Říjen 2013

Není firma jako firma

31. října 2013 v 14:47 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už jsem se zmínila o tom, že nám majitel domu nechal instalovat nové zvonky. Ty s domácím telefonem, abychom nemuseli běhat dolů nebo házet klíče z okna, hlavně my, co jsme nahoře.

Ještě na chvíli odbočím, vyvolalo to totiž ve mně vzpomínky na doby, když jsme se do tohoto nového domu víc jak před padesáti lety nastěhovali. Děti byly malé, my nechali třeba venku kočárek se vším všudy, jen jsme si vyndali dítě z kočárku, vynesli nahoru a pak se eventuálně vraceli zpět pro věci. Nikdy se nic neztratilo, barák se nezamykal, jak běhaly děti, tak kolikrát ani nezavíral a dnes? Napřed nám nechal majitel udělat nové dveře, aby se nikdo nedostal dovnitř, tedy bez kliky zvenku. A teď ty zvonky. Já vím, byla jiná doba, ale lidé jsou snad pořád stejní, nebo jsme mimozemšťané či co? No, nedá se s tím nic dělat.

Tak tedy minulý čtvrtek nainstalovali do bytu telefony, venku zvonky, které byly nefunkční ještě v pátek. Když jsem se dotazovala nájemníků v bytech, kde už měli nové zvonky namontované, tak prý nezvoní u dveří. Dole zazvoní, my je pustíme dovnitř, ale za dveřmi musí klepat. Prý tento typ zvonků byl objednán. Tečka. Tak jsem se na to ptala toho montéra, který byl u nás, který mi potvrdil, že je to pravda, že si majitel objednal takové, jak jsem slyšela, ale prý udělají všechno proto, aby to šlo zvonit i za dveřmi.

U nás tedy byli ve čtvrtek a v pátek vedle v posledním vchodě. Tak jsme předpokládali, že budou zprovozněny po svátku, tedy v úterý.

Jaké bylo naše milé překvapení, když mi v sobotu ráno manžel hlásil, že zvonky dole jsou popsány, svítí a zvoní a dokonce i za dveřmi! To je tedy super!

Také v pátek ke mně přiběhla ještě zaklepat jedna sousedka pod námi z 1. patra, jestli mám číslo telefonu na opraváře, že jim prasklo topení. Číslo jsem našla a dodala, auto firmy bylo vidět brzy poté u našeho vchodu. Ale topení v koupelně, kuchyni i ložnici bylo studené. Další den jsme se dozvěděli, prý utrhli ventil, jak se to snažili zavřít někde dole ve sklepě a jsou svátky, tak přijdou v úterý.

No, radost jsme z toho neměli, ale v kuchyni při vaření netopím, v ložnici také ne a navíc bylo ještě poměrně hezky, ale v koupelně to bylo znát. Nejen při sprchování, ale také ručníky byly stále vlhké.

Montéři se laskavě dostavili až včera, pak bylo topení odpojené už v celém bytě i vchodě, už bylo poměrně chladno a nic se nedělo. Čirou náhodou jsme pak při zkoušení odvzdušňování topení zjistili, že to funguje. Bývalo dřív dobrým zvykem nahlásit, abychom si odvzdušnili topení, že už to zase funguje.

Inu, čemu se divím, opravdu nefungují všechny firmy stejně, bohužel. Ta první firma dokončila svou práci o víkendu a ta druhá si ke svátku přidala ještě den navíc.

Děje se kolem nás

30. října 2013 v 12:57 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Určitě se to dozvíte všichni ze zpráv v TV nebo i tady na PC, ale tak nás to znepokojuje, ten stav, který je, že mi to nedá. Co se u nás stalo?

V Horním Jiřetíně se znovu propadla zem! Na zahradě jednoho domu vznikl kráter zhruba jeden metr široký a osm metrů hluboký! A to jen cca 150 m od domu rodiny mého syna. Momentálně prý tam kolem nich jezdí jedno auto za druhým, je tam opět i bagr a díru se snaží zasypat.

Tak to tam vypadá, fotku jsem si půjčila ze stránek ČT.

Přitom již v lednu t. r. se řešil podobný problém, to byl kráter ještě o kus větší. Tenkrát to také zasypávali a bagr dokonce zboural část plotu zahrady našich mladých. A už je to tady znovu! Důvodem prý je hlubinná těžba uhlí, ale už kdysi dávno.

Už několikrát se psalo o tom, že se obyvatelé Horního Jiřetína nemohou shodnout na tom, zda tam těžit uhlí, nebo ne. Některým stojí nabídnutá částka za vykoupení jejich domu zato, že by souhlasili. Syn s rodinou mezi ně nepatří a my všichni okolo, tedy i my z Litvínova, už nestojíme o to, abychom bydleli kousek od šachty a měli sníh druhý den černý, to už tady bylo. O zhoršeném prostředí, nedýchatelném vzduchu ani nemluvím. Proto nechceme zrušit územní limity těžby uhlí. Nebo že by se sem pak nastěhovali ti, kteří o to usilují?

Kvůli povrchové těžbě ale zde v našem okolí občas ujíždí i svahy Krušných hor, jako se to stalo např. v lednu 2011 u zámku Jezeří. Tam se posunula plocha 200 krát 500 metrů, která sjela o 30 cm níž.

Vždy bylo pouze otázkou štěstí, že se zatím nikomu nic nestalo, že do kráteru nikdo nespadl. Být to o kousek dál - na silnici, už by to mohlo být horší.

I mistr tesař....

29. října 2013 v 14:40 VAŘENÍ A PEČENÍ
Často jsem tady četla, jak si doma pečete housky. Nedávno jak jsem se setkala s Miluškou, tak mi vyprávěla, že také peče housky kaiserky a že si na to koupila takovou formu. Jen se udělají bochánky, které se pak tou formou zmáčknou a mají tvar jaký mají mít. Hned jsme šly do Tescomy, kde jsemsi toto tvořítko na kaiserky koupila.

