Září 2013

Hektické dny

27. září 2013 v 11:59 RODINA
Moje hektické dny začaly právě včera a pokračují až do pondělka. Včera ráno jsem byla objednaná na gynekologickou prohlídku, kam jsem vyrazila hned po ránu. Pak na mne čekal manžel ve městě a museli jsme nakoupit do supermarketu. Přišla jsem domů a hurá na vaření, protože odpoledne jsem měla sraz s dcerou, že se půjdeme v sousedním městě kouknout na boty. Byla jsem ale až moc akční, protože jsem se spletla a jela o tramvaj dřív. Venku pršelo docela dost, tak jsem si sedla na lavičku u tramvaje a čekala na tu další, vlastně na dceru.

Šly jsme tedy zkoušet boty, které hlavně potřebovala dcera. A schválně, jak myslíte, že to dopadlo? Uhodl ten, kdo tipoval, že boty jsem si koupila já a dcera nic, žádné se jí nelíbily, nebo neměli její číslo, zkrátka nic. Škoda, ale snad to vyjde příště a my se ubírali k ní, protože jsem jí slibila pomoc při přesazování domácích kytiček a že jich má opravdu dost! Musely jsme to rozdělit na dvě části, protože jsem si o poločase musela chvíli sednout. Na jeden zátah to bylo na mne dost. Taky jsme se u toho zasmály. Měly jsme puštěné rádio a najednou dcera zaslechla nějakou známou písničku, ano, správně, tuto skladbu mám na mobilu na vyzvánění od snachy. Než dcera našla můj mobil (já měla ruce od hlíny), tak už nezvonil. Volala tedy zpětně, snacha koukala, že v mém telefonu se ozývá ona, ale po přiložení mobilu k mému uchu jsme se domluvily.

Když už jsme se chystaly na cestu zpět domů, tedy domů já, zvonil zase mobil jí. Prozváněla ji její dcera, tedy moje vnučka Terezka. Když jsme sedly do auta, aby mne odvezla domů, vytočila dcera vnučku zase na jejím mobilu a předala ho mně. No a divila se zase Terka, kde jsem se tam vzala. Zkrátka dělaly jsme včera v tom telefonu volajícím zmatky. Naštěstí se to obešlo bez následků. Usmívající se

Dnes ráno jsem ještě musela do města něco nakoupit, pak uvařit nejen na dnešek, ale ještě manželovi na zítra, něco má v mrazáku, protože já jedu za chviličku zase do Mostu, nakoupit mamince velký nákup, dcera mne vyzvedne u marketu a frčíme k mamince. V pondělí odpoledne pro mne už zase přijede syn.

Maminka se ve středu vrátila z nemocnice, tak tam hned jedu a musím tam zas něco udělat a taky potěšit maminku. Takže odpočívat budu až v úterý doma a bohužel se na vaše blogy také dostanu až potom. Tak mne prosím, omluvte. Teď už vypínám PC, jdu se oblékat, sbaleno už mám a hurá na další cestu.

Mějte se všichni krásně, víkend má být slunečný, u nás svítí už dnes, tak snad nám bude líp! Vaše Ježurka

Tak už jsem také začala

26. září 2013 v 13:32 JEN TAK
Někteří z vás už tady ukazujete, jak si připravujete ručně vyráběné věci a dárky na Vánoce, moje snacha už mi posledně taky říkala, že už pomalu ale jistě nakupuje dárečky, když vidí něco pěkného. Tak já chci jen ukázat, že ani já nezahálím. Mám tady už také něco v předstihu, ale je to trošku jednotvárné.




Věřím však, že i tímto obyčejným dárkem udělám někomu radost, víceméně už vím i komu, ale určitě se pustím ještě do něčeho jiného.

Jak ráda bych pletla i háčkovala dečky, to mne taky dost baví, ale bohužel, nikdo je z naší široké rodiny nechce, protože je nepoužívá. Tak se aspoň pustím do háčkování ozdob na vánoční stromeček. To snad uplatním. Uvidíme.

Nebo byste mi někdo něco poradili? Co bych zvládla a zavděčila se více lidem? Ráda se poučím. A předem za případné rady moc děkuji.

Kuře stokrát jinak

25. září 2013 v 13:34 VAŘENÍ A PEČENÍ
Jak se tak pročítám ostatními blogy, tak si dost často opíši recept s tím, že to někdy zkusím. No, někdy to trvá déle, než jdu do toho, nebo než si vzpomenu, ale včera jsem našla u BABS recept na kuře na houbách. Protože jsem měla na dnešek kouprmé a plánované kuřecí čtvrtky a když jsem se dozvěděla, že tam mohou být jako houby použité i žampiony, tak jsem na nic nečekala a řekla si, že to zkusím.

Pravda je, že jsem si recept trošku upravila, na kuře jsem dala také koření na zlaté kuře, pak cibuli a česneku tak přiměřeně, také ty žampiony, ale měla jsem jen sterilizované, ale to vůbec nevadilo.


Takhle to vypadalo na talíři.

Ale opravdu to bylo chutné a zase jiné, manžel se olizoval až za usima. Tak tedy díky, BABS za návod na dobrůtku. A můžete to zkusit i vy ostatní, fantazii se meze nekladou! Jo a zeleninový salát jsem nefotila.

Všem přeji dobrou chuť!


Zvýšená gravitace?

24. září 2013 v 14:09 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Nevím, jak to mají muži, jestli na ně platí ta zvýšená přitažlivost zemská ve stáří, ale já to tak vidím aspoň doma.

Co se týče stáří, funguje to u mé maminky stoprocentně, jednak proto, že člověk je ke stáří nešikovnější, než dříve, ale u maminky se to násobí ještě tím, že téměř vidí. Na to jedno oko čím dál hůř, na druhé nic. Proto asi také začala víc padat. Ona už si dělá sama statistiku, když upadla naposledy, tak říkala, že to bylo po třinácté. A ona stále tvrdí, že třináctka je její číslo, ale určitě ne šťastné. I když při tom posledním pádu to vlastně také dopadlo v rámci možnosti dobře, protože si nic nezlomila, jen narazila a způsobila nějaké modřiny. V jejím věku si něco zlomit, to by bylo hodně zlé.

A já? Já jsem padala už jako mladá. Tedy nepamatuji si, že bych někdy upadla jak shnilá hruška za svobodna, ale později určitě často, no a pak jak postupně ty pády přibývaly, tak jsem litovala, že jsem si nepsala o nich záznamy.

