Duben 2012

Jak hospodařím já

28. dubna 2012 v 18:41 | já |  JEN TAK
Určitě si řeknete, že to znáte z vlastní praxe, ale nedá mi to, protože vím, že spousta žen hospodařit neumí.

Často slyšíme nadávat, jak se všude cpou důchodci, kde je něco v akci. Tedy tak, jak je to prezentováno, tedy že bych se někde doslova rvala o věci a nacpala si jich pak plný košík, k tomu bych se nepropůjčila. Ale proč třeba nenakupovat jídlo na okamžitou spotřebu, když je něco levnější, no ne? Nebo hospodařit s tím, co máme.

Já si koupila včera květák. Velký a krásný, stál 35 Kč. Měla jsem už na něj takovou chuť, že jsem cenu neřešila. Ale takový "kusanec" pro dva lidi, to bychom se pak vznášeli jako balon, to ne. Jíme do polosyta, tak, jak to má být. Měla jsem chuť na smažený, vím, že to není dvakrát zdravé, ale na panenském olivovém oleji a na "zdravé" pánvičce, to snad jednou za čas lze takto hřešit.

Rozdělila jsem květák na růžičky, protože smažím syrový, tak růžičky beru ty nejmenší. Část jsem si připravila na robotu na květákové placičky a část nechala do dnešního dne v lednici. Dnes jsem zbytek tedy uvařila, pár drobných kousků nechala v polévce a zbytek nechala na květák na mozeček. Takže mám na mrazáku připravený květák vlastně ještě na dva obědy a navíc to bude rychlé.

Když to vlastně tedy spočítám, tak ten květák vlastně nebyl vůbec drahý. Na to, že z něj budeme mít třikrát oběd, tak cena super. Byl opravdu čerstvý, běloučký, na trhu koupený a byl mňam!

Osobní poradci

27. dubna 2012 v 14:10 | já |  JEN TAK
Je to tak. Mám osobního poradce. Vlastně už dva. Jedním je paní prodavačka v obuvi, už jsem o ní jednou psala. Prodává u jednoho našeho asijského obchodníka, ale opravdu umí. Včera jsem tam šla, protože mi už pomalu ale jistě odchází moje staré dobré samochodky. Jsou na suché zipy a ty už se rozepínají. Dostala jsem ale ještě od této paní dobrou radu. Pro začátek prý stačí projet zip kartáčem a zase chvíli bude fungovat. Pak se mne ujala a nosila boty a nosila, já to nepočítala, ale určitě tak minimálně 10 párů bot jsem si vyzkoušela, měla jsem za úkol se v nich i projít po obchodě a absolutně nikde, ani maloučko, mne nesměly tlačit. Bohužel, i přes takovou velkou nabídku a ochotu jsem si tentokrát nevybrala, ale zase přijdou nové boty příští týden, nic se neděje. No, manžel zatím seděl venku na lavičce, protože bylo hezky, tak jsme si i popovídaly. Domluvily jsme se, že jsme vlastně vrstevnice. Ona je o rok starší, ale jak ta kmitala, ohýbá se jako proutek, i když už má také nějaká ta kila navíc, ale vůbec jí nepřekáží! Co by prý dělala doma, čekala na smrt? Tak tomu říkám chuť do života a elán! Jinam už pro boty nejdu, to je už jasné!

Další osobní poradce má obchod hned vedle. Je to taková všehochuť - švadlenka a různé látky, záclony, polštáře a tak. Už jsem tam párkrát byla a vždy mi ta samá paní prodavačka dobře poradila. Minulý týden jsem si usmyslela, že si ušiji nové ubrusy do kuchyně a sem do pokojíčku, protože mám stoly malé a ubrusy jsem všude viděla jen velké. Vybíraly jsme spolu látky, vybraly, poradily se na metráži. Já pak doma oba ubrusy ušila a spokojené jsme byly určitě obě.

Teď jsem si zase všimla, že mám na gauči tady v pokojíku některé polštářky už takové nic moc, tak jsem se vydala zase do "švadlenky". Pamatuji si, že dříve se prodávala taková náplň do polštářků, tak jsem se šla zeptat. Ale ano, opět jsem uspěla, dokonce jsem si mohla vybrat a poradit se o dalším. Koupila jsem pytel náplně, která tu leží připravená, až venku bude pršet nebo tak. Jsem zvědavá, co si zase potom dalšího vymyslím.

Důležité je ale vědět, kam jít a kde dobře poradí. Jo, ještě mi to nedá, abych nepřidala jednu zkušenost. My s manželem jsme ze staré školy, proto používáme klasické kapesníky. Protože ty také nevydrží věčně, chtěla jsem manželovi nějaké dokoupit, tak jsem se ptala v té naší švadlence. Ano, mají i kapesníky, ale držte se! Za 169 Kč! Nevím, ale myslím, že jich tam bude šest. Zatím odoláváme, ale nevím, nevím!

Už máš občanku?

26. dubna 2012 v 14:07 | já |  RODINA
Dnes, tedy 26. 4. 2012 se stává občanem tohoto státu můj nejmladší vnuk Tomáš. Tak jak, Tomíku, už máš občanku?
Tuto fotku nazvala moje babička familierně "Jak je sestřička ráda, že má bratříčka". No, dnes už vím, že teď tak moc ráda není.
Už jsou mi 3 roky! Jsem už velký kluk? Ale ano, Tomášku, ale stále k zulíbání.
To jsem si v autobuse pospal, jedeme k moři do Itálie, heč a už je mi 5 let! Za mnou s kafíčkem sedí maminka, babička a také sestřička.
A je to! Už to půjde jako po másle! Já jim ukážu, že tu školu zvládnu levou zadní!
To jsem byl s babičkou v Praze. Fotografovali nás v opravdovém ateliéru časopisu Vlasta a pak tu fotku i s textem babičky otiskli. Mám ten časopis stále schovaný na památku a babička taky!
To jsem dostal k mým 8. narozeninám krásný dort, že? Táááákovou velkou kočičku, ta byla ale mňam!
No, co se divíte? To jsem taky já. To mi bylo 11 let, chtěl jsem si nechat narůst dlouhé vlasy a byl jsem trošku baculatější. Ale pořád jsem to já!
A vidíte mne tady? To se mi povedlo za 3 roky! Vyrůst, zhubnout a ostříhat se! Sluší mi to víc?
Tak to jsem v celé kráse já s mou láskou. Ano, jsem zamilovaný, chodíme spolu na gymnázium a je nám spolu moc dobře.

