Květen 2013

Téměř všichni všem

8. května 2013 v 18:18 RODINA
Dnešní den byl den přání. Ne splněných přání, ale přání jeden druhému. Čím máme ty děti a vnoučata starší, tím je to složitější se všichni sejít. Dnešek byl na dlouhou dobu termín, kdy by to šlo. Bohužel, bylo nás o jedno méně, vnučka Lada musela zůstat v Olomouci, tak nás bylo jenom osm.

A proč téměř všichni všem? Povedlo se nám totiž natěsnat do tří týdnů narozeniny čtyř z nás. Začal vnuk Luky, za týden další vnuk Tom, pak jsem byla já a zítra má narozeniny moje dcera. Klukům jsme sice popřáli, ale osobně jsme se neviděli, tak to bylo po příchodu zajímavé hemžení kolem stolu. Já tobě, ty mně, ale nakonec vše dobře dopadlo.

V restauraci bylo plno, servírky měly stále co dělat, tak jsme pak chvíli museli na oběd čekat. Už jsme byli všichni hladoví, tak jsem je po částech vyfotila.
Vnučka a dcera
Vnuk Tom a Luky
Manžel, syn a snacha (hlady už nevidí)

To už jsme po obědě, tak jen sklenka vína na dobré trávení a už je líp.
Já nevím, co bylo děvčatům k smíchu

Tady zase vnuk vyplazuje jazyk, no, nechtěl se s maminkou a sestrou fotit

Já snad neumím být vážná, zase jsem jako chechtací pytlík, jako vždy.
Dárečky od dětí

Dobře jsme se najedli, pobavili jsme se a příště se zase takhle všichni sejdeme až bude mít vnuk Luky po maturiě. To nebude zas tak dlouho trvat.

A teď už budu muset končit, dnes jsem neměla opravdu čas, omlouvám se, příště přijdu na návštěvu na vaše blogy, přeji krásný sváteční večer.

Historie našeho domu

7. května 2013 v 16:46 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera večer jsme zase viděli u našeho domu policajty. Ráno, když jsme šli s manželem nakoupit, tak jsme si všimli, že byli v bytě, kde si soused v přízemí pustil minulý týden plyn a byt byl zapečetěn. Neznám vůbec postup v těchto případech a také nevím, proč se musel byt zapečetit, jen si myslíme, že souseda odvezli na psychiatrii. Byl i podnapilý, tak jen doufáme. Jeho psa má stále ještě ta mladá paní z 2. patra, inzeráty prý dala všude, ale zájem není. No jasný, je to už starý pes a je nám to všem líto.

Když jsem se tak zase dnes zamyslela nad tím neštěstím, tak jsem vzpomínala, co všechno se už za těch 51 roků, co tady bydlím, stalo nepěkného a zjistila jsem, že opravdu dost.

Kousek od vchodu do zdi domu tu nabouralo auto pána z vedlejšího vchodu. Nikdo jsme nevěděli, jak se mu to povedlo, přejel celý trávník před domem, vyvrátil keř zlatého deště a zadkem auta se zapasoval do zdi. Naštěstí se jemu nic nestalo, ale auto vypadalo hrozně. Vůbec už hodně často tady byla srážka aut, naproti našemu vchodu je prodejna náhradních dílů na auta a nepozorní řidiči se tu už dost krát srazili. Byly to ošklivé bouračky a já vždy podle sluchu poznala ten tupý náraz - a bylo to tam.

U nás v přízemí v bytě vedle toho zmiňovaného souseda, který je teď v léčebně, bydlela hned od začátku rodina se třemi dětmi. Maminka těchto dětí zemřela v 39 letech na rakovinu. Bylo to hodně smutné nejen pro děti, ale pro nás všechny.

Po ní se do bytu přistěhovala další rodina se třemi dětmi. Je to třípokojový byt, tak proto jich tam bylo vždy víc. Jestli tušíte, co chci říct, tušíte bohužel správně. I tato paní zemřela ve svých 39 letech na rakovinu. Už bych se tam bála nastěhovat, ale naštěstí to bylo pak už v pořádku, i když tam ty rodiny nikdy nebydlely moc dlouho.

