Leden 2013

Pozor na kocoury!

31. ledna 2013 v 13:02 RODINA
Žila, byla v domečku jedna rodina. Tatínek, maminka a děti. Tedy, ony už to byly dospělé děti, ale protože studovaly, bydlely s rodiči. Vlastně stále ještě bydlí.

Starší z dětí je slečna, která miluje zvířátka. Začínala s křečkem, kterého mimochodem stále má, i když ne toho původního a pak přešla na kočičky. Jejich domečkem prošlo už dost koček, ale některé zemřely stářím, mladé kocourky jim přejelo auto, smůla.

Ano, začala jsem to jako pohádku, ale ve skutečnosti se jedná o mou vnučku a její kočičky a kočičáky.

Teď mají kočičky dvě. Jeden je kocourek a jmenuje se Flori. Jsou to kočičky milé, mazlivé a chytré. Ale bohužel, i kočičky bývají nemocné. Tak se stalo, že Florimu se začal podebírat ocásek. Vnučka s ním tedy zavítala k veterináři.

Tam ale byl pan doktor na Floriho zlý, když mu chtěl ošetřit pokousaný podebraný ocásek, musel mu vymačkat hnis a to se mu ale opravdu nelíbilo. Tak moc to bolelo, že se zakousl vnučce do prstu, který prokousl a hned měl pan doktor dvojí šichtu, jak řekla vnučka. Nejdřív musel dokončit ošetření Floriho a ošetřit pak ji.

Do rána však ošklivě prst natekl a doktor na chirurgii se rozhodl pro sádru. Včera jsme ji zrovna potkali ve městě, když šla z chirurgie. Přes prostředníček a prsteníček měla ještě čerstvou sádru, ale prý jen do pátku, aby prý nedostala zánět šlachy. Proto musel prst znehybnit. Ale dobrá zpráva je, že infekce tam zatím není. Tak uvidíme zítra.

To je ON, ale vypadá mírumilovně, že?

Proto POZOR na kocoury! U veterináře je držet pouze v rukavicích! Nebezpečí úrazu!

Jen plyšový medvídek?

30. ledna 2013 v 14:23 TÉMA TÝDNE
Hned na úvod se chci zeptat, PROČ pouze plyšový medvídek? Jiná plyšová zvířátka jsou také krásná! Přiznávám, že mne napadlo sbírat ježky až poté, co jsem vyvdala tohle jméno, ale že jsou krásní, to jistě uzná většina z vás.

Moje sbírka všech možných ježků se stále rozrůstá a těch plyšových, těch už mám také fůru. Ne, nepočítala jsem je, celkem těch ježků je už víc jak stopadesát a každý jiný. Vyfotila jsem jen ty plyšové trošku větší, které nemám ve vitríně s ostatními.

Tihle krasavci spí s námi v posteli, už dost dlouho
Další jmenovce mám posazené zde v pokoji na gauči
a tenhle ježčí obr sedí na gauči v obýváku.

Zrovna včera se manžel chytal za hlavu, když jsem si toho velkého, kterého jsem dostala na Vánoce, vzala na klín, opřela se o něj jako o polštářek, ale napřed jsem mu pochválila nejen krásný čumáček.

Je tedy vidět, že jak si hrají děti s plyšoým medvídkem, tak já, babka, si vyhraji s těmi mými plyšovými ježky a ježečky. Ale ještě stále jsem pro ty ostatní nekoupila novou větší vitrínu, aby se v té stávající nemuseli tolik mačkat.

Nespokojenost, rebelie, sebevraždy

29. ledna 2013 v 13:25 JEN TAK
Stále přemýšlím čím to je, že se lidé v poslední době mění. Vidíme stále více nespokojených lidí, tady bych to ještě pochopila, hlavním důvodem je nezaměstnanost a vzrůstající ceny.

Ale také uzákoněním demokracie vzrůstá rebelie mezi lidmi, všelijaké protesty i stávky. Já nejsem zastáncem násilí, ale někdy se opravdu nedivím. Stačí si vzpomenout na nedávnou stávku i na blogu, dokonce někteří na protest přešli ke konkurenci.

Mimochodem já dostala včera varování. Provinila jsem se vůči pravidlům a šoupla jsem na blog něco, co mi přišlo emailem a to jako členka AK nesmím. Dobře, je to moje vlastní blbost, ale jsem členem už téměř čtyři roky a zatím jsem žádný hřích nespáchala, přesto to mám jako podmínku. Příště už šup ven.

Také jsem četla dnes v novinách a vlastně i tady na internetu, že se sdružuje jakási masa lidí, kteří nesouhlasí se zvoleným prezidentem. Nevím, k čemu je to dobré, jen se lidé mezi sebou navzájem uráží a napadají. I když já jsem také tohoto nového prezidenta nevolila, je třeba to brát tak, že většina ho chtěla a tak to musím respektovat, nebo ne?

Blíží se také pololetní vysvědčení. Kolik žáků se zase pokusí o něco hrozného? Všimněte si, že jsem se schválně chtěla vyhnout tomu hroznému slovu sebevražda.

Slyšela jsem včera ve zprávách, že u nás na Mostecku během týdne byly spáchány už tři sebevraždy, z toho dvě tento týden a jedna i v našem městě. A ty dvě spáchaly ženy.

Vím, že se toto stávalo i dříve, že jsme jen o všem nevěděli, ale stejně se mi to zdá všechno nějaké kruté a horší. Lidé jsou na sebe zlí a někteří mají radost, když mohou někomu ublížit. To není dobré.

Já vím, že zrovna tady, u nás na blogu, jsou převážně lidé dobří, protože jsem zde poznala spoustu výborných kamarádek a přátel, za což jsem ráda. Proto jsem třeba včera i dala na blog to, co tam nemělo být.