Tak to byl aspoň malý průřez Tomovými 15 lety! Tomíku, přejeme Ti s dědou hodně zdraví, štěstí, lásky, úspěchů ve škole i mimo ni a všechno nejlepší!

Něco pro dobrou náladu a k zamyšlení

25. dubna 2012 v 15:05 | já |  JEN TAK
O SENIORECH

Blbé není stáří, ale blbé jsou kecy těch druhých o něm!!!
*********
Nezajímáte už lupiče a pravděpodobně se už nikdy nedočkáte znásilnění...
*********
Při propouštění rukojmích budete nejspíš osvobozeni mezi prvními...
*********
Vaše životní úroveň se už nemůže příliš snižovat
*********
I mladá generace si stáří váží pokud jde o víno, whisky a nábytek!
*********
Nikdo vás už nikdy nemůže považovat za hypochondra
*********
Můžete žít trvale bez sexu, ale ani chvilku bez brýlí!!
*********
Vaše klouby jsou lepší předpovědí počasí než rosničky v televizi.
*********
Peníze, které jste vynaložili na své zdravotní pojištění se konečně začínají vracet!
********
Mládí nekoupíš - stáří neprodáš!!!
*********
Skleróza nebolí, ale co se člověk naběhá!

ZE ŽIVOTA

Lepší je smát se, než plakat, zvláště když ani jedno, ani druhé nepomáhá!
*********
Nic na světě není zadarmo. I za štěstí se musí platit..
*********
Mezi prvním nádechem a posledním výdechem by měl být jeden krásný život.
*********
Netrapte se pro ty, kteří vás pomlouvají za zády.
Znamená to, že jste krok před nimi a oni tudíž v dokonalé pozici, aby vám mohli políbit pr....
VTIPY O ŽENÁCH

Proč má žena studenou prdelku?
Protože má vepředu rozpáraný kožíšek!!!
*********
Průměrná rychlost pohybu manželky v obchodě = 2000 Kč/hod.
*********
Vybourá se ženská v autě a napálí to přímo do chlapa.
Ten vylítne naštvaný ven a řve: "Co to děláš, ty slepice jedna?"
A ženská: " Ko! Ko! Ko! Komu tykáš....?"

Přeji všem pěkný den a s úsměvem!

Neměla to snadné

24. dubna 2012 v 15:09 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Včera jsem psala, že jsem potkala jednu moji dávnou kolegyni. Tak jsem při této příležitosti zavzpomínala na její život, který také nebyl jednoduchý.

Zamilovala se a vdala za člověka, který se rád napil. Později chodíval do hospody celkem pravidelně, dokonce i hrával karty. Ona si však nijak nestěžovala, jak se říkalo dřív, zůstalo to doma, přikryté zástěrou. Ale můj manžel s tím jejím pracoval, tak jsem se hodně dozvěděla od něho.

Měli spolu dceru. Už jako dítě prodělala mozkovou obrnu, tak s ní Jana musela být do sedmi let doma, do doby, než šla do školy. Dostala se z toho poměrně dobře, jen napadá na nohu a je to vidět trochu na obličeji, ale není to nic tak zlého.

Jednu dobu, když jsme se v práci potkávaly na chodbě, nebo jsem šla něco vyřizovat k nim do kanceláře jsem si všimla, že dost zhubla. Řekla, že už toho měla dost, že držela dietu. Tečka. Teprve později, až bylo dokonáno, tak přiznala, že se rozvedla. Už to prostě nešlo zvládnout. Zůstala s dcerou sama. Ta už ale byla dospělá, studovala střední školu.

Docela dobře si pamatuji, protože jsem k nim do kanceláře chodila dost často něco zjišťovat, jak za ní začal chodit jeden muž. Byl to náš podnikový právník a byl také rozvedený. Vím, že se jí dost líbil, ale nemyslela si, že by to myslel až tak vážně. Po krátké době jí nabídl, že spolu budou bydlet a ona mně řekla: "Představ si, on to fakt asi se mnou myslí vážně". A taky ano. Za nedlouho byla svatba, po krátkém čase se vdala i její dcera, které se narodila zdravá holčička.

Měli se spolu určitě dobře, potkáváme se i teď dost často, tak vím, že manžel byl i šikovný kuchař a ona se zase starala o to, aby dobře a levně nakoupila.

Její manžel měl z prvního manželství dvě děti a také vnoučata, měli je oba rádi všechny, vím, že se navštěvovali a těšili se z nich.

Teď jí tedy náhle odešel. Rozsáhlý srdeční infarkt. Říkala, že v dané situaci vůbec nevěděla, co dělat, ani si honem nevzpomněla na číslo záchranky. Děsí se toho, co všechno za vyřizování ji čeká, prý to zrovna doma nebývala její parketa.

Čemu jsem se tedy moc divila a nikdy jsem o tom neslyšela je to, prý musela zaplatit příplatek za to, že byl manžel těžký (asi pohřební službě) a za to, že přijeli po pracovní době. Ale to fakt netuším kdo, nechtěla jsem se vyptávat, ale byla jsem z toho v šoku. Byli už oba v důchodu a ona mi ještě řekla, že pohřeb dělat nebude, protože na něj nemá.

Pořád prý ji to ještě zatím asi pořádně nedošlo, protože manžel jezdíval často na chatu sám, tak čeká, že se vrátí.... já vím, i tohle je život.

Tedy dnešek nic moc

23. dubna 2012 v 18:08 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ráno jsme se vydali trošku projít, hlavně pro chleba. No a také jsem šla vrátit ten nechtěný kredit, který mi omylem v neděli přistál na mém mobilu. Nakonec to vše dobře dopadlo, zahraniční studentka mi ještě pak zprávou poděkovala a omluvila se za způsobené komplikace. Měla jsem radost i já.

