Březen 2012

Kouzelná utěrka

31. března 2012 v 18:42 | já |  JEN TAK
Na úvod řeknu, že určitě všichni, nebo drtivá většina z nás myje před velikonočními svátky okna. Nejen proto, že jsou svátky, ale hlavně proto, že už to ta okna po té zimě potřebovala. Tak jsme spojily dobré s užitečným a s chutí do toho a půl je hotovo!

Věřím, že každá máme nějaký naučený zaručeně dobrý postup při mytí, já se chci jen zeptat, jestli také někdo vlastníte tu "kouzelnou utěrku" jako mám já.

Bylo to jednou - je to asi tak cca 15 let, v době, kdy začínaly předváděcí zájezdy. To bydlela maminka tenkrát ještě na Moravě, byla zdravotně celkem fit a přijela k nám na delší dobu. Přihlásili jsme se tenkrát na zájezd a maminku vzali sebou. Jeli jsme tenkrát do Plzně. Už nevím, co nám všechno předváděli a nabízeli, ale vím, co jsme si koupili. Ano, správně, kouzelnou utěrku. Obě dvě, maminka i já. Něco na způsob "švédské utěrky", ale ta dnešní kolem té naší ani neběžela. Má úplně jinou strukturu, je taková měkká, slabší a hlavně - vydržela dodnes!

Okno se umývá jen čistou vodou, utěrka se opatrně vyždímá, okno se utře, otočíme ji a utřeme ještě jednou a to je vše. Pravda je, že na rámy ji nepoužívám, ty myji tradičně, ale na sklo je opravdu perfektní, nepoužívám celá ta léta žádné čistící prostředky, půjčuji tuto pomůcku i dceři a ještě pořád myje čistě! Nesmí se prát v pračce, jen v ruce čistým mýdlem a je zase k použití. Je pravda, že už je řidší a řidší, ale dokud to s ní jde, tak ji nevyhodím. Od té doby jsem nikde nic takového neviděla. Je pravda, že tenkrát stála pro nás hříšných 300 Kč, ale od té doby byla mockrát zaplacena.

Já jsem právě tento týden denně po jednom okna umyla a dnes jsem předávala štafetu dál mé dceři. To, co dnes prodávají za malý peníz jako švédskou utěrku na mytí, to používám tak maximálně na rámy, nebo u maminky na první mytí, když má zvenku okna hodně, ale hodně špinavá. Protože je v podkrovním bytě, je to jiné než u nás.

Znáte tuto kouzelnou a výbornou pomocnici někdo?

MŮJ MILOVANÝ JUBILANT

30. března 2012 v 8:50 | já |  RODINA
Ano, je pátek 30. března 1962, čas 8,50 hod. a Ty jsi konečně na světě! Trošku dost jsi mne potrápil, musela jsem jít do nemocnice o týden dřív, pak jsi měl omotanou pupeční šňůru kolem krku a nemohl jsi ven, pomohli Ti kleštěmi, ale je vidět, že následky to nenechalo na žádném z nás! Byl jsi docela mrňousek na kluka, váha 2,90 kg a míra 51 cm. Ale vyrostl z Tebe pořádný chlap, nejen co do charakteru, ale i výšky.
Tak jsem tedy byla před 50 lety šťastná! A jsem stále! Osobní přáníčko jsem Ti napsala a předám Ti ho na sobotní oslavě, ale sem aspoň pár důležitých záchytných bodů. Jak jinak než ve fotografii:
Moje miminko, hodné a usměvavé. A také v krásném kočárku, no ne?
Ládíčkovi je jeden rok! Takhle to mám napsané v albu u této Tvé fotky!
Psal se rok 1963 a to jsou Tvé první Vánoce v jeslích. Musel jsi jít brzy, protože já musela do práce. Jo, tenkrát nebyla mateřská 3 - 4 roky jako dnes a korunky nebyly!
Popojeli jsme tím mládím rychleji a tady už jsi chodil do 3. třídy! Velký kluk!
Sluší Vám to oběma na této fotce! To bylo v roce 1973, bylo Ti 11 a Tvé mladší sestřičce 6 let.

Tenkrát jsi ještě musel na vojnu, dnes se ti mladí mají! Odmaturoval jsi na gymnáziu a pak ještě jednou na stavební průmyslovce a šup s Tebou na vojnu!
Měl jsi 24 let a už ses oženil. Ale připomínám, že dobře. A hlavně, Tvoje mladá manželka dokázala to, co mně se nepovedlo. Šel jsi studovat vysokou školu, pracoval jako projektant a staral se nejen o ženu, ale brzy i o dítě.
A to je ta chvíle, kdy jsem na Tebe byla zase pyšná. Po kolikáté už? Promoce v Praze byla krásná.
Vaše prvorozená dcera už je velká holka, proto jste s ní jeli na pravé moravské hody.
Za 6 let po Laděnce se narodil Lukášek. Ty jsi byl šťastný táta a já šťastná babička.
Jedna fotka z běžného života. ... a furt ku..a padá! Odklízet se musí!
A nakonec fotka z Tvého oblíbeného sportu. Začal s tím Tvůj syn Lukáš a hrajete oba. Tady je fotka asi 2 roky stará, když jste vyhráli turnaj jako družstvo. Je vidět, že Vás to baví a máte radost. No a my všichni taky, když se daří.
Tedy ještě jednou přeji všechno nej to krásné, hodně zdraví, štěstí, spokojenosti, pohody, lásky. Tvoje maminka a otčím

Já aneb něco o mně

29. března 2012 v 17:28 | já |  TÉMA TÝDNE
Téma je jasné. Měli bychom psát něco o sobě, ale bude to objektivní? Z našeho hlediska asi ano, budu-li upřímná a napíši něco, jak se vidím já. Ale vidí mne tak i ostatní? Toť otázka, na kterou není vždy jednoznačná odpověď. Už dávno někdo moudrý řekl, že : "Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem".

Já si sama o sobě myslím, že jsem docela normální nekonfliktní žena.

Nade vše miluji své děti a vnoučata, manželství s jejich otcem nevyšlo, ale žiji už spoustu let spokojeně se svým nynějším manželem.

Myslím, že pouze na některých životních cestách jsem trošku odbočila, nemyslím to však ve zlém. Pouze poukazuji na to, co třeba neplatí pro všechny.

