Prosinec 2012

PF 2013

31. prosince 2012 v 23:55 | já |  JEN TAK


Nešťastným štěstí,
nemocným zdraví,
chudým konto mastné,
rodičům děti šťastné.
Slepým světlo, zmrzlým teplo
a teplým, aby se to v hlavě přeplo!
PF 2013

Krásný nový rok všem přeje Ježurka

Vánoční pohoda - 2.

31. prosince 2012 v 14:21 | já |  RODINA
Včera jsem popisovala, jak jsme se krásně najedli a krátce po obědě přijel syn s rodinou, aby bylo další rozdávání dárků. Každý měl doma své dárky i stromeček, u nás byly jen ty od nás a ty dárky, které si daly děti s vnoučaty. Dospělé děti si už dárky nedávají, jen dětem.
A takhle to vypadalo po dodání ostatních dárků od dětí
A tady bylo schované to největší překvapení.
Jsme v očekávání dárečků. Tedy tady jen já a manžel.
Vylosována byla mladší vnučka, příště už přijde řada na vnuky.
Nová peněženka? Ani jsem si nevšimla
Ještě tam je dárků...
Ještě tohle všechno mám rozdávat?
To je tvoje, bratránku
A to tvoje, sestřenko
Ano, je to super
I snacha byla spokojená
Vnučky měly radost
To jsem zvědavá, jak se jí to povede
To je překvapení - hlavně pro mne
A hned jsem se se svým ježečkem mazlila.
I Peggince jsem koupila dáreček, moc se jí zamlouval.
Syn má stále ruku v ortéze
A tady se povedlo zachytit obě moje děti a ještě k tomu v dobré náladě s úsměvem.

Dárky byly rozdány, všichni byli spokojeni a přešli jsme všichni vedle do obýváku dát si malé občerstvení. Ale ještě předtím odvezl vnuk se snachou manžela na pohotovost.
O posezení bude zase zítra.

Štědrý den je nejhezčí den v roce

30. prosince 2012 v 22:00 | já |  TÉMA TÝDNE
Přesně tak, jak jsem napsala v nadpise, tak chápu Štědrý den odjakživa já. Už jako dítě bylo u nás vše sice skromné, ale krásné.

Dárků nebylo zdaleka moc, každý jsme měli pár užitečných věcí jako starší, jako děti nějaké hračky a oblečení. Ale my byli rádi za všechno, tak jako v té době většina našich vrstevníků.

Pamatuji si, jak jsme vždycky na Štědrý den pomáhaly se sestrou tatínkovi se zdobením stromečku, jak to krásně doma vonělo jehličím, na stromečku byly pravé svíčky a byl krááásný. Tatínek ho totiž udělal krásný vždy, i když tam něco chybělo nebo přebývalo. Větvičky uřezal a vsadil, kde bylo třeba. Maminka pekla vždy výborné vánoční cukroví a výborné vánočky. Tatínek miloval sladké a tak dělávala maminka napřed jednu prý "na vzorek", pak na Vánoce a další se pekla na nový rok - té zase říkával novoročka.

Každý rok na Vánoce nás tatínek fotografoval, byl to totiž profík, ale všechny obrázky pochopitelně nemám, ale některé se zachovaly. Ta fotka, když jsme dostaly se sestrou loutkové divadlo pod stromeček, tak tu nemám, ale mám jiné. To byl tenkrát opravdu krásný dáreček.

Bydlela jsem dřív u Brna a my jsme se u stromečku modlili. Byla jiná doba, jiní lidé, myslím, že skromnější a spokojenější.
Moje malá sestra a já, tuším rok 1946

Tady jsem já sama
A tady jsem našla ještě krásné fotky, jak se modlíme a jakou radost jsme měly z panenky a kočárku. No vida, málem bych zapomněla. Utkvělo mi v hlavě jen to loutkové divadlo. Ještě, že máme ty fotky.

Rok 1970 - to jsem ještě byla sama s dětmi
Později, když jsem se vdala a odstěhovala sem na sever, tak jsme jezdívali vždy na Vánoce k rodičům. Auto jsme neměli, jezdili jsme vlakem jen se synem, s dcerou už jsem pak jezdila sama.

Toto je fotka z našich prvních Vánoc se synem a to je můj první manžel, otec mých dětí. Tenkrát to bylo všechno ještě zalité sluncem.

Později, když se děti osamostatnily a přišla vnoučátka, tak jsme byli vždycky s nimi. Já si nepamatuji, že bychom někdy byli na Štědrý den s manželem sami.

