Březen 2014

Vzpomínka

31. března 2014 v 14:17 RODINA
Dnešní den je pro mne nezapomenutelný. Včera měl narozeniny můj syn a já jsem si dnes zavzpomínala po telefonu i s maminkou, jak tatínek dříve synovi, když byl malý, říkával, že je o den starší.

Dnes by totiž tatínek oslavil své 98. naozeníny, ale bohužel, už je 32 let někde na obláčku a určitě ví, že na něj všichni stále vzpomínáme.
Tady na fotce jsem s tatínkem já. Je to vůbec možné, že jsem byla někdy takové mrně? Pěkný cvalík, já vím. A to jsem se narodila za války.

Na tatínka vzpomínám jako na hodného člověka, který by se pro rodinu rozdal, který vždy miloval naši maminku, byl starostlivý, zásadový, šikovný a dokonce i výborně vařil. Vždy jsem si přála vzít si muže jako byl právě můj tatínek, i když vařit by umět nemusel. Tatínek dokázal i jako dědeček přebalit už své první vnouče ve svých 46 letech. Byl to právě můj syn a já jsem nezapomněla, jak si spolu rozuměli. Je škoda, že musel tak brzy odejít. Krásná vzpomínka však zůstává v našich srdcích.


Posílám mu aspoň virtuálně moji jednu krásně kvetoucí orchidejku.

Dárečkování

30. března 2014 v 16:41 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
A už jsem tady zase. Dnes se budu vyloženě chlubit. Napřed s dárečky, které jsem obdržela minulý týden od mých milých přítelkyň, se kterými jsem se poznala na mém blogu.

Tuto krásně vyšívanou dečku mi poslala moje známá milá Evička. Blog sama nemá, ale na ten můj pravidelně chodí a píšeme si hlavně emaily. Tak krásně vyšívat opravdu neumím, proto moc děkuji a dečka má tady v pokoji na stole čestné místo.


Nevím, jestli je poznat, odkud je ten pohled, ale něco se mi tam odráží, tak asi moc ne. Je to večerní Písek. A kdo jiný mi ho mohl poslat, než moje milá blogová přítelkyně Otavínka.

A je vidět, že to nebyl jen pohled, ale jak Hanička vidí ježky v jakémkoliv tvaru, tak je pro mne sbírá. Toto je záložka, která jak vidíte začíná krásným ježečkem.

Toto je další krasavec

a ještě jeden na špejli.

Taky jsem dostala knížečku, kde ježečci dostali paraplíčko
a toto je obrázek přímo z té pohádky.

Všechno krásné, ze všeho mám velikou radost a tímto ještě jednou děkuji i Haničce - Otavínce.

A ještě chlubení z jiného soudku, ale radost je s tím spojená také a veliká. Dnes bylo poslední kolo bowlingové extraligy a před chvílí jsem dostala od snachy zprávu, že ji vyhráli mladí muži z bowlingového družstva, kde hraje i můj vnuk Luky.
Tady je velká radost na fotce, Luky je ten první zleva. Tak ještě jednou VELKÁ GRATULACE! Bylo to napínavé až do konce!

Jde mi to pomalu, ale učím se

29. března 2014 v 17:02 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už jsem posledně zmiňovala, že budu mít nový PC. A už mám. Ale zase se musím učit a učit a však víte. Od včerejška jsem zkoumala vkládání fotografií, nějak jsem to zmákla, ale určitě to půjde jednodušeji. Zítra zase přijede nás "ajťák", můj šikovný vnuk Tom, který mi to všechno nainstaloval, tak mi to pořádně ukáže. Řekl mi, abych se tím probrala a tak se snažím. Už tady mám vedle sebe poznámkový papír, tam si znamenám to, co potřebuji vědět. Určitě bude líp, ale jak většina z nás víme, na babičky se musí pomalu. Ale však my to dáme!!!

Tady jsem vyfotila dceru s Peggy, jak se s ní mazlí, moc se mi to líbilo.

Když měli přijet, upekla jsem korpus a udělala na to jen "třepaný krém", je to rychlé, ale opravdu velmi chutné. Snacha to dělává také a znám to vlastně od ní.

Tuto velikonoční dešku jsem "opsala" od Jitky, ale musela jsem udělat rovnou dvě. Dceři se moc líbila, tak pro mne to byla maličkost.

Tady mám zatím napíchaných na gauči pár ptáčků, které zavěsím také na velikonoční kytičku, určitě ještě přidám.

A tohle bylo také "zatím". Nové dvě slepičky a mini kuřátka.

Ještě mám v plánu udělat šatičky na vajíčka, ale koupila jsem si umělá, abych nějaké nerozmačkala jako posledně. Chci se také podělit s dcerou, tak si u televize hraji, no zrovna když tady nesedím a nezkoumám nový počítač.

Snad to dopadne s tímto článkem dobře. Venku je nádherně, byli jsme dnes na oslavě u syna, který má zítra UŽ ZASE narozeniny! To je strašné, jak nám ty děti stárnou! Už ani nebudu říkat, jak mám ty děti staré!

Krásný slunečný víkend přeji!

Vyhodím je dveřmi, lezou oknem

27. března 2014 v 13:19 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už jsem docela otrávená z toho, jak se některé firmy snaží, vnucují své služby, jednou odmítnete, za chvíli je máte zpět jako bumerang. A někteří jsou ještě drzí.

Moje sousedka - kuřačka chodí kouřit dolů za barák, to by se mi tedy chtělo šlapat schody vždy kvůli cigaretě, no a když jde kolem poledne zpět, a máme něco ve schránce, tak mi to přinese.

Dnes mi přinesla dopis z poštovní spořitelny Era účet. Minule, když jsem si vyzvedávala důchod, tak mi po několikáté už nabízely pracovnice pošty zřízení Era účtu, že je to výhodné pro důchodce, aby mi tam posílali důchod. Kolikrát já už odmítla, že jsem účet už dávno zrušila a že nebudu platit poplatky za to, že to tam přijde a pak až si to zase vyberu. Ne, ono jim to nestačilo! Oni mi to ještě nabízí znovu a to písemnou formou! Není tohle zbytečné plýtvání penězi a časem? Já myslím, že určitě!

