Červen 2012

Hurá na prázdniny!

29. června 2012 v 17:24 | já |  JEN TAK
Dnešek byl velký den pro všechny školáky a studenty. Uteklo to jako voda a je opět konec školního roku. Co já vím, tak na prázdniny se děti těšily od nepaměti. I já jako školačka jsem mívala ráda prázdniny, i když jsem potíže s chozením do školy neměla. Docela jsem se těšila.

Později, když jsem měla už své děti, tak jsem také vždy přivítala s úlevou prázdniny, ale jen z toho důvodu, že bylo o jednu starost méně. Nemusela jsem bdít nad tím, aby děti měly vše do školy v pořádku, úkoly napsané a žádné průšvihy. A také jsem je nemusela brzy ráno tak krutě budit.

Dovedu si představit, že každý rodič chce pro své děti jen to nejlepší, proto je nutné, aby začaly tím, že se budou dobře učit. Jenže - ono se to řekne. Ne všichni musíme umět všechno a jednomu jde tohle, druhému něco jiného. Vždy si vzpomenu na jednu svoji kamarádku, která mi říkala, že se mám, protože moje děti se moc učit nepotřebují a mají krásné vysvědčení. Zatím co ty její děti se prý musí nadřít na to, aby měly trojky.

Chci věřit tomu, že ty spousty dětí, které dnes donesly domů ne moc hezké nebo přímo ošklivé vysvědčení, nebyly za to nijak trestány. Nelíbí se mi, když si rodiče hojí své mindráky na svých dětech.

I my s manželem vždy čekáme na konec školního roku, protože naše vnoučata studují. Dnes se přišel pochlubit náš sportovec Luky. Přišel i syn se snachou, chvilku jsme poseděli, popovídali si a Lukáš se opravdu měl čím chlubit. Měl vyznamenání v septimě na gymnáziu, příští rok ho čeká maturita a pak přijímačky na vysokou. Věřím, že to vše hravě zvládne, je opravdu nadaný, zodpovědný a cílevědomý.

Zítra přijede dcera s dětmi. Pozvala jsem je zase rovnou na oběd a chlubit se bude vnuk Tom. No, tam to není jako loni, má o jednu (blbou) dvojku navíc, proto mu uteklo vyznamenání. Bohužel, je to jeho první a poslední dvojka z výtvarné výchovy. Příští rok už ji nemají, protože letos absolvoval kvartu na gymnáziu. Já osobně si myslím, že byla zbytečná, ale já vím, každý si obhajuje to své.

Vnučka Terka už vysvědčení dostala dřív. Měla jednu dvojku a pak ještě to vysvědčení maturitní. Tam byly tři jedničky a fyzika nevyšla tak, jak vždycky, ale maturitu má, na ČVUT je přijata, tak není co řešit.

Přála bych všem dětem, rodičům i prarodičům, aby měli dnes z vysvědčení jenom radost. Od nás s manželem dostanou takovou malou finanční odměnu a ať si s tím dělají co chtějí, ne?
Obrázek vypůjčen z internetu

Vyjde nebo nevyjde?

28. června 2012 v 13:37 | já |  RODINA
Je to naposledy 4 roky, co jsme byli na společné dovolené. Myslím jako celá rodina neboli Hujerovic. Letos jsme měli pozdě nápad to ještě zopakovat, tady v naší republice někde si pronajmout nějakou chalupu, už jsme byli dvakrát a dobrý. Jenže nevím, nevím, jestli ještě seženeme někde něco volného a hlavně vhodný termín.

My s manželem nějaké velké problémy s datem nemáme, ale u těch ostatních to bude horší. Přece jenom i dospělá vnoučata mají svůj program a také je tu otázka, budou-li vůbec ještě s rodiči a prarodiči chtít na takovou dovolenou jet. Čtyři roky jsou dlouhá doba na to, aby měli na tohle jiný náhled. Kluci by možná nejraději brali sebou své dívky a děvčata, i když jsou starší než kluci, ta by si sama vystačila.

Také mají naši studenti o prázdninách nějaké akce, tak jako dospělí, tak jsem tedy moc zvědavá, jak to nakonec dopadne. Dcera má za úkol nějakou vhodnou chalupu najít, ale ještě ani nevíme, kolik nás pojede. Syn s rodinou už má na prázdniny nějaké plány, jestli se to zkoordinuje, to se teprve uvidí. No, tak to aspoň zkusíme, někdy to bývá lepší, než když se něco plánuje hodně dlouho dopředu.

Naposledy jsme byli na krásné chalupě na Příbramsku, to nám sice moc nepřálo počasí, ale příroda tam byla krásná, ale bazének - no ten byl jen pro hodně otužilé.
Je zde vidět, že se odvážila pouze mužská část naší rodiny a my ostatní jim jen mávali na pozdrav.
Ano, správně. To je dcera a já.
Tak jsem si zase krásně zavzpomínala a vyslovila zbožné přání a čas ukáže...

Jinak my sami s manželem pojedeme na pár dní jen spolu opět do našich oblíbených, klidných a krásných Františkových Lázní a také se na skok podívat do naší matičky Prahy. A rovnou odtud bych mooooc ráda zajela do mého rodného Brna, protože to sestře slibuji už dost dlouho a také proto, že se mi stýská...

A tenhle znáte?

27. června 2012 v 15:27 | já |  JEN TAK
VYSVĚDČENÍ
"Honzíku, tak nám ukaž, jaké bylo vysvědčení."
"Až později, tati. Já ho půjčil Mirkovi, protože chtěl postrašit své rodiče."
****
Píše student matce : "Milá maminko, propadl jsem při zkouškách. Připrav na to tatínka."
Matka odepíše: "Milý synu, otec je připraven. Připrav se ty!"
****
NEVYDAŘENÝ LET
Letuška: "Není mezi cestujícími lékař?" Jeden z cestujících se zvedne a jde do pilotní kabiny.
Za chvíli vyjde a ptá se: "Není mezi cestujícími pilot?"
****
POHLEDNICE Z DOVOLENÉ
Z pohlednice od propuštěného pacienta: "Srdečně pozdravuji pama primáře a ostatní blázny."
****
KOVBOJ V BARU
Kovboj rozrazí dveře do saloonu, přijde k baru a povídá: "Barmane! Deset litrů whisky do lavoru pro koně."
"A vy si dáte co, pane?"
"Já nic, já řídím!"
****
NÁVŠTĚVA
Manželský pár očekává návštěvu. Muž ale po bytě stále běhá ve slipech, až ho žena pokárá: "Prosím tě, obleč se, za chvíli je tady návštěva."
Muž jen spokojeně odvětí: "Já se oblékat nebudu! Chci, aby viděli, jak jsem hubený, protože mi nechceš vařit."
"Víš co, tak si sundej i slipy, aby viděli, proč ti nevařím," odpoví flegmaticky žena.
****
VIAGRA NA POPÁLENINY
Do nemocnice přivezou muže s těžce popáleným břichem. Lékař ho ošetří a dává mu dvě tablety Viagry.
"A to pomůže, pane doktore?"
"Ne, to máte proto, aby se vám na tu popáleninu nepřilepila deka."
****
Přijde Pepíček ze školy a říká: "Mamin, dneska jsem se jediný z celé třídy přihlásil!"
"No to je pěkné", odpoví maminka, "a na co se paní učitelka ptala?"
"Kdo rozbil okno na chodbě."
****
DOTĚRNÝ HMYZ
"Tati, kde jsou vlastně mouchy, komáří a vosy v zimě?"
"To nevím přesně, ale každopádně bych byl rád, kdyby tam zůstali i v létě."