Přišel den, kdy došel chleba, tak jsem si včera řekla, že jdu do toho. Koupila jsem si i tmavou žitnou mouku, aby byly kaiserky zdravější a zadělala těsto dle Milušky osvědčeného receptu. Ano, těsto bylo super, ale to bylo bohužel všechno.
Měla jsem se asi dřív podívat na datum spotřeby toho sušeného droždí, protože zůstalo jen u toho těsta tak, jak jsem ho zadělala. Nic, nevykynulo ani v troubě, tak nedopečené houstičky skončily v koši. Ale nevzdávám to! Ještě štěstí, že jsem to zkoušela jen z poloviční dávky. To mi nebylo tak líto. Už jsem si koupila nové čerstvé droždí a brzy recept vyzkouším znovu. Neznám slovo, že něco NEJDE.

Na druhé straně musím moc pochválit svou vnučku, která miluje muffiny. Dodnes si je kupovala nebo pekla jen ze zakoupené směsi, ale nedávno sehnala recept z kuchařky Bostonské kuchařské školy z roku 1896 a včera upekla dle něj muffiny sama.


Vypadají super, že?

Takto krásně se povedly a byly to hned dva druhy. Do základního receptu se prý přidají pak ty ingredience, které chcete. Byly to tedy muffiny čokoládové a kokosové. Syn má rád všechno, co obsahuje kokos a tak hned ochutnal. Přitom ty čokoládové u mne posledně nechtěl. Tak aspoň vím, jak příště na muffiny.

Občasník

28. října 2013 v 17:25 OBČASNÍK
Už jsem tady hodně dlouho nenapsala žádný můj občasník, jeden čas jsem začala, ale brzy skončila. Protože o mém každodenním životě a pocitech nepíši všechno, tak to zase jednou zkusím.

Pondělí 21. 10.
Psala jsem, jakou jsme měli všichni radost, když vyhrál syn ten turnaj v bowlingu, jen jsem nenapsala, že tam byla i celkem slušná finanční odměna, kterou si zasloužil syn opravdu hodně.

Úterý 22. 10.
Tento den jsem měla ve městě rande s Miluškou, mou blogovou kamarádkou a skorosousedkou. Poseděly jsme v kavárně u dortíku a kafíčka, pak jsme obešly obchody, protože jsem chtěla poradit. Líbila se mi jedna košile pro manžela, který má za tři týdny narozeniny, tak jsem si vzala poradce, ale bohužel. Za prvé neměli ten vzor v jeho velikosti a za druhé se mi to zdálo pro starší seniory opravdu drahé. 820 Kč je skoro dost na košili a manžel by mi stejně řekl, že by ji neužil.

Středa 23. 10.
Určitě znáte smrtelnou mužskou nemoc na sedm, že? Správně, je to rýmička, tak téhle nemoci podlehl manžel a já jako bych to tušila, jsem mu den předtím koupila místo košile aspoň ty kapesníky. Ale nemyslete, ona to není taky žádná levná záležitost. Šest kusů pánských kapesníků v normálním obchodě už stálo 177 Kč. Asi tak před půl rokem jsem je kupovala ještě za 165 Kč. Ale prý někde vyhořela fabrika, tak hned přitlačili na ceně a kdoví, jestli prý ještě budou.

Čtvrtek 24. 10.
Celkem se to dalo čekat. Tento den jsem byla nakoupit sama. Manžel byl přece nemocný, tak jsem ho nechala raději doma a sama mu nakoupila další léky, aby byl brzy fit. Odpoledne jsem se pak vydala ještě jednou hlavně proto, že bylo tak krásně. Tento den jsem byla také na pedikúře, kam chodím už teď pravidelně a na malou kávu se na chvíli zastavila dcera. To jsem vždy ráda.

Pátek 25. 10.
Tento den se začaly ony očekávané mimořádné volby. Spousta lidí si slibovala, že se aspoň něco změní, ale nevím, nevím, nevidím to růžově. My byli volit s manželem mezi prvními a prvně jsme do urny hodili každý jinou stranu. Ale zas tak opačné strany to nebyly, do koalice by to šlo.

Sobota 26. 10..
Naši mladí - tedy syn i vnuk - zase jeli na bowlingový turnaj do Prahy. Kdepak, tentokrát to synovi nevyšlo, to by byl opravdu zázrak, ale na druhou stranu to taky pro ně nebyl špatný den. Vnuk tentokrát byl na krásném 2. místě a taky tam byla slušná finanční odměna. Taky dobrý!

Neděle 27. 10.
Dnešní den byl významný pro naši snachu. Slavila dnes své narozeniny a tak jsme jí s manželem jeli popřát s malým dárečkem. No a mohu třeba říct, že tak trochu na její počest jsem udělala k obědu kachnu se zelím a bramborovým knedlíkem. Manžel totiž zjistil, že o tom ani nevěděl, že kachnu jí. Dokonce mu chutná, měl ji tedy vlastně po druhé v životě, ale teprve teď vidí, jakou dělal chybu, že ji neochutnal dřív.

Kočičí příběh

27. října 2013 v 17:05 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Žily, byly kočičky na zahradě jednoho rodinného domu. Špatně jim tam nebylo, spávaly v kůlně, ale jídla dostávaly dost od majitelů domu. Původně to byl páreček, ale docela utajeně se pomilovali a koťátka byla nalezena už větší, byla celkem čtyři.

Dvě se podařilo rozdat a ta další zůstala. Tak byly kočičky celkem čtyři. Všechny byly takové strakaté a už pak vykastrované, jeden byl kocourek. Tak pomalu stárly, a také tloustly. Už byly tak líné, že nějaká myš jim rozhodně nic neříkala.

Domácí paní si řekla, že je třeba tato letitá zvířátka omladit a pořídili si další dvě koťátka. Rázem bylo koček šest.
Tady na obrázku ještě dvě kočky chybí. Ale spolu se zahřívaly.

Jak to ale tak chodí, jak v životě lidském, tak i kočičím, starší kočky odešly do kočičího nebíčka stářím. Nádherná koťátka - kočička i kocourek - k velkému smutku obyvatel domu postupně v krátké době za sebou vběhla pod auto a zůstal už jediný starý kocour.
Smutná kočička, protože zůstala sama.

