Červenec 2014

Dobro a zlo

31. července 2014 v 12:26 TÉMA TÝDNE
Každá mince má dvě strany. Proto existuje pravá a levá, krásná i ošklivá, líná a pracovitá, zkrátka i dobro a zlo. I když tady bych to zlo hodně minimalizovala. Určitě by nám všem bylo lépe, kdyby na sebe nebyli lidé zlí, kdyby nebylo násilí a bolest. Ale vím, že to nezměníme, ale zmírnit bychom se mohli pokusit, ne? Když vidím, jak zbytečně umírají lidé jen proto, že se ve válce střílí po nevinných a dokonce i po dětech, tak mne to vždycky dostane.

Přesto nevíce asi vnímáme dobro a zlo ve svém okolí. Ale úplně nejdůležitější bych řekla, že je to v rodině. Dost dobře nechápu, jak se může jedněm a těm samým rodičům narodit jedno dítě hodné a jedno zlé. Tady vidíme, že všechno není v genech nebo ve výchově, ale také má veliký vliv okolí.

Jak jsem však uvedla, nejhorší to je v rodině, když si dělají mezi sebou naschvály, když nemluví rodiče s dětmi nebo si dokonce navzájem ubližují. Určitě přijde doba, kdy to třeba obě strany mrzí nebo dokonce i bolí, ale to už může být taky pozdě.

Psala jsem tady ještě loni o jedné známé, která měla dost nepovedeného syna. Nepracoval roky, nechtěl a stále vydíral maminku. I když už byl v důchodovém věku, ona ho nechávala u sebe bydlet a také se o něj starala. Prý proč ne, říkával, vždyť jsi moje máma. Až jí došla trpělivost, když jí nadával a jak se dostal z dosahu, tak se opil, a ona ho vyhodila. Sehnala mu ubytovnu a ještě ho tam nechala odvézt. Dopadlo to špatně, víc jak po půlroce se úplně náhodou dozvěděla, že zemřel. Nikdo jí to neřekl, neohlásil. Pak se z toho sesypala, protože si dávala vinu za všechno a on zemřel sám jako prašivý pes a jeho matka ani neví jak, kde je pochovaný.

To je jen jedna malá ukázka toho zla v rodině. Vím, že jsou i horší, ale jak by bylo krásné, kdyby vše mohlo končit jako v pohádkách, že zlo trošičku pohrozí, potrápí, ale nakonec zvítězí to dobro. To by bylo krásné! Kdyby nebyly války, o kolik utrpení by bylo méně.

Proto končím se slovy: LIDÉ, BUĎTE NA SEBE HODNÍ, NEMRAČTE SE, STEJNĚ JEDNOU VŠICHNI DOŽIJEME, TAK ASPOŇ AŤ NECHÁME ZA SEBOU KRÁSNÉ VZPOMÍNKY NA NÁS. Hezký den!

Na světě je krásně

29. července 2014 v 16:48 RODINA
Možná by se můj dnešní příspěvek hodil i k TT, protože zlo bylo u mne nedávno a teď přišlo už jen dobro. Ráno, když vstanu, jdu koukat na mé ibišky. Ano, zase byla radost veliká, další květy jsou tu.

Tentokrát jsou dva a musela jsem si je hned vyfotit na památku, brzy nebudou.

Pak jsme šli nakoupit a vždy si kupujeme denní tisk. Dnes jsme si koupili jiný než obvykle. Ptáte se proč? Protože v Mosteckém deníku vyšel rozhovor na celou jednu velkou stranu s vnukem Lukym, našim šikovným bowlingářem, kde se mimo jiné psalo i to, že patří mezi nejlepší v republice. Kterou babičku by to nepotěšilo, že?

A navíc se na dnešek ohlásil syn s rodinou, že se přijedou odpoledne podívat, aby se děti - tedy vnoučata, rozloučila před cestou do ciziny. Vnučka Lada odjíždí v sobotu do Anglie a vnuk Luky jede hrát bowling na MS kadetů do Hong Kongu v neděli. Tak jsem si říkala, že by to něco chtělo pro štěstí, nějaký talisman, tak jsem naší kočkomilce vytvořila kočičí přívěsek na klíče.

Fotila jsem ho dvakrát a nemohla jsem vybrat, která fotka je lepší, proto sem dávám obě.

Včera jsem ho dokončila a pak jsem si řekla, že přece nemohu ošidit vnuka, ale co jemu? Kočičku určitě ne, ale vzpomněla jsem si, jak nedávno ukazovala Jitka, jak dělá kačaby a nápad byl na světě. Je to přece kulaté a určitě to trošku připomíná bowlingovou kouli. Jen to nemá otvory na prsty. Šla jsem tedy do toho.



Zase foceno ze dvou úhlů, nevím, jestli to aspoň trochu vypadá, ale snažila jsem se a byl to můj první pokus.

Mladí si přišli popovídat a nepřišli také s prázdnou. Při včerejší bouřce se jim ulomila větev stromu na zahradě, který byl obsypán blumami. Museli je otrhat a rozdat, tolik jich bylo.

To je fůra pro nás. Taška byla dost těžká a tak máme dobrou zásobu vitamínu C. Děkujeme.

Jistě uznáte, že jsem si ten dnešní den užila a že byl krásný. Jen kdyby nebylo to úmorné dusno. Ale musíme přežít! Mějte se také tak krásně vám všem přeje Ježurka

Pohoda se zvířátky

28. července 2014 v 13:17 JEN TAK
Po tom mém včerejším šoku se dnes snažím zklidnit, i když mám vše stále před očima a nabízím vám všem krásné podívání na naše milá domácí zvířátka. Pravidelní návštěvníci ví, že kočičky jsou doménou vnučky Lady, ale zvykla si celá jejich rodina a dcera s dětmi mají zase svoji milovanou Peggy. No a my je máme rádi s manželem všechny.

Protože to děti ví, tak mi občas pošlou krásné fotky, nad kterými se vždycky dojímám. Vybrala jsem některé, které mne nejvíc oslovily.

Juliánek

i Juliánek má své dny, tak nazvala tuto fotku Lada, která mi je poslala.

A také přidala kocourka, který je vlastně jako jejich, bydlí vedle u babičky. Kočičkám je teď určitě dobře na zahradě.


To je on Sheldon, evidentně spokojený.

Další fotky mi poslal syn. Pracuje časně zrána i dlouho do noci, proto se mu povedlo kočičky vyfotit v noci.

Spinkají u nich v koupelně

ale jak se rozsvítí, už koukají co se děje.

No, já taky koukala, že tam není čtvrtá kočička. Asi si soukromničí někde vedle, určitě to bude jejich mamina.

A už z jiného soudku. Vlastně foťáku. Tyhle fotky mám zase od dcery. Jejich Peggy bylo už horko, proto s ní byli ostříhat a takhle vypadala před ostříháním.


a takhle potom. To je rozdíl co?

A taky se jí líbilo v nové tašce. Je tam evidentně spokojená, ta stará už byla opravdu stará a zničená.

Tak jsem vám ukázala zase jednou "naše" zvířátka a věřím, že jste rádi, že nepíši zase o nějakých katastrofách. Přeji hezké dny a celý týden, i když je pořád hodně teplo. Ale co se divíme, vždyť je léto! Vaše Ježurka.

Je libo flambovanou rybu?

