Srpen 2014

Jak to chodí u nás doma

31. srpna 2014 v 13:13 RODINA
Tento týden jsem tady psala, že budu dělat v sobotu chlebíčky. Ano, dělala jsem je včera a jen tak pro informaci ukazuji, jak do dopadlo.

To je včerejší porce chlebíčků pro nás dva.

Nemusíte je ani počítat, bylo jich 22. A jak myslíte, že to dopadlo? Náš chlebíčkový král, tedy manžel jich spořádal na posezenou 16! Pak sice funěl, ale nezbylo nic. Je pravda, že to nejsou tak silné vekové plátky jako u koupených, ale dost toho bylo. Zajímavé, když dám něco jen tak na chleba, tak mu stačí 3 - 4 dle velikosti. No jo, chlebíčky jsou chlebíčky.

K snídani a ke kafíčku jsem udělala koláče, ale to už je ujezeno.

Minulý týden jsem dělala tyto pizza šnečky, které manžel taky moc rád.


A dnes jsem pekla kaiserky. Ale nevím proč, ať to zmáčknu víc a nebo míň, skoro všechny se mi takhle roztáhnou. Poradíte někdo ten fígl? Třeba Miluška? Děkuji předem, ale konstatuji, že na chuť to vliv nemá. Jedlé jsou.

Krásný zbytek neděle a krásný příští týden. U nás už přestalo pršet, tak snad bude zase líp.

Jak to bylo tenkrát

30. srpna 2014 v 15:08 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera jsem se tady zmínila o tradicích na Moravě, vzpomínky mne zavály až do padesátých let minulého století. To jsem ale pamětník. Proč se k tomu dnes vracím? Pro ty z vás, které znají a ví, jak to na hodech chodí nebo kdysi chodilo, tak tento článek nebude nic nového. Ale četla jsem dotazy, že některé hlavně asi z těch, které hody nezažily nebo těch mladších, co neví, co nebo kdo je to stárka. Tedy jdu popsat hody z mého pohledu, jak proběhly u nás v roce 1957 :

Sešli jsme se tenkrát v sokolovně my mladí, protože jsme měli mezi sebou vybrat některé z nás, kteří půjdou na hody jako stárky a stárkové. Domluví se páry, nás tenkrát se tenkrát přihlásilo devět nebo deset párů, dobrovolně se spárují a zvolí si mezi sebou toho, kdo bude první stárek a stárka, také druhý a třetí pár v pořadí. Stárci jsou všcihni ti krojovaní, kteří mají hlavní slovo na ty hody.

Napřed jsme se museli scházet hodně předem, abychom se naučili a secvičili se v tancování besedy. Buďto se tančí česká nebo moravská, už nevím přesně, jak to bylo tenkrát, ale tuším, že jsme se učili obě. Když už jsme to pořádně uměli, tak jsme si museli vyzkoušet vypůjčené kroje. Takový kroj je dost drahá záležitost a museli jsme si dávat hodně velký pozor, abychom jej nepoškodili.

Když jsme uměli besedu, museli jsme se také postarat o postavení májky. No, abych byla přesná, to byla hlavně starost kluků. A v den D jsme to měli takto:

Páry už v krojích až na ty přvní tři, se sešly u naší sokolovny, musela tam být také kapela, bez které by to nefungovalo a pak se vydali ti stárkové - tedy krojovaní po vesnici. Napřed se šlo s muzikou a spoustou lidiček kolem pro třetí pár, pak pro druhý a nakonec všichni spolu šli pro prvního stárka a až nakonec pro první stárku, tedy pro mne.

Mí rodiče to taky neměli jednoduché. Musely se napéct koláčky, takové ty malé, plněné a cukroví, nachystat spoustu vína a skleniček a ty davy, co se shromáždily kolem našeho domu všechny pohostit. Když u domu kapela zahrála, já jsem vyšla a i když jsem nevěděla, co mám říct nebo udělat, tak jsem vyšla ze dveří a s rukou nahoře (proto šroubujeme žárovky) zvolala! JUCHÚ!

Později jsem se dozvěděla, že se právě tohle líbilo, že jsem byla taková bezprostřední, prostě svá. Pak jsme tam všichni zatančili, kapela nám hrála a tanečky se opakovaly i u jiných domů. Pak jsme šli všichni průvodem, hlavní stárci samozřejmě jako první až na místo konání hodování - tedy i veselice.

Tam na velkém dvoře u sokolovny stála nazdobená májka a my jsme se kolem ní shromáždili, všechny páry, abychom předvedly, jak jsme se naučili tancovat tu besedu. Samozřejmě tam byly karafy s vínem, popíjeli ti, kteří už to měli povolené, ale tuším, že jsme si mohli líznout i my, co jsme nebyli ještě plnoletí. Mně bylo tenkrát 16 let, ale už jsem věděla, jak chutná víno.

Tahle může vypadat májka. Ta je také hrušovanská.

A tady se tančí beseda. To jsou fotky z roku 2011 také z Hrušovan. Tenkrát tam ale bylo párů, co?

Po zatančení besedy jsme sklidili aplaus publika, bylo tam spousta lidí a pak jsme tančili polku, valčík a takové tance. Napřed jsme měli sólo, pak jsme si každý došli pro své rodiče a nakonec už tancovali všichni. Pohoštění tam bylo bohaté, veselo také a zábava většinou končila v noci, podle toho, jak kdo moc vydržel.

Další den se pokračovalo, ale to hlavní se odbylo už den předtím. My jsme si ještě ten večer převlékli civil, abychom nepoškodili kroje a bylo nám moc dobře.

Tak jsem ty moje vzpomínky vydolovala. Byly docela hluboko uloženy v mé paměti, ale zapomenout se snad nedá. Byla jsem ráda, že jsem už tenkrát dostala takovou příležitost, důležitou funkci a doufám, že jsem to zvládla. Aspoň si nepamatuji žádné negativní reakce. Byla to pro mne tenrkát velká pocta.

Naposledy jsem byla v Hrušovanech na hodech v roce 2002, to jsem tenkrát stěhovala maminku na Plzeňsko, ale ještě jsme se zvládly podívat jak na průvod, tak i na hody. Tenkrát jsem byla hodně naměkko a krojovaných párů tam bylo opravdu hodně a co mne udivilo, že to byly většinou starší páry, třeba manželé, a to se mi moc líbilo.

To je tedy taková vzpomínka pro ty z vás, které neví, co je to stárka. Nevím přesně, jestli se tam něco nezměnilo, ale myslím, že ta hlavní myšlenka přežila a to je to krásné.

Krásný den i vám všem přeje vaše ne stárka, ale už starší babka - Ježurka

Ztracené a znovu nalezené vzpomínky

29. srpna 2014 v 17:26 TÉMA TÝDNE
Jistě máme všichni některé vzpomínky v životě, na které jsme rádi zapomněli, nebo rádi bychom. Na druhé straně jsou vzpomínky, které už byly zasunuty někdě hluboko v našem vědomí, a které se nějakým způsobem zase vybavily.

Moc ráda vzpomínám na mládí, na svůj život na jižní Moravě a protože vím, že vždy v srpnu bývaly v "mých" Hrušovanech u Brna hody, tak spěchám na jejich web se aspoň kouknout na fotky. A už je to tady, už se mi vybavují téměř ztracené krásné vzpomínky na mé rané mládí, na hody, když jsem i já juchala, dokonce i jako první stárka. To byla tenkrát velká čest. A už se mi před očima rozmotává krásný film z té doby.

