Červen 2013

Na příští tři týdny se moc netěším

30. června 2013 v 14:13 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Je to tak. A jistě si říkáte proč. Bohužel nám od zítřka, tedy od 1. 7. do 20.7. nepoteče teplá voda. Jedná se o lokální odstávku. Tak jsme si na to zvykli jako na samozřejmost a když pak teplá voda neteče, jsme z toho špatní. Přitom dřív, ještě za mých mladých let, to bylo normální.

Odstávka kvůli horkovodu bývala dřív častější, ale teď se zase často opravuje potrubí, protože jsme měli loni kvůli tomu odstávku 14 dní a letos ještě o týden více. Všude tady okolo to vypadá, jako když se kope metro, vše je připravené na výměnu, tak nám nezbývá nic jiného, než vydržet.

Ušetříme sice za teplou vodu, ale toho plynu co spotřebujeme, když musíme ohřívat a ohřívat a ....

Včera tady u nás vedle v obchodě ráno nepřivezli pekaři rohlíky. My míváme vždy v sobotu ráno čerstvé rohlíky, jinak snídáme chleba, tak jsme si ho museli dát i včera a ještě i jako přílohu k leču. Proto nám na dnešek nevyšel, tak jsme se vypravili pro housky. No a při té příležitosti tam koupili pár maličkostí. To se nám ty housky pěkně prodražily, ale zase na druhou stranu - posuďte sami.


Také tak šikovně nakupujete? Buďto v akci nebo na kartu, jinak je to tam drahé. Řekli byste, že šetřím, když jsem včera dala tolik peněz za jahody, ale nakonec mně to nedalo a sousedky jsem se dnes zeptala, za kolik korun prodává její dcera jahody. Ano, správně, jen za 60 Kč kilo. Asi prý se spletla, ale neudělala to schválně. Až s ní bude mluvit, tak jí to řekne a pak mi ty peníze vrátí. Je to slušná paní, tak budu věřit. Nakonec, co mi jiného zbývá, že?

Ale koláč byl výborný a ostatní také. A slibuji, že příště budu opatrnější a nebudu líná se zeptat rovnou. Krásnou neděli přeji! U nás je sluníčko, ale chladno.

Nejsou jahody jako jahody

29. června 2013 v 17:29 VAŘENÍ A PEČENÍ
Jahody mají sezónu, my je s manželem rádi, tak jsem si řekla, že místo v supermarketu si jednou dopřejeme také čerstvě utržené ze zahrádky. Naší ne, bohužel, žádnou nemáme, ale tady u nás v domě má jedna sousedka dceru, která má zahradu dost velkou a jahody prodává.

Tuhle jeden den přinesla vedle do bytu, tak jsem se jí ptala, za kolik je prodává. Prý za 60 Kč kilo, platila 150 Kč za 2,5 kg. No, nekup to, jsem si řekla a proto když příště Ivetka zazvonila u nás a zeptala se, jestli taky nechci příště donést, tak jsem řekla, že ano. Ale ne tolik, že mi stačí jen 1,5 kg. Objednala jsem si je na dnešek, abych mohla upéci koláč z jahod, které byly opravdu čerstvé.

Domluvily jsme se na čas kolem oběda a Ivetka přišla. Prý je zima, že jich moc nemá, ani prý nemohla donést zase pro sousedku. Zeptala jsem se tedy, co jsme dlužni a pak jsem málem dostala šok! Prý 150 Kč - za 1,5 kg jahod! Tak mi to vyrazilo dech, že jsem jí ty peníze dala a ani jsem se nezeptala proč tolik oproti minulému týdnu.

Teď už je to jedno, tak jsme se jednou rozšoupli, ale děkovala jsem si za to, že jsem objednala "jen" kilo a půl. Chtěla jsem také zkusit rychlý jahodový koláč od Alis a tak jsem se hned dala do práce.

Tady jsem si začala napřed třídit hromádky. To je první část

a tady druhá. Na ubrousku už mám jahody připravené na knedlíky a oprané na okapání na koláč na sítku.

A toto už je upečený koláč dle receptu od Alis. Nechtělo se mi zapínat troubu, tak jsem ho šoupla do remosky.

Ještě jsem rádno zaúkolovala manžela, když šel vedle pro noviny, aby koupil zakysané smetany a udělala jsem mu ten nepečený jahodový dort - piškoty, jahody a zakysaná smetana. Místo cukru tam všude dávám sladidlo, aby nemusel mít výčitky svědomí a ten jahodový dort vlastně nedělám klasicky, ale dávám do misek, kde se jedna miska rovná jedné zakysané smetaně.

Takhle to vypadá, ale to určitě všichni znáte.

A něco jsme si samozřejmě nechali na snězení jako čerstvé. Příště se už raději zeptám, než si ty jahody objednám, za kolik se prodávají. Já vím, vy, co je pěstujete sami, tak řeknete, co to dá práce, rozumím. No ale přece jenom se mi ta cena zdála dost vysoká.

Známe se už padesát let

28. června 2013 v 13:07 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Psal se rok 1963, když bylo synovi jeden rok a já nastoupila do práce. Na jednom oddělení jsem pracovala půl roku a pak jsem přešla tam, odkud jsem pak odcházela do důchodu.

Na oddělení, kam mne vlastně přetáhla kolegyně Alena, ta je o dva roky mladší. Zažila jsem vlastně dobu, kdy se vdávala a letos jsou s manželem padesát let. Pak tam pracovala ještě kolegyně Věrka. Známe se tedy vlastně letos už 50 let. Postupně jsme odcházely do důchodu, Věrka už je doma víc jak 30 let, pak po letech jsem šla já a Alena nakonec. Celou tu dobu se ne sice často, ale stýkáme. V poslední době určitě aspoň jedenkrát za rok. Ještě s námi loni byla ta nejmladší kolegyně Silva, ale ta včera nemohla.

Za tolik společných let na jednom pracovišti jsme toho spolu spoustu prožily a většina vzpomínek je krásných.

Proto jsme se včera zase společně zasmály. Já s Alenkou jsme přivezli Věrce, které je už 88 let krásnou kytičku, do Oseka nás zavezl Aleny manžel autem a zase pro nás přijel. Ne, v klášteře jsme nebyly, na to by nebyl čas. Zase jsme to nestihly všechno probrat, říci si, co je v rodině nového, prohlédnout si fotky a už jsme se loučily. Ani se nezdálo, že jsme tam byly tři hodiny. Bylo to fajn a těšíme se, že si to zase za rok zopakujeme.

Jen tak na okraj. Schválně, kdo myslíte, že vždycky tato setkání organizuje, domlouvá - ano tipujete správně. Jednu chvíli to bylo u nás doma jak na telefonní ústředně, ale dobrý.

Kolegyně Věrka chtěla, abych prý nás vyfotila - tedy postupně - na její mobil, aby měla taky ona památku, ale prý neví, jak se to dělá. To by byly myši! Jasný, že jsem na to za chvíli přišla a má nás na mobilu! To bylo radosti. Já zase ale na druhé straně měla asi nějak špatně nastavený foťák, protože to líp fakt nešlo. Jen ta kytička se povedla.

