Únor 2012

Předváděčky

29. února 2012 v 17:28 | já |  JEN TAK
Také dostáváte do schránky podobné pozvánky?
Když tyto akce začínaly, pro nás, kteří jsme nevěděli, o co jde, to bylo něco nového a zajímavého. Ale až do určité doby. Než jsme přišli na to, že nás "berou na pásek".

Všechny lákaly hlavně ty dárky, které dostávali všichni "zadarmo" a pak oblbovali ostatní, jak prodávají všechno za akční - tedy hodně výhodné ceny.

Pokud jim někdo nenaletěl, jezdil. Jako my. Pozdě jsme přišli na to, že jsou to jen kecy. Už jsem četla i slyšela hodně o tom, jaké provozují dnes praktiky, protože lidí ubývá a oni chtějí lehce přijít k penězům.

Říkáte si, kde na to berou? Dávat takové dárky, z čeho to platí? Určitě tak jako já znáte odpověď. Přece tyto dárky pro všechny zaplatí ti, kteří si něco koupí, nebo oni je k tomu donutí.

Tedy tyto pozvánky už dlouho házíme do koše a manžel říká, že by ho nenalákali ani na zlaté tele, kdyby mu ho dali předem.

Já ale znám ještě spoustu těch, kteří jezdí stále a i pár těch, kteří si vždy něco koupí. Nechápu.

Něco na zub

28. února 2012 v 17:05 | já |  JEN TAK
Jak se tady procházím po některých blozích, tak mám často plnou pusu slin a ty chutě! Také mi chodí emaily s recepty na všelijaké dobrůtky, tak už jsem si řekla, že něco zkusím. Něco jiného, nového.

Denně si dáváme k odpolední kávě něco na zakousnutí. Peču ale jenom v sobotu a v týdnu většinou něco kupujeme. Jak už jsem psala, manžel je diabetik, proto klasické zákusky nee, někdy koupíme zákusek dia a někdy nějaké slané pečivo. Chutná nám závitek s nivou, ten je opravdu lehký a dobrý. Někdy se manžel rozšoupne a koupí škvarkovou placku, ale z té opravdu nemám strach, ta kolem škvarků opravdu jen letěla a dáváme si ji napůl.

To mi připomnělo, že domácí škvarkové placky jsem už taky dlouho nedělala! Určitě na ně brzy dojde! Abych tedy pokračovala s tím mým rozhodnutím. Včera jsem vyndala koupené listové těsto z mrazáku a dnes jsem z toho pekla slané dobrůtky.

Těsto bylo rozdělené na 2 kusy, tak jsem z jedné části upekla toto:
To jsou jen takové tyčinky, těsto potřené vejcem a posypané červenou paprikou - i pálivou, osolené a nahoře sezamová semínka. Krásně to "vyskočilo". Kupuji toto těsto jen na jednom místě a je opravdu výborné.

Z druhé části jsem upekla pikantní šnečky :
Těsto potřené kečupem, na tom andlická slanina a plátky sýra. Zamotané, nakrájené na kolečka, potřené vejcem a také posypané těmi semínky.

Dali jsme si ke kafíčku a ještě máme na zítra. Jak jsem potom ještě vařila - vše na jeden zápřah, tak mi sice potom tááákhle bolela záda, ale po chvíli gaučinku to přešlo. To jsem ráda.

Výměna názorů nebo co?

27. února 2012 v 14:06 | já |  JEN TAK
V pondělí vždy dojde chleba a tak je jasno. Tentokrát jsme hned zrána zašli do našeho supermarketu, kam to máme nejblíž, chtěla jsem udělat špenát a taky došel. Zbylo ze včerejška maso, zelí ne, tak jsem si řekla, bude změna a šlo se.

Venku sice trošku chladněji, ale příjemně, svítilo sluníčko, už je ve vzduchu cítit kousek jara, nemyslíte?

Ještě než jsme došli do obchodu, tak jsme potkali sousedku. "Jdete pro vajíčka?" "No, budou-li, vezmu", odpovídám. "No zatím mají, ale nevím jak dlouho. Vietnamci si tam nakupují do svých obchodů plné vozíky krabic a tam je prodávají za 50 Kč, tady je mají za 30 Kč." Tak a byla jsem hned informovaná.

Nakoupili jsme, vzali 10 ks vajec (nejsem katastrofický tip) a šli k pokladně. Za námi stál vietnamský obchodník a měl tedy naloženo. Myslím vejce. Paní pokladní to viděla a ještě než jsme přišli na řadu my, tak mu řekla, že ne, jen jednu krabici, víc nedostane. ON ji prostě ignoroval. Neřekl ani slovo, tvářil se neutrálně a stál. Když byl upozorněn asi po páté, na mmt se vzdálil a pak přišel nějaký takový malý nevýrazný pán - prý vedoucí (no, já mám sice jinou představu o vedoucích, ale budiž) a řekl, že si to může vzít všechno.

Teď ovšem naštval paní pokladní. Nastala taková menší výměna názorů, kterou začal onen "vedoucí". Pokladní si to s ním chtěla vyříkat "vzadu".
On: "Ráno jsi nechávala kolik kdo chtěl"
Ona: "Ano, ale pak se řeklo, že už ne, lidi mi tady nadávali."
On: "Tak jsi neměla prodávat tolik ani ráno."
Ona:"Tak si sedneš tady za tu pokladnu a budeš to lidem vysvětlovat, tolik jich zas nepřišlo".

To byla úroveň, co? My, nakupující, jsme se pochopitelně zastaly paní pokladní, zkrátka udělal z ní blbce. A to se nemá a už vůbec ne před lidmi. Doufám, že mi dáte za pravdu.

Pak už se nic nedělo, až zase na ta moje "zastaveníčka". Hned u obchodu jsem potkala jednu moji kamarádku - vrstevnici, která dřív bydlela pode mnou a ta mi honem musela sdělit, že mají druhé pravnoučátko.

Na zastávce autobusu už stálo spousta dalších známých, které jsem stačila jen pozdravit, abych si vyměnila aspoň pár slov s tchyní mého syna.

A na schodech byla sousedka, tak začala vyprávět, jak uslyšela druhá, že se tam bavíme, otevřela také dveře a byla schůze raz dva.

Ale, honem svléknout, uklidit nákup a honem volat mamince! Už jsem ten svůj obvyklý čas přetáhla a maminka bude mít jistě starost, co se děje. Bývám většinou přesná.

