Březen 2013

Zvládla jsem to

31. března 2013 v 18:13 RODINA
Navazuji na můj včerejší článek a chci všem, kteří mi drželi palečky, moc poděkovat. Dnešní oběd jsem zvládla, i když nemohu říct, že bez bolesti, ale to nebylo až tak důležité. Jsem ráda, že vše dobře dopadlo, dnes jsem žádné zmatky jako včera nedělala . Bolesti už jsou dnes mírnější, beru léky na bolest a páteř si nahřívám elektrickou dečkou. Dělá mi to dobře, tak doufám, že to nakonec překonám sama bez lékařů.

Kačenka se upekla dobře, pekla jsem ji opravdu hodně pomalu, byla výborná, nebyla moc velká, ale pro jednoho by byla. Takhle se celá snědla a ráda prozradím, že manžel, který mi stále tvrdil, že kachnu nejí, protože ji nikdy předtím ani neochutnal, tak si tentokrát dal říct, ochutnal a víte co? ODE DNEŠKA KACHNU JÍ! Byla prý dobrá!

Hovězí vývar byl také skvělý, dcera s dětmi se dobře najedli, že po obědě takto odpočívali.


Protože by se všichni na jeden gauč nevešli, vyřešili to aspoň takhle. No, to nedalo nevyfotit! Ke kafíčku se pak "zbouchal" můj beránek, kterého jsem dnes vylepšila čokoládovou polevou a ani jsem ho nestihla vyfotit.

Také jejich Pegginka byla spokojená, dostala také masíčko, ale jen hovězí a trochu, aby prý z ní nebyl bernardýn. Užívala si pak "drbání" u mne nebo o u manžela.


Zítra už jsme s manželem sami, včera jsme si užili syna s rodinou, dnes zase dceru s rodinou, tak tyto svátky hodnotím jako krásné i přes všechny bolesti. Jen nepodlehnout a zase bude dobře.

Dnes také vzpomínám na mého tatínka, který by měl 97. narozeniny. S maminkou jsem si telefonovala, zkrátka - spokojenost. A věřím, že je i u vás všech.

Krásně to opravdu nezačalo

30. března 2013 v 16:46 RODINA
Včera po obědě jsem jela za dcerou a šly jsme si koupit něco pěkného, jak se říká, to kvůli beránkovi. No, nějak si to zdůvodnit musíme, že?

Docela to včera šlo, byla jsem v pohodě. A hned v noci jsme tušila nějakou lotrovinu. Na záchod jsem šla v noci pomalu v předklonu, (tak chodím dosud), nemohla se otočit....

Ráno se mi chtělo brečet bolestí. Práce ale čekala, nemohla jsem všechno hodit za hlavu, tak jsem si vzala léky na bolest a snažila se. Co jsem mohla, jsem dělala vsedě, dokonce jsem těžko, ale zvládla si umýt hlavu.

Po obědě jsem byla ráda, že mám vše uvařeno a upečeno dle plánu a děkovala Bohu, že jsem to zvládla. Vzala si další lék a šla na moment lehnout.

Když jsem asi za půl hodiny vstala, bylo to horší než ráno, myslela jsem že nedojdu. Ale musela jsem. Dnes jsme slíbili, že přijedeme k synovi, má dnes narozeniny. Ale dojít cca 500 metrů k autobusu byl pro mne výkon hodný šampiona. Říkala jsem si, že jsou to po těch x letech zase asi porodní bolesti. No, nedala jsem se a nedám se ani zítra. To jsem pozvala dceru s dětmi na oběd, tak musím vše překonat a bolesti budu řešit potom.

Ale prásknu na sebe také něco pro zasmání.

Jak tak každý den u televize háčkuji, vzala jsem si včera zase to svoje "nádobíčko", co jsem si dala do jednoho sáčku a chybělo to hlavní - háček. Nebyl nikde, ani v sáčku, ani nikde vedle. Zjistila jsem že tam byla dírka, tak jsme s manželem prohledali všechno kolem mého křesla, které jsme i odtáhli, cestu, kterou jsem den předtím věci nesla sem do pokoje - a NIC! Šla jsem si tedy vzít jiný háček a asi za pár minut jsem vstala, že půjdu do kuchyně a co nevidím? Háček ležel vedle křesla na zemi?! Nevíte, jak se tam dostal? No, musel odněkud vypadnout, ale nic jsem neslyšela, vše jsem prohledala, osahala a nenašla a pak tohle! Byla a vlastně je to pro nás záhada.

A ještě na sebe prozradím, jak se na mně podepsal ten dnešní bolavý den. Asi mi to nějak i zatemnilo mozek, protože jsem zjistila, když jsem chtěla dávat mazanec na plech, že jsem do něj zapomněla dát rozinky, které byly vedle ve skleničce. Tak jsem je tam napíchala, dírky přimáčkla a taky se to upeklo!

Když jsem byla asi v polovině pečení velikonoční nádivky tak jsem zase strnula! Jednu z těch hlavních ingrediencí jsem tam také zapomněla dát! Ještě, že jsem si hlavně kvůli tomu koupila pažitku! Tak jsem ji honem přidávala v polovině pečení, ale taky to bylo dobré!

Jen mi držte palce, ať takhle nekouzlím i zítra! To bych nerada, když si pozvu návštěvu a pak bych něco zkazila! Myslím, že už jsem si to vybrala a hlavní je, abych to vůbec zvládla a přežila.

Velký pátek nebo Vánoce?

29. března 2013 v 14:19 JEN TAK


To bylo zase probuzení! Určitě pro všechny tak šokující jako pro mne! Honilo se mi hlavou, jestli je skutečně dnes Velký pátek nebo jestli nejsou náhodou Vánoce a já nemám dárky. No, když jsme všichni po ránu viděli tohle? Určitě je nás většina, která už brečí po sluníčku. A to ještě ke všemu zase dnes začalo sněžit.