Padala jsem opravdu všude i na místech, kde by to nikdo nečekal. Nejčastěji jsem padala na chodníku, na cestě, na rovné cestě, zavěšená do manžela jsem se začala sunout k zemi a neudržel by mne ani slon. Šli jsme třeba takhle kolem bývalého Paláce kultury, přijeli jsme tam zájezdem, tedy plno lidí za mnou i přede mnou a já se na rovném chodníku skácela k zemi. Manžel se tenkrát i zlobil, že mne neudržel a jak to chodím, ale nešlo to a vysoké podpatky jsem nenosila. Najednou se mi prostě ohnula noha v kotníku a už to šlo. Vím, že mi jednou doktor řekl, že mám volné vazivo v kotníku a také jsem mívala nízký tlak, že se mi zatočila hlava, já nevím, nebo jsem taková nešika.

Upadla jsem dokonce i při tanci, skončila jsem pod stolem a všichni kolem se smáli. Ne, nebyla jsem opilá, opravdu. Také jsme jednou šli na taneček v lázních - s manželem - a u dveří před vstupem do sálu - žuch - a šla jsem na zem a spolu se mnou i taková velká kytka v květináči, která stála vedle dveří na zemí. Já se mohla uchechtat, manžel zase nepochopil, co dělám.

Když jsem chodila do práce, upadla jsem před kanceláří, prostě jsem zakopla o kořeny stromů, které vyčnívaly nad zemí. Nebo jsem se koulela po schodech do podchodu u tramvaje, manžel sbíral mne a kabelku mi sbírala kolegyně. Ale ta boule, velká jako slepičí vejce, co se mi udělala na holeni, ta bolest, to byla síla!

Také jsem se koulela po zemi v době, když jsem byla těhotná - bylo to vlastně týden před porodem dcery a já upadla tenkrát před prvomájovým průvodem v kolejišti! Kolegyně se při vzpomínce na tento pád směje ještě dnes.

Kolikrát jsem sebou švihla i na dovolené a z vycházky jsem přišla s rozbitým kolenem jak malý harant, ještě, že jsme po cestě "potkali" lékárnu.

Jednou na výstavišti Flora Olomouc, kde jsme byli kdysi zájezdem, takové ty sympatické malé kamínky jsem měla zasekané v noze a krve jak z prasátka.

A kolikrát se mi povedlo upadnout z chodníku na silnici a přitom do pořádné louže, no to jsem vypadala! Ano, byly i takové pády, nad kterými se usmívám ještě dnes. Třeba ještě v době, když jsem pospíchala do práce z toho našeho velkého kopce, všude plno sněhu, já utíkala, aby mi neujela tramvaj - no jasně, válela jsem se za chvíli po zemi, čepice se koulela přede mnou a já se chechotala jako divá! Já vím, o některých pádech jsem už psala, ale když to takhle kompletuji, tak to nemohu vynechat. Také jsem psala o mém pádu v tramvaji, to nebylo jen jednou, jak tramvaj zabrzdila, už jsem "jela", ale jen jednou jsem přistála tomu spícímu pánovi na klíně a celá tramvaj se měla čemu smát.

Ale byly bohužel i takové pády, které končily hůř. Jednou se mi zvrtla noha na chodníku, tři dny před odjezdem na dovolenou a měla jsem škrobák. S tím to opravdu nešlo.

Také jsem zkoušela jít jednou cvičit do tělocvičny, skočila jsem z kruhů vedle žíněnky a byla z toho sádra na šest neděl, takový hrozný výron to byl.

Nejlepší můj pád, který jsem už také popisovala byl ten, jak jsem měla pracovní úraz - upadla jsem v kanceláři a to tak, že jsem měla zase sádru - zlomené čtyři nártní kůstky a neschopenka, samozřejmě.

Ne, nejsou to všechny moje pády, jen ty důležitější, co si pamatuji. A co myslíte můj manžel? Za těch 32 společných let upadl asi před čtyřmi roky, když jsme chodili zkratkou do supermarketu, lidé tam udělali díru v drátěném plotě a najednou za mnou něco žuchlo. Řeknu vám, že jsem se klepala ještě asi půl hodiny, protože jsem se lekla, že manžel dostal infarkt, protože sletěl dolů celou vahou na břicho i na čumáček. Zapomněl si totiž nohu v tom jednom drátěném oku. Ale upadl dobře, naštěstí.

Proč ale teď najednou vzpomínám na všechny ty naše pády? Protože manžel v sobotu upadl vlastně po druhé. Ale jak, tak to se mi zatím nepovedlo. Mladí nás přivezli z toho výletu před dům a manžel vždy vystupuje z auta do silnice. Ještě štěstí, že mu vnuk říkal, ještě ne, dědo, ještě jede auto, ještě počkej - a když řekl teď můžeš, já už byla u našich dveří a bum! Manžel vypadl z auta do silnice, ale já zařvala, vnuk byl tak rychle venku z těch popruhů a auta, taky se všichni lekli, ale manžel vstal a dobrý. Já byla ale v šoku ještě dlouho a okamžitě se mi chtělo z toho všeho plakat.

Uf, už je tedy vidět, že to zdaleka není, co bývalo i u manžela, který nikdy nepadal, ale ta představa, kdyby jelo auto a ..... však to jistě znáte.

Teď už se tomu zasmějeme oba, ale věřte, že mi do smíchu vůbec nebylo.

Tak a jeden manželovo pád a já se kvůli tomu vykecala na dvě stránky. Tak vy, kteří jste dočetli až sem, vám děkuji, že jste to nevzdali a přeji hezké dny bez pádů!

A už to začalo všem a ještě něco

23. září 2013 v 14:50 RODINA
Včera se naši vysokoškoláci rozjeli z domovů na koleje a svá druhá bydliště a už jim skončily jejich krásné časy volna.

Naše Lada sice dokončila studia, ale pokračuje doktorským studiem, ale také je zaměstnaná. Nejen jako pomocná asistentka rektora na UPOL, ale také ji požádali u nás na gymnáziu, aby tam učila japonštinu. Tak to také vzala a ještě k tomu v kurzech pro dospělé ve vedlejším městě učí angličtinu. Už se sama živí, tak se musí činit.

Teď je hlavní finanční zátěž zaměřena na jejího brášku, našeho Lukyho, který také včera odjel, ale do Prahy, kde začínají dnes na VŠE. Imatrikulaci měli už 19. 9., bylo jich tam prý také dost, tak se musí snažit. Ubytování a jeho zařizování taky něco stojí a ještě si tam domluvil v jedné herně, že bude trénovat ten jeho milovaný bowling.

A Terka od dcery je také v Praze, ta už tam je druhý rok, tak jí také budeme držet pěsti, bude to určitě moc potřebovat, protože obor na ČVUT, který si vybrala je opravdu hodně těžký.