Venku zatím stále svítí sluníčko, radujte se, přichází pomalu, ale jistě JARO!
Zdroj obrázku: internet

Občasník č. 3

26. února 2012 v 16:54 | já |  OBČASNÍK
Řekla jsem si, že by nebylo špatné sem zase jednou vložit občasník. Tedy takovou mou týdenní inventuru. Zde tedy je:

Neděle 19.2.
Přijela zase dcera s dětmi na oběd. Jsem vždy ráda, když jim chutná a to bývá vždycky. Zase jsem uvařila na přání, po obědě manžel myje nádobí - ne že by nikdo nechtěl, ale to je jeho parketa a basta, dcera a vnučka utírají a uklízí a já mám už volno. Pak chvíli jen tak posedíme, pokecáme a manžel jde udělat kávu a já jim k tomu přinesu domácí pečivo. Ještě se všichni potěšíme a zasmějeme s jejich Pegginkou a brzy je čas na odjezd. Vnuk - ten nejmladší - je popohání, má prý rande. Ale byl to hezký den.
Takové návštěvy s obědem jsem už kdysi dávno nazvala "výjezdovkou". Nevím, čím mne to inspirovalo, ale ujalo se to.

Tento den se vyznačoval ještě tím, že měla maminka velké zdravotní problémy, ale to jsem popisovala v samostatném článku o telepatii.

Pondělí 20.2.
Čekala jsem netrpělivě, jak dopadne maminka u lékaře, kde měla kontrolu. Mohu říci, že nepřekvapil. Nic moc jako obvykle, doufám, že bude líp.

Úterý 21.2.
Opět chvilka potěšení. Ozval se syn, že se zase zastaví na chvilku na kávu. Řešili jsme jak to bude, zúčastním-li se 1.3. promoce v Olomouci. Samozřejmě dle zdravotního stavu. Původně jsem byla rozhodnutá, že to nezvládnu, ale postupně jsem změkla a když to dobře dopadne, podám po návratu hlášení, doufám, že i obrazem.
A ještě jedna docela dobrá zpráva! Manžel dostal zase přeplatek z VZP za léky! Tady je vidět, že platí dost, když přetáhl limit. Takové překvapení vždy potěší.

Středa 22.2.
Jak jsme si tak se synem a snachou včera povídali, tak přišla řeč i na úspěšné tlumení bolesti páteře pomocí konopné masti, kterou používá několik kolegyň snachy. Neváhali jsme tedy a peníze, které jsme inkasovali z pojišťovny, jsme ihned investovali do této masti. No, nechci to zakřiknout, zatím pomáhá, zatím, uvidíme jak dlouho.

Čtvrtek 23.2.
Dcera v neděli dovezla zase práci. Vnukovi se postavila do cesty nějaká velká ošklivá větev a roztrhla mu bundu. No, udělal si tam sedmu 10 x 15 cm, měřila jsem to, abych věděla, jak velký "flek" mám event. koupit. Na stroji se to nedalo, jen v ruce, ale co by babička pro vnoučka neudělala, že? Mnozí mi rozumí.
Pátek 24.2.
Už jsem tady měla asi 14 dní jednu zakázku od sousedky. Když jsem na tom byla tak špatně, nezvládla bych tuto opravu, ale už jsem se do toho pustila. Záclony chtěla zkrátit, byly pořádně široké a pak ještě naskládat do záhybů a zašít, aby to nemusela řasit na okně. No, já sama to nemám, ale řekla jsem, že to zkusím. Zkoušela jsem si to propočítat, trošku to šlo, ale nakonec jsem si s tím stejně vyhrála.

Sousedka byla spokojená a handrkovaly jsme se o peníze. Ona si je nechtěla vzít zpátky, já je nechtěla, ale nakonec vyhrála. Hodila mi je a zavřela. A bylo to. Copak o to, práce to nebyla na chvíli a ona říká, že jinde by zaplatila víc, ale mně to bylo blbý.

Sobota 25.2.
Dnes má narozeniny moje vnučka, myslím na ni celý den, popřála jsem jí na blogu i osobně, ale jen telefonicky, protože je v Olomouci. Tak dáreček později.
Sousedka měla taky narozeniny, také jsem jí popřála a dala maličkost, a ona mi slíbila, že se podívá po nějaké vhodné halence na tu promoci.

Já se přiznám, že už je to hodně let, co jsme se byli někde "vyvenčit", na plesy ani do divadla už nechodíme, tak opravdu nic slavnostnějšího nemám. Sousedka ano.

Nakonec mám od ní dvě varianty, tak uvidím, jestli vůbec nějaká bude třeba.
Zdroj obrázků: internet

Co nás ve škole učili a neučili

25. února 2012 v 23:30 | já |  TÉMA TÝDNE
Začínám jako v pohádce. Bylo - nebylo. Ale bylo, bohužel už je to dost dlouho, co já jsem chodila do školy a jak si mám všechno stále pamatovat, ne?

Je pravda, že na základní škole nás naučili hlavně číst, psát a počítat. Neměli jsme ve škole třeba předmět, který je už dlouho na škole běžný, učí se tam od každého trochu a myslím, že se jmenoval občanská výchova, tedy ještě dříve, teď už opravdu nejsem v obraze. Ale protože jsem chodila do školy na jižní Moravě, měli jsme na základce třeba povinné náboženství. Dodnes mám v památníčku i věnování od naší katechetky. Ano, učila nás žena. Bylo to už tenkrát pro mne takové zvláštní, ale my si nestěžovali. Pan farář měl sbírku známek a nálepek od zápalek, to se tenkrát hodně sbíralo, a tu mezi námi, dětmi, celou rozdal.

Je pravda, že jsme se učili spoustu věcí, které v životě nejsou potřeba a které jsme ihned zapomněli. Škola byla vlastně na vědomosti, ne na to, abychom se uměli sami o sebe postarat.

Pravda je také to, že nás nějak líp nebo důkladněji učili pravopis. Když dnes čtu některé blogy mládeže, která ještě chodí na základní školu, tak si říkám, že asi měli velkou absenci.

Takové důležité věci pro život, jako je výchova dětí, rodičovství, hospodaření v domácnosti, to nás měli nebo museli naučit rodiče, nebo život sám.

Co vím, tak jsme ve škole měli jen nějaké ruční práce, vaření a později samozřejmě politiku. To bylo dost důležité. Tedy jak pro koho.

Vím, že třeba teď se učí ve škole o škodlivosti drog, to dřív nebylo třeba. Povídá se také i když stručně o sexu, o tom my jako děti nevěděli vůbec nic. Poučovaly nás starší kamarádky, nebo sám život.

Jak jsem viděla, někteří mladí si docela fandí. Prý může propadat a může být chytřejší než jedničkář? No, chytřejší asi ne, ale je pravda, že někteří mohou mít život jednodušší díky známostem, penězům a tak. O tom také ve škole neučí, to je o životě a pravda je taková, že se učíme vlastně celý život, ne jen ve škole.

Mně osobně bylo už padesát, možná i víc, když se zaváděly do zaměstnání počítače. Tak jsem se to musela jít učit. Byly všelijaké kurzy a školení, jak je vidět, zvládla jsem to a učím se tady stále.

Naše mládež myslím ve většině nadává na školu, těší se na prázdniny, asi je to normální, ale já marně pátrám v paměti, že by to za nás bylo až tak zlé? A podívejme se třeba do některých chudých zemí, kde návštěva školy stojí peníze, rodina na to nemá, a tak jsou tam analfabeti a může je pak každý lehce oblafnout. Proto i u nás existuje adopce těchto dětí na dálku, aby se mohli aspoň někteří naučit číst a psát.

