Duben 2013

Nakonec to chtěl vzdát

30. dubna 2013 v 13:43 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera jsem zde psala o tom, že se v našem vchodě uvolní byt v přízemí a dokonce uvažovala chvíli o výměně.

Nikdo však nečekal, že byt bude volný tak rychle a hlavně, tak nečekaně. A o pejska šlo až v druhé řadě.

I teď, když sedím tady až nahoře v pokoji u svého PC, okno mám zavřené, ale slyším venku štěkat Valdíka, jak se ten pes jmenuje.

Včera ráno jsme šli s manželem nakoupit jako vždy a Valda seděl před dveřmi jejich bytu, byl mokrý, protože venku pršelo, ale co mne na první pohled udivilo bylo to, že byl bez obojku. A páníček nikde.

Když jsme se vraceli zpět, tak už tam pejsek nebyl, myslela jsem tedy, že se někam zaběhl a už se kluci našli.

Večer po osmé hodině šel manžel do kuchyně a viděl u našeho vchodu dvě policejní auta. Před domem bylo spousta nájemníků od nás a diskutovali s těmi policajty. Když jsem vystrčila hlavu ze dveří, slyšela jsem, jak někde bouchají na dveře a cítila plyn....

Za pár minut přijela i sanitka. Po chvíli do ní vedli nájemníka toho bytu, který vrávoral. Protože jsme s manželem zvyklí se večer na televizi koukat už v nočním prádle, nemohla jsem sejít také dolů. Napsala jsem SMS zprávu sousedce, která bydlí vedle, abych se dozvěděla toto :

Nájemce přízemního bytu už byl na tom asi finančně a také psychicky tak zle, že hned ráno Valdu z bytu vyhodil, koupil si dvě lahve vodky a pak si do toho pustil plyn. Mladá paní, která Valdu vpustila dovnitř, když seděl mokrý u dveří, tak si ho pak vzala k sobě domů. Už jednoho psa doma má. Asi čekala, že bude páníček psa hledat, také myslela, že mu utekl. No a jak tak čekala, tak asi ucítila k večeru plyn na chodbě a tak zavolala policii.

Ti se snažili dostat do bytu, bouchali, bouchali, pak vylezli na balkon a nějak se jim povedlo ho vzbudit. Plyn už prý naštěstí vypnul, ale vodku měl vypitou a taky dle toho vypadal, proto vrávoral.

Dozvěděla jsem se, že prý byl (vy)léčený alkoholik, ale já ho opilého nikdy neviděla. Sanitka ho odvezla asi na psychiatrii, pejska má zatím ta mladá paní od nás z 2. patra, který asi musí něco zlého tušit, protože stále štěká, zase ho slyším. Nevím, kdo si psa nakonec vezme, určitě ho nikdo nedá utratit, ale horší to bude s jeho páníčkem. Už teď se tady všichni obávají, že když ho z léčebny pustí a vrátí se domů, že to může udělat znovu. A to by prý nebyla vůbec žádná sranda. Mohlo by to prý dopadnout podobně jako včera v Praze. Zemní plyn prý neotráví, ale bouchá. No a toto asi ten nájemník nevěděl. Stačilo někde zazvonit...

Ještě večer v devět hodin chodili policajti po bytech a sondovali co a jak a ti tohle říkali. Taky se ptali, jestli něco podobného už někdy udělal.

Pro všechny z nás to doposud je velký šok a řada z nás z toho nemohla spát a čekáme, co bude dál. Když jsem včera o tom bytě psala, ani ve snu by mne nenapadlo, že to může i takto skončit. Byt zapečetila policie a věřte, nepůsobí to dobře, když jdeme okolo.

No a právě při této příležitosti mne napadlo ono známé rčení - ztratíš mámu, ztratíš domov. Pro tohoto nešťastníka to platí dvojnásob. Nemá už nikoho, táta se zabil jako mladý, máma náhle umřela cca před půl rokem, sourozence nemá a nikdy ani nebyl ženatý, tudíž není ani manželka ani děti, asi měl po mámě jen toho psa Valdu a dluhy z předchozího nevydařeného podnikání. Je nám ho všem líto, snad ještě najde nějakou cestu jak ze všeho ven.

Když jsem tak přemýšlela

29. dubna 2013 v 14:02 RODINA
Stále mne ještě zlobí kašel, který jsem dostala hned po příjezdu z nemocnice, ani tak ne přes den, to ještě jde, ale jak si večer lehnu - to je rachot. Už jsem zkoušela kdeco, ale asi to musí odeznít samo, jinak to nevidím.

Musela jsem téměř do sedu, pak to bylo lepší, ale zase jsem nemohla takto spát. No a tak jsem se tímto oslím můstkem dostala konečně k tomu, o čem jsem v noci přemýšlela.

Loni jsem tady psala o tom, jak mi zemřela zde ve vchodě sousedka, moje vrstevnice a ta byla už roky sama, měla jen jednoho syna, kterému do padesátky moc nechybí a je také sám. On žil v Praze, ona tady. Když šla do nemocnice, přijel, aby se postaral o pejska. Po její smrti zde zůstal. Jak jsem slyšela, v Praze podnikal, ale nešlo mu to, proto také asi s tím stěhováním neměl problémy. Tady sháněl a shání stále práci, ale u nás, s největší nezaměstnaností to jde opravdu těžko. Na čas sehnal práci někde u pumpy, prý ale jenom noční, ale dlouho tam nebyl. Propustili ho, blíž to nechtěl komentovat.

A teď to asi dopadne tak, že se bude muset stěhovat. Sehnal prý si práci někde ve středočeském kraji i s ubytovnou, protože na byt nemá, ale je tady otázka, co se psem. Ten už je taky psí dědeček, tuším, že je mu cca 15 let a tam si ho sebou vzít nemůže. Ptal se v útulku, odkud ho původně měli, ale tam by prý musel zaplatit 3000 Kč. Ty nemá.

Sama jsem zvědavá, jak to dopadne. Ale je tu jedna důležitá věc. Ten byt v našem vchodě je totiž v přízemí a je menší, než ten náš o jednu místnost. Stěhovat se nebo zůstat?

Srovnávala jsem všechna pro a proti, když už jsem nemohla spát. Nevím, v jakém je ten byt stavu, jestli bych musela provádět i demontáž a pak montáž naší kuchyňské linky, máme nové drahé vodovodní baterie, nevím, v jakém stavu je tam podlaha - máme parkety, je tam předsíňka malá, ani není kde pověsit kabát, nevím, kam bych všechno dala, musela bych zrušit moji sbírku ježků, tam by se mi určitě nevešla, kam dát PC koutek a druhou televizi. No, jistě tušíte, že jsem měla hlavu jako balón a nakonec to nejdůležitější. I kdybychom investovali nejen peníze, ale hlavně fyzické a psychické síly a zapojili celou rodinu, byl by to běh na delší trať a jde o to - na jak dlouho? Oba s manželem jsme v letech.

