Srpen 2012

Retro vzpomínky

31. srpna 2012 v 16:42 | já |  RODINA
A jsem tu zase se vzpomínáním. Jak já jedu k mamince, aspoň na chvilku vždy skončím u staré krabice s ještě staršími fotkami. Tentokrát jsem moc času neměla, tak jsem tam vybrala opravdu jen pár fotek. Zaměřila jsem se hlavně na moji maličkost. Fotky jsou to už opravdu staré, na jedné mám poznámku, že mi byly 2 roky, tedy je to foceno za války v roce 1943.
Ano, jak na mne tatínek zavolal a já viděla fotoaparát, vždy jsem se uměla patřičně usmívat a zapózovat. Bydleli jsme střídavě v Brně u babičky a na takové větší vesnici u druhé babičky, což je určitě vidět.
Je to vidět, že jsem na dvorku a také to, že jsem měla ráda zvířátka. Tady se zrovna mazlím s králíčky.
Králíčků bylo dost a teď honem chytit kočičku. Myslím, že o to moc nestála, zato já ano.
A nedám té kočce pokoj a nedám. Tady jsem s babičkou z venkova, ale kočičku jsem musela držet také.
A tady jsem s tou brněnskou babičkou. To jsme parádnice, co? Je vidět, že byla maminka švadlena, ušila nám oběma stejné šaty a to chtělo vyfotit.
No, moc toho dnes není, ale je to přibližně ve stejném období a i za války se lidé snažili se usmívat, i když moc toho k radosti určitě nebylo.

Co to tady smrdí?

30. srpna 2012 v 13:55 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ještě musím popsat jednu příhodu, která se stala v době, když jsem byla u mé maminky. Bratr jí každý pátek nakupuje jídlo, ne moc, protože jí vozí obědy, ale protože jsem měla přijet já, tak to byly navíc ještě určitě brambory, nějaká uzenina a ostatní drobnosti.

Bratr přinesl dvě igelitové tašky, které postavil na zem a odešel. Já jsem začala nákup vyndavat a uklízet, ale něco se mi nezdálo.

Když jsem vyndala všechny věci z jedné tašky, tak ten odér zesílil. Přičichla jsem k igelitce a fuj - to byl puch! "Tak to je tedy něco", říkám mamince a dávám jí "přivonět". Vypadalo to, jako by do tašky už dřív vytekla voda z nějakého masa a tam si hezky zůstala do dalšího nákupu. Chtěla jsem tašku ihned vyhodit, ale moje šetrná maminka říkala, že už jinou nemá, tak jsem s ní šla do koupelny, kde jsem ji důkladně opláchla v horké vodě. Tašku jsme daly sušit a myslely si, že je vše zažehnáno.

Ale pokaždé, když jsme otevřely skříňku, kde má maminka potraviny, tak tam něco smrdělo. "No to snad není možný", říkaly jsme si. Já už prohlédla kde co, protože maminka myslela, že je někde něco zapomenutého a zkaženého, ale kdepak. Pak jsem vzala krabici, kde byly brambory - no fuj! Bylo to dvoukilové balení v síťce. Tak jsem je z ní vyndala a každou, ale opravdu každou bramboru jsem očichávala a dávala do jiného sáčku. Až úplně dole bylo ohnisko té "vůně". Jedna brambora byla nahnilá, se kterou jsem okamžitě musela vykmitnout ven - přímo do popelnice, to se nedalo! Brambory jsme měly k obědu, byly chutné, ale nikdy bych nevěřila, co může jedna taková zkažená brambora způsobit!

To ale neměl být konec! Při otevření skříňky stále ten samý zápach! To už jsem se naštvala a oddělila pár brambor na pondělí a zbytek odnesla bráškovi do sklepa. Nechala jsem skříňku vyvětrat a opravdu, pak byl klid a mír. Jen teď nevím, jestli maminka řekla bráškovi, kde ten zbytek brambor je, jestli už si tam další brambora nezakládala na další vůni. Jinak jsme se o tom bavili, on říkal, že taky po cestě něco cítil, říkal si, že syrečky nemá, koukal i na botu, jestli náhodou neprošel něčím, čím neměl. Když nic nezjistil, dál to neřešil. Budu se tedy muset zeptat maminky, jak to v tom sklepě dopadlo. No, on to vlastně není pravý sklep, ten mají jinde, je to jen chladnější místnost v přízemí, kde je velký mrazák a zavařeniny. Ale určitě by to sami brzy poznali.
Tyhle jako by jim z "oka" vypadly.

Manžel sám doma

29. srpna 2012 v 14:01 | já |  RODINA
Už jsem tady na sebe prozradila, že jsem byla od pátku do pondělí mimo domov, u své maminky. Manžel zůstal doma sám. Ne, že by si neporadil, uvařené měl, nakoupit si umí, uklidit také. Kytičky jsem si opatřila, tak neměl žádné povinnosti, jen si jít nakoupit dle chuti něco k večeři a pečivo.

Musel si také vystačit sám o svých jmeninách. No právě, v pondělí bylo Otakara a tak měl manžel svátek. Já jsem mu přála pouze telefonem, moje maminka mu volala také extra, pokecal s námi, ale byl sám. Není malý kluk, přežil to. Ale ptala jsem se, jestli nedostal nějakou zprávu na mobil. Prý ano, asi od mé sestry, ale přečetl si jen půlku a pak se mu podařilo zprávu definitivně zlikvidovat ani nevěděl jak. Já vím, mobil moc nepoužívá, veškeré telefonování s rodinou i ostatními je na mně, ale je to také už takový můj popleta.

Od maminky, z té jejich "díry", kde je pouze krásná příroda a jinak nic, ani skoro signál, od ní se nám tedy hodně špatně telefonovalo. Třikrát to vypadlo, než jsme se stačili domluvit na něčem. Vždy si to spolkne korunky, ale mluvit se nedá. Ach jo. Tak proto jsme se také domluvili, že budeme něco řešit jen prozváněním. A je jasno.

Tak jsem mu v pondělí ráno řekla, že ho prozvoním, až mne bude prozvánět dcera, že vyjíždí pro mne. Aby tak přibližně věděl, protože dcera přesný čas dopředu nevěděla. Prozvonila dcera, prozváním manžela. Za chvíli zvoní on. "Aha, prozvání, že slyšel", řekla jsem si. Ale za chvíli zvoní telefon znovu. A déle. Tak to zkouším zvednout, ale po 1 (slovy opravdu jedné) vteřině to vypadne a "sežere" za minutu volání. Nevěděla jsem, jestli manžel něco chce, nebo co, ale za chvíli zvoní znovu. A nic. Tak jsem šla "ke zdroji", bratr má na balkoně anténu od operátora a volala mu. Napřed si zanadával, jak ten telefon blbne a žere koruny a pak se ptal, co jsem mu chtěla, když jsem ho prozváněla. To mne dostal. Znovu jsem mu tedy zopakovala, co jsem mu řekla ráno a on se zeptá:"A dcera už vyjela?" Tak to mne málem omývali. Říkal, že je to hrozné, být tak sám, že doma není žádný "generál" a už abych byla doma.

Tak vida! Najednou jsem generál! Doma to tak nevypadá. Ale nakonec to dobře dopadlo, to už víte z předchozího článku, včera i dnes jsem mu vařila dobrůtky na přání, když jsem nemohla na ten jeho svátek a děti se dostaví o víkendu popřát ještě jednou osobně.

Hlavní je, že jsme to všichni v pořádku přestáli. Určitě to nebylo po prvé ani naposled!

