Únor 2013

Nepřizpůsobiví a agresivní

28. února 2013 v 14:40 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Stalo se u nás v okresním městě. Patnáctiletý student šel ze školy domů. Bylo krátce po třinácté hodině, bylo to ve městě, ne někde na pokraji, šel se spolužákem.

Zastavili je dva cikáni, taky kluci a ptali se na nějakou adresu. Chlapci nevěděli, tak řekli, že neví a chtěli jít dál.

Bohužel, to se hrubě nelíbilo tazatelům a hned ten jeden mládenec dostal boxerem ránu do obličeje. Druhý na nic nečekal a běžel pro pomoc, protože kousek dál viděl městskou policii. Požádal o pomoc, že kamaráda mlátí cikáni jen tak, asi z nudy. Že by nějak pospíchali, se nedá říct, málem ho vyslýchali a v konečném důsledku řekli, že prý mu asi špatně rozuměli, že nevěděli o co jde.Plačící

Naštěstí to z okna uviděl člověk, který zavolal státní policii a sanitku. Student byl odvezen do krajské nemocnice, měl nejen otřes mozku, podlitiny a neviděl na modré a oteklé oko, ale měl i zlomené lícní kosti. Pamatoval si bohužel jen tu první ránu, pak už byl "v pánu".

Opravdu se to stalo brzy za bílého dne brzy odpoledne uprostřed města. Strážníci tam byli na dvě věci, budiž nám aspoň útěchou, že byli "odejíti".

Jen teď opravdu nevím, kdo koho diskriminoval?!

Ach, ta pošta

27. února 2013 v 13:46 JEN TAK
Dnes podáte - zítra dodáme! S tímto sloganem jezdí auta České pošty, ale určitě jsme se už všichni přesvědčili o tom, jak kecají!

Minulý týden v pondělí jsem posílala dvě bublinkové obálky A5. Obě obsahovaly mé ručně vyrobené dárečky. Jedna byla určena pro osobu mně neznámou v rámci dárečkování u Ajky, druhá mé milé přítelkyni.

Už jsem párkrát něco takto posílala nebo dostala a zatím to došlo v pořádku, i když samozřejmě ne druhý den, jak inzeruje pošta. Ale tentokrát - no nevím nevím. Vím, byla jsem požádána, abych tu obálku v rámci dárečkování poslala doporučeně, ale já to zabalila a manžel poslal obě normálně. Jedna došla, druhá snad zatím ne. Ale přece není nikde psáno, že když chceme, aby něco určitě došlo, tak to posílat doporučeně? Už tak jsou ty poplatky dost drahé, nehledě na to, že doporučenou poštu dávají pouze do vlastních rukou a tu obyčejnou dá pošťačka třeba někomu v domě - sousedovi a tak.

Zkrátka a dobře jsem z toho znechucena a odradilo mne to od přihlášení se do další podobné akce.

V pondělí mi psala blogerka, která měla zase za úkol poslat svůj výrobek mně, že zásilka odešla. Dnes máme středu - a co myslíte? Správně, nic. Ráno jsem se vracela domů z pedikúry a potkala jsem dole v domě pošťáka. Ano, máme takového mladého sympatického hocha, který není líný a odnese nám event. zásilku až nahoru. Ale nic jsem neměla. Teď jen budu čekat. Dojde aspoň některá zásilka?

Já tomu nerozumím. Ztratit se taková větší obálka určitě nemohla. Že by ji někdo jen tak někde pohodil nebo si ji nechal? Je to vůbec možné? Vůbec si to nedovedu vysvětlit a je mi z toho všeho smutno. Tak se jen ptám : PROČ??????

Někdy je to k zlosti

26. února 2013 v 13:07 RODINA
Občas - v poslední době dost často - si říkám, že nám byl čert ty mobily dlužen! Dřív, když ještě i normální telefonní linky byly jen někde, tak nám stačilo, když jsme si psali dopisy. Pravda je, že dnes už si člověk tak zvykl, že si to nedovedu už představit ani já. A to mám děti kousek od bydliště a já byla tenkrát víc jak tři sta km daleko!

Dcera mi zkraje, než jsem se naučila nosit mobil sebou, poučovala, že od toho se to jmenuje mobil, abych byla mobilní. Jenže ono je to někdy těžké.

Předevčírem mi volala maminka, jestli nevím, co je s mou sestrou, že se jí nemůže dovolat. Okamžitě jsem zjistila, že i sestra se nemohla dovolat!?

Včera ráno manžel zapnul mobil a přišla mu zpráva. Prý mu volala moje maminka - ráno v 7,13 hod.! To je nesmysl, říkám, jednak na ten telefon nevidí a nejsnáze se dovolá mne, protože jsem jí tam sebe navolila na rychlovolbu, jak by našla manžela? A pak tak brzy ráno ještě spí, vstává až kolem osmé.

Když jsme pak přišli dopoledne z nákupu, tak mi to nedalo. Chtěla jsem se zeptat, jestli se přece jenom něco neděje a jestli se jí včera tedy dovolala ta moje sestra. Zkoušela jsem volat celé dopoledne, pak i odpoledne, ale dle operátora byla stále nedostupná. Napsala jsem tedy SMS švagrové, aby mi večer, až přijde z práce a zjistí, co má maminka s telefonem, dala vědět.

Večer mi volala maminka. Nebylo to ale tak jednoduché. Napřed to dvakrát vypadlo, pak jsem se jí dovolala já a maminka mi sdělila, že měla celý den telefon zapnutý a na "svém" místě.

Tak nevím. Že by mělo také počasí vliv na chod mobilních telefonů? Vím, že někdy to jde a někdy je to horší, ale tentokrát to bylo na zabití. A pak že mají stoprocetní porkytí! Starou belu mají!

