Srpen 2013

Co dělat, když...

31. srpna 2013 v 16:25 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
... když nevíte, jestli máte ty zdravotní problémy řešit hned nebo ještě počkat?

V úterý jsem psala na blogu, jaké jsem měla zdravotní problémy a pak, že je líp. No, moc dlouho nebylo a koncem tohoto týdne se problémy vrátily, i když jsem se snažila nejíst nic těžkého ani mastného, sice byly trošku jiné, ale byly.

Včera jsem si v přesvědčení, že mám dietní oběd, dala knedlíky plněné borůvkami, ale zase mi bylo dost zle. Odpoledne plátek dietní šunky a půl plátku sýra se suchým chlebem. Večer jogurt, který by měl pomoci se zažíváním.

Přesto bylo zle, stále mi chybí moje pověstná chuť k jídlu, bolesti břicha mám stále, na záchod sice chodím stále častěji, i když to není tak zlé.

Vím, měla jsem asi už paní doktorku navštívit už včera, ale dnes bylo pozdě bycha honit. Nevěděla jsem, jestli něco nezanedbám, když to nechám do pondělí, tak jsem volala záchranku, že se chci jen na něco zeptat.

Měla jsem totiž před 10 lety divertikulitidu. Divertikl - nebo-li výchlipka na tlustém střevě tam nebyl jeden, potíže byly podobné, měla jsem ještě tenkrát i zánět a už prý to přecházelo v zánět pobřišnice. To jsem tenkrát čekala do pondělí. Pak pan doktor na nic nečekal a okamžitě mne lifroval z ordinace do nemocnice. Tam mne podrobili všelijakému vyšetření a v noci kvůli mně otevírali operační sál. Bylo prý za pět minut dvanáct.

Musela jsem pak ještě opakovaně na kolonoskopii, také žádné zanedbatelné vyšetření a pak hlavně to čekání na výsledek - hrůza.

Tohle všechno mi tedy dnes proběhlo hlavou, než jsem se odhodlala se poradit na záchrance. Když jsem krátce vysvětlila situaci, tak jsem měla v podstatě jen jednu zásadní otázku: Mám jet u nás na pohotovost, nebo rovnou do nemocnice?

Ano, poslali mne na pohotovost, že mne tam pak doktor vyšetří a řekne, co dál. Tak jsme s manželem sedli na autobus a jeli.

Tam byla příjemná starší paní doktorka, i když cizinka, byla opravdu hodná a milá. Řekla, že to na to mé onemocnění před 10 lety nevypadá, dala mi injekci na bolest a lepší odeznění příznaků a hlavně mi poradila, co jíst. Tedy spíš to, co nejíst, a mně bylo jasno. Včera jsem si sice dala ovocné knedlíky, ale posypané tvarohem a omaštěné máslem. Nic mastného nesmím a mléčné výrobky také ne. Dnes nejlépe nic, tak piji vodu a čaj, zítra prý už mohu suchou rýži a z ovoce banán nebo kousek jablka.

Já jsem v poledne měla jen trochu vývaru v domnění, že to mi neuškodí, ale nesmím ani ten, je prý to mastné.
No, nakonec to zatím dobře dopadlo, po injekci je mi líp, i když mne zase trápí bolesti páteře, i když jsem po obstřicích, ale lék nelze vzít, když nic nejím. Ale vydržím to, určitě. Už jsem se viděla někde v nemocnici, tak jsem ráda, že není hůř a doufám, že do pondělí ani nebude.

Moc prosím, držte mi palečky, raději budu hladová doma!

Karta nebo smlouva

30. srpna 2013 v 13:58 JEN TAK
Některé reakce na můj poslední článek mne přiměly něco napsat o telefonování jak to mám já.

Já už mám čtrnáctý rok mobilní telefon od jednoho a toho samého operátora. Pořídila jsem si ho podle dcery a její rodiny. V té době jsme měli pevnou linku, ale tu jsme brzy zrušili, protože pevný poplatek se stále zvyšoval.

Postupně přešla na tohoto operátora celá naše rodina a tak jsme si mohli volat mezi sebou v kteroukoliv hodinu za 3,- Kč za minutu. Měla jsem možnost si zvolit dva přátele, kde jsem měla volání ještě levnější - za 1,90 Kč.

Do jiných sítí to bylo už dražší - za 7,20 a SMS zprávy všude za 2,40 Kč. Zdálo se to výhodné, taky jsme si nestěžovali, ale denní volání mamince, která si chtěla povídat déle, mne nedávno přimělo k zamyšlení. Na trh vstoupilo neomezené volání v síti, navíc pak ještě minuta do jiné sítě byla za poloviční cenu než před tím, zpráva za 1,50 Kč, tak jsem přešla z dobíjení karty na smlouvu. Uzavřela jsem ji na dva roky za 249 Kč měsíčně. Není tedy problém, pokecám víc a ušetřím, nebo minimálně neutratím víc.

Už po prvním vyúčtování jsem se divila. Teď už se neposílají složenky jako to bývalo dřív, ale musím si ji sama vypsat. Ne, že bych neuměla číst a psát, ale přece jen mám vždy obavy, abych se nepřepsala. Jedno špatné číslo a peníze dostane někdo jiný. SMS zprávou dostanu částku, číslo účtu a konstantní i variabilní symbol a je to.

Účet v bance jsem už dávno zrušila, protože to byly samé poplatky, tak musím platit složenkou. Jaké však bylo milé překvapení, když mi krátce po zaplacení složenky přišla od mého operátora zpráva, že mi děkují za platbu. A bylo jasno. Hned jsem věděla, že účet byl zaplacen a je vše v pořádku.

Včera jsem volala prvně do jiné sítě a po skončení hovoru se mi objevila na displeji zpráva, že hovor stál tolik a tolik a já jsem tím pádem utratila celkově kolik korun. To se mi opravdu líbí a myslím, že mají tento systém nastavený dobře. S maminkou, sestrou, bratrem i dětmi pokecám jak dlouho chci a jsme spokojeni všichni.

Skype sice na PC také mám, ale ne tak všichni a také nemám počítač celý den zapnutý. Já vím, že dnes SIM karty má už kde kdo, ale já zatím neprchám. Teď dva roky nemohu, ale operátoři se snaží a každou chvíli se někdo volá.

Dvě zprávy

29. srpna 2013 v 13:31 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Pravda je, že bez mobilu si dnes mnozí z nás nedokáží představit byť třeba jeden den. Také jsme se naučili ne hned volat, ale poslat zprávu prostřednictvím levnější SMS.

Moje snacha dostala minulý týden zprávu, kterou si musela přečíst víckrát a ještě ji dala zkontrolovat rodině. Ano, taková to byla neuvěřitelná a šokující zpráva.

