Červenec 2012

Mezinárodní přátelství

31. července 2012 v 17:41 | já |  JEN TAK
Nejen já, ale téměř všichni, kteří blogují, poznali zde spoustu přátel. Virtuální přátelství mnohdy přerostlo ve skutečné a existují i přátelství mezinárodní.

Já třeba sama za sebe znám jednu moc fajn přítelkyni, která je ze Slovenska a vím, že s dalšími mými známými blogerkami se chystají na setkání. Děkuji jim za to, že mne také přizvaly, ale bohužel, jednak jsem opravdu na druhém konci toho našeho malého světa a druhak už nemohu tak cestovat, jak bych si to přála. A navíc auto nemáme a nikdy jsme neměli.

Dalším příjemným překvapením bylo pro mne to, že už se mi po druhé přihlásila jedna určitě milá seniorka dost zdaleka! Až z Nizozemska!
Tohoto krásného "andílka" jsem si stáhla z jejího webu. No není krásný?

Ahoj Libuska.
You have a very nice HP !
Tento vzkaz i s obrázkem jsem našla ve své Návštěvní knize.

Jaká škoda, že to nebylo dřív, třeba v době, když jsem ještě mohla jezdit na poznávací zájezdy a jeden z těchto krásných byl i do Holandska.

Děkuji tedy i Mandy za to, že se jí u mne líbilo a já zase díky už možnosti, že je možné stránky ihned překládat, jsem mohla napsat i jí. Asi to nebude úplně správně, ale určitě si rozumíme.

Soutěž u Natty

31. července 2012 v 14:23 | já |  JEN TAK
Během měsíce července se soutěžilo na blogu u Natty. Byla to soutěž zajímavá, nebyla vědomostní, takže stačilo jen přijít a napsat. Jo a taky si vše dobře přečíst. Účastnilo se nás celkem 16. Já jsem chodila, ale přesto jsem v takové lehké soutěži skončila až na "chvostíku", jak je to možné?

Je to tak. Mohla bych také napsat, že bylo "z technických důvodů někdy zavřeno", protože jsem byla pár dní na dovolené, kde jsem neměla přístup k internetu. Nechci se na to vymlouvat, určitě jsem nebyla jediná.

Také jsem mohla někdy napsat, že důvodem byla nemoc - ale ta od skla, jak jsem se tady naučila říkat. Ve skutečnosti jsem se ale asi ještě nenaučila pořádně číst pravidla a zadání. Tak dobře mi tak.

Ale nevadí, někdo musí být téměř na konci, hlavní je, že jsme se všichni pobavily a díky Natty, že se s celou soutěží tolik zabývala.

Tak zase někdy příště - už se těším!

Vyležená bolest

30. července 2012 v 13:21 | já |  JEN TAK
Napsala jsem blbost? Ne, tak to opravdu bylo.

Minulý týden jsem v jednom mém článku psala, že mám zase větší potíže s tou mou bolavou starou zničenou páteří a že chodím na obstřiky. Chodila jsem celý týden, stav se mi zlepšil natolik, že jsem stačila umýt okna (ta nová se myjí jedna báseň) a převléct postele. Drobnější věcí byly samozřejmostí. V pátek jsem tedy absolvovala poslední obstřik, pochválila moji paní doktorku z neurologie a byla ráda, že mi bude zase na chvíli dobře, no to je silné slovo, prostě líp.

Ještě jsem ten den vyprala všechno prádlo (pardon, to pračka), na žehlení toho nebylo mnoho, tak jsem to v sobotu zvládla cca za hodinku.

Vždy, když uvařím oběd tak si za odměnu lehnu na gauč a čtu noviny. V neděli noviny nekupujeme, tak jsem si vzala knížku a asi hodinu četla. Pak jsem vstávala, ale šlo to nějak ztěžka. Ještě jsme stačili zajet autobusem pro ty inzerované kaiserky a pak to šlo se mnou rapidně z kopce. Lék, který obvykle beru, nezabral a tak si toho všiml i manžel. Chodila jsem celá nakřivo a asi to bylo na mně vidět. Když jsem si našla vhodnou polohu v křesle, tak to šlo, ale jak jsem vstala a chtěla jít, to už moc ne. I když mám vyzkoušené, že když si večer vezmu můj lék na tyto bolesti, že pak dlouho nemohu usnout, riskla jsem to. Lék opět nic a já ještě ve čtyři hodiny ráno koukala na čas na budíku. Ležela jsem pokud možno v jedné poloze, tak to šlo. S obracením to bylo horší.

Dnes ráno byl na neurologii objednán můj manžel, ještě jsme si říkali, že se vystřídáme. Sotva jsem vstala z postele, už jsem viděla, že je zle. Špatně na zvracení od bolesti, zpocená jak myš - a co teď? Na neurologii berou jen objednané pacienty, ale já přece ještě v pátek dostala ošetření, tak to zkusím.

Byla jsem odhodlaná se jen tak nedat a bolest mne v tom utvrzovala! Ale vždyť já nedojdu ani těch pár metrů na středisko? A co sejít těch 63 schodů dolů z domu? Volala jsem synovi SOS! Volám jednou, volám po druhé - syn telefon nezvedá. Zkusila jsem tedy snachu, hurá - tam jsem uspěla. Jo, jsou doma, ale syn si nechal mobil dole v kuchyni a pracoval "u sebe" nahoře. Po vylíčení situace hlásil, že ihned sedá do auta a jede. Zlatý kluk, ještě že ho mám! A tak blízko!

Jakmile na neurologii sestřička otevřela dveře a volala na obstřik - tak jsem se tam hned nacpala i já s tím, že jsem ty obstřiky pátkem určitě ještě neukončila. Asi jsem vypadala hrozně, protože mne sestra hned pozvala dál a i pí doktorka se zúčastněně ptala, co se stalo. Co jsem dělala? Opravdu NIC, paní doktorko, ležela na gauči, četla a už málem nevstala!
Normálně určitě nikdo nechodí rád k lékaři, ale v tomto případě jsem jí byla moc vděčná, že se mne ihned ujala.

Okamžitě mi to připomnělo moji poslední dovolenou u moře, bylo to hodně podobné a všichni na mne soucitně koukali a otvírali mi dveře.

Na obstřiky budu chodit tedy ještě další týden, jen aby pomohly a nakonec mne nešoupli do nemocnice, i když by se také nedalo nic dělat. Se synem jsme jeli ještě do lékárny pro další lék a pak mne chudák táhl do schodů, tedy já šla, ale byl mi v pravém smyslu slova oporou, já vím, že ho ještě teď možná bolí ruka.