Psal se rok 1957, to je let, co? Mně bylo tenkrát krásných 16 let a byla jsem zvolena jako hlavní nebo první stárka. Mladá, že?

Této fotky si opravdu považuji, já se svým stárkem
a tady jsme všechny stárky spolu, přibližně stejně staré, vlastně mladé.

A jak jsem se koukala na ty hrušovanské letošní hody, tak tam je pořád dost krásně krojovaných párů, dokonce jsou v krojích i malá děvčata a moc jim to sluší.

průvod se vydal obcí

a už budou brzy na návsi

Všichni před obecním úřadem a už se šroubují žárovky

a juchů!

Ano, ztracené nebo hodně vzadu zasunuté vzpomínky se mi vždy vybaví, když se kouknu na ty další hody a jsem ráda, že se tradice stále dodržují a je zájem i ze strany mladých lidí.

Díky, HRUŠOVANŠTÍ, že jsem si mohla zavzpomínat a promiňte, že jsem si vypůjčila vaše fotky. Fotograf, pan Valoušek, který si vážil mého tatínka, který byl kdysi profesionální fotograf, mi to jistě odpustí.

Ještě krásnější den

27. srpna 2014 v 16:33 RODINA
My, starší senioři, bychom si měli udělat každý den krásný. S tím naprosto souhlasím a snažíme se dle toho řídit. Ale přece jenom některé dny si uděláme ještě krásnější.

A to byl právě ten dnešní den. Naše radost se skládá z radosti z dětí a vnoučat a nebo také z dobrého jídla. Souhlasíte? No a dnes svátek slaví Otakar, to je můj manžel, tak jsme si proto udělali ještě krásnější den.

Snídaně byla klasická, tedy normální, ale na oběd jsme šli do restaurace.


Už jsem o ní psala, máme u nás jednu nejoblíbenější, příjemná a rychlá obsluha, výborné jídlo a lidové ceny. Dnes jsme si dali kuřecí směs a bramboráčky. Zajímavé bylo, že jsem nechala manžela vybrat z jídelního lístku, aniž bych mu řekla, co jsem si vybrala já. Čekala jsem, že si vybere to samé a nespletla jsem se. Je vidět, že se máme přečtený. Jídlo bylo opravdu výborné, teplé, rychlé, i se zeleninou a za lidovou cenu 71 Kč za porci. Myslím, že to je dobrá cena a porce byla taky tak akorát. Zase dostali pochvalu.

Na odpoledne jsme si ke kafíčku koupili zákusky. A hned dva. Ale nejsnou tak moc nezdravé, jsou to zákusky dia.

Líbí? A za tu cenu byly ještě také mňam.

A za kolik si myslíte, že u nás v naší pekárně koupíte jeden dia zákusek? To byste asi neuhodli, stojí jen 10 Kč. Dobře nakupujeme, ne?

A ještě k tomu krásnému dni přispělo u nás i dnešní počasí. Od rána u nás svítí sluníčko a abyste mi věřili, vyšla jsem aspoň na balkon, abych fotkou dokázala, že nekecám.


A večer? Něco málo jsem koupila a bude obložený talíř. Běžné tak nehodujeme, ale dnes jsme si dopřáli. A po večeři? Přece také výjimečně sklenka dobrého červeného vína. Určitě tu sedmičku dnes ne¨dáme celou, tak zbude i na zítřek.

Takový skromnější obložený talíř

a pak trošku červeného, na trávení.

Jen ať slouží zdravíčko, jinak si umíme krásné dny udělat, co říkáte? A ještě dodám, že jako bonus budu dělat v sobotu k večeři obložené chlebíčky, ty manžel totiž miluje a v nedělí další jeho oblíbenou dobrůtku - bramborový salát a řízek.
I vám všem přeji hodně krásných dnů dle vašich představ.

Vaše Ježurka

Do třetice ze světa

26. srpna 2014 v 14:07 RODINA
Už jsem zde prezentovala výlety dvou vnoučat o prázdninách do ciziny, ještě chybí poslední výletník. Můj nejmladší vnuk Tom byl v Maďarsku.

V polovině srpna se osm studentů gymnázia třídy sexta zúčastnilo mezinárodního kempu v maďarské vesnici Felsőörs. Účelem pobytu bylo aktivně si procvičit angličtinu, dozvědět se nové informace o Evropské unii, možnosti mládeže v EU a seznámit se s teenagery z jiných zemí (Rumunsko, Slovensko, Slovinsko). Celý projekt financovalo město Veszprém ve spolupráci s dalšími partnerskými městy uvedených zemí.

Tady byli všichni ubytováni.

Program každého dne byl opravdu nabitý: klasické i méně klasické táborové hry a soutěže, prezentace o Evropské unii, individuální zábava připravená každým národem (v našem případě hra na Slepou bábu, prezentace o České Republice s velkou fotografií našeho prezidenta, vaření knedlíků se zelím a smažení bramboráků). Účelem většiny her bylo "povinně se skamarádit". Často soutěžili v mezinárodních týmech, kde museli komunikovat anglicky.



Toto jsou záběry ze společné přípravy večeře našich studentů.


Nechyběly ani výlety - několikrát jsme navštívili jezero Balaton, vzdálené asi deset minut jízdy, dále jsme měli prohlídku města Veszprém a v neposlední řadě i celodenní výlet do překrásné Budapešti s projížďkou turistickým autobusem a prohlídkou maďarského parlamentu.

U Balatonu bylo krásně, i když na koupání nic moc


Turistický autobus

a už se jede!!!

Krásná Budapešť

a už je tu i krásný Parlament.

V kempu nechyběl ani volný čas, obvykle strávený stolním fotbálkem, volejbalem nebo kartami - většině cizinců se velmi zalíbilo obyčejné české PRŠÍ.

A tady tuto hru zrovna hraje náš Tom a po pravici jeho milá Naty.

Celý pobyt si všichni moc užili, panovala skvělá atmosféra, všichni se vzájemně bavili napříč státy, všechen program byl zábavný. Ubytování bylo krásné, jídlo dobré… někdy až moc dobré. Ale hlavně ten kolektiv byl opravdu super a při loučení ukápla nejedna slzička, a to nejen děvčatům. Na těch deset dní nikdy nezapomenou. Kdyby mohli, nejspíš jedou hned znova. :-)

Všechno jednou končí! Tak nashledanou zase někdy a někde!

Materiál jsem čerpala z webových stránek školy.


Doktoři bez hranic

25. srpna 2014 v 15:46 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Omlouvám se, že jsem si vypůjčila tento název, ten můj má zcela jiný význam a charakter. Chci jen poukázat na to, jak to bohužel, v našem zdravotnictví chodí.

Jedna moje známá, která je ještě o něco starší než já, už je pár let sama a bydlí v domově důchodců. Mimochodem je tam moc spokojená. Jezdí také se seniory na různé zájezdy a dovolené. Občas byla i v zahraničí a i když jim tam jednou zůstal v nemocnici jeden spolubydlící na infarkt, tak ji to neodradilo.