27. července 2014 v 13:00 TÉMA TÝDNE
Byla jsem dnes také uvězněna ve vlastní kůži a věřte, že už NIKDY bych se do ní nechtěla vrátit. Ale k tomu, co se vlastně stalo. Co jsem zase provedla a čím jsem zase šokovala mého manžela, který se z toho jen tak nevzpamatuje. Já nevím, jestli už taky nejsem zralá na domov.

Dnes jsem dělala k obědu bramborovou kaši a rybu. Žádné smažené jídlo, je to nezdravé a v tom vedru, tak jsem si řekla, že ji jen tak podusím na oleji s kořením na ryby, nakonec zasypu strouhaným sýrem a stačí. K tomu červená řepa jako salát. Polévka byla od včera, tak nebylo pilno, ještě jsem stačila dopoledne osprchovat všechny kytičky, určitě z toho měly radost.

Dala jsem si tedy na pánvičku olej a přitom jsem luštila křížovku. Kajícně přiznávám, že příště už budu stát přímo u plotny, protože se olej rozpálil asi trošku víc, jak jsem tam dala první kousek ryby, tak to vyprsklo a už byl v domě požár. Plameny šlehaly z pánvičky, protože ten olej hořel, já ji vzala do ruky a co teď? Manžel vyskočil a duchapřítomně mi nařídil, abych ji strčila do dřezu. Pustit na ni vodu mne už pak napadlo, ale věřte nebo ne, opravdu jsem byla jako vězeň ve své kůži, vůbec to se mnou nic neudělalo, byla jsem docela klidná, manžel si to vybral za mne.

Ovšem ten klid netrval dlouho. Dodatečně, až jsem si uvědomila, co všechno se mohlo stát, tak jsem okamžitě měla i jinou barvu kůže. Byla jsem rudá jako pivoňka, potila jsem se tak, že mi tekly čůrky potu po tváři. Ještě jsem musela ovšem po sobě uklidit tu spoušť. Celý spodek kuchyňské linky byl jako komín, celé okolí kamen též. Ufff, to byla šichta než jsem to všechno uvedla do původního stavu.

No, vlastně všechno to nešlo. Trošku se mi pokroutil povrch jedněch dvířek, protože ta dýha, co je na tom lepená, se nějak jinak odfoukla. Ach jo, je to se mnou možné? Rybu jsem zachránila, té nic nebylo, ale to okolí a ty nervy? !

Takhle dvířka vypadala před

a takhle po požáru. Myslíte, že to tak mohu nechat?

A ještě dole to odstává.

Začínám se pomalu zkliňovat a děkovat Bohu za to, že to nedopadlo hůř. Jo a manžel si těch skříněk ještě nevšiml a já zatím mlčím. Věřte mi, opravdu nepřeji nikomu, aby se někdy ocitl v té mé dnešní kůži. A nevím, jestli nezanevřu na ryby.

Omyl, ale dobrý

26. července 2014 v 13:06 VAŘENÍ A PEČENÍ
Většina nás, starších, to máme nastavené asi stejně. U nás doma se vždy na víkend peklo. Mimo něj už málokdy, jednak na to nebyl čas, když se chodilo do práce a taky v týdnu moc nechodily návštěvy, tak nebylo třeba.

Já jsem tedy zvyklá péci hlavně v sobotu. Minulý týden jsem dostala meruňky od syna, přijeli jsme zrovna den předtím z dovolené, tak jsem si řekla, že upeču nějakou buchtu s meruňkami. A když už jsme u toho vzpomínání, našla jsem si recept, který mám od své maminky a už dlouho jsem ho nepoužila. Také jen pro nás dva peču jen v remosce, tak ani zatím nezkouším kynuté buchty nebo koláče. Mám je moc ráda, ale kdo by to jedl a také, v tom vedru zapínat troubu? To je téměř sebevražda.

To je tedy koláč dle maminčina receptu.

Je trošku jiný, ale moc dobrý, peče ho občas i moje dcera. Máte-li tedy zájem, přidávám recept :

Táč s ovocem
4 žloutky,
14 dkg cukru,
14 dkg tuku,
tr.šťávy z citrónu,
tr.vanilk.cukru = utřít.

Pak přidat :
28 dkg mouky,
prášek do pečiva necelý,
asi 2,5 lžíce mléka a sníh z bílků.
Nahoru ovoce.
A to je všechno Já to dělám do remosky z poloviční dávky a je to akorát. Mám vždy u receptu psané ty poloviční dávky vedle v závorce, ale jak jsem viděla, taky ne vždy všechno OK. To se mi vymstilo dnes.

Určitě všichni znáte ten recept, kde se udělá žmolenka, pak se rozdělí napůl, polovinu nasypeme na plech (já do remosky), na to tvarohovou náplň a nahoru zase tu žmolenku. Mám těch podobných receptů víc, ale zase jsem dnes použila ten osvědčený od maminky. A jak jsem už popleta, tak jsem tam dala do té tvarohové náplně celou dávku mléka. Co teď s tím? Už jsem si jinak nevěděla rady, tak jsem přidala do směsi trochu vanilkového pudingu, dala péci a čekala, jak to dopadne.

To je uč upečený koláč

a tohle ukrojený kousek na tácku.

Původní koláč nemá tolik vidět tu tvarohovou náplň a po ochutnání mohu potvrdit, že tento omyl mohu klidně příště opakovat. Koláč byl moc dobrý a nebyl tak suchý.

Takře to vlastně všechno dobře dopadlo a to jsem ráda. Přeji krásný sladký víkend všem!

Zpráva autorovi

25. července 2014 v 13:58 JEN TAK
Chci se jen zeptat, jak často dostáváte do "zprávy autorovi" na svém blogu takové zajímavé zprávy? Tu první, o které se chci zmínit, tu jsem už smazala, ale žádal mne tam jeden milující a pozorný tatínek ze Slovenska o pomoc. Jeho dítko prý kdysi dostalo plyšového ježečka, kterého našel na mém blogu, pak ho ztratilo a stále ho oplakává.
Jednalo se o tohoto mého plyšáčka ze sbírky :


Odpověděla jsem, ale bohužel nepomohla. Je to dárek od mé vnučky a navíc je předmětem mé sbírky. Ani výrobce jsem na něm nenašla, to byla ta byla krajní možnost. Ale pán to zkusil, což jsem ocenila.

Dále jsem dostala i tuto zprávu :
Zdravím paní Libuško, hezký blog o Vašem životě a trablech v něm, jinak hezký článek o těch zdravotních pantoflích, ale sluší Vám to ano. Nepopovídala by jste někde na netu nebo po mailu ráda? Brzy se ozvěte a mějte se hezky.
Také milý komentář, adresu emailu jsem záměrně neuvedla, ale ani nenapsala. Nevím co a nevím proč. Vše o mně píši na blog a jsem v životě spokojená.

A nedávno jsem dostala další krásnou zprávu:

Mila Jezurko, Ac sama nemam blog, tak pravidelne navstevuji Vase stranky. A to moc rada, ponevadz mi to pocteni vzdy nejak doda energii. Tak pokracujte dale jak dosud, uz se zase tesim na dalsi clanecek. Moc pozdravu od Jitky z dalekeho Danska
To mne opravdu potěšilo, chtěla jsem odpovědět, dokonce jsem měla napsaný email, ale vrátil se mi jako nedoručitelný. Asi nemám do ciziny spojení. Tak jestli bude tato moje milá návštěvnice vytrvalá, tak jí chci poděkovat aspoň touto cestou.

