Listopad 2013

Provokatér

30. listopadu 2013 v 12:37 TÉMA TÝDNE
Jeden známý páníček měl původně jednoho velkého černého psa, asi vlčáka, který je vzdory své rase opravdu hodný.

Po nějakém čase si v útulku zamiloval dalšího, takového podstatně menšího, rasu fakt nevím, ale ten má v sobě snad sto čertů. Chvilku neposedí, nepostojí, zkrátka lumpačí.


Pánovo dospělá dcera si nato přivezla domů svého "buldoka". Tak jsou u jednoho domku teď pejskové tři. Docela jim to funguje, jen kdyby ten malý tak neprovokoval.

Všichni tři chodí rádi s páníčkem na procházku do lesa a ten vlčák strašně rád aportuje. To je ostatně vidět na tom prvním obrázku. Běhá po lese s aportem a ten malý stále za ním. Kdyby jen běhal, ale on ho provokuje, lumpík jeden. Viděla jsem video, jak si to natočili a byla to opravdu legrace. Malý pejsek najednou začal naříkat, ale jak, až mi ho bylo moc líto.

Co se stalo? Malý provokatér poňoukal velkého a ten už toho měl dost, tak se po něm ohnal. A asi dost citelně. Malý naříkal, ale byl klid. Aspoň na chvíli.

A věřte, že nedá pokoj nikomu. Takhle před ním rezignovala i Pegginka. Že by láska?


Z toho je vidět, že nejen lidé, ale i pejskové jsou pořádní provokatéři. Akorát to tam tak nevadí.

Čekání, čekání.....

29. listopadu 2013 v 13:45 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera jsem odpoledne trávila v čekárně na interně. Jako kardiak chodím na pravidelné kontroly jednou za půl roku a byla jsem objednána na 14,00 hod. Přišla jsem tam ve 13,50 hod. a bylo přede mnou ještě 7 lidí. No, co nadělám, počkat musím. A to tam byla ještě jedna hodně stará paní víc jak půl hodiny. Domů jsem přišla v 16,10 hod. a to bydlím 5 minut od ordinace.

Ale jestli si myslíte, že paní doktorka pospíchala, aby mohla domů, opak je pravdou. Ještě prý má spoustu práce, jen za mnou zamkla a zůstala. Jsme rádi, že ji tu zatím máme, proto rádi počkáme. Ona je totiž opravdu moc dobrá. Každého pečlivě vyšetří, vyslechne, ba i teplé lidské slovo padne mezi námi. Už k ní chodím dlouho a nevím, jak dlouho ještě bude ordinovat. Je jí 73 roků, ale ona to bere opravdu jako poslání. Manžel jí zemřel, tak se naplno věnuje svému povolání. A v čekárně byli všichni v klidu, protože opravdu hodně lidem už pomohla.

Vyslechla i mne a nenechala nic náhodě. Dnes jsem byla znovu na odběru a vyšetření krve kvůli mým opětovným žaludečním nebo střevním problémům. A taky mne čeká hned po novém roce další nepříjemné vyšetření. Musím se objednat na kolonoskopii, kde jsem nebyla už pár let a tak se vůbec netěším, ale co naplat, musím.

Pomalu také každý den dělám něco v bytě, abych nebyla za čuníka. Jde to tedy hodně pozvolna, ale díky Bohu za to.

Teď budu věřit, že už konečně pojede blog jak má a konečně se zobrazí to, co by mělo. To byl ale týden, co? Jsme už přece jen trochu závislí, když nám to tak vadilo? No, asi trošku ano.

Ráno v našem městě

27. listopadu 2013 v 13:31 JEN TAK
Dnes ráno jsem vstávala zase už v 7 hodin, protože manžel šel k lékaři na kontrolu a mně se už nechtělo ležet jen tak v postýlce.

Když jsem se šla oblékat, tak jsem z obýváku viděla krásnou oblohu a tak mi to nedalo, abych to vyfotila. Bylo totiž přesně 7,14 hod. a krásně svítil měsíc. No, zrcadlovku nemám, ale snad je to vidět i z toho mého foťáku.

Takto jsem to viděla já včetně té krásně modré oblohy.

A takhle nádherná byla druhá strana

To už není tak pěkné co? Správně, to je "naše" chemička.

A ještě jeden detailnějsí záběr.

Je vidět, že je na zemi i poprašek sněhu, venku to pěkně klouzalo, já jsem dnes ani nikde nebyla, ale klouzal se manžel. Teď uvidím, jestli se ten můj článek vůbec zobrazí na blogu. Už tři dny to nefunguje tak, jak má, je to ostuda. Ani nahrané obrázky se neukládají do galerie. Ach jo, nic proti tomu nezmůžeme!

Zase ta zvířátka

25. listopadu 2013 v 17:53 RODINA
Jak už jsem se zmínila, byla včera u nás s námi všemi i dcery jorkšírka Peggy. Ještě dnes, když si vzpomenu, co se stalo, tak mám výčitky svědomí.

Jak jsem tak chodila a nosila stále něco z kuchyně, tak když jsem si chtěla sednout do mého křesla, nevšimla jsem si, že Pegginka u něj spí. Tak jsem ji chudinku šlápla. Ta zakničela! Ještě štěstí, že jsem nedošlápla, ale ten moment mi jí bylo strašně líto. Mockrát jsem se jí za to omluvila a hned jsem jí nabídla "dobrůtku". Utíkala za mnou jako vždy, poskakovala kolem mne a štěkala, jako by říkala: "Dělej, dělej, už těch omluv bylo dost, dej mi raději hned tu dobrůtku".
Pak jsem si ji vzala na klín a byla u mne dost dlouho, tak snad mi odpustila.

Zbytek rodiny mi tu její dobrůtku moc neschvaloval, vnučka říkala, že kdybychom jí s dědou hlídali tak týden, tak je z ní bernardýn. Ale když mi je jí vždy líto, když se ty její krásné oči tak upřeně na mne dívají!

Krásné oči, že?