A aby se to nepletlo, tak mi asi půl hodiny poté, co jsem si přečetla tento dopis, zvonil mobil, neznámé číslo. Nemám moc chuti to brát, ale vždy si říkám, co kdyby někdo něco potřeboval?

Tady to byl pro změnu pracovník firmy UPC a nabízel mi nový set-top-box. Prý už máme starý, že mají teď lepší, nic bychom za instalování neplatili, jen bychom jejich pracovníkovi podali odpojený starý přístroj s ovladačem mezi dveřmi, od by nám dal proti podpisu zase nový a my bychom si to jednoduše zapojili a platili měsíčně poplatek vyšší pouze o 20 Kč.

Ale teď to přišlo. Dovolila jsem si namítnout, že neumím odpojit starou a zapojit novou malou skříňku (jak mi vysvětloval jako dementovi co je to set-top-box). Ale to přece je tak jednoduché, jen vyměnit skartku - zapojit a odpojit, to umí i jeho dědeček! Ale já bohužel ne, jednak proto, že mně to nikdy nikdo neukázal a druhak proto, že je k tomu našemu ve stěně opravdu dost špatný přístup. To jsem si tedy naběhla! Kdybyste slyšeli ten jeho ironický tón a posměšek, jak je vůbec možné, že to někdo neumí! Možná jsem se ho měla zeptat, jestli třeba umí uháčkovat aspoň řetízek, což je opravdu taková maličkost, co by mi na to řekl. Ale neměla jsem sílu. Přitom na začátku říkal, že nebude nic dlouze natahovat a pak stejně kecal a myslel, že mi vykecá do hlavy díru nebo co.

Docela mne to naštvalo a teď se určitě milému UPC ozvu. Mám s nimi smlouvu, ve které je při instalaci internetu napsáno, že to mám nastálo zdarma a oni mi stále za ten internet nejen účtují, ale i zvyšují cenu. Sprosťáci! To už mne tedy vytočilo a budu zvědavá, když jim pošlu odkaz na tuto smlouvu, co mi odpoví. Určitě už budou mít nachystanou nějakou šikovnou odpověď.

Tak. Teď se mi ulevilo a hned je mi líp. Ale mám tady ještě jedno důležité sdělení. Asi za za 2 hodiny má přijet dcera s vnukem, který mi bude instalovat nový počítač. Tak kdybych se náhodou delší dobu neozývala, tak něco nebude OK, budu si to muset zase nejdřív "osahat", ale co, učíme se celý život!

Krásný slunný den přeji všem!

Jmenuji se Mia a jsem tu nová

26. března 2014 v 14:05 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jsem ještě malé kotě a dostala jsem nedávno jméno Mia. Bydlela jsem s jedním psím kamarádem venku v jeho boudě, nebylo to nic moc. Ale až do té doby, než si mne všimla moje nynější panička. Vzala si mne k nim domů, prý budu jako dárek pro jejího manžela k výročí jejich svatby. No, páníček moc nadšený nebyl, zato já ano. Panička si mne hýčkala hned od začátku, nosila mne v náručí a seznamovala s mým novým domovem.

Kromě paní a pána zde bydlí i jedna babička, ale k ní vede pár schodů nahoru. Mám tady taky spoustu kamarádů. Je tu kočka Majda a Mourina a dva velcí psi. Majda mne hned přibrala do party, ale Mourina mne moc nemusí. Ne, neubližuje mi, ale kde jsem já, nemusí být ona. Tak vždy přede mnou prchne.

Na druhou stranu se jí ani nedivím. Jsem pěkný větroplach, brzy jsem zjistila, jak velký je dům, kde co mají k snědku a chodila jsem i nahoru k babičce. Dolů po schodech jsem ze začátku neuměla, tak mne museli nosit, ale to jsem se brzy naučila a už tu všude lítám jako čert, ale u babičky si musím dávat pozor, protože skoro nevidí a tak by mne mohla šlápnout. Proto mne raději posílají dolů.

Zatím moc nechodím ven, doma se mi líbí, ale panička mne vždy na chvíli vezme na zahradu a je tam se mnou, abych se nebála. Včera, když jsme šly spolu zase trošku na sluníčko, tak přišla Mourina k nám a přímo přede mnou se začala doslova vytahovat, protože měla v zubech myšku. Významně se na mne koukala, myškou si házela ze strany na stranu a čekala, co já na to. Co myslíte? Dveře do bytu byly pootevřené, tak jsem tam vběhla a za chviličku jsem přišla Mourině ukázat taky svoji myšku. Co na tom, že nebyla živá, že to byla jen moje hračka, říkala jsem si, že to třeba nepozná.

Panička se tomu smála a já nevím proč. Já jim všem ještě ukáži, že se naučím víc, než ty moje dvě spolubydlící.

Mourina i Majda chodí k babičce do bytu oknem, což já ještě neumím, ale určitě tak zlobit babičku nebudu, jak ty dvě. Mourina by se jen pořád cpala, už je taky pěkně tlustá, proto jí také někdy panička říká KOULE. A Majda se zase chce stále jen mazlit, bez pohlazení nechce ven. Musím dodat, že chodí ven tudy, kudy dovnitř, tedy oknem.

Majda se s Mourinou u babičky stále honí, poňoukají se a někdy jdou babičce pěkně na nervy. Občas něco shodí a pak rychle mizí. Copak o to, mně se už taky párkrát povedlo zamotat se babičce do kytičky, která už párkrát spadla z květinového stolku na zem. To byl pak binec!

Tak si tady žijeme všechny tři zatím dobře. Ale teď si tak říkám, jestli je to náhoda, nebo je to schválně, všechny máme jméno na M. A proč já jsem Mia? Protože prý po příchodu k mým dnešním pánům jsem mňoukala tak, že to znělo jako miau. Z toho vzniklo moje jméno.