No a k čemu myslíte, že jsem došla? Ano, že asi zůstaneme. Manžel, ten se už NIKDY stěhovat nechce, prý to tady dožije a já jsem si srovnala všechna pro a proti a myslím, že mám také jasno.

A to nemluvím o nájmu. Majitel bytů to praktikuje tak, že my, kteří máme smlouvy už starší, nemáme tak drahý nájem jako ti noví. (Pak nemají mít plno bytů volných, že?) Tak za nájem bychom možná ani nic neušetřili. Co by bylo fajn, tak jedině, že bychom nemuseli šlapat těch 63 schodů, ale jen sedm. Na druhou stranu si říkám, co starých lidí bydlí v Praze v těch činžácích, kde nebyly a nebudou nikdy výtahy a taky to zvládají.

No, tak jsem si to všechno zdůvodnila a doufám, že si většina bude myslet to, co já.

Proč zrovna já?

28. dubna 2013 v 15:16 TÉMA TÝDNE
Já vím, že určitě si občas každý položí tuto otázku, někteří z nás dokonce dost často.

Pravda je, že pokud jsem navštěvovala základní školu, tak jsem nad něčím takovým moc nepřemýšlela, ale až se mi začaly "zapalovat lýtka", jak říkával můj tatínek, tak jsem mívala takové otázky každou chvíli.

Vím, že nejčastěji to byla otázka, proč zrovna já nejsem hezká jako ta a ta, tahle třeba taky není moc hezká, ale má krásnou postavu, tamta zase má nádherné vlasy. Našlo by se takových proč určitě hodně, ale většinou to ze začátku byly takové ty otázky o něčem, co bylo buďto nadsazené nebo nešlo změnit.

Později jsem se zase ptala, proč já musím mít manžela záletníka a nebyl to jeden, bohužel, byl to později i ten druhý. Proč zrovna já musím mít smůlu, nevyšlo mi tohle nebo tamto.

V zásadě však šlo o věci nebo stavy, na kterých jsem toho nemohla moc změnit. V ten moment si člověk neuvědomuje, že jsou věci krásné, životní štěstí, které není pro všechny samozřejmostí.

Teď "na stará kolena" si tak akorát nadávám, proč zrovna já musím být tak nešikovná, stále mi něco padá z rukou, nejde mi práce od ruky jako dřív, ale v podstatě si zase na druhou stranu říkám: "Holka, nerouhej se, víš co je lidí, kteří jsou na tom hůř a nestěžují si?" A už jsem zticha.

Vždyť já jsem v podstatě šťastný a spokojený člověk, téměř vše je tak, jak má být - přiměřeně k mému věku, ne?

Proto neřešme takové mini problémy, jako třeba proč zrovna já jsem tu zkoušku neudělala hned na první pokus, proč zrovna mne opustil kluk, proč zrovna já neumím to a nebo tohle. Změňme to, co změnit můžeme a ostatní nepitvejme! Vždyť na světě je přece krásně a záleží pak už na nás, jestli bude ještě krásněji.

I tohle se stává

27. dubna 2013 v 13:03 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Tento týden jsem potkala ve městě jednoho bývalého kolegu. Hned hlásil, že jsme se dlouho neviděli, že byl v nemocnici. "Já taky," říkám já, ale já tam nebyla tak dlouho. Dokonce po chvíli jsme zjistili, že jsme tam v jeden čas byli zároveň, dle jídla.

No jo, ale já tam šla dobrovolně, na rozdíl od něho. Jeho tam vezla rychlá. Tak začal vyprávět.

On je už pár let po mozkové mrtvici, chodí sice pomalu a s hůlkou, ale chodí a mluví špatně, ale je mu rozumět. Teď odbočím - po návratu z nemocnice mluví hůř.

Tak prý na roztahování cév si místo léků chodí téměř každý den ráno do jedné herny, kde mají stále otevřeno, na malého frťana vodky. Prý zabít červa.

Tak se stalo, že se před tou hernou skácel na zem jako shnilá hruška, ještě štěstí, že mají v herně zvenku kamery. Ihned přiběhli a on si ještě pamatoval, že ukázal na náprsní kapsu, kde měl mobil a řekl jméno své manželky. Za chvíli ztratil vědomí a prakticky se probral až v nemocnici.

Nechali si ho na interně deset dní, dostával také infuze a ten den, jak sebou praštil, tak prý měl extrémně nízký tlak. Ale vzhledem k jeho prodělané mrtvici se nevědělo, jestli nepojede dál. Nakonec nejel, dobře to dopadlo a zase se potkáváme ve městě. My totiž máme ve stejný den narozeniny, jen on se narodil o tři roky dřív. Navzájem si vždy popřejeme, pokecáme.

Tak tento případ nakonec dopadl na interně v naší okresní nemocnici dobře. Ne vždy to tak ale je.

Dnes jsem se dozvěděla, že ve čtvrtek se udělalo špatně jednomu známému mé rodiny, přibližně v těch letech, když byl venčit psy. Ten si ještě stačil zavolat sanitku sám, informoval co se psy a odjel na tutéž internu. Tam prý ho dali jen na normální pokoj a stále zkoumali, co s ním. Infarkt prý určitě měl, jen se nevědělo kdy, jestli to nebylo dřív. No, nic proti ničemu, už jsem psala, že nejsem rasista, ale tam jsou lékaři většinou z jiného kontinentu, tak se to tam jen černá a hodně špatně mluví i rozumí česky. Zkrátka přeložili ho na JIPku až další den a ještě tentýž den dostal další infarkt, který už byl smrtelný. Člověk, který na svůj věk nejen vypadal velice dobře, ale byl stále aktivní, činný, měl chuť do života a NIKDY se srdíčkem potíže neměl.

Bylo prý to ten den, když hlásili i v televizi, jak jezdily houkající sanity všude jedna za druhou a senioři to nezvládali.

Proto chci tímto apelovat na všechny, dávejte na sebe pozor! Někdy to složí i mladého, natož pak nás, seniory! Práce není zajíc, ta už nám neuteče! Proto pozitivně myslet a hlavně - pomalu a opatrně!

Další náš oslavenec

26. dubna 2013 v 13:21 RODINA
Dnes má narozeniny můj nejmladší vnuk Tomáš, dříve také Tomášek, Tomíšek, Tomíček, Tomulka, Tomík, no a dnes je Tom. Syn od dcery. Je mu krásných 16 let!

