Říjen 2012

Znovu staré fotky

31. října 2012 v 15:22 | já |  RODINA
A jsem tu zase znovu se starými fotkami. Nevím, jestli už s nimi nejsem protivná, když tak mi to napište a já se polepším. Dnes tu mám zase pár starých vzpomínek hlavně na dětství. Na moje dětství.
Maminka a já. Takové mrně a jak už kulí oči, co?
Já s babičkou - tatínkovo maminkou. A jsem nestyda. Zase mi koukají kalhotky.
Já a moje sestřička. Asi jsem nebyla učesaná.
To jsme zase my dvě. Zde mne zaujalo, jak i na černobílé fotografii je vidět, že máme každá jiné oči. Sestra tmavé, já světlejší a o dost, že?
Místo vánočních pohledů se posílaly tyhle fotky
Tady jsem oskenovala kousek zadní strany, je vidět, že to bylo ještě za války podle známky. Ano, tahle fotka byla použita jako přání.
Nevím, jestli to byl vánoční dárek, ale po vánočním přání se hodilo něco jako já a dáreček.

A tím bych to dnes ukončila. Myslím, že bych mohla skončit úplně s těmi starými fotografiemi, ale nevím, když já se v nich tak ráda prohrabuji.

Momentky a jiné

30. října 2012 v 13:45 | já |  RODINA
Jak jsem posledně slíbila, tak jsem se zase prohrabovala starými fotkami u maminky. Když jsem je tak po kolikáté už prohlížela, tak mne napadlo je trošku srovnat. Napřed jsem je řadila dle nás, dětí. To jsem zjistila, že moje sestra byla diskriminována. Má totiž nejméně fotek. Já byla jako první, tak tatínek fotil jako o závod. Pak sestru už méně, no a když už, tak obě. Ale když se narodil bráška po dalších 10 letech a byl to kluk, tak ten vede! Ale ano, je to celkem kogické! Také už pak tatínek musel dělat něco jiného tak se mu určitě po tom focení stýskalo.

Dnes jsem vybrala nějaké momentky
Toto je sestra, to jsme byli na dovolené a o této fotce určitě neměla ani potuchy.
A to jsem já hodně mladičká, ale opravdu nevím proč jsem byla tak zasněná
A tady sedím v okně, ale také nevím, na koho jsem se smála.
Dále jsem vybrala fotky dětí. Tedy jsme tam i my se sestrou, ale schválně koukněte, jak je tady vidět rozdíl mezi městem a vesnicí.
To určitě poznáte, že je foceno ve městě. Je to v Ostravě, kde bydlela naše teta a ten druhý zleva je bratránek. Mne určitě poznáte, jsem ta úplně napravo s mojí sestřičkou za ruku. Maminka si nás nastrojila.
A tady? Jasný! Už to pozadí mluví samo za sebe! To jsme před domečkem, kde jsme bydleli s dědečkem a babičkou, já jsem tentokrát úplně vlevo se sestrou a dál je moje sestřenice a bratránci. No, ráda bych je viděla dnes, ale bohužel.

A to je pro dnešek vše. Příště zase něco přidám.

Napřed se vrátila zima....

29. října 2012 v 15:05 | já |  RODINA
Je to přesně tak, jak jsem uvedla v nadpisu. Napřed se vrátila zima, hned potom já. Už jsem avizovala, že v pátek jsem odjela k mamince.

Bylo to sice s nervy, ale dopadlo to dobře. Soused sice slíbil, že jeho auto bude opravené a že mne vezme, jen neví čas, ale že zavolá. Když už bylo po obědě a soused se neozýval, začala jsem být mírně nervózní. Pak mi volal syn, jak to mám s tím odvozem, tak jsem mu popsala situaci a za chvíli mi přišla zpráva, abych si zjistila, jak to je a že by mne tam syn se snachou odvezli.

Souseda jsem se nedovolala a sousedce ano. Ta mi řekla, že bude asi v práci déle, že s ním mluvila, ale že ještě nemá to opravené auto vyzvednuté z opravny. Tak jsem znejistěla teprve a povolala syna se snachou. Přijeli brzy, sedli jsme do auta a ujížděli. Když jsme byli už téměř u cíle, volal soused. Nezapomněl, auto už měl opravené, jen to trochu déle trvalo. No nic, domluvili jsme se, já řekla také proč už jedu a v pohodě.

Maminka byla ráda, že zase po delším čase viděla i snachu, protože syn pro mne jezdí většinou ráno a tak jsme si popovídali, já měla sebou napečeno, tak nebyl problém jim u maminky udělat kávu a dát koláč, tak byla klidná i maminka.

U maminky jsem se hned v pátek zapojila do práce, abych po chvilkách stihla vše, co bylo třeba. Nakonec jsem to všechno zvládla.

V sobotu ráno nás ale překvapila zima. A jak jsem koukala, tak nejen nás. Vyfotila jsem, jak to vypadala bratrovo zahrada od maminky z okna.

A druhá fotka je zase z okna pokoje, kde jsem spala. Opravdu, jak v zimě.


Ještě dnes ráno byl všude sníh, i když silnice byly suché, ale u nás po sněhu ani památky. No, není to tak daleko a vida.

Také jsme s maminkou měly v neděli návštěvu. Přišly nás navštívit obě kočičky. Ta třetí se bohužel někde zatoulala a kdoví, jak chudinka dopadla. Ale ty dvě se mají čile k světu a krásně se dovedou mazlit.

To se Mourinka důkladně myla a zrovna na "mé" židli.


Tohle je maminka a Majda, která je evidentně spokojená.

Takže jsem zpět a také jsem se zase probírala vždy dáno starými fotkami a některé jsem přivezla. Až je oskenuji, tak je dám k nahlédnutí.

Jen něco je špatně?