Když to na závěr shrnu, jak to vidím já, tak ve škole nás učí, ale naučit se to musíme sami. To, co se ve škole neučí, to nás naučí život, rodiče, přátelé, nebo se to naučíme sami, protože na život není šablona pro všechny stejná.

LADĚ k narozeninám

25. února 2012 v 0:01 | já |  RODINA
Dnes má narozeniny moje vnučka Lada, která pro mne bude vždycky Laděnkou. Chtěla bych Ti, moje milá Laděnko, popřát k Tvým krásným narozeninám hodně lásky, úspěchů, zdraví, štěstí a splnění Tvých snů a přání.
Už loni jsem dávala na blog nějakou fotogalerii z Tvého života, proto se letos soustředím jen na ty fotky, které tam loni nebyly a ty poslední. Tak si to užij!
Asi není moc známé, že Lada chodila osm let na gymnastiku. Tady jí bylo také zrovna 8 let.
Tady už má necelých 12 let. Dostala k Vánocům nový dres.

Zde je na oslavě 18. narozenin své sestřenice - mé další vnučky.
Tady se mi moc líbí její oči. To byla fandit bráškovi na bowlingovém Czech open.
Laděnka na mém jubileu loni v květnu.
A vidíte tu změnu? Lada si řekla - konec blondýny!
A je i změna fotky na FB.
Milá Lado! Přeji ještě jednou ať je Ti vždy aspoň tak krásně, jako Ti doufám bude 1. března, když budeš mít promoci. A já věřím, že to je jen ta první promoce, že bude ještě další, min. jedna. Krásné narozeníny - babinka a dědenek

Život píše romány 2.

24. února 2012 v 16:44 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Již jsem tento týden psala jeden příběh z těch mnoha, které jsem poznala za svůj život zde mezi lidmi, kde žiji už dost dlouho.

Bohužel to také není veselá záležitost, ač bych bych byla moc ráda, kdyby to dopadlo úplně jinak, ale třeba ještě někdy...

Příběh druhý - Otec a syn

Tento životní román jsem nazvala podle hlavních protagonistů. Otec Olda se brzy oženil, protože jeho dívka otěhotněla. Nevím, jestli tam byla láska nebo nějaký vzdor utéci od rodičů, utéci z domova, protože to tam už jako domov nebylo.

Olda měl ještě dva sourozence. Měl maminku, která byla psychicky nemocná a skončila v léčebně, tatínek sám děti nezvládal, tak se znovu oženil. Nevím, jestli se rozvedl, ale asi ano a ta, kterou si vzal, ta si přivedla svoje dvě děti, které protěžovala a Olda a jeho sourozenci byli stranou. Tak, jak jsem vyrozuměla, Oldovi chyběla máma, tuto ženu přímo nesnášel a tak odešel, oženil se a byl už ve dvaceti letech tátou.

Řekla bych, že mu absence maminky poznamenala celý život. Měl pouze tohoto jednoho syna Josefa a s manželkou - no asi nic moc, ale byli spolu dost let.

Historie se opakovala v tom, že i Josef se brzy oženil a má také syna. Bohužel se ale velmi brzy rozvedl, měl nejraději alkohol a tak to nedělalo dobrotu.

Josef se snažil jednou léčit, ale bez úspěchu, tak se nastěhoval k matce, která se mezitím s otcem - tedy s Oldou také rozvedla.

Josef bydlel u matky, ale pil vesele dál. Občas zakotvil na chvíli u nějaké ženy, která mu to jeho pití tolerovala nebo pila s ním. Ještě horší bylo to, že když se opil, býval často agresivní, proto mu matka řekla, ať si najde něco jiného a odstěhuje se.

Po krátkém čase si našel družku, u které sice nebyl hlášený, ale žili a bydleli spolu, zkraje oba chodili do práce, ale postupem času nepracoval žádný. Josef se občas vídal s tátou, ale opravdu málo. Přišel nebo zavolal hlavně tehdy, když došly korunky. Táto, dej, táto půjč (na věčnou oplátku), jednou potřebovali na tohle, po druhé na ono.

Práce prý pořád nebyla a proč taky, to, co brali jako dávky jim stačilo, protože za byt neplatili moc, měl ho koupený příbuzný Josefovo družky, byla celkem pohoda. Když peníze nebyly, byla tu máma a tam zase táta. Oba občas něco přidali.

Najednou však nastal zlom. To když majitel bytu tento prodal a oni se museli vystěhovat. Věděli to už dlouho předem, ale pořád si asi říkali, že to nějak dopadne.

A nedopadlo. Josefova družka se nastěhovala dost daleko k synovi do domku a Josef? No co, zkusil to zase u mámy.

Máma mu vařila, prala, nechala ho zadarmo bydlet a on si své sociální dávky (pořád ještě nepracuje - už asi 15 let) stačil propít a prokouřit.

Jeho agresivní opice ho ale stála dost. Bylo po pohodlí, máma se ho bála a zavolala na něj policajty, když přišel zase opilý a vyhrožoval.

Zůstal na ulici a chodil to zkoušet jednou k mámě, také k tátovi. Tam jednu noc nakonec také přespal, ale když jim zaneřádil byt, bylo jasno.

Dostal místo v ubytovně pro sociálně slabé, kde platí pouze malé poplatky. Zase začal chodit k tátovi, že mu chybí peníze, k mámě na oběd.

Jednou to došlo tak daleko, že Josef volal přes silnici na tátu, aby mu dal dvacku na cigarety. To už bylo na Oldu moc a řekl, že už to stačí.

Od té doby jdou kolem sebe jako cizí, Josef vybírá odpadkové koše, táta se zatvrdil a říkal, že takového syna, který ho znal, jen když potřeboval peníze, nechce.

Minulý týden jsem je oba viděla. Syn Josef se hrabal v odpadu a táta Olda se jen opovržlivě otočil na druhou stranu.

Když jsem tento příběh poslouchala, tak jsem byla přesvědčená, že by stačilo, aby Josef projevil jen trošku lásky k tátovi a ještě by se dalo leccos změnit. Ale já to, bohužel, nevidím růžově.

Víc podrobností nevím, ale myslím, že i toto je až dost.

Napřed se pořádně rozhlédnout

23. února 2012 v 13:32 | já |  JEN TAK
Promiňte, ale nedá mi to a musím se svěřit s něčím, co mne stále nepřestane udivovat.

U nás ve městě, prakticky téměř vedle sebe jsou tři drogerie. Samozřejmě, každá má úplně jiného majitele, jedna je, jak jsem si zjistila zřejmě opravdu naše, tedy česká. Nedávno jsem si tam šla koupit tu moji drahou zubní pastu, která byla v akci a paní prodavačka mi nabídla členství. Je pravda, že mají každý měsíc nějaké akce pro členy klubu, členství je zdarma, tak proč to nezkusit.