Domácí výroba

26. června 2012 v 14:16 | já |  JEN TAK
Hned úvodem se omlouvám těm, kterým šicí stroj vadí, jen jsem slíbila, že předvedu svoji domácí výrobu kalhot na léto, nebo-li tříčtvrtečních či polovičních, nejsou vždy všechny stejně dlouhé.

Podotýkám, že jsou ušité ze starých nenošených šatů nebo sukně a já je ještě určitě užiji, když je teplo. Prakticky v létě nic jiného doma nenosím.

Tyto jsem tedy včera dokončila. Nejsou takové elastické jako ty před tím, ale byly to šaty maminky a tak mi bylo líto je "jen tak" vyhodit, když ještě chvíli poslouží jinou formou. Maminka se těšila, že je ještě užiji.
Tyto jsem si ušila loni, měla jsem takové divoké delší šaty, které už určitě dávno vyšly z módy a v kalhotech se mi dobře chodí, netlačí, nemačkají se.
A tyto mám úplně nejraději. Věřte nebo ne, mám je už cca 8 let, naposledy se mnou byly také před 6 lety u moře, do autobusu byly šikovné, vůbec se to nemačká, nežehlí, povolí, prostě skvělý materiál na domácí nošení.

Toto tedy jsou všechny moje domácí kalhoty, které jsem si šila sama, ale ještě jsem některé šila také pro maminku, určitě jich je víc. Už to ale opravdu stačí.

Když hodně bolí zub...

25. června 2012 v 14:30 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
... je to velká bolest!

Tato nepříjemná skutečnost nastala v sobotu. Můj syn byl s vnukem a snachou v Praze, kluci hráli bowlingový turnaj a hezky jim to šlo. Ale až do té doby, než syna začal bolet zub. Prý to byla ale tak silná bolest, že nevěděli co teď. Nechci to zlehčovat tím, že ten, koho bolel ten zoubek byl mužský, to bych si nedovolila, muselo to být opravdu hodně zlé.

Snacha běžela do lékárny pro něco na bolest. Nezabralo. Po chvíli tam tedy šla znovu. Jako naschvál vnuk hrál tak dobře, že se dostal do finále a to znamenalo zůstat v Praze do večera. V lékárně doporučili nějaký gel, který stál 200 Kč a výsledek? Zase nic.

Vtom napadlo snachu, že tam hraje taky jeden zubní lékař, že se ho zeptá, co by pomohlo. Syn prý se zdráhal, ale snacha se nedala, šla a dobře udělala. Zubař prý konstatoval, že je to korunka, kterou bude muset zubař sundat, a dal mu na bolest platíčko nějakých "dryjáků", po kterých prý bude mít 8 hodin bez bolesti.

Lék zabral, ale opravdu jen na nějaký čas. V neděli ráno volala snacha, že syn leží a zub bolí a bolí. Zkoušeli jet na pohotovost, která je nedaleko, ale tam syna odradila fůra čekajících pacientů. V životě bych nevěřila, co lidí chodí na zubní pohotovost. Je vidět, že zubaři, který ji tam drží, se to vyplatí tam být.

Tak nic moc nepomáhalo, my s manželem jsme také radili (takových nás určitě bylo), aby raději na té pohotovosti počkal, do pondělka do rána bylo ještě daleko. Šel tam tedy po druhé, ale zase to vzdal. Určitě také trochu zapracovaly nervy, a pak prý si už řekl, že půjde raději ke "své" paní doktorce.

Večer kolem půl osmé prý už nevěděl, jestli má hlavou mlátit o zeď, jaká to byla bolest. Vyprávěl mi, jak se pokoušel usnout pomocí "reiki", nakonec prý se mu to povedlo, ale ty hrozné sny, které měl!

Dnes ráno se tedy vydal k zubařce. On se totiž jako školou povinný strašně bál zubaře, ale já věřím, že dnes se na ni určitě těšil, aby mu pomohla od té hrozné bolesti. V čekárně prý bylo asi sedm lidí, zase ho pojala hrůza, že tam bude čekat dlouho. Naštěstí to šlo rychle a asi po půl hodině se dočkal.

Jasné, byla to bolest pod korunkou, kterou potřebovala paní doktorka sundat. Syn říkal, že se nemohl sám ani dotknout tváře, jakou měl bolest a dr. vzala za korunku, aby ji vyndala. Jen tak. Už už prý ji chytal ruku, bolest na omdlení, ale i když to bylo pár vteřin, bolest byla tak velká, že se to zdálo věčnost.

Pak na něj museli pustit klimatizaci, jak byl odrovnaný. Ani se mu nedivím. Chtěla mu ještě vyčistit kanálky a říkala, že kanálek sám odumřel, asi ten zánět a ta bolest to všechno způsobila. Teď má zub bez korunky, až se to zklidní a vyhojí, tak ji tam znovu lékařka nasadí. Doufejme, že už bude mít klid, chystají se brzy na dovolenou, to by bylo nemilé!

Já jen opakuji to, co říkávala moje maminka: Chraňte a opatrujte si zuby, dokud je máte! Potom už je pozdě "bycha honiti".

Foto z archivu

24. června 2012 v 15:48 | já |  RODINA
Vím, že občas musím také něco z počítače smazat, tak jsem se včera dala do emailů. Hlavně do těch, které už jsou ty nejstarší a nemazala jsem je proto, že jsem tam měla něco, co jsem si chtěla uchovat. Třeba fotky. Tak jsem si je zkopírovala do obrázků a některé vybrala.