A dnes jsem dostala zase nové fotky od naší "kočičí mámy", které nazvala ŠPEKULE.


No, připadá vám tak tlustá? Mně tedy tady připomíná polohou něco úplně jiného. Usmívající se

Ale tady na společné fotce - tedy kočičí máma se špekulí - krásné, že?

Taky má krásné oči. No, vlastně obě dvě, promiň Laděnko.

Krásné chvilky i s vašimi zvířecími miláčky vám všem moc přeje Ježurka.

Bylo to krásné

24. listopadu 2013 v 17:10 RODINA
Dnešní den jsem zvládla. Vše jsem připravila, vše chutnalo a všichni jsme se sešli a hlavně, všichni si vzali sebou dobrou náladu! To byl zase jednou krásný den, pro takový nebo podobný jsem schopna udělat cokoliv.

Ještě v pátek, když jsem mluvila s dcerou, tak mi už zase opakovala, jak je zmrzlá, zabalená v dece a hřejí ji "její kamna". Tím myslela jejich Pegginku. Už jsem jí mockrát nabízela, že jí upletu ponožky, když je dělám všem v okolí, nechtěla, ale tentokrát jsem na nic nečekala a dala se ještě v pátek do díla. Dělala jsem co jsem mohla a stihla jsem to.

Tak, snad se v nich ohřeje, dostala je k Mikuláši.

Po obědě ve 13 hod. jsem všechny čekala . Chlebíčky i jednohubky se chladily v ložnici, kde jsem na ně otevřela okno, protože do lednice by se mi to všechno nevešlo.

Tak jsem to po částech fotila. To je 1. část

2. část

a 3. část - nanukové řezy. Samozřejmě jsem pak přidala.

Všichni se napřed seřadili a bylo to tak krásné, popřáli dodatečně oslavenci, který z toho byl taky naměkko a pak si posedali ke stolku.

Dostali napřed kafíčko a řezy, tentokrát jsem "vylosovala" Terezku a dobrovolně šel pomáhat i její bráška Tom, pomohli mi uvařit kávu a všechno odnést do obýváku.

Následovalo to další občerstvení, přitom jsme si povídali všichni dohromady, nasmáli jsme se všichni, domluvili se, kdy se zase uvidíme a naplánovali i cestu do Prahy a k mé mamince. Plán je dobrý, teď jen, aby to všechno tak vyšlo.

Tady jsem vytofila samé praktické dárky, které dostal manžel. Říkali jsme, že nic nepotřebujeme...

Téměř všechno se snědlo, ale toho nádobí! Ale co, když se zvládlo všechno před tím, nezdolá nás nějakých pár kousků nádobí, no ne?

Děkuji vám všem, kteří jste mi drželi palce, vše jsem opravdu zvládla, i když,.... ale hlavní je, že jsme byli všichni spokojeni a hlavně, aby to vše tak vydrželo i nadále. Už jsme se i domluvili, jak se sejdeme na Vánoce.

Byl to opravdu krásný den! Spoustu takových přeji nejen sobě, ale i vám všem. Vaše Ježurka

Moje dnešní dopoledne

23. listopadu 2013 v 12:59 RODINA
Stále se snažím nemyslet na to, že nejsme ani jeden ve formě, ale už jsem se s mířila s tím, že to už o moc lepší nebude, asi je to přiměřeně k věku, jak říkají doktoři.

Nechci si stěžovat, jen si myslím, že bych si neměla tak nakládat a víc odpočívat. Schválně dávám k posouzení mou dnešní dopolední aktivitu a sami posuďte dle sebe, ale já myslím, že budu muset zmírnit. Na druhou stranu je pravda, že není každý den tak akční. Ale to bych si už za chvíli nemohla pozvat nikoho na návštěvu.

Tedy ráno vstáváme celkem brzy na důchodce, dnes jsme vstali v 7 hodin, manžel hned po ránu chodí v sobotu vedle do večerky pro noviny a rohlíky.

Já zatím udělala čaj, dala vařit vejce a kaši na krém. Hned po snídani jsem se do toho krému dala. Mezitím mi vystydla ta kaše, tak jsem tam přidala ostatní ingredience, ušlehala a dala na korpus, který jsem si upekla včera. Nahoru jsem pak ještě udělala čokoládovou polevu. Dělávám totiž tak maximálně dvakrát do roka tyto nanukové řezy, které jsou nejen dost pracné, ale i drahé. Ale co bych pro ty své miláčky neudělala, že?

Vejce jsem si uvařila jednak zítra na chlebíčky a pak také na rumcajs salát, do kterého jsem se pustila hned po moučníku. Všichni ho mají rádi včetně manžela, tak jsem do toho šla. Ještě jsem musela uvařit brambory na zítřejší knedlíky, protože vařím vepřo-knedlo-zelo. Doteď jsem namazala kopec nádobí, nastoupil tedy manžel jako myčka a já si mezitím vypila kávu.

Pak už ale byl čas dát do tlakáče maso na polévku, připravit maso a ingredience na "katův šleh", který jsem dělala k obědu a také nasolit maso, které jsem koupila na zítřejší pečínku. Maso mělo kůži, kterou jsem odřezávala tak šikovně, že jsem se jen malinko řízla, ale krev tekla opravdu dlouho.

Ještě jsem si dala za úkol, že udělám na zítřek další dvě pomazánky, na chlebíčky a jednohubky a už jsem musela pomalu dodělávat oběd.

Vše jsem to sice stihla do našeho předčasného oběda tak, jak jsme zvyklí, ale už jsem se viděla ve vodorovné poloze na gauči. Manžel si stěžoval, že sobota je u nás nejhorší den, tedy hlavně co se týče nádobí, ale to jsem nechala řádně odkapat a mizela.

Mně se to nezdálo tak tak moc práce, ale je pravda, že jsem toho měla jako buchet. Zítra musím během dopoledne při vaření ještě nazdobit chlebíčky a udělat jednohubky. Děti přijdou brzy po obědě, protože naši studenti v podvečer zase odjíždí do naší matičky Prahy.