Kočičkám zdar a moje oblíbené MŇAUVAJS!

Krásné přátelství

25. března 2014 v 12:56 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Také to zapříčinil vlastně blog. Nejen můj, ale i Otavínky. Nás dvě dala dohromady naše společná kamarádka Kitty a tak díky všem těmto okolnostem jsme se s Otavínkou domluvily, že ve městě, kde ona bydlí, studuje moje vnučka.

Už je to pár let, co tenkrát proběhlo jejich první setkání a to zatím poslední bylo včera. Otavínka mezitím ovdověla, Laděnka dvakrát promovala a o to je to krásnější, že přes všechna úskalí a překážky se rády sejdou a popovídají si.

Byla jsem o tom jejich včerejším setkání informována včetně fotek. Mají "svoje" místo srazu vždy v cukrárně Bohéma, kterou mi taky Laděnka ukázala, když jsem byla na její první promoci.

Tady jsou obě aktérky. Otavínka a Lada. Přátelství ob jednu generaci

Takhle Ladu vyfotila Otavínka hned při vstupu do Bohémy.

A pokus o další úsměv!

Lada nám vždy dělá také takovou doručovací službu. Něco předá a něco přinese. Je to krásné, jak jejich setkání, tak i to naše přátelství zatím na dálku.

Děvčata, děkuji, že jste a těším se na příště, ale ráda bych byla také u toho! Snad se to ještě někdy povede! Krásný den přeje všem vaše Ježurka.

Domácí statistika

24. března 2014 v 14:57 JEN TAK
Mám už několik let svůj malý diář, kam si zapisuji důležitá data. Tak mne jednoho dne napadlo,že si budu psát každý den to, co vařím k obědu. A proč? Abych věděla, jak často se jídla opakují. Vždy se mi zdá, že to bylo jako včera, co jsem vařila stejný oběd.

To jsem se ale potom opravdu divila. Jídla jsem zapisovala něco málo přes dva měsíce a takto mi vyšla statistika:

Uvařila jsem za tu dobu 52 různých jídel, které se pouze za tu dobu 5 x opakovala. Nutno ještě dodat, že jen 9 x jsme měli jídlo ještě jiný den, ale nikdy nejíme stejné jídlo po sobě, ale aspoň obden.

Také jsem nebyla líná spočítat přílohy. Dopadlo to dle očekávání. Nejraději máme jako přílohu brambory a také to tak vyšlo.

Brambory na různé způsoby - jen vařené, šťouchané, kaše nebo pečené byly 27 x.

Knedlíky, buďto kynuté nebo bramborové byly jenom 8 x, těstoviny 5 x, rýže 4 x a dále ještě třeba chlupaté knedlíky, gnocchi, špecle, čínské nudle a také rohlíky, které jíme jako přílohu k buřtguláši nebo leču.

Také jsem si minulý týden zase po nějakém čase třídila složenky, inkasa a takové podobné papíry. Když už jsem koukala na to inkaso, tak jsem zjišťovala, o kolik korun se tyto platby zvýšily za posledních cca 10 let.

Nájem, včetně záloh na topení a vodu, to víme, že se zvedl dost. Tedy v roce 2005 jsme platili oproti dnešku nájem poloviční, tedy o 100 % byl nárůst!

Poplatek za televizi taky víme, že se zvyšoval postupně, oproti 75 Kč v roce 2005 nyní to dělá 135 Kč, ale už od r. 2008. Snad to tak ještě chvíli zůstane.

Elektřina se zvedla o 50 % a ještě máme menší nedoplatky. Plyn je cca o 75 % dražší a kabelová televize, tam je to také skok jako hrom! Nyní platíme 3 x víc než v roce 2005.

Když to tedy shrnu, tak se jen tyto povinné platby zvedly o 8070 Kč, o potravinách nemluvě a na důchodu jsem dostala přidáno za tu dobu 2800 Kč. I když to připočtu 2 x i za mého manžela, pořád je vidět, že hodně tratíme. Ale co naděláme, já vím. Hlavní je, ať jsme ještě chvíli fit aspoň tak, jako doposud, tedy přiměřeně k věku.

Dnešní pečení a fotky z archivu

22. března 2014 v 18:33 VAŘENÍ A PEČENÍ
Kdysi mi dala sousedka ochutnat buchtu, na kterou jsem si včera vzpomněla. Recept jsem našla, není to složité a je to opravdu chutné, proto jsem se hned ráno dala do toho.

Koláč jablkový rychlý
14,5 dkg tuku,
24 dkg moučkového cukru,
24 dkg polohrubé mouky,
6 vajec (sníh), prášek do pečiva,
vanilkový cukr,
2 větší jablka nakrájet na menší kousky, případně jiné ovoce, které dáme do těsta.

Ušlehala jsem tuk, cukr a žloutky, pak přimíchala mouku s práškem a nakonec sníh, to toho jsem dala na malé kostičky nakrájená jablíčka a šup s tím na pekáč.

Už se to nese do trouby

a po asi 25 minutách zase z trouby.

A už je nachystáno ke kafíčku.

Manžel mi buchtu přišel extra pochválit, je to opravdu jednoduché a dobré, kdybyste chtěli vyzkoušet, tak přeji dobrou chuť!

A protože jsem zase čistila trochu počítač, našla jsem tam ještě nezveřejněné fotky, které se mi líbily, tak je přidávám pro dnešek jako bonus.


Dcera to má jako za pracovní povinnost zúčasňovat se jejich gympláckých plesů. Na ten letošní, který zakončoval současně plesovou sezónu se nechala extra načesat od své kadeřnice. Tak jí vnučka vyfotila, abych ji taky viděla já.



Tuto úžasnou fotku a to dokonce dvakrát, pořídila moje milá rodinka, když byli s manželem na obědě po promoci vnučky a já byla u maminky. Postavili před něj i svoje piva a s tím, že mi to ukáží, jak bumbal. Těmi dobrými dušemi, které ho fotily byl totiž můj syn a moje vnučka. Ale já se aspoň zasmála, no ne?

