Listopad 2012

Advent a vánoční nálada

30. listopadu 2012 v 15:00 | já |  JEN TAK
Dnes jsem na práci nebyla moc použitelná, tak jsem ležela a četla. Dostal se mi do ruky magazín, kde byly otištěny nové vánoční pohádky. Přečetla jsem je všechny, ale některé bych ani jako pohádky nedoporučovala (tedy pro děti), ale líbila se tato, kterou povídal své dcerce Václav Upír Krejčí.

Pohádka se jmenuje ŠOTEK A KLÁRKA....
Šotek, jako každý den před odchodem do tiskárny na noční, šel tajně uspávat malou šibalku Klárku. Potichu a po špičkách se přibližoval k postýlce.

"Mám pro tebe dárek, ale nesmíš ho nikde ukazovat, je to tajné." Šotek vytahoval kartičky. "To jsou pohlednice ze sériové řady Vánočních stromků." "Ukaž... to neznám!"

"To ani znát nemůžeš. Místo vánočních, krásně zdobených stromků se tam objevily nesmysly!"

Klárka vzala obrázek a už jí šibalsky očka jen zářila. "Tady na Karlově mostě stojí Petřínská rozhledna?" radovala se z odhalené chyby. Najednou ale zesmutněla.

"Copak?" zajímal se Šotík.
"A proč jste tam nepřitiskli taky moře? Já chci mít v Praze moře!" zasnila se.
"A tady na Václavském náměstí místo sochy sv. Václava na koni stojí socha Svobody? New York v Praze! Slib mi Šotíku, že už to tak zůstane!" žadonila.

"No na té pohlednici ti to slíbit můžu..."

Klárka se smála, až se za peřinu popadala a vyčerpaná od smíchu usnula. Cumlala si prstík jako dudlík a mačkala panenku, co ani dýchat nemohla. Šotek jí opatrně vytáhl pohlednice z ruky a odešel do tiskárny tisknout Ježíška.

Tak snad ty letošní Vánoce dopadnou líp.
*****
Tak to je konec pohádky. Věříte, že bych to do V. U. Krejčího ani neřekla?

A teď bych přidala jedno přáníčko. Je to sice ještě brzy, ale dostala jsem ho já a je tak krásné, že se chci podělit se všemi, kterým se také líbí tak jako mně.

A nakonec ještě přidám fotku mé juky. Nedávno jsem psala, že jsem ji uřízla a dala zakořenit a ona se, kytka jedna hodná, chytla i v listopadu. Roste krásně.

Krásný adventní čas přeji!

Sousedské vztahy

29. listopadu 2012 v 13:56 | já |  JEN TAK
Včera jsem měla objednací den. Musela jsem se už konečně objednat k zubaři, mám pocit, že to bude víc než preventivní prohlídka, zatím mám ještě pořád dost "svých" zubů, pak jsem se také opravdu musela objednat na neurologii a přeobjednat na pedikúru. To je tak, když se objednávám moc dopředu, ale není problém, mám ji naproti.

Tak jsem byla ráda, že jsem konečně na nic nezapomněla a když jsem tak šla se přeobjednat naproti, potkala jsem na chodbě některé sousedy. Už jsem o tom psala, že u nás ve vchodě máme dobré vztahy a mám z toho radost. Opravdu tady není problém, když na něco nestačím, nebo něco nemám, tak zajít k sousedovi, o kterém vím, že pomůže.

Včera jsem zahlédla, jak sousedka sousedce vypomáhá. Ta jedna je sama a už jí do osmdesátky moc nechybí, tak ji ta vedle nakupuje, co si řekne. Ty velké nákupy jí dělá syn, ale my, ženy víme, že ne všechno se povede vždy chlapům nakoupit, nebo něco zapomeneme, tak od toho tady je ta sousedka.

Když jsem šla zpátky, tak zase k této starší paní šel soused z dolního patra. Prý se jí rozbila pračka, tak se šel podívat a zjistil asi, že to zvládne opravit, ale nářadí prý má v garáži. Tak nelenil a mazal pro ně. No není to krásné?

Chtěla jsem říct, že tady mám takový pocit jistoty, ale přece jen jsem byla tento týden zklamaná. Máme na chodbě všude na oknech kytky. Každý, kdo mohl, tam nějakou dal a moje sousedka jich tam dává dost a některé jsou opravdu krásné. Už se jí tam jednou jedna taková krásná ztratila a pro nás to byla záhada. Nevím, co si mám o tom myslet nyní, když jsem ráno při cestě z domova koukala, že je tam jedna miska prázdná. Ano, správně chyběl tam papyrus. Takový krásný, moc se mi líbil, jen jsem si nestihla říct o sazenici. Ale prý jsem mohla. Sousedka ho prý pěstuje pro jejich kočku, protože té chutná. No, ještě jsem neslyšela, že by kočka žrala papyrus, ale proč ne, jestli jí chutná, tak proč ne.

Máme tady jen jedny takové sousedy, kteří se s nikým nebaví a občas je od nich slyšet trochu víc křiku. Na schodech sice pozdraví, ale tam bych si nic vypůjčit opravdu nešla.

Ale jinak jsem moc spokojená. Vždy, když se někdo odstěhuje, tak mám strach, abychom sem nedostali nějaké "povedené" sousedy.

Vím, že ne všichni mají takové štěstí a to je také jeden z důvodů, proč se mi nechce odtud stěhovat.

Jak tedy na tom jsme?