Dokud byla vnoučata malá, tak jsme měli na tento den takový malý maraton. Navečeřeli jsme se odpoledne a vydali se k dceři za vnoučaty, která byla mladší. Oni už byli také po večeři, jen jsme vždycky čekali s dětmi v dětském pokoji, až zazvoní Ježíšek a hurá na dárky. Bylo to krásné a já z toho stále žiji.
Až jsme všechny dárky rozbalili, potěšili se se všemi, tak jsme šli zase hurá na tramvaj a domů. Pak pro nás přijel autem syn, který bydli blíž a jeli jsme zase k nim, abychom byli u rozdělování dárků.
Ta nádherná atmosféra tedy pro nás byla dvakrát a je škoda, že to tak rychle uteklo. Teď býváme na Štědrý večer jen u syna, protože tam bývá i druhá babička, syn nás doveze i odveze - vlastně letos už to byl vnuk - a pak už jsme doma a čekáme na další den, kdy se zase sejdou všichni u nás.

O tom ostatně píši i momentálně na svém blogu. Vánoce jsou krásné a já je mám moc ráda!

Vánoční pohoda - 1.

30. prosince 2012 v 13:06 | já |  RODINA
Hned na úvod chci napsat, že můj nejmladší vnuk dostal na Vánoce nový foťák. Tak fotil, fotil a fotil. Udělal přes tři sta fotek a jednu hezčí než druhou. Rozdělila jsem je to čtyř tématických celků, jehomže teď nevím, čím začnu. Ale asi zprostředka. Tak tedy :
OBĚD NA 1. SVÁTEK VÁNOČNÍ U NÁS
Už je to tradice, snad odjakživa, že dcera s dětmi chodí na tento den na oběd. To se jednou za rok peče krůta s červeným zelím a bramborovým knedlíkem. Pochopitelně je také božíhodová polévka. Na všechno se všichni moc těšíme, tak začnu od oběda. Chronologicky to tedy není, ale to přece nevadí. Jen co mi dalo práce se těmi fotkami probrat, stáhnout je a zmenšit, ale snad se vám budou líbit aspoň jako mně.

Prvně dostala dobré papáníčko Pegginka.



Pak běžela zaparkovat na gauč v pokojíčku.
Památeční fotka dcery s dětmi
Polévka je na stole...
Ještě foto s maminkou...
A už se chystají porce na další chod. My s dcerou nadělujeme
Tak nevím, jestli se dcera těšila víc na krůtu nebo na nás všechny Usmívající se
Moc svátečně jsem tedy neprostřela, ale děti nechtěly ruční prostírání, tady se dá kápnutí umýt, ale co, hlavně, že bylo co dát na talíř, ne?
Přišla jsem ukázat, co zbylo z krůty, která měla víc jak 3 kg.


Dcera si na závěr okousala kosti, to má moc ráda. Takovou sérii fotek, co vytvořil vnuk, za to by se nemusel stydět žádný fotograf
Pegginka olízla ještě kost
A je to! To byla dobrota. Tak zase za rok!
Ani tyhle kostičky se nevyhodily. Ještě je dostal ohryzat jeden velký pejsek.
A to už se v kuchyni likviduje nepořádek po obědě.
Dokonce bylo i veselo. Ani už nevím, čemu jsme se s dcerou tak smály.

Uf, to jsem se ale zapotila, než jsem ty fotky dala dohromady, pak jsem některé také uložila jinde a musela je hledat a ukládat znovu, no jo, práce kvapná.... tak zase příště.

Šťastné a veselé

28. prosince 2012 v 13:47 | já |  RODINA
Toto přáníčko jsme jistě všichni slyšeli častokrát, naposledy nedávno. Pro někoho to možná zní jako fráze, ale kdepak, je to velice důležité.

Já sama za sebe mohu říct, že byly chvíle, kdy jsem neměla ani šťastné ani veselé. Manželovi bylo o Štědrém dni tak zle, že ani nechtěl jet k synovi, ležel a bylo mu do pláče. Takové měl bolesti. Nakonec jsem ho přece jen přemluvila a jeli jsme. Měli jsme odvoz tam i zpět, tak žádná námaha nehrozila.

Další den, tedy na 1. svátek vánoční, když všichni přijeli, viděli, že manžel zase ležel, dokonce spal, když přijel syn s rodinou. Snacha řekla, že už se na něj nemůže koukat, vnuk sedl s ní do auta a jeli na pohotovost. Já jsem se zatím věnovala zbytku rodiny. Po návratu jsme se dozvěděli, že má manžel něco s cévami, dostal předepsaný lék, ale současně radu, že bohužel, ten den není NIKDE otevřená lékárna. Kdyby prý se stav zhoršil, měl si dojet do nemocnice na ultrazvuk.

Další den jsme to nehrotili a jel až včera k naší praktické lékařce, která mu napsala doporučení na ten ultrazvuk s tím závěrem, že to vidí jako cévní zánět. Dnes mu to na ultrazvuku lékařka jen potvrdila s tím, jak začal brát ten předepsaný lék, že se průtok krve rapidně zlepšil. Jen si tak říkám, jak to asi dělají ti sociálně slabší, protože nás tato návštěva lékařů a lékáren vyšla na 475 Kč.

