Květen 2012

Důvěřivá, naivní a ...

31. května 2012 v 14:48 | já |  RODINA
Tak takhle se vidím já čím dál víc. Zítra mám jet k mamince a stále nevím jak pojedu tam a ani ještě kdo mne odveze domů. No, nic není jednoduché.

Měla jsem domluvené se sousedkou, že mne při cestě na chalupu zítra vezmou sebou za služby, které jsem pro ně udělala já. Zákon schválnosti - snad - to zařídil jinak. Soused, který téměř každý pátek chodí domů už před polednem, má zítra jakési školení. Prý by to mohlo trvat také až do šesti do večera, ale určitě tam pojedou.

Volala jsem mamince, té se nelíbilo, že bych přijela tak pozdě, mně to bylo líto. No, přiznám se, bylo mi do pláče. Dcera mě měla včera nahlásit, jestli bude mít opravené auto, aby pro mne přijela (nic mi odtud zpět nejezdí), neozvala se. Syn slíbil babičce, že pro mne přijede, ale také asi čeká, jak dopadne ta oprava auta a že se mu sama ozvu.

Volala jsem dnes také bráškovi, abych mu řekla, že asi přijedu autobusem. V městě, kam přijedu, musím čekat hodinu na spoj do té jejich "díry", jede tam pouze v pátek. Švagrová jezdí odtud z práce domů autem v době, když tam přijedu. Někdy ovšem vozí syna, který přijíždí někdy v pátek z VŠ a navíc má dvousedadlové auto. Brášku nenapadlo nic, že by řekl, jestli bude mít švagrová volno v autě, nebo že by jel "mladý" autobusem, zkrátka nic.

Maminka má plnou hlavu starostí, protože jí musí brácha nakoupit věci, které normálně nepotřebuje, protože nevaří. Nákup si nemůže psát, protože na to nevidí, já nic dovézt nemohu, protože nevím, jak pojedu a autobusem jedu z vedlejšího města a to nic vozit nemohu, nic neunesu.

Pokud by pro mne přijela dcera, má prý přijet ne v neděli odpoledne, jak jsme byly původně domluvené, ale až v pondělí odpoledne. Ale dcera asi chtěla přivézt děti a ty jsou v pondělí ve škole. Tedy minimálně jedno. Maminka trvá na tom, aby přijela až v pondělí po vyučování, aby si mne víc užila, ale zase si láme hlavu co uvařím, aby měla i dcera v pondělí, mamince už oběd přivezou. Syn by naštěstí přijel dopoledne. Uffff!

Řeknete si blbosti, ale co jedna taková návštěva zaměstná lidí! Maminka také vymýšlí, čím vždy koho pohostíme, nevymluvíme jí, že nikdo kvůli tomu nejezdí.

Já jen doufám, že s těmi sousedy je to skutečně tak, jak mi bylo řečeno, že nejsem tak naivní, důvěřivá nebo ještě něco horšího. Držte mi všechny palce, prosím! Když já tak nerada stále někoho o něco žádám, ale občas musím! Nejen kvůli mamince, ale i kvůli sobě, taky ji ráda uvidím a něco ji tam pomůžu.

Za úsporami až ke strachu

30. května 2012 v 12:59 | já |  JEN TAK
Hned ráno jsme se vydali do okresního města do lékárny, abychom něco ušetřili. Při zpáteční cestě nám šlo málem o život.

Ale vezmu to hezky od začátku. Včera jsme měli s manželem návštěvní dny u lékařů. Ráno si jel manžel vyzvednout recepty na léky, bez kterých nemůže existovat k naší praktické lékařce, stačí napřed zavolat a během půl dne si jen pro recept přijít k sestře. Odpoledne měl jít na audio vyšetření, kam musí také už pravidelně, protože nosí naslouchátko, ale i tak se namluvím kolikrát, než to odkývá, že slyšel.

Já jsem byla objednaná zase po půl roce na pravidelnou kontrolu mého srdíčka na internu. Manžel se dozvěděl od pana doktora, že má u nás spousta lidí teď problémy se sluchem, prý slyší hučení a pískání v uších a nikdo neví co s tím. No, už jsem to také slyšela, svádí prý to na ovzduší, to jsem sama zvědavá.

Já jsem si šla "odsedět" svoji kontrolu na internu. Přišla jsem tam, byly tam jen dvě seniorky, ale hned ve dveřích jsem potkala paní doktorku i se sestřičkami, šly na oběd. Asi si tentokrát daly něco lepšího, trvalo jim to hodinu, ale vydržet se to dalo. Mezitím jsme si tam my, babky, povídaly a přišli ještě další pacienti, tak to byla jedna taková velká beseda. Právě zde jsem se dozvěděla, že stále proklamovaná lékárna Dr MAX funguje opravdu dost levněji než ostatní, ale u nás není. Měli jsme s manželem oba napsané léky, tak jsme se rozhodli pro ně zajet do vedlejšího okresního města. Hned jsme si řekli, že si nakoupíme potraviny, co je potřeba a manžel si nedávno rozbil půllitr na pivo, tak jsme zašli i do Domácích potřeb.

Ve jmenované lékárně byla stále fronta, hlavně na recepty. Vedle u pultu na vydávání léků bez receptu byl zrovna volný takový šikovný mladík, tak jsem to zkusila a zeptala se, protože jsem věděla, že musím mít jejich kartu a tu je třeba si napřed vyřídit. Byla hned ochotný, jen jsme mu půjčili opsat průkazy a pak jsme to jen s manželem podepsali a šli si stoupnout vedle do fronty s recepty. Nechala jsem si vytisknout účet, poslední dobou si ho beru vždy a porovnávám doma ceny. Tak jsme si vyzvedli léky, zaplatili necelých tisíc korun a šli dále po nákupech.

Srovnání přišlo až doma. Dle poslední účtenky jsem zjistila, že jsme sice něco ušetřili, ale zas tak závratné, jak mi říkala ta pacientka v čekárně to tedy nebylo. Ale dobrých 130 Kč, na ulici je nenajdeme. Pravda je, že poplatek za recept se opravdu neplatí!

Pak jsme sedli na tramvaj, která spojuje naše města a jeli jsme domů. Jen jsme vyjeli kousek za město tak bylo vidět na silnici kolonu aut. Že by bouračka? Kousek dál stáli policajti, ale žádné nabourané auto. Jen policejní. Copak se to asi děje? Divila se celá tramvaj. O kus dál už to byl horší zážitek. Tramvaj jezdí kolem "chemičky" a všude jsou značky s červeným světlem a nápisem: "Svítí-li červená, zastavte a vypněte motor". Když jsme míjeli první tuto značku, která červeně svítila, myslela jsem, že to je zkouška signalizace, to známe, ale pak jsem slyšela "v areálu došlo k mimořádné události..." to už mne a jak jsem slyšela i všechny ostatní, polilo horko. Pustili nás jen ještě kousek, tam jsme museli vystoupit z tramvaje, nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Všude kolony aut, a to trvalo chvíli, nechci ani vědět, jak dlouho. Naštěstí tam byl dispečer, který nám řekl, že v chemičce hoří přemostění na petrochemii, že by měl pro nás přijet autobus, ale pojedeme dost velkou objížďkou. Autobus přijel asi tak za 3 minuty, vystoupili lidi, které přivezl a hned jsme odjížděli na velkou objížďku my. STRACH. To bylo slovo, které bylo slyšet ze všech stran. Všichni už jsme slyšeli a víme, co dokáže taková chemička, když "bouchne" a do okruhu kolika kilometrů napáchá škody nejen na majetku.

