidět, že je každý jiný a mají dokonce svá jmnéna: Edvin, Marin a Andrej

Tento nádherný originál je ruční práce od Toniny, která je moc šikovná výtvarnice a věřím, že toho děti hodně naučí.

Tyto ježečky z medového vosku vyfotil na výstavě vnuk od Evičky

Voňavý ježek z kávy

Skupinka ježků od Milušky

Toto ježčí miminko (určitě je, když se vejde do hrnečku), mi poslala moje vnučka Lada.

A rovněž tento milý ježourek mezi zákusky je od mé vnučky. Našla ho na netu.

Všem opravdu moc děkuji, protože mám vždy velkou radost. Já se mazlím i doma s těmi svými většími plyšovými, všichni jsou moc roztomilí. Souhlasíte se mnou?

Přepadl vás taky nějaký virus?

27. listopadu 2014 v 13:26 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Je sice kalendářně stále ještě podzim, ale my už bychom asi byli všichni rádi, kdyby toto mlhavé počasí a vzduch, který se nedá dýchat, brzy skončilo. Také moc nemusím zimu, zimní sporty jsem nikdy neprovozovala, ale než toto počasí, tak raději sníh a mráz.

Když se zamyslím, tak slyšiím, že tohle i toto, vše je virového původu. Ale jeden neví, jak se tomu bránit. To kdyby prý doktoři věděli, to by bylo fajn!

Já jsem také psala o tom, že jsem měla zánět močových cest a tudíž jsem musela brát deset dní antibiotika. Já je v životě nikdy moc nebrala, protože v dobách, když jsem chodila do práce, tak jsem marodila většinou s úrazy. Občas sice nějaký ten zánět byl, ale minimálně. Tak asi proto mi tak ta atb vadí, dělají mi vyloženě zle. Vždy si říkám, jak mám vlastně ještě štěstí, že mi zatím stačila jedna dávka. A ta moje nemoc prý je asi taky virového původu, ale ani lékaří nevědí, jak se tomu bránit. Zrovna tak jedna moje příbuzná dostala zánět vaječníků a taky se neví z čeho. Nastydnutím to není.

Nedávno můj synovec dostal taky něco, co nikdo neví, co to vlastně bylo a ani z čeho, něco jako chřipka s angínou či co, měl hodně vysoké horečky, byl tak strašně unavený, slabý a i po skončení horeček a dobrání antibiotik se nemohl tři týdny vzpamatovat. Samozřejmě to od něj dostala jeho manželka, která je na tom snad ještě hůř. Je unavená, slabá, vůbec nemá chuť k jídlu a hubne. A k tomu ještě onemocněly jejich malé děti. No, není to na mrtvičku?

Ať se otočím na jednu nebo druhou stranu, tak slyším, jak si lidé stěžují na nějaké potíže. Doktoři zase všechno svádějí na počasi. Že je nám, kteří máme problémy s páteří nebo celkově pohybovým ústrojím hůře, to už bereme jako samozřejmost, ale ještě i další zdravodní problémy? Za všechno může počasí? No, já nevím.

Moje kontrola u doktorky dopadla dobře, moč byla v pořádku. Manžel byl včera na kontrole na plicním a ještě odpoledne na interně a taky vše dobrý, jak já si oddychla. Přece jenom je to pro nás, starší seniory už vše složitější, jsme náchylnější a víme, co by to pro nás znamenalo.

Zítra zase po delší době jedu za maminkou. Aspoň na necelé 3 dny, abych jí trošku posloužila, ale jen do té doby, co mi budou stačit síly. Ale jak mi řekne, že má zdravotní problémy, tak se vždy bojím toto, aby neulehla, protože vím, že by to nebylo dobré a také by už nemusela vstát.

Tento týden jsem se také dozvěděla, že jeden náš letitý známý soused je v léčebně dlouhodobě nemocných, musel jít na akutní operaci a jak ležel a nechodil, jeho hodně bolavé nohy ho přestaly poslouchat a on nemá vůbec chuť je trénovat.

Také jsem si teď u nás přečetla, že zemřeli dva páni, vrstevníci, které jsem znala, protože tady dřív bydleli ve vchodě. Je to takové velice smutné období a taky na nás určitě působí to počasí, smutné a ošklivé.

Ale dost už! Já se těším k mamince, už mám sbaleno, vezu jí vánoční dárky, které jí též předá syn se snachou, kteří mne tam vezou a zpáteční cestu mám zase s dcerou, která taky na svoji milovanou babičku nezapomněla.

Těšíme se tedy už na to lepší období, dnes už byla venku trochu větší zima než včera, i když je stále ještě pod mrakem. Užívejte si tohoto už brzy adventního času co nejlépe a hlavně - opatrujte se! Hodně zdraví všem. Vaše Ježurka

Všední den

25. listopadu 2014 v 13:36 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes ráno jsem se vydala k mé praktické lékařce. Dobrala jsem antibiotika, tak jsem měla jít na kontrolu. Výsledky rozboru moči budou dnes odpoledne, ale hned od paní doktorky jsem se dozvěděla, že jsem ty léky brala špatně. Doktor na pohotovosti mi řekl jednu tabletu za 24 hodin a paní magistra v lékárně mi napsala jednu za 12 hodin. Komu věřit? Dcera se přikláněla, že by věřila spíš paní v lékárně, já byla na rozpacích. Hlásila jsem na pohotovosti, že všechna antibiotika špatně snáším, tak jsem si říkala, že by mi bylo po častějším braní ještě hůř. V návodu na příbalovém letáku bylo, že množství, které obsahuje jedna tableta je možné jako denní dávka, tak jsem to brala jednou denně ráno a prý to bylo špatně. Tak uvidím, jak dopadnou výsledky.

