Únor 2014

Fantazie je krásná

28. února 2014 v 13:08 TÉMA TÝDNE
Je to pravda. Určitě se to někdy stalo každému z nás, že začneme fantazírovat, co by bylo, kdyby. Většinou si myslím, že se to týká něčeho, čeho těžko dosáhneme. Buďto na to nemáme, nebo je to blbost, nebo také velké štěstí nebo náhoda.

Zatím co my, dospělí si občas představujeme, co bychom dělali s penězi, kdybychom vyhráli aspoň ten milion, nebo jak bychom si počínali, kdybychom se dostali mezi těch horních deset tisíc, ale když je nejhůř, sníme bez fantazie o tom, abychom třeba byli zase zdraví. O tom by vám mohla třeba dlouho vyprávět jedna moje kamarádka. Moc jí držím palečky.

Ale co se mi moc líbí, je fantazie dětí. Co ty dokáží, to se jeden občas nestačí divit. Já si okamžitě vzpomněla na mého bratra, když byl hodně malý. Protože jsem o 14 let starší, tak si to jeho dětství dobře pamatuji. On se třeba takhle zakoukal nahoru a říkal, že tam je BUDUVLŮNA, tam zase MALYDYDYČKA. Nikdy jsme se nedozvěděli, co to mělo znamenat, bylo to v době, kdy už mluvil všechno, a tak si vymýšlel a fantazíroval rád. Bylo toho víc, ale tahle dvě slova si pamatuji nejvíc. Já za sebe jsem si nevím proč, představovala vždy nějakého ptáka.

Další krásnou fantazii na pokračování jsme zažili s naší první vnučkou. Bylo to v dobách, kdy měla moc ráda pohádky a jeden čas vedla pohádka O perníkové chaloupce. Dokonce si pamatuji, že jsme jí sháněli tento krásný domeček, abychom jí s manželem udělali radost. Pamatuji si, že jsme jí aspoň jednou koupili perníkovou chaloupku opravdu z perníku, ale nevím, jak to s ní pak dopadlo, ale tuším, že ji nesnědla.

Tenkrát jsme začínali jezdit na společné víkendy a pak dovolené a ona fantazírovala s dědou. Sedla si vždy na zem, děda seděl doma na židli nebo křesle a ona vyprávěla, že půjdou spolu tu perníkovou chaloupku hledat a co všechno si vezmou sebou na cestu. Začínalo to nezbytnou baterkou, aby nezabloudili a končilo lopatou, na kterou by posadili tu babu a já nevím čím ještě, vždy se něco přidávalo. A bylo to na pokračování. Jak to bylo krásné! Manžel měl pro toto povídání opravdu zvláštní talent a Lada měla fantazie dost.

Jednou, když jsme byli na procházce v lese, bylo tam na jednom místě nějaké větší spáleniště a bylo jim oběma jasné, že tam kdysi stála ta perníková chaloupka, která shořela a vnučka chodila po tom spáleništi a hlásila, kde byla která místnost a kde pec.

Když v lese nenašli perníkovou chaloupku, tak aspoň objevili místo, kde dřív opravdu stála. To bylo opravdu krásné a je to nezapomenutelné.

Proto přeji všem, fantazírujte, představujte si, plánujte si krásné i to, co kdyby, ať máte pak taky na co vzpomínat.

Jak bylo u maminky

27. února 2014 v 13:35 RODINA
Byla na mně zase řada, abych jela nejen potěšit maminku, ale také jí posloužit, nakoupit, uklidit, vyprat, vyžehlit, tak jako vždy. Jeden měsíc tam jezdí sestra, druhý já a tak se poctivě střídáme. Bratr jí každý večer přijde připravit večeři, v pátek na celý týden nakupuje a v sobotu a v neděli u nich obědvá. Zatím to funguje.

Ale musím přiznat, že vidím, jak mamince ubývá sil, to její jedno oko stále méně vidí a co ještě, opravdu už hodně špatně slyší. Když je jí zle, tak se jí nechce žít, já ji rozumím, ale když je líp a má někoho u sebe, dokáže se i ze srdce zasmát. A co potom já?

Napíši vám, čemu jsme se tentokrát opravdu hodně zasmály, až maminka musela utíkat na záchod, aby to nedopadlo zle.

Když maminka obědvá, dávno už nejí příborem, jen lžící. Všechno jí pokrájíme a vždy musíme říci, na které straně má maso, kde zelí a knedlíky. To byl naposledy náš oběd. Vepřové jsem jí nakrájela, ale asi na větší kousky a když jsem pak viděla, že má plnou velkou lžíci masa, shodila jsem jí ho ze lžíce na talíř a překrojila. Maminka chudinka koukala, co se děje, že prý jí beru "maso od huby".

Po obědě, až jsem umyla nádobí (ano, ještě to umím), tak mi maminka vždy dělala místo na gauči, protože ví, že jsem na to z domova po obědě zvyklá a sama si sedá do křesla vedle. Když jsem na ni koukla, tak jí říkám: "Máš na bradě kapičku," aby si ji utřela a ona ji bere do dvou prstů. "Řekla jsem kapičku, maminko", opakuji, ale koukám, že kapičku opravdu vzala! A nejen vzala, ale ještě mi tu kapičku ukazuje. Vlastně to nebyla kapička, ale malinká kulatá průhledná pilulka, kterou si brala po obědě a prý myslela, že ji spolkla. Ona zatím "visela" u brady a jak se držela! Nemusím snad připomínat, jak nás to obě rozesmálo, že maminka opravdu musela utíkat naproti na WC.

Já si mezitím lehla a když se pak maminka vracela, hned mezi dveřmi zavelela: "Ale hned ven!" Já zvednu hlavu a koukám, proč mne maminka vyhání z gauče. "A proč?" ptám se tedy. No a další salva smíchu, protože maminka, jak málo vidí, tak má ale přesto všechno stále před očima prý nějakého chlapa. Viděla tedy v křesle hlavu a myslela, že jsem jí udělala místo na gauči. Já vím, že to nejde tak popsat, jak to bylo, ale zasmály jsme se obě tak, že nás bolel celý člověk, to mi věřte.

Jinak nás také obveselovaly kočičky, jako vždy, chodí totiž stále k mamince zásadně oknem a ta jedna dokonce to bere jako průchoďák. Mladí byli v sobotu sice doma, ale asi byla kočička už dlouho venku, tak si přišla střechou k mamince a v momentě škrábala u dveří a chtěla od maminky dolů, protože tam byla "její panička", se kterou prý snad spí i v posteli. A pak že nejsou kočičky chytré! Jsou a jak!






Tato kočička se jmenuje Majda a chodí se za maminkou pomazlit i v době, když jsou mladí doma. Pak si sedla spokojeně na staré křeslo a opravdu důkladně se myla. Čistotná kočička a hodně mazlivá. Maminka je ráda, že za ní chodí. A chodí opravdu často, ale opravdu také jenom oknem.