U nás jsou vždy tři byty na patře, ale ještě v suterénu je jeden malý byt, kam si jedni nájemníci nastěhovali jednu příbuznou, která byla sama. Byla to už starší seniorka, hodná, důvěřivá a tak ji tam jednou našli zavražděnou v předsíni.
Bylo vyhlášeno pátrání i v televizi, ale myslím, že vrah se nenašel.

Po ní se do bytu nastěhoval jeden mladý muž. Měl tam často společnost svých vrstevníků a sousedi nad nimi cítili něco podezřelého. Ano, mladí lidé tam brali drogy, policie tam bývala dost často, až nájemníka vystěhovali a asi byl i souzen. Dodnes je byt zamřížovaný a nikdo tam od té doby nebydlí. A to už je cca tak 5 - 8 let.

Je to asi 8 let, co jsme na Štědrý večer, když jsme přijeli po osmé hodině večer od dětí, uslyšeli nějaký rámus. Říkali jsme si, co zrovna tento den tam ti sousedi dělají, najednou šel manžel k oknu a viděli jsme velké auto s plošinou, jak se snaží dostat na jejich balkon. Otevřeli jsme dveře na chodbu a byli jsme upozorněni, abychom hned zavřeli. U sousedů hořelo, oni nebyli doma a někdo zvenku viděl, jak se jim kouří z otevřené ventilačky. Další den to bylo jako z hororu. Měli tam všechno zničené, buďto černé nebo mokré. Tři měsíce museli bydlet jinde, než jim majitelé dali byt do pořádku. Požár prý vznikl od zásuvky, kde měli televizi. Měli jsme tenkrát obrovské štěstí.

A letos, jak jsem psala tady, tak soused řešil své problémy tím, že se opil a pustil plyn. Zase jsme měli štěstí, tentokrát opravdu všichni, že u jeho bytu nikdo nezazvonil.

Myslím, že toho bylo dost, i když za půl století si řeknete, že to třeba není moc, ale ano, stačilo. Z nás, původních nájemníků už jsme tady zbyly jenom dvě ženy.

Ne/malé radosti

6. května 2013 v 13:57 RODINA
Všimla jsem si, že dost blogerek zaujal projekt ne/malých radostí. Já osobně si myslím, že aspoň nějakou maličkou radost mám denně, protože se umím z maličkostí radovat, tak jsem si řekla, že to zkusím párkrát zdokumentovat.

Začínám netradičně v pátek 26. 4.
Tento den měl narozeniny můj nejmladší vnuk a mile nás překvapila svou návštěvou rodina mého syna v plném počtu. To mám radost vždycky.

Sobota 27. 4.
Další milá návštěva. Na chvíli se stavila dcera s vnučkou. Přivezly mi sice práci, ale to pro mne není žádný problém.

Neděle 28. 4.
Tento den se nic zvláštního neudálo, žádná návštěva se nekonala, ale jak jsem již psala, mně stačí k radosti opravdu málo. Dnes jsem si uvařila vepřo - knedlo - zelo. Mňam.

Pondělí 29. 4.
Měla jsem tady k opravě rifle a tak jsem si řekla, že opravdu platí přísloví, že kovářova kobyla.... a pustila jsem se do opravy i těch svých riflí, které už potřebovaly dole začistit a při té příležitosti jsem si troufla i na jejich zúžení dole, abych nebyla out! A ono se to povedlo!

Úterý 30. 4.
Začínala jsem den návštěvou u zubařky. Přiznávám, že i tam jsem se těšila, až mi konečně zalepí tu díru po vypadlé plombě. Když jsem se těžce zvedala ze sedačky v čekárně a omlouvala se, že mi to už tak nejde, tak mi paní zubařka řekla" "Vy to zvládnete, vy jste štíhlá!" Tak jsem jí hned řekla, jakou mi udělala radost, že mi ten den krásně začíná.

Středa 1. 5.
Byli jsme se podívat u nás na Valdštejnské slavnosti, nepršelo, to jsem byla ráda, už kvůli tomu množství lidí, kteří se tam vypravili a na chviličku se zase zastavila dcera. Rychle potřebovali nějakou opravu. A to já mám vždycky radost, když jsem někomu užitečná a mohu pomoci.