Děti se tedy rozlétly do světa a rodičům se bude stýskat. Je to jasné, než si zvyknou, že budou v týdnu bez nich. Ale díky Bohu dnes existují mobily, to v dobách, když studovaly naše děti, nebylo. No a taky jsme to všichni přežili ve zdraví.

A ještě přidám fotky, které jsem pořídila na stanici MHD ve městě při čekání na autobus. Není to nic zvláštního, jen jsem chtěla vyzkoušet nový mobil, jak fotí venku. Myslím, že to jde, je to bez úprav a jsem spokojená.




To není tmavé jen tak, to bylo zataženo, jako v poslední dny denně

a nakonec jsem vyfotila i stánek, který sem jezdí každý týden a prodává grilovaná kuřata. Voní to vždy po okolí, ale ještě jsem si je nezkusila koupit, i když tam chodí lidí dost.

Tak to je dnes vše, u nás poprchává, je pod mrakem a ošklivý silný vítr. Tedy "babí léto" vypadá jinak.

Krásný výlet

22. září 2013 v 16:04 RODINA
Včera jsme s manželem byli na výletě, vyjeli jsme ráno před desátou hodinou a vrátili se tomů po dvanácti hodinách. Ano, až zase večer v deset. A kdepak jsme se toulali celý den? Opět v Praze! Naši mladí byli tak hodní, že nás ještě jednou vzali do Prahy, aby manžel dokončil to, co jsme posledně nestihli. Takže se jelo na Zličín a odtud jsme pak cestovali do centra.

Takových robotů je na Zličíně víc, je prý to docela zajímavé, když jsou v akci, ale tentokrát byli v klidu. Jednoho jsem si hned vyfotila.

A odtud na metro a rovnou do centra. Protože jsme přijeli po jedenácté hodině, tak jsme se vydali rovnou na oběd. Jeli jsme tam, kde už to známe a víme, jak vaří. Jeli jsme metrem na Jiřího z Poděbrad a tam hned je restaurace U Růžového sadu, doufám, že jsem to nespletla.

Trošku pozdě jsem si vzpomněla, že ji vyfotim, to už jsme byli na druhé straně. Vaří tam výborný hovězí guláš, tak jsme si ho dali oba dva, já hlavně proto, abych mohla manželovi přidat knedlíky.

Na té druhé straně naproti restaurace byly trhy. Bylo tam toho dost, samozřejmě jídlo a pití, nejvíc tam bylo stánků s vínem včetně burčáku, mně se líbily tyto perníčky, co jich tam bylo!

Ještě jsem si vyfotila něco z okolí, mraky vypadaly hrozivě, ale zima nebyla a ani jsme nezmokli.

A jelo se do Vršovic, správně tam, kde manžel za války bydlel s rodiči. Stále tam ještě tramvaj č. 22 nejezdí, tak jsme se vydali hledat náhradní autobusovou dopravu. Našli jsme ji po chvíli a nostalgické vzpomínky manžela mohou začít.

Takhle a ještě hůř to vypadalo v okolí "jeho" domu, vytrhané koleje, samé díry kolem, a to prý tam má již 2.11. jezdit tramvaj, skoro to tak nevypadá.

Tady na tom místě v okolí manželova bydliště funguje od r. 1940 stále lékárna, je to až neuvěřitelné, ale manžel tvrdil, že tady byla už tenkrát.

Tady je ještě zepředu, ale zdi mají počmárané jako všude jinde.

Kousek dál je prodejna Bati, která prý tam byla i tenkrát, víc jak před sedmdesáti lety. Neuvěřitelné, ale můj pamětník to tvrdí, tak mu věřím.

A to je ON. Ten rohový dům, kde dřív manžel bydlel až nahoře. Bylo tam vidět, že celé hořejší patro je neobydlené, patrně se bude dům opravovat, jako ten vedle. Ten ještě posledně opravený nebyl. A taky dole úplně vlevo je prodejna Tescoma, která tam ještě před rokem nebyla.

Pak jsme se vydali jinou cestou dolů na tramvaj a manžel se chtěl podívat na stadion Bohemians, kde začínal hrát jako žák fotbal, který pořád miluje. A touto bránou chodil dovnitř. Tak jsem ho tam po těch letech vyfotila.

Když jsme popošli kousek dál směrem od hřiště k tramvaji, tak mne ještě upozornil, že i tato pošta tam byla min. od toho roku 1940, co tam bydlel. No, není to zrovna výstavní dům, ale funkční je, to bylo vidět.

Ale nedaleko bylo vidět, že se tam staré domy opravdu dávají do pořádku, líbil se mi ten veselý opravený, tak jsem si ho také vyblejskla.

Pak jsme jeli s přestupem kousek tramvají, abychom se podívali na Smetanovou nábřeží, které bylo plné lidí a opravdu tam po silnici jezdily pouze tramvaje a kola. Auta opravdu ne. Škoda, že jsem nestihla vyfotit starou tramvaj, ale opravdu tu hodně starou, kde stál ještě mezi dveřmi průvodčí. Krásné vzpomínky.

Odtud jsme se vydali pěšky na Václavské náměstí, abychom tam pak na stanici Můstek mohli jet metrem zpět na Zličín. Takovýchto obchůdků tam bylo všude opravdu až až a představte si, že všude byli lidé. Vůbec se mi včera celá Praha zdála až moc přelidněná, oproti poslední návštěvě určitě.

A opět jsme měli štěstí na živé sochy, kterých tam bylo víc. Toto je kousek před Václavákem, zaujalo mne, že byly sochy dvě a "strašily" kolemjdoucí tím, že je chytaly. Zajímavé, že se nikdo nelekl.

A tady je další dvojice, zase v jiném provedení a přímo na Václavském náměstí.

A tam bylo také živo! Jsou tam totiž celých 14 dní Václavské slavnosti, lidé divte se, u každého stánku si někdo něco kupoval, ať to byly suvenýry nebo jídlo. A opravdu nic levného.

Pak už jsme šli opravdu na metro, ušli jsme opravdu hezký kus cesty, samozřejmě jsme si museli na chvíli odpočinout, ale i tak stačilo. Nastoupili jsme na Můstku na metro a jeli až na konečnou, opět do Zličína. Tam hrál vnuk finále a tak jsme seděli a fandili a drželi palečky.

A jak to dopadlo? Dobře, hrálo víc jak stovka bowlingářů a Luky skončil na krásném 6. místě, toje poslední místo, za které bere ještě nějaké korunky. Bylo to jen pět set, ale každá koruna se počítá. Tady jsem stačila vyfotit už jenom to, jak si bere navíc ještě zlatou kuželku, jako každý z TOP desítky. Už jich má taky doma "pár".