Přesto všechno se těším, že všechno dobře dopadne a zase se všichni spolu sejdeme. Pak to bude až na Vánoce, ale to je taky cobydup.

... a jedeme dál...

21. listopadu 2013 v 14:06 RODINA
Přeji hlavně zdravíčko,
dávám pusu na líčko,
ať je krásný každý den
to ze srdce Ti přeji jen.

To je ON. Dnešní oslavenec. Na první fotce mu bylo 5 let.

Správně, poznali jste. Je to můj manžel Otakar, který dnes slaví své už 81. narozeniny. Téměř všichni ho chválí, že na své roky nevypadá, ale jen my dva víme, že občas se cítí i na stovku, ale to je normální.

Jak už jsem předeslala, byli jsme dnes na obědě, nemusela jsem vařit, i když mi to problémy nedělá, ale přece jen je to trošku jiné, než jindy. Dali jsme si každý na co jsme měli chuť a domů pak koupili zákusek ke kávičce.

Celá naše rodina, všechna naše zlatíčka přijdou oslavenci popřát v neděli, tak zase jako vždy připravím malé občerstvení a hlavní bude, že budeme zase chvíli všichni spolu. To jsou opravdu nezapomenutelné chvilky.

Co mne dnes udivilo? Mezi gratulanty byl i poskytovatel naší televice a mimo přání dostal prý i navíc čtyři programy na jeden měsíc zdarma. Milé, i když zase před chvíli vypadl signál. Ale asi je to také normální.

Rovněž dodavatel naší elektrické energie mu poslal SMS k dnešním narozeninám. To jsem byla také mile překvapena. Inu, zákazníky si chtějí hýčkat všichni a v těchto letech asi také aby ještě chvíli vydrželi.

Tedy ještě jednou všechno nej.

Tuto kytičku a

také tyto krásné lilie k narozeninám oslavenci poslala Otavínka.

Krásný den všem a my se také budeme snažit. Vaše


Dnešní večeře

20. listopadu 2013 v 17:04 VAŘENÍ A PEČENÍ
Dnes bych to nazvala tak trochu jako ušetřená večeře. Kupujeme si obden celý chleba, tedy ten menší, žitný. Nejen proto, že je zdravý, ale i drahý, tak opravdu u nás nikdy nic nevyhodíme. Střádáme poctivě krajíček po krajíčku do mrazáku, protože vždy něco málo zbude. No a až je toho dost, dáme večeři. Někdy chléb opečeme v topinkovači a použijeme pak jako normální chleba, někdy ho obalíme ve vajíčku, přidáme na to kolečko salámu, osmažíme, očesnekujeme a jíme.

Dnes jsme si vzpomněli na doby dávné. To jsme takhle jednou kdysi v devadesátých letech byli v lázních v Třeboni. Tam jsme si jednou v restauraci dali "třeboňskou topinku". Bylo to moc dobré, už jsme si ji doma párkrát dělali, ale to už je taky hodně dávno. Dnes tedy byla příležitost.

Tedy opečeme chleba jako topinku, lze na oleji na pánvičce, nebo dietněji jen na topinkovači. Pak opečený chléb očesnekujeme. Mezitím si usmažíme vejce, která následně dáme nahoru na tu očesnekovanou topinku a závěrem hojně posypeme strouhaným sýrem. Já měla doma eidam. Pak už jen trošku ozdobit, nejlépe něčím červeným jako je kapie nebo rajčátko, aby to hezky vypadalo a už můžete konzumovat.

Možná to znáte, ale třeba ne všichni, tak jsem dnes přišla se svoji troškou do mlýna. Je to syté a dobré, teď jen doufám, že mi to nebude dělat zle. Omlouvám se, vyfotit jsem to nestihla. Snad příště.

Přeji krásný večer všem a poslušně hlásím, že je podstatně líp, no, řekla bych, že skoro jako normálně.

Velké poděkování

19. listopadu 2013 v 14:49 RODINA
Když jsem si přečetla komentáře k mému předchozímu článku, byla jsem opravdu moc dojatá a šťastná! Ano, šťastná, že jsem poznala takové báječné lidičky, které mně i manželovi přejí jen vše krásné a drží palečky. To mne opravdu moc potěšilo.

Jen chci říct, že se fakt snažím, ale neležím. To prostě nejde, musím měnit polohy, tedy trošku chodit, trošku sedět, trošku ležet. Co vůbec nevydržím, je stát, jde to sice pomalu, ale jistě a je mi o kousíček líp. Léky beru, střídám je, ale nepřeháním to.

Ležet nelze také proto, že i když nejsme zrovna v nejlepší kondici, jíst zatím můžeme, tak musím taky něco uvařit. Není to ale opravdu nic složitého, abych se nemusela moc trápit.

Manžel má dost rád uzená kuřecí stehna. Já je zas tak moc nemusím, ale je to rychlé a jedlé taky. Většinou k nim dělám brambory na nějaký způsob a dnes jsem měla premiéru. Přestavte si, lidičky, že já jsem ještě v životě, jak jsem stará, nejedla špenát s bramborem. Opravdu. Dnes jsem k těm stehnům udělala špenát s bramborem a bylo to skvělé! Bylo to rychlé a byla změna. Já se jen divím, proč jsem se k tomu vždy stavěla tak negativně. Tedy doporučuji vřele všem, kteří na tom jsou podobně jako jsem byla já.

Jo a taky jsem šla chvíli na pokec. Přepadla mne totiž za schodech sousedka z prvního patra, ke které občas zajdu na kus řeči. Je starší, je vdova a ráda prý se se mnou zasměje. Už jsem u ní opravdu dlouho nebyla, tak jsem tam dnes zašla. Byla ráda, že prý jsem ji přivedla na jiné myšlenky a já jí slíbila, že se polepším a určitě přijdu zase brzy, dřív než dosud.