A co vy? Také dostáváte zajímavé komentáře do zprávy autorovi? Krásný den všem přeje vaše Ježurka.

Když přijedou venkované do města

24. července 2014 v 14:20 NAŠE DOVOLENÁ
…aneb občas jsme nevěděli, občas koukali jak sůvy.

Vrátím se ještě k našemu pobytu v Praze, ale jen kvůli tomu, abych vás taky pobavila.

Začali jsme hned při příjezdu. Vytahovala jsem se, že to v hotelu známe, protože jsme tam už párkrát byli. Pravda je, že jsme loni vynechali a to už stačilo. Slečna v recepci se nás ptala, kolik chceme kartiček (dřív dávali ke klíči kartu se jmény) a ta druhá zatím chtěla vytisknout zaplacenou fakturu. Nějak jí to nešlo, já nahlásila jednu kartu a čekala. Faktura nešla a nešla, tak prý se máme zastavit později. "Nevadí", řekla jsem, "tak nám dejte klíč a my se pak stavíme." Teď se na nás slečna recepční divně podívala, cože to po ní chceme, vždyť jsme přece v ruce drželi tu kartu. Ano, správně, ta karta byla čipová a otvírala dveře a po zasunutí uvnitř i fungovala na to, aby svítilo světlo. Zasmáli jsme se tomu nakonec všichni a ejhle, ono to i fungovalo.

Ale jen chvíli. Když jsme se k večeru vraceli zpět, dveře jsme si sice otevřeli, ale uvnitř světlo nesvítilo ani po opakovaném zasunutí karty uvnitř. Tak, a teď jsme něco rozbili, lekla jsem se. Vydala jsem se tedy na recepci, kde zavolali na pomoc elektrikáře, ten nahodil pojistky a bylo po problému.

Moc jsme se těšili do sprchy, protože v té době byla u nás odstávka teplé vody, proto jsme tam jeli také v tomto období. Manžel šel napřed…. Já pak šla po něm a než jsem se nadála, byla jsem mokrá celá. Byla tam sprcha velká stojací i do ruky a můj manžel prý si pouštěl obě najednou. Bylo mu to pak náramně k smíchu, když viděl, jak jsem se zmáčela. Naštěstí tam byl i fén.

Ráno jsme chodili na snídaně, které byly formou bufetových stolů a já si chtěla jako vždy načepovat kávu. Přístroj byl ale nějaký jiný a já zkoušela mačkat a mačkat a nic. Přivolaný číšník mi pak ukázal, jak to bylo jednoduché, jen se pořádně podívat. Jak jsem si připadala jistě netřeba dodávat.

Jak jsem psala, na oběd jsme jezdili do známé restaurace mimo hotel, a když nám recepční řekla, že i u nich dole v restauraci dobře vaří, tak jsme si řekli, že to druhý den hned zkusíme. Sedli jsme si venku a obsluha tam byla ihned. Mělo nám to být divné hned, když tam nikdo nebyl. Na moji otázku, zda tam můžeme poobědvat ochotně přitakala a předložila nám jídelní lístky. Během chvilky manžela málem kleplo. Ty ceny, které bývaly v restauraci v patře příznivé, teď rozhodně vypadaly jinak. Za oběd, ještě k tomu za takový, na kterém bych si moc nepochutnala, bychom měli zaplatit cenu od 190 do 240 Kč. Tak to se manžel opravdu rozčílil a zmizeli jsme nenápadně druhou stranou pryč. To opravdu nebylo nic pro důchodce.

Když jsme měli ten den ještě sraz se synovo rodinou na kávě na Chodově, zašli jsme do jakési kavárny, která prý vypadala dobře. Syn šel objednat 3 kávy, manžel naštěstí nechtěl. Za ty tři kávy si naúčtovali 250 Kč a manžel se zase hroutil. A to prý tam ještě viděl zákusky, jeden za 79 Kč. Opravdu nevím, kam až ty ceny porostou, přece to není možné do nekonečna.

Ještě na závěr mám jeden můj exkluzivní zážitek. Tedy ani ne tam moc můj, jako víc mého manžela. Chtěla jsem zastrčit v pokoji na hotelu židli ke stolu, byla to taková bytelná, dřevěná s dřevěným opěradlem. Jak jsem šikovná tak se mi vyzul pantofel z jedné nohy a já letěla dozadu. I se židlí. Nevím, jak mi v tom zlomku sekundy dokázalo prolítnout hlavou, jak spadnu, co si polámu a zda ta židle dopadne na mne. Měla jsem určitě u sebe mého andělíčka strážníčka. Spadla jsem sice na záda a židle vedle, jen trošku mne praštila a já byla v pořádku, ale jak jsem reagovala? Začala jsem se smát, ale napřed jen tak potichu a vylekala jsem manžela, protože si asi myslel, že brečím. Pak ještě asi hodinu z toho byl hotový a přiznal, kdyby se mi něco stalo, že padne vedle mne.

Tak to bylo něco pro zasmání, a abyste věděli, jaký jsem "borec".

Radosti všedního dne

23. července 2014 v 14:28 RODINA
Utíká to, utíká, brzy budeme už týden doma z dovolené, stále je u nás nedýchatelno a my jsme zrušili ještě jeden rezervovaný pobyt, tentokrát ve Františkových Lázních. Už bychom to nezvládli, tak snad ještě někdy to vyjde. Zato jsme si včera dopřáli takovou menší radost a byli jsme u nás na masáži. Bylo to příjemné, akorát to není často, je to přece jen dost peněz.

Ale jiné radosti. Dnes ráno, jako poslední týden každý den, jsem se šla podívat na můj ibišek. No, to bylo radosti. Už první květ krásně kvete! A to má ještě min. tři poupata! Také jsem ho pro vás vyfotila a moc ho chválím!

Líbí? Věřím, že ano.

Ještě se zmíním o mém kuchtění. Manžel už od pondělka navrhuje, že by si dal cuketové zelí a šlehanou sekanou s bramborem. Včera jsme měli falešné ptáčky s rýží, dnes byla v plánu rajská omáčka s plněnými paprikami a těstoviny. Plněných paprik dělám vždy více najednou, tak jsem měla ještě na mrazáku a včera jsem je sundala. Měla jsem strach, přece jenom, i v lednici jsem se bála, aby se mi nezkazily, tak jsem je chtěla udělat. Šli jsme ale přes trh a soukromníci tam byli s cuketami. To bylo něco pro manžela. V té "naší" masně jsme koupili šlehanou sekanou, kterou si dělají sami a manželovi moc chutná a bylo rozhodnuto. Sekaná se jen upeče, zelí a brambory jsou hned.... Ale pro jistotu jsem uvařila i rajskou omáčku a dala do ní ty papriky, zítra už budu vařit jen těstoviny. To bude rychlovka.

Takhle vypadal dnešní oběd.

Ale nelekejte se, to je zase jen moje porce, manžel si pochutnal a to je pro mne důležité. Když mu něco obzvlášť chutná, říká vždy: "To je požer". A to je pro mne poklona. Dnes mi ji taky složil.

Krásný, i když horký den přeji všem. U nás stále neprší a neprší a .... je stále straaaašně vedro.