Kolegyně Alena a Věrka. Rozmazaný, co? Je mi líto.

A tady je jasno. Paní Věrka se na rozdil ode mne často na fotkách neusmívá.

A takové krásné orchideje, ty jsem si musela u Věrky vyfotit.

To je tedy všechno z včerejšího výletu. Dnes už jsem zůstala opravdu doma. Krásný víkend všem!

Blahopřání a pomuchlání

27. června 2013 v 12:45 RODINA
Dnes slaví svátek můj syn Ladislav. Ne, že bychom svátky nějak vehementně slavili, ale blahopřát se sluší a patří. Tak jsme se vydali včera k synovi. Popřáli jsme mu a hurá - už jsem běžela se podívat, jak se daří koťátkům.

Vnučka, která je všech kočiček máma, nebyla doma. Zrovna dělala přijímací zkoušky na doktorantské studium na UJEP v Olomouci, ale s koťátkem jsem se konečně pomazlila.

Kocour Florián alias Flori a kočička Julie alias Julča měli spolu čtyři koťátka. Den předtím už dali dvě do dobrých rukou a nechali si dvě, o které se rozroste jejich domácnost. Kluk a holka jsou jako by svým rodičům z oka vypadli. Ale tak jsem se do těch jmen zamotala, že snad vám to objasní naše Lada. Snad Juli a Florinka, ale to není tak podstatné, důležité je, že jsou to spokojená a krásná koťátka.

Koťátko jako Julča
Krásné, takto vypadá jejich kočičí maminka

Koťátko jako Flori
celý tatínek

A jak jsem se tak muchlovala s kopií Floriána, tak mne snacha vyfotila. Je to ale jenom mobilem, venku zrovna sluníčko nesvítilo a fotka podle toho vypadá. Ale to stačí, jen tak na ukázku.

Já s manželem a koťátkem

a už jenom já s milým kotětem.

Dnes je venku tak tak všelijak a já zase jedu pryč. Tentokrát s bývalou kolegyní za další bývalou kolegyní. Reportáž, doufám, přinesu zítra. Krásný den všem!

Manžel opět boduje

26. června 2013 v 12:53 RODINA
Včera jsem psala jak to u nás někdy vypadá. Dnes manžel tedy zabodoval. Já opravdu někdy nechápu...

Jel si dopoledne nechat napsat léky, které nutně potřeboval a naší praktické lékařky jsme se nemohli dovolat. Včera mu řekla sestra, která konečně zvedla telefon, že doktorka má dovolenou a pro léky si může přijet dnes mezi 10 - 11 hod. k té zastupující.

Protože jsme si zatím stále nechali naši praktickou v závodě, kde jsme oba pracovali, jel tedy do fabriky. Vzal si sebou mobil, že mi zavolá až půjde na tramvaj a já zatím uvařím brambory a měla jsem dnes smažený květák. Protože ho smažím syrový, musím pomalu a pod pokličkou, trvá to déle.

Už jsem začínala být nervózní, protože se měl dávno ozvat, nechtěla jsem volat já, co kdyby byl v ordinaci, že? Když tak přemítám, jestli mám nebo nemám zavolat já, ráno nevypadal zrovna dvakrát v pohodě, slyším klíč v zámku. Manžel přišel domů.

"Proč jsi nezavolal?" ptám se. "Já jsem ti volal, ale nevím, jak je to možné, ozvala se mi zase tvoje sestra", říká manžel. Už se mu to totiž párkrát povedlo.

Tohle jsem opravdu nepochopila. Manžel mne má na rychlovolbu. Jenom mne, jedinou. Místo, aby zmáčkl dvojku a zelený telefon, hledal prý mne v seznamu. Když si našel moje jméno - tedy Liba, pak prý mačkal zelený telefon a ozvala se mu moje sestra, kterou má v mobilu uloženou pod písmenem Č. Zkrátka - nepochopím.

Jo a když jsem se ho zeptala, proč mne nevolal tak, jak měl, tedy na rychlovolbu, prý neví, asi na to zapomněl.

Vidíte, že to občas s těmi mužskými fakt není jednoduché. Stárnou nějak moc rychle a ta hosipa! Nebo ten hosip, když je to chlap, to tedy nevím.

Taková normální rodinka

25. června 2013 v 13:35 RODINA
Mnozí si možná řeknou, co může být u důchodců doma k smíchu nebo legrační. No, řekla bych, že je toho hodně.

Třeba taková skleróza. Nejen, že se člověk víc naběhá, ale aspoň já se tomu dokážu od srdce zasmát! Už jsem psala, že chodím nakupovat a nenosím sebou brýle. Tak jsem šla posledně kupovat želatinovou polevu na moučník. Koukám, že mají nějakou novou, tu neznám, tak šup s ní do košíku. Až doma jsem zjistila, že měli v jedné krabičce vedle sebe tuto polevu i se ztužovačem šlehačky. Třeba se neztratí, i když šlehačku moc nekupuji. Tak jak měla přijít na návštěvu dcera s dětmi, koupila jsem šlehačku, že ten ztužovač vyzkouším. Vím, že vnoučata mají ráda šlehačku, tak jsem ještě koupila nanukový dort.

Po obědě jsem dětem nabídla dort se šlehačkou a šla jí ušlehat. Když se za chvíli ozval z kuchyně můj huronský smích, bylo jasno. Ztužovač zůstal na svém místě.

To je jen kousek z toho, co já vyvádím. Jak já často něco hledám, jako třeba brýle, včera průkazku na MHD. Vím, že jsem si ji vyndala z tašky, ale pak jsem dvakrát prošla byt a nic. Až po chvíli mi ji manžel podával, že ležela tam, kde bych ji nikdy nehledala.

Ale je zajímavé, že mne takové moje blbiny nevytočí. Na rozdíl od manžela, ten někdy ano. A pořádně. Ten má v sobě už napevno zakódované takové návyky, že to nechápu. Já nevím jak vy ostatní, ale já považuji za zbytečné utírání vany dosucha třeba po sprchování nebo praní. To manžel ne. Tak se mi vždy pak v koupelně suší hadry, kterými to vytírá. Moje námitky nebere, to mohu mluvit do skříně a vyjde to nastejno.

Můj manžel má ještě takovou jednu zvláštní schopnost - všechno naruby nebo obráceně. Prý to opravdu nedělá schválně, ale mne to vytáčí. Otvírat sáček s něčím - třeba káva - na dolní straně. Krabičku s čajem dává zásadně obráceně, ručník naruby, i když je tam vzor, šampon na vaně zásadně otáčí zadní stranou dopředu jako cokoliv jiného. A já za ním chodím a dávám to tak, jak to podle mne patří.

