Leden 2014

Víme, že smích léčí, i když nevyléčí

31. ledna 2014 v 14:00 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Přesně tak to platí, nemůžeme hned nadávat, když se něco nepovede tak, jak bychom to chtěli. A u seniorů by to snad už ani nešlo všechno hned a dobře.

Já třeba doma stále něco hledám. Ne, že bych taky už občas neměla tu nemoc od skla, ale manžel je přece jen o něco starší, tak má nárok....

Že občas strčí věc úplně jinam, než kam patří a kde stává celé roky, to už beru jako normální, ale dnes jsem třeba hledala tácek. Manžel se mi snaží v kuchyni pomáhat tím, že loupe brambory, dnes třeba škrábal mrkev, protože jsem ji dělala dušenou a k tomu kuřecí prsíčka. Ty jsem si včera z mrazáku dala na ten tácek dolů do lednice, o kterém jsem se už zmínila, pak jsem je nakrájela a dala dusit na cibulku. Manžel zatím škrábal tu mrkev.

Po obědě, když jsem utírala nádobí, které manžel umýval, chyběl mi ten tácek, na kterém bylo to maso. Mám jen dva stejné, tak to bylo lehké spočítat. Myslela jsem, že na tom druhém je něco jiného, prohledala spíž, lednici - a nic! Manžel se dušoval, že na něj nic nikam nedával, pak nás napadlo se kouknout do koše. A co myslíte? Správně, mezi zbytky z oškrábané mrkve tam byl v novinách zabalený a vyhozený i ten tácek. Pravda, nešlo o nic, bez čeho bychom nebyli, ale smáli jsme se oba dva ještě hezky dlouho.

Nechci tím říct, že jen manžel "uklízí" jinam, to umím i já. V momentě zapomenu, kam jsem si něco položila a jednou jsem tak týden hledala věc, kterou jsem pak našla náhodou na místě, že bych ji vůbec nehledala.

Nedávno mi zase moje sestra hlásila, že si připadá jako Eliška Pomořanská, o které pověst říká, že lámala podkovy. Sestra má prostě smůlu, že se jí už párkrát povedlo při pobytu u maminky něco zničit.

Je to už delší dobu, co jí vypadla z ruky mísa, která se rozbila. Koupila tedy mamince příště jinou. Pak asi po nějaké době jí vypadl z ruky chlebník, kam si maminka dává chléb a housky a víko se trochu uštíplo. Přelepila to izolepou a drží to dodnes.

Při předposlední návštěvě ani neví jak se jí prý povedlo rozbít koš na odpadky. Maminka už má nový, zase nic světoborného.

No a posledně zase při vytírání pořádně přitlačila na vytírací mop a tyčka jí zůstala v ruce. Další pohroma! Ale ona má evidentně daleko víc síly a energie než já, tak proto!

Vždycky, když mi to hlásí sestra nebo maminka, tak se tomu zasmějeme a jedeme dál. Řekneme si, že kdo nic nedělá, nic nepokazí a je to pravda.

Jo, my starší, my už můžeme ledacos a je to omluvitelné a pochopitelné. Buďto stále něco hledáme, nebo nám vše padá z ruky! Jen aby to nebylo horší!

Žasnu a mažu

30. ledna 2014 v 17:38 JEN TAK
Zase jsem dnes byla mírně v šoku. Koukám a nestačím se divit. Už delší dobu tak jednou týdně se mi v emailové poště objeví pár spamů a všechny se týkají jedné věci. Nabídky práce.

Tak si říkám, jak je to možné, kde stále berou tu moji emailovou adresu, proč chodí ty zprávy tak v jednom "chumlu" a proč chodí i přesto, že je opravdu vůbec nečtu a všechny hned dávám do spamu a mažu a mažu a mažu.

Dnes mi přišly zase asi tři nabídky na zaměstnání, před týdnem a ještě i předtím jsem dostala i lukrativní nabídku na vedoucí oddělení. Třeba by byl někdo za to rád. Taky mi asi dvakrát přišel dotazník, který prý mám vyplnit a poslat. Usmívající se

Ze začátku jsem si říkala, že třeba na to někdo čeká, tak jsem to vrátila zpět, ale slušný člověk přece odpoví, a když nic, tak jsem pak už vše bez milosti a čtení mazala a vyhazovala.

Vím, že občas přijdou nějaké spamy, nabídky zboží, ale tam většinou napíší, odkud tu moji adresu vzali a když tyto nabídky nechci dostávat, tak je mohu odhlásit, což také činím. Ale tohle? Nabídka práce pro "babku"? To potom jen žasnu a mažu. Už se ani nerozčiluji.

Stalo se vám to taky někdy?

Jo, tenkrát byly zimy

29. ledna 2014 v 13:29 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Určitě to slýcháváme stále častěji, když dřív byla zima, tak byl sníh a mrzlo, když bylo léto, tak se dalo chodit bosky a sluníčko svítilo. Určitě to tak máme srovnané v našich hlavách, ale kdoví, určitě jsme už zapomněli, že to nebylo vždy vše tak, jak má být. Zrovna tak i teď doufáme, že nenapadne v květnu metr sněhu.

Ale to jsem psát nechtěla. Když jsem viděla téma "ZIMA", tak se mi vybavila jedna zimní rekreace. Já nejsem a nikdy jsem nebyla typ, který miluje zimu a zimní sporty. Ale tenkrát jsem byla ještě hodně mladá....

Psal se rok 1958, já už pracovala, ale i po večerech studovala a tak mi v práci za mou píli nabídli rekreaci. Ano, tenkrát ještě byly podnikové nebo odborářské rekreace a nabídli mi ji hlavně proto, že ji nikdo nechtěl. Tak jsem se vlastně obětovala, já, která zimní sporty vůbec nezná.