Nemoc postihla také moji sestru, která už musela v pátek před svátky k lékařce, trápila ji nejen viróza, ale i horečky a angína. Dostala antibiotika a byla celé svátky sama doma, protože k ní děti s vnoučaty nemohly a ona k nim také ne.

No a aby se to nepletlo, tak dnes odvezli maminku do nemocnice. Už delší dobu má problémy s jídlem. Nejen, že nemá na nic chuť, moc toho nesní a hubne, ale teď v poslední době už to tělo všechno vyhazovalo ven. Donutili jsme ji konečně, aby zavolala svému praktickému lékaři, že žádné jeho rady a pomoci nezabírají. A nakonec ji nechal hned dnes deportovat do nemocnice. Myslím na ni od samého rána a hlavně na to, aby to ještě dobře dopadlo a brzy se vrátila zpět. Tam jí aspoň dají nějakou výživu, takhle doma by brzy odešla hladem.

Moc šťastné a veselé se tedy nekonalo, ale přesto jsme se dokázali občas i zasmát. Až dám dohromady nějaké fotky, tak to bude i vidět.

Teď chci jen dodat něco k mému včerejšímu cukroví. Vždyť já zapomněla ukázat to moje nejpracnější, ale proto, že ho mám schované v lednici.



A také abych trošku vylepšila ten můj článek, tak se pochlubím, jak mi kvete moje kytička, která nekvetla už kolik let.


Vánoční kaktusy letos odpočívaly, jen ten jeden má pouze dva květy. Je už to takový stařeček, na kytku - ano, protože už je mu cca 35 - 40 let.


Tento kaktus je na okně na chodbě domu.

Krásné dny všem přeje Ježurka - nebo přímo šťastné a veselé!

Vánoční cukroví

27. prosince 2012 v 14:41 | já |  JEN TAK
Všimla jsem si, že si některé blogerky vystavily své vánoční cukroví. Líbilo se mi to, tak se budu opičit. Ale ne všech těch 18 druhů jsem dělala sama. Některé dělala moje dcera, která mi vždy od všeho pár kousků dala. Já vím, že bych nemusela péct vůbec, ale to by zase nebyly Vánoce bez vůně cukroví u nás doma.

Tak jsem těch citovaných osmnáct druhů dala na tácek, od každého jen pár kousků, a blik! Cukroví mám ještě dost, teď zrovna jsem si dala asi tak 5 - 6 kousků ke kávě a tak mi to vydrží hooodně dlouho. Mám ho na balkoně, protože ta spíž stále ještě není v pořádku. Domovka asi čeká na jaro, no a já musím také.


Ale ne všechno u nás bylo o svátcích tak v pohodě, jak to dle cukroví vypadá. Ale to je zase jiné téma, tak si ho nechám na příště.

Dárečky

26. prosince 2012 v 12:54 | já |  RODINA
A je pomalu konec Vánoc! To bylo chystání a těšení, ale všechno jednou končí, ale můžeme si říct, že to bylo krásné a bylo toho tak akorát.

Já si pamatuji z dětství, že můj tatínek vždy na Štěpána říkával, že na Štěpána není pána a ptal se maminky, jestli mu dá kufr za dveře. Já jsem nevěděla proč, ale pak mi došlo, že se to týkalo jen zlobivých tatínků a to u nás nehrozilo. Proto se maminka vždy usmála a tatínek byl rád, že to dobře dopadlo.

Než sepíši "paměti vánoční", tak mi nedá, abych se nepochlubila dárky.
To je 1. část dárků
a tady je 2. část, ale to není všechno

To je ježčí obr, který sedí na židli - zepředu
a tady je z profilu.
Tady s radostí přišel i problém: KAM S NÍM?
Další super ježek. Zatímco ten předchozí byl od dcery, tento je od vnučky Laděnky.Originál každým coulem.
a k tomu jsem ještě od ní dostala větší ježčí vykrajovátko.

Ještě zde chci ukázat nějaké zajímavosti z dárečků.
Takové nádherné zdobení všech svých dárků vytvořila moje vnučka Laděnka, která si s tím vystřihováním různých krásných tvarů musela dát ale práci! Jen my s manželem jsme měli dohromady 3 dárky a co ti ostatní?

Další zajímavosti jsou :
Třeba tato sklenice. Ještě jsem o ní nikdy neslyšela, ani ji neviděla. Dcera ji koupila pro manžela, když byla s třídou na předvánočních trzích v Drážďanech. Jsou to totiž dvě sklenice spojené v jednu. Prý udrží teplý nebo studený nápoj déle v požadované teplotě. Tedy pivo nezteplá a třeba čaj nevystydne. To se mi líbí!
A tady mám já světýlko do kabelky. Když prý večer nebudu vidět třeba jak se trefit klíčem do zámku, blik - a svítí! A ještě s takovým krásným moudrem, že? Dobře to snacha vymyslela.