Jak moc bych byla ráda, kdyby se to změnilo k lepšímu. Vlastně špatně, abychom se my všichni změnili k lepšímu a ti dobří aby byli ještě lepší. Všem by nám na tom světě bylo krásně. Vždyť jsme tady jen na takové delší dovolené, no ne?

Letos k zamyšlení

28. ledna 2013 v 14:13 | přišlo mi emailem |  JEN TAK
Po přečtení jsem se rozhodla to poslat dál touto cestou, aby se to dostalo k co nejvíce lidem. I když vypadá, že je toho hodně, není toho tolik, aby se to nedalo plnit.

Příručka pro rok 2013
1. Pij hodně vody.
2. Jez snídaně jako král, obědy jako princ a večeře jako žebrák.
3. Jez víc jídla, které roste na stromech a keřích a jez méně jídla, které je zpracovávané.
4. Žij se třemi E - Energie, Entuziasmus, Empatie.
5. Modli (medituj) se a věnuj tomu čas.
6. Hrej více her.
7. Čti více knih, než v roce 2012.
8. Seď v tichosti alespoň 10 minut každý den.
9. Spi 7 hodin
10. Procházej se 20-30 minut každý den a usmívej se při tom.

Osobnost
11. Nesrovnávej svůj život s druhými. Vůbec nemáš tušení o čem je jejich cesta životem.
12. Nechovej negativní myšlenky nebo věci, které nemůžeš kontrolovat. Místo toho věnuj svou energii přítomným pozitivním momentům.
13. Nepřepracovávej se. Udržuj si svou hranici.
14. Neber se tak vážně. Nikdo jiný tě tak vážně nebere. Smějící se
15. Nevynakládej svou vzácnou energii na pomluvy.
16. Sni více, dokud nespíš.
17. Závist je ztráta času. Už máš všechno, co potřebuješ.
18. Zapomeň na to, co se stalo v minulosti (odevzdej to). Nepřipomínej svým blízkým chyby z minulosti. To zničí tvou přítomnou radost.
19. Život je příliš krátký na to, abychom nenáviděli druhé. Přestaň nenávidět.
20. Vyrovnej se se svou minulostí, aby neovlivňovala tvou přítomnost.
21. Nikdo nemá moc nad tvou radostí kromě TEBE.
22. Uvědom si, že život je škola a jsi zde, aby ses učil. Problémy jsou jednoduše součástí životopisu, které se objevují a mizí jako algebra class, ale lekce, kterou se z toho naučíš bude na celý život.
23. Usmívej se a směj se víc.
24. Nemusíš vyhrát každý spor. Souhlas s nesouhlasem.

Společnost
25. Volej často své rodině.
26. Každý den dej něco dobrého druhým.
27. Odpusť všem všechno. Ale hlavně sám sobě.
28. Trav čas s lidmi nad 70 let a pod 6 let.
29. Pokus se každý den vykouzlit úsměv na tvářích alespoň 3 lidí.
30. To co si o tobě myslí druzí, nechť Tě vůbec nezajímá.
31. Tvá práce se o tebe nepostará, když si nemocný. Tví přátelé ano. Buď s nimi v kontaktu.

Život
32. Dělej správné věci!
33. Vyhoď všechno, co není nápomocné, krásné nebo potěšující.
34. Příroda léčí všechno.
35. Jakkoli dobrá nebo špatná je situace, změní se v dobrou, pokud budeš chtít.
36. Nezáleží na tom jak se cítíš, vstaň, obleč se a ukaž se.
37. To nejlepší teprve přijde.
38. Když se ráno vzbudíš živý,děkuj za to přírodě (Bohu...).
39. Tvé nejhlubší já je vždy radostné. Tak buď radostný.

Toť vše, to ostatní opravdu záleží na tobě.

Doplnila bych ještě : žij přítomným okamžikem, netrap se minulostí ani budoucností, žiješ totiž jen TEĎ = vždy v přítomném okamžiku. (Minulost byla přítomností, když jsi ji žila a budoucnost zase bude PŘÍTOMNOSTÍ, až ji budeš žít....). Takže krásné TEĎ přeji

Některé body bychom si mohli vzít za své! Souhlasíte? No, tak aspoň někteří.

Moje tvoření

27. ledna 2013 v 13:54 | já |  JEN TAK
Jak jsem včera psala,pozvala jsem na oběd dceru s rodinou. Vždycky, když mají přijet, tak peču trochu víc, než když jsme doma jen sami s manželem. Chtělo to tedy něco na větší plech. Mám jeden takový docela jednoduchý recept na řezy, které jsou chutné, tak jsem je upekla už v pátek, abych je v sobotu jen dozdobila.


Moc toho nezbylo, tak jsem vyfotila moji ranní porci k čaji. Pokud by někdo měl zájem, přidávám recept, ke kterému ani nepotřebujete váhu.

Jednoduché řezy
3 vejce, 1 hrnek oleje, 2 hrnky polohrubé mouky, ¾ hrnku mléka, 1 hrnek moučkového cukru, 1 prášek do pečiva.
Upéci a nahoru udělat krém: 2 tvarohy, 1 Hera, 8 lžic moučkového cukru, 1 vanilkový cukr.
Utřít a namazat na studený koláč. Nahoru na krém dát želatinovou polevu z ½ l vody.

Na těsto jsem šlehala celé vejce s olejem a moučkovým cukrem a pak postupně přidala mouku s práškem do pečiva a mléko dle potřeby.

Krém jsem také ušlehala a nahoru udělala jahodovou želatinovou polevu. Protože kupuji ty malé sáčky, musela jsem použít dva a stačilo to. No, mohu říct, že moc nezbylo. Něco se snědlo hned po obědě a také jsem musela poslat marodovi domů.

Ještě tady mám něco, co jsem asi za 2 večery "umotala". Viděla jsem u Martiny pletený nákrčník, který se mi líbil, zeptala jsem se na vzorek a dala se do toho.


Ano, nákrčník je hotový, ale zádrhel se přece jen konal. Vždyť já ani nevím, jak se to nasazuje a zamotává kolem dokola.