Nicméně včera jsem všechno stihla dle plánu a tak vám dnes mohu ukázat tu moji velikonoční dečku, na kterou mi poslala návod Jitka.


Vidíte tam také ty zajíčky? A protože nemám na stůl tady u mne v pokoji žádný velikonoční ubrus, tak jsem si tady udělala s dečkou takové malé velikonoční zátiší, navzdory počasí.


Tak dnes je to všechno, teď si budeme držet palce, aby aspoň vyšlo to sluníčko, když už musí být plno sněhu!

Jeden den.....můj

28. března 2013 v 13:46 RODINA
Ano, vypůjčila jsem si kousek z titulu jedné známé knihy. Já si totiž pořád myslím, jak jsem nemožná, že musím každou chvíli odpočívat, tedy aspoň na pár minut si sednout, srovnat páteř a pak mohu pokračovat. K posouzení tedy předkládám harmonogram třeba dnešního dne. Právě teď odpočívám u kávy.

Říkám o sobě, že jsem ranní ptáče, i když už moc daleko nedoskáču, ale mám štěstí, že jsme na tom s manželem stejně. Ráno vstáváme po 7,00 hodině. Po snídani jsem dnešní den zahájila lékem na bolest, protože včera odpoledně jsem chodila celá nakřivo a v noci se nemohla ani otočit. Asi tak před osmou hodinou jsme odcházeli. Manžel o pár minut přede mnou, protože chodí teď on na obstřiky na neurologii a já za chvíli za ním, abychom se na středisku sešli. Chodíme tedy celý týden do města pěškobusem, abych tu bolest trochu rozešla.

Dnes jsme šli nakupovat do Kauflandu, ale co tam bylo dnes lidí, mám pocit, že vypukne válka, když jsem viděla ty nacpané vozíky, tak jsem byla jak v Jiříkovo vidění. My tam chodíme hlavně pro ovoce a zeleninu, ještě jsme brali nějaké pečivo a jogurty. Fůra lidí bylo u mražených kachen v akci. Jednu si určitě nikdo nebral jako já nedávno a to jsem se nakonec rozhodla, že pozvu raději dceru na oběd, aby mi nebylo špatně.

Tedy z marketu jsem zašla ještě pro maso na polévku a kousek syrového sádla, protože už mám absťák na škvarkové sádlo.

Po příchodu domů po uklizení nákupu si dávám kávu a volám mamince. To už je takový náš rituál. Ihned potom jsem vstala a šla dělat nudle do polévky. V první fázi jsem vyválela dvě placky a nechala sušit. Pak jsem rozkrájela to sádlo a dala škvařit. A hned nato jsem se pustila do vaření. Naštěstí to dnes nebylo složité. Udělala jsem na manželovo přání drůbeží játra na čínu a hranolky v troubě.

Po obědě manžel myje nádobí a já jdu do vodorovné polohy číst noviny. Tedy noviny - politiku ne - manžel si kupuje drbnu, tak je to aspoň trochu odlehčené.

Zapomněla jsem však říct důležitou poznámku. Za ty roky, co jsme oba pracovali v jednom závodě, že jsme měli polední přestávku v 11,00 hodin, tak jsme tak na tuto hodinu navyklí obědvat, že to dodržujeme stále.

Proto jsem mohla už po půl dvanácté zase jít do dalšího mého pracovního procesu. Utřela jsem to nádobí a pak nakrájela ty nudle.


Včera jsem převlékala postele, prala jsem čtyři pračky prádla, které jsem hned po nudlích šla sundat ze šňůry. Poskládala, co se dalo, vzala prkno a začala žehlit. V první části jen povlečení a v další, zase po krátkém odpočinku, dožehlím ten zbytek.

Pak ještě musím naškrobit a vypnout velikonoční dečku, kterou jsem včera dokončila. U televize už v předvečer budu zase tvořit ještě zbývající velikonoční dekorace.

A takhle už to vypadá u nás na stole. To ještě není všechno. Takže odpočívám i u televize, ale ruce nezahálí. Večer chodíme s manželem brzy spát. Asi tak kolem 22. hodiny už zíváme jako o závod.

To je tedy zhruba jeden můj běžný den. Někdy si fakt připadám jako zpomalený film, ale snažím se.

Už jdu na to

26. března 2013 v 13:13 JEN TAK
Dobře mi tak. Sama jsem si naběhla. Teď mám ale opravdu hoňku, abych stihla naháčkovat vše. Nejen pro dceru, ale i pro vnučku. Ještě se mi emailem také přihlásila Kitty, chce zajíčka s mističkou, tak tady nebudu dlouho zaclánět a jdu háčkovat.

Jen chci na sebe prásknout, že budu o svátcích zase hřešit. V jednom supermarketu měli kachnu v akci. No, nekup to, když mi vyšla celá na 90 Kč a má necelá dvě kila. Jen nevím, kdo to bude jíst. Manžel tentokrát slíbil, že ochutná. On totiž kachnu nejí Usmívající se. Ale jen proto, že ji ještě neochutnal. Tak jsem zvědavá, ale pro jistotu mu ještě upeču kuřecí stehno. Červené zelí už je koupené, maso na svíčkovou taky, hody mohou začít.

Ba ne, nebude to tak hrozné, v sobotu bude velikonoční nádivka, upeču mazanec a beránka a jinak nebudu už bláznit. Stejně toho nesním víc než jindy.


PŘEJI VŠEM KRÁSNÉ VELIKONOCE, JAK SE DŘÍV ŘÍKALO - SVÁTKY JARA!
HLAVNĚ, ABY TO JARO UŽ PŘIŠLO A ZŮSTALO!

VAŠE JEŽURKA

Na poslední chvíli

25. března 2013 v 17:05 RODINA
Včera se ohlásil syn s rodinou, že na chvíli přijedou a také se opravdu jen na malou chvilku zastavila dcera. Přišli těsně za sebou, prohodili jen pár slov, ale dcera mi ještě stihla zadat objednávku.

