Červen 2014

On-line rezervace a ceny

30. června 2014 v 14:00 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes si rezervovat pobyt kdekoliv je opravdu snadné. Vše najdeme na internetu, zadáme termín do tabulky a je to. Já jsem ale zjistila, že to nejde vždy. Jak jeden nemá platební kartu, narazí.

Prostě se nepočítá s tím, že někdo účet už nepotřebuje. Kontaktovala jsem tedy přímo emailem, ale zase musím pochválit, že odpověď byla vždy téměř okamžitá.

Ještě mne ovšem zaráží ceny. Stejně by mne zajímalo, dle čeho si je každý stanoví a určitě nejsou žádné hranice. Například v Olomouci v penzionu bez výtahu stojí jedna noc ve dvoulůžkovém pokoji 1390 Kč bez snídaně. Podobná cena je i ve Františkových Lázních, ale tam je v ceně bohatá snídaně formou bufetu a výtah tam je. Tam už se ale dobře známe s majitelkou hotelu, tak máme věrnostní slevu 100 Kč na osobu a den. To je krása.

Ale vezmeme si například Prahu, naše hlavní město, hotel je to krásný, už to tam známe, tak tam je to i bez slevy cena na jedničku. Za dvoulůžkový pokoj, tedy pro dvě osoby na jednu noc také opravdu s bohatou snídaní stojí 1078 Kč. Rezervace v pořádku, ale tam právě vyžadovali tu platební kartu. Důležité však je se domluvit.

Je to hezké, že jde vše tak jednoduše, rychle a levně zařídit a hlavně, netřeba platit zálohy.

Tak všichni vzhůru na dovolené! Přeji všem krásné počasí a pohodičku!

Moje vzpomínky na mládí

28. června 2014 v 14:00 RODINA
Už dříve jsem viděla u Ruženky, jak vzpomínala na svoje prarodiče, tak jsem si řekla, že to zkusím taky. Zalovím hluboko v paměti a snad něco vylovím.

Tatínkovo rodiče

Narodila jsem se v Brně, odkud pochází moje maminka. Tatínek bydlel na takové větší vesnici, později povýšené na město a tam také měli jeho rodiče takový malý domek. Protože tatínek byl nejmladší ze sourozenců, mohli jsme pak zůstat bydlet v jedné místnosti u jeho rodičů. Ve druhé místnosti měl svůj fotoateliér a já si pamatuji, jak mi moje maminka vyprávěla, jak to tam bylo malinké, že když mne přebalovala, otočila se jen pro plenu a já se skulila, tak jsem ani neměla kam. Hned vedle byla nalepená židle s dekou, tak jsem měla vlastně štěstí.

Na babičku vzpomínám jen v dobrém. Byl to úžasný kliďas a já si ji pamatuji jako babičku od Boženy Němcové, jak sedávala u kamen, kde se klasicky topilo, jak mne posadila na stůl a říkala, že máme na stole "pugét". Když dělala cukroví, nikdy nic nevážila a všechno bylo moc dobré. Stravovali se tenkrát hodně skromně, ale chutně. Dokonce si pamatuji i později, když už jsme povyrostly se sestrou, že k babičce a dědečkovi přijeli i další jejich děti, tedy strýčkové a tety a vešli jsme se do té jejich jedné světničky všichni. Babička zemřela o něco dřív, než dědeček, kterého si pamatuji, jak k nám pak chodíval denně na obědy.

Rodiče maminky

Tedy jak jsem psala, hned po mém narození jsme bydleli u tatínkových rodičů. Protože moje maminka měla astma a nesnášela vlhko, kterého v tom starém domečku bylo až až, odstěhovali jsme se k rodičům mé maminky, tedy do Brna. Tatínek za námi vždy v sobotu přijel a v pondělí ráno zase jel zpět, protože jak jsem psala, měl tam svůj fotoateliér. Babička z Brna zemřela poměrně mladá a já na to nikdy nezapomněla. Babičce bylo šedesát a půl, já měla necelých sedm let. Vidím to jako dnes. V Brně jsem chodila pouze do první třídy a pak po smrti babičky jsme se přestěhovali zpět za tatínkem, ale brzy jsme měli svůj byt, aby mohla maminka dýchat, i když to taky nebylo nic moc.

Babička byla moc hodná, i když v životě hodně zkusila, je zajímavé, že na dědu si ani moc nepamatuji. Ale na mne prý byl hodný, říkávala maminka. Také se mi v živé paměti uchovala vzpomínka, jak jsme šli jednou s rodiči v Brně do bazénu a babička se tak přišla za námi podívat. Já jsem ve svých šesti letech machrovala, aby koukala, jak se nebojím vody a skočila jsem do bazénu, ale bohužel z druhé strany než jsem měla. Tam byla voda hluboká, já zahučela až ke dnu a stále mám před sebou modrou vodu a dole na dně byly kachlíky. Plavčík mne hned vytáhl ven, ale tuto vzpomínku mám hluboce zapsanou ve své paměti. Jaký měla tenkrát babička strach, to si dovedete představit.

Bohužel, o babičky a dědečky jsem přišla poměrně brzy, ale mám na ně ty nejkrásnější vzpomínky. Byli to na dnešní poměry opravdu už hodně staří lidé. Když si uvědomím já, že jsem udělala moji maminkou babičkou již ve 42 letech, je to opravdu velikánský skok.

Přeji všem krásné prázdniny

Nezaslouží si to?

26. června 2014 v 14:24 JEN TAK
Když jsem se dnes tak zamyslela, tak si říkám, jestli by také neměl existovat Den babiček, třeba i dědečků, ale babiček určitě. Existuje Den matek, Den otců a jiné, kterých je nepočítaně, jako třeba knihy, učitelů atd., ale co takhle DEN BABIČEK? To by bylo krásné! Nemíním to tak, že by vnoučata nosila babičkám na tento den dárky, ale vzpomenout si a přijít jim třeba dát pusu. Především tam, kde to stoprocentně funguje.