Ještě jedna krásná fotka

26. února 2014 v 13:02 RODINA
Jak jsem včera psala, byla jsem zase na víkend u maminky. O tom ještě budu psát, ale nejdříve bych chtěla ukázat ještě jednu fotku, kde opět výjimečně nebudu já.

V sobotu snacha s celou jejich rodinou pozvala manžela na popromoční oběd u nás ve městě, protože prý nebyli ihned po promoci. Já jsem byla u maminky, tak bylo jasno. A manžel šel rád. Vnučka se s ním chtěla vyfotit, což mu udělalo velikou radosti.

Sluší jim to spolu, že?

Vnučka tady vypadá větší, manžel sice taky už roste do země, ale tak malý ještě určitě není, asi měla vnučka podpatky, ale to přece není vůbec podstatné. Manžel si ji hezky k sobě vine, ne?

Vlastně i když je to děda nevlastní, vnoučata s ním vyrůstala od mala. On také rád vzpomíná a je na všechna vnoučata náležitě pyšný. Ono je to snad i na té fotce vidět.

Také včera mu dělalo evidentně dobře, když viděl, jak hravě si poradil můj nemladší vnuk se závadou na tom mém počítači. A já si říkám, že jsem nakonec vybrala dobře. Lepšího dědu jsem pro vnoučata vybrat nemohla. Jasně, je to sice už dlouhých téměř 33 let, ale je to jako včera nebo předevčírem?

Krásný den přeji všem. U nás dnes nic moc, je mlha a nevlídno.

Poslušně hlásím...

25. února 2014 v 16:49 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Správně, poslušně hlásím, že jsem opět zde! Už to vypadalo, že jsem to vzdala nebo že jsem nemocná tak, že nemohu na blog? Koho něco takového napadlo, tak musím oponovat. Jsem opět zde, ale takový malý absťák už byl.

Tedy v pátek kolem poledne jsem ještě přidala na blog fotky mé Mgr. vnučky a jsem zde zase teprve nyní. V pátek po obědě jsem zase odjela k mamince, už to potřebovala a vrátila jsem se sice včera v poledne, ale pro změnu mi zase nešel počítač. Tedy on šel, ale blbě. Vůbec jsem neviděla na monitor, vše bylo "nádherně" do černa. Když jsem se chtěla podívat, jestli tam není důležitá zpráva, kterou čekám, musela jsem u PC stát, protože shora to bylo víc vidět a mít oči téměř přilepené na obrazovce. Bylo to fakt namáhavé, tak jsem to asi po pár minutách vzdala.

Hned jsem tuto závadu včera konzultovala s mým nejmladším vnukem, který už při studiu na gymnáziu obstojně ovládá počítače, tedy IT technologie a jak jsem se přesvědčila tak nejen software, ale i hardware. Hned si troufnul tvrdit, že monitor bude dobrý, že bude chyba v software, dnes ho dcera přivezla, kouknul a PC byl opravený za 5 minut. Je to opravdu šikula! A tak jsme se hned domluvili, že mi objedná a pak instaluje modernější a rychlejší PC, což bude príma, protože tento prý je už stařeček. Bude mít brzy šest let a vše se vyvíjí děsně rychle.

Tímto se také omlouvám, že jsem se nebyla dlouho podívat u vás na blozích, opravdu to brzy napravím, ale musím ještě pročíst emaily, no a pak budu informovat o mé návštěvě u maminky.

Všem přeji krásný podvečer a těším se na krásné čtení u vás všech! Vaše Ježurka

Bylo to krásné

21. února 2014 v 11:51 RODINA
Včera jsem se tady opět "vytahovala" se svou vnučkou a dnes jsem zase za chlubilku. Hned večer mi poslali účastníci promoce fotky, tak jsem se chtěla jen s některými pochlubit. Tak mi to promiňte, taková radost není každý den.

Už to má i v těch deskách, i když dřív to bývalo v "rouře", jak říká můj syn. Zatím je ještě v tom jejich "hábitu".


A šťastná celá rodinka.

Ještě foto se svým bratrem, u kterého se určitě taky dočkáme, už má nakročeno.

A už je v civilu. Ten obrázek, ten dostala i posledně, snacha jí vždy do rámečku naskládá papírové peníze - prý jako želenou rezervu.

A ještě ÚSMĚV, prosím a je konec jedné etapy, ale začíná další!

Moc Ti to, Laděnko, sluší, děláš nám všem radost! Děkujeme.

Dnešní významný den

20. února 2014 v 13:20 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes sotva jsem otevřela oči, tak jsem myslela na rodinu mého syna, hlavně na vnučku Ladu, která měla dnes velký den. Sice je oprávněná už od září používat nový titul Mgr., ale teprve dnes měla promoci. Dostali jsme takovou krásnou pozvánku:

Opravdu originální!

Olomouc je od nás ale moc daleko, jedno auto pro všechny je moc malé, tak jsem celý den vzpomínala. Vlakem bychom si s manželem netroufli, on teď opravdu daleko neujde, autem bych mohla jet jen já sama, ale to jsem také nechtěla, už jsem byla sama na její první promoci, bylo mi líto manžela. Tak jsme to přežili doma ve vzpomínkách, věřím, že nějakou fotku mi pošlou, Laděnka má hned příští týden narozeniny, tak to určitě spolu všichni oslavíme.

Tak tedy zatím aspoň touto formou moc gratuluji a přeji všechno krásné a také úspěšné dokončení doktorského studia!



Dnes mám vybráno – aneb NEPOUŽITELNÁ?

19. února 2014 v 12:53 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ráno jsem se probudila do zamračeného dne, naštěstí nepršelo, ale zato bych dřív vyjmenovala to, co mne dnes nebolí než obráceně.

Jezdíme do města i z města autobusem, ale i odtud to máme dost daleko do marketů, kam nejčastěji chodíme. Manžel jen vyšel z baráku, tak začal kulhat a hekat. Jasný, ještě neušel ani kousek, a už mu koleno moc víc nedovolilo. Šel tedy s bolestí, pomalu, ale šel.

Když jsme nakoupili pár věcí v našem marketu, tak hledám kartu, kterou předkládám u pokladny a na kterou mám občas nějakou slevu. Šacuji se už po druhé, ale zbytečně!!!!

Říkám manželovi, že jsem ztratila celé pouzdro, které nosím v kapse. Tam mám hlavně čipovou kartu na MHD s měsíčním kuponem a penězi v dobité "peněžence" a pak ještě tyto různé slevové karty z obchodů a lékáren. Nicméně bylo všechno pryč. Paní u pokladny se mne ptá na kartu, tak jí hlásím, že jsem ji s ostatními právě ztratila.

