Září 2012

Je mi to jedno?

30. září 2012 v 23:28 | já |  TÉMA TÝDNE
Už jsem si dost přečetla o tom, komu všemu je všechno jedno, ale v podstatě si myslím, že je to jen takový krycí manévr. Abych měla klid a pokoj od všech nebo jen některých otázek, odpovídám, že je mi to jedno.

Ve skutečnosti to tak určitě není. Nemůže mi být přece jedno jestli se na mě děti nebo rodiče dívají tak nebo tak, protože se snažím, pokud jsem normální o to, aby mi právě všechno jedno nebylo.

Já osobně tuto větu dost často slýchávám od svého manžela na moji otázku, co mám uvařit k obědu nebo co si přeje k večeři.
"Je mi to jedno", opravdu tak doslovně mi většinou odpovídá, ovšem pokud nemá nějaké speciální přání. "Vždyť víš, že sním všechno, co mi dáš", dodává.

Ale PROČ je mu to jedno? Kdyby se mne někdo zeptal, tak si určitě z nabízených možností vyberu tu, která je mi momentálně nejblíž nebo ji mám nejraději. Tak tedy já. Ale manžel ne. Nakonec je to JEHO volba, ne?

Co by nám ale nikdy nemělo být jedno je to, jak se my chováme k ostatním lidem a nebo jak se chovají oni k nám. To také o lecčems vypovídá.

NIKDY by mi nebylo jedno, kdybych nemohla vidět své děti, vnoučata nebo vůbec členy rodiny. Proto také nechápu, jak může někdo žít s tím, že se rodiče nevidí se svými dětmi nebo naopak.

Také bych nikdy neřekla, kdyby někdo upadl na ulici nebo někdo potřeboval moji pomoc, že je mi to jedno, ať si pomůže sám. To ne.

Takže říct, že je mi něco jedno si myslím, že lze pouze na nepodstatné věci.

Neděle v Praze

30. září 2012 v 16:53 | já |  RODINA
Probudili jsme se ráno zase do slunného dne. A tak jsme se hned po snídani vydali za nostalgií. Tedy ne mou, ale manželovo. Sedli jsme na tramvaj a šup - jeli jsme se jako vždy podívat do Vršovic, kousek od "ďolíčku", kde manžel jako kluk za války bydlel. Museli jsme to projít celé kolem dokola, za ty roky, kolikrát jsem tam s manželem byla, bych už mohla napovídat, ale nechala jsem ho vzpomínat.

"Tak se podívám, jestli tam někde není známé jméno", říkal manžel a koukal nejen na "jejich" dům, ale i na ty okolo, kde bydleli spolužáci a kamarádi jak ze školy, tak z fotbalu. Zase jsme šli kolem školy a najednou manžel říká : Základní škola života. "Co?" říkám já. "No tady je to napsaný", tak hledám kde a už se směju, protože manžel už je takový popleta a vidím nápis na škole : ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA. No co, zasmáli jsme se, obešli jsme známá místa a šli zpátky na tramvaj.

Manžel před domem, kde bydlel.

A musím říct, že jsme v duchu blahořečili našemu hlavnímu městu, že nás nechá jezdit zadarmo. To bychom se naplatili. Bolely nás nohy, hup do tramvaje nebo metra a jelo se dál. Vím, že už jsem to psala posledně při návštěvě Prahy, ale opět mi to nedá a chválím. Ano, NIKDY nás v tramvaji ani v metru nenechali mladí lidé stát. Mládež je tam opravdu slušná a bohužel musím přiznat, že u nás tomu tak není. Ještě by nás při vstupu do tramvaje povalili, jak se tlačí, aby se posadili.

Oběd jsme si dali opět v hotelové restauraci a po siestě vyrazili. Kdo nebyl na Václaváku jako by nebyl v Praze, říká i můj manžel a tak hurá na Václavák!
Květiny stále ještě krásně kvetoucí nepřipomínaly, že by byl už podzim.
Kousek dál jsme byli zváni k něčemu dobrému.
Tady ani zvát nemuseli. Stálo okolo lidí fůra, ale nevím kolik si jich dalo tuhle šunku 10 dkg za 80 Kč.
Tady v kavárně bylo posezeníčko. A všude jsou lidé.

Tak jsme to prošli, poseděli na lavičce a dali se směrem na Staroměstské náměstí. I tam prodávali teplou pražskou šunku, ale po cestě ulicí Na Můstku jsem si vyfotila živou sochu. Stál opravdu bez hnutí a měl spoustu zájemců o společné foto.

Cestou do hotelu jsme ještě viděli předvolební mítink.

Tento se konal na náměstí Míru moc lidí tam nebylo, ale prý mohou dostat pohoštění - vodu, kávu, koláčky a k tomu tam hrála skupina Rangers. My jsme jen poslouchali ze zastávky tramvaje, ale když jsme pak jeli okolo, tak tam byla opravdu jen hrstka lidí.
Na náměstí Míru jsem si také vyfotila jednu sochu. Ano, je to Eliška Krásnohorská.

Už den před tím, tedy v sobotu jsme také viděli nějakou předvolební akci, ale v jiném složení. Také žádný enormní zájem.
Tady byly hlavy celé vlády, které organizátoři vyhlásili stop!

Ještě dlužím jedno krásné foto.

Poznáváte? Určitě někteří ano a zcela jistě Ivetka. Máš štěstí, že jsi zrovna pracovala, když jsem na Tebe koukala.

A jedeme....

