Červenec 2013

Lázeňské oživení

31. července 2013 v 14:27 RODINA
Ještě vás baví si prohlížet moje fotky z Františkových Lázní? Ty, které jsem vybrala dnes, jsou trošku jiné. Začnu tím, že nabídnu pohled do chodbičky v hotelu, kde jsme měli ve 3. patře pokoj.

To jsou "naše" dveře, pokoj č. 16. Zajímavé, že?

Vozík stál hned u výtahu

Také tam bylo uprostřed krásné posezení.

Jak jsem psala tak se mi tam moc líbily všude krásně upravené květiny v parcích, tak sem dám pár fotek.



Všude krásně upravené, čisté, prostě nádhera. To se mi moc líbilo.

Myslím, že jsem psala už loni, že tam jezdí Františkovými Lázněmi krásný vláček. Vypadá sice, že je jen pro děti, ale jezdí tam hlavně dospělí a především cizinci, protože je jedna jízda poměrně drahá pro našince. Jak jsme viděli, tak nikdy nebyl plně obsazený, naopak jsme viděli jet i jen dva až tři pasažéry.


Krásně to vypadá, že? Jako z pohádky, ale tady je zrovna vidět, že to moc obsazené nebylo. A to byla neděle.

A právě, že byla neděle, tak se tu dělo něco zvláštního. My jsme s manželem seděli venku na kávě a začali se kolem trousit krásně vyšňořené dámy v nádherných kloboucích, potom i pánové, dokonce někteří v buřince a až později jsme se dozvěděli, o co jde. Napřed jsme tedy fotili v ulici, později se "okloboukovaní" začali řadit.




Šli jsme tedy do parku a najednou zvonil zvon. Ne tak, jako na mši, ale jinak, byly to vlastně dva zvony, zvonily současně a každý jinak. Později jsem se dozvěděla, že prý lákaly na to, aby si šly dámy koupit klobouk na tuto slavnost. Prý se tady každou neděli nějaká slavnost koná, ale my, i když jsme tam byli už tolikrát, jsme na něco podobného štěstí neměli.

Vepředu si vykračovaly takové mrňavé mažoretky a za nimi vyhrávala kapela, vyhrávala zvesela....

a za kapelou dámy a pánové v kloboucích. Ta první ve žlutém, ta si vykračovala jako páv, asi to bylo úmyslné, ale moc jí to slušelo.

a za ní všichni ostatní. A těch lidí okolo, no jasný, nakonec i já, že?


Tak. To je dnes poslední fotka, bylo to pro mne něco zvláštního, tak jsem neodolala to zdokumentovat i pro vás ostatní. Ještě mám pár fotek z posledního dne, ale to zase až zítra. Krásný den, dnes to u nás jde, není takové vedro.

Zážitky z naší mini dovolené

30. července 2013 v 14:07 RODINA
Včera nebylo moc času na psaní. I když vím, že se víc těšíte na fotky, musím taky něco říct o našem pobytu.

Jeli jsme tedy ve čtvrtek 25. 7. a vrátili jsme se včera. Byl to pobyt na 5 dní, tedy čtyři noci. Ve Františkových Lázních jsme už byli na delší dobu minimálně pětkrát, jezdíme do hotelu, kde jsme vždy maximálně spokojeni, tedy do Melodie.

Ještě jednou náš milovaný hotel Melodie

Tedy ve čtvrtek ráno nás dcera odvezla na nádraží do Mostu a odtud jsme frčeli dál. Vedro tak strašné nebylo, šlo to, ale s tím, že bychom frčeli jsem to trochu přehnala. Do Karlových Varů jsme dojeli poměrně včas, ale odtud do Chebu bylo zpoždění 25 minut. Měli jsme tam půl hodiny času na přestup a tak tak jsme to stihli. Jezdí se totiž stále jen po jedné koleji od doby, kdy byly povodně a přiznám se, že jsem měla husí kůži, když jsme krokem přejížděli tam, kde ta jedna kolej doslova visela ve vzduchu. Podemleté to tam je hezký kus a byla jsem ráda, že jsme vůbec dojeli, zpoždění sem, zpoždění tam.

Krátce po poledni jsme byli na místě určeném, zašli jsme si hned na oběd také do naší oblíbené restaurace, kde nás majitelka už zná mohli jsme si doslova vymýšlet co si dáme k jídlu.

Ten první den jsme byli tak ospalí a unavení, nejen tím teplem, ale hlavně změnou vzduchu, že jsme brzy "padli za vlast". Tam se to dýchá, tam to voní, samé parky, hotel je přímo u jednoho z mnoha, ano, hlavně proto se tam stále vracíme.

V pátek jsme si řekli, že zajdeme do tamějšího aquafóra, kde už to také známe a šli jsme se do recepce zeptat, zda jsou slevenky. Majitelka nás mile potěšila rčením, protože prý jsme její kamarádi, dala nám vstupenku 1 + 1 zdarma. Krásné! Cachtali jsme se tam skoro dvě hodiny a při cestě zpět ke skříňce jsem sebou plácla na zem. Ano, šla jsem opatrně, ale naštěstí jsem upadla tak šikovně, že jsem se ani nepraštila, ještě že tak.

Také jsem si zašla v pátek na masáž, která mi udělala moc dobře, i když jsem chvíli špatně chodila.

Na teplé večeře jsme nechodili (měli jsme zaplacené jen ranní švédské stoly), protože v tom vedru nebylo moc chuti. Ale v tom hotelu jsme dostali v podstatě to, oč jsme požádali. Jeden den to byl šopský salát, jednou jsme si dali párky a také hemenex. Nic z toho na jídelníčku neměli, ale také nic nebyl problém.

Ale pro dnešek dost povídání, jdu sem přidat nějaké fotky. Tentokrát jsem se hlavně zaměřila na sochy a památníky v parcích. Vzhledem k vedru jsme byli jen ve dvou nebo ve třech, dál to opravdu nešlo, i když jsme dost odpočívali a chodili s lahví vody.

Na úvod trošku osvěžení, další fontánky v "našem" parku.


Tyto byly také kousek od hotelu, ale text jsem nezabírala.

Tato pamětní deska byla v tom vzdálenějším parku, kousek od aquafóra a protože to byl PAN GOETHE) tak jsem si dala záležet.




Takových a podobných soch a monumentů tam bylo opravdu dost, tak jsem vybrala aspoň některé.

Kousek za hlavní kolonádou byl takový zajímavý meteorologický sloup. Vyfotila jsem ho ze všech čtyř stran, ale podrobnosti ne, byl na mne příliš vysoký. Ale viděla jsem tam i takové zajímavosti, jako je hodně let staré počasí.




Zde se nacházíme u hotelu Bajkal, který byl hned v sousedství a zaujala mne jejich nádherná zahrada. Je to foceno zprava doleva na třikrát, aby toho bylo víc vidět. Denně jsme chodili okolo a vždy jsem se tam se zalíbením zastavila a koukala a koukala, až se mi povedlo, že byla otevžená vrátka a já mohla tu nádheru vyfotit.