Toto jsou mé pokusy, které moc nedopadly, nejen co se týče nákrčníku,, ale ani focení. Tak nevím. Asi budu muset k Martině na školení.

Stále se něco děje

26. ledna 2013 v 16:44 | já |  JEN TAK
Dnešní ráno jsem pohledem z okna a trošku rámusením na schodech zjistila, že se stěhuje z našeho vchodu sousedka pode mnou, která tady jako já bydlela celých padesát let.
Je to ta, které asi před měsícem zemřel manžel, který se nechtěl stěhovat. To se mu splnilo, i když za jakou cenu, a tak se odstěhovala sama do menšího bytu, který ji koupila její dcera.

Nevím, jestli tam vměstnala všechen ten nábytek, ale určitě to měla promyšlené. No, přiznávám, že mi z toho bylo tak trochu smutno. Naše dobrá stará parta se pomalu ale jistě rozpadá. Někdo umřel, jiný se odstěhuje, tak si říkám, jak asi skončíme my.

No, nechci tady vést pohřební řeči, ale jak jsem poznala, mít dobré sousedy je opravdu moc důležité!

Když jsme kdysi se synem, kterému tenkrát byly asi 2 roky, vytopili byt pod námi, kdy tam bydlel někdo jiný, tahle sousedka bydlela tenkrát v přízemí. Pamatuji si, že ještě o další patro níže kapala sousedům z lustru voda, to bylo hodně zlé. Ale syn za to v podstatě nemohl, nebylo nikde avizováno, že nepoteče voda a on si chtěl prý umýt hrneček.

O tom se zmiňuji jen proto, že té sousedce pode mnou, která z toho byla samozřejmě pořádně vytočená, tak té jsem určitě za dobrou sousedku tenkrát nebyla. Ale na druhou stranu vyrejžovala na pojišťovně, tak se jí to nakonec vyplatilo. Proto podotýkám, že sousedé jsou důležití.

Dnes jsem také čekala na oběd dceru s dětmi. Bohužel, přijela jen dcera s vnukem, vnučka dostala také tu pitomou chřipku, ležela tedy doma v posteli s teplotou 39 st. Sice jsem jí poslala oběd domů, ale měla jet v pondělí na zkoušku do Prahy. Je to smůla! Já věřím, že se brzy uzdraví a vynahradíme si to jindy a tu zkoušku zvládne v pozdějším termínu!

No a k volbě prezidenta - k tomu se raději nebudu vyjadřovat.

Trampoty kolem HIFI věže

25. ledna 2013 v 16:53 | já |  JEN TAK
Je už to pár roků co jsme si koupili stereo HIFI věž Philips, která má mimo rádia i vše ostatní, hlavně pro nás, starší. Tedy gramofon, přehrávání audio kazet i CD nosičů.

Pravda je, že jsme v poslední době na ni moc nehráli, ale byly doby, kdy jsme si rádi s manželem poslechli naše oblíbené interprety a písničky.

Když jsem si chtěla na Vánoce pustit CD tak jsem zjistila, že nejede už ani tento přehrávač. Předtím mi to trhalo pásky z audio kazet, gramofon se točil moc pomalu....

Syn mi říkal, že se vyrábí zase retro věže, ale i když měly některé gramofon, určitě tam nebyl přehrávač audio kazet.

Tak jsem si řekla, že zkusím, jestli by se vyplatila oprava a jestli to vůbec někdo dělá. Třeba by stačilo vše jen vyčistit, přece jen se práší i dovnitř, tam prach opravdu neutíráme. Našla jsem inzerát v našich místních novinách a poslala emailem dotaz. Prý ano, rád vám vaši věž opravím, psal pan opravář, přivezte ji k nám.

Bylo jasné, že tohoto úkolu se musí ujmout syn, který ochotně dle adresy zjistil bydliště pana opraváře a v dobu, kterou měl uvedenou v inzerátu se včera vydal s věží k němu.

Manželovi se to však nelíbilo, říkal, ať to vyhodím, že na to stejně nehrajeme, že budeme zbytečně vyhazovat peníze. Synovi radil, aby to na schodech upustil a řekl, že mu to upadlo.

Syn se sice smál, že to tak málem dopadlo, ale večer jsem měla telefonát od syna. Bohužel, pan opravář měl na dveřích cedulku, že z důvodu nemoci nepřijímá žádné další objednávky. Tečka, puntík.

Nic na tom, že jsem mu den před tím i včera psala SMS, myslím, že by byla slušnost odpovědět, tak jsem zvědavá, jestli to není také nějaká blamáž.

Syn si zatím nechal věž u nich doma, prý ji postavil na schody a tak nevím, jestli neúmyslně nakonec nedojde na manželovo radu. Někdo může zakopnout a je vše vyřešeno, ne? To jsem sama zvědavá.

A co bych pak dělala se spoustou těch písniček na audio kazetách a gramofonových deskách, se kterými jsem se nechtěla rozloučit?

Neznámá paní

24. ledna 2013 v 12:59 | já |  JEN TAK
Když jsme se dnes vydali jako každý den na nákup, jezdily u nás autobusy, které měly ceduli, která upozorňovala, že je venku SMOG!

Nevypadalo to zase tak špatně, trošku poletoval sníh, ale ono zdání klame, jak je vidět. Jen tak pro nic za nic by ty varující nápisy na autobusy nedali.

Chodíme ráno zpravidla do města pěšky, když to jen trochu jde, ale zpátky, protože je to dost do kopce, tak se vezeme autobusem.

Za ty roky už většinou potkáváme stejné lidi, aspoň na stanici autobusu a to i ty, které vůbec neznáme, jenom podle vidění.