29. září 2012 v 17:27 | já |  RODINA
Byla sobota 22. září a my měli v Praze rezervaci v hotelu. Chystali jsme se na vlak, vše zjištěno, ale vždy mi tady zalévá syn kytičky. Tak jsem si psala na ICQ se snachou a připomněla, že budeme za tři dny odjíždět, aby nezapomněli na kytky. Ale to bylo radosti! Snacha mi sdělila, že jedou zrovna ten den do Prahy do Zličína hrát bowling a že nás tam vezmou autem. No to bylo super! Jednak jsme to cestování měli jednodušší a druhak jsem byla ráda, že si ještě nějaký čas užiji moji rodinu.
Toto je u vstupu do herny, tak jsem si to na památku vyfotila.

Tam jsme si dali společně malou svačinku, kávičku a kluci šli trénovat a já se snachou jsme se šly podívat po obchodech. Něco jsem před odjezdem nesehnala a vím, že naše Milča umí dobře nakupovat a také jo, ona hned věděla, kam mne zavede a během cca tak půl hodiny jsem byla o šest set korun lehčí, ale spokojená.

Ještě jsme se stihli podívat na jednu hru jak syn s vnukem hráli, trochu jim zafandili a pak už nás snacha doprovodila na metro a vydali jsme se do hotelu.

Přijeli jsme tam před polednem a už měli pro nás připravený pokoj. Co říkám pokoj, my dostali apartmán, krásný apartmán, ale za cenu standardního pokoje. Prý byly všechny obsazeny, tak nám za tutéž cenu dali tu nádheru. No, nevím, když jsem si pokoj rezervovala, bylo volno, ale byla tam opravdu moc příjemná paní na rezervacích. Ještě jí musím poslat děkovný email. Zaslouží si to.
V obýváku byla televize, lednice i varná konvice.
V ložnici naproti postelí byla na zdi namontována velká televizní obrazovka. Bylo to krásné, ale mělo to i jednu nevýhodu. Při koukání jsem nikdy dlouho nevydržela. Já jak si k televizi lehnu....

Jak jsme se ubytovali, tak jsme se hned vydali do hotelové restaurace na oběd. Měli tam zrovna menu - kuřecí závitek s hranolky a cibulovou polévku za 85 Kč. Dali jsme si toto menu bez polévky, ale protože jsme měli žízeň tak jednu malou neperlivou vodu. Tu jsme si tam už další den nedali. Já vím, možná ti, co jsou zvyklí chodit do restaurací jsou zvyklí, ale dát za trochu vody 35 Kč, to byla opravdu silná káva.
Pohled do restaurace

Manžel teprve dojídá, protože já mu vždycky přidám Smějící se

Po dobrém obědě jsme si dali siestu a pak jsme jeli do oblíbené cukrárny na Karlovo náměstí.

Ke kávičce jsme si dali i zákusek, tak jsme to museli jít trošku rozchodit. Bylo krásně a tak jsme jeli na Petřín. Tam bylo lidí! Fronty na lanovku i na výšlap na rozhlednu.


To bylo vlastně krásné zakončení našeho prvního dne dovolené v Praze.

Pauzička

28. září 2012 v 14:31 | já |  JEN TAK
Poslušně hlásím, že jsem opět zde. Ne, nebojte se, nebudu tady citovat ze Švejka, ale chci jen ohlásit, že jsem opět přítomna. Pravdu měli ti z vás, kteří vytušili, že jsem jela na onu mnou avízovanou dovolenou - do manželovo Prahy a mého Brna. Zatím ještě nemám ani připravené fotky, tak ještě chvíli vydržte.

Pravda také je, že jsem asi také potřebovala menší pauzičku, protože jsem byla rozhozená z komentářů jedné dámy v jednom z mých posledních článků. Já osobně velice špatně snáším, když je někdo na mne ošklivý a já nevím, čím jsem si to zasloužila. Názor - ano - to je v pořádku, ale hned urážet a neznat vůbec podstatu věci, nebo ještě lépe řečeno ani ji nechtít znát, to mi přijde jako rána pod pás. Také jsem si říkala, jestli je mi to zapotřebí a tak bylo jedině dobře, že jsem měla naplánovanou krátkou dovolenou.

Na druhé straně chci moc poděkovat všem těm, kteří měli starost, jestli se mi něco nestalo. Pravda je, že už mám dost let na to, že by se i mohlo něco stát, ale raději na takové věci nemysleme. Potěšilo mne, že je tady tolik lidí, kterým jsem chyběla. Mám vás všechny moc ráda a jsem šťastná, že jsem vás poznala.

Dovolená to nebyla dlouhá, ale plná setkávání se samými milými a hodnými lidmi, s rodinou i známými. Kolik my toho za ten necelý týden stihli, ale už brzy začnu a hezky od začátku. Dnes toho moc nedám, setkávání ještě pokračuje, avízoval mi syn, že se všichni zastaví na kus řeči a zítra, zítra zase přijede dcera s dětmi už na oběd, ale pak se určitě dám do psaní a prezentace fotek, které jsem pořídila.