28. listopadu 2012 v 14:20 | já |  JEN TAK
Touto otázkou myslím jak na tom jsme my - senioři, nebo důchodci, chcete-li. Spousta lidí se těšilo nebo těší do důchodu, ale bude to prý čím dál těžší. A proč?

Protože se prodlužuje doba, do kdy je třeba pracovat, než vznikne nárok na důchod a je spoustu vtipů o tom, jak by to vypadalo, kdyby...

Jen jsem se tak trošku rozhlédla okolo a koukám. Vedle ve vchodě bydlí sousedka, které je 76 let a stále pracuje! Ano, já to také nechápu, ale pracuje jako účetní, sice ve firmě své dcery, ale je tam a určitě ne zadarmo! Nevím, nechci jí sahat do svědomí, ale myslím si, že určitě to jde snadněji a rychleji mladšímu člověku než nám, starším. Já si třeba vůbec nedovedu představit, když mne přepadne takový atak nemoci jako včera, že bych se měla zvednout a někam odejít, natož u toho myslet! Včera to opravdu nebylo možné. Tak si říkám, že je buďto absolutně fit nebo tomu nerozumím.

Máme také naši doktorku - internistku, která je výborná, moc hodná, lidská a stíhá! Je o rok starší a denně ji vidíme jezdit autem do práce a k večeru domů. Je na baterky? Jak se stihne dobíjet? Chce prý pracovat do 75 let. Ale vím, že existují výjimky.

Také znám z fabriky jednoho pana inženýra, který je před osmdesát let a stále také chodí do práce. Jsou to všechno výjimky, které nemohou bez té práce existovat a tak dobře jim to jde? Ta sousedka třeba chodí do práce hlavně proto, že prý by se doma s manželem zabili. Tak tomu už vůbec nerozumím.

Také jsem četla v novinách, že jeden sňatkový podvodník okradl seniorku o sta tisíce Kč. Byla sama a na co měla tolik peněz? A jak to vůbec, když se stále píše, jak chudí jsme my, důchodci? Je to ale každou chvíli, když čteme, že se zase nechali důchodci napálit na předváděčkách, jsou to tisíce Kč, ale jak to tedy opravdu je? Kdo má pravdu - ti, kteří tvrdí, že je okradli, nebo ostatní, kteří naříkají, že nemají co do pusy?

Já si myslím, že nedělají dobrou imag seniorům ti, co dělají dlouho "přesčas" a ti, kteří hlásí, o kolik byli okradeni. Myslím, že pravda bude někde uprostřed nebo ne?

Ale nejhůře na tom opravdu jsou ti, kteří zůstali sami.
Obrázek stažen z internetu.

Radost přišla emailem

27. listopadu 2012 v 13:58 | já |  JEŽCI
Dnes se tady bohužel moc nebudu vyskytovat, jsem na zabití. Ráno, sotva jsem vstala, tak jsem si zase musela jít lehnout, ani jsem nemohla jít nakoupit, tak mne zase trápí ta moje páteř. Jsem tu tedy jen na skok a tak aspoň ukáži, co mne v poslední době potěšilo, co mi poslali přátelé a příbuzní.

Tuhle krásnou podkovičku předávala Tonina všem, komu se líbil její blog a hlasoval pro něj. Je to milé a věřím, že tahle podkovička mi přinese štěstí, dnes ho potřebuji.

Pivo, které bodne se vaří v Jihlavě, ale tento podtácek jsem ještě ve své sbírce neměla. Poslala ho moje sestra, když posílala manželovi gratulaci. Už jsem ji taky zmanipulovala jak je vidět.

Tento obrázek mi poslala vnučka Lada a nazvala ho hledej ježka. Není moc vidět, ale když se zadíváte, je tam. A představte si, je to u nich na zahradě asi před měsícem.

A tyto krasavce prý sdílela na FB jedna kamarádka Laděnky, tak to je jasný, musela mi je poslat.

A nakonec ještě jeden nádherný obrázek i s věnováním od milé kamarádky.

Tímto chci poděkovat všem, kteří se snaží mi udělat radost. A s ježečky je to jisté. Děkuji a všem krásný den!

Citáty a jejich autoři

26. listopadu 2012 v 15:02 | já |  JEN TAK
Miluj ženu tak, jako bys ji nenáviděl
a nenáviď tak, jako bys ji miloval.
SOFOKLÉS
Dej každému dni příležitost, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života.
MARK TWAIN
Není větší bolesti než myslet v nouzi na doby štěstí.
DANTE ALIGHIERI
Láska založená jen na citech má nejkratší trvání.
Neboť nic není tak zraňováno láskou jako právě city.
ZDENĚK MAHLER
Každý si přeje dlouho žít, ale nikdo nechce být starý.
JONATHAN SWIFT
Přátelství zdvojnásobuje radosti a na polovinu zmenšuje bolest.
FRANCIS BACON
Chlapec se stává mužem, když obejde kaluž, místo aby do ní vstoupil.
PLATÓN
Uzavře-li muž se ženou přátelství, dělá to proto, že nemohl dosáhnout více.
FRIEDRICH NIETZSCHE

I muži mají své dny

25. listopadu 2012 v 22:03 | přišlo mi emailem |  JEN TAK
Přišlo mi emailem:


I muží umí a mají smysl pro humor! U tohoto videa jsem se tak smála, že mi to nedalo a věřím, že se také nasmějete.

Jedenáct

25. listopadu 2012 v 13:33 | já |  JEN TAK
1. - Kolik času ti zabere blogování?
No, jak kdy, průměrně denně tak 2 hodiny.