Zase doma z výletu

28. srpna 2012 v 14:03 | já |  RODINA
Opět jsem se na chvíli vrátila do starých zajetých kolejí. Včera mne šťastně dcera dovezla od maminky, která už je zase smutná.

Přiznám se, že jsem nebyla zrovna ve výstavní formě, ale s odpočinkem a hezky pomaloučku jsem nakonec zvládla vše, co jsem si já předsevzala. Protože kdyby bylo na mamince, tak bych jí nesměla ani povléknout postel, abych neměla bolest. Inu, maminka, doma to přece taky musím zvládat! Když jsme si od maminky telefonovaly se sestrou, tak se divila, že jsem povlékala, že maminka říkala, že NE. Tak jsem jí řekla, že už jsem dost stará na to, že ve všem maminku poslechnout nemusím.

Maminka byla zase spokojená hlavně, že tam má společnost. Už se zase určitě bude těšit, až tam cca za měsíc přijede sestra. Je jí to dlouhé, když nic nedělá. Bratr se švagrovou prý přijdou z práce a nikdo si s ní nepovídá. Je mi jí líto, ale bráškovi se nedivím. Přece jenom celý den jsou oba ve styku s lidmi, tak jsou asi rádi, když nemusí pak už moc mluvit a taky mají práci na domě, na zahradě, kolem zvířátek, domácnost, no nezávidím jim.

Když jsem se tam po té první noci ráno probudila, byl tak nádherný pohled z balkonu, který je u pokoje, kde jsem spala, že mi to nedalo, abych si tu zelenou krásu všech barev nevyfotila.
Každý den odpoledne jsme si šly s maminkou chvilku posedět na zahradu. Švagrová tam má takových krásných keřů a kytek, vedle jednoho takového keře jsme seděly.

V neděli byl velký vítr, my jsme ale byli v takovém krásném zákoutí, že na nás nefoukalo, ale vrby, které rostou bráškovi u potoka co teče přes jeho pozemek, ty se nakláněly až moc, jsou i hooodně vysoké, bála bych se, že při vichřici se mohou polámat.
Nevím, jestli je to aspoň trošku na té fotce vidět.
Když jsem byla u maminky naposled, tak bráška čistil jezírko. Tak jsem se šla kouknout, jak to tam teď vypadá. Jen mne mrzelo, že to nešlo vyfotit, ale bylo vidět, jak se na dne projíždí krásné barevné ryby. A také spousta malých. Bylo to fajn pokoukání.
Krásný květ na jezírku se mi aspoň povedlo zachytit.

Na židli spinkala jedna kočička, ostatní dvě jsem nestihla vyfotit.
Vedle nás "hlídala" Beuty". Byla ve střehu.
Když pro mne zase přijela dcera, dostala u babičky oběd, protože jela rovnou z práce, pak jsme si daly všechny kávičku, ale bábovka už vidět není.
Tak jsem vyfotila aspoň maminku s dcerou, ty se nebránily zveřejnění. Tak tedy tady je babička se svou jedinou vnučkou.
Ostatní jsou už kluci- vnuci.

Moje maminka

24. srpna 2012 v 12:40 | já |  TÉMA TÝDNE
Máma, matka, matička, mamička, maminka, mamuška, mamulenka, maminečka, mamka, mamča, mamina, muti. Určitě je ještě víc možností pojmenování našich maminek.
Svatební foto mých rodičů v r. 1940
Krásné je dnešní téma. Hned na úvod řeknu, že své mamince jsem mámo nikdy neřekla. A neřeknu. Přijde mi to takové hodně cizí oslovení pro člověka, který pro mne vždy udělal možné i nemožné.

Ano, měla jsem a ještě mám to štěstí. Moje maminka vždy byla obětavá, milá, zkrátka zlatá. Na dětství mám ty nejkrásnější vzpomínky. Marně přemýšlím, co bych jí měla vytknout, ale nic mne nenapadá.

Moc ráda si vždy zpívala i ráda chodila s tatínkem na taneční bály. Vždycky byla ochotná každému vyhovět ve všem. Nejen nám, rodině, ale i cizím. Také proto s každým vycházela dobře. Vždy říkala že by chtěla, aby na ni všichni vzpomínali v dobrém.

Také to byla vždycky velká frajerka. Penězi jsme nikdy neoplývali, ale uměla si poradit, sama šila a nastrojila se tak, že jí to opravdu slušelo.

Moc mne mrzí, že jsem se jako nejstarší ze tří dětí ve svých 21 letech odstěhovala od rodičů poměrně daleko a tak mi také často moc chyběla. Ani telefony tenkrát ještě před 50 lety nebyly, jen jsme si psali. Ale propojené - jak já říkám, to jsme vždy určitě byly. Nezapomenu, jak jsem krátce po mém druhém porodu povídala se sousedkou a maminka jen tak bez avizování přijela těch víc jak 300 km sama vlakem, aby v těchto důležitých chvílích byla se mnou.

Také mi utkvěl v hlavně moment, když jsem ještě pracovala, maminka už byla tenkrát vdova, a najednou někdo klepe na dveře mé kanceláře, já řeknu dále a kdo byl za dveřmi? Maminka! To bylo překvapení! Ale vlastně nejvíc překvapená byla tenkrát moje maminka. Psala mi dopis, že přijede, abych na ni čekala v Mostě na nádraží. Ona přijela, já nikde, tak si poradila. Sedla na tramvaj a jela k naší fabrice. Tam se na vrátnici zeptala, kde mám kancelář a zkrátka přišla za mnou. Jak mně jí bylo tenkrát líto! Vedoucí po zhlédnutí situace mne nejen pustil hned s maminkou domů, ale ještě nás tam nechal odvézt svým autem! Ve schránce jsme s maminkou teprve našly ten dopis, který měl tenkrát velké zpoždění a já velký vztek!

Jeden důležitý mezník s velkou zátěží na psychiku bylo to, když ji bratr odstěhoval z jejího rodiště u Brna až na Plzeňsko, kde si koupil dům a kde vybudoval malý byt i pro maminku. Jí se tenkrát moc nechtělo, ale to by nebyla ani ona, kdyby uměla říci ne. Jela jsem tenkrát k ní - už je to 10 let - pomáhala jsem jí sbalit vše ve starém bytě, pak nás bratr převezl do jejího nového bydliště a zase jsem jí to všechno vybalovala a uspořádala. Jo, před deseti lety jsem toho ještě zvládla daleko víc! Přestěhování to jsme zvládli, ale psychika, s tou to bylo horší. Jezdívala jsem tenkrát k mamince cca půl roku každých 14 dní, abych ji trošku povzbudila.

Dnes je mé mamince 92 let. Kdyby před 6 lety nepřišla téměř o zrak, určitě by si ještě stačila spoustu věcí udělat sama i přes ty svoje zdravotní problémy. V těchto letech je to snad normální.

A právě dnes - zrovna se to hodí - za ní jedu. Trošku jí pomoci. Snažíme se všichni tři sourozenci aspoň trošku mamince vracet to, co ona nám vždy ráda a s láskou dávala a dává. Myslí opravdu na všechny, má sedm vnoučat a deset pravnoučat.

Mé mamince bych ze všeho nejvíc chtěla přát, aby se jí vrátil zrak, ale to vím, že možné už není. Tedy aspoň ať jí ty bolesti trápí co nejméně a my tři se budeme snažit pomáhat ze všech našich sil. I když já se už stydím, protože já toho opravdu už moc nezvládám, ale snažím se.