Včera jsem tam šla moji přihlášku odevzdat, okamžitě jsem dostala kartu a tak jsem si řekla, že se zeptám, v jaké cenové relaci mají krém na bohy. Vždy po koupeli si je musím namazat, protože nesnáším, když mi "šustí", jak já říkám.

Ochotně mne zavedla k regálu, kde tedy velký výběr nebyl, ale krém jako takový tam byl za 59,90 Kč. Značka, kterou kupuji podstatně levněji o kousek vedle. Poděkovala jsem a odešla s tím, že si počkám, až bude někdy v akci.

Šla jsem se tedy podívat to té druhé drogerie, že by o tolik zdražili? Kdepak! Tam měli tento krém navíc v akci, ještě o 5 Kč levnější než obvykle a tudíž stál pouze 29,90 Kč! Ano, snadné počty, za tu první cenu bych měla tady dva!

Také se vám vtírá otázka, jak je to možné? Takový rozdíl, to přece není normální! Ale co se divíme, v té naší české drogerii je stále téměř prázdno na rozdíl od té druhé!

Tady je vidět, že kdo má čas, tomu se vyplatí se porozhlédnout i jinde a navíc pokud to není daleko, v rozmezí tak 200 metrů!

Ještě přidám něco, z čeho jsem byla také "na větvi". Hned na úvod přiznávám, že jsem teď asi tak měsíc květák nekupovala, tak jsem netušila kolik stojí, ale tenkrát jsem platila tuším 25,90 Kč, protože byl v akci. Mám květák ráda, tak jsem si řekla, že bych si ho jednou zase dala třeba na mozeček a jeden market nabízel květák za nejnižší cenu! Hurá - šlo se pro něj! Ale bohužel, odešla jsem bez něj! Květák za nejnižší cenu stál 36,90 Kč! Je pravda, že jsem neobcházela ostatní markety, to bych se naběhala, ale raději ani nechci vědět, kolik stojí jinde! Květák zítra nebude, udělám jiné zdravé a dietní jídlo! Bude ryba!

Jak to dopadne?

22. února 2012 v 13:57 | já |  RODINA
Řekněte sami, můžu já klidně spát? Hned si také odpovím: NE! Už asi týden vím, že moje vnučka bude mít 1. března promoci, na kterou jsem se tolik těšila. Ale téměř hned jsem zamítla tu možnost, že se budu moci zúčastnit.

Syn má pětimístné auto, jedou jen na otočku ve složení: syn se snachou - jako rodiče v první řadě, vnuk - bráška vnučky, taky OK, babička - maminka snachy, v pořádku. Zbývá jedno místo. Já nebo manžel. To je velké dilema.

Manžel má na tento den už měsíce plánovanou návštěvu na interně a protože se stále bojí o své zdraví, tvrdí, že tam musí. I kdyby to nějak zařídil, je tu další problém. Nemá šaty a v riflích jít na promoci - jasný všem, že? No, přece si kvůli chvíli nebude kupovat nové šaty, to už mu nestojí zato!!! Jeho oblíbené rčení, NIC už mu nestojí zato, na tu chvíli co tady bude.

Včera tady byl syn se snachou, bavili jsme se také na toto téma a vnučka prý čeká, že aspoň jeden z nás přijede. Já s tou mou pochroumanou páteří - bojím, bojím, abych jim nenadělala ještě víc starostí než radosti! Přece jenom od nás do Prahy to je cca 100 km a odtud ještě do Olomouce! Hrůza a odpoledne zpátky. Tak, a teď jak se říká - BABO RAĎ!

Ani nevíte, jak v noci nespím a přemýšlím, i když vím, že stejně nic nevymyslím. Zdá se mi to neslušné takto zklamat svoji vnučku, kdoví, jestli se ještě dočkáme další promoce, v našem věku jeden nikdy neví. Vnučka už dělá druhý semestr dalšího - magisterského studia, ale... Pokud by to aspoň nebylo horší, než to je, nadopovala bych se prášky a snad bych to zvládla! To si teď opakuji stále a byla bych moc ráda, kdyby to vyšlo!

Dnes jsme dostali od vnučky pozvánku!
Jistě mi rozumíte, že slzička ukápla už teď a co potom, když bych byla myšlenkami na promoci a fyzicky doma!

Tak tedy - pokud nebude můj zdravotní stav do té doby horší, asi to risknu. Rozumíte mi, ne? Určitě byste se zachovali podobně! Tak mi aspoň držte palečky, ano?

Život píše romány

21. února 2012 v 16:53 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Je o mně známo, že jsem už starší seniorka, že bydlím už padesát let v jednom městě a v jenom bytě. Za tu dobu jsem také poznala řadu přátel a známých. V práci jsem byla v podstatně na jednom pracovišti 34 roků, i když v různých funkcích, byl to velký závod a také jsem tam poznala spoustu lidí.

Občas ještě potkávám některé z těchto známých, které jsem poznala třeba před těmi zhruba i padesáti lety. Nevidím se třeba s někým dost dlouho, něco vím z dřívější doby a teď se dozvídám hotové romány.

Protože jsem v poslední době potkala dost takových známých a jejich životní příběhy jsou opravdu zajímavé, někdy jak na houpačce, tak jsem si řekla, že něco o tom napíši.

Dnes tedy příběh první - ANIČKA.

Poznaly jsme se v době, kdy nám bylo necelých třicet let. Je přibližně stará jako já, měla dvě děti a manžela, kterého velmi milovala. Vím, že spolu nebyli dlouho, on si našel jinou a ona stále nosila jeho fotku v peněžence. Byl to opravdu krásný muž, nemohla na něj zapomenout. Měla i krásné a myslím, že i hodné děti.

Byla nějaký čas sama a pak si našla na inzerát muže. Ona bývala taková upřímná a vyprávěla nám kolikrát i takové detaily ze svého intimního života, které já bych neřekla snad ani kamarádce. No, nic proti tomu.

Zkrátka poznala tohoto muže na inzerát a začala s ním chodit. Na pohled to byl takový ošklivý skrček, ukazovala nám fotku, tedy nic proti podobě, pokud byla jinak spokojená a to ona byla. Vyprávěla nám docela barvitě jednou i to, jaký je super milovník, že něco tak úžasného nikdy předtím nezažila.

No a to byl asi kámen úrazu. Vzali se, byli manželé, nevím už přesně jak dlouho, ale pár let to bylo. Najednou náhodou přišla na to, že pro jejího manžela není jen ta jediná. Měl prý známosti s různými ženami, se kterými se samozřejmě nemodlil, no zkrátka stále miloval inzeráty a odpovídal na ně, aby se seznámil a vše, co k tomu patřilo. S Aničkou byl sice ženatý, ale jinak byl něco jako GIGOLO.