26. října 2012 v 14:00 | já |  TÉMA TÝDNE
Docela si umím představit, jak většina lidí, kteří píší na toto téma přiřazují ke konstatování, že je něco špatně ještě dovětek, že všechno, ne jen něco je špatně.

Pravda je, že je toho hodně, co by se mělo změnit, nebo co se nikdy nemělo stát. Nějak se vytratila úcta mezi lidmi, dřív bylo takové heslo - rodina základ státu, ale také se říkalo, kdo nekrade, okrádá rodinu.

Rodina už asi dnes není do hlavní - hlavní jsou peníze, protože naopak zase krade kdekdo a kdeco.

Vím, našlo by se toho hodně co je špatně, ale také bychom se měli zamyslet sami nad sebou. V dnešní době se hodně stávkuje, píší se petice a dopisy prezidentovi, vládě a ostatním.

Zalíbil se mi vtip, který jsem si přečetla v jednom dopise prezidentovi, který mi přišel emailem: OPTIMISTA SE UČÍ ANGLICKY, PESIMISTA RUSKY A REALISTA STŘÍLET.Zamračený

Ale proč stále slyšíme kolem sebe, že páchají sebevraždy mladí lidé, že rodiče týrají své děti a děti vraždí své rodiče pro pár korun?

Při této příležitosti mne napadlo zase jedno rčení, že : každý je svého štěstí strůjcem.
Vím, že to není stoprocentní pravda, ale něco na tom bude.
Začněme tedy každý sám u sebe a určitě by zase mohlo být něco dobře, nebo aspoň lépe.

Tisková mluvčí

25. října 2012 v 14:06 | já |  RODINA
Všichni normální lidé většinou spí. Na digitálních hodinách je na displeji červeně čas : 0,15 hod. vzbudilo mne nutkání na záchod. Ano, už jsem spala, chodím brzy.

Tak si znovu lehnu a ten moment, než usnu, tak mi najednou bleskne hlavou! No to jsem tedy tisková mluvčí - pořádně sklerotická! Vždyť já ty dopisy, které jsem včera vláčela celou dobu nákupu v kabelce, tak jsem je zase donesla domů! A mamince jsem slíbila, že je pošlu. Je to možné? A co když to do rána zase zaspím jako řadu jiných věcí? To už bych se musela stydět! Znovu tedy vstanu, vezmu z kabelky oba dopisy a položím si je vedle mobilu. Abych ráno nezapomněla, protože mobil si už teď beru pravidelně sebou, když jdu nakupovat!

Tohle všechno je tedy pravda. Jsem opravdu tzv. tisková mluvčí pro maminku už celých těch 6 let, co téměř nevidí. Ona stále ještě vzpomíná na své sousedky a ve svém pokročilém věku si pořád pamatuje jejich narozeniny. Dostala jsem tedy za úkol jim napsat přáníčko jejím jménem. No a málem jsem to prošvihla. Posílám za maminku také přání na Vánoce a Velikonoce, dřív jsem i psávala víc dopisů. Ale adresář už hodně prořídl...

V noci mne probudilo asi také to, že pořád jsem myšlenkami u maminky ještě dřív, než tam dojedu. Ještě zařídit drobné nákupy, které bratr běžně nedělá, upéci buchtu a zítra tedy jedu!

Správně tedy tušíte - soused včera večer na mne klepal, že má dobrou zprávu, auto prý určitě bude do pátku opraveno - v pátek tedy jedeme! Já při mé smůle doufám, že do toho nevlítne něco jiného, ale pro jistotu mám jištěný další odvoz - dcera by mne odvezla, kdyby bylo nejhůř a v pondělí mne přiveze zase syn.

Maminka se už těší, protože víc než úklid je pro ni důležitá celodenní přítomnost někoho dalšího. Tak proto asi straším i v noci už i já.

Vzpomínáme

24. října 2012 v 17:06 | já |  JEN TAK
Blíží se den, kdy tak jako každý rok budeme více intenzivně vzpomínat na naše drahé a blízké osoby, které už nejsou mezi námi. Všude kolem je již aranžmá krásných kytek a vzpomínkových košů a věnečků. Určitě má každý z nás někoho, za koho zapálí svíčku, tak jako já.
Patřím k těm, kterým na toto téma přišel krásný vzpomínkový blok fotografií i nádherných básní od pana Petra Šafránka.

Tahle báseň mne okamžitě chytla za srdíčko, proto si ji dovoluji tady prezentovat.

DRAZÍ
Petr Šafránek

Vy, moji blízcí, slyšíte mě?
Vzpomínám na vás. Chybíte mi.
Spočíváte v jiné zemi,
ale vaše duše mluví.
I v samotě nejsem sám,
jste tu se mnou.
Díváte se, jak se mi daří.
Zdravím vás za všechny.
Díky za vaši lásku.
Bylo mi s vámi krásně.
Vím, že i pro mne bude naposled.
Setkáme se, jen ne hned.

Je to moc krásné vyznání a proto jsem ho musela opsat. Aby to četlo a vnímalo hodně lidí.
Obrázky staženy z internetu.

A teď – BABO RAĎ

23. října 2012 v 14:32 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Já mohu říct, že mám celkem štěstí na to, že když někam napíši a vznesu dotaz, tak mi většinou všichni odpoví. V tom mám tedy štěstí, ale jinak.... no, posuďte sami.