A nakonec jeden zvláště milý dárek pro manžela :
Knížku P. Horvátha - Můj příběh nekončí dostal manžel i s vlastnoručním podpisem autora, za kterým si pro podpis došel můj syn a manžel měl velikou radost, protože jako bývalý fotbalista je fotbal jeho stálým a velkým koníčkem.

A to je pro dnešek vše, určitě ještě přijdu se svojí troškou do mlýna. Tak krásný konec vánočních svátků všem!

PRO JEŽÍŠKA

23. prosince 2012 v 18:21 | já |  JEN TAK
Přiznám se, že dnes jsem byla hodně zmožená, musela jsem si práci rozdělit na etapy, kdy jsem ještě kromě vaření musela všechno tohle stihnout.

Ale nyní hlásím! MILÝ JEŽÍŠKU, u nás je vše připraveno, jen řízky a ryba budou zítra. Tak přijď k nám, rádi tě přivítáme.


První byl hotový štrúdl pro manžela. Proto není ocukrovaný.


Pak to byly po obědě vánočky.


Jen se dopekly vánočky, vrhla jsem se na salát


Vše je připraveno, tak šťasné a veselé!

Přáníčko

22. prosince 2012 v 16:22 | já |  JEN TAK

Ježíšku, prosím Tě, přečti si mé psaní.
Je krátké.
Mám k Tobě jen jedno přání:
Ať jsou všichni v celém roce takoví,
jak na Vánoce!
Ať jsou milí, míň se mračí...
Děkuji Ti. To mi stačí.

Tím nejkrásnějším dárkem k Vánocům, není,
co se zlatem třpytí.
Je to úsměv, láska, pohlazení.
Nad takový dar žádný není!

Krásné Vánoce a hodně štěstí v novém roce přeje všem pravidelným i náhodným návštěvníkům mého blogu
JEŽURKA

PS: Zatím stále ještě neumím vytvořit vlastní obrázek, proto jsem si ho vypůjčila z pohlednice.

Samá radost

21. prosince 2012 v 14:51 | já |  JEN TAK
Přiznávám se bez mučení, že i dnešek byl pro mne samé krásné překvapení. Do třetice všeho dobrého.

Včera, když jsme přijeli autobusem (který nám staví přímo u vchodu) z nákupu, tak jsem viděla, že přijel poštovní vůz a pošťák na někoho v našem vchodě zvonil. Zeptala jsem se, koho hledá a co myslíte? Ano, byla jsem to já, to mi došel ten včerejší balíček od Věrušky.

Dnes se vracím od kadeřnice, kterou mám naproti přes silnici a opět u našeho domu stojí ten stejný pošťák, který přijel autem. Tak se zase ptám, na koho zvonil - ano, úplně správně - zase na mne. A on mi říkal, že jsem mu byla povědomá, že mne někde viděl - jasně, včera, tak si to ještě pamatoval. Dostala jsem tedy ještě jeden krásný dáreček do mé sbírky.


Tak tento ježčí krasavec je od Haničky


A tady se podívejte jak je krásný i z profilu. Haničko, moc děkuji.

Přišla jsem domů a manžel říkal, že jsme měli za dveřmi chvojí. To aby nám tady nějaké to jehličí aspoň vonělo. Vím od koho bylo. Sousedka mi každý rok dává větve do vázy a tak asi nikdo neotvíral, manžel neslyšel její klepání, tak to šoupla za dveře. Nemusím ani říkat, že jsem byla také ráda.


A už je nazdobené ve váze v obýváku.

A ještě mi manžel hlásil, že se stavěl syn, který na nás myslel, když byl nakupovat v Makru a koupil nám jednu dobrůtku na ochutnání.

Já nevím, jak to máte vy všichni, ale já jsem vždy hodně dojatá, když vím, že si na mne někdo vzpomněl v dobrém a navíc jsem něco dostala. Díky všem, já vím, že jsou hodní lidé a určitě je jich dost! Díky moc.

Čím jsem si to zasloužila?

20. prosince 2012 v 17:56 | já |  JEN TAK
Letos se musím pochlubit, že už jsme dostali sedm pohledů a věřím, že ještě nějaké přijdou. Ale nejen to, včera jsem se tady chlubila s dárečkem, dnes přišel zase balíček.


Samá překvapení a musím říct, že krásná, ale já opravdu na nic nečekala a o to víc jsem pak v šoku. Za tyto dárečky děkuji mé milé blogové kamarádce Věrušce.

Ještě mi to nedalo a vyfotila jsem si moje taková malá vánoční zátiší. Tak když už jsem u toho chlubení, tak to sem přidám.

To je letošní stromeček
Moje dekorace u stropu v obýváku
To je můj PC koutek
To je můj betlémek
Tady jsem se snažila, aby byly vidět ty moje vánoční vločky nalepené na skle
A nakonec stůl v obýváku.