Tedy se zatím mějte krásně, díky za zájem a já zase přijdu...Smějící se

Vaše Ježurka

Vtipy týdne

21. září 2012 v 17:58 | já |  JEN TAK
Slepý
"Co jste naposledy viděl, než jste pišel o zrak?" ptá se doktor pacienta.
"Manželku a vidličku," odpoví pacient.
Zubař
Zubní lékař se zadívá na pacienta:
"Tak koukám, že jste to vy, kdo na mě ráno, když jsem přecházel přes křižovatku, řval z auta:
"Kam čumíš, magore! A teď, jak vidím, se bojíte otevřít pusu!"
Opilec
Jde večer opilec z hospody domů. Na své cestě se ptá kolemjdoucího:
"Prosím vás, můžete mi říct, kolik mám na čele boulí?" "Čtyři," odpoví procházející pán.
"Tak to je bezva", konstatuje ožrala. "Ještě dva sloupy, a už jsem doma!"
Na policii
Na policii přiběhne muž a křičí:
"Před pěti minutami mi nějaký zloděj strhl z ruky zlaté hodinky!"
"A proč křičíte až teď?"
"Nechtěl jsem moc otevírat pusu, aby si nevšiml, že mám i zlaté zuby."
Osel
"Poslouchej, Cyrile, byl tu nějaký chlap a chtěl koupit osla."
"A co jsi mu řekla?" "Že nejsi doma..."
Starší paní kupuje ve Zverimexu papouška. Nakloní se ke kleci a ptá se:
"Tak co, ty krasavče, umíš mluvit?"
Papoušek vykřikl: "To se ví, ty stará čarodějnice!"
Misionář potkal na Sahaře lva. I padl na kolena a začal se modlit.
Ale i lev usedl a sepjal packy. "Ty jsi také katolík?" zaradoval se misionář.
"Ne," povídá lev, "ale před dobrým obědem se pomodlím vždycky!"
"Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu," říká obhájce svému klientovi.
"Tak napřed tu špatnou. Přišly výsledky testu na DNA a vaše krev se přesně shoduje
s krví nalezenou na místě zločinu." "Panebože!" zvolá klient.
"No a jaká je ta dobrá zpráva?" "Máte velice nízkou hladinu cholesterolu."
Advokát vítá známého klienta slovy: "To už se zase rozvádíte? Copak jste se nepoučil z předchozího manželství?"
"Poučil. Vždyť také přicházím mnohem dřív než předtím."

Nový recept

20. září 2012 v 14:13 | já |  JEN TAK
Je to už docela dávno, co jsem sháněla jakousi mraženou zeleninu. Tenkrát jsem omylem koupila něco jiného, něco, co jsem neznala a tak to odpočívalo chvíli na mrazáku.

Při posledním čistění lednice a mrazáku jsem si řekla, že když už jsem tuto zeleninu koupila, tak ji také zkonzumujeme, co jinak s ní, že?


Přečetla jsem si na obalu doporučující recept. Ingredience, které tam byly použity mimo této zeleniny (kedlubna, rajčata, kukuřice, paprika zelená, fazole bílá, fazole červená, cibule a pórek), mi byly sympatické. Tak jsem to zkusila.

Ano, takto to vypadalo na pánvičce a
a takto na mém talíři.

Pravdou je, že jsem si množství ostatních surovin upravila trochu dle svého, ale výsledek nebyl vůbec špatný. Docela jsme si tohle jídlo dovedli s manželem představit jen tak s chlebem večer při nějakém bumbání.

No, kdyby to náhodou někoho zaujalo, tady je receptík :

Pikantní směs COUNTRY
Množství: 300 g zeleniny, 4 stroužky česneku (dala jsem 2 větší a stačily), 4 nožky pikantní klobásy (dala jsem asi polovinu), olej, pepř, sůl, 500 ml ostrého kečupu (dala jsem také podstatně méně asi tak polovinu a stačilo to) a koření.
Na oleji orestujeme na kostičky nakrájenou pikantní klobásu a zeleninu. Poté přidáme ostrý kečup a ochutíme podle chuti solí, pepřem a chilli nebo tabascem. Těsně před servírováním na talíře přidáme vymačkané stroužky česneku. Pokud chceme více šťávy, můžeme zředit trochou ve vroucí vodě rozpuštěného masoxu.

Ještě jednou koleje

19. září 2012 v 14:13 | já |  RODINA
Už jsem zde psala, jak byla dcera s vnučkou zklamané z prohlídky pokoje na kolejích v Praze, kam se vnučka minulý týden odstěhovala.

Aby si někdo nemyslel, že přehání, tak vše pečlivě zdokumentovala. Když si porovnám skutečnost s tím, co nabízí na internetu, to je sakra rozdíl. Ale bohužel, ty obrázky zveřejněné na jejich webovkách nelze okopírovat.

Tak nabízím fotky aspoň reality.

Tady už měla nakramováno spolubydlící.
Super skříňka.

Koupelna
Kuchyňka

Spol. pokoj, kde se už jedna studentka zabydlela. Jeden stůl, jedna židle?

Nedá se nic dělat, člověk si zvykne na všechno a tak se s tím vším smířila i vnučka. Myslím, že to podstatné - ta člověčina, která je třeba - tak tu tam našla u svých spolubydlících, kteří už tam bydlí delší dobu a ví co kde a kdy zařídit.

Včera mi dcera celá šťastná tlumočila rozhovor, který spolu vedly a byla moc ráda, že byla vnučka v pohodě. Není totiž z těch, kteří by neměli problém se seznámit, ale zvládla to a my všichni věříme, že se vše v dobré obrátí.

Navíc když tady naposledy byl syn s rodinou tak vnuk, který bude v tomto školním roce maturovat a chce jít studovat také do Prahy, dostal príma nápad. Kdyby se to povedlo, on chodil také do školy v Praze a povedlo by se jim sehnat solidní privát, mohli by bydlet spolu! To by bylo fajn! Oni jsou vlastně od sebe pouze 8 měsíců a když byli malí a jezdívali jsme společně na dovolenou, tak si spolu krásně hráli. Takže by vlastně mohli jen navázat tam, kde jako malí skončili, no ne?