Byl už nejvyšší čas zahnat smutek dalšími koťátky. Nebyl to zas tak velký problém a během asi tří týdnů tu byla další krásná a milá koťátka, která bydlela jen doma v koupelně.

Správně tipujete vy, kteří tu nejste prvně, jedná se o Floriánka a Julinku.

Každé miminko jednou dospěje, i to kočičí, tak to dopadlo tak, jak víte, nebo vy ostatní určitě tušíte. Hned jak Julinka dospěla, byla brzy maminkou. Měla čtyři koťátka, z nichž byla dvě jako by z oka vypadla kočičí mámě a tátovi. Jenže Floriánek měl holčičku Florinku a Julinka kočičího kluka Juliánka.
Tohle je to kočičí nadělení.

Tahle koťátka tedy zůstala v domě se svými rodiči, kteří už běhali venku po zahradě a také často navštěvovaly kocourka vedle v domě.
Toto je ten kočičí krasavec, ale kamarád.

Na zahradě se všem kočkám líbilo a nejen jim. Vzhledem k tomu, že i venku před vchodem do domu bylo vždy připraveno papáníčko, brzy se tam naučili chodit i ježci a brzy se přidala i toulavá kočička.

Ježci chodí v noci, začal jeden a brzy byli tři

Toulavá kočička byla zprvu plachá, ale brzy se nechala pohladit.

Asi se to brzy mezi kočkami rozkřiklo, že je tam všem dobře, tak se tam přišla brzy podívat i další kočka. Vlastně kocour. Ten nevypadal na to, že by byl toulavý bez domova, ale co kdyby tady bylo prostřeno něco lepšího, no ne?

Zase trošku jiná, zrzka, tady je jak prchala, zahnána kotětem. Usmívající se

Dlouho se tam ale nezdržel, protože mladý Juliánek ho hnal hodně zle a daleko. Tak teprve čas ukáže, jestli se vrátí. Protože jestli se někdy bude někde pořádat kočičí sněm, tak určitě tady, kde je jim opravdu dobře, panička se s každým pomazlí, dostanou najíst a napít a co víc taková kočička potřebuje k tomu, aby si spokojeně předla, no ne?

Naše milovnice koček a zvířat vůbec je určitě spokojená a kočičky taky. Myslím, že i ježci. Tak se mějte všichni rádi!

Je to šikulka

26. října 2013 v 14:37 RODINA
O to se musím podělit. Psala jsem tento týden o tom, jak moje maminka, které je víc jak devadesát let a téměř nevidí, telefonovala omylem někomu úplně jinému. Má zafixované totiž kontakty v pořadí a holt někdy ťukne vedle.

Včera v podvečer mi zazvonil mobil, volala maminka. Normálně nevolá, voláme jí se sestrou my, tak jsem se lekla a s otazníkem v očích, s otázkou na rtech a bušícím srdcem, co se stalo, jsem zvedla mobil.

Maminka na druhé straně se taky divila, že jsem to zvedla já. Zase chudinka chtěla volat někomu úplně jinému. Jeden její vnuk - tedy můj synovec - měl narozeniny a jeho malinký syn svátek. Chtěla jim popřát, ale bohužel. Nevěděla jsem jak jí pomoci, řekla jsem jí, že jí to číslo mohu zavolat, ale ona si to napsat nemůže, protože by to nepřečetla. Co teď?

Přesto jsem to zkusila a pomalu asi pětkrát jsem jí číslo zopakovala, ona vždy po mně. Řekla, že to zkusí vyťukat.

Asi tak za půl hodiny jsem jí volala, abych se jí zeptala, jestli to zvládla, nezapomněla a jestli se dovolala.
Ano, zvládla to, ale účastník byl dočasně nedostupný. Pak mi řekla, že si číslo stále pamatuje, jestli mi ho má zopakovat. SPRÁVNĚ! Opravdu uměla, je fakt dobrá.

Ale to není všechno. Dnes dopoledne jsem jí jako každý den volala a ptala se, jestli se jí už ozval vnuk, neozval. Ale dobrá zpráva byla, že mi hlásila a následně zopakovala to jeho číslo mobilu. Tak to opravdu stojí za velkou pochvalu! Je vidět, že hlava mamince slouží i v jejich 93 letech výborně! Bravo, maminko, jsem moc ráda!

No a díky mamince teď umím toto číslo zpaměti i já. No, byla by to taky ostuda, kdybych ho já zapomněla a maminka ne, že?

Čemu se v životě zasměju

25. října 2013 v 13:41 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
V životě jsou chvíle, které jsou pro někoho i k pláči, ale já se zatím dokáži zasmát i sama sobě. Tento týden nastaly u nás takové situace, kterým jsem se já doslova řehtala a rozesmáli jsme s manželem i jiné lidi.

Manžela tento týden přepadla rýma, posléze i kašel a jednu chvíli cítil, že je mu nějak horko, tak si řekl, že si změří teplotu.
Máme digitální teploměr, který je v takovém obalu jako na obrázku. Já zrovna telefonovala s maminkou a manžel měl teploměr, ale už nějak dlouho. Když si teploměr vyndal, upozornila jsem ho, že ještě nepípal. Maminka mi zrovna povídala něco, co určitě tedy k smíchu nebylo, ale já se už neudržela a chechtala jsem se nahlas, že jsem se mamince musela omluvit a vysvětlit to, co mne tak dostalo. Manžel měl pod paží teploměr i s tím pouzdrem. Jen podotýkám, že se smál i on a maminka pochopitelně také.
Tak jsem skončila telefonování a manžel stále držel teploměr. Po chvíli nevydržel, i když zase nebylo slyšet pípání a koukal - no řekla bych jako puk a už se zase začínal smát. Teploměr byl sice vyndaný z pouzdra, ale zase ho nezapnul. Pak se nedivte, že mi od smíchu bolelo břicho.

