Listopad 2011

NĚKDY JE STÁŘÍ HODNĚ KRUTÉ!

30. listopadu 2011 v 13:22 | já |  JEN TAK
Je mi líto, že zase budu psát jeden smutný, ale pravdivý příběh, ale takový je už život! A zvláště u nás, starých a starších.

Jak už o mně mnozí ví, tak jsem se sem, do tohoto města, přestěhovala z Moravy před 49 lety. Také jsem už psala o tom, že jsme v našem domě byli všichni odněkud, ale téměř nikdo odtud. Zkrátka, sestěhovali jsme se sem z celé republiky, protože tady byla práce i s bytem, na rozdíl od jiných míst.

Konečně jsem se tedy dostala k jádru věci. Manželé, přiměřeně stejného věku jako my, sem přišli ve stejné době. Oni pochází pro změnu z východních Čech. Měli také dvě děti, staršího syna, který je o rok mladší, než můj a dceru, která je o rok starší než ta moje. Děti spolu tedy vyrůstaly, my se potkávali téměř denně, normálka.

Paní, říkejme jí Nová, ta byla vždycky milá, vždy ochotná pomoci. Pan Nový byl takový bručoun. Sotva odpověděl na pozdrav, neusmál se, také jsem slyšela, že rád "bumbal", ale na jeho obhajobu musím říct, že jsme nikdy v domě neslyšeli o tom, že by dělal nějaký rámus. Zkrátka ho tady nikdo opilého nepotkal.

Na manželku byl vždy přísný a jsou věci, které nikdy nedělal. Nepamatuji si, že by jí někdy pomáhal doma, ona sama vždy i malovala a odtahovala si nábytek, to on nic. Také musela hodně šetřit, aby měli brzy auto. Jednou mi ukazovala, že musí nosit rukáv od vesty vyhrnutý až k lokti, protože tam měla díru, ale manžel jí řekl, že to ještě stačí. A ještě musím dodat, že i ona chodila do práce, ale o penězích asi rozhodovat nemohla.

Na druhé straně si živě pamatuji, jak nám jednou nevyšel odvoz do Prahy, kam mi měla přivézt sestra z Moravy mého syna, který tam byl na prázdninách u babičky. Měli jsme sraz v Praze na nádraží. Objednané auto nikde, telefony tenkrát ještě téměř nebyly, co teď? I když se nikomu do komunikace s p. Novým moc nechtělo, ale měl auto, já se odhodlala, šla zazvonit a vida! Pokud prý se jedná o dítě, není o čem diskutovat! Okamžitě se oblékl a šel pro auto! Za cenu benzínu nás tam okamžitě dovezl a já ještě dnes vidím mou zoufalou sestru, která už nás s mým synem netrpělivě chvíli vyhlížela!

Jak šel čas, tak se nám děvčata vdala a kluci se oženili, máme každá 4 vnoučata. Paní Nová stále je se svým manželem, ale už asi minimálně 20 let žijí pouze vedle sebe, ne spolu. On platí nájem, ona uklízí. Každý si vaří zvlášť, ona jezdí už pár let vždy na jaře na půl roku na chalupu do svého rodiště, která ji tam zůstala po rodičích.

Vzpomínám si také na jednu takovou perličku, že jim dosloužila pračka. Paní Nová na novou pochopitelně neměla a pan Nový nedal. Ona si prala prádlo v ruce, jemu prala dcera. Teď už je to snad v pořádku, ale vždy bývalo zvláštní, když vyšel třeba ze vchodu pan Nový a pár metrů za ním jeho manželka. Nešli spolu ani pokud šli stejným směrem.

A loni začal pan Nový s nemocemi. Napřed to bylo srdíčko - operace a teď, asi tak posledního půl roku jezdí na dialýzu. Paní Nová byla na chalupě a já ho kolikrát potkala, jak čeká na sanitku, která ho tam vozí. Ptala jsem se, je-li líp, ale stále říkal, že ne, ačkoliv mu všichni tvrdili, že se to musí lepšit. Jednou jsme si povídali asi tak 5 minut a já konstatovala, že to byl ta těch téměř 50 let nejdelší rozhovor, který jsme vedli.

Dnes jsem potkala tedy paní Novou a ptala se, co manžel. Dověděla jsem se, že je na tom opravdu hodně zle, je hubený kost a kůže, co sní to "vyhodí", měli mu amputovat nohu, protože má odumřelé dva prsty a hrozí mu otrava krve, ale netroufli si kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Nefunguje mu prý v těle už nic, každý den k němu chodí sestry mu tu nohu ošetřit a převázat. Říkala, že to vidí tak, že do Vánoc bude ještě chodit sám a pak už bude prý pouze "ležák". Na chalupu na jaře prý ale neodjede, nenechá ho tady už samotného.

Smutný osud, viďte? Je mi z toho na nic.
Obrázek stažen z internetu.

TO TADY DLOUHO NEBYLO!

28. listopadu 2011 v 17:48 | já |  RODINA
Už včera nebylo s mým manželem něco v pořádku. Stačil mne hned po ránu vytočit.

Měla jsem včera lehké vaření, tak jsem si řekla, že dokud mi to jen trochu jde, tak zkusím něco udělat pro vánoční klid a pohodu.

Máme v dětském pokoji místo skříně ve zdi napevno přidělané police, na kterých visí těžší závěs. Jsou tam pověšené mé kabáty, kalhoty, sukně, kostýmy a asi dvoje šaty. Prostě to, co se mi nevešlo do mé malé skříně. Jsou tam také police, kde je "všechno možné". Ale podotýkám, že srovnané a poskládané, ne zbytečné věci na vyhození.

Tento závěs je třeba minimálně jednou ročně sundat, vyprat, vyžehlit a zase pověsit. Není to ale jen tak. Je třeba vyšroubovat jeden šroubek, pak pracně vyndat železnou tyč, na které jsou závěsy - celkem 3 kusy.

Já vím, nic moc, ale vězte, že tuto polici přímo na míru mi kdysi udělal můj tatínek. Byl to tenkrát, před téměř 50 lety príma nápad a dosud funguje! Žádnému mužskému se nechtělo tuto polici rozbourat a vyhodit.

Ale právě včera byl velký problém se sundáním těch závěsů. Manželovi totiž prý nebylo od rána moc dobře, tak mu šlo všechno na nervy, hekal a naříkal u toho, nakonec se o něco "píchnul" a tak "zepsul" ty blbý police, že mi bylo tatínka líto!

Nakonec se to však povedlo (musela jsem pomoci) a já pokračovala v načaté práci.