Každému vnoučátku věnuji v den jeho narozenin více času i tady, tak jsem našla další ještě nezveřejněné fotky. A protože se Tomík narodil až v době, když jsem odešla do důchodu, tak je to jediné z mých čtyř vnoučat, kterého jsem si nejvíc užila. Bylo to krásné a moc ráda vzpomínám.

Foto krátce po narození - jeho 1. den. Hned jsme tam všichni byli.

To už byl doma a také naše 1. fotka s vnoučátky od dcery. Je vidět, že má starší sestřičku podle těch růžových dupaček, že? Ale kdo by takové maličkosti řešil.

Zase o něco později. Tady má už 9 měsíců, a společné koupání se sestřičkou už dnes opravdu nehrozí. I když..... tady jim to sluší!

A co tady vidíte? Ten jeho šťastný výraz ani ne v jednom roce? Správně, už tenkrát rád sedával u PC, dělal, že to umí a rozhodl se, že bude "ajťákem". Dnes už opravdu umí a toto rozhodnutí mu vydrželo.

Kousek jsme popojeli a je tu rok 2003, jde se do školy. A babička s dědou museli být u toho, to je jasný. I když to vypadá, že jsem se chystala na slet čarodějnic, tak ne, to byl tenkrát tak velký vítr!

Už je rok 2005, ještě pořád si rád povídal a mazlil se s babičkou. Asi o to víc, že má jen jednu.

Jak začal chodit do školy, už to bylo přece jen trochu jinak, ale přesto všechno ještě rád u nás přespával se mnou v posteli a večer si sám lehnout nešel, protože si chtěl vždycky se mnou v posteli povídat.

Teď chodí do kvinty na gymnázium, takže má ještě 3 roky do maturity.
Tady vypadá trochu jako čert. Ale v rámci školy slavili Halloween!

Vánoce 2012 - žádné odmlouvání - povinná fotka s maminkou a Peggy

Teď už si raději povídá s někým jiným, ale na babičku určitě nezapomíná! Jeho dívka je moc hodná a milá!

Tak tedy, můj milý Tome! Přeji Ti k narozeninám všechno krásné, hodně zdraví, štěstí, pohody, lásky a ať se Ti splní i tajná přání! Brzy to všichni oslavíme! Hezký den!

Na veselou notu

25. dubna 2013 v 12:46 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes nebudu výjimečně psát o nemocech, hlavně tedy těch mých, ale jdu na to z úplně jiného konce.

Ráno jsme s manželem vyrazili jako vždy nakupovat, tentokrát do supermarketu. Ne, že bychom toho chtěli kvanta, to neuneseme, ale ode dneška tam byly akce, tak tam byl vozík na vozíku.

Zpátky chodíme kolem jedné pohřební služby a pan majitel nás pozdravil. Sice jsme se tomu zasmáli, že asi v nás vidí své budoucí kšefty, ale pak jsem si uvědomila, že pána od vidění opravdu znám.

Pak manžel hledal v peněžence drobné před jedním obchodem a zjistil, že zase někomu čmajznul vozík. Poznal to podle toho, že měl jiný žeton. Naštěstí to bylo určitě hned na začátku, když ve vozíku buďto nebylo nic, nebo jen jedna věc, kterou měli stejnou.

No, kdyby to bylo prvně, ale on je na to odborník. Já s vozíkem nejezdím, jen nakládám tam, kde je manžel, ale jednou jsme takhle dojeli až k pokladně asi s kilem banánů. No, nechali jsme je tam, ale určitě je někdo pak hledal.

Je už to déle, co jsme do vozíku dávali tenkrát nějaké ryby, tuším, že zavináče. U pokladny jsme si vyložili zboží a hledali ryby. Ty na sebe nenechaly dlouho čekat. Asi dva lidi před námi byl pán, který říkal pokladní, že ty ryby nechce, že nejsou jeho a nevěděl, jak se mu tam dostaly. No, přiznávám, ani jsme nemukali a venku jsme se pak dusili smíchem. Tak na záměnu vozíků - to ano, to jsme experti.

A když je to dnes na takovou veselou notečku, tak mi to nedá a přidám jeden vtip, který mne při čtení dostal tak, že mi tekly slzy smíchem. Snad se zasmějete i vy.

Takhle se ráno doma probudí jeden fotřík, v hlavě buší permoníci, v ústech jak v torbě na zmije. Otevře oko a na nočním stolku dva aspiriny a sklenice vody. Posadí se a vidí na židli vyžehlenou košili, kravatu, kalhoty, vedle stojí nablýskané boty. Nahoře leží cedulka: "Miláčku, snídani máš na stole, jela jsem nakupovat. Miluji tě!" Tak se oblékne, jde do kuchyně a na stole slanina s vejci, čerstvě upečené rohlíky a noviny vedle talíře. Jeho syn snídá, tak se ho ptá: "Co se tady, proboha, stalo?" "Přišel jsi domů ve tři ráno, ožralý na plech a vůbec jsi nevěděl, co děláš. Vyvrátil jsi dveře, rozbil židli, zvracel v předsíni a udělal sis monokl o roh stolu." "No, ale to nedává žádný smysl!" Proč mám připravenou snídani a to všechno?" "Jo tohle? To když tě máma odvlekla do koupelny a snažila se tě svléknout, tak jsi jí řekl: "Ruce pryč, dámo, jsem šťastně ženatý!"


Tak krásný jarní den všem! U nás je nádherně, ale víc chodit nezvládám.

Každá dobrá rada drahá

23. dubna 2013 v 14:03 RODINA
Dnes se na vás obracím, protože bych potřebovala poradit.

Můj tatínek kdysi říkával, že starý člověk je jak starý strom. Taky na něm rostou různé "ledačiny" a všelijak se křiví.

Jak já si na ta jeho slova teď často vzpomínám. Že je člověk na stáří plný všelijakých neduhů, to vím a také vím, že je nás většina.

Dnes řeším problém kladívkového prstu. Mám tento neduh už delší dobu, ale je to čím dál horší. Moje pedikérka mi radila, abych si ho nechala operativně odstranit, prý by to pak mělo být v pohodě. Ale slyšela jsem od jedné známé, že s tím měla i potom problémy. ?????? O bolesti nemluvě.

Já už delší dobu řeším to, jak se obout, co obout, ale jak chodit v plných botách bez toho, abych trpěla. Už jsem zkoušela kde co.

To je na obrázku
A takto ve skutečnosti.

Tento chránič se dá pod ten vrcholek toho prstu, ale sjíždí a pak je to snad ještě horší.