A mám slíbené od manžela, že ve čtvrtek nevařím. Vůbec nic. Půjdeme prý na oběd do restaurace, manžel bude mít narozeniny, tak budu odpočívat. Jen nevím, jestli mi to zas pro změnu nebude dlouhé, ale vydržím. Věřím, že se to moje vystřelování do nohy od té páteře zase na chvíli uklidní a nebudu muset zase absolvovat to martyrium obstřiků na neurologii a kdoví kdy by mne objednali.

Díky všem za účast, vím, že s tím musím žít a stále se to učím, ale žiju, mám chuť k jídlu a dokáži se i zasmát, což myslím ještě není tak nejhorší.

Krásný den přeji vám všem a moc děkuji, že jste!

Jako lazaři

18. listopadu 2013 v 16:59 RODINA
Už od včerejšího dne spolu s manželem moc řečí nevedeme. Jak už to k našemu věku patří, bolí nás zase celý člověk. Manžel se pořád ještě nevzpamatoval z jakéhosi nachlazení a vždy dopoledne mu je na nic. Protože už jednou přechodil zápal plic, má docházet na pravidelné kontroly na plicní. Ale znáte to. Když je dobře, nikam se nejde. Když už ho začalo bolet v zádech, špatně se mu chvílemi dýchá, tak si nechal říct, že tam tedy půjde, už tam měl jít v červnu.

Dnes ráno tedy vstával brzy, aby tam byl mezi prvními, vzal si sebou mobil, aby mne informoval, jak to vypadá, jestli mám jít sama nakoupit. Ale co to? Cca za 45 minut slyším, že jde domů. Já ještě ležela v pelíšku a manžel byl už doma? Jasně, ale tam se mu prý málem vysmáli, kdepak, musí se napřed objednat. No, to je přesně tak, jako na neurologii, kam bych zase potřebovala já. Tam se musím taky předem objednat a když ty potíže jsou velké, máme přece praktického lékaře.

Já totiž už od pátku toho mnoho nezvládám. Uvařit, utřít nádobí a pak - správně, nic. Nejde to. Moje vyhřezlé ploténky zlobí i když ležím, sedím, chodit a ohýbat se - co to je? Nedá se svítit, není petrolej, říkával můj tatínek a tak beru od pátku opět léky na bolest. Dnes jsem si jako prémii přidala i kapsaicinovou náplast, abych to celé pojistila.

Pravda je, že to polevilo, teď jen nevím, na jak dlouho. Dopoledne jsem sotva uvařila a pak jsem zalehla s novinami, ale věřte, že jsem se musela dlouho přemlouvat, abych vůbec vstala.

Na druhou stranu se ani už ničemu nedivím. Počasí dělá také své a u nás už je od pátku mlha, že by se dala krájet, tma a zkrátka ošklivo. Tak doufejme, že už bude brzy líp.

Dabing v. titulky

17. listopadu 2013 v 13:28 TÉMA TÝDNE
Na jednoduchou otázku - tedy pro mne - jednoduchá odpověď. Za mne dabing. Přidávám se k těm, kteří mají ten dabing raději jednak z pohodlnosti a jednak proto, že bych nestíhala číst a současně sledovat film. Už jsem na to asi stará či co, nebo také možná pohodlná.

Pravdou ovšem je, že tím, že mám raději dabing, tak nemohu hodnotit, do jaké míry je ten překlad přesný nebo není. Když to nevím, tak mne to nemůže mrzet.

Já bych řekla, že dabing je nutné pro neslyšící, tam je na místě, ale také někde úplně zbytečný. Zase ale zdůrazňuji, že je to můj názor.

Nedávno jsem dostala odkaz, abych si poslechla na youtube rásnou píseň. Zpívala ji Pilarová a Dyk, na housle hrál Šporcl. Byl to čínský čardáš, zpívalo se tedy čínsky, ale bylo to opatřeno titulky. Přiznávám se, že mi tam vadily. Pro mne v dané formě nebyl tak podstatný obsah, jako forma. A při tomto obsazení to byl opravdu zážitek. Skvělý.

A tady mi ani nevadilo, že nerozumím. Nakonec jsem věděla o čem je řeč, protože ten čardáš znám zpívaný v češtině. Pokud to byl tedy tento překlad, byl zbytečný.

Dovedu ale také pochopit, že někde si ty titulky umím představit, dokonce je vítám. Pokud je něco zajímavého natolik, že se to ještě nestačilo předabovat, přečtu si to. Zase je to lepší, než simultární překlad. Ten mi tedy nemusím vůbec.

Pro naši mladou generaci je ovšem výhoda, že většina z nich umí perfektně nějaký světový jazyk a tak si může číst i knihy v originále. O filmu ani nemluvím. Tak to je úžasné a jen mne mrzí, že já už do nikdy nedoženu.

Maminčino perlení

16. listopadu 2013 v 15:25 RODINA
Zatímco já jsem měla včera den blbec, tak se moje sestra, která je momentálně u maminky, prý zasmála tak, jak už dlouho ne.

Já kam jsem včera šlápla, tam bylo všechno špatně. Při vaření oběda jsem mohla převrhnout pánvičku i s jídlem za kamna, taktak jsem jí chytila. Pak jsem si udělala těsto na štrúdl, aby se zaležel a proto, abych měla dnes méně práce a zdálo se mi, že jsem si navážila málo mouky. Už od pohledu. Tak jsem to převážila i s tukem - no a bylo jasno. Musela jsem dodávat, všechno od mouky, ach jo, ale naštěstí jsem to ustála.

Ale zato jsem měla včera tři telefonáty od sestry. Ony s maminkou ví, jak se umím všemu řehtat, a to doslova, tak mne ihned rády informovaly o tom, co se mamince povedlo krásně "zvojtit".

Maminka bere na kosti doplněk stravy Caltrate plus na doporučení lékaře. Snaží se opravdu všechno zapamatovat, protože těch léků má hodně, tak říkala sestře:
"Nesmím si po obědě zapomenout vzít to KARATE." Sestra šla do kolen a maminka samozřejmě taky. O sobě ani nemluvím.