Měla jsem jít ještě příští týden na moji pravidelnou půlroční kontrolu na internu, ale dnes mi přišlo vyrozumění, že z důvodu nepřítomnosti lékařky mám přijt až 22. prosince. Tedy těsně před svátky, no co nadělám. Také mne moje praktická lékařka ještě jednou dnes překvapila. Nebyla jsem prý dost dlouho na preventivní prohlídce, tak šup se mnou (i s manželem) na příští týden. Ani nevím, co mne ještě čeká, protože je pravda, že na prevenci jsem nebyla za celou dobu, co jsem v důchodu, tedy už dlouhých 17 let, vlastně už to bude po novém roce o rok víc. Ach jo.

Dnes je u nás opravdu hodně ošklivý den, od rána je mlha, že není moc vidět, teď snad ještě větší, než ráno. Já ještě nemám umytá okna, protože mi to rodina zakázala, dokud prý nebudu fit a ještě mne čeká cesta k mamince, abych jí tam také trošku pomohla. Ale co, klídek, no ne? Kam pospíchat v našem věku?

Vidíte tu hrůzu? Foceno ve 13,15 hod. dnes.

Doma ale nezahálím, minulý týden jsem vytřídila zase dvě větší tašky věcí, které už nebudeme nosit a předala je pro charitu, dodělala jsem dečku jako vánoční hvězdu


No a o tom, jak to praktikuji s vánočními dárky jsem už psala, takže už mám polovičku zabalenou, i dárky pro maminku jsou v tašce, tak myslím, že pohoda.

Tady jsou dobře schované za závěsem, proto tam není pořádně vidět.

Teď už jen zbývá, abychom byli všichni fit a v pohodě a taky by se mohlo polepšit to počasí. Krásné předvánoční dny vám všem přeje vaše Ježurka

Naše sešlost

23. listopadu 2014 v 16:44 RODINA
V pátek jsem dala ve známost, že můj muž měl narozeniny. To jsme si zašli zase na oběd a já tak po týdnu konečně na vzduch. Byli jsme opět v "naší" restauraci, ale seděli jsme v jiné místnosti. Protože je to tam hezké, tak jsem si to taky vyfotila.

U tohoto výklenku jsme seděli.

Takle to vypadalo kousek dál. Je to stylové, hezké.

Tohle je oběd. Manžel měl tentokrát chuť na knedlík, tak jsem si solidárně dala také. Guláš byl ale opravdu výborný.

Ovšem hlavní gratulanci přišli až dnes. Sešli jsme se všichni v plném počtu, včetně naší Peginky. Dcera s dětmi přijela už na oběd, abychom se hned po obědě mohly pustit do chlebíčků a jednohubek. Štrúdl a pizza šnečky jsem upekla již včera.


Nachystáno.

Dárečky, které manžel dostal od dětí.

Tohoto krasavce jsem musela vyfotit zvlášť. Děti nikdy nezklamou, když nenajde ježka jeden, tak druhý. Tento má č. 198 a takového s houbičkami ještě taky nemám.

Tentokrát byl i přípitek na zdraví, nedali si řidiči a já, protože ještě nesmím.

Všichni odešli

a my tady měli předtím opravdu uklizeno. Usmívající se

Bylo to ale krásné odpoledne a kdy se sejdeme příště? No přece všichni zase na první svátek vánoční.

Ještě jednou?

22. listopadu 2014 v 17:38 TÉMA TÝDNE
Kolikrát v životě nás napadne tato myšlenka? Určitě hodně často a v různých situacích. Myslím, že nejčastěji to, že bychom chtěli vrátit čas. Buďto abychom byli ještě jednou mladí, nebo proto, že jsme něco udělali špatně a po druhé bychom to mohli napravit.

Já se přiznávám, že ze všeho nejvíce bych asi chtěla vrátit čas do doby, když byla vnoučata ještě malá. Užila jsem si nejvíce toho nejmladšího, protože to už jsem byla v důchodu a mohla jsem ho hlídat, ale ty starší už tak ne. Zaměstnaná babička není moc užitečná.

Ale určitě bych moc ráda ještě jednou jela k moři s celou rodinou, jak jsme to dělávali dřív. Vnoučata byla malá a my s manželem mladší a hlavně víc fit. Už to nejde, ale ve vzpomínkách a fotografiích si tyto krásné časy opakuji nejen jednou, ale moc často.

Pokud se mi líbí nějaký film, nebo písnička, není problém si to ještě jednou zopakovat, ale to nebude v tom našem přání asi to hlavní.

To jsou ale všechno to "ještě jednou", o kterém většinou jenom sníme. I v životě to ale může někdy vyjít. Když mi zemřela malá dcerka, rozhodně jsem strašně moc chtěla být aspoň ještě jednou maminkou. Měla jsem štěstí a jsem ráda.

Jak ráda bych také byla, kdybych mohla ještě aspoň jednou si popovídat s lidmi, kteří mi odešli ze života a které jsem měla moc ráda. Bohužel, taky to nejde. Ale jsem ráda, že se mi občas o nich zdá a mohu si s nimi aspoň takto ještě jednou popovídat a potěšit se.

Tak si třeba necháme nalít ještě jednou na zdraví, aby nám to vydrželo, no ne?

Všem krásný víkend přeje Ježurka

Narozeniny

21. listopadu 2014 v 6:00 RODINA
Dnes má 82. narozeniny můj manžel Otakar. Chci mu popřát i tímto prostřednictvím, protože jsem opravdu moc ráda, že ho mám.


Hodně zdraví, štěstí,
držíme Ti pěsti,
aby Tě nic nebolelo
a dlouho nám to vydrželo.

Ať Ti stále takhle chutná,
ať operace není nutná
ať jsme ještě dlouho spolu
všichni u jednoho stolu!

Ať Tvé oči štěstím září,
ať más úsměv na Tvé tváři.
Vše, o čem Tvé srdce sní,
ať se Ti vždy vyplní!

Všechno nejlepší!



Pel-mel posledních dní

20. listopadu 2014 v 17:13 OBČASNÍK
Když nevím, jak skloubit různé fotky a postřehy, dám to jako občastník. A je to.