Tento návlek jsem si vlastně vyrobila sama. V lékárně mi jednou prodali návlek na prst i s molitanovou podložkou. Ale ta se mi zase nevešla do boty. Tak jsem tu podložku sundala, podle prstu sešila tu pružnou část a zatím to nosím.

Dnes jsem si tedy koupila tento gelový návlek na prst, ještě jsem to nezkoušela, ale jsem už nějak nedůvěřivá, aby to ještě více netlačilo než bez něj.

To je origiální balení

A takhle to vypadá. Nevíte, proč tomu zase nevěřím?

Má někdo z vás dobré zkušenosti s kladívkovým prstem na noze? Tedy buďto s jeho operací nebo aspoň ochranou? Děkuji za užitečné rady.

Snažím se

22. dubna 2013 v 14:15 JEN TAK
Ano, je to tak. Snažím se normálně fungovat, já vím, že musím pomalu, ale už jsem zase začala zaměstnávat ruce. Myslím u televize. Většina z vás zaměstnává ruce na zahrádce, já žádnou nemám, tak se snažím doma.

Včera jsem se dokonce vrhla na úklid mé dlouhé stěny a všech stolků včetně mého PC, protože už to bylo moc potřeba. Manžel pomáhal, jak mohl a stejně jsem toho měla plné zuby. Vaření nebylo moc a jen tak sedět, o tom jsem už psala, to opravdu neumím.

Dnes jsme zase ráno vyrazili a pěšky do města, ale vždy jsem pak ráda, že mohu chvíli odpočívat, ale jsem šťastná, že funguji aspoň tak. Minulý týden jsem vyžehlila také všechno prádlo, nebylo to najednou, ale důležité je, že zvládám.

U televize tedy šmodrchám stále něco, teď jsem se jako víc z vás, blogařek, pustila také do háčkovaných podtácků.





Udělala jsem zatím dva páry, ale pokračovat zatím nebudu, protože nevím, bude-li to někdo chtít. Myslím z rodiny nebo známých.

Dnes budu tedy zase pokračovat v háčkování mého přehozu, které jde opravdu hodně pomalu, protože dělat něco stejného stále dokola mne také moc nebere.

Tak si užívejte krásných jarních, skoro letních dní a ať to taky nepřeženete!

Poslední zvonění

21. dubna 2013 v 16:18 RODINA
V dnešní době je to trend,, poslední zvonění je každým rokem, nebývá to však vždy stejné. V pátek, kdy měla toto poslední zvonění třída mého vnuka, tak jsme chodili a koukali po městě, ale pak jsem viděla, že jeli v tramvaji a byli docela jinde. Mně to tedy pobavilo, třeba se zasmějete i vy ostatní.


Ještě pro dokreslení vkládám pár jejich fotek.
Náš Luky v pestrých barvách, to je zvláštnost. Vnučka, jeho sestra to vtipně okomentovala tak, že ještě štěstí, že ona má jiné oblečení než v černé barvě, jaké nosí Luky, který by prý v kteroukoliv dobu mohlí jít někomu na pohřeb.
Tady útočí, konečně vím, co měl za lubem.
Pozor! Střílí se přímo od gymnázia! Fuj, to jsem se jich lekla!

A tady je celá oktáva - na rozloučenou!

Moc všem přeji, aby jim takhle bylo veselo i po maturitě a při studium na vysoké škole! Tak adieu!

Květ a květiny

20. dubna 2013 v 13:36 TÉMA TÝDNE
Poupě - květ - kytice - rozkvetlá zahrada - rozkvetlá louka. Ano, to všechno mne napadne při vyslovení slova květ.

Ale také řeknu-li poupě, dovedu si představit mláďátka všeho druhu. Jak právě narozená zvířátka, tak hlavně pak lidské mláďátko - tedy děťátko, nejen naše, ale jakékoliv. Včera jsem zase slyšela ve zprávách, že nějaká osoba, které bych nikdy neřekla matka - odložila právě narozené poupátko - ještě nerozvitý květ někde na záchodě. Přitom dnes už jsou takové možnosti! Takové osobě bych toto dítě už NIKDY nedala, ani neukázala a trest by měl být také větší, než je nyní.

Ale vrátím-li se k tématu květ - jako takovému - tak je pravda, že někdy stačí udělat velkou radost opravdu jen jeden květ. Já měla naposledy tyto krásné pocity radosti tento týden v nemocnici, když jsem od mého vnuka, když přišel na návštěvu, dostala jeden květ - gerberu, kterou mám stále doma ve váze.

Vlastně je to tak, že celým životem nás provází celé kytice krásných květů. Když se to malé lidské poupátko narodí, maminka dostává od tatínka květiny. To je ale teprve začátek a pak ty kytky jdou s námi dál. Dívky jich dostávají víc, ale i kluci a chlapi mívají občas z květiny radost. Určitě nesmí kytice chybět třeba za maturitu, promoci, samozřejmě na svatbě nebo k různým výročím a narozeninám.

Život tedy s kytkou nebo květem začíná, ale také končí. To už pak jsou ty kytice trochu jiné složením, ale určitě také darované s láskou.

Přeji tedy všem, aby měli ještě hodně radosti z darovaných květů, třeba jen tak z lásky, nemusí to být zrovna k něčemu nebo za něco. A těm poupátkům všeho druhu aby rostla do krásy a měla krásný život.
Všem aspoň jednu vitruální jarní květinku - narcisku.

Slavnostní den

19. dubna 2013 v 14:09 RODINA
Dnes má narozeniny můj vnuk Lukáš. Je mu krásných 19 let.


Toto je jeho fotka na maturitní tablo.

Dnes je také den, kdy má jejich gympl "poslední zvonění" a v pondělí už se jde na maturitní písemku. Každá maturita je pro toho, koho se to týká určitě nervák, i když všichni věříme, že to bude v pohodě, přece jen budeme rádi, až bude po maturitě. Myslím samozřejmě dobře zvládnuté.

Ještě jedna fotka, která byla focena na jeho maturitní tablo se mi líbi

Tady je prý jako "mafiózo".

Tak tedy, můj milý, šikovný Luky, přeji Ti ještě jednou krásné narozeniny, ať Ti všechno v životě vyjde jak Ty chceš a zůstaň stále svůj. Máme Tě všichni rádi.

A ještě na zpestření přidávám fotku jejich - vlastně koťátek jeho sestry Lady - už jsou k zulíbání, ráda bych, ale aby se to nepletlo, tak jsem teď dostala od mého manžela ještě rýmu a asi se klube i kašel. Ach jo. Už neééé! Už stačilo.

Chápete, jak může někdo takovým roztomilým tvorům ublížit? Já ne.