Už včera jsem psala, že jsem hledala v jízdních řádech, abych se přesvědčila o tom, zda ještě stále jezdí autobus na lince Plzeň - Ústí n. L. a zpět , abych mohla odjet v pátek k mamince a spojení nebylo nalezeno.
Napsala jsem tedy dotaz na ČSAD Plzeň a dnes mi přišla tato odpověď :

Dobrý den,
naše původní linka 440801 Plzeň - Most - Ústí nad Labem není od 1. září 2012 z ekonomických důvodů v provozu a došlo k odejmutí licence. Platnosti tedy pozbyl i jízdní řád, původně platný až od 8. prosince t.r.
S pozdravem
Miroslav Hucl v.r.
ředitel společnosti

A mám po radosti. To byl jediný spoj, kterým jsem mohla k mamince jezdit. Zpět pro mne vždy přijede dcera nebo syn, ale tam už se jen tak nedostanu. Je tu ještě soused, který jezdí tím směrem na chalupu, zadarmo to nechci, těch pár km co by si zajel navíc, mu pochopitelně zaplatím, ale.... No právě to ale. Stále se někomu vnucovat do auta, to také není nic příjemného a navíc, jak jsem psala včera, má momentálně soused auto v opravě a neví, jestli pojede v pátek nebo až v sobotu. Teď vidím, že bych brala i tu sobotu, jen abych se tam nějak dostala.

Zkoušela jsem i jiná spojení, ale to je hrůza! Těch necelých 100 km, které normálně jedeme autem maximálně hodinu a půl, tak bych jela minimálně 3 a také až 4,5 hodiny a musela dvakrát přestupovat, všude bych měla ještě čekací dobu cca půl hodiny a pak z Kralovic by mi dál stejně nic nejelo.

A pak ať někdo radí, aby lidé omezovali auta a využívali veřejnou dopravu. Takhle si to představují? Je mi z toho zle. Teď mi držte všichni palce, aby mne ten soused vzal sebou, hlavně aby měl včas opravené to auto. Protože na otočku bych tam mamince byla houby platná.

Ale něco pro radost dnes přece jen přišlo. Tento krásný obrázek od mé milé Věrušky:

Dnešní úkoly

22. října 2012 v 17:40 | já |  JEN TAK
Dnes ráno jsme tedy vyrazili likvidovat napáchané škody v sobotu. Žárovka svítí, tiskárna tiskne, váha váží. Dokoupili a vyměnili jsme vadné a nahradili novými. Měli jsme ještě další pochůzky a musím přiznat, že jsme si dnes naložili dost.
Škoda, že nemám krokoměr, určitě by to nějaké krásné číslo dalo. Už jsme sotva "dolezli" domů, ale zvládli jsme to.

Co mne zase šokovalo - já jsem nepoučitelná a stále se divím - jak strašně moc se zase dražila vůně zn. BREF na WC. Původně stávala tato náplň něco přes 50 Kč, nedávno jsme nechtěli dát 72 Kč a dnes? Hrůza, málem jsem šla do kolen, protože cena se už vyšplhala až na 85 Kč. To už je ale opravdu moc. To raději počkám, až toto bude v akci, ale manžel již jednu náplň v této ceně koupil. Já bych ji tedy nekoupila, ale co nadělám.

Po příchodu domů jsem už po čtvrté zkoušela volat do jedné ordinace, kde jsem se měla zeptat, jak dopadl rozbor mé krve, abych tam nemusela jezdit, kdyby náhodou. To mne vytáčeli už minulý týden. Volala jsem první den ve středu - prý se na to paní doktorka podívá a zavolejte zítra. Volala jsem tedy ve čtvrtek - paní doktorka to ještě neviděla, tak zase odpoledne. Když jsem to zkoušela odpoledne, už to nebrali. Ach jo. Tak jsem znovu volala v pátek. To tam byla zase jiná sestra, která mi napřed tvrdila, že tam ještě výsledky z laboratoře nemají, to jsem se tedy rozčílila. Řekla jsem, že vím, že tam jsou, tak jsem měla čekat. Pak se ještě znovu ptala na jméno, aby mi řekla, že nic nenašla. No to už bylo i na takového kliďase jako já moc. Říkala jsem, že už jsem provolala majlant a jestli by teď zase pro změnu nemohli zavolat oni mne. Nemohou. Naštěstí jsem dnes byla na druhý pokus úspěšná a musela jsem provolat cca 50 Kč, než jsem se dozvěděla, že naštěstí, mám krev v pořádku. Tak zase za rok. No, už se těším, protože si tam ještě musím dojet pro žádanku. Tomu říkám, že jsou tu doktoři pro nás, fakt.

Odpoledne jsme byli s manželem objednaní na neurologii. Paní doktorka je hodná, už si chudák se mnou neví rady. Vyprávěla jsem jí ty moje trampoty z minulého týdne, zase mám blok na pravé straně - pánevní kloub. Minule jsem prý byla vychýlená doleva, teď doprava, jak nevědomky uhýbám bolesti. Dostala jsem jeden velký obstřik, který prý může dát jen jednou za týden a příští týden jsem pozvaná znovu.

Mně teď nezbývá nic jiného než věřit, že budu fit, protože maminka mne v pátek čeká. A to jsem si teď zadala do "jízdních řádů" datum a směr cesty a vyjelo mi, že nic do tohoto směru nejede. Musela jsem napsat na ČSAD a teď budu doufat, že mi někdo do té doby odpoví, nebo se vnutím sousedovi, ale ten má auto v opravě a neví, kdy bude.

No, mám já to jednoduché? Já vím, jsou na světě horší věcí, ale i stokrát nic umořilo osla, ne? Natož jednu starší seniorku.

S alkoholem vesele

21. října 2012 v 14:14 | já |  TÉMA TÝDNE
Že alkohol je metla lidstva, to jsem psala v mém předchozím článku na toto téma, ale znám i úsměvné příhody, které tento neřád způsobil.

Když jsem ještě chodila do práce, mívali jsme také občas nějaké oslavy. Tam jsme museli v plné kráse všichni včetně našich manželů. Bývala tam i tombola, všichni jsme si kupovali losy a čekali, co bude.