Já byla ten den také nějak popletená, nebo ještě rozesmátá, nevím, ale když jsem si po obědě šla pustit PC, měla jsem evidentně myšlenky někde úplně jinde. Chvíli předtím jsem si psala lísteček na nákup a vzpomněla jsem si, že jsem zapomněla napsat hořčici, už ji kupuji určitě minimálně týden, tak jsem ji chtěla hned dopsat a šla jsem na to. Místo hesla na PC, které zadávám pro spuštění, jsem tam psala HOŘČICE. A už jsem se zase smála a taky jsem to na sebe manželovi práskla.


Odpoledne se na chvilku zastavila dcera, která měla cestu kolem, prý na malý kafe. Při cestě přes obývák se začala doslova řehtat zase ona a já nevěděla čemu. Strašně jí rozesmály rohlíky, které jsme koupili na strouhánku a dali sušit jako vždy na topení. Prý jak jsou tam seřazeni v řadě. Tak nevím.


Včera mi sousedka zadala opravu. Ona je takového menšího vzrůstu a tak jí jsou vždy všechny kalhoty dlouhé. Asi před 14 dny jsem jí zkracovala rifle a včera si koupila takové zimní, tak je tady zase mám už odzkoušené k opravě. Je prý čas, až bude zima. Já zase vždy čekám, až ještě něco přibude, abych stále nemusela rozdělávat můj šicí stroj.
Manžel při pohledu z okna viděl sousedku, jak sedí venku za barákem na lavičce a přišel mi říct, že mne pozdravuje a prý si mám pospíšit s těmi kalhotami.
Samozřejmě, že si dělal legraci, ale když jsem to dnes práskla sousedce, tak se smála i ona.

Dnes jsme měli takový větší nákup, tak když jsem se hrnula do autobusu, už jsem se viděla, jak sedím. Máme teď takové novější autobusy, kde jsou uprostřed sedačky, které se složí, jak vstanu. Znám je a vím to, ale místo, abych je chytla za sedačku a tu sklopila, sápala jsem se na opěradlo. No, co myslíte? Vedle seděla jedna známá a tu to málem taky porazilo, jak se začala smát. Ale v dobrém, jak jinak, tak se nás pak smálo víc.


A ještě mne dnes rozesmála maminka. Ona má takovou svoji vlastní slovotvorbu a když jsem se jí ptala, jak je dnes na tom se zdravíčkem, odpověděla, že je jak "rozlámanec". A pak už se jen divila, čemu se zase směji.

Tak si tak vesele žijeme a smějeme. Protože jsou dnes ty volby, tak mne dnes také zaujal a rozesmál jeden vtip a nedá mi to, abych ho sem dnes nepřidala:

Ptá se synek tatínka: "Táto, co jsou to volby?" "Pojď já ti to ukážu." Na zahradě přistoupí ke stromu plnému ptáků, zatleská a zakřičí: "Kšááááááá!!!" Frr, všichni ptáci uletí, ale za chvíli jsou zpátky. "Táto, vždyť jsou zase zpátky." "To ano, synku, ale každý na jiné větvi."

Vy byste si to koupili?

24. října 2013 v 14:19 JEN TAK
Už jsem psala o tom, že chodíme - vlastně i jezdíme autobusem, každý den do města. Ne, že bychom nakupovali hory potravin a jídla, ale máme to spojené s procházkou a nakupujeme menší množství, protože už nic neuneseme. Usmívající se

Většinou chodíme opačným směrem, než jsme se vydali včera odpoledne. Tam musíme pouze pěšky, ale není to tak daleko. Šla jsem si koupit nějaké maso a mají tam výborné párky, lepší jsem opravdu nejedla.

Co mne tak na této cestě zaujalo, že o tom píši?
Už když jsme tam šli naposledy, nebo dokonce už i předtím, no zkrátka už hodně dlouho tam visí na okně cedule, že je tento byt k prodeji. Nějak moc jsem to předtím nevnímala, ale včera jsem si pořádně přečetla tu cenu a málem jsem měla šok.


Já sebou neměla fotoaparát, tak jsem blikla okno aspoň mobilem. Nevím, jestli dokážete přečíst tu sumu, za kterou se inzeruje prodej, ale věřte nebo ne - opravdu je tam 690 000,- Kč!!!!!!!!! Což naprosto nechápu, protože to tam je už fakt dost dlouho a nevím, kdo této realitce koupí byl 2 + 1 s takovými starými okny a na ulici, kde je hned pod okny chodník a vedle hlavní silnice - tah z Karlových Varů na Teplice. Já bych tam nebydlela ani zadarmo a ještě k tomu je to v přízemí.

Vlevo okna bytu, dole je vidět chodník a hned vpravo ta hlavní silnice.

V době, kdy je u nás bytů volných, že by si vybral asi opravdu každý a v okrese, kde je nevyšší nezaměstnanost v zemi. Je to reálné? Já myslím, že ne.

Nebo by si snad někdo z vás takový byt koupil? Silně pochybuji.

Rozpačité volby

23. října 2013 v 14:55 TÉMA TÝDNE
Poslední dobou jsem vždycky před volbami zoufalá koho volit, tentokrát je to asi nejhorší, oproti těm předchozím. Postupuji většinou eliminační metodou, ale někdy to tak přeženu, takže mi pak nikdo nezbude.

Zatím se mi výběr stram moc nedařil, protože ti, které jsem volila, se ve sněmovně moc nevyznamenali. Opravdu nevím koho. Nové subjekty vypadají dost podezřele a ty staré teprve.

Už už jsem měla téměř vybráno, ale vždy mne něco odradí. Ale někoho tam přece hodit musím. Co mne nejvíc štve je nejen to, že ty jejich ksichtíky vidím všude, kam se podívám, ale včera u nás bylo velké rojení.

Sluníčko svítilo, jak jsem psala v minulém článku, tak to asi proto byli agitátoři všude, kam se podíváte. To jsem byla tak ráda, že chodíme nakupovat ráno, protože odpoledne toto vídat denně, to by bylo moc.

Během asi 10 - 15 minut jsem dostala čtyři letáky různých stran a hnutí, které jsem postupně naházela hned vedle do koše. Stačilo se jen podívat, od koho jsou. A ještě po příchodu domů jich na mne čekalo minimálně tolik ve schránce.