Viděla totiž u mne na velikonočně vyzdobeném stole toho zajíčka, jak jsem ho prezentovala minulý týden, teď už má v ošatce naložená čokoládová vajíčka a moc se jí líbil. Tak prý kdybych se nudila....

Také se jí líbilo toto kuře, které jsem udělala v pátek. Proto nemohu mnoho času trávit u počítače, musím tvořit. Abych mohla splnit její přání, musela jsem hned dnes zajet do města pro hnědou vlnu na zajíčka, protože mi došla.


Po cestě mi padly do oka květiny. Tedy narciska a tulipány. Podotýkám, že umělé, ty mi aspoň po cestě nezmrzly. Nemám umělé kytky moc ráda, ale tyto mi připadaly docela zdařilé, tak jsem si je přidala do vázy na velikonočně vyzdobeném stole. Než jsem došla domů, tak si minimálně tři lidé mysleli, že jsou květiny pravé.

Samozřejmě jsem už na zakázce začala pracovat, abych to vše do Velikonoc stihla i předat. Ještě musíme s dcerou také jít si něco koupit, ne? No přece aby nás ten beránek nakonec nepokakal.

Životní jízda

24. března 2013 v 13:07
A teď budu za chlubilku, ale musím se o tu radost podělit, abych neexplodovala. Už jsem mockrát psala, že můj vnuk Luky hraje bowling a je docela dobrej.

Pravda je, že je to sport opravdu hodně drahý, o tom jistě mnozí také víte, jen těch drahých koulí co už "prokoulel". Startovné není levné, cesta autem na turnaje, jídlo tam celý den, zkrátka hodně ztrátový koníček, i když sportovní.

Ale tento měsíc jede Lukáš svoji životní bowlingovou jízdu! Začalo to docela nevinně vítězstvím 11. 3. v Chomutově, kde o něm napsali, že je to nadějný junior. I když už mu bude 19 let, tak vlastně juniorem není. Vyhrál s krásným průměrem 227!


Další radostná zpráva přišla 16. 3. večer, když jsem dostala od snachy zprávu, že Luky vyhrál v Praze turnaj ROTO GRIP MBC a s pohárem i finanční krásnou částku 5000 Kč!

Dle p. Vl. Borovce, který má svoje BBO na FB, má Luky famózní formu a dne 23.3 , tedy včera, vyhrál turnaj EBONITE TOUR na Kladně! Zase mimo krásného poháru i korunky - tentokráte to byly 4000 Kč!

P. Borovec mu od jisté doby říká důvěrně Kukáš místo Lukáš, protože prý si jednou takhle uprostřed noci ve 2,30 hod. psali na FB a on mu omylem napsal Kukáš.

Tak náš milý Luky - nebo Kukáši - chceš-li - moc gratulujeme a přejeme ještě takovou krásnou dlouhou jízdu bowlingovými turnaji!

Fotky jsem si vypůjčila z FB Lukyho.

Vlak života

23. března 2013 v 17:52 TÉMA TÝDNE
Vlakem života jedeme všichni. Někdo má tu cestu klidnější, příjemnější, ale někdo také delší nebo kratší s menšími i většími zastávkami.

Při narození nastupujeme do vlaku, který jede většinou krásnou krajinou s milými cestujícími. Ovšem někdy si sami nemůžeme poručit, kudy se vlak vydá a tedy nejsme strojvůdci svého štěstí. Ano, v tomto případě je slovo strojvůdce na místě.

Nevím, proč strojvůdce někdy dojede vlakem tak brzy na konečnou, když se ještě nestačil ani pořádně rozjet.

Jindy máme zase pocit, že nám ujíždí vlak. Bývá to hlavně v době, kdy se nám nedaří vše, jak bychom chtěli. Také cestující se mění. Někdo vystupuje a nastupuje v různých dobách naší jízdy a většina z nich v našich srdcích zanechá stopy. Věřím, že většinou hezké.

Já jsem si dovolila tady svůj vlak života, který už chvíli jede hezky z kopce, zdokumentovat na mých fotografiích. Posuďte sami.

Nástup do vlaku v r. 1941
Moje babička z maminčiny strany. Její vlak dojel jen do stanice 60. Dědeček babičku přežil, ale favoritem nebyl.
Babička a dědeček z tatínkovy strany. To by byla dobrá představitelka pro Babičku B.Němcové
Moje maminka a já.
Tady jsem s tatínkem.
To mi byly 3 roky.
Tak, a teď jsem se ukázala se všemi pro mne tenkrát důležitými spolucestujícími ve vlaku a jedeme dál.
Moje první školní vysvědčení
Popojeli jsme do stanice č. 15.
Moje děti v době, když jsme zůstali sami. Synovi 6 a dceři 1 rok. Dost důležitá zastávka.
Tady mi bylo krásně. Bylo mi 55 let, všichni důležití cestující byli nastoupeni se mnou v jednom vagónu. Nádhera!
Leden 2004. Můj článek na dané téma tenkrát zvítězil a byla jsem s nejmladším vnukem pozvána na focení od profesionála do redakce tohoto časopisu do Prahy. Moc rádi vzpomínáme.
Rok 2003, jedna z mnoha společných dovolených s dětmi a vnoučaty u moře. Tam bylo krásně!
Jak ten čas letí.... tady jsem slavila 70. let a se mnou se povinně musela vyfotit vnoučata.

Nesmím zapomenout na manžela. Tohle bylo loni, slavil jubileum 80. let.
Toto je fotka z ledna letošního roku. Já a moje maminka.
Tak, dnes jsem dojela do virtuální stanice, ale věřím, že pojedu ještě kousek dál. Přeji všem šťastnou cestu!

Vytoužená miminka

22. března 2013 v 14:28 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes ráno při cestě za nákupem jsme s manželem potkali postupně dvě moje bývalé kolegyně z práce.