Tak krásné Vánoce všem!

Proč se nechtěl stěhovat

20. prosince 2012 v 14:15 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Už jsem tady jednou psala o sousedech, kteří se nastěhovali do tohoto našeho vchodu ten rok co my. Tedy před padesáti lety. Byli zhruba ve stejných letech, mladí, plní plánu a nadšení. Chtěli čtyři děti.

V konečné fázi však zůstali u dvou. Starší syn a mladší dcera, jako naše. Jen syna měli o rok později a dceru zase o rok dříve než já.

Neměli také všeho hojnost, šetřili. Na auto a kdoví na co ještě všechno. Pravdou je, že on byl inženýr - stavař a měl doma hlavní slovo. Obě děti jim vystudovaly také stavební fakultu a když se osamostatnily, žili si manželé cca dvacet let jen tak vedle sebe. Nerozvedli se, ale hospodařili si každý za své, on platil nájem, ona uklízela, dokonce celé ty roky i ona sama malovala celý byt.

Sousedka vždy po velikonocích odjížděla do svého rodiště do východních Čech na chalupu, kterou zdědila po rodičích, soused tu zůstával sám až do Dušiček. Byli tedy vlastně spolu poslední dobou v bytě jen půl roku.

Je to asi dva roky, tak soused vážně onemocněl. Byl i v Praze na operaci srdce, měl prý zničená játra i ledviny, jezdil teď 3 x týdně na dialýzu. Už loni prý si doktoři mysleli, že do Vánoc z něj bude ležák, tak začala sousedka a jejich dcera shánět byt, kde by nemusel do schodů a byl menší. Asi před měsícem jsem se dozvěděla, že dcera rodičům koupila byt naproti, menší a s jen pár schody. Soused se ale z toho všeho poměrně dobře dostal a stěhovat se nechtěl. Byl to takový morous, nikdy se s nikým v domě nebavil, až v poslední době, v době, když byl tak nemocný, tak jsme si spolu popovídali. Moc ne, ale přece jen to bylo víc, než za celé ty roky předtím.

Včera jsem šla ven a na domovních dveřích viselo parte. Soused v pondělí tiše odešel. Bydleli pod námi a my nic netušili. Teď se může sousedka stěhovat, ale sama.

Ať si říká kdo chce co chce, přece jen jsem ho znala padesát let a slzička ukápla. Teď před svátky je všechno takové bolavější a hlavně, z těch nás, co jsme tu celou dobu, celých těch padesát let, tak už je to třetí člověk, který odešel.

Vím, že v tomto čase se to moc nehodí psát takové smutné články, ale i to patří k životu a o to víc si to vždy uvědomím.

Dnešní překvapení

19. prosince 2012 v 14:25 | já |  JEN TAK
Ráno jsme se vypravili z domova každý zvlášť, manžel šel napřed, protože byl objednaný na další obstřik na to jeho bolavé koleno a já šla za ním tak, abych už nemusela dlouho čekat a pak jsme se vydali do supermarketu. Chodím vždy s lístečkem, protože co není napsáno, to si stokrát můžeme myslet, že nezapomeneme, ale většinou to je jinak.

Tak jsme úspěšně nakoupili co jsme chtěli, nebylo toho mnoho a šli jsme k pokladně, kde ani nebyla fronta. To je co říct. Až tam jsme se nestačili divit.

Ve vozíku bylo cca tak 2 kg banánů. Já je nejím a manžel si kupuje tak maximálně dva až tři, tak jsme koukali jeden na druhého. No jo, ale zase tam nebyly mandarinky. A už nám oběma bylo jasno. Kolem ovoce a zeleniny bylo dost lidí a protože to je hned na začátku, bylo tam jistě i dost prázdných nebo poloprázdných vozíků. Tak to buďto popletl manžel, který dělá řidiče vozíku, nebo někdo druhý. Zkrátka banány jsme odložili a odešli bez mandarinek. Ty jsme pak podstatně dráž koupili jinde.

No jo, i tohle se stává, ale že jsme si toho ani jeden nevšimli, když jsme tam dávali další věci. Ještě honem, než jsme zaplatili, jsem si podle lístečku zkontrolovala, zda jsou všechny ostatní věci naše a naopak, jestli nám zase na druhé straně něco nechybí. Ne, jinak to bylo v pořádku. Tak, pozor na svůj vozík! Obzvlášť teď v tom předvánočním shonu!

Ale ještě jedno překvapení na mne čekalo v poštovní schránce. A musím říct, že moc milé!


Ano, toto je to překvapení, které bylo s krásným přáním v obálce od Květušky. Přiznávám se bez mučení, že mne nic takového ani nenapadlo! Musím však přiznat, že jsem opravdu moc ráda, že vás, moji novou blogovou rodinu mám, že jsem tady poznala nové opravdové skvělé přátele. Květuško, moc děkuji!