Myslela jsem, že jsem KING

18. dubna 2013 v 12:27 RODINA
Včera jsem dopsala svůj "román" z nemocnice a dnes na sebe prásknu, jak jsem na tom byla první den doma.

Ráno jsem ihned vyrazila na nákup - konečně mezi lidi! Naposledy jsem byla venku před Velikonocemi, to už je opravdu hodně dlouho!

Vyrazili jsme s manželem hned po ránu, doma toho mnoho nebylo, tak dokoupit i věci trvalejší hodnoty. Manžel toho mnoho neutratil, ale hned včera jsme to dohnali. Po příchodu domů jsem však konstatovala, že stačilo. Myslím to chození, i když nebylo dlouhé, ale přece jen jsem dlouho jenom lenošila, tak musím pomalu.

Také jsem si až včera vyzvedla léky, které mám na doporučení hodného lékaře brát ještě tak 7 - 10 dní doma. Po těch dobrotách, kterými mne krmili v nemocnici jsem dostala chuť na něco dobrého a normálního. Udělala jsem tedy kuřecí řízek, šťouchané brambory a zelný salát. Mňam, to jsem si pochutnala a manžel taky.

Já mu doma nachystala obědy pouze na 2 dny, pak se staral sám. A pro něj, který připálí i vodu, to byla opravdu šichta. Ale poradil si. Na obědě byl pouze jednou, jinak mimo jiné zvládl dvakrát i knedlík s vajíčkem, pytlíkové polévky prý mu také šly a chutnaly a jednou si "uvařil" koupený vlašský salát a sekanou. No, nezhubl a o to víc se těšil na moje dobrůtky.

Ještě se také hlavně zapotila naše pračka. Koš na prádlo byl plný až po okraj, ale venku krásně svítilo sluníčko, pofukoval větřík a tak mi všechny tři pračky do večera uschly.

Přiznávám, že po absolvování nakupování a pak vaření jsem si dala na chvíli "gaučink" a pak teprve jsem šla zase na počítač. Zkoušela jsem postupně navštěvovat vaše blogy, ale daleko jsem nedošla. Tímto se chci také omluvit, ale slibuji, že se polepším.

Já si totiž vzala jeden doporučený lék dřív, asi kolem páté odpoledne, ale to, co se pak dělo, to si nepamatuji, že bych někdy zažila. Já seděla u PC, ale ani sirky nepomohly, jak se mi klížily oči. Musela jsem počítač vypnout a jít si na chvíli lehnout - a věřte nebo ne - i přes puštěnou televizi, na kterou koukal manžel, jsem usnula jak špalek. Pak jsem se sice probrala, ale byla to fuška vydržet se koukat na ten "můj" seriál a neusnout. Ale v noci jsem spala zase jako mimino. Jsem tedy zvědavá, jak to bude dnes. Proto slibuji, že si ten první lék vezmu až poté, co navštívím vaše blogy.

Užívejte si všichni dnešního krásného slunečného dne, zítra prý snad už zase bude hůř!

Hurá – jsem zase zpět – dokončení

17. dubna 2013 v 13:49 RODINA
Jak jsem včera psala, přestěhovala jsem se v sobotu odpoledne na nový "můj" pokoj. Večer jsem chvilku koukala na televizi, ale pak - nedá se to snad ani dost dobře popsat! Já byla ráno vyspinkaná dorůžova! Tak krásně mi bylo, to byla pohodička!

I když na druhou stranu musím přiznat, že už dávno, tedy aspoň v té naší nemocnici, neplatí ono známé, že klid léčí! Nejenom pacientky se bavily nahlas v každé i noční době, ale ani sestřičky se nenechaly zahanbit. Ale co, bylo ráno a začínal další den, tak vzhůru do toho!

Ovšem pravda je, že taky nemohu mít všechno jen tak! Litovala jsem sestřičky, které se zase omlouvaly mně, že mám špatné žíly a ony mi na poprvé nikdy nepíchly do té správné! To jsem ale neřešila, co nadělám! No, když jsem pak bilancovala ty moje "píchance", vycházelo mi to minimálně dva na jednu infuzi, protože i ani žádná žíla víc infuzí nevydržela. Praskla třeba až k večeru, ale ano.

Některé moje krásné modřiny jsem vám dnes vyfotila, líp to neumím.
Levé předloktí
Levá ruka
Pravá ruka. To je jen část z těch všech, ale jsou na světě horší věci, ne?

Tady jsem se snažila vyfotit aspoň trochu ten můj pokoj, ale omlouvám se za všechny fotky, protože foťák jsem sebou opravdu neměla, je to vše foceno jen mobilem a tak to podle toho vypadá.
Koutek s televizí
Lednička, termoska, dokonce i normální telefon.
Mikrovlnka, křeslo
A noční stolek a postel. Docela dobrý, byla tam i varná konvice.
A tady už je zase okolí nemocnice, ale z druhé strany, té krásmější. Usmívající se
Snažila jsem se vyfotit pro vás dominantu našeho okresního města - hrad Hněvín
Z trochu jiného úhlu
A tady když krásně svítilo sluníčko. Vše je ale za oknem, protože tam okna jdou pouze pootevřít, otevřít ne, asi aby nemohl někdo z toho okna vyskočit.
No a tady je to kousek na druhou stranu bez sluníčka
a další snímek je určitě se sluníčkem krásnější.

V pondělí jsem dostala 5. infuzi a už se mne paní doktorka ptala, jak mi je a zdůraznila, že v Praze by mne po té páté pustili bez řečí domů. Prý mi může dát léky, které jsou to samé co ty infuze. Když ještě viděla mé ruce, které jsou ještě teď samá modřina, tak prý se mám rozhodnout. Dobře, souhlasila jsem, že zkusíme tedy ještě další den tu šestou a pak bych šla. Už je mi líp, i když ne úplně, ale to vím, že bude se mnou těžké, tak půjdu domů.

Čekala jsem tedy včera na vizitu. Později jsem se dozvěděla, že bude "velká" vizita, tak jsem už byla jak na jehlách. Všude jsem nahlásila, že půjdu domů....

Vizita přišla. Byl to zástup lékařů, ani se mi do pokoje nevešli, vedl to jeden mladý sympatický doktor a moje ošetřující lékařka ho informovala o mém stavu a průběhu léčení. Až později jsem se dozvěděla, že to byl zástupce primáře, ale jak ten byl na mne hodný - chválit ho budu snad pořád. Nejen, že se o vše zajímal, ale tak pořádně mne prohlížel, že ani moje ošetřující lékařka se mi tak nevěnovala. Napsal mi léky, které mám brát ještě tak 7 - 10 dní doma, dokonce mi doporučil i lék na ty moje žíly "praskačky", který bych měla brát třeba příště až půjdu na další infúze. Také jsem se ho ptala, jestli mi poradí lék, který mi pomůže v době, kdy mi bude zle, ale než se dostanu k mé neuroložce na objednání. Doporučil mi ještě náplasti. Opravdu jsem měla z toho všeho silný a krásný pocit, že mu šlo opravdu o pacienta a ne jen o body.