2. - Jakou knihu jsi četla naposledy?
Teď zrovna čtu jednu "putovní" od Zuzany Zajícové: Nezbytné pomůcky zralé ženy

3. - Co ráda pečeš na neděli ke kávičce?
Já peču ráda cokoliv, co je chutné.

4. - Na koho nejraději vzpomínáš ze školních let?
Nejraději na spolužačky ze základky z naší obce. Moc ráda.

5. - Jaké jídlo nemusíš jíst?
Nejím dršťkovou polévku, ryby a jiné mořské potvory.

6. - Které květiny nejraději pěstuješ?
Ty, které nejsou moc náročné a ty, které kvetou.

7. - Máš ráda své povolání nebo zda jsi ve věku když nemusíš do práce,co máš nejraději?
I já mám ráda své povolání důchodkyně. Nikdo mne nehoní, dělám si to, na co stačím.

8. - Co tě nejvíce zaujalo na některém blogu?
Mne v podstatě zaujme jak krásný článek, verš nebo ruční práce, ty myslím nejvíc.
Vidím, jak jsou některé blogerky šikovné a já to neumím. Ale nezávidím.

9. - Jak trávíš nejraději svůj volný čas v zimě?
V zimě? Zimu moc nemusím, takže čas trávím buďto doma nebo na procházce.

10. - Který film v poslední době tě nejvíce zaujal?
Do kina nechodím a v televizi se nejraději koukám na ty odpočinkové. Komedie
nebo romantiku. Zkrátka ty s dobrým koncem, těch špatných je dost v životě.

11. - S kým by ses chtěla opět setkat,kdyby jsi se po druhé narodila?
Nemám žádné zvláštní přání na nějakou VIP osobu, spíš na rodinu.

A nyní 11 blogerek, které se doufám také rády zúčastní:

A ještě mé otázky :
1. Tvé oblíbené jídlo?
2. Raději dům nebo byt?
3. A kde? Ve městě nebo na samotě?
4. Když se řekne Vánoce....
5. Kam by ses ráda podívala?
6. Chtěla bys něco změnit v životě?
7. Proč jsi začala blogovat?
8. Jsi nákupní typ?
9. Co bys udělala, kdybys vyhrála milion?
10. Chtěla bys znovu chodit do školy?
11. Máš ráda naše české písničky nebo raději cizí?

Vím, že toho už běhá tady hodně, tak pokud jsem někde přišla "s křížkem po funuse", tak se omlouvám. Budete-li chtít, pošlete to ještě dál, budete-li mít komu.
Krásný předvánoční čas přeji všem, i když u nás je ale hoooodně ošklivo!

Dnešní vaření a pečení

24. listopadu 2012 v 22:00 | já |  VAŘENÍ A PEČENÍ
Pro dnešek jsem zvolila, aniž bych si to uvědomila, vaření a pečení, které jsme už hodně dlouho neměli.

Vzhledem k tomu, že jsem řadu let neměla houby, protože nejsou lidi, kteří by na ně šli, tak jsem nemohla dělat jídla, do kterých ty houby patří. Letos jsem nějaké houby dostala a tak jsem zvolila po kolika letech uvařit bramboračku s houbami. No, to byla dobrota, už jsme úplně zapomněli, jak to chutná! Teď už zase vím, že výborně!

A co jsem nedělala minimálně půl roku je další naše polední jídlo a to je bramborák. Já do něj přidávám ještě kysané zelí a uzeninu. Je mi to trapné, ale já jsem už takový člověk, který si rád jídlo vychutná, tak se zase přiznávám, že jsem si pochutnala. Ještě zbyly nějaké bramboráky pro manžela "jen tak", to on rád.

A určitě teď budete zvědavi, co jsem pekla. Manžel si poručil makovec. Nevím, jak si na něj vzpomněl, protože ten jsem nepekla už asi tak dva roky. Já dělám tedy makovec jako bábovku a tento moučník nejenže je výborný, ale i velmi rychlý, proto si dovoluji sem přidat recept. Třeba se někomu bude hodit. Dnes už prodávají mák namletý, tak i tato práce odpadla. Než jsem ho stačila vyfotit, tak už z něj manžel ukrojil, ale já myslím, že to nevadí.
A tady je ten slíbený recept:

Makovec bez vážení
Přísady měříme hrnkem o obsahu 1/4 litru.
2,5 hrnku polohrubé mouky
1 hrnek mléka
1 hrnek cukru
1/4 hrnku oleje
1 hrnek mletého máku
2 celá vejce
1 prášek do pečiva
špetka soli, vanilka, citronová kůra.

Vejce rozšleháme v mléce a všechny ostatní přísady smícháme bez tření. Pečeme zvolna ve vymaštěné a vysypané formě.

Dobrou chuť!

Co potřebujeme asi všichni?

24. listopadu 2012 v 17:09 | já |  TÉMA TÝDNE
Měla bych napsat, co je TO, CO POTŘEBUJI, ale já myslím, že DOMOV potřebujeme všichni, i když si třeba někteří myslí, že už ne, nebo ještě ne, nevím.

K domovu neodmyslitelně patří rodiče. Ne-li oba, tak aspoň maminka, protože já věřím tomu rčení, že když není máma, není domov. Něco na tom určitě je, protože domov jsou vlastně všichni. Dokud máme aspoň maminku, tak se u ní většinou scházíme, vidíme se tedy všichni i ti, kteří jsou třeba dál nebo dokonce daleko.