Letos jeli jen do jižních Čech. Je to žena vitální, nebo aspoň byla do té doby, než měla zdravotní problém. Ještě v pondělí běhala jako nic po památkách, když jí v úterý začala bolet noha. Po chvíli otekla a do večera byla zapálená, nemohla si na ni ani stoupnout. Zůstala tedy doma a večer se jí ke všemu přidalo ještě zhoršené dýchání a bolest na hrudi. Její spolubydlící na nic nečekala a zavolala jí záchranku. Ta ji po předběžném vyšetření ihned odvezla do nemocnice v Českých Budějovicích. Tam se dozvěděla, že má trombózu a ještě k tomu jako bonus infarkt. Odvezli ji tak, jak byla doma, neměla tedy nic jiného než spodní prádlo a noční košili. Když plakala, že tam nic sebou nemá, doktor ji utěšoval, ať nepláče, že všechno od nich dostane, že se o ni postarají.

Byla to pravda, starali se o ní moc hezky, doktoři na ni byli vlídní, jako diabetička dostala i druhou večeři. Její kamarádi z DD jí sbalili kufr a nechali odvézt později domů, ji pak převezli do nemocnice k nám, do Mostu. Nesměla z vozíku ani na WC. Absolutní klid na lůžku.

Ovšem až do doby, než přijela sem. Tady jí řekli, že si může na záchod dojít sama a pak jí dali ještě šetřící dietu. Když namítala, že je diabetik, tak namítali, že to není tak zlé, že má cukru méně než deset. Tam teprve plakala a měla proč. Podepsala revers a nechala se zavézt domů.

Že je to rozdílný přístup? Bohužel, i to je v našem zdravotnictví možné, u nás v nemocnici jsou doktoři z ciziny, kterým ani není rozumět, natož aby jí vysvětlili, o co jde a jak ji budou léčit.

Další případ. Dcera jedné mé kolegyně si stěžovala už delší dobu na problémy s páteří, chvílemi ani chodit nemohla, jak jí to vystřelovalo do nohy, noha jí mrtvěla, bolela. Její praktický lékař ji ani neposlal k odborníkovi, třeba na neurologii, natož na nějaké jiné vyšetření. Léčil ji sám pouze rehabilitací nebo prášky.

Když toho už bylo příliš, domohla se toho, že jí její jeden přítel sehnal doporučení, a tak byla objednána na magnetickou rezonanci. Zajímavé, že tam pracují i v neděli. Ne, nebylo to u nás, ale v krajské nemocnici. Ihned po neděli, tedy v pondělí byla objednána na neurologii, kam jí výsledek MR zaslali elektronicky. Šlo to.

Samozřejmě, že nález byl, jak se předpokládalo, špatný. Nejen vyhřezlá ploténka, ale ještě další problémy s páteří a pak neurolog jí navrhoval více alternativ. Mezi jiným i operaci, na kterou je opravdu ještě dost mladá, ale i obstřik pod CT. Současně ale nezapomněl dodat, že nejbližší termín u nich mají až v listopadu, leda by taky přes ty své známé si to zajistila jinak.

A jak si myslíte, že to dopadlo? Zase nastoupili přátelé a známí a ona šla na ten obstřik už za týden po vyšetření u neurologa. Divíte se také? Já už se pomalu nedivím ničemu. Známosti byly, jsou a budou a ani nebylo v tomto případě třeba dávat úplatky. Bylo to tady dost akutní. Je to smutné, kam až jsme to dopracovali, že?

Někteří lékaři opravdu neznají hranic, ale nutno dodat, že na obě strany. Na tu dobrou i špatnou. Pro nás, obyčejné lidi platí však většinou jen ta druhá varianta. Ten druhý případ byla vzácná výjimka a to je dobře.

Máme rádi naše zvířátka

23. srpna 2014 v 14:40 JEŽCI
To, co jsem napsala v nadpise, je pravda. Naše Lada má ochočené nejen kočky, ale už i ježky, posuďte sami.

Takto si přišel krásný ježeček na kočičí žrádlo dne 19. 8. večer, vlastně už v noci.

A takhle zblízka se nechal málem pohladit, kdyby nepíchal, včera, tedy 22.8. Není to krásné?

Já to říkám pořád, že naše Lada bude mít brzy doma malou zoologickou zahradu. Kromě čtyř koček, které má doma, za ní chodí ještě kocour od babičky, která bydlí vedle a je s jejími kočičkami kamarád a ta jedna toulavá, o které jsem už také psala a Lada ji pojmenovala Violetka. Jenže tato toulavá a plachá kočička na všechno asi plachá není, protože bude mít brzy koťátka. Doufám, že tam nebudou pak chodit všichni. A ještě ježek, který to řekne kamarádům, a je vymalováno.

Takto je kočičkám dobře. Zleva Juliánek, Florinka a Flori, jejich táta. Máma se jako vždy uložila jinam.

A ještě musím přiložit fotky našeho miláčka - tedy miláčka dcery - Peggy. Fotky jsou z naší společné oslavy ve čtvrtek a nutno dodat, že na fotkách byla nejčastěji a mooooc jí to tam slušelo, všude.

Tady je moc spokojená. Drbací dědeček, tedy můj manžel, ji zrovna drbe.

A tady kouká, u koho by začala somrovat. Kdo první pohne pusou, u toho stojí a takto kouká. Je to těžké odolat a nedat jí nic. Ale prý musí zhubnout, vnučka jí říká klobáska na nožkách.

Jinak bych mohla fotky našich milých zvířátek dávat hodně často, protože jsou úžasně fotogeničtí a snadný úlovek fotografů naší rodiny.

Krásný víkend s vašimi miláčky přeji!

Opět v plné sestavě

22. srpna 2014 v 15:37 RODINA
Ještě než začnu povídat, jistě jste si všimli, že mám po letech nový kabátek blogu. Já to sama stále ještě neumím, a vnuk Luky mi včera navrhl, že se nabízí jeho přítelkyně Ivanka, jestli to nechci změnit, že to umí a ráda mi to změní. Ivka opravdu krásně maluje, dala jsem jí volnou ruku a toto je výsledek. Líbí? Mně ano a mám prý možnost to kdykoliv změnit. Tak se těšte.

Včera byl den na oslavu. Ne proto, co se stalo kdysi 21. srpna, ale proto, že jsme slavili opožděně narozeniny a jmeniny. Dne 7. srpna měla narozeniny vnučka Terka, krásné jedenadvacáté a současně ten den měla jmeniny vnučka Lada. Protože byla vnoučata na cestách, sešli jsme se až včera. Jako vždy nám bylo krásně.

Dcera měla zase připravené výborné pohoštění

ještě krabice dortů k tomu byla v lednici.

Dřív, než jsme popřáli, jsme dostali dárečky. Nejdříve od Lady z Londýna to byl speciální čaj a k tomu sušenky

pak od Lukyho taková krásná magnetka na lednici s obrázkem Hong Kongu.

A pak se gratulovalo a gratulovalo, a předávaly se dárečky než jsme si společně mohli sednout k prostřenému stolu.

Ladě jsem zase ušmodrchala další kočičku, ale já nevím, spíš mi připadala jako myš. Prý to ale nevadí.

Aby prý nebyla Lada fotografovaná jen s kočkami, chtěla vyfotit s Peggy.

A tady jsou krásné sestřenice, moje vnučky spolu, oslavenkyně. Mají se moc rády.