Jednou jsme takhle vyhráli dort. Protože u stolu byla kolegyně Jana, která měla také doma děti, tak jsme jí kus dali, aby ho dala dětem. Její manžel Jirka už měl hezky "nakoupeno", nechtěl ani odejít z restaurace, ale nakonec se to povedlo. Bylo nás u stolu víc, jestli si dobře vzpomínám, tak čtyři manželské páry. My, tedy tři páry, jsme šli čekat na autobus, protože jsme jeli všichni jedním směrem, jeden kolega šel na opačnou stranu. A najednou se za ním vydal i Jirka, manžel té kolegyně, co jsme jí dali ten kousek dortu, ale ten odkráčel galantně i s tím naším dortem. Volali jsme všichni, ale zbytečně. Kolegu stejně nedohonil a nám už jel autobus.

Druhý den v práci jsme se my, ženské sešly, abychom si řekly pokračování. Kolegyně Jana říkala, že její manžel přišel domů asi za půl hodiny za ní, bez dortu, měl "silniční lišej" a hned mezi dveřmi jí vynadal, že na něj nepočkala. Pak si šel lehnout a ráno nevstával.

Další kolegyně volala jiným jménem jeho vedoucímu a chtěla ho k telefonu. Ne, nebyl v práci, vzal si volno, prý volal.
Odpoledne to mělo ještě dohru. Někdo zazvonil, za dveřmi na prahu jsme měli celý nový dort a do okna nám zezdola zamávala kolegyně s manželem s omluvou.

Tak toto byl zase dobrý konec. Naštěstí. Ale ten manžel kolegyně prý si vůbec nic nepamatoval. Nejen to, že měl sebou dort a kam se poděl, ale ani kde a proč upadl. Ještě štěstí, že trefil sám domů.

Na závěr si dovolím připojit ještě mou osobní zkušenost s alkoholem. Začala jsem poměrně brzy popíjet vínko. Ono to snad na jižní Moravě ani jinak nešlo. Ale vždy jsem měla takovou klapku, podle které jsem věděla, kdy přestat. Tedy ne do hlubokého bezvědomí, jak to mnohdy slyším.

Navzdory tomu se mi také párkrát povedlo se celkem slušně "zbourat", když jsem se probudila, tak jsem se vždy namáhala vzpomínat, co a jak bylo.

Jednou jsme se s manželem ráno po nějakém tahu probudili oba v posteli, kde jsme spali obráceně. Ano, hlavu v nohách a to oba. Žádný z nás nevěděl, proč a dodnes se tomu při vzpomínce smějeme.

Většinou však mi alkohol, no vlastně hlavně víno, protože pivo - to vůbec nepozřu a tvrdý alkohol také moc nemusím, tak většinou mi vyvolal dobrou náladu a jeden čas třeba trochu zapomnění, když jsem na tom moc dobře nebyla.

Ale to už je všechno pryč. Dřív, když jsme se s manželem napili, tak jsem zpívala, až se hory zelenaly a dnes? Vlastně včera - to je přímá reportáž - dvě skleničky vína (celkem asi tak dvě decky) a já už začala zívat ne zpívat. Ani jsme tu naši sedmičku kvalitního červeného vína na oslavu toho našeho výročí včera nedopili. Už jsme měli "klapku" a hurá do hajan.

Začalo to nevinně

20. října 2012 v 13:27 | já |  JEN TAK
Včera, než jsme chtěli jít ven, tak jsem se chtěla jít upravit do koupelny. Rozsvítím, tedy chtěla jsem rozsvítit - a nic. Tma. Úsporná žárovka, která by měla ještě dlouho svítit, nedala ani ťuk. Manžel si již připravil novou, vlastně vyndal ji prozatím z lampy, a když vytočil kryt a pak žárovku a zkusil ji dát zpátky, zase svítila. To se opakovalo asi 3 x. Zatím tedy svítí, ale stejně si budeme muset koupit v pondělí náhradní. Nějak jí moc nevěřím.

Když jsem k večeru šla k PC, chtěla jsem si něco vytisknout a vidím, tiskárna dotiskla černou barvu! Bohužel! No, snad nebudu nic potřebovat, nechávám také na pondělí.

Dnes ráno jsem si chtěla hned po ránu zadělat těsto na koláče. Takové plněné, "trojctihodné", jak říkávaly naše babičky, moravské. Vezmu váhu a co myslíte? Správně uvažujete, zase nic. Došla baterie. Na chviličku jsem ji ještě vzkřísila, abych si zvážila potřebné ingredience, ale co? Ano, musíme v pondělí koupit náhradní.

Asi pět minut na to mi manžel hlásí, že došla vůně na WC, sapon na mytí podlahy a také dochází prostředek na mytí nádobí.

Tak to by už stačilo. Všechno jsem si poctivě napsala, protože co si budeme povídat, jen ještě čekám, jestli budu na ten seznam také zítra něco dopisovat.

Nakonec se ale koláče snad povedly, ještě jsme je nechutnali, ale vypadají dobře. Uvnitř je tvaroh, nahoře povidla a žmolenka. Tyto koláče úspěšně peče moje sestra a já doufám, že budou stejně dobré, nebo aspoň skoro.

Koláče nachystané na pečení
A tady už je upečeno, ještě pocukrovat...

Alkohol je zlý pán

19. října 2012 v 15:13 | já |  TÉMA TÝDNE
Před chvílí jsme se vrátili. Byli jsme s manželem na návštěvě u naší jedné společné známé. To, co jsme viděli a slyšeli, to jsme ještě nikdy neviděli a ani něco podobného neslyšeli.

Začnu hezky od začátku. Manželé měli jednoho syna, který se oženil a brzy po svatbě měli dítě. Asi tak dva roky předtím už jedna svatba byla, ale pak šel na vojnu a rozešli se. Měli společného syna, ale toho přenechal tento otec k adopci dalšímu partneru své ex.