Ale jinak nezačalo to dnešní ráno nic moc. Jen jsme sešli schody do přízemí, potkali jsme se se sousedkou. Byla celá pobledlá. Sama začala povídat, jak je na zhroucení. Zde tedy uvádím její krátký příběh i pro poučení.

V sobotu šla k bankomatu, že si vybere peníze. Vyplivlo jí to jen účtenku o stavu jejího konta. Je prý 33 tisíc korun v mínusu. Málem se hned poroučela k zemi, má totiž m.j. i vysoký tlak. Co můžete dělat v sobotu? Nic. Čekat do pondělka.

Tak si hned ráno došla vedle do obchodu pro cigarety, aby prý se uklidnila, než vykročí do té banky. Všelijaké černé scénáře, to bylo to jediné, co ji napadlo. Všichni víme, že jsou na bankomatech leckdy různé čtečky PINů, tak by se nebylo co divit. Ale až tak do mínusu? Slíbila, že pak sdělí, jak dopadla.

Už to tedy vím. Dopadla vlastně ještě dobře. Zavinila si tuto situaci sama. Zapomněla na čas, nevyrovnala včas kontokorent a na malér bylo zaděláno. Teď musí napřed zaplatit cca 35 tisíc a pak pojede dál. No, není lepší si nepůjčovat? Ještě to naroste o úroky. Já vím, že to někdy jinak nejde, ale nechat to dojít tak daleko, to si příště už určitě rozmyslí. No, ještě že to nedopadlo hůř! Myslím zdravotně.

Pak když jsme se vraceli domů, tak jsme se šli podívat na tu naši "tabuli cti", tedy tam, kde se vyvěšuje parte a další šok. Jeden dlouholetý známý z práce - v 65 letech! Tohle mne vždy odrovná, jednak když je to někdo, koho dobře znám a pak když je mladší než já! To ale nemělo být všechno! Přijdeme na stanici autobusu a tam stojí jeho manželka, jedna moje letitá kolegyně z práce, měli jsme kanceláře na stejné chodbě! Šla jsem k ní, ale ona hned rezolutně prohlásila, abych vůbec nic neříkala. Tak jsem jí ani ruku nepodala, ale ono jí to stejně nedalo a začala vyprávět sama. Já myslím, že je ještě i po těch 3 dnech stále v šoku podle toho, jak se chovala.

V těchto situacích si vlastně ještě více uvědomujeme, že jsme na tomto světě opravdu jen na návštěvě a ještě jsou mnozí z nás na sebe zlí! Proč? K tomuto tématu se hodí skvěle toto moudro, ale nevím od koho je :

V ŽIVOTĚ NEMŮŽE BÝT KAŽDÝ HRDINOU, ALE KAŽDÝ MŮŽE ZŮSTAT ČLOVĚKEM.

To se mi ještě nestalo

22. dubna 2012 v 22:31 | já |  JEN TAK
Hned na úvod přiznám, že si na noc vypínám mobil. Vím, že to není dobře, obzvlášť pro nás, starší seniory, jeden nikdy neví, kdy bude potřeba někam zavolat. Já si ale říkám, že v noci mne stejně ještě nikdo nikdy nevolal, tak je to zbytečné. Kdyby se v noci mobil ozval, byl by to doteď leda tak omyl.

Manželovi jeden čas chodily stále nějaké SMS zprávy, viditelně si někdo spletl číslo, tak jsme odepsali, že to píší sice dobře, ale k jinému adresátovi a byl klid. Také měl pár hovorů, které byly omylem, když jsme pak už viděli toto číslo, tak jsme zbytečně volajícího neobírali o peníze a prostě jsme hovor odmítli. Také to pomohlo.

Ale dnes ráno to bylo zase z jiného soudku. Ráno zapnu mobil a za chvíli mi pípne zpráva. Kdopak mi po ránu píše, říkám si. Zvědavá jdu okamžitě kouknout a zklamaná konstatuji, že to je jen operátor. Asi nějaká nabídka.

Ale houby! Přišla mi zpráva, že mi byla dobita moje SIM karta včera ve 23,00 hod. částkou 200 Kč. To jsem zírala a samozřejmě mne hned napadlo, že nějaký smolař klepnul na jiné číslo. Bylo to přes banku, tak jsem jen čekala, jestli se ozve. Dočkala jsem se v poledne. Dostala jsem zprávu, ale v němčině. Říkala jsem si, že to bude asi ta zpráva, na kterou čekám, ale proč já mám v naší zemi s někým komunikovat cizí řečí, když ji navíc neumím. Tak jsem odepsala, že nerozumím, aby psal česky. Za chvíli došla tedy zpráva česky, tedy rozuměla jsem, ale bylo vidět, že odesilatel nelže, protože psal, že je zahraniční student a včera si dobíjel mobil. No jasně, má jedno číslo z těch devíti o jedno menší, to se stane. Tak jsem mu ale zase musela odepsat, že jsem důchodce, který už dávno nemá žádný účet v bance a že mu ty peníze pošlu zítra přes terminál. Chudák student, určitě mu ty 200 Kč chyběly! Opravdu to ale dřív nejde.

Proto si raději já při dobíjení mobilu podávám stále jeden tiskopis, abych se nepřepsala.

Světlo a já

22. dubna 2012 v 18:04 | já |  TÉMA TÝDNE
STVOŘENÍ SVĚTA
Když STVOŘITEL pravil: Budiž světlo,
byl to všeho začátek.
Hory, doliny, zima i teplo,
nakonec přišel Adámek.

LÁSKA
Světlo v očích tvých
krásné jako nebe,
k tomu milý smích,
miluji jen tebe.

VĚČNÉ SVĚTLO
Až nám v nebi bude
věčné svítit světlo,
naplnil ses osude,
kvítí nám odkvetlo.

To byly tedy moje pokusy o mini básničky na téma světlo. Protože zdrojem světla je vlastně slunce, patří sem i tento krásný citát JOHNA LENNNONA :

Až ti bude úzko
otoč se čelem ke slunci.
Všechny stíny budeš mít za zády.

Mini sejšn

21. dubna 2012 v 16:21 | já |  RODINA
Včera jsem se tady vůbec nechytala. Byli jsme odpoledne na takové mini rodinné oslavě u příležitosti plnoletosti mého vnuka. Všichni jste mu už přáli, za což děkuji, my s manželem osobně až včera.