No, neměli jsme to my starší dřív jednodušší?

Jubileum

25. února 2013 v 12:55 RODINA
Je to jako včera. To bylo radosti! Bylo mi 47 let a byla jsem babičkou! Narodila se mi první vnučka! Dodnes vidím syna, jak mi to přišel s radostí v očích i duši osobně sdělit do práce. Krásný pocit, na který nikdy nezapomenu!

Narodila se taková naše malá krásná princezna Lada a dělala nám už od malička všem velkou radost. Nezapomenutelné jsou společně prožité Vánoce, všechny oslavy a také společné pobytové zájezdy, které jsme absolvovali celkem čtyři. Jezdily jsme my, její babičky, děda - tedy můj manžela a Lada, která ještě chodila na základní školu. Byli jsme v jižní Francii, Holandsku, Římě a Paříži.

A tak aspoň takovou mini foto reportáž, aby bylo vidět, jak šel čas.

Miminko Laděnka se svým hrdým tatínkem

Nástup do 1. třídy

Maturitní ples - tanec s tatínkem

Lada studuje na UP v Olomouci a toto je fotka, jak byla na kávě v Bohémě s mou blogerkou Otavínkou

A tady po ukončení 1. fáze studia - BAKALÁŘ.

Teď už zvládnout státnice, obhajobu diplomky a pak hurá na další promoci jako Mgr.

Dále chce moje vnučka ještě pokračovat v doktorantském studiu, proč ne, když jí to jde i baví a už teď dělá asistentku profesorovi na této škole.

Jubileum 25. let jsme již jako rodina oslavili, tak tedy ještě jednou, moje milá Laděnko, přeji krásné narozeniny, hodně osobních i pracovních úspěchů, zdraví, štěstí a spokojenosti!

Maturita za dveřmi

24. února 2013 v 13:11 RODINA
Za okny zasněženo, maturita bude až na jaře, ale maturitní plesy jsou teď. Aspoň tady u nás ano. Můj vnuk Luky, ano to je ten, co hraje bowling, letos maturuje. Už bude třetí v pořadí, třetí vysokoškolák. Ještě zbývá ten poslední vnuk, tomu zbývají ještě tři roky.

Dříve se plesy konaly v místě, kde chodili studenti na střední školu. Už pár posledních let je to jinak. Ne tady u nás ve městě, ale v sousedním. Bohužel pro nás. Jezdí tam sice tramvaj, ale nedovedu si představit, že bych jela víc jak půl hodiny ve svátečním oděvu tramvají a kus pěšky. Syn s rodinou jel sice autem, ale to má místo jen pro pět osob. Oni jsou čtyři, tak my dva bychom se tam při nejlepší vůli nevešli. Jela s nimi tedy druhá babička.

Před chvílí jsem si opět (po kolikáté už) prohlížela fotky, které mi poslal syn a ano, přiznávám, tekly mi slzy. A teď zase nějak špatně vidím na tu klávesnici, ještě že na ni nemusím koukat. Muselo to tam být krásné, jak mi to popisovala snacha a já bych to tam stejně celé probrečela. Když ono to všem tak slušelo! Zlatíčka moje!

Přidávám tedy aspoň nějaké fotky, dovolila jsem si to také proto, že mladí už jsou stejně profláknutí, protože si to dali na FB.

Maturant Luky s maminkou. Sluší jim to.

A tady se svou sestrou Ladou

Samozřejmě tam byla i jeho přítelkyně Ivanka

Určitě mu bylo krásně. Maminka si pusu zaslouží.

A sestřička taky, že?

A tak dostal i on pusinky od svých milých děvčat.


A je vidět, že se bavili i rodiče. Tedy snacha s mým synem.

A je to. Teď už jen zvládnout tu maturitu, věřím, že to bude v pohodě a pak hurá na vejšku! Tak hodně štěstí!

Jsme jako ti Broučci

23. února 2013 v 12:42 VAŘENÍ A PEČENÍ
Celý týden i u nás padá a padá a padá. Včera později odpoledne jsem se vydala ještě do města pro vlnu, abych měla co "motat" u televize. Jejda, to byla ale zima, brrr! Větší než ráno, začalo sněžit a ještě k tomu foukal vítr.

No a dnes sice nefouká, ale pěkně mrzne a už jsme zachumelení jako ti Broučci v knize pana Karafiáta. Zkoušela jsem to vyfotit, jak chumelí,ale myslím, že to moc vidět není, zvlášť když jsem to fotila jen přes okno a mobilem. Ale zkusím :



Dnes jsem neměla složité vaření, tak jsem se hned ráno pustila zase do pečení muffínů. Našla jsem u Elle jednoduchý recept na citronové, tak jsem to zkusila. Jsou nadýchané, svěží a všechno, co je na ně potřeba, máme všichni doma.



Vypadají skvěle, ne? A ani jsem nepotřebovala váhu, ani šlehač, zkrátka pohodička. Díky Eliško za báječný recept. Má někdo zájem? V případě, že by někdo měl na tyto muffinky chuť, tak prosím :
Citronové muffiny
1 vejce
1/2 hrnku rostlinného oleje
3/4 hrnku mléka
1/2 hrnku cukru
nastrouhaná kůra z 1 citronu
šťáva z 1 - citronu
2 hrnky hladké mouky
3 lžičky prášku do pečiva
1 lžička soli
Samozřejmě zase smícháte zvlášť sypké ingredience, jako u všech muffinů.
180° kolem těch 20ti minut, dokud nepřestane lepit těsto. :)
A dobrou chuť!

No a abych ještě vyplnila volné okénko mezi vařením, tak jsem si jen tak pro radost opražila mandličky.