Toto bylo tedy již druhé manželství a druhé dítě a zkraje to vypadalo nadějně. Oba však měli rádi alkohol. ON začínal bumbat už v práci a pak pokračoval buďto doma nebo v hospodě. ONA si ale řekla - dost - a ON šel na léčení. Dokázal to, byl dobrý, byl čistý, ale ONA pila stále dál se svými přítelkyněmi a to bylo jasné, že to nemůže dělat dobrotu.

Když se ozval, vyhrožovala rozvodem, což později proběhlo a ONA ho vyhodila z bytu. Jejich společný syn rostl jako dříví v lese, ON neměl vůbec nic. Vystřídal pár partnerek, bydlel u maminky, která mezitím zůstala sama a když se k ní párkrát vrátil opilý a byl ještě k tomu agresivní, tak ho vyhodila.

Na pár roků se zabydlil u přítelkyně, která také ráda bumbala. Neměli si co vyčítat, jen snad to, že díky tomuto jejich koníčku přišli postupně oba o práci. Přítelkyně jednou při návratu z flámu upadla tak nešikovně, že si komplikovaně zlomila nohu, na kterou pak dostala částečný invalidní důchod. On už bral jen sociální dávky, protože trvalé bydliště měl pouze na úřadě, občas udělal nějaký melouch. Bydleli v bytě, který vlastnil bývalý manžel jeho přítelkyně a ten po nich chtěl opravdu pouze dávky nezbytně nutné. Bylo jasné, že to takhle nepůjde věčně. Byt se prodal a oni se museli vystěhovat. Nevím, na co čekali, ale nakonec to dopadlo tak, že přítelkyně se odstěhovala 200 km daleko ke svému synovi a ON se vrátil k mamince.

Tam nepřispíval ničím, jen se nechal živit a z dávek se stačil akorát opít. Když zase udělal doma "cirkus" byl opět vykázán.
Jeden čas bydlel na ubytovně, kde platil opravdu minimum za ubytování, k mamince občas zašel na oběd, také mu prala a pomáhala jinak.

Přestal ovšem úplně hledat práci, byl už téměř 20 let nezaměstnaný, přestal chodit i na sociálku a oni mu vzali i to málo dávek, co bral.

Hádejte, kam se zase vrátil. Správně, k mamince. A teď tam celý den sedí, s nikým nekomunikuje, nic nedělá, jen kouká na televizi, peníze nebere žádné, na sociálku nechodí stále. Jen se nechá od staré mámy živit, ona mu i pere a tak co mu chybí? Máma je vystresovaná, ale co s ním? Když ho vyhodí, nemá kam jít a stejně by na ni stále zvonil. Když mu něco říká tak dělá, že se ho to netýká. Dokonce jsme se dnes dozvěděli, že když šla máma nakoupit, tak jí dnes řekl, kdyby prý někde na zemi viděla cigaretu, aby mu jí sebrala!

Alkohol dokáže opravdu hlavu pořádně vygumovat, ale co dál?

Dnes má svátek Lukáš

18. října 2012 v 18:04 | já |  RODINA
Správně, dnes je Lukáše. Kromě toho, že vím, že Lukáš byl také apoštol, tak mám v rodině ještě další.
Hned ráno jsem psala zatím aspoň SMS zprávu mému vnukovi, abych mu popřála zatím touto formou. Už jsem to konstatovala, že čím jsou ta vnoučata starší, tím víc mají povinností a zálib, že je těžší a těžší se sejít.
Musím také na tohoto mého vnuka prozradit, že i když dost často hraje bowling, nejen o víkendech, nefláká vůbec školu, ale opravdu je svědomitý, učí se do noci, hlavně také proto, že tento školní rok ho čeká maturita a samozřejmě chce jít dál studovat. Byl také o víkendu členem volební komise v jejich obci i se svou starší sestrou, určitě také proto, aby "kápla" nějaká ta korunka. Ta se studentům hodí vždy.
Dalším v řadě je synovec Lukáš. Je to bratrovo vyženěný syn, který už pracuje, i když mu ještě chybí obhajoba diplomové práce a promoce jako ing. Ta bude asi po novém roce. Hoch se také snaží, pracuje v Praze, bydlí u rodičů v Kralovicích.

Všem Lukášům tedy blahopřeji a přeji všechno nejlepší!

Pozor na pády!

18. října 2012 v 12:42 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes jsem potkala jednu známou, která jezdí každý týden do obce, kde bydlel její tatínek, než zemřel. Hlídá prý barák, než ho s bratrem prodají.

Její tatínek zemřel loni, bylo mu 92 let, do 86 roků prý pracoval. Byl zdráv jako řepa, kdyby... a to je právě to nebezpečné.

Jednoho dne zřejmě zakopl o kocoura, který prý se mu stále pletl pod nohy, jak vstal on, zvedl se i kocour. No, určitě proto, že se měli oba rádi, ale až do té doby, než upadl a skončil se zlomeninou v nemocnici. V těchto letech - hódně nebezpečné. Ležel prý v nemocnici 12 dní, pak ho dali na LDN, ale tam to vzdal. Přestal jíst a pít a to byl konec.

Vezmeme-li v úvahu, že byl jinak zdravý, mohl tady ještě být.

Ale co mne hlavně inspirovalo k napsání tohoto článku je to, co jsem si přečetla dnes v novinách. Tam se píše pod titulkem "Nejstarší otec (96) světa má synka" hlavně o tom, jak prý je tento Ind stále aktivní. Má apetit, protože denně vypije tři litry mléka, půl litru tekutého másla a půl kila mandlí. Je to jeho druhý syn, prvnímu jsou 2 roky. Jeho manželce je prý 54 let. Sousedé prý mu závidí sex, protože se prý s manželkou milují v průměru třikrát za noc. Dokonce sám tento Ind řekl: "Jestli mne neuštkne černý had, přijďte za 10 let a uvidíte, v jaké budu formě!"