Další telefonát. Obě vzpomínaly na doby mládí, maminka vzpomínala na svého bratra, kterého jako mladého porazilo auto, když jel na kole a on zemřel. Měl dvě děti a maminka si vzpomněla, jak ji jednou našla jeho pak už dospělá dcera, její neteř. Když na ni maminka koukala a nevěděla, kam s ní, tak jí říká:
"Vy mne nepoznáváte? Já jsem dcera vašeho syna. Maminka byla jeho žena." A už zase obě vyprskly smíchy, protože maminka chtěla říct - dcera vašeho bratra. Krásné přeřeknutí, když si to dáte dohromady. Aby to maminka vylepšila, opravila to jako - dcera vaší manželky. To už jsem byla odbouraná dokonale.

Ale neměl to být poslední "překlep" mé maminky. Když se pak vysmály, tak řekla, že už prý má tu nemoc, jak měl její soused. Protože sestra nevěděla, jakou nemoc má na mysli a ona všechny navrhované (jako skleróza nebo hosipa) zamítala, tak říká: "No přece tu Amstrongovu nemoc". Samozřejmě měla na mysli Alzhaimera.

Jinak ale musím podotknout, že maminka má na svůj věk ještě opravdu obdivuhodnou paměť, ale někdy je prostě den....

Někdy se opravdu zadaří. Můj manžel má vůbec takový zvláštní talent poplést kdeco, změnit lidem jména. Možná by bylo také zajímavé si to psát, že bychom se pak zasmáli všichni.

A výsledek? Včera jsme si všechny tři asi prodloužily život, tedy pokud je to pravda, že?

Výměna a výpomoc

15. listopadu 2013 v 12:56 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už jsem se zmiňovala o tom, že mám dobré sousedky. Pokud některé něco dojde, vedle sousedka určitě pomůže. Dokonce si ty mé dvě zbylé půjčují navzájem i cigarety. Tedy u nás ne, u nás se nekouří, ale mezi sebou ano, protože ihned utíkat pro každou maličkost do krámku a pak šlapat zase těch našich 63 schodů, na to není vždy nálada, někdy to ani nejde fyzicky.

No a ta moje sousedka, které já dělám různé úpravy na šicím stroji, ta mi jako bonus vždy něco přinese na zub. Nedávno jsem jí zkrátila kalhoty dle hlesla - nemožné na počkání - zázraky do tří dnů - no a ona mi další den přinesla dvě palačinky. Dělá opravdu výborné, já je ráda a jen tak sama pro sebe, to tedy nedělám, přece to nebudu jíst dva dny, no ne?

Já ji zase na oplátku na tom talířku přinesla hned další den ochutnat moje květákové placičky, protože vím, že je zase nedělá ona. Kdepak, to nebyl konec. Ještě večer jsem měla na talířku zase od ní ořechovou bábovku, dva kousky na ochutnání, prý ke kafíčku.

Konec? Kdepak! Já ji obratem dala ochutnat zase ten můj minulý týden pečený jablkový perník a ve středu jednu moji kaiserku. Prý ji chutnala a učitě se příště zeptá na recept.

Dnes opět někdo klepal. Ano, uhodli jste. Byla to zase sousedka, která pekla už dnes, protože odjíždí na chalupu a přinesla mi ochutnat její výbornou buchtu.

To je ona. Tedy ta buchta, sousedka vypadá jinak. Usmívající se

Teď jsem si dala dva kousky ke kafíčku, uvnitř je nějaké ovoce, je to výborná třená buchta s ještě lepší polevou. Tak to tedy u nás chodí.

Nedávno mi ta druhá sousedka přinesla dvě smetanové omáčky prý na zeleninu. Má dceru, která žije v Německu a posledně prý jich přivezla nějak hodně. Tak na ochutnání.

Co dodat? Nestěžuji si, mám výborné sousedy.

Řetězovka

14. listopadu 2013 v 13:34 JEN TAK
Řetězovka, kam se podíváš! Opravdu koukám kolem sebe, zase jich je všude dost. Už loni jsem se jedné zúčastnila, ale je pravda, že nejsou vždy položeny tazetelem stejné otázky, spíš naopak a také proto, že mám dnešní tazatelku jessamine-rose ráda, tak jsem se zamyslela a tady jsou mé odpovědi:

Tedy prý mám nejdříve napsat 10 faktů o sobě. Nevím, jestli je to jedno, jaká fakta si vyberu, ale vybrala jsem si. Jdu tedy do toho :

1. Miluji nade vše svoji rodinu. Děti (počítají se i jejich protějšky), vnoučata, manžela, maminku, sourozence a všechny ostatní jako synovce, neteře, sestřenice, bratrance atd.
2. Jsem už dlouho v důchodu, proto nikam nespěchám
3. Snažím se myslet a konat pozitivně.
4. Jsem extrovert, prásknu na sebe téměř vše. Ale také optimista, věřím v to lepší v nás.
5. Těším se z každého okamžiku, ať je jakýkoliv, třeba i spaní a práce.
6. Čím jsem starší, tím víc se snažím mít všechno v pořádku.
7. Jsem ráda, že jsem si založila blog, protože jsem zde poznala spoustu výborných lidiček a hodně jsem se toho zde i naučila.
8. Mám ráda kávu, manžel mi ji vaří 2 x denně.
9. Hodně ráda vařím a peču, jsem ráda, když mohu někoho pohostit.
10. Ráda pletu a háčkuji, hlavně u televize, abych si nepřipadala tak blbě.

A teď otázky, které jsem dostala:
1. Vyber jednu skladbu, o ktorej vieš, že o tebe hovorí. Skús slovami zdôvodniť prečo je to práve tá, ktorú si vybral/a.
Toto je ale opravdu hodně těžká otázka. Mám ráda hodně skladeb, ale která by o mně něco říkala? Už hodně dlouho miluji skladbu, kterou asi málokdo z vás. Morava, krásná zem. Ta mne vždycky dostane. Proč? Protože jsem se tam narodila. Ale určitě by se jich našlo víc a nejen z dechovky.