Máme-li tedy domov, máme i lásku. Aspoň to tak ve většině případů bývá. Bez lásky by byl ten život hodně smutný a prázdný. Z lásky se pak obvykle narodí děti, kterým my tu lásku dáváme a oni nám ji po svém vrací. Je to takový krásný koloběh, ovšem pokud to vše funguje, jak má.

Ne, není to všechno, co potřebuji. Čím jsme starší, tím víc si uvědomujeme, jak moc potřebujeme zdraví. Můžeme mít bohatství jakékoliv, ale zdraví si za něj nekoupíme.

K tomu zdraví ještě také aspoň trošičku štěstí, jen si vzpomeňte na Titanic, tam byli všichni zdraví a jak to dopadlo pro některé z nich, to víme všichni.

Abychom mohli žít, potřebujeme samozřejmě vodu, vzduch a nějaké jídlo. No abychom si to mohli dovolit, je třeba na to mít a proto je zvlášť v dnešní době důležité mít práci, tu potřebujeme jako sůl. Vida, ta je taky důležitá!

Pak jsou ještě takové potřeby jako třeba je důležité mít přátele, bez nich by byl také ten život dost ochuzený.

A jako správná blogerka také musím přidat, že i blog je to, kam denně chodím a co by mi určitě hodně chybělo. Vždyť jsem zde našla spoustu dalších výborných přátel a hodně mne obohacuje.

Myslím, že toho, co potřebujeme, by se našlo dost, ale to hlavní si myslím, že jsem napsala. Jen je teď třeba si srovnat priority.

Ale někteří lidé si určitě myslí, že v první řadě potřebují to, bez čeho já se klidně obejdu. Třeba spoustu alkoholu, cigaret a nebo drogy.

Stromečky a krásné!

23. listopadu 2012 v 14:32 | já |  JEN TAK
Včera jsem psala, jak jsme byly s Miluškou na vánoční výstavě a bohužel jsem přidala jen čtyři fotky, než se mi vybil foťák. Miluška naštěstí měla také svůj a tak mi fotky dnes přeposlala. S jejím svolením tedy přidávám trošku té včerejší krásy, abyste měli inspiraci. Co stromeček, to jiné, ale krásné zdobení. Bylo jich tam celkem 21. Tak se kochejte.
Vánoce v iglů
Takoví krasavci byli na celém stromečku i s tou parádní čepičkou
Další krásný detail jednoho sněhuláčka
Patchworkové ozdoby
Ozdoby z pedigu
Milušce se líbily ozdoby z papíru, byly krásné.
Já tady obdivuji paličkované ozdoby
To jsou detaily - něha a krása.
Nádherné figurky a hvězdičky!
Dřevěná paráda, to by mne nenapadlo!
Další - vyšívané ozdoby
Kam se podíváš, samý perníček
Ještě paličkovaná krása


Při cestě tam a zpátky jsme se kochaly krásnými betlémy.
A to je všechno. Bylo to krásné a bylo toho dost. No a pokud uvidíte podobné fotky u Milušky na blogu, není to podobnost čistě náhodná.

Dnešek je radostný

22. listopadu 2012 v 17:49 | já |  JEN TAK
Já zase musím chválit ten okamžik, když jsem se rozhodla vstoupit do světa internetu a hlavně ten, když jsem se rozhodla, že si založím blog.

Díky němu jsem nejen poznala spoustu výborných kamarádek - s jednou z nich jsem se dnes zase setkala - ale také našla spoustu příbuzných.

Dnes se mi ve zprávě autorovi na blogu přihlásil příbuzný z Moravy, dokonce z mé obce, kde jsme bydleli a kde se tatínek narodil a maminka bydlela do svých 82 let.! To bylo radosti! Je to syn mého bratrance, kterého stále vidím před sebou jako mladého muže, je o nějaký rok starší než já a teď se mi přihlásil jeho syn a ví toho dost o naší rodině! Udělal mi radost.

A také jsme se zase dnes sešly s Miluškou, s blogerkou, se kterou jsme se seznámili prostřednictvím blogu a už jsme jednou měli spolu rande.

Bylo to zase jedno krásné odpoledne. Byly jsme na výstavě pro inspiraci zdobení vánočních stromků. Bylo to vkusné, nápadité, no krásné. Obě jsme měly sebou fotoaparát, ale mně samozřejmě po 4 snímcích došla baterka. Ještě, že měla ten foťák funkční aspoň Miluška. Takže dnes jenom ochutnávka, zbytek až mi přijde od kamarádky.




To byly jen betlémy, to krásné byly teprve nahoře na půdě krásné ozdobené stromečky, ale ty až příště.

Po prohlídce výstavy jsme šly do cukrárny na kávičku a dortík, krásně jsme si zase popovídaly no a pak jsme byly ještě koupit přízi na volánkovou šálu. Prý to nic není, že to zvládnu, tedy dle Milušky, tak uvidíme.

Asi po dvou hodinách jsme se rozloučily, uteklo to jako voda a určitě zase někdy příště se budu těšit.

Medailonek

21. listopadu 2012 v 14:21 | já |  RODINA
Už jsem tady prezentovala naši oslavu mého jubilanta. Tímto taky vám všem, kteří jste mu přáli vše krásné, moc děkuje a dnes tedy konečně mám doma opravdu dědečka, nebo stařečka, chcete-li. Věkem už ano, ale jinak já vím, že se na to necítí. Tedy většinou.