Když to zjistila, pochopitelně se rozvedla. Byla ráda, že ještě nechytla nějakou tu nemoc. Pak jsme se pár let neviděly. Potom mi řekla, že je znovu vdaná. Měla jednu takovou nejlepší kamarádku, která byla vdaná a pak dostala tu ošklivou zákeřnou nemoc. Anička jí chodila stále navštěvovat a ona, když věděla, že zemře, tak k ním měla prosbu. Požádala ji, aby si vzala jejího manžela, až zůstane sám, aby o něj bylo dobře postaráno.

Přání umírajícího se prý má splnit, asi se i opravdu zamilovali a vzali se. Je s ním dosud, ale nedávno mi přišla nějaká smutná, říkaly to její oči.

Říkám jí "copak, Aničko, jsi nějaká smutná, stalo se něco?" "Ani nemluv, stalo se toho tolik, že nevím, čím začít".

Tak povídala. V listopadu jí zemřel syn. Bylo mu 51 roků a šel na operaci žlučníku. Přitom mu zjistili velký nádor, podstoupil prý celkem asi pět operací, ale nepomohlo to. Zemřel. Vím, že to je snad to nejhorší, když zemře dítě, bylo mi jí líto. Byl to krásný a hodný syn, ale i kdyby nebyl, bylo to její dítě.

Pak se stalo to, že i ona musela na operaci střev a zjistili jí také nádor. Naštěstí prý nebyl zhoubný, ale ještě se docela nevzpamatovala z jednoho a teď tohle.

"A kam jdeš?", ptám se. "No a to je další problém", rozpovídala se. Má manžela v místní nemocnici pro dlouhodobě nemocné, protože čeká na operaci kyčle. Ale má takové bolesti, protože mu tam něco odumírá, že nemůže být doma a oni s ním prý tam musí cvičit." Chybí prý mu do operace dva měsíce a ředitel nemocnice prý jí ho chce dát domů, že nemají dost místa.

Ani se jí nedivím, že se bojí, že by to nemuselo dobře dopadnout a tak z toho byla také zničená.

Tak si říkám, že člověk snad vydrží opravdu víc než kůň. Už jsem ji neviděla teď zase asi měsíc, LDN-ka je naproti našemu domu, kdyby tam manžel byl, asi bych ji ještě někdy potkala, ale to je zase to slovo - kdyby. Prostě nevím a doufám, že už to teď dopadne dobře. Držím jí palce!

Telepatie nebo propojení?

20. února 2012 v 13:39 | já |  RODINA
Ze soboty na neděli jsem měla zase divoké sny. Kolikrát si říkám, že to není možné, aby se jednomu zdály stále samé hlouposti.

Na včerejší den to bylo ale ještě trochu jiné. Takové horší. Uprostřed noci mne vzbudil zvonek. Někdo zvonil? Nebo to byl mobil? V každém případě bylo ticho a já byla vyděšená.

Také jsem "jako" slyšela v tom snu zabouchnout dveře, ale takové ty zašupovací, jako má sanitka. Podle tohoto zvuku jsem ji kolikrát poznala. To jsem ale také nešla zkoumat a snažila se zase usnout. Dlouho se mi to nedařilo...

Byla neděle a měla přijít dcera s dětmi na oběd, tak jsem začala chystat, abych to s tím mým odpočíváním stihla a v tom mi zvonil mobil. Vnoučata mne prozvání, když vyjíždí k nám, říkala jsem si, že nějak brzy. Mobil ale zvonil a nemínil přestat, kouknu a kdo volá? Maminka. Většinou, když se nic neděje, tak jí volám obden, pokud jsou problémy tak denně, o ničem větším jsem nevěděla a proč vůbec ona, že? Pochopitelně jsem se hned vyděsila. Bylo vidět, že jsem měla proč. Byla úplně vyřízená, jaké měla bolesti, říkala, že to není možné vydržet, že neví, co má dělat. Ptala se mne. Mne, která jsem sto km daleko. Byla u ní švagrová a prý nevěděla, jestli má zavolat záchranku nebo jejího doktora.

Jasný, že si švagrová poradila, řekla jsem jí, ať to nechá na ní a že za chvíli zavolám, jak to vypadá. Maminka volala brzy sama, že ty bolesti prý byly tak strašné, že má sto chutí si vzít nůž a skoncovat to. Hrůza! Už se mi udělalo nevolno, ale co mohu dělat?

Pak jsem se dovolala já a dověděla jsem se, že veškeré ty bolesti byly od páteře. Mamince říkali lékaři, že má páteř v hrozném stavu, ale už s ní v jejích 92 letech nich nedělají. Asi jim to nestojí zato, nevím, co jinak bych si o tom měla myslet.

NĚCO by měli udělat aspoň proto, aby neměla takové bolesti, já jí rozumím moc dobře, ale naštěstí u nás máme zatím rozumnější lékaře.

Tak jsem si vzpomněla na ten sen. ZVONĚNÍ. Zvonil mi mobil, když jsem to nečekala - byla to maminka se špatnou zprávou. SANITKA. Slyšela jsem zabouchnout dveře od sanitky a ona za maminkou opravdu musela přijet.

Bylo to znamení, nebo jsme tak propojené? Už teď se děsím znamení dalších.

Když byla u maminky ta záchranka, dostala injekci s tím, že jedna je málo, že si má vzít večer ještě kapky na bolest, na dnešek byla objednána k lékaři, ale měla by prý těch injekcí dostat deset, aby se jí ulevilo.

Dnes byla u svého praktického lékaře, původně chtěla jen napsat léky, ale předala mu záznam z pohotovosti, on jí píchl další injekci s tím, že pokud by ji na ty ostatní někdo vozil, tak ano, ale ON jí je nebude jezdit píchat. Dostala další léky a bylo to vyřešeno.

HAPPY END se tedy nekoná. Vím, že nemůže takto starý člověk být bez zdravotních problémů, ale žít s takovými hroznými bolestmi? To je snad proti lidskosti!

Co by bylo, kdyby

19. února 2012 v 15:34 | já |  TÉMA TÝDNE
To vědět, byli bychom géniové, jací se ještě nenarodili. Můj manžel říká, že slovo KDYBY má velkou moc. Něco na tom je.

Pokud začínáme větu slovem kdyby, je to pouze nějaká spekulace.

Kdybych se neodstěhovala na druhý konec republiky, kdybych bývala byla tenkrát nejela náhodou tím autobusem, nepotkala bych se s manželem.

Takových otázek bez odpovědi bychom mohli mít každý spoustu. Jedno vím ale docela určitě. Kdybych nezačala psát blog, nepoznala bych spoustu výborných lidí, dovolím si říct i přátel, kde někde naše virtuální přátelství přechází tak nějak plynule ve skutečné.

Co by se stalo, kdyby opravdu nastal konec světa, jak to prorokují někteří lidé? Bylo by to smutné a špatné.

Dnešní mladí lidé si jistě také položí otázku, co by bylo, kdyby nebyl internet. Nic zas tak světoborného by se nestalo. My, dříve narození jsme bez něj také dlouho přežívali a šlo to. Pravda ale je, že s ním je ho snazší.