Moje vnučka už si říká, že prý si někdy připadá jako krysař. Jde na procházku po jejich obci a jak ji cítí její nejmilejší zvířátka - kočičky, tak ji jdou hned pozdravit. Tady jsou důkazy.

Najdi kočku Usmívající se, ale je tam

a zase přijď!

Její kočičky jsou často doma a spinkají, kam je pustí. Vždy si najdou nějaké šikovné místečko.

Tady se Juliánek schoval za deku, asi aby měl přítmí.

A už se protahuje, to se mi dobře spalo!

Ale ještě by to chtělo chviličku, moc ještě nevidím.

Minulý týden měl syn pracovní povinnost na hradě Hněvím, tak ho doprovodila snacha. Bylo trošku mlhavo, ale nějaké fotky musel udělat, ne?


a z druhé strany

pohled dolů, je to výška, co?

tady vidíte vzadu i ty úžasné komíny naší chemičky, bohužel.

Ještě jedna socha, která byla při cestě.

A to je pro dnešek vše. Snad jsem nabídla aspoň zajímavé fotky. Zítra se vydám už na chvíli ven, snad nebude pršet nebo moc mrznout. To bych po týdnu nerada.

Všem krásný konec tohoto týdne přeje Ježurka

To se mi líbí

19. listopadu 2014 v 12:46 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Díky mému blogu jsem se seznámila s Otavínkou. Vlastně dost dlouho jsme se znaly jen virtuálně, ale... právě to ale je důležité. Jak tak píši o své rodině, tak vyšlo najevo, že Otavínka bydlí v Olomouci, kde studuje moje vnučka. Slovo dalo slovo, chtěly jsme si s Otavínkou vyměnit dárečky, tak se zrodil nápad, aby se setkaly. Ženy, které jsou ob generaci, které se nikdy neviděly a hned si padly na první pohled do oka.

Od té první schůzky se potkaly už několikrát a vždy jim bylo oběma dobře. Moje vnučka dodává Otavínce prý energii, má ji téměř za vlastní a také Lada má Otavínku ráda.

Včera měly zase velký den. Naše Lada už v Olomouci není celý týden jako dřív, má už více povinností i tady, tak to bylo těžké, ale povedlo se! Opět se setkaly u kafíčka a dle fotek jim bylo zase oběma dobře.

Vím, že už tyto fotky má na svém blogu Otavínka, ale co bych to byla za její kamarádku, se kterou jsme se už také osobně setkaly, ale i za babičku, která by se nepochluvila také.

Sluší jim to spolu, že?

Tady prý Laděnka čeká na kávičku

a tady je to vidět, že je dobře.

Vidíme, že existuje i krásné přátelství mezi původně úplně cizími lidmi, které jsou opravdu o dvě generace od sebe. Gratuluji nejen jim, ale i sobě, že jsem k tomu taky trošku přispěla.


Byli jsme jinak vychování?

18. listopadu 2014 v 12:54 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Když se tak dívám kolem sebe a zamyslím se, opravdu to bylo dřív jiné nebo se mi to jen zdá? Na tuto otázku mohou odpovědět spíš jen ti dříve narození, asi senioři.

Vím, vývoj pokračuje, jsme někde úplně jinde než na mých mladých let, většina z toho je lepší, i když dražší, mladí lidé jsou náročnější, ale je to všechno v pořádku?

Vadí mi hlavně nepořádek, vulgarismy a vandalismus. Je pravda, že pořádek se udržoval "dobrovolnými" pracovními sobotami a úklidem vždy hlavně před prvonájovým průvodem, ale vidět to bylo. Dnes vidíte klidně dítě nebo mladého člověka, jak si třeba rozbalí oplatku nebo jí banán a odpadky hodí klidně na zem. Po pejscích také moc často neidím uklízet exkrementy a pak to vypadá tak, jak to je. Já si pamatuji ještě v dobách, když byla vnučka malá a viděla, že před ní někdo odhodil od něčeho obal, tak to sebrala se slovy, že to se nedělá.

Hodně mi vadí vulgarismy, které si bohužel vzal za své i náš pan prezident a někteří politici a nevím, co tím chtějí dokázat. Chci-li někomu něco vytknout, nebo klyž se mi něco nelíbí, lze to říct i jinak, slušně. Tak vzniká násilí a znovu "blbá nálada". Já vím, každý jsme někdy vytočení do bleděmodra, ale zasprosťačím si tak maximálně doma. Inu, jinačí už nebudu. O našem "nejvyšším" se ani zmiňovat nebudu, všichni jsme to slyšeli a naživo.

Dnes, když jsme šli nakoupit, tak jsem viděla nejen všude binec kolem popelnic, je sice pravda, že dřív nebylo tolik lidí, kteří v nich hledali poklady, ale já si nedovedu představit, že bych při této činnosti vyhazovala to, co mi vadí, nebo se to dělá schválně? Dnes je u nás celý den slušná tma a celý den prší, ale po cestě z nákupu kolem jednoho většího domu stříkalo až na chodník, skoro až nám na hlavu jen proto, že někdo rozbil okapovou rouru. Nebyla kovová, že by byla odcizena, ale plastová a rozbitá. A už je to hodně dlouho a nic se neděje.

Proč je nám to všechno jedno? My jsme vyrůstali ve skromnějších poměrech, do práce jsme chodili pěšky, nebo jezdili vlaky a autobusy, dnes se vozí děti do školy autem. Nebyly ani telefony, natož mobily a počítače. Ne, nebylo to v době kamenné, ale je to jen asi tak půl století zpět a přesto si myslím, že jsme byli šťastnější, lidé nebyli na sebe tak zlí.

Ano, vím, že vývoj nezastavím a ani nechci, ale určitě bychom si ten život mohli zpříjemnit ještě o kousek víc. Nebo máte jiný názor? Klidně se vyjádřete, ale nekamenujte mne, toto je MŮJ názor.