Mám ráda pořádek a jasno

18. září 2012 v 14:13 | já |  JEN TAK
Dnes jsme byli zase nakupovat v jednom supermarketu. Úmyslně neuvádím jméno, protože jim nechci dělat reklamu. Ale chodíme si tam hlavně pro ovoce a zeleninu, protože tam mají opravdu velký sortiment a dobré ceny. Kvalita také dobrá.

Občas tam ještě koupím něco dobrého nebo to, co je třeba k vaření. Někdy si také koupíme croissant jako třeba dnes. Byla tam docela přijatelná cena - 5,90 Kč, tak jsme si vzali každý jeden. U pokladny se nás slečna ptala, jaký to je, jestli máslový. Ano, v podstatě tam jiný než tento a plněný (2 x tak drahý) nebyl. Našla si to na displeji na pokladně a namarkovala 1 ks za 7,50 Kč. Říkala jsem, že tam byla cena 5,90 Kč, ale ona prý tam jinou cenu nemá, ať se jdeme zeptat na reklamace.

Tak zatím co manžel si šel do tamní nově otevřené lékárny vyzvednout léky (tam se neplatí regulační poplatek a tím měl automaticky 60 Kč v kapse), tak já šla na reklamace. Dala jsem pracovnici účtenku a croissanty s tím, jak je to s tou cenou. Ona volala do jejich pekárny, řekla, abych chvilku počkala a po chvilce vyřizování mi řekla, že jsem měla pravdu. (No bodejť, jinak bych to netvrdila, číst ještě umím a ten kousek jsem si to taky ještě pamatovala). Vrátila mi 4 Kč a ještě se mi omluvila, i když na tom jsem netrvala. Tak jsem si pak zase řekla já, PROČ jsem dostala zpět 4 Kč, když rozdíl v ceně byl 3,20 a zaokrouhleno mělo být tedy směrem dolů, ne? A tak asi brali to pečivo jednotlivě. Ať tak či tak, pravdu jsem měla, v klidu se to vyjasnilo a oba croissanty byly za 11 Kč. Dobrý, ne?

Jen se nedat.

Je libo obléci mobil?

17. září 2012 v 17:02 | já |  JEN TAK
Nedávno, když u mne byl syn s rodinou, tak mi vnučka řekla, že jí kamarádka uháčkovala kalhotky na mobil. No slyšeli jste někdy něco takového? Já tedy ne a byla jsem zvědavá. Jako vtip mi to připadalo dost dobrý a tak mi vnučka nabídla, že mi dodá obrázky výtvorů té její kamarádky.

Tak tady jsou zepředu
a tady zezadu.
A tohle prý jsou bikinky.

A protože vím, že sem občas (někdy doslova omylem) zabrousí i mladá děvčata, tak mne napadlo, že by se to mohlo některé líbit a mohly by se tím třeba inspirovat.

No, co říkáte? Mně to přijde opravdu vtipné a pokud by některá vnučka chtěla, klidně to "zmáknu".

Zase jablka

16. září 2012 v 13:50 | já |  RODINA
Je to jako nekonečný seriál. Už dávno jsem slíbila druhé babičce, že jí nastrouhám na robotu jablka, která ona zavařuje také na štrúdl. Ale proti ní jsme opravdu jen troškaři. Ona ta jablka sice neloupe, ale vykrájet takové množství, to tedy smekám. A je na to sama.

Kbelík jablek dokáže vykrájet, ale co jí nejvíce vadí, když přijde k nám je to, že musí vyšlapat těch 63 schodů k nám nahoru. Vždy dostaneme vynadáno, že musíme bydlet až tak nahoře a kdyby prý měla peníze, koupí nám nějaký byt dole v přízemí. Usmívající se
Zapomněla jsem vyfotit ten kbelík nakrájených jablek, ta byla v tom plechovém vedle. Tak aspoň už nastrouhaná jablka. A upozorňuji, že se jednalo opravdu o velký kbelík. Inu, babičky to jen pro sebe nedělají, to všichni víme.

Ale to ještě nemá být konec. Babička zkusila dle receptu uvařit jablková povidla. Povedla se jí na první pokus a tak to navrhla i mně, že prý mají ještě na stromě jablek plno a abych to zkusila. Neuměla jsem říct ne a protože vím, že manžel jablka už letos úplně nesnáší, budu si je muset tentokrát zpracovat sama. Protože co babička Jiřinka slíbí, to také dodrží. No, já už jí zase zato pletu další ponožky, protože ty loňské nevydrží věčně. Takže my vlastně máme mezi sebou takový směnný obchod. A to je hezké, ne?

Nic není problém

15. září 2012 v 13:36 | já |  RODINA
Včera jsem právě psala článek na blog, když mi volal syn. Jestli jsme doma a jestli mohou přijet na návštěvu, protože o víkendu zase jedou hrát bowling. Samozřejmě jsem byla ráda, ale upozornila jsem je, že bohužel nemám nic ke kávě, peču obvykle až v sobotu. Prý to není problém. Tak jsem rychle rychle chtěla článek dokončit a dnes, když jsem si ho přečetla, tak jsem viděla, jak moc jsem pospíchala, že jsem to šoupla na blog i s těmi překlepy. Ale snad mi to vy, kteří jste to četli včera, odpustíte. Dnes už bylo vše opraveno.

Přijeli tedy všechny 4 moje zlatíčka a vnučka kráčela jako první a nesla v ruce krabičku. Hádáte správně - přivezli si pár kousků koláče, který jim pekla druhá babička, když já neměla nic. Ale je vidět, že když se chce, tak opravdu nic není problém.