Sylva je doslova kolegyně, se kterou jsem pracovala spoustu let a která pak po mém odchodu do důchodu nastoupila na moje místo. Je totiž o 11 let mladší. Má dvě dcery, od té starší má už jednu dvacetiletou vnučku a druhé vnučce už je devět let.

Druhá dcera, které už bude 39 let, je sice vdaná, děti miluje, ale nějak se jim s manželem nedařilo početí. Co všechno už podstoupila, vyšetření, léčení i umělé oplodnění. Proto se vždy ptám, když se sejdeme nebo potkáme, jestli je něco nového. Sylva mi dnes řekla, že se něco rýsuje. Jasný, nechtěla to zakřiknout, tolik by si všichni to miminko přáli. Proto jsem ji zarazila, aby to nezakřikla a od teď budu držet pěsti.

Když jsme se vraceli z marketu, potkala jsem druhou kolegyni, která je také mladší o deset let a od ní jsem věděla, že její dcera bude mít miminko.

Helena také neměla v životě nic zadarmo. S první manželem má syna, který se vyučil řezníkem a pak prý se poranil o kost a onemocněl. Už dlouho to je tak, že žije asi tak půl na půl času doma a v blázinci, lidově řečeno. Teď už ví, kdy na něj "to" přijde a jde sám k lékaři, aby ho tam odvezli. Vždy to ale tak nebylo a doma si zažili krušné chvíle.

S druhým manželem měla Helena také syna. Ten byl moc hodný, staral se o ni, když třeba přišla rozjařená z hospůdky, ona ho milovala, ale také měla ráda alkohol a muže. Když tento její syn spáchal ve svých cca 15 letech sebevraždu, dorazilo ji to až na dno.

Odtud ji zvedl muž, který se stal jejím třetím manželem a s ním má dceru, které je dnes 25 let a právě tato dcera čekala to miminko. A Helena se těšila ve svých 62 letech na první vnouče.

Kam směřovala moje otázka je tedy jasné. Ano, mají Tomáška, vážil 3,80 kg, dcera jen kojí a vnouček roste tak krásně, že přibral za týden půl kila. Ale s porodem to neměli jednoduché. Dcera byla na kontrole v době, kdy už měla rodit. Paní doktorka jí řekla, že ještě do dalšího dne počká a když se nebude nic dít, tak že pojede do porodnice. Naštěstí v podvečer začala krvácet, tak jí Helena zavolala sanitku a ta ji odvezla.

Jaké bylo její překvapení, když v osm hodin večer někdo zvoní - a kdo myslíte, že to byl? To byste neuhodli. Byla to její dcera, že jí z porodnice poslala doktorka domů, že má ještě 14 dní čas, že miminko je ještě malé a poslali ji domů tramvají!

To ještě není všechno! Ráno jí Hela volala znovu sanitku a dcera pak hned po příjezdu do porodnice porodila to "malé miminko", které mělo 3,80 kg!

Toto jsem tedy nepochopila a být na jejich místě, přiznám se, ani bych to neustála. Ale dcera prý není typ, který by se pouštěl do křížku s doktorkou, tak nic neřešila. A na moji otázku, co to bylo za doktorku jsem se dozvěděla, že to byla doktorka z Ukrajiny.

K tomu fakt nemám co dodat. Když jsem si uvědomila, co všechno podstoupila dcera mé první kolegyně, aby otěhotněla a když by pak narazila na takovou odbornici, co by se všechno mohlo stát, tak mám doslova husí kůži. Samozřejmě hrozné by to bylo vždycky.

Bez vody vařit nejde

21. března 2013 v 14:31 RODINA
Vím, že se říká, že někdo vaří z vody, to jakože nemá z čeho, ale vařit bez vody? Já to tedy neumím.

Minulý týden nám viselo na domovních dveřích upozornění, že nám dne 21. 3. od 8,00 do 16,00 hod. nepoteče pitná voda. Protože teplou vodu máme také jako pitnou, bylo jasno.

Manžel dostal báječný nápad. Nepoteče voda, nebudeme vařit, nebude nádobí. Půjdeme na oběd a hotovo. Ihned jsem mu to schválila a mrzelo mne, že jsem na to nepřišla sama.

Tak jsme se úderem 11,00 hodiny vydali do města do restaurace. Chcete vědět proč tak brzy? Jednak jsme zvyklí brzy obědvat a také proto, že jsme tam jednou přišli ve 12,30 hod. a málem nebylo z čeho vybírat. Vaří tam hotovky a také menu, chodí tam dost lidí i z práce na oběd, tak jsme si řekli, že půjdeme také brzy.

Po cestě jsem udělala k nelibosti mého manžela pár fotek.

Tento rozestavěný "pomník" máme hned u zastávky tramvaje, tyčí se tu už pár let a nikomu to nevadí.

Cestou jsem ještě na náměstí vyfotila "náš velikonoční strom". Vždycky na tomto místě staví vánoční, tak tohle je asi velikonoční, ale pěkně "chudý".

Takto vypadá restaurace zvenku. Není to sklípek v pravém smyslu slova, najedli jsme se tam vždycky dobře, i když to bylo tak 2 - 3 x do roka.

Takto to vypadá uvnitř, je tam docela útulno a moc šikovné, sympatické a rychlé servírky. Také se vždy zeptaly, jestli je všechno v pořádku.

Manžel měl chuť na bramborový knedlík se zelím a špikovanou plec. Já si ze solidarity dávám s ním stejné jídlo, protože na mne je ta porce vždy velká a on se aspoň pořádně nají, když mu přidám, třeba jako dnes měl plus 2 knedlíky.

Tady jsem se snažila ofotit účtenku, abyste viděli, že to opravdu není tak drahé. Na to, že to byla pořádná porce a jídlo chutné, opravdu polité šťávou a ne vodou, knedlíky byly jako domácí a zelí - prostě jako moje. Jen jsem koukala, že ta "moje voda" byla o dost dražší než to malé pivo.