Začátky mého blogování

16. listopadu 2014 v 13:16 TÉMA TÝDNE
Každý někdy nějak s něčím začíná. Já nevím, kde až jsou mé blogerské kořeny, ale už jako dítě školou povinné jsem ráda psala, dokonce i básničky. Už jsem to tady ve svých začátcích popisovala, že jsem na základní škole vydávala ručně psaný a trochu i kreslený autorský časopis. Bavilo mne to a později mi i na střední škole můj profesor radil, abych šla na novinařinu. Nestalo se tak, ale psaní mne bavilo vždy. Dokonce si pamatuji, že jeden můj soudruh vedoucí, když psával referát na odborové schůze, tak mi ho dal napřed číst, jestli je to dobrý. Většinou na mé rady dal.

Ještě jsem se v práci stačila naučit začátkům s prací na PC, takže jsem se po nějaké době v důchodu rozhodla pořídit si počítač. Měla jsem tam jen uložené texty a hrála jsem hry. Po nějakém čase jsem zjistila, že moje nejstarší vnučka si založila blog a já si tam chodila číst. V závěsu za ní to zkoušela i má další vnoučátka, tak jsem si řekla : A PROČ NE I JÁ? Vnučka po čase přestala psát a další vnoučata se ani pořádně nerozjela.

Začala jsem ve svých 67 letech blogovat. To jsem si troufla, co? Od vnoučat se mi dostalo pochvaly, dokonce mi psali, že prý jsem i díky blogování "SUPER BABČA" a to mne povzbudilo. Mé začátky byly opravdu dost opatrné, blog četla jen moje rodina a komentáře mi ze začátku psala jen vnoučátka. Takže tak tři komentáře pod článkem, to byl úspěch. Později, když jsem začala psát moje vzpomínky a ságu našeho rodu, tak mne pravidelně navštěvovala jedna čtenářka, která byla ve věku mé vnučky a její pravidelné návštěvy mi také dodaly odvahy.

Po roce blogování jsem byla přijata do AK a po dalším roce si mne našly mé věrné blogerské kamarádky Kitty a Otavínka. Pravda je, že dříve jsem psávala jen občas, ale právě Kitty mi jednou doporučila, abych dávala denně článek, aby prý měla co číst.

Tak vidíte, bloguji už 6 let, zatím mne to stále baví a hlavně jsem díky této mé činnosti poznala zde spoustu výborných lidiček, se kterými si rozumím a také je pravidelně navštěvuji. S některými proběhlo i osobní setkání a jsem ráda, že díky vám všem nebudu, tedy doufám, nikdy sama. Každý splín vyléčí, s radou přijde na pomoc, potěší a inspiruje mne můj blog. Také proto jsem ráda, že jsem vás všechny poznala.

Za další hezké komentáře a návštěvy vám všem moc děkuje vaše Ježurka

Předvánoční dáreček

15. listopadu 2014 v 17:02 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jsem plná rozpaků. Proč? Opět z lékařů. Včera jsem byla objednaná na očním, u té lékařky, o které jsem psala v souvislosti s mou sousedkou, ale na jednání ani její, ani sestry si nemohu stěžovat. Nevím, proč byly tak nepříjemné předtím na sousedku. Já byla objednána na 10,30 hod., přišla jsem v 10 hod., dala sestře poslední nález, řekla, že jsem objednaná rok. Byli přede mnou 3 pacienti, všechny rozkapávala. Také jsem to očekávala, ale ne. Za minutku už mne volala dovnitř.

Doktorka řekla, že loni jsme dělali velkou prohlídku, tak jsem ani ty připravené 400 Kč nepotřebovala, platila jsem jen stovku a poplatek. Řekla jsem jí, že hůř vidím díky tomu šedému zákalu a ona mi ochotně vysvětlila, že pokud chci, tak mne může hned objednat na operaci. Ptala jsem se jí, jestli by mi mohla doporučit, do kterého zařízení bych měla jít, ona to opravdu nechala zcela na mně, ale říkala, že doporučuje pacienty do Prahy. Jedná se o oční kliniku Gemini v Praze Průhonicích s tím, že je tam z Mostu odvoz a zase prý mne ten den přivezou zpět. Dokonce si prý mohu nechat dát "lepší čočku", která ovšem stojí 3500 Kč. Dostala jsem informační letáky, lhůtu na rozmyšlenou, že jí pak mohu poslat email, jak se rozhodnu. Prý mne klidně objedná i v Mostě, ale tam je dlouhá čekací doba a v Praze bych mohla jít už v prosinci.
No, řekla jsem, že se poradím s dětmi, tak uvidím.

Ale před chvílí jsem se vrátila od jiného lékaře. Večer se mi udělalo docela špatně, měla jsem zimnici, bolení v podbříšku, už jsem měla kolikrát tyto problémy ve spojení s mou zhuntovanou páteří, tak jsem doufala. V noci jsem měla samé vycházky, nejenom na malou, ale i na tu větší. Bolesti, křeče, tlaky, nevěděla jsem co z toho nakonec bude. Dělalo se mi dnes celý den od té bolesti i špatně od žaludku, tak když přijela odpoledne dcera, nebylo co řešit. Odvezla mne na pohotovost, čert vem 90 Kč, když jsou ty tři dny volna. Ale ten doktor, co tam byl, ten nás dostal obě. Nejen že oblečením připomínal spíš nějakého bezdomovce, ale ani mne neprohlédl, moč jsem sebou přinesla a on opakoval jen mé konstatování, že to asi bude zánět močového měchýře. A co prý mi má na to napsat? Dle moči to bylo jasné, napsal mi antibiotika a řekl, že je mám brát pouze jednou denně ráno a po dobrání jít ke své PL. Když jsme jely s dcerou hned do lékárny si ty léky vyzvednout, tak mi paní lékárnice řekla, že ta atb mám brát 2 x denně, ráno a večer, tedy po 12 hodinách. Ach jo, teď babo raď. V příbalovém letáku je i tato možnost napsaná a tak teď váhám. Vzhledem k tomu, že atb snáším hodně špatně, asi zůstanu u té jedné tablety denně, ale hlavně, aby to brzy zabralo a já nemusela trpět.