Tyto jsou už hodně staré, vím sice, kdo na nich je, ale nevím kdy jsou focené.
Začala jsem maminkou. Takhle si ji pamatuji nejvíce, byla vždy blond a na spáncích měla lokýnky, které si natáčela.
Toto je maminky nejstarší sestra se svým manželem. On měřil asi tak 185 a ona cca 155 cm. Ale jinak jim to ladilo dobře.
Tady je můj bratranec, jejich jediný vytoužený syn Jura s manželkou před 10 lety, když jsme se viděli u nich v Ostravě. To měla teta 90. narozeniny. Ano, letos na podzim by měla 100, škoda, slíbili jsme, že zase přijedeme.
A rodina se rozrůstá, tohle je bratrancovo také jejich jediná dcera Marta, se kterou jsem v kontaktu nejvíce.
A roste další generace. To jsou Marty děti, ale příbuzenský vztah už popsat neumím. Jsou to fajn děvčata, máme se rádi.
Další maminky sestra Františka s jedním ze svých 4 synů. To je Míla, který se mi líbil (psala jsem nedávno).
A tady jen jeho fotka za ostatní bratránky. Bohužel, nemám je zatím ve svém archivu, ale uvidíme, třeba je někde ještě někdy najdu.
A ještě maminky bratr Eduard, tedy strýc Eda. Toto je fotka z jeho první svatby, tuto tetu jsem moc nezažila, oženil se pak po druhé a tu druhou tetu Anči, tu jsem měla moc ráda. Bohužel, také mi zatím nikdo nedal její fotku a u maminky jsem jí zatím nenašla.
To jsou bratránci. Zleva: Eda, syn z prvního manželství a Jirka a Ruda, které si vzal i s tetou a měli moc krásný vztah.
Oslava Rudových narozenin v Brně, jak jinak, než s veselou. Ruda je ten vpravo, vedle je Jirka.
A toto jsou jejich další děti, sestřenice Jaruška a bratránek Pepa. Snad se tedy letos uvidíme! Mimochodem nevím, jak se v nich vyznám, všichni mají brýle a vousy a ta podoba, no aspoň na fotkách jo!

Tak jsem původně chtěla dát pár fotek a nějak se mi to vymklo. Ale to všechno tak nějak k sobě patří. Jen mne mrzí, že nemám také takovou fotodokumentaci z tatínkovy strany.
A na závěr jsem neodolala a přidám jednu fotku vnučky Terezky, kterou jsem našla na FB. Fotila ji kamarádka a mně se moc líbila, nejen ta fotka, ale Terezka.
To jsem tomu zase dnes dala! Ani jsem netušila, co sem všechno nacpu, ale bylo mi líto některé fotky vyřadit. A je to. Tak mi to promiňte, já se polepším.

Jehla, nit a šicí stroj

23. června 2012 v 17:05 | já |  JEN TAK
Právě nedávno jsem si říkala, jak může někdo existovat bez jehel, nití a šicího stroje. Já stále něco zašívám, přišívám, přešívám, olemovávám apod.

Zrovna se zase chystám vyndat šicí stroj, protože se třeba třepí utěrky, ubrousky, nebo si manžel tento týden natrhl našitou kapsu u kalhot. Přece nevyhodím hned jinak neopotřebované věci.

Nevím, jak to dnes dělají ti mladí, ale vím, že se s těmito pomůckami moc nekamarádí. Vidím to u svých dětí, ale ty s tím zase takový problém nemají, protože to přinesou mně, a já se snažím a vůbec mi to nevadí. Tedy zatím. Občas sama říkám, že už jsem dlouho neměla doma žádnou práci na toto téma.

Hodně tady sleduji na jiných blozích, jaké krásné ruční práce vyrábíte. Mne to také baví, ale v poslední době jsem se nejvíc věnovala ponožkám. Ony takové ručně pletené ponožky v zimě jako když najdete. Třeba taková jedna moje paní doktorka, ta prý doma v ničem jiném nechodí a už jí budu plést třetí pár.

Také jsem zase začala vyšívat, protože jsem k tomu byla vlastně donucena. Sousedka chtěla vyhodit nedokončené vyšívané dečky i s vyšívacími bavlnkami, protože prý ji to už nebaví. Tak to mi bylo líto, proto jsem řekla, že to dokončím. Až bude hotovo, určitě se předvedu, ale nevím, nevím, v životě jsem toho mnoho nevyšila a už ty moje "brebty" také tak neumí jako dřív.

Momentálně mám na stole připravený střih a látku na tříčtvrteční kalhoty na doma. Na takové počasí, jako je právě teď. Tak doufám, že to ještě letos dokončím. Loni jsem to totiž odložila, nějak se mi do toho nechtělo a na takovou práci musí být chuť.

Tak hurá do toho a půl je hotovo! Musím začít ještě dnes, abych to tady neměla rozkramařené opravdu jak v dílně.

MOJE POSLEDNÍ CESTA AUTOBUSEM K MOŘI

22. června 2012 v 14:33 | já |  TÉMA TÝDNE
V polovině července roku 2006 v počtu 11 osob jsme se vydali autobusem do Bibione. Už jsem zde párkrát psala, že jsme jako "Hujerovi" jezdili už roky na společnou dovolenou a v Itálii jsme byli nejčastěji. Dojeli jsme včas a v pořádku, ani se mi to nezdálo tak hrozné, moje bolavá páteř na tom nebyla hůř, než kdy jindy, prostě pohoda. Jen se mi tíž vstávalo ze židle, když jsem chvíli seděla, musela jsem to "rozchodit". Manžel mi vždy říkal, abych se narovnala, že budu celá křivá, ale ono to nešlo, až za chvíli.