Její kolegyně, s kterou se vídá ve všední dny denně už víc jak jedno čtvrtletí, jí napsala hodně smutnou zprávu. Dobrovolně odešel ze světa její dvaadvacetiletý syn. Je něco strašnějšího v životě lidském než to, když vám najednou, v plné síle a zdraví odejde vaše milované dítě a v nejlepších letech? Ne. Nikdo se nedivil, že se jí nechtělo žít. Má ale ještě dceru, vnučku a další vnouče na cestě. O to je to horší. S takovou zprávou se nesrovná do konce života a špatná z toho byla i snacha.

Ale není zpráva jako zpráva. Jak ten život vyrovnává počty, nejen na dobré a špatné, ale i na živé a neživé. Já včera dostala také zprávu, ale jakou nádhernou a radostnou! I mně psala moje bývalá kolegyně a úplně na dálku byla cítit ta úleva a radost! Její mladší dcera porodila zdravou dcerku! Možná to někdo nepokládá za tak mimořádné a důležité, ale já vím, co ta její dcera musela všechno podstoupit, aby konečně zapadla a posléze ve svých 39 letech porodila své první a asi i poslední dítě. Už nikdo nedoufal a povedlo se! Kolegyně má už vnučky dvě od své starší dcery, té první je už víc jak dvacet let, tak si aspoň zase užije miminka. I když.... tohle miminko je s rodiči až v Praze, ale to není konec světa, že?

Čekala jsem tento měsíc ještě zprávu od mé další kolegyně, která mi sdělila, že bude prababičkou a měla mi v srpnu zavolat, že přijede za dcerou sem k nám na sever. Ona se při odchodu do důchodu odstěhovala na svou rodnou Moravu, tak jsme se moc často neviděly. Tato zpráva zatím nedorazila, ani sdělení, zda je vše v pořádku, ale stále čekám. A kdo si počká, ten se dočká, se říká, tak mi nezbývá, než vydržet.

Všem přeji, aby k vám dorazily jen samé ty dobré zprávy!

Za co?

27. srpna 2013 v 13:18 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Právě se mi chtělo zanotovat písničku, kterou zpívá T. Klus - Za co pane Bože, za co? Protože opravdu nevím, co jsem snědla špatného a jenom já, manžel je v pohodě.

Hned ráno, když jsem vstala, měla jsem břichabol, ale to jsem ještě netušila.... Byla jsem dnes objednána ke kadeřnici na melír a trošku ostříhat a hned poté jsem musela jít na obstřik. Sice jsem to zvládla, ale vždy to bylo jen tak tak.

Než jsem odešla do kadeřnictví, seděla jsem víc jak deset minut na oné místnosti. Tam jsem to přežila, i když křeče byly a škrundání v břiše též. Až doma jsem zase utíkala, pak hned na obstřik a ještě asi dvakrát nebo třikrát, nepočítala jsem to, ale bylo to opravdu nepříjemné. Někde doma jsem viděla lék na průjem, šla jsem si pro něj - a hele - byl tam poslední! Tak aspoň něco! Ale vím, že v takových případech se má držet dieta, no a já měla kvůli manželovi připravený sváteční oběd - bramborový salát v lednici a na pánvi se dělaly telecí řízky.
To je manželovo porce - 1. část. Pak si dal ještě další řízek. Chutnalo mu, ale já si to moc neužila.

Vzala jsem si sice trošku, riskla jsem to. Ještě před jídlem a pak i po jídle jsem si šla loknout becherovky. Slivovici doma nemáme, tak jsem to zkusila.

Pravda je, že jsem po obědě při čtení novin usnula, ale křeče polevily. Nevím, jestli pomohl ten jeden prášek nebo ta becherovka, ale teď jsem si dala dneska první kávu a čekám....

Jsem tedy opravdu zvědavá, budu-li dnes jíst a když, tak co. Na večer jsem naplánovala toasty z veky - smíchané vejce s nastrouhaným sýrem naplácat na plátek veky a osmažit, pak na to položit plátek salámu a zeleninu. Vím, že se to také dnes pro mne vůbec nehodí, tak uvidím.

V minulém článku chtěly některé blogerky vidět můj kostým. Tedy kostým to v pravém smyslu slova není, kalhoty jsou černé, ale "hází" trochu barvu do tmavozelena, tu bych stejně správně nechytla na fotce, takže si představte normální kahody za osm stovek, ale sako jsem kvůli vám vyfotila.

Nosit ho ještě nemohu, musím zkrátit rukávy. Nakonec u kalhot zas nohavice, to je u mne vše normální. Já říkám, že jsem na tu moji šířku moc malá, nebo na moji výšku moc baculatá, když to řeknu decentně. Usmívající se Sako se mi líbí, i když tady to zas tak moc vidět není. Vepředu je zapínání jen na háček.

Krásný den bez bolení bříška vám všem ze srdce přeje Ježurka

Opět náročný den

26. srpna 2013 v 12:58 RODINA
Včera jsem popisovala náš sobotní výlet do Prahy. Kostým jsem sice nekoupila, ale s velkou pomocí mé snachy (kolik já si zkoušela kalhot a ona mi je chudinka nosila do kabinky) jsem si nakonec vybrala kalhoty a sako. Barevně odlišné, ale úplně, ale všichni mi to včera pochválili. A taky mi všichni, kteří neviděli, pochválili mnou vyrobený přehoz přes postele.

Ne, nespletla jsem se, skutečně včera a všichni chválili. Nejen moje nakoupené a vyrobené věci, ale hlavně přišli popřát s předstihem manželovi. Zítra má totiž svátek.

A teď je určitě všem známo, co včera u nás po mém probuzení následovalo. Opravdu jsem hned zrána myslela, že nezvládnu nic, jak mi bolel celý člověk, o páteři nemluvě, jak se mi dělalo špatně, ale ihned jsem si vzala můj životabudič - tedy lék na bolest. A hlavní je, že brzy zabral a já byla vděčná, že zase zvládám.

Scházíme se všichni obvykle kolem 13,30 hod., tak mi bylo jasné, že nic zvláštního upéci nestihnu, ale čokoládové muffiny to jistily. A povedly se. Pak už jen připravit jako vždy občerstvení v podobě chlebíčků a jednohubek.

Dopoledne se mi ozvala dcera, jestli nechci pomoci - jé, to bylo radosti, bodejť bych odmítla! Tak ve třech (i s vnučkou) to pak šlo jako po drátku.

Každý seděl na "svém" místě. Zleva: snacha, vnučky Terezka a Laděnka a syn.

Manžel se předvedl v nové košili (jako dárek z Prahy ode mne), dcera je po mně, že? Také se většinou usmívá.

Hlavní postava sobotního bowlingu asi přemýšlí, co mohl zahrát líp

A ten nejmladší zamilovaný vnuk si stihl i dopisovat se svou dívkou

Naše milovnice zvířátek má ráda i mého plyšového ježka

a samozřejmě i Pegginku dcery a jejích dětí.