Když jsme přišli domů byli jsme z toho všeho tak zničení, jak jsme se dobře najedli, že jsme si museli trochu odpočinout.

Velikonoční zajíček

20. března 2013 v 14:25 JEN TAK
Už máme jaro. Tedy to astronomické, bohužel skutečné prý se odsouvá až na 2. dekádu v dubnu. Dnes sice u nás chvilkami svítilo sluníčko, ale opravdu jen poskrovnu, no a já si řekla, že je ten nejvyšší čas udělat něco pro to, abych začala. Jednak uklízet a pak také něco "umotat" nového na vy velikonoční svátky.

Včera jsem byla takřka na odpis, opět, ale i když mne manžel stále posílal k lékaři, vzdorovala jsem. Když to přišlo, zase to musí odejít, ne? Tak jsem nic moc včera dělat ani nemohla, pustila jsem se tedy do háčkování zajíčka. Viděla jsem ho u Milušky, která se sice snažila a dala odkaz i na jeho brášku u Jitky, ale já to dělala víceméně podle obrázku a hlavně podle sebe. A to je na tom to krásné, ne? Co zajíček, to originál.




Vyfotila jsem ho ze všech stran, aby na něj bylo dobře vidět, ale ještě nemám v košíčku vajíčka. Musím napřed nějaká čokoládová koupit.

Doteď jsem hledala návody na další velikonoční dekorace, tak uvidím, zda se ještě do něčeho pustím. Dnes jsem si totiž léčila tu moji bolavou páteř prací. Řekla jsem si, že je na čase to pořádně rozhýbat. Nakoupit jsme byli brzy ráno, vaření nebylo složité, sluníčko vykukovalo, tak co? Napřed jsem si musela obroubit záclonu, kterou jsem si v pondělí koupila a pak jsem se dala do oken. Správně jsem použila množné číslo, protože po dlouhé době jsem zase udělala najednou dvě okna. Zítra nám totiž nepoteče celý den voda, tak abych to stihla do víkendu.

Pak už jsem byla ale opravdu unavená, "padla jsem za vlast", ale ten pocit z dobře vykonané práce mne hřál a jak! Zdá se, že byla spokojená i moje záda.

Zítra tedy nic moc, bez vody nejde skoro nic, ale v pátek budu pokračovat. A právě jsem se rozhodla, že budu pokračovat i ve výrobě něčeho velikonočního. U televize, to si současně také odpočinu.

Mějte všichni krásný sluníčkový den!

Pepíků už není tolik

19. března 2013 v 13:46 RODINA
Dnes ráno manžel koukl na kalendář a říká: "Tento den býval velký, plný oslav, byl to vlastně takový nepsaný svátek mužů".

Pravda, krátce po mezinárodním svátku žen býval 19. březen jako národní svátek mužů, protože bývalo hodně nositelů tohoto jména.

Třeba včera, jak jsem vkládala fotky tetiček a strýců, tak oba strýcové byli Josefové. I ten bratránek, kterého jsem tak dlouho neviděla.

Také jsem si dnes vzpomněla na bratrance, který loni na podzim zemřel ve svých 56 letech na tu ošklivou nemoc.

Jejich táta, můj strýc se Pepík nejmenoval, ale jeden z jeho synů ano. Je to ten první zleva, nejmladší z nich. Tu dámu neznám a pak je jeho bráška Jirka, Ruda a jejich sestra Jarka.

Můj bratranec Ruda v poslední době píše na FB samé smutné příspěvky a když jsem tam dnes uviděla tuhle fotku, tak jsem si ji vypůjčila. Takhle všechny pohromadě je vyfotografované nemám.

Vzpomněla jsem si tedy na všechny nositele tohoto jména z mé rodiny, ale všem těm, kteří dnes svůj svátek slaví přeji z celého srdce to nejlepší!


Retro tentokrát beze mne

18. března 2013 v 17:06 RODINA
Ještě tady mám pár zajímavých fotek. Samozřejmě, také od maminky. Ale už slibuji, že se budu příště mírnit a tyhle jsou jen o příbuzných a ne o mně.

Řekli byste, že tato fotka je z roku 1936? Dokonce tam je na zadní straně napsáno datum 20.12. Je to moje teta, říkali jsme jí Fany - tedy Františka, je to sestra mé maminky. Je tady krásně vidět tehdejší móda, ale čeho jsem si všimla - opravdu tenkrát nešetřili na květinách. Na tu dobu mi ta kytice přijde skvělá. Navíc když vím, že rodiče maminky a jejích sourozenců byli dost chudí.


Na této fotce je jejich nejstarší syn - můj bratránek, kterého jsem neviděla asi tak 30 - 50 let. Fotografováno je to v roce 1954 a bratranci tam bylo krásných 16 let. Pepíku, kdyby ses čirou náhodou našel, tak se ozvi, byla bych moc ráda.


Další fotka je z našich společných krásných prázdninových pobytů na Vysočině, to je druhá - ta starší sestra mé maminky s manželem. Teta byla taková mrňavá a strýc byl minimálně o hlavu větší. To ale nebránilo tomu, aby si dobře rozuměli. Měla jsem je moc ráda.

Obě tety i s partnery už to mají dávno za sebou, tety zemřely každá v nedožitých 95 letech, proto říkám mamince, které bude letos 93, že má ještě čas.

A nakonec jednu takovou raritu. Nedávno se slavil MDŽ a já ani netušila, že se kdysi dělaly takové dárečky pro maminky.

a
Jsou to synovci, ten první je od mé sestry, ten druhý od bratra. No vidíte, je vidět, že jsou poměrně o dost mladší než moje děti, protože za nás, za nás takové dárečky nebyly.