HURÁ! Vše dobře dopadlo, to už je vidět z toho, že mohu doma u kafíčka psát tento článek. Ale věřte mi, měla jsem malou dušičku. V tomto závodě jsem pracovala 34 let a manžel 45, tak o tom něco víme.

Nevídaná pozornost

29. května 2012 v 12:12 | já |  JEN TAK
Včera jsme vyndali ze schránky dopis pro manžela. Odesilatel z našeho města podle razítka, jinak nebylo vidět, kdo to píše.

Samozřejmě jsem hned po schodech domů dopis otevřela, samozřejmě po souhlasu manžela a to jsme koukali! Dostal pozvánku k vyšetření na plicní! Je pravda, že tam byl naposledy v roce 2009, ale myslela jsem, že už se pozvánky na vyšetření dávno neposílají, tak přemýšlím, čím si to manžel zasloužil. Buďto si řekli, už mu bude letos osmdesát, tak ho raději zkontrolujeme, nebo se bojí, že by se stav mohl rapidně zhoršit? Ale to by manžel určitě přišel sám.

On totiž před pár lety prý přechodil zápal plic a když to řeknu lidově, tak mu zůstaly stíny na plicích a chodíval každý rok na kontroly. Při potížích měl přijít ihned. Když byl naposledy na plicním tak měl dlouhodobě problémy s kašlem, tak šel, ale neměl naplánovanou ani doporučenou další kontrolu. Proto jsem se tak divila, že přišla ta pozvánka. No, nedá se nic dělat, když ho zvou, tak musí. Měl by si toho považovat, ne? Že ještě mají zájem i o tak starého pacienta. Já jen doufám, že bude vše OK, pokašlává poslední dobou často, ale já ho tam dobrovolně nedonutila jít. Teď se aspoň ukáže pravda!

Statistika a evidence

28. května 2012 v 17:34 | já |  RODINA
Přečetla jsem si na blogu u Kitty, že si všechno důležité zaznamenává do diáře. Jak jsem vyrozuměla, tak si píše vše dost podrobně.

I já už roky mám na každý rok diář, kde si zapisuji pro mne důležité události, vydání nebo setkání, ale opravdu jen heslovitě a stačí mi na to zpravidla jeden až dva řádky. Někdy také není nic.

Když se moje maminka odstěhovala z Brněnska na Plzeňsko, bylo jí 82 let. V těchto letech už se těžko přesazuje starý strom. Dodnes nechápu, proč k tomuto stěhování svolila, když se jí sem vůbec nechtělo. Byla na tom zkraje psychicky dost špatně, stále plakala, nemohla si zvyknout. V obci, kde žila cca 60 let a byla zvyklá, bylo vše, co potřebovala. Obchody, lékaři, sousedi... a tady nic. Vesnice, která má 40 čísel, žádný obchod, žádní sousedi, se kterými by si mohla popovídat, o lékaři ani nemluvě.

Tenkrát, v roce 2002 - tedy před 10 lety, jsem jela k ní na jižní Moravu, abych ji pomohla se sbalit. Bratr už bydlel v tomto domě, který si koupil, celý rok a přijel pro nás autem. Nákladní auto pobralo maminčiny věci, moc toho sebou nebrala, něco měla rovnou v bytě a něco si dokoupila později. Nezapomenu, jak maminka plakala nad každým kouskem, který se vyhazoval, všechno bylo plné vzpomínek. Přesto, že se maminka stěhovala v životě mockrát, tohle asi bylo pro ni nejbolestnější.

Vím, bratr to myslel dobře, trošku ji "přitlačil ke zdi", jinak by se určitě nerozhodla, a ona pak trpěla dlouho. Jeli jsme tedy rovnou zase do nového jejího bydliště všechny věci vybalovat. Teď si teprve uvědomuji, že jsem prakticky celý týden balila a vybalovala všechny věci, rovnala, uklízela, organizovala její nový domov.

Potom jsem k ní jezdila od nás autobusem, kterým tam je opravdu špatné spojení, každých 14 dní. A teď jsem se konečně dostala k té statistice. Začala jsem si zapisovat dny, kdy jsem k mamince jela, abych ji uklidňovala.

Maminku jsme přestěhovali koncem srpna 2002 a do konce roku jsem tam opravdu jezdila pravidelně, celkem jsem tam byla 8 x a 2 x byla maminka u nás.

Jak šel čas, tak se čas mezi návštěvami prodlužoval. Jednak proto, že maminka už na tom byla zdravotně lépe, ale jak jsem se dívala do mých záznamů tak hlavně proto, že jsme měli my s manželem zdravotní problémy a museli docházet nejen k lékařům, ale i na různé rehabilitace, nebo dokonce jsme byli i v nemocnici.

Půjdu-li ještě dál tak vidím, že loni se tyto návštěvy ještě víc "smrskly" , ale k mamince jezdí i sestra a také maminka u ní pobyla delší dobu, protože sestra je sama, tak se potěšily navzájem.

Teď se zase chystám k mamince v pátek a tak jsem si zavzpomínala a také se koukla na tu moji statistiku. Kdybych měla ještě zveřejnit, jak často jsme loni a předloni navštěvovali s manželem lékaře, to by bylo číslo. A nejen lékaře, ale i nemocnici. No, co se dá dělat, stárneme, nemocí a problémů přibývá všem.

Ale nedávno jsem četla jeden takový krásný návod na život :

Život by neměla být cesta ke hrobu s úmyslem dojít ve zdraví a s atraktivní a udržovanou postavou. Raději proklouzni životem s čokoládou v jedné ruce a se sklenkou vína ve druhé. Tělo se obrátí v prach totálně zruinované.
Proto volejme : BOŽE, TO JE ALE PROCHÁZKA!

Babička Jiřinka

27. května 2012 v 16:36 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Chci napsat příběh jedné moc hodné a obětavé ženy, maminky i babičky. Je to už starší seniorka, má také samozřejmě zdravotní problémy asi tak přiměřeně k věku, které si ale moc nepřipouští.

Vychovala dvě děti. Když jsem ji poznala tak vím, že žila v domku spolu se svou maminkou a dětmi, ale už byla dlouho vdova. Manžel jí zemřel, když měla cca kolem 40 let a zůstala již sama. Nechtěla prý dětem domů nikoho vodit a také se bála.

Manžel měl bratra, který se stal poručníkem dětí a byl celé rodině velkou oporou, byl sám a měl je všechny rád. Ale opravdu jen jako strejda. Vím, že se povídalo po obci ledaco, ale vše to byly jen spekulace a nebyla to pravda.