A co takhle kdyby se mohlo cestovat časem? To bychom asi většina z nás chtěli vědět, jak bylo to či ono, nebo jak bude to či ono.

Určitě by se ale většině líbilo, kdyby vyhráli třeba ve sportce. V tomto případě určitě zapracuje fantazie okamžitě! To by se to plánovalo, jen nebýt toho KDYBY...

Podle mne nemá smysl se nějak moc upínat k tomuto slovíčku a žít přítomností. Protože kdybychom nežili přítomností, s největší pravděpodobností bychom už nežili vůbec.

Černá díra

18. února 2012 v 16:33 | já |  JEN TAK
Znáte to také z domova? Někde máme "černou díru" nebo nám tady někdo krade věci. Jinak to není možné.

Vím, že se hodně hovoří o tom, jak se v domácnostech ztrácí z páru ponožek vždycky jen ta jedna, ale u nás se postupně během asi měsíce nenašly tři věci! A to ne proto, že bychom měli doma "binec", možné by bylo také to, že máme ve skříni zavřeného toho "cizího pána", který nám ty věci schovává, ale fakt jsme prohledali už všechno.

Napřed jsem hledala uháčkované pouzdro na svůj mobil. Byla jsem přesvědčená o tom, kam jsem ho dala, ale prostě nic. Nebylo ani nikde jinde, rezignovala jsem tedy a uháčkovala si jiné.

Nedávno jsem hledala další věc. Mám kladívkové prsty a tudíž jsem si koupila takové chrániče, které mi mají pomoci v tom, aby mi v některých těch tvrdších botách nebolel ten můj pokřivený prst. Vím, kdy a kde jsem si naposledy tento chránič sundavala z prstu, ale už se nenašel. Zase jsem hledala několikrát dokola a je prostě fuč!

Vrcholem toho všeho bylo, když tento týden manžel hledal svoji pastu na zuby. Máme každý svoji, já mám zuby citlivé, tak mám poněkud dražší, co dražší, drahou podle mne až až a jemu stačí normální. Víme oba, že jsme ji minulý týden kupovali, já vím, že jsem ji pak manželovi doma dávala do ruky, ale pasta se také nenašla.

Rozumíte tomu? Já ne. Už si připadám jako pořádný debil, ale opravdu nikde není. Zdá se vám to normální? Vím, že máme nárok na sklerózu, ale někde by přece ty věci musely být a nejsou.

Nevím, co si mám o tom všem myslet. Jestli to takhle bude pokračovat, tak nevím, jak jednou dopadneme.
Vypůjčeno z netu.

Zoubek

17. února 2012 v 16:55 | já |  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA
Začátkem února zde jsem psala o tom, jak manželovi vypadl zub z téměř nové protézky a jak všeho nechal a běžel, a běžel a rychle utíkal, aby měl zase vše v pořádku z paní zubařce.

Nepsala jsem však, jak to dopadlo. Špatně. Měli dovolenou a měli být až za 14 dní. No, že by z toho měl radost neměl, ale co, stávají se horší věci, ne?

Konečně v pondělí nastal tedy ten den "D" a šel si nechat udělat tu opravu, protože přece jenom ty staré zuby, které měl naštěstí schované, to už není ono.

Oprava měla být ještě ten den odpoledne, tak tam hned šel. Hurá, tedy až potud vše v pořádku.

Včera ráno mne volá, abych se šla na něco podívat. Jeden zub byl jako vyviklaný dopředu. "To přece není v pořádku, že?" říkal manžel. "Jasný, to do něčeho kousneš a zub bude venku!" říkala jsem mu a ještě jsem mu poradila, ať s tím zkusí trošku zahýbat. Raději nezkoušel nic a šli jsme nakoupit.

Jen jsme přišli domů, volá mne znovu. Správně, zub už byl venku. A bez bolesti. Nemusím snad dopodrobna líčit, jak jsme svorně nadávali, jak se dnes dělá, že to vydrželo vlastně jen 3 dny. Byla to zase ta dvojka!

Jak ho ten den bolelo to jeho invalidní koleno, že sotva došel domů. Ale protože má manžel rád všechno v pořádku hotové včas a to nejlíp ihned, rozjel se po obědě znovu na zubní. Připraven říci na to svůj názor.

Dnes si šel zase pro opravu. A vida! Byla to sice dvojka, ale prý na druhé straně a chyba je snad v něm, že špatně kouše! Tak to se přiznám, že to jsem nikdy neslyšela. To mu řekla sestra z ordinace a rovnou ho odvedla k paní laborantce, která sedí naštěstí jen o poschodí výše.

Tam si musel párkrát skousnout papírek, aby mu v laboratoři zuby přibrousili, prý to mělo špatný sklon! A pak, že za to může on!

Teď jen budu čekat, který zub mu vypadne příště. To už bych jim tu jeho protézu šla na hlavu asi hodit sama. Mají jediné štěstí, že nic neplatil!

Mé začátky a pokusy o veršíky

16. února 2012 v 14:21 | já |  JEN TAK
aneb poezie do třetice. Už jsem zde zveřejnila poetickou tvorbu mého syna, jeho dcery - mé vnučky, tak teď také něco "prásknu" na sebe.

Vždy mne bavilo psaní. Už když jsem psala ve škole slohové práce, byla jsem ráda. Pak jsem (už jsem tady o tom také psala) dostala nápad v 8. třídě základní školy, že budu vydávat časopis. Jen tak. Pro třídu. Spolužačky mne ukecaly, že ano. Nastala práce - to nebylo jako dnes, sedneš si k PC a "jedeš". Vše jsem psala ručně. Snažila jsem se i o ilustrace, psala pohádky, povídky a básničky, na konci vždy přidala svou vlastní sestavenou křížovku.

Nevím, ale to asi na tomto pořádně není k přečtení, proto přepisuji mini básničky, které jsem psala v době, když mi bylo 13 let, v říjnu 1954. Proto se nesmějte, prosím, jsou poplatné době a mým naivním školním letům.

Včelky
Znám já včelky pracovnice,
trubce, matky a dělnice.
Hlavní činy jsou však v tom,
že opylí každý strom.

Ti nám slaďoučký med dají,
že se máme jako v ráji,
aby když přijde jaro zas
ovoce jsme měli hodně a včas

Kos
Říkal nám jednou kos,
že chodí i v zimě bos.
Že má černý fráček
a žlutý zobáček.

Zima že mu také není,
přesto, že je bez topení.
Potom si jen lehne
a venku ať si mrzne.

Opička
V ZOO je jedna opička,
která už nosí brýle.
Říkala nám, že celičká
v těch brýlích podobna člověku je.

Pak se stalo nepsaným pravidlem, že jsem psala celé rodině vždy k narozeninám básničku. Jedna malá ochutnávka. Tato básnička je pro mou dceru, když měla dvacáté narozeniny. Bože, jak už je to dlouho!

Dnes je tomu dvacet let,
co se vyklubala na svět
naše milá Zdenička,
vytoužená holčička.

