Září 2014

Lepší už to nebude

30. září 2014 v 13:22 RODINA
Tělo má jít do hrobu zhuntovaný, říká pan Hrušínský ve filmu. Já si to opakuji vždy, když mne trápí nějaký neduh a snažím se vše rozchodit. Ne vždy to však jde.

Již od svých 35 let mám potíže s páteří. Tenkrát to byla krční, občas mi doktoři nasadili límec, když se mi moc točila hlava, pamatuji si, že mne dokonce jednou vezli z práce i sanitkou. To dnes rozhodně nehrozí. Ale prý bych se mohla zamotat a upadnout. Takže límec, občas nějaké rehabilitace a klid, ale to ještě šlo.

Také jsme jezdívali do lázní na příspěvkovou léčbu, to bylo ještě tenkrát finančně únosné. Později jsem mívala ještě časté blokace páteře a chodila jsem se nechat "napravit". Ale jen do té doby, než mi někdo řekl, že tak často to není taky dobré a proč, od té doby jsem tam nebyla. Občas mi pomůže masáž, nebo se to snažím nějak rozhýbat, ale přiměřeně k věku.

Po odchodu do důchodu, bože, to už je sedmnáct let, je to možný? mne začala ale víc zlobit moje páteř bederní. Naposledy v roce 2006 jsme byli všichni jako Hujerovic v Itálii a to bylo naposledy. Také jsem už kdysi tady o tom psala. Tam mne chytily takové bolesti, že jsem nemohla naprosto nic. Ležet, sedět, chodit - nic, vše jen velice opatrně, s pomocí a v bolestech. Delegátka mne tenkrát odvezla na zdější pohotovost, kde mi pí doktorka napíchala injekce, politovala mne, já si musela vše zaplatit a moje tenkrát osmnáctiletá vnučka, která studovala gymnázium, si troufla po instruktáži u doktorky mi po cestě píchat injekce, abych tu cestu z Itálie domů autobusem přežila.

To byl tedy začátek mých horších potíží. Na neurologii mi říkali, že se s tím musím naučít žít, čili - lepší už to nebude. Na CT a MR mi diagnostikovali: dvě vyhřezlé ploténky (kvůli tomu někdy nefunguje levá noha), výrůstky, skoliózu, artrózu a zúžené kanálky. Tak jsem si zvykla a vždy jsem byla ráda, že aspoň nohy mi slouží.

Ale ani to už není tak docela pravda. Asi před půl rokem jsem byla na ortopedii kvůli bolesti v koleni, zatím jenom v pravém a vůbec mi nešlo jít ze schodů. Dostala jsem dvakrát včeličku a zase to šlo. Až v poslední době mne zase koleno neposlouchalo tak, jak by mělo, tak jsem tam šla znovu. Pak doktor mne poslal na RTG a já se dozvěděla, že má artróiozu kolene již II. stupně a také výrůstky. Tak jsem včera dostala zase už druhý obstřik do pravého kolene a teď už určitě vím, že nebyl poslední. Ale zase si říkám, že je hlavní, aby mi to vždy aspoň na nějakou dobu pomohlo. Minulý týden jsem skončila s obstřiky páteře, které tentokrát moc nepomohly a už jsem byla zase vedle u kolegy.

No, nedá se nic jiného dělat, než se s tím smířit. Jsou na tom jiní hůř, taky si nestěžuji. Držte mi tedy palečky, abych ještě chvíli vydržela bez velkých bolestí, ale na druhou stranu, já se jen tak nedám.

A co počasí? To má na všem asi také svůj podíl, dnes jsme u nás sluníčko ještě neviděli, je ošklivá mlha. Tak aspoň vám všem přeji slunce v duši a mějte se rádi.

Různé postřehy a poznatky z výletu

29. září 2014 v 16:52 JEN TAK
Včera jsem dala reportáž z našeho nedělního výletu a ještě bych něco ráda doplnila, co se netýká nás, ale všeobecně.

Když jsem psala, jak bylo na hradě hafo lidí, snažila jsem se zjistit, odkud všichni přijeli. Dle toho, co jsem viděla a slyšela okolo sebe, tak jsem zaregistrovala Japonce, Vietnamce, Slováky, Angličany, Němce i Rusy. Úplně jsem včera vytěsnila z paměti, že byl státní svátek, proto jsem se divila, že byly vyvěšeny státní vlajky a jak jsem pak dodatečně slyšela, jak byly zpřístupněny prostory, kam se vždy normální člověk nedostane. Tak to asi byl taky částečný důvod.

Párkrát jsme jeli metrem a vedle mne na sedačce si sedli rodiče se dvěma malými dětmi. Chlapec byl starší a tak ohleduplný k menší setřičce, že jsem si říkala, že to znám spíš obráceně. Chlapec, který ještě určitě nechodil do školy, tak jsem zaslechla, že mluvil mimo česky něco i anglicky. To se mi moc líbilo, ale konstatovala jsem, že asi táta byl ten důvod, ale důkaz jsem neměla. Rozhodně to byli šikovní rodiče a určitě své děti vychovají dobře, to bylo vidět.

Co jsem sledovala dost bylo oblečení lidí. Bylo tak rozličné, že jsem se dost divila, že to není snad ani možné. Já jsem měla obligátní dlouhé kalhoty, polobotky lehkou halenku s krajkovými rukávy a takové lehčí sako bez podšívky. Bylo mi akorát, kdybych seděla jen na sluníčku, tak by mi bylo moc teplo, ale jinak v metru bylo docela chladno a jinde jsem to taky snesla. Ale když jsem koukala okolo, tak někdo měl kraťasy, tričko s krátkým rukávem a sandály naboso. Vedle stáli lidé oblečení podobně jako já, ale kousek dál jsem viděla dívku v kozačkách s nízkým, ale kožíškem, další měla kozačky kotníčkové, ale také jsem viděla jednu starší paní, která měla prošívaný kabát a pletený baret. Ta tedy musela být hodně zmrzlá. Tak si říkám, že tohle období je takové zajímavé. Každý je oblečen jinak, ale všichni určitě tak, jak jim to vyhovuje a to je důležité.