Její maminku jsem také poznala, ale bohužel, jen krátce. Když čekala dcera babičky Jiřinky první dítě, tak byla prababička ve velkém očekávání, asi to prožívala příliš intenzivně, že bude mít její vnučka miminko a ten den, co se miminko narodilo, tak zemřela. Babička Jiřinka jí tenkrát spěchala říct, že mají holčičku, ale marně. Prababička její vnučky byla mrtvá. Asi prý ji rozrušením selhalo srdíčko. Vím, že mi Jiřinka vyprávěla, že na ni volala, mluvila, aby se probrala aspoň ještě na chvilku, že jí chtěla tu radostnou novinu sdělit. Bohužel, pozdě.

Tak jeden človíček se narodil a druhý odešel. I tak to na tom světě bývá. Babička Jiřinka ale musela zvládnout všechno, tak se o to víc upnula ke svým dětem a vnoučatům. Už nikoho jiného neměla. Sestra bydlí dost daleko, bratr žije v cizině. Tak jí zbyly děti.

Syn se také oženil a odstěhoval se do jižních Čech. Syn má dvě děti, dcera také. Spolu s dcerou mají domky vedle sebe a babička Jiřinka pro ně pro všechny dělá první poslední. Nakupuje, peče, vaří, dokonce někdy se vrhne i na okna, když je jí dlouhá chvíle.

Za rodinou syna do jižních Čech jezdí dost často, sama, vlakem, přestupuje, vždy si ještě naloží do tašky věci, které jim veze, vnoučata ji pozvou třeba na nějaké vystoupení, kde účinkují a ona neodmítne. Jede klidně jeden den tam a druhý zpátky! Obdivuhodná žena! Ještě jezdí i svým autem, ale opravdu jen na větší nákup nebo je-li to nezbytně nutné!

Naposledy, když jsem s ní mluvila, jela také takhle na otočku a to si stěžovala, jak ji bolí noha. Ale dětem prý to nemůže udělat, je to její život.

Když jsem ji chválila a obdivovala tak říkala, jestlipak si na ni jednou taky vzpomenou až tady nebude! Co, vzpomenou, budou všichni prstíčkem hrabat, určitě! Ale při té její chuti do života věřím, že to bude ještě dlooouho trvat! Přeji hodně zdraví!

Téměř dokonalý tým

26. května 2012 v 16:50 | já |  JEN TAK
Dnes jsem kromě vaření a pečení měla v plánu ještě převlékat postele. Protože jsem věděla, že má být zase horko, raději jsme si ráno přivstali. Já jsem dnes výjimečně doběhla i do krámku, protože jsem chtěla něco, co by manžel musel hledat a než jsem se vrátila, tak měl manžel už postele svlečené. Jsme za ty roky už opravdu sehraná dvojka a každý má své úkoly dané a tak to i funguje.

Byla tedy příležitost vyzkoušet, co bude na tolik prádla říkat naše pračka. Už posledně jsem si stěžovala na ten rámus. Jak mi poradil pan Ivan, tak jsem točila s bubnem i v týdnu a vida! Prala, ani nenaříkala, vypraly se tři pračky, už mi to i uschlo na balkoně.

Jak jsem skončila převlékání, vrhla jsem se na pečení. Píši to proto, že jsem si zase někde našla nový recept, který se mi zdál jednoduchý i dobrý. Vyzkoušet se má všechno, ne? Jsou to SMETANOVÉ ŘEZY S KOKOSEM.
Takhle vypadají už naservírované ke kafíčku. Po degustaci mohu opravdu doporučit. Je to jednoduché, zvládnou to i větší děti, opravdu. Má-li někdo zájem, nabízím recept :

2 hrnky polohrubé mouky, 2 vejce, 1 hrnek cukru krupice, 1 hrnek mléka, 1/2 hrnku oleje, prášek do pečiva.

V míse dobře smícháme všechny suroviny, vlijeme na plech (já dávám pečící papír). Pak těsto posypeme směsí z 1 hrnku strouhaného kokosu a 1/3 hrnku cukru krupice. Po upečení ihned polijeme rovnoměrně smetanou (250 ml) a necháme vychladnout.

Trošku jsem si ten recept upravila jako vždy, dávám méně cukru a v receptu je psané sójové mléko, dala jsem polotučné obyčejné. Smetany bylo také méně, jen 200 ml. Prostě menší balení a stačilo. Tedy dala jsem smetanu na šlehání.

Kdo vyzkouší, přeji dobrou chuť! Nahoru se může přizdobit šlehačkou! Mohu doporučit.

A protože mi manžel dnes pomáhal (pořád funguje dobře jako myčka), tak jsem mu k večeři udělala toasty z veky. Také to děláte? Já vím, že to není zas tak zdravé, protože je to smažené, ale u nás to vyjde tak 2 x za rok. A přece jen něco zdravého tam bylo. Nahoře nazdobené čerstvou zeleninou. Mňam!
Kdyby náhodou ještě někdo neznal recept, je to také úplně jednoduché. Nastrouhat sýr cihlu, na 1 vejce 10 dkg sýra, smíchat - nesolit, sýr je slaný dost, naplácat z jedné strany na chlebíčky z veky a touto stranou vložit na olej na pánev. Po osmažení otočit a položit na tuto stranu 1 - 2 kolečka salámu, jaký kdo rád. No a pak nahoře ozdobit zeleninou, co dům dá. Já tam měla cibulku, okurku, ředkvičku a červenou papriku.

Ještě jednou přeji dobrou chuť!

Celá rodina

25. května 2012 v 14:39 | já |  RODINA
V komentáři na blogu se mne Ivet zeptala, jestli jsem někdy spočítala to mé veškeré příbuzenstvo. Prý jich bude víc, než ježků v mé sbírce. :-)

Určitě nebude, protože noví se sice rodí, ale staří umírají. Už nemám žádnou tetu ani strýce. Maminka je ze 6 sourozenců a zbyla sama, protože byla nejmladší. Tatínek měl ještě další 3 sourozence, taky byl nejmladší, ale už dávno není nikdo.

Když bych to chtěla spočítat, tak to nebude zase tak těžké. Tatínkovo bratr František měl 3 děti, ale všichni byli starší než já, oni se nějak v posledních letech svého života nepohodli, tak ani nevím, kdo z této rodiny žije. Strýc byl tatínkovi sice na pohřbu, ale to už je 30 let.

Tatínkova sestra Julie měla 3 kluky. Všichni tak plus mínus v mých letech, ale protože teta i strýc už jsou dávno po smrti tak ani nevím, co kluci, jak žijí. Naposledy jsem je viděla asi tak před 35 lety. A to je už hodně dlouhá doba.

Bratr Václav byl tatínkovi hodně podobný. Měl také 3 děti a s tou nejmladší sestřenicí jsem si hrávala o prázdninách u jejich rodičů. To už je celá věčnost.