Syn šel jako poslední a nesl igelitovou tašku, kterou mi podával mezi dveřmi se slovy a s úsměvem: "Prý jste měli málo jablek?" Správně, četl na blogu můj článek, ale měli doma ještě natrhaná jablka, která přece nevyhodí, ne?

Manžel sice nadšený nebyl, ale nebylo jich mnoho, tak jsme ráno na chvíli zasedli abychom je zpracovali a já upekla manželovi jeho oblíbený štrúdl.

Já dělávám nejraději takový dietní štrúdl, těsto je bez cukru a bez vajec, není složité, ani náročné na čas ani finance. Určitě ho také znáte.

40 dkg hladké mouky, 20 dkg tuku (dávám Heru), 1/2 prášku do pečiva a 1 bílý jogurt.
Těsto jsem dala na chvíli odpočinout do lednice a pak udělala tuto dobrůtku :
Krásný víkend!

Kapustové závitky

14. září 2012 v 14:25 | já |  JEN TAK
Vaření mne baví, obzvlášť když to chutná. Vařím denně a vařím ráda. Ale co pořád vymýšlet, aby se jídla neopakovala moc často? Občas sice trošku experimentuji, ale stejně se určitá jídla s železnou pravidelností opakují. Občas něco "okopíruji" tady od vás, ale v podstatě to všechny známe, je to stále dokola.

Včera jsem si vzpomněla, že jsem dlouho nedělala kapustové závitky. Taky jsem je kdysi našla někde v časopise a protože se mi recept líbil, tak jsem to zkusila a měly úspěch. Nějak jsem na ně v poslední době zapomněla, tak jsem šla, koupila kapustu a vařila.

Bohužel jsme se do nich pustili tak rychle, že jsem nestačila vyfotit jídlo na talíři, ale tyhle 3 zbyly v remosce, tak jsem to zvěčnila aspoň takhle.

A co mne inspirovalo k tomu, abych to dala na blog? Manžel sní vše, co mu uvařím, ostatně je za ty roky zvyklý, ale aby denně chválil, to ne, většinou si o to musím sama říct. Ale tentokrát říkal "je to výborné" a až to snědl ještě jednou pochválil: "Bylo to fakt moc dobré". Tak jsem si řekla, co kdyby to někdo z vás neznal, třeba by vám to také chutnalo, proto zde dávám recept :

Jemné závitky
Kapustové listy spařte a nechte okapat, tlustá žebra rozklepejte paličkou. Umelte 250 g drůbežího masa, přidejte v mléce namočenou a vymačkanou 1 žemli, ochutit solí, pepřem a česnekem. Vmíchejte 150 g uzeného masa nakrájeného na kostičky. Masovou směs zabalte do připravených kapustových listů, které pak naskládejte do tukem vytřeného pekáčku. Posypte 50 g slaniny, nakrájené na kostičky (může se posypat strouhaným sýrem), vložte do trouby a duste přikryté pokličkou nebo kusem alobalu. Před dokončením poklici sejměte a dopečte.

Tolik recept. Já jen dodávám, že ty listy asi 5 minut povařím. Vyberu si pěkné, celé, abych to mohla krásně zabalit a peču jen v remosce. Měla jsem kapustu celou, i když malou a na tohle množství stačilo 7 listů, bylo přesně tolik závitků. Zbytek jsem povařila, zahustila a ochutila česnekem a je to na druhý den s bramborem a sekanou. A na dva dny jsem měla vystaráno.

Tak co, zkusíte to také nebo recept znáte? Písněte mi to. Děkuji a přeji dobrou chuť!

Předseda všech ježků

13. září 2012 v 13:26 | já |  JEN TAK
Já fakt nevím, čím jsem si to zasloužila, ale zase u nás zvonila pošťačka s balíčkem. Napřed jsem si myslela, že je to omyl, že je to pro sousedku, protože jsem nic nečekala, ani jsem nic nevyhrála. Ale přece něco jako výhra přišlo. Svůj fotoaparát jsem půjčila dceři, tak jsem ho mohla vyfotit jen mobilem, ale musela. To je ten dáreček :

To je krása, co?


Ještě jsem ho vyfotila z profilu, aby víc vynikla jeho krása a velikost! Proto jsem se rozhodla ho jmenovat předsedou všech mých cca 150 ježků! Určitě bude mít respekt! A aby neměl zase tolik práce sám na tolik ježečků, jmenovala jsem mu ještě manažera. Ten je zase dlouhý - no vlastně má spíš dlouhé nohy!


To se mu to bude běhat! Všechno zařídí pro našeho předsedu a určitě si spolu budou dobře rozumět!

Ale ještě musím poděkovat dárkyni Marcelce, která má velké srdíčko a krásnou dušičku! Moc děkuji, ale příště mi to nedělej, ano? Mám teď veliké výčitky svědomí, že jsem obrala Tvé děti!

Ale úžasný ježeček to je a ještě jsem ho také nikde neviděla! Tak, teď jsem zvědavá, moje sestra bude určitě zase hned pátrat, protože prý pro mne má už delší dobu také přírůstky do naší ježčí rodiny a já si říkám, jak je to možné, že je pořád tolik různých ježků?

Jdou spolu ruku v ruce

12. září 2012 v 14:00 | já |  RODINA
A kdo to jde spolu takto - ruku v ruce? Zklamání a radost. O tom jsem se dnes přesvědčila nejen já, ale i moje dcera a vnučka.