Tak. A to je z včerejšího výletu všechno.
Vlastně ještě ne. Chtěli bychom poděkovat synovi, snaše i vnukovi za to, že nás vzali sebou na výlet, který jsme si krásně užili, hlavně manžel byl moc spokojený, i když unavený. Tak ještě jednou: MOC DĚKUJEME,!

Hračička

20. září 2013 v 14:52 JEN TAK
A kdo nebo co je ta hračička, o které chci psát? Jsem to bohužel já a chci vám ukázat, jak si umím hrát a proto také nezlobím.

Nedávno jsem tady ukazovala, jaký jsem si uháčkovala přehoz, dal mi práci, ale byla jsem spokojená nejen já, ale i celá moje rodina včetně manžela.

Pro ty, kteří neviděli, vkládám znovu.

Protože mi zbylo od každé barvy jedno přadýnko, přemýšlela jsem, co s tím. Tak přišel nápad, že zkusím uháčkovat ještě polštářky. Tedy z jedné strany a z druhé že bude látka tak, aby to samozřejmě ladilo.
Tak jsem se dala do toho a dnes už byly jen dokončovací práce, vlastně šití a kompletace.

Uháčkovaný polštářek jsem musela přišít na jemnou podšívkovou látku téže barvy

To je rubová strana

A tohle už je konečná, já myslím, že to jde.


A to je finále. Takhle to vypadá na posteli i s tím přehozem, jen se omlouvám, že nemám zelené povlečení, mám zatím jen jedno, tak dávám i ta ostatní, určitě to příště bude vypadat líp. Jen na tom polštářku nemůžeme spát, to bychom ho zničili, jedině na druhé straně nebo na jiném polštářku, to se ještě uvidí.

Tak jsem si vyhrála a hurá na jiné ruční práce. Bez toho jsem jak bez ruky. Krásný víkend přeji všem! Vaše Ježurka

Život na vesnici

19. září 2013 v 12:59 TÉMA TÝDNE
Určitě by obsah článku byl jiný v době před cca 50 - 60 lety a jiný je dnes. Dříve byly na vesnici jen malé nízké domky, tedy většinou, dnes mají lidé vystavěné většinou moderní rezidence a třeba takový bazén není vůbec výjimkou.

Moje maminka se narodila a žila ve velkém městě a myslím, že vše, kultura bydlení, stravování, vše bylo lepší v té době na kterékoli malé vesnici než tam. Nezáleželo vůbec na tom, zda město nebo vesnice, ale na tom, jak si stojí materiálně ta která rodina. Maminka se vdala a měla bydlet s tatínkem na vesnici. Jeho rodiče tam měli opravdu malinkatý domeček, nějakou drůbež, kousek pole, žili si skromně, ale spokojeně.

Rodiče spolu bydleli zprvu ve městě, pak na té vesnici, kde si maminka opravdu brzy zvykla, adaptovala se velmi brzy a úspěšně. Ale rozdíl bych řekla, že byl vidět i po letech, zkrátka do doby, než vyrostly další generace. Maminka totiž nikdy nechodila v teplácích, ani doma, nenosila šátek, ale klobouky a tím se zkraje trochu vymykala. Nikdo ji ale nepomlouval, neodsuzoval. Dnes je to samozřejmě už jiné, v oblékání rozdíl už tak vidět není.

Později se z vesnice stalo menší městečko, postavily se tam panelové domy, nastěhovali se lidé a už to bylo trošku jiné než dřív.

Já si pamatuji, když jsem chodila do školy a pak krátce po vychození školy, že se mi tam moc líbilo, my, mladí jsme se scházeli na návsi nebo na hřišti v sokolovně, hráli jsme na kytaru a zpívali, tančili, čaje o páté byly i tam a moc ráda vzpomínám.

Nezapomenutelné jsou vždy každoročně hody nebo v Čechách se říká posvícení, to je opravdu vygruntovaná celá vesnice, všichni jsou venku, mladí v krojích tančí besedu, českou i moravskou, popíjí se vínko z vlastních vinohradů, zkrátka paráda, na kterou nikdy nezapomenu, protože jsem se toho i já účastnila. Nic takového ve městě nevidím.

Také jsme jednou nebo dvakrát chovali na dvorku prase, měli jsme kachny a slepice, ale to jen krátce, když jsme bydleli v nájemním domku. Škoda, tam se nám všem líbilo, ale peníze na koupi nebyly. Měli jsme na tom políčku také čerstvé ovoce i zeleninu a ta chuť, tu si ještě stále dokážu vybavit.

Všechny moje spolužačky a spolužáci ze základní školy si postavili domky, ale ne jen tak ledajaké, ale krásné, moderní, byla jsem se po letech u některých podívat a doslova jsem čuměla.

Dnes už vím, že kdybych se ještě jednou narodila, budu raději bydlet ve vlastním domečku na vesnici, než tady ve městě.

A tohle se vám někdy stalo?

18. září 2013 v 13:32 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Nevím, co jsem zase udělala špatně, i když tuším....

Ráno jsem ještě před snídaní musela navštívit onu místnost, jak jsem měla zase namále. Pak jsme šli nakoupit do supermarketu a tam mne chytl břichabol znovu. Co teď? Tam záchod nemají, ale v marketu naproti ano. Vyběhla jsem tedy ven, manžela nechala s vozíkem v obchodě a běžela naproti. Celou cestu jsem se modlila..... hurá, dopadlo to dobře, když jsem se vrátila, našla jsem manžela téměř na tom místě, kde jsem ho zanechala. Ach jo, jen doufám, že nebudou opět ty samé problémy, co jsem měla nedávno. Večer držím dietu!

Ale já se opravdu snažím nejíst to, co nemám, co není zdravé, a pak taková tři kolečka salámu "jen tak" a problém je na světě.

Co říct? Měla jsem zkrátka štěstí, že jsem měla kam utíkat. Jinak nevím.

Doufám, že jste se pro dnešek zasmáli, je to lidské a nemusím být pořád tak vážná, no ne? Přeji všem krásný den, i když u nás od rána prší a je poměrně zima.

Zásoby na zimu

17. září 2013 v 13:50 JEŽCI
Už je vidět, že bude podzim a pak zima, tak si zvířátka, která v zimě spinkají, dělají zásoby na zimu. Zrovna tak ježci, kteří už jsou jako doma u vnučky Lady na zahradě. Napřed tam chodil jen jeden, vnučka ho pojmenovala Hubert.

To je tedy Hubert a přidali se další.

A teď očividně potřebuje vnučka víc jmen, protože venku právě potkala tři ježky, krmící se z misky jejich koček. Zatím má Huberta a Alfonse a další návrhy jména hledá u přátel na FB.