Ty já mám mooooc ráda, ještě raději než domácí pečené mňamky. Tak krásný víkend všem!

I spotřebiče stárnou

22. února 2013 v 14:43
Nedávno jsem psala o tom, že mi nehraje HIFI věž, ale už je zase všechno v pořádku! Nevím sice na jak dlouho, ale pan opravář byl šikovný a strááášně tu naši věž chválil, že je to starý dobrý výrobek a byla by velká škoda ho vyhodit, jak chtěl stále manžel.


Včera mi ji syn přivezl tedy opravenou, funguje nejen rádio, které jediné hrálo, ale i gramofon, magnetofon a přehrávač CD. Tak mám radost, že si občas můžu pustit muziku a nemusím sedět jen tady u PC, přece jen v obýváku v křesle s nohama nahoře to je jiné pohodlíčko!

Ale musím se rozloučit s mým "Melicharem". Kdysi před 25 lety, když byla dcera na stáži v Rusku, tak mi přivezla ohřívací botu. Přibližně v té době šel v televizi film Bota jménem Melichar a já nevím proč jsem této botě začala říkat důvěrně Melichar. Ohřívala jsem si v ní nožky, které mám pořád studené a včera, když jsem si ji zase vzala, tak jsem dlouho musela hledat místo, které ještě hřálo. Nedá se nic dělat, všechno jednou doslouží a tato bota je ještě starý dobrý ruský výrobek.


Oni dělali všechno na hodně dlouho. Ne jako je to zase u nás teď, na příliš krátko. Tak něco mezi tím by bylo akorát. Tak jsem to musela zavolat dceři. Loučím se s Melicharem, hřál hezky.

Dělají to dobré

21. února 2013 v 14:28 VAŘENÍ A PEČENÍ
Dnes jsme se šli vlastně jen více méně ráno "vyvětrat". Už jsem na sebe práskla, že nevydržím nic dlouho. Ležet, sedět, chodit, stát už vůbec ne a po ránu mi dělá dobře, když to své tělo rozhýbám chůzí. Aspoň trochu.

Šli jsme tedy ráno hlavně pro knedlík. Naplánovala jsem si dnes segedínský guláš a k tomu je knedlík jasný. Já už dlouho kynuté knedlíky nevařím, protože jsem zjistila, že mi to nestojí zato. Já sním dva plátky a manžel tak 4 - 5 a tady u nás je bufet, kde vaří denně hotová jídla a také je rozváží po domácnostech. Tam vždy ráno v 8 hodin mají čerstvý ještě teplý knedlík a výborný!


Půlka toho velkého stojí 13 Kč a ještě mi s něj vždycky prdelka zbude. Za dvakrát má manžel k večeři na vajíčko. Bramborový nekupuji, ten mi nechutná nikde, ten je nejlepší můj vlastní. Koupili jsme tedy půl kynutého knedlíku a šli se podívat ještě do prodejny masa a uzenin, kam už roky pravidelně chodíme a tudíž nás tam uctivě zdraví, a nejen tam, ale i když nás potkají na ulici. Mají tam vlastní výrobnu, kde dělají i salámy, tlačenky, různé aspiky - mimochodem výborné - manžel je na ně zatížený, zkrátka mají tam dobré vlastní výrobky. Někdy, když vím, že nebude moc času na vaření, tak tam koupíme i šlehanou sekanou, která manželovi moooc chutná.

Dnes jsme šli okolo a viděli jsme, že tam inzerovali něco nového. Pečenou mysliveckou paštiku. Jednou jsme tam už mysliveckou paštiku kupovali, byla výborná, a tahle byla navíc pečená, tak jsme to šli zkusit.


Uznejte, že už od pohledu vypadá skvěle a také tak chutná. Prodavačka, která nás zná už řadu let nám ji doporučovala s tím, že ji včera ochutnala.

Já nejsem zastánce kupování všelijakých divných polotovarů nebo výrobků, ale vím, kde si to mohu dovolit a mám zaručenou kvalitu.

Chystala jsem se, že si paštiku udělám doma, ale pro nás dva? Zkusila jsem tedy tuto dobrůtku a určitě nebudeme litovat.

Jak na ústředně

20. února 2013 v 14:31 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes ráno po příchodu domů z nákupu jsem si řekla: DOST! Zavolám už dnes na neurologii, zda už přišla zpráva o magnetické rezonanci.

Nic jsem neodkládala a volala. Sestřička se koukla - "ano, výsledek je tady".
"A můžete mne objednat? Stejně už vás potřebuji jako sůl, zase jsem od neděle na lécích", říkám sestřičce. "No, máme teď celkem dlouhé čekací doby, ale jestli byste to stihla, dnes nám na 10 hod. odřekla jedna paní", odpovídá sestra. Právě bylo 9 hod. "No jasný, vždyť jen seběhnu z kopce dolů a jsem tam", odpovídám, děkuji a jsem ráda, že to vyšlo. Ještě aby tak vyšel ten výsledek.

Volám ale dál. Musím se objednat na zubní, ulomil se mi kousek zubu a já si v mých letech už musím vážit každého svého zoubku. Volám tedy na zubní a takto nějak to prezentuji sestřičce. Ta si jen vzdychne. "Já vím", říkám, "máte to na dýl, co?" "A vy víte, že má paní doktorka dovolenou?" ptá se sestra. "Ne, to nevím, tak to bude ještě delší, no co se dá dělat, objednat se musím", pravím zase já. Sestřička říká, že paní doktorka má dovolenou do konce měsíce a už má spoustu objednávek na březen. "Ale moment", praví sestra, teď koukám, že nám jedna pacientka odřekla termín na 5.3. v 10 hod., tak jestli se vám to hodí?" No jasný, že se mi to hodilo, poděkovala jsem sestřičce a byla jsem ráda, že jsou slušní pacienti, kteří včas zruší návštěvu lékaře, když se jim to nehodí.