Čemu se tedy směje i moje dcera a nechápe, proč mi to vadí je to, že talíř, na kterém jsou kytičky, dávám tak, jak ta kytka roste a ne zásadně obráceně jako manžel. Tak si říkám, aspoň je u nás trošku vzrůšo.

To se dějí věci!

24. června 2013 v 13:10 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera jsem se nestačila divit. Jak jsem psala, koncem dubna jsme mohli také vylítnout do vzduchu jako ti v Praze, ale dobře to dopadlo. Ten soused S, který už nevěděl kudy kam a pustil si plyn, si pejska, kterého se zatím ujala mladá paní H, nevzal zpět a ten hodně často štěkal na celý barák. Mladá paní H, která je sama se dvěma dětmi, se o něj starala dobře, sama už jednoho pejska má, ale protože je samoživitelka, tak jí lidé z našeho vchodu nosili pro pejska často žrádlo.

Často pejska, který se jmenuje Valda, chodil venčit sousedky syn T. Aby prý ji pomohl. Jsou přibližně stejně staří, on je svobodný. Tak jsem mu hned zkraje říkala, jestli nechodí spíš za mladou paní? No, Valda se po čase uklidnil a na nový domov si zvykl.

Včera odpoledne koukám z okna a co vidím? Pes Valda je na balkoně u svého páníčka S, který se ho zřekl, že nemá na žrádlo pro něj. Chudák pes, říkám si. Původně byl v útulku, odkud si ho přinesla máma toho souseda S, po její smrti se o něj staral on. Až do té doby, než mu bylo všechno jedno a teď už je zase zpět? To aby ten pes měl z toho všeho v hlavě guláš. Ještě navíc koukám, že něco tahá na kárce z bytu. Že by se opravdu stěhoval?

Musela jsem to dnes všechno "vyšpionit" a dozvěděla jsem se, že se k nám do vchodu stěhuje jedna seniorka s manželem, která bydlí o pár vchodů dál a nemůže do schodů. Pejsek prý je dočasně na týden u svého páníčka proto, že mladá paní H jede na týden na dovolenou a co s ním potom bude, to nikdo neví. Jeho pán S se prý stěhuje někam ke kamarádovi.

Ale to nejzajímavější nakonec. Manžel včera viděl syna T sousedky s tou mladou paní H, kteráse starala toho pejska spolu, ale ne s psem, ale jednou její dcerou.

Proto jsem se na rovinu dnes zeptala sousedky, jestli spolu opravdu nechodí, že jsem to tenkrát řekla spíš "jen tak". Chodí, představte si, ano. Sice nevím, jak to ve finále dopadne, ale zatím je to tak. To jsou panečku změny, to se jeden nestačí divit.

Tak tedy asi láska vznikla přes pejska. Vydrží?

Moje dnešní plkání

22. června 2013 v 17:33 RODINA
Zítra slaví svátek Zdeňky, Zdeničky, Zdenulky, jak kdo je zvyklý. Tak jsem si řekla, že pozvu dceru Zdeničku i s dětmi na oběd a uvařím dle jejího přání jídlo, které má nejraději. Tím pádem jsem také musela něco dobrého upéct a v tom vedru, které u nás stále ještě panuje, to bylo opravdu za trest. Ale zvládla jsem to, včetně oběda a byla jsem ráda, že byli všichni spokojeni.

Jídlo mi bylo pochváleno a dokonce mne moc potěšil i můj vnuk Tom, který když přišel s prázdným talířem mi řekl: "Děkuji, bylo to výborné!" A ať mi pak někdo říká, že je naše mládež špatná! Kdepak! Jsou to zlatíčka.

Také mám ještě sestru tohoto jména, ale té jsem mohla poslat přání jen do éteru telefonem, na Skype nebo emailem. A mám-li přiznat všechny oslavence, tak včera bylo Aloise, to byl tatínek a je bratr. A dnes má bratr narozeniny. To se to sešlo, co? A v pátek příští týden má svátek zase můj syn. Aspoň to máme pěkně seřazené za sebou, abychom na nikoho nezapomněli.


Všem přeji všechno nejlepší!

Ale původně jsem chtěla psát o něčem jiném. Já jsem odjakživa zvyklá si malovat oči a lakovat nehty. Kdysi jsem prohlásila, že bych nenamalovaná nešla ani vysypat koš. Pravda, nyní se již maluji decentněji, ale ano a stále. Vím, že herečky a zpěvačky se prý v civilu nemalují, ale já si tak připadám jako polonahá. Ale čím jsem starší, tím víc se sama sebe ptám, jestli bych s tím už neměla přestat? Ale pak zase vidím někoho, kdo je ještě starší než já a je decentně namalovaný a jdu dál. Tak proto, i když čekám na návštěvu dceru nebo syna, maluji se také. Malovala jsem se tedy dnes a budu i zítra. Přijde na návštěvu syn s rodinou.

Ale nehty si při vaření a úklidu tak často už nelakuji, na to jsem nějak zlenivěla. Až nebudu moct, tak toho nechám. Co vy na to?

Kocovina

21. června 2013 v 14:08 TÉMA TÝDNE
Zajímavé téma! O kocovině určitě už slyšeli všichni i -náctiletí, i když třeba jen zprostředkovaně.

Já už delší dobu prohlašuji, že mám svoje vypito, ale byly doby, jo ty doby byly, jak říkal pan Werich, kdy jsem si také ráda dala sklenku, event. lahvinku vína. Ano, vína, protože můj původ je na jižní Moravě, tatínek měl také kousek vinohradu, víno dělával sám - a uměl - ale nepil. To je zajímavé. Hodnotil na všelijakých soutěžích jako degustátor vína jeho kvalitu, ale nepil. Tak maximálně sklenku - a dost!

Já jsem šla do práce jako hodně mladá - a při tom jsem studovala, zúčastňovala jsem se i večírků, ale měla jsem klapku. Když jsem měla dost, už mne nikdo nedonutil.

Ale čím jsem byla starší, tím to víno bylo jakési lepší, či co. Pivo - to jsem nikdy nepila a pít nehodlám, jednoduše proto, že mi nechutná. Tvrdý alkohol také moc nemusím, ale vínko to mi chutnalo vždy.

Ale ať vzpomínám jak chci, tu kocovinu, jak ji popisuje wikipedie - tedy po požití bolesti hlavy, citlivost na světlo i hluk, třesy, to neznám. Pouze jsem měla po požití více alkoholu velkou žízeň a taky párkrát okno.

Ale u nás bylo zvykem zajídat, ne pít na lačno! Ale okno - někdy přímo jako výkladní skříň - to není také nic záviděníhodného. Pamatuji si, jak jsem jednou ještě jako hodně mladá byla u nás na hodech a potkala jsem tam po letech bývalého spolužáka. Ještě jsem měla tenkrát štěstí, že tam byl se mnou bratr a švagrová. Ti mi pak vyprávěli....