Ještě mi nedá, abych se nezmínila o cenách. Jeden oběd byl za 94 Kč, což myslím jde, manžel měl malé pivo za 17 Kč a já měla 2 dl tonik za 30 Kč. Pak ať se nikdo nediví, že si mladí dají raději pivo, když je levnější, bohužel. V cukrárně stojí turecká káva stále 24 Kč a jeden obložený chlebíček je za 17 Kč. To si myslím, že i na Prahu jsou dobré ceny.

Nakonec ještě musím říct, jak dopadlo 1. kolo bowlingové ligy. Družstvo našich kluků, kde mimo mlaďochů nastoupil i můj syn, bylo na 1. místě a když se to rozdělilo na jednotlivce, tak první byl zase náš Luky a syn jako devátý taky na tom nebyl špatně. Tak ať jim to vychází, loni vyhráli ligu, tak budeme držet palce, aby jim to vyšlo i letos.

A nakonec fotka vítězů - tedy tady jsou :

První zleva můj syn, třetí zleva můj vnuk.

Dnes už u nás tak krásně jako včera nebylo. Skoro celý den se držela mlha, tak jsme jen vzpomínali.

Manželův dnešní šťastný den

28. září 2014 v 17:53 RODINA
Sláva, nazdar výletu, výletu, výletu..... klidně jsme si to dnes mohli zazpívat.
Nedávno jsem psala o tom, jak nám nevyšel výlet kvůli manželovo indispozici, tak nám naši mladí nabídli, že nás dnes vezmou sebou do Prahy. Měli první zápas ČBL po prázdninách a museli jsme vyjet hned ráno před osmou hodinou.

U nás bylo sice ještě po ránu chladno, ale krásně svítilo sluníčko. Ale to netrvalo dlouho. Jen jsme přijeli do sousedního Mostu, už tam byla docela hustá mlha, která nás až na malé výjimky provázela až do Prahy. Ale tam už bylo také slunečno a v 9,00 hod. jsme již byli na Zličíně. Tam hrají naši kluci bowling, tak my hned nasedli na metro a ujížděli směrem do centra.

Nejdřív jsme jeli do "naší" oblíbené Václavské cukrárny na Karlovo náměstí, abychom si dali kávu. Protože bylo dopoledne, na zákusek jsem moc chuť neměla, tak jsme si dali obložené chlebíčky. Ty tam mívají tako výtečné.


Tak jsem ho vyfotila raději 2 x, aby bylo vidět, jak je mu dobře.

Celkem zbytečně jsem se pak manžela zeptala, kam se dál vydáme. On měl jasno už dávno a v podstatě mu o nic jiného nešlo. Ano, kdo nás už trošku zná tak ví, že jsme frčeli opět do Vršovic, tam, kde bydlel jako kluk. Kolikrát my už jsme tam byli, kdykoliv při návštěvě Prahy, tak jsem nechápala. Proto jsem se zeptala manžela, proč tam pořád chce tak jezdit, že se tam přece za tu chvíli od poslední návštěvy zas tak moc nezměnilo? Odpověď byla stručná a jasná. "Já se tady cítím vždy tak šťastný a spokojený, je mi tak dobře, jako nikde." A zase jsem slyšela ty jeho výroky, jak se to změnilo tam, kde dříve lítal s klukama a kde všude byli Němci. Žil tam s rodinou pouhých 6 let! Od roku 1939 do osvobození r. 1945 a tak to v něm zanechalo hluboké vzpomínky.

Tady jsme vyšli z pasáže z cukrárny a chvíli čekali na tramvaj, tak se mi líbila ta kaplička a taky jak bylo všude v Praze nevídaně liduprázdno.

Na další přestupní stanici MHD jsem stačila vyfotit kostel na Náměstí Míru

Tohle je už fotka z Vršovic, tamější Husův sbor

a vzala jsem ho ještě jednou, protože manžel mi tvrdil, že prý je tam uvnitř i kostel, že tam kdysi byl. Tak fakt nevím.

Tak jsem potom podala návrh, že se pojedeme podívat na Pražský hrad. Neměli jsme sice moc času, ale aspoň na chvíli. Ale řeknu vám, že tolik lidí jsem tam snad ještě neviděla a že jsme tam byli už mockrát. Spousta autobusů, narvané tramvaje, lidí mraky.

Takové skupinky byly ve všech prostorách, nejen před hradem.

Zase jsem obdivovovala hradní stráž, takhle stát bych asi dlouho nevydržela.

Také jsem musela vyfotit manžela, aby bylo jasné, že jsme tam byli.

A při odchodu se chtěl ještě vyfotit se stráží

Opět mne fascinovat nádherný Chrám sv. Víta

tak jsem ho vzala ještě z druhé strany.

Pak jsme se vydali na oběd. Jeli jsme na náměstí Jiřího z Poděbrad, kam v Praze chodíme vždy na oběd a býváme spokojeni.

Opět spokojený manžel. Dali jsme si opečené brambory a smaženou kuřecí kapsu, plněnou špenátem a balkánským sýrem. Bylo to opravdu chutné. Protože vždy manželovi přidávám ze své porce, byl najezený až domů.

A už jsme se pak vydali zpět na Zličín, kam jsme přijeli po jedné hodině, kluci ještě hráli, tak jsme šli obejít pár obchodů tam na Zličíně, protože manžel si chtěl koupit bundu. Byli jsme nakonec i tam úspěšní, ale už jsme toho měli jako buchet. Pak už jsme jen počkali na mladé, až se sbalí a frčeli jsme i se sluníčkem domů.

Ještě jsem nakonec vyfotila, jak to vypadalo cca ve 14,30 hod. na Zličíně. I když venku bylo krásně, tady tak prázdno nebylo.

Jídlo tam jde docela na odbyt

a tady je vidět, že se tam dobře bavily i děti.

Výlet tedy skončil, my byli moc spokojeni a určitě to nebyl výlet poslední. Všem přeji taky krásné výlety!

Krásný podzimní den

27. září 2014 v 17:48 JEN TAK
Sedím u počítače a do okna krásně svítí sluníčko. Je půl šesté a mně to nedá, vezmu aspoň mobil a udělám pár záběrů. No, ne všechny se povedly, ale nechtělo se mi vytahovat foťák.

Na teploměru bylo právě 20 stupňů, no není to krásný podzimní den? Je a moc, jen by to mohlo ještě chvíli vydržet, že?