Terezka je pořád v dobré náladě, to je skvělé, ne?

Zde jsme všichni "v kupě", až na Toma, který to fotil

a nakonec jako vždy moje zlatíčka opět spolu.

No, domluvili jsme se na dalším setkání zhruba za 3 týdny, to zase budeme slavit dodatečně manželovo jmeniny.

Krásný den přeji všem.

Těšit nebo netěšit se na důchod?

21. srpna 2014 v 15:54
Nedávno obíhal email o tom, zda se máme nebo nemáme těšit na důchod. Ve většině případů se tam odborníci přes vztahy a psychiku vyjadřovali v tom směru, že to nestojí za nic.

Prý čím déle jsou manželé spolu, tím víc si dělají naschvály a pak se hádají. Že jsou jako hrdličky i po mnoha společných letech? Prý leda tak každá na jiném bidýlku. Po tolika letech si prý už ani nemají co říct, tak když se zrovna nehádají, mlčí.

Po letech taky vlastnost nebo zvyk časem naroste tak, že nás už začne rozčilovat.

Tak jako všechno není černé nebo bílé, tak musíte brát s rezervou i toto povídání. Já vím, že jsou tací i tací, ale také je třeba něco pro to udělat.

Těžko si zvyká určitě jeden na druhého, zvláště potom, když už pomine ta první zamilovanost. Někdy mezi manžele vstoupí nějaké neštěstí, které pak neunesou a rozvádí se dřív, než spolu zestárnou. Nebo se manželé vezmou už ve zralém věku (jako třeba my), každý má určité zkušenosti a pak než se tyto zájmy a zvyky skloubí v nějaký rozumný kompromis, tak to taky dá zabrat. Ve zralém věku? Ale kdy to je?

Já jsem v důchodu už 17 let, manžel šel o čtyři roky dřív než já, bylo to bez problémů. Oba jsme chodili na obědy v závodě, manžel mi nakoupil, co jsem si řekla, než jsem přišla z práce, jezdívali jsme tenkrát často na výlety, na dovolené, hodně jsme toho viděli. Podotýkám, že jsme nikdy neměli auto. Jsme spolu letos už 33 let a nestěžujeme si. Tedy občas si postěžujeme na to naše zhoršující se zdraví, ale kolik starších seniorů je úplně fit? Manžel se mi doma snaží pomáhat se vším, všechno děláme spolu, ale taky máme každý své koníčky a volný čas. Já sedím u PC, manžel u televize nebo luští osmisměrky, ale víme o sobě a nemáme k sobě daleko. Jen vedle do místnosti.

Není to tak zlé, chce to jen trošku tolerance. Taky mi trvalo, než jsem se naučila neopravovat pořád manžela, ať to udělá tak a ne tak, až mi maminka jednou řekla, abych ho nechala, ať si to dělá, jak chce. Jasně, pokud nejde o něco zásadního. Máme jeden druhého, každý musíme něco slevit, tolerance je opravdu hodně důležitá. Máme také skvělé děti a vnoučata a to nám také hodně pomáhá.

Nakonec jen říkám, nebojte se důchodu, ale také do něj zbytečně brzy nepospíchejte. Já do práce chodila ráda a tak jsem se tam i těšila. Vše má ale svoje pro a proti, je jen na nás, jak to uchopíme, jestli za ten správný konec.

Moc vám všem přeji jen to dobré. Vaše Ježurka

Dva dny ve čtyřech - 2. část

20. srpna 2014 v 14:00 RODINA
Včera jsme se podívali po Františkových Lázních. Jen chci dodat, že jsme se byli pozdravit i s majitelkou hotelu, kam jsme vždy jezdili a měli u ní pokaždé nějakou slevu. Dozvěděli jsme se, že bohužel letos končí. Dostali výpověď z nájmu a je to škoda. Ale paní byla ráda, že nás vidí, okamžitě nám dala svoji vizitku se soukromým mobilem, kdybychom někdy potřebovali ve FL ubytování za rozumnou cenu, že nějaké kontakty má. Milé, opravdu. Škoda, měli stále nabito a vyhověli vždy a maximálně jak to šlo.

Také jsme byli na večeři v restauraci, kam jsme vždy chodívali a i tam jsou změny. Starší paní, se kterou jsme si vždy krásně popovídali a udělala nám oběd i na přání, ta už tam nebude. Vím, že byla důchodkyně, ale vypomáhala mladým. V pondělí nám její zeť řekl, že už tam opravdu nebude, protože tím, jak "upravili" naši moudří zákon o léčení v lázních, tak jezdí méně lidí a tudíž už výpomoc matky nepotřebují. A je to. Aspoň nám to nemusí být tak líto, když už tam nepojedeme.

V úterý ráno jsme museli někam na snídani, protože toto byl jen penzion a nikde okolo se nic podobného nenabízelo. Jeli jsme tedy do Chebu do supermarketu, kde byla restaurace s nabídkou snídaní. Byli fakt dobře zásobeni, tak jsme se posilnili a vydali na cestu do dalších lázní, do Karlových Varů. Je to při cestě a uvidíme toho víc. My s manželem jsme v KV nebyli už delší dobu, tak jsme byli rádi.

Jen jsme kousek popošli od autobusového nádraží, kde jsme parkovali a viděla jsem něco nového. Socha našeho prvního prezidenta se mi moc líbí.

Pak se mi líbilo, jak je mezi těmi domy vidět krásná příroda v okolí KV, kopce, lesy.

A o kus dál krásné vždy aktualizované květinové datum. Syn se snachou chtěli vyfotit synovo chytrým mobilem, tak jsem šla do toho. Nevím, jak jsem to dokázala, měli prý tam dvě fotky normální, což by odpovídalo, protože jsem mačkala dvakrát. Ale jak se mi povedlo dalších osm fotek, na kterých byl chodník a postupně jejich nohy, to opravdu netuším. Usmívající se
Tento monument tam dřív také nestál, je to docela výška.

A nezbytné drožky. Těch tam ale bylo, zájem nic moc a bylo mi líto hlavně těch koníčků. Musí to být pro ně nuda a trápení, no ne?

A zase jsme popošli a jsme u známého THERMALU. Když se tam nekoná festival, tak si myslím, že se tam musí nudit.

Už jsme na mostě. Kačky tam byly vždy, ale tentokrát mne zaujalo to množství ryb a že to nebyli žádní mrňousové, ale pořádní mackové, kteří byli krásně vidět.

Když jsme šli parkem na hlavní kolonádu, tak mne zaujal strom. To byla šíře kmenu, nevím jestli bychom ho my čtyři obejmuli, ale žádnou ceduli tam neměl, to jsem se divila.

Už jsme u prvního pramene, ale chyba, zapomněla jsem, který to byl. Dole ale seděla jedna madam, která ho asi střežila.

Jasný, to už jsou krásně opravené domy, které lemují kolonádu z druhé strany. Moc hezké.

Co mi tedy hooodně vadilo, byly všude ty rusky psané cedule, které nabízely i byty a domy na prodej pro ty, kterým prý se u nás v Česku líbí, nejen v Karlových Varech, ale i v Praze. Tak se Pražáci těšte, budete tam mít taky ruskou kolonii.