Dnes, už když manžel ráno vstával, tak naříkal, jak ho všechno bolí, nejen páteř bederní i krční, ale i břicho, vůbec neměl hlad, skoro nesnídal. Nakoupit jsem šla tedy sama a pak se dala do žehlení závěsů a jejich následnému věšení. U toho výše jmenovaného jsem potřebovala aspoň minimální pomoc manžela. No, opravdu mu nebylo dobře, málem mi upadl ze židle.

K obědu nic nechtěl jíst, dal si jen polévku - vývar ze včerejška, kvůli němu jsem změnila dnešní jídelníček, abych mu uvařila něco dietního a vězte - jen do toho "zobnul". Neměl stále hlad.

Celý den leží! Musím podotknout, že manžel si opravdu jen tak nelehne, říká, že to už by byl jeho konec a dnes - opravdu leží, nejí, teď momentálně už spí. K večeři také nemá hlad, snědl jeden malý kousek štrúdlu a hrnek čaje.

Tak jsem zvědavá zítra, jak to dopadne, jestli to zvládneme bez pomoci doktorky. A taky mám výčitky, že mu včera už asi bylo dost zle a já po něm ještě něco chtěla!

On sám se už prý zase vidí v nemocnici, ale já doufám, že bude líp. Držte mi pěsti, prosím, třeba budeme mít štěstí a odejde to tak rychle, jak to přišlo.

CO JE ŠTĚSTÍ?

27. listopadu 2011 v 17:40 | já |  JEN TAK
Ne, nejsem autorem této definice štěstí, přišlo mi to emailem i s krásnými obrázky. Moc se mi to líbilo, tak si myslím, že by se to třeba mohlo líbit ještě někomu jinému.
Víš, co je štěstí?
Je to dům, auto a chata?
Ne, štěstí je dětství,
když je máma, je i táta...

Víš, co je štěstí?
Když máš peněz jako smetí?
Ne, štěstí je rodina,
jsou to rozesmáté tváře dětí.

Víš, co je štěstí?
Když slibuje ti někdo modré z nebe?
Ne, štěstí je, když máš hodně
lidí kolem sebe.

Štěstí je,
když někomu radost uděláš,
když o někoho opřít se můžeš,
když ochotně každému pomůžeš.
Když někdo rád vzpomene si na tebe,
když nechceš všechno jenom pro sebe,
když vážíš si toho, co máš,
když lepšího už nic nehledáš.
Když vůbec nevíš, co je závist,
když nemáš v srdci svém nenávist.
Když i přes slzy dokážeš se smát.
když tě má někdo doopravdy rád,
když umíš odpouštět a taky snít.
Štěstí je to, co každý šlověk chtěl by mít.

Ne však každý o štěstí má stejnou představu.
Někomu stačí málo,
někdo chce bohatství a slávu,
někdo zas touží po tom,
co zrovna druhý má.
Proto mnoho lidí
štěstí vůbec nepozná.

Obrázek vypůjčen z internetu.

ASI BUDU ZA EXOTA

26. listopadu 2011 v 18:31 | já |  TÉMA TÝDNE
Marně už celý týden přemýšlím, co bych měla napsat na téma týdne - moje nejoblíbenější knižní postava. Jsem takový průměrný čtenář, nečtu všechno, co mi přijde pod ruku, ale čtu, i když ne pořád nebo denně.

Když jsem tak koukala na články na toto téma, všechny "hrdiny" válcoval Harry Potter. Já si nemohu nevzpomenout na mého dětského hrdinu! Byl jím Ferda Mravenec i s Broukem Pytlíkem! Tyto ilustrované knížky jsem si ráda četla a navíc tam bylo toooolik obrázků!

A knižní postava, která se mi líbila hned po té a stále ji mám moc ráda, je Babička. Už tolikrát jsem viděla i televizní filmy a vždy mne to dojalo. Ne ke každému literárnímu dílu se vracím. Většinou mi to stačí jednou, ale tahle BABIČKA B. Němcové byla opravdu moudrá žena, i když asi pro dnešní mládež je to spíš směšné! Ale i tak, bohužel, žili lidé.

A která literární postava mne ještě fascinuje! Také kniha od NAŠEHO klasika. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka.
Tento ilustrační obrázek jsem si vypůjčila z internetu.
"Tak nám zabili Ferdinanda", ... tak začínají osudy starého dobrého vojáka Švejka, který byl tichý, skromný, hrdinný i statečný muž a přesto nepoznaný! Jeho humorné pojetí takových vážných věcí jako je válka mne dokáže rozesmát a přitom je v tom tolik moudra!
A tuto ilustraci mám z mé knížky.
Tak nevím, myslíte, že jsem normální? Že nepíši o světoznámých spisovatelích? Já za to nemohu, vidím to takhle!

KDO TO KLEPE NA DVEŘE?

25. listopadu 2011 v 16:41 | já |  JEN TAK
To je samozřejmě pouze řečnická otázka, přece nikdo, ale Vánoce, Vánoce, přicházejí...

Podle počasí to zatím vůbec nevypadá, že by byly za měsíc tyto naše nejkrásnější svátky, ale 1. adventní neděle už je pozítří, tak už to tak bude.

Vždycky na tuto neděli jsem měla vyzdobená okna a venkovní dveře. Určitě ne tedy nějak originálně, pouze skromně, ale ano.

I když byla tento týden mlha stále, přece jen mi to nedalo a pustila jsem se do oken. S těmi ostatně asi začíná většina z nás. Víc jak jedno denně nezvládnu, ale včera jsem umyla to poslední čtvrté a první počinek je hotov. Teď budu postupně odstraňovat prach napřed ze všech potahů a závěsů, záclony už čisté mám, potom se pustím do povrchů. Uklízím, ale nepřeháním to, protože uklízíme průběžně. A nakonec výzdoba.

Mám ráda hezky vánočně vyzdobený byt, kdyby bylo na mně, dávám těch drobnůstek víc, ale i tak to stačí.

Vzpomínám, jak jsem pekla cukroví dříve, bývalo to 14 až 15 druhů, pekla jsem i pro dceru. Ještě v době, když byly děti malé, dokázala jsem upéci za noc i polovinu z těchto druhů, ale to už dávno není pravda.

Manžel měl cukroví vždycky rád, ale od té doby, co má cukrovku, jak mu peču pouze pro něho jeden druh - slepované, to má rád a to mu prý stačí. Teď hlavně peče dcera, protože největší konzumenty má ona. Já upeču tak 4 druhy, většinu jí dám, ona mně ze svého aspoň menší krabičku a jsme obě spokojené.

Já peču ale tři vánočky, synovi, dceři a mně, manželovi štrúdl. To už je klasika. Všechno mne baví, ale musím pomaloučku, polehoučku, protože už to dávno není to, co to bývalo.