Taky je u vás tak krásně? První dvě fotky jsou směrem na Most a ta třetí odtud z okna na hlavní silnici. Ale nebíčko je krásně modré.

Tak mi to nedalo a myslím, že se sem náramně hodí i krásné verše básníka Petra Šafránka. Posuďte sami.

Na sklonku léta

Podzim nadbíhá létu
chytá je do pavučinek
nenápadně se mu plete
do vysušených trav a květů
ráno mu podlije studenou rosu
ještě rozvoní otavy
stihne dýchnout
v sadech na ovoce a nalíčit je
čeká ho ještě spousta práce
proto předbíhá svůj čas
ale létu to nevadí
je už unaveno svým horkem
podzim neví že s ním laškuje

Taky krása, co? Hned je na tom světě líp, pravda, sluníčko má velkou sílu a k tomu si přečtu trošku poezie a je to príma.

Jak se bránit?

26. září 2014 v 16:29 JEN TAK
Většina z nás kupuje aspoň občas uzeninu. Mám svoje oblíbené obchody, kam chodím ráda, protože jsou tam milé a ochotné prodavačky, ale i tam se občas vytočím. Jedno příšloví říká, že co oči nevidí, to srdce nebolí.

Dnes jsme se vydali do města pěškobusem, protože jsem právě chtěla jít do jednoho obchodu, kde kromě kuřecího masa prodávají i výbornou uzeninu. S paní prodavačkou se známe už pár let a vždy vyhověla, když jsem něco potřebovala. Ale dnes mne docela zklamala. Manžel si tam občas koupí šumavský sulc, odtud mu nejvíc chutná a dnes si taky poručil jejich výbornou tlačenku. Ne moc, jen tak od každého plátek. Když jsem ale viděla, že už i tato šikovná prodavačka vzala jen tak do ruky ukrojené plátky, nasucho jsem polkla, protože pak hned sáhla po penězích. Nejsem konfliktní typ a tak jsem byla zticha. Nechtěla jsem dělat zle, protože nevím, co by mohlo následovat.

Také ve městě, tam chodíme nejčastěji pro uzeninu, jsem často vytočená. Děvčata si vezmou na ruku sáček, kterým berou tu uzeninu a když platím, tak ho sundají, ale občas tam přijdu v době, když přerovnávají na pultě uzeninu jen tak rukou, do které pak bezostyšně berou peníze. Nechci si hrát na cimprlínu, říkám si, že mi to zlepší imunitu, ale fakticky se mi to ekluje a moc. Máte taky takové poznatky? A dokážete vždy říct naplno, co si myslíte i tam, kam chodíte pravidelně už pár let? Nechce se mi pouštět do nějakých slovních potyček a i když vím, že mám pravdu, co kdyby mi příště prodali něco nedobrého, řeknu-li to hodně slušně.

Pravda je, že jsem vždy nejraději nakupovala a nakupuji v marketech, kde je pult s uzeninou a pak se platí až u pokladny. Tam aspoň nevidím, že se berou do stejné ruky peníze i uzenina. Ale zase, co vím, když to nevidím?

U nás téměř vedle domu máme večerku, kterou mají Vietnamci. U pultu nakrájí před vámi uzeninu, na ruce mají rukavice a platí se až u pokladny. Za toto mají moji velkou pochvalu. Dřív to bývalo také tak, že někdo připravoval zboží a jedna prodavačka byla u pokladny. Já vím, že to bylo ještě "za krále klacka", ale tyto problémy nebyly.

Jak mi to už nemyslí

25. září 2014 v 15:46 JEN TAK
Začnu včerejškem. V podvečer zazněl zvonek. To už obvykle nikdo nechodí, ale podle zvonění, že by ….. ano byl to syn i se snachou a přivezli nám kopec hrušek. Tedy musím říct, že letos jsme si od nich ze zahrádky užili vitamínů, jen co je pravda. Já hrušky ráda jen ty tvrdé a manžel se jich bojí, prý ho nafukují a on je na to citlivý. No tak se rozdělím s dcerou a je to. Ale za vitamíny jsem vždycky ráda, protože se snažíme v rámci zdravého stravování denně nějaké ovoce sníst a já si docela pravidelně dávám i jogurt, aby mi ještě chvíli ty mé kosti vydržely.

S obstřiky na neurologii jsem už skončila, ale stejně mi zase dnes pěkně vystřelovala ta bolest do té mé levé nohy díky vyhřezlým plotýnkám. Ale je to o zvyku, a pokud pomůže malý odpočinek, jinak to neřeším, tím si ani nestěžuji, ale to počasí nám taky nepřidá.

Ve čtvrtek většinou chodíme na větší nákup a manžel si dnes poručil šunkofleky. Musela jsem tedy koupit uzené, protože už doma nebylo. Tam vezmu to a tam tohle a u pokladny mne málem kleplo. Na uzené jsem zapomněla, i když jsem chodila po obchodě s lístečkem. Nepřejte si vědět, co jsem si dala jmen. Tak jsem musela zaběhnout ještě do dalšího obchodu, abych uvařila to, co bylo v plánu.

Na víkend jsem si řekla, že dlouho nebyla svíčková, tak že koupím hovězí. Já jsem takové trdlo, že se stále divím, jak je možné, že už je to maso zase dražší. A to jsme si nedávno říkali, že se jednou rozšoupneme a dáme si hovězí pečeni na česneku se špenátem a bramborovým knedlíkem. Ale jak tak koukám, tak asi počkám, až bude hovězí v akci, nebo si pak dáme k obědu jen brambory.

Po obědě jsem začala finální práce na zakázce od sousedky, úprava záclon. Ufffff, to jsem si oddychla. Konečně mám hotovo. Já ráda šiji, vypomohu i sousedce, ale záclony - ty tedy moc ráda nemám. Navíc ta záclona měla na délku dva metry a měla jsem ji ustřihnout a zkrátit na metr dvacet, nahoře udělat lem a pak tu čtyřmetrovou šířku poskládat do záhybů na dva metry a zašít, aby to mohla jen pověsit. No, snad jsem to zvládla dobře a jen doufám, že už mi dá souseda se záclonami chvíli pokoj.

Tak jsem zase na sebe práskla kdeco a budu se těšit na víkend, že bude hezké počasí. U nás jsou Svatomichaelské slavnosti jako každý rok a event. bychom mohli možná jet i na výlet. Tak doufám, že něco z toho vyjde.