Každé rodinné setkání je krásný zážitek, ale je to čím dál horší se domluvit, abychom se všichni sešli. Z původních deseti osob nás tam bylo včera jen šest. Chyběl syn, ten měl už delší dobu domluvenou akci jinde, nedalo se to přesunout a jinak by to bylo ještě horší.

Dcera s vnučkou přijela až my s manželem odjeli, protože to dřív nešlo. Vnuk Tom měl totiž krajské kolo soutěže v programování, vrátil se domů kolem páté hodiny a pak hned odjížděl na soustředění s pěveckým sborem gymnázia na 3 dny.

Takže se vlastně oslavovalo na dvě etapy, ale také jsme si dobře popovídali a zasmáli se. Já jsem dostala od druhé vnukovo babičky krásnou kytičku
Líbí? Mně moc a kdybyste to cítili, tu vůni! Já vím, že to pro vás není nic nového, ale já měla takovou radost!

Nakonec se ještě zeptám. Máte také takový mobil jako můj vnuk? Protože si sama ze sebe umím udělat legraci, tak sem vložím fotku, jak ji "upravil" Luky a všichni jsme se hezky dlouho zasmáli. Manžel se odmítl za tímto účelem nechat vyfotografovat, ale já bych jeho foto opravdu nezveřejnila, to bych mu neudělala.
Jsem si podobná? Hrůza, co? Já jen zírám, co dnes se všechno nedá zmanipulovat, i jedna taková obyčejná fotka.
Tak to jsem taky já. Je to možné?

Významné narozeniny

19. dubna 2012 v 15:10 | já |  RODINA
Dnes je VELKÝ DEN. Pro koho? Správná otázka. Pro mého vnuka - našeho Lukyho. Pro mne to bude vždycky Lukášek, ale vím, že se mu to nelíbí, tak to nahlas neříkámUsmívající se.

Před 18. lety se narodil. Takže je právě dnes plnoletý. Já vím, že se to dnes už tak nebere, ale určitý význam tyto narozeniny mají. Aspoň pro rodiče. Teď už jsi, milý Luky, zodpovědný za sebe sám. Když něco prošvihneš, tak si také za to budeš pykat! Ale na druhé straně zase ta spousta výhod, že?

Luky se narodil za šest roků po své sestře a všichni jsme se na něho už těšili. Byl to takový blonďatý andílek - tedy později, když byl hodně malý, tak vlasy někde asi zapomněl. Byl to také takový malý filuta.
Schválně jsem vybrala tuto fotku, aby bylo vidět, že strkal nos i tam, kam neměl.
Krásná fotka z jubilantových 1. Vánoc. Jen jeho sestřička měla zrovna zuby v čistírně.
Uteklo to jako voda a už se oslavoval jeho 1. rok. Sluší mu to i se svou sestřičkou a sestřenkou, že?
Další narozeniny, teď už jsou mu 2 roky a tuhle fotku jsem vybrala nejen, že to tam Lukáškovi moc sluší s tím motýlkem, ale tu vestičku jsem mu tenkrát šila sama, heč!
Přehoupli jsme se zase o kousek dál, jsou tu Vánoce r. 1997 a s Lukym a Ladou jsme se nechali zvěčnit i my s manželem. Krásná vzpomínka, ale kdeže už ty loňské sněhy jsou.
Významný den. Myslím, že je málo těch, kteří se do školy netěší, protože ještě neví, co je tam čeká. A tak se tento důležitý krok musí zdokumentovat u fotografa!
Po pěti letech školní docházky složil úspěšně přijímací zkoušky na osmileté gymnázium a teď studuje s vyznamenáním už v septimě. Příští rok ho už čeká maturita.
Aby mohl dobře absolvovat maturitní ples, tak bylo třeba chodit do tanečních. To je fotka z konce roku 2010, kde se na prodloužené nechal vyblejsknout se svou, tenkrát ještě blonďatou sestrou Ladou.
Nesmím také zapomnět na jeho lásku. Hrají spolu už dlouho bowling, dokonce i jako družstva, takže tak dlouho spolu hráli, až... se ucho utrhlo. Ne. Ale vznikla z toho láska.
Krásné foto. Že náš Luky hraje dobře svědčí i toto. Jako Král Benediktu byl vyfocen a sluší mu to.
Ještě mi to nedalo a přidala jsem tam fotku sourozenců z léta roku 2011, když už byla Lada brunetka.
No a nakonec hezky všichni pohromadě. Tedy moje vnoučata. Tohle je jejich poslední společná fotka z loňského roku a myslím, že už jich moc nebude. Hlavně kluci se neradi fotí.

Náš milý Lukáši, přejeme Ti v životě všechno krásné, ať smích a veselé myšlenky jsou sluncem, s nímž se všechno daří.
Krásné narozeniny!

Není každý den posvícení

18. dubna 2012 v 18:08 | já |  JEN TAK
Dnes mi se slzami v očích volala moje dobrá blogová kamarádka Kitty. Nemohla ani mluvit, jen mne odkázala na svůj blog. Původně jsem chtěla dnes psát něco jiného, ale na počest jejího pejska Betty se vložím dvě básně pana Petra Šafránka.

SMRT
Smrt není o květech a o jaru,
je jako smutek včely v jantaru.
Smrt je o chladu a o zimě
jen z rozmaru se tváří nevinně.
Smrt je konec lásek, nenávistí,
vířivý tanec spadaného listí.
Smrt je dáma bez okázalosti,
v černém vítá své smuteční hosty.
Smrt však také bývá štěstí -
tichá cesta bez bolesti.

No a také si myslím, že dnes nebude mít Kitty dobré spaní, že jí bude pronásledovat noční splín. Proto sem dávám ještě i tu druhou příslušnou báseň pana Petra.

NOČNÍ SPLÍN
Jak pomalý vlak se noci vlečou,
myšlenky jak líná řeka tečou.
Černá noc černých myšlenek,
tvářím se klidně navenek.
Tmavá, dusná noc v rytmu reggae,
scházíš mi, v duši mě zebe.
Tvá vidina myslí zvolna tancuje,
zamilovaný malíř lásku maluje.
Třináct černoušků reggae vytrsává,
prázdný je můj vesmír,
místo tebe voní káva.
Černá káva, bláznivá noc,
duše blázní, volá o pomoc.
V prázdné lahvi a v duši svítá,
černý splín končí, v srdci je dýka.
Jen malá bolí jizva v stěně srdeční.
Končí ta výzva. Reggae smuteční.
Tolik tedy dnes ústy básníka p. Šafránka.