Jednou z nich je také jedna paní, která může mít tak kolem padesátky, spíš méně, já to zas tak nepoznám, není upravená, ani moc učesaná, natož namalovaná, tak to klame. Co mne, vlastně i manžela však na ní zaujalo je to, že chodí v létě i v zimě stále v jednom oblečení. V létě nosí šaty, už musí být hodně staré a v zimě přes tyto šaty takový zimní rádoby flaušový kabát, který už snad ani nemůže hřát. Na hlavně nikdy nic nemá, ať mrze jak chce, ani na krku, o rukavicích nemluvě. Kotníčkové boty a silonky. To je vše. Obdivuji, jak musí být otužilá, to já bych zmrzla.

Ta paní musí mít asi velkou rodinu, protože stále tahá za sebou vozík s nákupem, dnes k němu měla ještě další dvě plné tašky. Proto je asi stále tak skromně oblečená asi na víc nemá. Ale pak mne zarazí, proč neumí šetřit? Kupuje si vždy lístek na autobus u řidiče, což je o 4 Kč dražší, než kdyby platila kartou jako většina těch, kteří jezdí. A to jede jen jednu zastávku. Nejsem zas nějaká drbna, ale situace této paní by mne docela zajímala.
Musím ale teď odbočit na úplně jiné téma. Dnes jsem se od maminky dozvěděla, že se stala po jedenácté prababičkou. I když rozptyl mezi těmito jejími pravnoučaty je 25 let, je to krásné!

Ano, mému synovci Martinovi se narodil kluk jako buk! Měl téměř 4 kg a měří 52 cm! Chudák maminka - prvorodička, nakonec prý musela na "císaře". Ale vše dobře dopadlo, synovec je šťastný, jak jsem pochopila z jeho SMS zprávy a jeho syn je Erik.

Tak jsem se zase pochlubila cizím peřím, ale moje maminka byla taky moc šťastná, že se vůbec toho jedenáctého pravnoučka dočkala! Tak ať roste ve zdraví do krásy a síly!


Obrázky nejsou moje, jsou převzaté z internetu.

Hračička

23. ledna 2013 v 13:50 | já |  JEN TAK
Patřím také k těm včeličkám, které nevydrží sedět ani u televize jen tak s rukama v klíně. Pokud nedělám nějaké ruční práce, tak mne to svádí k tomu, abych "zobala" nějaké dobrůtky, většinou ale slaného typu, ale i tak to stačí. Když ty ruce zaměstnám jinak, ani si neuvědomím, že mi něco chybí jako v opačném případě.

Už je to delší dobu, co jsem byla s Miluškou u nás v obchodě a ona mi dělala poradkyni co se týče nákupu příze na volánkovou šálu. Já nevím proč, nějak se mi do ní pořád nechtělo. Hledala jsem v návodu nějaké kličky, které tam nebyly a opravdu to bylo jen tak jednoduché.

Včera jsem si řekla : DOST! No a netrvalo to dlouho a volánková šála je na světě. Je pravda, že mi trochu trvalo, než jsem se rychleji naučila protahovat to jedno očko těmi více na háčku, ale nakonec jsem to zvládala celkem dobře. No a tady je výsledek :


Možná jsem měla těch oček protahovat víc, šála se mi zdá málo nabraná a zbytečně dlouhá, ale myslím, že není problém ji složit nebo zamotat. To mám na příště.

No a dnes budu pokračovat tam, kde jsem mezi svátky začala. Na přehozu přes postele. Zvolila jsem si bílou a zelenou barvu dle barev ložnice, ale bude to ještě zdlouhavá práce. Jak jsem tak měřila, tak přehoz by měl být cca 195 x 215 cm, když si vezmete, že jeden čtverec má stranu 15 cm a já jich mám teprve 40 ks, budu mít ještě dlouhou "piplačku". Snad to vše dovedu ke zdárnému konci, ale už budu muset jít zase dokoupit vlnu.

Tak jsem tady dnes byla za "kutilku" a věřím, že až přehoz dokončím, tak ho předvedu v celé kráse.

Přeji všem krásný den, u nás stále pěkně mrzne, ale sníh je asi někde na horách, což mi vůbec nevadí, naopak.

Změna ? Kterým směrem?

22. ledna 2013 v 13:51 | já |  TÉMA TÝDNE
ZMĚNA - těch máme všichni v životě mnoho. Někdo říká, že změna je život, proč ne, co mne nezabije, to mne posílí!

Je dost důležité, zda se jedná o změnu k lepšímu nebo k horšímu. Život začíná těmi menšími změnami, které se nám zpočátku nelíbí. Začneme chodit do školy, ale školákům se většinou líbí nejvíc prázdniny. Vychodíme školu, jdeme studovat, každý tam, na co má, nebo to, co ho v životě bude bavit a živit. To je dost důležitá změna.

Pak přijde láska, někdy i svatba, děti, atd. Mohli bychom pokračovat až do smrti, změn v životě je opravdu dost.
To jsou tak zvané přirozené změny, které nás většinou neminou. Jsou však ovšem i takové, které stoupnou člověku do hlavy a to je to, u čeho bych se ráda zastavila.

Jedna velká a zásadní změna pro celou naši republiku přišla na konci roku 1989. To všichni víme a ten člověk, o kterém chci psát, brzy po revoluci začal podnikat. Měl krásný domek na vesnici, tři obchody, dílnu, kde měl také zaměstnance, zkrátka byl to pan šéf. Mladý šéf a žil si dobře. Když si šel koupit nějaký spotřebič nebo potraviny, vybral vždy to nej. Říkal, že už tam nic dražšího neměli.

Po krátké době se mu zdál jeho domek malý, vyhlídl si tedy jinde jiný, o hodně větší a dražší a postupně ho vylepšoval k obrazu svému. Tento mladý muž měl z prvního manželství dvě děti, jedno dítě vyženil s druhou ženou.

Když starší syn dovršil plnoletosti, koupil mu auto. Sice starší, ale auto. Nevím přesně jak to bylo, nechci nikoho soudit, ale dopadlo to tak, že se rozešli ve zlém.