Ale nic zas tak světoborného se nedělo, jen se mi to vykouřilo od určité doby z hlavy. Také si pamatuji, jak jsme si jednou šli s manželem sednout na dvoudecku vína do restaurace kousek od nás na horách. Už jsme se pomalu chystali domů, museli jsme autobusem, a vtom tam přišel manželovo bývalý kamarád z fotbalu s manželkou. Pokračovali jsme pak becherovkou, tedy bylo jich víc a pak jeli dolů k nám do města. Já si pamatovala pak akorát to, jak mi bylo zle, museli jsme všichni vystoupit z toho autobusu a pak čekat delší dobu na další, ale to už byl jen MHD. Domů jsme se dostali v pořádku, ale ráno jsme se s manželem oba probudili v posteli tak, že jsme leželi v nohách. Oba. Nechápu dodnes a toto byla snad moje největší výkladní skříň.

Jinak jsem snášela vínko skvěle, když jsem měla dost, šla jsem si lehnout, ale takovou tu klasickou kocovinu neznám. A to jsem ráda, protože určitě není o co stát.

Dříve, když jsme byli ještě trochu mladší, tak jsme si dávali lahvinku vína rádi každou sobotu doma, v klídku u pěkné muziky. Teď už máme jenom vzpomínky.

Ne, že bychom byli úplní abstinenti, na významné svátky jako Vánoce a tak, nebo narozeniny, to si koupíme lahev vína a tu pak pijeme dva až tři dny. Jinak bychom usnuli přímo v křesle. No, stárneme, už to lepší nebude.

Malá modelka

20. června 2013 v 16:42 RODINA
Dnes jsem si tady dělala pořádek na stolku s počítačem a vida, objevila jsem ještě fotky, které jsem si před měsícem našla v maminčiných pokladech, kam zavítám vždy, když jsem u ní.

Jsou to jen moje fotky, bohužel, ale co mne na nich nejvíce zaujalo je to, jak tatínek, poznamenaný svou profesí fotografa, mne fotil na vycházce v každé pozici. Věřím, že těch fotek během té jedné procházky udělal ještě víc, ale našla jsem "jenom" těch pět.





Ano, tyto fotky jsou při jednom pobytu na pískovišti. Tak nebyla to jen tatínkova profesionální deformace, ale také prvorozené dítě, tak si toho asi chtěl užít.

Tady jsem se asi chtěla spíš pochlubit se svou krásnou novou panenkou. Je vidět, že přímo "svítím".

Tady jsem se naopak fotit nechtěla. Je zajímavé, že dodnes si pamatuji, že jsem i dostala vyhubováno, proto ten smutný výraz. A ten obrázek byl už vymalovaný, bylo to "jen tak" a to mne už nebavilo.

Toto už není ta malá modelka, ale tady už jsem mamina dvou dětí a vzpomněla jsem si, jak jsem tenkrát byla s dětmi v Lednici já, nedávno Kitty a Vierka. Tenkrát ještě barevné fotky nebyly, ale je to tam v botanické zahradě. Už tenkrát tam bylo krásně.

Opět jsem se tedy chlubila mým "starým peřím", snad mi i tak zachovát přízeň. Krásné dny!

Jak prožíváte ta vedra?

19. června 2013 v 12:58 RODINA
Je to na nás hodně. Myslím nás, starší. Nemáme moc chodit ven, tak nakoupíme brzy ráno. Nemáme mít přílišnou fyzickou aktivitu, ale co dělat celý den, když mne ani číst nebaví? Psát však mohu a drobné úpravy doma též.

Včera jsem se tedy zase pustila do vyřazování nepotřebných věcí. Tentokrát to bylo oblečení. Byla jsem nelítostná a to "co kdyby" jsem už netolerovala. Vyhodila jsem tojo dva ty menší pytle na odpadky.

Manžel se šel taky kouknout k sobě do skříně.... ale našel tam jedny kalhoty, které tak rád nosil, ale nedopnul je v pase. Co s tím?

Vyhodit to můžeme vždycky, tak s tím zkusím něco udělat. Byla to tedy fuška něco vymyslet a také "piplačka", ale povedlo se. Na nějakou velkou parádu to tedy není, ale jinak dobrý. Měla jsem z toho sama radost, že jsem to tak dobře vymyslela a hlavně, provedla.

Kalhoty však potřebovaly taky vyprat, když je tak dlouho nenosil. Proto jsem dnes sundala všechny polštářky tady na gauči v pokojíčku, sundala jsem povlak na dolních polštářích a dala se do praní. Když už budou čisté polštářky a povlaky, tak všechno. Vyluxovala jsem tedy důkladně celý gauč a pak jsem se pustila i do mých plyšáčků - ježků, které mám na gauči tady, toho velkého v obýváku a těch, co s námi spí v posteli.

Tito fešáci tady vedle na gauči mi děkovali, že jsou zase jak ze škatulky. Ten opičák Bimbo se přidal. Až v zimě zase bude sedět za dveřmi na chodbě.

Tento "předseda" těch mých ježků má celý gauč v obýváku pro sebe. My s manželem sedáváme v křeslech. Jen když přijdou děti, tak se stěhuje na chvíli jinam.

A kamarádi v posteli - Líza a Lojza byli také spokojeni.

A jak jsem si s nimi povídala a měla radost, že to zvládám. Nic zas tak fyzicky náročného to nebylo a po chvilkách bylo hotovo. To také bylo ještě dopoledne, teď po obědě už je to na zabití. Ještě, že jsem dnes měla uvařeno!

Já vím, je to s námi těžké. Když byla zima, volali jsme po teple a sluníčku a teď už ho máme dost, až příliš. Ale večer prý snad trochu zaprší....

Přeji krásný den a šetřete se!

Moje vzpomínky na dovolenou - 6.

18. června 2013 v 14:32 VZPOMÍNKY NA DOVOLENOU
Protože jsem měla v hlavě ještě další vzpomínky na dovolené v roce 1995, tak jsem se pustila do další části. Skončila jsem dovolenou v Itálii v Rimini a zájezdy do Německa.

O prázdninách jsme napřed chtěli vyzkušet, jestli to bude dobré, jestli to v pohodě zvládneme, když pojedeme na společnou dovolenou. Tedy já, manžel, dcera a syn s rodinami. Proto jsme si objednali chatu na víkend v Borném, kde jsme měli tenkrát podnikovou rekreaci. V pátek jsme tedy jeli a v neděli se vraceli domů.

Moje děti se svými dětmi, tenkrát mrňaty, ale k sežrání.

Důkaz, že jsem tam i já a ještě třetí vnoučátko.

Tak začali "Hujerovic" trávit společné dovolené a začali jsme si tak říkat. Zvládli jsme to a byli jsme všichni spokojeni.

Proto jsme vzápětí jeli všichni na společnou dovolenou. Pro začátek tady u nás. Začínali jsme v Žihli - Sklárně, což byla rekreace od školství (dcera a snacha obě učí). Tenkrát byla ještě jen tři vnučátka, z toho dvě mrňavá, ale bylo to skvělé!