Je konec, zbudou jen vzpomínky

22. července 2014 v 13:00 NAŠE DOVOLENÁ
V pátek ráno jsme měli odjezd. Dlouho jsme zvažovali všechna pro a proti, zda jet vlakem či autobusem, ale protože moje páteř pořád ještě poměrně stávkuje a já ji nechtěla dráždit, zvolili jsme vlak. Byla to cesta sice o půl hodiny delší a také adekvátně dražší, ale dojezd až k nám byl s rozdílem 10 minut. Nebylo tedy co řešit.

A znovu musím připomenout, že v hotelu Golf v Praze - Motole se nám opravdu moc líbilo. Nejen prostředí, ale i vstřícnost a ochota personálu, super cena a ty snídaně! Bufetové stoly byly oproti poslednímu pobytu ještě rozmanitější, všeho opravdu dostatek a na přání splnili vše, mohli jsme si dát k snídani i hemenex. Zkrátka paráda. Taky tam moc Čechů nebylo, hodně Japonců, rusky mluvících, ti si tedy dávali do nosu a stále plno. My jsme to nepřeháněli, přejídat se nemá, dali jsme si vždy střídmou, ale výbornou snídani, no a já se ještě vydala trošku vyfotit vstupní halu.

Račte vstoupit, rádi vás vidíme

Kousek stranou přímo v hale byla i dvě masážní křesla, ovšem musely se tam strkat korunky nebo eura.


Vidíte to dobře?

Z jedné i z druhé strany jsem to vyfotila, aby tam bylo vidět, že těch počítačů s internetem zdarma bylo celkem šest. Wifi připojení bylo zdarma všude, myslím, že tady by se líbilo i Kitty.


Nakonec mi také zapózovala i děvčata v recepci, byla vždy usměvavá, ochotná a milá. Všechny, nejen tyhle dvě, abych některé nekřivdila.

Rozloučili jsme se tedy s hotelem, ale dostala jsem ujištění, že můžeme kdykoliv přijet i třeba na jednu noc. To jsem se ptala hlavně proto, kdybychom náhodou byli moc očekáváni u kamarádky v Dobříši. U nich by přespat nešlo.

No a to je konec reportáže z naší krátké dovolené. Inu, bylo tak i tak, ale co nás nejvíc potrápilo, byla ta velká vedra, ale kdo to mohl vědět, když si rezervujete ubytování, nevíte jak bude. A meteorologové taková vedra nepředpovídali.

Návštěva u kamarádky

21. července 2014 v 14:24 NAŠE DOVOLENÁ
Ve čtvrtek ráno, jak jsem psala, jsme se zase po vydatné snídani vydali na cestu. Tentokrát hlavně vsedě. Jeli jsme tramvají na autobus, který nás zavezl do Dobříše. Tam už na nás čekal manžel kamarádky, aby nás odvezl k nim domů. Bydlí ve Staré Huti, což je kousíček od Dobříše. Byli to kdysi sousedé, hlídali jsme si děti, když byly malé, ale pak se odstěhovali do Prahy. Ještě i tam jsme se párkrát navštívili, pak si koupili domek v té vesnici, jak píši, a zmizeli. Nevím, jak se to stalo, psala jsem na jejich novou adresu, ale žádná odpověď. Pak jsem se jednou odvázala a napsala do Pošty pro tebe, do pořadu v ČT. Dlouho se nikdo neozval, tak jsem se ozvala znovu a volala mi jedna paní, že produkce nezařadila toto pátrání do vysílání, ale adresu a co se děje, to mi řekla. To bylo pro mne důležité, ne se producírovat v televizi. Měla jsem její adresu i telefon a už brzy jsme obě plakaly radostí, že jsme se zase našly. Dozvěděla jsem se už od pracovnice televize, že moje kamarádka je po mozkové mrtvici, že je upoutána na invalidní vozík, je ochrnutá na pravou stranu, ale že jsou soběstační, že se o ni manžel dobře stará. Samozřejmě mi jí bylo líto a tak jsme si hned při návštěvě Prahy domluvili, že se sejdeme. To bylo radosti. Od té doby, kdykoliv jsme jeli na dovolenou do Prahy (protože ji manžel miluje a kdysi tam bydlel, tak jsme jezdili fakt často), tak jsme se domluvili a všichni se sešli tak, jako letos.

A tady jsme spolu. Tentokrát jsme se neviděly 2 roky.

A tady je s manželem.

Vždy u nich musíme obědvat, kamarádka toho hodně zvládá levou rukou a co nezvládne ona, to udělá její manžel. Jsou skvěle sehraná dvojka. My jim zato vždy přivezeme nějaký malý dárek na památku a manžel kytičku pro paní domu.

Všímavý čtenář jistě vidí, že mám na sobě stejné tričko jako na fotce s vnučkou. Inu, není se co divit. Jezdíme "sockou", nic neuneseme, tak toho sebou bereme opravdu minimum.

Tohle byla moje hromádka mimo věcí na sobě

Manžel měl ješě menší hromádku, takže tak to bylo. Měli jsme jen příruční tašku a manžel batoh na domácí obuv a věci osobní hygieny. Ale zvládli jsme to, já nakonec ze čtyř triček nosila nejvíc dvě, které buďto neměly rukáv nebo jen kratičký.

Odpoledne jsme se vrátili zase do Prahy, zašli jsme si ještě na kávu se zákuskem, něco si koupili k večeři a těšili se do postele.

To nám tedy nevyšlo!

20. července 2014 v 14:02 NAŠE DOVOLENÁ
A už jsme se přehoupli do středy. Ve čtvrtek jsme měli naplánovaný výlet za kamarádkou do Dobříše, tak jsme si řekli, že se zase jednou po letech podíváme na letiště. Letadlem už nesmíme a naposledy jsme byli ještě na tom starém. Tak jsme po snídani sedli na Metro, jeli jsme na hlavní nádraží a odtud jsme se chystali na autobus. Sotva jsme vyšli ven, viděli jsme tam jeden stát, naběhlí jsme dovnitř.... ale to bylo špatné, ale to jsme zjistili pozdě.

Zjistila jsem si už doma, že na letiště jezdí i autobus MHD, který máme zdarma, ale nebyl tam ani jízdní řád, jen ještě nějaký jiný dopravce. Tento byl od ČD. Docela nepříjemný řidič, řekl, že zaplatíme 120 Kč, tedy za oba dva a abychom se přesunuli dozadu, že tam je volněji. No, volněji bych tomu neříkala, všude plno lidí se zavazadly, místo jen jedno, manžel mne posadil a sám zůstal stát. Už to prvotní zklamání nám pokazilo dost náladu, ale co teď s tím, že? Řidič se po chvíli vydal na cestu, ale to byl jízda! On znal jen plyn a brzdu a podle toho to vypadalo. Manžel stál celou dobu, jak přenášel váhu z nohy na nohu tím, jak řidič jel, tak už ke konci nemohl vydržet. To byla nálada po výstupu, to si jistě dovedete představit. A k tomu to vedro.

Manžel po příjezdu, vidíte?

Okamžitě si musel na chvíli sednout a už by se nejraději obrátil na podpatku a jel zpět. Pak jsme přece jen prošli terminálem 1 do terminálu 2, viděli tam strašně velké fronty, to by už na nás taky nebylo, ty úžasné ceny, jak psal nedávno bloger Jirka, tak jsme zašli do Billy, která tam naštěstí je a koupili si další pití na zpáteční cestu. Dál už manžel nemohl.