Radost byla převeliká,
nikdo neví, co ji čeká,
ale už ji máme rádi
jako staří kamarádi.

Uteklo to jako voda,
až u srdce mne bodá
a máme slečnu dospělou,
hodnou, hezkou, veselou.

Do dalších let hodně zdraví,
ostatní se samo spraví,
k tomu trošku štěstí
ať Ti osud věští.

Přejeme též ve škole
šťastný dojezd do cíle.
Těšíme se na promoci
jako hladoví vlci.

A co popřát nakonec?
Ať Tě hodný mládenec
potká a má hodně rád,
ať je Ti víc než kamarád.

Tak, a teď se posunu o skoro dvacet let dál a uvedu moje veršování, které jsem napsala pro moji milou kolegyni k jejím tenkrát osmdesátým narozeninám. Stále jsme ve spojení, právě před chvílí mi volala a vždy na jaře za ní jezdím, nebydlí naštěstí daleko.

Jestli ten čas tak rychle poletí,
budete mít brzy celé století.
Chtěla bych vám vše hezké přát
a taky za vše moc poděkovat.

Byly jsme dlouholeté kolegyně
a věřím, že stále budem přítelkyně.
Přeji vám k vašemu jubileu
zdraví, štěstí, dobrou pohodu.

Až se zase spolu uvidíme,
hezky to spolu oslavíme.
Dejte si na oběd sváteční husu
a já vám posílám velikou pusu.

Tak a to bylo až až. Doufám, že se nebudete moc smát, ale vše to bylo psané od srdíčka. Poslední takové dva až tři roky už mně to nejde téměř vůbec. Občas sice něco ještě zplodím, ale tedy, dá to fušku. S vyplazeným jazykem

Důsledky mrazu

15. února 2012 v 14:40 | já |  RODINA
Ještě nedávno víme a dobře si to pamatujeme, jaký byl velký mráz. V noci do rána konečně i u nás napadl sníh, ale nemrzne, takže se z toho stává ošklivá kaše a dnes, když jsme čekali na autobus v uctivé vzdálenosti od silnice, tak nás přesto jeden "šílenec" nahodil všechny, jak jsme tam byli. Teď je venku hrozný vítr, takže počasí pořád nějak jiné, než na jaké jsme si v zimě zvykli.

Když tedy mrzlo, někdo si topil doma jen na ústřední topení a někdo, tedy ne někdo, ale ti, co musí topit v kotli ve svém domku, tak se snažili.

Toto není čert, ale fotka mého syna, kterého pohotově vyfotila vnučka, aby bylo vidět, jak to neměl jednoduché. Z nedalekého baráčku se odstěhoval majitel a zanechal ve sklepě nějaké uhlí. Bylo by ho škoda, tak ho nabídl našim mladým, aby si ho odvozili. Bohužel, jinak to nešlo, než kolečkem. Tak syn vozil a vozil a vozil a snacha pomáhala skládat.

No, potom bych nechtěla drhnout tu vanu, když se syn vykoupal, na to on má doma lidi, tak tě, moje milá snacho, opravdu lituji. Doufám, že to aspoň stálo zato. Ohřáli jste se dvakrát.

Jak to máte vy?

14. února 2012 v 12:54 | já |  JEN TAK
Nesmím hned na úvod připomenout hlavně těm mladým návštěvníkům mého blogu, že dnes mají svátek zamilovaní. Ale já věřím, že oni na to nezapomenou a udělají si zase jeden krásný den! Všem, i těm starším přeji hodně štěstí a lásky!
Přáníčko zapůjčeno z internetu
Já jsem se ale původně chtěla zeptat na něco úplně jiného. Kolik asi tak zastavení tak absolvujete během třeba jedné cesty na nákup a zpět?

My jsme šli ráno s manželem jako vždy nakoupit a dost často přímo na schodech potkáváme naši mladou sousedku, která tam bydlí asi půl roku. Buďto jde s dětmi do školky, nebo s pejskem z ranní vycházky. Tak se pozdravíme, já i s pejskem, prohodíme pár slov, jinak to neumím a pokračuji dál. Daleko jsem se však nedostala. U venkovních dveří jsem potkala tu jednu moji vrstevnici, která tam bydlí tak dlouho jako já a měla cca před měsícem zdravotní problémy. Opravdu jsem na ni myslela, protože se mi na můj mobil neozvala, že by něco potřebovala. Tak jsem se musela samozřejmě zeptat, jak jí je a hned jsem i sama konstatovala, že určitě líp. Měla takové veselejší oči.

A šlo se dál. Manžel vždy trpělivě zůstane stát také a občas se přidá, ale neříká nic. Už si zvykl. Tak jsme ušli zase pár metrů a dole pod kopcem jsme potkali další sousedku z vedlejšího vchodu, která se ptala, kde jsme byli, že nás dlouho neviděla. Pár minut a šlo se dál.

Došli jsme tentokrát až do supermarketu, ale tam jsem se zase dala u výběru zboží do řeči s jednou paní, kterou jsem nikdy neviděla a ona mi něco říkala, když mi upadlo zboží. Naštěstí se nic nestalo a tak jsem dostala dobrý tip, kde mají dobré a levnější maso. No, uvidíme, třeba se to bude hodit.

U pokladny nás vždy zdaleka zdraví paní pokladní, my jsme takoví zapamatovatelní, protože chodíme pořád spolu a tak vždy něco řekne, krásně s úsměvem, takové lidi mám nejraději. Ještě stačíme pokecat o vaření, ona, i když je mladší, tak dá téměř vždy nějaký tip na dobré jídlo s ohledem na to, co vidí v košíku. Tentokrát jsem se nějak víc rozjela, stálo to necelých 500 Kč a zas tolik toho nebylo. No, co naděláme.

A šup, šlo se dál. Máme svoji pekárnu, kde pravidelně nakupujeme chleba. Ten jsme dnes nekupovali, ale šli jsme se tam zeptat, jestli mají dia zákusky, no když je ten Valentýn. Paní prodavačka nás už také zná, je milá a tak zase pár vlídných slov a jdeme konečně na autobus.

Vzhledem k tomu, že jezdíme stále přibližně ve stejný čas, potkáváme stejné lidí. Všichni se zdravíme a taky pokecáme. Buďto tam čeká druhá babička mých vnoučat od syna, nebo soused z vedlejšího baráku a také jsem se tam seznámila a popovídáme si teď už téměř pravidelně s jednou příjemnou mladou paní. Domluvily jsme se, že nám jednou její manžel maloval obývák. Představte si to.

No, řekli byste, že to je hrůza? Není. Dlouho si nepovídám a jsem takový komunikativní člověk, který má rád lidi. A jak to máte vy?

Je dobře, když chutná

13. února 2012 v 14:21 | já |  RODINA
Jak tak chodím denně do města za nákupem, tak potkávám samé známé tváře. Minulý týden jsem potkala také jednu známou a jak jinak, skončily jsme u jídla. Rozplývala se nad tím, jak byla na návštěvě u sousedky, která jí nabídla štrúdl, ale ten prý se jen rozplýval jak byl nadýchaný. Zeptala se, jaký to je, protože to neznala a dověděla se, že kynutý.