A pak jsem se málem rozplakala. Ne bolestí, něco vydržím a vím, že zase jednou odejde, ale mám domluvené s maminkou, že tam v pátek přijedu. Potřebuje zase moji pomoc. Nic těžkého to není, ale přece jen - stačí asi i ta cesta. Jestli nebudu schopná, bude to maminku moc mrzet, ale určitě ještě víc mne. Připadám si pak tak bezmocná tou mou neschopností a bylo by mi maminky opravdu moc líto.

Tak jsem se aspoň z toho všeho trošku vypsala a moc vás prosím, myslete na mne, aby to dobře dopadlo, nerada bych maminku zklamala, moc by mne to mrzelo.

A ještě na závěr jen dodám, že manžel, který šel také k doktorce, protože byl objednaný, měl okamžitě vyšší tlak!
A je skóre srovnané - včera smích a dnes mne přešel!

Život tropí hlouposti

29. července 2012 v 13:35 | já |  JEN TAK
Chci jen krátce ukázat, že se umíme zasmát sami sobě.

Kupujeme pouze tmavé pečivo ze zdravotních důvodů, tedy žitný chléb 3 x týdně - v pondělí, ve středu a v pátek. Vždy vydrží dva dny, ale protože od pátku je to delší, většinou v neděli kupujeme v jednom supermarketu pečivo z pohanky a také proto, aby byla změna.

Máme to jen dvě zastávky autobusem, takže bez problémů i v případě, že prší, protože autobus nám staví u domu. Jedeme tak, že rychle nakoupíme co je třeba a dalším autobusem jedeme zpátky. Proběhneme tedy obchod dost rychle a ven. Manžel sebou většinou bere odevzdat svoje dvě lahve od piva za celý týden. Jsme u pokladny a v tašce to zachrastilo. Manžel zjistil, že nese lahve zase v tašce domů. Paní pokladní byla příjemná, usměvavá, řekla, že to nevadí, že počká, aby si je vrátil. Fronta za námi nebyla. Já jsem mezitím dala členskou kartu na případné slevy, paní pokladní markovala nákup. Manžel přišel opravdu za chvilku, žádný problém. Paní pokladní se ještě ptá, jestli ta karta, co leží na pokladně je moje, já říkám, že ne, že jsem si ji vzala. Paní za námi prý taky není. No ano, byla moje, takže jsme bodovali oba a paní pokladní nám řekla, že máme téma na doma :-)

Ano, ale ještě jeden super kousek se povedl minulý týden manželovi. Koupil noviny v obchodě, kde jsme nakupovali jídlo. Pak jsme měli ještě nakoupit nějaké maličkosti v jiných obchodech. Poslala jsem tedy manžela do jednoho krámku samotného a on jde za chvilku ke mně s novinami. Proč koupil ještě jedny noviny? Protože zapomněl, že jedny už má cca půl hodiny v tašce. Tak jsme si dovolili takový malý luxus. Každý jsme měli své, i když stejné.

Tak si říkám, že tak asi vznikají vtipy - ze života.

PS: Ještě přidávám doušku - aneb "jak nouze naučila Dalibora housti".

Chtěla jsem pro ilustraci přidat obrázek housek, ale z těch, které mi byly na PC nabídnuty, tak se mi žádný nelíbil, proto jsem vzala mobil a vyfotila si své housky sama. Když si chci obrázek přidat do PC tak zjišťuji, že po minulém čištění počítače vnukem se mi záhadně ztratila ikonka Bluetooth a tudíž nahrání fotky není možné!
NENÍ MOŽNÉ? Kdo to řekl? Vše našla a dokázala jsem si to sama znovu nainstalovat a výsledek je patrný zde! Hned je mi líp!

Měsíc – jak který

27. července 2012 v 14:34 | já |  TÉMA TÝDNE
Pojmu-li téma jako Měsíc na obloze, je třeba se zmínit o jeho jednotlivých fázích, které ovlivňují některé z nás jak pozitivně, tak negativně.

Nejvíce známou a tím i nejsilnější fází je ÚPLNĚK, který dokáže působit na lidskou psychiku. Nejsme na tom všichni stejně, proto někdo třeba hůře spí (to většinou já), někdo je třeba nervozní nebo trpí bolestmi hlavy. Už naše babičky věřily, že úplněk ovlivňuje i sílu bylin.

V době, kdy Měsíc dorůstá čerpáme více energie a je dobré začít uskutečňovat své plány.

V poslední fázi, kdy Měsíc ubývá prý je dobré držet dietu. No, já sama jsem tyto fáze nevyzkoušela, tak mohu jen věřit.

Ráda bych ale řekla pár slov k jinému Měsíci. Nevím, v jaké fázi zrovna byl náš Měsíc na obloze, když toto někdo vymyslel. Bývala to dřív za totality velká sláva. Tušíte správně. Měsíc Československo-sovětského přátelství. To bývalo u nás na sekretariátě SČSP pilno. Konaly se všelijaké akce na důkaz toho, jak milujeme Sovětský Svaz.

Jediné, co bylo na těchto akcích pozitivního bylo asi to, že se pořádaly zájezdy do Terezína nebo do Lidic, aby se vzpomínalo na zrůdnost války a její důsledky.

Jinak jsem byla svědkem i toho, že se vysoce postavení funkcionáři tohoto přátelství zúčastnili různých akcí především proto, že tam bylo zdarma pohoštění, oni se tam zadarmo i opili a tak se jim to líbilo. Konaly se tancovačky, estrády, besedy a tak. Další den se třeba nekonali v práci, ale vše jim bylo odpuštěno, když tak milovali naše bratry na věčné časy.

Měla jsem i jednoho takového vedoucího, který vyloženě vyhledával podobné akce, protože rád bumbal.

Já vím, možná si řeknete, že jsem nějaká divná, když přecházím z jednotlivých fází Měsíce na měsíc úplně jiný, ale omlouvám se, prostě nevím proč mne to tak napadlo.

Syn je pro ni postrach

26. července 2012 v 17:06 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera na cestě z obstřiku páteře do města na nákup jsme potkali s manželem jednu naši společnou známou. Když jsem ji viděla zdálky, tak už jsem tušila, že to nebude jen tak nějaké zastaveníčko, ale že mne bude zase krutě bolet celý člověk.

Trefa do černého! Tato známá nám začala přímo v barvách vyprávět o svém synovi, který už zase bydli u ní v bytě. Už ho párkrát vyhodila, byl i vykázán policií a přece jen už je zpět!