Ještě na závěr vás snad potěším dvěma fotografiemi od mé vnučky. Vybrala jsem tentokrát krásné fotečky kocourka Juliánka, kterého taky velice miluje.

Tady to vypadá, že se usmívá, že ano?

No a tady je prostě jen tak - krásný.

A to je všechno. Předpověď počasí meteorologům vyšla, u nás už se ochladilo, tak lituji pracující, že si zase toho víkendu moc venku neužijí. Ale i doma je krásně, tak se mějte!

V myšlenkách se vracím zpět

21. března 2014 v 13:20 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Psal se den 21. 3. 1965
a narodila se mi dcerka Libuška, která nás brzy opustila. Stále vzpomínám.

V tomto svém článku jsem psala o tom, že jsem díky blogu poznala i o hodně mladší spřízněné duše. I proto, jaký je dneska den, se také vracím k mé adoptivní dcerunce, která se mi ozvala emailem po uveřejnění mého vyznání, jak je pro mne důležitá a dala mi souhlas, že mohu zveřejnit tuto její odezvu. Zde je tedy její reakce:

"Má milovaná náhradní maminečko Libinko!
Tvůj článek jsem četla, je to nádherné... plakala jsem dojetím. Měla jsem v hlavě tolik myšlenek, co napsat...
Nevím, zda by lidé pochopili, například KOLIK pro mne znamená třeba ten malý zvoneček od Tebe, na který - jak jsi mi napsala - mohu zazvonit, kdyby mi bylo smutno. Nevím, jestli by pochopili, že jsme měli zvoneček na štědrovečerním stole... i s vánočním přáním. Jak mě hladí Tvá slova, jak lásky, tak pochopení... a jak je pro mě znovu vzácné, že je někdo, kdo mi napíše "Mám o Tebe starost." Nebo "... aby ti určitá věc, která tě čeká, dopadla dobře".
Osobně nechápu lidi, kteří mají rodiče a neváží si jejich péče a starosti. Já jsem ráda za každý Tvůj názor, protože je to názor člověka, který to se mnou myslí jen dobře!
Od smrti rodičů jsem musela stát pevná jako skála... pro své děti. Ale od chvíle, kdy mám Tebe, jsem získala mnohem více, než jsem kdy doufala. Opravdu náhradní maminku, která se o svou dceru zajímá, chápe jí... se vším všudy, myslí to s ní dobře... i jí snad odpouští, když poznala, že je její adoptivní dcera velice uzavřená. A přesto ji má ráda.
Moje milovaná náhradní maminečko, děkuji Ti z celého srdce, že jsi mě přijala, že se Ti mohu svěřit... a Ty víš, že je to vzájemné.
S láskou a radostí slyším o Tvé rodině, o Tvých krásných šikovných vnoučatech, i o dětech. S láskou čtu slova o Tvém manželovi. Vlastně s láskou v srdci hltám každé Tvé napsané slovo, nečtu dopis jednou... ale vícekrát a usmívám se snad vždy.
Miluji Tvůj podpis - Tvá náhradní MAMINKA Liba. Myslela jsem, že to vzácné slovo MAMINKA už nikdy neuslyším... ani nebudu číst.
Trápí mě, když něco trápí Tebe, stále se za Tebe a Tvou rodinu modlím a jsem nesmírně vděčná Pánu Bohu, že jsme se našly, má Libinko!!!
Libinko, pokud budeš chtít, můžeš cokoliv z mého dopisu zveřejnit na svém blogu.
Vlastně bych si přála, aby Tví čtenáři věděli, kolik pro mě znamenáš, že Tě mám ve svém srdci.
Myslím na Tebe s láskou, posílám Ti obejmutí a pusinku, Tvá adoptivní dcerka ...!

Určitě netřeba k tomuto krásnému vyznání nic dodávat.

Dnes jsem také dostala dopis od mé hodně mladé nové známosti, která mne nazývá tetou a je mladší než mé nejmladší vnouče. Zase krásně píše, má zájem o všechno kolem mne a taky jsem od ní dostala do sbírky krásný obrázek. I tobě, moje milá, moc děkuji.

Tak to je pro dnešek vše. Krásný víkend všem přeje vaše Ježurka.

Střípky posledního týdne

19. března 2014 v 14:34 RODINA
Dnes bylo u nás tedy hodně nevlídno. Nevím, jak kde, ale pršelo, jen se lilo, kdyby jenom to, ale foukal opravdu ostrý a studený vítr. Proto se nám nechtělo ani vystrčit nos z baráku, ale já jsem musela. Byla jsem objednána na ortopedii, protože už i kolínko mne začíná pořádně zlobit. Manžel mi dělal doprovod a šli jsme jako vždy o něco dříve. Po příchodu do čekárny jsme mysleli, že jsme přišli na jiný termín. Ale ne. V čekárně totiž cekalo asi tak deset maminek s kočárky a miminky, byla kontrola nožiček. Hned to ve mně evokovalo vzpomínky na film Nemocnice na kraji města. A mohu říct, že i na naší ortopedii to šlo jako na drátku. Miminka byla nádherná, měla jsem co pozorovat, maminky na ně byly všechny hodné a občas byl přítomen i tatínek. Docela nám ta téměř hodinka čekání utekla. Já jsem se nestačila divit, co všechno dnes maminky pro miminka kupují, těch všelijakých pomocníků a udělátek, to opravdu je něco jiného, než jsme my byli zvyklí. Tak se už vůbec nedivím, proč stojí výbavička pro miminko tolik peněz.

Šla jsem tedy asi o 20 minut později, než jsem byla objednaná, ale dnes to kupodivu nevadilo ani manželovi. Pan doktor se mnou byl pak raz dva hotový. Šoupnul mi obstřik do kolene a za 14 dní na kontrolu, šetřit, nezatěžovat a ledovat. A byla jsem venku. Ale vím, že mi ten poslední obstřik pomohl na téměž 3 roky, tak jsem zatím spokojená. Čas ukáže.