Když se to vezme tak kolem dokola, tak vlastně všichni měli 3 děti. Jak tatínek, tak i jeho sourozenci. Také zajímavé zjištění. Vlastně jsem si to uvědomila až teď, při této malé inventuře. Ale všichni žijí na Moravě, takže vlastně dost daleko.

Maminka měla 5 sourozenců, kteří měli svou rodinu. Jak už jsem jednou psala, dva sourozenci zemřeli jako hodně mladí, teta Adéla (moje kmotra) měla 2 děti a strýc Josef také dvě, ale vzhledem k tomu, že zemřeli v době, když jsem byla ještě hodně malá, tak o osudu těchto mých sourozenců nic nevím. Škoda, ráda bych věděla o všech, jestli vůbec žijí a pokud ano, jak se mají.

Maminčin bratr Eduard, ten měl z 1. manželství syna, který je narozený v tom roce jako já, ale nikdo o něm neví, ani jeho sourozenci. Pak se oženil strýc po druhé, vyženil dva syny, kteří ho měli opravdu rádi jako otce a měl s tetou ještě další dvě děti. Se všemi těmito bratranci i sestřenicí jsem v kontaktu aspoň přes internet.

Teta Marie ta měla jen jednoho syna a to ještě vymodleného, také o sobě víme a jsem ve styku hlavně s jeho dcerou a jejími dětmi. Celkem pravidelně si píšeme a kecáme na ICQ.

Teta Fany, jak jsme jí říkali, vlastním jménem Františka, ta byla plodná. Měla 4 kluky a holka ne a ne přijít. Psaly jsme si dopisy stále, zemřela teprve před 2 roky, ale přiznám se, že už jsem se v těch jejích vnoučatech a pravnoučatech sama nevyznala. Adresu a telefon mám jen na jednoho z bratranců.

Shrnu-li tedy přízeň ze strany rodičů, měla jsem vlastně 23 bratranců a sestřenic, z toho bylo 15 chlapců. Bohužel, ve styku jsem jenom se 6 z nich. O ostatních nevím.

My jsme doma byli tedy také tři děti. Každý máme dvě a jedno bratr vyženil. Já mám 4 vnoučata, sestra jich má 5 a bratr zatím 1 vnučku. Spočítám-li naše rodiny včetně jejich rodinných příslušníků, tak je nás celkem 26 - tedy mé maminky ti nejbližší.

Tak vidíš, Ivet, není to zase tak moc. O všech mám poznamenané aspoň roky narození, hlavně u těch, o kterých nic nevím.

Měla jsem jednou takový sen, který se mi už nesplní. Setkat se se všemi svými bratranci a sestřenicemi někde na neutrální půdě! To by bylo něco!

Byla to láska?

24. května 2012 v 13:12 | já |  TÉMA TÝDNE
Význam slova INCEST znají všichni, proto si myslím, že je zbytečné se tím zabývat. Jak jsem jen tak trochu nakoukla, tak je o tom psáno hodně i v článcích na tohle téma. Manžel by to zhodnotil asi takto: Dnes už lidí neví, co by roupama.....

Proto jsem si vzpomněla na jednu příhodu z mého dětství.

Teď jsem si udělala takovou rychlou inventuru a zjistila jsem, že jsem opravdu měla víc bratranců než sestřenic, tedy aspoň těch, se kterými jsem se stýkala.

Ač jsem sama sobě nikdy nefandila, kluci se kolem mne motali už hodně brzy. Navštěvovali jsme se také s tetičkami a strýčky, tedy sourozenci mých rodičů, kteří měli převážně ty kluky. Je zajímavé, že se mi tenkrát líbil bratranec Milan z tatínkovy strany a bratranec Míla (to je náhoda, co?) z maminčiny strany. Toto byla maminky sestra a ty k sobě mají určitě vždycky dost blízko. Pamatuji si, jak jednou přijela teta, která bydlela ve městě asi 100 km od nás, s celou rodinou. Tedy i s mými bratránky. Ten jeden byl starší o cca 4 roky, jeden jenom o rok a další byli mladší.

Ten starší o rok se jmenoval Míla. Nějak jsme si tenkrát spolu začali víc povídat po celou dobu jejich návštěvy, která byla delší než jeden den. Rozuměli jsme si a najednou koukám, že se držíme za ruce, já rudá jako vlčí mák, on také nevěděl kam s očima. Není se co divit, mně bylo 14 a jemu 15 let a hlavně, byla jiná doba. Rodiče jsme měli stále kolem sebe, nic víc nebylo, opravdu, ani žádná nesmělá pusa, ale mně se líbil a říkala jsem si, kdyby to nebyl bratranec, kdo ví, jak by to dopadlo. Tenkrát jsme ještě o nějakém "incestu" neměli ani potuchy. Nebo to bylo dobře, že jsme nebyli sami nebo že jsme nebyli starší? Myslím, že by to dál ale asi nedošlo. Bylo to jen takové platonické vzplanutí. Tak si říkám, jak asi vypadá můj bratranec dnes, neviděli jsme se tuším od té doby, snad jen jednou, bydlíme každý na jiném konci republiky. Jednou, asi před 15 lety, když jsme byli tetu navštívit, zrovna jsme ho nezastihli, jenom jeho velice sympatickou manželku. Škoda.
Ještě jedno foto z návštěvy. Zleva 1. řada : já, moje sestra, bratránek Jiří a 2. řada zleva : bratránek Pepík a Míla.
A ten druhý bratránek - Milan? Toho jsem viděla naposledy před 30 lety, když byl na pohřbu tatínka. Měl nějaké zdravotní problémy a hoooodně zestárnul. Já vím, stárneme všichni, ale na někom je to vidět víc a na někom méně.




Maminka má narozeniny

23. května 2012 v 6:00 | já |  RODINA

* 23.5.1920
Maminka se narodila po 1. světové válce, žila se svými pěti sourozenci v bídě, jejich tatínek dost pil. Žila v bídě, ale ne bez lásky. Její maminka, tedy moje babička byla zlatá žena a vychovala ze svých 6 dětí slušné a krásné lidi.

Maminka se se samými jedničkami vyučila švadlenou a tatínek pracoval vedle jako fotograf. Začali spolu chodit dost brzy, tak se maminka ve 20 letech vdávala a za krátkou dobu jsem se jí narodila já a po mně ještě za 4 roky sestra a za dalších 10 let bratr.

Maminka byla jako mladá dost nemocná, měla astma, nemohla chodit dlouho do práce. Nakonec ale pracovala u "ševců" u kruhu, kdo to zná, ten ví, že to byla pěkná honička. Bohužel ani v této životní etapě nebylo peněz nazbyt, ale dětství nám rodiče udělali krásné a byli jsme šťastni. Také maminka byla s tatínkem, jediným mužem svého života šťastná a velice se milovali.

Tatínek měl docela brzy také zdravotní problémy a odešel poměrně mladý ve svých nedožitých 66. narozeninách. Maminka už je tedy 30 let sama.