Miska byla plná - a už tam moc nezbylo.

Útěk z místa činu. Druhý se schovává v té velké kytce vlevo, třetí zmizel ještě než si Lada došla pro mobil.

Tak si vnučka řekla, že už to stojí zato, a je tady nápad: Vaříme pro ježky - pokus č. 1.
Suroviny: piškoty, jedno sladké jablko, kočičí granule, voda (všechny tyhle věci ježci smí, konzultovala je webu).

"Jídlo mají nachystané venku a uvidíme, jaký bude, nebo nebude mít úspěch. Zima se blíží, tak chci kluky ještě trochu vykrmit," říká Lada a čeká, co bude.


Ráno: Piškoty a suché krmivo snědené, jablka jim asi připadala málo sladká. Bordel všude, miska odvátá... asi tu byla párty s rautem.

Tak se šla vnučka přesvědčit, jestli budou ježci hodovat dál. Příští noc tam byl viděn jen Hubert.


Asi to tam má za své teritorium, nebo ji nejvíc miluje, nevím.

Tak si na něj posvítila. A evidentně se jí nebojí, protože neprchnul, ale zůstal.

A to je konec pohádky o ježcích. Vlastně to není pohádka, to je skutečný příběh, věřím, že bude mít jen šťastný konec. A stejně my mne zajímalo, kde se ukrývají. Ale to necháme ježkovi, že?

Velké přání

16. září 2013 v 17:11 RODINA
Včera jsem psala o tom, jak jsem měla v sobotu krásný den, samé radosti. V životě to ale tak bývá, že radost chodí ruku v ruce s bolestí a trápením.

Ano, bylo to tak i u mne. Vždy dopoledne přibližně ve stejný čas volávám mamince a ptám se, jak jí je, jestli je vše OK. V jejích 93 letech je to na místě a také to, že jako většina osob v tomto věku má zdravotní potíže.

Maminka v poslední době dost hubne, nemá vůbec chuť k jídlu, o tom jsem se již také zmiňovala, koncem roku byla proto přijata v nemocnici. Bohužel, tak nespokojená ještě nikdy při pobytu v nemocnici nebyla. Nejen, že s ní nic moc nedělali, dostala pouze jednu kapačku za celých pět dní, ale to, že nemá chuť k jídlu a nemusí tudíž jíst, to prý má pouze jednu příčinu: Stáří. Sono žaludku či co jí dělali a rozbor krve prý je v pořádku. Že když něco sní a většinou to vyzvrací, to prý je taky stářím. Proto se jí ani nedivím, že už nikam nechtěla, když jí zase bylo zle.

Bylo to asi tak, že dva až tři dny to jakž takž šlo, že potrava zůstala tam, kde měla, ale pak zase zle. Včera odpoledne mi volala, že neví, co má dělat, že nic nejí a ještě zvrací. Už z ní všechno padá, jak hubne a byla smířená i s tím, že by šla do nemocnice, ale nejraději jinam, než tam, kde byla.

Slíbila mi, že zítra zavolá svému praktickému lékaři, že by ji eventuálně poslal do nemocnice. Vím, že tady nikdo nebudeme věčně, ale proč má maminka tak trpět? Přece by jí mohli aspoň trochu pomoci od bolesti, křečí a těch nepříjemných pocitů při zvracení. To bylo to hlavní, co jsem si přála. Nevím, proč mne to napadlo. Vždy sledujeme tah sportky a včera mi připadlo takové nepodstatné, že bychom měli vyhrát. Přála jsem si raději trošku zdravíčka pro maminku a řekla jsem si, když vytáhnou maminky rok narození - tedy číslo 20, dopadne to dnes dobře. Ve druhém tahu skutečně toto číslo vyšlo, ale já ještě nevím, jak dopadne dnes v podvečer maminka, kdy tam přijede doktor na návštěvu. Možná bych také silou vůle mohla přivolat nějakou pomoc. Byla bych moc ráda.

Když ale vidím okolo, jaká je "péče" o staré seniory, tak tomu moc nevěřím.

Nechci toho snad tak moc pro maminku, jen být bez velkých bolestí a aspoň trochu jíst a taky si pochutnat, ne mít jídlo jako nutné zlo.

Držte nám, prosím, pěsti, abychom měli aspoň kousek toho pokakaného štěstíčka.

Moje včerejší velké radosti

15. září 2013 v 13:19 RODINA
Včera jsem se téměř nepodívala na blog, tak se omlouvám, že jsem nikde nebyla, ale měla jsem důvod.

Pozvala jsem dceru s dětmi na oběd, občas si tak uděláme všichni radost. Tedy hlavně já a dcera, ona se nechá ráda pohostit od maminky, no a já moc ráda zase pro všechny uvařím a upeču. Dcera přijela jen s vnukem, vnučka měla jiné povinnosti, ale dostala oběd "domů" a taky prý ho ihned po doručení spapala hezky celý.

Takže radost byla na místě, byli jsme u stolu čtyři místo dvou a kolem stolu pobíhala šťastná Pegginka a loudila a loudila.

V pátek mi volala druhá vnučka od syna, kterou už všichni znáte, naše Lada, jestli se mohou v sobotu odpoledne všichni zastavit na návštěvě. Nemusím to snad komentovat, vždy je ráda všechny uvidím, tak jsme se po obědě kromě Terezky neplánovaně sešli u nás u švestkového koláče a kávy.

Ale jak bylo veselo, bolel mne celý člověk od smíchu, a kdože nás to nejvíce bavil a byl vtipný? Vnučka Lada, která nejen povídala o svých aktivitách a povinnostech při práci a dalším studiu, ale vyprávěla humorně historky z domácího prostředí a o jejich malém zvěřinci. Mimochodem, ježci už k nim chodí tři a kromě Huberta a Alfonse tedy vymýšlí další jméno pro toho třetího.

Krásně jsme si všichni pokecali všichni jsme nechali pozdravovat Terezku a také jsme si všichni vzpomněli na babičku, tedy mou maminku s krásným pozdravem.

Ale to nebylo všechno. Postupně mi ubývaly funkce a tak smutně odcházel můj mobil pár měsíců po záruce, proto jsem zadala úkol vnukovi. Nakonec to dcera s vnukem vyřešili výborně. Já si od ní koupila její mobil, který neměla dlouho a ona si vybrala ještě lepší.

Nějak mi to nešlo dobře vyfotit, ale aspoň náznak. Jako tapetu mám dceru.