Pokud byla vnoučata hodně malá, tak jsme s manželem nechtěli přijít o žádné zážitky, tak jsme jezdívali odpoledne napřed k dceři, ta bydlí dál a večer k synovi, který nás vždy přivezl i odvezl.

Dnes už to je také jinak, i když na tento rozběhaný Štědrý den ráda vzpomínám.

V posledních letech jezdíme pouze k synovi, bývá tam i druhá babička a tak si má ta naše "buňka" o čem povídat.

Na 1. svátek vánoční přijede dcera s dětmi na oběd a po obědě jsou všichni u nás, u toho našeho malého stromečku, kam jim zabalím dárky, které si za peníze, které jsme jim už dali, nakoupí. A je nám všem dobře.

Nezapomínám ani na maminku, zatím mne tam vždy jedno z mých dětí odvezlo aspoň na odpoledne a také předat nějaké dárečky. S bratrem se uvidím u maminky, protože bydlí spolu, ale letos se neuvidím s mou sestrou. Škoda. Ta je přece jenom trochu z ruky. Ale sama nebude, má také děti a vnoučata, takže pohoda by měla být všude.

Hlavní je, abychom byli zdraví. To stále s přibývajícím věkem poznávám, že není fráze, ale ten největší dar.

Tak se v klidu všichni připravte na ty krásné svátky a hodně zdravíčka a pohody přeji!

MŮJ PAMÁTNÍK

24. listopadu 2011 v 17:03 | já |  JEN TAK
Přiznávám, že jsem ukradla nápad Ivetce. Tímto se omlouvám, ale nedalo mi to, abych si také nezavzpomínala na ty krásné školní roky. Vím, že školáci se budou divit, co tak krásného bylo na škole, ale oni to pochopí mnohem později.

Ano, měla jsem také jako všichni mí vrstevníci, památníček. Ten můj se jmenoval : VZPOMÍNKY NA ŠKOLU.
Je vidět, že už je hodně ošoupaný, ale pořád je mi líto, že bych ho vyhodila. Začala jsem s ním na nižším stupni základní školy v roce 1951.
Toto věnování je velmi špatně čitelné, ono je to malé písmo i zde v památníku, proto si dovoluji doslovnou citaci :

Přes odlišnou povahu Tě mám, Libuško, rád. Na Tvoje dívčí vrtochy moc nedbám, sama se jim někdy jen zasměješ. Ale líbí se mi u Tebe přímost. A pak Tvoje úcta k rodičům. Nemívají ji často dívky Tvého založení. Správně jednáš. Vždy si mysli, že na Tebe pohlíží tatínek a maminka - a jistě budešt jednat jak možno správně, čestně.
Tvůj učitel Stanislav Neživný
Za chvíli po napsání horních řádků jsem našel v knize tuto pěknou větu, kterou Ti připisuji pro potěšení, vždyť Ty patříš mezi ty pracovité :
"Život činný v pravdě život jest, zahálka hrob člověka za živa." (Komenský)
Toto je tedy přepsáno z památníku. Až se červenám, ale není to krásné? To už jsem byla v 8. třídě a povinná školní docházka tímto končila.
A tohle mi jako jediná tetička napsala nejstarší sestra mé maminky, se kterou jsme se nejvíce viděli a měla jsem ji také moc ráda.
Tato kresba se mi z celého památníku nejvíc líbila. To není ale od spolužačky, ale od mé cvičitelky ze Sokola, která nebyla zase o tolik starší. Později jsme si tykaly už jako kamarádky.
Tuto památku jsem oskenovala proto, že se mi zdála z pozice desetiletých jako nejhezčí, neokopírovaná. A také jsem s touto spolužačkou hodně prožila. V době, když jsem byla nemocná, tak mě hodně pomohla.
Nemohu ani zapomenout na mou třídní učitelku na nižším stupni, kterou jsme všichni milovali a která pak dělala třídní i mé sestře. Také ji měla ráda.

Teď si určitě řeknete, že tohle není vzpomínka na školu. Co tedy dělá v mém památníčku kresba od mého vnoučka? Moc mi chtěl sem něco namalovat. Datum tam není, ale už určitě chodil do školy, když uměl psát, ale ne moc dlouho. Trefná kresba, ne? To byl jeho nápad a mně se moc líbil.

Tak jsem si po víc jak půl století zavzpomínala na základní školu. Bylo to hezké!

DNEŠNÍ DEN

23. listopadu 2011 v 13:27 | já |  JEN TAK
Mohla bych říct, že je vzpomínkový a trochu opět úsměvný.

Dnes vzpomínáme na manželovu sestru. Měla by 71. narozeniny. Bohužel už je ale víc jak 20 let po smrti.
Toto je jediné foto Evy, které máme. Vedle ní je její bratr, tedy můj manžel. To je opravdu dost stará fotka. Byli tenkrát na svatbě svému "malému" bráškovi a to už je hooooodně dlouho.

Zemřela ve svých padesáti letech, měla roztroušenou sklerózu, ještě poměrně malou dceru, která byla vymodlená a zemřela svému manželovi v náručí. Byla už na vozíčku, ale snažila se. Bohužel, tenkrát ještě léky na tuto nemoc moc nebyly, tak odešla tak mladá. Ještě navíc si vzpomínám, že nám tenkrát vůbec nedošlo parte, bydleli cca 50 km od nás, telefon neměli a my, bohužel, ani nebyli na pohřbu. Moc nás to mrzelo a bylo nám Evičky moc líto. Chvíli nám švagr psal dopisy, ale nějak do ztracena, takže ani neznáme osud jeho, ani neteře. Naposledy jsme slyšeli, že skončila někde v Praze.

A abych přidala také něco z jiného ranečku, tak vám zase řeknu, co se nám povedlo. Tedy nám - budu upřímná a přiznám, že manželovi.

Sázím už cca 45 let sportku. Jeden sloupeček. Stále stejná čísla, data narození mých dětí. Jeden čas jsme s manželem říkali, že stále nic nevychází, tak nebudeme sázet. Ale na čísla jsme koukali. Pak nám to nedalo a dál sázíme, opravdu jen jeden sloupek. Když by nám to bylo souzeno, stačí ten jeden.

Včera manžel úplnou náhodou zjistil, že středeční tiket obsahuje úplně jiná čísla, než ta "naše". Protože psaní sportky je vyloženě jeho doména, nekoukala jsem, čísla nekontrolujeme dle tiketu, protože víme, ne? A najednou tohle zjištění. Protože podáváme už delší dobu jeden tiket, není třeba ho opisovat, vůbec si nedovedeme vysvětlit, jak dlouho už jsme sázeli ve středu úplně jiná čísla a vyhazovali vsazené tikety. Co když jsme někdy vyhodili třeba i nějakou, byť menší výhru (i když pochybuji o té výhře)? Vím, že jednou za čas se manžel "rozmáchne" a vsadí něco navíc, ale kdy a proč byl uschovaný tiket s jinými čísly, to opravdu neví ani on.