Venku sice nic moc, ale věřím, že vám to nepokazilo dobrou náladu, proto vám pro hezký úsměv posílám aspoň spokojené kočičky mé vnučky. Jen škoda, že moje maminka nemůže ty jejich kočičky fotit. Už mají doma taky tři a když mi vypráví, jak jsou ty kočičky chytré a mazané, vždy mne to dostane.

Zajímavá poloha, že? Tak si spinká Juliánek
a tady kočičkám není určitě zima. Je tam táta a jeho děti. Máma se zase někde toulá nebo se krmí.

Tedy navzdory počasí se mějte moc hezky!

Ano, byli jsme mladí...

18. března 2014 v 15:06 RODINA
Ještě pár fotek zde mám, které jsem si posledně dovezla od maminky při jejich prohlížení. Snažila jsem se to nějak systematicky a chronologicky seřadit, nevím, jestli se mi to moc povedlo. Jedno však mají fotky společné. Když tam nejsem já, je to všechno moje rodina.

Myslím, že je vidět krásně tehdejší móda. Vpravo jsem já se sestrou a dále sousedovic děti a bratránek. To jsme byli na návštěvě v Ostravě.
Siesta? Ano, dovolená na Vysočině společně s tetou, maminčinou sestrou a bratránkem. Tam bývalo krááásně!
O pár let později. To jsem byla ještě doma, svobodná. Tatínek fotil stále, i když jsem seděla v okně a koukala ven.
A tady jsem s mou mladší sestřičkou.
A to je velký skok. To jsou sestry kluci a moje dcera tedy se svými bratránky. Menšímu bylo 7 let, takže dceři krásných 20.
To je jedna z posledních fotek tatínka, když ještě pracoval. Dělal tenkrát v dílně, pak šel do invalidního důchodu a už to s ním šlo z kopce. Bohužel.
A tak zůstala maminka na práci na poli sama. Tedy pole - no bylo to 20 arů a celé to neobdělávala, ale byla šikovná. Na to, že byla z velkoměsta se všechno rychle naučila.

No, tak jsem tady zase trošku zavzpomínala a hned je mi líp. Přeji všem krásný den!

Blogování mi dává stále víc

17. března 2014 v 13:50 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Opět mi to nedá, abych se nezmínila o užitečnosti blogování. Už jsem psala o tom, co všechno mi to přináší, tedy nejen rozšiřování znalostí, poznávání zapadlých koutů naší vlasti, hodně nových receptů, těch opravdu vyzkoušených, ale hlavně nové lidi.

Našla jsem zde nové kamarádky, některé jsem poznala osobně, věřím, že na další setkání ještě přijde. Potřebuji-li se na něco zeptat, nemusím "gůglovat", napíši článek a vím. Tak je to jednoduché.

V životě jsem třeba nedostala tolik gratulací, když mám narozeniny, dokonce už mi přišlo domů poštou i pár dárků nejen k narozeninám, ale i na vánoční svátky a těch ježků do sbírky, co mi poslaly mé milé blogerečky.

Musím ale pokračovat. Tím, že si píšeme komentáře, tak na ně ve většině případů navazuje dopisování prostřednictvím emailů, více se poznáváme a také poznáváme nové přátele. Tedy nejen v naší věkové kategorii, ale i jinde.

Prostřednictvím blogu jsem tak našla vlastně moji "adoptivní dcerku", která je ve věku mých dětí, sama už maminku ztratila a je vlastně téměř věkově totožná s mou dcerkou, která mi kdysi zemřela. No, vlastně jsme se našly, píšeme si, posíláme si drobné maličkosti a hlavně, myslíme na sebe. Adoptovaly jsme se navzájem, já jsem její náhradní maminka a ona moje adoptivní dcerka. Mám fotky její i rodiny a ona zase moje. Je to krásné přátelství.

A asi před měsícem jsem si začala dopisovat s jednou dívkou, která by mohla být moje vnučka. Je to milé děvče, dobře vychované a poznala jsem ji prostřednictvím její maminky, se kterou jsem se poznala kde jinde, než na blogu. Ona se mne v prvním dopise ptala, jestli mi může tykat, nebo mi má vykat, nabídla jsem jí tykání a příští dopis mi přišel s adresou: Teta Libuška... No není to krásné? Vím, že jí psaní ode mne potěší a mne to také hodně obohacuje.

Proto nedám na blog dopustit a jsem ráda, že jsem všechny ty mé přátele taky našla. Moc děkuji všem.

Na nudu to nevypadá

16. března 2014 v 14:51 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Venku se od včerejška čerti žení. Prší, doslova leje, ale voda je třeba, k tomu ale fouká silný vítr, což už tak fajn není. Na nějaké procházky to nevypadá, ale doma se určitě nenudíte, jako já.

Včera jsem byla dost indisponovaná, což z větší části přikládám za vinu také počasí, ale kvůli tomu se nebudu hroutit, no ne? Jako každou sobotu bylo větší vaření a pečení, také jsem vyprala tři pračky prádla, doháčkovala velikonoční dečku, dnes mám tady v "mém" pracovním pokoji připravené ještě dost práce, vypadá to tady opravdu jako u řemeslníka v dílně. Posuďte sami.

Stále ještě pouze připravené nové záclony na konečnou úpravu

Dodělaná velikonoční dečka, připravená k vypnutí

Vždy po prádle mám nějaké zašívání, i domácí košile nebude přece rozdrbaná

Košík prádla na žehlení

A tady další ruční práce k televizi. Velikonční drobnosti.

Tak uvidím, jestli to všechno dnes dám, ale jestli ne, zítra je taky den, kam my, starší senioři, bychom už spěchali?

Ale také se musím pochlubit. Kvetou mi všechny čtyři orchidejky, je každá jiná, ale barvy jako je žlutá a růžová, co se mi tak líbí, ty ještě nemám. Budu je mít kam dát? To se uvidí.