Ale ještě jsem měla jeden úkol. Zavolat na oční. Tam musím chodit také pravidelně, mám problémy s očima a nechtěla bych dopadnout jednou jako moje maminka. Tedy ne, že by ona něco zameškala, ale přece jenom.

Tam to ovšem bylo horší. Opravdu nejdelší čekací doby na objednání jsou u nás na očním. Sestra mne objednala až za 2 měsíce a v půl šesté večer.

Nedá se nic dělat, vše jsem si pečlivě zapsala a byla jsem sama se sebou spokojená, že jsem to zase neodkládala.

Ještě mi zbývalo jedno zavolání. Synovi, aby mi přivezl tu opravenou HIFI věž! Konečně zase bude fungovat a oprava byla téměř za hubičku! Skvělá zpráva.

Pak jsem se vydala na neurologii, abych se dozvěděla, jestli mám ještě nějakou šanci na život. HURÁ! Mám. Žádný nádor nebo podobné ošklivé věci se naštěstí nekonaly, ale co je pro mne ten největší problém? Vyhřezlé plotýnky prý to nejsou, ty zůstávají tak, jak byly, ale mám prý artrózu a všude! Tam je jeden velký problém a také ten, že mám zúžené kanálky. Zatím mi dala pí dr. obstřik a ještě 5 jich dostanu postupně, ale když bude hůř tak mám jedině možnosti infuzí (to už jsem absolvovala) nebo rozšíření kanálků pod CT tím, že mi tam vstříknou nějakou látku přímo do ohniska. Toto absolvovala druhá babička, takže také vím.

Nakonec - shrnu-li to, tak to dnes všechno dopadlo celkem dobře, Ne? Mohlo být hůř!

Co mne nabíjí

19. února 2013 v 13:01 JEN TAK
Jako malé dítě jsem určitě ráda dostávala dárky, samozřejmě i později, ale přistihla jsem se, že v poslední době mi dělá čím dál větší radost to, když mohu sama někoho podarovat - aspoň maličkostí.

A nemusí to být vždy rodina, ale i jiní, kteří mi nějakým způsobem přirostli k srdíčku. Zjistila jsem, že mne to nabíjí energií a s chutí se pustím do dalšího vymýšlení, jak někoho potěšit.

Tím, že se má rodina rozrostla v poslední době i o tu blogerskou, mám stále dost energie na rozdávání.

V pondělí bude mít jubileum moje sousedka, se kterou si navzájem "vypomáháme" v případě, že něco doma chybí, mám i klíče od jejich bytu, abych mohla zalévat kytičky, když jsou na chaloupce.

Určitě netřeba dodávat o jaké jubileum se jedná.

Brzy také bude mít významné narozeniny žena, se kterou vlastně příbuzné nejsme, ale ona patří do rodiny mé snachy. A druhá babička jezdí za synem, tedy i za ní a dostala jsem za úkol pro ni uplést - hádejte co - ano, správně, ponožky. Už jsem tam u nich opletla snad celou rodinu, ale nic nevydrží věčně, že? Tak jsem si řekla, že nebude škodit, že udělám ještě jedny za sebe, aby jí chvíli vydržely.


Takto krásně jsem je zabalila a i s přáníčkem pošlu.

Určitě to znáte sami, ostatně i já jsem už dostala od mé blogerské rodiny spoustu krásných dárků, takže vím, že je nás tady dost.

Tak a už přemýšlím, čím a komu udělám radost příště. Aha, už vím Usmívající se

Sůl nad zlato

18. února 2013 v 17:04 JEN TAK
Ten nadpis je vlastně myšlený jako "oslí můstek", správně bych měla napsat - stříbro nad zlato.

Včera jsem četla u jedné mé oblíbené blogerky, jak ztratila jednu vzácnou náušnici. Také se mi to kdysi stalo. Měla jsem náušnice a prsten se stejným kamenem, bratr je zlatník, byla to jeho práce. Když jsem zjistila, že jsem tu jednu náušnici ztratila, zkoušela jsem ji hledat všude. Tenkrát jsem chodila na rehabilitace na naší poliklinice a ten den jsem měla zrovna podvodní masáž. Myslela jsem si, že tam mi ji někde sestřička spláchla přímo z ucha tím proudem vody. Vrátila jsem se tam, sestřička hledala, paní uklízečka také hledala, dokonce koukaly do odpadu, ale bohužel. Náušnice se nikde nenašla, tolik mne to mrzelo a co s tou jednou? Švagrová mi navrhla, že mi z té jedné udělá přívěsek, tak aspoň něco.



Náušnice jsem si koupila nové a nechala si tam udělat pojistku, ale stejně se občas rozepnou i s tou pojistkou.

Můj bratr po revoluci začal podnikat a tak jsem měla možnost vyzkoušet jeho nové výtvory - měla jsem tenkrát na každém prstu prsten. Tedy vlastně ne na každém, na palcích ne. Vím, že tenkrát po mně někteří koukali jako na exota a dnes už je to běžné, ale já už teď prstýnky nenosím. V mládí jsem měla po angíně kloubové revma a to se už projevuje na prstech, tak se netrápím. Měla jsem i tři zlaté řetízky a tři náramky. Řetízek už mám jen jeden, ty dva jsem rozdala dětem, ale prsteny nikdo nechce. A já už nosím jen ten jeden - snubní. A bratrovo podnikání už dávno není to, co bývalo. Lidem chybí to hlavní - peníze.

Obě mé vnučky dávají přednost stříbru, tak prsteny čekají v klenotnici, třeba ještě někdy přijdou do módy.