Máme Tě rádi, maminko, všichni! A věřím, že i naše děti nám jednou oplatí stejně.
My všichi před 2 roky, když měla maminka 90. narozeniny. Zleva - mladší sestra, já a o hodně mladší bratr.

Každá bolest přebolí

23. srpna 2012 v 13:39 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Zase jsem jednou potkala kamarádku, se kterou se znám asi 45 let, ale teď už se moc nevídáme. Když se tak jednou za rok potkáme ve městě, vždy se zastavíme a povíme jen to nejnutnější. Kdysi jsme se kamarádily a hodně. Také mi byla před 31 lety na svatbě za svědka.

Anička je ještě o 5 let starší než já a už je 4 roky vdova. Její manžel zemřel na tu ošklivou nemoc, kterou nechci ani vyslovit ve svých 60 letech. Ano, pokud počítáte, počítáte správně. Byl mladší o 12 let, ale byli spolu šťastni 40 let. Byl to její druhý manžel, který si ji vzal se dvěma dětmi. Spolu se jim už nezadařilo mít další, ale on je bral opravdu jako své a byla to spokojená rodina až do doby jeho smrti.

Tato Anička, co ji znám, měla vždycky ráda pivo, ale střídmě, ale vždy kouřila a světe div se - kouří pořád. Má jen polovinu žaludku, takže moc nejí, ale "hulit" musí. To prý by bez cigárka umřela.

Dnes jsme ji tedy potkali zase po roce a vypadala spokojeně. Po smrti manžela se odstěhovala do menšího bytu, zařídila si ho tak, aby jí tam bylo dobře, ale je nerada sama. Děti jsou dospělé, dokonce i vnoučata, tak chodí denně pracovat na svou zahrádku, žádná fyzická práce prý ji nedělá problémy, vyprávěla nám, jak včera na zahradě ryla. Celé odpoledne. Nezávidím, ale obdivuji, protože já si to nedovedu vůbec představit.

Také říkala, jak chodí s vrstevnicemi hrát bowling pravidelně každý čtvrtek a zrovna teď byla na cestě do nehtového studia. Kdybyste viděli, na jakých podpatcích si to vyšlapovala, můžu říct, že jsem se styděla za svoji pohodlnou obuv.

Na manžela nezapomněla, ale protože prý neumí být sama, má přítele. Ne, nebydlí spolu, jen občas spolu někam zajdou. Není to žádný cizí chlap, ale muž, kterého zná prý od svých 15 let, kdysi spolu jako mladí chvíli chodili a asi před rokem se zase potkali. On je vdovec, ona vdova, tak se občas sejdou, jdou třeba na pivo, asi spolu jezdí i na dovolenou. To se domnívám, protože říkala, že jezdí pravidelně do Egypta. Jezdí prý v prosinci, už si zvykla utíkat do teplých krajin, když je venku zima. Spolu s manželovým má svůj důchod necelých deset tisíc, pět prý dá na byt a poplatky a se zbytkem vychází a ještě si uškudlí na tu prosincovou dovolenou. Jo, a kdyby prý nekouřila, tak by mohla jezdit častěji.

Byla jsem ráda, že jsme se zase potkaly, i když se nenavštěvujeme, víme o sobě. Ona prostě jak si nemůže u kávy zakouřit, tak k nám nepřijde. U nás se nekouří. Důležité však je, že už je na tom psychicky podstatně lépe a život jde dál. MUSÍ! A ještě jedna důležitá informace. Bude prababičkou!

Psí problémy a dovolená

22. srpna 2012 v 14:53 | já |  RODINA
Abych nebyla nespravedlivá. Popsala jsem téměř celou dovolenou, ale nenapsala jsem skoro nic o naší - zase říkám naší, ale je dcery, jorkšírce Peggince.

Ta si také užila své. V autě nás bylo 5 a Peggy, jeli jsme 3 hodiny, tak byla ráda, když mohla ven! Na procházky chodila moc ráda, ani jsme ji nestačili.

Taky ji někdy vnučka nesla, ale nechtěla.
Na dovolenou jsme přijeli tedy v neděli v poledne a už v úterý ráno hlásila dcera, že nejen, že nespala s vnukem, ale Peggy se v noci poblinkala. Musela všechno po ní setřít a ráno přeprat, tak jsme čekali, co se z toho ještě vyvine.

Nedopadlo to tak, jak jsme mysleli, byla v pořádku, ale hned druhý den ráno dcera zase hlásila další problém! Pegginka začala hárat!

Teď nám teprve docvaklo, proč se mohli kvůli ní den předtím dva psi zbláznit. Byli jsme na zmrzlině ve venkovní restauraci i s pejskem. Byl tam také malý jorkšír - kluk, ten se od ní nehnul a ještě jeden pejsek, rasu nevím, ale nebyl velký. Ten se také pořád motal kolem ní a tak pán dopil a raději odešel. Ten malý jorkšírek, co na ni tak dorážel, se jmenoval Endy a ne a ne se vrátit ke svým pánům. Když jim přinesli teplé jídlo, odešli jsme my, protože by se v klidu nenajedli.
Tady je to psí namlouvání

Tak nám to pak bylo jasné, asi už cítili to, co my netušili. To ale nebylo všechno Peggy byla na roztrhání. Na té chalupě, kde jsme měli dočasný pobyt měli vedle za plotem v zahradě psa. Takový krásný, černý, pořád se motal kolem plotu, já ho chodila hladit, nabízela mu dobrůtky, ale ne. No jasný, také nám pak bylo jasno. Chtěl nevěstu. Dokonce tak moc, že večer asi tak kolem 22,00 hod. slyšela dcera šramot na dvorku a hlasy vedle na zahradě. Pes byl u nás a jeho páníčci za plotem přemýšleli, jak pro něho vlézt přes plot. Když už se dcera oblékala, že jim půjde na pomoc, přelezla asi jejich vnučka plot, podala jim psa, ten dostal vyhubováno a problém byl pro tuto chvíli vyřešený.

No jo, ale opravdu jen pro tu noc. Ve čtvrtek ráno, když dcera odjela s vnukem do nemocnice a vnučku si vzala sebou jako navigátorku, měli jsme s dědou Pegginku na starosti. Napřed jsem myslela, že se zblázní, oni všichni tři odešli a ji tam nechali. Stála za dveřmi a i když nás zná a má ráda, přece jenom nejsme její páníčci, tak za námi nešla. Nalákala jsem ji na psí dobrůtku, ale jen zjistila, že už nic nedostane, šup a byla zpátky za dveřmi. Lehla si tam na rohožku a nechtěla jít vedle za námi. Po chvíli si lehla přece jen o kousek dál na kobereček a až asi po půlhodině přišla k nám do obýváku a vzala nás na milost. Protože hárala, mohla ležet jen na "své" dece, tak jsme ji dali na postel, ona si zalezla ještě dovnitř té deky a tam klidně spala.

Najednou jako když do ní střelí - to byl fofr - vyletěla z té deky ke dveřím, začala packami hrabat v rohu, ňuchat a nehnula se od dveří. Napřed jsem si myslela, že cítí, že se vrací dcera, ale ta neměla klíče, nemohla být tedy za dveřmi. Pak se manžel podíval přes okno a viděl za plotem souseda jak volá na psa! A bylo jasno! Ten pes se podhrabal pod tím plotem, kdybyste viděli tu mezírku, tak budete asi tak zírat jako já, že to není možné, ale bylo! Co dokáže jedna fena! Manžel tedy šel na dvorek, že psa, který měl i vodítko, takže určitě utekl, odvede sousedovi k brance. Ale ten pes se nechtěl nechat ani odvést, stále se vracel na dvorek. Nakonec se to tedy podařilo, ale zadýchaní byli oba. Manžel i pes.