Napsali jsme tedy tu "naši" sportku a když jsme šli dnes koupit chleba, tak jsme ji šli znovu vsadit. Po cestě do trafiky za námi někdo zavolal: "Růženko" a manžel se otočil. Já se začala tak chechtat, že se jeden známý, kterého jsme potkali, za mnou otáčel. Já se ho ptám: "Co se otáčíš, jsi snad Růženka?" Nevěděl. No a pak že nejsou muži zvědaví. Já se zásadně na cizí zavolání neotáčím, natož na pískání, on taky občas reaguje.

Tak mne zase dostal. Nejen s tou sportkou, ale i s tou Růženkou!

MISTŘI ČR V BOWLINGU V KATEGORII JUNIORŮ

22. listopadu 2011 v 16:55 | já |  JEN TAK
Česká bowlingová asociace sdružuje a eviduje všechny amatérské hráče bowlingu, bez rozdílu výkonnosti a věku a pořádá každoročně Mistrovství ČR. Tato instituce je také jedinou, která může v ČR udělit titul Mistra ČR.

A takoví 4 junioři - zapálení hráči bowlingu dali dohromady družstvo a začali za svůj domovský klub BC Most bojovat v 1. juniorské lize. Kluci Lukáš (vnuk), Lukáš další, Pavel a Tomáš tedy pro tento klub vybojovali v neděli 20. 11. podzimní titul Mistr ČR v kategorii juniorů a odvezli si do Mostu zaslouženě Putovní pohár předsedy STK.

No, do Mostu později, nejdříve skončil na chvíli u mého vnuka doma, který měl tu čest jako kapitán týmu ho odvézt zatím k sobě.

Na turnaji byla kamera Jirky Borovce, který udělal reportáž do jeho BBO a rozhovor s vítěznými juniory.

A vítězné foto chlapců na fotkách mého syna :

Zleva : Lukáš, Lukáš (vnuk), Tomáš a Pavel.
Tady předávající ukazuje klukům, kde budou napsána jejich jména a vedle něho přihlíží i p. Borovec.

Tak milí junioři - velká gratulace!


PŘÁNÍ I S RETRO FOTKAMI

21. listopadu 2011 v 13:46 | já |  RODINA
Už jsem psala o tom, že manžel má dnes narozeniny, už jsme to také oslavili v kruhu rodinném, takže tyto vzpomínkové fotografie jsou dodatečným dárkem ode mne, můj milý Otakárku!
Vzadu na fotce je napsáno, že je to fotografováno v roce 1938, to bylo manželovi 5 let a kousek a šel už do školy!
Píše se rok 1942, manžel je ten kluk vpravo, už tehdy nosil kravatu a vydrželo mu to dodnes. V kočárku jeho malá sestra a samozřejmě rodiče. A kde jsou? Byli ve Stromovce v Praze, kde tenkrát bydleli. Proto se tam tak rád vrací.
Už jsme v roce 1950, tady jako dorostenec - fotbalista.
Už je z něho voják. Ale vojnu měl dobrou, byl poddůstojník a hrál fotbal, takže pohodička.
Tak už je po vojně, fotbal se hraje dál. To je rok 1957, manžel tenkrát už hrál jen za Čechii Litvínov a stojí jako pátý zleva.
Tady se frajer nechal vyfotit nevím kde, že také umí vzít za práci. Usmívající se
A tady nemusel nic ukazovat, vyučil se vuklanizérem a pracoval celá léta v chemičce na pracovišti, ve zhoršeném prostředí. Smrady a pachy a navíc lepidlo, kterým museli lepit pásy, to bylo něco.
Toto je fotka z naší první návštěvy u mé sestry v Brně. Bylo to krátce po naší svatbě a švagr nás zvěčnil.
Rok 1982. Manželovi bylo tento rok padesát a dostali jsme dovolenou v Brdech. To byla tedy dovolená! Hrůza! V chatičkách byly nějaké mušky, které nás žraly a nebyly to jen mušky. Ale parta tam byla dobrá. Tedy hlavně pro manžela, měl kolem sebe samé ženské. Ta dívka vpředu je dcera, já stojím úplně vpravo a manžel je vzadu.
Dřív jsme spolu také chodívali rádi a hodně tančit. Jo, kdepak ty loňské sněhy jsou. Toto byla nějaká firemní akce.
A co jsme se najezdili na všelijaké dovolené i v tuzemsku! Toto je fotka z hotelu Pyramida Praha asi začátkem devadesátých let. Tam jsme byli celkem pětkrát, ale jen do té doby, než z toho udělali "něco lepšího". Na ty ceny už jsme neměli.
Vzpomínání tedy končím a přeji hodně zdraví!

PROTI SMOGU A DEPRESÍM

20. listopadu 2011 v 15:44 | já |  JEN TAK
Zde jsou některá moudra, která jsem si opsala z emailů, které mi došly :

Nehledej krásu, je klamavá. Nehledej bohatství. Bohatství je pominutelné. Hledej někoho, kdo tě umí rozesmát. Protože stačí jeden úsměv, aby se tvůj pochmurný den vyjasnil

Pracuj, jako když nepotřebuješ peníze.
Miluj, jako bys nebyl nikdy klamán.
Tancuj, jako by se nikdo nedíval.
Zpívej, jako by nikdo neposlouchal.
Žij, jako by byl ráj na Zemi.

Štěstí je to jediné, co potřebujeme k životu.
Ostatní věci jsou už jen otázkou toho, jak velké bylo štěstí.

Na začátku přišlo slovo, hned po něm přišlo porozumění.

I poušť někde skrývá studnu.

Člověk se potřebuje bavit, potřebuje si hrát.
A co je nejdůležitější, potřebuje se smát.

Rozhodla jsem se, že budu žít věčně a umřu jenom kdyby mi to nevyšlo.
A ještě aspoň dvě perličky z tohoto týdne u nás doma :

VÝHRA

Manžel si kupuje denně noviny, tedy spíše "drbnu" už dlouhá léta. Občas proto, aby byli nejčtenější, si do nich přidají stírací kartu. Manžel poctivě denně stírá čísla, která vychází a pořád si říká, že zase to nevyšlo.