Zkrátím to. Bolesti se den ze dne stupňovaly, ale ještě jsem to vždy zvládla s lékem proti bolesti. Až přišel pátek, náš předposlední den, protože v sobotu jsme měli odjíždět zpět domů. Já jsem už nic nerozchodila a když jsem si odpoledne lehla, již jsem se nemohla ani posadit, natož vstát. Zkoušela jsem vstát zrovna v době, když do našeho apartmánu přišla snacha a když mě viděla, běžela k "nim", aby mi přinesla něco na bolest, protože můj lék mi už nepomohl. V tu chvíli byli kolem mne všichni, radili se, co se mnou, vnučky se pořád ptaly, jak mi mohou pomoci a kluci, zda něco nepotřebuji. Nejstarší vnučka poslala SMS zprávu našemu delegátovi, že nemohu už ani chodit a ten odepsal, že mne odveze na pohotovost, abych nikami nechodila (?). Požádala jsem nejstarší vnučku, aby jela se mnou, protože umí dobře anglicky, kdyby bylo potřeba a taky mě musela podpírat, abych vůbec ten kousek k autu a od auta došla. Na pohotovosti byla plná čekárna lidí, ale sestřička v recepci a pak i ostatní pacienti, když viděli, jak jdu, tak mě hned pustili k pí doktorce. Pí doktorka mě opravdu srdečně litovala, že mi tu cestu domů nezávidí. Ptala se taky, jestli by mi někdo mohl píchat injekce. Řekla jsem, že asi ne, ale vnučka, která byla se mnou i v ordinaci řekla, že by to zkusila. Bylo jí tenkrát 18 let, studovala gymnázium, ne zdrávku. Tak jí pí doktorka udělala krátkou instruktáž, já dostala 2 injekce na cestu, recept na další i na prášky a jely jsme zpět. Když jsme přijely k naší ubytovně, všichni zbývající "Hujerovic" byli venku a netrpělivě mě čekali. Hned jsem měla "na krajíčku", bylo to milé.

Večer ve 22,00 hod. přišla vnučka, která měla větší strach než já, aby mi píchla další injekci, další pak druhý den ráno v 8,00 hod. Opravdu byla šikovná, ani jsem nic necítila. Večer ve 20,00 hod. jsem měla dostat další a pan řidič řekl, že první zastávka je až ve 21,00 hod., ale pak ve 20,00 hod. zajel na malé odpočívadlo a řekl, že to je pro tu paní na tu injekci, ale všichni zůstali v autobuse, jen já se natočila s holou zadnicí, rodina mi dělala "stěnu" a vnučka píchla injekci.

Dobře to nakonec dopadlo, cestu jsem přestála v pořádku, ale když jsem to vyprávěla mé praktické lékařce, tak mi řekla, až se vysmála, že můžu jet už tak akorát do Pelhřimova nebo do Písku. Doma se mě už ujala neuroložka a obstřiky zabraly.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Poznala jsem, jakou mám perfektní rodinu, jak měli všichni o mé zdraví starost a ten den, i když bylo krásně, nikdo z nich k moři nešel a všichni "skákali" kolem mne. Od té doby mohu jezdit jen na kratší vzdálenosti a přiznávám, že raději vlakem. Proto je cestování do naší milované Itálie k moři už minulostí.

PS: Pokud někomu, kdo chodí ke mně na blog už delší dobu přijde příběh povědomý, je to pravda. Trošku jsem ho jen pozměnila a připadalo mi vhodné to uveřejnit k tomuto TT jako další na toto téma.

Hektický konec měsíce

21. června 2012 v 14:24 | já |  RODINA
Poslední dekáda v červnu je pro naši rodinu hodně náročná, pokud nechci na někoho zapomínat. Dneškem počínaje, kdy je v kalendáři jméno Alois.
Vzpomínám i dnes na tatínka, který hrdě nosil toto jméno, i když už je to 30 let, co nás opustil.
A také to jméno hrdě předal dál. Jmenuje se tak i můj bráška.
Protože má můj bratr zítra, tedy 22. 6. ještě narozeniny, přidala jsem jednu jeho fotku, když se ženil. Říkala jsem mu tehdy d´ Artagnan.
Dne 23. 6. má svátek Zdeňka.
Tak nesmím zapomenout na moji mladší sestřičku Zdeňku a
také na moji dcerunku, kterou jsem po sestřičce pojmenovala.
Tento den je ještě jedna významná událost. Dnes jsem dostala emailem pozvánku s poznámkou: .. kdyby měl někdo chuť a čas ... Napsala mi maminka Ondráška, který je vnoučátko mé sestry.
Škoda, že jsme tak trochu "z ruky", jinak bych se určitě ráda zúčastnila. Nikdy jsem na křtinách nebyla.
A pak je malinká pauza, až 27. 6. má svátek Ladislav
Zvolila jsem jeho fotku v jednom z dresů, kterými prošel, protože je to náruživý bowlingový hráč.
VŠEM MOC BLAHOPŘEJI, PŘEJI HODNĚ ZDRAVÍ, SPOKOJENOSTI A POHODY!

Cestování a vzpomínky

20. června 2012 v 14:17 | já |  TÉMA TÝDNE
Začala bych tak, že pojedu z Mostu do Prahy přes Brno. To je opravdu ale jen jako "oslí můstek".

Mám-li psát o cestování, tak to hlavní totiž začalo až s mým nynějším manželem, se kterým jsme se brali na podzim roku 1981. Hned další rok jsme vzali dceru na dovolenou do Brd. Bylo tam krásně, ale toho hmyzu, hrůza!

Do doby, než jsem začala pořádně cestovat, tak jsem byla sama na Rujáně v Německu, letecky dvakrát s dětmi v Bulharsku, a pak už jen nějaké zájezdy.

S manželem jsme to vzali zgruntu. V roce 1983 jsme začali jezdit pravidelně ob rok do lázní s pohybovým ústrojím. Byly většinou sice jen příspěvkové, ale zato jsme procestovali hodně krásných míst i na Slovensku. Končili jsme v roce 2007, dnes už nic.