Nedalo mi to, abych tady aspoň ve fotografiích nevložila jeho takový malý medailonek z toho, co jsem našla. Tak se kochejte jak šel život mého manžela ve fotografii.
První fotka, kterou mám - je mu tady 5 let.
Manžel kráčí v kravatě vedle kočárku s malou sestřičkou, která mu bohužel již zemřela, když jí bylo 50 let. Tenkrát právě žili v Praze, proto se tam tak rád vrací. To jsou na procházce v e Stromovce.
Tady netřeba komentáře. Zařazení na vojně měl jako tankista, ale jak vypadal tank, to znal asi jen z obrázku, protože hrál celou vojnu fotbal.
To byl dlouhý skok, co? Tady je rok 1981. Jé, kdepak ty loňské sněhy jsou.
To je rok poté, byli jsme se představit v Brně u sestry.
Tohle je záběr z práce, jo neměl to lehký, je to ten v prní řadě.
Jedna fotka za všechny ze zahraniční dovolené - to je z Kanárských ostrovů v r. 1992.
S vnoučátky byl vždycky šťastný - to byla ještě slaďoučká, je to rok 1997.
To byla oslava před 10 lety, tenkrát nás bylo víc, přijela ještě i maminka a bráška s manželkou.
A toto je už fotka z té oslavy před 11 dny, kterou mi krásně upravila jedna moje milá blogerka.
Tak a tímto krásným podtáckem, který manželovi poslala sestra spolu s blahopřáním, končím.

Z jiného konce

20. listopadu 2012 v 15:27 | já |  RODINA
Nějak se mi po tom včerejším článku pořád chce dnes dát něco krásného, živého, přímo živočišného - mládí - to je jasný. Proto sem vkládám fotky mých krásných, mladých zamilovaných vnuků.

Každá je jiná, protože je každá z jiného prostředí. Tak pro zlepšení nálady aspoň něco.
To je můj nejmladší vnuk se svou láskou. Už jsou zamilovaní dlouho, slavili už první výročí jejich mladičké lásky. Fotka je pořízena v přírodě a myslím, že se fotili sami.
Tady vkládám ještě foto ze školního fotografování, aby bylo vidět, jaké krásné vlasy si vnuk nechal ostříhat.
A další krásné mládí. To je fotka bowlingových mistrů, tam se vlastně zamilovali a stále jim to "drží", už pomalu rok a půl. Toto foto je ze svatby, jejich však ne. :-)

Tak doufám, že jsem to trošku srovnala, myslím to smutné a veselé.

Až mne andělé...

19. listopadu 2012 v 14:04 | já |  RODINA
Už jsem tady na sebe práskla, že mám hodně bratranců a sestřenic. Ráda bych se na chvíli zastavila u jedné větve.

Maminka měla dvě sestry a jednoho bratra, další dva sourozenci zemřeli jako třicetiletí, po nich také zůstaly děti, ale ty vůbec neznám.

Dnes chci psát o strýci jménem Eduard. Ten měl z prvního manželství syna, tak starého jako já, o tom nikdo už dlouho nic neví. V dalším manželství vyženil dva syny a ještě spolu s tetou měli další dvě děti. S těmito bratranci a sestřenicí jsem ve styku díky internetu. Tady jsme si se sestřenicí začaly psát, já jí pak předala adresu mého blogu a ona ji předala postupně svým bratrům. S tím nejmladším jsem se seznámila jako poslední, ale bohužel jsme se neviděli, naposled asi tak před padesáti lety. Měli jsme v plánu se setkat, tento bratranec bydlel u Brna, sestřenice a jeden bratranec v Brně a jeden je tady poblíž, v Lovosicích, ten už u nás byl.

Všichni tito čtyři sourozenci se stýkali, spolu slavili, vždy se měli rádi. Rodiče už dávno nežijí tak byli rádi, že mají jeden druhého.

Na růžích zrovna ustláno neměli ani jeden, nemoci snad přitahovali, ale zvládali společně vše. Museli.
To jsou nejstarší kluci - ti vyženění, ale ráda je mám jako všechny ostatní
no a toto je ten nejmladší a jejich sestra.
Toto je snad jedna z posledních fotek Pepy, kterou mám. Ještě letos jsme se měli setkat, pak něco zanedbal, protože nechtěl běhat po doktorech a už bylo pozdě.

Včera mi bratránek poslal zprávu, že Pepík zemřel. Jestli marodil tak dva měsíce a je pryč. Škoda, i když jsme se "potkávali" jen tady, u mne na blogu nebo v emailech, věděla jsem, že je. Byl to velký gurmán, uměl výborně vařit i péct, už tak to neměl lehké, byl na vozíku, ale spokojený, poznal kus světa, projezdil hodně zemí s kamionem, ještě nedávno jezdil jako brigádu, protože ho to bavilo. Je to smutné, měla jsem těžkou noc. A teď mažu - jeho jméno v mobilu, jeho adresář v PC, ale vzpomínky ty zůstanou. Bylo mu pouhých 56 let.

Pepíku - sbohem!

Pomoooóč!

18. listopadu 2012 v 15:29 | já |  RODINA
Pomalu nám Vánoce dýchají na záda, tak jsem si řekla, nedá se svítit, musím začít. Byt je dost velký, tak pomaloučku se začínám připravovat.

Včera se na odpolední kávičku zastavila dcera, přijela sama, protože děti měly povinnosti jinde, ale i tak jsem byla ráda. Každá návštěva mých drahých potěší.