Začala jsem pracovat v 15 letech. Školu jsem vyšla se samými jedničkami, ale nevím proč mne rodiče nedokázali přesvědčit, abych šla dál studovat. Byli jsme tři děti a já si vsugerovala, že bude lepší, když přispěji nějakou korunou. Rok jsem navštěvovala kurzy, ale od 17 let jsem již studovala večerní školu a také chodila do práce. Tenkrát byla tato škola s maturitou rozložena na 5 let, já se během té doby stačila sblížit s mým prvním chlapcem, kterého jsem si vzala a do roka porodila syna. Odmaturovala jsem v řádném termínu, když bylo synovi 1 rok.

Pracovala jsem 34 let v jednom závodě na jednom pracovišti v různých funkcích. Jedna z nich byla pro mne dost důležitá. Po revoluci jsem pracovala jako první a jediná vedoucí oddělení závodní stráže, která měla 120 pracovníků. Jednalo se o službu se zbraní ve strategicky důležitém podniku. Přede mnou i po mně už tam šéfovali vždy muži. Naštěstí vše bylo OK a já na ty roky moc ráda vzpomínám.

Já jsem optimistka, já se ráda směji, já mám ráda dobré jídlo, já ráda vařím, peču. Já se stále snažím něco učit, protože se přece učíme celý život.

Já - no jsem už opravdu teď už jenom starší seniorka, která je moc ráda, že se dala na blogování a našla zde spoustu nových přátel, nejen virtuálních, i skutečných.

To se mi líbilo

28. března 2012 v 21:10 | já |  RODINA
Občas se také probírám ve starších fotkách, které mám v PC uložené, některé mažu, abych se v tom vyznala a při té příležitosti jsem si řekla, že vám některé ukáži :
Tohle je fotka z roku 2005, když ještě byla maminka poměrně fit. Vždy tam střídavě jezdíme s dárky, což je ostatně vidět, ale dávám ji sem hlavně proto, abyste viděli, že když já se směji, tak to stojí zato.
I tahle fotka je ze stejného roku, to byly moje děti s rodinami na společné dovolené někde na chalupě a to jsou moje obě vnučky. Laděnka s krásnou slunečnicí a k tomu jí Terezka udělala rohy. Je vidět, že jim bylo dobře.
I tohle je z té dovolené, ale tady Lada vyměnila Terezku za kozu. Ta ale je co?
A ještě jednou moje vnučky. To jsme měli společné posezení všichni v restauraci u příležitosti jednoho významného výročí v roce 2006.
A stačí. Třeba ještě něco hezkého objevím pro příště.

Smíchy mne bolelo břicho

27. března 2012 v 22:22 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Musím znovu přiznat, že jsem ráda, že toho svého muže mám. Občas by je člověk bacil pantoflem, ale je to fajn, když jsou na všechno dva. Vím, že jsem neobjevila nic nového, ale můj muž někdy dokáže tak "zaperlit", že mne zkrátka úplně odbourá.

V kuchyni na stole mám normální látkový ubrus, tak kupuji "cintátka", která se dají otřít. Co si budeme povídat, většinou, když dám čistý, tak někdo z nás "ukecne" z oběda a je vymalováno.

Tak jsem nedávno konstatovala, že už je na čase ta stará vyhodit a koupit nová. Měla jsem v ruce takové opravdu decentní prostírání, ale můj manžel říkal: "Koupíme si kočičky", a už držel v ruce jiná. Snažila jsem znovu argumentovat, že se "kočičky" ke všemu nehodí, ale ty jeho psí oči a opakování požadavku mne zlomilo. Máme tedy kočičky, ale jsou krásné, ne?
Dnes ráno mne od smíchu bolelo břicho. Jsem známá tím, že jsem smíšek a když začnu, tak nevím kdy přestat a to bylo právě dnes.

Celé roky jsme měli v koupelně kartáčky na zuby s pastou v jednom kelímku. Když mi asi před půl rokem zubařka doporučila lepší, hlavně hezky drahou zubní pastu na moje citlivé zuby, tak se tam dvě pasty nevešly a manžel říkal, že na ty jeho dva zuby mu stačí obyčejná. Koupila jsem tedy druhý kelímek, abychom měli kartáčky s pastou každý ve svém. Téměř denně se mi ráno a někdy i večer ozývalo z koupelny, že mám zase kartáček v jeho kelímku, že se mu tam nějak líbí.

Už jsem se to naučila, ale dnes jsem byla po ránu asi nějak zamyšlená a protože já chodím do koupelny první, byla jsem už kuchyni a v tom slyším: "Á, kartáček zase přišel ke mně na návštěvu! Tobě se tady, ty kluku nějak líbí, spletl sis patro, musíš o poschodí výš". Tak to jsem už nevydýchala a smíchy mi tekly slzy a bolelo břicho.

No řekněte, copak bych se sama tak mohla zasmát?

Dispečerka

27. března 2012 v 12:42 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Ano, dispečerka to jsem prosím já. Téměř všichni tady o mně už ví, že mám starou dvaadevadesátiletou maminku. Když jsem tam byla posledně, tak jsem byla ráda, že už se naučila nosit u sebe stále zapnutý mobil a ještě jsem jí vysvětlila, kdyby se jí udělalo špatně nebo spadla a byla sama v domě, aby volala záchranku. Protože téměř nevidí, vysvětlila jsem jí, kde ji najde. Pak jsem ale uznala, že bude jednodušší zavolat mně, má mne na přímou volbu a to ji jde nejlépe, že se o další postarám, i když jsem sto km daleko.

Včera mi maminka volala v nezvyklou dobu a nezvyklý čas. Nemohla se dovolat snachy a potřebovala se jí něco zeptat. Tak jsem slíbila, že to zařídím a volala jsem švagrovou. Nic. Telefon ani nepípnul, bráška na Skype taky nebyl, tak jsem volala jemu.

A ejhle! Bráška říkal, že je doma, ale maminka o tom nevěděla. Švagrová prý nebrala mobil proto, že se byla u nich doma podívat, bráškovi nebylo dobře. Bydlí sice v jednom domě, ale jednak maminka špatně slyší a pak má svůj byteček. Bráška zase nechtěl tím maminku zatěžovat, aby si nedělala starosti.