Sice jsem čekala až do 14.30 hod. na zprávu, ale to už mi tak nevadilo. Skočila jsem si zaplatit ještě za pobyt v nemocnici, vyzvedla si oblečení v šatně, ještě jsem dostala na cestu oběd. A už pro mne jel vnuk se snachou! Cítila jsem se opravdu téměř skvěle, ale také to bylo tím, že jsem opravdu nic nedělala, jen ležela.

Zástupce primáře se mnou také diskutoval o mých problémech, které si přečetl ze zprávy z magnetické rezonance. Nedoporučoval mi operaci, prý to nemusí vždy dopadnout dobře a mám prý raději tak 1 x až 2 x za rok chodit na infúze.

Ještě jen chci dodat, že se všichni moji drazí snažili, aby mi tam nebylo smutno. Manžel chodil denně a jinak se vždy ještě někdo přidal, postupně se vystřídali všichni, byla jsem šťastná, že je všechny mám.

Nakonec to vyšlo docela zajímavě, když to porovnám. Manžel přišel jako první - byl také jako nejstarší - no a jako poslední přišel v pondělí můj nejmladší vnuk i se svou dívkou a přinesl mi gerberu, kterou jsem si na památku vyfotila. Ještě teď mi dojetím vlhnou oči.

Jo, jo, ale doma je doma.

Hurá – jsem zase zpět

16. dubna 2013 v 18:13 RODINA
Dnes jsem se tedy vrátila - pozdě, až ve tři odpoledne, proto toho dnes moc nenapíši, ale nedalo mi to, aspoň se přihlásím a přidám něco do začátku.

Ve čtvrtek ráno 11. 4. se mi tedy přes to všechno moc vstávat nechtělo. Vše bylo sbaleno, přichystáno, manžel obdržel instrukce, loučila jsem se i s kytičkami.

Ještě než se rozpovídám, tak chci opravdu všem moc a moc poděkovat, že jste si na mne vzpomněli a věřím, že mi to hodně pomohlo.

Tedy ve čtvrtek ráno už jsem byla přichystaná, jen jsem ještě něco málo posnídala. Ale nezačal ten den dobře! Něco tvrdého jako kámen jsem vyplivla z pusy a po chvilce zkoumání - smůla - vypadla mi plomba! U předního zubu, sice to moc vidět nebylo, ale pořád mi ten jazyk zajížděl do té mezery! Ach jo!

Syn přijel včas a vydali jsme se i s manželem na cestu. Také začalo pršet, ale co, říkala jsem si, že to prší štěstí!

Na příjmu to šlo rychle a já byla už v 8 hod. ráno přímo na pokoji. Ale hned se mi tam moc nelíbilo, protože tam mají velké pokoje - zde bylo 5 postelí. Byly jsme tam pro začátek jen dvě seniorky. K obědu jsem dostala onu UHO omáčku, samozřejmě bez masa, což stále nemohu pochopit, když jsem byla plánovaný příjem, tak to se mnou mohli počítat, ne?

Ale ta moje sousedka řekla, že maso nejí - jednalo se o kuřecí stehno - jestli prý ho nechci, že ho vrátí! Hurá - maso tedy bylo.

Šla jsem tedy konečně na přijímací prohlídku. Doktorky tam byly dvě, mladší, příjemné, ale cizinky, nejspíš Rusky nebo Ukrajinky dle přízvuku. Prohlídka mne moc nenadchla, ale co, hlavní bylo, že mi hned napíchli infuzi! No, napíchli - až na 2. pokus a to jsem netušila, že to tak bude denně! Měla jsem si sebou prý vzít žíly a ne je nechávat doma!

Pátek ráno tedy nic moc - ty jejich postele - určitě to většina z vás zná a to prý mají rok staré - nebo nové - matrace, ale vidět to na nich nebylo! Sousedku odpoledne pustili domů a já tam zůstala sama. Mně osobně to vůbec nevadilo, klid byl fajn, ale nemělo to mít dlouhého trvání.

Ještě v podvečer mezi tím, co jsem se koukala v jídelně na televizi, viděla jsem nějaké hemžení u mne na pokoji. Protože jsem byla při příchodu upozorněna, že se tam krade - cizí lidé ne pacienti, kteří tam vklouznou i přesto, že se musí zvonit, tak jsem se lekla. Ba ne, přivezli tam paní středních let, která zrovna zvracela.

Sestra mne ubezpečila, že to bude už dobré, že se určitě vyspím, ale opak měl být pravdou! Paní ležela přímo vedle mne a když na stolku nebylo v misce nablinkáno, tak tam byla mísa, takže jsem mohla být natočená jen na jednom boku a stále ji slyšela zvracet. Už jsem se šla v noci i projít, protože jsem měla strach, že jí tam přidám. Kolem půlnoci tam přivezli další paní, které se také točila hlava, ale jinak nic. Sestra tam byla každou chvilku, doktor tam vtrhl jako kdyby bylo poledne a co já? Vím, že to neměl nikdo z nich lehké, ale opravdu jsem ráno byla jako po bále! To byla jízda! Nikdy jsem nebyla žádná citlivka, ale čím jsem starší, tím je to se mnou horší.

Ptala jsem se už v noci sestry, jestli mne nemůže dát na nadstandardní pokoj, abych se vyspala, ale bohužel. Ten se musí zaplatit v pokladně na 3 dny dopředu a v noci chtít něco platit? Nabízela jsem jí, že jí ty peníze nechám v zástavě a zaplatím potom - kdepak, sestry nesmí brát hotové peníze! Tak nic.

Když paní začala zvracet ještě v sobotu dopoledne, když už jsem byla ujištěná, že je vše v pořádku a stále prý nemůže chodit na záchod, protože se jí točí hlava, ani za doprovodu dvou sestřiček, šla jsem to znovu zkusit s tím pokojem k jiné sestře. Ještě navíc tam přivezli další seniorku, která chudák ležela 2,5 dne v koupelně, kde upadla a takovou dobu trvalo, než se doplazila k mobilu. Když se otáčela, naříkala. Já jsem vše chápala, ale představa další proflámované noci? Proto jsem byla ráda, že to s tím nadstandardním pokojem vyšlo, šla jsem ho zaplatit do recepce a během 20 minut byla v klidu - i když dražším - sama na pokoji za 300 Kč na den. Samozřejmě prý plus ta stovka, co platí všichni.
Ještě z toho "starého" pokoje jsem pořídila pár snímků okolí nemocnice.
Takhle bylo zamračeno.
Jedna z vedlejších budov
Tady jsou vidět zahrádky, ale je pod mrakem
Přece jen trošku vylezlo sluníčko mezi mraky
Ale všude to sluníčko neviděli...
Pokračování...