Našel si mezitím ubytovnu, kde vydržel asi tak rok. Protože nepracuje, nemá žádný majetek, tudíž ani byt, bere jen sociální dávky cca tři tisíce Kč. Pravda, za ubytovnu musel platit nějakou směšnou částku, ale to byla asi jen desetina z toho jeho příjmu. Neví přesně, co jedl, ale ví, že vybíral odpadkové koše, sbíral nedopalky po zemi, ale na druhé straně měl na pití alkoholu. Jak došly peníze, šel bouchat na mámu a žadonit o přijetí nebo aspoň o kus žvance. Máma mu kolikrát nakoupila i něco na sebe, ale u sebe bydlet ho nechtěla nechat, protože když začal pít, nevěděl, kdy má přestat a jakmile měl "opici" byl dost agresivní. Tudíž se ho bála.

Teď ho vyhodili z ubytovny, protože prý byl "lump", to je vše co se dověděla, přestal také chodit na sociálku, to není jasné proč a tím pádem mu samozřejmě přestali vyplácet dávky. A úplně bez peněz to nejde, to víme všichni.

Známá se celá klepe kdy ji zase napadne nebo vyvede něco jiného. Nedala mu ani klíče od bytu, protože se bojí. On se nabízel, že jí nakoupí, ale to už mají také odzkoušeno. Šel na nákup, dostal peníze, ale přinesl jen něco nebo nic a přišel podnapilý.

Je mi takové mámy líto. Je jí osmdesát let, povedenému synáčkovi šedesát a on se vůbec nestydí ji takto vykořisťovat, nic nedělat a ještě být na ni někdy dost zlý.

Přemýšleli jsme, jak dlouho to může takto fungovat, jak dlouho ho ona uživí z toho svého důchodu a on už si bez práce za ty roky, co nedělá, docela zvykl a určitě se mu chtít nebude.

Ale kde se stala chyba v této slušné rodině? To už je asi teď zbytečně pitvat, je to smůla a jen se děsím toho, aby se s tou naší známou něco nestalo. To fakt nevím, jak by to dopadlo.

Vtipy, které se mi líbily

25. července 2012 v 15:04 | já |  JEN TAK
Sedí zajíc pod smrkem. Přijde liška a říká: "Zajíčku, co děláš?" "Nic nedělám a dělat nebudu, ať dělají ti druzí." Liška si sedla vedle zajíce: "Já taky nic dělat nebudu!" Objevil se myslivec a bác - zastřelil je. Na vršku smrku sedí vrána a pohrdavě říká: "Ten, kdo nechce nic dělat, ten musí sedět hodně vysoko."
"Víš, že budou rušit finanční úřad?" "prosím tě, co je to za hloupost, jak jsi na to přišel?" "No jo, přišel mi od nich papír a na něm bylo napsáno: poslední upomínka."
V řadě u řezníka se baví dvě důchodkyně. "Víte paninko, že tady musíte mít dvě potvrzení, když si chcete koupit svíčkovou nebo roštěnku?" "A proč?" "Jedno z psychiatrie, že jste normální a druhé od policie, že nekradete."
Mladá liška s pláčem žaluje matce: "Znásilnil mě vlk!" "To snad ne. Kdy to bylo a kde?" "Támhle za tím křovím. V sobotu, včera, dnes zase a zítra se tam chystám znovu."

"Člověče, já si doma připadám jako v kostele." "Proč to?" "Když vejdu, začne kázání."
"Proč se neoženíš?" "Zbláznil ses? Celý život živit cizí ženskou?"
Paní učitelka ve školce vykládá dětem, že by měly každý den vykonat něco dobrého. Přihlásí se Pepík. "Tak cos udělal dobrého včera ty, Pepíku?" "Já jsem byl včera u tety a když jsem odcházel, byla velmi šťastná."
Povídají si dvě známé: "Alkohol je metla lidstva, můj manžel po něm poslední dobou hodně zestárnul!" "Jak to?" "Pije přímo z flašky a leze po čtyřech!"
Manželka čte horoskopy v časopise a říká manželovi: "Vidíš, ty troubo, kdyby ses narodil o tři dny dříve, měla bych ideálního manžela."
"Obžalovaný, posledně jste u soudu sliboval, že už se tady neukážete!" "Pane soudce, to si vyřiďte tady s příslušníkem, tem mě tady přived!"
"Říká se, že rozum nezískávají žáci ve škole, ale od matky..." "Máš pravdu! Mám stále dojem, že jsi sirotek."
Na cestě do Řecka: "Koupal ses už někdy v moři?" "Jednou jsem to zkusil, ale přišla vlna a mýdlo bylo fuč!"

Ekonomové a ekologové se na jedné ze společných schůzek přece jen dokázali shodnout na jedné věci: "Lépe už prý bylo."

Bolest a radost

24. července 2012 v 15:08 | já |  RODINA
Moje maminka před 14 dny upadla v koupelně, když byla sama doma. Ona to není žádná legrace, upadnout ve 92 letech. Samozřejmě, že měla velký problém se zvednout, doplazila se k míse WC, aby se mohla něčeho chytit a ta bolest! Vůbec nemohla chodit, bolela ji žebra i noha, která ji během pár hodin nádherně otekla. Když se to další dny zhoršovalo, musela zavolat lékaře. Nechtěla, ale bratr jí to nařídil. Doktor ji samozřejmě poslal na RTG a na chirurgii.

Při té smůle ale měla velké štěstí. NIC si nezlomila, jen pěkně narazila a to víme, že bolí jak čert. Měli jsme všichni strach, protože když taková starší seniorka ulehne, pak už těžko vstává.

Bolesti sice ještě přetrvávají, ale už je to o hodně lepší. Dnes byla na kontrole, už nikam nechce, hlavně, že se to pomalu ale jistě zlepšuje.

Volala jsem jí denně, poznala jsem vždy už podle hlasu, že to není zdaleka ono, ale když jsem jí volala v neděli, tak ožila a hned mi hlásila, že měla vzácnou návštěvu.

Můj synovec, který bydlí v Brně, byl na týdenní dovolené s manželkou a malým Ondráškem, o kterém jsem již psala, v Jizerských horách. Dceru měla jedna z babiček a tak se rozhodli, že se u mé maminky - jeho babičky, zastaví na kus řeči a ukázat nejmladší pravnouče. Moje maminka sice skoro nevidí, ale mohla si to svoje jubilejní desáté pravnoučátko pochovat a evidentně jí to pomohlo. Určitě v tom, že se jí zlepšila nálada a chuť do života.

Bohužel, asi je nenapadlo maminku s malým vyfotit, ale i tak děkuji synovci a jeho manželce, že svou návštěvou udělali své babičce takovou radost.
Přikládám aspoň foto z té jejich dovolené, Ondrášek je krásný a už velký kluk, že?
A toto je můj synovec. Koukám, že má zálibu jako můj manžel, fotit se u všelijakých figur!?