Včera ty moje holky jely spolu do Prahy. Terezka tam nastupuje už v sobotu na VŠ, mají nějakou aktivitu, tak se šly podívat na kolej, kde bude vnučka bydlet.
POMOC! HILFE! SOS!
Tak jsem vnímala včera telefonát mé dcery. Volala mi, když přijely z Prahy a říkala, že se z toho obě musí vzpamatovat. Hrůza, děs, běs! Tak prý to vypadalo na té koleji. Nevím, jak to vypadá nebo má vypadat na koleji, nikdy jsem tam nebyla, ale tato škola má koleje typu A, B, C. Vnučka dostala B, tak nevím, jak to potom musí vypadat na té "céčkové". Tady mají buňku - 2 pokoje (ona bydlí s jednou prý ruskou studentkou), jedna kuchyňka a sociální zařízení. Dcera byla při studiu VŠ 5 měsíců na stáži v Rusku v osmdesátých letech a říkala, že tam to bylo lepší. Tak nevím, bydlet za 3 000 Kč v takových podmínkách, to je dost kruté. Stejně je ostuda, že když se jdete podívat za internetové stránky těchto kolejí, vidíte tam něco úplně jiného, než je v reálu. PROČ?

A zkusit v Praze privát? Jednak by se vnučka - vlastně dcera - asi nedoplatila a pak, co když někomu nalítne, že? Je to dnes všechno tak těžké! Docela jsem z toho byla také špatná, ale co naděláme, snad to nějak přežije a hlavně, snad přežije také ten první "prosévací" ročník.

Dnes, jen jsem se ráno probudila, tak jsem na svou vnučku myslela a držela palečky. I když jsem měla také bobky, protože od večera lilo jako z konve, Terezka dnes dělala řidičské zkoušky! V 11 hod. dopoledne mi přišla SMS zpráva - ANO - DALŠÍ ŘIDIČKA V NAŠÍ RODINĚ! Z radosti byly i slzičky a výsledky super! Testy stoprocentní, technika i jízda - mimochodem dnes prvně jela v dešti - také v pořádku! Tak jsem si říkala, včerejší velké zklamání se dnes vykompenzovalo velkou radostí! Terezko gratuluji a hodně kilometrů hlavně bez nehod!
To není vnučka, to jsem si vypůjčila z internetu!

Tvoje a moje

11. září 2012 v 14:17 | já |  RODINA
Určitě si někteří z vás řeknou, kam chceme pořád cestovat, nebo jet na dovolenou, když si stále stěžujeme na nějaké zdravotní problémy. Ano, vím, také si kladu často tuto otázku, ale zase na druhou stranu - dokud nás něco bolí - žijeme. Až nás nebude nic bolet, budeme studení. Tak se to říká, ne? A něco na tom je.

Proto když nám zase otrnulo, tak jsme si řekli, že si zkusíme ještě zajet letos zase do Prahy jak to již několik roků děláme. Díky internetu si mohu zarezervovat pokoj v hotelu přímo, bez předchozího placení a bez storno poplatku zrušit den předem, to jako kdyby se něco vyskytlo. Nechci sýčkovat.

Zkoušela jsem tedy hledat v "našem" hotelu v Motole některý volný termín ještě v září, dokud je to krásné "babí léto". Na několikátý pokus se mi to povedlo, nešlo zadat on-line rezervaci, tak tam bylo nabídnuto jiné nouzové řešení. Napsala jsem tedy email a čekala.

Kdo čeká, ten se dočká! A bylo to tak i u nás. Dostala jsem včera velice milý email s potvrzením naší rezervace. Jenomže manžel si zase dodatečně začal vymýšlet. Tak co kdybychom tam byli o den déle (to jsem původně navrhovala - nebylo přijato) a zajeli ještě k té naší bývalé sousedce do Dobříše jako každý rok? Ach jo, ale zkusit to mohu. Na rezervacích jsem si ověřila, že onu požadovanou noc by to u nich šlo a znovu jsem se vnutila do přízně paní na rezervacích. Téměř obratem byla odpověď - ANO! Tak jsem tu dobrou zprávu hned volala té mé kamarádce do Dobříše - jej to bylo radosti.

A proč píši TVOJE A MOJE? Vysvětlím. Hned z Prahy totiž nejedeme zase hned domů, ale ještě si cestou odskočíme na 2 dny do mého rodného Brna. Už jsem to sestře slíbila a až nebudu moci já, bude jezdit ona. To už jsem hlásila dopředu.

Manžel totiž miluje Prahu, o tom jsem už tady taky mockrát psala, protože tam před válkou a za války cca 6 let bydlel. A ještě teď ho to občas bere tak, že by se tam prý hned odstěhoval. Nechápu. V Mostě, kde je v ulicích denně víc lidí než u nás, tam mu jdou na nervy. V Praze ne.

No a Brno je jasné. Moje rodné Brno - na to nikdy nezapomenu a VŽDY se tam ráda vracím. Jak slyším mluvit mé rodné spoluobčany, hned se mi tetelí srdíčko.

Proto jsem si už dala podmínku. Pojedeme-li do "TVÉ" Prahy tak také do "MÉHO" Brna. Tak teď už jen si přát, aby to vyšlo s tím naším zdravíčkem. Naděje umírá poslední, já vím.
Obrázky zapůjčeny z internetu.

Včerejší pozitivní zprávy

10. září 2012 v 16:21 | já |  RODINA
Včera dopoledne, zrovna jsme byli s manželem v nejlepším - pardon, co jste si mysleli - vymývali jsme lednici i s mrazákem, všude kolem samé potraviny a zvonil mi telefon.