Určitě většina z nás, babiček, hlídala nebo hlídá vnoučátka. A také s láskou a rády. Já osobně na to moc ráda vzpomínám, vlastně by se dalo říci, že z toho žiji. Máme ta vnoučata rádi i dospělá nebo i v tom jejich "telecím" věku, ale když byla malými dětmi, které jsme hlídali a chodili pro ně do školky, vařili s nimi, povídali si pohádky. Myslím, že to obohatilo život nejen těm vnoučatům, ale taky nám.

Tak právě proto si myslím, že by si to babičky jako takové zasloužily. Ono v dnešní době, jak to kolikrát vidíme kolem sebe, mladí někdy tak trochu využívají seniorů a berou vše jako samozřejmost.

Toto téma mne napadlo právě dnes, také v souvislosti s tím, že zítra už je zase konec školního roku a začne doba prázdnin. Já vím, že rodiče s dětmi jezdí o prázdninách na dovolenou, ale co po zbytek času? Zapřáhnou se babičky i dědečkové, protože nemůžeme malé děti nechat doma samotné.

Já sama, i když jsem měla maminku hodně daleko od našeho domova, pravidelně na prázdniny tam děti jezdívaly a moc rády. Nebudu nikdy rodičům dost vděčná za to, že tam mohly u nich moje děti být, leckdy i měsíc. Maminka s tatínkem pracovali na směny, ale všechno stihli. Střídali se, dětem uvařili, dohlédli na ně a mívali tam leckdy i tři najednou. Moje dvě a sestry staršího syna. Děti si dobře rozuměly, našly si tam kamarády a taky vzpomínají moc rády.

Já osobně se přimlouvám, aby slavit DEN BABIČEK napadlo někoho tam nahoře, aby se jim dostalo také zadostiučinění, i když to děláme všechny rády a s láskou. Co vy na to?

V mém rodném kraji je super

24. června 2014 v 15:41 RODINA
Dnes jsem si vypůjčila od rodiny synovce krásné fotky, které mne dostaly. Můj rodný kraj je prostě stále skvělý, moje rodné Brno a okolí nezklamalo a je vidět, že i mládí nezapomíná, kde vyrostli oni a rostou jejich děti. Moc se mi líbí ta tradice moravských hodů. Ty nádherné kroje, kde si je hrdě obléknou i děti a moooooc jim to sluší.

No, posuďte sami!

To je vnučka mé sestry, ale také mohu říci dcera mého synovce, vyberte si. To je krása, že? Mně osobně se to moc líbí!

A tady koukám, že má i krojovaného partnera, to je taky parádník!

A celý průvod jde se zpěvem, já nevím, proč je tato paráda jen někde, tady mi to celou dobu moc schází.

Děkuji tedy nádherné Lucince, jejím rodičům i všem ostatním za mé krásné vzpomínání na doby mládí na mé rodné Moravě v okolí Brna.

Experiment vyšel

23. června 2014 v 17:21 VAŘENÍ A PEČENÍ
Já se nějak v poslední době činím co se týče experimentování. Dnes jsem provedla další úspěšný pokus. Ale abych to vysvětlila. V jednom obchodě, kde mají drůbeží dobrůtky a známe se s paní prodavačkou, jsme si kupovali závitky, byly moc dobré, hlavně výborně ochucené. "To by byly myši", řekla jsem si, že bych to nedokázala? Cena se neustále zvyšuje a tak jsem dnes do toho šla. Měla jsem kuřecí stehenní řízky, které jsem naklepala, maličko osolila, posypala kořením Zlaté kuře, dala plátek anglické slaniny, šunky a špalíček nivy. Celé jsem to zamotala, spojila párátkem a obalila nahoře ještě ve slanině. Vše i na povrchu bylo posypané tím kořením a pak jsem to pekla v remosce s přidáním kouska másla.

Fotku bohužel nemám, jak jsme to ochutnali, tak už nebyla šance. Kopie lepší než originál, žekla bych. Opravdu jsme si pochutnali a pro mne navíc jako bonus bylo to, že tam nebyla kůže, kterou já nejím. Příště event. vyfotím.

Teď z jiného soudku. Máte rádi reklamy? Že moc ne? Já taky ne, ale je jedna, kterou mám moc ráda a vždy se přiběhnu na ni podívat. Je to známá reklama s kočkou, se kterou natočili už celkem tři a její "mňauvajs" mne dostalo. Říkám, že bych se s touto kočičkou ráda seznámila, jde jí to opravdu skvěle a stále si říkám, jak je to možné, že tak poslouchá. Dnes jsme obrázek této kočičky dostali do schránky, tu jsem si musela vzít a dala jsem si ji na lednici. No, není skvělá?


Buďte spokojené jako tato kočička a mějte se!

Nápady na dobrůtky

22. června 2014 v 13:03 VAŘENÍ A PEČENÍ
Koláče a buchty peču jednou týdně a sice v sobotu. Vždy si naplánuji, co to bude, abych event. věděla, co dokoupit. Tentokrát jsem dala manželovi na vybranou ze tří variant pečení : štrúdl, muffiny a nebo klasické buchy, na které jsem měla už přes týden koupený tvaroh.

Nevěděl, co si vybrat, on rád štrúdl, ale začal si vymýšlet, jestli mám na mrazáku listové těsto, že by stačil z něho. Já tento druh štrúdlu moc nemusím, protože mi chutná jen čerstvý, tak to jsem hned zamítla a nechala vše otevřené s tím, že jsem měla také delší dobu koupené droždí a chuť na klasické buchty.

V pátek jsme se šli podívat u nás na trh. Už tam mnoho soukromých prodejců nejezdí, ale tentokrát tam byl pán, který tam jezdí už hodně let, je odněkud od Litoměřic a měl rybíz. Mňam, ten mám ráda. A vedle byla paní s borůvkama. A bylo rozhodnuto. Plány prý se dělají od toho, aby se měnily. Tak a bylo hotovo. Upekla jsem koláč z řidšího kynutého těsta, na to jsem udělala náplň z tvarohu, nahoru borůvky a na druhou stranu rybíz, to vše posypané žmolenkou.