A takovou menší radost jsem měla dnes i já, když mi dcera poslala jejich vyfocenou Pegginku po ostříhání. Moc jí to sluší, jen mne mrzí, že je "trošku z ruky" a nemůžu ji pomuchlovat.
Tak aspoň nějaké pozitivní zprávy v tom mém momentálně bolavém období. Páteř se mnou zase pěkně "cvičí", 10 minut stání = mdloby, ale chodím již na obstřiky - takové ty pořádné, mám je na celý týden, tak zase určitě brzy bude líp. Tak to vidí a věří tomu vaše optimistka Ježurka.

Ježčí povídání s obrázky

23. července 2012 v 15:02 | já |  JEN TAK
Nedávno jsem dostala vzkaz ve Zprávě autorovi, abych zaslala svoji emailovou adresu. Je pravda, že jsem chvíli váhala, přece jen, dnes jeden nikdy neví, ale pak moje důvěřivost v dobro zvítězila a na můj email jsem dostala odkaz na jeden nádherný ježčí web.

Je tam toho tolik krásného a zajímavého, že se tam často vracím a tak se mi to líbí, že aspoň některé úryvky dávám k nahlédnutí.

Pár krásných básniček, ale je jich tam daleko víc. K tomu jsem přidala pár krásných obrázků, jen jsem nevěděla, který vybrat.
Ježeček se chlubí,
že má čistý zuby,
že má zoubky bílý,
je každému milý.
A že má zdravý chrup,
dělá hrdě dup dup dup.

Protože má ježek blešky,
musí chodit všude pěšky.
Neříkejte, že je hňup,
když si sem tam v noci dup.
Je to práce přetěžká,
česat vlasy na ježka.
Co mi vadí nejvíce,
že má bodlin tisíce.
Ježek hrozně hartusí,
že zaměnil kaktusy
za svou rodinu.
Choulí se teď v květináči,
na všechny se jenom mračí,
že udělal koninu.
Smutně čeká u cesty
a bojí se neštěstí,
co se ježkům občas stává.
Auto zleva, auto zprava,
nezazvoní, netroubí.
Tady je to na houby!
Máme život přetěžký...
Chceme přechod pro ježky!
Ježek, ježek ježatý,
od hlavy až po paty,
mračí se a žaluje,
na každého kdo tu je.
Ježku, ježku co ti vadí?
že mě nikdo nepohladí.
Tak jsem dala aspoň malou ukázku z toho, co mne potěšilo, zaujalo, ale také jsem se poučila.
Zdroj: ZDE

Zase se spojujeme

22. července 2012 v 16:28 | já |  JEN TAK
Už jsem si jednou na mém blogu posteskla, že naše menšina je vlastně tak trochu diskriminována. Naše menšina - no tím mám na mysli nás málo, kteří ještě máme rádi dechovku a lidové písničky. Je pravda, že pořadů tohoto typu je vysíláno opravdu minimum a to jen na ČT. Já vím, máme možnost si doma přehrát hudební nosiče, dnes už i s obrazem, ale přece jen.

Ale já jsem tedy úplně náhodou objevila televizní stanici, kde se věnují tomuto žánru. Ne, že bych na to chtěla nebo musela koukat od ráda do večera, ale občas mi to spraví náladu. Teď už vím, kdy a kde si mám naladit televizní stanici Stil a tam si můžu nejen poslechnout, ale i zazpívat, protože většinu těchto písniček znám.

Proč ale píši o spojování? Také jste si jistě všimli, že čím dál je víc televizních pořadů, které se vysílají jako Česko - Slovenské. Spojujeme se zase aspoň touto formou a myslím, že to není vůbec na škodu, naopak.

No a právě i tady jsou prezentovány písně a skladby jak české, tak moravské, ale také slovenské. A jsou některé opravdu moc krásné!

Tak si také uvědomuji, jak už jsme všichni my, co na tu televizi koukáme, rozmazlení. Dřív jsme měli 2 programy, a taky to šlo. Muselo. A teď si nemůžeme vybrat, tak se brouzdáme a hledáme, ale dobrý! Já si aspoň našla další stanici, kterou si občas určitě pustím.

Já vím, že vy, mladí, si možná klepete na čelo, ostatně nemusí to být jen mladí, stačí i moje děti a mí sourozenci, ale já se za to nestydím. Když tak koukám, hrají a zpívají tam i mladí a řekla bych, že moc dobře.
Zdroj: internet

Děti a studenti vyráží na prázdniny

21. července 2012 v 16:30 | já |  RODINA
Počasí se sice trošku pokazilo, ale myslím, že dětem ani studentům to zase tak moc nevadí. Prázdniny si užijí ať je sluníčko nebo není.

Také moje vnoučata, Terka a Tom, se chystají na prázdninový studijní pobyt. Takže myslím, že jim toto počasí bude spíš vyhovovat. Terka, jako studentka ČVUT, se jede něco přiučit nebo zopakovat, aby dobře začala první ročník. Ta jede už zítra a dnes se balí.

Tom vyráží týden po ní na pobyt s IT studenty, a vlastně pojede úplně sám dost daleko. Jejich maminka má aspoň vystaráno a aspoň je nemusí nikam vozit, někdy přes celou republiku, když neměli zajištěný odvoz. To bylo párkrát.

To mne přimělo si vzpomenout, jak jsem jednou na svoje prázdniny vyrážela já. Kdepak tenkrát se vozit autem, já si nepamatuji, kdo měl za mých dětských a pak mladých letech u nás auto. To bylo opravdu jen málo vyvolených.

Tenkrát se myslím ani nekonaly nějaké tábory, a jestli, tak na ně nebyly peníze. Maminka mi domluvila 14 dní u tety, její sestry. My bydleli u Brna, teta v Ostravě. Měla jsem tam jen tetu se strýcem a bratránka. Protože na tom teta vždy byla finančně lépe než my, vidina toho, že mi nebude nic chybět byla veliká.

Tak jsem se vydala na cestu. Od nás do Brna to bylo vlakem jen 25 minut, tam jsem koukla, z kterého nástupiště mi to jede a hurá! Dodnes si pamatuji, že vlak měl odjíždět něco po 17. hodině. Dřív jezdívaly osobní vlaky ještě takové hodně staré, s dřevěnými sedadly, inu bylo to v padesátých letech a mě bylo tenkrát 15 let. Rychlík už vypadal líp, měl sedačky vypolštářované, po čtyřech sedadlech, no vypadal už zvenku lépe. Šups do vlaku, ještě bylo místo na sezení u nějakých 3 lidí, tak jsem si dala tašku nahoru a s úsměvem čekala.

"Jé, ten vlak jede dřív, ne?" řekla jsem, když se vlak rozjel. Pak mne teprve napadlo se zeptat, jede-li do Ostravy. "Ne, slečno, tento je osobní a jede jen do Přerova, ten na druhé straně nástupiště jede do Ostravy." No, popadla jsem tašku a nevím, co jsem si myslela, ale naštěstí mne ti lidé vrátili zpět, vždyť vlak už byl v pohybu.