Je mi líto každého šikovného a milovaného domácího mazlíčka, když odejde. Obzvlášť když je to nečekaně. Ale i jinak to bolí. Je to asi šest týdnů, co umřel pes tchyně mého syna, asi čtrnáct dní po něm to byla fena mého brášky a teď je to Betty od Kitty. Už jsem si přestala říkat, kam se všechna ta štěňátka dávají, už se nedivím.

Tak všichni vy ostatní, kteří máte doma nějakého toho "živočíška", jak jim říká Kitty, opatrujte si ho, už myslím, že by ti tři pejsci, které jsem aspoň trochu znala, na delší dobu stačili.

Sázky a sázení

17. dubna 2012 v 12:43 | já |  JEN TAK
Nejsem z těch, kteří si myslí, že sázením zbohatnou. Ale ten adrenalin nějaký tam je, když se losuje sportka. Tedy aspoň u nás.

Pamatuji si, že můj tatínek kdysi sázel sazku. Tedy ne sportku, ale tipy na výsledky utkání, většinou fotbalových. Vím, že docela uměl, párkrát se trefil a vyhrál pár korun, ale nikdy ne tolik, aby to něco změnilo. Jednou si vzpomínám, jak říkal mamince: "Od zítřka jsme boháči, vyhrál jsem 1. cenu". No, to byla sice pravda, ale také si dobře pamatuji, že tenkrát někdy ke konci padesátých let, to bylo 40 Kč, bylo jich tenkrát hodně takových. I když to bylo tenkrát hodně víc než dnes.

Já sázím sportku už řadu let. Řekla bych, že asi tak 40 určitě, tedy ještě předtím, než jsem si vzala svého nynějšího manžela. Sázím jen jeden sloupek a jsou to data narození mých dětí. Měla jsem tři, ale protože se dvě narodily jeden měsíc, tak to šesté poslední číslo je moje. Napřed jsem dávala kolik mi je roků, ale pak jsem pochopila, že by to stejně pořád nešlo a "šoupla" jsem tam rok mého narození.

Dovedete si jistě představit, že tato čísla nelze zapomenout a za celou tu dobu všechna nikdy nevyšla. Je to jak se říká "o hubu" zrovna teď přestat.

Ještě když jsem chodila do práce, tak jsme sázeli všichni jako kolektiv. Bylo nás tam pět a ten šestý sloupeček byl společný. Pravidelně se o tuto sportku starala jedna naše kolegyně, od nás jen inkasovala peníze a my zase v neděli večer napjatě sledovali tah.

Pravda je, že tenkrát se losovalo jen jednou týdně a že byly jen 4 ceny, žádná druhá s prémií se nekonala. Párkrát jsme vyhráli tu poslední, buď někdo z nás, nebo na té společné, jinak špatný.

Vím, že jednou jsem v neděli u televize měla trochu větší radost! Vyšla 3. cena a to bylo tenkrát 400 Kč, dobrý ne, řekla jsem si. Nebylo mi však přáno. Kolegyně se přiznala, že zapomněla vsadit a výhra tedy nebyla. Ani jsem se na ni nezlobila, nějak jsem to brala, vždyť nikdo není neomylný. Asi právě proto, že jsem se nějak nerozčilovala, nebo jsem po ní nechtěla náhradu Usmívající se tak se situace opakovala příští týden. Zase jsem vyhrála, bylo to sice asi o 40 Kč méně, ale moje trpělivost za minule byla odměněna.

Jednou, opravdu jen jednou, to si pamatuji přesně, jsem uhádla 5 čísel, bylo to v roce 1979 a vyhrála jsem ve 2. pořadí 10 tisíc Kč. Také je pravda, že týden předtím a pak i týden potom byla 2. cena 40 tisíc, ale co mi bylo souzeno, tak to bylo. I tak jsem byla ráda a tady musím přiznat ještě jednu "kulišárnu" od té mé kolegyně. Prý jednou zapomněla tu naši sportku u rodičů, když tam koukala na čísla, no a rodiče si řekli co kdyby, čísla si opsali a vsadili. Hádáte správně? Ano, pokud vás napadlo, že vyhráli právě v ten den, kdy jsem vyhrála já tu druhou cenu. No, bylo jim to přáno a vydělala na tom i moje kolegyně, také od nich dostala část výhry, tuším, že nějakých 2 tisíce korun a to byl tenkrát jeden lepší měsíční plat.

Od té doby tedy sázíme stále jeden sloupeček. Tady už nejde o to vyhrát, ale manžel stále říká, že to snad není možné, aby to za tolik let nevyšlo. Podle zákona pravděpodobnosti by to jednou vyjít mělo, ale může to být ještě v hodně daleké budoucnosti.

Proto mám radost i z malých výher. Tento rok vyhrávám "zatím" každý měsíc. Sice jen pátou cenu většinou kolem 80 Kč, ale i malá radost se počítá, ne? Vždyť já ani po něčem velkém netoužím, ale děti by si s tím určitě dokázaly poradit.

Jedna zajímavá historie

16. dubna 2012 v 14:51 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Tento příběh je pravdivý a je opravdu z dávné doby.

Psal se rok 1887 a narodila se Marie. Už předtím v roce 1884 se narodil Eduard. Později se někde potkali a také se vzali. Nevím přesně, ve kterém to bylo roce, ale když bylo paní Marii 23 let, tedy v roce 1910 se jim narodila první dcera Adéla.

O dva roky později v roce 1912 přišla na svět další dcera Marie. V roce 1914 se narodil konečně syn, který dostal jméno po otci - tedy Eduard. Rok po něm v r. 1915 to byla dcera Františka, v roce 1916 další syn jménem Josef a v roce 1920 poslední dcera Rudolfa.

Z vyprávění vím, že dva synové jim zemřeli jako hodně malí a těch potratů co bylo, to prý si paní Marie užila.