Pro dnešek myslím až až, ještě mám pár fotek na příště. Krásný den, dnes už dýchatelný přeji všem. Vaše Ježurka.

Přežili jsme TROPY

29. července 2013 v 17:49 RODINA
Přeji stále ještě horký podvečer a poslušně hlásím, že jsme s manželem prožili tropy. Bylo to opravdu někdy dost kruté, ale zvládli jsme to bez kolapsů a infakrtových stavů.

Vrátili jsme se dnes odpoledne, mám dost fotografií, ale dnes se jen ohlašuji, že jsme se vrátili v pořádku, i když to bylo někdy kruté,ale na druhé straně přece jen v těch západních Čechách to ještě šlo. A jak se nám tam přes všechno to horké počasí dýchalo a spalo! Super!

Než toho ukáži víc, tak dnes jsem se především zaměřila na naše nejčastější činnosti v těch vedrech.

Tady se nám dobře spinkalo

taky jsme se koukali chvílemi na televizi, venku se nedalo

Kávičku jsme si dávali i s dia dortíkem, který se jmenuje VÁNEK

Tady byl aspoň trošku vlhký vzduch v parku, sedávali jsme tam ve stínu na lavičce

dokonce jsme jednou i krmili holuby

manžel jim nadrobil zbylý rohlík

Tady je aquafórum. Také jsme se tam byli osvěžit, ale foťák jsem nechala doma. Škoda, že? Bylo tam dost plno, ale mohlo být i hůř. Sotva jsme pak došli domů, jak nás bolely nohy a to jsme se tam nechali jen masírovat vodní tryskou.

Důležité je, že jsme byli spokojeni a to tedy ano a příště vám ukáži moje další foto úlovky. Jo a určitě oběhnu všechny vaše blogy, tak mějte trpení a také se mějte krásně! Včera jsme ve Františkových Lázních zažili v noci pěknou bouřku i dost pršelo, ráno tedy bylo venku zase skvěle. No, tady u nás už tolik ne, a o bytě ani nemluvím, je tady jak v peci.

Krásný večer vám všem přeje vaše Ježurka

Super přirovnání

24. července 2013 v 17:02 RODINA
Já nevím, jestli si někdo z vás pamatuje, ale myslím že ano, jak se jmenoval závod, kde se zpracovávalo ovoce a zelenina? Bylo to město kousek od Brna. Správně byly to Modřice a ten podnik se jmenoval FRUTA. Protože to byl státní podnik, tak proto už dávno není. Ale já tak nazývám zpracovávání zeleniny a ovoce ve velkém. Ještě dříve, když měli rodiče pole a stromy, vozili jsme si spousty všeho i domů. Teď má takovou Frutu často doma moje sestra. Má velkou zahradu a opravdu poctivě zpracovává všechno, co jde. Když to nejde zpracovat, tak to aspoň zamrazí.

A proč o tom píši zrovna dnes? U nás byla taková "FRUTA" u nás včera. Dcera přijela a přivezla si sebou suroviny na nakládanou zeleninu, abychom jí pomohli s jejich strouháním na robotu, který ona nemá. Já jsem dříve léta dělávala čalamádu, která se sterilizovala, ale tato je syrová.

Nedalo mi to, abych to všechno nezdokumentovala. Hlavní je, že to náš stařičký dvacetiletý robot vydržel, o nás nemluvě.

Dcera loupe cibuli

manžel čistí mrkev

já právě začala krouhat 5 kg zelí, vzadu jsou papriky

zde jsou připravené sklenice na naplnění.

Toto je výsledek, připravený k uležení 24 hodin

Ještě pohled na výšku nádoby.

A toto je výsledek. Dnes jsem dala zaleženou zeleninu do sklenic.

Dcera tuto zeleninu miluje, není to jen pro ni, proto to dělala ze dvou dávek. Já si myslím, že většina z vás, kdo máte zahrady tento recept znáte a taky, že ho nepopletu. Já dělala kdysi podobnou zeleninu, jen tam byl trošku jiný poměr, tak to zkusím, jestli si to od včerejška ještě pamatuji :

2,5 kg hlávkového zelí
1 kg cibule
1 kg barevných paprik (trikolora)
1/2 kd mrkve
Vše nastrouhat na drobno a pak smíchat tyto další ingredience :
1/2 l octa
1/2 l olivového oleje
1 DEKO
40 dkg krystalového cukru.

Dcera jak jsem psala, přivezla suroviny na 2 dávky, prostě hory všeho.
Všechno se pak musí důkladně promíchat a nechat uležet 24 hodin. Pak už je všechno jasné. Nandat do sklenic a může se hned jíst. Lepší je to studené z lednice. Dcera se prý musí držet, jinak sbaští celou tu větší sklenici za večer.

Tak přeji dobrou chuť všem!

Ještě o víkendu, hlavně však o mamince

23. července 2013 v 17:11 RODINA
Včera jsem dala na blog fotky bráškovo vlastního krásného "vodního díla", ale také bych chtěla něco napsat o mamince. Po dobu, co jsem tam byla, tak bylo kupodivu všechno v pohodě. Jak se mnou, tak i s maminkou. Měla chuť na nezdravá, ale dobrá jídla. Vždy jí říkám, aby si řekla, co chce uvařit, na co má chuť. V pracovní dny bere obědy, tak aspoň o víkendu ať si dá to, co jí chutná. Tentokrát měla velikou chuť na smažený květák. Je sice nezdravý, ale tááák dobrý! Věřte nebo nevěřte, maminka ho snědla víc než já, opravdu a s jakou chutí! A z čeho jsme měly obě největší radost bylo to, že jí po něm ani nebylo špatně.

Protože maminka nevaří a my se sestrou se tam po měsíci střídáme, musíme vždy pečlivě vymyslet, co se bude vařit, abychom na to nakoupily všechny potřebné ingredience. Tentokrát jsem mimo květáku koupila jen kousek vepřového masa a až do soboty večera jsme nevěděly, co s tím uděláme. Nakonec zvítězilo vyloženě zimní jídlo, ale když na něj měla maminka takovou chuť, tak proč ne. Uvařila jsem jí tedy segedínský guláš. Byla to dobrota a maminka hlásila, že by si to ráda příště celé zopakovala. Byla jsem ráda, že byla tentokrát docela v pohodě, že jí nebylo špatně a že všechno s chutí snědla.

Když jsem jí jako obvykle volala dnes ráno, měla opět velký problém. Nedávno upadla a v noci na dnešek zase. Ona chudinka se už těžko pak zvedá ze země, teď má bouli na čele a nateklé natlučené koleno, ale jinak si naštěstí nic nezlomila. Šla rozsvítit a šup - je to hned. Já jsem zvědavá jednou na sebe, jestli se dožiji vyššího věku. Já padala už jako mladá, tak se toho stále bojím.

Vedra jsme si tam užily tedy hojně, ale všechny práce, které bylo třeba udělat, tak jsem zvládla a byla jsem pak spokojená i já, nejen maminka.

Ještě tady mám pár fotek z bráškovo zahrady, kam jedině maminka chodí, jinam si to už nemůže dovolit. Ale opravdu je i jí tam moc hezky. A i když třeba není ani bráška ani švagrová doma, mívá tam aspoň nějakou společnost. Jejich pejsky a kočičky.