A CO TEĎ? Přišel pan průvodčí a řekl mi, že v Přerově je konečná, tam musím počkat na přípoj do Ostravy. Ale byla tam dlouhá prodleva. Původně jsem měla být v Ostravě kolem půl deváté a teta se strýcem mne měli čekat na nádraží.

Přijela jsem do Přerova dost v noci, vlak stavěl u každé vrby, tam jsem se ptala, kdy a odkud jede vlak dále. Dojela jsem tedy do Ostravy, ale neznala jsem cestu k tetě a první tramvaj měla jet až ve 4 hodiny ráno. Nic naplat, musela jsem čekat někde v čekárně. Najednou se odkudsi vynořili nějací opilci, protože bezdomovci přece tenkrát ještě nebyli, začali mne obtěžovat, viděli samotnou mladou holku, tak si troufali. Zastal se mne však jeden pán ve středních letech, který řekl, že na mne dá pozor. Opravdu je odehnal, ale brzy jsem zjistila, že zištně. Myslel si, že z toho bude mít užitek on. Ale podařilo se mi se ho nakonec nějak zbavit, stále jsem se motala mezi lidmi, až mne vzal jeden tramvaják do tramvaje o něco dřív, pak mi poradil, kde vystoupit a cestu ke kýženému domu! To byl horror! Žádné mobily, ani telefony tenkrát nebyly, nemohla jsem ani tetě podat zprávu. Chudinka, pak jsem se dozvěděla, jak trpěli se strýcem a měli všelijaké vidiny. To bylo pak radosti, když jsem ráno ve 4,30 hod. zvonila u nich doma!

Zvládla jsem to tedy tenkrát dobře a na pobyt mám už jen samé krásné vzpomínky. Pamatuji se, že teta pracovala v jednom podniku v kanceláři a já jí tam někdy chodila pomáhat. Protože jsem se už rok učila psát na stroji, tak jsem jí tam psala různé dopisy a to mne bavilo. Pracoval tam i jeden mladý muž, se kterým mne teta seznámila a byla jsem s ním i jednou v divadle. Dodnes si pamatuji, že to byla opera Bohéma. A mimochodem byl to moc hezký a milý mladík.

Tak prosím, jen řeknu, že děti a studenti jedou na prázdniny a už to ve mně evokovalo takovou vzpomínku. Až na to popletené cestování - krásnou.
Hledala jsem na netu nějaký podobný vlak, ale nenašla. Zato jsem našla ono památné nádraží Přerov!

Zase jsem to popletla

20. července 2012 v 14:02 | já |  JEN TAK
Loni jsem zapomněla na datum založení mého blogu, tak jsem si letos najela na první můj zveřejněný článek a toto datum si napsala. Jo, první článek! To jsem si jen myslela! Ten první byl už před 10 dny! Zase špatně! Je to normální?

Tak tedy teď už si to opravdu zapíši. Můj blog měl 9. července už své 4. narozeniny!

Za tu dobu jsem napsala neskutečných 821 článků! Původně jsem si psala vlastně hlavně pro svoje potěšení a pro svoji rodinu, až později jsem měla víc čtenářů. Myslím, že tím důležitým mezníkem pro více čtenářů bylo to, že jsem byla již v květnu 2009 přijata do Autorského klubu, kde jsem tedy členem víc jak 3 roky!

Začala jsem psát ságu našeho rodu a moje vzpomínky vlastně z dob, kdy jsem byla schopna si něco zapamatovat. Vím, co mi dalo práce naskenovat sem i fotky, aby to bylo kompletní.

Fotky počítat nebudu, ale v galerii jich mám už 12 složek, ale ne každá složka je plná, ale dost jich těch 400 obrázků obsahuje.

Moje vzpomínky jsem končila vlastně rokem 2009, nemínila jsem pokračovat, ale nedávno jsem dostala do Zprávy autorovi tento milý email :

Na vašem blogu http://jezura.blog.cz/ zanechal návštěvník fanynka z Brna tuto zprávu:
No tohle, Vy už chcete s tím povídáním končit? Já jsem to celé četla v jednom tahu a hrozně ráda bych věděla, jak jte se měla v roce 2011 (a 2012, atd). Taky už nejsem nejmladší, ale Vaše vitalita mi vyrazila dech, musím jít trochu do sebe:-) Přeji ještě hodně let s Vaší báječnou rodinou a moc prosím - pokračujte ve vzpomínkách.

Tak uvažuji o tom, jestli nemám přece jen něco připsat, pokud se ovšem tahle moje fanynka z Brna ještě vrátí.
Ze všeho nejvíce mne však "nakopla" moje nová blogerská rodina, která se hezky rozrostla, z některých virtuálních přátelství se stala opravdová a já si toho velice vážím. Nejvíc nedala pokoj Kitty, prý piš denně jeden článek, ať mám co číst. No a já poslechla, tedy až na vzácné výjimky.

Jen se divím, že mám pořád co psát. No jo, ale ono vlastně je důležitější to, jestli se to, co já píši, dá vždy číst, že? Ale "ukecaná" jsem dost, tak uvidíme, jak mi to dlouho vydrží.

Všem mým věrným i těm náhodným čtenářům chci moc poděkovat, jsem moc ráda, že vás všechny mám! Také si ráda počtu tu a tam, je to zajímavé i poučné čtení.

Zdraví vás všechny vaše blogerka Ježurka


Optimismus v dnešní době i dřívější

19. července 2012 v 14:05 | já |  TÉMA TÝDNE
Já nevím, proč rozlišovat optimismus na dobu dnešní a tu předtím? Ti mladí tu dřívější dobu nepoznali a my, starší to určitě zase takto nerozlišujeme.

Já osobně si říkám a také myslím, že jsem optimista. Aspoň potud, pokud nejde o život, nebo nějakou nemoc mé rodiny a známých. V takových případech jsem spíš realista, event. někdy i pesimista. Ale to opravdu nebývá často.

Špatné zprávy v rádiu a televizi prý k tomu přispívají, ale tady všude existuje takový knoflík, kterým se to dá odbourat. Vypnu a neposlouchám, když mne to irituje.

Já se přiznám, že se ráda koukám na seriály. Ale pokud mám rozlišovat dnešní dobu a tu před tím co se týče seriálů, tak je pravda, že v těch dnešních je víc zla, lidí, kterých škodí a nejsou za to potrestáni. A to mi vadí. Pokud na to koukají ti, kteří mají sklon spíš k tomu horšímu, je vymalováno.

Mám zdravotní problémy, které se nelepší? Není to nic pěkného, ale když to obrátím, tak jsem ráda, že se to aspoň nehorší, ne?