2. V čo najviac veríš?
Ráda bych věřila v dobro, a věřím, že se toho třeba někdy někdo dočká. Sama se snažím pomáhat, ne škodit.

3. Samota/spoločnosť?
Já? Jednoznačně společnost. Samotu opravdu moc nemusím.

4. Slovo, ktoré neznášaš a robia sa ti zimomriavky na tele, len čo ho počuješ.
Je to slovo, ale především nemoc, které se asi všichni bojíme nejvíc. A proto ho sem ani nenapíši, protože určitě všichni uhodli.

5. Chcel/a by si vlastniť "stroj času"? Do akého obdobia by si sa vrátil/a?
No, stroj času ani ne, já jsem spokojená, kde jsem. Ale možná..... ráda bych se třeba někdy dozvěděla, jak pokračují moje děti a vnoučátka. To ano. Tedy kus dopředu.

6. Ideálny večer je ...
Dnes už je ideální večer ten, když jsme s manželem spolu třeba u televize, nic nás nebolí a nic zlého není na obzoru. Ale bývaly doby, když jsme si s manželem dávali vždy v sobotu lahvinku vínka, pouštěli si k tomu naši muziku z hudebních nosičů, já si i zazpívala, ale už máme svoje vypito. Tak jen vzpomínáme a je to krásné.

7. Tvoj najkrajší dar, ktorý si dostal/a a venoval/a.
Toto je opravdu hodně těžká otázka. Já opravdu nevím, který dárek ať už daný nebo ten, který jsem dostala mi udělal největší radost, ale v podstatě jsem vděčná za každou pozornost, která je dávána z lásky. V poslední době mi udělal velkou radost manžel tím, že mi koupil orchideje. Tři za sebou. K narozeninám, k svátku a k výročí svatby. Mám tedy už tři. A dělají mi radost. A který můj dárek, co jsem věnovala nejvíc potěšil mé miláčky? Nevím, ale asi ten, který byl nejpotřebnější. Blbosti si zatím nedáváme, tak nevím.

8. Kam by si sa ešte v živote chcel/a posunúť a niečo dokázať?
Já už se nikam moc posouvat nemohu. Mám pocit, že do mě trošku šťouchnout, tak z toho vrcholu spadnu až tam. A dokázat? Že jsem nebyla na tom světě zbytečně, že na mne budou všichni jen v dobrém vzpomínat.

9. Tvoj nesplnený sen ...
Můj nesplněný sen není nic světoborného ani nic, čeho bych zase až tak moc litovala. Vždy jsem chtěla být vdaná jen za toho jediného a prvního. To mi sice nevyšlo, ale nelituji. Žádné velké nesplněné cesty nemám, jsem v podstatě skromný člověk. Aspoň doufám.

10. Akému najväšiemu "ošialu" si dokázal/a podľahnúť?
No, nad tím, jsi moje milá tazatelko musela hodně dlouho přemýšlet. Samozřejmě, že nějaké přešlapy byly, taky se stalo, že nás někdo - jak se řekne - vzal na pásek, ale to všechno už vzala voda. Takže se mi nic zas až tak velkého nevybavuje. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale v mých letech se už není čemu divit.

Tak, doufám, že jsem odpověděla dle mého nejlepšího vědomí i svědomí. Ale dál už posílat nebudu, už to skoro všichni mají zodpovězené a věřte, že ani mne už nenapadají žádné smysluplné otázky.

Není učení jako učení

13. listopadu 2013 v 17:16 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Správně, když se řekne paní učitelka, je to rozdíl. Dcera učí, snacha učí, teď už i vnučka učí. Ale já nejlépe vidím, že je to rozdíl.

Dcera učí na gymnáziu a myslím, že s dětmi je celkem spokojená, i když všude se něco najde.

Snacha učí děti, kde je hned vidět, že se jedná o děti, kterým to ve škole moc nejde, když to napíši opatrně a slušně. Nemá to snacha s nimi jednoduché, ale zvládá je výborně!

Vnučka sice ještě pokračuje v doktorském studiu, ale už se musí starat sama, tak přijala i nabídku na učení dospělých na kurzech anglického jazyka.

A má takovou krásnou učebnu k dispozici. Super, co?

Já se také stále učím a myslím, že je to i vidět. Dnes jsem znovu pekla kaiserky a už vypadaly zase o dost lépe. A jsou fakt výborné!

Je vidět, že už jsou si víc s kaiserkami podobné.

Ale kdo by se měl učit aspoň slušnosti, když stále pořádně nefunguje, je UPC, který je u nás zodpovědný za připojení internetu a televize. Zase dnes nic nefungovalo několik hodin a to už třetí den. Hlavně, že si dělají stále reklamu jak hrom a zdražují. Bude-li se to opakovat, asi prchneme jinam.

Jinak přeji všem dobrý večer!

Rozchod po obědě

12. listopadu 2013 v 17:17 RODINA
Ne, nebojte se, nerozešli jsme se s manželem doopravdy, jen jsme zase jednou šli každý jinam.

Měli jsme dnes DEN DOKTORŮ. Ráno mi manžel odnesl žádost o napsání léků, které musím brát jako kardiak, zítra si vyzvedneme jen v recepci recepty. Je to šikovně zařízené, nemusíme čekat nebo dokonce platit za lékaře.

Po obědě jel zase manžel k naší praktické lékařce, protože potřeboval i on napsat recept na lék, který bere na křečové
žíly.

Až půjdeme léky vyzvednout do lékárny, budeme si muset vzít "dlouhý peníz", protože ty jeho léky jsou dost drahé a bez nich to nejde. U mne jsou ceny ještě ucházející.

Ale zato jsem si to vynahradila také po obědě já. Byla jsem objednána na očním, už jsem psala, že mám tu moji makulární degeneraci a šedý zákal a paní doktorka mne objednala prý na nějaké delší a dražší vyšetření.