Aspoň trošku jsem zdokumentovala tu naši sešlost, zase jsme všichni poseděli a popovídali si, ale ještě toho zbylo! Vnučky jí jako vrabčáci, obě chtějí být jako modelky, ostatní zase neměli moc hlad a tak příště bude občerstvení méně a je to.

A večer? To už jsem opravdu spala v noci jako špalek, manžel padl za vlast hned po zprávách, ne, že by byl v alkoholovém opojení, nepili jsme, ale taky unavený. Přece jen jsme vybočili z toho svého stereotypu a hned dva dny za sebou, tak v našem věku už je to normální. Ale prožili jsme dva krásné dny za sebou. Usmívající se

Sobotní výlet směr Praha

25. srpna 2013 v 17:11 RODINA
To jsem měla v týdnu takový nápad. Věděla jsem, že naši "bowlingáři" mají v sobotu v Praze turnaj, tak jsem se zeptala, kdy jedou a kolik jich jede. Vyšlo to! Měli v autě dvě místa volná a vzali nás tedy včera sebou. Napadlo mne tožtiž, že si koupím kostým.

Odjezd byl stanoven na 11 hodinu, tak jsem usoudila, že se dříve doma naobědváme, kdo ví, kdy a kde bychom se tam dostali k jídlu. A taky za kolik peněz.

Ráno jsem si tedy "udělala hlavu", uvařila a ještě něco málo před jedenáctou jsme jeli. Syn, snacha, vnuk a my s manželem. Turnaj se koná vždy na Zličíně a já vím, že je tam spousta obchodů a že mám šikovnou a ochotnou snachu. Mladí si něco málo pojedli, kluci šli trénovat a pak hrát a my šli nakupovat. Snacha to tam zná opravdu dobře, protože jsou tam min. 2 x měsíčně, proto mne to taky napadlo.

Hned na začátku prozradím, že kostým opravdu nikde neměli. Tak jsme zvolili variantu č. 2, že si koupím kalhoty a sako. Bože, jak mne i manžela bolel celý člověk než jsme to oběhli a něco sehnali. Vrátili jsme se pak na ten turnaj, dali si něco na žízeň, trošku si odpočinuli a vydali jsme se do centra Prahy. Mladí zůstali na bowlingu.

Nejdřív jsme se vydali na Karlovo náměstí do naší oblíbené cukrárny na kávu a zákusek.


Manžel se pak chtěl jet opět podívat, jestli se náhodou něco nezměnilo v místě, kdy před lety bydlel, ale tramvaj do Vršovic nejezdila, byla někde náhradní autobusová doprava.
Nechtěli jsme to řešit, vydali jsme se tedy, že projdeme Václavák.
Krásné počasí bylo, tak bylo také všude plno lidí.

Manžela zaujal výklad jako lákadlo do kasína

Mne zase zaujal tento "kovový" pán před jednou restaurací.

Když jsme to pak obcházeli z druhé strany, uviděla jsem živou reklamu na ryby, zdála se mi zajímavá, tak jsem se snažila ji vyfotit.

Chudák, který byl uvnitř. Venku vedro a malé děti se ho bály.

Pak jsme si uvědomili, že než přijedeme domů, tak to bude ještě chvíli trvat a že by bylo vhodné něco někde sníst. Ale co? Na Václaváku? Opravdu tam už není otevřený ani jeden stánek a já byla tentokrát rozhodnutá jednou zhřešit a dát si klobásu. Bohužel. Co teď?

Na jedné z postranních uliček, když jsme šli na tramvaj, tak jsme našli bufet, kde prodávali chlebíčky. Ale ta fronta! A místo k sezení žádné a nás už opravdu bolely nohy.

Uviděla jsem poutač na čínskou restauraci, tak jsme to zkusili.

Vnitřek restaurace byl hezký

Až na ten nápis uprostřed byla tato mozaika v pasáži před restaurací zajímavá.

Přišli jsme tam v 16,30 hod. a dostali jsme ještě polední menu - za 89 Kč smažené kuřecí kousky a hranolky s tatarkou. Když jsem si uvědomila, že snacha si dala na Zličíně bagetu za 84 Kč, tak jsem si řekla, že to není špatná nabídka. Jídlo bylo chutné a bylo toho dost, že jsme si ještě nechali dát zbytek sebou domů do krabičky.

Pak jsme se už vraceli zpět na Zličín.

U vodotrysku je vždy hodně lidí, hlavně dětí.

Tam jsme zjistili, že vnuk postoupil do semifinále, tak jsme ho nechali hrát a šli jsme se synem a snachou na kávu, kam prý oni chodívají.

To byla atrapa auta, které bylo u stropu.

Bylo to tam hezké, ale nikdo kromě nás tam nebyl. Měli to tam zmodernizované, přímo na obrazovce jsme si vybírali jakou kávu si dáme.
Tady nám to syn ukazuje

Snacha byla v pohodě.

Když došlo na placení, tak mně bylo jasné, proč jsme tam byli sami. Za ty čtyři kávy, sice to nebyly jen tak obyčejné, ale přesto jen kávy, přinesla servírka účet 177 Kč! A to prý mají mladí 20 % slevu, mají také jejich kartičku.

Na bowlingu se ještě po našem návratu bojovalo. Vyfotila jsem si tam poháry, které byly připravené pro vítěze


a protože vnuk stále ještě bojoval, i když nakonec finále nevybojoval, skončil ze 68 účastníků na 7. místě, my tam zatím fandili a bylo to docela fajn a rychle to uteklo.

Jak jsem se tak rozhlížela kolem, uviděla jsem tam pana Borovce, kterého znám jednak z doby, když dělal redaktora v jedné soukromé televizi a pak hlavně od vnuka a syna. On ty turnaje natáčí na video a fotí. Jednou si tak prý psal s vnukem a místo Lukáš se přepsal a přejmenoval ho na Kukáš a to mu zůstalo.

Rozhodla jsem se a šla k němu. Představila jsem se, že jsem Kukášovo babička a jestli si ho mohu vyfotit. Jeho reakce byla okamžitá a vtipná. "Jé, vy jste Kukášovo babička, kde jsou, že mi to neřekli?" Očima hledal syna a snachu.
"Pojďte, vyfotíme se spolu," řekl a požádal jednoho tatínka, který tam také fandil svému synovi, aby nás vyfotil.

A toto je výsledek. Já jak jinak, než s pusou od ucha k uchu jako vždy a všude. Vůbec jsem zjistila, že se tam opravdu schází parta príma lidí, všichni, bez ohledu na věk, si tykají a bylo mi tam také dobře.

Domů jsme dojeli v půl deváté večer, unavení, ale spokojení. Jen jsme se osprchovali a hupky dupky do postýlky s tím, že budeme spát jak mimina. Kdepak! Ještě o půlnoci jsem čučela do stropu a každou chvíli jsem byla vzhůru.