Krása adventu

18. prosince 2012 v 14:26 | já |  RODINA
Všude se mluví o tom, jaký stres a shon teď všude vládne. Já myslím, že to není zase tak zlé. Soudím podle sebe. Také chci mít doma vše krásné a nachystané dárky a pohoštění pro rodinu, která přijde, ale proč si neužívat krásné předvánoční adventní pohody?

Už jsem psala o tom, že jsem byla minulý týden na adventním koncertě v kostele, že to bylo moc krásné a zpíval tam můj nejmladší vnuk.

Včera jsem si udělala další radost a příjemné chvíle. Byla jsem na pedikúře. Jak mi moje nožky děkovaly. No já vím, šmajdám, tedy spíš uhýbám před tou bolavou páteří, tak proto mne tak zlobí otlaky event. i kuří oka. Po včerejšku - paráda.

A dnes? Dnes to byla přímo lahůdka! Byli jsme s manželem na té druhé masáži, kterou on dostal jako dárek od mé maminky. Paní masérka je opravdu šikovná a umí. Manžel chodí vždy za mnou a já si šla mezitím obejít město, koupila jsem si jmelí a nějaké drovnosti a sešli jsme se u autobusu. Doma jsem zírala, když manžel vyndal takovou malou ale milou pozornost, kterou nám dala tato paní masérka. No, posuďte sami.


A to ještě není všech těch "radovánek" konec. V pátek jsem objednaná ke kadeřnici, která ze mne zase na chvíli udělá člověka. A bude změna! Léta jsem mívala melír, pak mne kadeřnice přesvědčila na mírné barvení, protože mám vlasy jako čmejří, ale ta barva nějak nefunguje tak se vracím zpět k melíru. No, snad mne manžel pozná a pustí domů. Když jsem se objednala na pátek ráno, tak jsem si řekla, že jsem si dovolila dost. Většina lidí asi bude běhat po nákupech a já si jdu sednout ke kadeřnici. Ale co, manžel zvládne koupit chleba a ostatní nakoupím dříve nebo později. Žaludky přece máme pořád stejné, tak netřeba bláznit.

A nakonec, to nejdůležitější je hotovo. Cukroví napečeno, maso nakoupeno, stromeček a byt nazdoben a uklizen, dárky zabaleny, tak proč bych si to neužívala, ne? No, ještě jsou nějaké drobnosti na programu, ale práce přece není zajíc.

A tenhle znáte?

17. prosince 2012 v 14:01 | já |  VAŘENÍ A PEČENÍ
Chodím denně na různé blogy a koukám, co je všude druhů cukroví, které jsem vůbec neznala. No, člověk se učí celý život, to je pravda.

Ale také jsem nikde neviděla recept na cukroví, které dělám už hodně let a musí být vždy, protože všem - hlavně vnoučatům - moc chutná.

Cukroví se jmenuje OPILÁ SRDÍČKA.


A tady je recept:

10 dkg másla
1 žloutek
14 dkg hladké mouky
3 dkg cukru
Udělat těsto, vypichovat srdíčka, upečené mazat rybízovou marmeládou.
2. těsto je nepečené :
20 dkg cukru
4 dkg másla
4 dkg ořechů
1 žloutek
2 lžíce kakaa, trochu rumu.
Vyválet na vále, posypaném cukrem na 3 - 4 mm, vykrajovat a spojovat s upečenými.

Dnes jsem právě dodělávala ten nepečený vršek, je to dost piplačka, ale stojí to zato. Bohužel, nemohu toto druhé těsto dělat dle receptu, protože vnuk je alergik a nejvíc na ořechy, proto je tam nahrazuji strouhanými piškoty, kterých dávám jen 3 dkg a o 1 dkg více másla. Drží to také dobře a chutná též. No a kvůli dětem jsem se odnaučila používat rum, když byly malé, tak jim to s ním nechutnalo, proto dávám jen rumové aroma.

Zbývá mi tedy ještě naplnit malé trubičky a pak už mohu velkou většinu mého cukroví předat dceři, která má zase pro mne od každého pár kousků z toho jejího pečení.

Kdo si hraje...

16. prosince 2012 v 14:23 | já |  JEN TAK
Ano, je to tak. Říká se, že kdo si hraje, nezlobí. A také se říká, že staří lidé jsou jak malé děti, tak se tím snažím řídit a pořád si něco vymýšlím.

Tak jsem u televize také "motala" sněhové vločky. Buďto jako dekoraci na Vánoce nebo ozdobu na stromeček. Uháčkovat je nebyl problém, ale pak to škrobení a napínání.


Takhle to vypadalo, ale udělala jsem nějaký hustý škrob a jsou tedy pořádně naškrobené. Jo a taky jsem netušila, že některé mé špendlíky už taky něco pamatují a tak některé mi nechaly na památku rezavý vpich. Teď už to vím.


No a toto je výsledek.