Když jí bylo 82 let, tedy před 10 lety, ji bratr odstěhoval k sobě do domu, který si koupil daleko od jejího rodiště a bydliště. Trvalo to dost dlouho, než si tam zvykla, co se naplakala, ale mělo být hůř. Před 6 lety oslepla na jedno oko a na to druhé vidí jen mlhu. Vzhledem k věku už jí nikdo nepomůže, protože se bojí, že by oslepla úplně.

Snažíme se jí pomáhat, ale já se sestrou jsme dost daleko a bratr věčně v práci. Je to smutné, ale maminka ví, že ji máme všichni rádi.

Moje maminka měla nás, 3 děti, potom 7 vnoučat a má zatím 10 pravnoučat. Všechny si pamatuje a na nikoho nezapomíná.

Maminka narozeniny slaví
v nejhezčím měsíci roku,
popřejem jí ještě hodně zdraví
a podáme jí ruku.

Všichni Tě, maminko,
máme moc rádi,
usměj se malinko
z nás každý Ti fandí.

Maminko, já - ta první Ti přeji,
ať tahle naše velká rodina
Tě má pořád nejraději
a bez obav o Tebe denně usíná.

A nakonec jedna opravdová báseň od profesionála a hodně dobrého.

ZŮSTAŇ
napsal Zbyněk Šiška

Chceš se mnou zůstat do léta
Zůstaň až do zimy!
Poslední labuť
odlétá
nevím co poví mi

Na trávě leží andělé
Každý se zapomněl
jak na duchu
tak na těle
A já abych teď bděl!

KRÁSNÉ NAROZENINY, MAMINKO! AŤ TĚ ASPOŇ DNES NIC NEBOLÍ!

Pozor na zuby – i na zubaře

22. května 2012 v 13:53 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Dnes hned po ránu jsem si naplánovala návštěvu u "upírek". Žíly nemám, ale zatím se to vždy povedlo, jen koukám, že už je zase něco k horšímu. Už posledně, když jsem byla na odběru krve, tak se mi udělala boule, modřina žádná. Já vím, že se to zase ztratí, ale to už asi taky patří ke stáří!

Když jsme šli domů, chtěla jsem si na chodbě zalít moji kytičku a při té příležitosti jsem strčila do sklenice, kde měla zakořenit další květinu sousedka. Binec, sklenice na střepy, voda okolo.

Zrovna, když jsem to začala uklízet, vyšla sousedka. Nic z toho neřešila, měla jiných problémů plnou hlavu.

Začala mi vyprávět, jak její dospělý syn, se kterým bydlí, měl o víkendu strašné bolesti zubů. Zubní pohotovost u nás není, auto taky nemají, tak trpěl a baštil prášky. Pak prý najednou trochu bolest povolila, asi prý mu praskl váček. Nicméně se vydal hned v pondělí ráno ke svému zubaři. Jo, ten dopadl! U zubaře nebyl delší dobu, tak šup s ním ven, už ho nechce, má si najít jiného a ani ten bolavý zub mu neošetřil!!!! Já si říkám, jestli je opravdu u nás všechno v pořádku. Copak tady neplatí Hippokratova přísaha?

Já vím a teď už si to bude pamatovat asi i soused, že se má chodit na preventivní prohlídky, ale vyhodit pacienta s bolestí? To je dost kruté!

To však nebylo všechno, mělo to mít pokračování. A to v hledání nového zubního lékaře. Celý den prý seděl včera u internetu, obvolal všechny zubaře v blízkém okolí a nic. Měl prostě smůlu. Přitom prý většina zubařů měla uvedené ordinační hodiny od 8 do 12 hod. Další pacienty jim netřeba, vydělají si dost, jak je vidět. A pojišťovna prý smlouvy s dalšími zubaři uzavírat nechce, protože je jich dost!. To je kolotoč, co? Nakonec prý jednu paní zubařku doslova "ukecal", ale ta ho objednala až 31.5. Kdyby prý to nemohl vydržet, tak si to tam bude muset "vysedět".

Ať žije Kocourkov!

Doma se mi potom povedlo rozbít ještě jednu skleněnou misku, tak pořád čekám na ty hory štěstí!

Ale aspoň jednou jsem se pořádně zasmála! Potkala jsem jednu moji vrstevnici, která stále běhá jak čiperka, ale sama, bez manžela. Ten prý se pořád jen doma válí na gauči, spí a nebo luští sudoku. Pak ale řekla, že je to stejně od začátku všechno taková "COCHCÁRNA". Tak to mne dostalo do kolen. Slyšeli jste někdo někdy takové slovo? Já tedy ne! Když si někdo dělá co chce - to prý je ono! Chechtala jsem se hodně dlouho - no a co z toho plyne? Aspoň jsem si zase o kousíček prodloužila život!

Ještě jednou moudra

21. května 2012 v 13:59 | já |  JEN TAK
Asi bychom byli rádi, kdyby po nás na tomto světě zůstal nějaký citát nebo jiné moudro, které by dokazovalo, že jsme to měli v té naší hlavince srovnané. Jeden čas jsem si pečlivě všechny tyto citáty a moudra zapisovala, ale později jsem to vzdala. Škoda. Líbí se mi pořád a tak zase pár těch pěkných, co jsem si stačila zapsat, ale nejsou, bohužel, z mé hlavy :

Nedostatek humoru ne vždy svědčí o vážnosti.
Nemysli na to, co všechno jsi udělal, ale kolik toho ještě zůstalo.
Lépe je pochopit málo, než pochopit špatně.
Neobávejte se těch, co mají jiný názor, nýbrž těch, co mají jiný názor, ale jsou příliš zbabělí na to, aby jej vyslovili.
Kdo sám sebe nutí ať přemýšlí kým je pro ostatní.
Všichni lidé by si byli rovni, kdyby nic nepotřebovali.
Líbi se mi mluvit o ničem. Je to jediná věc, kterou znám.
Pesimista je člověk, který si ze dvou zel vybere obě.
Kdyby všichni hlupáci nosili bílé čepice, lidstvo by z ptačího pohledu vypadalo jako hejno hus.
Člověk, který v nic nevěří se bojí všeho.
Stáří není nic jiného než opakování dětství.
A ještě jedno rčení Mileny Vostřákové, které se mi moc líbi:
Proti narození a smrti není leků a mezitím je třeba si zachovat radost ze života.

Tak si to pamatujte a krásný den!

Je to čím dál horší

20. května 2012 v 13:36 | já |  JEN TAK
Moji milí, nevím, jak to máte vy, mluvím k vám, starším! Ale jestli jste na tom podobně jako já, tak to tedy není nic moc.

Říká se tomu "nemoc od skla", nebo že by to byl ten "Němec ve skříni"? Já vám nevím, ale dnes jsem se pořádně zapotila.