O tom, jak jsem dnes ráno vstávala, o tom napíši zase zítra.

„JAHODOVÝ DLUH“ je vyřešen

23. srpna 2013 v 16:48 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Začalo to tak nevinně a nečekaně. Dnes jsem byla objednána, jak už jsem psala, na neurologii, protože už se mi nechtělo denně papat až dva léky na bolest. Ony ty obstřiky zase na chvíli vydrží a nebyla jsem tam víc jak čtvrt roku, tak co.

Přišla jsem do čekárny chvíli před objednacím časem a koho tam nevidím? Sousedku, jejího manžela a jejich dceru - tu, která mi prodala předražené jahody a její matka slíbila omylem vybranou částku vrátit. Už je to opravdu dlouho a peníze už jsem oželela, když se nic nedělo.

Teď jsme se pozdravili, oni všichni první, já odpověděla - a nic. Koukala jsem všude okolo. Brzy se začaly dít věci. Viděla jsem jen tak periferně, že sousedka něco špitá dceři, hrabe se v peněžence, pak jsem zaslechla, že ještě 30 Kč má a že jí to pak dá, ale dělala jsem, že nic nevidím, nic neslyším.

Asi za minutku se dcera zvedla a šla ke mně se slovy: "Tady vám vracím těch šedesát korun". Sousedka přidala omluvu. Co na to říct? Poděkovala jsem s tím, že jsem už nedoufala.

Po chvíli volala sestřička souseda k paní doktorce a jeho žena šla s ním. Šel nějak divně. Jejich dcera zůstala v čekárně. Nedalo mi to a proč bych se už zlobila, když to stejně neumím a zeptala jsem se Ivetky, co se tatínkovi stalo.

Pak mne přejel mráz po zádech. On má takového malého prskoleta, motorka bych tomu ani moc neříkala a jel zase na něm po delší době na zahradu. Mají tam kromě toho, co na zahradě bývá také psa, kterého jezdí soused denně krmit. Prý aby jim tam zloději nekradli. Jen nevím, co tam pejsek hlídá v zimě, ale jsou tak zvyklí, jemu prý tam nic nechybí.

Tak abych neodbočovala, jel tedy na tu zahradu, ale daleko nedojel. I když jel opravdu pomalu - ono to rychle ani nejede - a jel po hlavní silnici, z vedlejší se vyřítilo auto, které ho srazilo. Auto prý řídila paní doktorka z nemocnice. Lidé zavolali sanitku, ona tedy jela. Soused vstal a říkal, že mu nic není, že je to dobrý, tak ho vzali jen na RTG, tam nic nenašli, tak ho pustili domů.

Až tak po dvou dnech se teprve začaly projevovat důsledky té bouračky. Bolela ho nejen noha, ale hlavně ruka, nemohl se sám ani obléci a celkově prý byl nějaký jiný - divný. Jen polehával a když vstal z postele tak jedině proto, aby šel na balkon kouřit. On, který byl vždy plný života.

Jeho dcera přesvědčila matku i otce, aby konali. Byli u doktorky opravdu dlouho a pak už sestřička volala mne. Ptala jsem se, co sousedovi zjistili. Poslali prý ho na CT a nevyloučili mozkovou příhodu. Bylo mi ho líto a hodně.

Po čem nic, to je hned. Víkend bez nehod vám přeji všem.

Nejen likvidace

22. srpna 2013 v 14:16 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
V poslední době často píši o tom, jak likviduji věci v bytě, abych měla méně práce s jejich údržbou. Už to asi vypadalo tak, jako kdybych se chystala "do věčných lovišť" jak říkával můj tatínek. Ale ještě ne, nebojte se, ještě bych chtěla chvíli vydržet, i když mne v poslední době opravdu dost zlobí moje bolavá páteř. Denně polykat prášky i dvakrát, to se mi nechce, tak jsem se objednala po delší době na obstřiky, přece jen to zase chvíli vydrží.

Dnes po obědě jsme se vydali do města, abych si koupila do té mé zeleno-bílé ložnice prostěradla, která by mi ladila nejen s mým novým přehozem, ale hlavně s tím nejnovějším povlečením. Nechtěla jsem také kdejaký šunt, tak jsme si raději připlatili a prostěradla vypadají opravdu luxusně, jak je tam psáno.



Ale šli jsme zase kolem té "naší" prodejny masa a měli tam na tabuli napsáno, že mají telecí. To jsem taky nejedla ani nepamatuji a myslím, že můj manžel ještě v životě nejedl telecí řízky. Aspoň prý si to nepamatuje, tak jsem vkročila. Kilo telecí kýty za 299 Kč, říkám si už zase něco dražšího? Ale co, všichni víme, že rubáš nemá kapsy a můj manžel má příští týden svátek. Proč mu neudělat radost? O tom, že bude bramborový salát jsem už rozhodla, tak k tomu ještě i dobrý řízek, no ne? Prodavačka mi uřízla rovnou tři řízky a stálo to kolem 130 Kč, ale snad to bude zase dobré jako ta pravá svíčková. A snad pak dám už zase chvíli pokoj.

No a nakonec ještě takový krásný milý dodatek. Ježek Hubert, jak jsem o něm psala, že chodí k našim mladým - hlavně tedy díky vnučce Ladě - večer tajně na hostinu, tak už je z něho také opravdu ježek domácí, proto dostal jméno. Včera si tam zase pochutnával na kočičích granulích a vnučka ho tajně vyfotila.


Nedá mi to, ještě jsem dostala od Laděnky jednu krásnou fotku, jak je dobře jejímu kocourkovi s ní. Fotku poslala pod názvem - Floriánek s maminkou. Usmívající se

Krásné, že?

Přeji den plný pohody, sluníčko už máme, tak si to užívejte dokud to jde! Vaše Ježurka

PS: Právě před chvílí jsem dostala od Lady ještě jednu zvířecí fotku. Ta cizí kočička, která k nim začala před pár dny chodit na jídlo, už není plachá. Už se nechá Ladou pohladit a dostala i jméno : prý je to TOULÁTKO.


Stále to mám před očima

21. srpna 2013 v 13:46 TÉMA TÝDNE
Dnešní datum mi bude vždy připomínat ten den před 45 lety. V té době jsem měla už dvě děti, dcerce byl jeden rok.

Já tenkrát musela do práce, když jí byly čtyři měsíce. Nebyly peníze, tak se nedalo nic dělat. Ráno jsem vstávala brzy, protože jsem vodila syna do školky a dceru do jeslí. To bylo ale hrozné probuzení! Už roky jsem zvyklá si ráno zapínat rádio, tenkrát to byl ještě starý dobrý rozhlas po drátě, který byl zavedený v každém bytě. Hudba jako o funuse, zděšení, panika, strach. Po chvíli drsná realita. Pod okny našeho bytu, bydlíme u hlavní silnice, najednou vidím tanky. Ten šok byl neskutečný! Tak ona je to pravda! Ale v rádiu hlásili, že by to měli hlavně být naši BRATŘI! Je možné, že bratr na bratra míří z tanku?