Tak to je gól. Já tomu osobně tedy moc nevěřím (pardon, pánové), i když je tady na fotce, jak krmí synka, ale krásné by to bylo, ne? Jen aby neupadl, ale třeba i to by zažehnal.

Přišlo mi poštou

17. října 2012 v 15:03 | já |  JEN TAK
Hned na úvod se přiznám, že když zase někdo dopoledne zazvonil, tak jsem myslela, že je to omyl. Stále si ještě dost často pletou nejen pošťačky, ale i cizí, kteří neví a zvoní na sousedy, ne na nás. Ježci jako Ježci, si asi řeknou, nebo zkrátka přehlédnou, že jsme v jednom domě na jednom patře dvě úplně cizí partaje, ale stejného jména. Většinou to tak je, protože k nám málokdo zvoní bez toho, aniž bychom ho očekávali.

Tedy zvonění a 2 x, to bývá většinou dole. Ještě než stačím otevřít okno, tak zezdola na mne mává pošta - balíková. Zpravidla chodí dolů manžel, ale dnes byl tak indisponován, že na tom byl hůře než já s těmi jeho koleny, tak jsem šla dolů. No, chvilku mi to trvá než slezu z těch výšin a rychle mi to také nejde, ale paní pošťačka se přesto usmívala, asi si mne pamatuje či co.

Tak jsem se vrhla na balíček, co mi to přišlo, když jsem si nic neobjednala? A že bych něco vyhrála? To už tady taky dlouho nebylo.

Tak balíček doma rozbalím a koukám :
Správně. Napřed jsem nevěděla, jestli je to návod, ale ne. Došla mi tato knížka, ale přiznávám se bez mučení, že se stydím. Poslali mi ji za to, že jsem vlastně už pár měsíců na web doma.cz nic nenapsala. To jsem ostuda, co? Ale nějak to rychle všechno letí, to se nechci vymlouvat, ale také mne dříve občas paní redaktorka upozornila, že bych už měla nějaký článeček napsat, tentokrát nic. Už už jsem si říkala, že asi tento web končí a než jsem si to stačila zjistit, přišla tato knížka, která vypadá zajímavě a já si připadám dost mizerně. Slibuji, že se polepším a chci i touto cestou poděkovat, že myslí i na lajdáky. Už budu pilná, opravdu.
Ale také se chci pochlubit, že jsem dostala kytičku. Malou, ale krásnou. Od manžela. Také moc děkuji.

Výročí a bolesti

16. října 2012 v 14:37 | já |  RODINA
Zítra určitě dostanu krásnou kytici. To manžel nikdy nezapomene. Máme totiž právě 17.10. výročí svatby. Už jsme spolu 31 let, kdo by tomu tenkrát věřil, že se spolu ještě tak dlouho užijeme, když jsme se brali, nebyli jsme nejmladší....

Jen připomenu, že jsme se znali 10 let, já jsem před ním stále prchala, když mne zval na kávu, ale nakonec jsem ráda, že to dopadlo jak to dopadlo.

Začali jsme spolu chodit v květnu a v říjnu byla svatba. Manžel nechtěl žít "jen tak" a taky asi měl strach, abych si to nerozmyslela.

Už jsem na sebe toho prozradila dost, třeba i to, že už máme svoje vypito, ale byly doby, kdy jsme si rádi dělávali soukromý mejdan. Také třeba každou sobotu. Koupili jsme si lahvinku vína, připravila jsem k tomu něco dobrého na zakousnutí, zapálili jsme si svíčky a pouštěli nosiče s písničkami, které máme oba rádi, já si u toho i zazpívala... teď si dám skleničku a je mi vedro a nebo se mi chce spát.

Včera dopoledne během vaření zase začal ten můj stále se opakující seriál - páteř. Lék na bolest nepomohl, chodila (no spíš šmajdala) jsem v předklonu, pak už to nešlo ani sedět, v noci ani ležet. Lidi, řeknu vám, že se už nedivím některým lidem, že dobrovolně odejdou z tohoto světa kvůli krutým bolestem. Já měla noc jak z hororu a ráno jsem nevěděla, zda jít k doktorce, aby mi píchla injekci, nebo se na to vykašlat. Nakonec jsem poslechla manžela, který mi dělal bodyguarda a jela k doktorce. Je mi líp, je to hodně znát, venku svítí sluníčko, na světě je krásně! Zítra dostanu ještě jednu včeličku a tak snad budu moci to naše výročí prožít klidně a bez bolesti.

Rozšoupneme se až v sobotu, to bude dobrý obídek, obložené chlebíčky, opražené mandličky, červené vínko (ale celou sedmičku už asi nezvládnem), jen písničky nebudou. Máme nefunkční hifi věž. Škoda. Už s tím budu muset něco udělat.

Nejdůležitější ovšem je, abych byla v pořádku příští týden na víkend. Zase mám jet k mamince trošku něco udělat, je na mne řada, tak abych nebyla bita. :-)

Z generace na generaci

15. října 2012 v 13:51 | já |  RODINA
Když jsem psala článek, ve kterém jsem se zmínila o dobrovolném dárcovství krve mé vnučky, tak jsem zapomněla zmínit to, že její táta daroval krev dlouhé roky a hodně často. Měl již zlatou Jánského plaketu a jel dál. No, až do té doby, než tragicky zemřel.

A protože má dnes vnučka jmeniny, tak se mé myšlenky ubírají hodně jejím směrem a už v noci, když jsem nemohla spát, jsem vzpomínala.