Když se pak stavěla ještě jednou večer jen mezi dveřmi, aby přivezla pravý med, tak jsem se jí přiznala, co jsem dělala po jejím odchodu. No co, umyla jsem okno v pokojíku, kde jsem teď převážně já a poté jsem zabalila vánoční dárky, které za nás postupně nakupuje snacha. Tak prvních x dárků pro někoho z rodiny syna je zabaleno. Dcera, když jsem jí to sdělila, tak jen zvolala : "Pomoooóč!" je 17. listopadu a tady už se balí dárky!

No, abych vysvětlila to volání o "pomoč". To už je hodně stará historie. To bylo mé vnučce dva roky (už je to vlastně tedy 17 let) a tenkrát jsme si prvně a zkusmo vyjeli na víkend na krátkou rodinnou dovolenou do chatek. Tam vnučka pomáhala mamince uklízet a šmejdila smetákem po verandě tak zuřivě, že se jí někde zasekl a ona takto volala o pomoc. Myslela, že jí ho někdo drží. Od té doby se to ujalo.

Dnes se ohlásil na odpolední návštěvu syn s rodinou na příjemné posezení a popovídání a tak jsem se dozvěděla, že u nich už mají stávající dárky také zabalené. Uklizeno ještě není, ale to se všechno stihne.

Také se nám dostalo zase milého pozvání na Štědrý večer. Jezdíme tam po večeři, syn pro nás přijede a pak nás zase odveze a u nich jsme při rozbalování dárků, jakož i druhá babička. Jsou hodní, že na nás myslí a další den se zase všichni sejdeme u nás i s dcerou. To se také těším, to je pak ten správný "binec".

Tak ať chceme nebo ne, Vánoce se k nám pomalu vkrádají. Raději jsem to dnes jistila umytím dalšího okna. Venku je stále ošklivo, tak přece jen nebudu sedět s rukama v klíně.

A ještě taková perlička nakonec. Je vidět, že když nechodíme do práce a obchody jsou otevřené denně, tak nás to splete natolik, že nevíme který je den.

Manžel chodí vždy v sobotu ráno vedle do večerky, kterou má Vietnamec, pro rohlíky a já chtěla ještě bílý jogurt na štrúdl, který jsem zapomněla koupit a pivo pod maso.

Za chvíli přišel a já koukám, co to přinesl? "Cos to koupil za noviny? Proč páteční, ty už máme?" zeptala jsem se. "Jé, to já nevím, on je tam normálně měl položené jako vždy. Já už nikam nejdu." Vidina 63 schodů ho odradila, ale pak se přece jen sebral. Přišel bez novin a naštvaný. Proč? Teď nám to bylo jasné. Včera byl svátek a to noviny nevychází. Museli mu to říct v krámě, ale zpátky ty staré nevzali. :-(

Humoru není nikdy dost

17. listopadu 2012 v 17:30 | já |  JEN TAK
V blázinci
V jednom blázinci se ráno ptá doktor: "Pane Kudláček, jak se dnes cítíte?"
"Já nejsem žádný Kudláček, já jsem Napoleon!"
"Ale, ale, a kdo vám to řekl?"
"Bůh mi to řekl!"
A z vedlejšího pokoje se ozve: "To není pravda, nic takového jsem neřekl!"
Nouzové přistání
Letadlo letí nad oceánem, když vtom se mu zastaví všechny motory. Netrvá dlouho a z reproduktoru se ozve: "Vážení cestující, brzy nouzově přistaneme na vodní hladině, ale není se čeho obávat. Posádka vám přeje příjemné přistání a zároveň se chce rozloučit s těmi, kteří neumějí plavat."
Blondýnky
Jdou dvě blondýnky k vlaku na nádraží a jedna se ptá průvodčího: "Prosím vás, doveze mě ten vlak do Prahy?" "Ne slečno, lituji...," odpoví průvodčí. Druhá našpulí pusu, vypne hruď a zeptá se: "A mě?"
Aktuální
Manžel povídá: "Když vidím, co s touhle zemí a s námi dělá naše vláda a naši poslanci, tak mi dokonce i ten předvídaný konec světa v prosinci 2012 připadá jako řešení..."
Sázka
Franta s Alíkem v hospodě říká" Kdo se se mnou vsadí o 1000 Kč, že můj pes promluví lidským hlasem?" Vsadí se Lojza. "Tak co, Alíku, říkáš na dnešní fotbal?" Pes jen mlčí a kouká na svého pána. Franta vyplatí Lojzovi výhru a vytratí se z hospody. "Ty neschopný čokle, kvůli tobě jsem prohrál tisícovku", vyčítá svému psu. "Jo", přitaká pes, "ale umíš si představit, kolik vyhrajeme zítra?"
Štěstí
Porazí cyklista chodce. Pomůže mu vstát a pak řekne: "Člověče, vy máte ale štěstí! Nemít dneska volno, tak jezdím s autobusem."
U soudu
V soudní síni se soudce ptá obžalovaného: "Poznáváte ten budík?" "Ne!" "Odveďte ho!" Výslech pokračuje druhý den: "Poznáváte ten budík?" "Ano.""No vida, a kde jste ho viděl?" "Přece jste mi ho včera ukazoval!"
Přístroj pro nedoslýchavé
"Dědo, jak slyšíte s tím přístrojem pro nedoslýchavé?" ptá se doktor pacienta. "Výborně, pane doktore, od té doby, co ho mám, jsem už třikrát změnil poslední vůli."
Motto na každý den
"Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě. Když na něm nejsem, jdu do práce."
Pravidelná stolice
Přijde muž k doktorovi a říká: "Pane doktore, každý den mám stolici v 6.30." "A v čem je problém?" ptá se lékař. Muž odpoví: "Bohužel vstávám až v 7.30."
U doktora
Doktor říká pacientovi: "Mám pro vás dvě zprávy - špatnou a horší. Kterou chcete slyšet první?" "Tu špatnou..." "Tak tedy zjistili jsme, že vám zbývá jen 24 hodin života." Když se pacient probere ze šoku, zeptá se: "A ta horší?" "Včera jsem se k vám nemohl dovolat."