Snad mi pomohou

10. dubna 2013 v 12:34 RODINA
Slíbila jsem, že podám zprávu, jak jsem dopadla u doktorky na neurologii, kde jsem byla včera odpoledne.

Paní doktorka se zas tak moc nedivila, že jsem po měsíci u ní s dalším problémem, který už trvá více jak deset dní, provedla kontrolu funkčnosti mé páteře a zeptala se, co dál.

U mne to bylo jednoznačné. Chci do nemocnice na infuze, pokud možno hned. Tak tam ihned přede mnou zavolala, prý co nejdřív. Sestřička z nemocnice nabídla pátek 12.4., paní doktorka se mne zeptala, jestli souhlasím. "No, když to nejde dřív, samozřejmě", odpověděla jsem a zřejmě to bylo slyšet i na druhém konci telefonu.

"Tak tedy ve čtvrtek 11." Ano, beru. To bylo zase o den lepší a vidina toho, že je SNAD někde na konci této léčby úleva, tak ta mi udělala docela dobře.

Pak mi dala ještě paní neuroložka obstřik na cestu a já s díky mohla odejít. Ještě mi to ale nedalo a zeptala se, proč se ta bolest zase tak rozjela a ne a ne to zastavit a který z těch mých klíčových problémů páteře za tím vidí? Prý vyhřezlé ploténky. Vlevo mi to vystřeluje do nohy už roky, ale teď se to téměř pravidelně střídá a mám to nejen vlevo, ale i vpravo. I to prý je možné, ty "moje" ploténky mohou vystřelovat na obě strany. Tak dík. Opravdu nemusím mít od všeho kousek. Ale co s tím nadělám.

Poslušně hlásím, že už mám "sbaleno" na cestu. Včera jsme si povídaly se sestrou, tedy mou vlastní, aby bylo jasno, že cestujeme obě ve čtvrtek ráno. Ona má ale lepší cíl. Sestra jede po té své dlouhé nemoci konečně za maminkou, tam jí bude určitě dobře, no a mně snad pak, až se vrátím domů.

Tak se tady počítám min. na týden a max. na 10 dní odmlčím, budu sbírat materiály v nemocnici a věřím, že se vrátím zase fit. Aspoň na nějaký ten čas.

Mějte se tedy krásně a vzpomínejte na mne v dobrém, já na vás všechny budu myslet často! A kdyby se něco dělo, Kitty i Miluška mají na mne telefonní kontakt, tak by určitě věděly víc!

Krásné jarní dny všem přeje Ježurka

Jak si umýt hlavu, když to nejde se ohnout

8. dubna 2013 v 12:56 RODINA
Už jsem se zmínila v sobotu, že si musím umýt hlavu, ale nevěděla jsem vůbec, zda to zvládnu - zkrátka - jak na to.

V komentářích mi radila Kitty, aby mi někdo pomohl, třeba manžel, ale to nebylo prakticky možné hned ze dvou důvodů.

Za prvé se k nám do koupelny dva lidi nevejdou. I když nejsme panelák, tak i ten náš zděný dům má to typické umakartové jádro a když tam je ještě pračka, opravdu tam není k hnutí. Za druhé by to jinak, než s ohnutím stejně nešlo.

Co teď? Tak jsem hned po ránu vlezla do vany, kde mám už pár let sedátko i madlo. Já bych totiž už z vany jinak nevylezla, sednout si tam je nemožné.

Sedla jsem si tedy na sedátko, ohnula jen hlavu a blbě, ale přece jsem si ji umyla. Pak jsem se hned osprchovala a byla ráda, že to mám za sebou.

Tak jsem pro vás tu naši pidikoupelnu vyfotila. Je to jasné, že?
A toto sedátko mne zachránilo.

Kočičí příběh

7. dubna 2013 v 12:22 RODINA
Původně jsem chtěla psát o něčem jiném, ale toto mne dostalo a hned po ránu!

Dá se říct, že všichni máme rádii zvířátka. Dcera má Pegginku - malou jorkšírku, ale o tom už jsem psala. Vnučka od syna miluje všechna zvířátka, křečíky má už léta, ale teď už delší dobu jsou v popředí její lásky kočičky.

U nich v domečku byly vždy nějaké kočky, jeden čas jich měli také šest. Ale postupem času ty staré odešly tam, kam musíme všichni a ti dva mladí krásní kocourci měli smůlu. Vyběhli před domek na silnici - a bylo vymalováno. Škoda jich, byli krásní, milí.

Dlouho vnučka nebyla bez kočiček. Loni si obstarali dvě koťátka. Jedno je kočička a to druhé kocourek. Vyrůstali spolu, napřed v koupelně, postupně chodily přes den ven, ale vždy věděly, kde je jejich "maminka".

A jak jinak to mohlo dopadnout než tak, že kočky dospěly a Julinka s Florim čekali miminka. Když jsme tam před týdnem byli, tak jsme koukali, jak na tom Julinka je a kolik tak a kdy bude těch koťátek. Už se to blížilo.

Už jste někdy slyšeli o tom, že by někdo mohl být kočičí prababičkou? Ne? Já taky ne, ale dnes ráno mi cinkla na mobilu zpráva :

"Ahoj babinko, tak už jsi kočičí prababička, dnes v noci se Julince narodila 4 koťátka. Byla jsem u porodu, u toho prvního si o mou přítomnost vysloveně řekla, mňoukala, dokud jsem nepřišla a pak se se mnou mazlila, zatímco se kotě rodilo. Vůbec jsem se nevyspala, ale stálo to za to. Teď už jsou prťata přitulená u maminky, snídají a stihla se pozdravit i s Florianem, pustila jsem otce podívat se na děti. :-). "

Chtěla jsem jí hned zavolat, ale musela jsem se uklidnit, jak mne dojala tato zpráva. No, není to krásné? Vnučka pořád říká, že jsou kočičky její děti (doufám jen zatím) a tak je to pojmenování kočičí prababičkou na místě.

Tak ať rostou do krásy, kočičky!

To jsou ti kočičí rodiče - zleva Julinka a Florísek ještě coby koťátka.