Ježčí kamarádi

24. září 2014 v 14:38 JEŽCI
Rekapitulovala jsem svoji sbírku ježků v červnu, ale od té doby ji pouze pravidelně doplňuji tím, že připočítávám. Při posledním počítání jich bylo fyzických napočítáno 190, ale později jsem zjistila, že jsem opět zapomněla. A sice na moje "ježčí" utěrky, které mi kdysi koupila maminka. Celkem je šetřím, ale normálně používám, tak je sem pro vám také dám na ukázku. Jsou celkem tři "




Každá utěrka má jiný obrázek, ale všechny jsou krásné, že?

Dále jsem za ty tři měsíce dostala také obrázky ježků od vás všech, kteří si na mne vzpomněli a tyto mám jen jako obrázky na blogu. Přibyli tam tito krasavci :

S touto koláží si pohrála Miluška

tento krasavec pro potěšení je také od mé sousedky a blogové kamarádky Milušky

Tohoto ježečka mám od Jarmilky, to už je č. 75 v obrázcích

Vlastní přáníčko s mými jmenovci vyrobila k výročí mého blogu zase Miluška

Omlouvám se, ale zapomněla jsem si poznamenat, odkud mi přišel tento zajímavý obrázek. Děkuji za doplnění. Je od Otavínky.

Tady je ježeček, který se chodí napapat ke kočičkám naší Lady, obrázek má už č. 78

To je krásná dekorace, že? to je už č. 79


Tato roztomilá ježčí mimina mi přišla od mé nové kamarádky až z Řecka. Mají č. 80 a 81. v obrázkové galerii ježků.

Všem moc děkuji, že si vzpomenou a posílají krásné obrázky ježků do mé sbírky. Mám z toho vždy radost. Přeji všem krásný podzim. U nás bylo dnes chladno, ale krásně svítilo sluníčko.

Vnoučat se asi nedočká

23. září 2014 v 13:41 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jedna moje dlouholetá známá má dvě děti. No, děti už se jim říkat nedá, jsou dávno dospělí, ona už je v důchodu, ale vnoučata nikde. Asi i těžko nějaká vlastní budou. Aspoň zatím to tak nevypadá ani náhodou.

Podrobně nevím, jak to měla s muži, ale dceru má cca o 5 let starší než syna, každému pořídila jednoho tatínka. Krátce po narození syna zůstala sama bez chlapa a prý už žádného nechtěla ani náhodou. Nevím vlastně ani proč, ale dcera je už roky vdaná v Nemecku, děti nemá, zkrátka se nezadařilo. Za mámou jezdí i s manželem poměrně často, dá se říct, že když je třeba, tak vypomůže, jak finančně, tak i fyzicky.

Synovi je už čtyřicet let a pamatuji si, že když mu bylo tak okolo osmnácti, tak měl dívku, kterou velmi miloval. Po nějaké době se rozešli, asi ho hodně zklamala, protože asi tak těch dvacet let nebylo vidět, že by se znovu zamiloval. Asi zanevřel na opačné pohlaví podobně jako jeho máma.

Až teď. Je to asi půl roku, tak začal být častěji pryč a známá se mi svěřila, že někoho má, jezdí za ní, ale ona - jako máma - jí nemůže přijít na chuť. Je prý o něco starší, vypadá prý jako jeho máma a ne jeho milá, má už dvacetiletého syna. Nicméně ON ji má rád a tak si ji občas přiveze i k mamince na víkend.

Po nějakém čase jsem zase mou známou potkala a ta si musela dojít k lékaři prý pro prášky na uklidnění. Její syn, který tak dlouho nechtěl žádnou ženu, má prý tři! Dvě v okolních městech a jednu v domě. Ta je z nich nejmladší, i když na dítě už taky asi moc ne, je jí něco málo pod čtyřicítku a má dvě děti, které chodí do školy za první stupeň. Známá měla obavy, jak to všechno dopadne.

A minulý týden jsme opět daly řeč. S tou jednou se už rozežel, ale za tou starší, co má toho dospělého syna stále jezdí, za tou v domě chodí taky, jedna se snad už o té druhé dozvěděla, tak prý jsou tam vidět slzičky, ale on stále neví, kterou si vybrat. Má prý rád obě.

To jsem tedy také zvědavá, jak to nakonec všechno dopadne. Se známou jsme se shodly v tom, aby nakonec zase nezůstal úplně sám. Tak dlouho bude přebírat, až se na něj vykašlou obě. A vnoučátka? Nevím, nevím, možná by ta známá byla ráda za ty dvě děti od té ženy z domu. Jinak to asi nedopadne.

Tak jim držím oběma pěsti, ať mají štěstí. On, aby si dobře vybral a jeho maminka aby nezůstala na stará kolena úplně dama. Vnoučátka by bodla, určitě.

Učíme se žít

21. září 2014 v 13:50 TÉMA TÝDNE
Už je to dost dlouho, co řádně nefunguje blog.cz, ale z jiných zdrojů jsem se dozvěděla, že téma tohoto týdne by mělo být UČÍM SE ŽÍT. Tak jsem si dovolila napsat něco na toto téma.

Učit žít jsme se museli všichni.Někdy to bylo opravdu hodně těžké a ne vždy snadné. U mne toto téma vyvolalo vzpomínky hodně dávné. Nevím ani, jak jsem dospěla ke vzpomínkám, když jsem byla prvně na operaci. Bylo to v roce 1970 v lednu a byla jsem v té době už třetí rok sama se dvěma malými dětmi. Bylo to dost kruté se naučit žít v podmínkách, které byly nejen stresující a bolestivé, ale také existenční. Dnes to mají mladí lidé o dost snažší, když mají blízko své rodiče, které vypomohou nejen radou a hlídáním, ale i finančně. To bylo pro mne nedostupné, protože jsem se napřed odstěhovala s manželem na druhý konec republiky kvůli bytu a pak jsem na všechno zůstala sama se dvěmi malými dětmi.

Když jsem musela na tu operaci, nastal problém, co s nimi. Synovi bylo necelých devět let, toho si vzal k sobě můj bývalý a dcerka, která ještě neměla ani čtyři roky, ta byla na Moravě střídavě u babiček.