Vlastně tím, že mám teď všechny orchideje v květu a tak na ně koukám, nevíte, proč mám jen barvy bílou a fialovou, i když v různých odstínech? No jo, příště už vyberu určitě jinou.

Hezkou neděli přeji i v tom psím počasí. Určitě se vám také podaří den proslunit i bez toho sluníčka. To vám přeje vaše Ježurka.

Nebude to zbytečné?

14. března 2014 v 13:01 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Tak si říkám, jak to jednou dopadne a jestli ta práce a ten binec kolem nakonec nebude vše zbytečné včetně utracených peněz.

Stav, který vidíte na fotkách je vedle domu a na zahradě rodiny mého syna. Ne, nestaví jim tam Metro, ale buduje se nová kanalizace za nemalé peníze a už to trvá trošku dlouho. Původně prý to mělo trvat týden, ale fotky, pořízené včera po čtrnácti dnech nevypadají na to, že by se už končilo. Včera mi dokonce volala snacha, že nesmí prát ani umývat nádobí. To je krása, ne? První a poslední fotka je u jejich domu, i kočičky, zvyklé se venku proběhnout z toho mají šoky.





A proč se ptám, jestli to nebude zbytečné? Protože tato AKCE se koná v dnes již dost známém Horním Jiřetíně, tolik diskutovaném v souvislosti s těžbou uhlí a prolomení nebo neprolomení limitů. Na uhlí při hloubení této kanalizace sice nenarazili, tak bychom byli všichni rádi, kdyby to tak zůstalo a všichni doufají, že bude kanalizace brzy napojená tak, jak má a větší hloubení se tam konat nebude. Ani my, litvínovští, nechceme bydlet v prachu a na pokraji kráteru!

Opožděný Ježíšek

13. března 2014 v 14:37 JEN TAK
Celý týden je zatím krásně, sluníčko se činí, tak se vydáváme vždy do města i odpoledne na drobné nákupy, spojené s krátkou procházkou. Bolest se musí rozchodit, tak děláme co můžeme, ale opravdu to nepřeháníme.

To jsme se vydali v úterý na nákup opožděného Ježíška. Od maminky dostáváme všichni penízky a já vždy poctivě hlásím, co jsme si za ně s manželem koupili. Je to převážně něco do domácnosti, co bych stejně koupila, ale takhle má maminka radost, že je ta konkretní věc od ní.

Tentokrát jsem se rozhodla, že si koupím nové záclony do pokoje, kde jsem tedy většinou já, ale kde máme i balkon. Tedy správně, sháněla jsem balkonový set. Napřed jsem myslela, že to u nás neseženu, ale v jednom obchůdku, kde mají opravdu nejen látky a galanterii, ale také povlečení i záclony, mají ještě i tyto soupravy. Mnoho prý jich už není a nebudou už jiné, protože i tato firma, bohužel, zkrachovala. Změřila jsem si tedy okno na šířku i na výšku a šli jsme. Manželovi to bylo celkem jedno, vše nechal na mně, jak jinak, ale paní prodavačka se snažila. Ukázalo se však, že vyhledat stejné záclony na okno i na balkonové dveře není tak jednoduché, ale nakonec se to povedlo.


Vypadá to hezky, ne? Jen ještě nevím, jak to bude pasovat. Tyto sety se dělaly patrně jen na okno a dveře v panelákových bytech, které jsou vyšší a širší, tak jen doufám, že to nějak zvládnu a nebude to moc větší. Ještě musím našít nahoru lemovku na úchyt háčků, ale to je pro mne docela problém. V životě jsem něco takového neměla a tak doufám, že to našiji dobře. Taky prý se to pak za ty šňůrky stáhne do potřebné šířky, ale nevím, co s těmi šňůrkami, aby se mi nevyvlékly a jen doufám, že se to našívá z lícní strany.


Snažila jsem se ji vyfotit, protože je více druhů. Vím, že jste tady samé šikulky, tak věřím, že mi některé poradíte, jak se s tím mám poprat, abych měla na velikonoce krásné okno. Předem děkuji a přeji krásný den, honem, než se to počasí zase pokazí.

Starosti a radosti

12. března 2014 v 13:01 JEN TAK
Dnes jsem si chvílemi připadala opravdu jako stařenka. Tedy aspoň podle toho, jak jsem šla. Ze schodů šmajdám hooodně pomalu, protože mne dost bolí pravé koleno a ty moje vyhřezlé plotýnky se ozývají dnes taky parádně tím, že mi to vystřeluje do levého kyčle až dolů a já tak kulhám zase i na levou nohu. Jo, umím si ze sebe udělat legraci, beru to tak, jak to je, ale opravdu někdy mi to chození nebo stání dá zabrat. Ale vydržím.

Šla jsem dnes ráno už v půl osmé z domova, abych si došla na ortopedii se konečně objednat na obstřik toho kolena, snad bude zase chvíli líp. Sestřička chodí vždy o něco dřív, vybere od pacientů nálezy a objedná ty, kteří kvůli tomu přišli. Šla jsem tedy dřív, abych pak mohla ještě kus cesty pokračovat do jiné ordinace, tedy byla jsem objednána u paní zubařky mezi 8 - 9 hod. a je to dost daleko. Když bylo už 8 hod. a v ordinaci stále ticho, ani sestřička, ani doktor - mimochodem je to manželský pár, tak jsme si říkali, že asi zaspali. Já jsem si myslela, že počkám ještě čtvrthodinku a pak musím jít. Ale v tom jde sestra, za mmt vyjde z ordinace s tím, že těch cca 15 čekajících nepotěší, že pak doktor je nemocný. Hned prý všechny přeobjedná. Nacpala jsem se na objednání hned jako druhá, abych mohla prchat na zubní. Tam jsem zase zjistila, že je tam paní doktorka sama, té zase chyběla sestřička, tak se to taky dost protáhlo. Seděla jsem tam hodinu, než jsem přišla na řadu, ale dočkala jsem se, díru v zoubku mi zaplombovala, ani to nebolelo a konečně jsem mohla jít domů. Přišla jsem v 10 hod., to byla anabáze! Ale včas jsem stihla uvařit oběd a ještě jsme stačili jít s manželem po obědě nakoupit. Sluníčko zatím stále svítí, tak jsme všichni rádi.