Ona vůbec neměla lehký život a s ní živořily i všechny děti. Otec rodiny byl sice šikovný jako řemeslník, ale měl rád alkohol a tak co vydělal, to většinou propil, rodina chodila nakupovat na knížku, jak to tenkrát bylo a nějaké maso nebo uzenina - to bylo jen o svátek. Pan Eduard - otec měl vůbec manýry, že se většině z nás o tom ani nesnilo. A proč ho mistr nevyhodil, když kolikrát nepřišel do práce? Protože prý to všechno dohnal a opravdu uměl.

Když bylo v neděli maso, polovinu vždy dostal otec rodiny a ta další se dělila pro všechny ostatní. Na matku většinou nezbylo žádné, lépe řečeno ona se toho ráda vzdala ve prospěch dětí.

Tu bídu a chudobu, co tenkrát museli všichni snášet, to když jsem slyšela vyprávět, tak mi bylo hodně špatně. Většinou opilý "živitel" také párkrát chtěl synům "prodat" třeba jitrnici, když už byli větší, aby mohli ochutnat. Opravdu si říkal o peníze, ale nepochodil.

Nebudu tady uvádět podrobnosti, ale bylo to někdy hodně kruté a to nemělo být všechno. Když se nejstarší dcera Adéla vdala, měla manžela z Rakouska, proto na ni okolní lidé koukali všelijak, zvlášť když začala válka. Mluvil německy a to stačilo. Ale jinak prý to byl milionový člověk. První dcera se narodila v roce 1937, ale když přišla v roce 1944 další, stalo se neštěstí. Jejich maminka krátce po porodu zemřela. Její manžel se raději s dětmi odstěhoval do Rakouska a paní Marie, tedy jejich babička už je neviděla.

Mezitím se v roce 1940 vdala nejmladší dcera Rudolfa. V roce 1941 se jim narodila první dcera a protože bydleli "u babičky Marie", tak si tuto vnučku užívala co nejvíce.

Také všechny ostatní děti se vdaly a kluci oženili. Syn Josef měl také v roce 1941 potomka - další vnučka a i syn Eduard měl v roce 1941 syna.

Všemu neštěstí ještě nebyl konec. Syn Josef měl už v roce 1946 celkem dvě děti, ale měl tento rok nehodu, jel na kole a přejelo ho auto. Paní Marie už tedy šla na pohřeb svému druhému dospělému dítěti a čtyři vnoučata zůstala polosirotky.

Přesto všechno si ta nejmladší dcera - Rudolfa - pamatuje, že si její maminka často doma při práci dokázala zazpívat. Přes to utrpení a trápení. Zemřela v 60 letech. Krátký život nebo dlouhý? Krátký, ale na utrpení až až.

Ze všech dětí vyrostli slušní a krásní lidé navzdory tomu, v jakém prostředí vyrůstaly. Všichni vychovali spoustu dětí s jedním manželem.

Zítra má svátek Rudolf - tedy i Rudolfa. Proto mne celý ten článek napadl. Jen škoda, že jsem nevypátrala, proč zrovna 2 děvčata musela dostat klučičí jména.

Zase v kuchyni

15. dubna 2012 v 13:31 | já |  JEN TAK
Dnes jsem dělala svíčkovou. Ne, nechci se holedbat, spíš naopak. Abych vysvětlila, proč vlastně píši tento článek, musím se o pár let vrátit.

Než jsem si vzala před třiceti lety svého manžela, svíčkovou jsem nevařila. Já si opravdu nepamatuji, že bych ji doma někdy jedla, ale protože jsem brzy z domova odešla, tak ji třeba maminka začala vařit potom, já nevím. Zkrátka jsem ji nikdy nejedla. A proč? To bych také ráda věděla. Naučila jsem se ji jíst až v závodní jídelně, kam jsem chodila na obědy do protekční dietky. Jedno je ale jisté, že moje maminka ji vařit uměla a vím, že nám ji tady taky jednou uvařila. Manžel ji snědl, ale také nepochválil. Všem jinak chutnala.

Určitě neřeknu nic nového, že sto svíčkových, sto chutí. Co já prostudovala receptů, vyzkoušela kde co, mně osobně to vždy chutnalo, vím, že i moje dcera mi tuto omáčku chválila, ale manžel - nic. Sní to, co má na talíři, ale jako třeba jindy, aby mi řekl, že si "pošmákl", to ne. Zkoušela jsem svíčkovou z vepřového, bylo to dřív a mně také chutnala, ale to manžel zamítl, tak jsem přešla na hovězí. Pravda, pravou svíčkovou nekupuji, ale maso vybírám krásné a většinou výborné. Stane se, že je to někdy jako "dříví", ale to opravdu jen vzácně.

Manžel mi vždy kladl na srdce, že svíčková, která není naložená, není ta pravá. I když vím, že se dnes maso i vaří v tlakáči, je to dřív a taky dobrý, to ne. To není ono.

Minulý týden jsem našla vytištěný recept jednoho špičkového kuchaře i s "mořidlem". Tedy v čem to nakládá. Dřív jsem nakládala do jiného, ale tentokrát jsem postupovala přesně dle kuchaře, ale opravdu už nikdy víc! Maso bylo nakyslé z té octové marinády! Přesně podle receptu! Omáčka byla dobrá, ale...

Už jsem se tolikrát zařekla, že se na celou svíčkovou vykašlu, ale co jsem se ji naučila jíst, tak si ji také ráda občas dám, tak ji zase po čase vařím.

Vím, že jsem se ani po těch třiceti letech netrefila manželovi do chuti, na jakou byl zvyklý od své "bejvalky", ale přece se jí nepůjdu zeptat!?

Tak nevím, postěžovala jsem si, ale opravdu nevím, jestli má cenu zkoušet ještě něco jiného. Určitě si ale dám dlouhou dobu se svíčkovou pauzu. Dostanu-li na ni chuť, nechám si ji zajít a je to!

Mňamky dle blogových přátel

14. dubna 2012 v 17:23 | já |  JEN TAK
Hned na úvod přiznám, že ráda občas zkouším nové recepty, ale přednost dávám těm vyzkoušeným. Tím chci říct, že jestli tady na blozích některé z Vás zveřejní recept, úplně nejlepší, když ho vyzkouší víc hospodyněk, tak to mne vždy naláká.