Čtvrtek 2. 5.
Dopoledne zvonila balíková pošta. Přišel mi balík - no řeknu vám, že jsem koukala - byla jsem moc potěšena, nebo-li radost byla veliká. Tonička mi poslala k narozeninám vlastnoručně vyrobeného krásného ježka. Bylo to nečekané a o to krásnější překvapení.

Pátek 3. 5.
Ze schránky jsem tento den vylovila dalšího ježečka od Otavínky. Oba dva jsem ukázala na svém blogu a já měla další důvod k radosti.
Další velkou radost mi udělal manžel. Koupil mi (za 350 Kč) orchidej, nádhernou, i tou jsem se chlubila na blogu a je to moje první, tak snad mi krásně pokvete.

Sobota 4. 5.
Tento den bych měla mít samozřejmě radost, měla jsem narozeniny, ale vlastně nevím z čeho. Asi z toho, že jsem se vůbec těchto narozenin dožila a držím ještě jakž takž pohromadě. Ale opravdu velkou radost mi udělala spousta gratulantů. Ani jsem v sobotu nestihla nic dát na blog, protože než jsem všem poděkovala, byl den fuč. Tak jsme si ho užili zatím jen my s manželem. Větší oslava snad bude brzy.

Radujme se tedy dál z každé maličkosti, moc to všem přeji!

A je to za mnou

5. května 2013 v 13:53 RODINA
Raději jsem měla napsat, že jsem zase o rok starší, ale co naděláme, stárneme všichni stejně, naštěstí. Já už asi o svém věku pomlčím, opravdu se není čím chlubit.

Včera jsme slavili zatím jen my dva s manželem. Já vím, že to bude stále obtížnější nás sehnat všechny do houfu, ale vydržíme, ne? Zato ale nikdo nezapomněl. Pouze manžel mi přál osobně, ale maminka, sestra, bratr, dcera, syn, snacha i všechna vnoučata, všichni mi přáli sami za sebe. Někdo na FB, někdo SMS zprávou, dokonce mi jednu poslal i vnuk, který je momentálně v Holandsku. Ne, nebojte se, nechci všechny jmenovat, to by byl opravdu slušný seznam, jen chci poděkovat a říct, že se mi ta moje vlastní rodina hezky rozrostla o tu blogovou. Všem vám ještě jednou moc děkuji, jste skvělí! Díky blogovým přátelům jsem dostala minimálně o patnáct až dvacet přáníček víc. Není to krásné? Je a moc.

Manžel mi vždy kupuje krásnou kytku, ale tentokrát respektoval moje přání a já od něj dostala moji první orchidej. Stále jsem se bála, jestli ji budu umět pěstovat, ale spousta z vás mi dodalo odvahy a tak vám ji teď představím. Ještě jen tak na okraj, ani jsem netušila, jak může být jedna orchidej tak drahá.


Je opravdu krásná, že?

A na stará kolena se z manžela stal i romantik. Vybral mi tuhle bonboniéru prý proto, že jsou to spojená srdíčka jako ty naše.

A ježky do sbírky mám také nové. Ten první balíček mne doslova šokoval, protože by mne ani ve snu nenapadlo, že mi pošle Tonina něco tak krásného, originál, na to se málo známe. Napřed šok, pak velká radost i se slzičkou.


To je krása co? A jak je to propracované, Toničko, máš můj velký obdiv! Dokonce z jablka vykukuje červík. Děkuji moc. Jsem velký dlužník.

Ještě jeden krásný, dřevěný, kterého také nemám, mi přišel od mé milé Otavínky. Taky mi udělal velkou radost a moje velké díky, Hani.

Tak nejen tito ježci, ale i obrázkoví mi přibyli do sbírky. Dokonce dva krásné v té horní řadě mi poslala moje vnučka Lada. Prý mne někdo vyfotil, jak píši na blog (u té klávesnice).


Krásných obrázkových přáníček přišlo také dost. Hned vám je ukáži.