Přesto na tuto dovolenou moc ráda vzpomínám. Jednalo se o rekreaci v Krkonoších, ve Špindlerově Mlýně a bylo to v březnu. To si pamatuji přesně. Vybavila jsem se šponovkami - ano tenkrát nic lepšího nebylo, bundou, koupila jsem si důkladné zimní boty a čepici s bambulí a jela jsem.

Tam bylo krásně! Byl březen a už i krásně nejen svítilo, ale i hřálo sluníčko, takže jsme se mohli i opalovat. Bydlela jsem na pokoji s dvěma vrstevnicemi ze Slovenska, byly to fajn holky, dlouho jsme si pak ještě i dopisovaly.

Tak se také stalo, že mne ukecaly, já si šla vypůjčit lyže a pod vedením instruktora jsem se začala učit lyžovat. Bylo nás tam víc, takže byla i legrace, ale když jsme měli všichni jen přejít přes sjezdovku napříč, opatrně, to jsem tedy opravdu nezvládla, jela a jela, neuměla zabrzdit, tak jsem brzdila tím, že jsem dojela dolů "na bobku".

Tady je společná fotka nás, mladších. První a druhá zleva jsou ty moje tehdejší kamarádky ze Slovenska. Já jsem druhá zprava hned vedle instruktora, ale to bylo sluníčko, tak jsme se spíš mohli opalovat, než jezdit.

Vidíte, která na fotce jsem já? Ne, to se divím! No přece ta, co je nejvíc od sněhu, dost jsem se podobala sněhuláku, ale úsměv ten nechyběl. To mám jedinou fotku z tehdejšího lyžování a jsem ráda, že nás tam fotili a pak i dodali fotky. Tak pro ty, kteří by náhodou ještě nevěděli, tak jsem ta čtvrtá zprava.

A jak to bylo s mým lyžováním dál? Už jsem to víckrát nešla zkoušet, protože jsem si říkala, že jsem na lyžování opravdu asi antitalent. Ale krásné vzpomínky na zimu mi zůstaly.

Pejsek a kočička

28. ledna 2014 v 13:30 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Nebojte se, nechci vyprávět tu známou pohádku, ale jen připomenout, že i zvířátka jsou nemocná a musíme s nimi k lékaři, i když si neplatí zdravotní pojištění. Nedá se nic dělat, platíme za ně hotově a rádi, jen když se zase udraví.

Napsala jsem v nadpisu pejsek a kočička, ale podle rodu by to mělo být PEJSKOVÁ A KOČIČÁK. Já si dělám samozřejmě legraci, ale pejsek je fenka a kočička je kocourek.

Tedy 17. ledna byla jorkšírka mé dcery Peggy na operaci. Byla jednou maminkou a měla problémy s porodem, museli jí dělat císařský řez a při dalším porodu by to prý bylo stejné. Proto už jí dcera s dětmi nedopřáli další koťátka, ale měla často falešnou březost, záněty cecíků, tak jim paní doktorka poradila kastraci. A byl prý už nejvyšší čas, už bude mít brzy osm roků, jo a taky měla kýlu, tak to vzali všechno nráz. Trpěli jsme všichni, když šla na tu operaci a drželi palečky, aby to moc nebolelo.

Tady už dostala nějakou narkózu, či co. Smutný pohled.

Tady už ji vezou po operaci domů.

A už to má za sebou. Je ještě trošku zblblá z narkózy, ale doma

Vidíte taky, jak je smutná?

Ještě i další den po operaci byla hodně smutná.

To už je 3. den po operaci, byl nutný převaz, tak si s tím dcera s vnučkou poradily.

Už má "košilku" dole, stehy jsou venku. To bylo včera. No, dobře to nevypadá, ale líp určitě.

Stále ještě vystrašená. Asi si říká, co s ní ještě budou dělat.

Ale už nic, tedy v to všichni doufáme, vše přežila, je to statečná holka, snad už bude všechno OK, snad prý i ta kýla bude v pořádku, říkala včera paní doktorka dceři. Za operaci dcera platila 3000 Kč.

A tak to byla naše Peggy. Ono to nestačilo, na zvířecí marodce a u pana doktora se ocitl i Lady kocourek Floránek. Něco ho venku pokousalo, jestli kocour nebo nějaké jiné zvířátko, to se neví, ale měl tentokrát tu pacičku hodně bolavou.

Až v čekárně prý ho bylo slyšet naříkat, spíš řvát, když mu pan doktor mačkal hnis z té zanícené tlapičky. Chudinka malá, no nevypadalo to vůbec dobře.

Tady už klidně spinká doma

a takhle to vypadalo zblízka.

Na veterinu museli ještě další den na injekci, dostal antibiotika a ještě další sebou domů v tabletách. A za toto ošetření zaplatili 1000 Kč. Hlavně doufáme všichni, že bude taky brzy v pořádku a příště si dá Florísek pozor. Ale je to těžké, on se naučil chodit na záchod ven a tam může kdykoliv číhat další nebezpečí. Tak snad....

Ano, už je v klídku, spinka si doma na křesle v docela zajímavé poloze.

Přeji nejen pejskům a kočičkám krásný bezbolestný život, ale i vám všem. Vaše Ježurka

Zarostlí - ano či ne?

27. ledna 2014 v 13:40 JEN TAK
Poslední dobou vidím stále více mužů, kteří dřív mívali hladce vyholenou tvář, že ze sebe dělají "drsňáky". Přitom fakt nevím, co bylo třeba hezkého na p. Babišovi, když se jeden čas ukazoval se svým šedivým strništěm. Brrr!

Mně osobně se vůbec tito zarostlí muží nelíbí! Já vím, že nemůžeme mít všichni stejný vkus, ale co je moc je příliš. Pro každého se to opravdu nehodí a taky to každému nesluší. Já osobně jsem celé roky, co se s manželem znám (už letos 43 let, z toho 33 jsme spolu), jsem zvyklá na to, že se denně holí. Opravdu, pravidelně a ne ráno, ale v podvečer. Vždy, i když ho hned nevidím, poznám ho po čichu. Ta vůně mi vždy byla příjemná. Kdysi dávno, ještě před tím, než jsme se vzali, jsem poznala dle té vůně, že je někde nablízku. Tenkrát sice používal jinou vodu po holení, ale vždy mi voněl.