Včera večer mi volala dcera, že vnučka jako vždy odjela do Prahy do školy. Dcera vlastně převážně celou sobotu a neděli pekla a vařila. Jednak proto, že chtěla vnučce udělat radost nejen hmotným dárkem, ale i potěšit její chuťové buňky. V sobotu jí upekla její oblíbené řezy, ale ty by nemohla vzít sebou pro jejich krém a křehkost, tak v neděli jí upekla perník. K obědu dělala bramborový salát a řízek, v sobotu také dobrůtky a pak jí zabalila sebou co nejvíce jídla, aby v té Praze nestrádala. Zatím totiž nestíhá obědy a stravovat se někde v restauraci, to by bylo hodně drahé.

Tak jsem si vzpomněla na to, jak jsem já vyvářela, když moje dcera studovala vysokou školu, to byl samý kastrůlek a krabička, měla takovou speciální tašku pouze na potraviny a vždy všechno hezky spapala.

A ještě se ale musím vrátit o generaci zpět. Moje maminka vždy, když jsme přijeli na návštěvu (odstěhovala jsem se ve svých 21 letech hoooodně daleko), tak nevěděla, co by nám ještě dala sebou. Vařila k obědu třeba tři jídla, kdo měl na co chuť, tak mu plnila přání, naši měli dřív i kousek pole, tak jsme vozili brambory, okurky, ovoce, no zkrátka všechno, co bylo momentálně k mání.

Moje maminka se v tomto nezměnila a ještě teď, když k ní jedu, abych jí pomohla s úklidem a pomocnými pracemi, tak zkoumá, co by mi dala sebou domů. A já myslím jsem na tom stejně.

Proto jsem po včerejším rozhovoru s dcerou ráda konstatovala, že tyto krásné vlastnosti se u nás dědí z generace na generaci a já věřím, že i Terezka to jednou nebude praktikovat jinak.

Užij si ten dnešní svátek, Terezko, ještě jednou vše nejlepší!

Pro pohodu a poučení

14. října 2012 v 18:19 | já |  JEN TAK
Mám ráda moudré rady a rčení, proto jakmile se mi některé líbí, tak si je zapisuji. Už jsem jich tu zase nasbírala pár, tak je posílám dál.

Jen ta věc je ztracená, kterou jsme už předem vzdali.

Mýlí se ten, kdo si myslí, že je dobrým křesťanem, protože chodí do kostela.

Nespaluj za sebou všechny mosty... Budeš překvapený, jak často musíš překonat tu stejnou řeku.

Když něco nemůžete změnit, tak se s tím naučte žít. Vždy ale přijde nové ráno se sluncem a život vám dá další šanci.

Směj se, kdy můžeš. Omlouvej se, když bys měl a nech plavat věci, které nemůžeš změnit.

Smích je lidské slunce. Je dokonalý a nepřekonatelný.
Ve dvaceti vládne touha, ve třiceti chytrost a ve čtyřiceti úsudek.
Když je muži padesát a cítí se na dvacet, prošvihl třicet let svého života.
Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.
I poušť někde skrývá studnu.
Když sní jeden člověk, je to sen. Když sní to samé dva lidé, je to začátek skutečnosti.

Sen a skutečnost je jako růže a růžový sen.
Ať se růžový sen splní ve skutečnost. To přeji všem.

Obrázky staženy z internetu jako gify.

Normální sobota

13. října 2012 v 18:05 | já |  RODINA
V sobotu máme s manželem každý týden stejný rituál. Jak ráno vstaneme, on jde vedle do obchodu pro rohlíky a noviny, já zatím uvařím čaj a po snídani si děláme každý "své".

Manžel uklízí (jen tak zběžně) a já se motám celé dopoledne v kuchyni. Tak uklizeno má manžel ani ne za hodinku, ale já mám celé dopoledne co dělat!

Vždycky si v sobotu vymyslím víc vaření a pečení, protože nechodíme ráno nakupovat jako ve všední den a navíc dnes měla přijet dcera s vnoučaty, odpoledne, jen na chvíli, ale něco dobrého na zoubek jsem jim přece musela připravit.
Tak jsem se rozhodla upéci tvarohové řezy a dětem uvařit výborný čokoládový pudink se šlehačkou, ten mají rády. Zvládla jsem to, ale toho nádobí!

To není pro návštěvu, ale jen pro manžela!
Také jsem si dnes zasadila do ježečkového květináče fialku.

Sluší jim to spolu?

Pak jsem se dala teprve do vaření. S odpočinkem se vše povedlo a odpoledne jsem se dočkala. Přijela dcera s dětmi, krásně jsme si popovídali, vnučka vyprávěla o nových zkušenostech ze školy, je na ní už vidět, jak se mění. Je samostatnější, ví si rady, mění se ještě k lepšímu, z čehož mám radost.

Dnes přijeli bez jejich Pegginky, která má prý střevní potíže. Dcera vyprávěla, jak v noci chudinka zaneřádila celý byt a dcera měla do rána co uklízet! Vyprávěla to tak barvitě, že ještě teď se při té vzpomínce usmívám.

Vnučce jsem zasadila dvě kytičky, aby si je mohla odvézt na kolej, tak jsem zvědavá, jak se ujmou a jestli se jim bude dařit. Ona se hned po cestě domů s nimi domlouvala, tak vidím, že je to na dobré cestě. Jo a také jela sama autem, tedy jako řidička, jde jí to, při odjezdu nám ještě stačila do okna zamávat, rozjela se krásně, tak jsem klidnější.

Příští týden má svátek vnučka v pondělí a vnuk ve čtvrtek, ale zatím není jasné, kdy se všichni sejdeme, ale někdy určitě. Zase je nač se těšit. A hned je vše krásnější, že?