Teď se ale také musím pochlubit já. Víte, že tohle je moje první koláž, kterou jsem konečně vytvořila já sama? Moc chci poděkovat Vendy, která dávala na svůj blog návody tak podrobné, že to byla opravdu sranda. Vendy, díky, díky, díky.

Nesmím také zapomenout na tři přáníčka, která jsem dostala ve verších. Moc za ně děkuji Aničce, Fukčárince a Máří Kosáček. Krásné verše jsem si uložila do sbírky básní, určených jen pro mne.

No a přestože jsme byli na slavení doma jen my dva s manželem, musela jsem připravit něco dobrého.
a k tomu
dobré červené vínko, které nám chutnalo posledně. Ale polovina lahve tam je ještě na dnešek Usmívající se

Ke kafíčku jsem také upekla a docela jsem si vyhrála. Byly to dost pracné řezy, které jsou pojmenovány jako jedny z mnoha Margot řezů.

Tyto ale byly Margot řezy bez čokolády Margot, protože v obchodě, kam jsem v pátek šla, ji neměli, tak jsem to posypala jinou strouhanou čokoládou. A taky dobrý.

Pokud by někdo neznal recept a měl zájem, napíši příště, tady jsem se dnes vykecala až až. Krásný den přeje všem Ježurka

Jsme náročnější ....?

3. května 2013 v 14:26 TÉMA TÝDNE
Určitě jsme, protože je jiná doba a my to už jinak neumíme. Nedávný 1. máj evokoval vzpomínky hlavně nás, starších. Tak jsem si vzpomněla na dobu také dávno minulou. Když jsem v šedesátých letech nastoupila ve zdejším podniku do práce, jít do prvomájového průvodu bylo povinné. Dokonce jsme museli všichni na seřadiště a šéfové si dělali prezentaci. Tedy ne písemně, ale jak někdo nebyl vidět, musel druhý den v práci vysvětlovat a neměl to jednoduché.

Pamatuji si také, že po této stránce na tom byl líp řidič našeho šéfa, pak Karel, který nebyl z našeho města, ale dojížděl, tak vždy říkal, že byl tam u nich. I když nevím, nevím.

Ale to už je dávno promlčené a proč vlastně píši o době let šedesátých? Ten řidič Karel byl úžasně skromný a obětavý člověk. Nosíval stále ty stejné věci na sebe, ten určitě neměl víc jak jedny kalhoty a jednu bundu, k jídlu od rána do min. pěti hodin do večera míval sebou vždy svačinu. Bývaly to vždy dva krajíce chleba s máslem a kyselou okurkou, někdy s paštikou, někdy se rozšoupla jeho paní a měl i jeden špekáček. To si opravdu nedokáži představit. Vidím ho, jak sedí na truhlíku u kamen, protože tenkrát jsme byli ještě ve staré budově, kde se topilo v kamnech. A byl to on, kdo přišel ráno první do práce, aby nám zatopil.

Jeho manželka nepracovala, byla nějaká nemocná, ale určitě nepobírala žádný důchod. Hospodařili skromně, měli jednoho syna.

Sama nevím, jak to dokázal, ale při tom jeho malém příjmu a jediném v rodině, dokázali synovi našetřit na auto. To byl tenkrát docela přepych.

Když si to všechno dnes uvědomuji, tak hluboce smekám, byl to jinak veselý člověk, dělával si legraci i z nás, byl ve věku mého tatínka a všichni jsme ho měli rádi. Byl také úžasně obětavý. Můj šéf, který se rád napil, tak ho využíval, že se kolikrát Karel dostal domů až večer a ráno byl zase na svém místě. Uznával šéfa i přesto, jaký byl.

Už jsem psala, že vím, že je jiná doba, ale přesto si neodpustím poznámku. Třeba ti nepřizpůsobiví nepracují, žijí si asi vcelku jinak dobře, protože téměř všechny vidíme chodit s cigaretou, nebo také jsou vidět u nás v hernách.

Na pokraji bídy jsou dnes spíš ti poctiví, obyčejní, kteří neberou podporu, ale ani práci nemohou sehnat. Tak jako to bylo v případě toho našeho souseda, který chtěl v pondělí spáchat sebevraždu.