A to je vlastně to, co mne zaujalo a donutilo mne se zamyslet, jak se také děti musí naučit žít a co jim asi tenkrát v té hlavince běhalo.

To jsme my tři na Vánoce těsně před mým nástupem do nemocnice.



To je moje dcera u babičky v době mé operace se svým bratrancem, který je o dva roky mladší. Tady jí bylo cca 3,5 roku.

Tak se koukám na ty fotky a říkám si, že se musely všechny tyto děti naučit žít, a myslím, že se jim to povedlo. Mají své rodiny, své zaměstnání a myslím, že jim taky trochu pomohlo to, že musely být brzy samostatné. Teď už se učí žít jejich děti a věřím, že jim to jde taky dobře.

Místo výletu si vymýšlím v kuchyni

20. září 2014 v 13:48 VAŘENÍ A PEČENÍ
Dnes jsme si plánovali úplně něco jiného, než jak to dopadlo. Měli jsme se vydat na výlet s mladými, ale bohužel jsme museli zůstat doma. Já sice chodím stále ještě na obstřiky, ale je to lepší, tak bych si na procházky s odpočinkem troufla, ale zase pro změnu víc trpí manžel. Nějak se špatně sehnul, luplo mu v kříži a je to. Museli jsme to zrušit, manžel bere už 3 dny léky na bolest a včera jsem mu dala i náplast. Chodit by nevydržel ani chvíli, tak jsme to museli s lítostí odříct. Snad se to povede zase někdy příště.

Ještě ve čtvrtek jsme nevěděli, jak to dopadne, tak jsem si dala listové těsto z mrazáku dolů do ledničky, že upeču manželovi štrúdl dřív než v sobotu, když nebudeme doma. Upekla jsem ho včera, ale nějak mizí, ono ho z toho listového těsta moc není, no a dnes jsem měla čas a máme stále ještě od syna dost jablíček, tak jsem si řekla, že štrúdl nechám manželovi a upeču ještě aspoň něco s jablíčkama do remosky.

A dopadlo to takto :


Ušlehala jsem žloutky s cukrem a tukem, nakrájela jablíčka na kousky, ušlehala z bílků sníh a pak přimíchala do ušlehané hmoty. A je upečeno. Rychlé a dobré, líbí se mi, že to není suché.

A to už jsem si dala před cvhílí ke kafíčku.

A je to. Máme na tento víkend každý svůj moučník. Usmívající se

K obědu jsem původně nic neplánovala, myslela jsem, že se někde najíme v restauraci, ale když jsme zůstali doma, sundala jsem z mrazáku kuřecí prsa a udělala řízky. K tomu normální brambory, ale ozdobila a ochutila jsem je zeleninou.


Takto upravenou zeleninu s vařenými brambory a řízkem nám při poslední návštěvě udělala moje kamarádka u ní na návštěvě, když jsme byli na dovolené. Nebylo by to nic nového, ani zvláštního, ale ta zelenina nebyla dušená, ale osmažená na másle. Mně i manželovi to moc chutnalo, tak si to tak občas dopřejeme. Je to normální mražená Babiččina směs a bylo to mňam. K tomu byl ještě okurkový salát.

Přeji všem krásný víken, snad se nenaplní děsivá předpověď, u nás zatím stále prosvítá sluníčko a je teplo až dost.

Všichni jsou stateční

19. září 2014 v 15:30 RODINA
Ještě jednou se vrátím k operaci yorkšírky Peggy. Psala jsem, že jí operovali nožičku, protože tam něco nebylo v pořádku, a při té příležitosti, když už byla uspaná, tak jí odoperovali kýlu.

Včera s ní byla dcera s vnučkou na kontrole, doktor jí sundal obvazy a aby si nekousala do bolavého, aby se jí třeba ty stehy nerozpáraly, tak dostala, chudinka malá, límec.

Takhle chudinka vypadá, je z toho v šoku, nemůže ani jíst ani pít sama

a takhle vypadá ta její nožička.

Je prý to jako stehno od králíka, jak to má oholené a ty stehy, brrr. Na záda se položit nemůže, tak bříško nemůže ani ukázat, ale prý to vypadá hrozně. V noci s ní spí vnučka na zemi, protože je jí líp, když se může k někomu přitulit. K ránu si ji přendá dcera do postele.

Na další kontrolu a sundání toho límce jedou až příští pátek, tak si ještě užije, vlastně všichni. A nejhorší prý to bude až s ní budou doma rehabilitovat. U toho bych být nechtěla, i když vím, že se to musí.

Tak Peggince popřejeme málo bolesti a hodně štěstí při uzdravování. Doufám, že bude zase běhat jako čert a bez bolesti. A dceři a vnoučatům taky hodně štěstí, aby to všichni zvládli.

Našli si mne

18. září 2014 v 16:29 JEN TAK
Na jednu stranu dobře, protože aspoň vím, že o mne má někdo zájem anebo mne potřebuje. A kdože to je?

Sousedka byla celé prázdniny na chaloupce, vrátila se před týdnem a hned hlásila, že bude potřebovat mé služby. Tedy co se týče šití. A hned dnes mi už dala kopec práce, ještě mám štěstí, že na to nespěchá. Ale tím si nestěžuji, my si navzájem vypomůžeme rády.

To jsou dvoje velké záclony

a tady mám připravené na polštářky a pro maminku opravy.

Takže musím ušít dva povlaky na polštářky na ty její z paměťové pěny a co ale nemám vůbec ráda, zkrátit dvoje záclony a ještě je srovnat do záhybů a zašít, aby to při věšení nemusela skládat. Už se mi to u ní jednou úspěšně povedlo.
Taky jsem si přivezla od maminky nějaké maličkosti na opravy, tak se nudit nebudu.

Ale zájem díky internetu se dostavil i z jiného konce. Jak jsem psala o tom, jak vzpomínám na moravské hody, tak si představte, že si mne našli představitelé přímo té obce, o které jsem psala a byla jsem požádána o souhlas k uveřejnění v jejich čtvrtletním zpravodaji, a to včetně mých starých fotek z hodů z roku 1957, kde jsem jako hlavní stárka vyfocená. Škoda, že se nedozvím, jestli si na mne někdo vzpomene, kolik spolužaček, potažmo spolužáků. Taky jsem tam mohla napsat aspoň moji emailovou adresu, kdyby se přece jen někdo ozval. Mám slíbené, že mi bude jeden výtisk zaslán, tak ten budu určitě s radostí uchovávat jako oko v hlavě.