Tak vidíte. Většina lidí má virózy, chřipky a tak a já zase zánět močových cest. Naposledy jsem ho měla v dubnu a jsem tak opatrná, abych nenastydla. Prý to může být ale také virového původu.

No, tento víkend nebude pro mne asi nic moc, ale určitě bude zase brzy líp. Prostě MUSÍ. Hlavně, aby mi ta atb neudělala ještě hůř než to je. Držte mi palečky.

Vánoční tvoření

13. listopadu 2014 v 16:58 JEN TAK
Včera a dnes jsem zkompletovala a naškrobila to, co jsem zatím letos připravila na vánoční svátky, tak předkládám k posouzení. Vím, že to umí děvčata líp, ale snažila jsem se.


Tady je všechno srovnáno v krabicích

Sněhové vločky na objednávku pro vnučku na vánoční výzdobu. Mělo jich být 10, každá jiná i velikostně.

Zkompletovaní větší andílci, jeden je určen pro dceru.

Menší andílci všichni pohromadě

Tito tři jsou pro dceru a vnoučata, každý má jednoho andělíčka strážníčka

a tito jsou pro nás dva.

Pak jsou tady malé zvonečky, to uvidíme.

Na výzdobu vždy dva spojené zvonečky, tito se mi nějak rozmazaly,

tato fotka se lépe povedla, tyto jsou trošku jiné. Jedny pro nás a jedny pro dceru. Taky na objednávku.

A to je zatím všechno. Ještě je do Vánoc fůra času, tak určitě ještě něco ušmodrchám. Docela mne to baví, tak budu pokračovat.

Hezký večer přeji všem. Vaše Ježurka

Potřebuje poradit

12. listopadu 2014 v 13:26 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes dopoledne na mne zazvonila jedna sousedka z našeho vchodu, jestli na ni mám pár minut čas, že potřebuje poradit. Tak jsme se na chvíli posadily a ona mi povyprávěla svůj příběh :

Jsme tak přibližně vrstevnice, ona je o malinko mladší a tak je jisté, že občas musíme navštívit lékaře. Mezi naše společné patří i paní doktorka na očním oddělení. Sousedka tam chodí už pár let pravidelně jedenkrát ročně na kontroly a teď v poslední době se jí zdálo, že hůř vidí na čtení i na PC. Když šla v naší poliklinice jednou kolem této ordinace, tak si všimla, že objednávají až tak za půl roku. Za nějakou dobu šla kolem z odběru krve a ejhle! V čekárně nikdo není, sestra vykoukla z ordinace a když nikoho neviděla, zase zavírala. Sousedka se jí slušně zeptala, jestli by ji nemohli vzít, že jen potřebuje asi jiné brýle, že špatně vidí. Sestra ji ošklivě odbyla tím, že ať si jde pro nové brýle k optikovi a bouchla dveřmi. Sousedka se ani nestačila vzpamatovat, jen zůstala stát a říkala, že to snad není možné, takové jednání. Já jen mohu potvrdit, že je to opravdu slušná paní a tak se divím s ní. Sestra asi něco zaslechla, tak znovu otevřela a zdůraznila již to, co řekla předtím, jen s větším důrazem. Když sousedka řekla, že má ještě problém, že jí pálí oči, tak ji poslala k praktickému lékaři a kdyby ji nepomohl, tak ať jí dá doporučení k nim. Sousedka ukázala, že tam chodí pravidelně a je u nich vedená, ale neuspěla. Buch, zase bouchly dveře a konec. A když se jí to nelíbí, ať si jde třeba do Teplic nebo do Prahy.

Tak si sousedka našla na netu adresu na tu naši paní očařku a velmi slušně jí napsala dopis, kde se otázala v podstatě na to samé, co u sestry. A jak myslíte, že to dopadlo? Skoro do puntíku dostala stejné odpovědi jako od sestry,ještě jí doktorka připsala, že jednala sestra správně. A co teď?

Ještě učinila sousedka jeden pokus. Zavolala telefonicky na oční s tím, že by se chtěla objednat. Když řekla příjmení, sestra se jí zeptala jestli se jmenuje.... a vyslovila její jméno. Po kladné odpovědi následovalo to, co předtím. Pro brýle ať si jde k optikovi a s potížemi k praktickému lékaři. A bylo vymalováno.

Bohužel, v našem měste je pouze jeden oční lékař, z čeho asi oni těží a v nedaleké chemičce prý už nové pacienty neberou, mají svých dost.

Já jí jen mohla poradit, že tady u nás jeden oční optik je opravdový doktor, šikovný, ochotný, vstřícný a že by jí tam oči změřil a napsal nové brýle, ovšem bez nároku na slevu, jasné. Ale co dál?

Já nevím, jestli je nějaká instituce, kde by jí poradili, jak postupovat v tomto případě, když ji vlastně pro nic za nic vlastně v této ordinaci šikanují a já osobně pochybuji, že by ji příště objektivně vyšetřili.

Existuje nějaký třeba ombudsman přes tyto záležitosti? S jejím svolením to dávám na blog, vědoma si toho, že od vás, čtenářů mého blogu, jsem vždy dostala nějakou smysluplnou odpověď nebo radu, za což vám obě předem děkujeme. Nebo si opravdu musíme nechat všechno líbit?

Máme nové sousedy

11. listopadu 2014 v 16:05 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Pod námi ve 2. patře byl již rok volný byt. Náš pronajímatel má teď spoustu volných bytů, až si kolikrát říkám, jak je to možné, kam se všichni poděli? Sestěhovali se? Vždyť nějak rapidně neubýváme a dřív sehnat prázdný byt byl problém.