Asi týden před Velikonocemi jsem tak vyzkoušela recept od Alenky (signora) na Margot řezy. Zrovna jsem nemohla tyto čokolády sehnat, ale nevzdala jsem to.

Tady je výsledek :
Jen ještě dodám, že recept je nejen výborný (manželovi také moc chutnal), ale i hodně jednoduchý, tedy rychlý. Už mám Margotky koupené předem. Co kdyby...

Naproti tomu ten koláč, co jsem dělala dnes, ten zabere podstatně víc času, ale co, vždyť ho mám dost, no ne?

Včera jsem na blogu u Jarky našla fotku a odkaz na Emilku (Enili) a na její pudinkový koláč s jablky. I když je "jen" z listového těsta, tak jsem si s ním dost pohrála, ale výsledek stál zato.
Manžel si dal odpoledne ke kafíčku 4 kousky! Tak recept jsem už také vytiskla jako ten předchozí a pošlu dál. Určitě.

Díky, milá děvčata za tak skvělé recepty! Určitě budu brzy pokračovat!

Veselé babičky

13. dubna 2012 v 13:37 | já |  JEN TAK
Včera u nás pršelo celou noc a pak celé dopoledne, nakoupeno bylo vše k obědu i k večeři, tak jsem se šla jen objednat ke kadeřnici a následně hned jsem přišla na řadu. Barvení, stříhání a foukání, cena 410 Kč, ale jak jsem sondovala, není to tak moc.

Manžel si také "odskočil" ke kadeřnici, která ho ostříhala (tu jeho dost prořídlou kštici) za 45 Kč! Levněji asi taky nikde nepořídí, tak vlastně pohodička.

Dnes už jsme museli vyrazit na nákup, protože je před námi víkend a také proto, že už v lednici byla pouze zima.

Jen tak mimochodem se jen jednou větou vrátím k tomu, jak jsem psala o konkurenci pekařů v našem městě, že se zlevnilo citelně jejich zboží. Pořád je u nás nejméně v jedné pekárně rohlík za 1 Kč, jinde 1,30 až 1,50 Kč. Ať žije konkurence! Jen houšť a větší kapky!

Zpátky z nákupu už dávno jezdíme autobusem, protože já tedy měla tašku dost těžkou a manžel se pod batohem prohýbal!

Už minulý týden jsme jako párkrát předtím potkaly v autobuse dvě takové babičky, které jezdí pořád všude spolu a jsou velice milé. Minulý týden jely na internu, kterou máme pár metrů od nás, tedy vystupovaly na naší autobusové zastávce. Vždy prohodily milé slovo a úsměv. Dnes hned jak jsme vešli do autobusu, tak tam zase ta dvě sluníčka seděla. Sedla jsem si k nim, řekly jsme si, že máme na sebe štěstí. Tak jsem se jich zeptala, jestli spolu bydlí, že pořád spolu všude jezdí a chodí. Ne, každá má svůj byt, jsou už vdovy a jsou to dvojčata. Tedy, že jsou sestry, to jsem si myslela, ale jako dvojčata nevypadaly.

Ta jedna babi, co seděla naproti mně, tak říkala, že jsou už babky, že jim je 84 let a ona že je starší. Že prý šla ven jako první, pořádně se rozhlídla a řekla: Jo, je to tady hezké, pojď taky!

Přitom se stále obě usmívaly a říkaly, že proč se mračit, že je ten svět hned hezčí, když se bere s úsměvem! No není to krásné? Já osobně miluji takové pohodáře, usměvavé lidičky, ty mám nejraději! Brumly a škarohlídy, ty opravdu nemusím!

Je vidět, že i ve vysokém věku s úsměvem jde všechno líp! Ne jen nadávat a mračit se, no ne?

Utíká to, utíká

12. dubna 2012 v 15:12 | já |  RODINA
Je to jako včera, co jsem tady psala, že se narodilo mému synovci druhé dítě do páru. Ano, příští týden už bude Ondráškovi jeden měsíc a už před týdnem jsem dostala možnost od synovce, nahlédnout do jeho galerie.
Tady ještě v porodnici malého Ondráška chová jeho milá šťastná babička, moje šik mladší sestra. Je to její páté vnoučátko, tak mne předběhla, já mám jen čtyři, zato nejmladšímu bude za 14 dní už 15 let! Ach jo!
No a takhle už byl Ondrášek šikovný cca ve 3 týdnech! Krásně "pase koníčky", že? A ty krásné oči!
Tady je s Ondráškovo sestřičkou nejstarší vnuk mé sestry, kterému je 16,5 roku!
Zbývající vnoučátka od jejích synů, muselo tam být veselo, když byli všichni pohromadě! Chtěla bych být jen takovou muškou, abych nahlédla! Je to krásné! Blahopřeji synovcům i sestřičce!

Verše, které mne oslovily

11. dubna 2012 v 15:05 | Petr Šafránek |  JEN TAK
Kdysi jsem si přečetla na spřáteleném blogu jednu básničku od pana Petra ŠAFRÁNKA a od té doby mi sám básník a fotograf (tak ho vnímám já, protože umí i krásné fotky) posílá občas něco krásného co vyfotil nebo vybásnil, někdy dokonce spojí oboje.

Minulý týden jsem od něj dostala hoooodně krásných básniček, všechny si je poctivě zarecitovala, protože básně se nemohou "jen" číst. Vybrala jsem zatím ty, které mne chytily za srdíčko nejvíc a z nich je vidět, že pan Šafránek nejem miloval svoji maminku, ale je i úžasný romantik.

RODNÝ DŮM
Můj rodný dům ještě stojí
teď mi však připadá cizí
jak dětství z duše mizí
a stáří se ještě bojím.

Vždyť ale v duši zacinká
překrásné slovo maminka
dětství s sebou odnesla si
kde je její duše asi?

Můj rodný dům ještě dýchá
pro vzpomínku
ještě zbývá minuta ticha
za maminku
za dětství, štěstí a za krásu
děkuji s lásku do časů.

FIALKA
Krasavice schovaná v trávě
fialkovýma očima nevidí,
ale voní do světa
a ví, že první jarní kytička
patři maminkám.