Takto to vypadalo, koláč je vláčný, musím si ho pochválit.

Včera se mi tady nad tématem týdne ozval hlas v hlavě, že si mám udělat nějakou dobrůtku. Rozhodla jsem se pro zmrzlinu, recept jsem si nedávno opsala od Alis, je to opravdu hodně jednoduché, netřeba zmrzlinovač, ale stačil mi na to ruční šlehač a fakt jen minimálně ingrediencí a práce za babku.

Jé, to je opravdová lahůdka, chutnala i ještě nezmrzlá.

Přitom je to tak jednoduché. Dvě vejce a tři lžíce cukru se šlehají nad párou cca 5 minut, až vznikne hustá pěna, nechá se vychladit, mezitím se ušlehá tuhá šlehačka, vše se smíchá a je hotovo. Samozřejmě se tam může přidat cokoliv, jak mi poradila Alis, já mám ráda čokoládovou, tak jsem rozpustila půl tabulky čokolády a šup tam s ní. Jo, ještě jsem tam přidala vanilkový cukr a hotovo. Jednoduché, že? A rozhodně levnější než v obchodě. Doporučuji, vyzkoušejte a pochutnáte si jako já.

Přeji tedy všem dobrou chuť a krásný den! Vaše Ježurka

Kdo mi to našeptává?

21. června 2014 v 14:28 TÉMA TÝDNE
Hlasy v hlavě? To nevím, já bych spíš řekla, že šepot nebo našeptávání. To znám a občas mívám. Ale nevím, jestli převládají zlé našeptávačky nebo ty hodné. V každém případě jsme to asi každý zažili, jednak když jsme na vážkách, jak se máme zachovat, co máme udělat, přemýšlíme - a v tom jsou tu ty našeptávači. Udělej to tak anebo tak. Je-li to evidentně špatná rada, tak si okamžitě vynadám, proč mne napadají takové myšlenky, které nechci akceptovat. A řekla bych, že se většinou zachovám dobře, tak jak je ode mne očekáváno.

Jsou ale také jiní našeptavači, hlasy v hlavě mívám dost často večer v posteli, když nemohu usnout. To se mi semele dohromady všechno možné a já se kolikrát přistihnu při tom, jak přemýšlím nad blbostmi nebo nad tím, co si ani neumím představit nebo co bych ani nechtěla, aby se někdy stalo. Nebo aspoň ne v brzké době.

Na druhé straně známe určitě ty momenty, když si třeba vsadíme sportku a sníme. Jsou i krásní našeptávači, kteří s námi plánují, jak by to bylo krásné, kdybychom nějaký ten miliónek vyhráli a jak bychom pomohli dětem. Pro nás ne, my už toho mnoho nepotřebujeme, hlavní je pro nás zdraví a to se za peníze nekoupí. Takové fantazírování v naší hlavě, to se líbí určitě všem a věřím, že každý z nás tomu už někdy podlehl.

Hlasy v hlavě máme také v čase, když se přesvědčujeme, jestli už máme vstát z té postele nebo gauče a jít konečně dělat to, co je třeba a co jsme si už dávno naplánovali. To je někdy těžké, já to taky znám.

A už jste někdy se svými hlasy nebo našeptávači, jak chcete, mluvili nahlas? Já ano. Když si někdy chci k něčemu pomoci, tak sama se sebou - vlastně s těmi hlasy mluvím i nahlas.

No, teď jsem se v tom zamotala, ale v podstatě je to pravda. Někdy se taky stane, že nevím, který hlas mám dřív poslouchat, jestli ten, který radí, nebo ten, který mi nadává. Ale co, vždy jsem to nějak zvládla, tak to snad zvládnu i dál.
Přeji všem krásný víkend a teď mám v hlavě nápad, ano dobrý nápad. Mám teď jít a udělat si zmrzlinu? Nebo dokonce jinou dobrůtku? Taky bych si dala opražené mandle. Jdu asi napřed na tu zmrzlinu. Za takové hlasy v hlavě děkuji.

Když se potkáme….

20. června 2014 v 13:54 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
…. tak povídáme, dodala bych. Pokud bydlíme v jednom městě s lidmi, se kterými se známe, většinou se potkáme, někdy také celou věčnost ne.

Zásadní problém je ale v tom, že si povídáme o zcela jiných věcech, než tomu bylo dřív. Pravda je, že občas se ještě zeptáme, kam letos na dovolenou, ale většinou se naše povídání stočí na to, jak jsme na tom zdravotně a v tom horším případě bohužel i na to, kdo už není mezi námi nebo "tam" má event. namířeno.

A tak to bylo i dnes. Potkali jsme ve městě mého bývalého kolegu, kterého jsem pak vystřídala ve funkci. Je po třetí ženatý, ale s bývalkami měl vždy dobré vztahy. Ta jeho první, se kterou měl děti, ta už to má delší dobu za sebou a nedávno mu telefonovala ta druhá, se kterou prý si popřáli vždy na Vánoce nebo tak. Prý ho ještě jednou chtěla slyšet. Správně, nabízí se přímo, že asi věděla proč. Má prý rakovinu jazyka s metastázemi. V životě jsem o této formě rakoviny neslyšela, a protože i ji jsem znala, je mi jí moc líto. To je jí teprve 58 let.

Další naše spolupracovnice prý má zase leukémii. Obě prý se potkaly na onkologii. Věřte, že po takových zprávách mi bývá hodně smutno. Raději bych si povídala vtipy nebo o tom, jak jsme vyváděli různé lumpárny, ale bohužel, i toto patří ke stáří.

Nemám debaty na tato témata moc ráda, ale vím, že se jim nevyhnu. Proto také, dokud to jen trochu půjde, bych nešla do domova důchodců, kam občas chce můj manžel. Co bych tam mohla asi tak slyšet jiného, ne? To, co nemám, bych určitě dostala a to já tedy rozhodně nechci. Až nebudu soběstačná, je to o něčem jiném, ale zatím ani náhodou. A dokud jsme dva, jsme na tom líp.