Jinak u televize stále nezahálím a pletu a pletu a pletu pořád ještě ze zbytků. Co, to už určitě stálí čtenáři tuší, ale pro ty, kteří ne, tak se předvedu.


No a tohle mi leží u televize vedle křesla, abych náhodou nezapomněla.

Od pondělka už má být větší ochlazení, tak se určitě budou teplejší ponožky hodit. Přeji všem krásné podzimní dny, nebo ještě "babí léto"? Uvidíme.

Starosti se zvířátky

17. září 2014 v 14:15 RODINA
S domácími zvířátky jsou nejenom radosti, ale i starosti. Před týdnem se našim mladým, respektive jejich babičce, ztratil krásný kocourek, slyšící na jméno Sheldon. Byl to dobrý kamarád se čtyřmi kočkami naší Lady. Byl plachý a jen tak k někomu nešel. O to víc nás překvapilo, když se nevrátil domů. Celá rodina ho hledala po celém okolí, volali ho, ale marně.

I takhle se kocourek hledá i s tím, že případný nálezce bude odměněn. Zatím ale, bohužel nic.

Asi před 3 dny objevila vnučka nedaleko jejich bydliště takové kotě. Spojila se s majitelkou a je více než jasné, že je to kocourkovo dítě. Jmenuje se Pumba a je mu jako by mu z kona vypadla. Co říkáte?


Dokonce prý má i stejnou skvrnku.

Sheldon prý tam k nim chodil a když ho uvidí, dají vědět. Stále všichni čekáme.

Ale kočiček je evidentně všude v okolí dost, protože naší Ladě se lísala další koťátka, taková krásná a neobvyklá, žádné obyčejné, ale mají v sobě nějaké cizokrajné geny.

Krásná koťátka, že?



A tady jsou každé koťátko zvlášť. A obě se prý chtěla s vnučkou kamarádit. Já se jim ani nedivím.

Ale taky jsme včera všichni drželi palečky Peggince, jak jsem psala, byla na operaci s nožičkou, protože už moc kulhala a zároveň jí odoperovali kýlu. Ráno ji odvezli na kliniku a večer si ji přivezli.



Tohle jsou první fotky po převozu domů. Je vidět, jak má smutná očička. Noc prý byla krutá, dcera s vnučkou ji hlídaly, ale dnes už je prý líp. Když něco potřebuje zakňučí a už prý i přišla na to, že jde chodit po třech nožičkách.

Tak držíme dál všem zvířátkům pěsti, aby měla štěstí. Kocourek aby se vrátil a Peggy aby zase běhala bez bolesti.

Výletovali jsme s vnukem

16. září 2014 v 16:28 RODINA
Jak jsem už psala, vydali jsme se zase dnes za maminkou. Tedy já a tentokrát mne vezl vnuk Luky. Dcera i syn museli pracovat, snacha též a Luky byl ochotný, už jezdí dva roky a dobře, tak jsme se ráno v osm hodin vydali na cestu.

Venku bylo teplo, sluníčko svítilo, jelo se krásně, ale asi ve třetině cesty byla mlha jako mlíko, která se ale naštěstí zase v té poslední třetině cesty vytratila i tam, u maminky bylo krásné počasí.

Maminka už nás čekala, byla natěšená, že si může zase s někým popovídat, bylo třeba něco udělat, ale museli jsme zase jet brzy po obědě domů, protože vnuk měl bowlingový trénink.

Nakoupila jsem mamince potřebné věci, které nejsou v běžných obchodech, jako třeba z lékárny, něco z drogerie a taky nějaké mlsky, které jí běžně brácha nenakoupí. Oni přece jen mužští jsou někdy nepoužitelní. Jen jsem se divila, že toho nebylo tolik za ty peníze, co to stálo, ale maminka byla spokojená. Taky jsem včera doma musela uvařit pro mne a vnuka oběd, který jsem vezla sebou, protože mamince vozí obědy a vařit bych tam opravdu časově nezvládla. Musíme teď hned jezdit odpoledne domů, protože bratr má v domě instalatéry a obkladače, předělává koupelnu, ale už asi tři měsíce, tak nevím, jestli nebude pozlacená.

Myslím, že to hlavní jsme stihli, Luky taky pomáhal, dělal, co bylo třeba, i vyluxoval a snažil se babičce pomáhat i s drobnostmi. Co maminka chtěla, to jsme zvládli. Dokonce jsme viděli i její tři návštěvy, za tu dobu se tam vystřídaly všechny tři kočky. Ale vyfotit jsem stihla jenom jednu.

To je Mourina.

Ale co jsem ráda, že jsem stihla je, že hned po příjezdu jsem nezapomněla vyfotit maminku a jejího pravnuka, to je určitě vzácné foto a když vidím ten výškový rozdíl.... no pravda je, že maminka nikdy nebyla moc velká, ale už rosteme všichni do země.

Ano, to jsou moje zlatíčka. Maminka 94 let a vnuk - tedy její pravnuk 20 let.

Cestou domů se nám jelo líp, sluníčko svítilo celou cestu a chválím svého nového řidiče! Jel skvěle!

Krásná neděle

15. září 2014 v 16:43 RODINA
Včerejší neděle byla opět super. Měli jsme všichni domluvené setkání s opožděným přáním mému muži a taky jsme si to užili. Dceru s dětmi jsem již pozvala na oběd, protože jsem potřebovala jejich pomoc. S vařením ne, to jsem zvládla sama. Měli jsme polévku zelňačku a KATŮV ŠLEH a brambory. Jídlo všem chutnalo a všechno se snědlo, což je vždy dobrá vizitka.

Po obědě přišla na řadu ta jejich pomoc. Vnuk mi nainstaloval nový prohlížeč kvůli tomu, abych mohla konečně zase psát na blog a dcera s vnučkou se pustily do čančání chlebíčků a jednohubek. Já zatím dceři opravila kalhoty. Byla to taková krásná dělba práce.

Vše bylo OK a tak jsme se mohli už opravdu všichni sesednout kolem stolku, dát si připravené občerstvení a popovídat si. Bylo nám spolu krásně jako vždy.