Každý rok jsme jezdili jak na poznávací, tak i na pobytové zájezdy v naší republice, ale i do ciziny. Dokud jsme jezdili sami, tak na mne velmi zapůsobila dovolená na Kanárských ostrovech, o které jsem už několikrát psala.
Později, až jsme měli už 3 vnoučátka, tak jsme začali přemýšlet o dovolené, nebo chcete-li cestování všichni spolu. Bylo to v době, když ještě měly firmy své podnikové rekreace. Tenkrát to byl chatový tábor v Borném a zkusili jsme to na víkend, jak nám to společně půjde. Tedy, já s manželem, syn s manželkou a 2 dětmi (malý ještě nechodil), dcera s manželem a dcerou.
Z dovolené "na zkoušku"
Moc se nám tam líbilo, tak jsme pak jezdili každý rok. Protože dcera i snacha jsou učitelky, měly možnost si zamluvit pobyt ve ŠVP ve Sklárně a ve Frymburku. Tam se děti vyřádily a my také! Když přibyl ještě další vnouček, začali jsme jezdit všichni k moři do Itálie. Cesta autobusem byla sice úmorná, ale hlavně pro nás, starší, dětem to nevadilo. A u toho moře - to byla nádhera! Já si vůbec nedovedu představit, kdybychom jeli jen sami s manželem, co bychom tam celou dobu dělali!? Takhle nebylo o zábavu nouzi, všude jsme chodili společně, večery také byly společné - jedním slovem skvělé!
Tak to jsme my + fotografující
Nejvíce vzpomínáme na období, když byl náš nejmladší vnouček ještě dost malý a děda ho strašil, že je v moři žralok a pod vodou ho chytal za nohu nebo ruku, to byla zábava! Vnouček věděl, že je to děda, ale přesto měl v očích hrůzu a vždy ho zachraňoval kdo? No přece babička! Přidala se i ostatní vnoučata a pak byl nejvíc utahaný dědeček. Na dědovo "žraločka" vzpomínáme všichni opravdu moc rádi!
Žraloček v moři a babička-zachránce
Mohu-li tedy bilancovat, což už já musím, protože už jsem na takovou dálku nezpůsobilá, tak jsme toho s manželem procestovali opravdu hodně. Ale nejvíc a nejraději vzpomínáme na společné cesty do Itálie a na dědu "žraločka". Jsou to krásné vzpomínky, kterými teď žijeme.

Jedna paní povídala

19. června 2012 v 22:00 | já |  JEN TAK
Dnes mohu říct, že jsem si hezky pokecala. Opět při čekání na autobus bylo na stanici spousta známých, že jsem nevěděla, s kým dřív povídat. Jedna moje bývalá sousedka a vrstevnice mi popisovala, jak je to krásné, když je prababička. Má už dvě pravnoučátka. Ta to má obráceně. Vnuk se odstěhoval do Brna, zatímco já před lety odsud sem. Byl prý tady na návštěvě s celou rodinou, tak si užila i maličkých dětiček.

Také jsme se potkaly s druhou babičkou našich vnoučat a prohodily pár slov než nám jel autobus.

Odpoledne jsem se zrovna pustila zase do vyklízení šuplíků s papíry a různými doklady, jestli by nebylo něco k likvidaci a zvonil telefon. Ozvala se snacha. Byla tady ve městě a měla asi hodinu a půl čas. Na cestu domů by se to nevyplatilo, tak přišla na kávu. Bylo to takové "intimčo" povídání jen ve třech, ale také jsme si to všichni užili.

V podvečer jsem se vrátila k počítači a volala mi Kitty na Skype. Prý jen na chvilku, ale nakonec jsme kecaly víc jak půl hodiny a já se dozvěděla zase tolik věcí ze života na farmě! Také jsme se zasmály, když mi líčila ona i její "pan domácí", jestli mají u nich lidé kohouty nebo ne. Nějak se nemohli shodnout, tak jsem jim navrhla, aby to šli spočítat. Tak uvidíme, jaký bude výsledek.

A vlastně jsem také špatně pochopila Kitty vzkaz, tak to také tímto napravuji. Perníková srdíčka, která popisovala ve svém článku, jak je pověsila sousedce na kliku u vrátek, byla určená pro všechny její oblíbené blogerky. Vlastně Danuška to pochopila hned a obrázek si stáhla a já to činím tedy až nyní. Pozdě, ale přece. Chytrému napověz...
Nápis hlásá: "Jsi báječná ženská!
Děkuji Kitty, vážím si toho, že i já patřím mezi ty "báječné ženské".

Kdy vyhodit?

18. června 2012 v 15:17 | já |  JEN TAK
Venku vedro na padnutí, od včerejška nám odborníci radí, abychom moc nevycházeli, tak posloucháme. Pro chléb a ovoce jsme byli hned ráno a pak už nic. A co doma?

Napadají mne samé takové práce, na které není vždycky chuť. Včera jsem si pořádně "vygruntovala" svůj počítačový stolek a stolek televizní a dnes jsem se pustila do likvidace věcí, které už nenosím.

Ale kdy a co vyhodit? Nejsem žádná celebrita, abych si věc vzala jednou dvakrát na sebe a pak ji darovala na charitu v tom lepším případě, ale myslím, že zase ne taková chudinka, abych všechno nosila do roztrhání.

Já vím, že pánové to mají jinak než my, ženy. Vidím to podle mého muže, ten se dlouho nerozhoduje a co se mu nelíbí, tak šup s tím do popelnice, ať je to třeba téměř nenošené.

No, já byla vychována jinak, my jsme si to doma nemohli nikdy dovolit vyhazovat věci, které byly ještě k nošení, ale teď? Něco vyšlo z módy, něco se zase už na mne nehodí a nakonec něco je mi malé nebo jsem v tom jako jitrnice. To už dávno nesnesu a ani se to nehodí. Tak jsem se dala dnes po obědě do likvidace oblečení.

Přiznám se, že to moc neumím a je mi všeho líto, ale když jsem byla nerozhodná, poradil manžel. Tak jsem si uklidila skříň, kde mám prádlo a oblečení a vyhodila celkem 9 halenek nebo triček, chcete-li, nějaké prádlo, které se už nehodilo ani "na doma", protože co kdyby se mi udělalo špatně a odvezla mne třeba sanitka? To by si asi řekli, chudák babka, hele co musela nosit! Také letěly ponožky, které se vytahovaly na všechny strany a sukně, která byla jen ke kolenům, teď jsem si už musela už sednout, záda toho mají dost, ale já mám takový dobrý pocit.

Naposledy jsem dělala takovou větší "čistku" asi před 2 roky, takže už to bylo zapotřebí. A jak to máte vy? Můžete mi říct, kdy vyhodíte oblečení, které by se ještě dalo nosit?

Jsem ráda, že na mne myslí

17. června 2012 v 15:40 | já |  RODINA
Včera odpoledne si zrovna chystáme s manželem kávu a někdo zvoní. Hurá! Přišel syn se snachou a vnučkou Ladou, vnuk hrál bowling.

Oni ví, že já každou sobotu peču a já zase byla ráda, že jim mohu něco nabídnout, zrovna jsem dělala štrúdl, který od malička miluje můj syn, ale vnučka také.

Tak jsme si s manželem užili hezké odpoledne, vždy mne návštěva dětí a vnoučat mile potěší.