Já vím, že psi mají hoooodně vyvinutý čich, ale až tak, to jsem tedy netušila! Zabalená v dece, přes několikery dveře až ven cítit jeden druhého, to je výkon!

Nakonec mi těch pejsků obou bylo líto. Říkala jsem si, když ta naše Pegginka tak řádila u těch dveří, tak by ho asi taky chtěla, ne? No, už se s pejskem neviděli, protože jsme ten den večer odjeli domů. Ale pro mne to byl hodně silný zážitek.


Úsměvné příhody

21. srpna 2012 v 13:51 | já |  RODINA
Tak jsem si řekla, že vám také napíši, že jsme se na té naší dovolené také zasmáli a pobavili.

Měli jsme v té naší chalupě na Slapech dole koupelnu a něco jako obývák, kde byly dvě sice ubohé, ale postele. Dále gauč, křesla a televize. Taková větší.

Pak byly schody - blbý schody - nahoru a ještě do zatáčky a tam byla kuchyňka, kde bylo opravdu vše potřebné a vedle pokoj, který měl tři postele a takovou menší televizi. Tak tam spala dcera s dětmi. Schody, kterých bylo asi 15, jsem tedy trénovala i na dovolené, ale opravdu jsem měla strach, abych sebou někde nepraštila, byly točené a ještě že měly zábradlí.

Nahoru jsme chodili jen na snídani, pak si uvařit kávu a event. na večeři. Když jsem tedy nahoře uvařila kávu, musela jsem si ji dát do hrnku, protože sklenička byla pro mne nebezpečná a nést opravdu jen jednu. Tu druhou kávu mi vždy vzala dcera nebo vnučka.


Právě snídáme. Dcera na nás zavolala a blik!

Chodili jsme si pít kávu dolů na dvorek pod slunečník. Bylo tam příjemně. Už ve svém prvním článku o dovolené jsem dala fotky. Tak jsem jen dole houkla na manžela, že tam má kávu, on viděl, jak nesu jednu, tak ho nic jiného nenapadlo, než že šel do kuchyňky. Tam žádnou neviděl, tak si ji uvařil a pak přišel dolů s kávou. Než zjistil, že už tam jednu má, tak se koukal proč se s dcerou a vnučkou řehtáme na celé kolo.
Hned další den říkal, že kávu nechce, že měl den před tím kávy dvě. :-)

Takhle sedět venku jsme mohli ale až poté, co odjeli ti naši sousedé. Také jsem psala, že řekli majitelce, prý tam neměli soukromí. Odjeli tedy místo v sobotu už v úterý. Jejich problém. Nám se ale oddychlo. Měli sebou také pejska, rasu nevím, nebyl velký, ale vzteklý a neposlušný až běda! Jednou ráno když vyšel manžel jako první, tak po něm skočil, zakousl se mu do nohavice a jeho páníčci měli co dělat, aby ho odtrhli. Takže málem mi zakousl manžela.

Někdy jsme si na chvíli po obědě dávali siestu. Já jsem jen tak ležela, manžel spal, tak jsem si řekla, že půjdu nahoru za dcerou. Dveře do pokoje byly zavřené, tak jsem jen potichu zaklepala, abych se podívala, jestli spí všichni, ale - fuj to jsem se lekla! Jak jsem potichu otevřela dveře, vyběhla proti mně naše Pegginka a evidentně byla ráda, že ji někdo vysvobodil. Dcera zatím seděla na dvorku a mne mohlo klepnout.

No a také původně jsme si mysleli, že jednou také zhřešíme a na ohýnku si opečeme buřtíky. Jo, to jsme si mysleli jen do té doby, než jsme zjistili, že vstup na zahradu nám není povolen, to bylo asi jen pro majitele a místo ohýnku tam byl zděný gril a udírna. Vedle stálo dřevěné uhlí, sirky jsem měla, tak jsme si lámali hlavu, zda to zvládneme, když nikdo s grilováním venku zkušenosti nemáme, ale já jsem tvrdila, že jsme přece koukali na syna, když nám griloval na zahradě, tak to zkusíme. Koupili jsme kilo buřtů, hořčici i kečup a těšili se. Všichni. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že to dřevěné uhlí bylo asi těch sousedů, co odjeli a vzali si ho pochopitelně sebou. Tak co s buřty? Dcera šla koupit olej, pánvičky tam byly a opekli jsme si je na pánvičce. Olej si vzala domů. Byly také dobré, ale opečené na ohýnku jsou opravdu jiné.
Tam s tou červenou stříškou je ten gril s udírnou. Vypadá to hezky, ale...
Ještě tam byl vedle chalupy takový mini bazén. Tam jsme se ale opravdu nekoupali.

Víkendové pečení

20. srpna 2012 v 17:47 | já |  JEN TAK
Nedávno jsem psala, jak dobrou buchtu, pardon - to jsou řezy - nám nabídla dcera, když jsme byli všichni u nich na oslavě. Po dovolené jsem byla odpočatá, tak jsem se mezi testováním nové pračky (a že toho bylo dost na praní) dala do pečení. Je to trošku pracnější, ale výsledek stojí zato.
Tak nejprve autentické foto, abyste si naladili chuťové pohárky a teď také recept.

MARGOT ŘEZY
Těsto: 300 g polohrubé mouky, 1 pr.do peč., 3 vejce, 150 g cukr krupice, 1 dcl oleje, 2 dcl mléka.
Pudinková náplň: 1/2 l mléka, 1 čokoládový pudink, 1 - 2 lžíce cukru, 1 lžíce kakaa.
Poleva: 2 kysané smetany (400 g), 1 vanilkový cukr, 1 čokoláda Margot (nastrouhat).

V míse ušleháme 3 žloutky s cukrem do bílé pěny a postupně zašleháme ojej, dále zašleháváme střídavě mouku s prdopečem a dle potřeby ředíme mlékem. Nakonec lehce vmícháme sníh z bílků. Těsto vylijeme na plech, na povrch nalijeme cik cak teplý pudink, pečeme asi 30 min. Na teplou buchtu natřeme kysanou smetanu s vanilkovým cukrem a povrch posypeme strouhanou Margot čokoládou (před strouháním na mrazák). Hotovou buchtu do chladu proležet (já ji dala do lednice).

Receptů na řezy Margot už mám několik, tak tyto jsem si označila jako od dcery, abych hned poznala, o jaké jde. Jsou fakt výborné. No a taky si je můžete pojmenovat jinak, protože dcera prý neměla posledně doma Margotku, tak tam nastrouhala jinou čokoládu a bylo to také výborné!

Dobrou chuť přeji všem, kteří to zkusí! Určitě nebudou litovat!

Co mne potěšilo

20. srpna 2012 v 13:14 | já |  JEN TAK
Určitě převážná většina z vás všech ví, že probíhá na blogu.cz soutěž o nejlepší blog roku 2012 v různých kategoriích. Blogeři se mohli přihlásit sami, nebo je tam mohl přihlásit někdo jiný, kdo je čte a komu se líbí. Vím, že tam bylo téměř 1500 přihlášek, sledovala jsem to i trochu. Já, i když píši ráda a často, jsem soudná a nemyslím si, že bych měla na to vyhrát. Pravda je, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. To si asi řekla některá (možná to byly i 2 blogerky) z vás a do této soutěže mne v mé kategorii RODINA přihlásily.