Zvířátka spolu žijí v míru, tady je to dobře vidět, že pes se s kočkou snáší, za ním vykukuje i ten druhý.

Ještě jednou kočička Mourinka, aby jí bylo vidět, ta druhá běhala jinde.

Ještě jsem zaznamenala nějaké fotky ze zahrady.

Tady mne při cestě ze zahrady domů zaujal strom, který byl suchý, ale na konci jedné větve byl takový kousek krásně zelený.

Myslela jsem, že se mi podaří vyfotit tuto zajímavou břízu, která mi tak trochu připomínala smueční vrbu tím, jak měla větve sklopené k zemi, ale bohužel. A neměla jsem kam ustoupit, aby to šlo lépe. Ale snad je to trochu vidět.


Tohle je zelená krása, kterou jsem vyfotila z balkonu pokoje, kde u brášky spávám. Hodně odstínu zelené, že?

Tohle krásné stavení není bratrovo dům, ale naproti souseda a já si pamatuji, že tento dům byl dřív statek, kde to vypadalo úplně jinak. I na "konci světa" může být krásně.

To je tedy taková krátká reportáž z mého pobytu u maminky a brášky. Krásné dny přeji i vám!

Krásný prodloužený víkend

22. července 2013 v 17:07 RODINA
Zdravím zase všechny známé i neznámé čtenáře mého blogu. V pátek jsem odjela k mamince s dcerou a vnučkou a dnes jsem přijela zpátky se snachou a vnukem. Je to fajn, když mne mohou vozit už i vnoučata! Bylo to krásné, až na to příšerné vedro! Ale přežila jsem a taky fotila.

Bráška miluje život v takovém sice krásném, ale zastrčeném koutě a tak si taky často vymýšlí všelijaké úpravy domu a zahrady. Tentokrát si vymyslel jezírka jako kaskády. Měl na zahradě dvě jezírka, obě vyčistil a upravil, ale u toho druhého si dal zvlášť záležet. K tomu původnímu ještě přidal dvě menší, všechna jsou propojená, voda koluje a protéká všemi, také se čistí a krásně to bublá jak potůček. Sezení u tohoto jeho vodního díla opravdu uklidňuje. Bráškovi jsem tuto krásu pochválila a vyfotila, abych se jeho dílem pochlubila (to se to chlubí cizím peřím, co?).

Tohle je to první jezírko vzadu v zahradě, jsou tam i krásné červené rybičky, škoda, že zrovna žádná nevyskočila nad hladinu.

To je ta paráda, vzadu trošku ještě bráška stále něco vylepšuje, nápad je to jeho vlastní.

Tady jsem zase zabrala i jejich Beryla. Inu, bylo nás tam dost.

Pohled od zadního rybníčku

a tady je to týž rybníček, ale líbilo se mi to nádherné zrcadlení.

Má tam i šnečka, prý je americký, protože je velký, ale žádné strachy, není živý.

Švagrová tam dala i kytičky

Také tam sedí jedna vykoupaná panna, které se tam určitě libí.

A ještě jednou vodní dílo. Vzadu je vidět zahradní židle, ano, tam sedává bráška a je mu tam mooooc dobře.

To by dnes stačilo, je tam opravdu krásně, ale přiznávám, že mně by se tam líbilo jen jako na chalupě nebo na dovolené. Důležité je, že je bráška spokojený.

Ostatní povídání o mém pobytu hlavně u maminky zase příště. A už jdu aspoň některé z vás oběhnout. Krásný večer!

Ještě jednou a doslova

18. července 2013 v 13:56 TÉMA TÝDNE
Vzpomněla jsem si ještě na jeden příběh na téma "zakázané ovoce" a to doslova.

Když byly moje děti školou povinné, jezdívaly na prázdniny tak na tři týdny k babičce a dědečkovi na moji rodnou Moravu. Moc se jim tam líbilo, celý den běhaly po venku, babička i dědeček jim vyvařovali samé dobrůtky a pekli letní koláče s ovocem. Toho měli na poli habaděj.

Tatínek vlastnil 20 arů pole, ale měli to jako zahradu. Uprostřed ovocné stromy, nezapomenu na to, jak chutnalo ovoce utržené přímo ze stromu. To byla mňamka, která se nedá s tím dnešním koupeným vůbec srovnávat. Tak tatínek tam měl spoustu meruněk, broskví, které si vypěstoval sám z pecky i narouboval, měl tam i jiné ovoce, také maliny a jahody, zkrátka pro městské děti doslova ovocný ráj.

Děti tam měly také svoje letní kamarády a tak se jednou stalo, že syn se chtěl rovnat ostatním, tak šel s nimi. Děti šly kamsi natrhat broskve. Dědeček jich měl na stromech dost, tak nevím, co to syna napadlo, ale zkrátka asi nechtěl trhat partu. Zakázané ovoce nejlíp chutná, ne?

Syn sice netrhal partu, ale když se to dozvěděl dědeček (je jasné, že tyto případy se těžko utají), tak málem přetrhl jeho. Byl tak rozčílený, protože on, který když něco nedal, tak by určitě nikomu nic nevzal, on slyšel, že jeho milovaný vnuk kradl. To bylo pro mého tatínka něco tak hrozného, že mu vynadal, co se do něj vešlo. Ne, pár facek mu nedal, ale možná toto bylo účinnější.

Babička, ostatně jako většina nás, babiček, mu později, až byl zase klid a mír říkala, aby se nezlobil na dědečka, že mu tak vynadal, ale že to bylo pro něj hodně zlé.

Syn prý na to říkal: "Ale ne, já se na dědečka nezlobím, já vím". Dodnes si to pamatuje a určitě vím, že to bylo poprvé a naposledy, kdy si šel doslova pro "zakázané ovoce".

Zase jsem si ráda zavzpomínala na krásné chvíle.

„Zakázané ovoce“ a tátové

17. července 2013 v 12:51 TÉMA TÝDNE
Původně jsem článek chtěla nazvat - OTCOVÉ A TÁTOVÉ nebo TATÍNCI, ale pak jsem si řekla, že by to mohlo být zavádějící. Proč dávám do souvislosti táty a zakázané ovoce?

Nedávno jsem se viděla v pořadu Pošta pro tebe příběh, kde se jednomu ženatému pánovi narodila v manželství dcera. Jednalo se vyloženě o rodinný typ, ale bydleli s manželkou u jejích rodičů a brzy do dopadlo špatně. Rozvedli se, když bylo dcerce cca kolem jednoho roku. Její táta se odstěhoval, zakrátko se jeho bývalka znovu vdala a její nový manžel si dceru adoptoval.

Tento pán, který šel do Pošty proto, aby dceru našel, celý život na ni nemohl ani na chvíli zapomenout, i když měl už další rodinu, ve které měl také děti a jeho manželku si vyhledal na inzerát tak, kde vyloženě chtěl ženu s malou dcerou. Tu tedy našel. Byl s ní stále, už přes čtyřicet let, měl šťastnou rodinu, ale stále mu chyběla ta první dcera.