Jak tak sedím nerada u televize s rukama v klíně, tak jsem šmodrchala zase jedny ponožky, když Kitty naříkala, jak je na tom. Měla jsem doma nějakou silnou páranou vlnu a tak věřím, že ji ty ponožky zahřejí. Když jsme se o tom bavily s Miluškou - blogerkou ze sousedního města, tak se také nabídla, že jí nějaké ponožky uplete. Domluvily jsme se, že ji překvapíme a pošleme jí obě ty ponožky v pondělí.

Proužky jsem zvolila hlavně proto, že to byly zbytky.

Jaké bylo naše překvapení, když už včera nám Kitty děkovala i na svém blogu, že balíčky dorazily. Oba dva. Super!

Jenže já, truhlík, když jsem ten balíček balila, tak po pečlivém zabalení jsem zjistila, že dopis, který jsem k tomu napsala, leží vedle na stole. No jo, za blbost se platí, tak jsem ho dala do obálky, nalepila známku a poslala zvlášť. A víte co? Balíček došel a dopis ne. Tak jen doufám, že dorazil dnes, jinak tomu nerozumím.

Také jsem "umotala" takovou maličkost i pro Otavínku, ale ta ještě neví nic, protože je stále zaneprázdněná a já jsem jí to poslala po mé vnučce, která v Olomouci studuje, ale je tam jen 2 - 3 dny v týdnu. Snad se taky brzy sejdou a Hanička bude mít aspoň trochu radost jako sběratelka soviček.

Našla jsem na internetu takovou malou sovičku
a také tyto menší, které mohou sloužit jako přívěsek. Snas se budou líbit, jsou ro určitě originály.

A teď? Teď dělám velikonoční dečku podle vzorku Jitky a už jsem v půlce. Do velikonoc ještě času dost, tak nemusím spěchat.

Krásný sluníčkový den všem přeje Ježurka.

Naše sešlost od Vánoc

10. března 2014 v 14:00 RODINA
Jaro už máme tady, hned je určitě všem veseleji, psychika se zlepšuje snad i škarohlídům, zahrádkáři jsou celí rozlámaní od toho, jak "makají" na zahradě, zkrátka většině z nás je dobře nebo aspoň líp. Myslím, že nám ta zima letos moc nechyběla, kromě lyžařů a tak jsme rádi přivítali už to dřívější jaro.

V tom krásném počasí jsme se vydali i my s manželem včera ven. Ale moc jsme toho nenachodili, jen na tramvaj nebo autobus, abychom dojeli do vedlejšího města k dceři. V pátek bylo přece Tomáše a tak se jmenuje náš "ajťák". Dcera také ještě neměla příležitost popřát Ladě k narozeninám před 14 dny a také k promoci, tak se všechny resty vzaly jedním vrzem.

Sešli jsme se od Vánoc vlastně prvně vnišchni, byli jsme v plné sestavě, ba ještě o jednoho víc. Tom tam měl i svoji dívku, tak nás bylo u dcery v obýváku celkem deset. Pomalu nebylo kde sedět, ale srovnali jsme se a Pegginka měla povyražení a běhala od jednoho k druhému a taky čekala, kde něco někomu upadne. Dcera připravila zase dobré pohoštění, tak měla i malá jorkšírka pilno, aby stihla všechny, kteří něco žvýkali, obejít.

Dcera chtěla vyfotit abstinenty, tedy jen tu první řadu s dětským šampáněm, ale zezadu přiskočila Laděnka

a také hned zavolala svého brášku, aby byli všichni mladí pohromadě.

Jak tak koukám, nějak se nám ti kluci vytahují, Luky vzadu už pěkně vyčuhuje, mám dojem, že už přerostl svého taťku, nebo přinejmenším jsou stejně vysocí. Ale Tom je o tři roky mladší, takže určitě ještě taky kousek vyroste.

Poseděli jsme, ochutnali od každého něco, dali si kávu a vodu, protože my s manželem jsme si své už vypili, tedy myslím alkohol, a pak jsme zase jeli domů.

Ale už se domlouvá další oslava, příští měsíc mají oba kluci narozeniny a to týden po sobě. Luky bude mít krásných dvacet let a Tom o tři méně. A tam nás bude určitě také dost, možná i víc než teď.

Krásný slunečný den přeji všem a vy, zahrádkáři, opatrně, ať se nespálíte, sluníčko prý už opaluje a dost!

Zkouším a experimentuji

8. března 2014 v 12:56 VAŘENÍ A PEČENÍ
Už jsem se nemohla koukat na to, jak všichvni chválí KOKA SUŠENKY od Alis. Už to byla ostuda, že jsem je dosud nezkusila, že? Tak jsem se do nich dnes dala. Recept jsem si vytiskla už v týdnu, vše potřebné bylo nachystáno, tak jsem si hned po snídani udělala těsto a dala odležet.

A pak to začalo.
Těsto už je na vále a jdeme koulet

a hned musím vyzkoušet, jak to půjde tvarovat s tou vidličkou

tak to je finito, druhý plech naplněn, první už je v troubě.

A je upečeno, šlo to krásně a posílám štafetu dál. Opravdu jsou koka sušenky VÝBORNÉ! Díky, Alis i vy ostatní, kteří jste to už pekli a chválili.

Když bylo upečeno, pustila jsem se do vaření. Původně jsem dnes chtěla dělat zapečené brambory jak je dělávám, chtěla jsem tam dát uzené, ale pak mi toho krásného moravského bylo líto, tak jsem si řekla, že mám taky kuřecí salám a zkusím experimentovat.

Nakrájela jsem tedy syrové brambory na kolečka, vlastně kecám, já je nakrouhala nahrubo na struhadle, vyložila plech pečícím papírem, trošku potřela olejem a už jsem začala skládat.