Ve svém novém působišti se mu již v podnikání tolik nedařilo. On si to ale nechtěl moc připustit, tuto změnu neakceptoval, nadále měnil každou chvíli staré auto za lepší, dokonce má dvě a ještě velkou motorku.

Do nového domu za ním začal jezdit jen ten mladší. Snažil se mu dávat co mohl, ale měl podmínku, že se přestěhuje za ním na druhý konec republiky a sháněl mu tam práci, kterou syn nechtěl. Dopadlo to opět zle. V dnešní době má tento muž již desetiletou vnučku, kterou nikdy neviděl, jeho mladší syn mu dal vnuka, ale bohužel. Vyženěného syna moc nemusí, stále na něm hledá chyby. Přestal mluvit dokonce i se svými sourozenci.

Takový to býval skvělý kluk, veselý, milý, pomohl kde mohl a teď? Je protivný, se sousedem se také rozhádal. Má jen jednoho kamaráda a manželku. A na tu je někdy také dost ošklivý. Tak si říkám, aby nezůstal jednou úplně sám voják v poli.

PROČ se tak změnil? Že by menší přísun peněz? Ale stále si ještě může dovolit víc, než třeba my, běžní důchodci. Až mu jeho podnikání nebude vůbec vynášet, co pak?

I to je život, ono se to někdy tak zamotá?!

K odreagování se

21. ledna 2013 v 14:38 | já |  JEN TAK
Pan Holásek se po týdnu vrací ze služební cesty. Vystupuje z auta a vidí, jak oknem z ložnice slézá téměř nahý muž. Už chce něco podniknout, když vtom vystrčí hlavu z okna jeho manželka a naléhavě gestikuluje: "Nech ho běžet, prosím tě, aspoň budeš mít konečně nové šaty."
U doktora: "Takže, paní Myslivečková, vy máte pocit, že nejste obézní? Dobrá nebudu se s vámi dohadovat. Pouze bych vás upozornil, že vzhledem k vaší váze, byste měla měřit tři metry deset!"
Manžel vstal z křesla a šel se holit do koupelny. V tu chvíli spadly těžké hodiny přesně na místo, kde předtím seděl. Manželka jen suše konstatovala: "Ty hodiny se pořád opožďují!"
"Byl jsi včera na fotbale?" "Byl!" "A kdo hrál?" "Člověče, to byl ženský fotbal! Vydržel jsem až do konce!" "To tě to tak bavilo?" "To ne, ale čekal jsem, že si na závěr budou vyměňovat trička!"
"Babi, co má člověk v hlavě?" "Přece mozek, Lojzíku." "Hm, já jsem si to myslel. Ale ty tam máš vatu, že jo?" "Co si to dovoluješ, kluku? Chceš pár pohlavků? Jak jsi na to přišel, že mám místo mozku vatu?!" "Protože ti čouhá z uší."
"Nechcete si sednout, dědečku?" "Ne. Vypadám snad jako nějaký lazar? Navíc jedu jen jednu stanici." "Raději se posaďte, nejste v tramvaji, ale v parku."
"Víš, jaký je rozdíl mezi policajty a penězi?" "???" "Žádný. Když je potřebuješ, nejsou."
Lékař varuje pacienta: "V žádném případě nepijte pivo na lačno." "Nebojte se, pane doktore. Já si vždycky před tím dám panáka slivovice."
Přeji krásný den s úsměvem!

Všechny obrázky jsem si vypůjčila z internetu.Smějící se

Růže bez trní

20. ledna 2013 v 13:45 | já |  TÉMA TÝDNE
Začnu tím, že už si dost dlouho kupuji každý týden časopis Překvapení. Nedoufám, že bych něco vyhrála, je zde hodně rozličného luštění, hodnotné ceny, ale také hlavně spousta lidských příběhů.

V časopise si napřed vyluštím všechny tajenky, pak pošlu emailem jejich rozluštění. Dobrovolně přiznávám, že jsem nikdy nic nevyhrála, ale uspokojení mi přináší to, že trénuji mozek a také si přečtu zajímavé příběhy.

Dnes jsem doluštila poslední tajenku, tak jsem si ho po obědě dala ke gaučinku. Přečtu vždy nejen příběhy, ale i všechny rady.

Dnes mne zaujal článek, kde o své nemoci "motýlích křídel" psala jedna pacientka, které je 28 let. Hned mne napadlo, že pro takového člověka by opravdu nebyla růže jako vhodný dárek. Vše je totiž může nebezpečně zranit, k tomu by stačil i jeden malý trn růžičky.

Tato pacientka zde popisuje svůj nelehký život, který přesto nevzdává, snaží se žít aktivně a mít radost z každého i malého pokroku nejen u sebe, ale i v lékařské vědě.

Uvedla zde také jednu svoji báseň, která je opravdu krásná, tak ji sem vkládám.

Chtěla bych letět jako pták,
mávnout křídly, perutě roztáhnout,
chtěla bych letět jako pták,
vznést se a svět pominout.
Chtěla bych letět jako pták,
pavučinu roztrhat,
chtěla bych letět jako ptá,,
pouta přeřezat.

Uhánět se stádem koní,
nevidět krásu, jak slzy roní.
Objevit tisíc a jednu noc v okamžiku,
najít smysl ve snění romantiků.
Skočit do světa za zrcadlem,
zvítězit nad svým vlastním zlem.
Na špendlíkové hlavičce udělat renesanci,
vyměnit smrt za pár šancí.
Chtěla bych mnohem víc.
Že nedostanu nic?
Uvidím, jak svět se točí,
když za vteřinu zavřu oči.

Proto jsem se rozhodla věnovat aspoň jednu virtuální růži bez trní, abych neublížila, ale potěšila jednu sice neznámou, ale velice sympatickou mladou nemocnou ženu.