Pořád jsem se bála těch dotykových, četla jsem tady, že je to složitější s jejich manipulací a dcera měla sice dotykový, ale s klasickou klávesnicí na zprávy, tak jsem si řekla, že do toho jdu. Ještě jen na sebe prásknu, že jsem dceru také správně rozchechtala, kdy jsem si nemohla vzpomenout, že hovoříme o dotykovém mobilu a tak jsem ho nahradila sloven "šoupací". Samozřejmě se to ujalo, dcera i vnoučata šli všichni do kolen, ale bylo jasno.

Vlastně jsem se naučila od dcery jeho otvírání a zbytek nechali na mně. Hurá, zvládla jsem to a dnes jsem dokonce vyzkoušela s ním fotit a sama jsem si poslala fotky z tohoto mobilu do PC! To bylo radosti, že jsem to zvládla bez nápovědy!



To jsou tedy fotky z toho včerejšího koláče, nic lepšího mne nenapadlo, ale určitě ho využiji i na tuto činnost.

Tohle byly tedy moje včerejší radosti, nejen děti a vnoučata, ale i pro mne nový mobil. Díky všem za krásný den!

Ach, ti doktoři

13. září 2013 v 17:19 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes jsme se s manželem ráno rozdělili a šli nakoupit každý zvlášť a na jinou stranu. Já šla do řeznictví a manžel pro chleba.

Když jsem se vracela zpět, na chodbě si povídaly dvě sousedky z prvního patra, z nichž byla jedna ta, která mi až tak pozdě vrátila dluh za jahody a hlavně ta, jejíhož manžela porazilo na motorce auto asi před měsícem.

Tak jsem se odhodlala a zeptala se, jak to s ním dopadlo. Posledně jsem se s nimi setkala na neurologii, odkud si odnesli žádost o vyšetření na CT kvůli potížím, které přetrvávaly asi čtrnáct dní. Byla jsem zvědavá, jak to bylo dál, protože po baráku kolovaly všelijaké zvěsti, tak proto jsem se zeptala.

V nemocnici je objednali na toto vyšetření po autonehodě až za měsíc. Už předtím ho nijak pořádně nevyšetřili, když sousedka doktorům říkala, jaké má potíže, že se sám neobleče a je mu téměř všechno jedno, řekli mu asi tři lékaři, ať je rád, že to nedopadlo hůř.

Se žádostí o vyšetření CT šli do naší okresní nemocnice a tam je objednali po 14 dnech po nehodě až zase za měsíc. To už sousedka nevydržela a zavolala do krajské nemocnice, kde je opravdu přijali téměř hned. Jakmile došly výsledky tohoto vyšetření, okamžitě byl soused transportován do nemocnice v krajském městě, protože měl na hlavně velký hematom, slabé krvácení do mozku a proto tyhle problémy.

Jen prý mu napíchli díru do hlavy, laicky řečeno, byl tam 4 dny a už je doma a zrovna dnes se chystal prvně sám ven. Viděla jsem ho, je sice pohublý, ale paní prý si ho vykrmí. Hlavní je, že je snad v pořádku.

Také jsem se sousedky ptala, jestli s tím bude něco dělat, prý ji v nemocnici říkali, že by mohla podat zanedbání péče, ale ona se soudit nechce, že se stejně navzájem kryjí a hlavní je, že to dobře dopadlo.

Když se tak ohlédnu, co doktorů tohoto souseda vyšetřovalo a NIKDO nic nepoznal, neudělal, neposlali ho na vyšetření jinak nebo nedali do nemocnice na pozorování. Jak je to možné? Kam to naše zdravotnictví spěje? Ani ta doktorka, co ho tím autem porazila, neměla zájem a to prý pracuje na interně. Tak děkuji pěkně za takovou péči.

Dnešní malé radosti

12. září 2013 v 18:02 JEN TAK
Dnes jsem si po obědě sjela do města, protože mi chybělo jedno klubíčko vlny. No a když už jsem byla v obchodě, kde prodávají i jiné krásné věci, zeptala jsem se na ubrus. Už jsem nutně potřebovala do obýváku na jídelní kulatý stůl něco pěkného. Jeden mi hned padl do oka a až pak jsem se zeptala na cenu. Nebyl zrovna levný, ale když se mi tak líbil, tak jsem ty čtyři stovky obětovala. Vlastně manžel, s peněženkou chodí on, já jen vybírám zboží.

Vypadá opravdu krásně, že?

Ale vidíte někde ty bubliny? Já nevím, co dělám špatně, žehlila jsem ho na tu nejnižší teplotu, tak jsem to způsobit nemohla a už se mi to na jednom vyšívaném ubruse povedlo a nevím co s tím. Nerada bych měla zase ubrus s boulemi. Neporadíte někdo?

A ta druhá dnešní radost? Bylo krátce před pátou hodinou odpoledne a ozvalo se ťuky ťuk na dveře. Tak klepe dcera, nevím nic o tom, že by měla přijet. Otevřu a vida! Správně, byla to dcera a podávala mi krabičku se slovy: "Donáška až do domu!" Copak tam asi je, ptám se a mezitím se dostávám do krabičky.

Jen pootevřu víko, vím. Voní houby! Mám já to ale hodnou dceru! Včera se mi zmínila, že jí přítel nabídl houby, ale byla od rána do večera ve škole. Tak jsem litovala, že teď už mohu houbové řízky, polykala jsem na prázdno, škoda, že si pro ně nemohla dojet. No, nic, tak snad příště!

To jsem ale netušila, že si to dcera zařídila a přesto, že dnes měla vyučování do 14,30 hod., přijela domů, udělala řízky a ještě teplé mi dovezla, tedy jenom mně ne, ale já jsem hlavní konzument, ale manžel taky dostal. No, není skvělá?

Ještě byly teplé a vidíte tu díru nahoře vlevo? Ano, hned mezi dveřmi jsem ho musela ochutnat. Jé, to byla mňamka!

Zkoumání okolí domu

11. září 2013 v 13:46 JEN TAK
Už jsem dlouho nevkládala fotky kočiček mé vnučky Lady. Není to tak dlouho, co bylo dokončeno všelijaké jejich očkování, tak konečně mohly z koupelny na delší dobu ven na zahradu. A je jasné, že koťátka musela všechno řádně prozkoumat.

Že mne nevidíte?

A teď? No, klidně bych tuto fotku mohla dát jako hádanku v cyklu: Najdi kočku, že?

Našli jste? Hned je odtajněno, já nenašla jako většinou.

Uf, už jsou koťátka dole, tak se musí pomazlit.

Já si myslím, že utěšit potřebovala i Laděnka, protože pro ně musela vylézt nahoru po žebříku, jinak by to asi poprvé kočičky nezvládly. Ale to nevím, jak to s vnučkou dopadlo. Jisté je, že prý byla na infart.

A tady je hádanka č. 2 hned rozluštěná. To je pro změnu zase to druhé kotě.