Bylo to fakticky jeho "zakázané ovoce". Nic o ní nevěděl, nesměl se s ní stýkat. Proto neměl život naplněný zcela, stále mu chyběla.

Krásné a dojemné pak bylo jejich setkání, i ona ho ráda přijala, hned jí bylo jasné, že ji hledá její biologický tatínek. I po delším čase, jak bylo zdokumentováno, se setkávají a mají se moc rádi.

Na druhé straně, naproti těmto TATÍNKŮM, jsou jen OTCOVÉ, nebo také jen zploditelé, kteří o své děti po rozvodu neprojevili zájem, natož aby jim dali něco víc, než museli.

Tady ani nemusím chodit daleko. Jedná se přímo o otce mých dětí, kterého nezajímaly, neměl potřebu se s nimi vidět, nezná jejich děti, tedy svá vnoučata. Je to škoda, protože jemu jsem to nikdy jako "zakázané ovoce" nepodávala.

Právě na tomto příběhu, který sem viděla v televizi, jsem si uvědomila, že je opravdu velký rozdíl mezi TÁTOU a tátou. Někdo má své děti v srdíčku celý život, někomu je to fuk. A to je smutné především pro ty děti a také pro vnoučata.

Končím tedy krásným úslovím : MĚJTE SE VŠICHNI RÁDI!

Nezvykle jsem pekla po víkendu

15. července 2013 v 13:15 VAŘENÍ A PEČENÍ
Tento víkend nebyla v dohledu žádná návštěva, v týdnu jsme měli dort, který mladí nesnědli a my ho pak dva dny dojídali, tak jsem se usnesla - NIC - nepeču tento víkend a hotovo! Ráno chodil manžel vedle pro čerstvé rohlíky ke snídani, ke kávě jsme si dopekli zmraženou pizzu a v pohodě.

Ale včera v podvečer zazvonil soused, že mi sousedka posílá pár třešní z jejich chalupy, ona tam zůstává celé prázdniny, on dojíždí, tak přivezl. Prý byly čerstvě natrhané, ano, byly výborné, velké, šťavnaté. Ale manžel třešně nejí, bojí se, že by ho kousl červ, ještě dost zbylo, tak jsem se dnes pustila do pečení.

Nedávno jsem objevila u Milušky sympatický koláč s rybízem, tak jsem si řekla, proč ho taky nezkusit a napsala jsem si o recept. Jen se to všechno smíchá, takže ne náročné, ale zase jsem to musela půlit, protože pro nás dva opravdu stačí z poloviční dávky do remosky.

Už předloni jsem si koupila odpeckovač třešní. Nebyl moc drahý, tuším, že stál 139 Kč, ale je to tak trochu lempl. Ne každou pecku vybere, občas tam nějaká zůstane a já pak musím poslouchat reklamace.


Třešně jsem tedy musela ještě kontrolovat, ale přece jen to je rychlejší než každou třešinku půlit.
A tady je výsledný koláč.


Vypadá skvěle, ale také tak chutná! Díky, Miluško! Ani nevadilo, že tam dle receptu není ani rybíz, ani borůvky, ale třešně. Snad mi Miluška promine, když sem šoupnu i ten její recept, i když při tom půlení jsem vždy striktně nedodržela poloviční dávku, dala jsem tam spíš víc než méně než v receptu.

Zde je tedy recept :
Rybízový - (borůvkový) koláč - od Milušky
500 g rybízu, 20 dkg Hery, 3 vejce, 15 dkg cukru, 1 vanilkový cukr, 1/2 kávové lžičky citronové kůry, 7 a 1/2 dkg kysané smetany, 200g polohrubé mouky, 1/2kávové lžičky prášku do pečiva.
Vše smíchám dohromady ve šlehači nebo hnětači, těsto naliji na pečící .papír na plech,nebo jej pouze vymažu.
Těsto je takové trošku hustší tak jej rozetřu stěrkou, posypu rybízem a žmolenkou.
Pečeme klasicky.
Pocukruj a dobrou chuť.

Ach, ti důchodci

14. července 2013 v 13:18 TÉMA TÝDNE
Téma jako stvořené pro nás, starší seniory, tedy již delší dobu důchodce. Určitě už toho bylo hodně napsáno o tom, jak všem vadí, že se důchodci strkají v supermarketech, hlavně v době, když je nějaká sleva. Pokud se někdo strká, bere fronty i útokem, přiznávám, že to také není moje parketa a nikdy, opakuji nikdy jsem tento sport neprovozovala a ani ve svém okolí neznám nikoho z těchto řad. Možná se tento druh lidí vyskytuje v jiném městě, ale u nás je to všechno v pohodě. Já raději mezi strkanice nechodím a taky nezávodím, abych byla první nejhůř druhá, třetí. Ne. A věřím, že většina z nás. Na druhou stranu ale - jak jinak ušetřit a některým i vyjít s důchodem?

Naopak ale vím, že zase v tramvaji nebo autobuse všichni studenti a mladí lidé buďto spí (většinou to jen dělají), nebo se vehementně učí, aby dohnali zameškané, tudíž se nemohou zvednout a klidně nechají starší důchodce stát. Proč ne? Budou přece sedět celý den ve škole! Ale nutno připomenout, že tato situace se sice pravidelně stává v MHD v našem i sousedním městě, ale není to všude pravidlem. Už jsem psala o tom, že třeba v Praze nás v tramvaji vždy někdo pustil sednout.

Ale dost o všeobecně známých problémech. Já bych se spíš zaměřila na situace, kdy už my, starší senioři, nestačíme na běžné věci. O tom, že hledáme každou chvíli nějakou věc, kterou jsme měli nedávno v ruce, to je taky běžné, že na všechno nestačíme, to je taky samozřejmé, ale že jdeme nakoupit pro jednu hlavní věc, tudíž si nepíšeme lístečky jako normálně, no a pak přijdeme domů bez ní, to už je na zabití.

Taky nám jde všechno někdy strááášně pomalu, až sami sobě lezeme na nervy. Já už jsem sice taky dost stará, ale manžel, který je o devět let starší a natož moje maminka, tam už si někdy počítám i já. Ne tím, že by jim šlo všechno pomalu nebo vůbec, ale tím, jak jsou na stará kolena umanutí jako malé děti. Bohužel, už to vidím tak, že mne to taky brzy čeká. Nezmění se už a nezmění, ani proto, že to dřív bylo jinak.

Moje maminka, která má, jak jsem mockrát psala 93 roků, tak nejen, že bere spoustu léků, má nemoci asi přiměřeně k věku, ale tím pádem už dávno si nedá ani lok alkoholu. Proto mne dnes přímo rozchechtalo její dnešní vyprávění.

Bydlí v bratrovo domě, pár schodů nahoru a včera, když šla odpoledne dolů, že půjde na chvíli si sednout na zahradu, bratr seděl se švagrem dole v obýváku.