Aspoň dva záběry z letiště.

To jsem si rychle vyfotila aspoň tak, aby bylo vidět, že jsme tam opravdu byli. Pak jsme našli odjezdy autobusů MHD a frčeli zpátky. Manžel stále naříkal, jak ho bolí jeho bolavá a nemocná kolena a ta jízda byl jeho prý snad jeden z nejhorších zážitků v životě. A bolestivý.

Vystoupili jsme na Dejvické a šli do Metra. To bylo ale další trápení. Manžel vůbec nemohl jít po schodech a všude jezdící nejsou. To bylo brblání a hekání, to si jistě dovedete představit. Bylo mi ho líto, ale pomoci jsem mu nemohla. Jeli jsme proto na Můstek, abychom si aspoň prošli kousek Václaváku.

Potkali jsme tam slona

došli jsme až k Václavovi

a pak zase na Metro a jeli jsme do "naší" hospůdky na oběd. Už dál chodit neměl manžel sílu a ty schody, to bylo kruté.


Kousek od restaurace po cestě byla krásně vidět Žižkovská věž, tak mi manžel řekl, abych si ji vyfotila. Pak už jsme šli na dobrý oběd a pak hurá do hotelu a odpočívat.

Odpoledne jsme už moc nechodili, jen jsme poposedávali na lavičkách a tak jsme přišli k závěru, který jsem uvedla hned na začátku. BYLA TO POSLEDNÍ NAŠE DOVOLENÁ V PRAZE. Když bychom tam ještě jeli, tak jen s mladými na jedno odpoledne na otočku a domů. UŽ NA TO NEMÁME. Manžel opravdu nemohl chodit.

A to mne ještě vyděsil v noci, když jsem ho viděla, jak těžce jde, pak seděl na posteli, tak jsem rozsvítila, abych zjistila, co s děje. Strašně ho bolela záda, nemohl ani ležet, tak jsem mu dala aspoň paralen a čekala, co bude. On se bál, aby prý to nebyl infarkt, a měl takové pohřební řeči, jako ře chce umřít doma, abych s ním neměla starosti. No, řeknu vám, nic příjemného. Proto jsme se v tom našem rozhodnutí jen utvrdili. Viděli jsme toho v životě dost a už na víc nemáme.

Návštěvní den

19. července 2014 v 13:04 NAŠE DOVOLENÁ
V úterý jsme se probudili opět do parného dne. Původně meteorologové hlásili menší teploty, moc jim to tedy nevyšlo a my se budeme smažit ještě k tomu v Praze. Ale co naplat, počasí si nelze naplánovat jako dovolenou.

Dnes jsme měli ale v plánu ještě něco jiného. Měli jsme návštěvní den. Jedno setkání dopoledne, další odpoledne, mezitím se musíme někde najíst. Ráno jsme se tedy vydali "jen tak", spíš jsme jeli tramvají, kam nás to doveze. Zatím stále ještě jsme mohli jezdit v Praze MHD zdarma, tak to bylo dobré. Mimochodem za těch 5 dní jsme žádného revizora nepotkali. Asi měli také dovolenou. Jeli jsme, no a vystoupili na Malostranské ulici. Ta naše matička stověžatá má opravdu krásné věžičky všude, tak jsem si něco vytofila.


Tady jsme si jednou kdysi v té kavárně dali kávu, ale dnes nevím, nevím...

Dál jsme šli ještě kousek ke Karlovu mostu, hlavně jsem se koukala do obchodů se suvenýry, protože jsem chtěla něco koupit pro jednu kamarádku. Ale zaujala mne tam tato úžasná auta.


Krásné, že?

Nabízela se tam jízda Prahou, ale ani jsem raději nekoukala za kolik, protože to muselo být hodně drahé. Už jenom udržovat tyto krasavce musí být dost nákladné.

Pak už jssme se vydali zpět do kavárny ve Václavské pasáži, kde jsme měli rande s vnučkou Terezkou. Byla něco vyřizovat v Praze, tak proč se nesetkat, ne?

Terezka s mým manželem, tedy dědečkem.

Obě jsme si daly pohár, na kávu jsem ani v tom vedru neměla chuť, ale pohár byl príma, osvěžil a ani nebyl tak drahý jak jinde. Vnučka se ptala, jestli se s ní také nevyfotím já, tak jsme pak přešli naproti do parku a ...

a jsme tam a ještě jednou

to aby bylo vidět, jak to Terezce sluší v šatech.

Pravda je, že i já volím raději kalhoty, ale fotku na památku to kvůli vnučce chtělo.

Po rozloučení jsme si zajeli na pokoj, pak jsme se vydali na oběd do naší oblíbené restaurace.

To je uvnitř, jmenuje se U růžového sadu

a moc dobře tam vaří. To byl plněný řízek šunkou a sýrem nivou, k tomu šťouchané brambory a okurka. Bylo to opravdu výborné a čerstvé.

A hned odtud jsme zase sedli na metro a jeli na Chodov. Tam jsme měli sraz se synem a snachou, vezli do Prahy vnuka s jeho přítelkyni, tak jsme tam zašli společně ná kávu.

Samozřejmně jsem měla hned v ruce foťák

a ještě jednou i s manželem.

Ani jsem nečekala, že se zastaví i vnuk Luky s Ivankou, šup a už byli moji!

Po posezení u kávy jsme se rozloučili a každý si šel po svém. My se pomalu vraceli na hotel se zastávkou si něco koupit k večeři. U hotelu staví nové byty ve finském stylu, pracovali tam opravdu pilně celý den až do tmy, tak jsem si vyfotila, jak jsou daleko.

Ano, takto to tam vypadalo, ale že by nám to nějak vadilo v pobytu, to ne.

Možná si někdo řekne, že svou rodinu, která bydlí nedaleko mohu vidět doma, že jsme měli raději chodit po památkách, ale proč? U mne má rodina vždy přednost a pak - v tom vedru se to stejně ani moc nedalo. Tak když jsem večer telefonicky "pokecala" se sestrou, tak jsem konstatovala: "To byl dnes krásný den!" A byl.

Jak moc se nám nechtělo

18. července 2014 v 14:48 NAŠE DOVOLENÁ
Určitě jste si někteří všimli, že jsem tu chvíli nebyla, proto se aspoň krátce ohlásím, že žijeme, ještě jsme neumřeli, ale málem..... Ano, vrátili jsme se zase z krátké dovolené, na kterou se nám ale vůbec nechtělo. V pondělí ráno, když jsme se chystali k odjezdu, tak manžel prohlásil, že ještě nikdy nejel tak nerad do Prahy. Do jeho milované Prahy, kvůli které já se vlastně obětovala.....

Nevím, jestli jsme tušili, že to bude naše poslední dovolená v Praze, ale určitě jsme nečekali, že to bude pro nás až tak zlé. Já odjížděla s bolestmi, byla jsem od pátku na prášcích, které ne a ne zabrat. Ale dovolená byla rezervovaná a asi bychom už museli platit nějaké storno poplatky, proto jsem to riskla. Manželovi v neděli také nebylo nic moc a v pondělí ráno víc otrávený snad ani být už nemohl. Ale vyjeli jsme...

Rovnou z nádraží, protože jsme tam byli brzy, jsme se vydali na oběd, bylo zrovna těsně před polednem a my měli už také hlad. Pak už jsme jeli rovnou do "našeho" hotelu.

Hotel Golf, takový nenápadný....