Jinak se kočičkám daří dobře a to jim všichni moc přejeme! Krásný den všem, nejen kočičkám přeje Ježurka.

A nedají pokoj a nedají...

10. září 2013 v 17:42 JEN TAK
V poslední době jsme všichni zaznamenali stále větší diskuse a odsuzování předváděcích akcí, kde se manipuluje a nehezky zachází se staršími seniory.

Dokonce vznikla petice, kterou podepsalo tisíce lidí a také film měl veliký úspěch. Nedovedu si představit, že něco takového opravdu existuje a naivně jsem si myslela, že se aktéři stáhnou a dají pokoj. Ale ne, včera jsme ve schránce našli "pozvánku" na akci, která je příští týden v našem městě.

Nechápu nic. PROČ a nač avizují dárky pro všechny účastníky a v takovém množství?

Oskenovala jsem pozvánku, abych vás přesvědčila, že nelžu.

Každý účastník si prý odnese tyto pochoutky:
1 x chlazená kachna
1 x bílé víno
1 x červené víno
1 x poličan
1 x křemešník
1 x herkules
1 x lovecký salám
1 lahev rumu 0,5 l

Pro manželské páry:
Sada příborů nebo
mobil Aligator

A také každý kdo zavolá, obdrží skleněnou vázu, kterou dostane na akci.

Ještě je tam uvedeno, že pro každého účastníka je KOSMODISK ZADARMO.

Vezmu-li v úvahu, že do sálu přijde třeba jenom 10 - 15 lidí a nikdo si nic nekoupí, měli by všichni dostat uvedené dárky zdarma a ještě tam prý bude bohatá tombola.

Logicky se nabízí, o kolik se navyšuje cena zboží, protože to někdo musí zaplatit, no ne? Manžela vždy může trefit šlak, když něco takového vidí a nevěří.

No, přesvědčit se o tom nepůjdu, ale chudáci důchodci, jestli jim zase někteří naletí! Sednout si na chvíli a poslechnout pár keců, to by vydrželi a pak takových dárků! Snad už bude těmto podvodníkům brzy konec!

Přeji krásný den, i když je uplakaný a moc prosím, dávejte na všechny staroušky pozor!

A tenhle znáte?

9. září 2013 v 14:46 VAŘENÍ A PEČENÍ
Je to zajímavé, ale já mám většinou v neděli málo vaření. Včera jsem si řekla, že už jsme dlouho neměli maso a la rytíř Friduš, které je rychlé a dobré, tak jsem si mezitím zatím uklidila obývákovou stěnu. Inu, musíme uklízet a dělat něco navíc tehdy, máme-li na to sílu.

Mně ještě nějaká zbyla, tak jsem do toho šla. Potom ten pocit z dobře vykonané práce a čistoty je k nezaplacení. Ještě jsem také vyprala poslední záclonu a zbytek prádla, krásně mi to uschlo a dnes celý den od noci prší, tak jsem udělala dobře.

Maso na oběd se nakládá den předem, pokud je vepřové. Já jsem si včera zvolila kuřecí, tak jsem ho naložila ráno, v poledne hodila na pánvičku, k tomu brambory a okurkový salát a dobrůtka byla hotová.

Tohle je jen zbytek, co už manžel nemohl, dal si to k večeři.

Pokud by někdo tento recept neznal a měl zájem, je zde :

Kotlety ala rytíř Friduš
Je to pro množství 6 - 8 ks kotlet.
Smícháme: 2 vejce, 1 lžička soli, 1 lžička pepře, 1 lžička sladké papriky, 2 lžičky solamylu, 2 lžičky kečupu, utřený česnek dle chuti (asi 2 - 3 stroužky).
Kotlety naklepeme a obalíme v připravené směsi a necháme asi 1 den uležet.


Já měla dvoje větší kuřecí prsa, trošku jsem je naklepala, naložila v poloviční dávce a stačilo to, jen pepře jsem dala méně. Na pánvičce na oleji to bylo opravdu brzy hotové, měkké a dobré. Tedy nám to moc chutná.

Tak pokud chcete a neznáte, vyzkoušejte, přeji dobrou chuť!

Potraty byly vždy

8. září 2013 v 12:44 TÉMA TÝDNE
Na téma tohoto týdne mne napadá přirovnání s dřívější dobou, ale tou hodně minulou. Mé mamince je 93 let a já nevím, že by někdy mluvila o tom, že by měla potíže s těhotenstvím, aby musela na potrat.

Jen si dobře pamatuji, jak byla maminka někdy na tatínka nepříjemná v době, když otěhotněla potřetí. Bylo to v padesátých letech minulého století a jí bylo tenkrát 35 let a to už bylo na tehdejší dobu hodně. Ale pokud vím, ani na chvilku rodiče nenapadlo, aby se dítěte zbavili. Mám o čtrnáct let mladšího brášku, maminka bydlí u něho v baráčku a je ráda, že ho má. My se sestrou jsme také byly rády, když se narodil malý bráška. Já jsem se vlastně na něm naučila starat se o mimino a když se pak za sedm roků za ním narodil syn mně, hodilo se to. Na druhou stranu, když jela maminka s kočárkem, kdo nevěděl, myslel že je to miminko její. A nakonec proč ne? Dnes je to normální, mamince bylo tenkrát 42 let, když byla prvně babičkou.

Vzpomínám také na to, jak mně maminka vyprávěla o babičce, tedy o její mamince. Ta se narodila na konci 19. století. Tenkrát byl ten život poněkud drsný. Vím, že babička porodila 8 dětí, dva kluci zemřeli krátce po narození a těch šest dětí vychovala. Víceméně sama, protože dědeček byl sice dobrý fachman, ale rád bumbal a tak byla velká bída. Ale vím, že mně maminka říkala, co měla ještě babička potratů. Jen nevím, jak a kde se tenkrát něco takového zařizovalo. Asi hrůza, nechci domyslet. Taky se babička moc roků nedožila. Zemřela ve svých 60 letech, živě ji stále vidím před sebou.

Moje maminka tedy potrat nikdy neměla, stejně jako já nebo moje dcera nebo snacha. Myslím vůbec, že v dnešní době je to zbytečné, když je tak účinná antikoncepce.

U mne to byl spíš opak, měla jsem tři porody a pak už to nešlo, kdyby čert na koze jezdil, jak se říká.

Vím, že někdo opláče, když přijde o dítě, které si moc přál. Někdo taky nemůže zapadnout, o tom jsem nedávno psala, jak se kolegyně dcera konečně dočkala ve svých 39 letech až po dlouhém a bolestivém léčení a pak umělým oplodněním.