PS : Po dopsání tohoto článku jsem si vzpomněla, že mně na základní škole do památníku napsala jedna moje spolužačka : Růže voní, trní píchá, mé srdíčko pro tě vzdychá. A k tomu namalovala červenou růžičku.
Vida, ještě jsem vše našla a mohla zdokumentovat. To nám bylo nevinných 10 let!

Pozitivní myšlení a malé radosti

19. ledna 2013 v 16:26 | já |  JEN TAK
Venku zataženo, mrzne až to praští, sníh zatím stále nepadá už celý týden a u nás máme takové zajímavé zvuky stereo. Manžel tedy kašle víc, taky začal později, smrkáme, že za chvíli nebude do čeho, ale aspoň dobrá zpráva je ta, že teploměr u mne zůstává hodně dole, (asi už chladnu, či co) a manželovi dá nejvíc 36,5 st.

Tak sedíme doma, já jen ráno skočila pro rohlíky. Po obědě jsem chvíli četla a pak jsem zase četla. Ale tady na blozích. Opravdu zajímavé čtení.

Například u Vendy jsem se dověděla, že chtěla začít projekt (ne)malé radosti, na každý den jednu, který propaguje slečna Lenka, ale nemá prý tam co psát.

To mne donutilo se zamyslet a tak si říkám, jestli se do toho nepustím. Přece není problém mít každý den aspoň jednu malou radost? Já jsem tak skromný člověk, který se dokáže radovat i z maličkostí, že mám téměř každý den radost z dobrého jídla. Jsou opravdu výjimky, ale momentálně si nemohu na žádnou vzpomenout. Taky se třeba těším a raduji z toho, že zavolám a pak mluvím s maminkou, že tady byla před chvílí dcera, která mi přivezla i nákup. Dokáži se těšit a pak radovat z toho, že budu dnes ještě mlsat to, co bych neměla. No, byla jsem ráno v obchodě a koupila jsem si brambůrky. Nemívám je často, ale když mne popadne chuť, jdu do toho. Samozřejmě je nesním celé najednou, ale troška mi stačí a jsem spokojená.

Včera jsem měla například radost z toho, že moje vnučka udělala svoji první zkoušku na VŠ, že mne v noci nechala spát rýma a kašel, i když jsem zase ve snu bloudila a nemohla jako vždy najít cestu domů.

Stačí to jako malé radosti, ne? Pro mne tedy ano. Snažím se opravdu myslet pozitivně, manžel třeba už sýčkuje, co by bylo kdyby.... se mu zhoršil ten kašel, který už ho rozčiluje, protože ho bolí celý člověk, proč mu pořád teče z nosu a co když dostane z toho zápal plic? Věřte nebo ne, tohle by mne ani nenapadlo. Proto mám určitě denně víc radostí než on a marně se mu to snažím vysvětlit.

Proto ať žijí nejen velké, ale i malé každodenní radosti, určitě se bude ten život zdát lepší pro všechny, ne?
Z internetu jsem stáhla tuto mandalu radosti, hlavně pro ty, kteří si myslí, že to nejde.

Předání štafety

18. ledna 2013 v 13:16 | já |  RODINA
Jedno velké HURÁ! Po týdnu jsem byla opět venku a zjistila jsem, že u nás krásně mrzne, ale sníh - ten padá úplně jinde, tady za celý týden ani vločka.

Častí nebo pravidelní čtenáři mého blogu ví, že jsem jela před týdnem k mamince, odkud jsem se vrátila v pondělí. Bohužel, nepřijela jsem sama. Přivezla jsem si sebou nemilou společnost - rýmu a kašel. Naštěstí jsem neměla teploty, moc na ně netrpím, ale dvakrát dobře mi nebylo, i když jsem se snažila se nepoddat.

Poctivě jsem denně užívala Paralen, kapky do nosu a na kašel a hlavně, nechodila ven. Nakupovat chodil denně manžel sám.

Už včera ho ale ráno bolel celý člověk, ale ani náhodou nechtěl zůstat doma nebo jít k lékařce. Už jsem chtěla volat SOS - tedy děti, nechtěl. Celou noc prokašlal, tak jsem ráno nařídila, aby byl doma a vydala se chleba a maso nakoupit já sama.

Štafetu tedy převzal manžel, ač nerada jsem mu ji předala. Vím, že má po přechozeném zápalu plic neustálou kontrolu na plicním, tak si ho teď musím opečovávat.

Spoustu peněz jsme dali za léky volně prodejné, tak doufám, že pomohou. Také jsme si koupili nový teploměr. Máme starý digitální, který ukazuje úžasně malé hodnoty teploty našeho těla. A u obou. Proto jsem ho včera pověřila, aby koupil nový a pokud možno NE digitální. Bohužel jsme měli smůlu. Ty obyčejné se prý už nedělají, pouze pro nemocnice, tak koupil zase digitální za 107 Kč.

Ihned jsme ho chtěli vyzkoušet. Manželovi se zdálo, že je mu horko, změřil se tím novým a co myslíte? Ano, zase jako dřív. Manžel měl 34,8 st. a já ještě méně. Prostě já mám nejvyšší tělesnou teplotu 35 st., manžel to vytáhl už na 36,2 a to mu bylo šílené vedro. Já nevím, ale moc těmto teploměrům nevěřím.

Dnes, když jsem byla ještě kupovat další léky pro manžela, tak jsem se v lékárně ptala paní magistry a ona se tomu strašně divila. No, domluvily jsme se, že jestli se do pondělka nic nezmění, tak tam přijdu s tím teploměrem i s účtenkou, prý se na to podívají.

Na jednu stranu dobrý, že jsme stále podchlazení, ale co když...?