Dnes jsem dostala od Standy Rulce email, že jsem byla vybrána mezi 5 nejlepších v této kategorii. No jo, to se to vybíralo, když nás tam bylo přihlášených jen 8. Ale i tak jsem ráda a moc to přeji naší spisovatelce Edith Holé, která věřím, že vyhraje, protože si to zaslouží.

Takže chci poděkovat, opravdu mne potěšilo, že mne někdo nominoval. Já jsem ráda, že mám své věrné a stálé čtenáře, co si víc může taková babča jako já přát.

A ještě jedna zajímavost. V konečném hlasování tam pro mne hlasovala dokonce děvčata ve věku mého vnuka a přizvala mne ke spolupráci. Také jim touto cestou děkuji. Nikdy jsem si nepomyslela, že moje články budou zajímat i úplně cizí mladé lidičky.
Tuto krásnou babičku jsem si půjčila na netu.

Rychlý konec dovolené

19. srpna 2012 v 19:51 | já |  RODINA
V minulém článku jsem popsala vnukovo bolestivé trápení. Po úterním absolvování ranní anabáze po doktorech jsme vnuka nechali zase odpočívat v posteli a vydali jsme se na zámek Konopiště. No, na zámek ani tak ne, tam už jsme všichni byli, ale prošli jsme si krásné okolí, byla tam výstava ptactva, obora a je tam také krásný park.

Krásná zvířátka všude okolo.
Vnučka s dcerou šla až nahoru k hradu, aby se podívaly na medvědy. Tam my s manželem už nemohli, ale oni byli někde zalezlí. Tak vnučka vyfotila aspoň toho dřevěného.
Takhle krásně se mi povedlo vyfotit zámek z cesty, když jsme se vraceli z Růžové zahrady.

Krásná zahrada, aspoň něco jsem si musela vyfotit.
Do té krásné zahrady patřiliy i tyto kytičky.
A dcera jinak nedala. Musela jsem zapózovat i já. A já se tak nerada fotím, tedy na rozdíl od manžela.
Na té výstavně ptactva byli krásní ptáci, většinou dravci. Toto je sovice sněžná a ta se mi moc líbila.

Pak už jsem jen koukala, kde si sednu a odpočinu. Manžel toho měl také dost, tak jsme šli na parkoviště napřed, ale bylo tam opravdu moc krásně.

Po příjezdu domů do chalupy (dcera vnuka kontrolovala i telefonicky) jsme zjistili, že se nic moc nezměnilo a tak to vypadalo, že s námi vnuk nepůjde ani ve středu na jízdu parníkem.

Vydali jsme se tedy ve středu ráno sami k přístavišti, odkud měl v 9,25 hod. vyrážet parník po Vltavě. My s dcerou jsme to obě oplakaly, že tam s námi opět nebyl vnuk. Byla to smůla, ta jízda byla tak krásná!
A uuuž přijíždí - nastupovat!
A jedém! Manžel, dcera, vnučka i s Pegginkou!
Na tuhle krásnou přírodu jsme se rádi podívali!
Takové krásné vlny byly okolo nás.
Než jsme jeli parníkem zpět, měli jsme tam spoustu času na procházku. Ale nožky bolely i mladé, tak jsme si tam všichni krásně odpočívali na mezi. Naproti bylo koupaliště, lidí tam chodilo dost, tak jsme pozorovali okolí a čekali.

Když jsme se pak vrátili zase do přístavu ve Slapech, viděli jsme na břehu potápěče, policajty a nahoře kroužila helikoptéra. Snacha pak říkala, že někoho hledali, prý se utopil, ale o kousek dál. Nebylo to zrovna příjemné.

Ve čtvrtek ráno se vnukovi přidala strašná bolest i toho druhého, levého ucha, tak dcera opět jela. Tentokrát až do Příbrami a ke specialistovi, jak jsem popsala v minulém článku. Musel si vnuk opravdu užít své! V pravém uchu zánět zvukovodu, v levém zánět středního ucha a v krku začínající angína, to už bylo moc. Dcera zavolala majitelce a domluvila se s ní, že odjedeme dřív. Odjeli jsme tedy ještě tento den k večeru domů. Vnuk bere stále atb, už je to lepší, ale dobré ještě zdaleka ne. Ale věřím, že brzy bude! Ono domácí prostředí je i na uzdravování to nejlepší!

Černým dnem byl čtvrtek

19. srpna 2012 v 11:58 | já |  TÉMA TÝDNE
Ve svém článku ZDE jsem psala, jak jsme v neděli hned po příjezdu na dovolenou na Slapy zjistili, že patnáctiletého vnuka začalo děsně bolet pravé ucho. Dostal tedy lék na bolest a zalehl. My ostatní šli na procházku.

Byla neděle a čekali jsme, co bude dál. Lepší to nebylo, ulevilo se jen po léku na bolest, v pondělí se přidala horečka.

V úterý dcera na nic nečekala a jeli jsme k místnímu lékaři. Smůla. Měl ještě do středy volno. Tak jsme jeli do nejbližšího města Dobříše na středisko. Na ORL, kam jsme prvně zamířili, bohužel ten den neordinovali. Našli jsme dětskou lékařku, která po vyšetření řekla, že to vypadá na zánět zvukovodu a předepsala kapky. Léky na bolest musela dcera koupit za hotové.

Když se žádné velké zlepšení nekonalo ani ve středu, už to bylo na pováženou. Ve čtvrtek ráno dcera po probuzení viděla, jak její syn "hoří", bolestí mu tečou slzy po tvářích a začalo ho strašně bolet i levé ucho i v krku. Černý čtvrtek - jak jinak to nazvat. Okamžitě sedla zase do auta a vydala se na ORL do Dobříše. Ale bohužel, i tento den měli volno. Nezbylo nic jiného, než pokračovat dál. Do nemocnice v Příbrami. Tam si vnuk protrpěl čekání a když ho pak lékařka na tamním ORL prohlédla, diagnóza zněla :
V pravém uchu zánět zvukovodu, v levém uchu zánět středního ucha, který okamžitě píchla a začínající angína!
Takže tři v jednom - to už je na smuteční černý den určitě! Vnuk dostal antibiotika a místo v sobotu jsme odjeli z dovolené ještě týž den. Co tam, když jsme nemohli výlety absolvovat kompletní, ne?

Krátká dovolená

18. srpna 2012 v 16:06 | já |  RODINA
Letos jsme se zkusili domluvit tedy aspoň s dcerou a jejími dětmi, že společně někam vyrazíme. Syn s rodinou už měli naplánovanou dovolenou do Itálie, tak by to časově nezvládli, tak jsme jeli sami. Já, manžel, dcera, vnučka, vnuk a jejich jorkšírka.

Vlastně jsme měli zaplacenou chalupu ve Slapech kousek od přehrady, odjezd měl být 11.8. a návrat 18.8.

Asi týden před dovolenou dcera celá nešťastná volala, že to spletla, že má vstupenku na koncert J. Nohavici a myslela, že je v pátek, ale je až v sobotu právě toho 11.8. Říkám jí "to neřeš, jedeme v neděli ráno, stejně bychom tam měli být v sobotu odpoledne a jet přes poledne by bylo kruté". V neděli ráno tedy přijela pro nás, pak jsme jeli k nim, naložili věci, děti a psa a vyrazili jsme.