Manžel se samozřejmě hned dal do mne, že nosím po kapsách i ty moje blbé rukavice a proč, když není zima (on je nenosí vůbec), ale já mám ruce fakt stále studené. Předbíhám, ale rukavice za nic nemohly.

Šli jsme ještě do lékárny, kde mám taky zavedenou tuto kartu a tam ochotná paní prodavačka řekla, že to není žádný problém, OKAMŽITĚ mi vystavila náhradní a při placení jsme měli na kartu ještě 50 Kč slevu, protože jsme dosáhli určitý počet bodů.

Tak jsem si řekla, že mám aspoň něco navíc na platbu za vystavení duplikátu čipové karty. Co teď? Nevěděla jsem, kam to mám nahlásit, ale určitě na DP, tak tam zajedeme autobusem, ale já musím jet na manželovo kartu a platit "hotově", i když mám měsíční kupon. Tak jsem z toho bylo celá špatná, až mne rozbolelo tolik břicho, že ač moc nerada, ale musela jsem použít veřejné WC. Když jsem vyšla, právě stál na zastávce náš autobus, snažila jsem se doběhnout, ale marně. Ujel nám před nosem, další jel za 15 minut.

Manžel se tedy posadil na stanici a já si šla popovídat s maminkou mé snachy, která tam čekala taky na autobus, ale jiný.

Když jsme se dočkali, manžel koukne dovnitř a říká: "zeptej se toho řidiče, s tím jsme jeli ráno, jestli se průkazka nenašla". Ještě štěstí, že měl manžel takovou paměť, já bych ho nepoznala (je vidět, že po chlapech moc nekoukám). Tak mu začnu vysvětlovat, co se mi přihodilo, jestli jsem tu průkazku neztratila již hned v autobuse, on se usmál, sáhl dolů do nějakého šuplíku a moje pouzdro mi podal s tím, že čekal, až se o to někdo přihlásí. Že prý mu to odevzdala nějaká paní.

To bylo radosti! Ihned jsem děkovala nejen řidiči, ale i OSUDU, nebo Pánu Bohu, že stáli při mně a ušetřili mi nejen běhání, ale i peníze!

Také ještě aspoň takto virtuálně děkuji té slušné paní, která toto moje pouzdro s průkazkami odevzdala panu řidiči, děkuji panu řidiči..... no a také děkuji tomu, že mne rozbolelo břicho a díky tomu nám ujel ten předchozí autobus.... Ano. Mám dnes vybráno, snad to špatné a určitě i to dobré. Už jsem opravdu asi nepoužitelná! Ach jo!

Tady je celý obsah toho mého pouzdra, z kterého jsem pak měla tak velkou radost.


Vzpomínky na potkání

18. února 2014 v 13:21 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Potkáváme se téměř denně a tak si často zavzpomínáme. A s kým? S jedním bývalým kolegou, který je přesně na den o tři roky starší. Už v době, když jsme ještě pracovali, tak jsme si navzájem popřáli k narozeninám. Teď už raději vzpomínáme, než bychom si připomínali jak ten čas letí.

Už jsem se několikrát zmínila, že jsem měla jako vedoucí oddělení na starosti členy závodní stráže dost velké fabriky. Bylo jich tenkrát 120, byli rozděleni do pěti směn, tedy A, B, C, D a ranní. To byla posilovací směna, protože přece jen, i když se pracovalo na směny, tak ranní směna byla nejsilnější.

Byla to služba se zbraní a pravidelně jednou ročně jsme jezdívali na střelnici na cvičné střelby. Připomenu, že strážní byly převážně ženy staršího data a pokud tam byli muži, tak důchodci nebo ti, kteří pobírali aspoň částečný důchod, protože tato práce nebyla nijak moc placena. Nebylo také vyžadováno žádné vzdělání, tak to bylo asi tím. Ale také musím dodat, že se nikdy s pistolí žádný malér nestal, naštěstí.

Ten kolega, se kterým se potkávám při procházce a nákupu po městě, ten pracoval ve směně B a prý doma likvidoval staré věci, probíral se fotografiemi a tak tam našel pár fotek ještě z doby, kdy byl hodně mladší.

Včera mi je půjčil domů a já mu je dnes vrátila. Nedalo mi to, abych si některé neoskenovala a nejvíce se mi líbila tato :

Tady je jejich směna vyfotografována po jedné takové cvičné střelbě na střelnici. To už je ale dávno!

A ještě přidám pár těch, které byly pořízeny buďto při nějakém posezení na oslavu narozenin někoho z nich, některé jsou ze schůzí, protože tenkrát se schůzovalo ostošest a po pracovní době.






Já na žádné z nich nejsem, ne proto, že bych se stranila, ale zrovna jsme neměli štěstí se přijít podívat na tuto směnu.
Když si prohlížíme tyto staré fotky, tak bohužel musíme konstatovat, kolik lidí už není mezi námi. Já vím, že život jde dál, ale evokuje to i takové vzpomínky, že třeba tato mi kdysi přivezla umělý vánoční stromeček ze zahraničí, tato moje vrstevnice mi říkala skoro sestro, protože jsme měly rodiště obě na Moravě, s touto jsme se jednou na oslavách MDŽ pěkně nabumbaly, no a tak bych mohla pokračovat.

Pravda je, že většina osazenstva byly ženy a tak si to tam mezi nimi muži užívali a ony naopak si je hýčkaly.

Zatím ale je to tak, že s těmi, se kterými se občas ještě někdo potkáme, tak se poznáme, tak to není ještě s námi tak zlé a taky se k sobě hlásíme.

No, zavzpomínala jsem si dost, tak končím a přeji i vám všem jednou krásné vzpomínky!

Co je moc, je příliš

17. února 2014 v 13:13 JEN TAK
Hned na úvod bych chtěla podotknout, že jsem nikdy nikomu nic nezáviděla, opravdu. Ale když mi manžel dnes přečetl nahlas jedno oznámení v novinách, tak si říkám, že to je už opravdu moc.

Cituji: "Rooney: Smlouva snů!
MANCHESTER - Dostane kontrakt snů! Už tento týden se má Wayne Rooney (28)
upsat Manchchesteru United na dalšího 5,5 roku. Anglická fotbalová hvězda bude
týdně brát 10,2 milionu Kč."

Tolik opsaná zpráva z novin. Jak jsem řekla, ať si to každý užije dle svého svědomí, ale na druhou stranu se ptám, kde na takové výplaty "hvězdám" berou ti sponzoři? Nebylo by rozumnější to dát na výzkum, lékařům a také chudým dětem, které se tolik touží vzdělávat a žijí skromně?