Já nevím jak ti voustatí voní, ale myslím, že tak moc ne, protože se určitě neholí denně. No a přiznám se, že si taky představuji, jak si ti starší pánové při jídle ty vousy pobryndají a ta představa mne taky odradila. Přitom si myslím, že to strniště dělá přece jen každého trošku starším.

Vidím to třeba na mém synovi. Jaký je to větší fešák, když k nám přijde čerstvě oholený! To hned dostane pochvalu. A ještě mi to nedá a přidám i to, že se mi líbí i kratší sestřih vlasů.

Je to samozřejmě věc názoru a každému se líbí něco jiného, ale jak jste na tom vy? Máte raději drsňáka nebo hladce vyholeného muže?

Hezký den ze zasněženého města vám přeje Ježurka

Jeden psí příběh

26. ledna 2014 v 13:27 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
I toto by se mohlo přidat k tématu týdne - LÁSKA to je také a veliká!

Řeknu vám příběh, který se stal v takovém mrazu jako je dnes jednomu známému.

Je už léta členem mysliveckého spolku, chodí na hony a proto se musí i o tu zvěř v lesích starat. Pravidelně lesní zvěři vozí krmení do krmelců. Doma má tři pejsky a jednoho z nich, který je úžasný stopař, bere vždy sebou.

Tak se vydal i v té velké zimě do lesa nakrmit zvěř a pejska vzal sebou. Ten hned prý po příjezdu na místo zavětřil stopu a běžel. Páníček ho nechal, ale když se delší dobu nevracel, tak volal, pískal - a nic. Obcházel okolí, autem odjet nechtěl, protože prý se vždy pes vrací na to místo, odkud vyběhl.

Ale už prý to trvalo dost dlouho, jel se tedy podívat domů a pejsek nikde. Obvolal tedy městskou policii, jestli se někde nenašel, taky bohužel. Už byl smířený s tím, že si vezme auto a odjede na to místo, odkud pes odběhl a přečká v autě i noc, kdyby se vrátil....

Jen ještě dodám, že normálně pes nosí na krku na obojku jméno a číslo telefonu, ale do lesa to neměl.

Když se chystal na cestu, zvonil mu telefon. Volali městští policajti, že psa našli. Je vidět, že je to chytrý pejsek, bylo mu už asi zima, tak se schoval v jedné garáži. Asi majitel je volal, aby ho odvezli a tak se našel. Bylo prý to úplně na jiném konci, musel proběhnout celý les.

Mne při tom vyprávění napadlo, jak proběhlo jejich setkání. Ano, přesně tak, jak se dalo předpokládat. Páníček mu nemohl ani nadávat, jak velkou radost z jejich shledání měl pejsek! To si dovedu představit! Byl venku v lese v tom mraze pět hodin, byl proto vymrzlý, hladový, žíznivý - no a jeho páníček taky, o stresu ani nemluvím.

I já jsem byla moc ráda, že to vše mělo tak šťastný konec! Doma se pejsek pořádně vykoupal, nažral a napil a spokojeni byli oba dva. No a my všichni určitě taky.

Přijdete na oběd?

25. ledna 2014 v 13:05 VAŘENÍ A PEČENÍ
Dnes jsem vařila k obědu opět jedno netradiční jídlo. Přiznávám se, že ho nevařím často, ani nevím proč. Aha, už vím, protože nemám po celý rok dostatek ořechů. Po Vánocích mi nějaké zbyly, manžel na něj dostal chuť, tak jsem si řekla, že by to mohlo chutnat i vám.

Nejdříve přiznávám, že polévka byla tradiční, vzhledem k nachlazeným členům naší rodiny i s teplotkou, proto jsem se pustila do česnečky. Místo brambor jsem do ní tentokrát ze zbylého chleba osmažila krutonky.


V polévce jsem také vyvařila kosti, které jsem vykrájela z připravované zítřejší vepřové a dala jsem i dost česneku, aby nás ochránil před chřipkou a nachlazením. Polévka byla dobrá.

Dalším chodem bylo maso, upravené na "čínu". Určitě každý z vás (i já) znáte dost způsobů úpravů masa na podobný způsob, ale tento recept jsem kdysi dávno opsala od jedné mé kamarádky a stále nám chutná.

Včera jsem si maso naložila. Použila jsem vepřovou kýtu na řízky, když už tak už. A aby se to také nedělalo dlouho, ne?


Dnes jsem si uvařila ještě trošku hrášku a nasekala už zmíněné ořechy.


Maso jsem dala do kvalitního oleje na pánev orestovat a pak dusila do změknutí. Chvíli před koncem jsem tam přidala ořechy a hrášek.


A toto je výsledek :


Ano, to je moje porce, už jsem se prezentovala, že toho moc najednou nesním, ale ke kávičce jsem udělala tvarohové řezy, tak hladem nebudu.

A jestli by měl někdo zájem si uvařit tuto naši dobrůtku, zde je recept :
Čína
40 dkg vepřového libového masa nakrájíme na malé kostičky, osolit a opepřit, přidat dost kari, papričky, lžičku solamylu a 1 bílek. Pak dát do lednice na 1 den.
Pak na omastek - dost oleje, malou lžičku sojové mouky. Zvlášť uvařit hrášek - 2 lžíce a trošku ořechů (dát je do oleje zvlášť).

Ještě dodatek. Dříve jsem kupovala sojovou mouku, ale moc jsem ji nepoužívala, tak dnes jsem to ošidila tak, že jsem místo sojové dala hrubou a pokapala ji sojovou omáčkou. A bylo to taky tak dobré.

Věčné téma – LÁSKA

24. ledna 2014 v 12:48 TÉMA TÝDNE
Téma láska je nejen věčné, ale i vděčné. Každý má nebo měl v životě nějakou lásku, někdo jednu, někdo víc, ale všichni jsme si tím prošli nebo procházíme.