Další pramen. Tento znám. Troška nostalgie. Je to pramen Svoboda a tenkrát kdysi, když mi bylo krásných 30 let a byla jsem v KV na léčení po operaci žlučníku, tak jsem ho chodila 3 x denně pít. Syn už zase kráčel ochutnat a výjimečně jsem se tam posadila na 5 minut a dala si taky. Věřte nebo ne, vybavila se mi i ta chuť.

Hned o kousek dál mne volá syn: "Mami, koukej na ten pramen, máš tady svůj". No uznejte, to jsem si musela vyfotit. Tak nejen, že naše Lada má ve FL studio, ale já mám zase v KV pramen. To jsme holky šikovný, co? Usmívající se

Koukám, nějaká terasa, to neznám, tak se ženu za mladými vzhůru. Bylo tam tedy dost schodů, na ten poslední jsem už nemohla ani zvednout nohu, ale dokázala jsem to. A nelitovala.

Takhle krásně bylo vidět dolů, kde odpočíval manžel.

Ještě pohled na řeku

a na krásně ozdobené domy naproti.

Pokračujeme dále směrem k vřídlu. Tyto nádherné prostory, kde je teď restaurace, byly nedávno restaurovány, vypadá to tam teď moc hezky.

ještě jednou ta paráda zepředu

a to už jsme u vřídla. Tato socha jej asi hlídá nebo mu žehná, nevím, ale byla hezká.

A to už jsme se vydali na cestu zpět, abychom stihli dobu, po kterou jsme měli zaplacené parkovné na parkovišti. Chtěla jsem si aspoň vyfotit tu velkou lahev Becherovky, když už jsme si ji tam nedali, ale pořád se tam motali nějací lidé a my pospíchali, tak je tady mám nedobrovolně.

Ještě jsme stihli v Mekáči jednu rychlou kávu, ale ten binec, který tam po sobě zanechali jedni šikmooký cizinci, to bylo tedy něco. Holubi tam nalétávali přímo na ten stůl i okolní, jeden právě sedí pod stolem a tak jsme rychle pospíchali pryč. Ještě jsme se chtěli po cestě zase zastavit na oběd, pro změnu v Chomutově.

Ale ještě dlužím jeden důležitý obrázek a sdělit vám, že jsem si v Chebu našla opět dalšího kamaráda.

Je krásný, ne? Neodolala jsem, takového jsem ještě neměla a má pořadové číslo 195.

Tak, tímto moje povídání končím, viděli jsme toho za ty dva dny dost, počasí včera bylo super, v pondělí jsme malounko zmokli, když jsme se vraceli z večeře, ale šlo to. Tedy to počasí.

Ale řeknu vám, že jsme byli opravdu slušně utahaní. Večer jsme usnuli svorně oba s manželem u zpráv, tak jsem zavelela do pelíšku, protože to nemělo cenu a chrápali jsme celých 11 hodin až do rána. To jsme se ale kráááásně vyspali.

Všem přeji také tak krásný spánek a zase někdy! Vaše Ježurka

Dva dny ve čtyřech - 1. část

19. srpna 2014 v 18:13 NAŠE DOVOLENÁ
Koncem července jsme měli rezervovaný ještě jeden pobyt pouze na pět dní a to ve Františkových Lázních. Byli jsme tam sice už několikrát, ale když tam je tak neskutečně klidno, nádherný vzduch a milí lidé. Ale po zkušenosti z posledního pobytu v Praze, jsme rezervaci zrušili, protože už nezvládáme, především manžel fakt nemohl.

Ale nedávno přišel syn se snachou s návrhem. Prý se na tom shodli a napadlo je to oba dva, že chtějí někam vyjet aspoň na dva dny, rádi by také do Františkových Lázní, protože když loni pro nás přijeli, tak se jim tam také líbilo a tak jestli nechceme jet s nimi. Manžel souhlasil, že to zkusíme, musím se přiznat, že jsme byli mile překvapeni. Přece jen, fungujeme už jako brzda. Ale souhlasili jsme, mladí zamluvili nocleh v penzionu a v pondělí dopoledne jsme se vydali na cestu.

Asi po hodině a půl jsme byli přímo v cíli, tedy u penzionu, branka otevřená, dveře do domu otevřené a nikde nikdo. Protože si syn s majitelem už telefonoval, tak měl číslo a zavolal mu. On nám řekl, pod kterým talířkem na parapetu je klíč od pokoje, ať jdeme klidně dál. Oni byli v práci. Přiznávám, že jsme byli mírně paf, ale šli jsme do označeného pokoje podle čísla na klíči. Ale co to? Byl to jen jeden pokoj a my měli objednané dva. Chybička se vloudila, tak se volalo znovu. Majitel slíbil problém vyřešit a opravdu zavolal po chvíli, že až přijde jeho paní z práce mezi třetí a čtvrtou, že nám povlékne a uklidí další pokoj, který je sice větší, ale účtovat to budou jen jako dvoulůžkový. Paráda.

Vydali jsme se tedy zatím na procházku po Frant. Lázních. Na trošku delší procházku.

A už jdeme na kolonádu. Mládí vpřed!

Už jsme v parku u první sochy

a altánku, kde bývají promenádní koncerty.

A šup, rovnou do "naší" kavárny, kde mívají výborné a čerstvé zákusky. Tak jsem je zvěčnila, čekáme ještě na kávu, která mimochodem od loňska podražila o 6 Kč. Už stojí 30 Kč, ale je fakt výborná, tedy ta, kterou pijeme doma - tedy turecká.

Kávičku se zákuskem jsme si dali, tak prý hurá ochutnat prameny. No, já je tedy nemusím, ale syn se snachou si dali, ale kdybyste viděli ty obličeje, fuj, smrdělo to tam už při příchodu a ještě to pít, no já všechno nemusím.


a šlo se parkem dál, mně se moc líbily upravené záhonky uprostřed cesty, žádné zvadlé květiny tam nebyly.

A už jsme po prvé potkali vláček, který tam jezdí, ale je dost drahý. No, taky se tam vezli jen asi tři až čtyři lidé.

Pokračovali jsme směrem na hlavní kolonátu a vida! Co to vidím? Že by tam naše vnučka Lada měla své studio? O tom nám nic neřekla, tak jsme si to zadokumentovali.

Šli jsme parkem dál a zaujala nás tato skulptura, nebo se tomu taky říká socha? Moc zajímavé. Šli jsme totiž dle plánku hledat jeden ruský kostel.

A už ho vidíme. Ano, chválím syna, je vidět, že plánům a plánkům jako projektant rozumí. Došli jsme a hned se nám moc líbil.

Syn to šel prozkoumat blíže jako první

Byly tam mříže, ale skrz ně jsem se snažila zachytit aspoň kousek. Do kasičky na mřížích jsme něco všichni příspěli a šli ho okukovat ještě zvenku.

To je krása, co? Ten vstupní portál se mi moc líbil.

Šlí jsme jinou cestou zpět a byly tam vidět krásně upravené a opravené domy.

Bylo tam také hodně domů s věžičkou, tak jsem si skrz mříž vrátek jednu vyfotila.

Už jsme my, staří, opravdu nemohli, tak jsme se vydali zpět do penzionu. Paní majitelka už nás tam čekala, ukázala nám, kde budeme mít ten druhý pokoj a sláva, my mohli s manželem zůstat v přízemí, zatímco mladí museli šlapat až do druhého patra.