V sobotu jsem slyšela v jednom pořadu, jak jedni manželé, kterým nebyly dopřány děti a mají na to, pomáhají jiným nejen dětem, ale i dospělým, kteří se ne vlastní vinou dostali do krizové situace. Byl to pořad ze Slovenska a měla jsem v očích slzy, když jsem tento manželský pár poslouchala, jaká to pro ně byla samozřejmost. Právě ten pán hovořil o tom, že byl v nějaké africké zemi a viděl děti v jejich tzv. školách a s jakou chutí se učili.

Tady pomáhal i jedné romské rodině, která na tom byla hodně špatně, bez práce a přitom prý jsou to opravdu pracovití lidé.

No a tady, na té druhé straně se rozdávají miliony lidem, kteří si to vlastně nijak moc nezasloužili. Znovu opakuji, že nezávidím, jen se divím a já sama si tak říkám, za co ty peníze asi mohou utratit, i když vím, že žijí úplně jinak než my, normální lidé.


Budiž jim přáno, ale kam až to jednou povede? Tady asi strop neexistuje.

To nedopadlo dobře

15. února 2014 v 15:11 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Loni jsem popisovala jeden příběh lidský i psí. Šlo o to, že jeden náš soused z přízemí jménem Standa chtěl dobrovolně odejít z tohoto světa a málem vyhodil celý barák do povětří. Psala jsem tenkrát také o jeho pejskovi, kterého vlastně zdědil po své mamince, která mu zemřela. Pejska napřed vypustil ven, sundal mu i obojek, aby nebyl asi identifikovatelný, opil se a pustil plyn. Sedícího psa našla u jeho bytu jedna sousedka, která si ho zatím vzala k sobě. Pak jí to bylo divné, čekala, až bude psa hledat, ale nic, až bylo cítit plyn, zavolala policajty a bylo jasno.

Starala se pak o pejska celou dobu, co byl na psychiatriii, dokonce ještě i nějaký čas potom, co se vrátil domů, protože neměl práci, neměl peníze ani pro sebe, natož pro psa. Nadělal prý i velké dluhy a pak jsme slyšeli, že se bude stěhovat. O psa se zatím starala ta mladá paní, která už jednoho svého doma má. Pomáhal jí s venčením další nájemník z našeho vchodu, mladí se navštěvovali a my jsme doufali v dobrý konec nejen psí, ale i jejich.

Mladí se navštěvují stále, ale asi jen jako kamarádi, pejska si tedy opět vzal sebou ten nájemník Standa, který se odstěhoval jen o dva vchody dál do prvního patra. Prý si jedni důchodci chtěli vyměnit byt do přízemí, protože paní špatně chodí, tak snad za něj zaplatili i dluhy. O pejska se tedy staral nadále sám. Chvíli byl klid, ale asi před 14 dny jsem slyšela zase štěkat dole psa. Ano, byl zase u mladé paní, protože prý Standa odjel na týden do Prahy. Po týdnu jí volal, jesli by se o něj ještě nepostarala další týden, že se to protáhlo. Věřila mu a bylo jí psa líto.

Začátkem tohoto týdne jsem mladou paní potkala na schodech a zeptala jsem jak to dopadlo. No, nedopadlo to moc dobře, tedy pro psa. Prý si ho Standa vzal, ale psa prý dal do domova důchodců pro psy do Berouna. Byla z toho smutná a my všichni jsme taky. Znali jsme ho celé roky, minimálně takových 13 - 15 let, se všemi se vždycky pozdravil, nechal se pohladit. Teď přemýšlím, čím si to ten pejsek zasloužil a proč musí na stará kolena opět měnit nejen domov, ale hlavně pánička. Už tak to neměl jednoduché, ale tohle snad neměl zapotřebí. Kdyby ho Standa někam dal hned, když jeho panička - tedy Standovo maminka zemřela, prosím, ale teď, po téměř dvou letech?

Přeji tedy pejskovi, aby aspoň nestrádal psychicky, fyzicky snad nebude.

Slavit nebo si udělat radost?

14. února 2014 v 12:42 JEN TAK
Všichni ví, co je dnes za den. Valentýn byl původně jen dobrý skutek a pak, svátek sem přišel z Ameriky! Proto se to mnohým nelíbí.

Avšak podívejme se na to z té druhé strany. Dřív se mohutně oslavovalo MDŽ, které je sice celosvětové, ale jako svátek jsme ho přejaly ze Sovětského Svazu, tehdejšího, samozřejmě. I v dnešní době ho stále někteří slaví, ale myslím, že jich mnoho není.

Ta nejmladší generace také hodně sází na 1. máj. Který z těchto tří možných dnů si vzít za své? Asi je to jedno, jak to komu vyhovuje, ale já si myslím, že některý den by si měli všichni ti, kteří se mají rádi, připomenout tento den navzájem. Jasné, že úplně nejlepší je slavit denně, ale jen tak obyčejně. Dát si malý dárek, pusu a k tomu něco dobrého na zub ale denně nejde. Tak tedy třeba dnes.

Byli jsme dnes dvakrát ve městě. Mimochodem také v květinářství. Já jen koukala, co tam bylo lidí! Místo jedné prodavačky tam byly dvě a ještě k tomu fronta. Viděla jsem, jak mladý muž koupil krásnou kytici za 350 Kč, byl tam taky takový dědeček, který vybíral, vybíral, ale za celou dobu, co jsme tam čekali, se nemohl pro žádnou rozhodnout. Vše bylo pro chudinku moc peněz. Byly tam i ženy a kupovaly květiny. Prostě bylo vidět, že je to jiné, než jindy.

Na ulici jsem si také všímala, že opravdu i starší muži nosili krabice, v nichž byl dort nebo aspoň zákusky. Byli jsme v jednom obchodě, kde jsem viděla také jednoho dědu, jak kupoval pouze jednu věc. Docela jsem byla překvapena, nesl si sekt. Krásné, ne? Asi chtěl udělat radost babičce i sobě.

Ať už je to tedy tak a nebo tak, je dobře, že na sebe myslíme, ne? My žádné velké slavení se šampáněm neplánujeme, ale trošku jsme se přece jen rozšoupli. Koupili jsme si dnes k obědu celé grilované kuře, brambory jsem uvařila předem a protože to není daleko, přinesli jsme ho ještě teplé. Naivně jsme si mysleli, že to dáme, celé kuře, asi nějak tak jak to známe z některých filmů, okusuji kosti a ty lítají obloukem za nás. Ale kdepak, člověk opravdu nesní víc, než je zvyklý, neumíme se přejídat, tak jsme si ten zbytek schovali na později. Ale bylo fakt výborné! Určitě si to ještě někdy zopakujeme, a teď víme, že nám opravdu bohatě stačí půlka.

A ještě něčím jsme si oba dva udělali radost. Koupili jsme si další orchidej! Je opravdu nádherná, už čtvrtá v pořadí, fialová, zkrátka, co budu povídat, rovnou jsem ji pro vás vyfotila.

Tady je v celé kráse. Ani jsem nevěděla, kde ji mám vyfotit, je neskutečně vysoká, má dost květů i poupat.