Tak jsem opravdu zvědavá, tak tyto předčasné a hlavně rozpačité volby tentokrát dopadnou. Dost lidí asi odjede nejen na prodloužený víkend, ale i na celý týden, protože ředitelé škol dávají většinou ještě navíc ředitelské volno.

Nevím proč, ale stále pochybuji, že bude nějak líp. Nevíte proč?

Obě jsme se těšily

22. října 2013 v 17:15 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ranní mlhy se brzy rozplynuly, sluníčko krásně svítilo a my se konečně zase setlaky. To bylo radosti!

Správně, dlužím vysvětlení, s kým jsem se to vlastně setkala, že? Tedy byla to moje blogová kamarádka Miluška, která bydlí ve vedlejším městě a už to bylo setkání určitě čtvrté, jestli to dobře počítám. Už jsme se domlouvaly před téměř 2 měsíci, ale vždy nám do toho něco vlezlo, jiné povinnosti nebo nemoc, ale tentokrát to vyšlo. Lepší počasí jsme si už přát nemohly.

Mně se dokonale podařilo neprokecnout se, že jsem připravila Milušce takové malé překvapení. Vím, že sbírá slony, má jich víc než stovku, tak jsem se zamyslela a od Martinky jsem si okopírovala návod a jednoduše jsem jí jednoho uháčkovala.




Tady jsem ho ihned po zhotovení vyfotila ze všech stran, snad je mu aspoň trochu podobný.

A takhle odpočíval skoro dva měsíce v koutě v sáčku, aby se na něj neprášilo.

A dnes se tedy dočkal. Jak sloník, tak i Miluška, která byla překvapená a snad se jí sloník líbil.

Tady se Miluška sice mračí, ale byla s ní opravdu legrace a obě jsme se dobře pobavily a já se zase smála tak, až mi bolel celý člověk.

Potom, co jsme strávily krásnou chvíli v kavárně u kafíčka a zákusku, jsme se vydaly obejít město, něco málo jsme si koupily a pak jsem Milušku vyprovodila na tramvaj (odtud je ta fotka) a já šla zase na autobus.

Bylo to krásné setkání a už jsme se domluvily, že se zase setkáme někdy po Vánocích.

Smutné stáří

21. října 2013 v 13:31 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Každý den volám své mamince a dnes mi vyprávěla o jednom omylu. Už jsem zde psala, že téměř nevidí, tak je pro ni opravdu hodně zlé se někomu dovolat. Když si potřebuje zavolat svého praktického lékaře, zná jeho číslo zpaměti a ve svých třiadevadesáti letech ho ze sebe vysype snad i o půlnoci. Horší to pak je to po paměti vyťukávat do mobilu. Taky se už chudinka mockrát spletla nejen s jeho číslem, ale chtěla-li volat nutně někoho z nás nebo ze svého seznamu kontaktů.

Včera chtěla blahopřát jedné vzdálené příbuzné, asi si špatně spočítala číslice a omylem vytočila svého synovce, který bydli až v Ostravě.

Je to syn její nejstarší sestry, on je jen o rok mladší než já, tedy žádný mladík. Byl to tetin vymodlený jediný syn a také on měl se svou ženou jenom jedno dítě. Měli dceru, ale protože jeho manželka byla už v mládí dost nemocná, jejich dceru vychovávala teta, tedy její babička.

Tím pádem tedy mezi bratránkem, jeho ženou a jejich dcerou nebylo pevné pouto. Spíš naopak. Ta vždy tvrdila, že si svoje děti vychová sama. Svému slibu dostála a i když zůstala brzy s dětmi sama, vždy se o ně dokázala postarat.

Bratranec má paměť jako slon, jinak bych to neřekla, tak si pamatuje celou genealogii rodu, ale také to, co kdy kdo řekl podstatného nebo to, co ho zaujalo. Já jsem se s ním naposledy viděla naposledy před 11 lety, když slavila teta své devadesáté narozeniny. Tenkrát jsme jeli my čtyři - tedy bratr - ten nás vezl, maminka, sestra i já až k nim do Ostravy. Bratranec je už dlouho dost nemocný, i strašně špatně chodí a jeho manželka je na tom taky zle. Smutné stáří a nikdo z nás si nedovede představit, kdyby zůstal jen jeden z nich. Žádný by nebyl soběstačný.

Proto byl moc rád, že ho maminka zavolala, i když omylem. Než mu to stačila vysvětlit, spustil na ni lavinu informací a otázek, byl prý opravdu strašně rád, že ji slyší. Nakonec se mu maminka musela vnutit do hovoru a přiznat, že už nevydrží stát a že ho zavolala vlastně omylem. Večer zjistila, že jí zbylo jen dvacet korun kreditu, ale nelitovala. Určitě měl bratranec velkou radost, že ji slyšel, svoji jedinou tetičku a ona, i když neplánovaně, taky. Jen si ještě rychle musela nechat dobít kredit, protože dnes musí volat toho svého doktora, aby si objednala sanitku na převoz na vyšetření do nemocnice.

Jak málo někdy stačí seniorům, aby měli radost.

Ještě jedna včerejší radost

20. října 2013 v 14:03 RODINA
Včera jsem psala o tom, jaký byl u nás krásný den. Sice nevím, čím jsem si zase zavinila moje zdravotní problémy, asi mně opět nějaké jídlo nesedlo a musela jsem se krotit, snad to bude jen přechodné, ale večer mi zavolala snacha a měla jsem pak ještě další velkou radost.

Tuto radost mi vlastně udělal můj syn. Byli v Praze na Zličíně zase na bowlingovém turaji a vězte - on vyhrál!

Ano, fotku jsem si vypůjčila z bowlingového internetu, já tam nebyla a kdo by to fotil, že?

Na bowlingovém webu byl nadpis - PŘEKVAPENÍ VE ZLIČÍNĚ! Hrál se tam totiž 10. turnaj Roto Grip Magic Bowling Cup 2013, kterého se zúčastnilo 97 hráčů a hráček.
Vítězem se stal překvapivě, ale zaslouženě můj syn, který porazil i úřadujícího mistra republiky.