Bohužel už ráno, když jsem vstávala, tak jsem se těšila už na návrat domů. Kruté, co? Ale přiznávám, že moje páteř si stále ještě dělala co chtěla, i když jsem to jistila léky proti bolesti, tak jsem se moc netěšila. Až později se ukázalo, že jsem měla nějaké tušení....

Manžel byl tak hodný, že mi přenechal v autě to "lepší" místo vedle řidiče - tedy mé dcery a sám si sedl dozadu s dětmi a psem. Jednu chvíli jsem už cítila, jak mne polévá studený pot, dělá se mi zle a nemohla jsem najít vhodnou polohu, ale ustála jsem to. Asi mi k tomu pomohlo i to, že jsme na jedné křižovatce špatně odbočili. Bylo to tam ale opravdu špatně značené a později jsme zjistili, že jsme si zajeli cca 40 km navíc. Do cíle jsme ale dojeli, ale po vystoupení z auta už bylo vidět, že není v pořádku ani můj vnuk. Bylo prý mu taky v autě špatně, ihned si po příchodu do chaty lehl a prakticky po celou dobu pobytu nevstal. Začalo ho bolet ucho. Byla neděle a my právě přijeli na dovolenou.

Dcera mu dala brufen a my se šli projít směrem k přehradě.
Já v pozadí, manžel s dcerou, vnučkou a pejskem.
I takto se dá jít s pejskem
Tady je už vidět kousek přehrady
Toto už je vodník, ale kousek dál, jen si tak sedí na rybníčku.
Po procházce na dvorku u chalupy dcera a vnučka
a také manžel.
Naše procházka byla delší s malou zastávkou na zmrzlině, pak bylo kafíčko. Počasí bylo krásné, venku sluníčko a v chaloupce chládeček.

To byl první den naší dovolené, krátké seznámení s okolím, ale jen ve čtyřech, když nepočítám pejska. Vnuk ležel a trpěl, později měl dokonce i horečku. K lékaři zatím nechtěl, tak jsme čekali, co bude další den....

Po večeru, kdy bylo líp, bylo zase ošklivé ráno. S námi nikam nechtěl, ale snad by ani nemohl, bral utišující léky a čekal, že to ucho přestane někdy bolet.

My jsme se v pondělí vydali do Dobříše. Zámek jsme znali, tak jsme se šli projít po zámecké zahradě, která je stále perfektně udržovaná a nádherná.
Hned za branou se nechal vyfotit manžel s krásným starým vojákem.
Pak nás dcera vyfotila oba.
V zahradě jsem vyfotila vnučku s manželem
a nakonec jsem vyfotila zámek

Ještě jsme si v Dobříši nakoupili něco dobrého k večeři, protože jsme chodili jen na obědy a jeli domů. Tedy do chalupy.

Odpoledne jsme se zašli podívat k přístavišti, odkud jezdil výletní parník, abychom se koukli na časy odjezdu a příjezdu a také trasu.
Ano, odtud odjíždí parník, Pegginka to ověřovala.
Po večeři jsme se ještě šli projít po Slapech. Před chalupou byl zděný plot a za ním byl vidět zámek Slapy. Zkoušeli jsme to obejít ze všech stran, ale nikudy jsme se tam nedostali.
Tak jsem to vyfotila aspoň zvenku.
Odpočinek na kameni a jde se ještě kousek dál.
Dům celý v zeleném kabátku.
Úterý ráno nebylo moc dobré. Vnukovi ucho bolelo stále a ještě víc, začalo ho bolet i v krku nemohl ani polykat. V obchodě, kam jsme šli pro pečivo jsme se hned ráno zeptali na cestu k lékaři. Dcera naložila vnuka a mne jako poradce či co a jeli jsme. Smůla. Zrovna se neordinovalo. Už se nedalo nic odkládat, jeli jsme tedy na polikliniku do Dobříše. Šli jsme rovnou na ORL, ale tam měli zrovna den zavřených dveří. Prostě v úterý se neordinuje, další den - tedy ve středu až od 10,00 hod.

Našli jsme dětskou lékařku (vnukovi je 15), která ho samozřejmě vyšetřila, usoudila, že to je zřejmě zánět zvukovodu, napsala nějaké kapky, ještě si dcera musela koupit léky na bolest a dvě stovky byly v tahu. Hlavně, aby to pomohlo.....

Miluji svou rodinu

17. srpna 2012 v 13:18 | já |  RODINA
Ještě dřív, než začnu něco víc povídat o dovolené, ze které jsme se museli předčasně vrátit a stáhnu těch pár fotek, co jsem si tam pořídila, chci napsat, jak jsem šťastná, že je všechny mám. Ano, myslím svoji rodinu.

Místo v sobotu odpoledne jsme se z dovolené vrátili včera večer. V dalším článku napíši co se stalo, ale dnes chci chválit a děkovat.

Ráno jsme se probudili tedy již ve své zlaté postýlce, ale.... no právě to ale. Ať si říká kdo chce co chce, vzduch je na Slapech opravdu plný kyslíku na rozdíl od toho našeho tady. To jsme poznali hned, když jsme začali přijíždět k našemu bydlišti a následně večer v pelíšku.

Ráno jsme vstali s tím, že doma ve spíži je tak akorát mouka a trochu kafe, v lednici zima, ani kousek brambory, nedá se svítit, musíme nakoupit. Zvládneme to, ale ne najednou. Dcera se včera při zpáteční cestě nabízela, že přijede a povozí nás tam, kam potřebujeme, odnese i odveze, ale říkala jsem si, proč by jela 17 km tam a zpět, zatím to jde. Nechtěli jsme.

Ale sotva jsme ráno vstali, udělala jsem skromnou snídani ze zbytků z dovolené, zvonil mi mobil. Dcera. Lekla jsem se, co se stalo, ale nic. Co prý děláme, že pojedeme nakoupit. Nebylo nic platné odmítat, už byla kousek od našeho bytu. Chtěla prý nás překvapit, ale pak si řekla, že bychom mohli odejít dřív, tak se raději ozvala. No, vstáváme sice docela včas, ale že bychom už v 7,15 byli na cestě po nákupech, to ne. Já byla ještě v noční košili. Tak počkala a objela s námi opravdu všechna místa, více i méně potřebná. Nakonec jsme byli rádi.

A jen jsme byli v prvním obchodě, volala snacha. Jeli okolo, tak se ptala, kde jsme, poznala, že už jsme asi doma, když byla otevřená okna a ještě dnes si přijdou prý aspoň na chvíli pokecat, i když moc času momentálně nemají.

S maminkou jsem byla v denním kontaktu. No, nemám já skvělou rodinu? Já vím, že ano, ale opravdu mne to dnes dost dojalo. Díky, děti moje.

Ráj pro SHOPAHOLIKY

12. srpna 2012 v 16:07 | já |  JEN TAK
Tento týden jsem četla u Vendy, prý je SHOPAHOLIK, že ráda nakupuje a nic před ní neobstojí. Já myslím, že to nebude tak zlé a že je nás určitě víc těch, které nakupování baví než těch, které to nenávidí.

Třeba můj manžel, ten s nakupováním nemá vůbec problém. On šel do důchodu o pár let dřív než já a každý den dostal úkol nakoupit. Vždy sehnal vše, co jsem mu nařídila. Ale tenkrát to ještě nebylo tak snadné jít do obchodu a nakoupit všechno, co bychom si přáli. Také nebylo tolik z čeho vybírat. Nebylo sice tak draho, ale také nebylo nic na krámě. Fronty nejen na maso, banány a toaletní papír, fronty byly pořád, protože nebyla taková hustá síť prodejen.