V takové krásné taštičce dostal manžel nějaký dárek, ani vlastně nevím, co bylo uvnitř, zrovna jsem vařila v kuchyni kávu, ale ten ježeček je plastický a je opravdu moooooc krásný. Má č. 197 a musím ho dát mezi kamarády. Snacha měla radost, že máme my radost. Usmívající se

Měli jsme tam včera i Pegginku, se kterou jsme se chtěli všichni pomazlit, protože ji zítra čeká, chudinku malou, operace nožičky, určitě se o tom ještě zmíním, až to bude mít za sebou.


Naše Lada si udělala selfii s Peggy, aby prý bylo vidět, že miluje všechna zvířátka, nejen kočky. Akorát už zase nejsou Peggy vidět oči.

Ale dnes taky moc času na blog nemám. Hned ráno jsme vyrazili s manželem nakoupit, pak jsem šla na obstřik na mou zlobivou páteř, pak jsem vařila dva obědy, protože zítra zase frčím na otočku k mamince a odpoledne další obstřik, tentokrát na koleno, které zase nechce chodit ze schodů a vůbec si oblékat kalhotky je problém. Obstřiky budu opakovat a tak věřím, že mi zase na chvíli pomohou.

Jo a taky jsem dnes vyprala dvě pračky prádla a jen co to dopíši, tak ho půjdu sundat a poskládat. Prádlo mám na balkoně a krásně na něj svítí sluníčko. To bude krásně vonět.

Doufám, že i vy jste měli všichni krásný víkend i dnešní den a všechny zdravím a moc děkuji za vaše návštěvy.

Občasník - konečně!

14. září 2014 v 16:27 OBČASNÍK
Ano, stýskalo se mi po psaní, ale katastrofa to nebyla, vlastně když začínám psát tento článek, tak dosud není. Myslela jsem, že to půjde rychleji, než nám dali vědět co se děje, tak jsem si říkala, že to nestojí zato. Ale asi stálo. Proto jsem si začala psát tento občasník, abych aspoň stručně shrnula podstatné.

Pátek 5. 9.
Tento den jsem se vám chtěla pochlubit, jak jsem poctivě zpracovala jablíčka, která jsme dostali od syna. Zavařila jsem 6 velkých a 1 malou sklenici jablek na štrúdl. Když se zima zeptá, budu aspoň částečně připravena.


Nestalo se tak, protože se něco pokazilo a nemohla jsem psát na blog. Ještě odpoledne jsem napsala St. Rulcovi, že něco není v pořádku a dál jsem čekala.

Sobota 6. 9.
Tento den nebylo nic mimořádného, stále jsem se zkoušela přihlásit na blog, ale bohužel. Bylo mi jasné, že o víkendu se ani nic dít nebude.
Ještě z obdržených jablek jsem upekla jablkovou bábovku.

Neděle 7. 9.
V neděli jela kolem dcera s vnučkou, tak se na chvíli stavily na kávu a ochutnat tu bábovku Při té příležitosti jsem zapojila vnučku, která se spojila s vnukem, jestli ta porucha na blogu není u mne. Ne, nebyla, ale nějak zvlášť mne to netrápilo.

Pondělí 8. 9.
Ani tento den se nestalo nic převratného, tak vidíte, stejně bych ani neměla o čem psát. Zjišťují, že opravdu nejsem závislák.

Úterý 9. 9.
Byla jsem objednaná na pedikúru a už jsem ji opravdu potřebovala. Jde to čím dál tím hůř se sklonit a jen si ostříhat nehty na nohou, proto se vždy nechám ráda opečovávat. No a když už jsem tam byla, tak jsem se rovnou vedle objednala ke kadeřnici. Moje vlasy už volaly po renovaci a pořádné údržbě. Moje kadeřnice Miluška mne objednala na čtvrtek v 10,30 hod. na barvu a stříhání.

Středa 10. 9.
Po bolavé noci jsem si konečně řekla dost a vydala jsem se k nám na polikliniku, abych se objednala na neurologii a ortopedii. Na neurologii jsem nebyla už půl roku, což je na mne dost dlouho a bolest vystřelující do nohy následkem vyhřezlých plotének už volala po obstřiku. Normální termín objednání je 14 dní až 3 týdny, ale sestřička je na mne hodná a vykouzlila tam termín na čtvrtek v 10.00 hod. Co teď? I když to není od sebe daleko, ke kadeřnici to nestihnu, ale nevadí, nechala jsem se napsat a vydala se domluvit do kadeřnictví. Dopadlo to dobře, já zase Milušce na oplátku slíbila přinést od lékařky recept, o který si zavolala.

Pak jsem ještě přešla na ortopedii, protože moje pravé koleno zase začíná víc a víc stávkovat. Super - objednaná jsem na pondělí ve 13,00 hod. Lepší to být nemohlo, u nás je tento lékař jen 2 x týdně.

Čtvrtek 11. 9.
Tento den se přiznám, že jsem měla dost honičku. Ráno jsme šli nakoupit, pak jsem si rozvařila oběd a v půl desáté jsem už vyrážela na neurologii. Jo, šlo to, odtud jsem s obstřikem a receptem pro kadeřnici vypadla už v 10.30 hod., a když jsem přišla do kadeřnictví, měla jsem vlastně jen 8 minut zpoždění. Tak jsem to všechno stihla, ale odpoledne se mi už fakt nikam nechtělo. To ještě přijeli naši mladí, tedy syn se snachou a přivezli další jablíčka, tentokrát hlavně na jídlo.

Pátek 12. 9.
Běžný den, hlavně nakoupit, v neděli přijedou všichni mladí, tak abych na nic nezapomněla. A zjistila jsem, co mám teď volného času, když nechodím psát na blog, tak si vymýšlím práce v domácnosti. Jak jsem už psala, jen tak sedět s rukama v klíně, to není nic pro mne.

Sobota 13. 9.
Tak abych byla užitečná, upekla jsem na neděli pro návštěvu nanukové řezy, uvařila a udělala rumcajs salát, který použiji také na chlebíčky v neděli. Odpoledne jsem už měla zase dlouhou chvíli, tak jsem měnila všude ubrusy, polštářky, umývala kdeco v kuchyni a ještě jsem v podvečer přesadila kytičky, které to už opravdu potřebovaly. V neděli přijede celá rodina, dcera s dětmi už na oběd a tak toho využiji a nechám si od vnuka nainstalovat jiný prohlížeč, abych mohla psát na blog.