My jsme nakonec měli nocleh v bytě, kde bylo všechno pro celou rodinu, ale my měli k dispozici jen ložnici a


tady v obýváku televizi.

Paní po nás nechtěla ani občanky, vyinkasovala peníze, ale také nám nedala účtenku a nechala nás tam i ráno samotné, jen zase řekla, abychom tam pak byli jak dlouho chceme a až budeme odcházet, kam máme dát po uzamčení klíče. Já se jen divím, že je ještě nikdo nevykradl.

Ale snacha pak po chvíli odpočinku pravila, že přece nebude ještě na pokoji tak brzy, že se jedou ještě někam nedaleko podívat a na kávu. Syn jen zvolal, jestli nemáme sedativa, jinak prý ji nezbrzdí, ale určitě byl rád, že má tak čilou ženu.

Jeli jsme se tedy na nedaleký hrad Seeberg.

My jsme tam už s manželem na prohlídce byli, tak jsme to obhlíželi jen okolo

mohli jsme popojít jen kousek za vrata, pak už bez placení to dál nešlo. Ale bylo to tam hezké, i když se to začalo povážlivě mračit


tak jsem si tam vyfotila ještě krásný holubník. Ale holubi nebyli.

Pak jsme se ještě vydali do Chebu na kávu. Manžel si kávu nedal, má rád croisanty a jeden na způsob bagety si tam vyhlédl. Já si tedy poručila kávu a on spustil na prodavačku, že chce KROCANA. Já se málem složila smíchy a paní taky, musela jsem jí vysvětlit, že tak doma roky běžné říká croisantu. No, manžel se smál nakonec s námi.

Po příjezdu domů jsme už my dva byli rádi, že jsme to přežili a manžel po očiště těla hned upadl do postele.

Pokračování příště

Už neoblíbená píseň

17. srpna 2014 v 16:51 TÉMA TÝDNE
Dovolím si toto téma pojmout naopak. Mám písně, které jsem kdysi mohla, nebo mi aspoň nevadily, nic neříkaly, ale od určité doby je všechno jinak. Čím jsem starší, tím je pro mne horší slyšet píseň, kterou jsem dřív poslouchala při nějaké příležitosti a teď mne rozesmutní a vadí mi. Raději vypínám rádio, protože se mi chce brečet.

Nedávno jsem zjistila, že mne dokonce rozpláče i skladba pro klavír, tuším Elišce nebo Pro Elišku, už přesně nevím, jak se jmenuje. Tu mi hrávala vždy dcera, když chodila do hudebky a hrávala na klavír a snad tím, že už děti dávno odrostly, mi to všechno přijde nějak líto.

Nebo si vzpomenu při určité skladbě, většinou se jedná o dechovku, jak si maminka vždy doma zpívala při práci třeba v kuchyni, dnes už nezpívá, ale spíš slyším, jak ji bolí to a nebo tohle a je to smutné.

Taky mne dojímají písně, které jsou takové romantické, já tedy někdy ani nevím proč. Na stáří jsme asi většinou všichni lítostivější. Je sice pravda, že to není vždy stejné, ale většinou ano. Přesto jakmile ráno vstanu, první co udělám po příchodu do kuchyně, tak pustím rádio. Mám ráda především naše české písničky a hlavně ty, které mají smysluplná slova. Opakování pár slov stále dokola - to nemusím.

Kterou píseň NECHCI slyšet a vypínám rádio, je od Petra Spáleného - Když mě andělé. To hned nabírám slzy a vypínám. Vím zemřelo mi už pár lidí z rodiny, ale tahle mi zůstala za nehty, protože jí hráli na pohřbu zeťovi.

Jsem už starší seniorka, navíc z Moravy, proto jsem měla vždy ráda dechové a lidové písně, ty jsme si mohli i zazpívat. Jeden čas jsem říkala, že moje hymna je "Morava, krásná zem". A věříte, že už i při této skladbě se mi derou slzy do očí?

Takže oblíbenou píseň neřeknu, protože mi jich hodně něco připomíná a dojímá. Mám ráda ale ty naše české, kterým rozumím. Taky si někdy při rádiu zazpívám, ale už to není tak často jako dřív.

Už jsme zase u vaření

16. srpna 2014 v 13:10 VAŘENÍ A PEČENÍ
Tuhle nebo podobnou větu si dnes také určitě řekla moje vnučka Lada. Po tom čtrnáctidenním putování po světě jí to už určitě scházelo. Nejen naše - tedy česká kuchyně, ale také její vaření. Ano, správně, už je doma. Ohlásili mi dnes ráno, že přijela v pořádku.

Já však vařím denně, tak se chci o něčem zmínit. Před týdnem jsem dělala bramborák, na který jsem použila i cuketu, tedy asi tak půl na půl. Protože mi kus cukety zůstal, tak jsem se k další večeři pustila do cuketové pochoutky dle receptu od Květy. Bylo to opravdu mňam, tedy chválím a doporučuji.

Připraveno k pečení

hotovo

a dobrůtka je na talíři (mém)

Včera večer přijel syn se snachou a zase nám přivezli kopec vitamínů. Takových švestek! I pár hrušek a aspoň na chuť pár rajčátek od druhé babičky. Mladým se letos na zahradě urodilo opravdu dost ovoce, třešně nemohli ani všechny očesat, tak se dělili nejen s námi, známými, ale i se špačky. Pak přivezli meruňky, ryngle a teď hrušky a hlavně švestky. Já jen doufám, že budou ještě na podzim nějaká jablka, protož si zavařuji pár sklenic na zimu na štrúdl.

Švestky jsem ani neunesla

tady je zbytek a to ostatní

No a právě jsem vytvořila šikovný sloní můstek, protože jsem právě dnes chtěla dělat z té poslední sklenice jablek štrúdl. A teď taková kupa švestek! To by byl opravdu hřích, kdybych neudělala švestkový koláč, že? No co, řekla jsem si, že upeču obojí a něco pak rozdám, event. dám pro "strýčka příhodu" na mrazák. Ale bohužel, nebylo mi souzeno. Když mi manžel přinesl tu poslední sklenici ze sklepa, kouknu a nestačím se divit. Uprostřed sklenice uvnitř plíseň! To se mi ještě nestalo, ale myslím, že třeba sklenice trošku povolila a jablka nebyla uprostřed pořádně nadusaná, jinak si to nedovedu vysvětlit. No nic, štrúdl se nekonal a najela jsem rovnou na koláč. Z řidšího kynutého těsta samozřejmě se žmolenkou. Teď u psaní si dávám kávu a ochutnávám, jo, je dobrý, tenký, vláčný, tak aspoň něco.

To je ON v celé své kráse Usmívající se

Vařila jsem dnes lečo a česnekovou polévku. Já si vždy každé nevhodné odkrojené syrové maso dávám stranou na mrazák, přidávám také kosti z kotlet nebo bůčku, a když už tam toho mám nasyslováno dost, dám to vařit a z toho udělám česnečku. To je pak mňamka!

Jsem tedy ráda, že vše ostatní už bylo v pořádku. Teď ještě budu muset zítra, než předám podstatnou část dceři, zadělat další těsto a udělat švestkové knedlíky. Ony se mi na mrazáku také neztratí.