A ještě menší detail květů.

Tak a teď jste ji viděli a jen dodám, že máme radost oba dva. Přeji i vám hezký den a mějte se krásně. Ježurka

Požehnané stáří

12. února 2014 v 17:11 TÉMA TÝDNE
Včera jsem psala o mně, jak vnímám své stáří a proč se vlastně říká, že nemají důchodci čas a ostatním to připadá směšné.

Dnes bych se ráda podívala na stáří svým pohledem z hlediska mladší generace ještě na tu starší. Ano, správně, ještě stále mám maminku. Bude jí letos 94 let, hlava jí funguje na ty roky dost dobře, ale zdravotní problémy jsou přiměřeně k věku, jak s oblibou říkají doktoři.

Co je hlavním jejím problémem je to, že už víc jak před sedmi lety oslepla na jedno oko úplně a na to druhé vidí hodně málo a ještě se to stále zhoršuje. Já bych řekla, že slepota je opravdu to nejhorší, co může člověka potkat. Když člověk neslyší, dá se odezírat nebo se domlouvat znakovou řečí, psaním a podobně, ale když člověk nevidí, nebo jen opravdu málo, jako v mlze, máte činnost opravdu hodně omezenou.

Moje maminka tak ráda luštila křížovky, četla si knihy i časopisy, koukala ráda na televizi. Teď většinu dne sedí u rádia, už zná kdy se kde co vysílá, sleduje soutěže, zajímavosti, poslouchá zprávy, poslouchá pořady na přání. Víc moc toho nemůže a to tak ráda a dobře vařila i pekla. Dnes bere obědy, na kterých si většinou nepochutná, ale jinak to nejde.

Nikam už se jí nechce, protože v jiném prostředí je nejistá, proto taky často padá, ale na druhou stranu má štěstí, že si zatím vždy "jen" natloukla, že si nic nezlomila. Většinu dne je sama, ale zvykla si a nic měnit nechce. Bydlí ve svém bytě v domě bratra, který se se švagrovou snaží jí pomáhat.

Když někomu řeknu, že mám ještě maminku, tak říkají, jak má požehnaný věk, ale s těmi potížemi to moc radostné není.

Maminka měla bratra a dvě sestry. Jejich bratr odešel jako první, ještě nebyl tak stár, ale to je asi pro muže typické. Obě její sestry zemřely v domovech důchodců a ten rok by jim bývalo bylo za pár měsíců 95 let. Maminka se chudinka tedy už pomalu chystá. Když je jí někdy zle po psychické stránce nebo ji trápí její jiné neduhy, říká, že už by nejraději odešla. To je smutné stáří, ne požehnaný věk.

Obě moje tety byly v domovech spokojené, vůbec neměly ten pocit, že jsou tam odložené nebo tak něco, s oběma jsem si do jejich posledních dnů psala, dokonce jim tam chutnalo i jídlo. Měly tedy v rámci možnosti klidné a spokojené stáří. Děti je navštěvovaly, jim bylo dobře a tak byli všichni spokojeni.

Přála bych všem starším seniorům, kteří se už nemohou sami o sebe starat a zůstali sami, aby byli tam, kde jsou, spokojeni.

Proč nemají důchodci čas

11. února 2014 v 13:01 TÉMA TÝDNE
Stáří - to je téma! Ale jak pro koho! Někteří mladí se k seniorům chovají tak, jako by měli zůstat věčně mladí, vadí jim na nich téměř všechno, dokonce jsem četla i to, že pomalu chodí! No, ono to některým bohužel ani rychle nejde!

A taky se všichni pozastavují nad tím, jak je možné, že důchodci nemají čas. Jsou celý den doma, nic nedělají a nestíhají? Není to divné?

Ale vůbec ne. Já, jakožto starší seniorka to mohu potvrdit a uvést na pravou míru aspoň u nás doma. Ale ještě než začnu, tak bych jen chtěla podotknout, že mi strašně vadí, když se v novinách píše, že někdo okradl sedmdesátiletou stařenku! Kruci, copak všechny sedmdesátnice vypadají jako stařenky? Nebo ať tam nepíší věk, mně to tedy vadí a vždycky nahlas vyslovím to, co si o tom pisateli myslím.

Ale slíbila jsem uvést na pravou míru to, proč důchodci nestíhají. Nejlíp to zdůvodním, když se předvedu já. Je pravda, že mám dny, kdy jsem tak čilá, že si vymýšlím, co bych ještě udělala, když mi to jde všechno tak od ruky.

To se cítím nanejvýš na padesát, ale jsou i dny, kdy se sotva šourám a připadám si, že je mi sto let. Také se ale musíme naučit toto naše tělo respektovat. Tudíž dělám jen to, na co mám chuť a mohu. Tedy ne zrovna každou sobotu budu luxovat, vytírat a podobně, ale tehdy, když mi to moje tělo dovolí.

Ráno vstanu už bolavá z postele. To téměř denně, někdy je to lepší, jindy horší. Nutně to musím rozhýbat tak, že hned po snídani vyrážíme na nákup, ale někdy třeba jen pro jednu věc, ale hlavně se projít! Mně to pomáhá, manžel někdy sotva doleze domů, ale jde. Jak by přestal chodit, bylo by hůř.

Ještě než vyrazím, mám však ještě různé povinnosti vůči mému tělu. Hned, jak se nasnídám, a to musím, vezmu si moje denní léky, které by mi v prázdném žaludku nedělaly dobře. Jsem kardiak, léky na srdíčko mám až do smrti.

Je-li mi hodně mizerně, přidám i lék na páteř. Pak si tu bolavou páteř denně mažu konopnou mastí, která mi tu bolest aspoň trochu tlumí. V poslední době jsem přidala do mazání i koleno, které odmítá poslušnost a nárt levé ruky zase mažu jinou mastí. Věříte, že mi to chvíli zabere? Taky mi není jedno, jak vypadám, tak se snažím denně na ten můj ksicht namalovat obličej a trochu se učesat. Čím jsem starší, tím mi to dává víc zabrat.

To je tedy ranní hygiena, po příchodu domů z nákupu nebo z procházky, jak se to vezme, denně vařím, protože jíst se musí. Po obědě sice nádobí myje manžel, ale já už jsem většinou ráda, že mám na chvíli padla a jdu se natáhnout na gauč s novinami, které si manžel přečetl už dopoledne.

Odpoledne zpravidla v tomto počasí už nikam nechodíme, tak si sednu chvíli k počítači, chvíli k televizi, občas něco opravuji na šicím strojí (zrovna teď ho mám připravený na stole), nebo dělám ruční práce. Taky musíme vyprat, vyžehlit, byt máme stále stejný, tedy velký, uklízíme po částech, takže než na jedné straně skončím, mohu zase na té druhé začít znovu.