Loni jsme v našem oblíbeném hotelu nebyli a letos jsme se nestačili divit. Byli jsme v hotelu GOLF už minimálně pětkrát. Je to hotel v Motole, sice kousek od centra, ale tramvají, která jezdí každou chvíli, jsme byli v centru ani ne za 20 minut. Byli jsme tam vždy spokojeni, ale tentokrát jsme byli opravdu příjemně překvapeni. Uskutečnili tam přestavbu uvnitř hotelu, přeměnili tam některé tříhvězdičkové pokoje na čtyřhvězdičkové, které opravdu neměly chybu. Ihned po příchodu na pokoj jsem popadla foťák a začala fotit.

Tady se krásně spinkalo, matrace kvalitní, polštáře také

naproti postelím super televize

Dobře zásobená lednička

ale vše bylo nutné nahlásit, zdarma to nebylo

mohli jsme si uvařit kávu i čaj

a také se nám moc líbilo v koupelně.

Vše bylo evidentně nové, vkusné, zkrátka opravdu moc fajn. My jsme si hned šli užívat hlavně sprchu, protože jsme měli doma odstávku teplé vody, proto jsme si také vybrali tento termín.

Po ubytování se a krátkém odpočinku jsme si zajeli do cukrárny na kávičku se zákuskem, kterou navštěvujeme vždy, když jsme v Praze. Dlouho nebyla v provozu stanice na Národní třídě, tak jsme se tam zajeli podívat. Obchodní dům MY je celý nově zrekonstruovaný, plno obchodů, jen nevím, kdo pořád co nakupuje.

Vypadá to krásně i zvenku

A protože jsme ještě měli chvíli čas, tak hned zavčas, abychom náhodou nezapomněli, se musel manžel jet podívat do svých Vršovic, dům, ve kterém za války bydlel ještě stojí, tak byl rád a nostalgie byla ukojena. Ještě jsem zdokumentovala, jak pokročila rozkopaná silnice, ještě to není úplně hotové, ale už hodně pokročili.

To vypadá už opravdu o hodně lépe než posledně.

Pak už jsme se vydali si něco koupit k večeři a stačilo. Nic se nemá přehánět, tak budeme pokračovat zase další den.

Ráda se také podívám k vám, na vaše blogy, co je u vás nového a také budu pokračovat v naší cestovní anabázi po Praze. Krásné dny přeje vaše Ježurka

Moje krásné fialky

14. července 2014 v 16:04 JEN TAK
Mám ráda kytičky, ale nemám zahrádku. Proto mám jen některé a většinu na oknech. Moje čtyři orchidejky mi pomalu odkvétají, ale zato fialky, ty jsou stále krásné.

Informovala jsem, že jsem dostala tři fialky na mé narozeniny, vlastně o něco dříve a od toho 2. května kvetou jako o život. Něco tak krásného jsem už dlouho neměla. Ty, co byly už zdegenerované, jsem postupně vyřadila, nechala jsem si pouze jednu, protože nasazovala nové lístky a květy. A jednu krásnou jsem dostala chvíli předtím, tedy všechny chválím každý den a mám z nich radost. Posuďte sami :

Ta je nejkrásnější



ale tyto ostatní jsou také krásné.

a toto je ta "stará", taky se snaží.

Z čeho mám ale velikánskou radost je můj nový ibišek. Nemám ho dlouho, přivezla jsem si sazenici od maminky a v týdnu jsem žasla. Taková malá kytička a má nasazené 4 květy! Mně přitom moc ibišek nikdy žádný nekvetl, tak jsem zvědavá, snad z těch květů některý vydrží. Ráda se s tím pak pochlubím.

Přeji krásný nový týden. Vaše Ježurka

Střípky ze života

12. července 2014 v 13:55 RODINA
Pro mne novinka
Když jsme byli na cestě z dovolené a přestupovali jsme v Praze, měli jsme čas nejen na prohlídku okolí, ale měla jsem i potřebu jít na WC. Šla jsem tedy po značce, až jsem našla. Nikde nikdo, dovnitř se vejít nedalo, byly tam zábrany, po prostudování jsem zjistila, že tam musím hodit 20 Kč - slovy opravdu dvacet korun, abych se dostala dovnitř. Kovové jsem neměla, ale naštěstí tam byl měnič. Dala jsem tam padesátikorunu, to byla jediná kovovka, kterou jsem měla a - NIC. Nefungovalo to. Co teď? Naštěstí tam přišly dvě dámy - Slovenky, jedna z nich pak šla měnit papírovou stokorunu. Hurá! Osmělila jsem se a požádala ji, jestli mi může vyměnit za těch 50 Kč. Ano, byla hodná, tak jsem měla štěstí. Ona měla zase lehčí peněženku.

To ale nebylo všechno. Poté jsem si chtěla umýt ruce a ne a ne přijít na to, jak se tam pouští voda. Zase něco jiného, co jsem ještě neznala a evidentně ta moje zachránkyně také ne, ale byla šikovnější a přišla na to dřív. Tak jsem jí nakonec ještě jednou poděkovala, bez ní bych se ani nevy…..

I kočičky si značkují
Při posledním rodinném setkání mi vyprávěla vnučka, jak na ni její nejoblíbenější kocourek žárlí. Ona má ráda i ostatní kočičky, a když šla ty jejich "vyvenčit", tak tam byl už jejich kamarád kocourek od babičky vedle. Vnučka se s ním začala mazlit a co na to její Flori? Přiběhl k ní a označkoval si ji. Zkrátka ji počůral jako nějakou kytičku. Vidím, že toho ještě hodně ani netuším.

Peggy má opravdu dobrou paměť
Peggy od dcery, naší malé jorkšírce, je už osm let. Když měla pouze pět měsíců, tak ji jednou do jazyku štípla vosa. Bylo to zrovna před naším domem a my jen slyšeli, jak naříká, plakala hodně dlouho a ztišila se vždy na chvíli jen v náručí. Od té doby se bojí všeho, co létá.

Když tady byli v úterý, tak nám otevřeným oknem vlétla do pokoje moucha, taková malá, kterou jsme ani nezaregistrovali, ale Peggy, ta ano. Okamžitě se běžela schovat, nereagovala ani na její oblíbené dobrůtky, stále se jen rozhlížela kolem sebe. Takovou dobu si pamatuje a hlavně registruje i sebemenší bzukot.

To asi před týdnem to bylo horší. Do pokoje u nich doma k nim vlétl čmelák, ale takový, že se ho bála i vnučka. Než se dceři podařilo čmeldu vyhnat, tak v pokoji nebyla vnučka, ale ani Peggy. Volaly jí, hledaly, nemohly najít. Byla zalezlá v rohu pod nábytkem a tolik se bála, že dlouho nevylezla.

KRÁSNÝ VÍKEND VŠEM!

Super knížka

11. července 2014 v 14:47 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Tento týden jsem měla výročí blogu a tak jsem vzpomínala, co nám blog dává. Zapomněla jsem na jeden moc důležitý poznatek. Jsou mezi blogerkami také úspěšné pisatelky knih. Záměrně neříkám spisovatelky, protože těch knih většinou nenapíší moc, tak jednu, dvě.

Jak jsem se tak toulala a občas kliknu i na profil, tak jsem si všimla jedné takové nenápadné blogerky. V některých případech po přečtení knihy od blogerek se mi chce říct přímo "mnoho povyku pro nic", ale to rozhodně neplatí v tomto případě.