Když odešli, pustila jsem si počítač a tam jsem měla zprávu od bratránka, který mi také poslal ježka do sbírky, i když úplně jiného než dosud mám
a také mi slíbil, že se přijede se svou přítelkyní na nás podívat. To je fajn, zase se mám na co těšit. Také se odstěhoval z rodného Brna, bydlí teď blízko Lovosic, tak to nemá k nám aspoň tak daleko.

A aby těch dobrých zpráv bylo víc, tak jsem dostala email i od dalšího bratránka, jeho brášky, který bydlí u Brna, že jel přes Most, ale nezastavil se, že nebyl ohlášen. Tak to mne mrzí, ale také slíbil, že přijede ještě s jejich sestrou, až pojedou za bratránkem okolo nás.

Někdy se to tak sejde, že je těch dobrých zpráv víc a to se člověk vždy potěší. Jen houšť a větší kapky - jak se říká!

Krása a modré oči

16. června 2012 v 18:13 | já |  TÉMA TÝDNE
Jistě se všichni shodneme na tom, že krása je pojem relativní. K tomu jste se určitě dopracovali také a už dávno. Pro někoho je žena krásná, pro jiného vůbec ne.

Nakonec je to však dobře. Kdybychom měli téměř všichni stejný vkus, tak by se o někoho protějšky popraly a někdo by zůstal na ocet.

Je zajímavé, že většina lidí, co jsem tak slyšela, tak si spojuje krásu člověka s modrýma očima. I já se přiznávám, že můj původní idol byl vysoký, modrooký, černovlasý. A jak to dopadlo? Marně vzpomínám, jestli aspoň někdy byl někde nějaký muž, aspoň podobný tomu mému idolu, ale myslím, že ani ne. No vidíte, a žiji. A jsem spokojená a šťastná.

Z toho tedy jednoznačně plyne závěr, že krása u člověka není až na prvním místě. Ale také to, že z každé ošklivky se dá udělat krásná nebo aspoň krásnější žena. To už víme také všichni nejen z různých filmů, ale i ze života. A zase to zjednoduším když řeknu, že vlastně každá žena je krásná. Proč však mluvím jen o ženách? Protože muži u žen musí mít jiné hlavní přednosti, než je krása, že milé dámy? Myslím tím, že by měl být hodný, chytrý, tolerantní, no však víme.

Krása se však dá aplikovat na všechno. Krásný můžeme mít nejenom život, ale i krásnou zahradu, byt, květiny, jistě by se toho našlo mnoho.

Ale určitě nejen sama za sebe mohu zodpovědně prohlásit, že pro každou mámu, která porodí dítě, je to její na světě nejkrásnější. Tady je to v pořádku a správné.

Nakonec přidám pár citátů o kráse, které se mi líbí :

Utrhl jsem květinu, zvadla mi. Chytil jsem motýla, zemřel. Až pak jsem pochopil, že krásy je třeba dotýkat se srdcem. Andrej Plavka |

Krása je znak relativní. Je v oku toho, kdo ji vnímá. André Maurois

Všechno má svou krásu, ale ne každý ji vidí. N.N.

Krása pomíjí, blbost je věčná. Johann Nepomuk Nestroy |

Krása bez dobrého srdce je jako dům bez dveří, loď bez větru, pramen bez vody. Italská přísloví

A ještě pár "krásných" obrázků. Pro mne určitě.

Byla to krása, přímo pohádková. Kanárské ostrovy v roce 1992. Tenkrát pro nás spíš zázrak.
Květinová nádhera až oči přecházely - Francie - Nice.
Láska a krása navždy.

Fotky s historií známou i neznámou

15. června 2012 v 14:59 | já |  RODINA
Slibuji, že už dám zase chvíli pokoj se starými fotkami. Ale mám tady ještě pár fotek, které jsem chronologicky seřadila a o některých toho opravdu moc nevím.
To, co vím o této fotce je, že úplně vpravo je moje maminka, která se vyučila švadlenou v Brně. Určitě tady byla ještě svobodná, ale v kterém roce to je foceno, to nevím, protože maminka mi to už neřekne, když na to nevidí. Ale přibližně je to v r. 1937 - 39.
A tady v první řadě sedící uprostřed je můj tatínek. Když jsem mamince aspoň popsala tuto fotku, nevěděla, nebo už si nepamatuje, o jakou událost šlo. To byl tatínek také ještě určitě svobodný a proč mají někteří ty "kokrhely" jako rekruti a někteří klobouky s nápisem SVOBODA, to by mne zajímalo, ale asi se to nedozvím. Leda, že by někdo z vás, starších, něco podobného někde na fotkách viděl. Můj tatínek nemá ani kytku ani klobouk, tak nevím fakt NIC.
Tatínek ve vojenském. Dozvěděla jsem se, že to byl tatínek na cvičení, už byl ženatý, měl už nás dvě děvčata a byl prý snad jen na 3 týdny.
A teď poposkočíme pořádný kus dopředu!
Tady už je jasno. Je to i s rokem. Moje dcera a můj syn. Pamatuji si, že jsem tenkrát jela autobusem do Brna se zájezdem od nás z práce jenom proto, abych se mohla vidět s rodiči. Ráno tam, v podvečer se jelo domů. Na veletrhu jsem nebyla, jen jsem tam nechala vyfotit děti a rodiče přijeli na tu chvíli za námi. Byla jsem v té době stále sama s dětmi a dcera, které byly 2 roky, byla dost protivná. No a já taky a maminka si dodnes pamatuje, jak jsem prý na ni "nebyla vůbec hodná". No, zkrátka jsem jí nadávala, jestli padla i nějaká na zadek, to už nevím, ale na dceři je vidět, že není zrovna v pohodě. Dcerunko, promiň!
Tady už je všechno v pohodě. Dcera se do školy těšila a je to na ní vidět. To ještě netušila, že bude studovat na paní učitelku.
A to už je konec 1. školního roku. A proč sem dávám zase její fotku? Aby bylo vidět, jak "vyrostla", úplně jiný pohled, účes, úsměv .... jen šatičky jsou stejné!

Pro dobrou náladu

14. června 2012 v 13:51 | já |  JEN TAK
Už jsem zde práskla na mého muže, že rád luští osmisměrky. V podstatě jenom je, ještě někdy přihodí kris-kros.