Vám všem přeji také dobrou chuť! Vaše Ježurka

Všechno má svůj konec

15. srpna 2014 v 14:40 RODINA
Je to tak, proto i já sem dám poslední fotky z pobytu mých vnoučat v cizině. Mnozí si jistě už říkáte, že je to dost, že vás to nebavilo, že se chlubím cizím peřím. Vnoučata ale nejsou cizí peří a na druhou stranu věřím, že jste si to zase někteří přáli. Ať tak či tak, ještě poslední jejich výlety, dnes a zítra se vratí domů. Všichni už se těšíme a také na to vyprávění. Jen nevím, jestli to za jedno sezení zvládnem.

Už jsem psala, že družstvo našich šlo na závěr na večeři. Tady je další vylepšená fotka, ale zatím nevím, jak se najedli a jestli si pochutnali.

Na fotce to vypadá krásně.

Tohle je to družstvo z naší ČR, ale je zajímavé že všichni tři kluci zprava jsou z jednoho oddílu - Benedikt Most, jen ten čtvrtý je odjinud. Je vidět, že je zde dobrá základna.

Hned další den jeli na výlet do Macau, jeli tam lodí, která prý má rychlost 70 km/hod. Macau je v Hong Kongu něco jako obdoba Las Vegas. Bylo prý tam krásně.

Lidí mraky, to jo

a ještě větší "nářez"

zajímavé stavby

dokonce tam má své místo i Swarovski§

krásně osvětlené stromečky, jako u nás na vánoční svátky

zajímavé i večer

a toto mne taky zaujalo, schody podobné jako v Paříži, jen tam nahoře jen zeď.

Koukám, že kluci z jednoho oddílu - tedy od nás, si udělali spolu taky selfie.

Další den byl ještě taky jeden výlet po krásách Hong Kongu. Protože mám fotky bez popisků, tak raději nebudu komentovat, abych něco nepopletla.


to jsou stavby, co? Tam bych se bála bydlet



A takhle tam jezdila ta lanovka.


Poslední rozloučení s celou naší výpravou včetně děvčat. Náš Luky jako kadet už na MS jet nemůže, je to jen do 21 let. Třeba se to někteému z nich ještě povede příště. Děkujeme a nashledanou!

Ano, ještě vydržte, zbývá se ještě rozloučit s Londýnem. Další krásná procházka naší Lady po Londýně.

Středeční procházka začala zde, to je mák u Toweru


The Southwark Cathedral

Jistě jste poznali - Tower Bridge

z jiné strany

Shakespeare´s Globe

The Shard 308 m


To bylo z procházky Londýnem a včera, poslední den byla Lada opět v divadle. Lístky prý neměla, ale stála frontu a čekala, jestli někdo, kdo je měl objednané, se nedostaví. Měla štěstí.

To je krásný záběr v divadle, že?

Teď už tedy opravdu dnes končím a omlouvám se těm, které to nebavilo, ale na druhé straně chci moc poděkovat všem těm, kteří se proklikali až na konec.

Momentálně u nás drobně prší, ale je to příjemné. Přeji vám všem krásný den a celý víkend. Vaše Ježurka

Úkoly splněny, už je jen volno

14. srpna 2014 v 13:11 RODINA
Včera jsem psala, že v Hong Kongu naši dohráli, tak je prý jejich delegátka pozvala na večeři, aby taky věděli co a jak se jí. Dostali jsme vyfocený stůl s jídlem.

Tak a je prostřeno. To jsem sama zvědavá, co z toho snědli a jak to chutnalo jíst i s hůlkama.

Lada už má všechno, co potřebovala k dizertační práci taky hotové, tak se mohla věnovat procházce po městě. Den předtím si užila na kávě s kamarádkami, které poznala tam a teď nabízí fotky hlavně z parku.

Krásné květiny v Hyde parku

Tamtéž to prý je stromový dům, neboli "strům"

The serpentine Lake

Labutě tam mají jako u nás, krásné

Ibis

V Hyde parku jsou krásná zákoutí


Už jsme se posunuli dál, to je japonské velvyslanectví. Japonštinu Lada také studovala, proto má k nim blíž

Známý RITZ

Mňam, to je nářez, co? A naše vnučka odolala, aby byla stále štíhlá. No, já nevím, já bych aspoň ochutnala, no ne?

Piccadilly Circus

Trafalgalské náměstí a koukám, že bylo taky hezky pod mrakem

a ještě jednou naposledy.

To byla dnes pořádná procházka, co? Ale už se to krátí oběma. Všem přeji také krásnou procházku, i když v naší krásné přírodě i jinde v naší krásné zemi.

Chválím internet

13. srpna 2014 v 14:02 RODINA
Ano, je to tak. Chválím toho, kdo to všechno vymyslel, myslím, že se tím ten svět nějak zmenšil a lze více komunikovat a také rychleji. Během včera a dnes jsem měla díky internetu velkou radost.

Večer jsem se šla ještě na něco kouknout na PC a jak jsem jej zapnula, tak mi začal vyzvánět Skype. Volala mne snacha s vnučkou, která je v Londýně. Mluvily spolu a když viděly, že jsem se připojila, zavolaly. Měla jsem velikou radost, viděla jsem se i s vnučkou z ciziny, pokecaly jsme si všechny tři, dokonce přišel pozdravit i manžel. Je to ale príma vynález!

Dnes dopoledne vařím a volá mi snacha na mobil, abych si pustila počítač, že v Hong Kongu právě hrají naši kluci a jsou na kameře. Najela jsem si na Youtube kde byli a držela palečky, fandila, i slzička ukápla. Až z druhého konce světa jsem viděla vnuka, jak tam bowlí. Kluci jsou v týmu vždy čtyři a ti naši měli štěstí, že byli na drahách, kde byli vedle reprezentanti hlavně z Číny, také Japonska a Izraele. Tak jsem dokonce viděla, jak se klukům, i Lukymu povedly strike (pro ty neznalé je to hod, kterým shodí naráz všechny kuželky). Tím skončilo jejich hraní na tomto turnaji a z 38 družstev, které tam byly se umístili na 15. místě a jsou šestí v Evropě. Myslím, že to není špatný výsledek, i když vím, že mohl být lepší. Jak jsem slyšela, tak většina tam má střevní potíže, proto to asi taky bylo.

Jak jsem tak seděla před tím počítačem, tak jsem vzala aspoň mobil a zkoušela jsem vnuka vyfotit. Fotka nic moc, ale pro mne určitě cenná.

Měl číslo 25 a na tabuli svítilo i jméno. To je krásná památka, ne?

Taky jsem se s tím párkrát spojila přes FB, aspoň pár pozdravů jsme si mohli vyměnit. Super!

Ještě mi to nedá a připojím další radost. Dnes jela vnučka Terka do Prahy něco vyřídit na fakultu a cestou v autobusu prý usnula a až venku zjistila, že asi někde ztratila své krásné pouzdro na mobil. Nebylo zrovna levné a tak jí to nedalo a psala sms zprávu na dopravce, pouzdro popsala, jestli se nenašlo.

Ještě dopoledne to stihla zpátky a jaké bylo její překvapení, když jela s tím samým autobusem i s řidičem jako tam a pouzdro se našlo. To je taky kousek štěstí při té smůle. Radost jsem měla i já.