Paní Alena Wienerová napsala knihu NAPSÁNO ŽIVOTEM a jiné povídky. Sama v úvodu píše, že "příběhů odposlouchaných, částečně prožitých, ale převážně vyčtených z úředních protokolů hříšníků dvacátého a jednadvacátého století. Příběhů prostých lidí..." Já k tomu ještě dodám, že příběhů opravdu krásně napsaných.


Kniha obsahuje 21 povídek, jsou opravdu ze života a já se přiznám, že jsem to četla jedním dechem. Jak mi Alenka poradila, knížku jsem si mohla objednat, ale nechtělo se mi platit stovku navíc za poštovné a balné, zjistila jsem, že knihu mají v Brně, tak jsem pověřila moji sestru a ona mi ji tam koupila. Při našem setkání v Olomouci mi knihu dovezla a sama si ji také přečetla. Já musím na sebe také prásknout, že při nejedné povídce jsem měla na konci orosené oči.

Já jsem četla asi tři knížky od blogerek, ale toto je knížka o něčem, na rozdíl od sice někdy vtipných, ale vlastně deníčků, některé mne ani moc nezaujaly, proto si myslím, že také jedou hned "knihobusem". Této knížky se rozhodně nemíním vzdát jen tak, asi vůbec ne.

Proto nakonec jen řeknu krátce: Doporučuji vřele, hodnotím velice kladně a milé Alence moc děkuji za příjemně strávené chvíle u této její knížky.

Prosím, seznamte se, pokud se ještě neznáte : Alenka je zde.

Zase jeden krásný den

10. července 2014 v 13:36 RODINA
Já si říkám, že není snad už v mém seniorském věku není nic hezčího, než když se všichni sejdeme, pokecáme, zasmějeme se, posedíme všichni spolu a je nám dobře. Tak tomu bylo i v úterý. Sešli jsme se tak, jak měli všichni čas a jako vždy to bylo moc milé a krásné posezení.

Říkala jsem si, že už dlouho u nás nebyla dcera s vnoučaty na obědě, tak jsem je na tento týden pozvala a přitom jsem ani nevzpomněla, že by asi stejně přišli všichni. No, vzápětí jsem si však řekla, že to nebyl ten nejlepší nápad, když nám neteče ta teplá voda a na všechno se musí ohřívat. Přiznám se, že jsem tentokrát měla nápad já (na rozdíl od mého manžela) a řekla jsem si, že půjdeme na oběd. Prostě jen tak, do takové normální restaurace, kde vaří taková jídla, která děláme běžně doma, žádné extra porce. Dcera vždy říká, že oni jedí všechno, nejsou mlsní, tak jsme se vydali do té restaurace, kam občas zajdeme s manželem, kde vaří obyčejné, ale dobré obědy. Tak jsme šli, ale opravdu jen tak, jak chodívají oni k nám. Tedy ne jako na oslavu.

Dcera s dětmi

Manžel už měl hlad

Venku bylo krásně, takové nádherné stromy všude okolo..

Také jsem vždy zvyklá něco dobrého upéct, ale to jsem tentokrát vynechala. "Upekli" za mne v pekárně, koupila jsem pár zákusků a taky to jednou šlo. Ale chlebíčky, ty jsem udělala opravdu sama doma.

To hlavní však mělo teprve přijít. Brzy po obědě jsme čekali syna s rodinou. Omluvila jsem se, ale aspoň jedno foto každého jsem musela udělat. Už si zvykli.

Většina jich je pohromadě

Manželovi bylo horko, tak zůstal nahoře bez a dcera měla na klíně svoje nejmladší dítě, jak říká Peggy.

Nejmladší vnuk seděl v pozadí a když mne viděl s foťákem, koulel očima. Ale měl krásné pozadí. Část mé sbírky ježečků.

Dostala jsem výborné čaje na zimu, abych dobře spala

Na zklidnění i bonboniéru

Mimo jiné i ježčí dobrůtku

Ale také ve dvou kusech i tyto parádní přívěsky, ze kterých měla určitě také velkou radost snacha, že našla obchod, kde je měli.

Tento ježčí krasavec má č. 193

a tento 194. Oba dva mi i s krásným přáníčkem poslala Otavínka. Jednoho prý k výročí blogu a toho druhého pro dnešní den.

Tak jsme si to všichni užili, ale při otázce, kdy se sejdeme příště, to bude mít narozeniny vnučka Terezka a svátek vnučka Laděnka, to zůstalo otevřené. Ale určitě to někdy vyjde, jen co se všichni vrátíme z prázdninových cest a dovolené.

Víc takových krásně prožitých dnů si přeji já, ale i vám všem ostatním. Vaše Ježurka

Tak zase jsem zestárla

8. července 2014 v 18:07 JEN TAK

Zdá se mi to jako včera, ale pravda je zcela jiná. Právě 9. července 2008 jsem stvořila svůj první článek na mém začínajícím blogu. Nikdy by mne ani nenapadlo, že tady vydržím tak dlouho, že vám všem budu stále mít co říct a hlavně, že mne bude někdo číst.

A vůbec jsem netušila, že si najdu mezi bloggerkami své stálé čtenáře a také kamarádky a hlavně, že nezůstane jen u přátelství virtuálního. S mnohými z vás si nejen dopisuji klasicky, ale už jsem se seznámila zatím se dvěma z vás i osobně a moc mne toto setkání potěšilo a jsem moc ráda, že jsem vás všechny poznala. Nejedná se jen o seniorky, ale mezi mými blízkými přáteli jsou i zástupci mladší generace.

Ještě dodám pro úplnost, i když to většina z vás ví, že osobně jsem se poznala s Miluškou z Mostu, která je vlastně "sousedka" a nedávno i s Haničkou - Otavínkou z Olomouce. Já věřím, že jestli vytrvám, příští rok mi přibude zase aspoň jedna nová blogová kamarádka, se kterou se poznám osobně.

Přiznám se, že ráda chodím na návštěvu k vám všem, je to nejen ze zvědavosti, ale připadá mi to jako vracet se na návštěvu k přátelům a sledovat jejich zájmy, osudy a sdílet jejich radosti. Jsem také potěšena, že mám i pravidelné návštěvníky ze zahraničí. Vlastně to ani jako zahraniční neberu, protože nepotřebujeme ani znát cizí řeč, rozumíme si a dobře si pamatuji dobu, když jsme byli ještě "jedna rodina". Správně, myslím přátele ze Slovenska.

Je to tedy právě 6 let, co bloguji a 5 let co jsem členem AK. Nejvyšší čas začít chodit do školy, ne? Občas si tak říkám, že bych to už zase potřebovala, ale na druhé straně koukám, že nemám "toho Němce" ve skříni, ale on - mizera jeden - už pomalu vykukuje ven.

Statistiku jsem dávala loni, ale aspoň něco málo. V tom dnešním vedru se mi moc počítat nechce, ale dnes, tedy 8. 10. v 17,30 hod. jsem měla na počítadle TOP LISTU číslo 190 570. Za rok bylo u mne tedy 69 387 návštěvníků, což si myslím je docela slušný. Na seniorku, která nepíše nic světoborného, převážně o své rodině, jsem spokojená. Od začátku roku jsem napsala 145 článků a jen se někdy divím, že mne stále ještě něco napadá. Průměr návštěvnosti za týden je v tomto roce taky slušný, kolem 1400.