Proč tolik řečí kolem jednoho vítězství? Syn hraje bowling víc pro potěšení než proto, že by vyhrával, lepší je vnuk Luky, o které jsem už víckrát psala. Syn vyhrál pouze takové menší turnaje, nebo tam byl "na bedně", ale takový pořádný, velký, tam se zatím nechytal. Vnuk skončil až na 11. místě a vítězsvtí svého otce komentoval slovy: OMYL ROKU.

Jasný, ne vždy se vede všem stejně, ale toto vítězství bylo nečekané, ale opravdu zasloužené! To bylo radosti! Dnes mi přišel aspoň cestou kolem na nákup, ukázat svůj krásný pohár. Snacha říkala, že se mu prý klepaly ruce, tak byl překvapený, že se bála, aby ho prý nekleplo. Usmívající se

Tak, milý synu, ještě jednou velká gratulace a doufejme, že to ještě někdy dokážeš!

Pejsek i kočička

19. října 2013 v 15:38 RODINA
Nejprve bych chtěla ukázat, že jsem dlouho neviděla tak krásnou duhu jako včera. Zrovna jsme čekali na autobus a objevila se. Neměla jsem u sebe foťák, ale mobil nosím stále, tak jsem ji zkusila vyfotit aspoň tím mobilem.

Je trošku vidět? Byla opravdu krásná, svítilo sluníčko a do toho malinko, ale opravdu malinko poprchávalo. Ani to nestálo za řeč a duha se přece jen ukázala.

Dnes byl zase krásný den, pozvala jsem na dnešek dceru s vnoučaty na oběd a to je vždy pohoda a já s manželem spokojeni.

Vařila jsem dnes kuřecí vývar, segedínský guláš s knedlíkem a pekla jsem tvarohové řezy. Oběd mi dcera i vnoučata pochválili nejméně třikrát, to vždy kuchařku potěší, ale také jsme se zasmáli s naší Pegginkou.

Fotky pořídila vnučka a Pegginka byla vzorná modelka.

Co ta vždy dělá, když přijdou, proběhne celým bytem a hledá dědu. Oni si tak spolu hrají, ale dnes proběhla vše v takovém fofru a kolikrát za sebou, až jsme jí museli pomoci. A hned za mnou a začala loudit. Věděla, že má už dobrůtku připravenou, tak si štěkla, abych si pospíšila. Byla spokojená, jako zákusek dostala ještě pláteček šunky.

Když jsme se všichni dost pobavili a zasmáli, zase spokojeně utíkala s nimi domů. Je to takový správný host. Raduje se, když přijde, ale taky má radost, když odchází.

Chvíli poté někdo zvonil. Byla to sousedka, přišla se zeptat, jestli máme staré noviny. Syn jí nečekaně přinesl dva koše hub, tak je potřebovala čistit. Syn byl ale v práci, má tak dobrého kolegu, který mu je nasbíral a přinesl. To bylo radosti!

Asi měla chuť na návštěvu i sousedovic kočka. Sousedka jí říká "Lejdyna" a ona se vždy jak může podívá k nám. Asi cítila ještě pejska, tak se jí nechtělo vůbec domů.

Toto není přímo její fotka, to jsem nestihla, nebo mne to ani nenapadlo, ale je jí hodně podobná, tak jsem si obrázek vypůjčila z internetu.

No, pro dnešek už asi žádná návštěva nebude, ale to nevadí, my jsme byli spokojeni.

Prokrastinace

18. října 2013 v 14:35 TÉMA TÝDNE
Každá doba má své. Teď především myslím na tvorbu slov, která mají původ v cizích jazycích. Podle mne se dá říct vše česky, ale proč, jen ať jsme světoví.

Já přiznávám, že jsem si význam tohoto slova musela vyhledat ve Wikipedii, ale nevím, jestli budu o něco chytřejší, nejspíš to zase rychle zapomenu.

Zjistila jsem tedy, že je to výrazná až chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů na pozdější dobu. Především však hlavně prý těch nepříjemných a většinou administrativních či psychicky náročných.

Co z toho vyplývá pro mne? Vyřizování administrativních věcí mi nikdy nedělalo problémy, spíš jsem se ještě snažila v tomto ohledu pomáhat jiným. A psychicky náročné úkoly? Momentálně mne nenapadá žádný příklad, ale snažím se celý život si ty horší úkoly a povinnosti plnit napřed, aby byl ten konec nebo závěr v pohodě.

Je to jako s jídlem. Mám-li na talíři směsici nějakých pokrmů, které musím sníst, začínám těmi, které mi chutnají nejméně a ty "lepší" si nechám nakonec. Vždy si přitom vzpomenu na mého tatínka. Nechával si vždycky kousek masa nakonec. A říkal, že "na zajídku".
Jednoduše řečeno našim příslovím: CO MŮŽEŠ UDĚLAT DNES, NEODKLÁDEJ NA ZÍTŘEK.

Co mi ale vždy dělalo a stále ještě dělá problém je to, když bych měla někomu říci něco nepříjemného, dokonce někomu vynadat. To jsem hodně těžce nesla ještě v dobách, když jsem chodila do práce a zastávala funkci vedoucího oddělení. Jestliže jsem musela někomu udělit důtku nebo dokonce ještě něco horšího, vždy mi z toho bylo ouvej. Proto se snažím chovat nekonfliktně a nemám ráda hádky, nebo dokonce nedej Bože s někým nemluvit. Takové odkládání plnění těchto povinností tedy ano, ale jako seniorka už dávno nemám se starostmi v práci nic společného a jinak snad ještě vydržím.

Všechno nakonec vyšlo

17. října 2013 v 13:43 RODINA
Chci nejprve připomenout, že v úterý, kdy bylo Terezky, měla svátek i moje milá vnučka. Zítra slaví Lukášové a to je zase můj milý vnouček Luky. Oběma jsme všichni popřáli už v sobotu, kdy jsme se mohli všichni sejít.
To ale není na tento týden všechno.

Ráno jsme vstali do špatného počasí, ne však dne. Byla mlha, chladno a pršelo jen se lilo. Šli jsme s manželem nakoupit s deštníky. Ale už před polednem se vyčasilo tak, že nejen přestalo pršet, ale i krásné svítí sluníčko, tedy zatím.