No a právě v těch jedněch osmisměrkách jsem objevila docela dobré vtipy, jejichž pointu musel manžel vyluštit. Tak než ten časopis vyhodím, tak je přidám pro krásný úsměv vám všem, kterým se budou líbit.
****
"Pane kapitáne, proč má většina lodí ženské jméno?" "Kdybyste věděl, milý pane, jak se taková loď těžko ovládá, tak byste se ani neptal."
****
"Víš, proč je tolik vtipů v poslední době na důchodce?" "No, nevím, povídej!" "Je to cílená propaganda, aby důchodci věděli, že se někdo o ně zajímá."
****
"Co je to civilizace? Když si musíš zapnout televizor, abys zjistil, jaké je venku počasí."
****
"Věříš na lásku na první pohled? Nebo mám kolem tebe jít ještě jednou?"
****
Malý Aleš je s tatínkem u vody, kde je strašně štípou komáři. Po setmění, když se objevily světlušky, začal Alešek zděšeně křičet: "Tati, tati, utíkejme, ti hrozní komáří si na nás svítí baterkami!"
****
"To je zvláštní, jak se člověk mění," medituje muž. "Kdysi před svatbou jsem celou noc nespal a přemýšlel o tom, co mi večer řekla. A teď usnu, sotva začne mluvit."
****
"Sousedko, pro koho přijela ta sanitka?" "Odvezla souseda." "A co se mu stalo?" "Uhodil manželku."
****
U zubaře: "Prosím vás, které prase vám dělalo tu šestku vlevo dole?" "Já už nevím, pane doktore, ale já nikam jinam než k vám nechodím."
****
Hlášení místního rozhlasu: "Oznamujeme majitelům psů, kteří ještě nebyli očkování proti vzteklině, že budou zastřeleni..."
****
"Stála jsem modelem. Mistr maloval obraz Kleopatra a zmije." "A kdo stál modelem pro Kleopatru?"
****
Manžel vtrhne za ženou do prádelny a zařve na ni: "Nezapírej, jsi mi nevěrná, všechno vím!" "Ty víš všechno? Tak se přihlas do vědomostní soutěže a mě nech prát!"
****
"Jak je možné, že vy, taková útlá žena, jste toho zloděje tak zbila, že zůstal ležet v bezvědomí na zemi?" "Já jsem si myslela, že se vrátil manžel z hospody."
****
Povídá manžel manželce: "Vždy znovu žasnu, jak krásně vypadáš po třech skleničkách fernetu!" "Ale já jsem vůbec nepila." "Ty ne, ale já ano!"
****
A na závěr pro ty, kteří mají rádi poezii přidám jednu báseň z poslední knížky pana Zbyňka Šišky, která se mi moc líbí.

Zbyněk Šiška
NALÉHAVOST SVĚTLA

Na bolest platí jenom lest
Je to pravda
obehraná
ta špetka zářivého rána
kdy stačíme se k nebi vznést

Ó ano... stačí neklečet
a nečekat
až spadne mana
jako ta píseň samozvaná
nebo ten nerozkvetlý květ.

K radosti patří záření
nemůžeme jen planě blikat
Člověk si musí
na svět zvykat
Někdy i v sebezapření!

Zprávy z domova

13. června 2012 v 13:54 | já |  JEN TAK
Dnes mám jen tak na okraj 3 dobré zprávy :

- Ta první je, že můj vnuk Luky, který je až třetí vnouček v pořadí co se týče věku, dnes jako první z nich úspěšně složil zkoušky - je držitelem řidičského průkazu. V dubnu mu bylo 18, šel do toho hned a já mu stopro věřila, protože tatínkovi "kecal" do řízení už od malička. Všechno - testy i jízdy - měl na 100 %! Určitě bude brzy chtít přijet autem k nám, aby se pochlubil, jak mu to jde. Blahopřeji moc, jsem ráda, že kromě úspěchu ve škole a bowlení byl úspěšný i zde!

- Druhá dobrá je ta, že manžel byl na tom vyšetření na plicním, jak jsem psala zde a nejen, že je všechno v pořádku, ale - a to jsem opravdu nevěděla, neplatil regulační poplatek! Je-li prý pozván lékařem - neplatí se! Tak to jsem netušila, pozvánky ve schránce se tedy netřeba bát aspoň z tohoto důvodu!

- No a ta třetí zpráva - ta je částečně dobrá, ale vlastně konec dobrý, všechno dobré, ne? Před chvílí jsem povídala na ICQ se svou sestřenicí - vlastně je to dcera mého bratrance, její mladší dcera měla nedávno 18 roků a tak dostala krásný dárek, který je milý pro všechny! Štěnátko Boloňského psíka - fenečku, která se prý jmenuje Ketynka. Jsou jí teprve tři měsíce, tak se všichni učí, ale už jim chudinka vypadla z balkonu v 1. patře. Zrovna nikdo nebyl doma, dveře byly prý sice zajištěné, ale asi špatně, ale naštěstí vše dobře dopadlo. Museli s ní běhat na veterinu pár dní, ale to hlavní asi bylo, že byla chudinka v šoku! Sestřenice a její dcery prý plakaly celou noc! Už se to určitě nebude opakovat, do práce a do školy chodit musí, ale už lépe zabezpečí ústupové cesty.
Přiznám se, že Boloňského psíka jsem neznala, tak jsem si našla jeho obrázek na internetu, odkud jsem ho stáhla a vypadá báječně! Jen pomuchlovat!

Kostel, zapsaný v Guinesově knize

12. června 2012 v 15:09 | já |  JEN TAK
Ano, tento známý kostel se nachází v Mostě, v našem okresním městě. Něco stručně o jeho přesunu :

V roce 1964 padlo definitivní rozhodnutí o likvidaci královského města Most a vytěžení uhlí, které se pod ním nacházelo. Současně bylo rozhodnuto o záchraně této jedinečné architektonické památky. Uvažovalo se o několika variantách, například jeho úplném rozebrání či také ponechání na svém místě na pilíři uhelné sloje. Nakonec však zvítězila nejodvážnější myšlenka, a tou byl přesun vcelku. Z kostela bylo demontováno všechno, co se dalo odmontovat, a celá stavba byla vyztužena ocelovou konstrukcí. V té době vážil kostel deset tisíc tun. Církevní výzdobu nahradil velín, jehož počítače měly řídit přesun. Škodovy závody vyrobily 53 transportních pásů o nosnosti pěti set tun a upravena byla cesta, kterou měl kostel na kolečkách absolvovat.