Lucčina ranní procházka

17. března 2013 v 13:29 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera mne volala vnučka jedné mé bývalé sousedky, kamarádky, která se odstěhovala poblíž Dobříše. Lucka mne požádala, jestli bych jí a jejímu manželovi dnes šla koupit lístky na hokej. Naši hokejisté se letos dostali do play off a tak je vyprodáno. Lucka bydlí v Bechyni a se svým manželem jsou velcí fandové hokeje.

Lístky se měly dnes prodávat na zimním stadionu od 8,30 hodin. Samozřejmě jsem slíbila, že tam půjdu.

Tak jsem se vydala hned ráno po osmé hodině na stadion. Ještě štěstí, že jsem se podívala na teploměr, protože navzdory tomu, že svítilo sluníčko, bylo venku -4 st. Protože jsem nevěděla, jak bude dlouhá fronta, manžel mne varoval, vytáhla jsem ještě teplejší zimní boty i kabát, vzala si i rukavice. To teď předbíhám, ale jak já byla ráda, že jsem se pořádně oblékla, nejen, že mrzlo až to praštělo, ale foukal také studený vítr.

Bohužel až po cestě mne napadlo, že jsem si mohla vzít sebou fotoaparát a trošku tu moji procházku zdokumentovat, jak to krásně dělá Otavínka. Ale aspoň jsem počítala kroky. Vytáhla jsem tedy mobil a něco po cestě nafotila.
Pár metrů od domu máme večerku, takže není problém, když něco zapomenu koupit.
To už je cesta na stadion. Na jedné straně sluníčko, já šla po zasněženém a zamrzlém chodníku.
A už jsem ve frontě. Ono to tak nevypadá, ale fronta byla 2 x zatočená kolem toho auta a já se snažila vyfotit aspoň částečně náš zimní stadion, které nese jméno našeho rodáka, který uměl.
Až jsem vystála frontu a koupila lístky, tak jsem se vrátila ještě vyfotit toto propagační auto. Je krásné, že?

Ve frontě jsem stála necelé půl hodiny, což ještě šlo, postupovali jsme celkem rychle, ale k sezení lístky? Asi jsem vypadala naivně, když jsem se ptala, prý snad vůbec nebyly, paní pokladní říkala pánovi přede mnou, že tam lidé byli snad od tří hodin ráno. No na stání tam pán, který byl mezi prvními byl prý už od 6,30 hod. Já byla ráda, že jsem to vydržela (také jsem se ráno "posilnila" lékem na tu moji páteř) a že udělám Lucince radost. Předání proběhne zítra, přijede si pro lístky k nám, přece jen ví, kde dříve bydlela její babička, i když to tenkrát ještě nebyla na světě.

Tak jsem spokojená a ne zmrzlá šla zpět. Ještě dodám, že to opravdu není daleko, napočítala jsem cca 1800 kroků tam i zpět.
Tak a jdu zpět. Po té cestě doleva.
Směrem doprava, kam jsem tady fotila, je konečná tramvaje a supermarket Billa. Také se touto cestou dostaneme ke známému Koldomu.
Zase po klouzavém chodníku zpět. Ty paneláky v dáli, ty jsou už blízko mého domova, ale v paneláku nebydlíme.
"Náš" chodník je čistý, ještě pár kroků a jsem doma!

Doma jsem poslala Lucince zprávu, že je úkol splněn a z té její odpovědi byla cítit úžasná radost, až mne to dojalo. Bylo mi moc dobře, že jsem jí mohla tu radost udělat.

Vzpomínání nad fotkami

16. března 2013 v 14:10 RODINA
Už je to u mne téměř pravidlem, že si vždy prohlížím u maminky staré fotky. Tentokrát to zas tak staré fotky, které jsem dnes oskenovala, nejsou. Je mezi nimi rozdíl cca 25 let, ale zaujala mne ta podoba. Schválně, koukněte také :

O mne tu až tolik nejde, jistě je jasné, že to krásné usměvavé děťátko je můj syn, kterému byly tenkrát dva roky.

Tady jsem zase já asi o těch 25 let starší a to krásné usměvavé děťátko - je tam podoba, že? Ano, je to moje vnučka, synovo dcera. Rozhodně by ji nezapřel.
To je moje sestřička, náhodou slaví také 2 roky.
A tady jsem já se sestrou. Jen nevím, proč jsem se výjimečně neusmívala.

Zase já, sestra a bratranec Jirka.

A nakonec zase já s mým malým bráškou. Učila jsem ho jezdit na kolobrndě.

Při skládání fotek do nějakého bloku jsem si ani neuvědomila, že na všech dnešních fotkách jsem tady za hvězdu. Tak mi to promiňte, prostě TAK ŠEL ČAS....

Místo, kde chci žít?

15. března 2013 v 14:30 TÉMA TÝDNE
Toto téma bych také mohla rozšířit - místo, kde jsem chtěla žít, nebo kde jsem měla žít, případně - kde bych ráda, ale nešlo to.

Správně jste uhodli, že k mé osobě se vztahuje ta poslední varianta. Místo, kde jsem chtěla žít, ale nešlo to, je na jižní Moravě v okolí Brna, kde jsem se narodila.

V dnešní době, kdy je všude kolem nás spousta volných bytů, tak si nedovedu už ani představit, jaké to bylo v šedesátých letech minulého století, když jsem se vdávala. Tenkrát byla hodně velká nouze o byty a pořadníky, kam se zapisovali uchazeči, byly hodně dlouhé. Přitom na jižní Moravě bylo tak krásně, byla tam celá má rozvětvená rodina. Ale bydlet v jedné místnosti společně s manželovými rodiči bylo neúnosné, obzvlášť v době, kdy jsme čekali miminko.

No, možná to chtělo tenkrát jen vydržet a "mít na to", protože později, když jsem se vracela za rodiči, tak jsem viděla, že všechny moje spolužačky ze základní školy bydlely, ale ve svém. Navštívila jsem asi před patnácti lety jednu moji spolužačku v tom jejich domečku a úžasem jsem zapomněla zavřít pusu.