Napřed jsem se orosila ráno. Viděla jsem, že máme plný koš prádla, venku krásně svítí sluníčko, zítra má pršet, tak šup - zapnu pračku, abych mohla dát prádlo ven na balkon. Pračku jsem naplnila, naprogramovala, pustila. To jste neslyšeli ten rachot! Už, už jsem čekala, kdy něco bouchne nebo poteče voda, nebo se pračka prostě jen tak zastaví sama od sebe. Ale jakmile tam začala téct voda, tak se ten kravál ztišil a pračka prala. Je pravda, že v poslední době dělá velký rámus i při ždímání, ale říkali jsme si, dokud jede, tak to nebudeme řešit.

Myslím ale, že ten čas nastal. Prádlo se sice dopralo, při té druhé várce již to nerachtalo, ale stejně už jí moc nevěřím. Tak teď vybrat novou, ale zase jakou, aby chvíli vydržela! Zas mám o čem přemýšlet!

No a odpoledne došlo na tu sklerózu. Řekli jsme si s manželem, že půjdeme kousek pěšky na procházku, ale zpátky už bychom se svezli autobusem. Manžela nějak v poslední době trápí víc než předtím kolena a žíly, tak aspoň něco.

Jenže - šla jsem si do kabelky vzít průkazku na autobus jako vždycky, ale průkazka nikde. Vím, že ji mívám vždy někde v kapse, protože kabelky na nákup nenosím, manžel nosí tašky a já kromě mobilu a průkazky nic nepotřebuji. Tak to dávám do kapes. Jak přijdu domů, zpravidla dám průkazku zase do kabelky.

Když jsem prohledala všechny varianty, tedy kapsy u bundy, sak a možných kalhot s kapsami a průkazka nikde, už jsem se zase mírně orosila. Manžel jako vždy hned měl katastrofický scénář, jak mám nosit kabelku, že mi určitě z té kapsy vypadla.

Copak, možné by to bylo, ale myslíte, že jsem si vzpomněla co jsem měla naposledy v pátek odpoledne, když jsme byli venku, na sobě? Ani náhodou. Kouřilo se mi úplně z hlavy, nic. Nejméně třikrát jsem prohledala všechny kapsy - nic. No, stávají se horší věci, já vím, ale ten vztek sama na sebe, to snad ani nebudu popisovat. Už jsem si našla fotku na novou průkazku, smířila se s tím, že mi propadne cca 200 Kč, no a také zaplatím 150 Kč za duplikát. Ach jo.

Ale najednou mi svitlo! Jasný, já měla kostýmek a tam jsem nekoukala! Hurá! Aspoň jeden dobrý konec! Průkazka je na světě! Že mi to ale trvalo! Já vím, určitě bude ještě hůř a já už se toho bojím!

Musíme si pomáhat

19. května 2012 v 15:59 | já |  JEN TAK
... aneb jak soused dostal rebarboru.

Včera odpoledne někdo zvonil. Otevřu a koukám, za dveřmi soused. Nebývá zvykem, že chodí on, lekla jsem se, že se něco stalo sousedce, ale usmíval se....

Spustil tak nějak opatrně. Jestli bych mu prý upekla rebarborový koláč. Dostal fůru rebarbory a co s ní? Vtom už vyšla i sousedka. Říkala, že kynuté těsto neumí a on chtěl kynutý koláč s rebarborou a hodně žmolenky.

Co bych to byla za sousedku, kdybych ho odmítla, že? Přece si musíme pomáhat a soused určitě takový je. Už jsem tady psala, že mne vezl dvakrát k mamince, když jel na jejich chaloupku a zajel si tak 20 km. I když jsem mu na benzin přidala, přece jenom - nemusel.

Okamžitě hlásil, že mi suroviny zaplatí, to jsem zase odmítla já s tím, že si to vyberu jinak. Jeden nikdy neví, kdy zase budu potřebovat odvézt k mamince. A takový kynutý koláč toho zase tolik nepotřebuje, pár vajec, tuk, mouku, cukr, droždí, trochu práce a plynu. Řekla jsem, jestli stačí, když bude mít koláč další den, ale pak jsem si to rozmyslela, ještě odpoledne jsem se do toho dala a navečer už voněl koláč nejen u nás, ale i u sousedů.
Nejvíce mi snad dalo zabrat loupání a krájení rebarbory. Bylo jí opravdu hodně, stačilo půl a druhou půlku prý máme pro nás. No tak jsem pekla dnes ještě jednou.

A věřili byste, že jsem tento koláč pekla po prvé? A víte, že byl jedlý? Ochutnala jsem až dnes toho našeho, ale jo, fakt dobrý. Měla jsem dokonce "domácí" vejce, která jsem dostala za zkrácení záclony, tak je koláč i krásně žlutý! A vlastně dodatečně si uvědomuji, že jsem jim včera odnesla koláč i s plechem a chutnala až dnes! No, teď už je to fuk, ale docela jsem si troufla!

Konec dobrý, všechno dobré! Dobré sousedské vztahy si musíme pěstovat! Jednou potřebuje soused nebo sousedka, po druhé já.

Jen to dobře spočítat

18. května 2012 v 14:35 | já |  JEN TAK
Vyúčtování služeb očekáváme každoročně všichni s napětím. Taky to dostáváme každý rok později a později. Za dřívějšího majitele poslali poslíčka, který nám toto vyúčtování naházel do schránek a bylo. Nynější pan domácí to posílá doporučenou poštou s tím, že není-li nájemník doma, sousedovi to nedá.

Tak jsem si byla dnes na poště pro tento doporučený dopis. Už jsme byli všichni napjati, jak to dopadne. Každoročně se zvyšují ceny a my se snažíme všichni šetřit. Také se nám příslušně zvedá každý rok nájemné a aby toho nebylo málo, tak nám majitelé loni zvedli všem i zálohy na služby. Všem, bez ohledu na to, jestli měl někdo přeplatek nebo nedoplatek. A nebylo to málo. Nám třeba o 640 Kč měsíčně. K tomu přibližně 500 Kč na nájemném, tak to je docela slušná částka.

My jsme měli loni přeplatek, ne sice moc, ale tisícovka taky peníz. Tak jsem byla letos tak zvědavá, že jsem si obálku otevřela ještě na poště.

Přeplatek je i letos, jak jsem tak sondovala, tak u všech v našem vchodě, tak tomu tedy nerozumím. Všem, kteří jsme měli loni přeplatek se pochopitelně ještě navýšil a já marně přemýšlím, proč máme sponzorovat druhého největšího majitele bytů?

Když jsem si to tak spočítala, tak místo navýšení nám měli ještě nějakou stovku snížit, abychom byli fifty fifty. Já vím, že něco musí být jako rezerva na každoroční zvýšení cen, ale proč tolik? Přitom peníze dostaneme až v červenci, majitel je má na vázaném účtě.

Tento týden zase byli zapisovat stavy plynoměru a také přijde elektřina. Tak tam to určitě nebude přeplatek, ale ten nedoplatek musíme zaplatit hned. Ale přeplatek dostaneme až za 2 měsíce. To je taky dobrá finanční politika, ale jak pro koho, že?