Také jsem se rozhodla zlikvidovat jedno povlečení, tak jsem si koupila nové. Chtěla jsem, aby bylo do zelena, protože máme bílou ložnici s tmavozelenou koženkou. Vyprala, vyžehlila jsem ho a povlíkla jednu postel, abych to hned zase sundala. Já nevím, asi se nám nějak srazila prošívaná deka, či co, protože tam byla na straně velké volno. Nedá se nic dělat, řekla jsem si a vyndala šicí stroj. Zabrala jsem to pořádně aspoň z jedné strany a teď to rozhodně vypadá líp.

Míváme na polštáři s manželem ještě malé polštářky, aby nám nebolelo za krkem. Tak ty jsem se také rozhodla sladit s povlečením, koupila jsem tedy látku a včera se dala ještě do šití polštářků.


A v konečné fázi to vypadá takto. Líbí se to určitě i našim kamarádům ježečkům, kteří s námi spí.

To je rozdíl

15. prosince 2012 v 14:19 | já |  RODINA
Dnes jsem dostala emailem fotky od dcery. Ne, nejsou na nich děti, ani dcera, ale miláček nás všech - jejich krásná milá jorkšírka Peggy.

Tohle je foto před tím, než s ní odešli na stříhání.



A tady jsou fotky po ostříhání. To je rozdíl, co? No, není to krásný pejsek? Jak se krásně dívá!



A vedle ní je polštářek s jejím kamarádem. Usmívající se

A abych nešidila ostatní zvířátka, tak ještě sem přidám jednu zajímavou fotku miláčka mé vnučky zase od syna. Je opravdu zajímavá, chvilku jsem se musela soustředit, na které straně má hlavu.


Asi se mu dobře spalo.

To je tedy dnes vše o zvířecích miláčcích mých dětí a vnoučat. A také mých, samozřejmě. Miluji zvířátka.

Porucha?

14. prosince 2012 v 14:19 | já |  JEN TAK
Včera se tedy u nás děly věci. To jsem ale bohužel zjistila až ráno. Nevím, kde nastala chyba, ale myslím, že by to měli operátoři nějak ošetřit a aspoň dát vědět, že něco nejde. Ráno jsem ve městě potkala syna, který mi říkal, že mu včera odpoledne poslal SMS zprávu vnuk, že nemá kredit, aby mu ho dobil. Mají to tak ujednáno. Ale divili se oba. Synovi přišla zpráva až ráno a vnuk se zase divil, proč nemá kredit.

Dcera byla včera se třídou v Německu. Jako učitelka němčiny jezdí se studenty do Drážďan každý rok, vždy s těmi novými. Tentokrát jela i s vnukem, který nemohl jet s jejich třídou, protože zkoušeli zpěv na adventní koncert. V podvečer jsem jí psala zprávu, jestli v pořádku dojeli a jestli někde nezmrzli, protože tady byla pořádná kosa.

Jsem zvyklá, že dcera vždy na každou moji zprávu reaguje a tentokrát nic. Napřed jsem si říkala, že ještě není doma, pak že zprávu přehlédla a pak už jsem byla nervozní. Ale bála jsem se zavolat, ač jsem ještě v půl desáté večer chtěla.

Ráno jsem volala mamince a do toho mi v mobilu něco zahučelo. Když jsem domluvila tak koukám, přišly mi zprávy. Dnes ráno!!! Že mám 7 zmeškaných volání ze včerejška, přišla mi zpráva od dcery, že je doma a už peče cukroví a také mi psal vnuk. Vše kolem šesté hodiny večerní a došlo vše až ráno po deváté hodině! To je fofr co?

No, koukaly jsme obě, já hned volala a dcera mi právě tlumočila, že se nemohli s vnukem dovolat ani na manžela.

Já si vůbec nedovedu představit, co bych dělala, kdybych se nedovolala takhle mamince. V poslední době jí není vůbec dobře, spíš zle, tak jí volám každou chvíli, a díkybohu, že aspoň jí jsem se dovolala.

Zatím se mi to nestalo, ale kdyby se to mělo opakovat..... no tak asi změním operátora.

Peču, pečeš, pečeme

13. prosince 2012 v 15:10 | já |  JEN TAK
Kdysi byla taková soutěž - Zpívá celá rodina, pamětníci znají. Teď by se hodilo spíš ne peče celá rodina, to nestačí, spíš peče celá republika.

A víte, že by mne zajímalo, kolik metráků se tak napeče vánočního cukroví? Určitě hodně, já vím, že jsem to kdysi vážila a to moje pečené cukrovíčko mělo cca 6 kg. To je docela slušná porce. Ne, že bychom to s manželem snědli sami, to já se rozdělila, ale stejně. Teď v posledních letech už peče více dcera, pak si to měníme. Já jí dávám asi tak osm z deseti kousků a beru si jen pro sebe, manžel může jen dia, letos prý nebude chtít nic. Tak uvidíme.