No, važte si života, věnujte se tomu, co máte rádi, buďte na sebe hodní a mějte se rádi!

Takhle jsem si vyhrála

19. června 2014 v 16:41 JEN TAK
Už jsem na sebe prozradila, že mi dělá doslova potíž, když mám sedět u televize s rukama v klíně. Daleko raději jsem, když je mohu nějak zaměstnat. Protože co se týče háčkování a pletení momentálně "nemám co na práci", našla jsem tady něco, co jsem ještě nikdy nedělala. Sousedka se mne asi před rokem přišla zeptat, jestli si to chci dodělat, nebo to má vyhodit. Bylo to načaté vyšívání plným stehem, dvě prostírky a jeden ubrus na konferenční stolek. Dala mi to sakumprásk i s vyšívacími bavlnkami. Leželo to u mne v šuplíku dost dlouho a tak jsem si řekla, že je příhodný čas to zkusit. Vyhodit to mohu taky, ne? Dala jsem se tedy do práce, šlo to pomalu a je na tom poznat, že i špatně vidím, nejsou ty stehy jeden jako druhý, ale jako prvotina to snad ujde. Musela jsem tam i dokreslit dekor na druhé straně a tak se nejdu chlubit, ale jen ukázat, že jsem se snažila. Konce jsem jen obáčkovala, protože mne štve při obšívání to stálé navlékání a zapošívání. Já dosud vyšívala málo a jen křížkovým stehem.

To je ubrus na stolek, ještě před vypráním, škrobením a žehlením.

To je detail vzoru.

To jsou ubrousky, nebo-li prostírání také před úpravou

a tady také detail.

No, sice jsem to dodělala, ale určitě bych se tím neuživila, protože je to nedokonalost sama, ale zase jsem to dělala s láskou. Proto věřím, že to jako dárek aspoň trošku zahřeje u srdíčka.

Krásný podvečer přeji! Vaše Ježurka

Oprávněná nebo neoprávněná?

18. června 2014 v 14:04 JEN TAK
Toť otázka, ale asi byste rádi slyšeli, co bylo oprávněné nebo ne? Byla to moje reklamace vyúčtování služeb (bytu) za loňský rok.

Určitě všichni, kteří bydlíte v nájemních bytech s ústředním topením, máte rozdělovače topných nákladů, které se vždy jednou za rok zapisují. Vyúčtování jsme letos dostali až v polovině května a když jsem si spíš jen tak pro formu kontrolovala nějaké údaje, tak jsem zjistila, že jeden odečet topení nebyl zapsán správně.

Já si zapisuji vždy před jejich příchodem stav ve všech místnostech a toto jsem kontrolovala jen slovně, když to jeden hlásil a druhý zapisoval. Proto jsem to pak klidně podepsala.

Když jsem si spočítala rozdíl, nebylo to mnoho, ale proč mám už tak drahým dodavatelům ještě věnovat byť jen 186 Kč? To jsem ale narazila. Firma, která provádí odečty a celé vyúčtování, mi odepsala, že to vlastně mají správně. My kopii zápisů od této firmy nedostáváme, proto mi zaslali kopii. Ale když jsem se pozorně zadívala na číslici, kterou oni vzali za 8 a měla tam být 5, bylo vidět, že je to jinak psaná "osmička" než ty ostatní. Ale v podstatě si za to mohu sama. Doklad jsem podepsala, tedy odsouhlasila tím, že je všechno dobře. Neohlíželi se na to, že na indikátoru je ještě stále číslo za loňský rok, tedy jasná a evidentní pravda, nikoliv subjektivní. Pokud bych tedy čirou náhodou měla pravdu, tak si za tu chybu mohu sama. Doslova firma RONICA cituje ve svém dopise : "Jestliže stav na indikátoru je rozdílný, pak je z 50 %na vině i uživatel bytu, který svým podpisem stav, zapsaný do odečtové karty potvrdil." A hotovo. V podstatě ze mne udělali blbku a na svých 50 % viny neříkají nic. Zkrátka jsem přišla o 186 Kč a firma na tom nehodlá nic změnit.

Já opravdu nemám slov a moc mi vadí, když se mnou někdo "mlátí o zem" a myslí si, že my, senioři jsme úplně pitomí a neumíme psát a počítat.

Ještě jsem jim sice slušnou formou odepsala, ale kdybych mohla říct to, co si skutečně myslím ...

Koncert v kostele zámku

17. června 2014 v 16:26 RODINA
Včera jsem tady popisovala náš nedělní výlet. Hlavní událostí ovšem měl být koncert sboru SMOG. U vchodu studentky nabízely program a vstupné bylo dobrovolné.
Takový byl program, snad to přečtete.

A teď se projdeme trošku po tom malém, ale krásném kostelíku.

Nádherný strop

Boční oltářík

Varhany

Hlavní oltář

My seděli s manželem hned vpředu

Dcera se ukázala tak, aby bylo hned vidět, že je v kostele.

A teď už pár fotek sboru a k tomu si neodpustím několik poznámek.
Na této první fotce hned druhý zprava je můj vnuk Tom. Co nám dalo práce, než jsme ho vyfotili, schválně se nám stále schovával na vyšší kamarády.

No a tady na druhé straně v druhé řadě ta sympatická slečna v brýlích je jeho dívka.

Musela jsem si též vyfotit toho sympatického studenta, který hrál na klávesy jako virtuos. Opravdu, hrál všechny skladby zpaměti a to chodí teprve do tercie. Ale hraje prý v kapele v hudebce a je vidět, že umí. Moc milý a moc šikovný. Hned se mi zalíbil. Dřív s nimi zpíval, ale když odešel klávesák, šel do toho a udělal moc dobře.

A ještě vám představím jednoho studenta, který stojí vpravo v tom motýlku. Je to Tomův spolužák od 1. třídy a jako malý vypadal úplně jinak. On také napsal jednu skladbu, kterou tam zpívali, je to ta čtvrtá, doprovázel někdy na zobcovou, zobcovou basovou nebo příčnou flétnu a měl s jednou studentkou průvodní slovo. Když jsem se od dcery dozvěděla, co všechno stíhá, tak jsem se musela zeptat, jestli taky někdy spí. Ode mne má velkou pochvalu.