To jsme na procházce, ale ne všichni.

A tady snacha s tím nejmladším. No a syn to fotil a manžel? Ten se asi někde toulal.

Ještě jednou jsme se vypravili na mou rodnou Moravu.

Tady jsme se sešli všichni u maminky. Zleva maminka, švagrová, švagr, sestra a zády k nám je bratr.

Pak jsme s manželem jeli k bratrovi. Ano, v kuchyni se umí otáčet stále.

Také jsme si zajeli podívat se do Brna a při té příležitosti jsme navštívili i sestru. To je foceno před jejich domem.

A na závěr jsme se jeli ještě "rekreovat" do Prahy. Tam by jezdil manžel snad každý měsíc, no úplně nejraději by tam bydlel. Ale to ho snad už přešlo, ale tak týden, nebo aspoň čtyři až pět dní, projít si zase všechna známá místa a hlavně zajít se podívat opět tam, kde kdysi za války bydlel s rodiči.

Byl to krásný podzim, to je vidět. A jistě nemusím psát, kdeže mne to manžel vyfotil.

Manžela jsme zvěčnila zase já a to ve Zlaté uličce.

A nakonec u "jeho" domu. Stále tam jezdíme, kdykoliv jsme v Praze. A mohu dodat, že už tam dávno bezpečně trefím i sama.

Já myslím, že toho bylo na jeden rok až až. Když připomenu, že nemáme a neměli jsme nikdy auto, je to síla. Ale na společné dovolené s dětmi jsme jezdili s nimi jejich auty.

Tak to byl opravdu nabitý rok 1995 (l1 část je pod č. 5) a jedeme dál!

Krásné, ale náročné

17. června 2013 v 14:10 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už jsem o tom psala, že vlastně všechna čtyři moje vnoučata mají zkušenosti se zpěvem ve sboru. Zůstal zpívat už jen ten nejmladší, který je zatím na gymnáziu ve kvintě a může tedy ještě tři roky účinkovat. Kluků tam mnoho není, tak to musí ti čtyři z cca dvaceti členů sboru zvládnout. Ale já myslím, že jim to jde. Jedná se o SMOG - sbor gymnázia Most.

Je to časově dost náročné nejen pro paní sbormistryni - profesorku, ale i pro všechny členy sboru. Mívají pravidelné zkoušky jednou týdně a mají-li před vystoupením, tak samozřejmě častěji. Tím pádem občas také chybí na vyučování a profesoři s nimi nemají žádné slitování. I nezaviněná nepřítomnost se musí dohnat i ve formě dodatečných písemek a zkoušení. Vím to podle vnuka.

Dnes mi poslal odkazy na jejich poslední vystoupení, které dali na youtube. Když jsem viděla i na jejich webu, kolik měli aktivit koncem roku, tak je musím moc pochválit. Zpívají nejen krásně, ale i rádi a je to na nich vidět.

Jen tak pro zajímavost jsem si vypsala jejich akce od dubna do konce roku.
4. dubna 2013 - Celostátní přehlídka středoškolských pěveckých sborů v Teplicích.
Jejich "mluvčí", mimochodem doprovodné slovo vždy píše přítelkyně mého vnuka, zpívají ve sboru oba dva, napsala, že i když přišli na řadu až jako poslední, byla tam ukrutná zima a nepostoupili do krajského kola, těší se na příští rok, že zase poznají nové sbory.

1. - 6. května 2013 jel celý sbor do Holandska. Měli tam pěvecká vystoupení, ale také si mohli prohlédnout některé zajímavosti. Viděla jsem u dcery mnoho fotek, byly krásné všechny, ale nedalo mi to a některé jsem si vypůjčila z jejich školního webu.
Typické pro Holandsko jsou nádherné tulipány

Zkouška zpěvu na ulici se připravuje

Účastníků bylo víc, to je vidět, museli zaplnit autobus a už takhle to zpěváčky stálo dost peněz z vlastní kapsy.

To je ale krása! Taky jsem tam kdysi byla, tak to vidím přímo živě.

A taky typické holandské větrné mlýny.

10. května 2013 - Penzion pro seniory. Sál prý byl převážně plný žen a není se co divit. Sbor jim zpíval ke Svátku matek. Za odměnu dostali všichni buchty a čaj a určitě krásný potlesk.

24. - 24. května 2013 se konalo soustředění sboru jako každý rok v chatě na horách. Jak psala ta jejich tisková mluvčí, byli spokojeni se vším, jak s ubytováním, tak se stravou, až na počasí. A potom ale museli dohánět ve škole.

8. června 2013 měli koncert v Buštěhradu a

10. června 2013 to byl koncert už tradičně v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Tam to vůbec krásně zní a asi se jim vystoupení mimořádně povedlo a museli ať chtěli nebo dát přídavek. Diváci si je vytleskali a lavice byly v kostele obsazené do posledního místa.

Tady jsem si dovolila vložit video z tohoto koncertu. Doufám, že jsem to nepopletla.

13. června 2013 se konal letošní zatím poslední koncert v ZUŠ i s kapelou. Prý to bylo moc krásné, ale já při poslechu záznamu jsem si zas tolik na své nepřišla. Možná to bylo v reálu lepší, ale tady jejich zpěv docela zanikl v rámci té kapely. Ale určitě to nebyl konec, jen pro tento školní rok.

Článek jsem napsala proto, že jsem chtěla jen ukázat, co práce se skrývá v různých i mimoškolních akcích, třeba takový pěvecký sbor se řekne, no a co? Je to krásné, ale náročné. Už jsem se pár koncertů mých vnoučat zúčastnila, ale vždy mě šel po těle mráz a v očích jsem měla slzy.

Romové

16. června 2013 v 16:50 TÉMA TÝDNE
Hned na úvod bych ráda řekla, že nejsem rasistka. Nerozlišuji lidi podle barvy pleti. Jsou všude lidé hodní i zlí.

Proč se najednou říká ROMOVÉ? Odjakživa jsme říkávali, že jsou to cikáni a já to teď na stará kolena měnit nemíním. Lidé jsou to pořád stejní, tak proč?

Co mi vadí, je to, že většina z nich opravdu zneužívají sociální dávky. Nedávno mi přišel email, kde bylo vypočítáno a vypsáno všechno to, co může jedna taková svobodná se 2 - 3 dětmi pobírat za dávky. Kromě příspěvku na bydlení (ne málo), dále sociální dávky, příspěvky na děti, rodičovský příspěvek do 3 let věku dítěte, ale také příspěvek na nákup potravin a to nemluvím o tom, že neplatí žádné poplatky u lékaře, ani za léky. Může si tak měsíčně přijít i na 20 až 30 tisíc korun podle počtu dětí. Dokonce jsem i viděla ústřižek složenky. Tak to mi vadí. Proč to neberou bílí? Protože 99 % ze sta nemají tolik dětí, které tyto cikánské rodiny vlastně živí. Vím, že je to těžké, nechce je většinou nikdo zaměstnat, ale evidentně si z toho hlavu nedělají a když je tak vidím poflakovat se dopoledne venku po lavičkách a vždy s cigaretou, na kterou vždycky mají, tak mne to štve.