I senioři si rádi hrají

17. května 2012 v 14:32 | já |  JEN TAK
Dnes jsme šli nakoupit opačným směrem než většinou chodíme. No, šli. Cestu tam jsme jeli autobusem. Byl nezvykle docela zaplněný a na další zastávce vystupovalo spousta starších žen, chcete-li seniorek. Vydaly se všechny jedním směrem.

A můj zvědavý manžel přemýšlel, kam asi šly, jestli jedou někam na zájezd nebo mají někde sraz, či akci? Smála jsem se, protože tohle mne nechává klidnou, ale manžel pozoroval dál.

Zpátky z obchodu jsme šli domů pěšky, protože autobus ujel a dalších 15 minut stát na zastávce v té zimě a studeném větru, co dnes foukal, to se nám nechtělo.

A vida! Jel nějaký "cizí" autobus a zastavil na té zastávce jak náš ráno, ale na druhé straně. V tom jsme viděli, že jde přes silnici zase spousta seniorek. Kousek jsme popošli a viděli jsme, že všechny mířily na fotbalový stadion. Ten normálně zeje prázdnotou, protože fotbal už se tam dávno nehraje, ale na tribuně sedělo toooolik seniorů, tedy my jsme viděli převážně ženy! Po cestě domů jsme potkaly další, všichni byli teple oblečení, měli batoh, občas jako vzácná květinka byl s některou i manžel.

Tipla jsem si, že tam budou asi nějaké hry pro seniory, protože vím, že se někdy konají, ale nevěděla jsem to jistě. Až jsme přišli do našeho domu, potkali jsme jednu sousedku, která tam také mířila. Ta nám to tedy potvrdila.

Našla jsem si na webu našeho města fotky a povídání z konání těchto her před 2 lety na tom samém místě, ono to totiž nebývá vždy zde.

Název je : SPORTOVNÍ HRY SENIORŮ, schází a sjíždí se zde senioři z celého regionu, aby si společně zasportovali a pobavili se. Předloni, tedy v roce 2010 se na tomto klání sešlo 650 seniorů, ale vzhledem k tomu, že dnes bylo citelně chladno, tak myslím, že jich až tolik nebylo, ale určitě dost na to, aby si toho ostatní všimli.

Bývá pravidlem, že na zahájení těchto her chodí starostové měst a obcí, jejichž senioři zde soutěží, ve kterých více než o vítězství šlo o nadšení a dobrou pohodu.
V roce 2010 to měli i s předtančením! Krásné a vtipné, ale jestli i letos, to zatím opravdu netuším!
A tak přibližně to tam vypadalo i dnes! Určitě! A už víte, proč se dožívají vyššího věku ženy? Jestli nevíte, tak zde hledejte muže? Jako šafránu, co?
Fotky jsem si vypůjčila z webu našeho města.

Co bylo dnes k obědu?

16. května 2012 v 13:21 | já |  JEN TAK
Ne, nebojte se, nebudu zde zpívat celou písničku jak kdysi zpíval J.Grossman, to bych určitě nezvládla nejen sníst, ale ani uvařit.

Všichni si časem říkáme, že vlastně ta jídla vaříme tak nějak stále dokolečka, dokola, tak to chce občas něco jiného.

Já jsem kdysi vařila kapustové závitky, jejichž recept jsem někde vyčetla, opsala, vyzkoušela. Protože se osvědčil, tak jsem ho občas použila. Zrovna tak nevím, proč jsem na něj tak dlouho zapomněla. V pondělí jsem ho znovu našla ve své paměti a hned dnes realizovala. Recept jsem si trošku upravila dle svého. Vše jsem již měla připravené, jen mi dnes scházelo koupit takovou maličkost. Kapustu. Uf, to jsem si oddychla, když jsem aspoň u jednoho zelináře tuto surovinu sehnala. Už jsem měla připravené a správně nastartované své chuťové buňky, tak by mne to mrzelo.

Nicméně, vše dobře dopadlo, tedy až na fotodokumentaci. Pozdě mne napadlo, že jsem mohla to naše papu také vyfotit. Ale já myslím, že ten, kdo to zná, tak ví a ten, kdo to nezná, tak má určitě báječnou představivost.

No a teď už chybí jenom ten recept, že?

Jemné závitky

Kapustové listy spařte a nechte okapat, tlustá žebra rozklepejte paličkou. Umelte 250 g drůbežího masa, přidejte v mléce namočenou a vymačkanou 1 žemli, ochutit solí, pepřem a česnekem. Vmíchejte 150 g uzeného masa nakrájeného na kostičky. Masovou směs zabalte do připravených kapustových listů, které pak naskládejte do tukem vytřeného pekáčku. Posypte 50 g slaniny, nakrájené na kostičky, vložte do trouby a duste přikryté pokličkou nebo kusem alobalu. Před dokončením poklici sejměte a dopečte.

Tolik recept. Já jsem použila anglickou slaninu, libovou nakrájela do masa a tu tučnější část dala nahoru na závitky. Peču v remosce a chvíli po zapečení posypu strouhaným sýrem a dopeču. Remosku jen vymažu tukem, jinak nemastím, nepodlévám, listy si samy pustí trošku vody. A ještě něco! Pokud se odtrhne nějaký kousek listu, tak jej posekám a přimíchám do masa do závitků.

Tak všem dobrou chuť!

Ježci a ježečci

15. května 2012 v 14:28 | já |  JEŽCI
Nedávno jsem dostala od mé jedné blogové kamarádky odkaz na krásné ježčí stránky, odkud jsem dnes čerpala některé obrázky a dokonce i vtipy.

Napřed se chci ale ještě pochlubit ježčími obrázky, které dostávám od svých přátel.
Tohoto krasavce mi poslal můj bratránek Pepa.
Tento malý "mazlík" je od Ivet. Ten určitě ještě nepíchá.
Další ježčí miminka, jsou roztomilá, že? Ty mi dnes poslal můj oblíbený básník Petr.
A to už je obrázek, stažený z ježčích stránek. Uf, takové veliké jablko...!

Je libo pár ježčích vtipů?

Víte, jak objímá ježek ježka?
...
...
...
Opatrně!

Víte, jak se řekne ježek polsky?
...
...
...
Kaktus pochodowy.

Víte, co je hospoda na ježka?
...
...
...
No přece hospoda s židlemi nahoře.

Potká v lese jelen ježka a povídá mu:
"Hele, ježku, řeknu Ti báseň: Ježku, ježku, máš na hlavě plešku!"
Ježek na to povídá:
"A teď já. Jelene, jelene, ty jsi ale debil!"

Ježeček sedí u vody a brečí.
Přijde k němu žába a povídá: "Ježečku, proč brečíš?"
"Uplavaly mi plavky", říká ježeček.
Žába na to: "chuj s tím",
a ježeček: "No právě".

Potká ježek Jamese Bonda a ten říká:
"Jmenuji se Bond, James Bond!"
Ježek na to:
"Jmenuji se žek, totiž Ježek!"