Já jsem známá svým trápením s mou páteří. Vím, nejsem nejmladší, tak si nestěžuji a naučila jsem se s tím žít. Bolí mne ráno celý člověk? Tak se namažu mastí a jdu to "rozchodit", ono se s tím totiž nic jiného dělat nedá. Až v krajním případě vyhledám lékaře.

Upadnu a pořádně si natluču? Jsem ráda, že jsem si nic nezlomila.

Já vím, moje maminka i sestra mi vždy říkají, že všechno beru jinak, ale myslím, že pozitivní myšlení je hodně důležité!
Proto to aspoň zkuste být optimisté! Ono vás to nic nestojí a lépe se člověku usíná - a úsměv - prosím! Vaše optimistka.

Vyšlo to

18. července 2012 v 14:51 | já |  RODINA
Včera to vyšlo! Neřekla jsem co? Tak tedy vězte, že jsme se zase všichni v plném počtu sešli na naší malé oslavičce. Jmeniny měla Zdeňka, Ladislav a Libuše už dříve. Všichni víme, že jak nám dospívají vnoučata, že je to stále obtížnější si najít společnou volnou chvilku a nám se to tedy povedlo včera. Nemusím vůbec zdůrazňovat, že jsem měla velkou radost, připravila s láskou zase pro všechny nějaké dobrůtky, sesedli jsme kolem stolku v obýváku a krásně jsme si popovídali, pobavili se.

Docela jsem se divila, že nedošlo na obvyklé dělení - vnuci u PC, vnučky při povídání vedle a my ostatní v obýváku. Seděli jsme celé dvě hodiny všichni společně, bylo to krásné a veselé. Věřím, že jsem je i trošku pohostila, ale mám zákaz focení. Opravdu jsem už nyní na indexu jako paparazi, ale nedá se nic dělat. Musím respektovat jejich přání. Jediný, kdo říkal, že mu focení nevadí, je moje dcera. No a manžel je taky jasný, toho fotím také často.

Takže jsem vyfotila pouze dceru, jejich Pegginku a dárečky, které jsem dostala dodatečně.
Dcera je celá já, vždy s úsměvem! Jen Pegginka se neusmívá! Půjde k holiči, tak se asi moc netěší.
Kytičku mi nezapomněl koupit manžel po příjezdu domů z dovolené. Krásně voní.
Dostala jsem od snachy tento krásný soubor. Abych prý měla něco na další promoci vnučky a nemusela si vypůjčovat a nebo na imatrikulaci druhé vnučky. Dál zatím neplánuji.
Také na mne myslela rodina s mlsáním. Už mě naučili na tyto ježší dobrůtky.
Takovou krásnou podložku pod skleničku nebo hrneček jsem také dostala od vnoučat. Nevím, jestli to přečtete, já ano, protože to vím, ale pro jistotu : Bůh nemůže být všude, proto stvořil babičku.
Tuhle "parádu" na lednici (už je na svém místě) mi vybral ten nejmladší vnuk. Nevím, co mu ale na tom bylo tak k smíchu.

A na závěr ještě jedna kytička v květináči. Aby mi prý dlouho vydržela.

Tak jsem to všechno popsala a zdokumentovala, největší radost mám vždy ze všech, když přijdou. Příští setkání je v plánu na první dekádu srpna, to má narozeniny jedna vnučka a ten samý den svátek ta druhá. Tak se máme zase na co těšit.

Není vzduch jako vzduch

17. července 2012 v 14:36 | já |  JEN TAK
Ještě se musím přece jenom na chvíli vrátit k té naší dovolené. Ne, nebojte se, už jsem všechno dostatečně popsala, fotky dala na blog, ale chci se zmínit o tom, jak nás všude jinde trápí snad o polovinu menší bolesti.

Já nevím, co tady ještě pořád dýcháme, tedy u nás na Mostecku. Je pravda, že se ovzduší hodně změnilo k lepšímu, ale zdaleka to ještě není ono.

Vždy, když jsme někde na dovolené, tak je nám líp. Manžel bere doma už denně prášky na bolest na ta svoje kolena, někdy bolestí sotva jde, ale je pravda, že se jen tak nedá. Zjistila jsem, že teď na dovolené ve Františkových Lázních si sebou ani tyto léky nevzal. Ano, také chvílemi nemohl a musel často odpočívat, tak jako doma, ale šlo to přece jen bez prášků, se kterými si ničí žaludek a bude na nich asi brzy závislý.

Já osobně jsem si zvykla místo léků na bolest páteře si ji pravidelně mazat konopnou mastí, ostatně jsem o tom již psala, ale tam stačilo místo dvakrát denně, tak jednou. Ale jen jsem přijela domů, už to nestačilo, včera jsem mimochodem byla zase na odpis a musela si vzít lék na bolest.

Máme to potvrzené i od odborníků. Manžel má tady u nás doma chronickou rýmu. Co ten se nakýchá a nasmrká, nesní ani oběd, aniž by nemusel smrkat. Jednou se při návštěvě lékaře na to zeptal, čím to je, ale prý je to prostředím. Jednak už je jeho tělo trošku víc opotřebované a tak mu to tady nepřidá.

Snažili jsme si nabrat více kyslíku do plic na té naší krátké dovolené, ale asi to moc nejde. :-)

Tak s tím nenaděláme nic, musíme jen tiše a víc trpět než kdekoliv jinde. Jestli budeme mít ještě sílu, tak zase někam na chvíli odjedeme, abychom si ulevili, ale jsem zvědavá, jestli jednou bude ten vzduch všude stejný.

Já vím, Pražáci řeknou, že to tam mají taky hrozné, ale přece jen ne všude a mohou aspoň prchnout někam do okolí. U nás neprchnete nikam. I v lese je to stejné. Bohužel.

Každá písnička má svůj konec - 4.

16. července 2012 v 13:51 | já |  RODINA
Už se pomalu ale jistě blížím k finále. Byly před námi poslední dva dny dovolené. Když jsme ve středu ráno vstali, tak jsem se téměř "opupínkovala". Přišly nás navštívit zase můry. Až do pokoje a bylo jich víc. Br.....
tahle seděla na zácloně
a tahle byla za nočním stolkem na zemi.
A to ještě pak manžel při jejich likvidaci našel ještě jednu. Já nevím jak kdo, ale já se jich strašně štítím, myslím, že kdyby na mne sedla, tak mne klepne!