Ale na druhou stranu, vezmu-li v úvahu moje osobní zkušenosti s tímto etnikem, měla jsem štěstí. Tedy zatím, nikdy neříkej nikdy, ne?

Pamatuji si, když jsem ještě pracovala, tenkrát pracovaly i cikánky a většinou jako uklízečky, tak mi jedna dokonce odevzdala zlatý náramek, který našla před mou kanceláří a světě div se - byl náhodou můj a já ho už odepsala se slzami v očích.

Taky u nás v domě bydlela jedna paní, která měla tento původ (všimněte si, že se mi ekluje ji nazvat cikánkou), ale leckteří sousedé se od ní mohli učit. Byla hodná, pracovitá, čistotná a vzorná matka a babička.

Ano, bylo by to krásné, kdyby to tak bylo častěji, ale podle mne nebude nikdy. Koluje jim v těle přece jen trochu jiná krev, mají jinou povahu a nepočítám, že se to někdy výrazně změní.

Také není mnoho cikánů, kteří vystudovali, protože asi na to rodiče nemají jednak peníze a pak taky je jim to jedno. Manžel vždycky říkal, jestli jsem si všimla, že nikdy žádný cikán výrazně nesportoval. A to je vlastně pravda. Fotbal je snad nejrozšířenější sport, ale žádného jsem ještě mičudu kopat neviděla.

Podle mne tady budou vždy lidé rozděleni na pro a proti. Na ty, kteří je přímo nenávidí, nebo nemusí a na ty druhé. Jak už jsem napsala, nejsem rasistka, ale všem stejné povinnosti, nejenom práva. Nad tím by se měli zamyslet jiní, kteří to mohou změnit k lepšímu. My s tím těžko něco uděláme.

Proč také ráda bloguji

15. června 2013 v 17:18 VAŘENÍ A PEČENÍ
Při dnešním působení v mé kuchyni jsem si vlastně zase uvědomila, jak jsem ráda, že mám blog a ještě raději, že mám vás, všechny moje věrné i náhodné čtenáře. Díky vám se nejen dozvím spoustu věcí, ale i nové mňamky vyzkouším, pochválím a pak také uložím do té "své" kuchařky.

Dnes jsem vařila klasický pravý hovězí guláš z kližky. Nedávno jsem objevila u Alis recept na špecle, o kterých jsem ještě neslyšela. Že existují, to jsem věděla, ale nikdy by mne to nenapadlo, nebýt naší šikovné kuchařky Alis. Tak jsem si řekla, že to dnes k tomu guláši vyzkouším. Původně jsem chtěla dělat těstoviny, ale riskla jsem to, i když se na to manžel moc netvářil.

A už se vaří!

Už jsou omaštěné v míse

A už mám na talíři i s gulášem.

A povedlo se! Díky, Alis, zase mám v zásobě další přílohu a dobrou a rychlou! Manželovi to chutnalo a určitě jsme tyto špecle neměli naposledy!

Také jsem si uvědomila, jak jsem za vás všechny ráda, když jsem opět dnes pro velký úspěch dělala čokoládové muffiny. Ještě si vymýšlím a pro změnu jsem tam mimo čokolády přidala ještě i brusinky. Na muffiny mne vlastně navedla Ell-e.

A je upečeno. Už jsme i ochutnali, opět to nemá chybu.

A mohla bych pokračovat dál. V lednici stojí dvě sklenice naložených kuřecích špekáčků, které mi poradila další blogová kamarádka Miluška.

Nedávno jsem zkoušela nový recept na rybí karbanátky a také byly moc dobré. Ty jsem dělala podle receptu Natty. Zase přemýšlím, že je brzy udělám.

Nedávno jsem pekla bábovku podle Babi Maňasové a to bych určitě ještě našla další šikovné blogerky, které dobře poradily a já poslechla.

Tak vidíte, i na toto je fajn číst blogy, hned se jeden naučí něco nového i pro naše bříško. Tak si dejte taky a nebojte se nových receptů! Tady u blogerek jsou už odzkoušené a určitě by vám nikdo nic špatného neporadil. To soudím dle sebe.

Přeji všem také dobrou chuť!

Moje vzpomínky na dovolenou - 5.

14. června 2013 v 14:17 VZPOMÍNKY NA DOVOLENOU
Řekla jsem si, že mezi likvidací a generálním úklidem si dám zase trošku pauzu a dala jsem se do prohlížení dalších fotografií, převážně z dovolených. Naposledy jsem skončila rokem 1994 a tak jsem se soutředila na rok 1995. Můžu vám říct, že se dnes sama divím, jak jsem to tenkrát všechno zvládla. Na cesty sbalit, přijet domů, vybalit, vyprat, vyžehlit, znovu zabalit a jet na další vandr. Tak posuďte sami.

Začínali jsme už na jaře. Jako každý rok jsme jeli na Moravu za maminkou a sourozenci. Maminka má v květnu narozeniny, tak to byla i povinnost a ještě k tomu měla v tomto roce 1995 krásných 75 roků.

Když už jsme byli na Moravě, vzali jsme maminku do vlaku a zajeli jsme za její sestrou do Ostravy. Teta byla o osm let starší než maminka, ale ještě čiperka.

Na fotce je manžel, maminka a teta

Pak jsme pokračovali za další jejich sestrou do jejich bydliště u Opavy. Na fotce je strýc, teta a maminka a vzadu vykukuje moje hlava.
Bohužel, jak strýc, tak i pak obě tety už nejsou. Vzpomínám ráda.

A také jsme se jako vždy museli zastavit u bratra a švagrové, kteří bydleli tenkrát také nedaleko Brna v takovém krásném prostředí, že se divím, proč se pak stěhovali na kraj světa. Na fotce jsem já s maminkou a se sestrou, vzdadu také popíjí moravské vínečko můj manžel.

A tady už sedíme u maminky na oslavě. Já jsem tam byla vždy v domácím, protože jsme spali u maminky a tím jsem i pomáhala v kuchyni. Proto ta zástěra. Ale vybrala mi maminka ještě slušnou, ne?

Tady je i moje sestra a je vidět, že nám bylo dobře.

Abych byla spravedlivá, dala jsem tam i fotku s bráškou.

Hned v červnu jsme se vydali do Itálie k moři. Byli jsme v Rimini, kde jsme to měli jako podnikovou rekreaci, měli jsme tam naše kuchaře, český personál a přitom jsme byli u moře. Bylo to tam fajn, samí známí z práce, se všemi jsme si mohli pokecat.

Tady se s námi vyfotila jedna známá ze závodu, jsme vrstevnice a známe se roky.

A tady je paní a s ní i jejím manželem jsme tam podnikali různé výlety do okolí. Dokonce jsme se s těmi manžely sešli po dovolené u nás doma, abychom si vyměnili fotky.