KOUZLENÍ PŘÍRODY
Když se po zelených jívách
rozběhnou malé bílé kočičky
a v jarním vlání
louky rozvoní fialky v trávě,
přiji si, aby to bylo navždycky.

Petrklíče odemknou studýnky,
buky se podsněží sasankami!
Mám malé přání
v tomhle květinovém ráji
být jako Adam s Evou - sami.

Tolik dnes krásné poezie, věřím, že se zalíbí i někomu dalšímu!

To bylo radosti

10. dubna 2012 v 14:57 | já |  RODINA
Přijela k nám PROSTĚJOVSKÁ MÓDA! Letáček nabízel zajímavé výrobky, pro různé příležitosti a v různých cenových variacích, tak proč se nejít aspoň podívat, že?

Už dlouho jsem naháněla manžela, aby si koupil kalhoty, už jsem to na něj zde i práskla, že nechce, ale na druhou stranu.... Vždyť o normální obchod s oděvy u nás nezakopneme a ty drahé značkové - to už mít nemusíme!

Jeli jsme se tedy po obědě podívat! Věcí tam měli! Ochotné prodavačky, okamžitě jedna poradila a dokonce nabídla i zkrácenou délku v té velikosti, kterou jsme požadovali. Manžel si vybral, vyzkoušel, kalhoty byly na něj jak šité, ještě mně ušetřili práci, protože se nemusely zkracovat. Trefa!

Tak jsem to zkoušela dál. Měli tam i krásné košile, dražší i levnější, krásné kravaty pro toho mého kravaťáka, chvíli jsem se s ním motala okolo a jak myslíte, že to dopadlo? Dobře! Vybral si jednu košili, k tomu dostal jako prémii kravatu zdarma a jednu kravatu si za 300 Kč koupil! Celkem kalhoty, košile, kravata za 1400 Kč a jedna kravata grátis! To není špatný kup, ne? Já měla takovou radost, že se mi ho podařilo přesvědčit, snad větší, než kdybych si něco koupila já. On už si opravdu dlouho nic na sebe nekoupil, jen likviduje a říká, že už mu to vše stačí! Měl asi světlou chvilku či co a já toho využila.

Ještě jsem byla v tom nadšení, když jsme přijeli autobusem zase k domu, ale hned mi přešel humor. Manžel hledal klíče a nenašel. Já klíče nenosím, když je nosí on.

Jasně! Jak si prý zkoušel v kabince ty kalhoty, tak mu tam ty klíče vypadly?!! Co teď? Otočit se na podpatku a jet zpět! Zrovna přijížděl autobus, já měla jen připomínku, jestli musím jet s ním, že mne snad někdo pustí do baráku a poskytne azyl než se on vrátí. Jedna sousedka šla zrovna ven, tak mne pustila dovnitř a k té druhé jsem šla počkat a ona mi k tomu čekání uvařila kafíčko.

Sakra, jak to dopadne, jsem jí vyprávěla tu story. Jestli manžel ty klíče nenajde, budu muset volat syna, aby nám přijel odemknout, ten to má blíž než dcera, ale stále sebou nosím mobil (ten zase nenosí manžel) a zrovna jako na potvoru jsem si ho dnes zapomněla vzít. Musela bych požádat sousedku, aby mi zapůjčila ten svůj, ale zase si zrovna syna číslo nepamatuji, protože volám na "našeho" operátora, kterého má v mobilu snacha a ta zas nemá klíče... a jestli ty klíče nenajde, nakonec za všechno budu moct já, že jsem ho přesvědčila, aby si tam jel něco koupit....

Ano, tohle všechno se mi nejen honilo hlavou, ale ventilovala jsem to i sousedce. Ale sotva jsem si té kávy cucla, už někdo zvonil.

Hurá! Byl to manžel, už měl odemčené naše dveře - to bylo radosti! Vše tedy naštěstí dobře skončilo a tak teď zase přemýšlím, jestli tam nepojedeme zítra ještě jednou, dokud tady jsou, protože se mi tam mooooc líbil jeden kalhotový kostým a ani nebyl tak drahý ....

Dnes byla ta kachnička

9. dubna 2012 v 16:23 | já |  JEN TAK
Tímto se omlouvám všem těm, kteří cca před 14 dny měli chuť na tu moji kachničku a já bych je opravdu moc ráda pohostila.

Dnes jsem tedy bez jakéhokoliv upozornění tuto kachnu upekla. No, nemohu říkat kachnu, byla to přece jen půlka, ale řeknu vám, že těch pět, nebo kolik by si jich tento oběd dalo, tak to by se tedy nenajedlo. Z krásné, téměř kilové půlky zbyly tak 2 porce. A to opravdu moc masa nejím. Ale něco se vypeklo, kůžičku nepapám, kostí taky bylo dost a takhle to dopadlo.

Nechci nikoho dráždit, ale dobrá byla, to ano. Ale ve skutečnosti jsem měla menší kousek masa než manžel a tomu jsem koupila zadní čtvrtku (tedy dost velkou) kuřete.

Červené zelí se povedlo, bramborové knedlíky taky, tak jsem si pochutnala, ale opravdu jen střídmě. Fakt jsem vstávala od stolu s tím pocitem, že bych ještě něco slupla. Opravdu se nepřejídám, ani když mi to chutná.

To musím ještě prásknout na mého muže, že jsem mu cpala aspoň kousek ochutnat. On stále říká, že kachnu nejí, ale ve skutečnosti ji ani neochutnal. Nezměnil na tom nic ani dnes. Zakryl si pusu a ne a ne a ne. Prý by dostal žloutenku. Tedy doufám z toho, jak by to snědl s nechutí. Tak jsem si na druhou stranu řekla, že taky dobře, aspoň mi to nesnědl, no ne?

Ještě jsem dnes dělala tu velikonoční hlavičku, jak se říká, tu si dáme k večeři. Ochutnala jsem a myslím, že je jedlá.

Zítra ještě máme bramborový salát a kuřecí řízek, ale marně si lámu hlavu, co uvařit na středu. Něco dietního a pokud možno bez masa. No, snad něco vymyslím, masa bylo dost, i když ne velké porce.