Volala dcera, že domluvená návštěva na příští víkend se konat nemůže, protože naše čerstvá vysokoškolačka, tedy moje vnučka, už tento pátek odjíždí do naší matičky Prahy. A protože vlastně všichni postupně marodili, tak jsme se neviděli od dovolené, že přijedou aspoň odpoledne na chvíli pokecat. Byla jsem ráda, je to vždy milé, když na nás mysli naši nejbližší.

Času bylo na všechno dost, měla jsem upečené Hraběnčiny řezy a v mrazáku zbytek Kokosovo-cuketových řezů z minulé neděle, tak nehrozilo, že by odjížděli s prázdným bříškem.

Mazlíček nás všech - Pegginka prý se také nemohla dočkat. Jakmile jí dcera řekne, že pojedou za salámkovou" babičkou a drbacím dědečkem, tak už lítá a štěká u dveří. Ona je zvyklá, že já jsem hlavní krmič všech u nás, tak stále za mnou chodí - no pejsek. Ví, že vždy dostane něco dobrého. Stačí říct - "Pegginko, pojď, dáme dobrůtku" a je jasno. A u dědy si lehne na zem a chce drbat na bříšku. Proto vždy ví, o kom je řeč.
Měli jsme tedy dohromady zase jedno hezké odpoledne a večer na nás doma ještě čekalo malé překvapení. Už jsem psala o tom, že sázíme roky stejná čísla ve sportce - víc jak 40 let, jsou to data narození dětí. Sázíme ale jenom jeden sloupec - jen jako přispívatelé. Občas vyjde pátá cena, ne často. Ale ještě se nám nepovedlo, abychom chytli na jeden tiket hned ty páté ceny dvě. V každém tahu. Nejedná se samozřejmě o žádnou výhru - jen o 172 Kč za oba tahy, ale to unikum, že vlastně 2 v 1.

Takže spokojenost včera byla po celý krásný den.

Co je to – šíleně dospělý?

9. září 2012 v 14:56 | já |  TÉMA TÝDNE
Nevím, kdo používá toto spojení - šílený dospělý? Podle mne je šílený někdo, kdo je tak trochu nebo možná i pořádně blázen, když je šílený ne? A dospělý? Někdy se i dospělí chovají jako malé děti. Takže si myslím, že výklad je opravdu relativní.

Ale vezmu-li to tak, jak to asi bylo myšleno, tak šíleně dospělý si připadá asi některý mladý člověk, který buďto vykoná nějaký čin, hodný dospělého, nebo si to jen myslí. Udělal jsem maturitu, tak na to mám, jsem dospělý - nebo taky šílený, jak kdo.

Dospělost jako takovou lze chápat opravdu různě. Nedávno jsem v televizi viděla, že asi sedmiletý kluk duchapřítomně zachránil svoji malou sestřičku z hořícího domu. Zachoval se jako dospělý a ještě mu to okamžitě došlo, všechno.

Takoví "hrdinové" si však většinou toto své "dospěláctví" neuvědomují. Jsou skromní a berou vše jako samozřejmost.

Naopak zase někteří, kteří dle občanky již dávno mají nárok něco takového tvrdit, tak se někdy chovají jako malé děti. Přímo se mi nabízí podnapilí, tam jde veškerá dospělost stranou, co si budeme povídat.

Většinou si ale toto úsloví osobují mladí lidé, kteří jsou v pubertě, která s nimi cloumá až tak, že si myslí, jak hloupí jsou starší lidé nebo dokonce i jejich rodiče, když se k nim chovají tak, jak se chovají.

Co se týče mé osoby, já jsem někdy i šílená - třeba strachy o své blízké, a dospělá? Tak moc, jakou dobu jsem já už dospělá, tak tolik bych zase nemusela. Ale s tím nic nenadělám. Ale tím samozřejmě nechci říkat, že mám patent na rozum. I dospělí se učí celý život a proto i já respektuji třeba i svá vnoučata, když mi v něčem oponují a dokáží mne přesvědčit, že mají pravdu.

Tedy - ano - jsem dospělá a někdy i šílená, ale to si myslím, že nás bude víc.

Pro dobrou náladu

8. září 2012 v 16:57 | já |  JEN TAK
Novopečený důchodce přišel do úřadu a ptá se vedoucího kanceláře: "Nemohl bych si odkoupit svoje staré křeslo?" "K čemu vám bude?" diví se vedoucí. "Mně se v něm tak krásně celá léta spávalo..."
Účetní Pavlásek je v důchodu. Celý dojatý vítá své bývalé spolupracovníky. "To je od vás hezké, že jste si vzpomněli na starého člověka..." "Vzpomněli, vzpomněli, řekli jsme si, že bys taky mohl přispět na oslavu ředitelových narozenin."
Přijde mladý muž k lékaři a stěžuje si na různé problémy. Lékař ho prohlédne a potom řekne: "Mladý muži, vám nechybí nic, vy potřebujete jen pohyb, pohyb a ještě jednou pohyb... Co vlastně děláte?" "Hraju fotbalovou ligu."
Doktor na gynekologickém oddělení v nemocnici má vizitu. Vejde na pokoj a ptá se první pacientky: "Tak maminko, kdypak to čekáte?" "Pětadvacátého, pane doktore." Přijde k druhé pacientce a opět se ptá: "Kdypak to čekáte vy?" "Taky pětadvacátého." "A vy taky pětadvacátého?" ptá se třetí. "Ne, já s nima na tom školení nebyla."
"Přece jen je to manželství výborná věc! Od té doby, co jsi se oženil, nechybí ti ani jeden knoflík!" "Ano, manželka mně je naučila přišívat!" říká Aleš.
Rozčiluje se zákaznice v soukromém pekařství: "Co mi to dáváte za rohlíky, vždyť jsou tvrdé jako kámen?" "Máme výborného pekaře, peče pro nás rohlíky už tři roky..." "Aha, a tyhle jsou z té první várky, že?"
Přeji krásný den! S úsměvem jde všechno líp!