Už někdy začátkem října jsme slyšeli, že se tam něco děje, bylo slyšet nějaké šramocení, bouchání, pak že se tam snad i maluje, ale co tam dělal kdo takovou dobu, nevím. Ale asi tak před 14 dny jsem už už chtěla, že tam zajdu. To nebylo možné, jaký jsme měli v bytě smrad. Všude byl cítit kouř. Nejvíce v koupleně a na záchodě, dokonce i ve spíži. Pak se to rozšířilo po celém bytě, až nám z toho bylo zle. Být to takhle stále, tak jsem si říkala, že mne fakt vyženou po 52 letech z našeho bytu. Bylo u nás tak nedýchatelno, že jsem musela večer v ložnici pořádně vyvětrat a tím pádem jsme i v obýváku topili Pánu Bohu do oken. To zrovna nebylo žádné teplo. Děsili jsme se z toho, jestli to bude stále.

Pak o dalším víkendu se asi stěhovali. No, nevím, na to, že je to byt jako náš, tedy dost velké tři pokoje a kuchyně, tak toho nábytku moc nebylo. Vozili jim to cikáni osobními auty. Viděla jsem jen hodně starou skříň a ještě starší pohovku. Nevím skutečně, kolik toho bylo, ale asi mnoho ne, když na to stačila dvě osobní auta. Pak se tam další týden ještě něco upravovalo a teď, asi týden tam už někdo bydlí. Zatím jsme se nepotkali, ale jsou to snad nějací manželé. Mají i psa, tedy asi jen malého už podle štěkání, to bych přežila, ale stejně asi oba kouří. Kouř je v našem bytě cítit stále, i když ne zdaleka tolik, jako ten jeden den.

Třeba zrovna dnes je tam úplné ticho. Pejska nebylo slyšet vůbec a i vzduch je lepší. Asi jsou někde na návštěvě. Nebo shání záclony. Ty zatím v oknech žádné nemají, ale možná to tak bude stále, ale co je mi do toho, ne?

Tak jen jsem zvědavá, jak moc nás budou podkuřovat. Velcí kuřáci jsou i sousedi vedle /ti naši jmenovci/ a to nám taky někdy stačí. Kouř se dostane opravdu všude. Fakt jsem si nikdy nemyslela, že je to možné, že je to tak cítit až k nám. Asi jsme měli těch víc než padesát let štěstí na sousedy pod námi, že byli nekuřáci.

Tak přeji všem hezký večer a pokud nemusíte, nekuřte! Je to opravdu děsný smrad.

Moje dnešní postřehy

10. listopadu 2014 v 17:02 JEN TAK
Už jsem se zmiňovala o tom, že denně přibližně ve stejný čas volám vždy mamince. Pokud je vše v pořádku, tak jen jednou, pokud je problém, tak častěji.

Dnes jsem zase v obvyklou dobu volala, abych se zeptala maminky, jestli jí dnes přijede dát očkování proti chřipce její praktický lékař. Občas se u ní stavuje, když je třeba, tak slíbil, že i dnes. Ale proč o tom píši? Nedávno mi přišel email, takový nehezký, řekla bych, že přímo ošklivý. Týkal se nás, seniorů, prý jsou, cituji: "Důchodci jsou otravní, drzí, hulvátštví. Plivou a chrchlají, nemají žádnou hygienu."

To mne tedy nadzvedlo ze židle, psal to nějaký student gymnázia. Mé mamince je 94 let. Dnes má přijít ten doktor jí dát to očkování a maminka ještě v tomto věku nenechává nic náhodě. Nejen, že se celá "vydrhne" a převlékne, ještě pořádně vyvětrá, ani nechtěla prát, aby neměla v bytě na sušáku prádlo, dokonce si vykartáčovala i domácí pantofle. I když vím, že toto všechno dělává běžně minimálně každý týden, tentokrát je to něco navíc. Aby prý si o ní nemyslel, že je nějaká "špína". Co tedy říct na takový ošklivý názor mladého studenta, který bude taky jedno starý? Tedy mu to aspoň přeji.

A ještě mne dnes něco dostalo. Byla jsem ve městě ještě i odpoledne, něco jsem potřebovala dokoupit v galanetrii, a když jsem šla zpátky na autobus, viděla jsem ve městě na stanovišti dva taxíky. Do jednoho právě nasedala starší paní a do druhého se cpali cikáni. Vlastně dvě cikánky a jedno dítě, které si umanulo, že chce sedět vepředu. No, copak o to, děti jsou asi všechny stejné, ale tak jsem si říkala, že do práce určitě nechodí, jako většina, ale mají na taxi. Kdyby měli taxikáři takové tržby jako od nás, tak už by zkrachovali dávno. Já taxíkem nejezdím, stačí mi autobus a myslím, pokud někdo bydlí v takovém městě jako já, určitě by se také dopravil domů po vlastní ose. Pokud se nejedná o nemocného nebo nemohoucího, tak se tomu divím.

Jinak není nic nového, já stále háčkuji vánoční výzdobu a už mám i vánoční dárky, nejen pro maminku, ale už i pro některá vnoučátka a dokonce jsem už koupila i vánoční balící papír.

Ale nemusíte spěchat, ještě je času dost. Krásný večer přeji. Vaše Ježurka

Je dobré být připraveni

7. listopadu 2014 v 15:28 RODINA
Venku to zatím nevypadá na to, že by měly být brzy Vánoce, ale letí to příšerně. Je to jako včera, když bylo pondělí a už je zase pátek. Ještě si pamatuji, jak jsme jako pracující mívali ty pátky nejraději, to se mi zdálo, že se ten čas vleče. Ale jakmile je člověk v důchodu, čas letí jako bláznivý, jak zpíva K. Gott v jedné písni.


Taková obloha byla k vidění ve středu v 7,30 hod. ráno. Na první fotce je ještě vidět, že stromy mají listy, kdepak sníh. Ne, že by mi chyběl, ale k Vánocům mi jaksi patří.