Dobrovolný dárce

12. října 2012 v 14:17 | já |  RODINA
Už jsem psala o tom, že moje mladší vnučka začala studovat na VŠ v Praze. V pondělí měla jejich Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská imatrikulaci. Vím, že to není zas až taková sláva, ale nikdy jsem na takové akci nebyla a ráda bych. Manžel hned po oznámení termínu prohlásil, že tedy ON jede do Prahy, tak jsem s tím počítala. Tedy pokud budeme OK.

Ještě v pondělí ráno jsem volala dceři, že nee. Nejedeme, protože tentokrát pro změnu na tom byl manžel ještě hůř než já. Nezvládli bychom to a do jednoho auta se všichni nevejdeme. Tak jsme nejeli, ale když mi pak dcera hlásila, že tam byla spousta lidí, tak kdoví, jestli bychom dostali místo k sezení. Imatrikulace se konala v Betlémské kapli, kterou jsem si prohlédla aspoň na internetu a vnučky bychom si asi stejně moc neužili.
Obrázek stažen z internetu.

Věřili byste, že na tuto fakultu se přihlásilo neskutečných 340 studentů a z toho je 105 děvčat? A že je tam spousta i zahraničních studentů, nejvíc prý z Ruska či bývalého Sovětského svazu a také z Vietnamu.

No, než se přečetla všechna jména, protože každý musel osobně povstat a říci, že slibuje, tak to asi uběhlo dost času. Slavnostní ráz sice tato akce měla, ale pro nás bohužel ne.
Nevadí, snad se dočkáme ještě dalších promocí od vnoučat, tam už jde o hodně.

Ale stejně nám udělala vnučka velikánskou radost. Tento týden totiž byla darovat krev jako dobrovolný dárce - tedy zdarma. Jsem moc ráda, že se odhodlala k tomuto kroku, protože mně se to nikdy nepovedlo. Já sice mám vzácnou krevní skupinu 0 Rh -, ale vždy jsem byla tzv. chudokrevná. Tedy až dosud mám stále červených krvinek na té nejnižší hranici, tak to nešlo. Tak tedy děkuji mé milé vnučce, že do toho šla.

To je moje !

11. října 2012 v 14:46 | já |  TÉMA TÝDNE
Když jsem přemýšlela, jestli mám co říct na toto téma týdne, tak se mi v mysli vybavila jedna hodně dávná vzpomínka. Vůbec ne hezká, ale úzce s tímto tématem souvisí.

Stalo se to před padesáti lety. Byla jsem mladičká, rok vdaná a právě se mi narodilo dítě, které jsem moc chtěla. Chlapec, se kterým byly spjaty i starosti.

Syn dostal ihned po porodu tu kojeneckou žloutenku a já měla také zdravotní problémy a nepustili nás oba dřív, dokud jsme nebyli oba v pořádku. To už bylo synovi pět týdnů a já se nemohla dočkat až budeme doma. Nevím, jak je to dnes, ale tenkrát nás, prvorodičky, učili v nemocnici jak máme koupat a přebalovat děti. Začínala se tenkrát propagovat jakási otužovací metoda, tedy dítě na stole namydlit a pak jen ve vaničce opláchnout.

S manželem jsme tenkrát bydleli u jeho rodičů v malém domečku, kde jsme měli jednu místnost my, jednu oni a maličká kuchyňka byla společná. Moje maminka bydlela o pár km dál, byla to jen jedna vlaková zastávka a tak v den D se samozřejmě také přijela podívat k nám, vlastně k manželovo rodičům.

Nejen já, ale obě babičky byly také natěšené na svého prvního vnoučka. Babičky se rozhodly, že se zúčastní našeho prvního domácího večerního koupání. Tchyně zatopila (až z nás lilo), a šly jsme všechny do toho. Já jsem začala synka koupat tak, jak to dělali celou dobu v porodnici a jak nás to učily porodní báby.

A už nastal problém. Moje maminka jen udiveně koukala, ale tchyně, ona nebyla zlá, ale byla takový generál, ta hned měla námitky.

"To je přece blbost, mydlit dítě na stole, vždyť mu musí být zima!" říkala hned na úvod.
"Ale není, jednak je tu teplo až moc a pak ho v té porodnici koupali takhle celou tu dlouhou dobu, co jsme tam byli spolu", odpověděla jsem já.
"My jsme vždycky koupali dítě normálně, bez těchto novot a vidíš, že to bylo v pořádku," byla další námitka ze strany tchyně. Moje maminka se sice moc nezapojovala, ale bylo vidět, že i jí se to moc nelíbí. Po chvíli už diskuse gradovala tak, že jsem toho měla dost a nemínila jsem nic měnit.
"Vy jste si to dělaly podle svého a já budu taky. TOHLE JE MOJE dítě a já si ho budu vychovávat podle svého. Vy jste to dělaly také tak. Když se vám to nelíbí, tak odejděte z pokoje, já to zvládnu sama". Tak. Bylo to tvrdé, ale ten moment jsem to cítila tak, že mi chce někdo upírat mé svaté právo na to, abych si užila po dlouhé době svého miminka a chtěla jsem si to dělat po svém.

Nicméně obě babičky odešly do kuchyně, moje maminka pak šla na vlak a odjela domů. A já? Celý večer jsem proplakala, že jsem byla na babičky ošklivá, že jsem je prakticky vyhodila z pokoje, hlavně však na svoji maminku, protože ta se nevzpouzela a taky odešla, manžel mne uklidňoval...

Hned další den jsem se šla omluvit oběma a věřte nebo ne, černé svědomí jsem měla hodně dlouho. Ještě dnes mi při této vzpomínce je všelijak.

Ale MOJE DÍTĚ jsem si chtěla vychovat podle svého. A myslím, že to dopadlo moc dobře.