Chudák maminka, zase mi pak volala, aby se omluvila, že dělá paniku a stejně jí vrtalo hlavou, proč je ten bráška doma. Nepráskla jsem ho, ale jí jsem řekla, že se aspoň potvrdilo, že jako dispečerka jsem se osvědčila. Takže kdyby bylo třeba...

Jeden psí osud

26. března 2012 v 13:50 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Jedni manželé mají domek na okraji malé vesničky a tak je nasnadě, že u takového domečku musí být pes. Pořídili si tedy z chovné stanice "švýcara" s rodokmenem, vlastně psí slečnu. Jezdili s ní i na výstavy, vyrostla z ní krásná fenka.

Jednou si řekli, že by bylo dobré mít štěňátka. Byli s ní několikrát připustit než se to konečně povedlo. Když na ni přišla těžká chvilka, zavolali veterináře. Porodila statečně pět štěňátek, veterinář ji prohlédl a řekl, že už tam nic není a odejel. Jaké však bylo jejich překvapení, když fenka chodila po zahradě, byla neklidná a porodila další dvě. Ještě později našli jedno štěně venku, které bohužel už zemřelo. To byl odborník ten pan doktor, co? Takovým by měli sebrat snad diplom, co musela chudinka zkusit!

Ale šest krásných štěňátek bylo v pořádku a když jsem je viděla, nevěděla jsem, které pohladit dřív. Protože to byli "papíroví" psi, museli projít prohlídkou a u jedné fenky byla zjištěna jakási vada na kráse. Tedy ne ani tak na kráse, jako problém s nožičkami.

Řekli si tedy, se si ji nechají. A ještě jim jaksi "zbyl" jeden pes. V konečné fázi měli tedy doma psí maminu a její dvě děti - psa a fenku.

Když bylo této fence asi tak osm let, začala nějak ztěžka chodit. Léky a prohlídky moc nepomohly, i když už byli u jiného veterináře. Konečný verdikt zněl, že se jí rozpadá páteř, tedy teď už se těžko mohla zvedat, tak ji nechali vlastně doma ležet v pokoji na dece, dávali jí pleny, neudržela už moč a aspoň jednou denně ji pomohli vstát a projít se s ní po zahradě. Aby toho nebylo málo, tak jí byla diagnostikována ještě rakovina. Fenka často doma naříkala, její panička však v poledne místo oběda jezdila domů, aby jí otočila, přebalila a potěšila. Ke konci už prý ani neštěkala, jen naříkala.

Umírala celou noc a ani na chvilku ji manželé nenechali samotnou. Bděli s ní od večera až do rána, kdy před pátou hodinou ranní zemřela. Bylo jí deset let.

Nechci psát o tom, jak to oba těžce nesli, ale o tom, jak ten pejsek přes všechno to trápení a bolest měl štěstí na dobré páníčky! Já tedy před nimi smekám!

Já, Lazar a závěr

24. března 2012 v 15:22 | já |  RODINA
Hned ze začátku přiznávám, že zdaleka nevím, jak na tom byl přesně Lazar, ale já jsem si v posledních dnech nepřipadala moc lépe.

Bolesti v podbřišku, častější běhání na malou, zase dost velké bolesti zad. A teď babo raď! Je to močový měchýř nebo páteř? Obojí jsem už zažila, ale někdy je to opravdu těžké to rozpoznat. Když už mě bolesti břicha nedaly ze čtvrtka na pátek ani spát, ráno jsem se rozhodla a šla po dlouhé době k praktické lékařce. Přece jenom bylo před víkendem, moje doktorka mne už léta zná a také mi event. pořádně vyšetří moč, o regulačním poplatku ani nemluvím, když je třeba, musí se zaplatit ať je jak chce vysoký.

První dobrá bylo to, že nikdo nebyl v čekárně. Sestřička se mne hned v ordinaci zeptala, co mám za problém a napřed mne poslala na statim do laboratoře s močí.

Tam jsem cca po 10 minutách dostala výsledek a paní doktorka si mne hned zavolala dál. Žádný velký nález prý to není, ale vyšetřila mne a řekla, že mne raději zaléčí. Šup a mám antibiotika. No, neměla jsem je už tak 2 - 3 roky, tak co nadělám.

Manžel mně jako většinou dělal bodyguarda, tak jsme rovnou od lékařky jeli cestou nakoupit a vyzvednout léky. Po příchodu domů jsem neměla ani chuť na kávu - a to už je u mne co říct - dokonce jsem si ani nepustila rádio. Jaksi mi nebylo nejlíp, lépe řečeno mi tak bolelo břicho, že jsem myslela, že mi tam leží a roste nějaký balvan. Celá zpocená jsem sotva dovařila oběd a ani jsem neměla hlad. Kdybyste viděli tu moji muší porci, tak byste se asi smáli.

Ještě než jsem však dovařila oběd, stačila jsem si vzít léky na bolest, které už jsem nebrala díky konopné masti minimálně 3 týdny. Po obědě jsem asi na 20 minut zalehla a věřte nebo ne, ono se mi ulevilo.

Z toho jsem usoudila, že jsem stále nově a nově překvapovaná co všechno ta páteř dokáže. Tentokrát asi v symbióze s močovým měchýřem a já myslela, že padnu. Ale vydržela jsem vše a jsem zase zde. I když... celou noc jsem se střídavě odkrývala a přikrývala, byla jsem stále jako myš. Myslím tím samozřejmě zpocená. Budou to asi vedlejší účinky těch antibiotik, ale varování už dlouho raději nečtu, prý psychika může způsobit, že si některé kontraindikace naordinuji sama.

Dnes jsem se rozhodla, že si za to mé malé trápeníčko udělám radost. Koupila jsem si půlku kachny. Ano, já sama, protože manžel ji nejí a já už po kachničce se zelím a bramborovým knedlíkem vzdychám dost dlouho! Vím, že to není zdravé jídlo, že bych to ani moc neměla, ale jen kousíček a manžel bude mít pečené kuřátko. Jo a ještě měli také v tom obchodě v akci becherovku. No nekupte to za 119.90 Kč! Já si ji tedy dávám téměř výhradně jen jako žaludeční likér - jak já říkám za korunu z flašky, ale i to musím odložit až po dobrání léků. Ale já počkám!