My přece nejsme daleko od hranic s východním Německem, tehdejším NDR a proč tedy nejedou oni? Spousta nezodpovězených otázek a velký strach. V té době jsem byla krátce už sama s dětmi, tak se není co divit. Dceru, které byl rok, jak jsem psala, jsem zvedla na okenní parapet a řekla jí, ať se dobře podívá, to pod námi v těch tancích jsou bratři! Samozřejmě mi uniklo i nějaké to sprosté slovo, dcera z toho rozum neměla, ale já jí to zkrátka musela říct, pak vypravit sebe i děti a jít do práce.

Tam si pamatuji, že ne všichni do té práce dorazili. Ale vlastně se to pak všem omluvilo, dostali zaplaceno, jako by pracovali. To jsem si tenkrát vynadala, že jsem také nezůstala doma.

Od tohoto dne jsem to měla v práci horší, samé zákazy a taky se to podepsalo na mých dětech. Bohužel. Ale děti se nakonec nedaly.

K nám do chemičky docházeli potom řadu let tito naši "osvoboditelé", brali si od nás suchý led a můj šéf jim zajišťoval vše potřebné. Samozřejmě, že nic neplatili, bylo to grátis. Chodil tam dost dlouho jeden a ten samý voják, tuším, že říkal, že je z Kazachstánu, nevěděl ani kam jedou natož proč, pomalu se nám omlouval a bylo vidět, že ten opravdu za nic nemůže.

Hlídali i naši fabriku, co kdyby, že? Ať už to bylo jak chtělo, pro nás, obyčejné lidi to bylo strašné probuzení! Toto opravdu už nikdy!

A život jde dál.....

Pomalu, ale jistě

20. srpna 2013 v 14:09 RODINA
Nedávno jsem psala o tom, jak likviduji přebytečné věci z bytu, nebo zkrátka ty, které se mi už okoukaly nebo neplní to, co měly. Dnes jsem si také řekla, že budu pomalu, ale jistě pokračovat.

Už dávno jsem fotila mou zeď v pokoji, kde jsem měla spoustu miniatur v okénkách, obrázků a všelijakých parádiček. Vždy mi to dalo pořádně zabrat, když jsem to musela všechno čistit a umývat. Čím jsme starší, tím se nám hůř všechno udržuje a taky si říkám, že jednou nebudou mít děti tolik práce. Tak pomalu, ale jistě vyhazuji některé věci. Dnes toho byl zase plný koš. Schválně, jestli bude vidět, že něco ubylo.


Toto je původní složení na zdi, když se dají obrázky vedle sebe

a takto jsem to zkorigovala


Krom toho jsem přemístila ježky, kteří byli všude dokola, do jednoho sektoru Usmívající se

Tady mám i dárky od mých blogových přátel, poznáváte se, Květuško a Věruško?

A taky Ty, Dášenko? Motýl visí v ložnici, protože tam se krásně hodí barevně

A když nebyl k sehnání ježek, tak byli postupně krtci, viď, Miluško?

Všechny ostatní ježky, které jsem už od vás, mých blogerek dostala, ty mám v galerii ježků, tedy ve skleněné vitríně buďto v obýváku nebo tady v pokoji. Kromě těch plyšáčků, kteří jsou na gauči nebo s námi v posteli. To já píši také hlavně proto, abyste věděli, že si všeho vážím a kochám se.

Tak, a zase něco ubylo, tak postupně, ne najednou, likviduji a likviduji, doufám, že se včas zastavím. Dnes to šlo, počasí na úklid bylo ideální. Krásný den přeji i vám všem.

Výsledek rozšoupnutí

18. srpna 2013 v 13:18 VAŘENÍ A PEČENÍ
Psala jsem o tom, jak jsme si koupili drahé maso na bifteky a slíbila také, že výsledek zde sdělím a také zdokumentuji. Sliby se mají plnit, tak prosím.

Maso jsem si ráno trošku naklepala, osolila a okořenila steakovým kořením a na dopoledne naložila do oleje. Pak už to bylo dílo okamžiku.


Brambory vařím v mikrovlnce už roky, je to opravdu hned a pak jsem je přidala k masu trochu opéci. Na druhé pánvičce jsem udělala volská oka, protože ta původní pánev na oka dosloužila, bylo to jen tak.


Polévka - kuřecí vývar byla od včerejška, oblohu jsem měla nakrájenou nachystanou na prkénku, tak už jen dát na talíř a pustit se do toho.

Toto je moje porce a věřte, opravdu to stačilo.

A tady už je oběd na stole. Manželovi by byl talíř malý i s oblohou, proto jsem mu ji dala zvlášť.

Ale ještě bych měla dodat, jestli jsme si pochutnali. Odpovídám - ano. Bylo to dobré, biftek jsem dělala jako médium, či jak se to odborně nazývá, rozhodně krvavého nemáme rádi nic. Dušička má pokoj aspoň zase tak na dva roky.

I vám všem přeji dobré pochutnání na vašem vaření!

O životě jen krátce

17. srpna 2013 v 13:42 TÉMA TÝDNE
Když jsem viděla téma týdne, okamžitě jsem si ho propojila se slovy jednoho moudrého pána - p. Wericha s p. Horníčkem v jejich předscénách, neboli na forbíně. To byla opravdu moudrá slova k zamyšlení.

Pan Werich kdysi říkal :
"G.B.Shaw žil sto let - je to dlouhý nebo krátký život?"
"Dlouhý život", odpověděl p. Horníček.
"Ne, krátký,ale tu mohl být ještě 250 let, protože měl stále co říct, zatím co na celé zeměkouli žije já nevím kolik třicetiletých, kteří už tu 450 let nemuseli být", odpovídal p. Werich.

A dodal, že jako doživotní majitel jednoho života musí říct, že život vždycky stál a bude stát za to, aby ho člověk dožil. Ono se s tím nic jiného dělat nedá.

Mám tyto forbíny ještě na LP deskách, mohu už opravdu napovídat, ale vždy to ráda poslouchám.

Tak podobně je to i v životě, který máme spravedlivě každý jednom jeden. Jak se k němu chováme a jak s ním zacházíme, tak se nám odmění.

Většina z nás si až dost pozdě uvědomí, že něco děláme špatně, že není podstatná krása těla, ale krása duše. Že se zdraví za peníze koupit nedá a láska že je to podstatné, co nás drží nad vodou. Nejen láska partnerská, ale láska k rodičům, sourozencům, všem dobrým lidem, ale i ke zvířátkům. Ta je taky důležitá.

Existuje život po životě? Už se o tom mnoho napovídalo, ale každou chvíli se stanoviska různí. To poznáme až to nebudeme moci říci ostatním.