V pátek slyším : "Mohu ti něco říct?" Koukni, vyhráli jsme padesát tisíc! Kouknu a opravdu vidím tři setřené symboly v tomto políčku. Ne, že bych nějak vyskakovala, uvažovala jsem racionálně. Ihned jsem šla zavolat na uvedené telefonní číslo. Kupodivu jsem se hned dovolala a říkala, že jsme asi vyhráli.

No, nebudu zde tlumočit celý rozhovor, zkrátka manžel setřel omylem jedno políčko, které neměl a tak bylo po radosti. Bylo vidět, že mne intuice nezklamala. Jinak bych byla si zklamaná, ale mně to ani nepřišlo.

SKLERÓZA

Pozoruji na sobě, že už asi také začínám mít tu "nemoc od skla" jak jí trefně nazývá jedna moje blogová kamarádka.

Manžel si denně vaří čaj na cukrovku, který se má louhovat dvacet minut. Většinou jsme si vzpomněli pozdě, proto natahuji minutník. Manžel už seděl za stolem, já ještě ne, když zazvonil budíček. Říkám, manželovi, aby nevstával, že ještě stojím, tak ten sáček z čaje vyndám. Otočím se, dokončím, co jsem předtím dělala a sednu si k snídani.

Co myslíte? Ano, bohužel. Až po snídani vidím, že si manžel vyndavá sáček z čaje. Je to možné, abych OKAMŽITĚ zapomněla? To už jsem na tom asi hodně zle, co?

Takže tahle se spolu nenudíme. Ale jinak jsme v pohodě.

HETERO, HOMO NEBO BI?

19. listopadu 2011 v 16:26 | já |  TÉMA TÝDNE
Nebudu psát o tom, co znamená bisexualita, nebo-li kdo s kým. Myslím, že díky tomuto tématu to bude známo i těm, kteří dřív nevěděli.

I já patřím k těm, kteří ví, že někdy ".... holky s holkama a kluci s klukama". Vím, že to není schválně, že se s těmi nějak popletenými geny narodí a přetváření se jiným směrem by bylo pro takového člověka utrpením.

Bisexuály by se mohli také nazvat ti, kteří se oženili nebo vdali, dokonce měli i děti a pak zjistili, že mají svoji orientaci někde úplně jinde. Já si myslím, že to tak není, nejsem odborník, ale spíš ti lidé potlačili svoji náklonnost ke stejnému pohlaví. Tedy řekla bych, že to už vůbec není natruc.

Já osobně neznám moc lidí, kteří jsou homosexuálové, natož bisexuály, ty neznám vůbec. Dnešní mladí lidé si myslí, že my, starší, více odsuzujeme tyhle orientace, ale já bych jen dodala, že zde bude hlavním faktorem to, že za našeho mládí jsme nic o tomto odklonu od normálních lidí neslyšeli jednoduše proto, že se o tom nesmělo mluvit, tuším dokonce, že to bývalo pohoršující. Proto je dnes mladší generace liberálnější.

Pravda, říkám si, nemohou za to, ale také zrovna nemusím koukat na to, když se lidé stejného pohlaví třeba jenom líbají. Připadá mi to proti přírodě a přitom vím, že to není schválně.

Někdo se narodí s nějakou nemocí, někdo nevidí, někdo neslyší, někdo má jinou barvu pleti, někdo má jinou sexuální orientaci. Všichni jsou rádi na světě, proto je bereme takové, jací jsou.

JAK JSME SE ZASE SEŠLI

18. listopadu 2011 v 17:01 | já |  RODINA
Včera to byl den spíše na "slavení" něčeho jiného, ale my, naše rodina, jsme se sešli, abychom popřáli a oslavili narozeniny mého manžela, které ovšem má až v pondělí. Ale to je přece jedno, sejdeme se tehdy, když se to hodí všem.
Tak jsem zase jako správná drzá reportérka vytáhla foťák a zdokumentovala aspoň chvilku z toho našeho společného posezení.

Napřed se ale musím vrátit o den zpátky. Volala mi snacha, jestli jsme doma, že musí den předem přinést dědovi dárek, který si nemohou nechat doma, ale jen mezi dveřmi jej předají a půjdou. Za tu chvíli, než přijeli mne nenapadlo vůbec nic, jaký by to mohl být dárek.
Tady tedy je. Manžel ho drží v ruce a kouká a kouká ...
Tady je přímo vidět, co kromě kytiček tato kytka obsahovala. Není to krása?
Ještě jednou a víc zblízka. Byly tam cibule, česnek a spočítala jsem 10 klobásků, různé druhy.
To jsou fotky, kdy už jsme byli všichni kolem stolečku, ale do jednoho záběru jsem rodinku nedostala. Napřed se podávala káva a moje vlastnoručně pečené nanukové řezy.
Záběr na druhou stranu, ale oni se mi pořád všichni schovávali, nevíte proč?
Já vím proč. Nechtěli, aby bylo vidět, že něco jí. Jen můj syn byl za "hrdinu!.
Moje první vnučka a poslední vnouček a syn a dcera. Je dobře, že se usmívají.
Konečně se mi podařilo zabrat i Terezku, zase se schovala snacha. No, mám já to jednoduché?
Myslím, že tady už to vzdali, stejně bych jim nedala pokoj, že?
To je jen část nádobí, než jsme donesli zbytek z obýváku po odchodu mých zlatíček. Nástup "myčka"!
Je vidět, že ani všechno nesnědli. Že by se opravdu báli mého objektivu? Je pravda, že jsem se snažila, aby neměl nikdo hlad, možná jen toho bylo dost.
Takhle vypadala kytička, když jsme ji odstrojili. Mimo cibule, česneku a klobás tam bylo ještě cca 50 špejlí! Každý jedlý květ měl totiž minimálně tři, aby to vydržely! Ta kytka byla původně opravdu hodně těžká!

A co myslíte, že manžel dostal od dcery? Ano, říkáte to správně, také samé dobroty! Pytel dia oplatek a sušenek, jeho milovanou řepu a dia šťávu! Vždyť my už ani nic nepotřebujeme, no ne? Jsme rádi, že se všichni máme!

MOJE POLISTOPADOVÉ VZPOMÍNKY

17. listopadu 2011 v 17:23 | já |  JEN TAK
Dnes je Státní svátek.

Dne 17. 11. 1939 nacisté brutálně zakročili proti vysokoškolským studentům.

O padesát let později, tedy 17. 11. 1989, týden po pádu Berlínské zdi, začala v Praze Sametová revoluce. Studenti se sešli, aby si připomněli tragické události, které se staly před padesáti lety. Z původně klidné demonstrace vznikla stávka za svobodu a demokracii.

Opět tedy měli v první řadě slovo studenti. Studenti to vlastně začali, ale nejsem si tak jistá, jestli všichni dnešní studenti o tomto dni ví to podstatné. Tenkrát studovala na VŠ i moje dcera, která byla také "u toho".