Když jsem jak v kleci

6. dubna 2013 v 12:56 RODINA
Dbám na rady vás všech a snažím se ta moje záda nedráždit a mít klid. Proto také nechodím každé ráno nakupovat ty nejnutnější věci. Manžel to zvládá a včera nám přivezla ten větší nákup dcera, aby to manžel nemusel tahat a také syn se snachou prý jsou k dispozici - opravdu jen stačí říct.

Manžel se opravdu snaží, nakoupí vše, co mu napíši, někdy mu to chudáčkovi dělá problémy některé potraviny najít v obchodě, ale od čeho má pusu, ne?

Také denně někoho potká, kdo je zvyklý, že chodíme stále spolu, tak mne vždy vyřizuje poctivě všechny pozdravy od známých. Je to milé.

Ale také tím, že se "nepodívám mezi lidi", tak jsem si dnes ráno uvědomila, že bych si měla umýt hlavu, i když nevím, jak se ohnu nad vanu. Ale úplně jsem zapomněla, že jsem minulý týden dodělala šampon a nezadala úkol nikomu, aby mi koupil nový.

Používám speciální už dlouho, no přesto se manžel přihlásil, že ho dnes pojede do města do drogerie koupit. Napsala jsem mu na papír mimo názvu i jiné prvky, které by měl obsahovat a on jel. Lísteček podal v drogerii paní u poklady, ona mu ochotně šampon přinesla, hned větší balení, ale proč ne? Byl zrovna v akci a stál jenom o něco málo víc, než ten poloviční.

Ano, musela jsem manžela pochválit. Jak já jsem ráda, že ho mám!

Počasí a psychika

5. dubna 2013 v 13:03 JEN TAK
Hodně se teď všude píše o tom, jak nám chybí sluníčko a i odborníci říkají, že je to na psychice člověka znát. I u mne v komentářích jsem měla tuto připomínku, proto mi nedalo k tomu něco napsat z mého pohledu.

Určitě souhlasím, že hned je na svět veselejší pohled, když na něj svítí sluníčko a také nás určitě všechno tolik nebolí. To je jistý, ale na psychiku u mne to opravdu vliv nemá. Já vstávám většinou s úsměvem jak v zimě, tak v létě.

Už v době, když jsem chodívala do práce, tak jsem iritovala spolucestující z tramvaje, jak je deptám tím, že jsem hned po ránu v dobré náladě s úsměvem na rtech. Co k tomu říci? Jezdili jsme ráno poměrně brzy, oproti dnešku určitě dřív a já se do práce těšila, chodila jsem tam ráda, protože mne to bavilo a měla jsem výborný kolektiv.

Snad jediné, co mne dokázalo pořádně rozhodit byl odchod manžela k jiné nebo úmrtí v rodině. Jinak jsem se vždy snažila dívat na svět pozitivně a nemračit se na ty, kteří nemohou za to, že mne třeba něco bolí nebo že se na mne někdo ošklivě podíval.

Měla jsem v životě to štěstí, že jsem také nikdy netrpěla na depky. To už dneska mladí lidé jsou ze všeho v depresi, nechci vidět, jak na tom budou ve stáří.

Já si vždycky říkala a říkám, že vždycky najdete někoho, kdo je na tom daleko hůř než my. Proto žiji heslem - s úsměvem jde všechno líp.

Ano, i teď navzdory všemu - počasí i mým protivným zádům - jsem se usmála na vás všechny! Usmívající se

Hlášení stavu

4. dubna 2013 v 12:25 RODINA
Nedá mi to, abych aspoň krátce dala o sobě vědět a také bych chtěla touto formou reagovat na vaše komentáře, protože je jich moc.

Hned na úvod říkám, že tedy žádná velká změna. Injekce a léky trošku zlepšily můj stav, ale absolutně nevydržím déle chodit a stát už vůbec ne. Nakupovat tedy chodí manžel, zatím může a kdyby nemohl, tak mám hodné a ochotné děti. To vůbec není problém.

Snažím se jenom uvařit něco jednoduššího, manžel pomáhá s přípravou, my jsme sehraná dvojka, tak to jde.

Poposedávám a odpočívám stále. Ono to ale není moc velký rozdíl. Jak dlouho ležím nebo sedím, tak to také není ono.
Včera nám měnili měřiče na teplou vodu a dávali konečně měřič i na studenou, proto jsem se do prádla pustila až dnes. No, pustila - já ne - to pračka, že?

Také jsem tady měla před tím, než jsem byla na odpis, něco na přešívání. Ruce mám v pořádku, tak jsem se do toho po chvilkách pustila, opravdu se neumím jen válet a navíc to taky není to pravé ořechové.

Něco k těm vašim komentářům. V první řadě chci opravdu moc poděkovat všem, kteří to myslí upřímně s tím, že mi drží palce, aby bylo líp. Věřte, že mi to moc pomáhá vědět, že si na mne vzpomene ještě někdo navíc mimo mé rodiny.

Katka mi psala, že řeším důsledek a ne příčinu té mé bolesti. Už jsem to sice psala, ale ještě to zopakuji. Příčinu už nikdo nevyléčí! Mám už dlouhé roky problémy s páteří, napřed to byla jen skolióza, pak výrůstky, mám dvě vyhřezlé ploténky, které mi tlačí na levou nohu, při poslední MR mi zjistili artrózu v celé páteři a zúžené kanálky. Je to jasné - příčinou u mne je stáří - degeneruji celá, nedá se svítit.

Ajka psala, že jsem měla utíkat hned k doktorovi. Já tam bohužel jsem tak často, až se paní doktorka diví, že už jsem tam zase. Je to asi měsíc jsem skončila obstřiky. To tedy není taky ten hlavní problém.

Kitty to myslela dobře, když radila, abych šla jinam. U nás je opravdu jen jedna neurologie, pak bych musela do nemocnice na ambulanci a to nechávám jako krajní řešení. Takže i s tím počítám.

Martina - klid a nicnedělání - to je v pořádku. Já jsem v poslední době nic těžkého nedělala, nepřemáhala se, hlavně jsem vařila a to ještě s odpočinkem. Běžný úklid provádí manžel, takže nějaké luxování nebo vytírání podlahy - to nehrozí.

Iveta mi napsala, že už jí doktoři řekli ani ne v padesáti letech při zdravotních problémech, že "proti věku není léku", to bude u mne platit stoprocentně. Já to také tak beru. A ještě jen dodám, že tu péči si navzájem oplácí nejenom Hujerovic, ale určitě každý každému z rodiny, kdo není sám a má aspoň jednoho příbuzného. Tak to vidím já.

Krásný den, mějte se krásně, já si teď půjdu zase chvíli lehnout a jakmile si odpočinu, postupně se kouknu na vaše blogy. Jen to bude chvíli trvat, než udělám to kolečko.