Stěhování kostela začalo 30. září roku 1975 a trvalo do 27. října. Kostel byl posunován na čtyřech kolejích, zezadu byl tlačen a zepředu brzděn hydraulickými válci. Vodováhy a elektronická čidla sledovala veškeré pohyby a výškové odchylky kostela při cestě po nerovném terénu. Nakonec kostel zdolal cestu dlouhou 841 metrů průměrnou rychlostí 2,16 centimetru za minutu. Na novém místě byl pak posazen na nové základy a probíhaly v něm až do roku 1988 restaurátorské práce.
Toto je ten náš krasavec už na svém novém místě.
Aspoň ještě k nahlédnutí vnitřek kostela.
Přesun kostela je zapsán do zlaté knihy Guinesových rekordů tisíciletí.
Tolik z Wikipedie, určitě to stejně všichni znáte.

V tomto Děkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie se konají různé koncerty a pravidelně tam vystupuje i SMOG - sbor mosteckého gymnázia. Na závěr školního roku tam měli také koncert. Zkouška před vystoupením probíhala za velmi chladných podmínek v prostorách kostela. Někteří si pomáhali dalšími kusy oblečení a někteří se pro změnu zahřívali horkou kávou. Pak už jen očekávali první hosty. Celý kostel byl zaplněn téměř do posledního místa.
Tady je sbor na tomto koncertě včetně jejich obětavé sbormistryně.
Takhle "početná" je chlapecká část. Ten mladík vlevo je můj vnuk. Stejně nepochopím, jak může s tím brumlavým hlasem zpívat, ale určitě ano, jinak by tam nebyl, že?
Je vidět, že je opravdu plno, ta slečna s brýlemi uprostřed je vnučka, která tam až do nedávna hrála na flétnu a zpívala, ale nic netrvá věčně. Vedle ní je vidět kousek mé dcery.

Na závěr všem poděkovali primátor města Mostu a paní ředitelka Dětského domova v Mostě. Poděkování bylo nejen za vystoupení, ale i za finanční dar věnovaný domovu z vybraného vstupného. Jstmeproto zváni na další koncerty, na kterých se prý určitě nudit nebudeme.
Fotky z vystoupení byly staženy z webu gymnázia.

Pátrání po původu

11. června 2012 v 14:00 | já |  RODINA
Při mé oblíbené činnosti u maminky jsem našla některé fotky, které mne především zaujaly tím, že jsem vůbec netušila, kde jsou focené.
Třeba zrovna tato fotka. Nějak matně si pamatuji, že jsme při nějaké příležitosti sypaly se sestrou růžové kvítky po zemi, ale nějak mi to vypadlo z paměti. Až pak jsem si našla, že to byla asi SLAVNOST BOŽÍHO TĚLA.

Vygůglila jsem si, že "v dějinách lidstva byl průvod vždy odkazem k něčemu jinému, vyššímu. Nejedná se v žádném případě o pouhou procházku, ale má věřícím spíše připomínat, že každý člověk je na Zemi poutníkem, který přichází a odchází, takže Země není jeho stabilním domovem. Ale podstatné na této životní cestě je to že, během tohoto putování nemusí jít osamocen. Je tu Bůh, který člověka doprovází. U Něho může každý najít oporu, sílu a povzbuzení.
Křesťanská tradice během staletí učinila z této slavnosti jedno z nejpůsobivějších projevů víry, neboť eucharistický Kristus, jež je tímto jedinečným způsobem přítomen v ulicích, žehná lidem i celému městu."

Tak jsem usoudila, že průvod je asi ze Židlochovic, kam jsme chodili do kostela a také jsem na netu zjistila, že tam se letošní slavnost konala právě včera, tedy 10. 6. Krásná náhoda.

Na fotce, kterou samozřejmě fotil můj tatínek cca v roce 1948 jsem vpředu já se sestrou a hned za námi je vidět naše maminka. Hezky jsem si zavzpomínala a vylovila z paměti dávno zapomenuté krásné chvilky.
I zde mi to dalo trochu přemýšlení. Je to foceno v Brně nebo v Ostravě? Teta Máňa, maminky sestra stojí i s mým bratránkem 1. zleva, vedle teta (první) se strýcem Edou a jejich Edíkem a pak moje maminka a já se sestrou na kočárku. Teta Máňa bydlela v Ostravě, a strýc Eda v Brně. To oblečení, co máme na sobě, to si pamatuji, že jsme měli se sestrou na sobě, když jsme byli u tety Máni na návštěvě. Tak teď nevím.
Tahle poslední fotka se mi moc líbí. Je na ní tatínek s námi, děvčaty. Já už byla velká holka, ale na pořízení fotky jsem si mohla ještě sednout tatínkovi na koleno. A sestra se zase vůbec nestyděla a ukázala kalhotky! Jo, to nám bylo ještě hej!

Konec školního roku

10. června 2012 v 17:28 | já |  JEN TAK
Jak jsem včera psala, byla tu dcera s dětmi. Je poslední měsíc dalšího školního roku a to už bývalo i za nás, na konci roku se fotografovala celá třída. Samozřejmě i s paní učitelkou. Můj vnuk Tom končí kvartu na gymplu, tedy vlastně jako povinnou školní docházku.
Dcera mi hlásila, že mi na PC ukáží fotky, které s jejich třídou nafotil "jejich" fotograf. Fotí prý každoročně a hodně si s tím vyhraje. Já jsem říkala, že jsem fotku viděla na FB a bylo mi řečeno, že fotek je celkem 141. Nechápala jsem nic, dokud jsem to neviděla.
Ano, téměř normální fotka, klasická. Akorát se všichni ve třídě domluvili, že budou oblečení jako HIPPIES. Úplně vlevo stojící je dokonce jejich paní učitelka a vedle, to je chlapec v krásné blonďaté dlouhé paruce. Já ho nemohla poznat.
Tak tolik tedy klasika. Ale stáhla jsem si některé hooodně zajímavé.
Pan fotograf umí! Nebyl líný jít fotografovat seshora. Je vidět, že to bavilo i paní učitelku, to má moji pochvalu.
Děvčata - vyskočit - teď! Krásné! Nejen nápad a děvčata, ale i to pozadí - děvčata v koruně kvetoucího stromu!
Další povedená fotka, kde si poskakuje i náš Tom (v modrém tričku) a vedle jeho slečna.
Zalehnout na zem do kruhu a usmívat se - vyletí ptáček - krása!
A nakonec zamilovaní do dvojic! Náš Tom se taky přidal.
Je vidět, že si to všichni užívali a každý si může vybrat a objednat jakou fotku chce v jakémkoliv množství! To jsou potom krásné vzpomínky i ve fotografii!