A taky to mělo všechno jednu smutnou událost. Když konferenciéři uváděli poslední sadu písní, paní sbormistryně naštěstí zavčas zjistila a zachytila jednu členku sboru, která stála až vzadu, jak se kácela k zemi. Už na jednom z posledních koncertů měla problém jiná dívka. Byla bílá jak stěna a zbytek zpívání jen seděla vzadu na schodě. Dostala napít a snad bylo pak dobře. Když zpěváčci vycházeli z kostela, vedli další dívku. Tak jsme si s dcerou říkaly, jestli třeba nejedly a nepily od těch desíti hodin, co měli sraz, tak že se ani nedivíme.

Vše nakonce ale dobře skončilo. Také jsme se včetně sboru občas všichni pobavili tím, že tam nahoře na stropě u okna měli pomoc v podobně ptačího zpěvu. Asi dveřmi se tam dostali ptáčci zpěváčci, mysleli, že vyletí oknem, ale bohužel, bylo zavřeno, tam to nejde. Jen si říkám, že snad pak měli kudy vyletět ven, aby tam nezahynuli hladem a žízní.

Jen mne mrzí, že vám tady nemohu zprostředkovat i trošku toho krásného zpěvu, ale určitě mi věříte, že to bylo moc krásné. Vždyť sbor zpívá každý rok na Vánoce i na Staromáku v Praze. Zpívají všichni nejen dobře, ale také moc rádi a je to na nich vidět. Příkladem obětavosti a lásky je přímo i paní sbormistryně. Před ní také smekám.

To by snad pro dnešek stačilo, přeji všem krásný den!

Výlet na zámek Valeč

16. června 2014 v 14:07 RODINA
Včera jsme se vydali ještě před polednem na cesty. Nejmladší vnuk, který navštěvuje gymnázium, zpívá v jejich sboru SMOG a měli včera koncert na zámku Valeč. Taky jsme nikdy o tomto zzámečku neslyšeli, leží nedaleko Podbořan a je to sice malý zámek, ale má i malý krásný kostel Nejsvětější trojice, kde se vše odehrálo a také nádherný park. Počasí celkem ušlo, i když chvílemi fičel studený vítr, ale nepršelo a sluníčko hřálo.

Dcera nás bezpečně dovezla tam i zpět, dokonce udělala odpolední svačinu i pro nás, protože jsme všichni měli brzký oběd. V zámku jako takovém jsme nebyli, museli bychom sami chodit s papírem a to se nám nechtělo. Prošli jsme si ale park, odpočívali na lavičkách a hlavně jsme se zúčastnili nádherného koncertu. Ale o tom příště.

Nyní vás zvu s námi na prohlídku zámku, parku a okolí.

Už je v pozadí vidět zámek

Tady je v pozadí vidět kostel, kaplička a vepředu je fara, správně a děkuji

Před zámkem, kam kráčel manžel a dcera

Kostel byl jako vždy na kopci

Konečně se mi to povedlo celé

Sloup Nejsvětější Trojice před kostelem

Kaplička byla nedaleko

Za kostelem bylo dost hluboké údolí a dceři se to tam moooc líbilo

Kousek dál byly i neopravené objekty, mně se líbil ten vstupní portál, škoda ho.

Pohled do parku. Tady byly krásné sochy, ale všechny vyfotit nešlo

Tady jsem viděla i draka

Takový pohled do krásné upravené zeleně, kyslík jsme si vzali i domů do zásoby

Kousek dál v parku byly i ovečky, a co jich tam bylo, jedna stále zvonila, měla totiž zvoneček na krku

A tohle byl macek, koukněte na ty tenké nožičky, ale unesly ji

V kašně byly vidět i rybičky a hned se hrnuly k nám

Vyfotila jsem tam i dceru s mým manželem

A ona na oplátku zase nás. Je vidět, jak to foukalo, mám přírodní foukanou

Dcera si ještě vybrala jednu sochu a zrovna nějakou hudební múzu.

Výlet tedy byl fajn, domů jsme přijeli před sedmou večerní, ale manželovi zrovna tento den nebylo nic moc, bolel ho celý člověk, ale často odpočíval a tak jsme to zvládli. No co, lepší to už s námi nebude, hlavní je, že to s námi přežila dcera.

Zítra něco povím o koncertu a ukáži i vnitřek kostela. Snad jste vydrželi až do konce, za což těm vytrvalým děkuji.

Grilovačka s oslavou

14. června 2014 v 17:21 RODINA
Dnes jsme se sešli na grilování u syna. On má sice svátek až za 14 dní, ale příští víkend bowlují oba dny a ten další taky. No, vzali jsme to jedním vrzem i s dcerou, ta má svátek čtyři dny před ním. Tak si všichni navzájem popřáli, předali dárky a pak hurá na dobrůtky.

Syn griloval na zkoušku párky, pak naložené maso, naložený hermelín, klobásy a nakonec děvčata si nechala ogrilovat i kukuřici.

Hned jak jsme přišli, byl málem požár.

Tady už je na grilu naložené masíčko. Bylo mňam.

Dcera hned jak přišla, dostala do ruky párek na zkoušku.

A Peggy hned zavětřila něco dobrého.

Nevím, kam zrovna všichni koukají, ale asi je něco zaujalo.

Zavolala jsem na manžela a ten hned zdravil. Byl v pohodě.

Vnučky byly krásně sladěné, venku to docela dost foukalo, mikina se hodila.

Syn si také na chvíli sedl, aby ochutnal jak se mu povedlo to masíčko.

Snacha vzala do ruky můj foťák, aby prý bylo vidět, že jsem tam byla i já. Toto je koutek pro seniory. Vpravo je druhá babička.

Tady jsem viděla syna a dceru pohromadě, tak jsem je vyblejskla i s vnučkami. Ta vlevo - Lada je od syna, a vedle ní Terka od dcery.