Ano, jak stárneme, slevujeme ze svých návyků a už té parádě moc nedáme, že? Myslím té zlaté parádě. Nebo je to u vás, starších, jinak?

Chvíli byl sníh

17. února 2013 v 14:45 JEN TAK
Dnes ráno jsme se probudili do bílého rána. Všude na blozích jsem četla, jak je všude sníh, jen u nás, paradoxně na severu nebylo nic. Ne, že by mi sníh chyběl, ale přece jen když už je ta zima, tak je hezčí, když je aspoň trochu sněhu. No, posuďte sami :
Honem jsem spěchala s fotoaparátem k otevřenému oknu a vyfotila tu trošku sněhu. To je z okna na ulici, kde je už vidět, že silnice byly už téměř čisté.
A tady je pohled z té druhé strany, kde je park.

No a protože bylo brzy po ránu již kousek nad nulou, už z toho sněhu zbyly jen ty fotky.

Ještě se musím pochlubit s tím, jak jsem šikovná. Vzhledem k tomu, že už ta nedůležitá data zapomínám, tak si vždy na dobu vaření nebo louhování třeba čaje, nastavuji minutník. Tak jsem se po něm natahovala, že mi, ostatně jako už několikrát, upadl na zem. Tentokrát to bylo ale definitivní. Škoda, sloužil dobře a tak mám zítra úkol koupit nový, protože už dnes se manželovi louhoval jeho čaj pro diabetiky místo 20 minut skoro 2 x tak dlouho.

Ještě štěstí, že si vždy říkám, že se stávají horší věci a takové maličkosti nechávají klidného i manžela.

A také jsem dnes zkoušela nový recept na minutku k obědu. Je to recept z té elektronické kuchařky, kterou jsem si dala na lištu a asi budu zkoušet další. Bylo to dobré a zase trošku jiné. Kuřecí nudličky jsem si naložila včera a byly během chviličky hotové a dobré! Tak byly dobré, že jsem je nestačila ani vyfotit.

Stresující vzpomínky

16. února 2013 v 13:31 TÉMA TÝDNE
Po napsání včerejších vzpomínek jsem přemýšlela, co z těch mých dalších bohatých vzpomínek by stálo za zveřejnění.
Nakonec jsem si řekla, že hodně silná je vzpomínka na rok 1968.

Bylo 21. srpna ráno, vstávala jsem do práce. Děti bylo třeba vypravit do jeslí a do školky, ale venku byl nějaký rachot. Je mým dlouholetým každodenním zvykem si ráno pouštět rádio. Ano, slyšela jsem z rádia, co se děje a také viděla pod našimi okny tanky. Jely kolem nás a já měla velký strach a "husí kůži". Byla jsem v té době už prakticky sama s dětmi a jako všichni jsem nevěděla, co bude.

Dceři byl rok, synovi šest. Zvedla jsem dceru, aby se podívala ta chudinka malá z okna, na ty, co tady na nás míří z tanku, že o nich nám říkali, že jsou to bratři.

"Pamatuj si to", říkala jsem jí, "takhle se přece bratři nechovají". Vím, že z toho nemohla mít tenkrát rozum, ale já byla tak vystrašená....

Do práce jsem se dostala včas, navzdory všem okolnostem. Ovšem na rozdíl od některých "soudruhů", kterým to pak bylo omluveno, že nepřišli ze strachu vůbec.

Své mínění "o bratrech" jsem ventilovala i v práci, tak jsem měla pak na dlouhou dobu postaráno o "zaracha" ve všem. Ale jednou se soudruzi utrhli a pustili nás s manželem v roce 1985 se podívat do tehdejšího Sovětského svazu. Bylo to tam jako dvojí svět. Těch bohatých a hodně chudých a to jsme toho moc neviděli. Ale obyčejní lidé jako takoví na nás byli milí.

A také dcera měla ty naše bratry poznat o něco víc. Na druhý pokus ji vzali na Pedagogickou fakultu a musela povinně na pětiměsíční stáž do Ruska.

Dnes už vzpomíná s úsměvem, ale co my tenkrát zažili strachu. Bylo to 2 roky po výbuchu v Černobylu a když se vrátila, vážila o 10 kg méně. Jídlo tam bylo velice chudé, ale mladí lidé si rozuměli asi vždy a všude.

Tak to je ta "horší" vzpomínka.

Vzpomínky jsou většinou krásné

15. února 2013 v 16:57 TÉMA TÝDNE
Ano, říkám rovnou, že moje vzpomínky jsou krásné, protože na to, co nebylo hezké, na to se snažím zapomenout. Nebo se dá říct - nevzpomínat.

Je zajímavé, že se mi z dětství vybavují některé vzpomínky tak zřetelně, že tu situaci úplně vidím a jsou jiné, třeba také krásné, které jsem nějak vypustila.

Ale přece jenom mám i takové, které ač nebyly hezké, tak je mám stále v paměti. Pamatuji si třeba takovou situaci, když jsem chodila do 1. třídy, bylo mi necelých 7 let a zemřela mi babička. Byla na dnešní dobu mladá - bylo jí šedesát let a já ji měla moc ráda. Jely jsme ji tenkrát navštívit s maminkou do nemocnice a už bylo pozdě. Vidím maminku, jak stojí vedle mne v tramvaji a pláče. Byla to hodná a obětavá žena a já ji mám stále před očima.
To je má brněnská babička

Moc ráda však vzpomínám na to, jak jsme jezdili celá rodina, tenkrát bez brášky, který nebyl ještě na světě, na prázdniny na dovolenou na Vysočinu. Byl to vlastně takový dřevěný srub a v něm bydlel dědeček mého bratrance, který tam s rodiči a s námi jezdil také. Tam bylo krásně! Pro maminku už to taková idyla nebyla, protože tam bylo daleko víc práce s vařením i uklízením jako doma, ale my, děti, my si to užívaly.
To jsme my tři, zleva bratránek, sestra a já u potůčku, která nám tekl přes zahrádku.