My se ale tenkrát rozhodli jít bydlet tam, kde jsme dostali ihned byt a samozřejmě také práci. Do severních Čech. Tenkrát mi bylo krásných 21 let, synovi dva měsíce, když jsme začínali v "našem" bytě 1 + 3, ale prázdném. Dobře si ovšem vzpomínám, že přesto, že to nebylo místo, kde jsem tenkrát chtěla žít, byla jsem šťastná, že mám domov, rodinu a postupně jsem si zvykla.

Moje srdeční záležitost získala opět na aktuálnosti v době, když mne s dětmi nechal manžel na pospas a já zase uvažovala o návratu. Ale těžko se něco takového podniká ze vzdálenosti víc jak tří set kilometrů. Zůstala jsem s dětmi zde, ale moje milované místo,kde jsem původně chtěla žít - tam je stále moje srdíčko a stále zůstává v platnosti moje hymna - Morava, krásná zem.

Věřte nebo ne, ale v životě jsem se nestěhovala, jsem stále v tom původním bytě, i když už ne s tím samým manželem a děti už dávno mají svoje děti a byty, ale teď je to místo, kde už chci žít. Uprostřed mé rodiny a šťastná.

Starosti se zvířátky

14. března 2013 v 14:06 RODINA
Je to tak, se zvířátky jsou nejenom radosti, ale i starosti. Jak jsem teď byla u maminky, tak jsem to viděla na vlastní oči.

K mamince chodí na návštěvu bráškovo kočičky. Už jsem psala, že měli loni tři koťátka, jedno z nich se ztratilo a z těch dvou vyrostly statné kočičky. A docela se tam zabydlely.

Maminka bydlí nahoře a má střešní okna. Nevím, jak na to přišly, ale kočky si zvykly chodit k mamince na návštěvu většinou oknem. Lezou po střeše a pak šup, stačí pootevřené okno, ony si to dokáží packou víc otevřít a skočí. Je jim celkem jedno kam. V ložnici rovnou na koberec a v pokoji právě na ten šicí stroj, který jsem minule ukazovala. Copak o to, když není bláto a maminka je vzhůru, tak to jde. Ale když takhle skočí kočka v noci mamince vedle postele, mne by trefil šlak. V tomto případě je štěstí, že maminka moc neslyší, ale i tak se lekla. Také si kočky zvykly chodit v noci spát na její rohožku. Maminka šla tuhle rozespalá na záchod a málem se o kočku přerazila.

No a mně se to také málem povedlo. Jdu si klidně na WC a kočka leží mamince na rohožce. Jak viděla, že je někdo na obzoru, už byla u mne a šla se mnou, málem vlezla i do mísy. Měla jsem co dělat, abych se dostala bez úhony zpět do pokoje, protože chtěla jít samozřejmě se mnou.

Také byla jednou v kuchyni, když jsem vařila. Dala jsem jí kousek masa a od té doby jsem si nemohla stoupnout k lince. Byla jako divá a vzala si a s chutí sežrala i suchý rohlík. Tedy pokrájený, dělala jsem nádivku. Ale na druhou stranu ji chválím, jak jemně si brala ty kousky z mé ruky, ani drápek nevystrčila a ještě mi pak dlouho olizovala prsty.
Takhle na mne smutně koukala
A tady se mazlí s maminkou.

Byla to tato kočička, Majda jí říkají, za bráškou chodí po zahradě jako pejsek a vůbec je na kočku až dost chytrá. Má ráda pohlazení, ale ležet na klíně nechce.

Také jsem už psala, že bráška má velké dva psy. V sobotu ráno šla do práce švagrová, bratr měl volno, tak tak brzy nevstával. Později, když jsem šla dolů tak mi vyprávěl, že se pes topil v jejich jezírku. Není to velké jezírko, měl tam rybky, už asi nejsou a asi jak chtěl pes čůrat a zvedl nožičku, tak mu to muselo podjet a už tam byl. Celý, a nemohl ven, po straně i dole má bratr gumu, po té to klouzalo a také tam bylo dost "žabince". Bylo štěstí, že něco zahlédla švagrová, která byla zrovna pustit slepice. Kdybyste viděli moji štíhlou švagrovou a toho minimálně šedesátikilového psa, taky byste se divili, kde v obě vzala tu sílu, že ho vytáhla. Říkala, že sama neví, ale když šlo o život...

Se zvířaty je to jako s lidmi. Je s nimi dobře, ale občas máme o ně strach. Ale stejně jsme všichni rádi, že jsou.

Staré i nové věci

13. března 2013 v 14:04 RODINA
Když jsem byla zase teď u maminky, tak jako vždy jsem vstávala dřív. Seděla jsem v pohodlném křesle a prohlížela si jako vždy staré fotky.

Přitom se mi honily hlavou vzpomínky. Ano, vzpomínky na mládí a na staré dobré časy. Když jsem se dívala zase na fotku, na které jako jedné z posledních je i spokojený tatínek, to slavila maminka své šedesáté narozeniny, už tenkrát seděli oba ve starých dřevěných křeslech, které má maminka včetně kulatého stolku doteď.

Nechtěla všechen starý nábytek vyhodit, když jsme ji stěhovali k bratrovi do domu. On jí tam sice zařídil novou hezkou kuchyň, tedy linku, vestavěné skříně v ložnici, kam si pak koupila novou válendu, ale ostatní nábytek byl starý.