Sušenky – došlo mi emailem

23. března 2012 v 16:57 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Nějak v poslední době nestíhám, tak jsem měla zase přímo nacpanou emailovou schránku. Tak čistím a mažu a mažu a ...

Tento email se mi moc líbil a myslím, že je opravdu k zamyšlení a mohl by to být i slibný začátek pro společný projekt "Měníme svět". Omlouvám se současně těm, kteří už to znají, ale třeba ne všichni...

Slečna čekala na nástup do letadla na jednom velkém letišti ...

Protože bylo ještě třeba čekat déle, rozhodla se, že si koupí nějakou knihu. Zároveň si koupila i balíček sušenek.
Pohodlně se usadila a začala číst, rozhodnutá zkrátit čas a trochu si přitom odpočinout.

Na vedlejším sedadle vedle balíčku se sušenkami si jeden muž otevřel časopis a začal ho číst.

Když ona si vzala první sušenku, muž si vzal také jednu. Cítila se pobouřená tímto chováním, ale neřekla nic, myslíc si: "To je ale drzoun!"

Pokaždé, když si ona vzala sušenku, muž udělal totéž.

Štvalo ji to čím dál víc, ale nechtěla vyvolat scénu. Když už zůstávala poslední sušenka, pomyslela si: "A co udělá ten moula teď?"

Muž vzal poslední sušenku, rozlomil ji napůl a dal jednu půlku jí...

Teda, to už bylo příliš... Byla hrozně rozčílená!

V tom momentě potlačila zlost, chytla svou knihu a svoje věci a naštvaná odešla do nástupní haly. Když se usadila na svoje sedadlo v letadle otevřela svou tašku a ... s obrovským překvapením objevila svůj balíček sušenek uzavřený a nedotknutý!!

Udělalo se jí úplně zle! Nechápala, jak se mohla tak zmýlit...

Zapomněla, že si svůj balíček se sušenkami nechala v tašce...

Muž se s ní podělil o své sušenky bez problémů, bez námitek, bez jakéhokoliv vysvětlování...

... a přitom ona se stále v duchu rozčilovala, myslíc si, že jí drze bere sušenky... a teď už neměla žádnou možnost, aby mu to vysvětlila, nebo se mu omluvila...

Jsou čtyři věci, které se nedají nikdy vrátit...

... KÁMEN.... když už jste ho hodili
... SLOVO ... když jste ho vyslovili!
... PŘÍLEŽITOST ... když už jste ji propásli!
... A ČAS ... když už uplynul!

Další probrané fotky

22. března 2012 v 13:53 | já |  RODINA
Upozornění pro ty, kteří již nemusí moje staré vzpomínkové fotky, vám se tedy omlouvám. Těm ostatním honem, honem musím zveřejnit zbytek fotek, které jsem si naskenovala včera do počítače. Při dnešním kliknutí na lištu, kde mám odkaz na můj blog se mi totiž tak jako mnohým z vás objevil pouze nápis "sandan". Potvora jedna. Tak jsem se sem dostala přes jeden váš komentář a doufám, že to dnes dám. Co bude dál se tedy uvidí. Ach jo.
Poznáváte mne? Jsem to pořád já? Tady vpravo s tím štuclíkem, který mi ušila maminka. To už je tedy hooodně stará fotka.
Tady je vidět, že už jako malá jsem asi ráda papala. Tak moc, až jsem to všechno snědla mamince, že byla tak hubená a já mám tvářičky jak bucláčky!
Ale to mám apartní klobouček, že? Tatínkovi jsem se určitě také líbila, ale celá moje garderoba je také práce mé maminky, která byla vyučena švadlenou a uměla opravdu dobře!
Už jsme se posunuli trochu v čase, to mimčo je moje téměř o 4 roky mladší sestřička a já jsem už ta "velká".
To byl další dost viditelný posun. Takhle jsme byli u nás v okolí Brna pobožné, napřed jsme se se sestrou u stromečku pomodlily a pak jsme dostaly dárečky. Kočárek s panenkou - to bylo radosti!
Už opravdu skoro dospělá - ano, pořád já, držím slepičku, aby si ji mohl můj malý bráška pohladit. Je to možné, ale zdá se to opravdu jako nedávno. Plačící
Poslední dnešní fotka. To krásně se usmívající mimino je už můj syn a s ním jeho "strejda", o 7 let starší. Určitě jste poznali, že jde o mého brášku. Rozuměli si však dobře.
Skončila jsem tedy moje dnešní vzpomínání. Fotky jsou staré 70 až téměř 50 let, ale vůbec mi to tak nepřijde.

Moje i vaše země

21. března 2012 v 14:10 | já |  TÉMA TÝDNE

Už jen pro ten název tématu, kdyby se každý zde choval jako ke "své" zemi, vypadalo by to určitě všechno o moc lépe.

Ikonku Měníme svět jsem prvně našla na blogu u Vendy. Přečetla jsem si, že nebyla první, ale ihned se přidala se svou troškou do mlýna a pak se přidávali další.

Myslím, že téma Moje země je prakticky propojené s tím, že bychom chtěli změnit svět a tudíž i něco v tom našem prohnilém státě.

Vím, řekne se, že od toho jsme si zvolili svoje zástupce lidu, aby za nás vládli, rozhodovali, vymýšleli, stavěli, ale také bourali a ničili. To jim jde myslím doteď líp.

Ale jak můžeme změnit svět, aby i ta "moje země" na tom byla lépe? Otázka je určitě na místě, i nápadů má každý dost, jen nám jaksi chybí ta realizace.

Před chvílí jsem třeba dostala email, který se týká toho v poslední době nejdiskutovanějšího tématu a to jsou, jak všichni víme, vejce. Jedna konkretní osoba nás tam nabádá k tomu, abychom bojkotovali koupi vajec, snažili se vyžít bez nich nebo jen s minimálním množstvím, aby ti, kteří na tom chtěli tolik vydělat, aby na tom tratili, protože by je po datu spotřeby museli zlikvidovat.

Jako nápad dobrý, ale kolik z nás to dokáže? Já už jsem si vystřihla i návod, který vyšel v jedněch novinách, kde všude a jak se dá vejce nahradit. Otázka však stále zní: změníme tím něco a bude v té mé zemi líp?