Ještě nesmím zapomenout na jedno důležité poděkování. Díky vám všem se taky pomalu, ale jistě slušně rozrůstá moje sbírka ježků. Nedávno jsem je počítala a brzy už budu mít dvě stě těchto krásných zvířátek ze všech možných materiálů a různých velikostí. Pohlednice mám zvlášť a i tam už je slušné číslo. A to ještě musím zmínit obrázky ježků, které mi posíláte emailem. Super. Jsem moc ráda, i když nevím, jestli by to bylo na rekord v Guinessově knize.

Nakonec jen dodám, že jsem opravdu ráda, že jsem s tím blogováním začala a moc děkuji mé milé vnučce Ladě a také mé milé vnučce Terezce, že to bylo prakticky na jejich popud a že mne moje rodina zatím nebije, že je jim často v patách paparazi. Krásný den všem a děkuji za návštěvu i dnes!

To jsem tomu dala

7. července 2014 v 14:12 RODINA
Minulý týden ve středu jsme se vrátili z Olomouce, o tom jsem už rozsáhle psala. Ale právě na ten víkend jsem byla na řadě, abych jela za maminkou jí pomoci s tím, na co nestačí sama a bratr se švagrovou nestíhají.

Domluvily jsme se, že to o týden odložím. Maminka v tom neviděla žádný velký problém, ale ten nastal až jsem se chtěla domluvit s rodinou bratra. Měli právě na tento víkend naplánovanou opravu koupelny. Bourání starého zařízení určitě, o odpojení vody zatím přesně nevěděli. Co teď? Maminka už nutně potřebovala některé práce ode mne, tak jsme to domluvily tak, že přijedu v pátek s dcerou na otočku.

Ráno jsme vyjeli kolem půl osmé a před devátou hodinou jsme byly u maminky. Před začátkem plnění úkolů, které byly před námi, jsme si daly s dcerou kávu a pak se pustily obě do práce. Nejdříve jsem dala mamince do pračky prádlo, pak jsem jí šla umýt hlavu a následně natočit a dcera zatím žehlila to, co si maminka vyprala sama předtím. Protože na žehlení maminka téměř nevidí, tak nám to vždy schová.

Pak jsem se dala já do odmrazování lednice a dcera šla zatím vyluxovat. Bylo nutné také mamince spočítat léky, aby věděla, které si má vyžádat u lékaře a jiné drobnosti, o to jsme se s dcerou podělily. Oběd jsem vařit nemusela, mamince obědy vozí jedna firma, tak jsme se o to poctivě podělily. Zatím, co dcera pak umývala nádobí, já jsem mamince ještě jako vždy trošku ošetřila nohy, tedy takovou amatérskou pedikúru včetně odmočení nohou. To je dost důležité říci, protože jsem potom mamince také stříhala nehty. A PAK SE TO STALO! Maminka vykřikla, já se taky lekla, protože jsem maminku střihla, jak mi sjely nůžky a okamžitě se valila z rány krev. Ne, netekla, doslova se valila! To byla síla! Nešlo to vůbec nijak zastavit, co my spotřebovaly ubrousků, všechno kolem pokapané od krve, já vyřízená. Všechny tři jsme dělaly všechno možné a krev tekla a tekla. Po delší chvíli se mi to podařilo nějak zalepit, daly jsme mamince nohu nahoru a posadily ji tak, aby ji měla výš. Celá zpocená jsem pak šla vytřít, ještě dobře, že jsem to nedělala obráceně, protože by byla znovu celá podlaha pokecaná krví.

Když už jsem i pověsila vyprané prádlo, tak jsme si řekly, že si zasloužíme odpočinek u kávy. Nějaký koláč jsem měla já v mrazáku, ten jsem vzala sebou a něco také měla maminka ještě od sestry. Když jsme to daly dohromady, stačilo to pro všechny. Už jsme se pomalu chystaly na cestu, protože dcera měla doma ještě něco načasováno a tak jsem mamince chtěla vyměnit tu náplast. OUHA, OUVEJ, OUVEJ! Jak jsem to sundala, znovu potoky krve. Nevěděly jsme, co s tím. Maminka radila polévat to alpou, ale i to se minulo účinkem. Až cca po dvaceti minutách se to trošku stabilizovalo, my už musely s dcerou odjet, když maminka chodila, tak to víc neteklo, proto jsme odjely. Jak ale mně bylo, to si nedovedete představit! Ty neskutečné výčitky svědomí, volala jsem ten den mamince každé dvě hodiny a hlavně jí říkala, až to nechá zalepené určitě do rána a pak se uvidí. To byla muka, nemohla jsem dospat, už jsem viděla samé katastrofické scénáře, měla jsem zlé sny, jak maminka málem vykrvácela, při vzpomínce na maminku mne vždy píchlo u srdíčka a po těle přejel mráz. To jsem jí tedy pomohla, říkala jsem si. Ráno jak maminka odstranila náplast, co myslíte? Znovu začala téct krev. To už jsem byla hotová. Zoufale jsem přemýšlela, co teď. Nicméně po obědě, když jsem se jí zase dovolala, tak mi sdělila, že už je to dobré.

No, naštěstí další ráno to ovázané a zalepené odpadlo prý samo a už to bylo dobré. To jsem ale ještě v životě neviděla, aby ze střihnutí bylo takové krve, která nešla zastavit. Je pravda, že maminka bere léky na ředění krve, ale stejně.

Chtěly jsme toho všechny tři stihnout za ten jeden den co nejvíce a nakonec to byly nervy. Já už se příště budu hodně bát mamince ty nehty na nohou stříhat. Už to nikdy nechci zažít!

Cesta domů vlakem

6. července 2014 v 13:48 RODINA
Ve středu ráno jsem si domluvila na recepci odevzdání klíčů o něco dříve, děvčata tam byla ochotná, tak jsem mohla klíče odevzdat o něco dříve, než byl jejich začátek pracovní doby. Syn se snachou s námi ještě jeli naposledy na snídani a hned po ní nás odvezli rovnou na nádraží. Jeli jsme tedy vlakem, protože oni se ještě nevraceli.

Poslední fotka Olomouce je z nádraží.

Měli jsme místenky, tak jsme se nemuseli bát, že si nesedneme. Náš vagon byl nový, sedadla se stolečkem uprostřed, čisto a vše v pohodě.

Po cestě jsem ještě vyfotila velký železniční uzel - nádraží v České Třebové, přes které jsem nejela opravdu hodně dlouho. Ale jak jsem koukala, nic se nezměnilo.

Do Prahy jsme přijeli včas. Měli jsme chvíli volno před dalším odjezdem, tak jsme se zašli podívat do historické budovy starého nádraží, kde to bylo opravdu moc hezky opraveno a upraveno. Pořídila jsem tam ještě také pár fotek.




Také se vám to líbí? A na poslední fotce mi v Praze ochotně zapózoval můj manžel.

Z Prahy ta cesta uběhla přece jen trochu rychleji, brzy jsme přestoupili v Teplicích na ten náš vláček motoráček až k nám a byli jsme úplně doma v bytě krátce po 16. hodině. Od rána od 9,20 hod. toho bylo až až. Ale bylo to vše krásné a my jsme si to se všemi užili. Díky Tobě synu, snacho, vnuku, sestřičko i Otavínko. Třeba zase někdy.....