A to mi připomnělo, že vlastně my jsme doma dřív ani jiný neznali a já už jsem ho hodně dlouho nepekla. Co to takhle zkusit?

A co štrúdl, dám tam místo jablek hrušky, které jsem si v létě při jejich přebytku zazimovala do mrazáku už nastrouhané.
Zadělala jsem tedy těsto a upekla čtyři takové nohavičky. Mám raději ty kratší, proto je dělám na šířku plechu, lépe se mi to tam dává. No, na to, že jsme na to jen my dva, návštěva nepřijde, je toho dost. To mi proběhlo hlavou. Ale za chvílí mne to přešlo. Já si vzala k odpolední kávě jeden malý kousek, tedy lépe řečeno, manžel dělá kávu a tak mi k ní ukrojil i ten jeden kousek štrúdlu, moje obvyklá dávka. Proto jsem se po příchodu potom do kuchyně začala řehtat na celé kolo.

Na podnose z té jedné nohavice zbyly dva kousky. Takže ji téměř celou "zbaštil" můj drahoušek k té kávě! Hlavní je, že mu chutnalo a tak si po večeři přidal k těm dvěma zbylým ještě dva další!

Říkám si, že je zajímavé, jak manžel rád doma pečené, vlastně ale i koupené zákusky, ale sladká jídla jako jsou knedlíky, vdolky, lívance tak to nejí. Je sice diabetik, ale peču se sladidlem, cukr žádný nebo opravdu jen minimum, tak snad to nevadí.

Pekla jsem v sobotu. Dnes je pondělí a štrúdl je fuč.

Jaká je v pytli tma?

12. února 2012 v 12:41 | já |  TÉMA TÝDNE
Myslím si, že tmu jako takovou nemá moc lidí rádo. Vzpomenu-li si jen na některá přirovnání, napadají mne samá negativa. Např. :
TMA, že by se dala krájet.
TMA černá jako noc.
TMA jako v hrobě.
A teď tedy ještě TMA jako v pytli.

Také se říká, že pod svícnem bývá největší TMA, nebo že je lepší si zapálit svíčku, než si stěžovat na TMU.

Ale jaká je opravdu v pytli tma? Já jsem nikdy v pytli osobně přítomna nebyla, i když obrazně řečeno kolikrát.

Kladu si tedy otázku, PROČ se bojíme tmy? A hned si na ni také odpovídám.

Asi proto, že míváme někdy tmu v srdíčku, když nám zemře někdo blízký a drahý, když nás někdo zklame nebo máme výčitky svědomí.

Podle mne je daleko nejhorší ta TMA, kterou vidí ti, co nevidí. Ano, myslím tím lidi, kteří přišli o zrak nebo se tak už narodili.

Pro nás, co vidíme, i když třeba špatně, to je nepředstavitelné. Určitě je to horší pro ty, kteří viděli a najednou nevidí. V televizi jsem jednou sledovala jeden dokument, kde byli slepí manželé a přitom byli šťastní. Narodili se tak a ani si to jinak nedovedli představit.

Moje maminka oslepla před 6 lety do rána na jedno oko. Na to druhé vidí hodně málo, tedy spíš nevidí. Psychicky se s tím nevyrovná nikdy. Je nešťastná a vidí jen obrysy v mlze. Jak bych to nazvala? Možná jako BÍLOU TMU.

Dnes jsem myšlenkami daleko

11. února 2012 v 13:37 | já |  RODINA
Je to tak. Dnes od rána se mé myšlenky přenesly do Brna. U mé sestry. Je u ní maminka, která už pojede zítra domů. Sestra se o ní starala od konce prosince, ale mamince dochází léky, tak musí.

Dnes tam má sestra také svého staršího syna s rodinou. Oni bydlí ve Zlíně a tak jezdí cca jednou za měsíc. Jsou zaměstnaní a je jich pět. Mají tři děti. Hezky rozvržené po pěti letech. Nejstaršímu Jakubovi je 16, pak je jedenáctiletá Anička a nejmladšímu Šimonovi právě bylo šest let. Pamatuji si, když byli ještě jako svobodní u nás na návštěvě, tak plánovali velkou rodinu. Chtěli mít čtyři děti a téměř se jim to povedlo. Oba se seznámili při studiu na vysoké škole, láska jim vydržela a nyní mají spolu tak velkou a skvělou rodinu. Mám vždy radost když vidím, že se daří.

No a u mé sestry je nyní tedy šest lidí jaksi navíc než obvykle. To nevím, jestli se ještě nepřijde podívat její mladší syn, který má zatím skoro tříletou Lucinku, ale na jaře k ní přibude kluk. Ještě, že si sestra nevyměnila ten byt za menší. Kampak by se všichni vešli?

Tak vzpomínám na sestru, jak jim všem vyváří a vychystává, peče vždycky na dvakrát, aby nasytila všechny a také aby jim zítra ještě zbylo něco domů. Maminka tedy zítra odjíždí, odveze ji bratr, který jede služebně do Brna, tak při zpáteční cestě si na západ Čech zase maminku přiveze.

Proč na ně pořád tak myslím? Protože je mi tak trochu stydno. Já vím, jsem nejstarší, mám trochu nárok na to, být na tom zdravotně nejhůř, ale přece. Já bych už - co si to nepřiznat - nestačila na to, abych se ještě starala o maminku a je mi to moc líto. My jsme s mým "dědou" oba tak na střídačku na odpis a jsme rádi, když se nám daří postarat se sami o sebe a o náš byt.

Momentálně jsem si zase "vymyslela" další problém. Byla jsem na neurologii, měla jsem bolesti, které nepřestávaly a byly opravdu ukrutné, a co jsem se dozvěděla? Mám zablokovaný pánevní kloub. Dosud jsem ani nevěděla, že něco takového je možné! Takže mne zase bolí ta druhá strana než obvykle s těmi vyhřezlými plotýnkami. A jak prý je to možné? Na to mi pí doktorka řekla, že jak uhýbám té bolesti vlevo, tak namáhám tu pravou stranu a problém je na světě.

Tak jsem byla dnes opravdu ráda, že jsem uvařila a upekla. Jak já jsem byla unavená, to nikomu nepřeji. Dostala jsem nějaký velký obstřik, který prý se může jen jednou týdně, tak si to příští týden zopakuji a pak snad rehabilitace. No co, musí být zase líp, přece nebudu stále trpět, ne?

Tak a teď jsem na sebe práskla, co se mi dnes všechno honí hlavou a proč. Ale až bude trochu lepší počasí a já to vydržím, tak se zase určitě pojedu za maminkou podívat a budu se snažit aspoň jí trošičku pomoci. Tolik síly a elánu jako moje zdravá sestra nebo můj o hodně mladší bratr nemám, ale snad ještě mamince k něčemu budu.