Ale stejně jsem se letos nějak rozmáchla. Chtěla jsem inovovat tradiční pečení, ale to staré jsem nechala. Manžel už chodí kolem, kulí významně oči a občas poznamená, kdo to bude jíst, on že tedy ne. No dobře. Udělala jsem 6 druhů a ještě na 2 mám těsto. Ale nedělám velké dávky, tak 1 - 2 plechy.

Co tedy fakt nemusím, je zdobení perníčků. Opatrně jsem se letos ptala dcery, jestli perníčky ano či ne. Jasně znělo že ano. Upéci to ještě jde, ale potom to zdobení! Já nevím jak kdo, ale já nejen, že nemám už tak pevnou ruku (v mém věku je to normální), ale hlavně nemám žádnou fantazii. Kdyby mi někdo ukázal jak, to bych si výskala. Takhle jsem tu moji lidovou tvořivost udělala jak jsem nejlíp uměla a jak mi šly myšlenky. No, posuďte sami.



Nechtěla jsem mít všechny tvary stejně nazdobené, tak jsem si vymýšlela. No ještě štěstí, že to nemá vliv na chuť! Letos jsem cukr na polevu přesila víckrát než jindy a taky to bylo ve výsledku poznat. Už se mi zdobička neucpávala, tak aspoň nějaký pokrok.

Věřím, že vám ostatním se perníčky povedly, ale ty moje jedlé jsou, i když vypadají tak nějak....

Adventní koncert

12. prosince 2012 v 14:39 | já |  JEN TAK
Tak jsem se včera vydala na cestu a sama. Není to sice daleko do našeho okresního města, ale koncert se konal v podvečer a z domova jsem musela vyrazit už v 16,30 hod.

Brzy byla tma a hlavně velká zima a studený vítr.

Protože jsem však ještě na koncertě, kde zpíval vnuk nebyla (já vím, je to ostuda), tak jsem šla do sebe a vyrazila sama. Manžel nebyl ve své kůži, tak jsem ho nechala doma. Moc mne ovšem nepovzbudil. Říkal, že se mu zdálo, že jsem jela na ten koncert a někdo mi ukradl kabelku, kde jsem měla vše, tak jsem se vydala to nahlásit na policii a prý u mne zastavilo auto, aby se mě na něco zeptali, pak mne vtáhli do auta a ujížděli se mnou.

Tak to bylo na cestu. Nevím sice, co bych jim dala, když už jsem byla jednou okradena, ale je vidět, že měl manžel opravdu bujnou fantazii.
Ale po vystoupení z tramvaje už na mne čekala dcera a vnučka, sedly jsme do auta a jeli na místo.


Snažila jsem se v kostele o nějaké fotky, ale jak známo, je tam kromě dost velké zimy i poměrně tma, takže to moc nevyšlo, ale něco aspoň trošku vidět je.

Snažila jsem se trochu vyfotit oltář ještě než sem nastoupili členové sboru.


Vedle klavírního doprovozu krásně svítil stromeček, ale líp to fakt nešlo.

Sbor začal zpívat nahoře u varhan, pak sešli dolů a stáli a zpívali před oltářem, před sebou měli rozsvícené svíčky do půlkruhu, krásné. Já začala bulet hned při první skladbě, kterou začali - AVE MARIA.


A tady jsou nastoupeni už před oltářem všichni členové sboru. Opravdu toho mnoho vidět není.

Abyste je viděli všechny v celé kráse, tak jsem si vypůjčila fotku z webu gymnázia. To je fotka z minulého týdne, kdy zpívali v Domě pro seniory. A ten druhý zprava je můj vnuk.

Pak to byly koledy, vážná hudba, veselé písně, taková krásná všehochuť a my tři generace (já, dcera a vnučka) seděly ve 2. řadě, tak jsme slyšely i hlas vnuka. A na závěr zpíval celý kostel ty nejkrásnější koledy: TICHÁ NOC, SVATÁ NOC a NARODIL SE KRISTUS PÁN. Tak jsem si řekla, kdy já bych si v takovém velkém sboru mohla zazpívat tyto nádherné koledy? Dokonce jsme u vchodu kromě programu dostali všichni i texty, ale protože se mi nechtělo vyndavat brýle, tak jsem zpívala z hlavy. No, u těch posledních slok jsem se chytala tak tak, ale bylo to krásné. Vnučka, která ještě v minulém školním roce zpívala v tomto sboru taky, říkala, že jí to chybí. No na VŠ už žádné pěvecké sbory nemají.

Dcera mne zase odvezla na tramvaj a já šťastně dojela domů. Ani se mi v tom kostele nezdála taková zima, jak ji avizovala dcera, to venku to bylo horší. Naštěstí mne nikdo nepřepadl a tak jsem spokojená a plná dojmů dorazila v 19,30 hod. domů. No a manžel si oddechl.