Jen nechápu, jak někteří se svým životem zbytečně hazardují a dobrovolně. Jsou tu i drogy a alkohol, riskování, války. Je to škoda.

O životě je mnoho citátů a mně se líbí nejvíc :
ŽIVOT JE JAKO ŽEBŘÍK OD KURNÍKU. KRÁTKÝ A PĚKNĚ POS..NÝ.
ŽIVOT NENÍ PROCHÁZKA RŮŽOVÝM SADEM.

Krásný život vám všem přeji a s úsměvem!

Jak jsme se dnes rozšoupli

15. srpna 2013 v 16:54 VAŘENÍ A PEČENÍ
Mohu mít otázku? Dáváte si často nebo aspoň občas biftek z pravé hovězí svíčkové? Nebo dali jste si ho někdy v poslední době?

Já odpovím hned za sebe. Já určitě takových dvacet let i více určitě ne. Při těch cenách masa a za pravou hovězí svíčkovou - no a pro důchodce?

Pravda je, že už delší dobu o tom hovořím. Asi před měsícem měli v naší prodejně masa upoutávku na tabuli před obchodem, že mají toto maso v akci - místo 699 Kč JEN 499 Kč. No - nekup to! Tak jsme to doma probrali a řekli jsme si, že se rozšoupneme a já že koupím kousek masa jen na dva bifťoury! Když už jsme byli rozhodnuti, svíčková nebyla.

Až dnes! Šla jsem si pro maso na karbanátky a co vidím! Pravá hovězí svíčková v akci za 499 Kč za kilo! Zeptala jsem se paní prodavačky, jestli mi může ukrojit na dva bifteky, no jasný, ani jsem jinou odpověď nečekala, prý ji právě přivezli, je čerstvá, ještě se mne zeptala, jak silné a ukrojila.

No, nevím, jestli se tím manžel moc zasytí, asi dostane větší porci brambor, ale ty dva kousky masa stály něco přes 100 Kč a vážily něco málo přes 20 dkg! Když ale na ně udělám volské oko a zeleninovou oblohu, tak to určitě bude stačit.

Teď jen budu napnutá, jestli to bude chuťově tak jako dřív, jak to mám zafixované z té dávné doby. Ale to až v neděli. Pak určitě budu referovat.

Nepracují všichni stejně dobře

14. srpna 2013 v 14:33 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes jen krátce a informativně. Před chvílí odešel zaměstnanec firmy, která nám namontovala okna. Přišel v době, jak byl ohlášený, seřídil reklamované okno a přesvědčila jsem ho, aby se koukl i na ta ostatní. Skoro všude něco opravil, sešteloval, musím říct, že pracoval opravdu jak rychlík. Tedy opravdu se neflákal, prošel to, co měl a bylo hotovo. Opravdu to bylo do deseti dnů od doby, kdy jsem tuto reklamaci podala u našeho domácího. Dokonce to bylo do osmi dnů, což je v dnešní době opravdu super.

Dost jsem se lekla, když jsem četla v některých komentářích, že pochybujete o tom, zda se vůbec někdo dostaví. Já byla přesvědčená, že to dobře dopadne a jsem ráda, že to tak bylo.

Dnes, když jsme ve městě chvíli čekali na autobus, tak jsem pozorovala pracanty, kteří nám opravují silnici. Tři stáli opření o lopaty a takový malý bagr jim vozil vždy trochu hlíny z hromady kousek vedle. Kdyby vzali ty lopaty a hrnuli to ručně, bylo by to tak třikrát rychleji hotové. Vůbec se pak nedivím, že je všechno tak drahé při tom "fofru" jakým se pracuje. Manžel pořád říká, že se dnes pracuje hůř a za více peněz a něco na tom bude. Snad se té opravené silnice dočkáme. Jsem ráda, že ten oknař, co tu byl, byl jejich opakem.

Všem krásný den! Já jsem ráda, že mohu normálně otvírat okno a snad se samou radostí pustím i do jejich umývání! Jak málo někdy člověku stačí ke spokojenosti, že?

Horší i lepší zprávy

13. srpna 2013 v 16:57 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
V životě to tak bývá. Chvíli jsi dole, chvíli nahoře, nebo-li se střídají ty lepší okamžiky s těmi horšími.

Na víkend byl mladší vnuk u známých na chatě a přijel v neděli nějak dřív domů. Dceři se to nezdálo a ukázalo se, že tušení nezklamalo. Vnuk se narodil s astmatem a s atopickým ekzémem. Asi před měsícem se mu na této chatě rozběhl ten ekzém, ale takovou silou, že to trvalo dost dlouho, než se to pomocí léků a diety zase zklidnilo. Teď se vrátil s tím, že tentokrát se mu zase spustilo astma. Všude, kam chodí nebo jezdí mimo domov si sebou musí vozit "foukadlo" jak já tomu říkám a sípal prý pěkně a musel ho tam tedy po letech použít. Jen se neví, co bylo příčinou. Není to nic příjemného a když jsem se to dozvěděla, docela jsem se orosila. Už je zase v pořádku, ale myslela jsem si já, naivka, že už se to nevrátí.

Včera v podvečer nám netekla teplá voda až do dnešního odpoledne. Nikdo nic nehlásil, nevěděli jsme, co se děje a museli jsme zase vodu ohřívat. Ach jo, je to teď nějak často. Bydlíme až nahoře, tedy ve 3. patře a původně jsme si říkali, jestli to nebude tím, že pod námi v současné době nikdo není, ale jak je vidět, bylo to jinak, protože voda zase teče, jen mi vadí, že se to stalo už po několikáté. A bez varování. Ještě jednou, a budu zlá!

A jen tak na okraj dodám, že jak jsem kdysi psala o tom, jak mi dcera sousedky prodala kilo jahod za 100 Kč a prý to bylo omylem, mi řekla sousedka, že na mne nezapomene a dceři to řekne. Předpokládala jsem samozřejmě, že těch 60 Kč, o kterých se "spletla", vrátí, ale bohužel, nic. Dělá jako by se nic nestalo a přiznávám, že jsem se zklamala. Už s tím nic nenadělám, ale jsem poučena na příště.