Medvěd veze ježka na motorce. Medvěd stále zrychluje a ptá se ježka: "Bojíš se?"
"Nebojím," odpoví hrdinsky ježek.
Na druhý den si to vymění a když se motorka řítí 150. kilometrovou rychlostí, ptá se ježek medvěda: "Bojíš se?"
"Nebojím," odpoví medvěd.
"Ale to bys měl, protože já nedosáhnu na brzdy!"
A ještě jsem opsala dvě ježčí básničky :

Život je holt těžký

Na úpatí Sněžky,
potkal jsem tři ježky.
Všichni tři šli pěšky,
život je holt těžký!

Ježek sportovcem

Ježka
láká Sněžka.
Ale ježek
je bez běžek.
Kup si ježku běžky
nechoď pořád pěšky,
provětráš si bodlinky
a vytřepeš blešky!

A nakonec ještě pár ježčích obrázků z tohoto skvělého webu :





Mám já to ale krásné a vtipné jmenovce, co? Tak zas někdy příště!

K zamyšlení

14. května 2012 v 14:41 | já |  JEN TAK
Vybrala jsem zase některé citáty, které je dobré znát, event. se jimi někdy i řídit:

O životě

Všichni lidé umírají,
ale ne všichni opravdu žijí.
Žij tak, jako kdybys měl zítra umřít.
Uč se tak, jako kdybys měl žít věčně.
V domácích válkách nejsou střety vidět,
procházejí přímo srdcem.
Kniha plná poznání nevydá tolik
jako slovo, které dokáže povzbudit.
Až budete sedět vedle někoho a tisknout jeho ruku ve svých dlaních,
pak i slzy mohou chutnat jako štěstí.
S láskou je to jako s máslem:
občasná trocha chladu ji udržuje svěží.
Všichni umíme zabít čas,
ale nikdo jej nedokáže vzkřísit.
Žádný den nemůžeš zastavit,
ale můžeš se snažit jej nepromarnit.
Ztráta času se podobá smrti -
je nezvratná.
Jsou lidé, kteří svou povahou ničí to,
co vybudovali rozumem.
Rady vládě:
Nejsou to moje rady, opsala jsem je z dopisu jednoho čtenáře novin, ale k zamyšlení jsou, ne?
  1. Rozpustit parlament, ustanovit nový a v něm stanovit maximálně 2 funkční období. Politikům odtajnit majetky a co nevysvětlí, zabavit zpět pro stát.
  2. Zrušit a rozpustit senát, který je k ničemu.
  3. Omezit armádu, která je jen vyhazování peněz za předražené zakázky. Naše oficiální armáda nás chránila naposledy na Bílé Hoře a výsledek známe všichni.
  4. Překontrolovat všechna ministerstva a úřady, kolik se tam fláká důchodců z dob minulých.
  5. Znovu si posvítit na zlodějské, pod koberec zametené kauzy.
    ?????
A jeden vtip nakonec :
Na letácích politické strany došlo k tiskové chybě. Píše se zde, že v případě jejich vítězství "každý důchodce dostane 13. důchod". Správné znění je: "Každý 13. důchodce dostane důchod".

Dnešní svátek – DEN MATEK

13. května 2012 v 17:54 | já |  JEN TAK
Den matek je den, kdy vzdáváme poctu našim matkám. Slaví se po celém světě, ale v různé dny. Jeho původ je už ve starověkém Řecku, kdy se slavil svátek plodnosti a matek.

Myšlenka mezinárodních a pravidelných oslav tohoto svátku vznikla ve 20. století, roku 1907 na počest A.R.Jarvisové, která bojovala za práva matek.

V Československu se začal slavit tento svátek r. 1923, jeho propagátorkou byla Alice Masaryková a připadá na druhou květnovou neděli.

To je hodně stručně to, co se v podstatě dočtete všude. Já bych ráda ještě toto sdělení doplnila básní, kterou si pamatuji ještě ze školy.
MATIČCE
J.V. SLÁDEK

Matičko má drahá,
moje milá matko,
vy jste jako holub
a já holoubátko.

Vy holoubek sivý
já holoubek bílý -
kde jsme se v tom světě
spolu natrefili?

V tom vašem srdéčku
tolik lásky bydlí,
schovejte mne k němu
pod vašimi křídly!
Nevím, jaké počasí bylo u vás, u nás bylo sice chladno, ale svítilo sluníčko. Hned po ránu jsem dostala přáníčko od dcery:
Smskou posílám Ti přáníčko
a vzduchem pusu Tobě na líčko.
Přeji Ti tímto jen úsměv samý,
vždyť dnes matky svůj svátek slaví.
A tak se raduj , vesel, maminko,
to Ti přeje Tvé odrostlé miminko.

Po obědě zavolal syn, jestli budeme odpoledne doma, že se zastaví i s rodinou. Přišli všichni a přinesli si sebou i zákusky ke kávě, protože to bylo nečekané. Také mi samozřejmě popřál, dostala jsem sladkou pusu a krásnou kytičku.
Zase jedno moc hezké odpoledne! Přeji všem maminkám hodně zdraví a také tak hodné děti!

Je to dost originální?

12. května 2012 v 16:28 | já |  TÉMA TÝDNE
Zamyslíme-li se nad daným tématem týdne - originalitou - určitě většinu z nás napadne, že každý člověk je vlastně svým způsobem originální. Nemyslím podobou, protože jednovaječná dvojčata jsou často téměř k nerozeznání, ale hlavně povahou, chováním, nadáním, no dalo by se toho napsat určitě víc.

Také originálním můžeme nazvat některé stavby, které jsou většinou současně unikum a chodí nebo jezdí se na ně dívat lidé z celého světa. Máme je u nás, ve světě, prostě jsou všude.

Také se snaží módní návrháři o originál v módě.

Já se snažila už jako mladá stále vymýšlet nějaké verše, i když na Nobelovku to nebylo, ale jak měl někdo narozeniny, svátek či nějaké výročí, už mi to šrotovalo v hlavě. V práci jsem dokonce jeden čas tvořila "na přání". Někdy mi to šlo lehce, někdy hůř, ale to určitě vy ostatní znáte také.

Proto si myslím, že ORIGINÁLNÍ jsou moje veršíky, které jsou určitě teď aktuální, protože jsem je složila mé mamince ke DNI MATEK.

První jsou z roku 1999 :

V neděli je zase svátek,
všichni oslaví Den matek.
Přeji Ti, maminko má milá,
abys hlavně zdravá byla
a taky pořád tak hezká
tak, jako jsi právě dneska.

Mám Tě moc ráda, za vše děkuji,
za radu, pomoc, za lásku Tvoji,
maminko má nejmilejší
na celém světě nejhodnější.

A ještě jedna z dalšího roku, tedy r. 2000 :

Zas tu máme SVÁTEK MATEK,
klepe se nám srdíčko,
abychom Ti mohli říci,
děkujeme, matičko.

Díky, žes nám život dala,
bohužel čas příliš letí.
Dobře jsi nás vychovala,
nás, všechny tři své děti.

Snad mi prominete, že jsem přidala hned dvě starší veršovánky (básně si tomu netroufám říci), ale i na nich je snad vidět, že každá je jiná - tedy ORIGINÁL.