Láska taky není jen ke člověku, ale jsou lásky různé, myslím, že hned po člověku je tady láska ke zvířátku.

Ale připomnělo mi to jeden příběh mé kamarádky, která se zamilovala.....
Příběh se stal před mnoha lety. Když se spolu tenkrát poznali, Zdeněk přišel pracovat do firmy, kde byla zaměstnána i Lída, ale ta byla tenkrát zasnoubená. Brzy však bylo vše jinak. Lída měla toho svého chlapce ráda, ale milovali se jen platonicky, byla tak vychovaná a on nenaléhal. Zdenkovi se líbila, tak "se snažil". Ano, láska byla brzy oboustranná, Lída dala svému milému sbohem, stejně byl t.č. na vojně, tak to nebylo tak zlé a se svou novou láskou se po roce vzali.

Byli mladí, Lídě bylo dvacet a jemu o pár let víc. Do roka se jim narodilo dítě, po pár letech další. Všechny překážky se spolu snažili překonávat, žili sami, rodiče neměli a zdálo se všechno v pořádku.

Bylo to ale jen zdánlivé, protože Zdeněk brzy zjistil, že je okolo něho plno jiných krásných děvčat a mladších, které nemusely být po večerech doma jako jeho žena s dětmi a tak si to začal užívat.

A jak to tak bývá, všichni okolo věděli, jak se věci mají, jen Lída nic netušila. Až jednou, když manžela přistihla téměř při činu, tak bylo vše jasné.

Ano, rozvedli se, nebylo to moc v dobrém, ale brzy si našli oba nové protějšky a Lída se vdala a Zdeněk se oženil.

Nějaký čas se ani nezdravili, když se potkali, ale čas obrousil všechny hrany a světe div se, dokonce když se všichni čtyři potkali, tak se i dokázali bavit. Lída svého nového manžela milovala, byl na ni i na její děti hodný a vypadalo, že i Zdeněk je s novou manželkou šťastný. Asi to tak mělo být.

Lída však mívala stále v noci sny, kdy se jí i po letech o Zdenkovi zdálo a nikdy úplně nezapomněla. Nešlo to. Měli přece spolu děti a byla to její první opravdová láska.

Stalo se, že Zdeněk zemřel jako první a Lída smutnila i po jeho smrti. Byla to opravdu láska až za hrob, určitě z její strany.

Tady na tomto příběhu je vidět, že láska má všechny možné přívlastky a že může mít jedna osoba i dvě lásky najednou. Každou vnímá po svém.

Važme si tedy všichni té naší lásky, kterou máme vedle sebe a buďme rádi, že jsme spolu!
Den plný lásky přeji vám všem.

Pro nás dobrůtka

23. ledna 2014 v 13:58 VAŘENÍ A PEČENÍ
Jsme normální rodina, kde se vaří denně. Je to stále dokola, co vymýšlet. Občas něco opisuji od vás, mých milých blogerek, ale hlavně se radím s manželem, co by si dal a ať taky navrhuje. Mně osobně je to celkem fuk, uvařím cokoli si kdo přeje, tedy pokud to umím, no a tak na dnešek si manžel poručil náš osvědčený recept, který nepřijde draho, je celkem jednoduchý, ale náročnější na nádobí.

Dělala jsem těstoviny se zelím. Vím, že jsou různé recepty, třeba můj bratr dělá těstoviny s kysaným zelím, kam přidá na kousky nakrájené uzené maso.

Taky dobrý, ale já dělám těstoviny s hlávkovým zelím. Čím víc zelí, tím lepší chuť. Nejvíce práce je s krájením nebo vlastně strouháním zelí. Má se nastrouhat na hrubším struhadle, ale od čeho by byl robot, no ne? Tak jsem půlku hlávky zelí nakrouhala na robotu, trochu osolila a nechala chvíli odležet. Pak jsem z něj vymačkala přebytečnou vodu a dala na větší teflonovou pánev na olej osmažit. Když bylo zelí krásně dožlutava osmažené, vmíchala jsem na té pánvi do něj uvařené těstoviny. Pak už se to jen promíchá a je téměř hotovo.

Na menší pánvi jsem si osmažila anglickou slaninu, kterou jsem pak těstoviny nahoře posypala. A to je celé. K tomu jsme si dali červenou řepu. Tedy nakládanou, ale koupenou. Sama ji nedělám, ale tahle je výborná.


Jenom jedna taková menší porce zbyla, tak šup s ní na mrazák. Až zbude příště něco dalšího, mám na jeden den uvařeno. Přeji vám všem dobrou chuť, minimálně takovou, jakou jsme měli dnes my.

PS: U nás konečně taky začalo sněžit a je pod nulou. Překvapený

To bylo leknutí!

22. ledna 2014 v 13:29 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Vždy jsem se "vytahovala", že mám od strachu uděláno. Dnes se kaji a odvolávám to, co jsem kdysi tvrdila.

Každou noc se mi zdají nějaké sny, nevím, co si o tom mám myslet, někdy jsou to slátaniny naprostých nesmyslů, ve kterých já nic nevidím nebo nechápu. Často se mi sny vrací, nebo se pohybuji po stejných cestách, které nekončí nebo jsou strašně dlouhé. To si pak řeknu, že je to jen sen a okamžitě se probudím.

Taky se mi hodně často stává, že nemohu v noci najít záchod, a já potřebuji nutně na malou. Hledám a nenalézám. Buďto tam dřív byl a už není, nebo mě někdo předběhne a já se pak hrůzou vzbudím. Samozřejmě, že musím běžet. Tak to bylo i dnes v noci, že jsem se probudila a měla fofr, ale na to už jsem si zvykla.