Lékaři a léky

2. května 2013 v 13:57 JEN TAK
Poslední dubnový den - v úterý - tedy na čarodějnice, jsem měla návštěvní den u lékařů, kam člověk nechodí stále, nebo spíše dle potřeby.

Byla jsem objednána na oční. Tedy tam jsem se objednávala už někdy v lednu a původně jsem byla na 25. dubna na 17,30 hod. Většina se divila, že tak pozdě, ale ten jeden den má paní dr. odpolední. Nejprve jsem se nemohla dostat ani do budovy, všechny tři vchody už byly uzamčené, ale u toho hlavního jsem zkusila zazvonit a ejhle - byla jsem vpuštěna!

Když jsem zaklepala (přes cedulku neklepat) na dveře, protože čekárna byla prázdná, chvíli nic, pak vyšla pacientka, tak jsem se osmělila. A co vy chcete? Zeptala se mne sestra, ne moc nadšeně.

Když jsem jí vysvětlila, proč jsem si dovolila zaklepat, tak se mi omlouvala, že mne musí přeobjednat, že na mne neměli telefonické spojení, aby mi zavolali. Když jsem se v šoku ptala proč, že jsem objednána už tak dlouho, tak mne objednala hned v úterý. Najednou měli volno?

No dobrá, může se stát ledacos, ale u mne už se to přeobjednávání na tomto oddělení stává téměř pravidlem. To bude asi tím, že na celé město máme pouze tuto jednu oční lékařku.

Také jsem byla tři neděle objednána na zubní, tam všichni víme, že je nedostatek lékařů, tak moje vypadnutá plomba musela počkat.

Ještě mi to nedá, abych sem nevložila jednu zkušenost se zubní lékařkou. Dnes jsem ve městě potkala jednu známou, která potřebuje udělat novou zubní protézu, tak šla k zubařce, kam chodila kdysi. Ano, udělá ji novou, ale cena je 4000 Kč! Toto nechápu, protože vím, že moje zubařka říkala, že je celá protéza zdarma, pokud je na ni nárok a to je také soukromá. Samozřejmě, že ta moje známá poděkovala a šla jinam, kde nebude platit nic. Já se jen zeptala, jestli má ta drahá zubařka hodně pacientů, jak jsem třeba zvyklá já, ale kdepak, má prý prázdnou čekárnu. Tak to by mne zajímalo, z čeho žije. Jen z bohatých?

Nejprve přišla na řadu zubařka. Já měla obavy, zub jsem potřebovala zachránit, plomba byla dost velká a tak i po ní byl i ten kráter. Ale paní doktorka mne mile překvapila, úplně bezbolestně mi převrtala ještě tu hroznou díru v zubu, pak ho vyplnila tak, že vypadá jako by byl celý původní, kdeže jsou ty černé plomby, které byly vidět na sto honů! A cena? Paráda. Pouze manipulační poplatek třicet korun. Poděkovala jsem i pochválila a za další dvě hodiny jsem byla objednána na to oční.

No, nečekala jsem to, ale přišla jsem na řadu téměř včas, paní doktorka mi udělala jen zběžnou prohlídku bez rozkapání očí a navrhla mi, že mé oči vyšetří přístrojem, jehož cena je za jedno oko 200 Kč. Napřed prý se musí oči rozkapat a pak vyšetřit, chci-li hned nebo se objednat. Když jsem to rozdýchala (na objednání všichni čekají tak dlouho!?), tak jsem se raději objednala za půl roku. Peníze sebou - 400 Kč - mám to napsané na lístku od ní.

Také jsem se s ní radila, jaké léky, které si musím kupovat na tu moji VPMD, si mám vybrat, když ty, co mi doporučila posledně, už nemají. Dala mi nějaké letáčky a s nimi jsem se vypravila dnes do lékárny DrMax.