Snacha se něco naběhala, než nám ty dobrůtly všechny nanosila!

A až bylo hotovo, tak si šel dát synáček ještě klobásku. A že jich tam bylo ještě dost, je vidět!

Vnuk Luky s přítelkyní Ivankou se šli napřed projít a až pak si dali něco dobrého. Vnuka na procházce Ivanka ozdobila kytičkou za uchem.

Naštěstí tedy nepršelo, ale přiznávám, že jsme se pak rádi ještě uchýlili do jejich domečku, kde jsme si dali kávičku, domů jsme si s dcerou ještě natrhaly třešně a dostala jsem od druhé babičky ještě čerstvý salát k zítřejšímu obědu.

Bylo nám krásně a teď máme zase na chvíli pokoj. Na oslavě chyběl nejmladší vnuk, ten už měl dřív domluvenou nějakou aktivitu se svou přítelkyní a jejich společnými kamarády.

A jen ještě dodám, že stále ještě u nás nepršelo. A zítra by to mohlo ještě vydržet, máme jet s dcerou na výlet, tak budeme věřit a doufat. Hezký veřer!

Odpolední siesta

12. června 2014 v 13:51 JEN TAK
Na včerejšek byla vyhlášena výstraha kvůli bouřkám a dešti. Ano, bylo to někde hrozné, maminka mi dnes vyprávěla, jaké bylo hrůzostrašné počasí včera na Plzeňsku, prý se tolik bála, že to ještě tam nezažila, že spínala ruce k nebi.

A u nás? Nic, ani kapička, ani bouřka, jen byl chvílí opravdu veliký vítr. A dnes? Ráno jsme se vypravili nakupovat jako každý den. Jen tak nalehko, venku na teploměru bylo 20 stupňů. Jen jsem sešla dolů těch 63 schodů a vyšla na stanici autobusu, začalo krápat a pomalu, ale jistě začínalo víc. No, jen tak a bez deštníku? To bychom byli brzy jako myšky, tak jsem se vrátila, přinesla nám deštníky, ale jen jsem zase vyšla před dům, přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. To si dělal asi ten svatý Petr legraci, ne? Ale řekli jsme si, že aspoň budeme rozrážet mraky a deštníky si nechali. Dosud nespadla ani kapka, dokonce sluníčko stále svítí.

Jen pro vás jsem vyšla na balkon a podávám důkaz, ale foceno jen mobilem.

Tak jsem si slibovala, že už dnes konečně vyžehlím těch pár kousků prádla, ale zase bohužel nee. Ještě počkám, až se trošku ochladí, v bytech je stále vedro.

Proto jsem si zasedla jen k počítači a aby mi nic nechybělo, mám tady i toto zátiší.

Zase jednou jsme zhřešili a koupili si pořádný zákusek.

A že už toho horka měla dost i zvířátka, to víme taky všichni. I kočičky u nevěděly, kam se schovat a jak se zchladit.

Tady předkládám důkaz, jak je to Juliánkovi všechno fuk.

Věřím, že máte dnes všichni krásný den. Vaše Ježurka

Píši ti

11. června 2014 v 14:51 TÉMA TÝDNE
Každý občas někomu píše. To asi ani jinak nejde, někdy musíme sdělovat své požadavky, dojmy či pocity i písemně. Jen je rozdíl v tom, jak jsme to sdělovali my starší a jak to probíhá dnes.

Já nezapomenu na jeden můj dopis, s kterým jsem se pořádně ztrapnila v celém mém okolí i dál.

Bylo mi čtrnáct pryč, už jsem vyšla základní školu, my tenkrát chodili jen osm tříd a moc se mi líbil jeden kluk. Byl o čtyři roky starší a myslím, že už chodil do práce. Párkrát jsme se sešli, ale on mne bral spíš jako děcko, i když mne také občas aspoň chytil za ruku. Pak mi ale dal najevo, že z toho nic nebude, no jasný, byla jsem pro něho mladá. Já to však nechtěla "jen tak" vzdát a tak jsem mu napsala dopis. Už si opravdu nepamatuji, jak jsem mu ho poslala, ale smáli se mi téměř všichni kluci.

Byla jsem takové trdlo, že jsem si myslela, jak jsem to chytře napsala. Chodila jsem v té době mimo jiné i na těsnopis a tak jsem asi chtěla machrovat či co a napsala jsem mu, co si o tom našem vztahu nevztahu myslím, ale těsnopisem.

Bydleli jsme tenkrát na takové větší vesnici, která si dnes říká město a moc těch, kteří by se učili těsnopis tam opravdu nebylo. V daný čas asi nikdo jiný. Jako dnes to vidím, šly jsme s kamarádkami do kina a kluci stáli před kinem včetně JEHO, v ruce drželi můj dopis a volali na mne, abych jim to přeložila. Trapas až na půdu, ale snad mne omluvilo moje mládí.

Další dopisy jsem psala už normálně. Napřed klukovi, se kterým jsem chodila, byl na vojně a později jinému, kterého jsem si vzala. Můj první manžel už sedí někde na obláčku, ale já mám ten jeden dopis stále schovaný. Když jsem si ho po letech přečetla, tak jsem stále nechápala, jak jsme se mohli rozejít, jak nás přestal milovat. Ale stalo se a všechno zlé je k něčemu dobré.

Když jsem se odstěhovala sem, tak daleko od domova, tak jsme si psávaly s maminkou. Já si to dnes nedovedu představit, že bych nevěděla dva dny, co se děje v rodině dětí a tenkrát jsme čekaly minimálně deset dní, než došly dopisy zase zpět. Telefonů tenkrát taky moc nebylo, pevnou linku jsem měla docela brzy, ale maminka ne, tak mi to moc nepomohlo.
A těch pohledů co jsem posílala na svátky, k narozeninám, to vlastně není ještě tak dlouho, ale dnes, dnes už je to jiné. Jsou jiné možnosti psaní, já třeba využívám internet k tomu, abych napsala email, nebo se ozvala na chatu a nebo Skype.
Také máme mobilní telefony a tak voláme nebo taky píšeme zprávy. I moje maminka se to ještě stačila všechno naučit. Já vím, že ještě v 85 letech mi psávala zprávy na mobilu. Ale jen do té doby, než přestala vidět.