Já mohu říci sama za sebe, že se snažím. Neškodím, nemračím se, nehádám se, miluji lidi i zvířata.... moc krásná moudra už řekla kdysi Matka Tereza :

Hymna života
Život je šance - využij ji
Život je krása - obdivuj ji
Život je blaženost - užívej ji
Život je sen - uskutečni ho
Život je výzva - přijmi ji
Život je povinnost - naplň ji
Život je hra - hrej ji
Život je bohatství - ochraňuj ho
Život je láska - potěš se s ní
Život je záhada - pronikni ji
Život je slib - splň ho
Život je smutek - překonej ho
Život je hymna - zpívej ji
Život je boj - přijmi ho
Život je štěstí - zasluž si ho
Život je život - žij ho.

Myslím, že MOJE, ale i VAŠE ZEMĚ je opravdu krásná. Co se týče historických památek, obdivují ji všichni cizinci, ale mohla by být lidsky ještě krásnější.

Krásné citáty a moudra

20. března 2012 v 17:55 | já |  JEN TAK
Dnes jsem si trochu "čistila" počítač a našla jsem krásné a moudré citáty. Nechtěla jsem si je nechat jen pro sebe, proto jsem je opsala a dala sem.

Ani za všechno bohatství světa nekoupíš přítele,
ani nezaplatíš jeho ztrátu.

Jak šedá by byla nit našeho života,
kdyby nebyla propletena přátelstvím a láskou.

Nejsilnější člověk není ten, kdo má nejvíce síly,
ale ten, kdo nejvíce vydrží.

Být silný je mít dobrou náladu,
i když jsme smutní.
Čisté svědomí je první předpoklad radosti...
Je to předpoklad toho,
že člověk dobře spí a že mu chutná.
Je to předpoklad toho,
že se usmívá.
Že cítí, že jeho život má smysl.
Člověk je jako měsíc,
má svou temnou stránku,
kterou nikomu neukáže.
Ať máš vždy vzduch,
který se dá dýchat,
oheň na ohřátí,
vodu, co se dá pít,
přítele, co dokáže naslouchat,
domov, ve kterém budeš žít
a lásku, která bude stát vždy při tobě.
KAŽDÝ SI SÁM URČUJE SVŮJ OSUD,
ALE I SÁM ZA TO PLATÍ.

Zase jsem přebírala fotky

19. března 2012 v 16:51 | já |  RODINA
Já jsem asi hrozná. Zase jsem se přebírala (po kolikáté už) ve starých fotkách. Vždycky, když jsem u maminky, tak jsem zvyklá ráno vstávat dřív než ona. Tak jsem vždy jak myšička, sednu si do křesla, vyndám krabici starých fotek a vzpomínám a prohlížím, no a nějakou si odvezu. Maminka říká, vem si třeba všechno, co bych s tím dělala, ale ona už na ně nevidí tak vždy nějaké odvezu.

Správně tipujete, dnes jsem jich oskenovala pět a chronologicky je seřadila.
Foto je z roku 1967. To se vdávala moje sestra. Ta paní vedle ženicha je moje maminka a za ní stojí tatínek. Jé, to byli tenkrát ještě mladí!
A už je rok 1986. To se ženil můj syn! Svatba byla velká a ta "mladice" vedle něho, ano, to jsem já s manželem a vedle mne je moje maminka. Ten malý hoch úplně vlevo je synovec, kterému se právě v sobotu narodil Ondrášek, tedy už jeho druhé dítě. Jé, to jsme byli tenkrát ještě mladí a krásní! Smějící se
Píše se cca konec roku 1989. Uhodnete, kdo je toto roztomilé dítko? Podle kočárku je vidět, že je to holčička - naše první vnučka Lada. Jé, to byly časy!
Rok cca 1990 a pro velký úspěch a krásné oči ještě jednou Laděnka. Plyšáčky mívala ráda. Jé, to je krása!
Přelomový rok 2000. Vy, kteří sem chodíte už delší dobu, tak jistě tuto paní poznáte. Výborně, jsem to já, tuhle fotku doma nemám, tak jsem si ji vzala také na památku. Bylo to na oslavě maminčiných 80. narozenin v Pohořelicích v nějaké restauraci, už fakt nevím, co jsem tak "studovala". Jé, tam nám bylo všem krásně!

No vidíte, to jsem celá já! Zavzpomínala jsem si a hned je mi líp!

Krásná sobotěnka

18. března 2012 v 12:08 | já |  RODINA
Konstatuji, že včera byl opravdu krásný den. Nejen venku, že už je konečně jaro, sluníčko hřálo a lákalo k procházkám, ale i doma se zadařilo.

Hned ráno jsem se vrhla na pečení a vaření, protože jsem si pozvala dceru s dětmi na oběd, jak jsem psala včera. Nálada byla skvělá i po obědě, probrali jsme důkladně ten maturitní ples a dokonce i dcera, která z toho měla hrůzu, byla spokojená.

Posezení tedy u kávičky se zákuskem bylo v pohodě, do toho mi volala snacha. Byli se synem v Praze, kde syn hrál bowlingový turnaj a sdělila, že postoupil přímo do finále. Ze 105 hráčů - dost dobrý. Večer mi ale nahlásila, že už se mu pak bohužel tak nedařilo, zkazil prý co mohl, ale přesto skončil na 15. místě z tolika hráčů. To si myslím, že není zase tak špatné.

Vnuk Lukáš byl a ještě je v Bratislavě. Tam se hraje PŘÁTELSKÉ UTKÁNÍ JUNIORSKÝCH REPREZENTACÍ - zúčastní se 4 země Evropy. Tedy mimo nás a Slovenska také Maďaři a Rakušané. Kluci zahájili soutěž jako dvojice a Luky se svým spoluhráčem obsadili 4. místo ze 14 dvojic.

Pokračovala soutěž týmů - čtyřčlenná družstva a to, kde hrál Luky překvapivě zvítězilo. Dnes hrají jednotlivci tak mu držíme palce.