Já vzpomínám na dny, které přišly později, pak to už dostalo rychlejší spád. Pracovala jsem ve velkém chemickém závodě na oddělení, které bylo dost důležité. Zažila jsem tam za ty roky jenom dva vedoucí, oba kované komunisty. Já pracovala jako referentka, která vyřizovala doklady pro vstup externích pracovníků do podniku, zvláštní povolenky našim zaměstnancům, aby mohli odcházet ze závodu, kdy potřebují, doklady, kam všichni nesměli atp. Měla jsem vedle stolu okénko, u kterého jsem musela být stále. Nějaké "vykecávání" se, jak je dnes běžným zvykem, to se nekonalo. Nechávali si mne tam asi hlavně proto, že někdo pracovat musel a mne práce bavila.

Náš tehdejší soudruh vedoucí toho moc nenadělal. Říkal, že vedoucí pracovat nemusí, že stačí, když mu oddělení běží, i když tam není. Měla jsem ještě dvě kolegyně. Ta jedna měla na starosti tajnou agendu a byla to šéfova oblíbenkyně. Chodil si s ní povídat o chalupě, zahradě, zálibách a koníčcích. Dveře jsme mívaly otevřené, tak jsem všechno slyšela, ale zapojit jsem se mohla málokdy, protože jsem měla pořád plno u okénka.

Druhá kolegyně byla v dělnické profesi, i když seděla za stolem. Byla také u komunistů, tak byla důležitá! Byla to vlastně taková manipulantka, která roznášela spisy a poštu po celém závodě a že nebyl malý! Stále se ale montovala i do naší práce.

Pamatuji si, když už byly i u nás v závodě demonstrace, kam chodíval i můj syn (na což mne vedoucí nezapomněl upozornit) a vzniklo Občanské fórum, tak se začaly dít věci. Já jsem jako většina doslova nenáviděla tu "zašívárnu", kterou měli soudruzi na Lidových milicích a placenou, měli také volný průchod branami v kteroukoliv dobu. To byly jedny z těch dokladů, které jsem vystavovala na žádost vedoucích já. Když si přišel ještě v této době jeden člen LM vyřídit tento doklad, měla jsem toho dost. Šla jsem tam, kde bylo vedení OF a zeptala se, zda je to ještě teď aktuální a zda je to v pořádku. Samozřejmě neměli ani tušení, kdo všechno tato privilegia má a snad během dvou dnů měli soudruzi po legraci. Vše museli vrátit.

V té době se také jednalo o výměně našeho vedoucího. Jako vedoucí odboru ochrany už nepřipadal v úvahu, tak sám podal demisi. Ještě ale stačil zajít za pracovníky, kteří měli v kompetenci vyznamenání a zařídil mi před odchodem udělení vyznamenání Zasloužilý pracovník, což měli u nás už všichni nejen straníci, ale i ti, kteří neměli černý puntík jako já. Pod náš odbor ochrany patřilo ještě oddělení závodní stráže, to byla tenkrát ozbrojená složka. Také vedoucí tohoto oddělení, mimochodem kamarád našeho šéfa, byl komunista a sám skončil.

A tím začala nejen nová etapa řady lidí v naší zemi, ale hlavně ta moje. Mne můj nový vedoucí na doporučení mých spolupracovníků navrhl, abych pracovala jako vedoucí oddělení této závodní stráže, které mělo 116 pracovníků se zbraněmi.

Měla jsem krátký čas na rozmyšlenou, bála jsem se, zda to zvládnu, jestli na to budu stačit, měla pár bezesných nocí. Nakonec jsem ale souhlasila a až do odchodu do důchodu jsem tedy pracovala jako vedoucí tohoto oddělení.

Práce mne bavila a dodnes ráda vzpomínám a mohu s čistým svědomím říct, že všichni moji dřívější podřízení, které občas potkávám, mne zdraví a rádi vzpomínají. Po mně prý tam přišel někdo, co je pěkně dusil. Ale jednu prioritu jsem měla. Byla jsem v historii tohoto závodu jediná žena, která vedla toto oddělení, jinak samí muži. Přede mnou i po mně.

OTEVÍRÁME

16. listopadu 2011 v 13:27 | já |  JEN TAK
Nápisy OTEVÍRÁME 16.11. jsme u nás měli poslední týden na všech lavičkách v okolí MHD. U nás se dnes otevíral totiž nový supermarket TESCO.

Potřebovala jsem také něco nakoupit, tak jsem si řekla, že se tam zajedeme podívat, autobusem. Máme měsíční, tak proč ji nevyužít, že? Říkala jsem si, kdyby šlo o život, tak emigrujeme do jiného marketu, máme jich tu už dost.

První se tuším v našem městě otevíral PENNY, pak PLUS, který už je dnes také PENNY, pak to byla BILLA, kolem které byly organizovány všelijaké demonstrace, protože se tam pokácely asi 4 stromy, ale po dostavění se brzy zapomnělo a obchod je stále plný zákazníků. Pak se postavil LIDL a také byl terčem všelijakých reportáží i v televizi, ale zase jako u Billy, za chvíli byl klídek. Naposledy se otevřela NORMA a dnes tedy to TESCO. A to nám ještě staví další - KAUFLAND - prý již brzy, i když jsou tam zatím jen obvodové panely, ale ten dnes otvíraný byl postavený neuvěřitelně rychle. Naproti tomu hotel, který staví už asi 2 roky a měl se v říjnu otevírat, tam se už dlouho nic neděje.

Já chápu, že jíst se musí, ale nechápu, jak je možné, že jsou pořád tyto markety plné lidí, co plné lidí, ti lidé mají hlavně stále plné tašky! A to je krize a nejsou peníze! Co kdyby byly, to by byl teprve fofr!

Tak prošli jsme obchod, já měla seznam, ne dlouhý, co jsem potřebovala, nakoupila a šli jsme s manželem domů. Lidí tedy v obchodě bylo dost, ale u pokladen žádné fronty. Horší už to měla sousedka, ta tam přišla asi později a stála prý třičtvrtě hodiny u pokladny!

Co mne tam potěšilo bylo to, že to tam krásně vonělo! Mají tam totiž také vlastní pekárnu a jak bylo i vidět, pekařky kmitaly ostošest.

Před marketem dávala děvčata zdarma koláčky a kdo si myslíte, že tam měl největší zastoupení? Správně - naši milí nepřizpůsobiví občané! Na těchto akcích jsou vždy všude první! Kdybych umírala hlady tak bych si tam mezi ně pro ten koláč nešla ani za nic! Styděla bych se! Ale, já vím, na tom nic nezměníme!