Přeji vám všem také hodně radosti a mějte se krásně!

Stále je něco nového

12. srpna 2014 v 17:04 RODINA
Včera jsme se vydali s vnukem za Budhou, dnes půjdeme po jiných cestách. Vezmeme to zase z jiného konce. Půjdeme se napřed podívat do Londýna. Tam chodila Lada hlavně kolem a do muzeí.

Victoria And Albert Museum

The Natural History Museum



Albert Memorial

Royal Albert Hall

To jsme skončili procházku v Londýně a přesuneme se o kousek dál do světa.

V Hong Kongu byli bowlingáři s doprovodem na pláži. Moc prý se tam koupat nedalo, byli jako v páře. Je tam hodně vlhký vzduch a sluníčko tam vidět nebylo. Byly vidět mraky. Tak se jen trošku namočili a prý stačilo.

Jezdí se prý tam hodně taxíkem, není to drahé.

A už jsme na pláži

Vidíte ty mraky? Pošleme jim tam sluníčko?

Koukám, že pláž je uprostřed výstavby

Zeleně tam taky vidím dost

Tak, rozloučíme se s pláží a okolím a zase hurá do herny, ale zpotili jsme se víc, jak při hře.

Tak dnes jsme měli procházku na dvou od sebe dost vzdálených místech, ale snad to nevadí. Mějste se krásně!

Dnes jdeme za Budhou

11. srpna 2014 v 13:16 RODINA
Doma mi zbyla jen jedna vnučka. Dnes ráno odjel do světa i náš nejmladší vnuk Tom i se svou přítelkyní Natálkou. Jeli na Mezinárodní setkání mládeže do Maďarska, prý kousek od Balatonu. Teď tam zrovna pobývá, protože přijeli dřív a mají čas na ubytování. Ale počasí tam asi bude stejné. Na setkání byli vybrání na základě znalosti anglického jazyka a je vidět, že jsou šikovní oba. Tam, kde budou účastníci z více zemí a budou se domlouvat anglicky.
Zůstala doma jen Terezka, která chodí akorát plavat naproti do Aquadromu.

Dnes mám krásné obrazové zpravodajství z Hong Kongu, kde měli naši hráči bowlingu volný den. Vydali se za Budhou.

Luky s Ivankou se vydali spolu

a s nimi celý tým včetně doprovodu

jeli lanovkou

tam a určitě i zpět


kolem byla krásná příroda

Zbývá ještě kousek nahoru, ale Luky už se fotí i tady

už stoupají po schodech

tady jsou dokonce tři Budhové, ne?

A je to. Krásná podívaná, co říkáte? I mne to potěšilo a to jsou jen fotky. Přeji všem také jen samé krásné zážitky.

Co se děje ve světě

10. srpna 2014 v 13:12 RODINA
Včera jsem nedávala žádné fotky z cest od vnoučat, tak to dnes napravím. Lada byla jeden den navštívit působiště Sherlocka Holmese a včera byla v divadle. Tak hezky popořádku, napřed za Sherlockem.

Je to tam i vidět, ale pro jistotu: Nástupiště 9 a 3/4

Lada jako Sherlocked

Baker Street s lavičkou

a Baker Street 221B

Vnučka se přesvědčila osobně, je to tak.

A další den se šlo do divadla. I kultury nám třeba.

Ještě jednou divalo z jiného pohledu

A nakonec jedna fotka,na které je Lada vyfocená přímo s představitelem hlavní role v divadle. Naše Lada dokáže opravdu nemožné. Tak pravila její maminka. Usmívající se

Z Hong Kongu kromě herny moc fotek není, asi je to tím, že tam všichni tráví nejvíc času. Vím jen o jednom výletě lanovkou, ale tam zrovna vnuk nebyl. Nevolnost a střevní potíže mu v tom zabránily. Škoda.

Všem se tam naskytl krásný pohled na Hong Kong.

Ale další dny už bylo Lukymu líp, o čemž svědčí tato fotka :
Jeden milý úspěv a dokonce se snaží jíst a s hůlkami. To je snad už dobré znamení.

Nevím jak u vás, ale u nás je i dnes strašné vedro, sluníčko svítí jako o závod a my se před ním stále schováváme. Krásnoý zbytek neděle přeje všem vaše Ježurka.

Kouzelná země

9. srpna 2014 v 17:34 TÉMA TÝDNE
Kouzelná země - dá se říct, že bych se ze "své" kouzelné země nikdy neodstěhovala. Dobrovolně určitě ne.
Ale dá se říct, že nejen kouzelná je země, ale pro mne je také kouzelný kraj, ve kterém jsem se narodila. Jak moc ráda se tam vracím, moc ráda vzpomínám a jak uslyším to "naše" nářečí, nebo jen intonaci v řeči, zjihnu. Vím, že už se tam nikdy nevrátím, ale ve vzpomínkách jsem tam často.

Ale kouzelná může být i taková země pohádková. Právě taková, o které se nám, starším, dříve ani nesnilo. V osmdesátých letech jsem dostala milostivě souhlas vycestovat k našim "bratrům". Ano, správně, do tehdejšího Sovětského svazu. Dostali jsme s manželem rekreaci na Jaltu, ale bohužel v listopadu. Nemohu říct, že bych pociťovala něco zvláštního, byly tam bohatí, ale i chudí, o nás se však opravdu starali dobře. Byla to pro mne tenkrát taková lepší dovolená, ale hodně daleko od domova a delší let letadlem.

V roce 1992 krátce po revoluci jsme dostali příspěvek od tehdejších odborů tam, o čem se nám ani nesnilo. Manžel šel ten rok do důchodu, já měla rok před tím padesátku, tak se rozhodli, že nám přispějí na rekreaci, kterou si vybereme. Vybrali jsme si Kanárské ostrovy. Let to byl delší, přistáli jsme tam v noci a jeli do místa našeho ubytování.

Ale to, co následovalo ráno, na to nikdy nezapomenu. Vyšli jsme si na balkon, vlastně nás vytáhlo sluníčko a ten pohled - opravdu jako v pohádce. Dodnes to všechno vidím před sebou, tu nádheru, úplně jinou architekturu, jinou přírodu, prostě pro nás, kteří jsme nikam nesměli, pro nás to byl zázrak.

Ráno na balkoně

Tuto krásu v barvě nemám

Nádherné moře i lodě

Foceno z našeho apartmánu

Já s "kamarádem", byl hodný Usmívající se

Manžel na banánové plantáži

Dodnes vzpomínám moc ráda a probírám se fotkami. Byli jsme s manželem jak v "Jiříkovo vidění" a i když jsme to měli k moři dál, nevadilo nám nic. Dokonce už v té době nás poznali podle řeči a to jejich "ahoj" taky nelze vymazat z paměti.

Snídaně na celý pobyt jsme měli v lednici, ráno nám přivezli čerstvé housky a odpoledne až do večera jsmemohli kdykoliv jít na teplé jídlo. Vařili nám dokonce jídla naše, česká a mohli jsme si i vybrat jestli si dáme polévku nebo salát. Pak jsme měli také řízky, kuře a podobné dobroty a po obědě ovoce. Super vzpomínky.

Tedy kouzelná země je můj domov, můj rodný kraj, ale i po otevření hranic mám v mysli kouzelnou pohádkovou zemi - Kanárské ostrovy.