A krásné propojení s celou rodinou mělo nádherné vyvrcholení. Ve 21 hod. mi pípnul mobil, že přišla SMS. Její znění cituji :

Jmenuju se Ondra a dnes jsem se v 19,55 narodil :-) mám 51 cm a 3,45 kg. Doufám, že mě řádně zapijete :-)

Není to krásná zpráva? Ondra brouček malý to samozřejmě ještě poslat nemohl, ale zato můj synovec, tedy moje milá sestřička má jubilejní 5. vnouče. Okamžitě jsem odpověděla:

Milý Ondro! Jsi pěkný cvalík a doufám, že jsi moc netrápil maminku. Vítáme Tě na tomto našem světě a blahopřejeme také šťastným rodičům. Pra - teta a strýc.

Tedy rodina se rozrůstá, Ondra je již také jubilejní 10. pravnoučátko mé maminky. A nakonec jedna zlatá tečka.
Toto je Ondra téměř hned po narození. Krásný kluk, co?

Maturitní ples

17. března 2012 v 16:42 | já |  RODINA
Včera měla moje vnučka Terezka VELKÝ DEN. Konal se maturitní ples. Vzpomínala jsem na ni celý večer, když jsem si šla lehnout, tak jsem si říkala, jak se baví.

Dnes jsem se to všechno dozvěděla dopodrobna. Pozvala jsem dceru s vnoučaty na oběd a měla jsem informace z první ruky včetně fotek. Bylo vidět, že si to Terezka "užívala", úplně z těch všech fotek "svítila".

Měli tam i krásné aranžmá, viděla jsem na videu i jejich úžasné předtančení, při představování jednotlivých maturantů moderátor vždy řekl nějakou pro ně charakteristickou větu.

Naše Terezka byla představena jako EINSTEIN V SUKNI, protože miluje matematiku a fyziku a jde studovat na ČVUT na "jaderku", jak říká. Prý dělá matematiku zábavnou formou a rozloučil se s ní jako s Einsteinem juniorem. Sama se smála při tom, když jsme si o tom povídali a říkala: "Babi, můžeš mi říkat Alberte".

Byla s ní i moje druhá vnučka Lada, která maturovala před 5 lety a Terezka jí tenkrát taky byla podpořit. Dále byla samozřejmě moje dcera - tedy její maminka a její bráška Tom se svou láskou.

Tak jsem vám to trošku přiblížila a teď už chybí jenom ty fotky. Prosím, zde nějaké předkládám :
Terezka v celé své kráse
Dcera a Terezka
se svým bratrem Tomem


Tady jsou taky spolu, ani není moc vidět, že Tom bude maturovat až za 4 roky, že?
To je náš Tom se svou slečnou
Všichni tři - tedy děti s maminkou
A ještě sestřenky - Lada a Terezka
To jen pro srovnání fotka před 5 lety, když maturovala dnes už Bc. Lada a důkaz, že tam tehdy ještě školou povinná Terezka byla. Ten mrňous vedle je náš sportovec - vnuk Lukáš, který dnes měří už téměř 180 cm a maturita ho čeká za rok. Tady je vidět, jak stárneme. Ale jsou to krásné vzpomínky.

Hra na pravdu v životě

16. března 2012 v 22:28 | já |  TÉMA TÝDNE
Nemívám ve zvyku psát na TT víc článků, ale dnes udělám výjimku. Vzpomněla jsem si totiž na jeden skutečný příběh ze života, který, bohužel připomíná to přísloví o "božích mlýnech".

V sousedství žila paní Vlasta. Měla dceru, ale po mateřské nešla do práce jako většina žen, ale zůstala doma. Měla šikovného manžela, který ji uživil. Pracoval i přesčasy a jezdil do ciziny. Vlasta si pak jezdila autem z Tuzexu, nakupovala za bony a byla v pohodě.

Jednou zase takhle manžel odjel do daleké ciziny. Jejich dcera už začala chodit do školy, tak měla Vlasta roupy. Chodila po návštěvách známých, kamarádek a nebo je hostila doma. Vínko a očka, vše prvotřídní kvality, nebyla lakomá, to je pravda. Jak došly peníze na účet, bylo to vidět. Chodila s naditými taškami.

Taky si takhle jednou vyšla na taneček a tam se zamilovala. Karel chodil k ní domů po práci, ona mu vyvařovala, prý se měli rádi. Manžel byl daleko, až v Zambii, tak nehrozilo, že by je překvapil a Vlasta si byla jistá, že to nikdo ze známých na ni neřekne.

Pak se ale najednou karta obrátila. Vlasta otěhotněla a když řekla tuto radostnou novinu svému novému příteli, tak byla hodně zklamaná. On její radost nesdílel a teprve teď se jí přiznal, že je ženatý a nemínil se rozvádět. Já to sice nechápu, že na to nepřišla dřív, ale i to se stává.

Jak myslíte, že to vyřešila? Jednoduše. Dítě si nechala, manžel se měl vrátit a tak mu pak řekla brzy také tuto radostnou novinu s tím, že měla naplánováno, že se jako to dítě narodí sedmiměsíční.

Narodil se chlapec, starší byla dcera, štěstí a spokojenost. Ona byla ráda, že jí to vyšlo, on byl šťastný, že má syna. Je pravda, že jsem později slyšela, že on to věděl snad hned, ale ani jí to neřekl, natož vyčítal a vychovali milého Vašíka spolu.

Její HRA NA PRAVDU však má nyní druhou stranu mince. Vašek s rodiči nemluví, bydlí jinde, má z prvního manželství 3 děti, o které se oni zase víceméně starají, žije s jinou, se kterou má také dítě, ale aby zavolal a zeptal se na mámu a tátu, to nehrozí. Jo a také je dlouhodobě nezaměstnaný. Vlasta měla mozkovou mrtvici a skončila na vozíčku. Manžel se o ni trpělivě stará, i když ona se snaží hodně i sama. A je prý teď opravdu ráda, že ho má.

Kruté, co? Nebo se dá také říct - odvážné! Takhle si zahrávat s pravdou, to už hraničí ... však vy si to doplníte sami. A syn se tedy opravdu nevyvedl. To je asi odplata, nevím.

Postřehy z ulice

16. března 2012 v 14:57 | já |  JEN TAK
Opět mi to nedá, abych se s vámi nepodělila o své dnešní postřehy. Ráno, když jsme jeli s manželem z města s nákupem, stála na zastávce autobusu holčička, které mohlo být tak 8 let, telefonovala asi s někým z rodiny a měla na krajíčku, určitě nějaký nečekaný problém. Jak domluvila, pustila mobil a já se lekla. Ne, nic se nestalo. Měla ho pověšený na šňůrce na krku, jak to má většina dětí. Ještě na další šňůrce byly klíče a na třetí průkazka MHD. Copak o to, mají to takhle všechno pohromadě a nemusí nic hledat, ale v dnešní době se divím, že se nějaký pobuda ještě nepokusil jim něco z toho sebrat.