Další nádherná vzpomínka je i ta, když mi bylo 14 let a narodil se mi bráška. Měla jsem desetiletou sestru a teď to mrně. Moc jsem se těšila, později jsem ho brala vlastně jako mé první dítě. Vlastně ale jen do té doby, než jsem ho musela sebou brávat na rande.
Já a můj malý bráška. Kdepak že ty koňské sněhy jsou

Krásnou vzpomínku mám i na ty naše moravské hody. To byla krása! Já byla v šestnácti letech zvolena za první stárku, tudíž všichni stárci s celým průvodem přišli až k nám domů, včetně kapely, my je museli pohostit, zkrátka toto nelze zapomenout, promítá se mi to teď v hlavě jako nádherný film.
První stárka se svým stárkem.

Samozřejmě také nezapomenutelné bylo moje první rande. Už přesně nevím, kde jsem toho kluka poznala, ale bylo mi nádherných 15 let. Šli jsme tenkrát spolu do kina, on mě držel za ruku, zapomněla jsem dodat, že jemu bylo o rok víc a v tom kině jsme se líbali. Jenže, když jsme vyšli ven, já byla červená jako rak, protože jsem byla tak naivní, že jsem si myslela, že to je na mně vidět.

O něco později jsem se zamilovala už víc. Ale on mne bral jako malou holku, protože byl o čtyři roky starší, takže jen takové držení za ruku a přátelská pusa, stejně ale ráda vzpomínám. Vůbec na lásky se asi vzpomíná nejraději.

Ještě jednu vzpomínku z mládí mám docela živou. Když jsem byla za tu první stárku, tak můj stárek byl můj kamarád, který se do mne zamiloval, ale já ho nechtěla. On byl tak vytrvalý, že říkal, že mi bude psát (tenkrát mi psal i z vojny) tak dlouho, dokud ho nevyslyším. Kdepak, neměl šanci. Mně tenkrát strašně vadilo, jak byl "negramotný". Nejen, že dělal hrubé chyby, ale psal i slova dohromady jako mi třeba napsal "mamtě rat", tak to se mi na něm fakt nelíbilo.

Vzala jsem ty moje vzpomínky jen z mého mládí, možná si ještě zavzpomínám, uvidíme. Fotky jsem vybrala z mé galerie, vím, že už tu jednou byly, ale pro připomínku.

Je to snad prokletí rodu?

14. února 2013 v 13:52 PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera, když jsme jeli s manželem z nákupu, tak na mne v autobuse zavolala jedna známá. Známe se už hodně let, naše dcery spolu chodily do školy.

Začala mi vyprávět, že vrací naší domovce byt, že se stěhuje k dceři, už prý nemůže sama nic dělat, ani bydlet. Je asi jen o pět roků mladší, ale má dost velké zdravotní problémy.

Když začínala u nás na oddělení pracovat jako uklízečka, byla dost sdílná. Vyprávěla své životní příběhy, proto si pamatuji i toto:

Všichni žili v domku tady kousek od našeho města, byli celkem čtyři sourozenci, snad půl na půl. Jen si pamatuji, že ona byla jediná, která se vdala, ostatní zůstali svobodní, nejen bratři, ale i starší sestra. Tato moje známá ale dlouho vdaná nebyla. Manžel měl roupy, ona sama mu nestačila, tak odešel později k jiné. Ona to tenkrát hodně špatně nesla. Měli spolu jednu dceru.

Tuto dceru tedy vychovala sama, na muže štěstí neměla a ona se také brzy vdala a má dvě dcery, ale je také už řadu let bez muže, rozvedená.

Tato dvě děvčata už jsou také ve věku, kdy by mohly mít muže, ale..... ta starší žije v Praze, snad i vystudovala nějakou školu, má dobrou práci i přítele, děti ne a ani prý nechce. Ta mladší měla přítele, ale už nemá.

Tak teď budou bydlet tyto tři generace - moje známá, její dcera a vnučka - v jednom bytě bez mužských protějšků.

Nevím, čím to je, určitě nejsou zlé, ale když si uvědomím, že vlastně rodiče, kteří vychovali čtyři děti, měli jen jednu vnučku, přijde mi to dost kruté. Proto mne napadlo, jestli jim někdo něco nezáviděl a proto má celý rod tak dlouho smůlu.

Teď jenom držím palečky, aby jim to soužití vycházelo dlouho a ve zdraví a pohodě.

Jednou je to vždy poprvé

13. února 2013 v 12:27 RODINA
Dnes tady u nás žádný sníh nepadá, dokonce chvílemi vysvitne sluníčko. Včera jsem psala, jak to vypadalo odpoledne, když jsme jeli do té nemocnice na vyšetření.

Toto ošklivé sněžení ale přišlo naštěstí až odpoledne. Dopoledne to šlo, silnice byly suché. Proč to všechno zmiňuji?

Moje vnučka Terezka si udělala loni o prázdninách řidičák, moc toho zatím nenajezdila. Dcera ji pustila za volant jen tehdy, když někam o víkendu jely spolu. Tedy k nám nebo naposledy na tu oslavu a také jezdily spolu do vedlejšího města, když tam potřebovala kvůli rovnátkům. Jinak tráví většinu času v Praze ve škole.

Včera byla Terka objednaná na sundání rovnátek a původně myslela, že pojede vlakem, protože dcera musela být v práci. Ale pak se to nějak zkomplikovalo, vnučka musela ještě odpoledne do Prahy do školy a vlakem by to nestihla. Co teď? Sama navrhla, že by si troufla jet sama autem k té paní doktorce - tedy poprvé.