Manžel tady dělá, jako by chtěl bumbat, ale to byla jen legrace.

Také musí být nezbytná pohlednice.

Tady nabízím ještě jednu vzácnou pohlednici. Byli jsme se podívat i ve státečku San Maríno, kde jsme také fotili, ale bohužel. Tenkrát jsme u nás narazili na takovou "šikovnou" odbornici na fotky, že nám otevřela foťák, ve kterém byl film a bylo po ptákách. Myslela jsem, že ji uškrtím. Proto máme jen pohlednici a dodnes nás to mrzí.

Ještě jsme zvládli v mezidobí zajet na zájezdy do Německa. Odtud mám jen pohledy.



Jak tak koukám, další pokračování roku z dovolených roku 1995 bude příště. To už by byl opravdu dlouhý článek, protože naše dovolené tento rok ještě zdaleka nekončily.

Přeji krásné dny jako o dovolené, má být už opravdu krásně!

Stravovat se zdravě?

13. června 2013 v 13:35 JEN TAK
Chtěla jsem vám dnes ukázat jak je to těžké stravovat se zdravě, nedávat si uzeniny, ale sýry a ryby, třeba.

Pak jsem si řekla, že se to vůbec nehodí, když slyším co se děje v naší politice, hrůza nevídaná, ale hned nato a PROČ ne? Zatím co my, obyčejní lidé řešíme, zda si máme nebo nemáme koupit zdravější, ale tím pádem i dražší potraviny, "ti nahoře" to řešit nemusí. Nahrabou si stejně, ať je tam Petr nebo Pavel, úplatek sem, úplatek tam. Až se mi z toho zvedá kufr, jak by řekl můj syn. Ale co, stejně vám to povím, jak jsme nakupovali dobrůtky.

Byli jsme včera v jednom supermarketu a manžel si tam chodí k pultu aspoň jednou týdně kupovat zavináč. Ty on moc rád. Vždy říká, že je mám jíst i já, když chodím na endokrinologii, já moc nemusím, ale vlastně musím, abych měla klid. Oskenovala jsem vám účtenku, kolik stojí "kousek" zavináče a to není k večeři, jen na chuť!

Pak manžel říkal už den předtím, že si také koupíme plísňový sýr. Já ho také ráda a tak si hned u pultu řekl o takový malý kousek. Hodil ho do košíku a mne ani nenapadlo nic tak záludného.

Doma si vždy prohlížím účet, i když vím, že už je to na nic, ale jen tak - pro zajímavost a kdyby bylo něco špatně, na co si mám dát příště pozor.

Ano, málem mne kleplo! Váha 0,108 a cena? Bohužel, 49,60 Kč! Ale teprve tam jsem viděla, že je to asi klenot mezi sýry - tedy ovčí sýr s plísní "jen" 459 Kč za kg. No, víme, že se příště musíme pořádně koukat, hlavně manžel, když vybírá, ale ta paní prodavačka nemohla manžela upozornit? Určitě byla ráda, že prodala takovou drahotu a ještě se ptát, když vidí seniora, proč asi? Ne, nebylo to dle mne fér, ale chybami se člověk učí. Nějak nás přešla chuť, tedy zatím, určitě to sníme a pak vám povím, tedy těm, co ještě neví, jak takový sýr chutná, jak jsme si pošmákli my.

Já teď jen doufám, že si všichni "pošmákneme" na těch našich politicích. A pořádně.

A tady je ten účet :

Krásný den a dobrou chuť všem, kdo se nenechali napálit!

Reorganizace u mne doma

12. června 2013 v 16:39 JEN TAK
Každý den kousek, každý den něco přeházím, likviduji. Dala jsem si toto předsevzetí asi před měsícem a jedu. Sice pomalu, ale jistě.

Ne, že bych se už chystala pod kytičky, ale občas se to musí. Něco vyházet, přeházet, aby byla trochu změna a ubývalo zbytečností.

Také mne dohnalo to, že už jsem neměla kam dávat ty moje ježečky. Původně jsem chtěla koupit větší "skleník", kam by se vešli, ale jednak jsem žádný takový nikde v obchodech nenašla a druhak jsem si říkala, jestli to není zbytečné.

Začala jsem tedy nejprve vymýšlet, co kde a jak. V obýváku mám velkou stěnu, ale jen dvě přihrádky mám za sklem, jinak volně a stále víc nás unavuje to čistění stěny od prachu včetně těch věcí, které tam jsou. Vylučovací metodou jsem dospěla k tomu, že sice prázdné to nechat by hezké nebylo, ale nemusí tam toho být přece tolik! Když jsem si probrala, co z té stěny mi bude nejméně chybět, tak jsem si řekla, že ta bulharská keramika. Také jsem si spočítala, že už je u nás 38 let. To jsem byla s dětmi naposledy v Bulharsku. To ale uteklo!

Vyhodit jí jen tak mi bylo líto, tak jsem ji nakonec udala tomu, kdo z ní bude mít radost. Včera pracně a pečlivě zabalila a poslala. A přesun mohl začít.

Ze sektoru A do sektoru B, ze sektoru C do sektoru A, zkrátka tak to stěhování věcí pojmenovala kdysi moje dcera a já včera přenášela, vymýšlela a pak unavená, ale spokojená jsem se sama pochválila. Manželovi prý to bylo fuk.

Vyřazená, ale stále krásná bulharská keramika.

Nově uspořádání mé sbírky ježků. Nahoře jsou snímky, kde byli dřív všichni ježečci nacpaní jak sardinky a spousta ještě okolo. Teď tam má místo i ten originál od Toničky, případně ještě nějaký by se tam vešel.

Dole jsou ježečkové nově umístění v obýváku ve stěně za sklem, abych je nemusela tak často zbavovat prachu. To by bylo za trest, takových mrňousků. Jen tady dole jich je 53. Ty vrchní musím znovu spočítat.

Také jsem tím pádem musela nově uspořádat věci, které za tím sklem původně byly. A také něco umístit místo těch suvenýrů ze zahraničních cest, které jsem přemístila také za sklo, přece jen jsou to mrňousové a špatně se to myje od prachu.

Taky to trošku prořídlo. Něco jsem dala jinam, něco vyřadila....

A teď jsem musela sladit a zařadit jinam ty věci, které za tím sklem do včerejška byly.

V jedné vitrínce jsem barevně sladila nádherné skleničky od bráášky a zlaté hrnečky, které se líbí manželovi

a v té druhé růžový porcelán. Je to asi až na jeden kousek "ten pravý", ale klidně bych ho také oželela, ale zatím vydžím.

Konečně přijde na řadu i řada věcí, které nepoužíváme a pak ještě oblečení. Taky třídím věci v zásuvkách a vyhazuji a vyhazuji a .... Jsem zvědavá, jak mne to bude dlouho bavit. Je to horší jak na Vánoce, že?