Po příchodu domů jsem měla jiné starosti. Dostala jsem na sebe zlost, že jsem se nechala napálit. U nás na "trhu" téměř celoročně prodávají podnikatelé zeleninu a ovoce. Chodíme tam téměř denně, ale dnes mne tedy ta jedna "rádoby podnikatelka" naštvala. Měla tam pažitku. Protože si ji pravidelně na jaře kupuji a opečovávám až do podzimu, tak jsem se tam pro ni schválně vrátila. Doma jsem ji rozbalila a co vidím? Ani se nenamáhala odstranit původní cedulku z Penny marketu - AKCE za 10,40 Kč! A víte, kolik jsem platila já? 25 Kč. Tak tomu říkám výdělek. A pěkně drzý! Do tohoto marketu chodíme většinou jen jednou týdně a posledně tam pažitku neměli. Ne, nejsem ten typ, že bych se s ní šla dohadovat, ale pravda je, že k ní nakupovat nepůjdu vůbec a nebo už hodně dlouho. Už jsem k ní měla výhrady dřív, když hodí věci na váhu, ručička se ještě nezastaví a ona už ví cenu, to mne taky vytáčelo. Teď je aspoň jasno. Ať si vydělává na jiných! A pak nakupujte u českých obchodníků - jo taky nejsou všichni tak čistí, to je jisté.

Já věřím, že všude bylo dnes krásně všude. Šli jsme se tedy projít ještě po obědě. Viděla jsem, že lidé opravdu ještě neví, co obléci. Potkali jsme pána v tričku s krátkým rukávem a v kraťasech a kousek za ním šla paní, která měla vysoké kozačky a zimní bundu. Ale už to sluníčko krásně hřeje a já vás všechny, kteří máte zahrádku, docela vidím, jak se tam "rochníte" a je vám blaze, že?

Tak už pomalu, ale jistě vítáme jaro! Aspoň mobilem jsem vyfotila i já, že už i u nás vylézají kytičky!


Hra na pravdu nebo lež

15. března 2012 v 22:36 | já |  TÉMA TÝDNE
V první řadě je třeba položit si otázku : JAKÁ JE PRAVDA? A existuje vůbec?

Vím, že pravda je absolutní, relativní, ale taky evidentní. Nebo také MOJE a TVOJE. Já momentálně nedokáží definovat moc příkladů o absolutní pravdě, ale třeba taková GRAVITACE. To určitě. Myslím, že o této pravdě jsme se přesvědčili určitě všichni už párkrát. Také jsem kdysi četla, že třeba ČERNÁ VRÁNA, to by mohla být také taková absolutní pravda, ale co když se někdy někde něco zmutuje a narodí se vrána bílá? Tak ta prý zcela určitě nepřežije. Víme, že to tak v přírodě bohužel funguje.

RELATIVNÍ pravdu myslím netřeba moc rozebírat, to známe všichni. Každý nevidí všechny věci stejně, také máme různé názory.

Tuto pravdu také zažíváme kolikrát v manželství. Toto je MOJE pravda a toto je zase TVOJE. Takovou pravdu rozsoudit je opravdu moc těžké.

Mohu také poukázat na jeden příklad, který vidíme denně a není nám z něj moc dobře. Tento jev bych nazvala PRAVDA A POLITIKA. Tam je přece pro nás téměř všechno úplně jinak, než to vidí politici. Bohužel.

Ještě bych viděla také jednu malou kapitolu. Někdy lepší než pravda, je milosrdná lež. Ano, víme všichni, že je to v takových případech, kdy víme, že by třeba nemocný neunesl tu krutou pravdu, nebo také podváděný manžel či manželka.

Určitě by se dalo takových příkladů uvést opravdu hodně.

Ještě se krátce zmíním o pravdě EVIDENTNÍ. Uvedu příklad z mého života. Měla jsem v práci jednoho pana vedoucího, který si honem honem dodělával nějaké švindl zkoušky, aby měl maturitu a mohl dosáhnout na vyšší plat. Stačila mu tenkrát hlavně stranická legitimace. Ten měl svoji pravdu vždycky a dodnes si pamatuji jeho úšklebek když tvrdil, že to tak není, jak říkám, ale ON má pravdu.

Už si přesně nepamatuji o co jsme se to přeli, ale já věděla na sto procent, že si pamatuji a vím, co říkám. Dala jsem si tenkrát práci a mohla jsem to doložit příslušným dokumentem, který jsem mu pak předložila. TO TEDY BYLA TA EVIDENTNÍ PRAVDA. Stalo se něco nevídaného. Náš pan "neomylný" vedoucí to uznal a dokonce se mi omluvil. Vím, že tenkrát jeho manželka mi gratulovala, že jsem první, komu se dokázal omluvit.

Tak tolik jsem chtěla ke hře na pravdu napsat já.

Sliby se maj plnit...

15. března 2012 v 13:03 | já |  JEN TAK
Psala jsem zde, že mne minulý pátek zavezl k mamince hodný soused, který si zajel 20 km navíc, ale na benzín jsem mu samozřejmě přidala. Hodně mně tím pomohl a jak jsme si tak v autě po cestě povídali, tak přišla řeč i na to, že prý má rád buchty s povidly. No a také koláče, to je jasné. Sousedka peče dobře, ale kynuté zřejmě ne, tak jsem slíbila, že na něho budu pamatovat.

On většinou jezdí - někdy i s manželkou - na víkendy na svoji chaloupku, takže moje víkendové pečení asi nebylo řešením. Tak jsem se ráno probudila s nápadem, že upeču dnes povidlové buchty a budu na něj s nimi myslet.
Takových buchet bylo na plechu 18 ks a tak jsme se rozdělili. Odnesla jsem půlku k sousedům s tím, že příště, až budu dělat koláče, tak mu také dám. Doufám, že mu budou chutnat. Těsto bylo jako máslíčko a voněla mi celá kuchyně. Tyto má manžel připravené ke kafíčku.