Většinou usínám vzápětí, někdy to trvá déle, ale většinou hned pokračuji ve spaní. Tak jsem dnes v noci po tom snu, z něhož jsem se včas probudila, zase hned usnula a najednou rána! Ale jaká! Dokonce se vzbudil i můj manžel, který jinak neslyší nic a ptá se mne, co to bylo? A dvakrát. Jako bych já byla vševědoucí! Podívala jsem se na hodiny, bylo na nich 1,43 hod. a chvíli jsem čekala, jestli se něco bude dít. Připadalo nám to oběma totiž jakoby někdo bouchal pořádně na dveře. Žádný jsme nevstali, abychom se šli podívat, co to bylo za ránu. Manžel okamžitě spal dál a já přemýšlela a měla strach.

Věřte nebo ne, já se opravdu bála. Nevím proč a nevím čeho, ale tentokrát jsem nemohla dlouho znovu zabrat.

Ráno jsem pak už šla téměř najisto. Došlo mi, že už jednou jsem se takhle podobně lekla v noci. A hned mne napadla taková ta dětská říkanka: Spadla Madla do umyvadla....

Ne, nespadla žádná Madla, ale madlo, které mám na přísavky u vany. Nevím proč, ale občas se uvolní a pak se tohle může stát. Sakryš, ale proč zrovna v noci, no ne?

Žádné znamení to díkybohu nebylo, vše bylo dnes v pořádku.

Hodně staré fotky

20. ledna 2014 v 18:18 RODINA
Tak jsem si zase zavzpomínala, ale na hodně dávné časy. Našla jsem fotky, které už "něco pamatují", některé jsou dokonce starší, než já. Především ty svatební mých rodičů a strýčků a tetiček.

Začnu fotkou maminčiných rodičů - tedy babičky a dědy. Babička zemřela ve svých šedesáti letech těžkého života. Mně bylo tenkrát necelých 7 let.

Babička vypadá opravdu staře, ale není divu při tom, co prožila.

To je teta a strýc, nejstarší jejich dcera . Svatební fotku nemám, tak aspoň takto.

To je strýc, jediný syn. Ten jeden zemřel jako hodně mladý otec dvou dětí. Srazilo ho auto. Ale fotka tohoto strýce je z jeho první svatby. Měl s tetou jednoho syna. Ale s tou další tetou dětí podstatně přibylo. Dvě vyženil a další dvě měl.

Tahle krásná teta Adéla byla moje kmotra, také dcera babičky a dědy. Ale tu si opravdu vůbec nepamatuji. Její manžel byl původem z Rakouska, tak to neměla za války lehké. Zemřela při porodu své druhé dcery-

Toto je další sestra mé maminky. Teta, která měla 4 kluky a mohla mít ještě dětí! Strýček byl velice plodný.

A toto je svatba mých rodičů. Psal se rok 1940 a já už byla na cestě

A je tu druhá strana. Rodiče tatínka. Dědeček se oženil s babičkou v době, když už měl tři děti. Ovdověl a babička ho měla už dávno ráda. Jeden jeho syn ale tragicky zahynul ve svých 21 letech, skočil prý do vody a srazil si vaz.

Svatební fotky tetiček a strýčků nemám, ale tahle fotka je taky hezká. První zprava je teta Julča, dcera babičky a dědečka, vedle je teta Áda, snacha jako i ty další. Vedle ní je maminka a pak další teta Božena.

Fotky se mi líbily, tak jsem je sem dala. Přeji všem krásný vzpomínkový den, jako jsem měla já.

Ještě chybí BSP

19. ledna 2014 v 13:30 JEN TAK
A je to tady! nedávno jsem vzpomínala na akce, kdy jsme dobrovolně - povinně uklízeli okolí domů, ulice, také na pracovištích v jeho okolí! A pak, že se nevracíme ke starým pořádkům!

V našich místních novinách jsem se dočetla, že se letos na jaře pořádá akce, která prý je celosvětová! Ano, jmenuje se UKLIĎME ČESKO! Pravda je, že binec se všude, kam se podíváš, že to místní komunální služby nestíhají, ale já se ptám, proč se netrestají hned ti, kteří ten nepořádek udělají! Já venku neodhodím ani papírek, vše poctivě dávám tam, kam to patří, tak kde se ten binec bere?

Také si říkám, že ještě chybí zase založit BSP - neboli pro ty mladé dřívější BRIGÁDY SOCIALISTICKÉ PRÁCE. Tam si lidé dávali závazky na směny zadarmo, různé takové úklidové akce, které bývaly hlavně před oslavami 1. máje a pak na podzim. Jen jsem zvědavá, jaká bude účast. Já osobně nikde žádný binec nedělám a proto ho také nemíním po nikom uklízet. To za prvé. A za druhé jsem ráda, že zvládám úklid doma.

Hezké ny všední i sváteční a uklízejte si po sobě opravdu všichni, ať nemusí uklízet ostatní za ty bordeláře!

Týdenní sólo pro doktory

18. ledna 2014 v 13:31 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Určitě to znáte a máte to taky tak nastavené. Jak je někdo nemocný, nebo jde dokonce pod kudlu nebo jen do nemocnice, tak na něj myslíte a držíte mu všechny palce.

Tento týden byl pro mne opravdu náročný. Hned začátkem týdne jsem se dověděla, že můj první manžel, tedy otec mých dětí je v nemocnici a není to dobré. Ať bylo co bylo, je to otec mých dětí, čas rány zhojil a já mu přeji i s dětmi, aby se z toho všeho vzpamatoval a byl zase aspoň přiměřeně věku fit.

Už jsem tady psala, o sousedce, která byla na operaci, a měla se vrátit ve středu, to mi psala ve zprávě. Ve středu nepřišla, telefon jí nefungoval a manžela jsem doma nezastihla ani večer. Přiznávám, měla jsem trochu strach, ale ona ve čtvrtek zazvonila před polednem, že je doma. Tak jedny palečky mohu pustit.

Ve čtvrtek šla na takový menší zákrok - trhání mandlí vnučka mé sestry, tedy dcera mého synovce, jak chcete, má 4,5 roku a všem nám jí bylo líto. Ale snad se tím vyřeší aspoň její zdravotní problémy a bude zase brzy dobře.