Minulý týden byla na dovolené na chaloupce sousedka a poslala mi místo pohledu SMS zprávu. Ne, není to nic špatného, byla jsem ráda, že si vůbec vzpomněla, ale je to jiné. A hodně. Naopak dnes jsem měla velkou radost, když jsem našla ve schránce pohled z Písku od naší milé Otavínky. Inu, jsme přece jenom pamětníci.

Děkuji, Haničko.

Sčítání ježků

10. června 2014 v 17:02 JEŽCI
Tak schválně? Uhodnete, co jsem dnes celé odpoledne dělala? Ano, slíbila jsem včera, že budu počítat, tak jsem se do toho dala. To ale byla fuška! Uf!

Tak jdu do toho :
V KUCHYNI mám na lednici pouze .................................... 3 ježky s magnetkou

v LOŽNICI v posteli jsme ubrali, tak tam zbyli pro každého jeden, tedy 2 ježci

v OBÝVÁKU ve stěně jsem jich napočítala ..................................... 64 ježourků
nahoře na stěně trůní ................................................................ 1 ježek
a na gauči dva sedí nahoře a jeden je polštářkový, tedy .................. 3 ježci
obývák celkem .......................................................................... 68 ježků

v POKOJI, kde jsem já na zdi ........................................................ 7 ježků
na gauči .................................................................................... 4 ježci
v sekretáři nahoře v 1. patře ........................................................ 56 ježků
v sekretáři dole........................................................................... 46 ježků
pokojík celkem .......................................................................... 113 ježků

Dále mám jednoho ježka jako přívěsek na klíčích ............................... 1 ježeček

A kdesi v kuchyni ve spíži mám schované jedno ježčí prkénko ................. 1 ježek

C E L K E M tedy ježků ......................................................................... 189 ježků

Když se vrátím k ježkům fyzickým, jsou mezi nimi hodně plyšáci, dost jich je z keramiky, skleněných, dřevěné, z umělé hmoty, ježci jako hračky, dětské knížky o ježcích, gumy s obrázkem ježka, obrázky složené z puzzlí, perníčky jako ježci, voskoví jako svíčky, ručně dělané z nějakého moduritu nebo něčeho podobného, je tam i cínový ježek a jeden ježek jako květináč.

Největší ježek je plyšáček, se kterým se někdy ráda mazlím

Nejzajímavější originál je ježek pletený z papíru blogovou kamarádkou Toňou

A nejmenší ježeček je menší, než nehet od malíčku, snad jsem ho vyfotila dobře

Dále jsem počítala moje ježky papírové, tedy pohledy, omalovánky, dokonce i balící papír.
Těch jsem napočítala 50 ks a 3 namalované od vnoučátek, když byla malá.

Ještě jsem se snažila spočítat ježčí obrázky, které mi posíláte vy všichni, kteří si na mne vzpomenete, když vidíte nějaký krásný obrázek. Těch je celkem 69. Co mi dalo ale práce, než jsem je v galerii vytřídila ze všech obrázků, ale pro příště už to bude jednodušší.

A to je všechno. Máte tady tedy JEŽČÍ HITPARÁDU, snad se aspoň trochu pobavíte. Krásný večer přeje ježčí velitelka - Ježurka.

Jeden z důvodu setkání

9. června 2014 v 14:06 JEŽCI
Minulý týden jsem popisovala, jak došlo k setkání mé vnučky Lady a mé blogové kamarádky Otavínky v Olomouci. A jako jeden z důvodů, proč se děvčata setkala byl ten, že Otavínka našla při stěhování ježečky, které mi chtěla poslat. Protože jsou křehcí, tak raději osobně. Tak se domluvila s Laděnkou a radost byla hned ztrojnásobená.

No a dnes vám mohu ty moje krásné jmenovce ukázat. Včera mi je syn se snachou nepřivezli, protože měla Lada starosti o svého nejmilejšího kocourka Floriho. Někam se zatoulal a nepřišel jeden den vůbec domů. Chodila všude po okolí a volala a volala, chodila téměř celý den, dokonce se i trochu opálila, už ho oplakala. Ale večer v devět hodin mi přišla zpráva, že Flori přišel domů. Byl prý vyhublý, pocuchaný, ale přišel. To bylo radosti. Tak dnes při cestě do našeho města mi osobně Laděnka přivezla ty ježečky.


Ježci téměř v životní velikosti.

A teď už se nemohu vymlouvat a musím se dát do počítání. Ale řeknu vám, že je to fuška. Nejlepší by bylo si pořídit dokumentaci s číslem, ale to bych dělala určitě tak týden a to se mi nechce. Ale spočítat je už musím.

A také bvudu muset dá do pořádku moji složku ježků v galerii a i tam provést sčítání obrázků s ježky. To bude taky fuška. Ale co, venku se teď moc nedá chodit, tak mám práci. Ještě jako prémii jsem proto dnes přidala dva ježčí obrázky, které jsem dostala v posledních dnech.


Ježečci od Milušky.

Přeji krásný, i když horký den a dávejte na sebe pozor! To vám přeje Ježurka

Návštěvní den

8. června 2014 v 15:38 RODINA
Dnes docela závidím těm, kteří mají na své zahradě bazén, protože těm je určitě daleko nejlíp. My s manželem raději ani nevylézáme z domu, aby to s námi neseklo. A má být ještě hůř, tedy pro nás, starší, co to teplo už tak moc nemusíme, určitě. Ale chtěli jsme to, tak máme.

Dnes jsme měli návštěvní den. Nejdřív hned po obědě přijel syn se snachou. Vnoučata měla svůj program, tak přijeli sami. A přivezli nám třešně.

Jsou krásné a výborné a dokonce "bez masa".