Moje osobnost

16. listopadu 2012 v 13:11 | já |  TÉMA TÝDNE
Také by se tato moje zpověď dala nazvat - JAK SE VIDÍM JÁ. Je to těžké psát sama o sobě, ale osobně si myslím, že jsme vlastně každý originál, myslím tedy, že ani jednovaječná dvojčata nejsou úplně identická aspoň povahou.

Narodila jsem se rodičům jako první - tedy nejstarší dítě. Tím už je dáno, že jsem se musela naučit být zodpovědná, protože jsem mívala na starosti napřed mladší sestřičku a později o dost mladšího brášku. Vlastně jsem dost dlouho tvrdila, že je to moje první dítě.

Já osobně jsem se sama sobě nikdy nelíbila. Pravda je, že mezi kluky jsem si jako holka mohla vybírat, ale občas jsem si sedla před zrcadlo a říkala, co na mně ti kluci vidí? Nakonec jsem si vybrala, tak jako to bývá, na první pokus toho nepravého.

Jsem také takový organizační typ, ale organizovat někomu život - to ne. Tomu se vyhýbám, proto jsem nikdy mým dětem do vztahů nemluvila, ale respektovala jsem je. Jinak jsem myslím přátelská, nekonfliktní, ale úplně nesnáším, když se mnou někdo "mlátí o zem", to se pak dokáži ozvat.

Také jsem v práci dokázala, že jsem rebelka a dříví jsem na sobě tedy štípat nenechala a z toho plyne, že se snažím být svá, i když někdy paličatá, ale také optimistka. Co na srdci to na jazyku - tohle platí, ale ne vždy je to dobře.

Snažím se žít přítomností a proto nestahuji kalhoty, když je brod ještě daleko. Nade vše miluji svou rodinu a neublížila bych ani mouše. Správně, jdu na ni s plácačkou, ale napřed otevřu okno a varuji: Uleť nebo tě musím zabít!

Tak to jsem v podstatě já. Extrovert, který má rád lidi a život.

Každý den není sluníčko

15. listopadu 2012 v 15:09 | já |  RODINA
Nedávno jsem psala, jak byl manžel spokojený, šťastný, dojatý, bylo mu krásně. Včera přišel od ortopeda celý špatný. Jeho zrasovaná kolena z fotbalu mu teprve teď dávají zabrat. Bolí ho už dlouho a dost, ale v poslední době někdy mu to nejde ani chodit. Chodí právě na obstřiky na ortopedii a i když už měl nějaké za sebou, moc to nepomáhalo, tak se včera svěřil lékaři. Jo a také, že ho občas bolí vnější strana nohy od kolene ke stehnu. Koukali jsme oba, ale nic jsme neviděli.

Tak ho pan doktor poslal na RTG a bylo jasno! Má zúženou cévu a v koleni má (vykuchané menisky má již téměř 60 let) kromě výrůstků už artrózu IV. stupně! Dokonce mu doporučoval operaci - v 80 letech, to je snad proti přírodě ne?

Chodíme sice denně nakupovat, někdy to jde lépe jindy hůř, ale já si myslím, kdyby přestal chodit úplně, že to by byl opravdu už konec. Nesmí také nic těžkého tahat, no to víme, ono by to ani moc nešlo, tak zase byla nálada na bodu mrazu.

No a dnes šel na internu. Jen čekám, s jakou se vrátí. Snad aspoň ta jeho cukrovka a vysoký tlak zůstanou tak, jak to bylo naposledy.

Já byla na interně včera a mám zase na půl roku pokoj. Tedy doufám, nic extra se nedělo, tak jsem ráda. Dokonce už delší dobu si držím váhu, včera dokonce o malinko méně.

Venku je dnes u nás psí počasí. Mlha, leze do těla a tak je zima. Musela jsem si odpoledne skočit do města zase pro nějakou vlnu a květináč, ale rychle jsem mazala domů. No, představte si, uřízla jsem asi před měsícem juku a dala do vody a ona mi navzdory počasí pustila krásně kořeny, tak ji musím zasadit, snad poroste, byla bych moc ráda.

Všem přejí krásný den aspoň doma, v pohodě.

Střípky kolem soboty

14. listopadu 2012 v 15:18 | já |  RODINA
- aneb co ještě jsem stihla
Včera jsem psala, že se mi na sobotu, kdy jsme měli plánovaný oběd s rodinou, nevstávalo moc dobře. Tak co jsem ještě mohla asi tak stihnout?

No nic moc, ale zkusila jsem prvně v životě upéci mufiny. Našla jsem si jeden recept na internetu. Ne, že by byly špatné, manželovi chutnaly dokonce moc, ale já si je přestavovala trošku jinak. Hlavně kakaové a to tyhle nebyly. Nikdy předtím jsem je nejen nepekla, ale ani nejedla, tak budu muset příště vzít jiný recept, abych vyzkoušela jiné a snad i lepší.
Takhle vypadaly, když jsem je vyndala z trouby. Ale těsto se mi zdálo dost tuhé a chtělo by to do té formy koupit košíčky, abych ji nemusela pracně vymazávat a vysypávat. Příště se polepším.