Večer to je obdobné jak ráno s tím rozdílem, že je už pro mne šichta vlézt do vany, abych se osprchovala, kolikrát mám pocit, že už už spadnu, ale zatím dobrý. Taky mi všechno z těch rukou padá, jak jsem nešikovná a tak mi to jde pomalu.

Stačí? Mohla bych pokračovat, ale myslím, že jste si už obrázek udělali a není to moc příjemný pohled, že? No vidíte a do toho ještě občas přijdou nějaké nárazovky, jako připravit oběd nebo pohoštění pro rodinu, jet uklidit k mamince do sto km dalekého jejího bydliště, no určitě to všichni znáte.

Raději toho tedy nechám, ani jsem netušila, že se tady budu tak dlouho vykecávat. Proto všem, kteří jsou ještě mladí a fit přeji, aby jim to vydrželo co nejdéle a byli shovívaví k nám, starším seniorům, protože zestárnou jednou všichni.

Akční víkend

10. února 2014 v 13:42 VAŘENÍ A PEČENÍ
Hned na začátku musím upřesnit, že se jednalo o můj akční víkend, ale jen co se týče práce v kuchyni. Vaření a pečení, to mi tedy tentokrát šlo.

V sobotu jsem kromě normálního vaření včetně polévky ještě připravila na neděli bramborový sálát. Manžel dostal chuť na řízek a protože vím, jak miluje tento salát, tak jsem si řekla, proč mu neudělat radost, no ne?

Manžel říkal, abych tentokrát na víkend nepekla, tak jsem si řekla, že to jednou risknu. Rozhodla jsem se tedy, že udělám aspoň sýrové tyčinky. Ty jsou opravdu hned a máme je oba moc rádi. Jen tak na posezení k televizi.

Už jsou nachystané na plechu, ale tvary jsem moc neřešila, Jen rádlem nakrájela a tudíž tam byly i zbytkové tvary.

A to je už konečná. Kdybychom se nedrželi, tak to sbaštíme během chvilky najednou. Dělala jsem to jen z malé dávky, 10 dkg tuku, 10 sýru, 10 dkg hladké mouky a 1/2 prášku do pečiva.

Pak jsme se po obědě vydali na návštěvu k jedné známé a při cestě jsme v jedné večerce objevili jahody v akci. Usmívající se A už jsem měla nápad. Řekla jsem, že upeču takovou rychlou žmolenkovou buchtu, jen do remosky, tedy z poloviční dávky, když už mám ty jahody.

Tak jsem se po příchodu domů dala do toho a bylo to opravdu raz dva. Rychlá žmolenková buchta je fakt hned.

A takový kousíček zbyl včera po snídani. Bohužel.

Na neděli mi toho na vaření mnoho nezůstalo, už jsem delší dobu nepekla kaiserky, chleba je málo, tak jsem se do nich dala.

A tady je výsledek. Myslíte, že někdo jedl chleba od pátku? Kdepak, zůstane na topinky.

No, zadělala jsem tedy těsto a než to nakynulo, tak jsem stihla mimo obalení řízků ještě udělat a vyválet těsto na nudle, které jsem po obědě už jen pokrájela.

A proč jsem se takhle realizovala? V noci mne dost od těch mých vyhřezlých plotének bolela noha a pro mne je lepší být akční, než se jen válet nebo posedávat. Prací jsem to trošku rozehnala a také jsem na to neměla čas myslet. A bylo to.

Mějte se všichni krásně sluníčkově! U nás je dnes hotové jaro!

Můj dnešní svět

9. února 2014 v 12:58 TÉMA TÝDNE
Ano. Potvrzuji, že můj dnešní svět je hoooodně odlišný od toho, který si pamatuji jako dítě, dospívající slečna nebo vdaná paní a maminka malých dětí.

Jistě to všichni starší pamatují, jaké jsme mívali hračky my, že byly jednak úplně obyčejné, ale také jich nebývalo mnoho. Stačilo málo a bývali jsme spokojení.

Také bydlení našich rodičů bylo hodně skromné, zkrátka všechno jde dopředu. My se koupali jednou týdně v neckách, do kterých se musela nanosit a ohřát voda, dnes si bez vany nebo sprchy denně život neumíme ani představit.

Když jsem se vdávala, tenkrát to bylo skoro povinné vdát se do dvaceti let, dnes to není moderní ani daleko později. A když jsem se vdala, nebylo kam se nastěhovat. Na vesnicích měli sice někteří postavené malé domečky, dnes už z toho mají paláce. Státní byty? Čekalo se tenkrát kolik roků. Kvůli bytu jsem se také krátce po svatbě ocitla i já až na druhém konci republiky, tady byly byly ihned, nové a docela velké. A dnes je bytů volných, že si můžeme vybrat. Jen na to mít peníze.

Platy byly tenkrát sice hodně miniaturní, ale řekla bych, že tomu adekvátně odpovídaly i ceny zboží. Žilo se tenkrát některým také dost těžce, jak se říká "z ruky do huby", ale tolik jsme si nestěžovali. Brali jsme to tak, že to je normální.

Také si pamatuji, jak jsme prali a vyvářeli dětem pleny, nebyla to žádná lehká práce, pleny jsme vyvářeli ve velkém hrnci na kamnech, to si určitě dnes mladí nedovedou ani představit, šoupne se dítěti papírová plena, která se pak vyhodí a je vystaráno.

Když už jsem u toho praní prádla, měli jsme dole v domě prádelnu, tam jsme chodívali všichni prát, protože pračka nebyla hned v každé domácnosti. Napřed jsme si na ni museli našetřit. A vůbec těch domácích pomocníků je dnes tolik, že se o tom našim maminkám ani nesnilo, my jsme se aspoň dočkali.

Když jsem se v práci v mých necelých padesáti letech začala učit na první počítačích, které jsme dostali do kanceláří, to bylo něco!

Určitě bych mohla pokračovat hodně dlouho srovnáváním toho, jak to bylo dříve a jak je to v tom mém dnešním světě dnes.

Také mne nikdy nenapadlo, že já, babka, se naučím natolik pracovat s PC, že budu mít svůj vlastní blog, kam se ráda chodím svěřovat a občas i chlubit s vnoučaty.

V tomto ohledu je to lepší, vývoj jde dopředu mílovými kroky. Co ale dřív bývalo lepší, než je v tom DNEŠNÍM SVĚTĚ, byly mezilidské vztahy. Nějak jsme měli jeden na druhého víc času, docela normálně jsme si uměli popovídat i se sousedy bez toho, aniž bychom někoho pomlouvali nebo dokonce záviděli. Byli jsme i skromnější. Mění se tedy všechno, ale ne vždy je to k lepšímu. Vztahy se určitě změnily k horšímu. Lidé si závidí, zabíjí se, kradou, dokonce i mladí lidé páchají sebevraždy bych řekla častěji, než dřív.