Proč to ale všechno píši? Právě na základě toho článku jsem si tento týden vzpomněla na Vendy. To by se jí nakupovalo! Oni totiž u nás otevřeli další supermarket, takže jich tady u nás už máme sedm. Nejen, že jsem zvědavá, jak se všichni uživí, ale myslím, že pro nás je teď to nakupování paráda. Žádné fronty u pokladen, minimum palet po cestě, výběr velký! Vždyť během půl roku byly otevřeny dva velké obchody a copak ti lidi všichni mají nafukovací žaludky, aby pořád nakupovali jako o závod?

Jsem zvědavá, jak to bude takhle fungovat dlouho. Nedávno jsem psala, že nám otevřeli další pekařství, ceny pečiva šly dolů, ale už jedno pekařství zkrachovalo. To se dalo čekat. Teď se zase ruší jedna drogerie a přebírá to druhá, kterou už u nás taky máme, ale že by stáli zákazníci ve frontě, to taky ne. Nevím, co si od toho slibují, ale zkouší to.

Takže konkurence roste a ještě se stačí uživit i spoustu obchodů, kde šéfují a prodávají naši vietnamští spoluobčané. Ti se drží celkem dobře.

Tak ať nám obchod vzkvétá a hlavně - ať snižují ceny, abychom si mohli vybrat!

Můj domácí mazlíček?

11. srpna 2012 v 16:46 | já |  TÉMA TÝDNE
Já jsem měla zvířátka vždycky ráda, když jsem byla malá, žádná se u nás doma nekonala. Když jsem pak měla malé děti, musela jsem jim vždy nějak vymlouvat, proč zvířátko NE. Kdo by se o něj staral, že?

Nakonec to dopadlo tak, že můj bráška jednou přijel na návštěvu a přivezl mé dceři dárek. Protože dárek je jednou daný, tak se nesmí vzít - dostala křečka. Dodnes ji vidím, to bylo radosti! Tak dobrá, křeček u nás zůstal, dcera se o něj starala, ale když jí umřel, tak jsem myslela, že to nepřežije ani ona. Hned v krátké době jsme proto pořídili jiného. Ale ani ten neměl dlouhý život a když umřel i ten třetí, bylo jasno. Už žádný křeček! Tak byly aspoň rybičky. Ale kdo měl pořád to akvárium čistit? Vždy těm dětem musel někdo pomoct a když jsme chodili do práce, nebylo toho času moc.

Jednou jsme takhle šli s manželem večer domů z nějaké návštěvy a za námi ťapalo kotě. Takové mourovaté malinké koťátko, nedovedu si představit, že by ho někdo nepřijal nebo dokonce mu chtěl ublížit. My se zastavili, ono se zastavilo. My šli dál, koťátko za námi.

Správně tušíte, jak to dopadlo. Koťátko jsme si vzali domů a dali jsme jí - byla to kočička - jméno Mourinka. Chodila způsobně na písek, děti ho pravidelně měnily, děti šly do školy, my do práce a Mourinka klidně zůstala sama doma, ani nebrečela. Měla kde být, měla co jíst a pít, no a zase pak byla ráda, když jsme přišli domů. Ona ale ráda vyspávala v kuchyni na stole. Mohla jsem jí to vysvětlovat jak jsem chtěla, nic. Ale dobře věděla, že se to nesmí. Jen jsem totiž strčila zvenku klíč do zámku u dveří, tak slyším "hups" a okamžitě seskočila ze stolu na zem a schovala se pod stůl. Dokud jsem jí "domlouvala" - nevylezla. Ven vůbec nechodila, ale zvědavá asi byla. Když jsem jednou myla okno, které bylo otevřené, asi byla zvědavá až moc. Kočku jsme hledali napřed doma, pak šly děti si se sousedovic dětmi ji hledat venku, kočka nikde. Ony ale byly vytrvalé a našly ji, jak seděla na sklepním okně. Byla trochu zraněná, ono spadnout ze 4. patra není asi ani pro kočku žádná legrace, ale do rána jsme se u ní střídali, dávali jí pít a nutili aspoň trošku mlíčka a ona byla opravdu dobrá. Dostala se z toho. Měli jsme ji všichni rádi, ale záhy nastal problém. Měli jsme jet na dovolenou k moři, ale co s kočičkou? Rodiče 300 km daleko, tady nikdo, kdo by se jí ujal, tak co s ní?

Jeden víkend jsme ji tedy naložili do auta a jeli na Moravu k rodičům. Chudinka, ta asi v tom autě trpěla, nechtěla ani na zastávce ven, aby se napila nebo vyčůrala, ale dojeli jsme a Mourinku jsme pak nechali u našich. Vždy, když jsme tam později přijeli, tak hned přišla a určitě si nás pamatovala. Dokonce nám jednou přinesla ukázat myšku, kterou venku chytla. Myška byla ještě živá a maminku mohla klepnout pepka než jsme ji všichni společně i s kočičkou chytili. Tedy tu myšku, samozřejmě.

Moji rodiče si ji také moc oblíbili, byla vlastně venku a k nim se chodila hlavně nažrat a pomazlit se. Bohužel, někomu asi moc vadila, tak ji tam někdo otrávil. Oplakali jsme ji všichni a to byl u nás konec s domácími mazlíčky.

Teď má dcera s dětmi jorkšírku, je to miláček nás všech a já jen doufám, že tu s námi bude ještě hoooodně dlouho!

Ještě téma – pračka

10. srpna 2012 v 14:53 | já |  JEN TAK
Novou pračku tedy máme doma. Stojí na svém místě, ale zkoušet ji zatím nemohu, mám vypráno. Proč se ale vracím k tomuto tématu.

Včera jsme se vydali nakupovat rovnou do obchodu elektra, kde máme dobré zkušenosti. U nás je také těchto prodejen víc a ne všude stejně se nám věnují. Nebo třeba někde až moc. Ale mně šlo také o to, aby mi poradili. Opravdu jsem neměla jasno, jaká pračka je ta nej, dokonce jsem ani nevěděla, jestli vybrat pračku s horním plněním nebo předním.

Tuto pračku, ze které padaly části ložiska, proto dělala takový rámus, jsem teď zjistila, že jsme měli akorát 8 let. Tenkrát v r. 2004 jsme za ni dali 11 tisíc Kč a už po třech letech byla v opravě a ta nás stála další 2 tisíce. Docela dost peněz. Vzpomenu-li si na tu, kterou jsme před tím měli 22 - 24 let, teď nevím přesně, ale vím, že jen s jednou opravou, tak to je teď už opravdu o něčem jiném. Teď prý se dělají pračky ne do smrti, ale na podstatně kratší dobu, protože jdou stále s cenou dolů.

My máme u nás ale tak malou koupelnu, že jsem vždy musela mít tu s vrchním plněním. I toto téma jsem probrala s panem prodavačem, který se mne zeptal, jakou pračku jsme měli dřív. "Vždycky s tím horním plněním? Tak to neřešte, nezkoušejte něco jiného a vemte si ji zase."

Pak jsme chodili kolem praček, kterých tam bylo opravdu hodně na výběr a zase přišel prodavač s radou. Říkala jsem, že nevím kterou, že nutně nemusím mít "značku", protože ta naše poslední byla z těch hodně známých a houby vydržela. Vysvětlil, která je prý opravdu dobrá a když už manžel na jednu ukazoval, tak přišel zase s radou. Vedle byla ta samá značka, ale o 500 Kč dražší. Rád nám to odůvodnil. Ta původní je originál z Francie a ta levnější je smontována v Polsku. Proto je levnější a poradil si raději vzít originál, i když je o 500 Kč dražší.