"Tak už je líp?" zeptal se maminky, protože věděl, že jí nebylo dobře. "Ale jo, je to lepší", odpověděla maminka. "A nechceš si dát tajtrlíka?" odpověděl bráška. Maminka sice moc nevidí, ale před ním na stole viděla něco jako flašku, tak říká: "Ne, nechci" a bratr se zeptá: "A nebo pivo?" To mne tedy tak rozesmálo, že jsem usoudila, že bráška určitě už v sobě nějakého tajtrlíka měl.

Také mne naposledy pobavilo to, že jsme v jedné domácnosti měli dohromady 245 roků. Kolik myslíte, že nás tam bylo spolu? Správně, my tři. Maminka, manžel a já.

A proto je pro důchodce důležité :
- hovořit o minulosti znamená být k smíchu, nikoho to nezajímá, všichni jsme to slyšeli mnohokrát a často to ani není pravda.
- budoucnost je k pláči, rovněž o budoucnosti není dobré příliš hovořit, ale je nutné se připravit.
- přítomnost je nejdůležitější, je třeba ji náležitě využít.

Proto nezoufejte, určitě líp nebude, spíš hůř a pokud neumřou, tak zestárnou i ti dnešní mladí a odvážní.
S pozdravem DŮCHODCŮM ZDAR A ZDRAVÍ přeje vaše Ježurka

Kuřecí maso jinak

13. července 2013 v 13:39 VAŘENÍ A PEČENÍ
Nedávno jsem zase listovala v mé kuchařce a našla jsem tam recept, který jsem si uložila už dřív. Tak se mi zalíbil, že jsem si řekla, že jdu do toho.

Jedná se o KUŘECÍ MASO SE STEAKOVÝM KOŘENÍM A NIVOU.

Včera jsem koupila celé kuře - s nálepkou, že je z českého chovu - a potřebné ingredience a dnes uvařila.


Vše jsem si připravila, tedy pro nás dvoje prsa, jarní cibulku, sýr niva, česnek, koření a máslo.

Maso jsem si nakrájela na kostky a zprudka osmažila na pánvi na trošce oleje, okořeněné steakovým kořením. Náhodou jsem měla zrovna doma i tu značku, jak bylo psáno. Pak jsem vše vložila do mé oblíbené remosky, zasypala cibulkou a česnekem, vodu jsem ani dávat nemusela, něco pustilo maso, pokladla plátky másla a pekla do změknutí. Pak jsem to zapekla s nakrájenou Nivou.

Manžel to pochválil, mělo to výbornou a pikantní chuť, slané to bylo i bez soli tak akorát, jen ta petržel na ozdobu mi chyběla. No, doma došla a zahrádka není.

Ale i tak do bylo moc dobré, určitě to nebylo prvně a naposled. K tomu jsem dala jen vařené brambory a okurkový salát.

Toto je moje porce.

Bude-li mít někdo z vás chuť na tento jednoduchý a dobrý oběd, přidávám recept.

Kuřecí maso se steakovým kořením a nivou
1 kg kuřecích řízků
steakové koření Kotány
10 dkg másla
1 svazek jarní cibulky
3 - 4 stroužky česneku
olej
30 dkg sýru niva
petržel na ozdobu
Maso nakrájíme na kostky a zprudka osmažíme na pánvi na oleji. Okořeníme steakovým kořenm. Osmažené maso (nesmí být syrové) vložíme do zapékacího pekáře, zasypeme cibulkou a česnekem, podlijeme trochou vody a poklademe plátky másla a pečeme cca 40 minut při teplotě 200 st. Na závěr posypeme nastrouhanou nivou, která se během několika minut krásně po celé ploše rozteče.

To je tedy všechno. Já to samozřejmě vařila jen z poloviční dávky a masa bylo až dost. Přeji všem dobrou chuť!

Jak sedláci u Chlumce

12. července 2013 v 13:56 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už jsem párkrát psala o tom našem sousedovi, co se chtěl otrávit zemním plynem, neboli nás málem vyhodil do povětří.

Tohoto nájemníka už v našem vchodě nemáme, přestěhovali se sem manželé, kteří bydleli o pár vchodu dál, paní chodí s holí dost špatně, tak chtěla do přízemí.

Jak jsem slyšela, tak ten pan S., který šel dobrovolně do stejného bytu o pár vchodů dál, jen do vyššího, asi 2. patra, tak zřejmě hlavně proto, že měl na bytě dluh na nájemném téměř čtyřicet tisíc korun a tito nájemníci prý to za něj zaplatili za to, že jim uvolnil byt v přízemí.

No, dobře, to je každého věc, ale opravdu není stěhování jako stěhování. Už je to tři týdny, co s tím začali a ještě dnes jsem viděla, jak pán převáží autem ob ty tři vchody věci v krabicích. Mají ještě asi vzájemně klíče a stěhují přitom jen věci ze skříní a tak. Protože prý pan S. měl starou stěnu, oni měli starou stěnu, tak to neřešili. Nechali nábytek v bytech jak byl a stěhovali tedy jen obsah. A stěhují stále. No, proti gustu...

Dnes jsem tu naši novou sousedku potkala a moc si stěžovala, vůbec se jí v tom bytě nelíbí, tam prý měli víc soukromí - byt byl vystrčený o kousek dozadu, tak bezprostřední sousedé nebyli. A dále v tomto bytě nic nefunguje a jim to tam všechno fungovalo, no vypadá prý to tam hrozně.

Já jsem myslela, že si byt napřed prohlédli, než se přestěhovali a ještě k tomu za takové peníze, ale asi moc ne. Tak jsem zvědavá, jestli si zvyknou a vše nakonec zvládnou. Také nejsou nejmladší, je jim oběma před sedmdesát let a paní špatně chodí. Budu jim držet palce, ať se vše uklidní a jsou nakonec všichni spokojeni.

A ještě něco. Ten pejsek Valda je zase zatím u svého páníčka, tedy toho pana S., protože paní, která se ho tenkrát ujala, je na dovolené. Bože, toho psa je mi líto a jsem sama zvědavá, kde nakonec zůstane. Taky mu držím pěsti.

Povídání jen tak

11. července 2013 v 14:02 RODINA
- Už jedeme dál normálním tempem. V úterý, když se všichni rozjeli do svých domovů, měla jsem ještě večer po deváté hodině zprávu, že vnučka musela s jejím milovaným kocourkem Florim k doktorovi. Mají sice teď čtyři kočičky, mámu, tátu a jejich dvě děti, ale tento kocourek je její miláček od koťátka, co si ho vzali. Chodí za ní jak pejsek a když byli všichni na dovolené, hlídala a dobře se o všechny kočky starala babička, která bydlí hned vedle.

No, není kouzelný?

Kocourek byl od pondělí ale nějaký špatný, zkrátka nebyl to on, tak s ním raději jeli na veterinu. Byl prý úplně dehydrovaný a asi chytl nějakou virózu. Nebo prý to bylo také steskem, že nebyla doma jeho láska Laděnka a ani nemohl k ní do pokoje. Dostal injekci, musel pít třeba i injekční stříkačkou a další den na kontrolu.
Ano, už je to lepší, dokonce už žere a je prý opravdu jako pejsek, protože chodí na záchod ven na zahradu, ne doma na jejich záchod jako ostatní. Tak věřím, že bude už zase brzy dobře, protože jsme mu všichni drželi palečky.