Také jsem psala o tom, jak jsem předminulou sobotu otevřela okno a nemohla ho zavřít. Nakonec se to pomocí jednoho souseda povedlo, ale od té doby jsem to nezkoušela otevřít znovu. Pak jsem po neděli hledala na webových stránkách majitele našich bytů, jakou mají úřední dobu a objevila jsem tam sdělení, že firma, která nám nová okna před 2 roky instalovala je bude seřizovat a kdo má zájem, aby vyplnil jejich dotazník. To jsem tedy nechápala. Logicky jsem si myslela, že by měla firma seřídit okna všem, nebo aspoň zkontrolovat před skončením záruky, ale ne, oni to dají na net, ne každý ho jednak má a druhak tam na ty jejich stránky taky nechodím denně, byla to náhoda. Formulář jsem vyplnila, ale žádné potvrzení o tom, že by jim došel jsem neměla. Byla tam sice i kolonka na to, abych řekla, že máme závadu, ale jistotu, že to někdo četl nebo to přišlo tam, kam mělo, ne. Tak jsem další den napsala ještě email majiteli s tím, že je tam ta závada a formulář je vyplněný. Obratem mi došla odpověď, že by se mi měla firma ozvat a do 10 dní reklamaci odstranit. Dnes se mi ozvali. Zítra by měli přijít, opravit a doufám, že zrovna i všechna okna seřídit. Tak tady zabodovali, ale neříkám hop, dokud jsem nepřeskočila. Aspoň jedna lepší zpráva nakonec.

Zvířátka a jejich domeček

12. srpna 2013 v 17:24 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Byl jeden domeček, kde bydlela jedna rodinka. Táta, máma a jejich dvě děti, které byly už dospělé. Slečna, říkejme jí Lada, měla moc ráda zvířátka. Začínala se 2 kočkami, ke kterým postupně přibývaly další kočky, ale také některé zahynuly pod koly aut ještě v miminkovském věku.

Proto si slečna pořídila další koťátka a toho jednoho kocourka si strašně moc zamilovala a téměř ochočila. Jejich láska byla vzájemná.

Ano, toto je Floriánek. Jak krásně spinká v křesle, to nemá chybu.

Když byla slečna - lépe mi k ní pasuje kočičí máma, na pár dní pryč, kocourek byl moc smutný, až z toho onemocněl. Ale jakmile se mu jeho milá kočičí máma vrátila, dostal pár injekcí, hodně něhy a lásky a byl zase fit.

Také jeho kamarádka a později i kočičí žena Julinka se měla v tomto domečku dobře. Až tyto kočičky dospěly, tak si vlastně zbyly a měly spolu koťátka. Celkem čtyři. Dvě byla po kocourkovi a dvě po kočičce. Slečna Lada si koťátka, která byla podobná na rodiče, ale byla opačného pohlaví, nechala. Další dvě dala do dobrých rukou, ale stejně to oplakala. Je totiž milovnice všech zvířátek a nezabije snad ani mouchu.

To jsou koťátka ještě pohromadě.

Vedle u babičky žije další kocourek, který je ovšem z trochu lepší branže a tak se taky jmenuje Sheldon.

Zrovna si trůní na zahradě na stole na stolní tenis.

Na zahradě lumpačí spolu s kamarádem od vedle s Floriánkem, čekají na sebe na zahradě a prochází se tam spolu.
Nedávno Lada zjistila, že se tam chodí nakrmit i ježci, kteří se tam brzy zabydleli když zjistili, že tam stále mají něco dobrého na zub.

Jeden prý tam chodí už skoro pravidelně, proto dostal jméno Hubert. Přijde-li i jeho kolega, už má taky nachystané jméno, tak uvidíme.
To je Hubert.

Nedávno ke všem zvířecím obyvatelům domu a zahrady přibyla toulavá kočička. Byla strašně vyhladovělá, protože prý žrala zbytky, které by kočky, zde přebývající, nežraly.

Je vidět, že je ještě plachá, už z pohledu.

A jak to pokračuje? To je jasné pro milovnici zvířátek. Kočička se tam chodí nažrat už pravidelně a asi prý se zamilovali do sebe s kocourkem vedle od babičky - Sheldonem.

Tady koukám, jako by jí něco říkal, nemyslíte?

Dokonce se prý "toulavá" už nechala od KOČIČÍ MÁMY i pohladit, protože prý ví, kdo jí dává jíst.

Má to ještě jednu malou chybičku. Jak to, že toulavá kočička ještě nedostala jméno? Asi je to moc brzy, určitě se taky dočkáme.

Jen si tak říkám, kolik zvířátek se nakonec bude scházet na zahradě u domu na hostině? Určitě to není konečné číslo. Když to už teď spočítám : Tak 4 kočky domácí, 1 kočka od babičky, 1 toulavá kočka a 2 ježci. Je to všechno? Aby tam nakonec nebyl útulek pro toulavá zvířátka, co říkáš, Laděnko?

A nakonec spokojené kočky - vlastně kocouři a jejich ochranitelka, taky spokojená.

Zvířátkům a jejich patronům třikrát nazdar! Krásné dny všem přeje Ježurka

Dílo je hotovo

11. srpna 2013 v 17:08 JEN TAK
Finito! Sláva nazdar! Konečně! Ano - dílo je konečně hotovo. Jaké dílo? Můj přehoz, který jsem háčkovala u televize, ale občas jsem musela přestat a dělat mezitím něco jiného.

Takto to v letos v lednu začalo. Zelené a bílé čtverce. Celkem jsem to spočítala na 108 kousků.

Toto už je kompletace. Kam se podíváš, tam jsou čtverečky a bavlnky - a já.

Takhle to u nás vypadalo posledních asi 10 dní.


A už je přes postele.

Překrývá jen přikrývku, protože přes polštáře by to dost dobře nešlo a jak jsem koukala, tak to funguje teď takto. Kdepak jsou ty doby, když jsme zastlali peřiny a polštáře, krásně rovné to muselo být a doprostřed se posadila krásně oblečená panenka. Tak jsem dřív stlala doma, u rodičů. A byla to šichta, to mi věřte.


A tady jsem se pokusila vyfotit aspoň skříně, aby bylo vidět, proč je tam bílá a zelenkavá barva.

Vím, že mám ještě nedostatek, nemám zatím prostěradla do zelena, ale všechno bude. Manžel mi moje dílo pochválil, tak jsem ráda a spokojená.

Mějte se krásně, zdraví vás Ježurka

Pracovní vztahy dřív

9. srpna 2013 v 17:05 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Podrazáctví a faleš v dnešní době v politice i v práci mne přimělo si zavzpomínat, jaké to bylo dřív, tedy za nás.

Pravda, už je to hodně dlouho, co jsem chodila do práce, protože jsem už 16 let v důchodu, ale pamatuji si, jaké vztahy tenkrát mezi námi byly.

Ano, i "rudá" kolegyně, která se vydávala za kamarádku mne podrazila, ale chtěla se mermomocí vyšplhat výš profesně, tak použila i tuto faleš, aby po revoluci nosila na klopě trikoloru a vystoupila z KSČ. Ale já už jí to odpustila, kamarádky v pravém slova smyslu z nás nikdy nebudou, ale když se potkáme, pokecáme a dokonce si na ni vždy vzpomenu , když má narozeniny. Má je totiž s mou vnučkou a hned příští týden svátek.