Mějte se tedy všichni krásně, mějte se rádi a nezáviďte těm, kteří mají hodně. Nevím jak vy, ale já věřím na boží mlýny.

Příhody, nehody, karamboly

8. února 2014 v 17:25 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Kočičky také mají rády společnost, skoro jako lidé. Proto se občas sejdou a vypráví si svoje zážitky. Jedno takové pokecání jsem právě zaznamenala.

Mourinka a Majda jsou skoro jako sestry. Přišly ke svým páníčkům jako koťátka krátce za sebou a je s nimi docela zábava.

Majda vypráví, jak je těžké dostat se do domku, když jejich páníčci odejdou do práce. Nic jiného jim nezbývá, jak si v podkroví packou otevřít nedovřené okno, pak tam strčit celou hlavu, okno povolí, hup a už jsou dole u babičky. Mourinkato potvrzuje, protože většinou jsou hezky spolu, nebo krátce za sebou.

"Včera ti šly asi pozdě hodiny, ne", řekla dnes Mourinka Majdě, protože ta se ráno někde zapomněla a babička už měla o ni starost. Místo v osm ráno se tam přihnala až v 10,30 hod. "Tak příště se polepši", skončila Mourinka kázání.

"Nedávno jsem se ale vylekala", pokračuje Mourinka, "běhala jsem kolem kytičky, která měla tááák dlouhé šlahouny, až jsem se do jednoho zamotala a kytka letěla na zem. To jsem se polekala, ale nejen já, ale i babička. A ten binec! Tak jsem se raději utekla schovat pod postel."

"To mně se taky něco dobrého povedlo", vypráví Majda. "Běhala jsem kolem dokola v kuchyni a chtěla jsem si lehnout vedle topení na takového něco velkého kulatého. Nevím, jak se mi to povedlo, ale najednou to velké kulaté začalo vrčet a ujíždět po kuchyni. Babička pak říkala, že se mi povedlo zapnout robotický vysavač a sama ho pak chudinka nemohla zastavit. Lekla jsem se taky pořádně, ale už se ho zase nebojím. Stojí hned vedle topení a tam je mi moc dobře."

K debatě se přidávají další dvě kočičky. "To mně se jednou povedlo, že jsem si lehl na stolek na takovou krásnou dečku, nikdo tam zrovna nebyl, tak jsem se tam pěkně vyspal," říkal Floriánek. "Nevím, proč moje panička musela hned všechno po mně gruntovat, copak jsem nějaké čuňátko? Jsem přece kočka domácí, ne?"

"A co bych měl říkat já?" konstatuje nejmladší Juliánek. Když jsme doma, bydlíme v koupelně a hned vedle je taková velká kulatá mísa, která bývá vždy přikrytá. No a jednou ji někdo zapomněl přikrýt, jauvej jouvej, najednou jsem byl do poloviny ve vodě a ne a ne se vyškrábat ven. Bylo to moc kluzké. Měl jsem štěstí, že to slyšela naše panička a hned mne přiběhla vysvobodit. Musel jsem se pak vykoupat, ale stejně jsem tu záchodovou vůni cítil ještě dlouho potom."

Ale jinak jsou všechny kočičky hodné, přítulné, rády předou a rády mlsají. Proto je nám s nimi tak dobře.

Povídaly si kočičky Mourinka, Majda, Floriánek a Juliánek. Jen Florinka a Julinka k tomu neměly co dodat.

To bylo zas nádobí!

7. února 2014 v 13:44 VAŘENÍ A PEČENÍ
Už jsem zase v kuchyni. Psala jsem několikrát, že mně problémy nedělá samotné vaření, ale to vymýšlení, co vařit, ale ono je to stejně stále dokola. Pravda ale je, že ne všechna jídla vaříme stejně často. Tak jsem někde vzadu v paměti vyvolala recept, který jsem už dlouho nedělala. A navíc, nemusí být denně maso.

Dobrá tedy, rozhodla jsem se pro KAPUSTOVÉ KARBANÁTKY. Už jsem je chtěla vařit v týdnu, ale nebyla kapusta. Včera v jednom supermarketu ji měli, ale co s celou hlávkou? Tak jsem dnes šla do skoukromé zeleniny, že koupím půlku. Pravda je, kdybych bývala včera koupila celou, vyšlo by mi to finančně téměř na stejnou částku, ale co nadělám. Koupila jsem tedy cca 500 g půlku kapusty a zkoumala recepty, které jsem měla. Dřív jsem používala jeden a ten samý, pak mi dala sousedka ochutnat jiný, no a jak to nakonec dopadlo? Použila jsem z každého něco, ještě si tam nějaké ingredience přidala a výsledek byl výborný!

Napřed jsem dala samozřejmě kapustové listy krátce povařit a pak pomlela na masovém mlýnku spolu s ostatními tuhými ingrediencemi. Přidala do toho koření, vejce, strouhanku, uplácala karbanátky a dala pomalu smažit.

Takto vypadal výsledek a těchto pět kousků zbylo. Byly opravdu výborné, sama si je musím pochválit.

Věřím, že všichni znáte tento druh jídla, ale také je pravda, že jsou všelijaké recepty, včetně těch s mletým masem. Já jsem kromě té cca 0,5 kg vařené kapusty pomlela ještě jeden namočený rohlík, půlku cibulky, dva stroužky česneku. Nutno však dodat, že jsem nejen ten rohlík, ale i tu vařenou kapustu řádně vymačkala, aby hmota nebyla moc řídká. Pak jsem přidala vejce, strouhanku a koření. Tedy kromě soli a pepře jsem tam šoupla i trošku podravky a kořenící směsi na sekanou, kterou jsem koupila na trhu o "babky kořenářky". Výsledek byl opravdu výborný.

No, ale přece nevyliji ten kapustový vývar! Přidala jsem do toho ještě zeleninu, brambory, jíšku a vše ostatní a udělala jsem výbornou bramboračku. To bylo jako bonus, protože polévky vařím jen o víkendu.

Tak trochu ještě v půllitrovém kastrolku zbylo pro manžela. On je totiž polévkový a když jsem vždy na těch pár dnů u maminky, tak si denně vaří polévku ze sáčku, kterou bych tedy já nepozřela. To prý bude zítra bašta! On totiž polévku moc rád snídá! Tak dobrou chuť nejen jemu, ale všem, kterým jsem navodila chutě! Vaše Ježurka

Asi je u nás nějaký zlý duch

5. února 2014 v 12:53 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Určitě u nás zasáhla nějaká vyšší moc, nebo že by to byla opravdu jen taková hloupá náhoda? Ptáte se, co se u nás stalo? Úmyslně píši v minulém čase, protože snad do třetice stačilo.