Tam jsem se dozvěděla, že mi krom jiného vyšetření bude dělat i CT obou očí. Ani jsem dosud nevěděla, že něco takového je. Napřed mi oči sestra řádně rozkapala a pak, až jsem byla připravená, jsem šla k paní doktorce. No, dobré to není, ale mohlo by to být prý ještě horší. Šedý zákal na operaci zatím není, ale po prohlídce makuly mi bylo sděleno, že tam jsou drobná ložiska v obou očích a proto musím stále brát doplněk stravy - lutein. Zaplatila jsem 400 Kč, byla jsem objednána za rok a mohla jsem jít domů.

O své oči se bojím, proto poslouchám jak hodinky a na vyšetření za rok zase půjdu. No, když to tak sečtu, výdaje za léky a toto vyšetření, tisícikoruna stačit nebude.

A tady doma jsem zatím o moc nepřišla, protože nám zase odpoledne nešel internet. Nevím, co s tím pořád je, tím pádem nám nejde ani televize, ale jsou na světě horší věci, já vím.

Takže vzkaz těm mladým. Moc se netěšte do důchodu, není to zas tak růžové, ale dodávám - JDE TO!

Krásný večer všem přeje Ježurka

Miláčkové naší rodiny a ostatní

11. listopadu 2013 v 17:29 JEN TAK
Vnučka i snacha ví, že mám jejich kočičky ráda, proto mne občas informují přímo obrázky, jak se jim daří. O jorkšírce Peggince je to podobné, tam zase hlásí dcera jestli je všechno v pořádku.

Nedávno u dcery malovali. Pegginka nemá ráda změny, ale to určitě není mezi pejsky sama a tak často takhle někde pózovala, aby zjistila, co se zase děje.

Docela by mne zajímalo, co se jí v té hlavičce motalo.

Tři dospělé kočky, kocouři a kočka přesně, jsou na tom asi tak jako my, lidé. Občas dostanou hlad i v době, kdy normálně nejí. Toto byla jejich pozdní večeře.

Hezky spolu, vždyť jsou kamarádi. Jen ten prostřední bílý kocour bydlí vedle u babičky.

Kočička Julie. Vypadá spokojeně, že? Spinká krásně i na cvičícím stroji, když zrovna nikdo necvičí.

Floriánek je naší Laděnky největší miláček. Je ale vidět, že mu nic nechybělo ani venku ve stodole.

A co, vlastně kdo je tohle? Taky Floriánek, nevím, kde se zřídíl, že musel do vany, ale tuto fotku jsem dostala s názvem FLORIN Z BAŽIN.

Tahle Floriánek dokáže taky spinkat. Prý se uložil ke spánku jako šuplík, napsala vnučka.

Nedávno jsem si postěžovala vnučce, že žádná zvířátka u nás v Litvínově nepotkávám, samozřejmě jsem měla na mysli kočičky nebo ježky, ale prý toto jsou taky zvířátka, která navíc mohu denně vidět u zastávky autobusu.

A tohle mi poslala jako důkaz. Zrovna se holubi koupali.


A tuhle fotku jsem si nechala na závěr. Dostala jsem emailem fotky zvířátek se svými mláďátky a jistě uhodnete, která se mi líbila nejvíce. Správně. Proto jsem si ji dovolila zkopírovat a ukázat, jak jsou moji jmenovci krásní i jako miminka.

Dnes nám odpoledne nešel internet, tak píši pozdě a zase všechno nestihnu projít. Ale na druhou stranu, včera jsem vyprala tři pračky prádla a mám vše vyžehlené. Přeji všem krásný večer!

S vypětím všech sil

10. listopadu 2013 v 13:41 RODINA
Včera jsem na blogu byla opravdu jen chviličku a na návštěvy u vás ostatních jsem se vůbec nedostala.

Pozvala jsem si opět dceru s dětmi na oběd, protože jsem od nich něco potřebovala, tak abych jim to trošku vylepšila tou mňamkou. Přáli si k obědu kuře na paprice, tedy nic složitého, hlavně, že chutnalo. K tomu jsem uvařila těstoviny a udělala "moji" čočkovou polévku. Tedy, trošku kecám, vařím ji podle maminky, tedy ne tu klasickou, ale vlastně takovou vylepšenou bramboračku s čočkou a nudlemi.

K tomu jsem upekla jablkový perník, tak jako tento týden Miluška, obě jsme ho opsaly od Janky. A přiznávám, že i v naší rodině měl úspěch, proto také vřele všem doporučuji.

Proč jsem si ale pozvala rodinu? No, bohužel jak jsem už psala, mobil celý týden se mnou nekomunikoval a tak mi slíbili půjčit jeden ze starších mobilů dětí než se ten můj vrátí z opravny.

Hned po příjezdu mne šokovali, protože přijeli bez mobilu. Konkretně to dostal za úkol vnuk, který zkrátka zapomněl. Dcera hned hlásila, jak všechno nepřipomene.... známe to, ti mladí mají myšlenky někde jinde. Nedalo se nic dělat, po obědě se manžel s vnučkou vrhli na nádobí a dcera jela domů pro mobil. Není to sice moc daleko, ale cca 15 km tam a zpátky úplně zbytečně. No nic, řekla, že za blbost se platí a jela.

My jsme si pak zatím tak krásně popovídali s vnoučaty, že to uteklo jako voda a dcera byla zpět. Za odměnu pak dostala okamžitě dobrou kávu s tím mým zákuskem. Chutnalo.

Vnuk zatím přehodil SIM kartu do toho staršího mobilu včetně aktualizace dat a dostala jsem krátkou instruktáž. Zasmáli jsme se Peggince, která vyděsila manžela, když začala štěkat jako o život, na chodbě byl asi nějaký "lumpík", ještě chvíli jsme pokecali a zase odjeli. Vnučka se musela učit.

Až potom jsem si uvědomila, že jsem vnukovi neřekla, aby mi na mobilu nastavil opět zrychlenou volbu na volání, na kterou jsem už zvyklá. Volala jsem pak hned mamince a to vyhledávání v seznamu se mi nelíbí.