Takhle malá Lucinka trpělivě čekala před uspáním s maminkou, která ji vyfotila. Ta smutná očička!

A včera jsme měli zase smutek na duši. Dcery a jejích dětí malá Pegginka šla pod kudlu. Byla na kastraci, současně jí paní doktorka odoperovala kýlu a vyčistila zuby, když už byla v té narkóze. Měla jeden porod a dost komplikovaný, museli jí dělat císařský řez, no a při dalším porodu by to bylo prý stejné. Tohle bylo řešení, mívala také dost často falešnou březost a s tím byly spojené zdravotní problémy, snad bude líp. Přiznávám, že nás rozplakala všechny. Už taky není nejmladší, ten jejich psí život jde přece jen rychleji než ten náš a Pegginka bude mít v dubnu už osm let. Tedy nejvyšší čas.

Přejeme i jí brzké uzdravení, zatím to vypadá, že bude v pořádku.

Ještě také tento týden měly dost velké zdravotní problémy moje dvě dobré blogové kamarádky, i na ty jsem myslela, aby jim to vše dobře dopadlo.

A DOST! Doufám, že už jsem si tyto náročné dny vybrala na nějaký čas dopředu a bude zase dobře. To přeji i vám všem!

Noční činnost a nečinnost

17. ledna 2014 v 13:14 TÉMA TÝDNE
Když jsem tak přemýšlela, co pro mne znamená noc, tak teď už mohu s čistým svědomím říct, že především spánek.

Ty potřeby se s věkem mění, to víme všichni. Jako malé děti jsme moc nerozlišovali, jestli je noc nebo den, protože jsme převážně spali. Kruté pro děti, aspoň pro ty moje, bylo ranní vstávání do školky. Já musela být v práci v 6,30 hod. a tak syna jsem pravidelně předávala ve školce paní uklízečce ještě před šestou.

Když pak děti povyrostou, to se jim zase vůbec nechce jít spát, v případě mých dětí - spát po večerníčku. To bylo smlouvání a vymýšlení, co ještě je třeba udělat.

No a mění se to dál. Studenti v noci "paří", někteří se ale také učí, i když si myslím, že těch je méně. Stadium milenců rozebírat nemíním, ale ještě si i já pamatuji, jak jsme chodili v noci za zábavou. Na taneček, trošku nebo víc se napít něčeho, co nám chutnalo a přesto jsme ráno šli do práce a jsem čím dál víc přesvědčena o tom, že se nám vstávalo líp, než dnes a to spíme poměrně dost.

Na párty a taneček jsme ale chodili převážně v pátek nebo v sobotu, když jsme nemuseli druhý den do práce. Rádi jsme si ráno přispali, ale nyní, jako senioři, vstáváme každé ráno přibližně ve stejnou hodinu, ať je všední den nebo víkend.

Pamatuji si, jak jednou, to už je opravdu hodně dávno, přijel k nám nečekaně bratr z Moravy, dovezl víno, dobrůtku, takové se v obchodě nekoupí, to jsme vždy poseděli u toho vínka déle, bavili jsme se, chechtali se, až přišel soused vedle ze vchodu, který měl s námi společnou zeď. Zazvonil a zeptal se, jestli víme, kolik je hodin. Můj rozjařený bratr mu odpověděl, že ví, že je jedna hodina a zavřel dveře. Kupodivu soused už nezazvonil a nám to přišlo tenkrát náramně vtipné. Chudák soused.

A teď? Já i manžel začínáme zívat brzy, už u televizních zpráv a taky chodíme brzy spát. Zase o to dřív vstáváme, proto jestli bych měla přiznat, zda jsem sova, tak ne, spíš ranní ptáče, které ovšem už ani neskáče.

Takže obdivuji některé blogerky, které sedí ještě někdy i dlouho po půlnoci u PC a tam čtou a píší komentáře k našim článkům. K tomu jsem se nikdy nedokopala, já opravdu v noci spím. Tedy pokud nemám nějaké trápení, to je pak horší.

A sny? Nemohu říct, že by se mi někdy něco nezdálo. Snad denně mám sny, některé se často opakují nebo jsou na pokračování, některé si pamatuji dlouho, některé hned zapomenu. Nejraději však mám ty sny, které se mi líbí tím, že jsou pozitivní.

Všem tedy přeji nejen krásné sny, ale krásně strávenou noc dle vašich přání!

Kouření? Ani náhodou !

16. ledna 2014 v 12:32 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Začnu tím, že prásknu na obě moje sousedky, že kouří. A budu pokračovat tím, že se kajícně přiznám, že jsem kdysi taky kouřila. A proč?

U nás v rodině se nekouřilo. Taky tenkrát byla jiná doba, já vím. Když jsem začátkem šedesátých let začala chodit s mým prvním manželem, on kouřil a chtěl po mně, abych to také zkusila, že je to moderní. Vím, že měl tenkrát pracovní schůzku s nějakou významnou ženou, která kouřila a chtěl, abych byla také in, když už jsem s ním na tu schůzku šla.

Já to tedy zkusila a přesto, že mi to nechutnalo, občas jsem si zapálila. Když jsem se ale vdala, přestala jsem, protože jsem chtěla dítě. Zajímavé, šlo to jako nic, ale je pravda, že jsem tomu tenkrát moc nedala. Až pak jak šel život a byl ke mně krutý, začala jsem kouřit víc. Kouřil dřív i můj nynější manžel.

Až jednou..... nějak víc jsme popili, byla jsem překouřená a řekla jsem si DOST! Přestala jsem ze dne na den, vydržela jsem to a pak už jsem jen nadávala manželovi, jak mi ty cigarety smrdí, i když kouřil jen z okna a opravdu málo.

Já vím, že je všeobecně známo, že napravení kuřáci jsou hrozní, ale ono to je opravdu pak za trest muset čichat ten smrad. Mně se fakt zvedal žaludek.