Dcera se se mnou radila a říkala, že jí při jízdě nemusela vůbec do řízení mluvit a tak souhlasila. Vnučka tedy jela sama. Ano, také jsem si říkala, že jezdí opatrně, zbytečně neriskuje, ale jezdí tak i všichni ostatní? Víme všichni, že to bývá i jinak.

Přiznávám se bez mučení, že mne celé dopoledne bolela hlava, jak jsem na ni myslela, ano, jak se říká - měla jsem "bobky".

Když mi dcera po obědě volala, že to vnučka zvládla a dojela v pořádku i pro ni do školy, to byla rána, jak mi spadl kámen ze srdce.

A jak jsme byly obě rády, když jsme viděly odpoledne tu kalamitu! Díky Bohu, že to tak nebylo ráno!

Dcera říkala, že jednou by to stejně zkusit musela a jednou je to vždy poprvé! Tak jen doufám, že jí to vydrží! Jsi šikovná, Terinko!

Poprvé v tunelu

12. února 2013 v 17:36 JEN TAK
Vrátili jsme se asi před hodinou. Doprovod mi dělal manžel, odvezl syn. Kde jsem byla? Opravdu v tunelu a poprvé. Byla jsem dnes objednána na magnetickou rezonanci do Teplic. Už jsem tam kdysi byla na CT, to když bylo u nás v Mostě rozbité, ale na MR jsem byla prvně.

Jeli jsme naštěstí v časovém předstihu, protože chvíli předtím začalo sněžit, cesta byla hrozná, ještě štěstí, že syn jel opravdu opatrně a musím pochválit i ostatní řidiče.

Přijeli jsme tam o něco dřív, tak jsem musela čekat, sestra mi dala vyplnit dotazník, kvůli kterému jsem tam měla být o půl hodiny dřív a byla to otázka cca 5 minut. Ale v čekárně, kam nás posadila, bylo teplo, tak to šlo.

Vzala mne o něco dřív, když už jsme tam byli, ale když to lůžko zajíždí s člověkem do toho tunelu, tak to je opravdu dost podobné tomu, když jede rakev... Ty pocity jsem měla všelijaké a skoro celou dobu jsem litovala mé snachy, která tohle všechno musela přetrpět navzdory tomu, že má klaustrofobii. Já naštěstí ne, byl tam také velký rámus, ale nejhorší pro mne byla ta poloha, jak jsem musela cca čtvrt hodiny až dvacet minut nehnutě ležet. To vstávání potom bylo hodně pomalé a pak jsem si tu páteř ještě nemohla srovnat ani v autě, ale jo, mám to za sebou a teď budu čekat na výsledky. Tipuji tak přibližně 14 dní, to uvidím, jestli se mnou bude moci doktorka něco dělat, aby mi bylo líp.

Jsem tedy zase chytřejší, poznala jsem něco poprvé. Doufám, že naposledy, i když já vím, že se říká nikdy neříkej nikdy.

Opět je vše při starém

11. února 2013 v 17:28 RODINA
Ano, psala jsem včera, že maminka odjíždí. Odvezly jsme ji s dcerou v pořádku domů, pomohla jsem jí vše vybalit, uklidit, včetně nákupu, pak jsme si daly všechny tři kávu, bábovku jsem přivezla sebou, no a nastalo loučení.

Maminka jako vždy plakala, tentokrát se mi to zdálo smutnější, já se kvůli ní držím, spustím to vždy až později.

Přece jenom je to trochu jiné, když jsem u maminky, než když byla ona u nás. Jednak tam je ve svém prostředí a cítí se určitě jinak, ale u nás opravdu jen seděla. Sice jsme si povídaly, ale přece jen to nejde pořád. Pokud jsme šly na tu pedikůru nebo ke kadeřnici, tak jsem jí vedla, po schodech si počítala, přece jen to bylo bezpečnější, ale viděla jsem, jak se strašně bojí, i když jsem ji ujišťovala, že ji přece nepustím. Musí to být opravdu strašné nevidět, nebo opravdu jen tak maličko jako maminka. V cizím prostředí - tedy pro ni - to bylo zřetelnější, jak je to těžké.

Jak se zaměstnat celý den, když na nic nevidí? Se vším jsme jí pomohli, ale já si zase o to víc uvědomila tu skutečnost, že dožít se vysokého věku není opravdu vždy výhra. Maminku už opravdu někdy ten život nebaví, ale na druhou stranu si zase říká, že by ráda věděla, co bude dál s námi se všemi. Ale je pravda, že prý jen pozitivní zprávy. Kdyby měla přijít nějaká negativní, tak raději nic nechce vědět.

Když jsme byli všichni pohromadě, moc toho nenamluvila, ani všechno neslyšela, protože už jí odchází i sluch, ale byla šťastná. Že není sama, že je mezi svými.

Dnes ráno, když jsem jí opět volala, byla ještě plná vzpomínek, ani prý moc dobře nespala, protože si zase musela uvědomovat, že je jinde. Přece jenom je to jiné, když někdo neviděl nikdy, než když přijde téměř o zrak člověk v 85 letech. A zbytečně, protože nějaký doktor něco zanedbal nebo špatně léčil. Je to kruté.

A ona tak strašně chce, aby na ni všichni vzpomínali jen v dobrém! Stále za každou maličkost děkuje, sama by se rozdala, je to škoda, že jí takto to zdraví vypovědělo službu.

Bylo mi maminky strašně líto, byla někdy opravdu jak malé bezmocné dítě.

Žít a nevidět - nebo opravdu jen maloučko - to je opravdu hodně těžké!