Přikrývky, polštáře a povlečení

17. ledna 2013 v 14:33 | já |  JEN TAK
Už před Vánocemi jsem se rozhodla, že by bylo dobré zakoupit nové polštáře a přikrývky. Máme sice ještě jedny, ale ty manžel odmítá. Zakoupili jsme kdysi deky a polštáře z ovčího rouna, které jsem ovšem navzdory doporučení povlékala a ty jsme nechávali na zimu. Bylo pod nimi krásně teploučko a polštář byl ten úzký - jen 40 cm. Polštáře jsem tedy zmenšila a povlečení na deky zase naopak zvětšila - tedy nadstavila, protože ty byly zase naopak větší.

Měla jsem tedy dvoje deky a polštáře, ale také dvoje různé povlečení. Jednou manžel prohlásil, že již nechce ty z ovčího rouna, protože jsou stále v ložnici samé kousky z této vlny, hlavně při převlékání.

Nechali jsme tedy jen ty klasické, zdůrazňuji, že ne péřové. Musela jsem ovšem přikoupit povlečení. Postupně jsem koupila celkem troje nové na tyto klasické přikrývky a polštáře a teď, když jsem usoudila, že by bylo dobré je vyměnit, sháněla jsem s dcerou, jak jsem si myslela, klasickou velikost - tedy 70 x 90 cm polštář a 140 x 200 cm přikrývka. Teprve v obchodě jsem zjistila, že to není tak jednoduché a jsou rozměry i jiné, menší.

Nedalo mi to, tak jsem všechno novější povlečení přeměřila. To jsem ale koukala! Zkusili jste to někdo někdy? Každé povlečení má v podstatě jiné míry. Je pravda, že všechny jsou vyprané, tak jak je to možné?

Tak zde uvádím míry jednotlivých povlečení, pečlivě změřených každé 2 x :
1. 66 x 82 cm, 134 x 190 cm, 2. 70 x 77 cm, 130 x 190 cm, 3. 66 x 84 cm, 135 x 190 cm.

První je, jak je jistě vidět, polštář. A co teď? Jakou mám tedy koupit velikost případně nových polštářů a přikrývek? Jedno vím. Větší polštář se mi do menšího povlaku vešel, ale bude to tak v pohodě i u přikrývky? Nebude se krčit?

Moje stávající jsou totiž prošívány jen po délce a tak se na šířku nějak moc zmenšily a mám na kraji spoustu volné látky, což mi vadí.

Poradí mi někdo? Větší nebo menší přikrývku? Další povlečení zatím kupovat nemíním.


Obrázek stažen z netu.

Staré fotky a já

16. ledna 2013 v 14:44 | já |  RODINA
Jak jsem včera psala, byla jsem zase u maminky. Jenomže jsem jaksi neměla moc času na prohlížení starých fotek, nebo jsem také déle spala, zkrátka moc jsem těch fotek nevybrala. Ale aspoň něco.

Soustředila jsem se tentokrát na moji osobu jako hodně malou, i na fotkách je vidět, že už něco pamatují, nejen já. Všechny, až na tu poslední dělal tatínek. No, byla jsem asi také vděčný objekt, tak tatínek fotil a já pózovala a nebo jsem také o tom ani nevěděla. Jak kdy.

Tady jsem opravdu hodně malá, ale dobře vykrmená. No jo, když mně chutnalo už odmalička.
Povinné focení u stromečku. Fotka spíš zaměřená na dárky, ale jak já se to tvářím?
No proto, hezky se usmívat - to je ono! To už se tatínkovi určitě líbilo víc!
Chci na tu lavičku, tatínku! No dobrá, tak počkám až mne vyfotíš.
Kočárek s panenkou? Ano, a jsou tam hned dvě! A jsou moje, heč?!
A teď jsem tedy hooodně poskočila časem! To jsem já se synem a mou sestrou. Bylo to už v době, když jsem byla odstěhovaná daleko z mé rodné Moravy a to byla první návštěva mé sestry u nás. Jo, to byly časy! Mně bylo dvacet tři a sestře o čtyři roky méně.

Tak jsem si aspoň malinko zavzpomínala a vrátila se nejen do minulého století, ale i tisíciletí, že?
Přeji krásný den všem!

Zase jsem zpět

15. ledna 2013 v 14:50 | já |  RODINA
Jak někteří z vás ví, odjela jsem zase v pátek k mamince. Už byl nejvyšší čas zase vykonat něco záslužného a hlavně, potěšit maminku po jejím návratu z nemocnice.

Domluvila jsem si odvoz s dcerou, která se mne před odjezdem ptala, jestli by mi nevadilo, kdyby mne odvezla vnučka? Kdeže, proč? Dcera seděla vedle jako poradce nebo vlastně instruktor, ale já věřím oběma!

Ještě než jsme my tři vyrazily, tak jsme s dcerou jely mamince nakoupit její týdenní nákup, který vykonává každý týden bratr. Vše jsme úspěšně zvládly a všechny tři jsme se vydaly těch cca 100 km za maminkou.

Ta koukala, když jsme se tam nahrnuly tři místo avizovaných dvou, ale byla ráda, že se může potěšit i s vnučkou, i když ji téměř nevidí. Poseděly jsme, my čtyři generace, popily kávu a čaj, k tomu jsme měli sladkou dobrůtku. Jen škoda, že nás neměl kdo vyfotit, ale co se dá dělat.

Potom jsem se pustila hned do práce a večer mi maminka vyprávěla, jaké to tentokrát bylo strašné v nemocnici, sestřičky, které věděly, že maminka téměř nevidí jí ani nenalily čaj, nepodaly prášky, zkrátka to nestálo za nic. Už prý ani nechodí velká vizita jako dřív, ošetřující lékařka nevěděla, jak dopadlo její jediné odborné vyšetření, které ji v nemocnici dělali, no hrůza! Hlavně, že do zprávy jí napsali, že ji posílají domů ve zlepšeném stavu. Pravda je, že už nezvrací, dostala na to asi nějaké léky, ale chuť spíš nechuť k jídlu tedy nic moc. Když jsem tam byla já, tak se sice snažila jíst, ale denně měla bolesti asi žaludku, chvíli se kroutila bolestí, až po užití léku Tramal se dostavilo zlepšení. Vím, že už je člověk v těchto letech každý hodně opotřebovaný, vše je horší, jen aspoň kdyby ty bolesti nebyly.