Už v úterý mi manžel udělal radost tím, že mi koupil další orchidejku.


Snažila jsem s ji vyfotit ze všech stran, je krásná, mám zase jednu, která mi kvete, i když mi další nasazuje na květ. Hlavně jsem dostala tuto krásnou kytičku na počest dnešního dne. 17. října 1981 - tedy před 32 lety bylo také krásné počasí a my měli svatbu. Utíká to jako voda, my stárneme nějak moc rychle, ale nejdůležitější je, že jsme stále spolu a tudíž na všechno dva. Mráčky jsou jistě občas na každém nebíčku, ale vždy se rozjasnilo a bylo zase krásně. Já jen doufám, že ještě dlouho bude.

Na počest dnešního dne rozhodl manžel, že se nebude vařit doma a půjdeme na oběd. Ani jsme neměli chuť na něco cizokrajného, ani nezdravého, šli jsme jednoduše do naší oblíbené restaurace, kde mají jídlo výborné a ceny lidové!

To byla moje porce

A to je manželovo porce.

Já měla chuť na brambory a manžel na chlupaté knedlíky. To byly porce! Oběd byl výborný, byly opravdu chutné i ty moje brambory, manželovi taky chutnalo a věřili byste, že jeden oběd stál 67 Kč?

Zatím co manžel čekal na jídlo


já jsem si udělala ještě dvě fotky okolí. Jmenuje se to tam Radniční sklípek, proto to také jako ve sklepě vypadá. To je záměr, není to nedodělaná restaurace.

Ale k večeři se opravdu rozšoupneme. Připravím obložený talíř, jednou za čas si to snad taky můžeme dopřát a zahřešit si jídlem.

Manželovo oblíbené obložené chlebíčky udělám o víkendu a ještě také něco dobrého uvařím. Hlavní je, aby nám stále tak chutnalo a byli spolu ještě dlouho a tak rádi. Všem krásný slunný den jako u nás přeje Ježurka

Zatím asi zima nehrozí

15. října 2013 v 13:21 JEŽCI
Když tak vidím přírodu kolem sebe, tak si myslím, že tak brzy ještě zima nebude. Proč si to myslím? Protože všude kolem mé vnučky se vyskytují ježci. Když jsme byli v sobotu u nich, manžel se stále ptal, kde prý je ten ježek Hubert, který k nim začal chodit jako první. Ale on prý tam opravdu chodí, ale až večer a už se vůbec neschovává, neutíká jako dřív, ale už si zvykl.

Ale to není všechno. Buďto moje vnučka už víc kouká, nebo má jen takové štěstí na ježky, moje jmenovce. Potkává totiž běžně ježky i v parku. A protože studuje v Olomouci, tedy i tam.


Takhle krásně se tam špacíroval a dal se vyfotit hezky zblízka.

Proto si říkám, že ježci ještě nespí zimním spánkem, tak snad ještě bude chvíli hezky, nebo ne?

A to nejsou zdaleka všechna zvířátka, které moje vnučka vidí v Olomouci venku na ulici. Nedávno prý šla večer na nějakou školní akci do restaurace a viděla tam toulavé kočky.


Začala prý na ně mluvit a najednou byly kolem ní čtyři kočky, které na ni koukaly a poslouchaly co bude. No, co asi. Určitě čekaly, jestli nedostanou něco na zoubek.

Já si jen tak říkám, že buďto špatně koukám, nebo tady u nás žádná zvířátka jako kočičky nebo ježci nechodí po ulici ani po parku. Nebo že bych měla takovou smůlu?

Ať je to tak nebo tak, děkuji Laděnce za tyto její krásné fotky zvířátek.

Kvetoucí okno

13. října 2013 v 16:18 JEN TAK
To byl včera den, co? Aspoň u nás pršelo, jen se lilo a kdyby nám nepůjčila snacha deštník na cestu domů, byli bychom mokří jako myši. Správně, včera jsme se všichni sešli u synovo rodiny, nikdo neměl absenci, popřáli jsme dříve Terezce a Lukymu k svátku a hlavně se trošku navzájem potěšili.

Pořád všichni straší, jaká bude tuhá zima a mně na okně ještě stále kvetou všechny fialky.



To jsou zatím všechny moje fialky, ta poslední se mi do koláže nevešla, tak je extra, nemohla jsem ji ošidit, ještě má také poupátka, tak jsem ji pochválila.

Zato mi odkvetly obě orchidejky, ta jedna už dost dlouho, ale zdá se mi, že snad už něco vyráží. Jsem s orchidejemi jen začátečník, tak to ještě přesně nepoznám, to se ukáže později. Ale stejně se rozhodl manžel, že mi příští týden koupí ještě další orchidejku, která pokvete. Máme výročí svatby, tak kytička bývá vždy a tahle snad déle vydrží.

Ještě jsem jen chtěla ukázat, že se opravdu snažím něco "motat" na Vánoce jako dárek, zatím jsem jen poslechla Helenku, která mi na svém blogu ukázala různé chňapky.


Zatím jsou to tyto dvě, doufám, že někomu udělají radost.

Také jsem zkusila jeden motiv, který byl použitý na polštářek jako podložku, kterou jsem si zatím dala na můj stůl na PC, když tam postavím nějaké pití, abych nemusela nic shánět jiného.

Dnes tedy tu moji všehochuť končím, venku svítí sluníčko a vypadá to podstatně lépe než včera. Tak ať nám to vydrží co nejdéle, to vám přeji všem!

Praha je všech Čechů ráj...

11. října 2013 v 14:57 TÉMA TÝDNE
Praha je rájem hlavně pro mého manžela. Už několikrát jsem se zmiňovala o tom, že žil přibližně šest roků v Praze během války, protože jeho tatínek byl policajt a tak se museli často stěhovat.

Začal tam taky hrát fotbal za Bohemku, protože bydlel nedaleko a jeho láska ke Praze a fotbalu mu zůstala dodnes.