Tak jsem zkoušela sama. Já vím, že si třeba řeknete, že to není nic složitého, ale ještě v srpnu jsem měla svůj mobil, který odešel krátce po záruce. V září jsem si odkoupila tento lepší, částečně dotykový od dcery, který byl rok v záruce, ale už jednou byl v opravě a včera, tedy v listopadu další model. Tedy během čtyř měsíců tři různé mobily.

Ale nedalo mi to. Nejdříve jsem si tuto službu zapnula a nic. Až jsem se sem vrátila asi po třetí, tak mi to docvaklo. A dala jsem si tam sama těch 5 čísel na rychlovolbu. To bylo radosti! A dokonce to funguje, dnes jsem to už vyzkoušela! Teď jsem jen zvědavá, co bude dál, ale všechno zlé je k něčemu dobré. Víc jsem se už naučila a určitě se mi to neztratí!

Kam na rande?

9. listopadu 2013 v 17:20 TÉMA TÝDNE
Já nevím, jestli se to vůbec hodí, abych já, starší seniorka psala, kam na rande. Vůbec nevím, kam dnes mladí chodí randit, jestli je to stejné jako dřív nebo jiné, jakou mají fantazii, jestli se vůbec za těch padesát let něco změnilo.

Já když se zamyslím, tak vím, že na moje úplně první opravdové rande s klukem jsem šla do kina. Bylo mi krásných patnáct let, nebo tak nějak a jeli jsme do kina do města. Velkého, aby nás tam nikdo neviděl. Ale opravdu nevím, co hráli, protože jsem z toho stejně nic neměla. ON mne líbal ostošest a když jsme vyšli ven, tak jsem si myslela, že to na mně každý pozná, co jsme v tom kině dělali. Určitě jsem byla rudá jako pivoňka.

No, to vlastně ani nebyla láska, jen pár rande, ale vím, že to bylo první.

Pak jsem se opravdu zamilovala ve svých devatenácti letech. To bylo na zábavě u nás na vesnici, protancovali jsme celý večer a hned druhý den jsme si domluvili schůzku. On byl voják, ale z vedlejší vesnice, tak jsem se nemusela bát. Na rande jsme se domluvili brzy. Měl motorku, tenkrát v padesátých letech minulého století to bylo asi jako dnes auto, žádného skútra nebo mopeda, ale opravdovou motorku. A já se chtěla svézt, bylo to krásné, dokonce mne nechal i chvíli řídit. Ale samozřejmě jsme se chodili jen tak projít a pak zase odjel na vojnu. Psali jsme si, často jezdil domů i já jela za ním do kasáren.

Po roce jsem poznala mého prvního manžela. Pamatuji si, že na první rande jsme se šli projít u nás k rybníku, bylo hezky a my jsme povídali a povídali, no a za rok byla svatba.

A nesmím zapomenout na první rande s mým nynějším manželem. Ten mne zval na kávu celé roky, takže až to začalo být aktuální, tak mne pozval opravdu na tu kávu, tedy do restaurace. Další den hned na víno, takže jsme randili po hospodách do doby, než jsem ho pozvala k nám domů, aby se seznámil s dětmi.

Teď už máme doranděno, ale jsme rádi, že jsme spolu a že nám to vyšlo. Pravda je, že není důležité kam na to rande jdu, ale s kým. A taky se na to další musím těšit. To už je potom to krásné, s těmi "motýlky" v břiše.

Všem přeji šťastné randění a mějte se rádi.

To je hazard

8. listopadu 2013 v 13:39 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jak jezdíme téměř denně nakupovat do města, potkáváme většinou stejné lidi, protože je to ve stejný čas.

Jedná se také o jednoho známého, kterého znám z chemičky. Vím, že už tenkrát nebyl úplně fit, bral ČID, ale zvládal vše. Vím, že byl dost nemocný na průdušky, ale vždycky, co ho znám, kouřil. Je to šikula, uměl si sehnat vždy všechno, všude měl známé.

Tento známý, Vašek se jmenuje, měl před pár lety mozkovou příhodu. Poměrně dobře se z toho dostal, sice špatně mluví, ale je mu rozumět, chodí s hůlkou, ale chodí, zvládá i zahradu. Asi před rokem prý se mu najednou udělalo venku před hernou špatně, ještě stačil říct, že má v mobilu manželku pod jakým jménem, podal mobil a pak se probral až v nemocnici.

Pár dní tam pobyl a zase bylo vše v pořádku. Dostal nějaké infuze a šel životem dál stejným tempem.

Musím totiž ještě napsat, že prý místo "foukadla" si chodí roztahovat plíce denně ráno právě do té herny, kde mají otevřeno non-stop, denně si tam dává frťana vodky. No, jedním frťanem začal, ale pak prý ještě do druhé nohy. Kouří klidně dál a ještě si rád dává alkohol i doma se ženou, s kamarády na zahradě je to nejen vodka, ale i pivo.

Už párkrát jsme ho potkali v náladě, někdy i se slušnou opičkou. Nějaká varování mu nic neříkala.

Jak ten čas letí, ani jsme si neuvědomili, že jsme ho s manželem už delší dobu neviděli. Až dnes. Prý zase zkolaboval, poslední, co si pamatoval bylo, že něco dělal v kuchyni a pak ho manželka našla na zemi v obýváku. Opět se probral v nemocnici, kde byl deset dní a zjistili mu tam prý i anginu pectoris.

A že by změnil něco na svých zvycích? Ani náhodou. Hned ráno mi hlásil, že už má v sobě jednu vodku, že "utopil červa", teď prý mu tam (v herně) kluci udělali kafe a dá si ještě jednu vodku, aby nekulhal. Kouří klidně dál. Když ta vodka prý je tak dobrá.....

Já nevím, ale myslím, že by se taky někdy nemusel probrat z té mdloby, no nad tím jen mávl rukou. Podle mne je to opravdu dost velký hazard se zdravím. Je mi to líto.