- Včera jsme se tedy prvně vyspali na těch našich nových matracích. Myslím, že jsem vybrala dobře, i manžel byl spokojený, spinkali jsme jako andílci. Musím pochválit obchod, kde jsme je koupili, přijel s nimi sám majitel, přijel tak, jak slíbil, s úsměvem odvezl ty staré do sběrného dvora a všichni jsme byli spokojeni. Ono občas neškodí se takhle "utrhnout". Už přemýšlím, co to bude příště.

- Dnes byl vnuk Luky v Praze. Měl zápis na VŠE, tak je oficiálně přijat a zapsán a nastanou starosti hlavně pro něj, ale určitě i pro rodiče a nás, prarodiče. Ale věřit se musí, učit se taky musí, protože nic není zadarmo a raději hned ze začátku, než to pak dohánět.

- A ještě jedna výborná zpráva pro nás všechny, hlavně však pro vnučku Ladu. Dnes jí přišlo písemně, že byla přijata k doktorskému studiu anglické a americké literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci. Vnoučátka budou zase po světě, ale věřím, že se brzy někde všichni sejdeme a potěšíme.


Přeji hezký den!

Tentokrát to vyšlo všem

10. července 2013 v 13:42 RODINA
Bylo to super! Už párkrát jsme se na společných oslavách nesešli všichni, jednou chyběl ten jednou onen, ale včera to vyšlo! Sešli jsme se v plném počtu. Vydrželi jsme si povídat všichni spolu celé tři hodiny, ale zdaleka se všechno nesnědlo. Tentokrát jsem sice nepekla, protože nám neteče ta teplá voda, ale koupila jsem dort a občerstvení jinak jsem neošidila.

Všichni pak hezky jeden za druhým mi šli popřát a nikdo nepřišel s prázdnou.
Jako bonus jsem ještě dostala od vnučky Lady svíčku - pětku k mým pátým blogovým narozeninám, abych si ji zapálila a vzpomínala.

Nejprve zmíním, že včera jsem dostala poštou dárečky od Alis a Otavínky.

První dáreček je od Alis, druhý od Otavínky. Chci moc poděkovat, opravdu milé, ještě štěstí, že jsem si udělala dostatek místa u ježečků.

Taky včera přišlo nějaké přání poštou.

A pak už dárky od dětí a vnoučátek.
Kytička

a to ostatní. Ježeček nesměl chybět.

Všeho jsem připravila až dost, jen jsem měla na všechno malou lednici.

To slané pečivo přinesla dcera, to je jen část, ještě dnes máme v krabičce.

Také je vidět, že byl malý i konferenční stoleček, ale stále jsem průběžně doplňovala.

Tak a fotit se nikdo nechtěl, ale něco jsem přece ulovila a něco fotil také můj syn.

To se postavili sami, vnučka se synem.

Laděnku vyfotil syn, když vycházela vedle z pokoje, ale je vidět, že nebyla zaskočena.

Snacha ani vnučka Terezka se fotit nechtěly, ale synovi neodporovaly, ani Peggy.

Vnuk právě jedl, to nemají moc rádi, ale nakonec souhlasil.

Děvčata se fotila dobrovolně, ale syn uhýbal a uhýbal, ale neuhnul dost daleko.

Třeba tuto fotku také fotil syn, ale nevím, jestli chtěl fotit naše hodiny nebo mne tam vedle v pokoji, no to posuďte sami.


A od manžela jsem dostala pro velký úspěch zase krásnou orchidej a dnešní pozvání na oběd, takže nevařím.

A tohle nám zůstalo po odchodu návštěvy, ale nebylo to tak zlé. Ohřáli jsme vodu a zlikvidovali ihned.

No a když už jsem chtěla celý článek uzavřít, někdo zvoní. Kouknu kukátkem a vida - náš mladý hodný pošťák! Přinesl mi až nahoru ještě dáreček k dnešnímu svátku, ke kterému i popřál. To je krásný den, co?



Koukám, koukám - kdopak mi to co posílá? Milá hodná Dášenka, taková nadílka! A víte, že jste všichni poslali ježečky, které jsem dosud neměla? Krása.

Všem mým milým blogerkám moc děkuji za poslané dárečky, ale také za přáníčka, která mi přišla na blog nebo emailem. Moc si toho cením a jsem šťastná.

A na závěr rekapitulace přírůstků do mé sbírky k dnešnímu svátku. Paráda!

Tato poslední fotka je z oběda, kam mne pozval manžel. Obědvali jsme na zahradě restaurace a bylo to tam moc hezké. Kdybych to věděla, vezmu si foťák, takhle jsem to jen vyblejskla mobilem. Jídlo také dobré a i s pitím jsme platili 185 Kč.

Bylo to na mne nějak moc hektické. Jeden den blogové narozeniny a hned další den svátek, ale snad to zvládnu, i když se mnou cloumají emoce, ale ty pozitivní! Díky, díky, díky a všem krásný den!

Už jsou tu zase narozeniny!

9. července 2013 v 0:11 JEN TAK
Rok se sešel s rokem,
život běží skokem!
Narozeniny jsou tu zase
a skví se v celé své kráse!

Ještě mne nic nebolí,
za rok půjdu do školy.
Dneska už je mi pět let
a usmívám se na ten svět!


Pravda, jistě jste všichni pochopili, že narozeniny neslavím já, ale můj blog! A na úvod mne napadlo poskládat pár veršíků, abyste se taky zasmáli.

Zaměřila jsem se svým povídáním na články především o rodině. Jsem známá tím, že jsem introvert, tak tedy i na sebe vykecám všechno.

Za ty roky, co existuje můj blog, jsem napsala již 1145 článků. Začínala jsem však velice opatrně, především ságou našeho rodu a pak vzpomínkami na celý můj život. Tedy jen tak, jak mi sloužila paměť.

Mezi první moje čtenáře patřila moje vnoučata a také děti včetně snachy. Jako 1. mi vložila komentář moje vnučka Lada a druhá vnučka - Terezka, která čte dodnes mé články poctivě a pravidelně, tak ta mi zase naopak nenapsala dosud nikdy žádný komentář. Ono vůbec těch komentujících ze začátku mnoho nebylo. Byla pouze jedna pravidelná čtenářka, která je ve věku mé vnučky a vždy mne povzbuzovala a navzdory tomu, že je tak mladá, tak se jí u mne líbilo a to mi dodalo odvahy psát dál.

V květnu 2009 jsem byla přijata do Autorského klubu a pak se postupně zvyšovala moje návštěvnost. Poměrně brzy, konkretně v prosinci 2010 si mne našly moje dvě - dovolím si říct už blogové kamarádky - Otavínka a Kitty. Toto přátelství trvá, sblížily jsme se hodně a ještě jsem zde našla spoustu dalších milých blogerek. Některé mne dokonce obdarovaly i dárečky, mezi nimi převládají ježci - do mé sbírky. Všem jsem moc vděčná i za každé milé slovo a přiznám se, že dost špatně nesu naopak nějaké to špatné. Ale i o tom je život, co nadělám.