Představte si, že během jednoho týdne vám odejdou tři žárovky. Ta poslední s celou parádou. Vyhodilo nám to pojistky v celém bytě a nám, kteří si už sami říkáme, že jsme jako PAT A MAT, se nám to po chvíli dokonce podařilo nahodit zpět.

Už asi před týdnem nám začala blikat žárovka v koupelně. Manžel ji utáhl a zase to celý den vydrželo. Pak to už nešlo vůbec. Protože to bylo o víkendu a měli jsme ještě ze starých zásob jen takovou tu obyčejnou, tak jsme ji tam zatím dali, než jsme koupili novou, tu úspornou. No, já vím, že už se ani jiné neprodávají.

Šli jsme tedy v pondělí koupit novou žárovku. Připomněla jsem manželovi, že je to už delší dobu, do nám odešla jedna ve stojací lampě v obýváku a že bychom tam měli taky dát tu úspornou. Koupili jsme tedy nové dvě. Když šel manžel vyměnit tu žárovku v lampě, tak jsme se divili oba dva i nahlas. Že se občas žárovka ukroutí, to se stává, ale že pak byla i celá objímka spálená a přiškvařená, že ji nemohl manžel ani vyšroubovat, to byl tedy div, že ještě lampa večer svítila normálně.

A včera? Rozsvítím navečer v pokoji, že si zapnu PC, ale blik a tma. V celém bytě. Tak začala "operace" s nahazováním pojistek. Ale asi na třetí pokus se to povedlo a tak jsme si šli zase dnes koupit žárovku. Tento týden už třetí. Já jen doufám, že nějaký ten zlý skřítek nebo co to způsobuje, že už má dost. Do třetice všeho dobrého i zlého. Možná by blogerka Radka v tom viděla nějaké znamení, ale já doufám, že nic zlého. Pak že prý ty nové úsporné žárovky vydrží až deset let. Tomu doufám nevěří ani ti, kteří to tvrdí. Určitě zase krátce před nebo po záruce zhasnou. Já ale chci věřit, že máme na chvíli klid.

Nedělní oběd - pokračování

4. února 2014 v 12:57 VAŘENÍ A PEČENÍ
Včera jsem zde zveřejnila náš nedělní jídelníček a mimo jiné jsem nabídla recept na opravdu netradiční MARGOT ŘEZY. Protože některé z vás měly zájem, tak nelením a tady je :

Margot řezy
Těsto:
300 g polohrubé mouky, 1 prdopeč, 3 vejce, 150 g cukr krupice, 1 dl olej, 2 dl mléka

Pudinková náplň:
1/2 l mléka, 1 čokoládový puding, 1-2 lžíce cukru, 1 lžžíce kakaa.

Poleva:
2 kysané smetany (400 g), vanilkový cukr, čokoláda Margot (nastrouhat)

V míse ušleháme 3 žloutky s cukrem do bílé pěny a postupně zašleháme plej, dále zašleháváme mouku s prdopečem a dle potřeby ředíme mlékem. Nakonec sníh.

Těsto vylijeme na plech, na povrch nalijeme cik cak teplý pudink, pečeme cca 30 min. Ještě na teplou buchtu natřeme kys. smetanou s vanilk. cukrem a posypeme strouhanou čokoládou Margot.

A to je celé. Nejvíce práce jsem měla se strouháním čokolády, ale jinak je to fakt dobré! Přeji dobrou chuť!

A ještě dodatek.
Dnes mi poslal fotky vnuk Tom, který Peggy nainstaloval na stůl a nadpis zněl: PES NASTOLESTOJÍCÍ OBECNÝ.
Ano, vnuk má smysl pro humor a tak mi nedá, abych vám sem ještě nějaké lepší fotky z nedělního oběda nepřidala.

Tady přece jen vidíme, že opatrně u kraje talíře očichávala, co to tam je, ale manžel to jistil.

Co si asi myslela, když koukala do mého talíře? Že tam nikdo nesedí....?

No a právě se smějeme s dcerou, já rychle vzala mobil, abych to zdokumentovala, ale vnuk byl už v pohotovosti.

A tady se asi mazlí s manželem, aspoň něco, když ne dobrůtky, ne?

No a to je pro dnešek všechno. Recept máte, čemu se zasmát také, tak mějte krásný den!

Nedělní oběd

3. února 2014 v 13:02 RODINA
Tak jsme se konečně zase dočkali! Včera přišla dcera s dětmi na oběd, nebyli tady od Vánoc, stále byl někdo z vnoučat mimo, nebo byli nemocní. Přehazovali si to nachlazení jako horký brambor a tak jsme byli rádi, že se zase všichni potěšíme.

Vařila jsem hovězí vývar s játrovou zavářkou a domácími nudlemi, polévku naléváme u stolu. Ale to "druhé" musíme nandavat na talíř s dcerou v kuchyni, máme v obýváku malý jídelní stůl a sedí nás tam pět, mám-li něco na přidání, musím to dávat jinam. Tak jsme včera s dcerou chystaly jídlo na talíře a vnučka nosila do obýváku. Manžel už seděl nastartovaný u stolu. Když si tam pak šla sednout i dcera, slyším, jak se směje na celé kolo. Jen jsem ji doběhla, bylo i mně do smíchu. Vnuk zatím, než jsme připravily, my holky, jídlo, tak posadil doprostřed stolu Peggy. Ta chudinka nevěděla, co se děje, jen koukala kolem, ale ani by ji nenapadlo si něco z některého talíře vzít nebo si jen přičichnout. Inu, je dobře vychovaná. A tak jsem honem chtěla mít fotku na památku, ale než bych doběhla pro foťák do skříně, popadla jsem mobil a udělala aspoň tuto jednu fotku. Já vím, není to stopro, ale zábavné to bylo. Co jsme měli k obědu je částečně vidět, jinak prozradím, že byl špenát, bramborový knedlík i brambory a na mrazáku byl ještě zbytek krůty od Vánoc a k tomu jsem upekla ještě kuřecí čtvrtky, aby toho nebylo málo. No, nakonec ještě něco zbylo, ale všichni jsme se najedli a dali jsme kousek toho libového masíčka ochutnat i Peggy za to, že je tak vzorná a už je zase fit.

Ano, ten talíř tady vepředu je můj. Nandavala mi dcera, tak mi dala víc, než bych si dala já.

Po obědě ke kávičce byly Margot řezy. Je to trošku pracnější, ale výborný moučník, jehož recept mám od mé dcery.

Takhle to vypadalo. Už jen v minulém čísle.

Pro dnešek končím. Kdyby měl někdo zájem o recept, stačí napsat do komentářů, napíši. Jinak už musím běžet. Jedeme dnes my zase na návštěvu k synovo rodině.

A jen tak nakonec. Ráno mi volala Kitty, že jde na operaci až zítra, protože prý nestíhají, mají tam ledovku a tím pádem samé zlomeniny.

Krásný den přeje Ježurka