Ale u nás doma už dělám přece jenom něco pro nastávající vánoční atmosféru. Kam se u mne v pokoji podíváte, tam leží buďto košíček s přízí a háčkem, vytištěné návody k háčkování vánočních dekorací a v neposlední řadě tyto moje výrobky samy. Buďto definitivně hotové, nebo v rozpracovaném stavu.

Darovaný háčkovaný košíček je i s podložkou na konferenčním stolečku

darované vánoční motivky čekají na ty moje dílka, aby byly všechna spolu.

No a já sedím vždy u televize s háčkem a tvořím. Zatím nevím pro koho, ale baví mne to, Miluška mi na naše pondělní setkání přivezla kýžené zvonečky, tak mohu dílo dokončit.

Andílci už jsou vypnutí, ještě jim chybí přidělat ta svazozář, která leží před nimi.

I tito dva andílci už se jen tak dosouší na topení

a už je tam další andílek a můj nový zvoneček.

Tady jsou další zvonečky, dělala jsem i větší, jsem zvědavá, až uschnou a já je nanaranžuji tak, jak si to představuji, jak budou vypadat.

A tady jsou ještě zase mini zvonečky, které čekají až bude na napínacích zvoncích volno.

Nevím, jestli se ještě do něčeho pustím, když mně se toho tolik líbí, tak ještě zvážím. Ale jak se znám, tak určitě nebudu až do Vánoc sedět u televize jen tak s práznýma rukama.

Staré zvyky jsou dobré i špatné

6. listopadu 2014 v 15:43 TÉMA TÝDNE
Staré zvyky mohou být různé. Jak světové, tak národní nebo i soukromé. Nevím, jestli jsem se vyjádřila přesně, ale začnu-li světově, tak starým zvykem můžeme nazvat i to, jak reagujeme na různé dny v kalendáři. Na svátky, zvyklosti a tak. Staré zvyky se udržují myslím hlavně na Vánoce, aspoň já si je vždy každý rok porovnávám s těmi za mých dětských let a ty byly pro mne vždy moc krásné. Je pravda, že ani tyto celosvětové zvyky nejsou všude stejné. U nás stále preferujeme Ježíška, jeden čas nás neúspěšně předělávali na Dědu Mráze a naposledy na Santu. Ježíšek je stabilní.

Mezi staré národní zvyky bych zařadila třeba ten, o kterém jsem psala nedávno. To byly třeba ty naše hody na jižní Moravě, které se dodržují už hodně dlouho a vždy nás nadchnou, jsou krásné a akceptují je mladí i staří.

V neposlední řadě jsou staré zvyky nás všech. Každý máme něco zažité, zafixované a čím jsme starší, tím méně jsme ochotni něco na tom měnit. Uvedu příklad.

Tím, že se dříve pracovalo celý týden, já pamatuji ještě i některé pracovní soboty, tak se většina domácích prací a činností vykonávala o víkendu. Tam je třeba u mé maminky a mého manžela dodnes zakotvené to, že se musí v sobotu uklízet. Kdyby měli padnout, v sobotu se jde s vysavačem a hadrem na podlahu a uklízí se, ať jsme byli doma nebo ne. Já si myslím, že takhle ty staré zvyky zase nemusíme brát doslova a do smrti. Jsem toho názoru, že uklízím jednak, když mám na to chuť a náladu a pak také když mohu, nemám-li třeba zrovna zdravotní problémy. To se pochopitelně týká hlavně nás, seniorů, ti mladí to ještě tak hrotit nemusí.

Mnozí si třeba také myslí, že i manželství může přetrvávat ze zvyku. Nevím, jak a kdo, možná to tak někdo má nastavené a vyhovuje mu to, proto na tom nechce nic měnit, ale myslím, že bez lásky ani ten zvyk dlouho nevydrží. Dále můžeme bát jako zvyky i naše každodenní ritály. Každý máme své a máme je ve vyšším věku zažité. Neradi na nich něco měníme, pokud k tomu nejsme něčím nebo někým donuceni. Aspoň já si to myslím.

Horší je, když člověk bez ohledu na věk má zlozvyky, které nemusí být ani staré, ale časem se z nich staré mohou stát. A to už pak jde těžko něco napravovat. To už by bylo ale zase určitě jiné téma.

Setkání dvou blogerek

4. listopadu 2014 v 13:22 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jak jsem včera slíbila, tak napíši o mém setkání s Miluškou. Nebylo to poprvé, setkaly jsme se už několikrát. Zajímavé je, že ač bydlíme v sousedních městech, poznaly jsme se až přes blogy. A vždy je na našem setkání moc dobře a veselo.

Miluška mi nahlásila, že pojede z domova jako vždy, kolem jedné hodidny, to pro mne znamenalo, že za 25 minut od doby, co vyjede tramvají, budu stát ve městě a čekat. Ale tam se musím taky napřed nějak dostat. A najednou, půl hodiny před tím, než jsem chtěla vyrazit z domova, mi přijde SMS: "Jedu". A je to. Šup, rychle jsem se oblékla, protože za 10 minut mi jel autobus, abych to stihla včas. No a tím pádem se stalo, že jsem doma nechala knížky, které jsem Milušce slíbila, do knihobusu. Na to jsem ovšem přišla až poté, co jsem se vrátila domů. Miluško, promiň, budeme to muset napravit.

Tak jsme se pozdravily u tramvaje a hned kousek odtud si chodíváme sednout na kávu a zákusek. Než se nám paní prodavačka začala věnovat, čte Miluška upoutávku, kde bylo napsáno, že rozlévají víno za cca 48 Kč. Miluška na to koukne a říká" "To je toho, já ho doma rozlévám taky a zadarmo!" A to už jsem se začala dusit smíchem, typicky Milušky humor, který mne vždy dostane.