Mezi blogerkami jsme se našly také s Miluškou hlavně poté, co jsme zjistili, že bydlíme kousek od sebe - půl hodiny jízdy tramvají a také jsme se už párkrát setkaly. No a tak říkajíc jsme si "sedly", je to vždy příjemné a úsměvné setkání.

Jinak čtenáři se taky občas mění, někteří mají už toho mého "plácání" dost, tak přestanou chodit na návštěvu a jiní se zase přidají.

Blog je také studnicí nápadů a výborných receptů. Když nevím co uvařit nebo upéci, projedu mé oblíbené nebo rovnou vlítnu k Alis a je jasno.

Dovolte mi teď vložit takovou malou statistiku (mimochodem je zajímavé, že ta mne vždycky bavila).
TOP LIST mám instalovaný od listopadu 2008 a počet čtenářů se rok od roku zvyšoval.
V roce 2009 jsem měla 1883 čtenářů, 2010 - 5128 čtenářů, 2011 27 974 čtenáři, 2012 52 767 čtenářů a letos do 8.7. 13.30 hod. mi počítadlo ukazuje 121 183 čtenářů.
Ne, že by byla návštěvnost moje hlavní priorita, ale určitě potěší.

Nakonec chci tedy všem těm pravidelným čtenářům moc poděkovat, že vydrží číst to moje vyprávění a těm náhodným popřát, aby se jim tady líbilo a jestli nebude, tak ať tedy už nechodí, jen ať mi sprostě nenadávají! Jsem už starší seniorka, hodně citlivá a vždy mi to bere spánek a vhání slzičky do očí.

Krásný den všem!

To byly nervy

7. července 2013 v 18:22 RODINA
Omlouvám se, dnes jsem nebyla schopna se soustředit ani na čtení vašich blogů, natož na nějakou další činnost. Musela jsem držet pěsti.

Už jsem tento týden psala o tom, že syn s rodinou je na bowlingové dovolené v Olomouci. V neděli 30. 6. tam byl totiž zahájen 11. mezinárodní ročník Czech Open, kde hrál syn a hlavně vnuk. Zúčastnilo se kolem 200 hráčů a téměř celý týden byl vnuk Luky na 1. místě. Na webu o něm stále psali, že "na Lukáše, který má v Olomouci skvělou formu, jsou zatím všichni zahraniční hráči krátcí - stále vede celou kvalifikaci."

Měl tedy zajištěný přímý postup do TOP 12 - do finále. I v této dvanáctce skončil jako první a postoupil do poslední šestky.

Pak s ním dělala rozhovor televize a s kamerou ho sledovali při hře. V TOP šestce skončil na 5. místě a pak už nepostoupil.

To je ale přece krásný úspěch pro devatenáctiletého mladého muže z tolika hráčů i na mezinárodní úrovni skončit jako šestý celkově! Byl jako druhý nejlepší Čech a vyhrál 800 Euro.

Tato fotka ze vypůjčena z bowling webu.

Moc gratulujeme!

Můj syn, tedy jeho taťka, skončil na 49. místě, což není taky vůbec špatné. Jemu se tak nevedlo jako Lukymu, byl z toho špatný, ale všichni nemohou vyhrát, no ne? A musel taky počítat s tím, že ho Luky jako větišnou, přehraje.

Luky ale z té dovolené neměl žádné jiné požitky, jen ten bowling. V herně býval už ráno před devátou hodinou a na hotel se vracel v noci, kolikrát i po půlnoci, protože tam byl i jako rozhodčí a pomocník bowlera. Bez problémů se domluvil i se zahraničními účastníky, tak byli určitě spokojeni všichni, včetně Lukyho.

Zatím tedy co v herně se hrálo jako o život, zbytek rodiny si užíval i venku. Chodili po Olomouci (některé fotky jsem už ukázala) a po památkách i okolo. Spokojeni nakonec byli všichni a zítra už se na všechny těšíme doma.

Syn se rovná - spíš křiví - jako socha

Kampak se schoval?

Snacha někde mezi zelení

A ještě fotka z výletu, naše Lada - druhá zleva s kamarádkou a snacha.

Tak šťastný návrat a brzy nashle!

Esoterika? -

6. července 2013 v 17:50 TÉMA TÝDNE
V první řadě jsem se musela nejen zamyslet, ale i kouknout, co všechno může tento pojem v sobě zahrnovat. Nedávno jsem slyšela, že byla jedna žena "odejíta" z práce a prý se bude naplno zabývat esoterikou. Já si to sama osobně nedovedu moc představit, jak by se tím mohla živit, ale ona asi ví a zná.

Do esoteriky se toho dá zahrnout asi hodně, já bych zjednodušeně i řekla, že je to i víra, která uzdravuje, neboli uzdravení těla přes duši, zahrnuje se sem i pradávné učení o menstruaci, nevím, ale myslím, že by sem mělo patřit i vykládání karet, určitě je toho hodně.

Esoterikou se zabývají lidé, kteří pro ni mají asi zvláštní nadání nebo smysl pro cit. Třeba takové REIKI je o ovládání mysli a těla a vím, že absolvoval pár přednášek i můj syn.

Tento poznatek napsal kdysi na svém webu. Protože se mi to moc líbilo, tak jsem si to okopírovala a předkládám to k tématu i k zamyšlení.

REIKI
Během jedné Reiki-seance jsem se na chvilku vrátil k mamince do bříška...lze to popsat slovy ?
Uléhám.
Zlo ven !
Modlí se ... ?
Svět se zužuje do jedné místnosti.
Stmívá se.
Kouzlo mateřského dotyku.
Chlad se pozvolna mění v teplo.
Sestupuji po schodech dolů.
Je jich dvacet. Ne, ještě jednou, deset.
Pokládám se na hladinu. Voda šplouchá kolem úst.
Chvílemi sklouzávám pod hladinu.
Jsem svobodný i pod vodou, ale bojím se tomu uvěřit.
Slunce nad hlavou pálí čím dál víc.
Naštěstí je mírně oblačno.
Jak to že se nepotím ?
Dívá se na mě ?
Miluje mě ?
Vidí mou duši ? Jaká je ?
Jsem normální ? Jsme oba normální ?
Kdo je normální ? Největší skupina stejných ?
Jemné dotyky.
Musím se nadechnout.
Jsem morální?
Proč jí není o dvacet víc...
Není to jen prostá ekonomika ? (Nový účes,... ?)
Určitě, určitě ne.
Lehké šimrání.
Otočíme se...
Šplouchající tóny mě stahují zpátky do klidné vodní říše.
" brý den, ... ...... má dovolenou ..."
Šplouchající tóny mě stahují zpátky do klidné vodní říše.
Vypneme mozek...
Sestupuji až na dno.
Slunce příjemně prohřívá záda i nohy.
Na světě je krásně...
Co mě to šimrá na uchu ?
Vstáváme !
Ještě chviličku, maminko ...
Byl to sen nebo skutečnost ?
Byla to pravda nebo lež ?
Teď nevím ...