Napřed ty brambory, pak salám a pro vůni jsem tam přidala pár koleček klobásy, na to jsem dala na kolečka nakrájenou cibuli a vždy každou vrstvu okořenila a osolila

nakonec jsem vše zalila šlehačkou

nahoře ještě posypala navíc paprikou a šup s tím do ještě rozpálené trouby!

Ke konci pečení jsem ještě nahoru přidala nastrouhaný sýr a výsledek vypadal takto :

Bylo to opravdu chutné, celkem lehké a myslím, že se mi dnes moje experimentování povedlo!

K tomu jsme si dali salát z rajských jablíček, polévka byla česnečka a vše jsem stihla včas a v pohodě. Už se těším, až zase příště vyzkouším něco nového nebo opsaného z vašich blogů! Díky, kamarádky!

Krásné odpoledne

7. března 2014 v 17:53 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Na dnešek jsem měla domluvené rande. Těšila jsem se, že se zasměji, že si dáme kávu s naším oblibeným zákuskem, sluníčko krásně svítilo, venku bylo jako na jaře.

Určitě si říkáte, s kým že jsem to měla to rande, že? S mou skoro sousedkou, kamarádkou, se kterou jsme se našly na blogu, která nedávno oslavila narozeniny - ano je to Miluška. Napřed jsme poseděly v kavárně u kafíčka a dortíku, pak jsme šly jako vždy při našem setkání do našeho oblíbeného obchůdku, kde si Miluška vždy kupuje nějaké šik látky na šití a já si koupila přízi na háčkování velikonoční dečky.

No a pak jsme se šly projít. Obešly jsme celé náměstí, pokecaly, probraly kde co, zasmály se i zavzpomínaly a pak jsme se zase rozešly do svých domovů.

Ještě musím prásknout, že mi Miluška přivezla k MDŽ kytičku. Hyacint. Prý za toho sloníka, co jsem jí posledně uháčkovala. To jsem tedy koukala, protože hyacint jsem ještě nikdy neměla. Udělala mi velkou radost.


Je krásný, že? Vzala jsem ho dvakrát a umístila tady v pokoji na malý stoleček. Voní a prý bude večer ještě víc.

Tak po tom dnešním krásném odpoledni i se sluníčkovou procházkou věřím, že budu dobře spát. Dobrý večer všem přeji!

Téma, o kterém nikdo moc nemluví

6. března 2014 v 12:51 TÉMA TÝDNE
Přibližně před rokem jsem ZDE psala o příběhu matky a syna. Myslím, že už z toho, jaký ten syn byl, jak se choval k matce a vůbec ke své rodině je jasné, že o tomto tématu se opravdu na veřejnosti moc nemluví, protože kdo by se rád chlubil tím, že má dítě k ničemu, že nemá úctu ani k rodičům.

Určtě se raději všichni pochlubíme něčím pozitivním, hezkým, krásnými vztahy, vzorně vychovanými dětmi, to je logické, ale to tady jaksi chybělo. Tak jsme se včera zase po dlouhém čase k paní Boženě vypravili znovu.

Pokračování bylo takové, že synovi matka sehnala ubytovnu ve vedlejším městě. Proč raději v jiném městě? Protože by ho měla doma zase tak často, jak to bylo u té předchozí. Vše mu zařídili, odvezli známí autem až tam a velkým přáním bylo, aby se už začal konečně starat o sebe sám. Moc si zvykl nic nedělat, sám to přiznal, ale čeho je moc, toho je příliš.

Syn odešel do ubytovny od matky někdy v květnu loňského roku. Ještě se sice opět za dva dny vrátil, ale byl tam znovu odvezen a pak byl klid po pěšině. Až moc velký klid, tak se paní Božena začala shánět, kdo ho viděl, zda tam ještě je a jak se mu daří. Nikdo nevěděl, nikdo ho neviděl, divné. Už už si myslela, že se vydal za svou předchozí partnerkou, která se odstěhovala k synovi asi 200 km daleko, ale stále si nebyla vůbec ničím jistá. Ovšem to, co se dozvěděla po rozsáhlejším soukromém pátrání, to vyrazilo dech nejen jí, ale asi všem, tedy i nám.

Syn prý zemřel už loni na konci července. Je to možně? Nikdo jí nedal vědět, neví, jak skončil, jestli zemřel někde na ulici nebo v nemocnici, co se vlastně stalo?

Taky je to asi téma, o kterém s ní nikdo nemluvil a ona se chudinka bojí pátrat po podrobnostech. Platila za něj už opravdu dost, veškeré dluhy, třeba na MHD skoro dvacet tisíc a on prý dál jezdil bez jízdenky, takže hrozilo další stíhání, neměl zaplacenou ubytovnu, i když i ona prý tam tajně chodila dlouho doplácet to, co dlužil, ale pak už nebylo z čeho. Bojí se tedy, že by musela platit ještě i ty nesplacené dluhy a tak se raději trápí a nepátrá. Bydliště měl na městském úřadě, jen jsme se divili, že z matriky třeba nedali vědět, rodiče tam má každý zapsané. Co se vlastně stalo s jeho pozůstatky, to se také může jen domýšlet. Tak nevíme, jak to vlastně bude dál, jestli nějaké příště bude, ale v každém případě je to moc smutný případ.

Syn paní Boženy si to ale všechno zavinil sám. O nic se nestaral, jen o cigarety a pivo, někde něco sníst, k doktorům nechodil, peníze nebral, když mu máma hubovala tak jí řekl, proč by mu to či ono nedala, nebo proč by nemohl zadarmo u ní bydlet se vším komfortem, vždyť je to přece jeho máma! Mámě přes osmdesát, synáčkovi přes šedesát, toto opravdu není téma, o kterém by rád někdo povídal lidem na potkání.

Tak paní Božena zůstala sama. Už dlouho je bez manžela, teď tedy i bez syna a ještě k tomu s výčitkami, i když podle mne opravdu zbytečnými. Smutný osud.