U pultu jsme si vybraly náš oblíbený jablkový řez a tureckou kávu. Paní prodavačka se ptala, když šla vařit kávu, jestli dohromady nebo zvlášť. Teď jsem pronesla moudro zase já. "Kávu chceme každá zvlášť, ale platit budeme vše dohromady." Další smích, a to byl jen začátek, podobně se to neslo ve stejném duchu celou dobu, co jsme seděly v té cukrárně.

Miluška mě vždycky tak rozchechtá, že mne to bere ještě doma. Vy, kteří ji znáte jen z blogu a neznáte ji osobně, vy jste o moc přišli. Je mi s ní opravdu moc fajn, z ničeho nedělá problém a u nich doma musí být stále pohoda.

Dovezla mi zase krásnou kytičku. Brambořík. A já blbka zapomněla doma i ty knížky, ach jo, musím to brzy napravit.

Krásný, že?

Mám prý si na internetu najít, jak se pěstuje. Usmívající se

A ještě jsem dostala takovou mini svíčku v mini hrníčku.

Měla prý ji dvakrát, tak se se mnou podělila. Ještě než jsme odešly z cukrárny, tak jsem požádala paní prodavačku, jestli by nás mohla vyfotit. Ovšem zase jsem si vzpomněla pozdě. Dortíky byly snězené a káva taky vypitá. A navíc se ještě zase křením na celé kolo.

Ano, to jsme my dvě. Já rozchechtaná a Miluška v pohodě.

To byla tedy minireportáž z našeho včerejšího rande. Pak jsme šly opět jako vždy do naší galanterie koupit si něco pěkného na domácí tvoření, pak mne Miluška doprovodila na autobus a rozjely jsme se každá domů. Bylo to fajn, už se těším na příště, možná ještě před Vánocemi, když bude zase u náš výstava ozdobených vánočních stromečků. Co říkáš, Miluško? Já se opravdu polepším a toho "Němce" zavřu do skříně.

Milé překvapení

3. listopadu 2014 v 16:43 JEN TAK
Nám, co blogujeme je jasné, že se tady vlastně docela dost odhalujeme i pro ty, o kterých nevíme téměř nic. Jsou to ti čtenáři, mnohdy věrní, kteří však nemají blog. O mnohých ani nevíme, že k nám pravidelně chodí, dokud se nám sami nepřiznají. Nezanechávají komentáře, ale chodí si číst. Občas se někdo přihlási, že chodí už dlouho, ale nekomentoval, občas třeba napíše ten nebo ta, kteří blog vůbec nemají.

Nedávno jsem měla ve zprávě autorovi vzkaz, spíš radu, že ke mně chodí na návštěvu jedna čtenářka, která mi poradila na moji žádost o pomoc při napínání andílků. Napsala mi svůj email a já jí poděkovala. Vzápětí mi napsala, když jí prozradím svoji adresu, že mi něco pošle. Nerada se zase odhaluji tak moc, ale řekla jsem si budiž a byla jsem ujištěna, že si i nechá jen pro sebe.

A představte si, že mi dnes přišel od této milé návštěvnice balíček. Jen jsem ho otevřela, nestačila jsem koukat. V něm byl i krátký dopis, ve kterém mi napsala, že pochází z jižní Moravy a posílá mi pár dárečků ze svého tvoření.

Takových krásných věciček, co jsem tam měla, to jsem musela vyfotit, abych se pochlubila i vám všem.

Nádherná podložka pod hrneček nebo menší talířek.

Nádherný háčkovaný košíček s vloženou krásnou dekorací.

Výborný nápad - háčkovaný pytlíček i s voňavým mýdlem.

Šitý sáček s voňavými bylinkami.

Háčkované i vypnuté hvězdičky.

A zrovna tak větší zvoneček

A jeden ještě menší a ta paráda je naaranžovaná v oříšku.

Andílek z nějaké hmoty, dá se určitě také pověsit na stromeček.

Všechny tyto krásné ruční práce jsem dostala od té mé neznámé návštěvnice, ale opravdu nevím, čím jsem si to zasloužila. V každém případě jí ještě jednou moc děkuji. Snad se budu moct nějak revanšovat.

Dnes jsem měla opravdu moc hezký den, i když venku byla zase celý den mlha. Kromě tohoto balíčku mi přišly i peníze za masáž od VZP a taky jsem dnes měla schůzku s mou milou blogovou kamarádkou Miluškou. Ale o tom až zítra.

Hezký večer vám dnes přeje spokojená a překvapená Ježurka.

Když je venku nic moc

2. listopadu 2014 v 14:18 JEN TAK
Dnes je tedy u nás super ošklivě. Mlha by se dala krájet, já nevím jak vy, ale já jsem líná, energii, kterou jsem na dnešek měla, jsem vyčerpala dopoledne a teď se mi nechce ani psát, ani číst, ani....

Tak jsem si prohlížela některé emaily, kde mám fotky a ty, co se mi zdály na ten dnešní den nejkrásnější, tak jsem se rozhodla dát na blog.

Takto si užívá moje vnučka Lada s Juliánkem. Sluší to oběma.

Zalezlí doma v teple, trošku se pomazlit s domácími mazlíčky, no, nemusí to být jen ti čtyřnozí, a relaxovat. Pro toto si myslím, že je dnešní den jako stvořený. Na vycházky to tedy není nic moc, práci necháme taky stranou, je neděle a to se většinou odpočívá, no ne? Tak potěšme aspoň oko na milých zvířátkách.




Nebo si také můžete pochrupovat jako Laděnčin Floriánek. Jsou oba téměř totožní, já je stále nerozeznám, ale jejich panička ano. Floriánek je taťka Juliánka. A holky necháme dnes v klidu. Myslím mámu Julii a holku Florinku. No a mám poměrně zmatek i v těch jménech. Vždy si to musím přeříkat na nečisto. Doufám, že jsem to dala.

Navzdory tomu, jak je venku nevlídno, vám všem přeji hezký den.