No, po snídani jsme raději prchli. Ba ne, měli jsme naplánovanou cestu do Chebu. I když jsme tam byli častokrát, udělali jsme dobře, že jsme se tam znovu zajeli podívat. Koukali jsme, jak je celé náměstí Jiřího z Podebrad krásně opravené. Když jsme tam byli naposledy, bylo to jedno velké staveniště. To bylo příjemné překvapení.
Krása, že? Takto opravené tam byly všechny domy na náměstí a v jeho okolí, krásně vydlážděná celá pěší zóna, bylo se na co koukat.
Pohled dolů na náměstí.

Při cestě náměstím uviděl manžel jednoho hostinského venku, tak se s ním vyfotil. Smějící se

Když jsme si to prošli kolem dokola, začal trochu víc foukat vítr, tak jsme si šli sednout na kávu do jedné předzahrádky u restaurace Špalíček až na konci náměstí.


Krásně opravený byl i známý Špalíček a snažila jsem se vyfotit i text, který tam byl ve více jazycích a opravdu to četlo dost lidí.
Toto je tedy kavárna s restaurací hned vedle a tam úplně vlevo je vidět kousek té zahrádky, kde jsme si dali tu kávu.

Když jsme se vraceli zpět, tak jsme ještě na tomto náměstí potkali naši paní recepční z hotelu a cestou na nádraží ještě další 4 rekreanty z hotelu. Je vidět, že tento nápad mělo víc lidí.

Ještě dostal manžel chuť na obložený chlebíček, tak jsme šli do jednoho občerstvení, které je tam již také déle, tam jsme se na chvíli posadili a u stolu seděla jedna paní - babička s vnučkou. Dali jsme se do řeči (se mnou to asi ani jinak nejde) a byli jsme rádi. Paní nám totiž poradila změnu v konzumaci tmavého pečiva vzhledem k našim potížím. Tak jsme poslechli a uvidíme.

Když už jsem minule začala o těch cenách, tak ještě něco. Jako starší senioři máme 25 % slevu na vlak, z Františkových Lázní do Chebu je to dle jízdenky 7 km a za 1 zpáteční jízdenku jsme zaplatili 24 Kč (slovy dvacetčtyři koruny)! !!!

Odpoledne jsme si ještě došli na poslední obědovečeři v lázních, koupili vnoučatům oplatky a ubírali se po známých cestách na hotel.
No a po cestě jsme viděli toto krásné sportovní auto. Tak jsem si ho vyfotila na památku.

Ve čtvrtek, tedy další den ráno jsme se ještě v klidu nasnídali, zabalili věci a šli na vlak. Už po dosednutí do vlaku začalo pršet a pršelo vlastně celou cestu až k nám domů. I dcera nás na nádraží v Mostě čekala s deštníkem.

Počasí nám tedy také přálo a uvidíme, jak na tom budeme jednak se zdravím a také finančně za rok. Majitelkou hotelu jsme zase srdečně zváni.

Výletní den - 3.

15. července 2012 v 13:33 | já |  RODINA
Tento den, o kterém začínám psát bylo pondělí 9. července a my jsme se rozhodli, že si zajedeme se podívat do Mariánských Lázní, kam jsme jezdívali také často a dlouho.

Vyjeli jsme dopoledne a vláček nás zavezl bez přesedání přímo na místo. Byl to mezinárodní osobní vlak, který jezdil trasu Zwikau - Mariánské Lázně.
Takhle krásně vypadal, dobře se v něm jelo, v krásném prostředí, kolem samé lesy, svítilo sluníčko, i když bylo trochu chladno, ale to nám vyhovovalo.

Po příjezdu do ML jsme jeli autobusem do centra. Zjistila jsem, že manžel je na tom stále hůř co se týče chození, já bych to došla od nádraží pěšky, kdysi jsme to chodili, ale manžela bolelo to "jeho" koleno. No, nevadí, hlavně, že to šlo aspoň nějak.
Když jsme procházeli po Hlavní třídě (tak se opravdu jmenuje), všimla jsem si, že už nejen ve FL, ale i v ML jezdí vláček, který vozí turisty, většinou cizince, kolem dokola.
A jak vidíte, tak nejen vláček, ale i koníčci vozí turisty po Mariánských lázních. Stojí tam vždy za sebou a řadí se jak taxíci. Kdo přijede, zařadí se na konec.
Samozřejmě jsme zašli i k hrající fontáně, ale zrovna byla dlouhá pauza, tak jsem vyfotila manžela "jen tak", ale i tak je tam krásně.
Pak jsme se dali od fontány cestou parkem zase dolů do centra, tady je krásné to, že jste ve středu dění, ale současně v krásném parku, tak jsem to vyfotila.

Na Hlavní třídě jsme si dali jen jeden bramborák, který tam mimochodem dělají moc dobrý a pak kávu. S obědem jsme počítali až "doma" ve FL.

Docela mne mrzelo, že jsme nikde neviděli reklamu na výstavu miniatur našich vzácných staveb, co mi poradila Otavínka, ale v tom parku, ani v dalším nic takového nebylo a dál to nešlo. Manžel posedával na lavičce každou chvíli a po příjezdu domů jsme šli už jen na pozdní oběd, který byl vlastně i večeří a už byl manžel rád, že si může odpočinout.

Ostatně už v neděli jsme si koupili lahvinku dobrého vínka, která nám na pokoji v lednici vydržela 3 dny, večer jsme si dali vždy jen jednu sklenku, aby se nám dobře spalo.

Další den ráno, tedy v úterý, našel manžel můru. Vyletěla z jeho příruční taštičky, kterou nechal otevřenou. Brrr! Můru tedy opravdu nemusím. Ale co, náladu nám to nezkazilo, byli jsme na tento den objednáni na masáž. Pana maséra už známe, je to opravdu kapacita a řeknu vám, byl to zážitek. On sám říkal, jak tu práci má rád, evidentně má rád i lidi, masíroval nás poctivě za 200 Kč celou půlhodinu každého, mně i odblokoval žebro, namazal chodidla i hlavu, je prostě skvělej! Má pracoviště nejen tady ve FL, ale i v Praze, kde už je 3 dny v týdnu - tedy od soboty do pondělka, ale říkal, že ho nezlanaří, źe zůstane tady. Nadarmo mu tam neříkají "čaroděj", při odchodu jsme si připadali s manželem, že se vznášíme.

V podvečer jsme se pak šli už jen posadit po krátké procházce na lavičku do parku a nabírali si do zásoby kyslík i na doma.
Jak jsme tam seděli, tak kolem běhali holubi a také takoví ptáci, ale nikdo nevěděl, ani hoteliéři, jak se jmenují. Tak jsem ho pro vás vyfotila.
A uznejte, že tady se relaxovalo opravdu krásně.

Zážitky z dovolené 2.