Obrázky zapůjčeny z netu.

Strach i slzičky

7. září 2012 v 16:13 | já |  RODINA
Včera jsem popisovala, no spíš dokumentovala naše včerejší likvidování darovaných jablíček. Přiznala jsem, že nám to dalo docela zabrat, ale to jsem netušila, jak bude den končit.

Hned ráno, jak jsme včera vstávali, tak se manžel necítil dobře, má také problémy s páteří, tak si bral lék na bolest a u loupání jablíček musel stát, vsedě to nešlo.

V podvečer, jak jsem šoupla jablka do hrnce, tak už jsem viděla, že se děje ještě něco jiného. Jako už kolikrát v poslední době, tak ho zase dost bolelo břicho. Napřed jsem slyšela, jak mu tam kručí a pak přišly ty bolesti. Mívá to teď dost často, ale aby to šel říct doktorce, k tomu nemá odvahu. Bojí se, co kdyby...

Po krátké době si manžel dokonce lehl a přestala ho zajímat televize. To už cosi napovídalo, on si totiž lehne jen když je mu opravdu ouvej.

Tak jsem vzala gelové polštářky a šla je nahřát na kýžených 60 stupňů. Teplo mu vždy dělá na ty jeho bolístky dobře. On to mezitím vzdal a šel si opravdu lehnout do postele a to bylo teprve 19,30 hod.

Chodila jsem ho kontrolovat a měnila teplé obklady. Jednu chvíli, když jsem u něj stála, tak mi říkal : "Kdybych se ráno už neprobudil, tak všechny pozdravuj". Tak to už bylo i na mne moc a když v této situaci ještě začali hrát v rádiu písničku "Když mne andělé povolají k sobě" od P. Spáleného, tak se přiznávám, byla jsem na dně. Od doby, kdy ji hráli na pohřbu mému zeti, tak ji nemusím a teď v takové situaci...

Dlouho jsem večer nemohla usnout, tak moc to na mne dolehlo a hlavně i ta skutečnost, že nikdy nevíme kdy přijde TA chvíle, kterou si zatím nedovedu vůbec představit. Já, která tady na blogu obulí každou mrtvou kočičku či pejska, já na to nemohla vůbec myslet.

Ten mi tedy včera dal! Ráno jsem byla dřív vzhůru a hned, jak jsem viděla, že otevřel jedno oko, usmála jsem se a zeptala se, jak je.

Bylo dobře. To byla rána, jak mi spadl kámen ze srdce! Ale musím prásknout, že během dopoledne, když jsme ještě dokrouhali těch pár jablek, co nám včera zbylo, tak zase manželovi nebylo nic moc. Já vím, není nejmladší, ale jsou i starší, že?

Jsem zvědavá, jaký bude víkend! Bojím, bojím a doufám, že bebíčko zmizí tam, odkud přišlo.

Sama jsem si řekla

6. září 2012 v 16:27 | já |  JEN TAK
Také bych mohla říct - ani jablko nazmar aneb druhá babička plní dané sliby. Teď jsem si teprve sedla k PC, abych vám dnes nabídla takovou moji malou fotoreportáž.

V pondělí mi volala tchyně mého syna, jestli může přijet příští týden s jablky. Zavařuje si každý rok jablka z jejich nebo synovo zahrady, aby mohla dětem udělat v zimě jejich oblíbený štrúdl. Já to po léta také tak praktikuji, i když přiznávám, že je to fuška a čím jsme starší, tím hůř nám do jde. Mám však mého starého dědečka robota, na kterém jí její vykrájená jablíčka vždy nakrouhám. Samozřejmě se nemusela ptát, ráda pomohu, když mohu, ale při té příležitosti jsem se zeptala, jak moc mají letos jablek, jestli jako každý rok zbudou nějaké i pro nás.

Tak jsem si vlastně o tu dnešní práci řekla. Nechci si stěžovat, to vůbec ne, ale i když jsme měli 2 přestávky, stačilo nás to s manželem dost vyčerpat.
Toto jsou jablka, která nám dnes v poledne přivezl syn. Bylo jich na nás dost, manžel tipoval cca 6 kg, ale mně se zdálo, že toho odpadu pak bylo ještě víc. No, jablíčka byla letos malá a také jsme museli dost vykrajovat. Manžel loupal slupku a já vykrajovala.
Takhle to vypadalo u nás na stole krátce po zahájení naší práce.
A to už jsou naloupaná jablíčka, zbytek je na sobotní pečení.
A přišel na řadu můj stařičký robot, ale stále funkční!
A teď pozor! To už je ale pamětník ten můj zavařovací hrnec! Co já se v něm nazavařovala, to by byly hromady! Věřili byste, že už je starý 50 let a stále slouží? Pravda je, že už nevypadá nejlíp, ale na to, že jednou za rok v něm zavařuji už jenom pouze ta jablka na štrúdl, tak to je dobrý!
Zkoušela jsem vyfotit i mé krásně zbarvené ruce od jablíček, trochu to snad je vidět.
A tady je konečně finální výrobek! Byly doby, když jsem zavařovala 12 lahví, ale určitě ne najednou, ale nyní jsme za těch šest moc rádi a spokojeni. Manžel totiž štrúdl miluje a o dětech ani nemluvím!

Mám tedy takový príma pocit z dobře vykonané práce, i když záda trochu protestují, ale něco se vydržet musí, ne?