Co si maminka přivezla sebou, byl i šicí stroj. Ten tam teď stojí opuštěný pod střešním oknem, akorát já, když přijedu, tak si tam pokládám brýle a mobil. My se sestrou máme už stroje lepší, tak už je teď jen jako rekvizita.
Starý šicí stroj


Křesla a stolek, věci, co hodně pamatují

Při pohledu na tato stará křesla a stoleček jsem se zamyslela, že jsou opravdu hodně staré, protože si je pamatuji již v době, když jsem se já stěhovala od rodičů a to je již více než padesát let. Také si vzpomínám, jak se snažil tatínek, který byl šikovný kutil z těch dřevěných křesel udělat aspoň částečně čalouněná, že obaloval a obšíval opěradlo a područky, ale to dlouho nevydrželo. Před stěhováním byla křesla aspoň natřená, ale už i to jde dolů. Odchází všechno, ale tak dlouho dnešní věci už opravdu nevydrží. Maminka má ještě původní jídelní stůl a dvě židle a dvě štokrle. Já nevím, jak se to vlastně správně česky řekne, protože mám pocit, že se už jen takové židle bez opěradel nedělají.

Ještě má v této místnosti starou knihovnu. Nebo sekretář, či jak se to dřív nazývalo? Nahoře v prosklené části má sklo a miniaturní památky a dole jsou opravdu knihy. Už jsem mockrát chtěla sepsat ty, které tam ještě zbyly, některé si už děti rozebraly, ale maminka už v životě na čtení neuvidí a bylo by je škoda vyhodit. Asi je tedy jednou opravdu sepíši a nabídnu, třeba by se někomu hodily.

Maminka má tedy obýváček s kuchyňským koutem i stolem. Většinu dne sedává v křesle, které má koupené i s gaučem až do tohoto bytu, tedy cca před deseti lety, nebo na gauči, když poslouchá rádio. Na tom starém křesle sedává u televize, kde toho sice moc nevidí, ale aspoň poslouchá. Tyto obrazy mi v mysli zůstanou napořád.

Zmeškaná oslava

12. března 2013 v 17:07 RODINA
Jak jsem psala v minulém článku, byla jsem tento víkend u maminky, potřebovala pomoci v domácnosti. Mezitím, protože to sedělo skoro na datum a proto, že se to jindy nehodilo, se konala u mé dcery rodinná oslava vnukovo svátku, který měl 7. března. No, nedá se nic dělat, všude být nemohu a manželovi se samotnému nechtělo. Tak mi poslala dcera spoň nějaké fotky. Škoda, na poslední oslavě u syna, když slavila vnučka narozky, tak nám vnuk od syna představil svoji přítelkyni. Tady se konalo také představování, ale bez nás. Nevadí, příští měsíc má tento vnuk narozeniny, tak věřím, že se poznáme osobně i s jeho přítelkyní.
Pohoštění bylo bohaté, dcera se snažila
Je vidět, že se to líbilo i vnučce a syn v pozadí už kouká, co by si dal
Vnuk s tou "svou", je vidět, že jsou šťastní
A tady oslavenec se svou sestrou
Obě vnučky a miláček rodiny Peggy
Tato fotka se mi moc líbí. Maminka chce za gratulaci a dárek pusu, vnuk se nějak cuká a v pozadí se krásně usmívá jeho přítelkyně Natálka. Tam by určitě neváhal.
Pak už všichni v pohodě, i mladí
A teď si všichni mladí připili šampaňským, ale jen tím dětským.
Tady už je finále, dcera si dala na přípitek něco lepšího a Pegginka jen koukala.

My s manželem jsme samozřejmě vnukovi popřáli a předali dáreček už dříve, ale narozeniny si určitě nenecháme ujít.

Na samotě u lesa

11. března 2013 v 16:24 RODINA
S přáním krásného celého týdne vám všem jsem se zase vrátila od maminky. Myslím, že se vše zdařilo, to, co bylo třeba, to jsem zvládla, i když občas s pomocí léků, ale měla jsem z toho všeho dobrý pocit. Také jsem maminku dobře krmila, protože jedla krásně a snědla vždy všechno.

Tam, kde má bráška ten domek, tam je opravdu konec světa. Je to opravdu na samotě u lesa, krásné na víkendy nebo dovolené, ale na stálé bydlení a pro staré lidi, to už vůbec ne. Jsou na konci vesnice, vedle v domku nikdo nebydlí, ten je jen jako rekreační stavení a naproti, bývalý statek, nyní krásně upravený veliký dům, tam jsou celý den v práci.

Tohle je soused naproti
Ještě jednou z jiného úhlu
A tady z druhé strany pohled do zahrady
Všechny fotky jsou z dnešního dne. Zase sníh, bohužel.

Maminka se proto právem bojí, kdyby potřebovala pomoci, že se nedovolá. A to tedy v pravém slova smyslu. Protože co mne tam ještě tedy strašně vytáčelo je to, že tam v poslední době buďto není signál vůbec, nebo jen slabý a to ještě občas. Když jsem se chtěla dovolat manželovi, byl to horor. Zkoušela jsem to všude, stála jsem i pod zesilovací anténou - a nic. Švagrová mi říkala, že nedávno to bylo také tak zlé a tak telefonovala ze žebříku. A já si říkala, na co mají na terase ten žebřík, teď už to vím. Nejhorší je to, že se objevuje nejen věta - pouze nouzové volání, ale i ta horší - žádná síť. To mne opravdu děsí a mamince se nedivím.

Odjížděla jsem k mamince a bratrovi v den oslav MDŽ a jaké na mne čekalo překvapení? Když v pátek přišla švagrová z práce, tak přišla s kyticí nejen pro maminku, ale i pro mne. Prý si tak dělají "s děvčaty" radost, že dostala ten den dva dárky. Tak ne, že by přišel bratr, ale švagrová. Já samozřejmě s ničím takovým nepočítala, ale švagrová s prázdnou neodešla. Dostala ode mne nohavici štrúdlu, kterou jsem přivezla z domova. A spokojené jsme byly všechny.

Kytička pro maminku, ale nějak špatně jsem si nastavila fotku, šoupla se do obrázku.
A tuto kytičku jsem dostala já. Ještě jsem si ji přivezla i domů.