Máme tedy nový supermarket. Kdyby to přineslo aspoň to, že budou soupeřit o zákazníky levnějšími nabídkami, ale to bych asi chtěla hodně.

POZOR SMOG!

14. listopadu 2011 v 16:41 | já |  JEN TAK
Dnes u nás bylo počasí jako na houpačce. Chvílemi nebylo vidět pomalu přes silnici, za chvíli svítilo z druhé strany sluníčko. A autobusy jezdily s cedulí : SMOG. V rádiu říkali, že byla u nás překročena koncentrace smogu trojnásobně! My museli ale jako většina lidí ven, sice ne do práce, ale nakoupit.

No a jak jsem se tak zastavila před skladem brambor, kam je chodíme kupovat za 7 Kč kg, tak jsem viděla z jedné strany jak se valí mlha a z druhé bylo jasno.

Fotoaparát jsem sebou neměla, ale stále u sebe nosím mobil. Ještě jsem s ním nezkoušela fotit, tak jsem to zkusila dnes. Je pravda, že mi chvilku trvalo, než jsem přenesla fotky do PC, protože to je jiné než v tom předchozím mobilu, ale nakonec doufám, že vše dobře dopadlo.
Tady bylo docela jasno, že?
A stojím na místě, jen jsem se trochu otočila a tam se už valila mlha.
Tahle fotka je zase na jiném místě o 4 hodiny později. Tedy kolem poledne a vlevo je vidět mlha
a vpravo krásně svítí sluníčko. Tam vzadu ty šedivé třípatrové domy - to začíná řada našich vchodů.
A to je přímo naproti mně, tedy zastávce autobusu.
A takhle to bylo u nás celý den. Jako na houpačce, ale SMOG! Ale na to, že jsem fotila mobilem, myslím, že to jde.

RETRO SNÍMKY 2

13. listopadu 2011 v 18:37 | já |  RODINA
Včera jsem slíbila ještě pár fotek, tak jsem se do toho dala hned dnes. Jedná se také o fotografie z doby dááááávno minulé.
Velké sobotní koupání. To je přepych, co? To bylo u babičky, tady je moje mladší sestra
a tohle jsem já. Ta paráda, co mám na hlavě byla proto abych si při tom nenamočila vlasy. Je to z roku cca 1945.
A to je ten domeček, kde bydlela babička s dědečkem a my čtyři jsme tam měli jednu místnost. Vlevo je babička, vedle rodina syna dědečka, dědeček a ten prcek s mašlí, co sedí na prahu, to si představte, to jsem já. Původně jsem tu fotku vybrala proto, aby bylo vidět ten domeček a pak jsem se tam našla. Je to krátce po válce, ani nevím, kolik bylo babičce a dědečkovi roků. Maminka mi vyprávěla, že babička měla ráda dědečka už jako hodně mladá, ale on se oženil s jinou, měli spolu 3 děti a ona mu pak zemřela. Dědeček prý po povinném šestinedělním smutku si hned došel pro babičku, která si ho hned vzala. Kdo by se mu postaral o děti, ne? Babičce bylo 33 roků, když si dědečka brala a měli spolu strýce, pak prý jim 2 děti jako malé zemřely a poslední byl můj tatínek. Proto jsem si babičku s dědečkem také moc dlouho neužila, ale pamatuji si na ně a mám krásné vzpomínky.
Toto je babička. Vždy mi připomínala tu babičku Boženy Němcové. Byla také tak hodná.
Toto je jasně dědeček.
A takhle vypadal, když se "vyfešákoval", třeba do kostela. Dědeček mi tady zase připadá trošku podobný našemu prvnímu panu prezidentovi.
A to jsou všechny fotky, které jsem si naposledy u maminky vzala. Třeba tam příště najdu zase jiné poklady.

RETRO SNÍMKY

12. listopadu 2011 v 16:07 | já |  RODINA
Minulý týden, když jsem byla u maminky, tak než ona se ráno vzbudila, tak jsem se zase "kochala" tím, že jsem prohlížela její staré fotografie. Je to moje oblíbená činnost v čase, kdy musím být zticha, abych nechala maminku dospat a já mám už vyspáno. Vybrala jsem tam některé docela dost staré.
Třeba :
Toto je moje maminka v roce 1928. Bylo jí tedy tenkrát 8 let a byla u svatého přijímání. No jo, v Brně byli lidé věřící.

Na druhou stranu je vidět, že v Brně se i ctily tradice. Moje maminka v krásném kroji. Jen škoda, že tenkrát ještě nebyly fotky barevné! To by byla krása! To byla tenkrát maminka ještě svobodná, takže cca v r. 1938-39.
Také maminka, to je vidět, že? To byla figura, co? Klidně mohla dělat modelku. V pase prý měla 60 cm. To ale nebyl úmysl, to bylo tenkrát tou bídou, kterou jako rodina měli.
Tady je maminčin portrét, to ji určitě fotil tatínek. Byl vyučený fotograf a uměl to dobře. Bylo to ještě před svatbou a protože se brali v listopadu 1940, tak asi v roce 1939.
A tady to vypadá, že tahle fotka maminky s mou babičkou je z téhož roku. Babičce bylo tenkrát 52 let. Je to vůbec možné? Ale po tolika porodech a bídě se už ani nedivím.
A tady je tatínek ještě coby svobodný mládenec. Odhaduji tak v roce 1938. Měl uhrančivé oči. Na ty prý maminku "dostal".
Tuhle fotku také beru odhadem, takhle si ho pamatuji. To je přibližně rok 1950.
Při pohledu na toto foto jsem měla oči zalité slzami. Moc dobře si tu fotku pamatuji. Jistě je poznat, že je tam moje maminka, tatínek, já a to krásné hodné děťátko v kočárku můj prvorozený syn Ládík. Je ro v roce 1963 a rodiče tenkrát za námi přijeli z Moravy do Litvínova.
Také tuto oslavu nemohu zapomenout. Mamince bylo tenkrát 60 let, sjeli jsme se tam všichni. To my jsme zase z Litvínova přijeli na Moravu. Je tady taky krásně vidět, jak tatínek maminku celý život miloval. To je jejich poslední společné foto.
A tohle je jedna z posledních tatínkových fotek. Už tady nevypadal moc dobře. Je to fotografováno na zahrádce, kterou měli vedle domu, kde bydleli, asi v roce 1981. V únoru 1982 tatínek zemřel.
Tak jsem si zavzpomínala nejen u maminky, ale i dnes. Ještě mám pár fotek z jiného "koutku", ale také dost starých, ale ty až příště.