Také jsem ještě na tom našem srazu musela předat vnučce moji "lidovou tvořivost". Jak jsem psala v jednom mém článku, že kovářova kobyla chodí bosa, tak jsem jí upletla další ponožky, aby jí na koleji nebyla zima a chtěla po mně nějaký futrál na notebook, který si vozí sebou tam a zpět, aby nepřišel k úrazu. Dává si ho do batohu, tak ho chtěla mít jak miminko zabalený.
A ještě než jsme se usadili v té restauraci, kde jsme se sešli, tak jsem dodatečně za nás předávala dárky vnukovi a snaše, protože jsme se neviděli. Jenom jsme popřáli. Dcera na tom byla stejně a protože tušila, že se uvidíme všichni zase až o Vánocích u nás, tak předala neteři a synovci "Mikuláše". Já jsem pak ještě nastoupila, abych si zahrála na Ježíška. Moje maminka mi dala pro dceru i syna - tedy pro celé jejich rodiny - peníze, aby jim mohl Ježíšek něco nadělit, no a když už jsem byla u toho, tak jsem jim také předala obálky za nás. Tak se to tam napřed hemžilo samými předávkami a obálkami. Pak jsme se konečně usadili.

My to máme už dlouho tak zařízené, že dětem dáme peníze dřív, ony se dostanou víc mezi lidi a "do světa" a tak za ně nakoupí dárky, které mi pak zase dcera a snacha navozí k nám domů a já už je jen zabalím. A to se pak vyžívám v tom balení. Aspoň mám zaručené, že vše, co dostanou od našeho Ježíška, jsou dárky, které se jim líbí nebo hodí.

Zimu já moc také nemusím, ale Vánoce mám ráda. Už se těším, až upeču nějaké cukrovíčko.

Jubilant a my ostatní

13. listopadu 2012 v 13:41 | já |  RODINA
Už jsem se zmiňovala o tom, že manžel bude mít tento měsíc jubileum. Ano, 21.11. mu bude 80 let. My všichni bychom se však jindy všichni nesešli, tak jsme to domluvili už na minulou sobotu, tedy 10. listopadu, to je o 11 dní dříve, ale to už při takovém věku není žádný rozdíl.

Ráno to moc dobře nezačalo. Celou noc jsem se zase nemohla ani otočit a ráno jsem sotva šla. Musela jsem to jistit léky na bolest, ale manžela to tak rozhodilo, že mu bylo také zle. Naštěstí jsem nemusela vařit, jen jsem něco málo upekla a umyla si hlavu. Léky částečně pomohly, tak jsme se chystali jít do restaurace, kde jsme měli na pravé poledne zamluvený stůl pro 10 osob.

Po cestě si trošku zajela dcera, která nás cestou nabrala a jelo se. Na přípitek jsme měli růžový sekt, abstinenti si dali džus. Pak už to bylo na každém, co si kdo objednal k jídlu a pití. Ovšem napřed jsme šli všichni oslavenci popřát.
To přeje maminka snachy
dál vnuk Luky od syna. Vidíte, jak už je děda mrňavý?
Začínají přibývat balíčky - to je naše snacha. Syna jsem nestihla, ten s tím byl nějak rychle hotový.
A vnučka Lada. Tak tím končí synovo rodina
a začínají další
To je druhá vnučka Terka od dcery
ve frontě stál už i vnuk Tom
a samozřejmě i dcera.
A to nejlepší nakonec....
právě mu předávám dárek od maminky.
A přípitek - hezky si s každým ťuknout na zdraví!
A moje vnoučátka. Nevím, co bylo těm dvěma tak k smíchu.
Čekání na oběd, někdo si dal polévku, někdo salát, někdo nic.
Laděnka chtěla nakrmit Terezku
Blížíme se k finále, tak jdeme kolem dokola : dcera s dětmi
syn s manželkou
snacha s vnučkou
a kluci se jako vždy nechtěli fotit.
To nás vyfotila Laděnka. Já jak jinak, než jako chechtací pytlík.
A tohle jsem vyfotila doma, všechny dárečky. Vlastně jsem tam zapomněla dát ještě jednu krásnou svíčku. Promiň, dcerunko.
Domů jsme se vrátili asi ve 14,15 hod., přivezla nás vnučka. Bylo to krásné vidět, jak k volantu usedá vnučka, aby odvezla nás, tedy jednu pětku a v druhém autě si k volantu sedl vnuk a odvezl jejich pětku domů. Tím si také mohli dát i ti starší řidiči něco dobrého. Myslím k pití.

Moje maminka poslala manželovi peníze a já mu za ně koupila darovací poukaz na masáže. Takový dárek v našich letech přijme určitě každý rád a nakonec to dopadlo tak, že půjdeme spolu, rozdělil se se mnou. A ještě musím dodat, že i majitelé restaurace věnovali manželovi dáreček. Taková nějaká "placatice" s nějakým šnapsem. Ještě to máme v baru neotevřené.

Když se ještě doma manžel probíral nejen dárky, ale i vzpomínkami, byl hodně dlouho naměkko. Řekl něco, co mne hodně dojalo. "Jednou se mi bude od vás všech těžko odcházet."

Bylo to krásné odpoledne, seděli jsme všichni u kulatého stolu a já přemýšlela, kdy se zase takhle sejdeme příště a zda už nás bude víc, třeba o protějšky dětí.... Kdoví?