Pak jsme probírali náš společný odjezd do Olomouce a také jsme se domlouvali na dřívější oslavu synovo svátku. Držte příští týden palečky, aby nepršelo, protože bych se i já jednou zase dočkala grilování v přírodě. Gril mají, zahradu taky, jen čas jim v posledních letech jaksi nezbýval. Tak uvidíme.

Taky došlo na povídání o kočičkách. Kočičí mamina Julina se naučila chodit k nim domů oknem. Umí to všechny kočičky u maminky a teď ta nová kočičí móda přišla i sem. Kdepak, my víme, že jsou kočičky chytrá zvířátka.

Napřed jen tak koukala, kudy se tam dostane

a už si pacinkou pomáhá okno otevřít, což se jí povedlo.

Sotva syn se snachou odjeli, asi za hodinu přijela dcera. Tak jsme se potěšili zase s ní, vnoučátka nejsou doma, tak přijela taky sama a my se zato s tí podělili o třešně. Pro všechny bylo dost.

Byl to tedy pro nás dnes návštěvní den a bylo nám dobře. Věřím, že je i vám všem dobře i v tom horkém počasí a přeji krásný zbytek víkendu.

Krásný den na malý výlet

6. června 2014 v 16:56 RODINA
Dnes se ještě nekonalo to velké vedro, tak se manžel cítil zase na malý výlet. Rádi jsme si dřív občas zajeli do Teplic, které nejsou od nás daleko, jen půlhodinku vlakem. Tak jsme se dopoledne sbalili a vyrazili.

Neměli jsme nějaký konkretní cíl, jen se podívat, co se tam za ty dva roky změnilo, co jsme tam nebyli a hned jsme si zase řekli, že si tam dáme oběd. No, to jsme se tedy rozšoupli, už tento týden podruhé a to normálně do restaurace nechodíme.

Takový motoráček jezdí od nás do Teplic. Má jen dva vozy.

Hezky jsme se usadili a jelo se.

Za tuto fotku se omlouvám, bylo to foceno z vlaku, jen jsem se chtěla zepat, jestli někdo neví, PROČ byly dřív třeba takové veliké nádražní budovy? Dnes to všechno chátrá a většina nádraží vypadá fakt strašně.


Další dvě fotky jsem pořídila na nádraží v Teplicích. Teplice jsou lázeňské město. Netřeba komentáře, že?

V podobném dezolátním stavu je i bývalý hotel Bohemia. Je to velikánský kolos, stavěný do kostky a tohle je jedna z jeho stran. Ale už je hooodně dlouho prázdný a asi ještě hodně dlouho bude, jestli ne stále. Jen v přízemí je pár obchodů. Jinak hrůza hrůz.


A zde je prosím Krušnohorské divadlo. Kdo nezná, nechť se podívá. Tady to vypadá zvenku dobře.

Tato i další fotky jsou z restaurace na jednom z náměstí. Kam se podíváš, všude samá čarodějnice.


No mimo čarodějnic tam byl ještě manžel, který už měl hlad.

Čarodějnice i u stropu. Kdybych chtěla vyfotit všechny, to by bylo fotek!

Byly tam i květiny

a na zdech krásné malby.

A manžel se hned pustil do jídla. No, kromě nás tam bohužel nikdo nebyl. Tentokrát jsme si dali něco lehčího. Kuřecí steak a šťouchané brambory, vše dost obložené zeleninou. Bylo to dobré, stačilo nám to a cena za 1 oběd byla tentokrát opravdu lidová. Jenom 70 Kč.

To už zase fotíš? Než to manžel dořekl, byl na snímku. Šli jsme se projít po náměstí, kde byly stánky s jídlem a kořením. Koření jsem si koupila hned tři.

Pak jsme se zašli podívat do nově zrekonstruovaného obchodního domu Galerie, je to tam krásné, přejmenovala jsem to na malý Zličín.

Často jsme ale také odpočívali. Manžel opravdu dlouho chodit nevydržel, v parku bylo příjemně.

Pak jsme ještě jednou koupili lahev s pitím, protože bylo opravdu teplo a poposedávali na lavičkách po cestě k nádraží, abychom odjeli domů už v jednu hodinu. Stačilo. Manžel už toho měl dost a přece jen to byla procházka a venku to šlo. Nebyli jsme zpocení, bylo to tak akorát.

Vypadá to, že víkend bude hodně horký, to asi nevytáhneme paty z domova, aby to s námi neseklo. Uvidíme. Vám všem, kteří jste vydrželi koukat do konce děkuji za trpělivost a přeji, abyste si ten víkend užili dle svých představ.

Setkání

5. června 2014 v 17:51 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Nedá mi to, abych si sem nepřidala "ukradené" fotky od Otavínky, když měla schůzku s mojí vnučkou Ladou včera v Olomouci v jedné restauraci. Vlastně se poznala děvčata přese mne a je jim spolu moc dobře. Otavínka mi dnes říkala, že jí vždy naše Laděnka nabije energií a také od Lady vím, že je jí s Otavínkou dobře. No a teď prásknu ty okopírované fotky.

Laděnka pravidelně jí, téměř na minuty, tak si ve smluvené restauraci dala oběd. Abych prý jí věřila, že opravdu jí, protože v posledním roce dost zhubla. Ale to bylo úmyslně.

Ale sluší jí to, ne?

Mají tam na okně kočičku a naše "kočkomilka" prý tam chodí kvůli ní. Usmívající se

A nakonec naše milovaná Otavínka. Prý při stěhování objevila někde kočičky, tak je posílá po Laděnce. Zase se moje sbírka rozroste. To bude radosti.

Ale ještě se musím k něčemu přiznat. Doufám, že to nezakřiknu. Dnes jsem provedla rezervaci pokoje v Olomouci, kam se chystáme s našimi mladými hned, jak skončí prázdniny. Naši "bowlingáři" tam hrají turnaj, tak prý nás vezmou sebou. Tak držte všichni palečky, aby nám do toho něco nepřišlo a já se mohla konečně taky s Otavínkou setkat.

Krásný den přeji všem. Vaše Ježurka