Já jsem se v pondělí ráno probudila u maminky celá bolavá. Celou noc jsem byla jako v peci, bylo mi strašné horko, když jsem vylezla z pelíšku a šla na záchod, tak jsem se klepala zimou, smrkala, no a takhle jsem přijela domů. Já doufám a věřím, že to bude jen nastydnutí a ne něco horšího. Mám tedy rýmu, ale též kašel, teplota zatím není a já se snažím, aby nebyla.

Když pro mne včera přijel syn, tak jsem ho požádala, aby mne s maminkou vyfotil. No, moc se jí do toho nechtělo, ale škemrala jsem, tak svolila.


Tak to jsme my dvě. Jednou stojíme, jednou sedíme. Jen pro pořádek: maminka a já.

Jak jsme tak včera také chvíli povídali všichni tři, tedy maminka, můj syn a já, tak přišlo i na to, jak syn vzpomínal na krásné chvíle, které trávíval na prázdninách u babičky na Moravě. Určitě ji to moc potěšilo, protože tam jezdil ještě i jako velký kluk. Našla jsem také u maminky jednu fotku, kdy je můj syn u ní doma na fotce a je vidět, že už je "větší".


Z dob, když ještě maminka viděla, tak má stále na zdi v ložnici galerii svých dětí a vnoučat. Určitě tam někdo chybí, ale má tam fotek plno, tak jsem to také vyfotila. Protože ale bylo málo světla, tak jsem rozsvítila lustr a světlo se tam odráží, tak se omlouvám.


Tak jsem tedy zase zpět a maminka zůstala sama, ale je tam bratr a švagrová, na víkend většinou přijíždí jejich syn, tedy maminky vnuk, který se o ni hezky stará.

Krásné citáty

14. ledna 2013 v 14:00 | já |  JEN TAK
Nikdy nekráčej načrtnutou cestou,
jelikož ona tě zavede jedině tam, kde jiní byli.
GRAHAM BELL

Ježčí obrázky od blogových kamarádek

13. ledna 2013 v 14:00 | přišlo mi emailem |  JEŽCI
Tuhle sérii krásných ježčích miminek s kočičkou mi poslaly hned tři dobré duše z mé blogové rodiny : Růženka, Květuška a také Vendy.








Všem tímto moc děkuji, měli by mne vidět, jak se vždy usmívám nad podobnými obrázky.

Další dva obrázky mi poslala Miluška, ale stále nevím, kam na ně chodí, jsou krásné i kreslení ježečci.



A nakonec ještě jedno pořádné seskupení ježečků v jednom obrázku od mé milé Věrušky :


To je už přeježkováno, co? Ale pro mne ne, jsou přece tak krásní!

Na práci nemohu zapomenout

12. ledna 2013 v 14:00 | já |  JEN TAK
Zase se musím vrátit k tomu, co se mi zdálo tentokrát. Vzhledem k tomu, že jsem už neuvěřitelných 15 let v důchodu, byla jsem opět v práci.

Už jsem se zde zmiňovala, že jsem poslední roky pracovala jako vedoucí oddělení. Vlastně jsem vedla celou závodní stráž ve větší fabrice, kde pracovalo 116 pracovníků jako ostraha i se zbraněmi. Vlítla jsem na tuto funkci po revoluci rovnýma nohama, ale zvykla jsem si a ráda vzpomínám.

Tentokrát jsem měla živý sen. Figurovala v něm jedna strážná, která měla nos na to, když měl někdo upito, byť třeba i zbytkový alkohol. Jak ta sloužila na hlavní bráně, někteří zaměstnanci se vraceli a šli jinudy, kde tohle nebezpečí nehrozilo.

Kontrola na bráně spočívala v tom, že strážná řekla, že udělá namátkovou dechovou zkoušku a ta byla opravdu v 90 % pozitivní. Už tenkrát jsme měli alko test, který nebyl ještě takovou samozřejmostí a také tuto zkoušku na alkohol vytisknul písemně. Pak už zbývalo jen sepsat o tom hlášení, které pracovník i strážná podepsali. Pracovníkovi se zadržel průkaz ke vstupu do závodu a byl vykázán, aby odešel domů.

Takový pamflet se dostal ke mně a já zasílala písemné hlášení na tohoto pracovníka jeho nadřízeným. Tedy těm vyšším, ne mistrovi, ale rovnou vedoucímu provozu. Ovšem našli se občas i takoví, kteří někudy přelezli plot a pak je buďto chytili nebo také ne. Proto nám občas došla také odpověď, že pracovník byl v práci.

Dnes se mi tedy zdálo, že ke mně přišel štos takových hlášení a já se divila, co se kde zase slavilo. Nejvíc se totiž těchto hříšníků nachytalo vždy po nějakých svátcích, víkendech nebo jiných oslavách.

A věřili byste, že byli i tací, co byli nenapravitelní? Byli přistiženi víckrát za sebou a ještě se divili. Ale většina ze zadržených byli po upozorňujícím dopise při dalším pokusu propuštěni. Byla to tvrdá pravidla. Pamatuji se, že to někteří zkoušeli "ukecat", ale u mne neuspěli. To se však nedalo vždy tvrdit o mém nadřízeném, který neodolal svému kamarádovi, který byl "načapán" a nějak si to vždy zdůvodnil. Toto se však dělo převážně v době socialismu, kdy na našeho vedoucího prakticky nikdo nemohl. Říkal si závodní ministr vnitra a tenkrát já byla jenom referentkou.

Ale stejně by mne zajímalo, proč zrovna já musím mít tak praštěné sny. No není to pravda? Na práci jsem si opravdu už hodně dlouho nevzpomněla.