Zase budou všední dny

10. února 2013 v 12:17 RODINA
Psala jsem, že tady budu mít maminku a jak jsem jí naplánovala ty čtyři dny, strávené u nás. Vyšlo mi naštěstí vše, tak jak mělo.

Ale jak říká můj manžel, každá písnička má svůj konec. Maminku krátce po poledni odvážíme s dcerou zase domů. Na pedikúře jí odstranila šikovná pedikérka to strašné kuří oko, kvůli kterému nemohla ani chodit a jako bonus ještě jedno menší na druhé noze. Pak si ji vzala do parády hned kadeřnice, která jí srovnala ty "zuby", které měla po domácím stříhání a maminka byla se vším včetně rychlosti, navýsost spokojená.

A nestačila jsem se divit ani já. Maminka k nám zdolala těch 63 schodů celkem krásně, pouze s jedním odpočinkem a to je šlapala celkem 3 x za ten krátký pobyt.

Jídelníček jsem upravila tak, aby nebylo jídlo na maminku moc těžké, maso pouze kuřecí a hodně zeleniny. Maminka kupodivu jedla dobře, pochutnala si a všechno dobře dopadlo. Určitě je to všechno psychického rázu, to je moje domněnka. A také si říkám, kdyby tenkrát doktoři nezanedbali tu její trombózu, tak možná ještě dnes viděla a také by ledacos stihla udělat sama. Ale zbytečné je plakat nad rozlitým mlékem, já vím. To jsem si jen tak povzdechla.

Včera jsme měli rodinnou oslavu v rodině u syna. Moje nejstarší vnučka a maminky nejstarší pravnučka oslavila o 14 dní dříve své jubilejní 25. narozeniny. Byli jsme domluveni, že pro nás zajede syn a jaké nás čekalo milé překvapení, když pro nás přijel vnuk se svou přítelkyní. Bylo to tak krásné! Čekali na nás venku před domem, vnuk představil svoji přítelkyni postupně nám všem, protože ani já ani manžel jsme oficiálně nebyli představeni, i když jsme se všichni znali. Sluší jim to, opravdu a je vidět, jak se mají rádi.

Na oslavě samozřejmě nemohla chybět ani druhá babička, no bylo nás tam fůra! Celkem jsem napočítala 12 lidí, mladí seděli i na zemi, abychom mohli být všichni pohromadě.
Zde je hlavně vidět vzadu náš "seniorský" koutek, manželovi kouká jen kousek hlavy, vedle maminky je dcera a zleva je přítelkyně mého vnuka.
Tady zrovna "pořádáme" dort a je vidět, že bylo i veselo.
Snacha "zabrousila" i do kuchyně a zvěčnila i mého syna.
Oslavenkyně s dortem a mezi dárky seděla spokojeně na zemi.
Mládí vpřed!
A na chvíli tam byly i kočičky. Maminka si je chtěla pohladit. A kočky byly také spokojené.

Už i z fotek je zřejmé, že nám bylo všem dobře, některé nafotila na můj foťák moje snacha, která to sama navrhla. Byla jsem ráda, protože já jako známý paparazi jsem si ani netroufla.

Domů nás zase odvezl syn a za chvíli přijede dcera a zase odvezeme maminku domů. Napřed se jí k nám nechtělo, pak chtěla jet domů už v pátek, ale nakonec byla ráda, že zůstala, byla prý včera mezi tolika lidmi jako v Jiříkovo vidění.

Tak, víc toho dnes nestihnu, něco o mamince ještě určitě dopíši příště, ale teď už musím končit a chystat maminku a sebe na odjezd.

A až přijedu tak slibuji, že se konečně zastavím na návštěvu u vás na blozích.

Tak to mi nevyšlo

8. února 2013 v 14:41 TÉMA TÝDNE
Každý si sníme nějaký svůj sen. Většinou ale realita bývá úplně jiná, někdy bohužel, někdy bohudík.

Mí rodiče měli krásné manželství, ctili jeden druhého, maminka byla pro tatínka vždy jen ta nejkrásnější, jen ta jedna jediná.

Vyrůstala jsem v tomto harmonickém prostředí a snila o tom, že až se jednou vdám já, budu mít také takové krásné, spokojené a harmonické manželství.

Vdávala jsem se ve dvaceti letech, tenkrát v šedesátých letech minulého století to bylo normální, vdala jsem se z lásky, za mého prvního kluka, nemusela jsem se vdávat a mé vytoužené první dítě přišlo rok po svatbě.

Můj manžel pracoval s lidmi a mezi lidmi, no a to nám asi také bylo osudné. Prožili jsme spolu pouze sedm let, porodila jsem tedy děti a pak byl konec. Tedy konec mezi námi, jedna žena mu nestačila.

Rozvedli jsme se, já zůstala sama se dvěma malými dětmi a on chodil s mladší. Tři roky takhle chodil a také chodil k nám, dívat se na děti. Většinou večer, když šly děti spát...

Už už se chtěl vrátit, ale vtom poznal další ženu. To byl tedy už opravdu konec a já se ze vzdoru vdala brzy po druhé. Já nevím, proč jsem si zase vybrala podobný typ, vůbec ne podobný tomu, jaký byl můj tatínek, ale opačný. Ten druhý měl také rád víc žen najednou, tedy říkal, že mne a ještě jiné. Na děti byl hodný, vydržela jsem to deset let.

Až do třetice to tedy vyšlo teď už konečně na celý život. Teď, po víc jak třiceti společných letech to už měnit nemíním.

Ale stejně mne bude vždy mrzet, že mi nevyšlo to, co jsem si tolik přála, kdyby bylo na mně, tak dobrovolně bych nic neměnila, ale vyšlo mi to - bohužel - realita úplně opačná.