Přeji krásný den, ale ještě jen dodám, že nejenom uklízím a likviduji, ale je krásně, tak chodíme dvakrát denně ven, abychom si užili i toho sluníčka!

A je konec. Jsou to absolventi.

11. června 2013 v 14:27 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera jsme byli s manželem pozváni na slavnostní předání vysvědčení absolventů Gymnázia TGM u nás v Litvínově. Samozřejmě proto, že byl mezi nimi náš vnuk. Zatím se tady takové slavnostní předávání nekonalo, aspoň o tom nevíme, tak jsme byli zvědavi.

Slavnostní předání se konalo v našem Valdštejnském zámku v obřadní síni. Tam jsem také ještě neměla možnost nakouknout, tak jsme byli zvědavi a já šla, jak jinak, než vybavena fotoaparátem. Vzbudili jsme poprask už při vstupu. Syn, snacha, vnučka a druhá babička už tam byli a v družném rozhovoru s kantory a nějakým panem fotografem. Na jednoho studenta kdyby přišlo vždy jako doprovod šest lidí, asi bychom se tam nevešli, ale "Hujerovic" naštěstí byli jen jedni. Je to malá obřadní síň, byly tam židle jen ve třech řadách asi po deseti, tuším.

Vzala jsem tedy foťák a pro jistotu jsem se ještě zeptala pana fotografa, jestli si to tam také mohu vyfotit, abych to mohla dát na blog. Docela evidentně se divil a zkoumal, jestli si "babka" nedělá legraci. Nedělala, tak jsem šla na to.

První, koho jsem viděla u stolečku byl pan ředitel gymnázia v rozhovoru s druhou babičkou Lukyho. Jasný, znají se, tak si museli popovídat.

Také se mi líbil lustr a je tady vidět, že to není opravdu jen tak obyčejná místnost.

Pak jsem šla vyfotit předpokoj a nebyl to opravdu úmysl, ale tam v koutku někdo seděl tak sám. Byl to můj vnuk a kdoví, co se mu honilo hlavou, asi mu také bylo líto, že něco končí.

Tak krásně vyzdobené to měli, na stole i drobné dárečky od sponzorů pro studenty, kteří udělali něco navíc pro školu. A jen tak mimochodem. Mezi těmi pár jedinci byl i můj vnuk.

Mladí prchli jinam, myslím syna, snachu i vnučku, tak jsem vyfotila aspoň druhou babičku s mým mužem. Už je roky vdova, tak jí vždy říkám, když se sejdeme, že jí na chvíli půjčím svého manžela. Zato se na mne usmívala.

Bylo to všechno tak rychlé, že jsem nestíhala, vlastně ne, mám hrozně pomalý foťák. Než najel obrázek, tak byl vnuk otočený zády. Dobře je vidět jen jeho třídní profesorka. Právě mu blahopřeje náš starosta.

A zase je ho vidět jen kouosek. Ale co, aspoň něco, ne?

Tady je dobře vidět náš starosta a senátor, který má právě řeč, s třídní oktávy.

A aspoň ještě pohled na studenty, pardon, už absolventy, jak to krásně řekl pan ředitel školy, kterého jsem vůbec nestihla vyfotit. Byla jsem ve druhé řadě a pořád před ním někdo clonil.

A takhle to končí. Na památku mají celé tablo včetně pana ředitele a své milované třídní.

Bylo to dojemné a krásné zakončení osmiletého studia. V závěrečné řeči třídní profesorky bylo znát, že i jí za těch osm let studenti přirostli k srdíčku a určitě se budou potkávat dál aspoň na školních srazech.

Přeji všem hodně štěstí do života a do dalšího studia!

Moje vzpomínky na dovolenou – 4.

10. června 2013 v 14:09 VZPOMÍNKY NA DOVOLENOU
Už jsem pochopila, že to není až takové zajímavé to moje vzpomínkové dovolenkování, ale aspoň si udělám jasno a mohu pak vzpomínat kdykoliv.

Posledně jsem zdokumentovala rok 1993 a tak budu pokračovat rokem 1994. probrala jsem fotky i pohlednice a doufám, že jsem na nic nezapomněla. Mimo hlavní dovolené jsme pokud to jen trochu šlo, jezdili jen na víkendy, tento rok jsem našla pohled z Drážďan, což od nás není zas tak daleko.

Tu delší dovolenou jsme začali v červnu v Liberci. Tam jsme si prošli všechny důležité a krásné objekty a zajeli si i vlakem do Žitavy a tramvají do Jablonce nad Nisou. Všude se nám líbilo.

To je foceno na balkoně našeho hotelu. Bylo krásně a je to vidět.

Většinou jsme tam jen procházeli památky s průvodcem, někdy si i koupili něco dobrého, nemělo to chybu. Tady jsme byli v Německu.

Asi za měsíc jsme se vydali opět to Mariánských Lázní. Tam už jsme byli snad všude, ale bylo tam hezky, z lázeňského ruchu jsme během pár minut byli v parku, krása!

To je na Hlavní třídě a pár kroků - a je park.

Také jsme se vždy zajeli odtud podívat zájezdem do okolí.

Tady nás oba někdo vyfotil v Karlových Varech.

A jako každý rok i tento jsme jeli na moji rodnou Moravu. Jednak jsem tam jezdila "domů" za maminkou a také navštívit své sourozence. Tam bylo vždy krásně.

Tady jsme byli na návštěvě u brášky. Vpředu je jen hlava maminky, zleva moje dcera, švagrová, bratr a já. Ostatní nejsou vidět, škoda.

A v září jsme se vydali k moři do Španělska. Já jsem tenkrát chodila ještě do práce a v závodě byly k dispozici rekreace.

Vzpomínám si však na opravdu úmornou cestu. Tenkrát jsem konstatovala, že už bych tam víckrát autobusem nejela. Měli jsme osmihodinovou pauzu v Německu, kde jsme měli v ceně zájezdu i návštěvu zábavného parku, něco jako Diesnyland, nevím už jak se to tam jmenovalo, byly v ceně i některé atrakce a my jsme opravdu některé využili. Tam to bylo fajn a určitě by se tam líbilo i vnoučatům. Těm určitě ještě víc.

Ale nakonec tam bylo krásně, což je vidět i z pořízených fotografií.

Návštěva památek, ale tuto fotku jsem bohužel nepopsala na rozdíl od jíných.

Samozřejmě denní pobyt u moře. Manžel vypadá spokojeně.

Manžel je pro každou legraci. Fotku jsem pojmenovala DĚDEČEK HŘÍBEČEK.

Toto je jedna z pohlednic odtud.

Tady si to manžel užíval. Podívat se na stadion Barcelony, to byl jeho sen, tak jsem ho tam musela vyfotit.

A taky musela být pohlednice na památku.

Abychom nezapomněli, máme doma zase tento suvenýr. Vyhodit ho? Ještě ne.

A to je konec z dovolených roku 1994. Až zase dám dohromady další vzpomínky, přijdu zas. Krásný den, hlavně, aby už moc nepršelo!