Úkol je tedy splněn. A teď přidám jednu perličku, kterou jsem se dnes dozvěděla zase při cestě na nákup.

Potkala jsem Jiřinku, která má syna Martina. Ten bydlí v jižních Čechách, a ona tam často jezdí navštěvovat celou rodinu, hlavně určitě vnoučátka. Zrovna včera se vrátila z návštěvy a vyprávěla.

Cca před 14 dny, když byla ještě poměrně zima a někde i namrzlé silnice po ránu, jel Martin svým autem do práce. Viděl, jak se vzadu řítí auto a tak si říkal, že ho pro jistotu nechá předjet, když tolik pospíchá. Asi to ten řidič nestihl včas, tak chtěl přibrzdit, to se mu tedy vůbec nepovedlo a najel tím svým autem až do kufru Martinova auta.

Ten samozřejmě hned vyběhl ven se slovy : Kam čumíš, ty.... , ale vtom se zarazil. Řidič tohoto auta byl pan ředitel pobočky jedné velké pojišťovny, pro kterou Martin externě pracuje už řadu let. Je tedy jasné, že se znali.

Vlastně se mu to tím ulehčilo. Pan ředitel ho okamžitě vzal k nim, dostal zatím od nich vypůjčené auto, o opravu se postará sám na svoji pojistku (škoda prý je 60 tisíc Kč) a Martin bude zatím jezdit jejich náhradním autem. Tomu já říkám "štěstí v neštěstí".

Ovšem hlavní štěstí bylo v tom, že se nikomu z nich nic nestalo. To by šlo hůř napravovat.

Tři kočky

14. března 2012 v 14:11 | já |  JEN TAK
Už včera jsem ve svém článku psala o tom, že kočičkám, které žijí v nádherné symbióze v domku mého brášky se všemi obyvateli tohoto domu, věnuji celý samostatný článek.

Já osobně si myslím, že to stojí zato. Už jsem se o nich zmiňovala dřív, že si za jednu černou kočku Lucku, která loni zemřela, pořídili další. Původně to měla být také jen jedna, maximálně dvě, ale zamluvili si kotě na více místech a pak vzali všechny. Nepřišly k nim všechny najednou, ale hezky postupně. Tak mají mezi sebou odestup cca 3 týdny a jsou jak barevně, tak i povahově každá úplně jiná, každá je svá, je unikát a dohromady všechny tři jsou jedním slovem úžasné.
Téhle nejstarší začali říkat Majda. Teď už je vykastrovaná, je krásně zrzavá a vždy byla dost plachá a nenechávala se ode mne moc hladit.

Teď, když jsem byla u maminky, tak přišla se švagrovou nahoru. Ony ty kočky chodí za bráškou a švagrovou všude jako pejsci. Tak tedy přišla, dveře byly k mamince otevřené, vešla tedy dovnitř. Krásná se vztyčeným ocasem. Zavolala jsem na ni a nabídla jí kousek domácí sekané, kterou jsme zrovna večeřely s maminkou. Vzala si rovnou z ruky, opatrně, aby mi neublížila a koukala dál. Tak jsem se s ní rozdělila, ale ona se začala lísat, předla, tak jsem šla do ledničky a ukrojila jí kousek tvrdého sýra. Také jí chutnal. Nechala se pochovat a chvíli chodila za mnou. Říkala jsem švagrové, že právě přišli o kočičku, že chodí teď za mnou. Ale když švagrová odešla, u nás už se jí nic nenabízelo, tak jsem jí řekla, ať jde za mnou dolů za švagrovou a ona poslechla. Ona byla spokojená, já jsem se s ní potěšila. Je taková z těch tří nejklidnější.
Toto je v pořadí druhá, krásná černá kočička, která mamince moc připomíná Lucku. Je rychlá tak, že je opravdu těžké ji chytit, když si usmyslí, že proběhne tam, kam ji nechcete pustit. Je to také velký mazel, kdykoliv se nechá pochovat, pohladit. I když je prostřední, zůstala nejmenší. Byla jsem zrovna dole u brášky, když Zuzi šla k nemocné Orlaně, jak jsem o ní psala (švýcarský salašnický pes), která ležela na zemi. Orlana na ni ale štěkla, zvedla hlavu a ona vycouvala a obešla ji obloukem v uctivé vzdálenosti. To mne rozesmálo. Jinak Zuzi miluje švagrovou, chodí za ní večer do koupelny, tam se uctivě posadí a počká, až se vysprchuje, někdy počká na chodbě a pak si sedne za dveře jejich ložnice a čeká. Spává u ní v posteli v nohách. Jako jediná.
Mourinky mi bylo líto, protože když ji přinesli domů, tak ji majitelé asi vzali brzy od mámy a ona pořád mňoukala. Byla taková malinká a uplakaná, pořád se chtěla chovat, asi jí chybělo mámino teplo. Přiznávám, že jsem ji teď málem nepoznala. Tedy podle kožíšku ano, ale jinak ne. Je to takový divoch, že jsem si ji nemohla nechat v neděli ráno ani chvilku u mne v pokoji, kam mi vklouzla, když jsem šla na WC a nezavřela jsem dveře. V momentě byla na poličce, kde prolítla mezi miniaturkami, které tam jsou naaranžované, zase skočila jinam, měla jsem co dělat, abych ji dostala ven.

Jeden den večer jsem šla dolů k bráškovi a Mourinka vyběhla ven. Mají na dvorek skleněné dveře a ona za nimi viděla lítat můru. Jak vyběhla, to bylo divadlo! Já byla málem počůraná smíchy, jak skákala po stěně jako horolezec, jen aby jí chytla, a jak byla rychlá a mrštná! Z jedné strany na druhou a už můru měla ve svých packách! Lepší představení mi fakt nemohla nabídnout. Jinak se také ráda ode mne nechala pochovat, pohladit, koukala mi do očí a věřte, že každá z těch tří koček má ty oči jiné! Tahle Mourinka má ještě navíc takovou hladkou a jemnou srst, to se to hladí!

Potěšila jsem se tedy s kočičkami, kde jsou přes den venku, ale ví, kde mají domov, kde dostanou nažrat, no prostě kde jsou vítány a kde je mají rádi! Dobře vychované kočičky!