14. července 2012 v 13:49 | já |  RODINA
Ještě než sem začnu vkládat další fotky, tak bych se ráda krátce zmínila o cenách. Rok od roku je opravdu všechno dražší a dražší. Jak už jsem psala, tak nejen jízdné, ale i pobyt v hotelu, obědy v restauraci a káva. My jsme šli hned první den na oběd do "naší" restaurace, kde už si nás paní majitelka a servírka pamatuje. Dali jsme si oběd - plněná kuřecí kapsa s bramborem, jedno malé pivo a já tonika a po předložení účtu jsem se nestačila divit. Celkem 370 Kč! Slušné, ne?

Kousek dál je zase kavárna, kam vždy chodíme a káva už tam stojí 23 Kč a každý zákusek je za 24 Kč. Jednotná cena. Takže když jsme se rozšoupli a dali jsme si 2 kávy a každý zákusek, stálo to 94 Kč. To jsou palby, to by jeden nemohl opravdu provozovat každý den, milionáři nejsme Plačící.

Ovšem v hotelu jsme mělii zaplacené snídaně formou bufetového typu, já stejně nikdy víc jak jeden rohlík nesnědla, ale bylo toho dost, z čeho jsem si mohla vybrat a ode všeho kousek vzít. Hned na té první snídani nám po té, co jsem snědla už rohlík se vším možným, přinesli hemenex ze 2 vajíček. Jsme zvyklí snídat, ale takhle vydatně tedy ne. I když jsem k tomu snědla ani ne půlku krajíčku chleba, byli jsme najezení tak, že jsme šli na oběd až ve 14,30 hod. A pak už ani nebyla večeře. No, tohle jsme si troufli opravdu jen jednou. Stačilo.

Šli jsme tedy ten den kolem poledne do místního AQUAFÓRA, kde jsme se nechali téměř 2 hodiny masírovat všelijakými proudy za 240 Kč pro oba. Bylo to fajn. Tedy až na to, že při poslední návštěvě loni se manžel nemohl dostat ven, teď zase chvilku zaváhal při vstupování dovnitř a už to nešlo. Ještě že je v recepci vždy pomoc.

Zpátky do hotelu jsme museli doslova doběhnout, protože se rozpršelo. To byl ale jediný déšť, jinak bylo krásně. Šli jsme si dát tedy kávu v našem hotelu, kde byla zase cena vyšší - 25 Kč.

Toto je tedy restaurace v našem hotelu, kam jsme chodili hlavně na snídani. Je vidět, že tam moc lidí není, bývávalo to lepší.
Ale jinak to tam mají moc krásně upravené, tak jsem to vzala napřed na jednu stranu
a pak zase na druhou stranu.
Nakonec mi ještě postála modelem servírka, která napřed nechtěla, že není fotogenická, ale byla opravnu moc příjemná a milá.
No a pak se nabídla servírka, že nám to focení oplatí. Pozor - a vyletěl ptáček!
Po dešti bylo zase krásně a mně to nedalo a znovu jsem si fotila ty kráné mohutné lípy.
Je jen opravdu škoda, že nejdou k fotce přiřadit i ty vůně!

Pokračování příště....

Odjezd a příjezd do FL

13. července 2012 v 13:09 | já |  RODINA
Hned na úvod jen přiznám, že do Františkových Lázní jezdíme už od roku 2009, tedy to bylo po čtvrté, ale jen na pobyt, nejsou tam žádné léčebné kúry. My si jen vždy dojdeme vedle na masáž.

Nastal tedy den "D" a my se vydali vlakem na naši šestidenní dovolenou.
Takhle vypadá interiér vlaku. Je to hlavně pro ty, kteří vlakem nejezdí, aby viděli, že to není zase tak zlé. Jo s cenou, s tou je to horší. Zdražují stále a teď přitvrdili i pro nás, starší seniory. Přesto stále dost lidí vlakem jezdí, to jsem se opravdu divila. Ale kupodivu jsme přijeli včas.

Ubytovali jsme se opět v hotelu jako každý rok, kde jsou opravdu milí majitelé, splní téměř každé přání a najdou si vždy chvíli i na takové lidské popovídání.

To je tedy ten hotel s milými lidmi v krásném prostředí hned u parku, kde hned po našem příjezdu nádherně voněly lípy, bylo jich tam opravdu hodně a já tuhle vůni mooooc ráda.
Cítíte tu vůni? Já vím, že to není možné, ale je to velká škoda. Stromy jsou tam opravdu mohutné a krásné.
Zase jsem se musela přesvědčit, že tam denně aktualizují datum a určitě hned po ránu. Když jsme šli okolo tak bylo kolem 9. hodiny a změna byla provedena.
Všude kolem hlavního náměstí jsou nádherné a udržované květiny, nevěděla jsem, z které strany fotit.
Hned za náměstím je další krásný park, kde jsem objevila památku na Boženu Němcovou, která zde žila v letech 1846 - 1847. Všude okolo byly také krásné květiny.
Na konci náměstí, nebo chcete-li hlavní kolonády jsou tyto lázně, kam kdysi také chodil manžel. To když jsme tam byli tenkrát 3 neděle na léčení, to bylo v roce 1992. Od té doby město vyrostlo do krásy a hodně.
Takové krásně upravené jsou všechny budovy, tedy i tato na konci, kde bylo informační centrum a také prodej oplatek a suvenýrů.
Tady je jeden z pramenů, sem chodilo hodně lidí s kalíšky, ale přiznám se bez mučení, že jsem si zapomněla zapsat, k čemu tento pramen je, tak to nepovím. Ale zato mi krásně zapózovala hosteska, která se na všechny mile usmívala.

To bych chtěla vůbec zdůraznit, že opravdu jsme za celou dobu nepotkali nikde člověka, který by byl na nás protivný nebo se dokonce mračil. Opravdu, všude byli milí lidé a s těmi, se kterými jsme se potkávali denně, s těmi jsme se hezky rozloučili.

Pokračování příště....

Už jsem zase zde

12. července 2012 v 17:56 | já |  JEN TAK
Chtěla bych hlavně všem poděkovat za krásné komentáře i přáníčka. Přiznávám se, že jsme byli s manželem na takové krátké dovolené, proto jsem ani nepsala, ani neodpovídala na komentáře pod mými i přednastavenými články.

Dnes v odpoledních hodinách jsme se vrátili z krásných Františkových Lázní, poctivě jsem fotila a hned, jak něco zpracuji, tak vložím nový článek a také postupně navštívím vaše blogy.

Jen jsem tak nakoukla do emailů a objevila jsem tam něco, co jsem sama ani nevěděla. Zkrátka jsme se s rodinou mého syna míjeli. A dnes koukám, hele, mají novou kočičku!
Jak jsem zjistila, říkají jí Flori.
Jen popojedu dál - už má kamarádku - Juli.

Už se sama těším, až se budu s nimi moci pomazlit. Hezký den přeji všem!