Zajímavé? Pro mne ano. A krásné. Tak to bylo o REIKI.

Pel-mel

5. července 2013 v 13:23 RODINA
Včera mi dcera přivezla nové deky a polštáře, jak jsem si u ní objednala. Sotva jsem v úterý převlíkla postele, čekalo mne to znovu. Ale věděla jsem, že napřed budu muset párat. Ta stará přikrývka se už nějak smrskla, tak jsem povlečení musela kousek zabrat, ale nechat to tam, až koupím nové. Právě nastal ten čas, tak jsem tady párala, abych mohla měnit. To je v pohodě, už jsem vše opravila a dala do pořádku.

Vše tedy ještě ne. Nevím, co s těmi starými polštáři a přikrývkami? Přece nebudu všechno zase skladovat, no ne? Už to vidím tak, že to postupně svážu a naházím do popelnice, snad nebudu bita? Také mne napadlo, že by to leckterý bezdomovec bral, ale nabídněte to někomu a už se ho nezbavíte. A nosit to někam, to ne, i tohle je na nás těžké. Tak to pak ještě svážu a postupně to poletí.

Taky jsem vám chtěla ukázat, jak je krásná Olomouc. Nejen Otavínka, ale já mohu, protože tam je na bowlingové dovolené můj syn s rodinou a syn mi dnes osobně říkal, jak je tam krásně. Já myslím, že to ani nemusel říkat. Ono je to na těch fotkách přímo vidět, že se jim tam všem líbí.

Syn se snachou - sluší jim to, že?

Syn s vnučkou, snad jsem pochopila, že před Universitou Palackého

Děvčatům se tam určitě líbí

krásy města
a to je také ještě odtud, ale také vše.

Včera jsem psala o Peggince, kterou jsme hlídali s manželem a tak mi dnes nedalo, abych vám neukázala naši slečnu jak se taky umí "natřásat" před pejsky. Vlastně nejvíc tady před tím jedním.



A to je pro dnešek všechno. U nás trošku zapršelo a určitě není aspoň tak dusno. Užijte si všichni krásný a prodloužený víkend!

Dnešní hlídání

4. července 2013 v 16:26 RODINA
Dnes po obědě přijela návštěva. Dcera s vnukem a jejich jorkšírkou Pegginkou. Vnuk, který už je vlastně jediný, který chodí ještě do školy, kde dostává vysvědčení, tak ho přijel ukázat, i když jsme věděli, co nás čeká. Vyznamenání to tentokrát nebylo, protože bylo víc dvojek jak jedniček, ale trojka žádná, což si myslím, že na vysvědčení z kvinty gymnázia a navíc u kluka, zamilovaného kluka, že to není vůbec špatný.

Dostal od nás "všimné", nebo jak té odměně říct, jako vždy. Dostal také pochvalu ředitele školy "za celoroční práci v pěveckém sboru školy, za příkladnou reprezentaci školy a za vytvoření webové aplikace pro přihlašování k volitelným předmětům". A to prý ještě není všechno, říkal vnuk.

Také se ještě ke konci školního roku přihlásil do soutěže v psaní všemi deseti (psaní na stroji) a skončil na krásném 2. místě. I když se vlastně nikdy na stroji psát neučil, zvládl to sám a docela mu to jde. Měl 358 čistých úhozů a byl jen 6 úhozů za prvním.

Jo, kde jsou ty časy, když jsem se já učila psát na stroji naslepo a na státní zkoušku nám tenkrát stačilo 360 úhozů na jedničku, ale na jakých strojích, to je opravdu rozdíl. Dnes je to někde úplně jinde.

Dcera pak musela na pár hodin s vnukem odjet a Pegginku nám tady nechali na hlídání, že se pro ni večer vrátí. Ani neplakala, klidně si spinkala na gauči.

Je vidět, že jí i u nás nic nechybí a klidně tady počká na paničku. Ano, tady na tom gauči panička seděla, než odešla. Tak čeká, ale nepláče a papá.

Plánovací den

3. července 2013 v 13:31 RODINA
Včera jsem ani neměla moc času se vyskytovat tady na blogu, protože jsem měla "plánovací den". Ne, že jsem celý den nic nedělala, ale vlastně to začalo tím, že jsem převlékala posteleí. Řekla jsem si jednoduše DOST a zavolala dceři. Viděla jsem v jednom obchodě v akci polštáře a přikrývky, o kterých jsem uvažovala a mluvila už dávno, tak jsem ji požádala, aby mi zajela do toho obchodu a tyto věci koupila a přivezla.

Už máme tyto věci delší dobu a usnesla jsem se, že je třeba je vyměnit. Manžel souhlasil a nechal to (jako ostatně všechno) na mně. Dnes již je zboží zakoupené a až dcera pojede okolo, přiveze a my zaplatíme.

Když jsem vytírala prostor pod matracemi, jak jsem byla tak rozjetá, tak jsem vznesla další návrh, nechci říkat požadavek. Matrace už máme 12 let a křičí na dálku, že potřebují také výměnu. Manžel to odsouhlasil a tak jsme se vydali dnes do obchodu u nás, abychom si prohlédli nějaké šikovné nové.

Prodavačky byly moc ochotné, válela jsem se tam asi po pěti vzorcích a nakonec jsme vybrali. Nemusíme mít to nejdražší, tyto byly také v akci a dobře se mi na nich leželo. Ale podmínkou, že si je u nich koupíme bylo, že nám je přivezou a ty staré odvezou do sběrného dvora. Ano, mají i tuto službu za 120 Kč, ale bereme. Nemáme ani auto, ani nejsou lidi, co by to nosili, tak jiná volba ani být nemohla. Jediná vada na kráse je to, že je nemají na skladě, ale jsou objednané a dovezou je prý určitě příští týden.

Vzhledem k tomu, že jsem včera povlíkala a budu to pak muset absolvovat ještě jednou, tak vůbec nespěchám. Dali jsme adresu a malou zálohu a teď už budeme čekat. Pravda, nejlepší rozhodnutí je to okamžité, nač čekat, ne?

Ale to není zdaleka všechno, co jsem včera musela zajistit. Už loni jsme říkali, zda vůbec pojedeme letos na dovolenou, moc toho nenachodíme a ještě po rovině, ale na druhou stranu se nám zase nechtělo celý rok jen chodit okolo "fajle" a sedět doma.

Manžel už odmítá dovolenou s nějakými lázeňskými procedurami, prý je to na dvě věci, takže nejraději by zase do jeho poslední lásky - Františkových Lázní a do Prahy. Tak co s ním nadělám. Brouzdala jsem tedy po internetu, vzala do ruky kalendář, dala tipy, pak nechala odsouhlasit manželem a zajistila pro nás dovolenou ve zmiňovaných městech. Jednu ještě na červenec a druhou na srpen. Byla jsem mile překvapena, že mi potvrdili hned první termín, voucher už mám vytisknutý a teď jen držet pěsti, aby bylo kousek štěstí a nepostihla nás nějaká nemoc, kvůli které bychom nemohli jet. Obě dovolené jsou jen na pět dní - tedy čtyři noci, to nám stačí až až.