Jsem naprogramovaná?

4. září 2014 v 14:14 JEN TAK
Jsem normální? Někdy si říkám, jak je to možné, že reaguji jinak než ostatní. Jak nastane září, naskočí mi to v hlavě a už jedu.

Většina lidí gruntuje v prosinci před svátky. To já ne. I když uklízím průběžně a každý den něco přidávám oproti běžným povinnostem, jak jdou děti do školy, tak mne to bere. Vím, že minimálně jednou za rok se musí vysmejčit každý zapomenutý koutek a já začínám řádit ve skříních a to už pár let za sebou vždy právě v této době.

Nejinak je tomu i letos. Umývala jsem postupně všechna okna, pak je dám až před Vánocemi, na víc nemám sil, ale hned začínám řádit i ve skříních. V ložnici už mám hotovo, ale to nejhorší teprve přijde. A co mne bere nejvíc? Představte si, že vyřazování a vyhazování nepotřebných věcí. To je vždy voda na manželův mlýn, ten likvidaci úplně zbožňuje. Včera jsem se dala do vyřazování oblečení, které buďto už je "vynošené", z módy, nebo už jsem v tom jak slaneček. Ještě pěkné věci je mi líto vyhodit jen tak, proto jsem je poskládala a rozhodla se, že je šoupnu někam na charitu. Snad to ještě někdo užije, kdo nemá nazbyt.

Ale potřebovala bych, aby měl den tak 48 hodin, protože jen jednu akci dokončím, mám nápad na další tak rychle, že ani nestíhám. Ale než ten náš velký byt celý důkladně proberu a vysmejčím, tak to bude tak akorát.

Teď zase vymýšlím, co udělám s kuchařskými knihami, do kterých se už těžko někdy podívám a některé nejsou ani vyzkoušené. Vím, že někdo sbírá kuchařky, ale balit to a nosit na poštu - to nee. Zkusím se poptat v okolí.

A tak blbnu a likviduji, ale dnes se má zastavit synáček, který prý doveze jablka. A bude jiná práce, tak se akce přeruší. Jablka každý rok zavařuji, protože manžel rád štrúdl, a ono to dá dost práce s loupáním a strouháním.


A jablíčka jsou zde. Ale když se do toho pustíme s manželem zítra spolu, určitě to zvládneme brzy. Těch pár sklenic v zimě jako když najdeme.

Krásný slunečný den jako malovaný, jako je u nás už od včerejška, přeji vám všem.

Dnes mi to vadilo

2. září 2014 v 14:00 JEN TAK
Jak vidíme, tak pomalu už nastupuje podzim. Uteklo to jako voda, máme září a děti už jsou zase ve škole. No a jak je září, to říkám, že za chvíli budou Vánoce.

Dnes jsme byli s manželem nuceni jet ráno do města o něco dříve, ale byla to chyba. Už nikdy více! U nás vozí děti do školy školní autobusy. Přesto jsou i normální linky nabity studenty, kteří jezdí na gymnázium. Ale jestli si někdo myslí, že jsou to inteligentní slušně vychovaní mladí lidé, tak bohužel. Dnes se v autobuse nenašel ani jeden jediný. Všichni seděli asi unaveni po dlouhé noci a zase budou sedět v lavicích a babka s dědkem ať si postojí. Mají ještě taky chrápat, no ne? Nechci jim vkládat něco do úst, ale řeknu vám, že dnes mne to opravdu rozčílilo, nejraději bych už někomu něco řekla, ale nemám ráda konflikty. Tak si myslím, že inteligentní asi jsou, když studují, ale slušně vychovaní a empatičtí, to tedy rozhodně ne. Já měla dnes po ránu dost bolavou páteř a stát v autobuse, buď jen dvě stanice, který jede tak, že používá pouze plyn a brzdu, to byl tedy zase zážitek.

Mají dnes vůbec rodiče čas vysvětlit svým dětem to, co vštěpovali naši rodiče nám? Dost o tom pochybuji a slibuji, že pokud to nebude vyloženě nutné, nebudeme se jim raději motat pod nohama. Ono to ale asi moc nepomůže. Včera jsme jeli z města kolem půl deváté a autobus byl také nacpaný dětmi a studenty, kteří už asi jeli ze zahájení domů. A na volné nebo uvolněné místo jsme mohli také zapomenout.

A jak to funguje u vás? Asi většina z vás jezdí autem, ale vy, co používáte MHD, máte lepší zkušenosti?

Kluci jedou

1. září 2014 v 13:21 RODINA
Už si možná někteří řeknete, že stále otravuji s těmi mými kluky, tedy synem a vnukem, hlavně s jejich výsledky v bowlingu, ale nedá mi to se k tomu zase vrátit.

Luky po příjezdu z ciziny zase začal hrát na turnajích zde. Hned na tom prvním, kde se zúčastnil, se umístil na 1. místě, což bylo skvělé a také mu to vyneslo nějaké korunky, ze kterých si na tom zahraničním bowlingu dost odčerpal. A stejně si myslím, že mu to jde nejlíp doma. Ale zkusit se má všechno, ne?

Luky drží i šek, samí vousatí starší pánové a jak on mezi nimi svítí, co?

Tak toto se konalo 23. srpna v Praze a za týden tam frčeli mí chlapi znovu do Prahy na jiný turnaj. Tentokrát mlaďoši vypadli hned ze začátku, myslím všechny, kteří byli reprezentovat v cizině a do finále se dostal můj syn. První cena byl placený zájezd na reprezentaci do Polska, druhá a třetí byla finanční odměna. Syn do Polska nechtěl, raději si říkal, že by bral 2. nebo 3. místo. A jak do dopadlo. Výborně!

Takhle se rozběhl

a získal krásné 2. místo a k němu místo poháru tuto krásnou cenu a k tomu ještě 1000 Kč.

To bylo radosti! Včera se s ní přišel pochlubit, tak jsem si ji vyfotila. Sešli se tady s dcerou a samozřejmě snachou a všichni jsme se pobavili, když vyprávěli, jak si utahovali z našeho mistra - tedy vnuka. Ale smích je zdravý, syn byl spokojený a my šťastni, že jsme si mohli zase hezky u kafíčka a koláčů popovídat.