Poslechli jsme, zaplatili 8 500 Kč, dohodli se tak, jak jsem psala. Večer jsem mluvila se sestrou a ta se divila, proč nakupuji v kamenném obchodě, proč nenakupuji přes internet. Prý si napřed obejde všechny obchody, sonduje, zapisuje pak objedná přes internet ve svém už vyzkoušeném obchodě a že je to levnější. Zapomněla jsem se zeptat, kolik bych ušetřila, ale to mohu ještě zjistit, ale určitě dávám přednost osobnímu jednání.

Firma přijela včas, přesně jak řekla, dva mladíci usměvaví a ochotní udělali vše dle objednávky a na dotaz, co jsme dlužni za vynesení a zapojení (což bylo navíc) řekli, že je to na nás.

To je naše pračka.
Já nevím jak kdo, ale mně by bylo líto, kdyby kamenné obchody zanikly. Přece jen ta konverzace je určitě lepší, nebo ne? Jaké máte vy ostatní zkušenosti?

Den strachu, hrůzy a utrácení

9. srpna 2012 v 14:50 | já |  JEN TAK
Středa - to už byl zase normální den, měla jsem nachystané dvě pračky prádla. Už jsem tady psala o tom, že pračka začíná zlobit, ale časem to zase šlo, ale dnešek - to byl den hrůzy! Kdybyste slyšeli, co ta pračka dělala za rámus při tom praní, já nevěděla, co mám dělat, mám to nechat doprat a riskovat nebo to vypnout? Chvílemi mi z toho vstávaly vlasy na hlavě, šla jsem na poradu k sousedce. Řekla mi, abych to nechala doprat a tu druhou várku prádla si ale vzala k sobě a vyprala u nich. Pro jistotu. Já jsem jen měla strach, abych třeba nevytopila sousedy, aby něco nezačalo hořet nebo nevyhodila pojistky v celém domě, takový to byl rachot. VYHRAJE TEN, KDO TO NEVZDÁ! Přesně tak to dopadlo, prádlo se vypralo, ale...

Už tu pračku nechceme ani vidět, shodli jsme se s manželem a krátce po obědě jsme se vydali směrem ELEKTRO PRODEJNA. Manžel nechal výběr vyloženě na mně a já stále nevěděla kterou vyberu. Po příchodu do našeho oblíbeného obchodu jsem se napřed zeptala, že si pak event. vyberu, jestli nám pračku dovezou a zapojí a starou odvezou. Když jsem dostala kladnou odpověď, tak nám šel ještě pan prodavač poradit a radil dobře, bylo vidět, že je to člověk na svém místě.

Pračku říkal, že dovezou hned druhý den a donesou až nahoru k nám těch 63 schodů. No, to je tedy lituji, ale bohužel, jinak to nejde. Tak jsme tase o cca 10 tis. Kč lehčí a doufám, že nám pračka už vydrží.

Ještě jsem měla tento den jeden šok. Přiznávám se, že holuby osobně moc ráda nemám, taky je nekrmím, ale zabít bych je nedokázala. Seděli jsme na lavičce a čekali na autobus po úspěšném nákupu pračky, když slyším naproti na zastávce ránu do skla. Myslela jsem, že si tam děti hrají s míčem, protože tam něco přilítlo. Míč to nebyl, byl to holub, chudák. Už neodletěl. Zůstal tam ležet a asi bylo po oněm. To sklo neviděl, taky to byla rána jako z děla. Jak říkám, holuby moc nemusím, ale tohohle mi bylo líto.

Spokojeni byli všichni

8. srpna 2012 v 14:46 | já |  RODINA
Ještě se musím vrátit k včerejšímu našemu krásnému oslavnému dni. Sešli jsme se tentokrát my všichni u dcery. Hlavní oslavenkyně - Terezka je její dcera, tak to takhle vždy naplánujeme a popřejeme i druhé naší slečně - dceři od syna - Laděnce k jmeninám.

Děvčata tam stála obě a přijímala gratulace a dárky. Při pohledu na ně mne napadlo pouze jedno: MLÁDÍ JE TAK KRÁSNÉ!
Nejvíce mne dostalo, když si děvčata přála navzájem. Laděnka říkala Terezce : Ty jsi to nejhezčí, co jsem kdy k svátku dostala. No, není to krásné? Sestřenice se mají opravdu rády, rozumí si a těch pěl let mezi nimi to není žádný rozdíl. To vidíme hlavně my, dříve narození, že?

Dcera připravila opravdu bohaté pohoštění, upekla mooooc dobré řezy, na které jsem si hned vzala recept a předvedu je hned, jak je upeču já. Pekla také slané šnečky, párečky zapečené v listovém těstě, byly chlebíčky, jednohubky, kupované slané pečivo, k pití co si kdo přál, dokonce měla i alko. Ale moje vnoučata jsou opravdu dobrá! Ve svých letech - 24, 19, 18, 15 - si dali všichni pouze nealkoholické šampáňo! Nikdo z nich nepije ani nekouří a to mne opravdu moc těší. Budu-li upřímná, to já jsem v jejich letech tak dobrá nebyla. Už jsem měla za sebou ochutnávku vína. Později došlo i na kouření, ale to jsem se zase zvládla odnaučit. Takže vnoučátka - máte jedničku s hvězdičkou!

Bylo to moc hezké odpoledne, pokecali jsme všichni spolu, probrali jsme potřebné a pak jsem dostala před odchodem ještě jeden nápad. A ukázalo se, že výborný.

Zavolala jsem mojí mamince, která na nás všechny myslela, protože věděla, že se sejdeme a také proč. Uvedla jsem se jako první, pak jsem jí předala oslavenkyně - pravnučky - Ladu a Terku, pak pravnoučka Lukyho, honem zase vnuka - mého syna Láďu a jeho manželku Miladu, potom také jejího zetě - mého manžela, její vnučku - moji dceru Zdenku a nakonec nejmladšího vnoučka Toma. Ještě uprostřed a také na konci jsem s ní krátce popovídala i já a dopadlo to tak, jak jsem předpokládala. Moje maminka byla tak šťastná, že mluvila opravdu se všemi, že říkala, že z toho nebude ani spát. I její pravnoučátka měla zájem na tom, jak je jí zdravotně, to potěšilo i mne.

Myslím, že to byla nádherná tečka za naší oslavou. Domů jsme s manželem přijeli spokojeni a věřím, že spokojenost byla na všech stranách.

Mají dnes svůj den

7. srpna 2012 v 11:55 | já |  RODINA
Já jsem malý poupě, stojím tady v koutě.... no dobrá, tak jsem to jen zkusila si zavzpomínat na dětské časy.
Přeji všechno nejlepší!
Dne 7. srpna 1993 se narodila moje vnučka TEREZKA,
má tedy dnes krásných 19 let
a
také dnes, tedy 7. 8. slaví svátek LADĚNKA, další moje vnučka.
Na fotce zleva - Terezka a Laděnka.
Moje milá zlatá děvčata! Přeji krásný den a za chvíli popřejeme s dědou osobně! Věřím, že si to obě užijete!

PS: Já vím, že jsi mi Laděnko už zakázala dávat sem Tvé fotky, ale tuto máš na FB, takže nic nového to není a snad se pro tuto již "schválenou" nebudeš zlobit na svoji babinku.