Jedna ze vzácných památných fotek. To byl ještě malý kluk, je na procházce s rodiči a sestrou ve Stromovce, ale kravatu už nosil tenkrát.

Vím, že když jsme se před 32 roky brali, tak ještě tenkrát uvažoval o tom, že by se do Prahy přestěhoval, šel by klidně o půlnoci pěšky, jak se říká.

Zajímavé je, že tam mu množství lidí v ulicích a obchodech nevadí, ale když jedeme něco vyřizovat do sousedního okresního města, tam ho lidé rozčilovali. Nevím proč, tam také bydlel a rozhodně déle než v Praze.

Kolikrát jsem s ním musela za ty společné roky při návštěvě Prahy jet se podívat do Vršovic, kde bydlel. Nemusím pátrat v paměti dlouho, naposledy jsme tam byli minulý měsíc a taky se moc rád vrací na ta nejznámější a také nejkrásnější místa v Praze, která navštěvují také cizinci. Určitě bych teď nespočítala, kolikrát jsme byli za ty společné roky v té naší matičce stověžaté, vždycky se tam těší a je mooooc spokojený, že zase viděl své milované město.
To je jedna z mnoha fotek u "jejich" baráku.

Nevím, kdy nebo jestli vůbec se tam podíváme, ale určitě vím, jakmile bude mít jen trošku příležitost, tak jsme tam. Většina lidí jezdí na dovolenou k moři, na poznávací zájezdy nebo na nějakou chatu či chalupu, to všechno jsme také dřív absolvovali, ale nakonec jsme se museli stejně jet podívat aspoň na 2 - 3 dny do jeho milované Prahy.

Taky máte podobné zkušenosti?

10. října 2013 v 13:56 RODINA
Také je dnes u vás od rána tak ošklivě? No, vlastně ani ne tak ošklivě, jako podzimově. Brzy ráno to ještě šlo, jak s teplotou, tak s deštěm. Nepršelo, ale věru to nevydrželo dlouho.

Vydali jsme se s manželem do Mostu. Dnes jsem měla kontrolu na endokrinologii. Jednou za rok tam jezdím na kontrolu, cesta je to už pro nás také dost složitá, autobusem, tramvají a zase autobusem. Ale když vás někdo polapí do svých drápků, tak nepustí. Mám samozřejmě na mysli doktory.

Bylo to tak, že jsem se někdy v noci vzbudila a nutilo mne to ke kašli. Ne vždy a ne moc. Nevím, co mne to napadlo, jednou jsem se o tom zmínila mé praktické lékařce. Protože ona je opravdu poctivá, nic nenechá náhodě, tak usoudila, že bych mohla mít něco se štítnou žlázou a poslala mi na vyšetření. Absolvovala jsem sono i vyšetření krve a následovalo vyšetření adenomu na mé štítné žláze do Prahy do Motola. Doktorka na endokrinologii říkala, že to bude se vší pravděpodobností v pořádku, ale pro jistotu .... jasný a nemějte strach, že?

To už bylo před pěti roky, vyšetření dopadlo v pořádku, mám jen zvětšenou štítnou žlázu, ale kdo ji nemá v těchto letech, že? Ale nepustili. Rok co rok tam chodím na kontrolu, léky neberu. Tak jsem přemýšlela, jestli se na to nemám vykašlat, ale to druhé já ve mně mi našeptává, abych raději chodila, že je lepší přijít dřív než pozdě.

Máte to taky tak? Podobně to mám na urologii. Tam mám kontrolu v lednu. Měla jsem také kdysi krátce za sebou zánět močového měchýře - a šup, už jsem byla u odborníka, který mne zve také na pravidelné kontroly, aniž bych brala léky. Ale jeden asi nikdy neví.

Ještě jedna taková malá perlička z jiného soudku. Ráno jsme našli ve schránce dopis. Nic se neděje, moc osobních dopisů nám nechodí, adresa na nás oba, kdopak nám asi píše? Chtěla jsem to hned zjistit, nedočkavě jsem roztrhla obálku - a? Nic moc jsem jsem nepoznala, protože jsem si sebou nevzala brýle. Až se trošku víc rozednilo, tak jsem si přečetla milý úsměvný pozdrav, který byl z Olomouce od naší vnučky.

Prý na jedné z přednášek dostávali ofic. obálky s logem jejich mezinárodní konference, tak se chtěla pochlubit, protože se také účastní, a napsala nám. Krásně a vtipné, moc nás to potěšilo.

Nemohla chudinka sehnat v trafice prý obrázek ježka, protože prý je to nedostatkové zboží, tak ho tam nakreslila sama.


toto je ten milý pohled a dole je připsáno, že je to: JEŽEK, PORTRÉT ZBLÍZKA.
Vnučka sice byla doma dřív, než pozdrav, protože jsme spolu mluvily včera, ale radost nám udělala.

My jsme se dostali domů ještě poměrně včas na to, abychom si doma udělali rychlý oběd a byli rádi, že jsme doma. Ven by dnes u nás ani psa nevyhnal. Doufám, že bude ještě trošku líp, to vám všem moc přeji!

Kočičky měly narozeniny

9. října 2013 v 17:39 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes jsem se od vnučky dozvěděla, že kočičky měly tento týden narozeniny. Tedy vlastně koťátka. Bylo jim půl roku a proto jsem se rozhodla ukázat zase nějaké jejich fotky, kterými mne zásobuje moje vnučka. Samozřejmě kočičky dostaly prý samé dobrůtky a nevěděly, kdy mají dost. Usmívající se


Tady jsou obě koťátka asi tak před měsícem, to bylo ještě venku lepší počasí.

Takhle koťátka spinká doma, jako v postýlce, že?

Musí také všechno prozkoumat

taky se umí stočit krásně do klubíčka včetně ocásku

zajímalo by mne, na co se Florinka soustředí.

jéjej, asi se málo vyspinkala. To je opravdu krásná momentka. V pravý okamžik zmáčknout, to není jen tak.


A tady dostala koťátka i kytičku. Jako princ a princezna, že?

Věřím, že kočičky budou i nadále dělat své "kočičí mamince" jen samé radosti! Brzy si je zase pohladím i já!