Na druhé straně zase můj první vedoucí, který byl opravdu zarytý soudruh a nevlezl tam jen proto, aby měl funkci, ale hned po válce, protože byl v nasazený v "RAJCHU" na práci, tak ten se mne mnohokrát zastal a podržel mne. Dnes jsem viděla jeho bývalého zetě, který o mně neví, tak jsem si vzpomněla, že jsou vlastně téměř všichni v pánu. I ta jejich dcera. Takže smrtelní jsme všichni stejně.

Ten první zleva je můj první vedoucí a ta druhá zprava ta "starší" kamarádka, na kterou vzpomínám na konci článku.

Ano, i ten následující vedoucí, taky kovaný, ten až moc, ten zemřel minulý týden. Ten se opravdu v práci nestrhal, říkal, že správný vedoucí je ten, komu šlape dobře oddělení i v době, když tam není (nebo nic nedělá).

Tady je druhý vedoucí, to je ten první zprava

Ale jinak jsme se měli rádi, pracovali jsme poctivě, byli jsme k lidem slušní a ochotní. Tenkrát jsme většinou zůstávali na pracovištích opravdu co nejdéle, nejlépe do důchodu, ale také jsme to neměli tak těžké jako dnes.

Měla jsem tam také vedle na pracovišti, které patřilo k nám, kolegyni, která byla téměř tak stará jako moje maminka, ale rozuměly jsme si jako kamarádky. Dnes na ni vzpomínám, měla by 92. narozeniny. Už dlouho není, ale nikdy na ni nezapomenu, protože mi pomohla vždy, když jsem to potřebovala. Byla vdaná, měla manžela, který byl o 18 let mladší než ona, ale nevypadali na to. Poznali se v pozdějších letech a on před ní věk tajil. Svatbu prý šel vyřídit sám, takže ona ani jeho občanku neviděla.

Děti neměli, ona nemohla a také už byla na to dost stará, ale on ji měl rád a byl na ni pyšný, protože zastávala důležitou funkci. Měla se s ním dobře, ale jen do té doby, než onemocněla. Pak prý byl na ni zlý, dokonce ji ke konci dal do ústavu a brzy po její smrti se znovu oženil. Já se to dozvěděla pozdě a dlouho mne to mrzelo.

Pamatuji si také na pěkné zážitky, které jsme měli i v té nehezké době a když nám někdy nějaký zástupce externí firmy, pro kterou jsme vyřizovaly různé věci přinesl na Vánoce bonboniéru, tak nám to bylo trapné. V dnešní době je to směšné, já vím. Ale to bylo většinou až po revoluci a to přišel můj poslední vedoucí, pak jsem šla do důchodu a on brzy za mnou.
Ten první zleva je můj třetí a poslední vedoucí za 40 let práce. Ale tady zdaleka nejsou všichni spolupracovníci. Mne určitě všude poznáte, že?


Vidíte, k čemu mne inspirovalo to divadlo našich poslanců a vlády.

Mimo téma ještě dodám, že dnes se konečně ochladilo a doufám, že všude a krásně už hezkou chvíli prší.

Bláznivé počasí a zvířátka

8. srpna 2013 v 14:26 JEN TAK
Dřív jsem to sem nestihla dát, ale v těch úmorných vedrech ulovila moje pohotová vnučka Lada opravdu zajímavý úkaz. Začátkem srpna, kdy jsou víc jak třicítky, tak si mohla pomalu dělat na zahradě koulovačku. Počasí se opravdu zbláznilo, jak mi to napsala. Určitě to bylo na více místech v republice, ale zajímavé to je.

Kroupy, kam se podíváš

Slušné na 6. srpna, ne?

A jdeme se koulovat?

Kroupy byly dokonce i na stole, kde nedávno hráli kluci ping pong.

A abych zůstala ještě u mladých na zahradě, tak sem musím přidat další úlovek ježka, který se tam opravdu zabydlel a už asi pravidelně se tam chodí stravovat.

Už se zase blíží, určitě má hlad

Pozor, už ho vidíme líp

Teď je krásně vidět, už je u zdroje

To je paráda, škoda, že není vidět čumáček, ten se mi moc líbí. Tak si dej, ježečku!

A na závěr ještě Lady oblíbenec Flori. Hezky spinká.

Asi se kromě Laděnky zamiloval ještě do křesla. Jak si ho hezky obtočil.

Dnes to bylo jen takové oddychové, pozvala jsem dceru i s dětmi na oběd, tak nebylo moc času. Mějte se všichni krásně, i když vím, že to počasí zas až tak moc krásné tedy být nemusí. Ale co naděláme. Zdravím všechny. Ježurka

Významný den

7. srpna 2013 v 0:30 RODINA
Dnes je významný den pro moji mladší vnučku Terezku. Právě dnes je jí nádherných 20 let! Samozřejmě jí přejeme s manželem vše jen to nejkrásnější, nejlepší, hodně zdraví, lásky, pohody úspěchů nejen ve škole, ale vůbec v životě.

Téměř všechny fotky jsem už tady "práskla", ale něco málo připomenout by to chtělo.

Když byla malá, občas jsme jí hlídali, i když jsem chodila ještě do práce, spinkala se mnou v posteli. Na tohle období moc ráda vzpomínám.

Tady už se tváří jako slečna - frajerka.

Tady je, když dělala bojové umění pár let a byla fakt dobrá
A tady je s bráškou loni na jejím maturitním plese. Tato fotka se mi také moc líbí.

A tak to uteklo a oslavili jsme tedy její krásné jubileum. Bylo nám jako vždy krásně a věřím, že to všichni poznáte i z těch fotografií, které tentokrát dělal výjimečně všechny vnuk - tedy Terezky bráška. Nevěděla jsem, kterou dřív.

A už se dostávám k fotkám z oslavy. Výjimečně jsme slavili v neděli, tedy v předstihu, ale to nebylo vůbec na závadu.

Terezka ještě před naší návštěvou

Tady chtěla asi radostí uškrtit svého bratra Toma

A zbytek rodiny - maminka a její miláček Peggy


Tady si přejí děvčata

přála i teta

Tady jsme všichni spolu až na Toma, který fotí

A proč jsme se nechaly my, holky, vyfotit spolu? Vůbec jsme se nedomluvily a všechny tři jsme přišly oblečené do zelena. To už stálo za fotku, ne? Nalevo je dcera a napravo z této pozice je snacha.

Tady už se fotily oslavenkyně. Obě vnučky totiž dnes slaví. Terezka jubileum a Laděnka má jmeniny. Dnes je také Lady, Terezku dostala kdysi k svátku. Tedy všechno nejlepší i Ladě k svátku! Obě jsou princezny, ne?

A vždy je dcera u nich fotí jako silnou čtyřku pohromadě. Kdybych ty fotky složila za sebou, byla by jich už pěkná řádka.

To je tedy pro dnešek všechno! Krásný den nejen svým vnučkám, ale vám všem, kteří jste vydrželi koukat a číst až do konce. Vaše Ježurka