JAK NÁM VYPNULI PROUD

11. listopadu 2011 v 17:26 | já |  JEN TAK
Odpoledne jsem začala psát článek do magazínu doma.cz a najednou šup! Počítač se vypnul, téměř napsaný článek byl fuč a já šla zkoumat co se děje.

Téměř okamžitě jsem zjistila, že to není jen u nás a pak už se na chodbě začaly otevírat další dveře. Bylo nás víc, kteří jsme se šli podívat jak to vypadá jinde.

Ve chvíli nás bylo na chodbě a schodech víc, sousedka pode mnou přijela po létě z chalupy a protože se známe tak dlouho, jak tady obě bydlíme (49 let), měly jsme si co říct. Naproti ní byl dlouho volný byt a nedávno se tam přistěhovala rodina se dvěma dětmi a pejskem (už máme ve vchodě tři). My dvě jsme se už potkaly, ale s tou další měly příležitost se seznámit.

To jsem se také ale dověděla věci! Paní tam bydlí se 2 dětmi a my dvě starší sousedky jsme měly možnost se dovědět, jak to teď chodí při stěhování. Já se vlastně nikdy nestěhovala, bydlím stále v jednom bytě už celých 49 let, jen naše počty tady se zmenšily na polovinu, tak že mne zajímalo co takové stěhování obnáší.

Paní nám říkala, co se naběhala, než jí vůbec vzali žádost na připojení elektřiny a plynu. Musela čekat, až jí přijde poštou z okresního města potvrzený dekret na byt, musela si také změnit občanský průkaz spolu s adresou. Až se to všechno sešlo dohromady, tak přišla revize. To bych ještě chápala, ale pak prý přijdou zapojit elektřinu až do pěti pracovních dnů! Ještě prý se předem ozvou! Tak to dřív šlo snad ze dne na den, ale jak je vidět, byrokracie kvete klidně dál, je nezaměstnanost, ale nejsou lidi. Nechápu nic.

To ale nebylo všechno! Paní dosud nemá zapojený plyn! Tam je čekací doba dokonce třicet pracovních dní. Když jsem se jí ptala, na čem vaří, vždyť má malé děti, tak říkala, že má naštěstí parní hrnec, tak zatím jen tak.

Já nechápu, zač se ty normální obyčejní lidé tak trestají? Určitě by to zas až takový problém nebyl, kdyby..... já vím.

Tak mne napadlo co kdyby ta elektřina nešla delší dobu než jen cca 45 minut jako dnes? Jasně, pomohli by sousedi, aspoň já určitě, ale je to nutné?

VÝSADA MLÁDÍ?

10. listopadu 2011 v 17:18 | já |  JEN TAK
Dost často přemýšlím nad tím, PROČ nemají někteří mladí rádi seniory. V nedávné době jsem četla článek jedné mladé blogerky, které na důchodcích vadilo snad všechno. Nejvíc to, že vůbec jsou. Ale snad i tito lidé mají své babičky, nebo ne? Já jen doufám, že se k nim nechovají také tak, jak se mnohdy prezentují u nás, starších.

Už jsem měla párkrát na blogu komentář, jaký mám ošklivý a fuj blog, ale nikdo je přece nenutí, aby ke mně chodili na návštěvy. Já taky nejsem zrovna "odvázaná" z obsahu některých blogů těchto "dětí", ale nehaním. Tiše odejdu a už se nevracím.

Na druhou stranu zase musím přiznat, že je spousta mladých lidí, kterým se můj blog líbí a umí dokonce i pochválit.

Vím, že nejsem sama, kam občas zavítá návštěvník, který po sobě nechá jen spoušť. Nikdy jsem ale neslyšela, že by některý můj vrstevník psal ošklivé komentáře. Myslíte, že to je jen "výsada mládí"? Nerada bych někomu křivdila, ale zatím to tak vypadá.

Já si myslím, že na blog si může psát každý co chce, pokud to někoho neuráží a taky si myslím, že tam může psát každý bez ohledu na to, kolik je mu let.

Já se osobně snažím chápat každého, ale nerozumím těm, kteří jen nadávají. Zase se mi dnes jeden takový negativní komentář objevil na mém blogu, proto mi to už nedalo, abych se k tomu nevyjádřila.

Jak psala nedávno u sebe na blogu ta jedna mladá blogerka, vadí ji důchodci v obchodech, u doktorů, v MHD, na kolech a přechodech, teď už i tady - na blogu, tak snad jediné místo, kde jim nevadí, mne napadá hřbitov. Smutné, že? A já se ptám: PROČ?

Asi jim nikdo nevštípil lásku a pochopení se staršími a oni si snad myslí, že nikdy nezestárnou. I když bych jim to přála, je to přání nesplnitelné!

MOŽNÉ A NEMOŽNÉ

9. listopadu 2011 v 17:43 | já |  TÉMA TÝDNE
Téma tohoto týdne doslova nabízí ono známé rčení, že "nic není nemožné". Já to ale trošku otočím. Kolikrát se ptáme sami sebe : JE TO VŮBEC MOŽNÉ?

Ano, je to tehdy, když se nám zdá, že něco strašně rychle uteklo, že už nám ty děti nějak rychle rostou, později říkáme, že děti stárnou, my ne.

Aby se stalo něco, co není možné - nebo-li chcete nemožné, to se může stát tak ve snu. Na druhou stranu třeba si naše babičky a dědečkové, kteří se narodili začátkem minulého století nikdy nepomysleli, že třeba my budeme považovat za normální to, že budeme elektřinou nejen svítit, ale i že nám tato elektřina bude pomáhat při práci, že nám poteče z kohoutku voda, dokonce i teplá, že si budeme moci telefonovat odkudkoliv a kdykoliv, a tak bych mohla pokračovat jistě ještě dlouho. Ano. To by se tenkrát zdálo nemožné a přece je to teď pro nás samozřejmostí.

Já jsem otočila tuto otázku. Sama se kolikrát ptám, jestli je možné, jak ten čas rychle letí. Zdá se mi, že nedávno jsem měla já miminko a už můj nejmladší vnuk dávno přerostl nejen mne, ale i dědu. Psala jsem, že jsem byla tento týden u maminky a moje oblíbená odpočinková činnost je prohlížet si stále dokola staré fotografie. Vždy najdu něco, co mne zaujme. Tentokrát jsem si přivezla fotku, na kterou jsem už dávno zapomněla.
Toto jsou moje děti v roce 1972. Synovi bylo 10 a dceři 5 let. Proto jsem si říkala, jestli je to vůbec možné, že už je to tak dávno!

No a tahle fotka je stará asi 5 let! Tak řekněte sami. Je to vůbec možné? Ale je, to si myslím, že je také jediné spravedlivé na tomto světě, že všichni stárneme stejně rychle.