Kupovala jsem si dřív jedno balení na 3 měsíce za cca 400 Kč a teď mi magistra nabídla lék na 2 měsíce za 465 Kč! Zdálo se mi to moc, tak jsem se zeptala, zda nemají jiný levnější a na delší dobu. A vida! Nabídla mi lék, který nejen že byl na 3 měsíce, měl více luteinu než ten předchozí, ale byl podstatně levnější! Pouze 249 Kč za jedno balení. No to je super, ne, jen se nedat! Další překvapení bylo, když jsem předložila klientskou kartu. Šup a lék byl o 50 Kč levnější! Tedy ani ne za 200 Kč! Jo, nesmí člověk brát hned všechno a ono to někdy i vyjde. S poděkováním a pochvalou jsem spokojeně odcházela.

Teď jen doufám, že tento lék bude za tu cenu ještě příště!

Prvomájový průvod

1. května 2013 v 14:33 JEN TAK
Dočkali jsme se a je tu máj - měsíc lásky. My, pamětníci víme, jaké dřív bývaly povinné prvomájové průvody, ale u nás se tyto průvody konají stále. Ne však v rámci oslav 1. máje, ale vždy v tento den se konají Valdštejnské slavnosti na počest pánů z Valdštejna, kteří tu měli zámek.

Průvod chodí vždy po silnici, která vede kolem našeho domu a letos po dlouhé době jsme nebyli aktivně přítomni, já jsem jen pořídila nějaké fotky z balkonu. Počasí venku nic moc, tomu tedy odpovídalo i množství lidí. Aspoň, že nepršelo, to mně bylo vždycky líto těch mažoretek, které každoročně ukazují, co se naučily.

V dáli bylo slyšet bubny a lidé už čekali. Čekali také policisté tam u přechodu. Silnice byla uzavřená.
A to je pohled na druhou stranu, odkud přijde průvod. Zatím ještě stále kvetou ty naše nádherné růžové stromy.
Tady jsem objektiv zaměřila na náš zlatý déšť, který máme ostříhaný dokulata.
A už jdou první mažoretky
Teď jsou už pod balkonem a všude po chodnících je doprovází lidé.
Za nimi šla kapela. Muzikantů bylo dost, snad víc, než všech v průvodu.
Další mažoretky. Líbí se mi vždy i jejich krásné kostýmy.
Tyhle byly otužilé. Krátký rukáv, krátké sukně, ale krásné, že?
Poslední skupinka. Ale snažily se všechny.
Teď jsem fotila průvod zezadu.
Krásně oblečení koně s jezdci.
Tady jede vrchnost v kočáře i s dětmi.
Ne v jednom, ale hned ve dvou kočárech.

Tak, to byl téměř konec průvodu, ještě vzadu jeli jezdci na koních, ale ten snímek se mi nepovedl, tak jsem ho vymazala.
Pak to vypadalo, že se venku jasní, tak jsme kolem poledne zajeli do města, kde byly stánky. Tedy, řeknu vám, že letos jich tam bylo požehnaně. Nespočítala bych to, protože bylo všude plno lidí, ale odhaduji to na víc než stovku.
Některé jsem se snažila vyfotit. Ty nejčastější, ale viděli jsme, že hodně lidí si dávalo nejen pivo, ale také jídlo, bylo opravdu z čeho si vybírat.

Trdelník šel na odbyt, bylo tam těch stánků několik.
Srdíčka - krásná - bylo z čeho vybírat.
A těch krásných nafouknutých hraček, nic levného a přesto je hodně lidí kupovalo.
Na konci náměstí hráli zajímaví muzikanti. Docela by mne zajímalo, kolik mincí v tom košíčku měli.
Hraček - tedy lákatel pro děti bylo také dost, a těch medvídků! Medvídci by se určitě líbily Lucince.
A tady jen pro zajímavost jsem fotila v zámeckém parku, kde jsme se proplétali mezi lidmi všude, i tam, kde stánky nebyly.
A nakonec jsem vyfotila nádvoří zámku pánů z Valdštejna. Tedy zatím nic moc, ještě to bude dlouho trvat, než se bude na co koukat, ale střecha už je nová a snad se dělají i nějaké úpravy uvnitř. Jsem zvědavá, jestli se dočkám někdy celého opraveného zámku. No, uvidíme.

Dnes jsem se tedy rozjela, snažila jsem se zdokumentovat průběh aspoň trošku. Zatím stále neprší, tak snad to vydrží.