Už je to téměř 30 let co nekouřím, brzy jsem to odnaučila tím svým remcáním i mého muže a jak jsme si to pak pochvalovali. Hned se nám lépe dýchalo, chodilo do schodů a kopců, neměli jsme smrad v bytě. Jak jsme jen v tom mohli žít, divili jsme se.

Ale dnes - to už bychom snad ani nemohli díky těm cenám. Sousedka mne nedávno žádala, když slyšela, že jdeme nakoupit, abych jí koupila krabičku cigaret. Řekla značku a já se pak nestačila divit. Cože? Za krabičku cigaret 82 Kč? No to by mi ani ta cigareta nechutnala, řekla jsem jí potom. To si raději koupím něco dobrého. Ale prý to omezuje a snaží se skončit, ale ono to nějak nejde.

A vlastně až teď se divím dvojnásob, že vlastně vidíte jít po ulici nezaměstnaného nepřizpůsobivého občana, ale jak jinak, než s cigaretou? Tak těm bych nedala nic a ještě bych je hnala! Na tohle mají, co?

Vím, je to na každém, jak si rozhodne, ale dnes už to přece není moderní a tak drahé!

Slevy všude kam se podíváš

15. ledna 2014 v 13:51 JEN TAK
Je to pravda. Obchodníci se snaží prodávat za každou cenu, nabízí proto slevy, které mnohdy ani slevami nejsou. Když si vyloženě nepamatuji, kolik ta věc stála dříve, tak se moc nechytám. Tedy tak to vidím já. Do konce ledna máme všichni šanci si nakoupit levně i to, co nepotřebujeme. Usmívající se



Jak vidíte na plakátku, který jsem ofotila z obou stran, probudili se i tito prodejci. Vím, že dřív jich tady bývávalo hodně, každou chvíli byl někde avizován velký výprodej a vždy byla trošku jiná firma, ale zboží? Já bych řekla, že totéž. Tentokrát se k nám přijeli podívat sousedi až ze Slovenska. Docela by mne zajímalo, kolik lidí se tam přišlo nakupovat, ale já jsem nešla. Už jsem vlastně dlouho nikde nebyla se ani podívat, protože je to stále dokola a pokud nic nepotřebuji, tak mi to připadá zbytečné.

Taky k vám jezdí takoví a podobní prodejci? A vůbec - kupujete u nich něco? Já to párkrát zkusila, ale už NE. Opravdu to byl brak. A i já se řídím heslem, že nejsem tak bohatá, abych mohla kupovat levné věci.

PS: Mimochodem. Už nám naši admini vrátili na vkládání fotek naši starou dobrou tabulku! Díky moc! Hned je to vkládání fotek veselejší, tedy pro mne určitě!

Všude a ve všech pozicích

14. ledna 2014 v 14:09 JEN TAK
Už jsem tady několikrát psala, že vnučka Lada, miluje kočičky. Zase mne zásobila krásnými soubory fotek. Fotí je opravdu všude, ve všech možných i nemožných polohách, jako třeba :

Toto je Florián, kterému teď říká Florislav

prý jako ležící a spíci. To si hoví u nich doma, tuším v obýváku.

Tahle kočička se jmenuje Julinka a taky je jí evidentně doma dobře.

Je zdokumentováno, že kočičkám je dobře i vedle v domě u babičky, kde Florián spinká docela i s nějakým vycpaným kamarádem.

U babičky žije tento kocourek Sheldon, který vypadá jako malý medvídek.

Tady mu babička (maminka mé snachy) dává něco určitě dobrého. Je tak soustředěný, že?


Zajímavá je i tato poslední fotka. Vnučka prostě fotí všude. Když byli v neděli na návštěvě, kde měli kočičku, pohotově si ji taky vyfotila. A není to kočka ledajaká. Je prý to vzácné plemeno kočky domácí - TURECKÁ VAN, dlouhosrstá. A tak si ji zvěčnila i s tatínkem.

No a na závěr jeden kočičí příběh, který mi dnes vyprávěla sousedka, která má taky kočku. To, co prý ji včera provedla, ještě nikdy neudělala, prý s ní sousedka celý cen nemluvila. Kočička se totiž ráda podívá i k nám, tak hned dostala vyhubováno ještě za ten včerejší kousek.
Sousedka měla prý udělané plátky masa na sporáku na pánvičce, přikryté poklicí. Sama se dala v obýváku do žehlení, prkno prý má tak, že je zády ke kuchyni a vtom slyšela cvaknout pokličku. Kočka si ji čumáčkem nazvedla, rafla jeden kousek masa a zdrhla sousedce vedle do pokoje pod postel, ale maso nedala. Hladová prý nebyla ani náhodou, ale asi i kočky mají občas nezvladatelné chutě.

Krásný den přeji všem. U nás je tedy ošklivě, ráno byla mlha jako hrom, pak se dalo do deště. Tak nevím, nevím, ale takhle zima opravdu nevypadá.

Dobrý tip

13. ledna 2014 v 12:24 VAŘENÍ A PEČENÍ
Změna je život, říká se. A něco na tom bude i co se týká jídla a jeho přípravy. V mém vánočním zpravodaji jsem psala, že jsme dostali mj. od dcery i koš plný dobrého jídla. Zkrátka koš obsahoval vše, co máme rádi, ale také něco nového. Např. tip od dcery, který jsem včera vyzkoušela a posílám dál.

Na úvod přiznávám, že zrovna nemusím a tudíž ani nekupuji konzervy, jako hotová jídla nebo třeba polévky v sáčku. Ty si vaří s úspěchem můj manžel pouze když jezdím k mamince. Ale dostali jsme výrobek v sáčku - nazvaný MAĎARSKÝ GULÁŠ.