Horší to je, když někdo musí na přerušení těhotenství a to z jakéhokoliv důvodu! To také nebývá moc milé.

Na druhou stranu slyšíme stále častěji, jak rodiče své již narozené potomky usmrtí. To je opravdu to nejhorší a těžko si to z nás, normálních lidí, dokážeme představit. Jen to ne! Už proto také dobře udělal pan Hess, že pomohl zřídit baby-boxy. Je to šance pro všechny, jak pro ty, kteří dítě nechtějí, tak pro ty, kteří by moc chtěli, ale nejde to.

Přeji všem, aby nikdy nemuseli řešit toto dilema!

Nápad dotažen do konce

7. září 2013 v 16:33 JEN TAK
Včera jsem se téměř nedostala sem na blog. Pouze jsem vložila moji včerejší aktivitu a pak už jsem v podstatě pokračovala na splnění mého nápadu.

Po úklidu po instalaci garnýží jsem si sedla, pustila televizi jako kulisu, protože to se mi nejlíp pracuje a začala vyměřovat. Tedy, jestli mi něco nejde, tak je to to, abych si vyměřila záhyby na zácloně tak, aby byly stejné a také byl mezi nimi stejný rozestup. Vždy jsem si myslela, že už je to to pravé ořechové - a houby, znovu.

Nicméně nakonec se to povedlo, záclony jsem poskládala, že mi to ale trvalo, a šla to sešít na stroji. Pak jsem si teprve v klídku sedla a uháčkovala zoubky, abych to měla za co pověsit na háčky. To už byla brnkačka. Takže ještě před zprávami byla tady v pokoji záclona na okně. Spokojenost.


Snažila jsem se trošku vyfotit to moje dílo, ale moc to nešlo. To je to okno tady po mé levé ruce. V kuchyni je to obdobné, ale garnýž je hnědá, aby ladila s kuchyňskou linkou.

Už jsem ale neměla nervy skládat ještě záclonu do kuchyně, bez záclon si připadám jako nahá, tak jsem obháčkovala záclonu celou, pověsila, i když to nebylo podle mne jak ze škatulky a dnes jsem si to dodělala včetně umytí okna.
Nicméně to znamenalo záclonu znovu sundat a pak znovu po úpravě pověsit.
Já jsem totiž před týdnem myla okna, jen mi zbývalo to v kuchyni. Dnes je hotovo. Ale vlastně, kdy je hotovo, že? Další nápad, který chci realizovat totiž souvisí s mým dotazem na vás.

JAK ČASTO KUPUJETE NOVÉ ZÁCLONY? Já jsem právě ve čtvrtek, když jsem prala ty, co jsem sundala viděla, jak jsou už ty starší spíš do šediva. Na každé okno mám záclony dvě na výměnu, některé jsou novější od loňska, ale některé už mám delší dobu a sama nevím, proč jsem je dávno nevyhodila. To znamená, že mne ještě skládání a obháčkovávání záclon čeká, až si koupím nové.

Jinak je vše v pořádku, tedy doufám a já si chvíli odpočnu. I když manžel tomu moc nevěří. Už se mne dnes ptal, co vymyslím příště.Usmívající se

To byl ale fofr!

6. září 2013 v 14:59 JEN TAK
aneb ZASE MNE NĚCO NAPADLO! A to, jak je známo, nevěstí nic dobrého pro mého manžela, který už změny opravdu nemusí.

Ráno jsem se vzbudila asi tak o hodinku dřív než obvykle a už jsem měla vyspáno, tak odpočatá hlava byla plná nápadů. No, plná zrovna ne, ale dva se našly. Jak jsem se v posteli asi víc vrtěla a přehazovala, vzbudil se za chvilku i manžel. Už jsme pochopitelně nespali, tak jsem mu své nápady řekla.

Jako první mne napadlo, že konečně musíme něco udělat s těmi našimi garnýžemi. V kuchyni byla na míru dělaná, dřevěná, stará přibližně jak moje dospělé děti, zbytečně dlouhá, závěsy tam už dávno nedávám. Jednu tyč jsem už vyhodila a tak jsem se snažila roztahovat záclonu i po zdi, ale to se mi právě nelíbilo.

A také akutní to bylo i v pokojíku, kde jsem momentálně, tam byla sice už "novější" garnýž, plechová, ale jinak je to stejné. A nelíbí se mi to ani tam ani tam.

Koupit nové garnýže není zas takový problém, ale přidělat je, to ano. Manžel na takové práce už dávno nemá, vše je dnes na hmoždinky, jo dřív se do zdi zatloukla skoba, na kterou se pověsila a bylo hotovo.

Proto jsem se rozhodla dnes po obědě vydat do města do obchodu, kde jsme si už několikrát koupili koberce, oni nám je i položili, naposledy nám dovezli ty naše nové matrace a staré odvezli a vím, že byli vždy moc ochotní.

Řekla jsem si, že se zeptám, jestli by s dovozem garnýží nemohli poslat i někoho, kdo by nám je přidělal. Manžel to hned zavrhl, že to je blbost, přece nebudou na garnýže zaměstnávat člověka a že nikam nejde. Šla jsem tedy sama.

S úsměvem jsem byla přivítána s čím mně může mladá paní pomoci, tak jsem řekla, že se napřed musím zeptat a pak eventuálně vyslovit přání. Bez zaváhání bylo hned jasno. Samozřejmě, mají šikovné truhláře a nic není problém.

Tak jsem si šla vybírat zboží. Doma jsem si okna pečlivě změřila, ale venku jsem zjistila, že papírek s mírami leží doma na stole. Naštěstí jsem měla míry ještě v paměti, tak jsem si vybrala, zaplatila, dala mladé paní číslo telefonu, že mi zavolá, až se domluví.

Během deseti minut, to jsem ještě nebyla doma, už mi zvonil telefon. Jestli prý mohou vyjet za deset minut. Tak to byl opravdu fofr.

Zkrátím to, nové garnýže jsou na svém místě na zdi, mladí muži byli šikovní, příjemní, ochotní, hned za sebou vysávali, tak to se mi líbilo. Vše přesně odměřili a přidělali, zkrátili a tak a šli. Za práci si řekli 400 Kč, byli tam dva a víc jak hodinu, tak si myslím, že je to přiměřené.

Jsem ráda, ale teď mám jiný problém. Okna mám zatím bez záclon, protože jsem je dřív věšela na žabky nebo na tyče. Proto si teď sednu, vezmu háček a přízi, naskládám si rovnou záclonu a pak přiháčkuji zoubky. Snad to půjde.

Manžel ani moc neprotestoval, ale věřím, že se bojí mých dalších podobných akcí. Ale to je život, ne? Jdu na to.