Dcera už prý ho dělala několikrát, ochutnávali i lidé z okolí, nejen její děti a všichni byli spokojeni. Tak jsem se rozhodla, že to vyzkoušíme také. Koupila jsem vepřové maso v požadovaném množství, tedy půl kila, maso jsem dle návodu jen orestovala na oleji, obsah sáčku řádně rozmíchala v 600 ml vody, zalila a vařila za občasného zamíchání.

Maso bylo hotové asi za hodinku, vůně guláše provoněla celý byt, já pak ho na konci jen trochu přisolila a přidala jíšku. A bylo hotovo. K tomu jsem udělala výborné špecle dle Alis a mňamka byla brzy hotová a opravdu chutná.

Je to opravdu rychlé, nemusí se nic hlídat, jen párkrát zamíchat a pak ochutnat a pak už jen naservírovat. Ještě jen dodám, že produkt je bez konzervantů, přidaného glutamátu a umělých barviv.

Pokud zkusíte věřím, že nebudete litovat. Přeji všem dobrou chuť!

Psychologie

11. ledna 2014 v 17:13 TÉMA TÝDNE
Rozložíme-li tohle slovo na psyché = duše a logie = věda, je nám všem jasno. Ale tato věda o duševnu má svoje příčiny. Věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění včetně jejich vzájemných vztahů a toto pak využívá ke zvýšení lidské spokojenosti i zdraví.

Když tak sleduji některé lidi, jak si počínají, jak psychicky vlastně týrají své bližní a rodinu, tak si říkám, jestli je to vždy nemoc nebo naschvály.

Jeden příběh z mého okolí : Syn Ludva si s manželkou Ivou koupili dům dost daleko od svého původního bydliště a rozhodli se, že Ludva vezme svoji maminku, která už byla delší dobu vdova, sebou. V domě pro ni vybudoval malý, ale samostatný byt, aby prý nebyla sama. Se sourozenci, které má ještě dva, se neporadil, ale dokonce ani se svou matkou.

Té se pryč ze své vesnice opravdu vůbec nechtělo, ale když už bylo vše připraveno, neuměla říci ne.

Ze začátku bylo všechno v pořádku, matka platila synovi normálně nájem, sama ještě na všechno stačila sama. Pak se to ale změnilo a došlo to až tak daleko, že na ni neměli mladí čas, když něco potřebovala, musela stokrát říkat, tak nechtěla moc otravovat.

Dnes je to ještě horší. Sourozenci za maminkou jezdili celkem pravidelně a v poslední době častěji. Jednou nevyhověli bratrovi s dobou příjezdu a bylo zle. On si přece nekupoval dům, aby ho měl věčně plný lidí. Před příjezdem požádat o svolení, event. změnit datum a pobyt nejdéle na 3 dny. Co na tom, že matka potřebovala udělat i něco víc, na co nestačila a mladí chodili do práce a tak neměli čas. Pan podnikatel se zašprajcoval i se svou ženou a bylo jim jedno, že tím nejvíce trpí jeho matka. Psychicky prý je na tom už hodně zle, nechce se jí žít. Přitom je vlastně v podnájmu, zvyšuje stále nájemné, tedy ona sama, aby měla klid a přidává jim korunky na všechno možné.

Takhle si určitě svoje pokročilé stáří nepředstavovala. Je mi jí líto, bojí se ozvat, protože tam musí žít a dožít. Její syn by zasloužil pořádný výprask, i když jsem v zásadě proti fyzickým trestům. Myslím, že ne pro psychologa, ale pro psychiatra je syn i se svou ženou zralý. Jen aby tam neskončila dřív jeho matka.

Dluh a nebo charita?

10. ledna 2014 v 12:34 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Co je nejdiskutovanější téma začínajícího roku mezi seniory, vlastně mezi důchodci, každý senior taky ještě nemusí brát důchod, že? Tak toto téma je pochopitelně zvýšení důchodu od nového roku.

Už se tím tady zabývala i babi Maňasová a mně to taky nedá. Ať jsem kdekoliv, kde je víc jak jeden důchodce, tak už dva se o tom baví. V pondělí jsme s manželem potkali našeho známého, který prý si dal tu práci a spočítal, co si za to přidání pořídí. Vyšlo mu, že denně jeden rohlík navíc. Má to ale háček. Neřekl, jakou cenu rohlíku počítal a také je ve značné výhodě. Dostal přidáno víc, než je celostátní průměr, celých 51 Kč a ještě jako bonus k tomu to, že mu to napsali a poslali v extra dopise. Jen zase nevím, jestli přišel obyčejně nebo dokonce doporučeně. On totiž dostává peníze na účet. A my, ostatní, co si pro ně chodíme na poštu, tak my to budeme mít přímo u složenky. A protože my s manželem bereme až v poslední dekádě, tak ještě nevíme nic, ale tušíme, tušíme.

Sousedka dostala přidáno 30 Kč, další soused 41 Kč a jak tak slyším kolem dokola, je to taky něco málo přes 20 Kč. Zase se dnes u autobusu bavily dvě důchodkyně o té nižší částce a v jednom jsme všichni zajedno. PROČ? Každý také říká, že by to nejraději těm nahoře vrátil i za cenu placení poštovného. Ale tady se přímo nabízí otázka, jestli by nevytunelovali ti naši chlebodárci i tohle.

Proč to nedali třeba na státní dluh nebo na charitu? To se taky neptám jenom já, ale většina těch, co dostala přidáno.

Nedávno také náš nastávající ministerský předseda sliboval, že nám letos přidá ještě jednou ve 2. pololetí, že tato částka je směšná. No, dlouho mu to nevydrželo. Včera jsem ho slyšela, jak sliboval v televizi, že důchodci dostanou přidáno víc až v roce 2015! Překvapeni? Já tedy ne.

Ale kazit náladu zas tak moc si nenecháme. Už koluje po internetu email, ve kterém se pisatel omlouvá, PROČ si nás nemohl pozvat začátkem roku na návštěvu? Prý má děsný bordel v obýváku. No, podívejte se sami!


Krásný den nejen důchodcům přeje vaše Ježurka